Archiv štítku: Obscure Burial

Prague Death Mass II (pátek)

Prague Death Mass II
Datum: 12.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði

V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.

Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…

Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.

Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…

…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.

Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…

Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…

Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.

Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.

Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…