Archiv štítku: occult rock

Coven – Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Země: USA
Žánr: occult / psychedelic rock
Rok vydání: 1969
Label: Mercury

Tracklist:
01. Black Sabbath
02. The White Witch of Rose Hall
03. Coven in Charing Cross
04. For Unlawful Carnal Knowledge
05. Pact with Lucifer
06. Choke, Thirst, Die
07. Wicked Woman
08. Dignitaries of Hell
09. Portrait
10. Satanic Mass

Hrací doba: 44:52

Odkazy:
facebook

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ pro mě prakticky dokonale naplňuje význam pojmu kultovní deska. Je to album, které má historický význam, v jistých ohledech předběhlo svou dobu a mělo zásadní vliv na vývoj žánru – paradoxně ne toho svého, nýbrž trochu jiného – a přitom není legendární v tom smyslu, že by bylo všeobecně uznávané a oslavované. Je to záležitost ceněná spíš (relativně) menším okruhem fanoušků, kteří si Coven zpětně našli sami. Přesto je otázka (samozřejmě čistě teoretická), jak by metalová hudba vypadala, kdyby „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ neexistovalo, protože tahle letitá nahrávka poprvé přinesla hned několik prvků, které se později staly typickými právě pro metalový žánr.

Coven vznikli v roce 1967, kdy kapelu založili zpěvačka Esther „Jinx“ Dawson, baskytarista Greg „Oz“ Osborne a bubeník Steve Ross. První dva roky se věnovali koncertování, přičemž už na nich začínalo být patrné, jakým tématickým směrem se Coven budou ubírat, když Jinx údajně každý koncert uváděla a zakončovala gestem odborně zvaným „sign of the horns“, neboli hezky česky: pořádným paroháčem. Právě Coven jsou totiž považováni za první skupinu, která toto gesto začala v rockové hudbě používat, stejně jako jsou pravděpodobně první kapelou, která vydala desku věnující se satanismu a okultismu.

Touto deskou je právě „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“, které bylo natočeno a vyšlo v roce 1969. Kromě paroháčů se na něm objevují také obrácené kříže, okultní a satanistická tématika a celé album zakončuje třináctiminutová litanie „Satanic Mass“ zachycující satanistický rituál; známá je rovněž fotka z vnitřku, na níž nahá zpěvačka Jinx leží na oltáři s lebkou v rozkroku. Nejspíš lze tedy prohlásit, že právě Coven jako první přišli s elementy, které se o mnoho let později staly typické pro některé metalové subžánry a zčásti i metalovou subkulturu obecně.

Poměrně známou perličkou je i zcela náhodná souvislost s Black Sabbath. Možná jste si při zmínce jmen členů výše všimli, že baskytarista se jmenuje Oz Osborne (respektive pod tímhle jménem je uveden na desce). Úvodní skladba „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se navíc jmenuje „Black Sabbath“. Tato podobnost s britskými metalovými velikány, kteří svůj eponymní debut vydali o rok později, je nicméně skutečně náhodná.

U mnohých takto starých průkopnických desek se stává, že jejich význam je v dnešní době víc historický než skutečně hudební. Že, jinými slovy, byly ve své době důležité a ovlivnily další, ale zub času se na nich podepsal a s odstupem již po hudební stránce nijak omračující nejsou. Na „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se mi líbí, že jde o hudebně relevantní nahrávku i nyní. I z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že Coven předběhli svou dobu nejen ve vizuálních prvcích. Anebo by bylo příhodnější říct, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ je nadčasovou nahrávkou? Hlavní sdělením je, že poslech si člověk může naprosto v pohodě vychutnat i dnes. A že je co vychutnávat!

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ totiž nabízí výstavní, dobově autentický occult / psychedelic rock. Právě na taková alba navazovala okultní retro vlna, která se rockovou hudbou v plné síle prohnala několik let nazpět. Jenže až při poslechu počinů jako „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ si člověk uvědomí, že jakkoliv mnohé ty mladé kapely imitovaly retro sound zdatně, pořád se jednalo jen o imitaci. Může to znít jako klišé, ale tady je slyšet ten otisk doby, což je takhle zpětně ohromně lákavé. Obzvlášť s ohledem na to, jak se zvukově ošetřují dnešní nahrávky.

Trochu paradoxní je, že velkou část „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ – pět z deseti písniček sám, u šesté jako spoluautor – složil James Vincent, zde uváděný jako Jim Dolinger, jenž ani nebyl členem kapely a k nahrávání jej přizval producent Bill Traut, který má sám autorství uvedené u „Satanic Mass“. Vincent se zpětně o albu nevyjadřoval zrovna pochvalně a jeho nahrávání nazval „bizarním projektem“.

Což je docela zvláštní i s ohledem na to, že právě on složil nejen otvírák s ikonickým názvem „Black Sabbath“, ale i další skvělé skladby jako „White Witch of Rose Hall“, hitovou „Choke, Thirst, Die“ nebo atmosférickou „Coven in Charing Cross“ a podílel se na „Pact with Lucifer“. Nicméně i písně, které si skládali členové Coven sami, jsou výborné, viz těžce psychedelická „For Unlawful Carnal Knowledge“ anebo další výrazný hit „Wicked Woman“.

Tak či onak, je pořád co poslouchat a žádný song není zbytečný. Ačkoliv budu chápat, pokud se někomu nebude chtít trávit třináctiminutový rituál „Satanic Mass“ anebo jej bude rušit další zaříkávání v „Coven in Charing Cross“ (byť kvůli těm výtečným melodiím to za to stojí i tak). Celkově bych to každopádně shrnul tak, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se rozhodně vyplatí znát – pro jeho historickou hodnotu i pro jeho skutečný obsah.

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven v sedmdesátých letech vydali ještě dvě dlouhohrající desky – selftitled počin v roce 1971 a „Blood on the Snow“ v roce 1974. Obě alba již zvukem uhnula trochu jinam, víc k hard rocku a progressive rocku; k posunu došlo i v tématické rovině. Na obalech se sice stále nenápadně objevovaly paroháče, ale nešlo o tak explicitní záležitosti. Ani jedna z těchto následujících desek se s velikostí „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ nemůže rovnat.

V roce 1975 se Coven rozpadli a velmi dlouho o nich nebylo slyšet. Prakticky až do roku 2007, kdy došlo k obnově činnosti. Ze staré party se ovšem vrátila pouze hlavní tvář skupiny, zpěvačka Jinx, která se obklopila novou sestavou. Na atmosféru debutového opusu se pak – vlastně docela důstojně – pokusila navázat albem „Jinx“ (2013) a EP „Light the Fire“ (2016), akorát v současnějším soundu a s metalovým nádechem. Ale o tom si už třeba povíme jindy. K dotažení historického povídání mohu dodat už jen to, že 20. dubna 2017 odehráli Coven svůj úplně první koncert na evropské půdě na nizozemském festivalu Roadburn. Během roku 2018 pak vyšla vůbec první oficiální reedice „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ na LP. Zdá se tedy, že odkaz Coven žije dál a že kariéra téhle formace ještě nedošla svému konci.


Uncle Acid & The Deadbeats – Wasteland

Uncle Acid & The Deadbeats - Wasteland

Země: Velká Británie
Žánr: heavy psych / occult rock
Datum vydání: 12.10.2018
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. I See Through You
02. Shockwave City
03. No Return
04. Blood Runner
05. Stranger Tonight
06. Wasteland
07. Bedouin
08. Exodus

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web / facebook

Okultně psychedelických kapel, které oživují omamnou náladu sedmdesátých let, je v posledních letech plno. K těm větším jménům bezesporu patří také Uncle Acid & The Deadbeats. Založeni roku 2009, vydali s letošním „Wasteland“ již pět alb a dokonce před pěti lety předskakovali Black Sabbath na jejich reuniovém turné. To jistě musí být pro takhle zaměřenou kapelu splněním snu a dle mého názoru to bylo zcela zasloužené.

Sice se tak stalo v období, kdy si zkrátili název na pouhé Uncle Acid a vydali nepříliš oslnivou nahrávku „Mind Control“, avšak té předcházely dvě placky, „Vol 1“ a hlavně dnes již bez přehánění kultovní „Blood Lust“, které se dají s jistou dávkou drzosti zařadit po bok nejlepších opusů kapel žánru psych/doom jako Buffalo nebo Captain Beyond. Jak už jsem napsal, se změnou názvu na pouhé Uncle Acid, což podle všeho zapříčinil odchod původních členů říkajících si Kat a Red, kdy zůstal pouze samotný Kevin R. Starrs, jenž představuje právě onoho strýčka Uncle Acida, šla kvalita o příčku dolů.

„Mind Control“ i následující „The Night Creeper“ natočily jiné sestavy a nejinak je tomu i u „Wasteland“. Z minulého „The Night Creeper“ zůstal pouze hlavní mozek Starrs a basák (nyní kytarista) Vaughn Strokes. Zbytek obsazení na „Wasteland“ jsou zase nové tváře, tedy Jon Rice za bicími a Justin Smith s basou. Co je ale zajímavější, nezměnila se pouze sestava, ale také název kapely, který opět zní Uncle Acid & The Deadbeats. No a co je ještě lepší, také zvuk původních Uncle Acid & The Deadbeats je zpátky.

Minulým dvěma albům bylo často vytýkáno, že si do vínku berou také vlivy popu tehdejších let, což lehce pozměnilo zajetý styl. Mně to až tak nevadilo, avšak pravdou je, že mi obě desky připadaly slabší, bez výraznějších nápadů a vlastně jsem se k nim moc nevracel. „The Night Creeper“ mělo přeci jenom blíže ke špinavějšímu zvuku, avšak dotáhnout to k mé libosti se zadařilo právě až na „Wasteland“. Ostatně novinku považuji spolu s „Blood Lust“ za dosud jejich nejlepších počin, takže máme co do činění s opravdu vyvedeným materiálem.

Samotného mě až překvapilo, jak moc se mi „Wasteland“ líbí. Upřímně jsem mu moc nadějí nedával a ani zveřejněné singly mě zprvu moc nebavily, ale tohle album definitivně roste a zahloubává se stále silněji. V podstatě zde nejsou špatné momenty, pouze bych si dokázal představit kratší stopáž u titulní skladby či trojky „No Return“ anebo lepší závěr, než jaký nabízí „Exodus“, ale to je opravdu to jediné. Zbytek si prostě po několika přetočeních neuvěřitelně sedl a i díky produkci je radost „Wasteland“ poslouchat.

Právě produkce a s tím spojená atmosféra nahrávky je velice důležitou instancí v tvorbě Uncle Acid & The Deadbeats. Kapela pokračuje ve svém putování v podivně zdrogovaných představách, kdy vás během bloudění velkoměstem třicátých let (21. století?), ve kterém pod rouškou noci vylézají veškeré živly páchající skutky postavené mimo zákon, láká špína ulice přejít z pouhého přihlížení tomu všemu blíže a užít si dekadence smetánky také. Tím vším provází „sjetý“ zpěv, řízné riffy a nakažlivé melodie.

Otvírák „I See Through You“ je klasickou přímou věcí, útočící na základní pudy posluchače, ale tomu chytlavému tempu se prostě nejde ubránit. Podobně cílí také „Stranger Tonight“ nebo hned další „Shockwave City“, jež vyniká zejména svým riffem, který až nápadně připomíná klasiku od Focus, „Hocus Pocus“. „No Return“ je zase sabbatovsky zadumaná tvrdost, kde bych, jak už jsem psal, snad jen zkrátil její délku, ale ten riff, ten riff je zkáza sama! Překvapení v sobě skýtá „Blood Runner“, v níž lze slyšet inspiraci Iron Maiden, což bych zrovna u takto laděné kapely opravdu nečekal, ačkoliv Uncle Acid & The Deadbeats už v minulosti předělali jejich „Remember Tomorrow“. Hlavní ale je, že to funguje. Mým absolutním favoritem je předposlední „Bedouin“, což je snad ta nejchytlavější věc, jakou jsem tento rok slyšel. Ten podkres v refrénu přináší neskutečné momenty a stylistické vygradování skladby to vše jen podtrhuje.

„Wasteland“ funguje jako droga – čím déle ho zkoušíte, tím více mu propadáte. Opojná retro nálada nahrávky v kombinaci se syrovou produkcí a hypnotickými melodiemi se podařila Uncle Acid & The Deadbeats zachytit na výbornou, a tak tu máme další velice silné album, které pokud nevyrovnává „Blood Lust“, tak mu minimálně šlape zdárně na paty. Napadá mě, že kromě žánrových klasik, ze kterých Uncle Acid & The Deadbeats ve své tvorbě vycházejí, by mohlo album zajímat také obdivovatele Black Magick SS, přičemž „Wasteland“ je o něco více přístupné než třeba „Spectral Ecstasy“, ale pocity z něj má člověk podobné.


Black Magick SS – Spectral Ecstasy

Black Magick SS - Spectral Ecstasy

Země: Austrálie
Žánr: occult / psychedelic rock
Datum vydání: 16.4.2018
Label: Infinite Wisdom

Tracklist:
01. Black Hand
02. Spectral Ecstasy
03. My Love
04. Fallen Tale
05. The Oath
06. Hymn of Pride

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
bandcamp

V dnešním povídání se podíváme kapelu, po jejímž zařazení do našich recenzí volalo hned několik z vás. A zcela správně, protože máte jednoznačně pravdu, že tak krásně obskurní záležitost jako Black Magick SS sem nepochybně patří.

Tím spíš, že mnozí jiní by si o kapelu jako Black Magick SS ani neopřeli kolo. Důvodem tentokrát není extrémní hudba, která je naopak poměrně stravitelná a v určité míře až „neškodná“, nýbrž estetická stránka skupiny. Pestrobarevné malované obálky sice při pohledu zdálky mohou působit trochu dětsky (nebo dětinsky?), ale stačí jen trochu zaostřit, abyste na nich našli hromadu svastik. Mluvíme-li tedy o dlouhohrajících počinech „Kaleidoscope Dreams“ a letošním „Spectral Ecstasy“. Na starších neřadových nahrávkách byste našli i totenkopfy nebo orlice. Za své nakonec hovoří i název kapely a její logo s „bleskovým“ SS.

Ponechám čistě na vašem uvážení, jestli stylizaci Black Magick SS vezmete jako zábavnou nadsázku, nebo jestli budete chtít tasmánskou formaci ukřižovat za šíření neonacismu a propagaci ilegálních ideologií. Stejně tak si jistě sami dokážete rozhodnout, zdali vám vše zmíněné překáží v tom, abyste si užili muziku, či nikoliv. Na nic z toho mě hádám nepotřebujete, protože ať bych sem napsal cokoliv, beztak byste si mysleli svoje, obzvlášť když jde o hákenkrajce, kolem nichž se v dnešní připosrané době, kdy se kdejaký blbec urazí z čehokoliv, musí našlapovat fest opatrně. My to ale budeme zvysoka jebat a podíváme se na samotnou hudbu, která je v případě Black Magick SS parádní jak svině.

Tasmánci do světa pouští neodolatelné rockové retro, které sice mocně čerpá z minulých dekád, ale nebojí se do toho propašovat i blackmetalový feeling. Přestože formálně ten výsledek s black metalem nemá společného zhola nic, snad jedině s výjimkou vokálu, jejž bych si dokázal představit i v extrémním metalu. Samozřejmě mluvím o chrápláku, nikoliv o čistých zpěvech, které se na „Spectral Ecstasy“ objevují třeba v titulním songu. Tak či onak, klidně tomu říkejme třeba occult rock nebo psychedelic rock, jak je ctěná libost.

Black Magick SS rockovou tradici prezentují v podobě totálně chytlavých hitovek plných skvělých, v tom nejlepším možném slova smyslu vtíravých melodií. Na jednu stranu je to papírově kýč, ale ty vole, tentokrát je to myšleno v dobrém. Pokud tomu nechcete věřit, tak si pusťte třeba „My Love“, to je jednoduše hymna jak kunda, a kdo tvrdí, že na něj tohle nezabírá, tak prostě odporně kecá.

Black Magick SS

Na druhou stranu, muzika Black Magick SS má v sobě pořád jakousi špínu. Svým způsobem je nakažlivě chytlavá a melodická, a přitom stále syrová. I díky tomu zní výsledek – nebudeme si nic nalhávat, i v kombinaci s tou zdrogovaně-říšskou estetikou – tak zvláštně a osobitě. A to je nutné cenit, ať se vám to líbí nebo ne.

Věřím, že to drtivá většina posluchačů Black Magick SS neuslyší ráda, ale já bych si kapelu dovolil přirovnat třeba ke švédským Ghost, jejichž retro-recept je do určité míry podobný. Black Magick SS jsou nicméně obskurnější, bez zbytečných pozlátek, bez otravného hajpu, a aniž by je poslouchal každý kokot. Což samozřejmě berte jako plus.

K letošním počinu „Spectral Ecstasy“ bych navíc dodal, že je snad ještě lepší než loňské „Kaleidoscope Dreams“. Možná mi trochu chybí nějaké vyfetované psí kusy na klávesách, které se minule děly v poslední „Eclipse“ (nejblíže k tomu má snad titulní track, ale „Eclipse“ v tomhle ohledu nakládala ještě víc), nicméně z hlediska celku zní novinka dospěleji a co do skladatelské stránky sebejistěji.

„Spectral Ecstasy“ je každopádně výborná fošna a Black Magick SS obecně patří ke skupinám, jimž byste měli věnovat svou pozornost. Samozřejmě za předpokladu, že nepatříte mezi připochcané urážlivé sráče, co si myslí, že kontroverze do rockové muziky nepatří. Protože kurva patří a Black Magick SS je rock‘n‘roll jak čuně. Ber, nebo nech být!


Ancient VVisdom – 33

Ancient VVisdom - 33

Země: USA
Žánr: occult rock
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Magic Bullet Records

Tracklist:
01. Ascending Eternally
02. Light of Lucifer
03. In the Name of Satan
04. True Will
05. The Infernal One
06. Summoning Eternal Light
07. Rise Fallen Angel
08. 33
09. The Great Beast
10. Lux
11. Dispelling Darkness

Hrací doba: 33:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

První věc, co mě na kapele Ancient VVisdom praštila přes oči, je, že… se jmenuje Ancient VVisdom! Protože to je prostě kult jak noha, když namísto w napíšete vv, že jo. Nicméně zdaleka se nejedná o jedinou zajímavost, na jakou lze u téhle party z texaského Austinu narazit. Respektive to jméno mi spíš připadá zábavné, nikoliv vyloženě zajímavé. Co mi ale zajímavé přijde, to je hned první počin, jejž Ancient VVisdom vydali v roce 2009. Šlo o split album a důležité na tom je, s kým onen nosič sdíleli. Na druhé straně „Inner Earth Inferno“ se totiž objevily dvě skladby od jistého Charlese Mansona. Ano, jde přesně o tamtoho Charlese Mansona.

Abych vás ale nelakoval (nebo alespoň ne tolik), tohle jsem zjistil až později. Kvůli splitku s jedním z nejznámějších úchylů jsem tuhle recenzi psát nezačal. Ancient VVisdom mě prvotně zaujali ukázkami svojí muziky, na jejichž základě jsem usoudil, že by letošní deska „33“ (již čtvrtá dlouhohrající) mohla stát za slyšení.

Samozřejmě by nyní sedlo, kdybych okamžitě vypálil, jestli „33“ za slyšení skutečně stojí, anebo ne. Jenže ono to v tomhle případě nelze říct takhle jednoznačně o albu jakožto celku. Zkusím to ale jinak – první „polovina“ nahrávky je docela příjemná a za příznivé konstelace (tj. když je váš hudební jemnocit kompatibilní s tím, co Ancient VVisdom produkují… k tomu se ještě dostaneme) si ji klidně pustit můžete. O to víc nepochopitelný je závěr alba, kde Američané rozjedou nehorázný průjem.

Každopádně, na začátku se můžete těšit na pohodový okultní rock, kde se to v textech jen hemží samými Lucifery. Pochopím, pokud někomu tahle tématika přijde spíš směšná – však také v určité míře je, co si budeme povídat – ale myslím, že v rámci povinného stylového klišé je to asi v pohodě. Anebo jinak – pokud by tohle písničkové opěvování Satana někomu vadilo, asi jen těžko by mohl poslouchat kapely typu Ghost.

Vycházející švédské hvězdy pekelného rock’n’rollu zde nejmenuji jen tak mimoděk, právě naopak. Ancient VVisdom k nim totiž mají poměrně blízko a s nadsázkou znějí trochu jako Ghost, kteří se nebojí akustické kytary. Pokud se vám tedy Švédové líbí, klidně se na „33“ podívejte. Mezi dalšími asociacemi mě napadají třeba Nathan Gray Collective v žánrově usedlejší formě (v překladu: odmyslete si především elektroniku).

Jestli vás zmiňovaná jména navnadila, pak na vás v první části „33“ čeká docela příjemný poslech. Jsou zde zadumanější kusy jako třeba „Light of Lucifer“ či „The Infernal One“ (i když v té se objeví i několik rychlejších momentů), v jiných se Ancient VVisdom dotýkají písničkářství, čímž mám na mysli zejména „True Will“ nebo „In the Name od Satan“. Ve druhé jmenované už se sice Američané mírně dotýkají kýče, ale pořád je to ve snesitelné formě a těch pár tónů na hraně se v kontextu celku rozpustí bez výraznějších potíží. Ta lepší část nahrávky pak vrcholí ve skvělé „Rise Fallen Angel“, již zdobí parádní úderný refrén. Suverénní hit a jednoznačně nejlepší věc na „33“. Až sem je to vlastně fajn záležitost.

Ancient VVisdom

Jenže s nástupem titulní „33“ si to album namíří nejkratší cestou rovnou do prdele. Zrovna titulní song je naprosto příšerný, až se člověku nechce věřit, že to fakt hraje ta stejná skupina, která o chviličku dřív naservírovala takovou pecku jako „Rise Fallen Angel“. Podobně zkurvená je i „Lux“ – další píseň, jakou byste nejradši z milosti utratili, kdyby to bylo možné. „The Great Beast“ je o něco stravitelnější, ale zvednout náladu nedokáže, a klávesové outro „Dispelling Darkness“ už to taky nevytrhne.

Můžete si říct, že větší část alba je přece v klidu (možná bych měl zdůraznit, že skutečně jen v klidu, žádná genialita to pořád není), ale: a) „Ascending Eternally“ a „Summoning Eternal Light“ jsou jen kraťoučké věci, což stopáž té příjemnější části snižuje; b) závěrečná čtveřice – především „33“ a „Lux“ – je dostatečně špatná na to, aby dokázala počin znechutit a zanechat v posluchači nepříjemnou pachuť. Škoda.


Kabbalah – Spectral Ascent

Kabbalah - Spectral Ascent

Země: Španělsko
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Twin Earth Records

Tracklist:
01. Spectral Ascent
02. Resurrected
03. Phantasmal Planetoid
04. The Darkest End
05. The Reverend
06. The Darkness of Time
07. Dark Revelation
08. The Shadow
09. Presence

Hrací doba: 32:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už ani nevím, kolikrát jsem zde psal o okultním retro doom rocku se zpěvačkou… Oukej, zas tolikrát to nebylo, protože takové věci častěji poslouchám, než o nich píšu, ale několikrát se tak již stalo. A rozhodně nelžu, když tvrdím, že nevím, kolikrát to bylo, protože kdo by se s tím počítal. Jedna věc je ovšem jistá – dnes přidáme další kousek do sbírky recenzí podobně laděných formací.

Poznávací znamení takových skupin se neustále opakují a vlastně jsem je již zmiňoval. Kromě silného retro nádechu a obligátního okultismu je to mimo jiné právě skutečnost, že zde zpívá žena – ne žádná princezna, nýbrž dračice se silným rockovým vokálem a – v těch dobrých případech – charismatem jako hrom. Kabbalah ze Španělska všechny tyto atributy naplňují zcela zodpovědně a odlišují se pouze v jednom malém detailu, který však jen tak pro zajímavost za zmínku stojí. Ženská zde totiž není jen u mikrofonu, celá sestava je stoprocentně dámská.

Nebudu zde rozehrávat žádné konspirační úvahy o tom, jak se tato skutečnost promítla do samotné kvality debutové desky „Spectral Ascent“, jemuž předcházelo několik minialb. Ve finále je mi totiž putna, jestli tam do bicích tříská ženská, zpocenej tlustej kořen s nevyholeným podpažím, hermafrodit nebo mimozemšťan se třema ptákama. Konečné slovo má hudba a ta v případě Kabbalah nepromlouvá zásadně přesvědčivě.

Pozorného posluchače něco trkne už prvotní pohled na „Spectral Ascent“. Kapela se jmenuje Kabbalah. V logu má obrácený kříž. Na obalu se nacházejí mayské pyramidy. Musím se přiznat, že tady mi cosi neštymuje. Buď mi něco zásadního uniká, anebo je to prostě slátané ze všech možných koutů.

Z hudebního hlediska to zas až taková slátanina není, ale je to… prostě standard. Krapet okultního rocku, hardrocková patina, dotek psychedelie, zasypat šedesátkami a sedmdesátkami – výsledek je na světě. „Spectral Ascent“ není nijak zásadně špatné, vlastně bych dokonce řekl, že skladby jako „The Reverend“ nebo „Dark Revelation“ obsahují i dobré, povedené motivy, které fanouška stylu osloví. Co na tom, že jsou tak povědomé. Nicméně jsem nenašel jediný důvod, proč bych měl „Spectral Ascent“ upřednostnit na úkor kapel jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones či třeba Ides of Gemini, které jsou všechny o nějakou tu třídu lepší. Budete mi tvrdit, že není zrovna fér srovnávat debutující skupinami s lídry svého subžánru? Oukej, tak co třeba Psychedelic Witchcraft z Itálie? Ti jsou svým soundem Kabbalah hodně podobní, také mají na kontě jedno album, ale jejich produkce mi přijde o poznání lákavější, zábavnější.

Kabbalah

Věřím, že byste mi mohli oponovat ještě v jedné věci. Stěžuju si na standardnost a neoriginalitu, ale… neznějí snad všechny jmenované kapely a vlastně celý tenhle subžánr dost podobně? Jasně, máte pravdu, jsou si navzájem podobné a v konečném důsledku si to všechno hudebně i tematicky, ať už přímo či nepřímo, stejně sahá k dávným formacím jako Coven či Black Widow. Jistěže takovému argumentu rozumím a nedokážu se mu bránit jinak než standardní prohlášením, že když dva dělají totéž, nebývá to totéž. Kabbalah jednoduše s tím archetypálním rockovým odkazem nedokážou pracovat natolik poutavě, aby mě to posadilo na zadek.

Nechci, aby ta kritika vyzněla hůře, než jak ji myslím. Pouze jsem chtěl říct, že „Spectral Ascent“ není žádný zázrak, nic zásadního, v rámci stylu je to taková normálka. Pár dobrých riffů z toho ovšem není problém vydolovat a v konečném důsledku – poslouchá se to docela hezky. V podprůměru se trojice Španělek neplácá. Ale že bych se k jejich nahrávce v budoucnu nadšeně vracel… hm, myslím, že to nehrozí.


Psychedelic Witchcraft – The Vision

Psychedelic Witchcraft - The Vision

Země: Itálie
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. A. Creature
02. Witches Arise
03. Demon Liar
04. Wicked Ways
05. The Night
06. Different
07. The Only One That Knows
08. War
09. Magic Hour Blues

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italští Psychedelic Witchcraft mě zaujali již v loňském roce, kdy vydali své první ípko „Black Magic Man“. Ve své podstatě šlo o extrémně neoriginální věc, která snoubila dva velké trendy v současné rockové muziky – retro a okultismus. Takovýchto kapel je poslední roky jak nasráno a je to prostě módní vlna. Psychedelic Witchcraft z ní vlastně nevybočují vůbec nijak. Přesto mi jejich počínání bylo z nějakého důvodu sympatické, a ačkoliv jmenované minialbum ve své podstatě nenabízelo vůbec nic zvláštního, docela jsem se u něj bavil. Jinými slovy řečeno, má první zkušenost s produkcí Psychedelic Witchcraft vůbec nebyla odstrašující, spíš byla lepší nežli horší, takže jsem neměl důvodu vyhýbat se dlouhohrajícímu debutu „The Vision“, jenž spatřil světlo světa letos. A tentokrát už pod značkou zavedeného labelu Soulseller Records, byť ten se obecně zaměřuje spíše jiným směrem. Ale i to svým způsobem svědčí o tom, že hudba italské party není jalová.

„The Vision“ se v jádru nese na podobné, ne-li dokonce vlně jako jeho neřadový předchůdce. K popisu dlouhohrajícího debutu bych vlastně mohl použít vesměs ta samá slova, jaká jsem pronesl v minulém odstavci na adresu „Black Magic Man“. Stručně řečeno, opět je to retro rokec jak prase, okultismus, uhrančivá zpěvačka, sedmdesátky a všechny tyhle věci – nechybí nic, co člověk od takto laděné formace očekává a co neslyšel už jinde. Přesto je na „The Vision“ oproti krátkohrající prvotině slyšet citelný posun kupředu.

Tento posun se samozřejmě netýká stylového posunu, což z předcházejícího odstavce asi vyplynulo. Je tu ovšem znatelný progres co do kvalit a přesvědčivosti, s jakou Psychedelic Witchcraft ten svůj hippie rock hrají. EP „Black Magic Man“ bylo vcelku zábavné, ale stále na něm byly cítit rezervy a ne úplně všechno bylo dokonalé, tu a tam to přeci jen zaskřípalo. Během jediného roku ovšem Italové dokázali vychytat nedostatky a okultní plácačkou pozabíjet všechny přítomné mouchy, takže na „The Vision“ už prezentují vyzrálý materiál – vyzrálý v rámci mezí tohoto druhu hudby, jež je v roce 2016 už jen ze svojí podstaty tuze neobjevná.

Jsou ovšem případy, kdy se dá neobjevnost a neoriginalita odpouštět, což se týká i alba „The Vision“, na němž Psychedelic Witchcraft posledně naznačený potenciál prostě dokázali naplnit. Hlavní síla desky tkví ve skladatelské lehkosti, díky níž se to strašně hezky poslouchá, a v uvěřitelnosti, která je u podobně zpátečnických záležitostí prostě nutnost. Jistě, skladby jako „Demon Liar“, „Wicked Ways“ či „The Only One That Knows“ jsou ve své podstatě ztělesněním všech klišé klasického hard rocku a psychedelického rocku, ale Psychedelic Witchcraft to drhnou natolik zábavně, že nad tím člověk s radostí mávne rukou a radši si bude užívat šlapavé rockové tempo, příjemně ušpiněné riffy, kvílívá sóla, bluesrockové náznaky i silný a sebejistý projev Virginie Monti, jejíž vokál patří k ozdobám téhle party. K pocitu parádní rockové jízdy pak jistě napomáhá i skutečnost, že Italové sázejí především na hitové songy a vyloženě pomalejší skladby na „The Vision“ nabízejí jen dvě – „The Only One That Knows“ a „Magic Hour Blues“.

Psychedelic Witchcraft

Samozřejmě, není sporu o tom, že Psychedelic Witchcraft nenabízejí vůbec nic nového. Na tuhle hru je nutno přistoupit – jakmile se vám do toho moc nechce, tak asi není moc šance, že byste si poslech „The Vision“ užili. Pokud ale u tohoto druhu muziky zvládnete překousnout zmiňovaná negativa, jistě se budete bavit. Italům navíc do karet hraje i jistá neokoukanost a „skrytost“ jejich jména – s nadsázkou řečeno, jestli se vám Blues Pills hudebně líbí, ale sere vás jejich otravná tlačenka, pak jsou Psychedelic Witchcraft určeni právě vám.


Blood Ceremony – Lord of Misrule

Blood Ceremony - Lord of Misrule

Země: Kanada
Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past

Hrací doba: 44:14

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.

Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.

Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.

Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.

Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.

Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.

Blood Ceremony

Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.

Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.


The Magik Way – Curve sternum

The Magik Way - Curve sternum
Země: Itálie
Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient
Datum vydání: 11.5.2015
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso

Hrací doba: 40:16

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…

Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.

Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way

Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Way nehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.

Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.

Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.

Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.

The Magik Way

„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.


Psychedelic Witchcraft – Black Magic Man

Psychedelic Witchcraft - Black Magic Man
Země: Itálie
Žánr: stoner rock / hard rock
Datum vydání: 4.7.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.

V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…

Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).

A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.

Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.


Druhý pohled (Kaša):

O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.

Psychedelic Witchcraft

Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.

Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.


The Devil’s Blood – III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars

The Devil's Blood - III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars
Země: Nizozemsko
Žánr: melodic occult rock
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Ván Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

The Devil’s Blood je jméno, o němž se v posledních pár letech – vlastně již od doby, co v roce 2009 vyšel debut “The Time of No Time Evermore” – hovořilo poměrně dost. V našich končinách sice moc ne, ale v zahraničí se těmto Holanďanům v jistých kruzích dostalo poměrně velkého uznání. Osobně jsem se na jejich muziku již delší dobu chystal, protože název The Devil’s Blood registruji opravdu již od zmiňovaného debutu, ale tak nějak na to došlo až s letošní třetí deskou “III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars”, která se nakonec nejspíš stane labutí písní kapely. K poslechu jsem se dokopal vlastně ze dvou důvodů – prvním je samozřejmě to, že jak už to tak bývá, právě nově vydané album člověka většinou donutí do toho praštit, zvlášť když je poslední (kapela začátkem roku ohlásila rozpad); druhým pak to, že mě v posledních měsících začal ohromně bavit okultní rock s ženským vokálem, což jsou přesně The Devil’s Blood. A po poslechu novinky musím uznat, že opravdu chápu, proč se zrovna této skupině dostalo takové pozornosti, protože ta muzika je opravdu skvělá, přesně taková, jak to od occult rocku očekávám – silně atmosférická, hluboká, přemýšlivá, hypnotická. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se do nahrávky dostal, ale jak se mi to povedlo, jedná se o poslech vskutku lahůdkový…

Obzvláště úžasní jsou The Devil’s Blood v těch nejdelších skladbách a těch pomalejších tempech. Hned úvodní, 22 minut dlouhý opus “I Was Promised a Hunt” je doslova nádherná záležitost se spoustou výborných momentů. Naprostým vrcholem je ovšem sugestivní monotónní desetiminutovka “White Storm of Teeth”. Skladbě vládne jeden motiv, jenž se táhne skoro po celou délku, ale aby se taková stopáž utáhla, musí jít o motiv opravdu silný, což rozhodně není nic lehkého na provedení, ale zde se to povedlo doslova na jedničku a minimálně tento song je skvost. Nicméně deska je opravdu výtečná i jako celek a hrozně mě baví. Premiéra dopadla skvěle, teď hurá na starší alba!