Země: Austrálie Žánr: psychedelic occult ᛋᛋ rock o/ Datum vydání: 8.4.2020 Label: Infinite Wisdom Tracklist: 01. Endless Hallucinations 02. Rainbow Nights 03. Get Out 04. Kali 05. Mothers Lullaby 06. The Truth Hrací doba: 30:48 Odkazy: –

Esesácká psychedelie Black Magick SS mohla zpočátku vypadat jako obskurní sranda anebo pekelný trolling. Co jiného by taky člověka mělo napadnout, když narazí na kapelu, která ve své grafice kombinuje křiklavé barvičky, okultismus a neonacistickou symboliku. Oukej, kromě vykutálených humoristů by mohla připadat v úvahu i možnost, že jde prostě a jednoduše o homosexuální nágly…

Jakkoliv to ale pro nezasvěceného může na první pohled vypadat jako obskurní prdel, ve skutečnosti si Black Magick SS nezaslouží, aby na ně bylo pohlíženo jako na obyčejnou sranda-skupinu. Sám si sice nejsem jistý, nakolik to je humor a nakolik si borci stojící za Black Magick SS skutečně myslí, že Hitler byl docela fajn chlápek (a možná vlastně dobře, protože tahle nevědomost tomu svým způsobem dodává na další atraktivitě / zábavnosti), ale smysluplnost jejich existence dostatečně obhajuje hudební stránka věci.

Jsem si vědom toho, že pro většinu z vás nebudu říkat nic nového, poněvadž vím, že naši čtenáři nejsou žádná nekulturní hovada, tudíž lze předpokládat, že tyhle národně-socialistické fety svým přehrávačem proháníte. Přesto je nutné zmínit, že Black Magick SS valí zdrogovaný psychedelický rock čerpající především z období šedesátých a sedmdesátých let, mezi nimiž vykouknou i odkazy do osmdesátek (na „Rainbow Nights“ se projevují doposud nejznatelněji) a jemný „blackmetalový“ pel. Jednoduše si představte, jak si parta nácků vezme svoje oblíbené spoďáry s hákenkrajcem, napere do sebe sloní porci houbiček a o půlnoci na Wewelsburgu dá zběsilou kalbu s reptiliánama, co zrovna přiletěli z pravicového kvadrantu raketou ve tvaru obřího falusu, jenž každou 14. sekundu ejakuluje růžové totenkopfy a každou 88. stříká tyrkysové orlice. Prostě normálka. Kdo nehajluje s náma, hajluje proti nám!

Obě předešlá alba „Kaleidoscope Dreams“ (2017) a „Spectral Ecstasy“ (2018) byla skvělá, takže letošní novinka „Rainbow Nights“ rozhodně měla na co navazovat. Black Magick SS si ani tentokrát ostudu neuřízli a pod teploučkou obálkou nabízejí další porci výživné rockové psychedelie s příchutí národně-socialistického okultismu. Až sem naprosto v pořádku. Tentokrát to ale za mě bohužel není bez výhrad…

Začnu tím horším, ať to máme za sebou. Black Magick SS vždycky pracovali s určitou dávkou kýče – ten k tomu prostě patří, vzhledem ke konceptu dává smysl a vlastně i ten se velkou měrou podílí na tom, že je tahle kapela tak sexy. V „Get Out“ to ovšem místy jde až na hranu, na níž mi to přijde moc sladké a vlezlé. Z „Get Out“ ten 80’s synťákový kýč fakt páchne jak zmrd. Příliš mě nezaujala ani pomalá „Mothers Lullaby“, kde zas dýchne dávka patosu. Song sice zaujme robotickým zefektovaným hlasem, ale celkově mi to koule moc netrhá. Naštěstí ani tyhle dva slabší tracky nejsou vyložený průser a nemám úplně potřebu je při poslechu přeskakovat. Nic to však nemění na skutečnosti, že jim schází ten pověstný šmrnc Black Magick SS.

V dalších stopách už jej ale tasmánské komando dávkuje s takovou lehkostí, jak kdyby jej buzerovalí nafetovaní gestapáci. Tam už není moc co řešit. Za mě osobně vede hlavně čtvrtá „Kali“, což je kurva hit až za roh, a kdo tvrdí opak, tak mu Frau Gertruda ukáže, zač je toho Třetí říše.

Z celkové hlediska tedy „Rainbow Nights“ nabízí velkou porci zábavy a rozhodně má smysl to nějakou chvíli točit jak magor. „Kaleidoscope Dreams“ i „Spectral Ecstasy“ za mě osobně byly lepší, ale to neznamená, že mi při poslechu „Rainbow Nights“ krutě necuká pravačka. Jestli máš nějaké pochybnosti, tak přidej trochu drog, zamedituj s Mein Kampfem v ruce, abys pochopil, že hajlovat s námi se pořád vyplatí!

Země: Austrálie Žánr: occult / psychedelic rock Datum vydání: 16.4.2018 Label: Infinite Wisdom Tracklist: 01. Black Hand 02. Spectral Ecstasy 03. My Love 04. Fallen Tale 05. The Oath 06. Hymn of Pride Hrací doba: 30:13 Odkazy: bandcamp

V dnešním povídání se podíváme kapelu, po jejímž zařazení do našich recenzí volalo hned několik z vás. A zcela správně, protože máte jednoznačně pravdu, že tak krásně obskurní záležitost jako Black Magick SS sem nepochybně patří.

Tím spíš, že mnozí jiní by si o kapelu jako Black Magick SS ani neopřeli kolo. Důvodem tentokrát není extrémní hudba, která je naopak poměrně stravitelná a v určité míře až „neškodná“, nýbrž estetická stránka skupiny. Pestrobarevné malované obálky sice při pohledu zdálky mohou působit trochu dětsky (nebo dětinsky?), ale stačí jen trochu zaostřit, abyste na nich našli hromadu svastik. Mluvíme-li tedy o dlouhohrajících počinech „Kaleidoscope Dreams“ a letošním „Spectral Ecstasy“. Na starších neřadových nahrávkách byste našli i totenkopfy nebo orlice. Za své nakonec hovoří i název kapely a její logo s „bleskovým“ SS.

Ponechám čistě na vašem uvážení, jestli stylizaci Black Magick SS vezmete jako zábavnou nadsázku, nebo jestli budete chtít tasmánskou formaci ukřižovat za šíření neonacismu a propagaci ilegálních ideologií. Stejně tak si jistě sami dokážete rozhodnout, zdali vám vše zmíněné překáží v tom, abyste si užili muziku, či nikoliv. Na nic z toho mě hádám nepotřebujete, protože ať bych sem napsal cokoliv, beztak byste si mysleli svoje, obzvlášť když jde o hákenkrajce, kolem nichž se v dnešní připosrané době, kdy se kdejaký blbec urazí z čehokoliv, musí našlapovat fest opatrně. My to ale budeme zvysoka jebat a podíváme se na samotnou hudbu, která je v případě Black Magick SS parádní jak svině.

Tasmánci do světa pouští neodolatelné rockové retro, které sice mocně čerpá z minulých dekád, ale nebojí se do toho propašovat i blackmetalový feeling. Přestože formálně ten výsledek s black metalem nemá společného zhola nic, snad jedině s výjimkou vokálu, jejž bych si dokázal představit i v extrémním metalu. Samozřejmě mluvím o chrápláku, nikoliv o čistých zpěvech, které se na „Spectral Ecstasy“ objevují třeba v titulním songu. Tak či onak, klidně tomu říkejme třeba occult rock nebo psychedelic rock, jak je ctěná libost.

Black Magick SS rockovou tradici prezentují v podobě totálně chytlavých hitovek plných skvělých, v tom nejlepším možném slova smyslu vtíravých melodií. Na jednu stranu je to papírově kýč, ale ty vole, tentokrát je to myšleno v dobrém. Pokud tomu nechcete věřit, tak si pusťte třeba „My Love“, to je jednoduše hymna jak kunda, a kdo tvrdí, že na něj tohle nezabírá, tak prostě odporně kecá.

Na druhou stranu, muzika Black Magick SS má v sobě pořád jakousi špínu. Svým způsobem je nakažlivě chytlavá a melodická, a přitom stále syrová. I díky tomu zní výsledek – nebudeme si nic nalhávat, i v kombinaci s tou zdrogovaně-říšskou estetikou – tak zvláštně a osobitě. A to je nutné cenit, ať se vám to líbí nebo ne.

Věřím, že to drtivá většina posluchačů Black Magick SS neuslyší ráda, ale já bych si kapelu dovolil přirovnat třeba ke švédským Ghost, jejichž retro-recept je do určité míry podobný. Black Magick SS jsou nicméně obskurnější, bez zbytečných pozlátek, bez otravného hajpu, a aniž by je poslouchal každý kokot. Což samozřejmě berte jako plus.

K letošním počinu „Spectral Ecstasy“ bych navíc dodal, že je snad ještě lepší než loňské „Kaleidoscope Dreams“. Možná mi trochu chybí nějaké vyfetované psí kusy na klávesách, které se minule děly v poslední „Eclipse“ (nejblíže k tomu má snad titulní track, ale „Eclipse“ v tomhle ohledu nakládala ještě víc), nicméně z hlediska celku zní novinka dospěleji a co do skladatelské stránky sebejistěji.

„Spectral Ecstasy“ je každopádně výborná fošna a Black Magick SS obecně patří ke skupinám, jimž byste měli věnovat svou pozornost. Samozřejmě za předpokladu, že nepatříte mezi připochcané urážlivé sráče, co si myslí, že kontroverze do rockové muziky nepatří. Protože kurva patří a Black Magick SS je rock‘n‘roll jak čuně. Ber, nebo nech být!