 |
| Země: Ukrajina Žánr: melodic doom / death metal Datum vydání: 9.3.2013 Label: Hypnotic Dirge Records Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 K recenzi poskytl:
|
Pokud jste o kapele v názvu tohoto článku až doposud neslyšeli, rozhodně nemáte důvod se považovat za nějaké nevzdělance. Například ani já jsem až donedávna neměl o Odradek Room nějaké ponětí, což se ovšem změnilo, když se mi do ruky dostal jejich aktuální debut “Bardo. Relative Reality”, který do jisté míry za pozornost jistě stojí. Zčásti může být pro našince tato ukrajinská formace zajímavá už jen z toho důvodu, že její název odkazuje na jednoho českého spisovatele, a sice na Franze Kafku a jeho kraťoučkou povídku “Starost hlavy rodiny” – kraťoučkou doslova, neboť jde o pouhých pět odstavečků. Ty se točí kolem jakési neurčité bytosti, jejíž jméno zní Odradek, a tady už jsme doma, odkud jméno kapely pochází. Tím ovšem zajímavosti nekončí, když už jsme u toho, jelikož název alba i samotný jeho koncept je zase založen na “Tibetské knize mrtvých” a jejích myšlenkách. Co ale Odradek Room nabízejí hudebně?
V základě by se dalo říct, že kapela má asi nejblíže k melodickému death metalu s občasnými záchvěvy doomu. Možná si v této chvíli řeknete, že vzhledem k tematickému zaměření kapely to může znít až trochu fádně a že byste tedy čekali něco trochu méně obvyklého. Upřímně, byl jsem na tom zpočátku stejně a s takovým vědomím jsem do přehrávače vkládal i samotnou placku. Jak se ovšem hned první poslech záhy ukáže, ona neobvyklost v tom schovaná opravdu je, byť to z žánrového zařazení nemusí být na první pohled patrné. Odradek Room se totiž na svůj žánr snaží dívat trochu progresivnější optikou, což se jim poměrně úspěšně i daří. Ve výsledku se dá tedy tvrdit, že skupina je vlastně s tím, co si pod pojmem melodický death metal představí většina z nás, spojena spíše formálně co do stylového výraziva, avšak co do samotné hudby, atmosféry nebo pojetí už znatelně méně. Co je ale dost dobré, i přesto se stále nejedná o nic, co by třeba nemuselo chutnat fanouškovi melodic death metalu, jen je to – řečeno s mírnou nadsázkou, protože v žádném případě nechci tvrdit, že by měl být klasický melodic death metal pro blbce – trochu chytřejší. A to už zní docela dost zajímavě, nebo snad ne?
Úvod desky obstarává skladba “Театр форм”, která je vlastně možná předčasným vrcholem “Bardo. Relative Reality”, osobně jsem si ji oblíbil hned na první poslech a vlastně až doteď ji považuji za nejlepší kus desky, jemuž se dokázala vyrovnat už jen závěrečná “Холодный свет”. Ale zpátky k “Театр форм” – hned začátek zní velmi slibně, když se do neveselých táhlých tónů začne v pozadí ozývat jakási zvonkohra, z čehož plyne trochu groteskní kontrast, nicméně groteskní v tom dobrém slova smyslu. Postupně se spustí mocný riff s hrubým growlingem, ale je to jen další pasáž z osm a půl minut dlouhé kompozice, která se brzy začne přelévat zase jinam a dál – zejména střed písničky je vyloženě skvělý. Takhle se to ovšem má v podstatě s celou deskou, protože snad není songu, který by končil stejně, jako začínal, nějaké obyčejné omílání klasické formy sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec tu není. Odradek Room se naopak pouští do složitějších a rozsáhlejších kompozic, jimž minimálně co do toho rozsahu jednoznačně vévodí třetí “Картина (впиваясь в холст маслом)”, jež se vcelku hravě přehoupla přes dvanáctiminutovou hranici. Vtip je ale v tom, že Odradek Room tak činí se žánrem, v němž to až tak obvyklé není – netvrdím, že jsou tito Ukrajinci jediní, což rozhodně nejsou, přesto je to pořád osvěžující.
Jedinou mušku na “Bardo. Relative Reality” vidím v tom, že i přes svůj progresivnější přístup deska postupně začne docela paradoxně plynout v trochu letargickém tempu, což se týká zejména středu alba – ostatně proto jsem také výše tvrdil, že se mi jako nejsilnější zdá úvod nahrávky a pak její konec, protože je to obvykle až předposlední “Река”, která mne z oné lehké letargie vytrhne. Tím však netvrdím, že by byl střed “Bardo. Relative Reality” nějak nudný – to je totiž něco úplné jiného. Jednoduše jsem postupně přišel na to, že když desku nechám hrát jen tak jako kulisu, nic moc si z ní neodnesu, abych si jednotlivé songy užil, musím se na hudbu trochu soustředit. Jenže při tomto soustředění se po chvíli člověk zahloubá, myšlenky se rozlétnou, takže se “Bardo. Relative Reality” stává opět “kulisou”, akorát na trochu vyšší úrovni než jen obyčejný podklad k nějaké práci, k přemítání a přemýšlení – alespoň v mém případě takto debut Odradek Room fuguje. Jestli tohle je nebo není pozitivum nebo negativum, to už si musí každý z vás rozmyslet sám. Ať tak či onak, v obou případech si myslím, že to nic nemění na faktu, že je “Bardo. Relative Reality” velmi dobrá záležitost, která za slyšení docela stojí. A vezmeme-li to z obecnější hlediska ne jen samotného alba, ale celé kapely, pak se jedná o jasný důkaz toho, že Odradek Room rozhodně mají potenciál k tomu, aby i v budoucnu přicházeli se zajímavou muzikou.