21. května vyjde nové EP polských Odraza pojmenované „Acedia“. Novinka nabídne dvě skladby, které vznikly ve spolupráci s krakovským muzeem jako soundtrack k výstavě „Coexistence“. Nahrávku vydají Godz ov War.
Archiv štítku: Odraza
Odraza – Rzeczom
 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 53:36 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Dantez):
Polský blackmetalový zvuk je stále širší a svéráznější kapitolou. Není přitom řeč o největších jménech žánru. Kapely jako Mgła nebo Behemoth se sice na blackmetalovém vyznění dneška podepsaly, nezní ale na první dobrou vyloženě jackovsky.
Opravdu polský zvuk se vyvíjí pod zemí. První experimenty lze datovat zpět ke jménům jako Furia popřípadě Morowe – ke kapelám s blackmetalovým základem, na kterém se prokládají elementy ze vzdálenějších žánrů. Hudba chvíli zavání alternativním rockem, jindy post-punkem nebo neofolkem.
Na vývoji specifické větve se dnes podepisují zejména Gruzja nebo Biesy s odhodláním k ještě větší experimentaci. Hudbě už nejsou cizí pouze zmíněné žánrové kejkle, do receptu se přimíchávají new wavem inspirované syntezátory a rytmika nebo ostřejší elektronika. Avantgardnější přístup zvyšuje úroveň nápaditosti, ale i ráznější sklony ke spádu k demenci. Tracklisty novinek proto občas vyznívají jako pokus/omyl.
„Rzeczom“ není výjimkou. Odraza zde, při srovnání s debutem, více propouští uzdu fantazii, ne vždy ke svému dobru. Ortodoxnější blackmetalové části jsou konzistentně kvalitní, důkazem budiž silný, hned trojskladbový výkop. „Schadenfreude“, který, po vzoru Furia, drží novátorské tendence na únosné úrovni, se valí s agresí přímo úměrnou vokálu Stawrogina. Stejně drtí i titulní věc, kde nevadí ani sofistikovanější struktura, zejména pak v návykovém finále. „W godzinie wilka“ naváže bryskním drivem připomínajícím vzdálenější kolegy Kriegsmaschine.
Skladební trojice dokazuje, že když Odraza experimentují v rozumných limitech a zvukem navazují na kapely s podobným zvukem, vše funguje bez zakopnutí. Jakmile se pouští za hranice kočírované experimentace (a vlastně i ty geografické), dochází k pitvořivým pičovinám. „…twoją rzecz też“ působí jako tristní take na avantgardní Pensées nocturnes, už chybí jen klaun s trubkou na jednokolce. Následující „Długa 24“ je snad ještě vyjebanější – v tomto případě se sabotuje hipsterskými tendencemi a nulovým citem pro patos. V podobně ublíženém duchu se nese i „Najkrótsza z wieczności“, která jde s ufňukaností tak daleko, že se dotýká i pozdějších emo výkyvů Kvarfortha. Dojímavost s agresivnějším tahem na bránu lépe vyvažuje jen „Ja nie stąd“, možná ale jen díky absenci vokální linky. I bez finálního instrumentálu by ale deska plynula lépe. Podobné momenty nad přímější a agresivnější polohou nepřevažují – stvrzuje to šestá a sedmá skladba, obě kvalitou i rázem snadno navazují na silný úvod. Celkový dojem z desky ale stejně výrazně kurví.
„Rzeczom“ tak představuje nevybalancovaný žánrový labyrint s důstojným jádrem, ve kterém lze najít hodně fungujících výstupů, ale i několik slepých uliček. Když deska tne do živého, tne hluboko a nutí si od plic odfrknout příznačným kurwa. V momentech, kdy ortodoxie naráží na uondané povzdechy, si ale říkám, co je tak špatného na blackmetalové primitivitě s obligátním Hail Satan na vrchu.
Druhý pohled (H.):
Trochu mě překvapuje, kolik hejtu kolega na druhou desku Odraza poslal. Myslím si, že takhle odmítavé stanovisko si „Rzeczom“ nezaslouží, přestože v lecčems s ním musím souhlasit.
Předně mi také přijde, že „Rzeczom“ není až taková pecka, jak jsem doufal, což může být jednoduše dáno přespříliš vysokými očekáváními. Faktem nicméně zůstává, že s novinkou nemám potřebu trávit tolik času jako kdysi s debutem „Esperalem tkane“ nebo následujícím ípkem „Kir“. Stejně tak musím uznat, že ze všech těch polských „hipster“ blacků, které vyšly v cca stejné době jako „Rzeczom“ (Kły, Biesy), mi počin Odraza přijde nejméně zajímavý. Což také nutně neimplikuje jeho nekvality, spíš jen poukazuje na sílu aktuální konkurence.
Nepřijde mi ovšem, že by se na na albu dělo něco špatně. Odraza i k nasypanějšímu black metalu přistupují relativně invenčním způsobem a zvládnou jej podat tak, aby to bavilo. Nejvíc mě ale baví ty otevřenější a méně konvenční části. S přehledem vede titulní věc, avantgardnější dvojice „…twoją rzecz też“ a „Długa 24“, též se mi hodně líbí „Młot na małe miasta“ a závěrečná osmiminutová instrumentálka „Ja nie stąd“.
Dobré to tedy je, poslech byste tomu věnovat měli, zvlášť jestli vám tenhle druh kapel chutná. Bezbřehého blaha jsem se ovšem osobně při poslechu „Rzeczom“ nedočkal. Mně osobně by k dosažení takového stavu pomohla přesně opačná věc než kolegovi: nechal bych si líbit ještě víc avantgardy a podivností. Přesto všechno se podle mě jedná o nadprůměrnou záležitost, jež Polákům ostudu nedělá. Jednu ruku na srdce a druhou ruku na ptáka – co bychom dali za to, kdyby taková alba vydávaly české kapely?
Redakční eintopf – květen 2020
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Live alba mě obecně vzato nezajímají, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Za prvé, Triptykon je výjimečná formace. Kdo si myslí opak, ví akorát tak piču. Za druhé, „Requiem (Live at Roadburn 2019)“ není standardní live album, kde prostě kapela přehraje svoje normální songy, pak to nějak zmixuje a s velkou slávou mrdne na trh. Jedná se o záznam legendárního triptychu „Requiem“, jehož první část vyšla už v roce 1987 na desce „Into the Pandemonium“ od Celtic Frost a jehož finální třetina se objevila na nahrávce „Monotheist“ z roku 2006. Loni se „Requiem“ konečně dočkalo i své prostřední, více jak půlhodinové části a celé dílo pak bylo zahráno živě za doprovodu orchestru.
Květen nicméně nabízí i další hodně zajímavé věci. Další pozice věnuji, jak to nazval jeden z kolegů, polským hipsteřinám. Všechny už pomalu začínám valit, takže je seřadím dle toho, jak mě na první poslechy zaujaly.
Jako první zmíním určitě Biesy. „Transsatanizm“ má cool název, vyfetované fotky, ujetý obal a vlastní obsah tomu všemu odpovídá. Druhé album zní dost jinak než debut „Noc lekkich obyczajów“, o poznání avantgardněji, ale zajímavé je to fest. Jsem hodně zvědavý na další poslechy.
Poslední flek věnuji Kły. Jejich předešlá řadovka „Szczerzenie“ byla výtečná a nevšední. „Wyrzyny“ se prozatím tváří, že svému předchůdci nezůstane nic dlužna. A to myslím hovoří samo za sebe.
Metacyclosynchrotron:
Revenge uctívám se vším všudy, ale pět roků staré „Behold.Total.Rejection“ ve mně po vydání zanechalo rozporuplný dojem, až jsem si říkal, zda to příští album bude stát skutečně za poslech. Ale dvě vypuštěné skladby jsou podle mě skvělé, naživo slyšená „Oath Violator“ se mi taky líbila, produkce vraždí neskutečně, takže mám důvod se na „Strike.Smother.Dehumanize“ opravdu těšit.
Určitě si rád poslechnu i Hexenbrett, bo to je Metal a taky potřebuju slyšet song „Spalovač mrtvol“. No, a šanci dám i nějaké zpikované hipsterjackovině jako třeba Odraza, ale u Pagan Records, Godz ov War a spol. toho v následujících týdnech vychází víc, co stojí za pozornost.
Cnuk:
Květen je v porovnání s dubnem slabota, ale něco se tam vyštrachat dá taky. Asi nepřekvapí zařazení Revenge. „Strike.Smother.Dehumanize“ bude stejně nemilosrdné jako všechny jejich předchozí placky, to je snad každému jasné. A jestli náhodou ne, tak to bude průser roku. Není to však nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, zas tak je nežeru. Pár poslechů s tím ale strávím rád. Podobný výplach si slibuji také od „Satan Is King“, což je název nové desky ACxDC. K těm jsem se dosud nikdy pořádně nedostal, takže tohle beru jako skvělou příležitost na bližší seznámení. Singlovky mě baví, ale už teď mě trochu sere jejich plochý zvuk. Jsem zvědavý, jak si to sedne jako celek.
Vsadím boty, že nic z toho mě ale nebude bavit tak moc, jako „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ od Hexenbrett. To už mám naposlouchané, a je to opravdu parádní věc. Od loňského épéčka udělali znatelný krok kupředu, přičemž neztratili na zajímavosti ani autentičnosti. Pro heavy / black staromilce absolutní povinnost.
Dantez:
Revenge je jistota. První zveřejněné kusy to potvrzují. Zvukově velmi podobné předchozímu „Behold.Total.Rejection“. Hudebně pořád na vytyčené trajektorii. Nic víc, nic míň. Přesně tak, jak to všichni chceme.
Elysian Fields je jedním z nejpřehlíženějších hudebních těles vůbec. Je to zarážející hlavně s ohledem na styl muziky, který Elysian Fields hrají – snadno poslouchatelný hybrid downtempa a dream popu s noirovým vibem. Navíc s jedním z nejsvůdnějších ženských vokálů vůbec. „Transience of Life“ se zřejmě od tohoto receptu moc nevzdálí. Proto jej klidně využijte pro seznámení, a pak se nechte poslat do slastné letargie staršími deskami.
„Rzeczom“ polských Odraza sice neznechucuje naturalistickým výjevem jako debut. Po zběžném poslechu lze ale potvrdit, že po hudební stránce se nic nekrotí. Borci navazují na k trademarky z „Esperalem tkane“ a kvalitativně se taky nic moc nemění.
Odraza: nové album
Druhá deska polských Odraza vyjde 8. května pod názvem „Rzeczom“. CD i LP zaštítí Godz ov War Productions. Tracklist a obal následují.
01. Schadenfreude 02. Rzeczom 03. W godzinie wilka 04. …twoja rzecz tez 05. Dluga 24 06. Swit ppowiadaczy 07. Mlot na male miasta 08. Najkrotsza z wiecznosci 09. Bempo 10. Ja nie stad
Odraza – Kir
 |
| Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 15.9.2015 Label: Arachnophobia Records Hrací doba: 20:09 Odkazy: – K recenzi poskytl:
|
Poláci Odraza se předvedli ve vysoké formě hned na svém debutovém počinu „Esperalem tkane“, který vyšel na jaře roku 2014. Na něm nabídli inteligentně pojatý black metal, díky němuž rozšířili už tak početnou rodinu vedlejších projektů okolo kapely Massemord o další zajímavé jméno. Jak už tomu tak ale bývá, v případech takto povedených debutů se vcelku záhy začnou nabízet otázky, co bude dál a jestli se podaří laťku nastavenou prvním počinem vyrovnat…
Odraza si jako odpověď na takové dotazy připravili EP s krátkým názvem „Kir“, jež obsahuje jednu jedinou skladbu. Nicméně, ona titulní kompozice není žádným drobečkem, protože trvá celých 20 minut, a navíc se za ní skrývá velice zajímavé pozadí. Jedná se totiž o živý záznam z vystoupení, které Odraza odehráli v někdejší továrně Oskara Schindlera v Krakově, kde se nyní nachází muzeum. Kapela zde vystoupila v rámci akce připomínající události 2. světové války. V neposlední řadě by se stran této kompozice jistě slušelo zmínit i to, že se jedná o čistě instrumentální počin…
Co si budeme povídat – tohle všechno zní hodně, hodně zajímavě. Avšak nejen to pozadí je tím, kvůli čemu jsem byl na „Kir“ zvědavý. Své totiž sehrály i vzpomínky na „Esperalem tkane“ a konkrétně na fakt, že to byly právě ty nejdelší písně „Esperalem tkany“ a „Tam, gdzie nas nie spotkamy“, jež představovaly vrchol desky. Neočekával jsem tedy málo. A abychom to zbytečně neprodlužovali, tak ano – „Kir“ je opět skvělým počinem.
Nicméně stejně jako u „Esperalem tkane“ ta cesta k docenění „Kir“ nebyla – přinejmenším tedy v mém případě – úplně jednoduchá a přímočará. Odraza je totiž skupina, u níž vždy s prvním poslechem cítím vysokou kvalitu, ale chce to čas a množství poslechů, než se ten materiál konečně takříkajíc vybarví a odhalí svá zákoutí. Jakmile se tak ale stane, určitě to stojí za to a ten výsledek je natolik výtečný, že se ono vložené úsilí prostě vyplatí.
Samozřejmě to lze vcelku úspěšně očekávat už jen díky oné délce, ale „Kir“ je dozajista vrstevnatá a propracovaná kompozice. Na atraktivitě jí nijak neubírá ani absence vokálů, jelikož Odraza nechávají samotnou instrumentální stránku „zpívat“ takovým způsobem, že hlas posluchači nijak nechybí. Některé momenty jsou bez přehánění bravurní a třeba pasáž okolo 11. minuty je naprosto excelentní… ačkoliv je to jen jeden příklad za všechny, protože těch působivých nápadů je v „Kir“ schováno o poznání více. A aby toho nebylo málo, celou skladbu navíc obepíná výtečná nervní atmosféra, která mě taktéž hrozně baví.
Ve finále tedy nemám sebemenší problém označit „Kir“ jako velice povedený počin. Zpočátku se to tak úplně netvářilo a chvíli to trvalo, než jsem se do toho dostal, ale jak už padlo výše, ta časová investice se v tomto případě prostě vyplatila. Nemalá očekávaní po skvělém debutu tedy byla naplněna.
News from Odraza
15th September marks the release date of an exceptional offering by Poland’s Odraza. The brand new MCD titled ‘Kir’ (Polish for ‘pall’) features the live recording of the group’s performance at Oskar Schindler’s Enamel Factory – The Museum of the City of Cracow. A single instrumental piece made its way to the record. Scoring around twenty minutes, the track has been commisioned for the Museum’s event ‘Pamiętaj z nami’ (‘Remember with us’), commemorating the damages of World War II. It’s probably the first ever instance of Black Metal being manifested during an event organized in by Polish public institution.
The recording has been mixed by M. of No Solace, while the graphic design was done by Bartek Rogalewicz. The digipack release will feature an insert as well as the visual presentation shown at the band’s performance.
[tisková zpráva]
Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)
|
H.: |
| Top5 2014: 1. Lux Occulta – Kołysanki 2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear 3. Ilya – In Blood 4. Triptykon – Melana Chasmata 5. Darkspace – Dark Space III I CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.
3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.
5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…
CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.
2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…
Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.
Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.
Shit roku:
Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.
Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.
Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.
Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.
Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.
Zhodnocení roku:
Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…
Odraza – Esperalem tkane
|
| Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Arachnophobia Records Tracklist: Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: – K recenzi poskytl:
|
V polském metalovém undergroundu operuje jedno takové hudební uskupení, které sice žádný oficiální název nemá, nicméně podle jeho oficiálních stránek bychom jej bez jakékoliv újmy na faktické přesnosti klidně mohli pojmenovat jako Let the World Burn. Dvěma hlavními kapelami, v nichž tato skupina lidí působí, jsou Massemord a Furia. Zatímco první jmenovaná formace vždy byla synonymem pro pravověrný black metal, v rámci Furia muzikanti ukájeli své choutky po progresivnějším black metalu… ačkoliv dogmatické rozdělení to samozřejmě není, protože i v rámci Massemord vyšla experimentální (a dle mého skromného názoru zcela geniální) nahrávka “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope” a Furia zas do sebe především na neřadových nahrávkách absorbovala i vlivy post-metalu a post-rocku (a třeba poslední EP “W melancholii” již s black metalem nemělo společného zhola nic).
Massemord a Furia ovšem nejsou všechno a kolem těchto dvou kapel je relativně velké množství dalších více či méně black metalových projektů, v nichž se jednotliví členové objevují… odsud se dostaneme k formacím jako namátkou Morowe, Cssaba, Seagulls Insane and Swans Deceased Mining Out the Void, Duszę wypuścił (nyní přejmenováno na Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi) nebo Night of the World… anebo nově rovněž Odraza.
Většinu oněch vedlejších projektů má na triku hlavně Nihil, ale v Odraza se angažují dva trochu méně nápadní členové, kteří hrají pouze v Massemord, nikoliv ve Furii – Stawrogin a Priest. Jak ovšem na debutu “Esperalem tkane” dokazují, ani oni v žádném případě talent nepostrádají a bez problémů dokážou naplnit vysoká očekávání, která já osobně chovám k čemukoliv, co má s uskupením Let the World Burn něco společného. Ještě jsem to totiž neřekl, ale osobně fandím všemu, co tihle lidi dělají, a doposud jsem ještě ani jednou nebyl zklamaný.
V tomto bodě tedy víme, kdo za projektem Odraza stojí, že to bude mít něco společného s black metalem a že to nejspíš bude hodně dobré, což není žádná extrémní nálož informací, tudíž si pojďme ve stručnosti povědět ještě něco konkrétnějšího.
Hned na první pohled člověka upoutá excelentní přebal, z něhož dýchá velice nepříjemná atmosféra, nicméně právě ten do jisté míry velmi přesně vystihuje, co se bude dít v samotné hudební náplni “Esperalem tkane” – z desky totiž opravdu páchne nečistota, vajgly, levný chlast, drogy, pot a špinavé noční ulice. Odraza toho všeho dosahují za pomoci black metalu, který je tak nějak napůl cesty k avantgardní odnoži. “Esperalem tkane” je album, jež se zdálky tváří black metalově, ale záhy člověk zjistí, že to úplně stoprocentně pravda není a že se po celé délce tři čtvrtě hodiny nachází množství velice zajímavých momentů a výjezdů daleko za hranice black metalu a většinou vlastně i za hranice metalu obecně.
Příkladem může být třeba skladba “Gorycz”, v jejíž druhé polovině se několikrát vynoří jeden naprosto chorý zvuk, který mi prostě připomíná foukací harmoniku, byť přirození do ohně za to, že je to právě ona, bych samozřejmě pro jistotu nedal. Netradiční věci již jen podle svého jména slibuje taktéž “Próg” – a opravdu ano, především díky sólové kytaře se člověku místy progresivní žánry vybaví. Na poslední dvě minuty této písně pak Odraza opustí black metalové hájemství, a aniž by to působilo jakkoliv násilně nebo nepatřičně, dovedou song do konce čistě za pomoci akustické kytary a bicích. Perfektní melodie a momenty a především výtečná atmosféra se však nacházejí také v hned úvodním kusu “Niech się dzieje”. Oproti tomu “Wielki Mizogin” je asi největší jízda a nejvíc black metalová vypalovačka na celém “Esperalem tkane” a poslední krátká písnička “Cicha 8” je opravdu hodně krátká, protože se jedná jen o intermezzo (ale výtečné!), jež album pomyslně rozděluje na dvě poloviny.
Největší pozornost ovšem poutá dvojice nejdelších kompozic, které přesahují 10 minut každá – titulní “Esperalem tkany” a závěrečná “Tam, gdzie nas nie spotkamy”. A je to právem, protože právě tyto dvě skladby jsou nejspíš vrcholem celé desky, jsou nejpropracovanější a nejpůsobivější – možná z toho důvodu, že čím víc minut máte, tím víc je času skladbu vybudovat a posluchače uhranout. A aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality ostatních písniček, především “Tam, gdzie nas nie spotkamy” se to uhranutí daří opravdu mistrovským způsobem.
Nemyslete si ovšem, že “Esperalem tkane” stojí a padá jen s těmi momenty, v nichž Odraza vybočí z black metalu a zkusí nějaké to ozvláštnění, jelikož takhle to právě není. Poláci totiž zvládnou vykouzlit výtečné pasáže i jen za pomoci konvenčních metalových prostředků – zejména kytary jsou skutečně parádní a některé riffy jsou bez přehánění vyloženě úžasné. Kdybyste chtěli nějaký konkrétní příklad… no, právě v tom je ten vtip, něco takového se nachází vlastně v úplně všech písních na “Esperalem tkane”, od začátku do konce jsou to kytarové party jedna báseň. A mimo jiné právě díky tomu se jedná o tak skvělé album.
Jenže nenechte se zmýlit – zbytek nástrojů taktéž nezaostává. Priest na bicích rovněž ukazuje, že to ani omylem není nějaký průměrný hráč. Baskytara sice hraje spíše podpůrnou roli, ale i ona v některých chvílích vyplave na povrch a nabídne skvělou linku. Vokály jsou taktéž velmi zajímavé a zábavné, byť Stawrogin nevládne typickým black metalovým skřehotem.
Výše jsem řekl, že mezihra “Cicha 8” rozděluje “Esperalem tkane” na dvě pomyslné poloviny – kdybych musel, řekl bych, že ta druhá je o chlup lepší, neboť “Gorycz”, “Próg” i “Tam, gdzie nas nie spotkamy” jsou skutečně senzační skladby. Nicméně i ta první polovina je obrovsky silná, z čehož plyne jediné – “Esperalem tkane” je jednoduše excelentní nahrávka, která mě obrovským způsobem baví a s klidem ji mohu doporučit komukoliv (nejen fanouškům black metalu), kdo má chuť na metalovou nahrávku s otevřenou hlavou. Možná bych (třeba i na případném pokračování) uvítal ještě o trošku víc avantgardností, ale to nic nemění na tom, že už takhle je to vysoce kvalitní záležitost. Hodně jsem se na “Esperalem tkane” těšil a byl jsem zvědavý, s čím Odraza na svém debutu přijde, a má očekávání v úžasnou desku byla naplněna, což se nestává zrovna často. I proto nemám sebemenší problém na stůl vysázet 8,5 bodu…