Archiv štítku: Oily Boys

Redakční eintopf – speciál 2020: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:
Neptunian Maximalism

Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)

Shit roku:
Body Count – Carnivore

Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Film roku:
1. Possessor
2. Druk
3. The Devil All the Time

Potěšení roku:
Kvelertak – Splid

Zklamání roku:
Sodom – Genesis XIX

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.

2. Oily Boys – Cro Memory Grin

Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.

3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.

4. Shezmu – À travers les lambeaux

Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.

5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.

CZ/SVK deska roku:

1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.

2. Malokarpatan – Krupinské ohne

„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.

Malokarpatan

3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.

Neřadový počin roku:

1. The Annihilated – Demo

The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.

Artwork roku:

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:

Neptunian Maximalism

Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.

Archeologický objev roku:

Leeway – Desperate Measures (1991)

S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.

Neptunian Maximalism

Shit roku:

Body Count – Carnivore

Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.

Koncert roku:

1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020

Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.

Cult of Fire, Malokarpatan

2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.

Videoklip roku:

Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.

Film roku:

1. Possessor

Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…

2. Druk

Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.

Possessor (2020)

3. The Devil All the Time

Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.

Potěšení roku:

Kvelertak – Splid

Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.

Oily Boys

Zklamání roku:

Sodom – Genesis XIX

Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.

Zhodnocení roku:

Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.

Black Curse


Oily Boys – Cro Memory Grin

Oily Boys - Cro Memory Grin

Země: Austrálie
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Cool Death Records, Static Shock Records

Tracklist:
01. Given
02. Headstone
03. C.B.D.
04. My Sex Life
05. Lizard Scheme
06. Heart Harmony
07. Stick Him
08. Cro Memory Grin
09. Blue Batman
10. Kiss the Rat
11. Green Piece
12. Cabramaverick
13. GTrance

Hrací doba: 31:33

Odkazy:
bandcamp

Myslím, že je na čase to tu zase pročísnout nějakým hardcore hovnem. Tím dnes bude jedna australská čtveřice. S Midnight Oil mají společné dvě věci – jsou ze Sydney a v názvu mají olej. Nevím, jestli to má být nějaká parafráze právě na tuto populární kapelu, ale říkají si Oily Boys. Přestože svoji prvotinu vydali teprve loni v létě, nejedná se o úplně novou skupinu. Jen si dali trochu načas. Lidé namlsaní EPčkem „Majesty“ z roku 2014 čekali a čekali, ale nějaké další pokračování stále nepřicházelo. Až letos se Oily Boys konečně probudili a vyndali na světlo světa album „Cro Memory Grin“. A řeknu rovnou, že to čekání stálo kurva za to.

Předně je myslím důležité se přenést přes obal, protože ten je opravdu bídný. Víc než drásavou hardcorovou placku mi připomíná nevkusné patlaniny z přelomu tisíciletí, kterými se honosily zejména tehdejší nu-metalové hvězdy. Zásadní ale je, že tato drobnost je vlastně jediným nedostatkem „Cro Memory Grin“. Oily Boys na něm totiž předkládají až nebývale sugestivní materiál, který začne na posluchače velice rychle působit a mlít ho na kusy. Za neutichajícího skřípotu putuje mezi zběsilými rytmy a manickým řevem až k absolutnímu zhroucení. V tom chaosu je ale zároveň přítomno i něco ritualistického. Půlhodina s „Cro Memory Grin“ může být očistná, ale vyčerpávající zároveň.

Oily Boys střídají hned několik podob punku. To je jedna z jejich velkých předností, protože „Cro Memory Grin“ není pouze tou nahrávkou, která čapne za pačesy a za neustálého náklepu vám drtí hlavu. I k tomu se samozřejmě jako každá správná hardcore deska uchyluje. Ostatně úvodní čtveřice je přesně v tomto duchu. Dokonale zmatený a agresivní noise hardcore od „Given“ až po „My Sex Life“ neuhýbá z cesty. Riffy se valí kupředu, bicí nabírají rychlejší tempa, celé to šumí, praská a nad tím vším šílí zpěvák Drew Bennett, který mimochodem vypadá jako Jim Morrison v posledním tažení.

Po úvodním tlaku se však deska dostane s industrialovou mezihrou „Lizard Scheme“ do zcela jiných sfér. Intenzita a energie zůstává, jenom to nemá onen klasický punkový základ. Zbyl jen hluk. Tento přerod vyústí v následující, řekl bych až hitovou, „Heart Harmony“. Je to jiné, ale naprosto fantastické. Lze v ní slyšet deathrockovou melodiku a zdejší zpěv bych snad i nazval zpěvem. Tady se možná projevuje vliv spřízněné kapely Low Life. Se „Stick Him“ dosáhne tato část „Cro Memory Grin“ svého vrcholu. Nasranost a trýzeň Oily Boys je už hmatatelná, ale co víc, začíná se ozývat i saxofon, a to ne ve stylu všech těch trendy sraček, které ho cpou všude, ale hezky po vzoru vyjetého veselého baráku od The Stooges. Právě legendární nahrávku „Fun House“ mi „Cro Memory Grin“ nejenom v této stopě svou náladou připomíná.

S titulní „Cro Memory Grin“ se Oily Boys vrací ke svému původnímu výrazivu a skladbám s délkou kolem jedné minuty. „Blue Batman“ nebo „Kiss the Rat“ opět ničí s rychlostí d-beatu. Je tu ovšem přichystáno ještě jedno, tentokrát finální vyvrcholení. Že se k něčemu schyluje, je zjevné už s „Cabramaverick“. Závěrečných osm minut „GTrance“ ale vystřelí Oily Boys do totální zhouby. Jak říká její název, tohle je trans, vytržení, delirium. Prostě konec. Komu doteď nebylo jasné, že je moderní Sydney pěkně sere, tak tahle ponurá, nepříjemně naléhavá násilnost o tom musí přesvědčit, ať už textu rozumíte nebo ne.

Oily Boys

Funkčnost „Cro Memory Grin“ je obdivuhodná. Má několik poloh, a přitom všechny působí stejně silně, a tvoří tak pevný celek, z něhož si navíc můžete vybírat i jednotlivé momenty. Já si to rád dávám celé v jednom kuse, ale třeba úvodní „Given“„Headstone“ a „Heart Harmony“ jsem schopen točit pořád dokola. Hodně zdařilá je také produkce celého alba. Vlastně to zní, jako když tu ani žádná moc nebyla. Věřil bych, že se to celé nahrávalo najednou a nějaké velké dolaďovací manévry neprobíhaly, protože ta živočišnost je všudypřítomná. Takhle by to mělo v tomto žánru vypadat.

Oily Boys a jejich „Cro Memory Grin“ tedy musím jednoznačně doporučit. Hlučný, syrový, hovadský hardcore punk, který dává neskutečně po tlamě. Zní, jako by byl nahrán živě někde v rozpadajících se hutích, odkud není úniku, avšak zároveň je to katarze a její účinky jsou návykové. Static Shock Records, kde mimo jiné také deska vyšla, se tak opět vyznamenali. Doporučuji jejich loňský katalog projet, protože jsou tam jenom skvosty – kromě Oily Boys také rock’n’roll Chubby and the Gang (ty jsme si tu už představili), přímí garáž mistři Cold Meat jsou rovněž skvělí, stejně tak jako deathrockoví anarchisté Clock of Time a smrtící řež od Geld. Nelze šlápnout vedle!