 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 46:26 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Kapel, co si libují v promíchávání black metalu a punku, je dost. Člověk sice musí trošku hledat, aby našel nějaké opravdu slušné, ale pár takových se najde i mezi lépe známými jmény. Takovým jsou třeba norští Okkultokrati. Ti vydávají nahrávky už deset let, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby se o nich začalo v metalovém podzemí mluvit ve větším měřítku. Důležitá je samozřejmě také kvalita a tou Okkultokrati disponují rovněž.
Letošní novinka „La ilden lyse“ je už jejich pátou řadovou deskou. Z těch minulých jsem nejlépe obeznámen s minulýma dvěma, tedy „Night Jerks“ a „Raspberry Dawn“, předešlou tvorbu znám jen zběžně. Přístup Okkultokrati je na poměry běžné produkce black punku netradiční a vlastně dost osobitý. Vrcholu tvůrčí rozjařenosti dosáhli na „Raspberry Dawn“. Crustpunková jednolitost se tu pohybovala od bauhausovských gothic částí až po psychedelické, do synťáků zabalené post-punkové rytmy. V tomto ohledu působí „La ilden lyse“ přeci jenom tradičněji. Okkultokrati se asi minule vyřádili dost a nyní tak opět tnou spíše do black metalu.
Rodáci z Osla si stále drží svůj smysl pro post-punk, stejně jako pro deathrockovou atmosféru, avšak black metal v jejich tvorbě opět dostal větší pozornost. Jejich pojetí černého řemesla by se asi nejlépe dalo přirovnat k Darkthrone a teď nemyslím zrovna to nejortodoxnější, co kdy Fenriz a Nocturno Cuto vydali. Tu změnu ve zvuku dobře demonstruje už obálka s tmavým lesem a poutníkem hluboko pod ním, což je veliký kontrast v porovnání s tou minulou na „Raspberry Dawn“.
Dalším důležitým aspektem Okkultokrati je vliv hard rocku sedmdesátých let, který dodává jejich tvorbě také nezanedbatelný šmrnc. Právě ten způsobuje možná nejvíce to, že celý materiál zní na poměry žánru dost hitově. Znát to může být v jednotlivých refrénech, kytarových riffech, ale i hudebních postupech celkově, jako třeba ve „Freezing Vortex Death Dreamer“ u níž ten stadiónový nádech nelze neslyšet. Je však patřičně zabalena do onoho Darkthrone obalu, takže to sedí.
Nedostatkem „La ilden lyse“ je to, že nedokáže zabavit po celou dobu. Přeci jenom tři čtvrtě hodiny hracího času mi přijde dost. Začátek desky nabízí velice slušný rozjezd. „Thelemic Threat“ dobře načrtne, jakým způsobem se tu bude hrát, tedy s důrazem na silné riffy, působivý nakřáplý zpěv a povětšinou línější tempo, které se line napříč celou deskou a je Okkultokrati vlastní. To neznamená, že by písně byly pomalé, taková se tu nenachází ani jedna. Ale bubenické eskapády nebo nějaké rychlé blastbeatové či d-beatové choutky tu nejsou na pořadu dne.
Energie plynoucí z „La ilden lyse“ je zvláštní. Přestože jsem tu psal o líném tempu, album má švih. Na poměry hardcoru a black metalu zní unyle a táhle, ale přesto je vlastně rychlé. Není to jednoduše ta klasická prasárna, jakou by si člověk na první dobrou mohl pod oštítkováním black metal / hardcore punk představit. Je to zvláštní mix, který funguje. Buben prostě dupe a je zejména na kytarách a zpěvech skladbu nějak utvořit. To se naštěstí povětšinou daří.
S výjimkou nudné „Cold and Cruel“ tu není nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Jak už jsem poznamenal, nejvíce tu škodí délka. Třeba i takové „Mother Superior“. Ta má naprosto výtečné kytary, refrén, náladu, avšak její závěrečná část mi přijde navíc. Hitovost jednoduché „Kiss of Death“ je také fajn, ale šest minut, je až až. Přesto mám tyhle dvě na „La ilden lyse“ nejraději. Povedená je také „Loathe Forever“ a závěrečná, mrazivá „The Dying Grass Moon“. Zbytek stop dokáže nabídnout také něco povedeného, ale oproti vyjmenovaným to není vždy tak působivé.
Novinku Okkultokrati bych shrnul jako povedené a dobré album. Není to nic, co by každý musel nutně slyšet, ale pankáče vyznávající black metal by mohlo potěšit. Mně na jeho poslechu nejvíce vadí ta přestřelená délka. Dostat „La ilden lyse“ nějaké přistřihnutí, mohlo by se zamezit občasnému sklouzávání do nepříliš zajímavých pasáží a celkové vyznění mohlo být tak ještě daleko lepší a účinnější. I tak ale vidím nové Okkultokrati pozitivně a v rámci žánru u mě vedou třeba i nad posledními Raspberry Bulbs.
