Země: Kanada Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 28.6.2015 Label: Naturmacht Productions Tracklist: 01. Kestrel 02. Dawn Treader 03. Hang My Remains from the Crescent Moon 04. This Ruin Beneath Snowfall Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Naturmacht Productions

Člověk by čekal, že dvousloví Old Graves nebude na své zhudebnění čekat příliš dlouho, avšak vězte, že opak je (alespoň dle doklikatelných informací) pravdou. Teprve v roce 2013 se krás starých hrobů ujal Kanaďan Colby Hink a začal s pečlivou údržbou jejich zvukového rozměru. Údržba je to věru potentní, Old Graves teď mají na kontě již tři záseky – split s krajany Paths a dvojici minialb. O novějším z nich, tedy letošním „This Ruin Beneath Snowfall“, zapředeme řeč v následujících řádcích.

Že je tenhle kanadský projekt oděn do kovově černé s přihlédnutím k nepříliš pozitivnímu jménu asi nepřekvapí. „Letáčkové“ informace však prozrazují, že tak jednoduché to nebude. Pohybovat se totiž máme na pomezí atmosférického black metalu, folku a doomu. A jelikož jsme v Kanadě, navíc do amerického Portlandu coby kamenem dohodil, na mysli okamžitě vyvstane jméno dnes již pomalu legendárních Agalloch. To samo o sobě nezní špatně. Agalloch za ta léta nestáli jen na jednom místě, a i proto je manévrovací prostor věrných následovníků velmi široký. Za jmenování stojí již v tomto ohledu dostatečně profláklí Gallowbraid stejně jako méně známé těleso Vindensång, jež to všechno agallochování zarámovalo ambientem. A i když poslední „Alpha“ nezní úplně dotaženě, na tomto poli nejde o zanedbatelného hráče. Stát se jím mohl i projekt Old Graves. Jak se to s ním vlastně ve skutečnosti má?

I přesto, že se Hink, tedy, jak již padlo, jediný člen Old Graves, snaží své hudbě vštípit alespoň prostřednictvím oné „black/atmospheric/folk/doom“ škatulky jistou zajímavost, samotná hudba mluví jinou řečí. Doom? Ne. Pomalejší by to bylo, ale doom si představuji přeci jen trochu jinak. Folk? Zřídka. Pár akustických pasáží a takový ten pohanský feeling, nic víc. Z výše uvedeného výčtu tak už zůstává jen ten atmosférický black. Je tedy „This Ruin Beneath Snowfall“ nakonec obyčejnou žánrovkou obdařenou již obligátním folkovým nádechem? Nezbývá než přikývnout. To samo o sobě ještě o kvalitách nahrávky nic moc neprozrazuje, jen je třeba přehodit výhybku a utnout vyhlížení druhých Agalloch hned v zárodku.

Prvně bych se zastavil u zvuku. Je to sice takový ten na koleni smolený underground, avšak uchu je poměrně příznivý a snad i sympatický. Objektivně sice nejde o žádnou hitparádu, ale to od takového podzemí ani nečekám. Charakteristickým znakem jsou nenápadné harsh vokály, které se v kytarově založených plochách utápí výrazně v pozadí. V případě „This Ruin Beneath Snowfall“ je to jedině dobře. Ne, vokálně na tom Colby Hink není špatně, jen se mi zdá, že pod válcem kytarové riffáže je jeho hlasu mnohem lépe než nad ní.

Ačkoliv s první poslechem vzaly myšlenky na skvost plný invence za své, z „This Ruin Beneath Snowfall“ se ještě mohla vyklubat příjemná nadprůměrná žánrovka. Další poslechy však vyvrátily i tuto možnost. Ne sice nějak radikálně, úplně zlá nahrávka to není, nicméně zatímco o příjemnosti by se ještě dalo jakžtakž hovořit, s tím nadprůměrem to bude horší. Hink se totiž skladatelsky neukázal v příliš dobrém světle. První dva songy přitom zní docela nadějně. Akusticky kytarové intro „Kestrel“ a první blacková metelice „Dawn Treader“ jsou solidní kousky, a byť postrádají jakoukoliv špetku originality, poslouchám je s chutí. Horší zjištění přichází až s druhým párem skladeb. Třetí „Hang My Remains from the Crescent Moon“ sice zpočátku dokáže „Dawn Treader“ s vypětím sil sekundovat a pasáž, které dominuje akustická kytara s virblem (mimochodem znějícím jako věrná kopie krabice od bot), patří dokonce k tomu nejlepšímu, co „This Ruin Beneath Snowfall“ nabízí. Ovšem jakmile se po tomto partu vrátí vše zpět do black metalových kolejí, s ípkem to jde už jen z kopce. Druhá polovina „Hang My Remains from the Crescent Moon“ je totiž regulérní nuda snažící se pomocí jediného tématu dosáhnout jediného – osmiminutové hranice hrací doby. A i když by se dalo čekat, že v závěrečné titulce se Old Graves vytáhnou, není tomu tak. Je mdlá, nevýrazná a šíleně roztažená. Nápady, zdá se, došly.

I přesto, že „This Ruin Beneath Snowfall“ chodí po nespočetněkrát vyšlapaných cestách jistoty, mohlo se stát alespoň solidní žánrovkou. I tento boj se nakonec ukázal být neúspěšným. Navzdory některým ucházejícím se pasážím zoufale postrádám nápaditost a snahu překvapit. Na druhou stranu nejde o nijak urážející záležitost a mně osobně nedělalo problém těch 25 minut hudby otočit hned několikrát za sebou. To je ale tak vše. Nemohu totiž říct, že by mi něco přinesly nebo mne jakýmkoli způsobem obohatily. Možná, že Old Graves v budoucnu překvapí, nicméně změn musí přijít hned několik. Zaprvé musí zmizet samoúčelné natahování stopáže, zadruhé je pak třeba slevit ze současného vydávacího tempa. Jakmile přijde změna tady, jsem přesvědčen, že nadprůměrné sféry nemusí být Old Graves vzdálené. Vzdálené natolik jako po vyslechnutí „This Ruin Beneath Snowfall“.