Archiv štítku: oldschool

Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Ritual Lair - Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 16:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dneska je v black metalu plná prdel všemožných okultních rituálů. Slovo rituál bylo brutálně zprofanováno a ohání se jím každá druhá pozérská píča. Neznalý člověk by si mohl myslet, že formace s názvem Ritual Lair by také mohla patřit k takovým, ale chyba lávky. Tihle polští výtečníci si nehrají na žádné spirituální metafyzické sračky, vyšší sféry bytí, esenci všehomíra nebo cokoliv dalšího, co vás napadne, žádné zasrané svícny ani vševidoucí oka. Ritual Lair totiž hoblují svinský blackmetalový vodvaz.

Ritual Lair jsou personálně spjati s polskou deathmetalovou hrubostí Kingdom – působí zde jeden současný a jeden bývalý člen této skupiny. A jako správný vedlejšák také Ritual Lair za sebou příliš činnosti nemají. Doposud jen neřadové počiny a poslední fošna, kteroužto bylo ípko „Morbid Ritual of the Insane“, vyšlo už před pěti lety u Under the Sign of Garazel. Právě na něj tak Poláci letos navazují s dalším minialbem „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“, které je k mání na audiokazetě (strana A i B obsahuje totožnou šestici songů) u Godz ov War Productions.

„Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ se skutečně s ničím nemaže a hobluje, jak oldschoolový zákon káže. Bezmála 17 minut, šest nedlouhých vypalovaček, které jsou plné archetypálních riffů nasáklých alkoholem a první vlnou black metalu. Ritual Lair jdou občas směrem dozadu takovým způsobem, až si člověk říká, že takhle nějak by kdysi mohli znít Motörhead, kdyby se dali na dráhu black metalu.

Přesto EP nepůsobí jako zastydlý výblitek někoho, kdo se v hudebním vývoji zasekl v první půli 80. let a odmítá se odsud hnout, navzdory nepokrytému uctívání staro-metalu pořád nemáte problém nahrávce věřit, že vyšla v roce 2017 a že patří do roku 2017. Takhle nějak by podle mě měli znít současní Venom, pokud by chtěli, aby je brali seriózně i soudní posluchači. Ritual Lair každopádně jejich současnou tvorbu strčí do kapsy, protože z té jejich hoblovačky čiší uvěřitelnost a láska ke starému metalu, ranému blacku, kultovním thrashovkám, odrbaným džískám s nášivkami a nábojovým pásům.

Samozřejmě, že se dnes nejedná o nic originálního nebo výjimečného. Podání Ritual Lair má ale koule a dávku autentičnosti, což u téhle muziky vlastně stačí. Pokud hledáte dobrou příležitost, jak si pořádně protřepat mařenu, „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ vám ji poskytne.


Dom Dracul – Cold Grave / Devil Dedication

Dom Dracul - Cold Grave

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Intro – The Birth of Evil
02. Mighty Winter
03. Heil the Apocalypse
04. Sons of the North United
05. Unleashed from the Abyss
06. Blackened Sight
07. Cold Grave

Hrací doba: 27:04

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records


Dom Dracul - Devil Dedication

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Devil Dedication
02. Hell Is Here
03. Beyond Order and Chains
04. Luciferian Light
05. True Spirit of Evil
06. All for Satan
07. Dead, Angry and Drunk

Hrací doba: 33:25

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Odkazy:

Dom Dracul je záležitost pro všechny z vás, komu se stýská po starých časech. Pokud hledáte kapely, které dokážou oživit ducha prastarého black metalu bez příkras, bez inovací, bez experimentů, bez kláves, čistých vokálů, ambientních meziher, bez všech těch věcí, jaké do sebe žánr nasál až v pozdějších letech. Dom Dracul je záležitost pro ty z vás, kdo prahnete po mrazivé špíně, po chrastění kostí a dřívějších pořádcích.

Jistě by se v takových případech uplatnil argument, že formace jako Dom Dracul zamrzly v čase, že zaspaly dobu a že je jejich hudba zastaralá. Máte pravdu. Pokud ale toužíte slyšet hudbu, jež svou inspiraci chlemtá ze studen první i druhé vlny black metalu, pak vám bude totálně u řitního věnce, že nedostáváte nic objevného. Je-li taková muzika zahrána s dostatečným zápalem a fanatismem, dokáže i dnes zapůsobit.

Věřte tomu nebo ne, ale Dom Dracul se tohle daří. Samozřejmě, že po formální stránce se nejedná o nic výjimečného, nedostanete zde nic, co by vás mělo hudebně překvapit. Jenže ten pravý přístup a feeling tam jsou, tudíž navzdory vší neobjevnosti tenhle švédský projekt servíruje výbornou desku. Tedy chtěl jsem říct: výborné desky. Dvě.

Je to trochu složitější, tak se vrhněme na vysvětlování, abychom neměli žádné nejasnosti. Explicitně to sice řečeno nebylo, nicméně ze slov vydavatelství Sun & Moon Records, pod jehož značkou se „Cold Grave“ a „Devil Dedication“ dostaly do světa, nepřímo vyplývá, že Dom Dracul je v podstatě již neaktivní projekt. Jediný člen Therramon prý totiž „zmizel ze scény“. Jak tedy může vydávat hned dvě nová alba? Docela jednoduše – „Cold Grave“ ani „Devil Dedication“ novými alby nejsou.

Therramon oba počiny natočil někdy v blíže nespecifikované minulosti, možná v čase po vydání první desky „Attack on the Crucified“ (2005), možná dříve. Jeden zdroj tvrdí, že „Cold Grave“ pochází z roku 2002 a „Devil Dedication“ z roku 2005, ale ověřit to nedokážu. Tak či onak, fošny byly jen nahrány, jinak zůstaly ležet v kobce, kde na ně usedal prach – až do nynějška. Počiny byly vzkříšeny výše zmiňovaným labelem, jenž jim loni v listopadu konečně poskytl důstojné oficiální vydání. A nechci znít přehnaně melodramaticky, ale je dobře, že se tak stalo a že se obě fošny dostaly na veřejnost.

Pokud se mi podařilo vás v předešlých odstavcích nějak odradit povídáním o neobjevnosti a neoriginalitě, pak se omlouvám, rozhodně nebylo účelem vás odehnat. Navzdory tomu, co bylo až doposud řečeno, se totiž jedná o velmi dobré počiny, které si vychutnají všichni, kdo se slzou v oku vzpomínají na časy dávno minulé. Pokud uctíváte ranou tvorbu Bathory (a tu byste jako uctívat měli, jinak si nemůžete říkat fanoušek metalu!) a severský black metal raných 90. let, pak by vás hudba Dom Dracul zajímat určitě mohla, možná i měla. Výše propírané atributy jako zápal či feeling zde totiž neschází.

Příjemné navíc je, že obě desky nejsou jedna jako druhá, a aniž by se kterákoliv z nich zpronevěřila žánru a jeho zvyklostem, je mezi nimi cítit jistý rozdíl. Osobně jsem si o kousek víc oblíbil „Cold Grave“, které je mrazivější a pravověrnější. Atmosférické intro „The Birth of Evil“ správně navnadí a hned s první skladbou „Mighty Winter“ začne syrová půlhodinka, jež navzdory datu svého vydání věrně oživuje ducha a esenci desek starých přibližně čtvrtstoletí, které všichni dodnes tak obdivujeme. Silná slova? Možná ano, ale nemohu si pomoct, už dlouho jsem neslyšel takhle zpátečnickou nahrávku, jež by mě bavila takovým způsobem jako právě „Cold Grave“.

Samozřejmě lze vystopovat mnohé vlivy. Někdy se ozve duch pravěké tvorby Kampfar, titulní věc jako by vypadla z „De mysteriis dom Sathanas“, ale hlavně – spoustu momentů zní, jako kdyby se Therramon koukal přes rameno Satyricon, když tvořili své vrcholné dílo „Nemesis Divina“. Právě raná éra Satyricon je z „Cold Grave“ cítit asi nejvíce, nebylo by však příliš obtížné přijít na a zmínit i další klasická jména severského black metalu, která doposud nezazněla. Paradoxně nic z toho „Cold Grave“ neškodí. Jakmile totiž Therramon rozehraje hymny jako „Heil the Apocalypse“, „Sons of the North United“, „Blackened Sight“ nebo už jmenovanou „Mighty Winter“, budete to žrát i s navijákem.

Oproti tomu „Devil Dedication“ je, řekl bych, méně mrazivé. Nabízí čitelnější a z určitého hlediska i chytlavější riffování. Leckdy jde nahrávka až někam na dohled black’n’rollu, ale pozor – když jsem výše tvrdil, že „Cold Grave“ připomíná starou tvorbu Satyricon, tak pod pojmem black’n’roll na „Devil Dedication“ byste si naopak ne(!)měli představovat něco na styl motorkářského blečku novějších Satyricon (nic proti němu). I druhé album totiž prováží syrový sound a tyhle chytlavější riffy tvoří jen určitou část stopáže, přičemž v tom zbytku se opětovně nachází chladný black metal.

Dom Dracul

Jestli ale v něčem „Devil Dedication“ svého bratříčka překonává, pak to jsou jednoznačně kytarová sóla. I na „Cold Grave“ jsou některá sóla skvělá, například v „Sons of the North United“, ale „Devil Dedication“ jde v tomhle ohledu ještě dál a parádní, leckdy možná až nečekaně melodické (není na škodu) sólování se objevuje mnohem častěji. Příkladem budiž hned úvodní titulní song, „Hell Is Here“, „Luciferian Light“ či „Dead, Angry and Drunk“.

Nemyslete si však, že je „Devil Dedication“ špatné a nad vodou jej drží jenom sóla. Naopak, jde o velmi dobrou nahrávku a i její poslech mě baví. Pouze jsem řekl, že temnější atmosféra „Cold Grave“ je mi o něco bližší. Za slyšení ovšem stojí oba počiny. Za slyšení a myslím, že i za koupi. Velice příjemné překvapení.


Sacrificio – Guerra eterna

Sacrificio - Guerra eterna

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. La sombra en la ciénaga
02. Razas del sepulcro
03. La marca del hereje
04. Depositio haereticorum
05. Ritos funerarios
06. Vástagos de la abominación
07. Centinela de los túmulos
08. Guerra eterna

Hrací doba: 34:24

Odkazy:
facebook

Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.

Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.

Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.

Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.

Sacrificio

Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.

Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.

Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.


Reveal – Flystrips

Reveal - Flystrips

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. I Am Going to Eat You
02. Leopard Cunt
03. Heart
04. Cadmium
05. Comes Crashing Down
06. Stale Smoke
07. Old Speckled One
08. Tame Your Neighborhood (with Knives)

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jak jinak vykročit do nového roku než recenzí přehlížené perly? Reveal ze švédské Upsally nemohu vystavovat jako černý poklad nejhlubšího undergroundu, protože už první album „Nocturne of Eyes and Teeth“ nevyšlo na ultra-limitované DIY pásce, ale u renomovaných Invictus Productions a Higher Roller Records. O debutové desce se ve své době mluvilo, i když si nevybavuji, že by snad chytla nějakou výraznější vlnu „hypu“. Ale to bude možná tím, že jsem ji sám moc neposlouchal a tudíž situaci kolem kapely tolik nesledoval, což teď považuji za chybu. Reveal totiž prohnilý pitevně-morbidní sound oživili výlety do 70. a 80. let metalové historie a nyní s novou nahrávkou „Flystrips“ naložili s dary průkopníků zase trošku jinak. Možná neuctivě, podivně, ale rozhodně po svém.

Co hrají, to neví ani Reveal sami, ale jako pisálek bych se o nějakou kategorizaci pokusit měl. Jistá spojitost s raným, syrovým death metalem se zde nachází. Ale kdyby tohle album vyšlo pod jiným názvem, bez žánrového stigma předchozí desky, uvědomil by si to někdo? Nevím. Co je ale na „Flystrips“ doslova hmatatelné je mám-v-pičismus a přidrzlost skutečných rockových a punkových kultů. Snad by se dalo říct, že deska zní, jako by banda vyjetých maniaků obdržela inspiraci a esenci, které vedly ke stvoření „Divus de mortuus“ a „Abominations of Desolation“ už někdy v 70. letech, jakkoliv podivně to zní. Možná by i někteří z nebožtíků a nestorů skutečného rock’n’rollu vůči snaze Reveal souhlasně přikývli, než by po mladíčcích vrhli flašku vodky, ať neserou a přitáhnou radši ňáký baby. Švédi vlastně vykonali podobný krok jako Tribulation nebo Repugnant, kteří se po tradicionalistickém, respektovaném debutu metalu smrti oddálili a začali hrát… no prostě jinak. Ale ku cti kapely slouží, že pařáty ponechali obnažené, špinavé a připravené zabít.

Rychlosti Reveal zrovna neholdují, ale živelné energie tu je dost na to, aby posluchač, naladěný na podobnou vlnu s kapelou, dostal chuť někoho, třeba i sebe, pobodat nebo praštit. Je tu také spousta chytlavých riffů, jež jsou naštěstí prosté samoúčelné líbivosti. Náladotvorné, hravé, někdy i zajímavým způsobem „kýčovitě tupé“. Jsem třeba docela zvědavý, kdo si spolehlivě oblíbí retardovaný závěr první skladby, což klidně berte jako varování. Ale nejmarkantnější je zde přítomná duševní nevyrovnanost a pevné přesvědčení, že i zhýralost je umění. Vokalista toto s radostí podtrhuje a rozhodně nemám pocit, že by to mohl být můj kamarád. Pokud by se tak přece jen tvářil, rozhodně bych si v nonstopu dával sakra bacha, zda mě ten vůl nevezme po hlavě popelníkem, kdybych mu řekl, že jeho přednes bývá kapku monotónní.

„Flystrips“ má nápadů dost a uteče jak nic. Za sebe bych jako top songy jmenoval „Leopard Cunt“, „Heart“, „Stale Smoke“ a „Tame Your Neighborhood (with Knives)“, ale je možné, že za týden bych řekl zas něco jiného (poznámka dopsaná o dva týdny později: je to pravda). Dovedu si také představit, že by posluchače skrze možné počáteční rozpaky mohla provést vymazlená a svojská produkce. Rytmickou sekci je radost poslouchat a kytary dovedou hladit i drásat; někdy i oboje zároveň.

Reveal

Pravdou ale zůstává, že „Flystrips“ se ke mně dostalo pár týdnů před listopadovým náporem očekávaných desek (Void Meditation Cult, Deathspell Omega, Cultes des ghoules, Antaeus a další) a navzdory počátečnímu překvapení a nadšení jsem Reveal stejně odsunul někam až na třetí kolej. A co dělám teď? Chválím. Přeberte si sami, o čem to svědčí. Závěry, že redaktor je debil a „Flystrips“ pičovina, jsou možné, ale v tom případě bych vám tady s borcama doporučil myslet na rodinu.

Mimochodem, pokud jste si už pustili nějakou skladbu, nepřipadá vám, že tady proletělo Negativní letadlo?


Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Centinex – Doomsday Rituals

Centinex – Doomsday Rituals

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Flesh Passion
02. From Intact to Broken
03. Dismemberment Supreme
04. Generation of Flies
05. The Shameful Few
06. Doomsday
07. Exist to Feed
08. Death Decay Murder
09. Sentenced to Suffer
10. Faceless

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
facebook

Řekněme si to na rovinu… Centinex nikdy nepatřili mezi nejvěhlasnější představitele severské odnože death metalu. Jejich starší alba jsou sice považována jako kvalitní odpověď na snažení slavnějších kolegů Entombed, Dismember či Grave, ale přesto se jedná o jméno, jež si vybaví spíš jen stylový nadšenec než obecných poměrů znalý posluchač metalové hudby. Když tedy přišel v roce 2006 rozpad, nijak mě to nezasáhlo, protože jakkoli považuji starší počiny za dost slušný nářez (jmenovitě „Reflections“ a „Reborn Though Flames“), tak jsem vždy tíhnul spíše po chrastivějším pojetí z pera Grave či hymnicky šlapavějším death metalu ve stylu Unleashed.

A stejně jako mě nechával chladným rozklad této čtveřice ze Stockholmu, tak jsem přešel i znovuzrození o osm let později. Když se nad tím ale zamyslím, tak návrat Centinex na scénu chápu. S tím, jak se švédských chrastivý death metal dostává v posledních letech zpět do módy a kapely, které se zarputile drží osvědčených postupů, se těší vcelku pozitivních ohlasů z řad posluchačů tvrdého kovu, tak se tato švédská drtička rozhodla, že by nebylo špatné přihrát si na tomto ohni svou polívčičku a krátce po obnově činnosti vydali novinku „Redeeming Filth“, na niž letos navázali prostřednictvím deváté řadovky „Doomsday Rituals“.

Vždy když se kapela vrací na scénu, byť v případě Centinex v relativně překopané sestavě, tak se člověk automaticky zamýšlí nad tím, jestli to mělo smysl. A bohužel musím říct, že po poslechu „Doomsday Rituals“ se přikláním k názoru, že mrtvola Centinex měla zůstat zakopána hezky pod drnem, v klidu si tam hnít a rytmická sestava čítající Martina Schulmana na basu a Kenneta Englunda za bicími (ze současné sestavy se jedná o členy, kteří zažili i minulou kapitolu příběhu Centinex) se neměla snažit vykřesat z osvědčeného jména naději na další fungování.

Čistě hudebně je totiž „Doomsday Rituals“ počinem průměrným až podprůměrným a nebýt toho, že se na velmi vydařeném obalu honosí známým jménem, tak nemá příliš co nabídnout. Noví členové, kteří se k výše uvedené dvojici v roce 2014 přidali, se snaží co jim síly stačí, ale třeba kytary Sverkera Widgrena jsou si napříč skladbami velmi podobné a i přes krátkou hrací dobu, která se zastavila na úrovni 30 minut, se jimi člověk rychle přejí. Řvoun Alexander Högbom je bestie, která bez přestání hrozí na všechny strany, a musím říct, že mu to jde dobře, ale když si vzpomenu na pekelný vokál Johana Janssona, jenž s kapelou nazpíval poslední alba před rozpadem v roce 2006, tak to bylo jiné kafe. Alexander řve většinou v nižších polohách a stává se tak snadno zaměnitelným pěvcem.

A s onou zaměnitelností to platí vlastně na aktuální tvorbu Centinex jako takovou. Většina z desítky písní se odehrává ve středním tempu, občas se rychlostní pedál sešlápne víc, ovšem i když jednotlivým písním nechybí taková ta valivost, díky níž by placka měla jako celek slušně odsýpat, tak co do kvalitativní náplně je výsledek bohužel dost daleko za posledními alby stylových souputníků. Co mi na „Doomsday Rituals“ chybí nejvíc, je energie, kterou tam prostě a jednoduše necítím. Vály jako „From Intact to Broken“, „The Shameful Few“ či „Doomsday“ jsou poctivé deathmetalové nářezy staré školy, kterou mám obyčejně rád, ovšem v podání Centinex jsou tyto fláky podávány bez špetky přidané hodnoty, což je hrozně málo, protože poslouchat stále tytéž motivy a postupy není natolik vzrušující jízda, aby ji utáhli jen tak bez hnacího motoru.

Nechápejte to tak, že by „Doomsday Rituals“ byla neposlouchatelná sračka. Kdepak. Je to solidní album plné klasických odkazů a postupů, za než by se ani slavnější party nemusely občas stydět (skvělá „Sentenced to Suffer“), ale jako celek působí strašně ploše a jednotvárně. Pro mladého posluchače, jenž s death metalem teprve začíná, má současná podoba Centinex určitě nějaké kouzlo, protože je to hutně valivé, místy docela chytlavé a ošetřené kvalitním technickým zpracováním. Ale člověku, jenž podobných alb slyšel stovky, nemají Centinex v roce 2016 co nabídnout. Za mě v každém ohledu zbytečný návrat, který si pánové mohli odpustit.


Sixth Dimension – Trauma

Sixth Dimension - Trauma

Země: Česká republika
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 11.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Trauma
03. Otroci prohnilosti systému
04. Šest stop pod zem
05. Černá díra
06. Praporučík Kotrmeletz

Hrací doba: 23:58

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Sixth Dimension

Dovolte mi začít recenzi letošního krátkohrajícího počinu Sixth Dimension prostými fakty. Tito pánové fungují na severočeské scéně již takřka patnáct let a „Trauma“ je jejich čtvrtý výtvor. Pokud tedy budu počítat jedno demo z roku 2006. Na něj skupina navázala plnohodnotným debutem „Nikdy nevíš kdy…“ a následovalo EP „Přežít!“ z roku 2013. Novinka „Trauma“ je tak druhým EP této pětice, jejíž vznik se datuje k roku 2002, a protože je složena ze samých ostřílených mazáků, kteří již v době formování Sixth Dimension měli nějaké ty zkušenosti, tak bych vcelku logicky čekal, že to na jejich tvorbě bude patrné ze všech jejich aspektů, nemyslíte?

Záměrně jsem uvedl, že by tomu tak být mělo, protože „Trauma“ je dle mého prostého názoru naprosto zbytečný počin, bez jehož poslechu bych se s velkým přehledem obešel. Ona snaha hrát v dnešní době oldschool thrash metal není v žádném případě mimo a směr, jímž se Sixth Dimension vydali, chápu. Tenhle hudební styl v posledních letech docela dobře frčí, ovšem ne všechny pokusy o reminiscenci starých časů dopadají tak, jak by si daná kapela představovala. A tohle je bohužel jeden z těch příkladů, kdy se oldschool nevyplatil a místo aktuální formy dříve slyšeného je to nahrávka zbytečně archaická a na dnešní poměry značně zašlá.

Jestli mě s přibývajícími poslechy na „Trauma“ odrazovalo ze všeho nejvíc, tak to byl celkově amatérský dojem, jaký jsem z nového EP Sixth Dimension nabyl. Začíná to samozřejmě hned u zvuku, který člověka napadne jako první věc hned několik vteřin po začátku úvodní titulní skladby „Trauma“, jíž předchází jen krátké „Intro“. Zvuk je nepěkný a zní, jako kdyby pánové někde ve zkušebně zapnuli kazeťák a začali hrát. Konečný produkt zní i na dnešní undergroundové poměry dost špatně, a přestože se jistá snaha o zachování archaičnosti dá u oldschool thrashmetalové nahrávky pochopit, tak v tomto případě zvuk zabíjí dojem z hudby, která už tak sama o sobě není zrovna zářivou hvězdou českého metalového nebe.

Celkem pětice regulérních písní je natolik obyčejná, že je těžké v několika případech říct o nich něco vyloženě pozitivního. Jednotlivé prvky nejsou natolik špatné, což platí zejména pro hlavní motivy v „Šest stop pod zem“ a „Trauma“, ale jakmile se vše spojí dohromady v takovém tom amatérsky znějícím českém předrevolučním thrashovém mixéru, tak třeba v případě prvně uvedené veškerý můj zájem velmi rychle opadal. Jediné písně, jež se mi opravdu líbí v celé své délce, tak je již několikrát zmíněná titulní „Trauma“ a hned následující „Otroci prohnilosti systému“. Prvně jmenovaná alespoň dobře šlape, její text je v pohodě a refrén mám chuť si vždycky při poslechu prozpěvovat. Druhá naopak zaujme kytarovými linkami. Ty zdobí četné vyhrávky, které provzdušňují jinak tíživou atmosféru, již dokresluje zpěvák Wíďuzz. Ten zpívá úměrně ke kvalitě hudby, takže nic, o čem by člověk musel referovat svému okolí.

Sixth Dimension

Zbylé písně už mi nepřijdou natolik dobré, abych se jimi měl zabývat do větších podrobností. Vypíchnout si zaslouží snad jen poslední „Praporčík Kotrmeletz“, který mě negativně zaujal naprosto hloupým textem, jenž je oproti zbytku na úplně jiné úrovni, až jsem říkal, jestli se nejedná o nějakou vykopávku z vlastních šuplíků, kdy Sixth Dimension teprve začínali, protože mým uším to zní skoro jako výtvor puberťáka, který se sám teprve hledá a k spokojenosti mu stačí, že se náhodně volená slova alespoň trochu rýmují.

Asi nebude překvapení, když závěrečné hodnocení nevyzní ve prospěch Sixth Dimension příliš pozitivně. „Trauma“ je prostě špatná záležitost, již ani ta autenticita a evidentní snaha udělat si album tak trochu postaru nikam neposune, protože to hlavní, tedy hudba, je v tomto případě natolik obyčejné a nezajímavé, že nemám důvod se k tomuto počinu ještě někdy vracet. Oproti „Přežít!“, které jsem si jen tak pro informaci vyslechl taktéž, je toto hluboký propad dolů, protože zatímco písně z minulého EP se daly dobře poslouchat i opakovaně, tak „Trauma“ prostě nefunguje.


Entombed A. D. – Dead Dawn

Entombed A. D. - Dead Dawn

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Midas in Reverse
02. Dead Dawn
03. Down to Mars to Ride
04. As the World Fell
05. Total Death
06. The Winner Has Lost
07. Silent Assassin
08. Hubris Fall
09. Black Survival
10. Not What It Seems

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook

O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem.

To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned po událostech v roce 2014, ovšem do dnešních dní se nic neděje, takže z této strany toho už moc nečekám. Vypadá to, že veškerá budoucnost, která je alespoň personálně (v tomto případě však i jménem) spjata s historií chrastících deathmetalistů ze Stockholmu, bude přicházet právě z formace s přídomkem A. D.L-G Petrovovi se přidala trojice ve složení Victor Brandt (basa), Olle Dahlstedt (bicí) a Nico Elgstrand (kytara) a odkaz legendy tak žije alespoň částečně dál, protože všichni čtyři v řadách kapely působili v jejich posledních dnech.

L-G Petrovovi samozřejmě nelze nic zazlívat, protože z dvou desek jeho Entombed A. D. mám pocit, že si prostě jen chce dál hrát ten svůj oldschoolový death metal, který chrastí jako starý kostlivec, a fanoušci mu to žerou. A já se jim nedivým. Debut „Back to the Front“ byla dobrá práce na téma valivý severský death metal, a přestože to nebylo nic nového pod sluncem, tak tou zarputilostí a uvěřitelností se vyvažoval právě ten nulový historický přínos. A tak nějak jsem přistupoval k novince „Dead Dawn“. Jako k albu, od něhož toho příliš nečekat, protože druhé „Left Hand Path“L-G nikdy nenazpívá, a jako k desce, která si odbouchá těch svých deset hrubých válů a já se na nějakou dobu slušně zabavím.

Jenže tady přichází ten hlavní problém, který s „Dead Dawn“ mám. Na můj vkus je novinka Entombed A. D. až příliš uniformní a nepřekvapivá. Myslím tím nepřekvapivá v tom smyslu, že postrádá více opravdu zajímavých skladeb, nebo alespoň motivů, jichž bych se při poslechu mohl chytit. Takhle L-G a jeho kumpáni spustí úvodní šlehu „Midas in Reverse“, která vlastně není vůbec špatná, ovšem s přibývajícími minutami mám dojem, že se nudím čím dál víc. Neříkám tím, že by Entombed A. D. začali hrát něco odlišného od toho, s čím fungovali ještě bez přídavku A. D., protože L-G má ten svůj skladatelský rukopis natolik vypiplaný do sebemenšího detailu, že formálně je „Dead Dawn“ v podstatě stejným albem, jako bylo „Back to the Front“. Problémem je z mého pohledu to, že tentokrát mě poslech těch kompozic příliš netěší, takže písně jako „Black Survival“ či „The Winner Has Lost“ na mě ve výsledku působily spíš jako standardně odvedená rutina, což je špatně.

On už první singl, jímž se stala již zmíněná „The Winner Has Lost“, mě nijak nezaujal a popravdě řečeno jej považuji za nejslabší položku „Dead Dawn“. Přestože Lars-Göran řve jako bezohledná bestie a nedá se mu nic vytknout, tak hudebně mi to přijde jako hodně slabý odvar dříve nebezpečné směsice death metalu s rock ‘n’ rollovou šlapavostí. Navíc, a to mi nejde přes uši, mi singlovka zní jako kopie „Pull Harder on the Strings of Your Martyr“ od Trivium, jen s tím rozdílem, že Trivium zněli o něco nebezpečněji, což už z principu není příliš lichotivá poznámka.

Co se mi naopak líbí, to je pravověrná skupina starých vypalovaček, mezi něž patří titulní „Dead Dawn“, rychlovka „Total Death“, a když přivřu obě oči, tak i „Silent Assassin“, ovšem nebudu lhát a přiznám, že ne vždy jsem se proposlouchal až do samého konce, což je při relativně krátké hrací době „Dead Dawn“ nepříjemné zjištění.

Před vynesením finální rozsudku se ve mně perou dva dojmy. Ten jeden mi říká, že L-G a jeho kumpáni nahráli deset klasických válů, které jsou plné energie a typických postupů schovaných pod rouškou rukopisu, jenž kdysi pomáhal utvářet dění na švédské deathmetalové scéně. Deset válů, které jim příznivci stylu zcela určitě spolknou, ovšem já se stále nemůžu zbavit dojmu, že tentokrát se výsledek Entombed A. D. příliš nevyvedl; „Dead Dawn“ mě nechává až nezvykle chladným, takže bych jej hodnotil neutrálně jako album úspěšné jen tak na půl cesty. Jako dobře odvedenou rutinu, bez jejíhož poslechu se v pohodě obejdu, protože až budu chtít slyšet pořádný nářez z kuchyně Entombed, tak sáhnu po albech, která nedávno slavila 20 let výročí od vydání.


Deströyer 666 – Wildfire

Deströyer 666 - Wildfire

Země: Evropa / Austrálie
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Traitor
02. Live and Burn
03. Artiglio del diavolo
04. Hounds at Ya Back
05. Deathblow [bonus]
06. Hymn to Dionysus
07. Wildfire
08. White Line Fever
09. Die You Fucking Pig!
10. Tamam Shud

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Black / thrash metal je pro mě osobně dost vyčpělý styl, a abych řekl pravdu, v tomhle specifickém hoblovacím subžánru mě už dost dlouho žádná nová smečka nezaujala a plně si vystačím s několika už známými oblíbenci typu Nifelheim, Desaster, Aura Noir nebo právě Deströyer 666, kteří budou hlavní hvězdou naší dnešní recenze. Jednoduše mi přijde, že nové kapely, které se do tohohle stylu pustí, prostě jen kopírují výše jmenované staré páky, nevymýšlejí nic nového a vesměs jen nudně drhnou kytary v kvapíkovém tempu. Což je o to víc paradoxní, že oni velikáni black / thrash metalu vždy dokázali do své muziky dostat jakýsi přesah – ostatně možná právě proto jejich nahrávky přežily zkoušku časem.

Třeba Deströyer 666 vždycky vedle citu pro kulervoucí riffy a zběsilé špinavě metalové hity vládli i schopností dostat do formálně „jen“ hoblovacího metalu trochu epičtější feeling, s nímž to má neskutečné grády. A právě tyhle věci „navíc“ jsou tím, díky čemuž se k fošnám „Unchain the Wolves“„Phoenix Rising“ a „Cold Steel… for an Iron Age“ i dnes s chutí vracím a rád si u toho zatřepu palicí jak sviňa.

Ačkoliv už lze Deströyer 666 řadit mezi veterány (dvacetileté výročí nepřetržitého fungování oslavili pár let nazpátek), jejich dlouhohrající diskografie vlastně zas až tak početná není. Není se co divit, když K. K. Warslut a jeho parta rozhodně nadprodukcí netrpí a obzvláště na poslední alba nechává čekat velice dlouho. Minulému „Defiance“ z roku 2009 předcházelo sedmileté dlouhohrající ticho a stejně dlouhou dobu nakonec trvalo dát dohromady i aktuální „Wildfire“. Nicméně, já osobně to kvituji – radši si počkám sedm roků, abych pak dostal excelentní fošnu, než mít každé dva nebo tři roky novou placku, kde je minimálně půlka tracků prachsprostá vata. A „Wildfire“ jasně ukazuje, že tento přístup je prostě správný, jelikož i novinka je skvělá a z mého pohledu plně dostává standardu Deströyer 666, který je a vždy byl kurevsky vysoko (možná, že jen „Defiance“ je o něco slabší než zbytek, ale i tak pořád sakra dobré)..

Navíc je super, že Deströyer 666 nedrhnou furt to samé dokola jak kolovrátek, ale že jejich jednotlivé nahrávky jsou mezi sebou hezky rozeznatelné a každá má vlastní ksicht. Například z „Wildfire“ je víc než kdykoliv v minulosti cítit láska k oldschool metalu. Jasně, jasně, já vím, že tahle kapela nikdy nebyla žádná imbecilní moderna a že šlo vždycky o pravověrný špinavý metalový nájeb, jak to má kurva být. Měl jsem tím to, že „Wildfire“ už není čistokrevný black / thrash metal, naopak je to místy regulérní heavy / speed, akorát v pekelně nasraném podání. A musím říct, že jakkoliv mě to na první poslech trochu překvapilo, jak moc je novinka heavymetalová, setsakra rychle se mi to zalíbilo a nakonec za tohle směřování musím dát jednoznačně palec nahoru. Jestli šlo až doposud brát název kultovního singlu „Satanic Speed Metal“ z roku 1998 s jakousi nadsázkou, tak po „Wildfire“ už jde sranda stranou.

Navzdory tomu jsou to ale pořád Deströyer 666, jak se sluší a patří. „Wildfire“ opětovně servíruje kopu parádních a agresivních, nikoliv však bezhlavých nebo snad dokonce tupých vypalovaček. Skoro to ani nemá cenu vyjmenovávat, protože Deströyer 666 si tu laťku drží celou hrací dobu, a když se budete náhodně trefovat do tracklistu, tak je dost malá pravděpodobnost, že se netrefíte do parádní šlehy, mezi něž patří hned úvodní jízda „Traitor“, „Live and Burn“, nehorázně chytlavá „Hounds at Ya Back“, „Deathblow“, „Hymn to Dionysus“ s božským kytarovým sólováním, titulní fofrovačka „Wildfire“, „White Line Fever“ s epickým intrem a parádními melodiemi a předposlední pumelice „Die You Fucking Pig!“.

Když se ovšem náhodou netrefíte do některé z hitovek, tak to v žádném případě neznamená, že na vás čeká špatný kus. Ani náhodou – to totiž znamená jen to, že se jedná o songy, v nichž naplno propukne onen epičtější feeling, byť ten je v ne úplně zanedbatelné míře ke slyšení i v oněch vypalovačkách (třeba „Hymn to Dionysus“, kde se míchají obě polohy, budiž příkladem). Nicméně abych byl konkrétnější, tímhle mám na mysli třetí, hojně melodickou melodickou instrumentálku „Artiglio del diavolo“ a samozřejmě také sedmiminutový majestátní finální opus „Tamam Shud“ s klenutými vokály.

Deströyer 666

Pozorný čtenář si jistě všiml, že v předchozích dvou odstavcích jsem alespoň zmínil všech deset tracků, které se nacházejí na limitované edici „Wildfire“ (standardní verze má devět skladeb – bonusová je „Deathblow“). Nemůžu si ale pomoct – zcela upřímně říkám, že jsem z „Wildfire“ nadšený a že si ten poslech doslova užívám. Nijak se netajím tím, že Deströyer 666 si obecně hodně považuju, ale na druhou stranu, o to těžší je pro takové kapely navázat na svou starší tvorbu. K. K. Warslut a jeho smečka však ani tentokrát nezklamali. Jestli prahnete po pořádném špinavém metalovém náseru prvotřídní kvality, bez přetvářek, rádoby okultních póz, pseudo-mystifikování a podobných píčovin, tak tohle je jednoznačná volba!