Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 22.12.2020 Label: selfrelease Hrací doba: 12:24 Odkazy: bandcamp

Na netu se válí tuny prakticky neviditelného pokojíčkového black metalu a je samozřejmě absolutně nemožné poslouchat byť i jen procento z toho obrovského množství. Velkou roli při výběru tedy hraje náhoda a právě ona sehrála svou roli i v tomhle případě, kdy jsem se potkal s oregonským projektem Omnikinetic.

Hned na začátek můžu prozradit, že Omnikinetic nepředvádí nic extra, respektive tedy alespoň ne na loňském EP „Descensum“. Minialbum jsem si k poslechu vybral primárně díky skvělému obalu (a jen po jistotu dodám, že není skvělý jen proto, že jsou na něm vidět kozy). Vlastní obsah ničím zvláštní není.

Když člověk trochu postalkuje po internetech (čti: projede si metalové archivy), zjistí, že muzikant stojící za Omnikinetic, V.X.R nebo také Vardlokker, má pokokot dalších projektů, z nichž některé jsou také jednočlenné, v jiných případech jde o skutečné kapely. Žádný z nich nestojí za zmínku snad jedině s výjimkou Witchbones, jehož třetí album „Goety“ nedávno vydali na vinylu Iron Bonehead.

Úskalí nicméně vidím v tom, že V.X.R své schopnosti zjevně tříští mezi hromadu různých jmen a praktikuje standardní nešvar podobných solitérů, tedy že kvantita výrazně převyšuje kvalitu. Když jsem projel všechny jeho skupiny na archivech, napočítal jsem jen za loňský rok celkem dvacet (!) nahrávek, na nichž se podílel. Něco málo z toho jsou tedy jen singly, ale i tak mi to přijde fest hodně…

Samotné „Descensum“ obsahuje dva tracky, přičemž ten první, „The Lookingglass“, je výrazně snesitelnější. Omnikinetic zde představuje relativně zajímavý zvuk i ucházející riff, i když někoho pravděpodobně bude už tady srát divný (automatový?) sound bicích. Navíc i tady se najdou slabší momenty. Song má ale tři minuty a strávit se dá. Že bych to chtěl chtěl nebo snad dokonce potřeboval poslouchat? Ani omylem.

Druhá stopa „Into Netherworld“ je na tom hůře. Trvá přes devět minut, ale půlka z nich se nese v duchu toho nejhoršího z „The Lookingglass“, takže se jedná o čistou nudu, z níž posluchače vysvobodí až druhá ambientní polovina. Ani v tomhle případě ale nejde o nic extra – když to povím hodně diplomaticky.

Všehovšudy se tedy jedná o nevýrazný podprůměrný počin s výborným obalem. Za pozornost nestojí.