Archiv štítku: One Tail One Head

One Tail, One Head: nový singl, deska se blíží

Netrpělivě vyčkávaný debut One Tail, One Head se začíná blížit. Kapela již před nějakou dobou začala s jeho natáčením a nyní se chystá vypustit první předzvěst alba. 24. srpna vyjde u Terratur Possessions 12” LP singl „Firebirds b/w Prowess“, na němž se budou nacházet dva songy – „Firebirds“ se objeví i na desce, „Prowess“ bude exkluzivní pro singl. První jmenovanou poslouchejte v přiloženém přehrávači.


Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming

Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming
Datum: 11.12.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Kringa, Mgła, Misþyrming, One Tail, One Head

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

A pak že se historie neopakuje – již třetí rok v řadě přivítala Praha black metalové kombo v podobě polských Mgła a norských One Tail, One Head, vždy s trochu odlišným doprovodem (nehledě na to, že druzí jmenovaní tu byli ještě i o rok dříve). Poprvé se tak stalo v létě 2013 na druhém ročníku Prague Death Mass (kde se jen tak mimochodem představila i Kringa). Podruhé na jaře 2014, kdy je doplnili Islanďané Svartidauði a domácí Cult of Fire. A potřetí právě teď, v prosince 2015, kdy se vedle Mgła a One Tail, One Head postavili již zmiňovaní Rakušané Kringa a také vycházející islandská hvězda Misþyrming, což byl také jediný účinkující, s nímž jsem tu čest živě ještě neměl…

Jako první se ve stanovený čas pódia ujímají Kringa, kteří se to ve své tvorbě snaží hrát na okultní notu, zároveň je to ale poměrně syrové a špinavé. Vcelku paradoxně však takhle Rakušané živě nepůsobili, protože v Praze to víc než okultnem dýchalo starou školou. Nemůžu si to pomoct, ale tak mi to prostě připadalo, a to nejen kvůli patřičné image v podobě černě podbarvených očí nebo záhrobnímu vokálu, ale hlavně hudebně, protože tentokrát to vážně mělo takový ten dřevní feeling. To ale neříkám jako nějaké negativum, protože pořád to bylo relativně povedené vystoupení a hlavně výkon kytaristy a druhého zpěváka Vritry byl hodně dobrý. I přesto se ale jednalo jen o takový pohodový předkrm k tomu, co teprve mělo přijít, a taky musím říct, že jejich koncert v rámci Prague Death Mass před dvěma lety mám v paměti uložený jako ten silnější.

Islanďané Misþyrming jsou aktuálně díky ohlasům na svůj letošní debut „Söngvar elds og óreiðu“ hodně našlápnutí a v kurzu, takže právě oni byli pro spoustu lidí ten večer určitě velkým tahákem. A nutno říct, že červeně zmalovaná severská čtveřice se své pozice černého koně večera ujala s opravdovou vervou a především zpěvák a kytarista D. G. předváděl doslova nezemský výkon a místy na tom pódiu pařil jak na ten nejzběsilejší hardcore. Asi ne náhodou také během vystoupení urval strunu na kytaře, takže si ji musel vyměnit, aby hned vzápětí urval strunu i na té náhradní kytaře, s níž už to pak nakonec dohrál. Na druhou stranu, ani druhý kytarista T. Í. se neflákal, a i když do toho nedával tolik kinetické energie jako jeho kolega, pořád evidentně jel na plný plyn.

Překážku na cestě k předvedení opravdového inferna však kapele vystavil zvuk, který nebyl tak špatný, aby se to nedalo poslouchat nebo aby to vystoupení vyloženě pohřbilo, ale i tak se zvukařovi nepovedlo ten islandský chaos skutečně zkrotit. V rychlých momentech se to trochu slévalo do nepříliš čitelné koule a zejména kytary tím trpěly. Ale jak jsem řekl, pořád se to dalo a do zvukového hnusu, jaký v tomtéž klubu schytali Inquisition v lednu, to naštěstí mělo daleko, takže dojmy z Misþyrming jsou určitě kladné.

Večer se přelévá do své druhé poloviny a na řadu přicházejí norští šílenci One Tail, One Head. Ve studiové podobě mi jejich muzika k srdci nikdy nějak extrémně nepřirostla, ale živě je tahle kapela neskutečný náhul. Ty hektolitry energie, které se válí z pódia, když na něm řádí One Tail, One Head, jsem snad nikdy u žádné jiné black metalové skupiny ještě neviděl a v Praze se to opětovně potvrdilo. Norové totiž znovu předváděli učiněné peklo, a jak mě to z těch jejich ípek moc nebere, na koncertě je to skoro dokonalý mix nezřízené agrese, punkové neurvalosti a atmosféry.

A třešničkou na dortu je k tomu – ty vole! – nasazení samotných muzikantů. Hlavně kytarista Åsli s poustevnickým plnovousem má charisma na rozdávání a zpěvák Luctus je neskutečný démon, jenž má při vřískání do mikrofonu absolutně fanatický výraz v očích, že by si z toho káknul do trenek i Nebojsa. Co si budeme povídat, One Tail, One Head byli předváděli monstrózní zlo a ukradli si pro sebe vrchol večera.

Ale pozor – tím závěrečným prohlášením u One Tail, One Head jsem ani v nejmenším nechtěl vzbudit podezření, že by snad poslední Mgła zklamala. Poláci totiž svým norským kolegům šlapali hodně těsně na paty, ačkoliv tak samozřejmě činili docela jinými prostředky. Mlha samozřejmě hrála ve svém typickém koncertním vzezření – křiváky, černé kapuce a černá látka přes obličeje. I takový zdánlivý minimalismus má ale sílu a i v Praze vypadali Poláci na povětšinou modře nasvíceném pódiu působivě – zvlášť když se k tomu přidá jejich majestátní black metal s naprosto dokonalými melodiemi. Navíc i navzdory tomu, že jsou muzikanti skryti každý za jakousi neosobní plentou, stále je z toho cítit velké nasazení a výtečné muzikantské výkony.

Podobně jako u Misþyrming bych si ovšem dokázal představit o něco lepší zvuk, který tentokrát vytáhnul dopředu zejména rytmiku, zatímco ty fantastické kytarové vyhrávky mírně upozaďoval. Naštěstí, i v tomhle případě to nebylo natolik zásadní, aby to snažení Mgła potápělo, a navíc se to od půlky setu vyrovnalo (anebo jsem si jen zvyknul). Tak či onak, i v tomhle případě je finální verdikt zřejmý – další excelentní koncert a pomyslné druhé místo hned za norskou zběsilostí.

Dál už nějak není moc co řešit. Večer jednoduše nabídl brilantní černěkovové hody. Mgła a One Tail, One Head jsou naprostá špička současného black metalového podzemí a svou pozici Poláci i Norové s naprostým přehledem živě obhájili. Misþyrming byli taktéž vysoce zajímaví, a i když měli pocitově nejméně povedený zvuk večera, dokázali se s tím poprat a taktéž předvést skvělé vystoupení, jemuž jinak nelze vytýkat skoro nic. Rakušané Kringa pak v téhle konkurenci působili jednoznačně jako nejslabší a nejméně strhující článek celé akce, nicméně z obecného hlediska i oni zahráli dost solidně. Finální resumé je tedy jasné – hodně velká spokojenost.


Koncertní eintopf #8 – prosinec 2015

Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming, Kringa
Nejočekávanější koncert:
Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.


H.:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12.

Onotius:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.

Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One HeadMisþyrming a Kringa.

H.

H.:

Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.

Onotius

Onotius:

Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.


Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði

Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði
Datum: 8.3.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði, Cult of Fire

První pohled (Ježura):

Když loni v létě pořadatelé druhé inkarnace Prague Death Mass oznámili mezi posledními dvěma vystupujícími polskou kapelu Mgła, byl jsem rozmrzelý, a to fakt hodně. Od vydání poslední desky “With Hearts Toward None” žeru Mgła jako jen málo dalších interpretů a skutečnost, že si je nechám takhle ujít mezi prsty, když už se mi splnilo jedno velké přání a Mgła začali hrát živě, mě prostě nehorázně štvala. V okamžiku, kdy se rozšířila zpráva o tom, že se Mgła ve společnosti dalších třech kapel do Prahy vrátí, tak bylo jasno. A vzhledem k tomu, že těmi třemi kapelami byli domácí Cult of Fire, islandští Svartidauði a norští One Tail, One Head, tedy sestavička, která v zasvěcených kruzích budí solidní respekt, očekávání se pohybovala zatraceně vysoko…

Jelikož všechny čtyři kapely platí za skutečně kvalitní black metalové spolky (a všechny čtyři se shodou okolností úspěšně představily i v rámci zmiňovaného Prague Death Mass), dala se očekávat vpravdě vysoká účast, na kterou nakonec také došlo. Nová Chmelnice ale přesto nebyla nijak extra přeplněná a v jejích útrobách se k mé nemalé radosti dalo fungovat bez větších problémů. Podmínky se tedy sešly vážně ideální, a když přesně na čas vstoupili na bohatě vyzdobené pódium Cult of Fire, bylo jen a pouze na nich, jak s tím naloží.

Pro nastínění atmosféry, která celé vystoupení Cult of Fire provázela a byla jeho stěžejní částí, je ale třeba trochu detailněji popsat vizuální stránku věci. Krom standardní velké plachty a dvou menších po stranách (v duchu aktuální desky “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vše stylizováno do indické estetiky) pódiu dominovala zejména dvojice oltářů naplněných nejrůznějšími okultními předměty a svícemi a také stojan na mikrofon, na kterém byly zavěšené dvě zkřížené kosy. Samotní muzikanti pak vystupovali v působivých a bohatě zdobených róbách s širokými kapucemi (ano, změna image dolehla i na nezapomenutelné kužely), přičemž jim obličeje kryly látkové masky vymalované do podoby asi tváří – čích, to vážně netuším. Pro dokonalou představu bude nejlepší prohlédnout fotografie z akce, nicméně mi můžete věřit, že jakkoli to takhle může zní přeplácaně nebo klišoidně, opak byl pravdou. Image mají Cult of Fire dotaženou k dokonalosti, funguje naprosto výtečně, a jak jsem se na vlastní oči a uši přesvědčil, dohromady s muzikou jde o mimořádný zážitek. Ačkoli totiž Cult of Fire večer otevírali a na soupisku přibyli až jako poslední, nasadili laťku zatraceně vysoko.

V hodnocení na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem sice prohlašoval, že se mi tuhle hudbu nepodařilo úplně pobrat, ale naživo to zafungovalo skvěle a byl to nesmírně uhrančivý zážitek. Cult of Fire byli pohybově velmi úsporní a v tomto ohledu se trochu činil jedině frontman Devilish, ovšem jeho kázání zcela dostačovalo a cokoli dalšího by bylo spíš kontraproduktivní. Než nějaká akrobatická čísla totiž pozornost posluchače strhával výše popisovaný vizuál a Devilishův zničující přednes a jejich kombinace byla neuvěřitelně mocná. Jakkoli ale nemám v úmyslu byť jen náznakem upozaďovat oba kytaristy, kteří odváděli výtečnou práci, po Devilishovi druhým mužem vystoupení byl rozhodně bubeník Tomáš Corn. Právě jeho šílená palba totiž byla dalším výrazným a nesmírně důležitým faktorem, jenž pomohl posunout první koncert večera na špičkovou úroveň. Tohle bylo prostě naprosto výtečné, v každém ohledu dotažené, a proto ohromně silné; kdyby mi někdo řekl, že tohle byl výkon hodný headlinera, budu s ním naprosto souhlasit. Už konečně chápu, proč mnozí řadí Cult of Fire ke světové extra třídě.

Setlist Svartidauði:
01. Venus Illegitima
02. Impotent Solar Phallus
03. The Perpetual Nothing
04. Flesh Cathedral

Když jsem si tak letmo projížděl, co produkují Svartidauði a One Tail, One Head (tedy kapely, se kterými jsem zatím neměl tu čest ani studiově), první jmenovaní mě z té jedné skladby, které jsem věnoval poslech, zrovna nepřesvědčili o tom, že by jejich muzika měla být něčím, co zrovna mně sedne, ovšem nadšené ohlasy řady přátel na tuto kapelu to zase dorovnaly, takže jsem se na Svartidauði netěšil o nic méně než na ostatní kapely večera. A musím říct, že mě jejich set přesvědčil o tom, že i tahle banda zatraceně umí. Proti Cult of Fire to bylo méně atmosférické a o poznání agresivnější a divočejší, rovněž se to zcela obešlo bez nějakých pódiových propriet a jediná úlitba image spočívala v pomalovaných obličejích a černých šátcích přes nosy a ústa všech hudebníků, ale i tak to zafungovalo. Muzika hodně dobrá, provedení neméně dobré (místy dokonce skvělé!) a ani jsem si nevšiml, že by nějak výrazně splývaly kytary, na což řada přítomných trochu nadávala. Svartidauði zkrátka odehráli zatraceně dobrý koncert, který utrpěl jen tím, že přišel po Cult of Fire a před One Tail, One Head.

Jestli jsem o Svartidauði psal, že byli agresivnější a divočejší, tak v tom případě One Tail, One Head předvedli na Chmelnici hotové inferno. Čekal jsem sice další příval okultna a atmosféry, jenže Norové to hned s první skladbou do lidí napálili bez milosti ze všech hlavní a nedali si pokoj, dokud zase pódium nevyklidili. Přímočará, šlapavá ale přesto chytrá muzika fungovala sama o sobě výborně, ale ty pravé grády tomu dodali samotní muzikanti, kteří byli jak utržení ze řetězu. Příkladné nasazení předváděli všichni, ale zejména Luctusovy grimasy a pózy působily naprosto famózně a člověk mu to žral i s navijákem. Čím déle vystoupení trvalo, tím více se začínal projevovat jeho destruktivní a nihilistický charakter. Jakkoli by mě jinak basákovo flusání do lidí pěkně znechutilo, k tomuhle to prostě sedělo a to byl jen začátek. Eskalace přišla v okamžiku, kdy Luctus poměrně nevybíravě uštědřil pár šťouchanců stojanem od mikrofonu nějakému nadšenému crowd surferovi, který se vyškrábal na pódium (dobře mu tak), a pak už stojany a ptačí mrtvolky létaly vzduchem. Říkáte si, že to asi muselo být pěkně trapné? Omyl. Bylo to naprosto strhující a lidé na to ohromně slyšeli. Během setu One Tail, One Head se kotlilo prakticky neustále, ale závěr byl snad ještě koncentrovanější, takže když kapela opustila pódium, zanechala za sebou famózní odér vzteku, hnusu, zloby a pohrdání – přesně, jak se na takovou muziku sluší a patří. Tohle byl prostě nevídaný nátěr…

One Tail, One Head se svým výkonem poměrně s přehledem pasovali do pozice zatím nejlepší kapely večera, a příležitost je o tento titul připravit měli už jen Poláci Mgła, jejichž jméno stálo na soupisce akce a rovněž v mých očekáváních nejvýše. A mám-li být naprosto upřímný, úplně se jim to nepodařilo, ale to ani v nejmenším neznamená, že by Mgła odvedli špatný výkon. Ten koncert byl totiž vážně skvělý. Na rozdíl od nesmírně živelných One Tail, One Head si Mgła vystačili s naprostým minimem pohybu, nechali za sebe mluvit výhradně svoji hudbu a ono to fungovalo velice, velice dobře. Vlastně jediné, co Mgła trochu škodilo, byl rozdíl mezi živým a studiovým zvukem kytar. Naživo mi nepřišly tak masivní a drtivé, a protože právě tyhle (ovšem zdaleka nejen tyhle) atributy na hudbě Mgła opravdu zbožňuji, přejít to prostě nešlo. I tak ale poslední vystoupení večera nabídlo zatraceně výborný zážitek s řadou vyloženě strhujících momentů. Image kapely, která vystupuje v křivácích, kapucích a s černou látkou zakrytými tvářemi, tomu jedině pomohla, a i když to u mě nakonec o malý kousek vyhráli One Tail, One Head, výkon Mgła byl naprosto důstojný mým očekáváním. Po tomhle koncertu jsem prahnul zatraceně dlouho a neodcházel jsem z něj vůbec zklamán – spíš naopak.

Z výše zmíněného je snad nad slunce jasné, že kdo toho večera na Chmelnici dorazil, ten rozhodně neprohloupil – a vskutku. I když jsem v průběhu reportu výkony kapel porovnával a naznačoval jejich absolutní pořadí (pro mě nakonec 1. One Tail, One Head, 2.-3. Mgła a Cult of Fire a 4. Svartidauði, byť ty rozdíly nejsou vůbec velké), rozhodně platí, že všechna vystoupení byla výborná, takže lze celou akci prohlásit za fatální úspěch, a to nejen z hudebního hlediska. Více než uspokojivou návštěvu jsem zmínil již v úvodu, ale i po organizační stránce bylo vše v naprostém pořádku, časový harmonogram se podařilo dodržet takřka na minutu přesně a zvuk se také nadmíru vydařil. Co dodat, já jsem odcházel naprosto spokojen a troufám si tvrdit, že tohle byla top black metalová akce minimálně prvního pololetí. To už by muselo být fakt něco extra speciálního, aby to trumflo takhle vydařený koncert…


Druhý pohled (Atreides):

Podobně jako v případě páně Ježury, i já jsem se na tuhle zastávku společného turné Mgła, Svartidauði a One Tail, One Head nesmírně těšil snad už od okamžiku, kdy byla ohlášena. Tři vysoce kvalitní black metalové spolky za necelou pětistovku byly nesporným lákadlem pro každého, kdo prošvihnul loňský ročník Prague Death Mass. Tím spíš, když jako předkapela byli ohlášeni Cult of Fire coby zástupci toho nejlepšího na domácí scéně. Vysoká očekávání tak mohlo zhatit snad jen umístění – Nová Chmelnice se sice vyznačuje dostatečnou kapacitou, zvuk však občas bývá skutečně tristní. Nicméně onoho sobotního večera se i tenhle stín obav téměř rozplynul.

Setlist Cult of Fire:
01. मृत्यु का वीभत्स नृत्य
02. मृत्यु ही सत्य है
03. अस्तित्व की चिता पर
04. खण्ड मण्ड योग
05. Závěť světu
06. Satan mentor

Tolik na úvod. Vzhledem k tomu, že bych tu nerad papouškoval to, co již jednou zaznělo od kolegy výše, zaměřím se spíše na zážitky a dojmy rozdílné. V případě otevírajících Cult of Fire skutečně nemám, co bych vytkl. Skvělá podiová prezentace i vystupování kapely byly ve spojení se setlistem tvořeným převážně posledním albem skutečnou a nefalšovanou černou mší. Kazatel Devilish i zbytek kultistů se snažili seč mohli, aby strhli dav na víru starodávné a kruté bohyně Kálí, leč ve většině případů dost možná marně. První nadšenější ohlasy a aktivita publika se dostavila až s posledními skladbami z předchozí desky “Triumvirát”. Na jednu stranu chápu proč, starší, přímočařejší písně kopaly jako splašený býk a v živém podání nakládaly naprosto neskutečným způsobem, což muselo být všem nadšeným ohlasům velmi sympatické. Nicméně si myslím, že počáteční nejistota a opařenost publika nebyly zcela na místě, neboť i nový materiál z alba “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” fungoval skvěle. Ač nebyl tak agresivní, ve spojení se všemi proprietami na pódiu vytvářel zádumčivou, místy až meditativní atmosféru a celkově začal celý večer trochu jinou, specifičtější cestou, než jak na ni navázaly zbylé tři kapely.

Na druhé Svartidauði jsem se těšil velice. Rok a čtvrt stará deska “Flesh Cathedral” provětrala prostor Nové Chmelnice i sluchovody jejích návštěvníků dostatečně. Vedle ní Islanďané představili i obě nové skladby z nadcházejícího EPka. Čtveřice muzikantů se celý set starala o náležitý bordel – silně technický black metal místy však trpěl jedním docela výrazným neduhem. Alespoň v první brázdě se ty nejdůležitější a instrumentálně nejvypjatější pasáže slévaly do jedné hlukové stěny, která nedávala příliš šancí na zachycení nosných riffů a občas ani rytmu. Přes nahulené bicí nebyla pořádně slyšet ani jinak výrazná baskytara frontmana Sturly Viðara, občas ani v případě, že do ní řezal seč mohl. Přitom jeho mihotající se prsty ukazovaly, že pětistrunku ovládá naprosto mistrně a bez sebemenších pochyb. Ze zahraných písní mi nejvíce sedla brutální “Perpethual Nothing”, jež oproti albu získala neskutečnou drtivou sílu – právě díky ne příliš čitelnému zvuku zvuku (toho večera byli Svartidauði jediní, kteří s ním měli trable). I přesto bych ale raději uvítal čistší zvuk. Jinak totiž šlo o bezkonkurenční technickou nálož korunovanou slušným výběrem skladeb i výkonem jednotlivých muzikantů.

Večer se přehoupl do druhé poloviny a následovaly dvě kapely, jež pro mě byly tak trochu velkou neznámou, kterou jsem znal spíše díky vyhlášenému jménu. Především One Tail, One Head, od nichž jsem toho před koncertem mnoho neslyšel, byli objektem přitahujícím moji zvědavost – a vyklubalo se z nich velmi příjemné překvapení večera. První song začal v jejich podání poněkud vlažněji – nicméně netrvalo dlouho a kapela se rozjela takovým způsobem, že zvědavost nejenže přitahovala, nýbrž vyžadovala – a spolu s ní i moji přítomnost. Původně jsem chtěl strávit set v zadní části a regenerovat po setu Svartidauði, na takhle divokou rubanici ale prostě nešlo odpovědět jinak než výletem do prvních řad. Už předtím, než na pódium vylezl odvážný crowdsurfer, který byl Luctusem urychleně vypoklonkován, bylo jasně cítit, že z téhle smečky čiší hněv a zloba na sto honů – a po tomhle incidentu to platilo přinejmenším dvakrát tolik. Luctus vrhal vražedné pohledy kam se dalo, až jsem měl za to, že ten jeho nenávistně zkroucený ksicht pár srdcí prostě neunese a pro jistotu vyhlásí majiteli stávku. Nicméně nestalo se tak ani v případě inkriminovaného výrostka, na jehož hruď nevybíravě dopadla ptačí mrtvola, která se do té doby Luctusovi houpala na špagátě uvázaném na štangli mikrofonu. Pták se kdovíproč a kdovíjak dostal zpět k Luctusovi, jenž jej opět distribuoval publiku. Z jeho řad už však ptačí mrtvolka neskončila zpět u Luctuse, nýbrž kdesi v konstrukci držící osvětlení, kde s docela slušnou pravděpodobností hnije ještě dnes. V závěru kromě ptačích mrtvol a lidí začal lítat vzduchem i stojan od mikrofonu, který několikrát změnil působiště mezi pódiem a publikem. Co se s ním nakonec stalo, to nemám ponětí, jeho přítomnost ale jen podtrhovala to, jak zběsilé to bylo. Nakonec se kapela odporoučela do backstage bez jakéhokoliv rozloučení – a jak podotýká kolega nade mnou, vážně po ní na pódiu zůstala jen čistá esence nasranosti a hnusu. Inferno jak má být.

Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. Groza III
07. With Hearts Toward None III
08. With Hearts Toward None VII

Zbývá už jen poslední black metalové komando – Mgła. Opravdu komando v tom nejlepším slova smyslu, poněvadž všichni členové měli zakrytý celý obličej. A od samého začátku to kapela do lidí prala kulometnou palbou. Ačkoliv jsem se s hudbou Poláků seznamoval doslova za pět minut dvanáct, na jejich vystoupení jsem se těšil velice. Osm skladeb bylo slušný průřezem jejich dosavadní diskografie – přesně polovina byla z poslední desky “With Hearts Toward None” (skladby “I”, “III”, “IV”, “VII”), “Groza” pak byla zastoupena jednou písní “III”. Dostalo se i na celé ípko Mdłości”, jeden song vybrali i z “Further Down the Nest” – konkrétně ten první, kterým svůj set otevřeli. Pod pódiem sice nebyla taková mela jako na předchozí One Tail, One Head, hrozilo se však notně. Ono ani dost dobře nešlo nehrozit, protože Mgła mě v sobě prostě utopila a byla bezezbytku pohlcující. Stejně jako všechny předchozí kapely se po odehrání setu otočila a beze slova odešla. Zlatý hřeb večera.

Je trochu škoda, že vzhledem ke strojově přesné organizaci nedošlo na žádné přídavky. Myslím, že všechny kapely by zasloužily alespoň o píseň navíc – na druhou stranu se podařilo skončit krátce před půlnocí a místní ve většině případů mohli stihnout velmi pěkný spoj domů, což jsem velmi ocenil. Stejně jako Ježura musím vyzdvihnout skvělou práci zvukaře. Škoda, že jen Svartidauði nepřízeň téhle vrtkavé poněkud odsrali, protože vystoupení ostatních kapel bylo podtrženo výborným zvukem. Chmelnice potěšila i docela slušným pivem. Je paradoxní, že vyšla sázka na Gambrinus, který byl výjimečně pitný i bez újmy na zdraví a chuťových buňkách. Hodnocení celkově? Žebříček kapel podle výkonu se mi úplně dělat nechce, všechny totiž byly excelentní – a to myslím docela dobře svědčí o tom, jaký nátěr tenhle večer byl. Protože už hodně, hodně dlouho se mi nestalo, že by všechny kapely udělaly takový průvan v mých zvukovodech.


Prague Death Mass II (pátek)

Prague Death Mass II
Datum: 12.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði

V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.

Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…

Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.

Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…

…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.

Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…

Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…

Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.

Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.

Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…