Na recenzování mě mimo jiné baví to, že jde o skvělou záminku / omluvu / důvod pro zkoušení nových a nových věcí. A přesně to byla i motivace, proč jsem se pustil do bezejmenného debutu francouzského projektu Les chants du hasard, kterýžto pro mě představoval vstup do velmi nejistých vod. Samozřejmě jsem nebyl až takový diletant, abych si předem nezjistil, že půjde o orchestrální záležitost, to jsem věděl, tudíž mě použitá žánrová mozaika nijak nepřekvapila.
Nicméně u podobných záležitostí jsem vždy trochu na vážkách – některá taková alba mě dokážou naprosto pohltit a pak je poslouchám strašně dlouho a intenzivně, zatímco jiná mi navzdory své nepochybné zajímavosti nedokážou předat nic hlubšího. Zdá se, jako kdyby neexistovalo nic mezi těmito dvěma extrémními případy, ale existuje – ještě je tu kategorie stojící přesně napůl cesty, jako kdyby dojem osciloval mezi oběma limitními situacemi a já se nemohl rozhodnout, kam danou desku zařadit. Jako kdybych si sám nebyl jistý, jestli se mi líbí, anebo nelíbí. A přesně sem spadá i debut Les chants du hasard.
Zajímavost Les chants du hasard rozhodně nechybí. Na první pohled zaujme už jen výborná obálka, o niž se postaral Jeff Grimal z The Great Old Ones. Stejně tak pojetí hudby nebo koncept alba zaujmou, nakonec i poslech ukázek anebo první regulérní poslech desky dopadají slibně – tedy značí, že nebude radno nahrávku zahazovat do koše hned po prvním přehrání. Jenže čím dále jsem se spletitého orchestrálního labyrintu desky nořil, tím častěji jsem odcházel bez silnějšího uspokojení…
Atmosféra „Les chants du hasard“ je zcela určitě výborná. Daří se tvořit majestátní temnotu a až lovecraftovskou hrůzu, navrch album přihazuje dekadentní a groteskní podtext. Je to snad něco, co lze neocenit? Stejně tak nemohu nepřiznat, že na nahrávce slyším mnohé velice silné momenty, z nichž některé jsou natolik obskurní, až z nich téměř zamrazí. A opět se ptám – dokáže snad něco takového špatné album? Myslím, že odpověď je nasnadě.
A přesto všechno nemám pocit, že by „Les chants du hasard“ dokázalo vtáhnout, tak jak by mělo. Zpočátku mi byla trochu na obtíž košatost, těžkost, možná až těžkopádnost a jakási opulentnost materiálu (počin má velký soundtrackový nádech, na to se rozhodně připravte). A když jsem si na ně po mnoha posleších konečně zvykl, jako by se již album vyčerpalo a ztratilo na přitažlivosti. Skoro to vypadá, jako kdybych z nějakého důvodu prováhal ten vrcholný moment, kdy by do sebe všechny dílky skládanky zapadly a já se konečně mohl ponořit do hloubky. Anebo snad deska nakonec není natolik hluboká, aby takový zážitek dokázala zprostředkovat?
Těžko říct. Určitě mi nepřijde, že muzika Les chants du hasard zněla povrchně nebo hloupě. Takto hloupá alba prostě neznějí. Ve finále mám tedy před sebou nahrávku, jejíž objektivní kvality slyším, cítím a uznávám, ale někde v abstraktním vnímání hudby jsme se vzájemně minuli, díky čemuž nemohu předstírat nadšení. „Les chants du hasard“ si tedy budu pamatovat jako dobrý počin, jehož obsah není určen pro mě.
Chápu, že jsem vám toho v dnešní recenzi mnoho užitečného asi nepověděl, když jsem se sebestředně soustředil na vlastní citečky na úkor popisu samotné hudby. Nyní už asi nemá smysl snažit se to rychle dohnat, ani se nebudu pokoušet se alibisticky vykrucovat, že o tom stejně nejde dost dobře mluvit a ochutnání nějaké ukázky bude názornější, ale zkusím vám povědět něco jiného. Od poslechu vás odrazovat nechci – že jsem si v tom já nic nenašel, ještě neznamená, že musíte dopadnout stejně. Zní-li pro vás lákavě temná orchestrální hudba, pak Les chants du hasard minimálně za jednu zkoušku stojí.
Země: Finsko Žánr: soundtrack / orchestral Datum vydání: 9.11.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Find Your Story
02. Orphanage Airlines
03. Undertow
04. Spying in the Doorway
05. A Crackling Sphere
06. Sundown
07. Wonderfields
08. Hey Buddy
09. Deeper Down
10. Dare to Enter
11. I Have to Let You Go
12. Heart Lying Still
13. From G to E Minor
Asi se jen těžko najde někdo, koho minulo mediální šílenství okolo projektu “Imaginaerum”, pocházejícího z megalomanské hlavy Tuomase Holopainena, principála a neochvějného lídra finských Nightwish. Je tomu skoro rok, co jsem zde hodnotil první část zmíněného konceptu, řadové album “Imaginaerum”, které nakonec po všech těch očekáváních dopadlo relativně rozpačitě. S finálním verdiktem však vyvstalo několik otázek, které lze zodpovědět až nyní, protože tomu není tak dávno, co skládačku “Imaginaerum” doplnil soundtrack ke stejnojmennému filmu, okolo kterého se to všechno točí. Soundtrack nese velmi tradiční podtitul “The Score” a nyní je načase se mu podívat na zoubek.
Žánr soundtrack, nebo chcete-li hudební doprovod filmu, není radno stavět na roveň běžně produkované hudbě. Když totiž pominu různé písničkové výstřelky (nic proti nim, některé písničkové sountracky filmů třeba od takového Quentina Tarantina mezi mnohými už takřka zlidověly), jedná se o specifická díla, na která jsou kladeny poněkud odlišné nároky. Proto páně Holopainenův záměr částečně propojit řadovku “Imaginaerum” s jejím soundtrackovým protějškem budil nejen velká očekávání, ale také řadu rozpaků, které se v případě desky částečně naplnily. Tuomas zkrátka ve své honbě za filmovým zážitkem občas maličko překročil hranici a některé momenty alba prostě filmem zaváněly na sto honů, a výsledku to ne úplně přidávalo. Zvědavost, jak se popere s čistokrevným soundtrackem, pak byla náramná, protože kde jinde už by mohl v plné šíři realizovat své rozmáchlé vize, které už řadu let rouboval na relativně běžnou muziku…
Nebudu si zde hrát na nějakého experta přes filmovou hudbu a na rovinu se přiznám, že moje zkušenosti s ní nejsou nijak zvlášť rozsáhlé. Několik soundtracků však již mýma ušima prošlo, a proto si troufnu tvrdit, že alespoň v rámci klasických symfonických děl je jejich základním stavební kamenem práce s jednotlivými motivy a hudební odraz dění na plátně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že je klasický soundtrack takovou moderní obdobou symfonické básně. A jelikož jsou Nightwish prakticky synonymem symfonického metalu, dalo by se očekávat, že Tuomas zúročí své bohaté zkušenosti s psaním orchestrálních partů a na formátu soundtracku dostojí pověsti klasického skladatele 21. století, za kterého jej mnozí považují. Jenže to se nestalo. Jistě, orchestr zde zastává drtivou většinu veškerého dění, ale poněkud jinak, než bych si představoval. Namísto aby se Tuomas oprostil od svazujících šablon své běžné tvorby, zde prezentuje prapodivný mix klasických soundtrackových postupů a typických Nightwish posledních let, ovšem nejen melodicky (potud by to bylo v pořádku), ale hlavně skladatelsky. Jestli tedy řadové “Imaginearum” místy trpělo jistou soundtrackovitostí, soundtrack je na tom přesně opačně, akorát je na něm ta rozpolcenost víc znát, a to mu nehorázně škodí.
Hlavní neštěstí spatřuji již v původní myšlence dílčím způsobem svázat oba hudební počiny. Potom není divu, že namísto toho, aby soundtrack s motivy pracoval dynamicky, obměňoval jejich provedení a jejich prostřednictvím vyprávěl příběh, je zde využíváno jednotlivých melodií ve stejném chronologickém sledu, v jakém se objevily na řadovce, a místo toho, aby mi hudba říkala, co se v dané dějové pasáži odehrává, mi říká spíše něco jako “tohle hrálo v ‘Last Ride of the Day’, už se asi blížíme na konec”. Navíc mi v drtivé většině případů spíš než nějaký obraz naskočí podoba příslušného motivu tak, jak ho bylo využito na řadovce, což působí dost samoúčelně (“sledujte, vážně je to provázaný!”) a celý dojem to značně bortí snad každému, kdo původní “Imaginaerum” slyšel. Pravda, nejvýraznější je to asi v takové “Orphanage Airlines”, ale znát je to i jinde. Naproti tomu jsou zde i skladby, které dokazují, že to jde, stačí jen trochu chtít. Důkazem budiž taková “A Crackling Sphere”, která dovádí svoji už tak dost scénickou předlohu “Arabesque” takřka k dokonalosti a působí proti ní mnohem lépe, což je možná způsobeno kontextem, v jakém se obě skladby vyskytují.
Vhodné zpracování původního motivu předvádí rovněž můj asi nejoblíbenější počin ze soundtracku, něžná a intimní “Sundown”, která si ústřední motiv propůjčuje z “Turn Loose the Mermaids”, a její nová podoba mě oslovuje mnohem více než předloha. Dokonce do té míry, že bych si ji dovedl bez problémů představit na řadovce, na čemž má určitě zásluhu i skutečnost, že i když “Sundown” využívá soundtrackových postupů, stejně působí spíše písničkovým dojmem. Co se týče dalších slušných položek tracklistu, napadají mě ještě otevírací “Find Your Story” nebo v pořadí třetí “Undertow”, ale to je asi tak všechno, čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému, kterým “Imaginaerum – The Score” trpí. Když pominu umírněnou “Sundown” a energickou “A Crackling Sphere”, vzpomenu si jen velmi málo momentů, které by přispívaly k celkové dynamice alba.
Navzdory tomu, že Tuomas sáhl po několika netradičních prvcích, které působí buď velmi svěže (tím mám na mysli lehoučký elektronický podkres nebo třeba do pozadí odsunuté kytarové sólo, které je lepší než cokoli, co Emppuova kytara vyprodukovala na řadovce), nebo o poznání méně svěže (s výjimkou “Sundown” mě opravdu nepřesvědčilo využití sólového zpěvu, prostě se to tam nehodí), se totiž drtivá většina soundtracku nese na jedné vlně a o něčem, jako je třeba sugestivní střídání nálad, si může posluchač nechat jen zdát. Na jednu stranu si říkám, že bych toho chtěl od hudby, která má vhodně doplňovat pohyblivé obrázky, hodně, ale pak si vzpomenu, jaké barvité scenérie a nálady dokázal vykouzlit mistr Howard Shore pro “Pána prstenů”, a rázem jsme tam. kde jsme byli. A to rozhodně není moc lichotivé vysvědčení.
Abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné, poslouchat jako podklad k nějaké činnosti se to dá bez sebemenších problémů. Problém však spočívá v tom, že i přes dílčí kvality “Imaginaerum – The Score” dost výrazně pokulhává v tom, v čem řada jiných soundtracků klasického ražení exceluje – i přes absenci písničkové formy zprostředkovat působivý zážitek, který usměrňuje posluchačovu fantazii tak, jak to zamýšlí tvůrci příslušného filmu. A kdyby chtěl někdo namítat, že tento soundtrack funguje správně, pak raději nechci vidět, jak je na tom samotný film. Jak to tak vypadá, Tuomas Holopainen si ukousl moc velké sousto a ambiciózní vize projektu, kde by se jednotlivé jeho části vzájemně obohacovaly a dohromady tvořily organický celek, alespoň v mém případě neuspěla. Ba naopak – teprve při vzájemném srovnání obou kompozic je totiž vidět, jak je vzájemné propojení oběma spíše na škodu (čest výjimkám a vlastně také řadovce, která je na tom o poznání lépe), a já upřímně doufám, že to dojde i samotnému Holopainenovi. Protože jestli ne, hodně se bojím, co za kočkopsa pod hlavičkou Nightwish vyjde příště…
Země: Velká Británie Žánr: orchestral Datum vydání: 21.4.2012 Label: Peaceville Records
Tracklist:
CD 1:
01. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
02. The Forest Whispers My Name
03. The Twisted Nails of Faith
04. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
05. Funeral in Carpathia
06. Summer Dying Fast
07. Thirteen Autumn and a Widow
08. Dusk and Her Embrace
09. Cruelty Brought Thee Orchids
10. Goetia (Invoking the Unclean)
CD2:
01. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
02. Dusk and Her Embrace
03. Summer Dying Fast
04. The Twisted Nails of Faith
05. Funeral in Carpathia
06. The Forest Whispers My Name
07. Cruelty Brought Thee Orchids
08. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
09. Thirteen Autumns and a Widow
Nikdy jsem o Cradle of Filth neměla pozitivní smýšlení, a to ani v době, když mi bylo o tři roky méně, než je teď, a četla jsem “upíří” hlouposti. Nějak osobně nesnáším skoro všechny “gotické” vlivy v metalu, protože nabourávají mojí osobní představu o tomhle žánru jako samotném. Ta averze se stále prohlubuje a pomalu se stává nesnesitelnou. Prostě, já se pekla moc nebojím, ale jestli tam mají pro mě připravené nějaké speciální oddělení, kde dokolečka pouští “Midnight in the Labyrinth”, tak bych se měla začít obracet k Bohu a modlit, protože v tuhle chvíli jsem to mohla alespoň vypnout a utřídit si myšlenky, abych se aspoň trochu uklidnila a myslela trochu racionálně.
Tyhle dvě CD se totiž staly mojí noční můrou po poslechu už jednoho z nich, a to jsem pak ještě zjistila, že na tom druhém je vlastně jen v další jiné verzi to, co bylo na tom prvním. Takže si to můžete porovnat vlastně dvakrát. Nejdřív pak se staršími songy jako takovými a pak ty dvě CD mezi sebou. Na to druhé jsem se snad ani nechtěla už dostat.
Zvrhlá snaha Cradle of Filth upravit svoje songy do orchestrální podoby totiž podle mé osobní averze a pak možná i názoru neměla vůbec přijít na světlo světa. Tak moc se snažili, aby to znělo ještě i trochu jinak, až z živé a “poslouchatelné” ryby udělaly filety, vykostěné, bez života. Dalo se očekávat, že black metalový nádech se vytratí někde v dálce (což byla jedna z věcí, za kterou u mě vůbec dostávali osobní body) a místo tvrdé písně zůstane “gotické” torzo děsu. Ale proč to musí znít jako psychopatický soundtrack k filmu o čarodějnicích a kočkách se třema očima, to mi uniká doteď. Je nemožné tvrdit, že by se tohle album mohlo podobat dobrému hororovému soundtracku, tohle CD by se snad hodilo spíše k parodii.
Celé album vyniká svým šíleným napínáním posluchače, problém je, že na mě to fakt nezabralo a všechny ty dramatické části jsem tak akorát prosmála v posteli. Škoda pro ně, že to nebyl ten úchylný smích, který tam mají oni. Pazvuky šly taky mimo mě, děsivé běsnění mě rozesmálo nejvíc. Stejně tak mám za to, že mezi Daniho monology se snad najde světlá stránka jen v “Cruelty Brought Thee Orchids”, kde to pro změnu zkazí zase ženský vokál Sarah Jezebel Deva, který mi navozuje atmosféru učitelky s rákoskou. Tak snad lépe poslechnout verzi z druhého CD. A tak je to asi v každé písni, pokaždé když mám pocit, že by se mi něco mohlo líbit, tak se na ní najde něco, co mi ten pocit naprosto zkazí.
Takže myslím, že to nebudu prodlužovat, skalním fanouškům se to bude líbit tak jako tak, některým jiným lidem možná taky, ale já si radši půjdu pustit něco na spravení nálady. Třikrát a dost. Trávit něco, u čeho se směji a nutím zároveň, na to nemám nervy. A i když není problém v samotné hudební kvalitě, problém je v samotném provedení nápadu. Prostě se nějak tak samozřejmě z těch jejich slušných písní musely stát kostry a žádný nový nápad nebo impuls, který do tohoto alba přinesly, mě nedokázal přesvědčit o zajímavosti. Chtěla jsem být původně ještě krutější, následně na to jsem si uvědomila, že už to asi ani nejde, dnes za dva.
Druhý pohled (H.):
Upřímně hned na začátek řeknu, že obdobné počiny, kdy nějaká kapela předělává své vlastní písně do orchestrální podoby, nemám příliš v oblibě, což také jistě hraje svou roli v mém hodnocení “Midnight in the Labyrinth”, avšak ani Cradle of Filth na tom nejenže nic nemění, naopak to ještě více než potvrzují. Po loňském propadu jiné britské veličiny, My Dying Bride s jejich “Evinta” (pro mě osobně vůbec první zklamání za dlouhou historii těchto doomových matadorů), se do podobného projektu pustili i Cradle of Filth a bohužel ani jim se to příliš nepovedlo.
Hlavním problémem “Midnight in the Labyrinth” je to, že celé album je prostě a jednoduše jedna velká nuda. Skupina se jala předělávat zejména své starší skladby, čili v podstatě to nejlepší ze svého repertoáru, díky čemuž je ten rozdíl mezi kvalitou originálních verzí a těch orchestrálních ještě markantnější. Z muziky se totiž vytratilo to nejdůležitější, kvůli čemu mnozí na první tři desky Cradle of Filth dodnes přísahají – ona typická nálada.
Ať už si vezmete jakýkoliv song z “Midnight in the Labyrinth” a porovnáte jej s původní podobou, je to opravdu propastný rozdíl. Nejde ani tak o to, že je to po stránce aranží jiné, vždyť to byl přece (alespoň předpokládám) záměr, ale fakt, že Cradle of Filth na “Midnight in the Labyrinth” sami sebe vykastrovali o to, co z nich dělalo Cradle of Filth (tj. ona atmosféra), je opravdu záležitost, kterou při poslechu “Midnight in the Labyrinth” překousnout opravdu nezvládnu. Sem tam se sice možná nějaký malinko zajímavější moment objeví, ale to je jen kapka v moři nudy. Navíc mi hlava nebere, proč je “Midnight in the Labyrinth” dvojdisk, kde jsou oba disky na chlup totožné, jen se v jednom občas objeví zpěv a druhý je čistě instrumentální… přičemž i v tom zpívaném je těch vokálů v podstatě minimum, což je dost velký paradox.
Na celém počinu vidím pouze jediný opravdový klad – díky němu jsem si (pro porovnání) opět po čase pustil staré Cradle of Filth a opět jsem se přesvědčil, že jim to v 90. letech opravdu hodně šlapalo. “Midnight in the Labyrinth” však nejenže nešlape (což by ostatně vzhledem k orchestrální podobě zas takový problém nebyl), ale hlavně nudí, zatímco alba, z nichž kapela pro tuto kompilaci brala, rozhodně nenudí ani po těch letech, přestože je člověk zná skrz naskrz. A předělávat dobré skladby do mnohem horší podoby, to je dle mého názoru velmi nešťastné…
Země: Řecko Žánr: orchestral / neoclassical Datum vydání: 18.4.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Mad Architect
04. Pyramid God
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Apocalypse
08. Five-Pointed Star
09. Persepolis
Protože deska “The Great Mass”, vydaná v polovině letošního dubna, je opravdu masivní veledílo a na rozdíl od většiny těch obskurností, jimž tu obyčejně dáváme nejvyšší hodnocení, jsou Septicflesh pojem, rozhodl jsem se k nahrávce ještě jednou vrátit skrze nějaký větší článek. Pokud by vás zajímalo, proč se zrovna Septicflesh dostává téhle výsady… no, řekněme, že je to protekce (smích). Mám tuhle kapelu prostě rád. Samozřejmě by ale byla blbost recenzovat podruhé to stejné album, tudíž se dnes nebudeme věnovat samotné klasické desce “The Great Mass”, ale bonusovému CD “The Great Symphonic Mass”, které se objevilo u limitované edice a které, jak již jeho název napovídá, nabízí čistě orchestrální verze jednotlivých skladeb.
Pokud vynecháme zpocený download (upřímně řečeno nechápu, jak vůbec někdo může legálních downloadů využívat… když chci za muziku platit, tak si snad už koupím fyzický nosič, ne?), vyšlo “The Great Mass” na vinylu, standardním jewelcase CD, CD+DVD digipacku a nakonec jako luxusní sběratelský artbook. A právě ta poslední edice je předmětem naší dnešní recenze…
Jedná se o velkou knihu o rozměrech přibližně jako klasické LP (asi o tři čísla menší na délku i výšku), ta je zabalená v obrovském plakátu (cca 100 cm × 55 cm), na němž je vyobrazen kompletní artwork desky v celé své kráse a ve velkém formátu (artwork je tak velký, že na ostatních edicích jsou vždy jen jeho části). V samotné knize najdete celkem tři disky – klasickou desku “The Great Mass”, čili desítku skladeb excelentního orchestrálního death metalu o délce téměř tři čtvrtě hodiny, což už jsme podrobně probrali v původní recenzi, pak DVD a bonusový disk “The Great Symphonic Mass”, který je exkluzivní pouze pro tuto edici. Kniha má celkem 100 stran (tomu říkám booklet!) a blíže zachycuje dvě formy umění, které skrz Septicflesh prostupují – malby a artworky zpěváka a baskytaristy Spirose Setha Antonioua a orchetrální party Christose Antonioua. Najdete zde jakýsi “katalog” Sethových prací a vedle nich několik skladeb z “The Great Mass” rozepsaných do not.
DVD by mělo být podle mého soudu stejné jako v případě digipackové verze, ale protože digipack nemám k dispozici, je to jen odhad. Každopádně zde najdeme mix “The Great Mass” v prostorovém zvuku a čtveřici zajímavých dokumentů – pro každého člena Septicflesh jeden. Spiros Seth Antoniou divákovi představí koncept a myšlenku za artworkem alba a nahlédnout dá i do své kuchyně, jak tvoří obrazy. Jeho bratr Christos Antoniou krátce poreferuje o skládání symfonických partů “The Great Mass” a zbytek jeho dokumentu tvoří především záběry nahrávajícího pražského orchestru. Jako nejzajímavější mi přijde prostor vyhrazený pro kytaristu, textaře a zpěváka (čistý vokál) Sotirise Vayenase, který objasní význam všech textů na “The Great Mass” a rovněž jednotící myšlenku celé desky. Poslední bubeník Fotis Benardo pak vypráví o samotném nahrávacím procesu. Celkově můžeme říct, že DVD nabízí ucelený pohled do pozadí celého projektu, díky čemuž lze veškeré souvislosti lépe a přesněji zachytit a pochopit. Pochvalu si zaslouží taktéž velice zajímavé zpracování – rozhodně se nejedná o rozhovory typu, kdy hudebník sedí na židli a jenom povídá. Zejména Sethův příspěvek je vytvořen v naprosto maniakálním (doslova!) duchu. Jedinou nevýhodou DVD tak zůstává jeho menu, v němž nevidíte, jaké tlačítko je právě označeno.
Tím se konečně dostáváme k samotnému “The Great Symphonic Mass”. Rozdíl mezi ním a klasickým “The Great Mass” je opravdu zásadní, očekávejte tedy něco zcela jiného. Samozřejmě netvrdím, že obě záležitosti spolu nemají nic společného, to mají, avšak rozdílů je mezi nimi hodně. No jasně, řeknete si, vždyť jedno je přece metal s orchestrem, druhé je jenom orchestr, tak je to přece na první pohled jasné, že to bude rozdílné… To máte samozřejmě pravdu, ale měl jsem tím na mysli spíše to, že všechny kompozice čistě v symfonické podobě dostávají naprosto jiný rozměr, nezřídka i zcela jinou atmosféru.
Pokud jste “The Great Mass” poslouchali pozorně, jistě víte, že nejedna pasáž na desce je postavena čistě na hutném kytarovém soundu, skladby díky tomu mnohdy zní brutálně, mohutně a tvrdě, o hlubokém growlingu ani nemluvě. Veškeré metalové nástroje i zpěv jsou však pryč, zůstaly jen sbory, perkuse a klasické instrumenty, což má na vyznění některých kusů velice zásadní dopad. Skladby jsou v úplně v jiných odstínech; kde “The Great Mass” působilo mocně, tam zní “The Great Symphonic Mass” povětšinou plíživě a mnohem více minimalisticky, což je samozřejmě dáno právě tím, že v těchto pasážích měly hlavní slovo kytary. Ale naopak jisté momenty na “The Great Symphonic Mass” jsou ještě mohutnější. monumentálnější a mrazivější než na původní nahrávce.
Například sugestivní rituální závěr “The Vampire from Nazareth” působí na “The Symphonic Great Mass” spíše nevýrazně. Naopak první polovina písně je snad je mocnější. Neskutečně majestátně působí “A Great Mass of Death”, ta je v symfonické podobě naprosto geniální – gradující, působivá, drží posluchače v napětí – naprostý skvost. Pranic čistě orchestrální podoba neublížila šílené “Mad Architect”, přestože kupříkladu pasáže těsně po refrénu vyznívají zcela odlišně, samotná píseň neztratila nic ze své psychotické atmosféry, která vybuchuje právě v refrénu.
Už na “The Great Mass” zaujala svou výraznou symfonickou linkou “Pyramid God”. Není tedy divu, že zde působí jako jedna z nejnápadnějších položek na “The Great Symphonic Mass”. Nejprve vás vynese do výšin, poté náraz a pád, opět postupná gradace až k hudebnímu orgasmu a zase pád až téměř do ambientního minimalismu. Naopak se mi ale zdá, že v nové podobě trochu ztratila “Oceans of Grey”, která je v původní kytarové verzi neskutečně geniální. Orchestrální podoba posluchače zničí pouze ve svých refrénech.
Oproti tomu “The Undead Keep Dreaming” je na “The Great Symphonic Mass” snad ještě působivější, mnohem plíživější a hrozivější zároveň. Čistě symfonická podoba velice pomohla rovněž i “Apocalypse”, jež na “The Great Mass” vyznívá jako jeden z těch méně výraznějších kusů. Avšak jemné smyčce střídající se s výbuchy kotlů vám dokáží, že i tato písnička má co říct.
Předposlední položkou je “Five-Pointed Star”, jež v skrývá neskutečně úchvatné pasáže stejně tak jako ty méně výrazné. Závěr obstarává symfonická verze skladby “Persepolis” z předchozí desky “Communion”; píseň doznala navíc ještě té změny, že jsou sbory přezpívány do francouzštiny (důvod opravdu netuším). Každopádně za všemi předchozími položkami, jejichž orchestrální stránka je chvílemi naprosto neskutečná, “Persepolis” trochu zaostává, i když i v ní se najdou zajímavé momenty. Lze ale na první poslech slyšet, že orchestrace a práce sboru jsou na “The Great Mass” mnohem propracovanější, bohatší a košatější než na “Communion”.
Ačkoliv jsem se v předchozích řádcích několikrát vyslovil, že najdeme i méně záživné momenty, musím jedním dechem dodat, že toho si všimnete až při pozorném rozebírání do šroubku, podobně, jak jsem to právě udělal já. Pokud však budete “The Great Symphonic Mass” vstřebávat a vnímat jako celek, jedná se o neuvěřitelně působivý a dechberoucí poslech. Řek bych, že je to zejména z toho důvodu, že “The Great Symphonic Mass” nejsou jen obyčejné metalové songy přepracované do symfonické podoby, jak jsme u metalových skupin povětšinou zvyklí, nýbrž samostatně dýchající hudební dílo; ne symfonická parodie na metal, ale dynamická klasická hudba. Jak je to vůbec možné? Je to tím, že – jak řekl sám autor orchestrací, Christos Antoniou – nejprve vznikly partitury pro orchestr, až poté ta metalová složka. Díky tomu není “The Great Symphonic Mass” pouhým přívažkem, aby bylo co přidat k limitované verze, ale ve své podstatě další plnohodnotnou deskou.
Pokud jste ortodoxně metal, asi “The Great Symphonic Mass” vůbec nezkoušejte; pokud jste ale hudební fajnšmekři bez omezeného rozhledu a zábran, kteří si dokážou vychutnat jakoukoliv dobrou muziku, právě tato záležitost je přímo pro vás – zaměstná vaše sluchové buňky na hodně dlouho, to mi věřte, mnohdy vyvolá i mrazení v zádech – podobně jako samotné “The Great Mass”. Když nic jiného, znáte-li “předlohu”, nabídne vám “The Great Symphonic Mass” zcela novou podobu již známých písní a zároveň vás nechá si vychutnat spousty skvostných detailů, které na “The Great Mass” pod hradbou kytar vyniknout nemohou. I když dle mého názoru je “The Great Symphonic Mass” mnohem víc než jen tohle.
My Dying Bride, kapela, která si za svou 20letou historii vytvořila status legendy. Patří k nejlepším a nejrespektovanějším doom metalovým kapelám. U této skupiny nenajdete desku, která by byla vyloženě špatná. Všechny si drží určitou kvalitu a ani jedna nevybočuje ze standardů kapely. My Dying Bride jsou prostě jedinečnou kapelou, která bude uctívána i dlouho poté, co skončí, ať už z jakéhokoliv důvodu. My Dying Bride by si měl poslechnout každý, kdo začíná objevovat taje doom metalu. Pro mě je to prostě jeden z definovatelů žánrů, který s každou deskou přinesl něco nového.
Recenzovaná “Evinta” byla vydána právě k 20. výročí a jedná se o předělávky úryvků z různých skladeb do symfonické podoby. Takže zapomeňte na metal, kytary, bicí a vše podobné. Je to úplně něco jiného. Musím ale říci, že je na mě tato hudba až moc těžká. Ač jsem věděl, že se bude jednat o symfoniku, čekal jsem to docela jiné. Tohle je opravdu zvláštní a není to vůbec jednoduchá hudba, kterou já, jako naprostý laik, nemohu skoro vůbec posoudit. Na tvorbě se nepodílela jen kapela, skupině pomohl Johnny Maudling, kterého můžete znát z Bal-Sagoth. Hlavně však tedy operní zpěvačka Lucie Roche, která dostala veliký prostor ve zpěvu. Kolegovi H. se její výkon líbí, mě ovšem části s ní docela nudí. Mnohem radši jsem měl části s Aaronem. Jeho hlas je prostě bezkonkurenční, ani nemusel vůbec zpívat, stačilo pouze, aby jen mluvil, a přišlo mi to skvělé.
Ač se jedná o úryvky z jednotlivých písní, docela se ztrácím. Poznal jsem jich opravdu málo a spíše mi to zní, jako by to byly úplně nově složené věci. Od My Dying Bride mám spíše naposlouchanou novější tvorbu, tudíž starší věci poznat už nemohu vůbec. Novější jsem poznal pramálo, jistý jsem si byl snad jen s “She Is the Dark” v “That Dress and Summer Skin” a i jednou další, kterou si nemohu vůbec vybavit po jméně, ale znám ji (smích).
“Evinta” je opravdu těžké album. Náročné na poslech, není to vůbec jednoduché vnímat. Často jsem s tím měl problémy, abych se na to plně koncetroval. Jestliže při tom budete provádět i jiné aktivity, ujde vám veliká část. Není zde ani nějaká pasáž, která by mě výrazně zaujala a já musel zpozornět a přehrávat znovu. Pokud máte rádi My Dying Bride, i když to s nimi nemá moc společného, neměli byste tento kousek vynechat. Buď se vám to zalíbí, anebo ne. Mě to tolik nezaujalo, je to rozhodně zajímavé, ale nemyslím si, že se k tomu vícekrát vrátím. Objektivně zhodnotit to nemůžu, protože této hudbě vůbec nerozumím a dá se říci, že je to má první zkušenost s nečím takovým. To, že to na sobě má název My Dying Bride to nezachrání. Je to otázka vkusu, zkuste, uvidíte.
Druhý pohled (H.):
Řekněme si to upřímně, album jako “Evinta” by se zde bylo asi jen těžko recenzováno, pokud by nešlo o experiment metalové skupiny. Jde totiž o melodie ze skladeb My Dying Bride, které byly přepracovány do čistě klávesové a smyčcové podoby s vokály… přepracovány tak důkladně, že je povětšinou ani moc nepoznávám, tudíž “Evinta” beru spíše jako samostatnou nahrávku. Každopádně se musím přiznat, že podobná hudba je tak trochu mimo můj “obor” a hodnotí se mi tak velice těžce, tudíž tento můj odstaveček berte spíše jako velice laický názor, jehož pohled je navíc kalen faktem, že “normální” tvorbu My Dying Bride mám opravdu velice rád.
Každopádně je “Evinta” v mých očích jaksi nevyrovnanou kolekcí. Klasické desky My Dying Bride jsou i přes nepopiratelnou pomalost dynamické záležitosti, jež člověka udrží v napětí, avšak některé skladby na “Evinta” působí spíše vlekle a rozmělněně, více než k soustředěnému poslechu se hodí jako podklad ke klimbání… což není zrovna to, co jsem od “Evinta” chtěl a očekával. Na druhou stranu ale nahrávka obsahuje i velice působivé kompozice, například “Of Lilies Bent with Tears”, “Vanité Triomphante” nebo na poměry celé kolekce až nezvykle košatou “That Dress and Summer Skin”. Z celé desky bych nad ostatní elementy vyzdvihl nejvýše vokály, paradoxně však ne vokály Aarona Stainthorpa, který vždy exceluje na albech My Dying Bride, ale vokály hostující operní zpěvačky Lucie Roche.
Tak či onak je “Evinta” velice nejednoduchou záležitostí, k čemuž přispívá i obrovská stopáž – základní dvoudisková verze čítá téměř hodinu a půl hudby, limitovaná třídisková přesahuje dvě hodiny materiálu. A díky tomu a také díky několika dalším okolnostem (které jsou myslím z výše uvedených důvodů vcelku evidentní) nevím, jak se mám vlastně k “Evinta”. Jde o zajímavou věc a dle mého názoru to minimálně za poslech stojí, ale hodnotit číselně si opravdu nedovolím. A mám-li být upřímný, “Evinta” bude nejspíš jednou z mála desek My Dying Bride, které si s největší pravděpodobností nikdy nekoupím.
