 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 49:35 Odkazy: – K recenzi poskytl:
|
Finští Ordinance se v roce 2014 blýskli s výborným debutem „Relinquishment“. Jednalo se přesně o ten druh alba, které se tváří na první pohled nenápadně a nějaké velké pozornosti se nedočká, ale těm, kdo mu svou pozornost věnují, dokáže nabídnout vysokou kvalitu. Vzpomínám si, že jsem toho tehdy od „Relinquishment“ nic moc nečekal (jako obvykle od náhodně poslouchaných debutů), ale o to víc mě deska překvapila.
Netvrdím, že jsem měl v dalších letech potřebu prvotinu Ordinance valit do uší pravidelně. Člověk má přece jenom málo času a moc potenciálně zajímavých věcí k poslechu v záloze, aby pořád dokola točil jednu a tu samou placku dokola jak kokot. Rozhodně jsem si ale Ordinance dobře zapamatoval a příležitostně jsem si „Relinquishment“ připomněl.
Následně se nicméně po finské smečce trochu slehla zem a dlouho o ní nebylo slyšet. Nebo jsem třeba jen špatně poslouchal, kdo ví. Faktem však zůstává, že žádné další počiny Ordinance v následujících letech nevycházely. Proto mě příjemně překvapilo, když se letos zčistajasna vynořila zpráva, že Finové vydají druhou desku „In Purge There Is No Remission“. Můžu rovnou předeslat, že novinka určitě nezklamala.
Od „Relinquishment“ uběhlo dost času, tudíž nepřekvapí, že se toho dost změnilo. Z kapely odešel bubeník Impudicus (Totalselfhatred), na jehož místo si Arttu Ratilainen (dále působil třeba v koncertní sestavě Alghazanth) přizval Lauriho Laaksonena z Desolate Shrine a Convocation. Hlavně se ale zajímavě posunul zvuk skupiny. Neříkám, že směrem k lepšímu, ani neříkám, že směrem k horšímu. Jen o kus jinam, díky čemuž „In Purge There Is No Remission“ vyznívá docela jinak a pracuje s jinými náladami.
„Relinquishment“ se mi zdálo víc semknuté, uzavřenější a méně přístupné. O to větší pak ale byla odměna, když člověk nahrávku pořádně naposlouchal a objevil na ní ty excelentní momenty, jichž se tam nacházelo opravdu dost. „In Purge There Is No Remission“ mi naopak přijde stravitelnější a podařilo se mu zapůsobit hned na první pokus. Navíc musím novince určitě přiznat k dobru, že úvodní dojmy byly takřka impozantní. Druhé album Ordinance se mi okamžitě strefilo do noty a první poslechy jsem si fakt mocně užil.
Tohle by mohlo vyvolat dojem, že „In Purge There Is No Remission“ bude víc instantní a rychleji vyprchá, ale naštěstí se tak neděje. Deska má co nabízet i s opakovanými poslechy a stále baví, ačkoliv jsem si na ní zpočátku docela hutně zafrčel. Nadšení sice ustoupilo, což je samozřejmě logické, ale pořád zůstává pocit, že poslouchám kvalitní a vysoce nadprůměrné album.
„In Purge There Is No Remission“ u mě boduje především ve dvou bodech, i když oba spolu úzce souvisí. Prvně bych určitě vypíchnul vysokou kompoziční úroveň. Skladby jsou poskládané chytře, variabilně a nabízejí spoustu výborných chvilek. Všechny navíc mají vlastní ksicht a dokážou nabídnout jasně zapamatovatelné pasáže. Což mě přivádí ke druhému klíčovému kladu, a sice schopnosti vymyslet hromadu bravurních, fest vymakaných momentů. Na desce se nachází halda pasáží, na něž se i s přibývajícími poslechy mohu pořád těšit a pořád si je užívám. Za to rozhodně palec nahoru.
Když jsem probíral sestavu, zmínil jsem hned několik dalších kapel, v nichž současní či bývalí členové Ordinance působí nebo působili. Upřímně, kdybych si tohle portfolio přečetl, na poslech by mě to asi nenalákalo. Ani jedno z uvedených jmen pro mě osobně ani zdaleka nespadá do toho zajímavého, co finský metal nabízí. Věřte mi ale, že Ordinance všechny jmenované formace vysoce převyšují. Platilo to na „Relinquishment“ a bezezbytku to platí i na „In Purge There Is No Remission“.
Když pak srovnám oba full-length počiny Ordinance, asi bych řekl, že „Relinquishment“ se mi zdá o chlup lepší, ale to neznamená, že by „In Purge There Is No Remission“ nebylo skvělé jak sviňa. Novinka pořád diktuje kvalitně, nabízí poutavý a propracovaný black metal a rozhodně byste ji měli slyšet.
