Archiv štítku: oriental

Heathen Beast – Rise of the Saffron Empire

Heathen Beast - Rise of the Saffron Empire

Země: Indie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Transcending Obscurity Distribution

Hrací doba: 14:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Není to zas tak dávno, co jsem tu poprvé psal o indické kapele Heathen Beast – minulý měsíc zde vyšla recenze na jejich kompilaci „Trident“, v jejíchž útrobách se nacházela všechna tři dosavadní minialba, která vyšla v letech 2010, 2012 a 2015. Už tehdy jsem psal, že Heathen Beast mají těsně před vydáním svého čtvrtého EP, které ponese název „Rise of the Saffron Empire“. A vzhledem k tomu, že mě ta muzika na kompilaci bavila, rád jsem se pustil i do téhle novinky.

Heathen Beast si na „Rise of the Saffron Empire“ drží svůj nastolený standard a jako vždy nabízejí tři skladby o celkové délce cca čtvrthodiny (v tomto mírně vybočovalo jen třetí EP „The Carnage of Godhra“, které se vyšplhalo na bezmála dvacet minut). A svůj standard si vlastně Indové udržují nejen co do formy nového minialba, nýbrž i co do jeho obsahu. A tím mám na mysli jak styl, tak kvalitu muziky.

Právě hudební styl, jaký Heathen Beast předvádějí, je tím hlavním, proč téhle skupině věnovat pozornost. Indové totiž míchají black metal s folklórem oblasti svého původu, což v překladu znamená, že se jedná o extrémní metal s náladou Přední Indie. Možná, že dneska už si člověk z takové kombinace nesedne na prdel tak jako kdysi, ale pořád je to zajímavé a působí to svěže. Tím spíš, když to Heathen Beast dokážou přetavit do zábavného výsledku.

Navíc mi připadá, že na „Rise of the Saffron Empire“ je ono propojení folklóru a typických metalových propriet jako tvrdé kytary či extrémní řev ještě organičtějští než na předcházejících počinech. Jistě se zde najdou i momenty, kdy se jedná o regulérní metalovou vypalovačku, ale takové rozhodně netvoří majoritní část hrací doby. Naopak je čím dál tím častější situace, kdy pod blackmetalovou smrští stále jedou orientální rytmy. Docela by mě zajímalo, zdali Heathen Beast používají nějaké v „titulcích“ neuvedené perkusní nástroje, anebo to fakt všechno hrají na klasické bicí, jelikož čistě dle sluchu mi to připadá spíše jako ta první možnost. Tak či onak je to ale dobré.

Skutečná lahůdka se ovšem nachází v závěru „Rise of the Saffron Empire“ ve skladbě „Swachh Bharat“. Až doposud byli Heathen Beast vždy metalovou kapelou s orientálními prvky, ale právě v téhle kompozici se ten poměr pocitově když ne přímo obrací, tak přinejmenším vyrovnává, a ačkoliv tam kytary, bicí i řev stále jsou, metal zde hraje roli jen jakéhosi doplňku védským rytmům a také jedné skutečně nádherné melodii, jež tu a tam probleskne na povrch. Za mě je tohle asi doposud ten nejlepší kus, jaký mají Heathen Beast na kontě, a pokud by do budoucna takových věcí chtěli udělat víc, já jsem pro všemi deseti.

Každopádně, „Rise of the Saffron Empire“ je povedenou orientálně blackmetalovou jednohubkou i jako celek, a jestli máte míchání takových věcí dohromady, určitě se na Heathen Beast. Svou dosavadní krátkohrající tvorbou mě Indové získali na svou stranu, tak doufám, že příště už bude následovat dlouhohrající porce, která definitivně rozhodne, jak na tom kapela je…


Darkestrah / Al-namrood – Akyr Zaman / Tajer al punqia

Darkestrah / Al-namrood - Akyr Zaman / Tajer al punqia

Země: Kyrgyzstán / Německo, Saúdská Arábie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Shaytan Productions

Hrací doba: 21:52

Odkazy Darkestrah:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Al-namrood:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Shaytan Productions je docela zajímavé vydavatelství. Navzdory svému kanadskému původu se totiž zaměřuje na orientální black metal a pár perliček z téhle oblasti se ke mně skrze jejich kanály již dostalo. Suverénně největším jménem v jejich portfoliu jsou Al-namrood ze Saúdské Arábie, které Shaytan vydávají již od prvního EP. V nedávné době ovšem firma začala spolupracovat s další význačnou kapelou black metalu, jenž svou atmosférou a tématikou míří do orientálních končin, byť v tomto případě je to spíš střední Asie, nikoliv Blízký východ.

Touto kapelou jsou Darkestrah, jejichž zemí původu je oficiálně Německo, ale všichni víme, že kořeny formace leží v Kyrgyzstánu. Nicméně, Darkestrah jsou sami upsáni pod větší firmou Osmose Productions, tudíž se Shaytan starají o nová vydání staršího materiálu – takhle již pod jejich hlavičkou vyšly vinyly třetí a čtvrté desky „Epos“ a „The Great Silk Road“, přičemž LP reedice debutu „Sary Oy“ je už také na cestě.

Důvod, proč jsem z portfolia Shaytan vypíchnul právě zmiňované dvě formace, však netkví jen v tom, že jsou tím nejznámějším, ale především fakt, že tato dvě esa labelu nedávno spojila síly na společném splitku.

Jako první začínají Darkestrah, kteří ovšem nenabízejí nový materiál, nýbrž alternativní verzi skladby „Akyr Zaman“, jejíž originál vyšel na desce „Embrace of Memory“ z roku 2005. Nebudu kecat, Darkestrah patří mezi moje srdcovky a zrovna „Akyr Zaman“ je jedna z mých nejoblíbenějších věcí od nich – ta píseň je prostě geniální a fakt nebudu přehánět, když řeknu, že málokterý song mám v paměti vypálený takhle nesmazatelně jako právě „Akyr Zaman“.

O to víc je pro mě nezvyk poslouchat jinou verzi než tu, kterou znám nazpaměť – a právě díky tomu mi tahle splitková podoba přijde taková divná. Nicméně, skladba sama o sobě je v jádru naprostý kumšt, a i když mi zde připadá „divná“, pořád je strašně super a pomyslný splitový souboj s ní Darkestrah vyhrávají na plné čáře. I navzdory faktu, že to není nový materiál a že originál je subjektivně mnohonásobně lepší.

Al-namrood již nabízejí dosud neslyšenou věc, konkrétně „Tajer al punqia“ rozdělenou na dvě části. I tuhle formaci jsem svého času míval rád, ale nějak mi přijde, že se saúdsko-arabští ďáblové na posledních počinech poněkud začali točit v kruhu, a navíc mi moc neleze pod fousy vokál aktuálního zpěváka Humbaby. „Tajer al punqia“ nic nemění ani na jedné z těchto dvou skutečností. Song se nese v podstatě v totožném duchu jako loňské album „Diaji al joor“, jež mi přijde jako nejméně zábavná věc od Al-namrood vůbec. Poslouchá se to v cajku, ale po „Estorat taghoot“ sáhnu vždy radši.

Nakonec si splitko stejně koupím, ale na rovinu říkám, že především kvůli Darkestrah. A navíc ani ne tak kvůli kvalitě jejich příspěvku (originál je prostě lepší), jako spíš jen kvůli jejich jménu, protože kupuju všechno, na čem se jejich logo objeví. Toť asi tak vše, co bych k počinu řekl…


Heathen Beast – Trident

Heathen Beast - Trident
Země: Indie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
I. Ayodhya Burns
01. Blind Faith
02. Religious Genocide
03. Ayodhya Burns

II. The Drowning of the Elephant God
04. Drowning of the Elephant God
05. Contaminating the Ganges
06. Bakras to the Slaughter

III. The Carnage of Godhra
07. The Carnage of Godhra
08. Ab Ki Baar Atyachaar
09. Gaurav Yatra (The Aftermath)

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Je to už nějakých pár let, co na metalové scéně vrcholil trend pohanského metalu. Metalová obec tehdy letěla po čemkoliv folkovém či vikinském jako slepice po flusu a vydavatelství a promotéři s vidinou výdělku podobné bandy posluchačům s radostí servírovaly ve velkém. Tak nějak mi připadá, že celá tahle vlna vykrystalizovala do stavu, kdy se metalové pohanství pojilo především se severskou mytologií (mnohdy znásilněnou romantikou a pohádkovým přístupem, ale to už je zase jiná věc), protože právě do Skandinávie ve své tvorbě mířila podstatná část podobně laděných kapel, a to i když z téhle oblasti třeba nepocházely.

Nicméně ve skutečnosti taková rovnice, že vše pohanské je severské, neplatí a dnešní formace toho bude důkazem, jelikož se už jen podle názvu jedná o hrdé neznabohy, ale nějakému severu se nevěnují ani náznakem, dokonce ani Slovanům, Keltům nebo čemukoliv jinému evropskému. To je ovšem dobře, protože už jen vzhledem k původu Heathen Beast by něco takového bylo dost zvláštní. Tahle smečka totiž pochází z Kalkaty v Západním Bengálsku, což je – ano, vzpomínáte si správně na zeměpis na střední – v Indii.

Nepochybuji o tom, že vám je po tomhle důvodu docela zřejmé, v jakém duchu a v jaké atmosféře se muzika Heathen Beast bude nést, nicméně i přesto by – přinejmenším alespoň z formálních důvodů – mělo explicitně zaznít, že oblast původu skupiny je zde skutečně cítit. Heathen Beast drhnou pohodový black metal, který je takový příjemně neurvalý a disponuje hodně uřvaným vokálem. To by v zásadě nebylo nic špatného, avšak ani nic výjimečného. Nicméně důvod, proč téhle skupině věnovat pozornost, tkví právě v tom, že Indové onen metalový základ kombinují s orientálními melodiemi a rytmy Přední Indie.

Pokud byste tuhle složku, jež produkci Heathen Beast dodává ten patřičný šmrnc, škrtli, tak by vám vlastně nezbylo nic jiného než pohodová hoblovačka, ale na kdyby se nehraje, protože to tam je a zní to prostě zajímavě. Jistě, tihle Indové rozhodně nejsou prvními ani posledními, kdo něco takového zkouší – ostatně, několik takových kapel jsme si tu již v průběhu let také představili, namátkou třeba singapurskou stálici Rudra nebo nepálský objev Dying Out Flame. Ale to nic nemění na tom, že to není přístup, na nějž byste narazili u každé druhé kapely – zvláště pak to platí pro nás Evropany, jelikož zas tolik podobně laděných formací sem k nám nepronikne ani v době internetu.

Ale zpátky k Heathen Beast a tentokrát už konkrétně k jejich počinu „Trident“, protože by se rozhodně slušelo vysvětlit, co je tahle nahrávka vlastně zač. V minulosti Indové vydali tři EPčka, jmenovitě „Ayodhya Burns“ (2010), „The Drowning of the Elephant God“ (2012) a „The Carnage of Godhra“ (2015), z nichž každé obsahuje celkem tři skladby (první dvě minialba trvají cca čtvrthodinku, to poslední necelých dvacet minut). Zcela záměrně jsem tu ta tři ípka takto otrocky vypsal, protože právě ta jsou také náplní „Trident“. Nejedná se totiž o řadové album, nýbrž jen o kompilaci, jež shrnuje dosavadní tvorbu Heathen Beast. Svým způsobem by tedy skoro šlo „Trident“ chápat i jako uzavření jedné části historie kapely a nadcházející čtvrté EP „Rise of the Saffron Empire“, jež vyjde 15. března, považovat za cosi jako druhý začátek. Ale nutno dodat, že takhle to působí možná jen na mě, protože jinak samozřejmě netuším, zdali to tímhle způsobem bylo míněno.

U podobných kompilaček, kde se schází materiál z různých období, mnohdy nastává problém nevyrovnanosti, ať už co do kvality skladeb či co do jejich formy, když se skupina v průběhu let vyvíjí. Je pozitivní, že v tomto ohledu u „Trident“ nevidím žádný problém. Už na prvním ípku „Ayodhya Burns“ totiž Heathen Beast hráli poměrně zajímavě a veškeré ty etno prvky tu již byly. Sice je znát, že v samotném závěru kompilace (všechny tři počiny jsou na ní seřazené chronologicky) je to propojení metalu a orientálních prvků ještě organičtější, čehož je nejlepším důkazem asi „Gaurav Yatra (The Aftermath)“, ale není to zas až tak zásadní rozdíl, aby to při poslechu „Trident“ nějak výrazněji rušilo.

Z téhle stránky by se tedy skoro mohlo zdát, že člověk neznalý starší tvorby Heathen Beast by „Trident“ klidně mohl vzít jako normální desku a tak ji také poslouchat. Ve skutečnosti to však zas tak lehce nejde, protože tomu přece jen brání jedna věc – zvuk. Zdá se, že jednotlivá ípka neprošla žádnou zvukovou úpravou či sjednocením a byla zde ponechána ve své původní formě. To sice má svůj smysl, ale na druhou stranu to taky znamená, že sound na „Trident“ trochu kolísá a vždy po třech písničkách jakoby přeskočí. Obzvláště mezi „Ayodhya Burns“ a „The Drowning of the Elephant God“, to jest mezi třetím a čtvrtým songem, je ten skok opravdu citelný a doslova praští přes uši.

Heathen Beast

Nicméně předpokládám, že účelem „Trident“ asi nebylo pohodlným způsobem suplovat první řadovku, spíš šlo o představení dosavadního snažení Heathen Beast novým posluchačům v ucelené formě jednoho počinu. A to se vlastně povedlo. Třeba já jsem starší počiny vůbec neznal, takže pro mě šlo o první seznámení – které zafungovalo. Muzika Heathen Beast je zajímavá, bavila mě a je v ní cítit velký potenciál. Pokud budou Indové pokračovat v nastolené cestě a nevydají se opačným směrem k omezení orientálních prvků, což by dle mého názoru byla velká škoda, pak se na jejich další tvorbu rád podívám.


Hanormale – Amaterasu omikami

Hanormale - Amaterasu omikami
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Amaterasu omikami

Hrací doba: 41:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Vždycky jsme se tu s obrovskou radostí a škodolibostí posmívali takovým těm obskurním záležitostem typu viking metal z Brazílie, protože je to už ze své podstaty trochu nonsens. V dnešní recenzi to však bude trochu obrácené, protože se nebudeme bavit o neevropské skupině, která se zhlédla v typicky evropské stylizaci, nýbrž o evropské skupině, jejíž inspirace míří mimo Starý kontinent do úplně jiného kulturního prostředí. Dámy a pánové, seznamte se s „japonským“ black metalem z Itálie…

Na jednu stranu nějak nevidím, proč by se k Hanormale mělo přistupovat jiným způsobem než k vikingům z Jižní Ameriky, protože je to zdánlivě úplně stejný nonsens. Na druhou stranu, i přesto si tahle záležitost nějaké opovržení nebo výsměch nezaslouží, přičemž ten důvod je vcelku prostý – ta hudba je opravdu dobrá.

Hanormale je projektem italského muzikanta, jenž si říká Arcanus Incubus (věřte tomu nebo ne, ale skutečně nejde o jeho občanské jméno), což je poměrně činorodý chlapík, jehož portfolio už pár kapel čítá. Jeho asi nejznámějším působištěm jsou Mystical Fullmoon, s nimiž jsme se tu ostatně již v recenzích jednou setkali. Jejich poslední album „Chthonian Theogony“ mě však i navzdory svým objektivním kvalitám příliš nebavilo…­ naproti tomu Hanormale (resp. ta aktuální deska) je co do působivosti někde úplně jinde, až bych se nebál říct, že v tomhle případě vedlejší projekt vcelku hravě a na plné čáře přebíjí hlavní skupinu.

Pod hlavičkou Hanormale v minulosti vyšla jedna deska „Oni monogatari“, což se stalo v roce 2010. Až loni se Arcanus Incubus nadechl k druhému black metalovému výletu do Země vycházejícího slunce, jehož název zní „Amaterasu omikami“. I když… ve skutečnosti zní název desky „天照大御神“, nicméně mi snad odpustíte, když si v tomhle případě dovolím užívat radši přepisu do latinky.

Ať už ale budeme volit originální název nebo přepis do písma, které je nám ve střední Evropě přece jenom bližší, nic to nezmění na faktu, že „Amaterasu omikami“ je poměrně ambiciózní nahrávkou. Nachází se zde totiž jen jedna jediná kompozice, jejíž hrací doba se rozpíná na ploše 41 minut. To je samozřejmě docela neskromná stopáž, protože složení už jen desetiminutové skladby není jen tak, natožpak když se jedná to takovýhle kolos. Nicméně v případě „Amaterasu omikami“ (snad jste si nemysleli, že se ta píseň bude jmenovat jinak než to album, když je jen jedna) to není vůbec na překážku, protože se stále jedná o výtečnou záležitost.

Což je možná skoro až s podivem, jelikož „Amaterasu omikami“ je svým způsobem poměrně monotónní skladbou, především co se té black metalové složky týká. Takřka po celou dobu se totiž jedná o hradbu rychlopalebných bicích a nekonečného kytarového riffování, přičemž tyhle dvě věci poleví jen v několika málo vzácných zvolněních jako například v 10. minutě nebo ve 27. minutě. Black metalové vokály jsou vcelku nevýrazné, a ač se tu a tam ozvou, nijak zvlášť velkou pozornost nepoutají a jsou do celku zapuštěné takovým způsobem, že to z nich dělá spíše další nástroj.

Možná vás napadne, co na něčem takovém může být tak dobrého, když to takhle zní v podstatě celých 41 minut. Je to samozřejmě trefná otázka, ale snad na ni dostatečně odpoví jedna věc, kterou jsem až doposud záměrně zamlčoval, protože nějaké to drama čas od času nezaškodí. Ono s tou monotónností „Amaterasu omikami“ to totiž ve skutečnosti zas až tak žhavé není. Black metal je zde spíše totiž takovým podkladem, který nahrávku žánrově zastřešuje a svou nerušivou konstantní podobou slouží jako prostředek k tomu, aby se posluchač mohl do desky takříkajíc ponořit.

Hanormale - Amaterasu omikami

A nad tento black metalový základ pak vystupuje další plejáda nemetalových nástrojů, které velkou měrou přispívají k zábavnosti a rozmanitosti materiálu a v neposlední řadě také nahrávce dodávají onen kýžený orientální feeling, bez něhož by samozřejmě úvod s Japonskem neměl valného smyslu. V průběhu celých 41 minut zde v mnoha melodických linkách vystupují piáno, saxofon, viola, housle, flétna, ale i třeba přídavné perkuse nebo didgeridoo a také mnohé další, údajně podomácku vyráběné instrumenty. To vše se postupně vynořuje nad black metalovou stěnu, aby se to v ní posléze opět ztratilo a opět se vynořilo za několik minut. A dohromady to dává natolik pestrou mozaiku, že paradoxně i navzdory monotónnějšímu black metalu je „Amaterasu omikami“ nakonec barvitou deskou.

A nejen barvitou, ale i nadmíru zábavnou. „Amaterasu omikami“ se na první pohled možná tváří poněkud zvláštně, ale za pozornost rozhodně stojí, byť samozřejmě budu chápat, když ne každému její pojetí sedne. Mě si ale Arcanus Incubus (a početná řádka hostů) se svým dítkem dokázal získat na svou stranu a rád si „Amaterasu omikami“ příležitostně přidám do své osobní sbírky. Co se tedy mě týče, mohu to k poslechu rozhodně doporučit…


Al-namrood – Diaji al joor

Al-namrood - Diaji al joor
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Dhaleen
02. Zamjara alat
03. Hawas wa thuar
04. Ejhaph
05. Adghan
06. Ya Lle taasatekum
07. Hayat al khezea
08. Ana al tughian
09. Alqab ala hajar

Hrací doba: 39:39

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Vzpomínám si na to, jak se svého času Al-namrood objevili na scéně a všichni na to čuměli jak na zjevení – ty vole, black metal ze Saúdské Arábie! Orientální black metal, chápeš? A není to vlastně zas až tak dlouho. Teď mi to pocitově skoro připadá, jako kdyby tu Al-namrood byli už strašně dlouho, a přitom jejich debut „Astfhl al tha’r“ vyšel teprve v roce 2009 a jejich přelomové album „Estorat taghoot“, s nímž se dostali do relativně širšího povědomí, v roce 2010.

Během těch několika málo let se ovšem situace docela změnila a spíš než jako exotickou raritku a špek pro fajnšmekry lze dnes Al-namrood považovat už za solidní stálici. Arabové totiž nijak zvlášť neotálejí a vydávají desky v poměrně rychlém tempu a ve víceméně pravidelném intervalu. Ze těch sedm let od roku 2009 totiž mají na kontě již pět desek, přičemž ta nejnovější nese název „Diaji al joor“ a navazuje na „Heen yadhar al ghasq“, které vyšlo v lednu 2014. Když tak ale „Diaji al joor“ poslouchám, tak mě bohužel napadá něco v tom smyslu, jestli by Al-namrood neslušelo trochu zvolnit kadenci a nechat materiál zrát trochu delší dobu.

Až doposud mě Al-namrood vždy bavili. Viděl jsem už nějaké ne úplně nadšené ohlasy na „Heen yadhar al ghasq“, ale i to se mi líbilo. Naproti tomu „Diaji al joor“ je prvním albem skupiny, o němž bohužel musím říct, že mě příliš neoslovilo – a popravdě, ještě to takhle formuluji poměrně eufemisticky. Formálně je přitom vše stále na svém místě, protože se Al-namrood nijak nevzdálili od hudebního konceptu, s nímž slavili úspěch na předcházejících nahrávkách. Opětovně se tedy jedná o poměrně syrovější a špinavější black metal, v jehož hrudi ovšem tluče orientální srdce. Stejně jako vždy v minulosti, i tentokrát nechybí hmatatelná blízkovýchodní aura a atmosféra arabského světa, je zde množství orientálních melodií a folklórních nástrojů. Formálně by to všechno stále mělo být setsakra zajímavé, ale nějak to prostě není ono a výsledkem je – nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – nejméně záživný počin z celého dosavadního počínání Al-namrood.

Nabízí se vcelku trefná otázka, kde přesně se stala chyba. Možná si budete klepat na čelo, ale přijde mi, že „Diaji al joor“ zní tak nějak humpolácky. Lépe to asi nedokážu pojmenovat – tenhle výraz mi na to sedí docela přesně, protože právě takovýhle pocit z desky mám. Je to takové jakoby trochu rozjeté a není v tom cítit ona lehká skladatelská ruka, jež mi na starších věcech nechyběla. Problém nastává především v těch nejmetalovějších pasážích, jelikož právě zde je ono humpoláctví nejhmatatelnější. Naopak orientální momenty jsou mnohdy tím jediným, co „Diaji al joor“ nějakým způsobem drží nad vodou a díky čemu je to stále ještě vcelku snesitelná nahrávka.

A vedle toho mám s „Diaji al joor“ ještě jeden dost zásadní kříž – nemůžu si pomoct, ale tentokrát mě strašně dráždí zpěvák Humbaba. Ten do Al-namrood nastoupil před nějakými dvěma lety a svou dlouhohrající premiéru si odbyl na minulém „Heen yadhar al ghasq“, kde jsem s jeho výkonem žádný zásadní problém neměl. Na „Diaji al joor“ mě ale jeho vokální přednes místy regulérně sere a vinu na onom výše zmiňovaném humpoláctví nese z velké části právě on. Neříkám, že to, co zde předvádí, je skrz naskrz průser, protože Humbaba se představuje hned v několika poměrně variabilních polohách, z nichž některé jsou v klidu. Jiné se mi ale skutečně nelíbí a dokážou mi pokazit i jinak vcelku povedené skladby jako třeba „Adghan“, jež disponuje hezky epickou ústřední melodií.

V konečném důsledku se ovšem přece jenom nemůžu ubránit jistému zklamání, jelikož „Diaji al joor“ je opravdu nejslabším dlouhohrajícím počinem Al-namrood a na jejich vrcholné nahrávky jako „Estorat taghoot“ se příliš nechytá. Obecně vzato je tato saúdskoarabská parta stále zajímavá, a pokud někdo starší tvorbu Al-namrood nezná, klidně může být z „Diaji al joor“ na větvi a nadšení mu poteče i ušima, protože těch takto silně orientálních black metalových skupin zas tolik není a zrovna tahle je asi nejvýraznějším představitelem téhle větve. Já osobně však radši sáhnu po albech jako „Kitab al-awthan“ nebo před chvíli jmenovaném „Estorat taghoot“


Melechesh – Enki

Melechesh - Enki
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Tempest Temper Enlil Enraged
02. The Pendulum Speaks
03. Lost Tribes
04. Multiple Truths
05. Enki – Divine Nature Awoken
06. Metatron and Man
07. The Palm, the Eye and Lapis Lazuli
08. Doorways to Irkala
09. The Outsiders

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Melechesh samozřejmě nejsou jediní, kdo do metalové muziky přimíchává blízkovýchodní feeling, ale dovolil bych si tvrdit, že hned po svých izraelských kolezích Orphaned Land jsou asi nejznámější, kdo s tímhle konceptem pracuje. Na rozdíl od svých zmiňovaných a o kousek proslulejších krajanů se však Melechesh neutápějí v otravném multikulti sluníčkování a jejich pojetí je stále nabroušené a metalové.

Konkrétněji si tahle smečka okolo holohlavého ďábla Ashmediho hoví v povětšinou rychlejším black metalu řezaným znatelnou thrash metalovou pilou. Na Melechesh se mi však vždy líbilo, že onen orientální pel v jejich hudbě nepramení pouze ze samplů, nějakých těch perkusí a sem tam tradičního (anebo pro metal netradičního – přijde na úhel pohledu) nástroje, ale ten feeling je cítit i v jejich hře na elektrické kytary.

I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si Melechesh svého času oblíbil – samozřejmě vedle vysoké úrovně skladatelské stránky. Popravdě mě tahle kapela zaujala hned na první poslech, když jsem na ni svého času narazil v období po vydání třetí desky „Sphynx“ (2003), s níž začalo něco, co bych si dovolil nazvat jako zlaté období Melechesh. Skupina ten svůj charakteristický ksicht a rukopis začala pořádně formovat na druhém záseku „Djinn“ (2001), jenž navázal na poměrně syrový debut „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ (1996). Po něm přišla dvojice vrcholných nahrávek v podobě již jmenovaného „Sphynx“ a následného „Emissaries“ (2006), které se stalo mým osobním favoritem v diskografii téhle formace. Následné „The Epigenesis“, které vyšlo na podzim roku 2010 jakožto první počin Melechesh pod metalovým gigantem Nuclear Blast, mě s odstupem několika let baví o něco méně než „Emissaries“ a „Sphynx“, nicméně stále šlo o výborný počin, jenž svým autorům ostudu rozhodně neudělal a víceméně dokázal udržet vysoko nasazenou laťku.

Na přípravu další nahrávky Melechesh spotřebovali pět let času, čímž vyrovnali doposud nejdelší prodlevu mezi debutem a „Djinn“. I přes kvalitní a vyrovnanou diskografii jsem však novinku „Enki“ vyhlížel s menšími obavami – na každém z předcházejících počinů byl znát alespoň nějaký posun a další krok v postupném vybrušování svého stylu. Když ale vyšlo „The Epigenesis“, měl jsem z té desky pocit, že je to konečná stanice. Jak se záhy ukázalo, „Enki“ mi bohužel dává za pravdu, protože se jedná o první počin v historii Melechesh, na němž necítím onen další krok na pouti black / thrashovou pouští. Jako kdyby se Ashmedimu a jeho partě až příliš zalíbilo na koberci a u vodní dýmky, s nimiž se objevili na promo fotkách k „The Epigenesis“, že v další cestě (vývoji) již není třeba pokračovat.

Právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč je pro mě „Enki“ mírným zklamáním a proč jej řadím k tomu méně dobrému, co kdy Melechesh vydali. Ano, musím sice uznat, že po formální stránce mi „Enki“ připadá ještě o kousek rychlejší a thrashovější než jeho předchůdce, ale to je v konečném důsledku jen detail, jelikož to vlastní jádro a pocity jsou vlastně stejné.

Nicméně, nechápejte zle – Melechesh patří mezi skupiny, které jsou i ve své „slabší“ chvilce stále velice dobré a pohybují se nad průměrem, což je i případ „Enki“. Technicky vzato totiž nahrávce vlastně nemám co vytknout – a tím nemyslím jen zvuk nebo fakt, že je to všechno výborně zahrané. Měl jsem na mysli i to, že je „Enki“ také velice dobře složené a že proti vypalovačkám jako „The Pendulum Speaks“, „Lost Tribes“ anebo „Metatron and Man“, jež se po úvodní zběsilé pasáži zvrhne do rozmanitější druhé půle, nelze nic moc namítat. Riffy opětovně řežou jak pouštní vzduch, Ashmedi svým jedovatým vokálem opětovně vzývá všechny džiny a blízkovýchodní feeling je takřka všudypřítomný. Všechno je na svém místě a je to super… až na malý detail, že na „The Epigenesis“, „Emissaries“, „Sphynx“„Djinn“ mi to připadalo o kousek působivější.

Nepopírám však, že „Enki“ obsahuje i několik skvělých skladeb, které se v mých očích staly jednoznačnými vrcholy. Jedná se o celkem tři písně a shodou náhod to jsou zrovna ty tři nejdelší. Ačkoliv když tak o tom přemýšlím, ona to zas až taková náhoda asi nebude, jelikož v těch rozmáchlejších kusech se Melechesh ještě o něco více zaměří na atmosféru, což mi plně vyhovuje. Abych ale nechodil příliš dlouho kolem horké kaše, tak už konečně vybalím, že mluvím o skoro-titulní „Enki – Divine Nature Awoken“, jež postupnými obměnami ústředního riffu skvěle graduje, a finálním opusu „The Outsiders“, který je kompozičně hodně zajímavě vystavěn (paralelu s „The Epigenesis“, titulním závěrečným songem předchozího alba, nelze nevidět). Nicméně abych byl zcela upřímný, naprosto suverénním vrcholem celého „Enki“ je pro mne osmiminutová tribal instrumentálka „Doorways to Irkala“ s excelentní mysticky-orientální aurou.

Melechesh

Trochu zklamáním jsou ovšem tři hvězdné hostovačky. Pozvání na album totiž přijali Max Cavalera (Soulfly, Cavalera Conspiracy, ex-Sepultura) do songu „Lost Tribes“, Sakis Tolis (Rotting Christ) do písničky „Enki – Divine Nature Awoken“ a Rob Caggiano (Volbeat, ex-Anthrax) do „The Palm, the Eye and Lapis Lazuli“. To jsou ve všech třech případech dost velká jména na metalové scéně, a když už si na desku pozvete někoho takového, myslím, že není od věci mu dát prostor. Abych byl ale upřímný, kdybych si o jejich přítomnosti nepřečetl, tak bych to během poslechu nijak nepostřehl, protože všichni tři se v té smršti riffů dočista ztratili a jsou zcela neviditelní. Že člověka netrkne na první poslech, že na tu kytaru hraje někdo jiný, to ještě dejme tomu, ale když se ztratí i vokály (a to třeba řev Cavalery je hodně jinde než Ashmediho vřískot), tak to je asi stejně „dobrá“ vizitka, jako že je na black / thrash metalovém albu nejzábavnější folková instrumentálka. Jasně, ten Cavalera tam přece jen trochu slyšet je, ale dokud jsem ho nezačal hledat, tak mě to samo o sobě prostě nepraštilo do uší…

Vím, že jsem tentokrát kritikou úplně nešetřil, avšak Melechesh je natolik kvalitní skupina, že by bylo pokrytecké přivírat oči a tvářit se, že z toho sedím na prdeli. Nicméně i přesto musím zdůraznit, že „Enki“ je obecně vzato stále povedená nahrávka, a nezastírám, že jejím asi největším neduhem je to, že Melechesh v minulosti hned několikrát dokázali, že to umějí ještě lépe…


Druhý pohled (Kaša):

Izraelští Melechesh si tentokrát dali řádně na čas, když na svou šestou studiovou nahrávku „Enki“ nechali čekat pět let, ačkoli jedním dechem dodávám, že to čekání se opravdu vyplatilo. I když nepatřím mezi skalní příznivce kapely, což znamená, že letošní placku jsem nevyhlížel měsíce dopředu a první dvě alba jsem slyšel snad jednou v životě, tak „Enki“ je po vzoru svých dvou předchůdců opět velmi kvalitní počin, a Melechesh tak ukazují, že si svůj tvrdě vydobytý respekt zaslouží.

Ta jejich kombinace blacku, thrashe a špetky orientálních prvků funguje dohromady tak přirozeně, že nevadí ani hodinová hrací doba, která je oproti „The Epigenesis“ ještě vcelku v pohodě. Na Melechesh pro mě není nejpřitažlivější jejich orientální původ, který mám celkem na salámu, protože i když je novinka jistě svázaná nějakým lyrickým konceptem, tak bez dalšího studia východního božstva do něj člověk stejně nijak nepronikne. Kdepak. Tím hlavním magnetem, jímž mě k sobě Melechesh přitahují, je kytarová práce Molocha a Ashmediho, jejichž barvitost je mi velice po chuti. Jak v rychlejší „The Pendulum Speaks“, tak v rozmáchlejší „Enki – Divine Nature Awoken“ se toho děje dostatek, aby si posluchač mohl objevovat ty skryté poklady dálného východu, ale zase ne tak moc, aby se v té hudbě začal ztrácet.

Melechesh

Oproti minulému zářezu obsahuje „Enki“ méně skladeb, a přijde mi tak o něco živelnější a jasněji orientované směrem na výsledek. Samozřejmě, dá se namítat, že „Enki – Divine Nature Awoken“, závěrečná „The Outsiders“ nebo v celé délce východně-orientální „Doorways to Irkala“ jsou košatější kompozice, které si vyloženě hrají s vrstvenými strukturami, ovšem bez nich by údernost „Lost Tribes“ a „Metatron and Man“ tolik nevynikla. Když už jsem zmínil tu „Lost Tribe“, tak největším překvapením je pro mne nečekaně fakt, že hostující Max Cavalera si v „Lost Tribes“ našel své místo a vůbec nezní blbě, ačkoli jsem se obával pravého opaku a jeho vokální bitva s Ashmedim je jedním z mých nejoblíbenějších momentů desky.

Nebudu to zbytečně protahovat, protože všichni víme, kam tím mířím. Melechesh se mi na „Enki“ zase zalíbili. Těch pět let stálo za to, a ačkoli „Enki“ v mých očích „Emissaries“ ani „The Epigenesis“ nepřekonalo, tak tahle čtveřice opět dokazuje, že se svou tvorbou jistě míří mezi skutečnou elitu extrémního metalu.


Arkan – Sofia

Arkan - Sofia
Země: Francie
Žánr: oriental / melodic death metal
Datum vydání: 23.5.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hayati
02. My Reverence
03. March of Sorrow
04. Leaving Us
05. Soiled Dreams
06. Deafening Silence
07. Endless Way
08. Wingless Angels
09. Beauty Asleep
10. Scar of Sadness
11. Cold Night’s Dream
12. Dark Epilogue

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arkan je kapela, jejíž jméno v našich končinách umí skloňovat jen nemnoho lidí, přičemž já sám jsem se k nim přidal teprve před několika lety na koncertě Orphaned Land, kteří s sebou právě Arkan přivezli jako support. Že to nebude žádná parta nýmandů mi došlo v okamžiku, kdy Arkan – tehdy relativně čerstvě po vydání svého druhého alba “Salam” – dost těžce nakopali prdele všem ostatním kapelám večera, Orphaned Land nevyjímaje, a od té doby je vedu v patrnosti a čekám, kdy se jim konečně podaří získat si mě i studiovým materiálem, protože několik pokusů proniknout do krás “Salam” respektive debutu “Hilal”, jež jsem podnikl, se nesetkalo s vyloženým úspěchem, ačkoli si nemyslím, že by byla chyba na straně kapely. Starším počinům Arkan ale dám rozhodně šanci poté, co jsem strávil docela dlouhou dobu ve společnosti desky “Sofia”, pod jejíž zástavou se Arkan vrátili na scénu takřka rovné tři roky od vydání “Salam”. “Sofia” totiž uspěla tam, kde její dva předchůdci selhali.

Když už jsem recenzi načal prohlášením, že Arkan u nás moc lidí nezná, asi by se slušelo je trochu představit. Kapela oficiálně sídlí v Paříži, ale až na kytaristu Florenta Janniera pocházejí všichni členové ze severní Afriky, konkrétně z Alžírska a Maroka. Není tedy žádné překvapení, že Arkan patří k stále početnější suitě kapel, které metal propojují s typicky arabským melodickým výrazivem. V případě Arkan tu metalovou složku zastupuje – nebo spíš zastupoval – melodický death metal. Ten přítomný čas ale opravdu není na místě, protože na “Sofia” se výraz kapely posunul trochu jinam…

Maje v paměti ten energický nářez, kterým mě Arkan onoho podzimního večera dokonale uzemnili, pro mě byla “Sofia” docela překvapením. Celé album se totiž nese v duchu podstatně klidnějším, a i když z toho jsou melodic death metalové základy pořád cítit, rozhodně výraznější je tu příklon k doom nebo snad i gothic metalovému charakteru. V žádném případě ale nejde o nic vyhraněného a dalo by se tvrdit, že tvář, kterou Arkan na “Sofia” nastavují, je poměrně ojedinělým a veskrze originálním průnikem všech zmíněných vlivů, aniž by však k některému sklouzávala víc než k ostatním. A pak je tu samozřejmě ten arabský faktor, jenž je na “Sofia” opravdu všudypřítomný. Arkan totiž nespoléhají jen na akustické vložky a mezihry, které by navozovaly nezaměnitelnou atmosféru blízkého východu, ale tuhle atmosféru pomáhají budovat i riffy a většina melodií, a před tím, jak se to kapele daří, musím uznale smeknout. Není na tom vůbec nic křečovitého nebo násilného, ale průnik západního i východního hudebního světa je zde předveden mimořádně citlivě a především naprosto uvěřitelně.

Ze středoevropského úhlu pohledu se dá prohlásit, že blízkovýchodní melodika je svým způsobem od přírody melancholická. Arkan ale tuhle “přirozenou” melancholii dovedli mnohem dál a “Sofia” se dá s trochou nadsázky považovat za jeden 50 minut dlouhý žalozpěv. Samozřejmě netvrdím, že by to byla nějak funeral doomová tryzna, s tím tohle album nemá lautr nic společného, ale je to zřetelně cítit jak ze samotné hudby, tak z textů, a to i navzdory jejich abstrakci. A musím říct, že je to tak dobře. Albu to totiž propůjčuje mimořádně ucelenou a těžko zaměnitelnou tvář, a vzhledem k tomu, že je celá deska velice dobře napsaná a přímo výborně nazpívaná, výsledek stojí za to.

První na ráně je jednoznačně vokál. 90 % zpěvu obstarává krásným hlasem obdařená Sarah Layssac a právě ona dále upevňuje onu jedinečnou náturu desky, protože její zpěv se k tomu všemu hodí jako žádný jiný. Člověk jí ten smutek v hlase bez mrknutí oka věří, což je dobře zejména vzhledem k tomu, že by celé album mělo pojednávat o nějaké blíže nespecifikované, ovšem v každém případě smutné osobní zkušenosti některého z členů kapely. Na tvrdě metalové kořeny přímo odkazuje využití parádního Jannierova growlu, a i když mě zpočátku mrzelo, že nedostal prostor ve více než jen několika málo skladbách, nakonec je to takhle v pořádku, protože když už se ozve, je to velmi příjemné zpestření. Při nepříliš soustředěném poslechu však za výraznými vokály trochu zaniká instrumentální složka, což je škoda, protože i zde je rozhodně o co stát. Zejména kytary jsou pěkně členité, nápadité, na poslech zajímavé, nezřídka kdy nabízejí opravdu pěkné momenty a jejich party jsou bez debat dílem zkušeným muzikantů s citem pro skladatelské řemeslo.

Protože jsem zatím chválil, skoro to začíná vypadat, že se Arkan pochlapili ve velkém stylu a natočili vážně výbornou desku. No, ono to tak skoro je, ale jedna drobnost k tomu přeci jen chybí. Navzdory tomu, že jsou všechny skladby vážně povedené (a některé přímo vynikající), všechny jsou si také navzájem dost podobné, nijak výrazně se neliší a ve výsledku “Sofia” trochu splývá, což je ohromná škoda, protože být to trochu pestřejší, tak máme co do činění s opravdu výtečným počinem. Takhle je to “jen” hodně podařené album.

Tahle jediná zásadnější výtka, kterou k desce mám, jde ale snadno eliminovat. Ono totiž stačí si “Sofia” pustit v klidu do sluchátek, poslouchat ji aktivně a ne jako podklad a v takovém případě vám deska ochotně odhalí svoje četné klady. Já tvrdím, že to za to rozhodně stojí, protože když jsem se k tomu samému uchýlil já, najednou mi došlo, že Arkan nahráli desku, s níž mě definitivně ujistili o tom, že jsem do nich svou důvěru nevložil zbytečně, a která mi zprostředkovala spoustu příjemných zážitků. Vyzkoušejte, nebudete litovat!


Další názory:

Jméno Arkan registruji již nějakou dobu, ale jak už tomu tak bývá, jaksi jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se na jejich tvorbu podíval podrobněji. To se mění nyní s novinkou “Sofia”, a i když nemohu tvrdit, že bych měl potřebu jít okamžitě mlátit hlavou do zdi, že jsem to nezkusil dřív, pořád musím uznat, že naše první setkání s Arkan dopadlo velmi dobře. Paradoxně k tomu však nemám moc co říct… je to jednoduše hodně příjemná hudba, kapela umí výtečně pracovat s orientem nasáklými melodiemi, přičemž právě ty melodie jsou tím, na čem “Sofia” stojí, ale naštěstí nepadá. Druhým nejzajímavějším prvkem na desce je pak zpěvačka Sarah Layssac, jejíž vokál do takovéhle muziky naprosto sedne a poslouchá se to strašně dobře. Nejsilnější chvilky podle mě Arkan měli v písničkách jako “Hayati” nebo “Deafening Silence”, které jsou tedy mými vrcholy, ale jinak si počin drží svou nastavenou úroveň celou dobu, takže dobrá známka je rozhodně na místě…
H.

I když je to už nějaký pátek, co jsem Arkan naposledy slyšel, zdá se mi, že na novince “Sofia” trochu změkli. A to vůbec nemyslím ve zlém, protože tady se o nějakém okatém příklonu ke komerci, který se v tomto spojení nabízí, nemůžeme bavit. Jestli jsem měl doposud Arkan zaškatulené jako melodický death metal načichlý orientálnem, “Sofia” se do téhle sorty nevejde. Death metal se totiž až na pár momentů s hrubějším vokálem (“Wingless Angel”, “Scar of Sadness”) takřka vytratil a vše se nyní orientuje na dámu za mikrofonem. Celá deska se odehrává v relativně pomalém tempu, což mě při prvních posleších docela odrazovalo a albu jsem nechal pár dní na uležení. A heleme se, den se se dnem sešel a z počátku nudné záležitosti se vyklubala hodně příjemná záležitost. Sice to není na nějaké velké glorifikování, přesto “Sofia” své kvality ukazuje. Nikterak zbrkle, ale pomalu, nenápadně, úměrně tempu a náladě celé desky. Zatím to však na víc než šest a půl není. Zatím…
Skvrn


Yossi Sassi – Desert Butterflies

Yossi Sassi - Desert Butterflies
Země: Izrael
Žánr: progressive rock / world music
Datum vydání: 1.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Orient Sun
02. Fata Morgana
03. Neo Quest
04. Azadi
05. Believe
06. Desert Butterfly
07. Inner Oasis
08. Shedding Soul
09. Jason’s Butterflies
10. Azul
11. Cocoon

Hodnocení:
Ježura – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Yossi Sassi

Nebylo by překvapivé, kdyby jméno Yossi Sassi někomu nic neříkalo. Jako sólový umělec má na kontě zatím jedno řadové album (přičemž to druhé je předmětem dnešní recenze) a do roku 2012, kdy jeho debut “Melting Clocks” vyšel, o něm nebylo moc slyšet. Jenže zasvěcení samozřejmě vědí, že za jménem Yossi Sassi se neskrývá nikdo menší, než zakládající člen a důležitý tvůrčí prvek přední blízkovýchodní formace Orphaned Land, z jejíchž řad sice v letošním roce vystoupil, ale jak vidno, na muziku rozhodně nezanevřel – ba naopak. Novinka “Desert Butterflies” byla vzhledem ke kvalitám svého řadového předchůdce v příslušných kruzích velmi očekávaným artiklem a nezbývá tedy, než si povědět, jak se Yossimu vydařila.

Pokud mě paměť neklame, “Melting Clocks” byla deska s velmi širokým záběrem, která v sobě míchala ne dva nebo tři, ale rovnou celou dlouhou řadu nejrůznějších vlivů – přesně v duchu Yossiho přístupu k věci, tedy v duchu co nejširšího potkávání a prolínání západní rockové a tradiční východní hudby – a právě v tomto vidím na “Desert Butterflies” posun. Základní princip samozřejmě zůstává zachován, ale Yossi se tentokrát spokojil s formálně jednodušším výsledkem a deska tak zní jaksi utříděněji, je taková prostší a prosvětlenější… a také mi přijde o pořádný kus postrčená do folkových vod. Samozřejmě tím nemám na mysli, že by snad Yossi nahrál folkové album se vším všudy. Blues/rockové postupy pořád suverénně dominují a poměrně výrazného zastoupení se zde dočkal i klavír. Ten folk ale vězí v drtivé většině melodiky desky a pak také ve velké míře zastoupení tradičních nástrojů.

Nejde ale o žádné folkování ve stylu řady evropský kapel, které vezmou nějaký ten neutrální žánrový základ a na něj nalepí trochu toho fidlání případně několik jakože původních melodií. Yossi totiž zvládá blues/rockovou kytaru s orientálními motivy propojit tak organicky, že si člověk říká, jako by ty zdánlivě odlišné hudební světy byly jeden pro druhý stvořeny. Yossi tedy opět prokazuje, že jeho průpovídky o tom, jak se celý život snaží tyto dva světy propojovat, rozhodně nejsou vycucané z prstu, protože (nejen) zde to funguje vážně parádně, skvěle se to doplňuje a jedná se o příjemně netradiční a po všech stránkách svěží posluchačský zážitek.

I novinka pokračuje v trendu nastaveném deskou předchozí a nachází se na ní povětšinou instrumentální skladby, které jen výjimečně ozvláštní vokál. Tentokrát se zpěvu dočkaly skladby “Believe”, ke které si Yossi přizval Mariangelu Demurtas, která se angažuje převážně v řadách norské Tristanie, a potom závěrečná “Cocoon”, jíž vokálem ozdobil sám Yossi. A jakkoli jde o příspěvky přinejmenším důstojné, nenechávají nikoho na pochybách, že zpěv zde přeci jen hraje druhé housle a na prvním místě je samotná muzika. Ta je sympaticky pestrá a poutavá, ale rozhodně nepřechází v bohapustou instrumentální onanii, jak se u řady sólových alb nejrůznějších muzikantů až nepříjemně často stává. Namísto toho je “Desert Butterflies” deska zábavná na poslech, aniž by to však jakkoli degradovalo technickou úroveň věci, jež je opět na výši.

Zbývá tedy jediná otázka a ta zní, jestli Yossi Sassi zvládnul s novinkou překonat sám sebe. Upřímně, nejsem s to to říct úplně na jistotu, protože “Melting Clocks” jsem už docela dlouho neslyšel (což bych měl napravit), ale po paměti a čistě pocitově mě asi prvotina oslovila o kousek víc. To však z atraktivity “Desert Butterflies” neubírá zhola nic. Je to totiž pořád zatraceně podařené album, které sice pokračuje ve stopách svého předchůdce, ale přitom se ho nesnaží kopírovat a je dostatečně své, aby mohlo více než dobře fungovat samo za sebe. “Desert Butterflies” mohu doporučit úplně každému a obzvláště pak těm, kteří vyhledávají jemnou progresi, výtečnou skladatelskou úroveň a obecně řečeno ne úplně tradiční muziku. Yossi Sassi totiž s “Desert Butterflies” opět potvrzuje svoje schopnosti a také význačné a vlastně poměrně jedinečné postavení a já bych se hodně divil, kdyby pro tuhle desku někdo našel jiná slova než slova chvály.


Další názory:

To, co Yossi Sassi předvádí na své novince je rozhodně sympatické. Poklidný progresivní rock v symbióze s orientální melodikou je věru zajímavá kombinace a některé momenty jsou vyloženě skvělé. Ono propojení progresivního rocku s blízkovýchodními vlivy je nejlépe cítit v druhé, exotickými vokály obdařené “Fata Morgana” a sedmé “Inner Oasis”. Nejlepší skladbou je však jednoznačně instrumentálka “Neo Quest” se skvělým sólem ve své třetí třetině. Některá místa jsou citelně slabší a třeba větší zapojení vokálů by nemuselo být na škodu, zvlášť když se Sassi za svůj hlas nemusí stydět. Dobrým příkladem budiž závěrečná píseň “Cocoon”, která vylepšuje dojem jinak slabší druhé půlky. Určitě slušná deska, která mě sice nechytla tolik jako kolegu, ale přesto času vloženého do “Desert Butterflies” nelituji.
Skvrn


Al-namrood – Heen yadhar al ghasq

Al-namrood - Heen yadhar al ghasq
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.1.2014
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Estahalat al harb
02. Heen yadhar al ghasq
03. Youm yukram al jaban
04. Bat al tha ar nar muheja
05. Um al qashaam
06. Subat
07. A aj al safeeh

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Al-namrood rozhodně nejsou jedinou kapelou, která míchá black metal (anebo vlastně jakýkoliv metal) s prvky tradiční hudby Blízkého východu, tedy zemí Arabského poloostrova plus několik přilehlých států, ale rozhodně patří mezi nejznámější a také nejaktivnější (ono to jde nejspíš ruku v ruce) představitele takové kombinace. Nemůžu si pomoct, ale osobně jsou mi podobné skupiny tak nějak sympatické už předem a jsem jim mnohdy ochoten odpustit ne úplně nejkvalitnější hudební stránku (samozřejmě v rámci mezí, zase nebudu uctívat vyložený odpad jen proto, že je třeba ze Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů), protože na rozdíl třeba od evropských nebo severoamerických formací to nemají úplně jednoduché. Zatímco u nás je sice metal v jakékoliv podobě z obecného hlediska stále relativně okrajová záležitost (vzhledem k desetitisícům fanoušků zdůrazňuji relativnost), ale tak nějak funguje bezproblémově a většinová společnost se o něj buď nestará, nebo jej až na výjimky tak nějak respektuje (byť třeba s kroucením hlavy), v oblasti Blízkého východu se stále jedná o muziku nežádoucí a místní kapely rozhodně nemají na růžích ustláno. A to ani nemusí být zdaleka tak radikální jako třeba kolegové Seeds of Iblis ze sousedního Iráku.

Vraťme se však oklikou zpátky k hudbě samotné, respektive k výše zmiňované aktivitě Al-namrood. Vzhledem k situaci, jaká na místní scéně panuje (dá-li se to vůbec nazývat scénou), je poměrně logické, že místní kapely nemají zrovna početné diskografie. Právě v tomto ohledu jsou Al-namrood takovou tou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, neboť oni s poměrně slušnou pravidelnosti vydávají klasické velké desky a s aktuální novinkou “Heen yadhar al ghasq” si na pažbu zapisují již čtvrtý dlouhohrající zářez. Co se na něm od minulého “Kitab al awthan” změnilo a co naopak zůstalo při starém?

Pokud vezmeme všechna čtyři alba Al-namrood a postavíme je vedle sebe, je na nich od nejstaršího k nejnovějšímu jasně vidět, jakým směrem se Arabové ubírají. Debut “Astfhl al tha’r” (2009) byl velice syrovou black metalovou záležitostí, ale už s druhým “Estorat taghoot” (2010) začal příklon k větší čitelnosti, epičnosti a vlivům tradiční kultury. Poslední zmiňovaný element naplno přebral kontrolu na třetím “Kitab al awthan” (2012). Novinka “Heen yadhar al ghasq” tento trend dále prohlubuje. Mezi ní a jejím předchůdcem už sice zdaleka není takový progres, jaký byl mezi předcházejícími deskami, vlastně se dá skoro říct, že se Al-namrood od “Kitab al awthan” tentokrát nijak zvlášť neposunuli, ale čistě pocitově se mi “Heen yadhar al ghasq” zdá ještě o kousek méně black metalové a ještě něco více “arabské”.

Právě ta arabská atmosféra a prvky místní hudby ve spojení s metalem byly vždy hlavní devízou Al-namrood a platí to rovněž o “Heen yadhar al ghasq”. Není tedy asi divu, že právě tohle vás s největší pravděpodobností na tomto albu zaujme nejvíce… vlastně téměř s jistotou, protože kromě tohoto už toho Al-namrood ve skutečnosti moc nenabízejí. Jenže to vůbec nevadí, protože se stále jedná o formulku, která je stále poměrně neotřelá, ne úplně běžná a tudíž hodně zajímavá. A také z toho důvodu, že “Heen yadhar al ghasq” jde v tomto ohledu z dosavadní tvorby Al-namrood vážně nejdál, bude pro někoho, kdo s předchozími alby doposud neměl tu čest, asi tím nejzajímavějším kouskem kapely. Arábie už zde nepromlouvá “jen” skrze hojné využití perkusí a orientální melodie, ale definitivně jí načichly rovněž kytarové riffy.

A co je hlavní, opět se vydatně zadařilo také po skladatelské stránce. Tohle je přesně ten důvod, díky němuž mi vůbec nevadí, že Al-namrood od minulé placky neučinili tak výrazný skok, protože v kompozičním ohledu dává v mých očích “Heen yadhar al ghasq” svému předchůdci na zadek. V době vydání mě sice “Kitab al awthan” hodně bavilo a právě díky té neotřelosti stylu jsem mu svého času také nasypal vysokou známku (vlastně úplně stejnou, jakou nyní dávám i novince), ale postupem času to nadšení docela vyprchalo a později jsem se vracel spíše k “Estorat taghoot”. U “Heen yadhar al ghasq” ovšem cítím, že tentokrát je to opravdu ono, má to skvělou orientální náladu, výborné nápady a uběhne to jako voda. Že by tedy nejlepší album Al-namrood? A víte, že asi ano…


Další názory:

Ačkoli mi jméno Al-namrood už nějaký ten rok není neznámé, všechny mé dřívější pokusy o proniknutí do téhle muziky ztroskotaly na tom, že jsem prostě nebyl schopen to pojmout, a průlom nastává až nyní s “Heen yadhar al ghasq”. Je tedy novinka nejpřístupnější? Nevím, možné to je, ale věřte, že i tak je to něco, co nepřipraveného člověka může docela šokovat. Kdepak, tady se nekoná žádný vesměs klasický black metal s nějakým tím arabským kořením. Skladatelský jazyk Al-namrood mi nepřipomíná nic, co jsem doposud slyšel – je to poměrně chaotická směsice neklidných riffů, trochu šíleně působícího vokálu (což jej ale spíše činí přitažlivějším), pádné rytmiky a všudypřítomné arabské atmosféry, která je skutečně důležitou devízou alba. Celé to sice možná zní neučesaně, špinavě a zdánlivě nepřesně, ale v jádru jde o poměrně promyšlenou a překvapivě komplexní hudbu, která boduje jak velice solidní kvalitou a značnou neotřelostí, tak tím, že je dokonale uvěřitelná. Al-namrood zkrátka dokazují, že nepatří k čelním představitelům arabské podzemní black metalové scény omylem a s “Heen yadhar al ghasq” servírují k poslechu opravdu silnou nahrávku, která na každý pád potěší všechny, kteří jsou s to vstřebat ji jak po stránce hudební, tak co do tematiky.
Ježura


Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Country: Israel
Genre: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Questions: Ježura, H.
Answers: Yossi Sassi
Number of questions: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ČESKÁ VERZE ZDE

Live photo captured by Michael Jagla.

Hello! Let’s start with some questions about Orphaned Land… Last year, Matti Svatizky left Orphaned Land after twenty one years of being a founding member. It’s not unusual that two guitarists who play together for such a long time develop some sixth sense between them which helps them to predict the other one during composing a new material or during playing live. Was it similar between you and Matti? And how does it work with new OL’s guitarist, Chen Balbus? Wasn’t it difficult to get comfortable with Chen since you were – as I suppose – used to Matti’s style of playing? Did you yourself have to change anything in your own style of playing guitar in Orphaned Land because of the new partner? Or everything went smooth and you got used to Chen right away?

Indeed after 20 years of guitar playing as duo, Matti and I developed some “6th sense” and a lot of mutual understandings in terms of sound and emphasis during playing. I am a strong believer in the long term of things, especially in bands, where players are not just instrument holders, but with time over the years create a very special formula that is original and hard to imitate. Truly Chen is a good guitar player, he was my guitar student, but still it’s different. Not for better or worse, just not the same. I miss Matti’s playing sometimes. he had his own sound. Chen has a similar sound to mine, kind of imitating what we already have. It’s not a bad thing, just different. Anyway, I look for the future, so we’re still good friends but we moved on, sadly.

Between “El Norra Alila” from 1996 and “Mabool” from 2004 there was a gap of eight years when Orphaned Land seemed to be inactive. I have to confess I don’t know exactly what was the reason of this seeming inactivity… could you please tell what there was such a break and what were you doing in the meantime? When and how did Orphaned Land get back together and start creating “Mabool”? How long did the process of making “Mabool” actually lasted?

O.Land of the 90’s is quite different from the 2000’s. In the 90’s we were teenagers, I did a lot of the ongoing efforts, not just in terms of music. we had a big gap because people had to try some other things, some travelled, some discovered god, I became a father… and since we came back, we are in constant rise. I hope this continues into the future, as founding member and main composer/arranger of the band, I wish to see it grow.

Next year will mark tenth anniversary of your breakthrough effort, “Mabool”. Are you planning something special to celebrate this anniversary? In later years, many bands play some of their albums in their entirety. “Mabool” is very long album but despite this, have you considered an option of a special tour, where “Mabool” would be played from the beginning to the end?

Yes :) we do have some special “Mabool” annviersary plans and we will update soon about them.

“Mabool” and “ORwarriOR” are conceptual, very narrative and epic albums. On the contrary, “All Is One” is much shorter, songs are mostly based on the ordinary verse-refrain scheme and the whole album is basically much more approachable. Was it your intention to make something different just for this time or did you abandon the original epic/progressive/narrative face of Orphaned Land for good?

I always do what I feel is the right thing in that time, for me personally as composer and multi-instrumentalist, and for the band, as much as I can, being part of a group. In “Mabool” and “ORwarriOR” I loved the emphasis on concepts, and playing-wise we did take it to the extreme. In “ORwarriOR” I composed and arranged some stuff that I wouldn’t be able to think about 10 years before. And now in “All Is One”, the decision was to make a more approachable album, simple in some ways. Sure, after “Melting Clocks” (my Solo debut) and producing other rock/pop artists, I had easy time composing a more “simple” album, but still, sometimes I miss the old conceptual themes. It has a theme, but it is simple. So yes, I am pleased with the result, but can’t say it’s our best ever. for this point in time we succeeded to make the “best sounding” creation up to date.

Orphaned Land - All Is One

After the musical journey which has begun at doom/death metal, came through vast epicness and progression and ended up at symphony, choirs and more approachable music, which way do you think Orphaned Land will continue? I know it’s too early for such questions but still, do you have some yet uncharted teritories which you want to explore or do you even know how the next album should sound?

I always look beyond, the present fades quickly and I move to the future. that’s not to say I am not nostalgic, I am very much in love with “old school” metal and old time albums, of myself and others. but when it comes to creating something new, I go to the horizon. I invest a lot of time for research on new sounds, new instruments, new ways to play familiar instruments out of my 17 (!) types and 30 guitars at home. I can’t tell what will be next, but you’ll hear it in my next Solo album in 2014! :-)

Now I’d like to ask something about your very beginnings in music, if it’s not a problem… It is not a secret that you come from musical family so it’s not much surprising that you started playing your first instruments in young age. I wanted to ask whether anybody from your relatives led you into playing music or you discovered about your musical passion on your own?

My Dad, David, helped to shape a lot of Orphaned Land spirit, from “Norra El Norra” through “Sahara” intro up to many other tracks. He comes from a family of 10 brothers and sisters, all of whom play an instrument, sing, or do both. My grandfather (Yossef Sassi R.I.P, died age 94) played the Oud and chanted traditional religious songs. At age 7 I learned to play the flute, and later sang in the school choir, but my interest in music grew only when I encountered the guitar around age 14 during a visit to my uncle. I borrowed the nylon-string guitar from him, took some lessons from local guitar teachers, but eventually decided to teach myself, practicing for 8 to 10 hours per day for years. So you can say I am a mix of genes and heritage of musicians family, as well as finding my own path in my right time. Later I dropped out of high school at age 17 to focus on my band Orphaned Land, and began to fuse middle-eastern elements with metal music, which is something my family (or anyone else, at the time) did not think to do even remotely. so it’s a mix of both, my core and my family, East and West, acoustic and electric. With creativity and innovation leading the way always, as a curious musician! ha ah :)

Yossi Sassi

This might be a little bit of a cliché question but I’d still like to ask it because I really like this kind of questions… do you still remember when and where your very first public performance took its place? And how was it?

Professional performance or any public audience? Ha ha! First time was about age 4, and I was telling some dirty jokes, I think :) But seriously, 1st real concert was with the O.Land boys, when we were still called Resurrection, at early 90’s. Matti was not in the band yet. Real metal with Bolt Thrower cover, real funny days.

How did your first contact with rock music look like? When did you realize that metal or rock music is exactly what you want to do?

When I came across my 1st guitar a bit before age 14 I was already listening to Iron Maiden, G’n’R, Metallica etc, so naturally, even as a child who grew up on traditional acoustic oriental music, I grabbed it as a metal teenager. This fusion of my teenage spirit and my acoustic folk traditional childhood triggered what would later become the pioneering of Oriental Rock (as solo artist) and metal (with O.Land).

How was it like to start a metal band in Israel in early 90’s? This genre is still quite rare in the region (at least compared to Europe or North America) and it would be definitely worse without Orphaned Land in business so as a central European resident, I cannot really imagine the circumstances of such act in 1991. Could you somehow describe us how do you remember the early years of Orphaned Land?

It was much less easy then today, it was all underground in dark clubs and little amount of followers. Although even now metal is not totally a valid music genre in public radio and T.V, still the cultural landscape is much more open than before. We did some national T.V performances in Israel lately, something we wouldn’t imagine achieving in early 90’s. So it’s improving and getting better with time.

As we have already mentioned, Israel is not a typical metal country which was even more obvious in the times when the whole world was not so globalized, when Orphaned Land was found. Metal band from Israel had to be something quite unusual and exotic in the early 90’s. I would dare to say that most metal fans from those times weren’t really open-minded (and some of them unfortunately still aren’t)… have you or anybody from Orphaned Land ever experienced any negative approach because of your origin?

Gladly, we usually encountered positive interactions. Sure, we had a Nazi symbol on our tour bus once, and yes, we get people writing online or Facebook we should disappear from the face of the earth, but that’s opinions of few, and the majority are peace loving and music loving people.

After years of playing various guitars and native instruments, you introduced bouzoukitara – a very specific instrument combining electric guitar and acoustic bouzouki of Greek origin. When did you realized for the first time that you could use something like that? Apart from quick option to switch two different sounds, what other benefits for a musician it has to offer?

It all began with a need. I really needed an efficient way to move between my traditional Bouzouki (sort of Mediterranean mandolin) to electric guitar, on my 2011 recordings and first shows with “Melting Clocks”. After trying some unlucky combinations, I went to a guitar luthier with plans to fuse the two instruments, and he said it wouldn’t work! So I went to another luthier, with vast background in piano restoration and more open-minded approach to guitars, and we went to the moon together :) today I hold the first and so far only Bouzoukitara in the world, as an embodiment of my musical journey – East and west, Acoustic and electric, the tradition and the future. I did almost 100 shows with it in dozens of countries, it’s a really great guitar, and recorded both “All is one” and other productions with it. my story with the instrument can also be found in this short talk on creativity and innovation:

You are long time endorser of PRS Guitars. Why did you asked Israeli guitar maker Benjamin Millar then to make you the bouzoukitara? Has PRS Guitars anyhow cooperated on its creation? And what was your part on it apart from the original idea?

I adore PRS guitars, they build amazing instruments, and truly they have been since 2005 my no.1 choice for everything, from clean to solos. Still, they are a mainstream business company, and cannot fulfill any crazy idea of ANY endorsing artist of theirs, and hey, I’m a crazy Mediterranean dude :) Ha ha. So I respect that, but I have to follow my needs and my dreams. I dream it so I know I can build it, I hoped with PRS, but understood it can be only with a smaller workshop, at first. Now we can move it to larger scale, possibly.

You’re mainly known for playing on guitar and many others string instruments. However, do you play any non-string instruments? As far as I know you have made also some piano parts for Orphaned Land albums or keyboards on “Melting Clocks”… are there any other non-string instruments? I’ve found an information that the very first instrument you started with wasn’t a guitar but a flute, is that correct? Can you still play it? Anyway, how many instruments can you actually play in total? I’m asking because list of instruments you provided on every Orphaned Land album is quite long…

Well, they (the instruments) come to me, not me to them ha ha :) But yeah, seriously, I’ve love to try and play every instrument that I feel attracted to. So I end up doing piano and keys from time to time, as well as some flutes and even non-instrumental stuff, like weird chants and exploring my vocal range. But my main love goes for the stringed fellows.. damn, from Oud to Bouzouki to Saz to Chrrango or even Yukaleelee, I just adore the feel of a string over a piece of wood… it breathes, it’s alive. I am so addicted to it!

As you stated many times, one of the greatest musical influences on you has had mr. Joe Satriani. And few weeks ago, you finally met him personally at his show at Loket, Czech Republic. I suppose that Joe doesn’t meet with everybody who wants to so how did you convince him to make an exception (laughs)? How did you spend your meeting? What did you talk about? Was it an ordinary chit chat or did you close a deal for possible future collaboration?

Oh yes, Satriani is definitely a major influence on my guitar playing. and it’s been my dream ever since to meet him. Sure, I’m friends and in touch with many great guitar players, but I waited to meet him only when I was ready, which was something about 23 years, ha ha! It was long (~30 min) and magical. We spoke, we even played a bit, he loved the Bouzoukitara and tried it out, and I truly hope we can make something together. That would be a huge dream to make a reality. Working on it :)

As a Czech, I have no other option than to ask – what made you choose particularly the Czech Republic for your meeting with Joe? I guess your stay was longer than during an ordinary tour so how did you enjoyed the visit?

I love Czech Republic! It’s a beautiful country, and really, I hate it that people know only Praha – what about Cesky Krumluv? and Kutna Hora (kostnice)? Or even, for less renaissance lovers, even Karlovy vary? you have a great country, and I adore the people. So beautiful inside and outside :) and Loket venue was something not of this earth (for Satriani concert, it suits! he he)

Yossi Sassi

You’ve played a lot of gigs during your career but are there any concert highlights you still recall as an extraordinary experience? Something like the best shows you’ve played so far, or concerts you’d like to remember forever. I wouldn’t be surprised if you said the anniversary show of Orphaned Land in Tel-Aviv where the DVD “The Road to OR-Shalem” was captured. Was this such memorable event? Are there any more shows you consider to be unique and unrepeatable moments and why? And on the other hand, are there any concerts you would like to forget about and why?

True, I performed hundreds of global shows and festivals worldwide, but I’m still very excited about small and intimate shows. I’d say opening for Metallica was one of the top moments of my performance career, together with my Guitar Universe Tour alongside my good friend, ex-Megadeth guitarist, Marty Friedman. The Guitar Universe Tour is Marty and mine initiative of a G3 like tour of guitarists from around the world giving their own interpretation to the guitar, but with exotic emphasis (Middle Eastern, Japanese etc.)

Playing both at an open air festival and in a club undoubtedly have its own pros and cons but which type of concerts is closer to you? Do you prefer playing in small clubs only for people who came to see Orphaned Land, or at big festivals in front of a lot of people where some of them might not be interested in your music and are just passing by or waiting for another band?

True, I am used to performing around 80 shows a year in many countries, and Open-Air festivals have their special magic. I don’t know, it’s something in the air, that breeze on your face… maybe they should put big fans in small venues :) Ha ha! But really, somewhere I just crave for 50 people and an acoustic set. This makes me more excited than 120,000 people.

Last year you released your first solo album “Melting Clocks”, which is – in musical way – relatively different from everything Orphaned Land have ever produced. Was it your intent to express various ideas and influences that wouldn’t fit into Orphaned Land’s music through this album? For how long were you gathering ideas and writing music?

I am very proud of “Melting Clocks” and the process that led to it. Indeed, I had a direct intention NOT to create Orphaned Land no.2, it’s so easy for me, to do the same thing I’ve been doing for 3 decades now. Instead, I moved to new horizons that would include my sound signature and my soul’s internals, but in a brave new rock journey, trying to redefine what you might think as Oriental Rock. and by fusing many cultures and instruments into a semi-instrumental concept album, I managed to make a journey that was recognized by many, to my big content. It was voted ‘top newcomer of 2012’ by Rock Hard magazine readers last March, a fact i’m very surprised and happy about :)

On “Melting Clocks”, you have combined many different musical approaches, styles and melodies which are typical for various ethnical and cultural units around the world. Do you have some personal bound with these typical melodies so they could come out of your mind naturally and fluently or are they the outcome of many guesting artists that participated on “Melting Clocks”? I’m asking because I can’t imagine that someone, in whom the particular melodic expressions don’t live for some time, could compose such colorful album that feels completely casual.

Thank you for the lovely phrasing :) Truly, “Melting Clocks” is a unique journey, unsimilar to anything I’ve done before with O.Land or others. It mixes so many styles and genres that I met on my way, as a musician. And I gave expressions to them all, everything that makes me the vibrant artist that I became to be, that annoying guitar-addict! Ha ha. Although it is a concept album on our routine, and everyone can find himself in it, it is really a personal journey into myself.

I’ve noticed that one of the guests on “Melting Clocks” was your father (I hope that I’m not mistaken with that – if so, I apologize). Have you ever done any other musical collaborations with any members of your family? And do you plan to do so anytime in the future? Something like family album maybe? :)

It’s true! I am used to collaborate with family members of mine. in fact, in O.Land alone, we’ve included throughout the years singing and playing from my father David Sassi, my sister Hadas (who sings in all 90’s releases), my uncle Avi on the Oud, my grandfather and other uncles as choir tape recordings, and even my grandmother! Ha ha. So my dad is a great inspiration and natural choice, when it came to pick talented guests to “Melting Clocks”, joining a respectful credit with artists such as Marty Friedman, Marina Maximilian, Roy Zu-arets and many more.

I have to confess that I’ve always seen Orphaned Land’s music – and your solo work on “Melting Clocks” as well – as something optimistic with a lot of positives vibes within despite sometimes very serious or sad meaning of it. However, there are many bands with absolutely opposite aim – to make music as dark as possible and to depress people. What do you think about this misanthropic or purely aggressive music?

It’s funny that you felt it! It’s true, exactly who I am – a very happy and positive person, but with a deep soul that knew some sad as hell moments in my life, and it is my natural composition to go for sad tunes in happy content. That’s what I “specialize”, in a way. And as main composer in O.Land, as well as sole composer on my releases, it can be felt…

I guess that Orphaned Land will still be your main priority in the future but… do you think there might be any more solo albums? Should we expect anything new from you alone in the foreseeable future? Maybe some collaboration with Dave Lombardo as he spoke of a possibility of making such thing happen in some interview?

You bet! In fact, I just began working on my next Solo release these days. I can say for now that it’s a diverse and full of surprises album, it is a concept album with very rich layers. And it will feature some amazing guest musicians from around the world. I can’t wait to record it! Arggg… now it’s stuck in my head for months till it’s birth :) Stay tuned for a mid-2014 release, or even sooner ;-)

When speaking about Dave Lombardo, the two of you participated on a show called Thrash Meets Oriental in May. Whose idea was it and what was it all about? I can’t really imagine what’s happening on the stage of such event. Did you play some Slayer stuff? Or your solo music? Or was it a pure jamming session? What is it like to play with such titan like Dave?

Well, Dave is a cool guy and a none believable drummer. We both find many similarities – we both are in bands that are quite established (needless to say, I don’t compare the amazing work of Slayer to O.Land, but still, 22 years of hard work..), and still we both are the only ones in our bands that do solo projects and express our musicality in more than one way. He does Fantomas with Mike Patton, Philm etc, so I really adore his approach to open minded and full-flowing musicality. we did a special jam that incorporated my Bouzoukitara and oriental rock along with his crazy unreal drumming, followed by my truly so talented band members from my solo group, Or Lubianiker on Bass guitar, and Roei Fridman on percussion. we hope to make something bigger in the future, maybe, we’ll see. We’re both VERY busy ha ha!

Playing with Dave Lombardo wasn’t your only collaboration with well-known musicians. In October 2012 you embarked on the Guitar Universe Tour together with Marty Friedman and Stéphan Forté. From what I found on the internet, this tour was something like a smaller G3 and it should bound together music of various cultural backgrounds. How did it work together? And how can such experience influence one’s creativity? Do you think that events like this will have some impact on the music you’re going to write in the future?

Guitar Universe is exactly that – it’s sort of a G3-like experience, with exotic guitar styles from around the world. the collaboration in the 1st tour with Stephan was great, and we look to try more tours like that in the future. next time maybe with more open jam and mutual songs (as we did occasionally on the tour).

I have the very last question for you which is a little break from music at the end. Are you interested also in other forms of art? I mean… are there any authors, filmmakers, painters etc. whose works your really like? Thank you very much for your time and for your answers!

I love nature. Life is art for me. I look at butterflies and I’m amazed how they become so colorful from their initial boring phase of caterpillars. They fulfill their colorful dreams. If people were only more like that, we’d have a more healthy and happy humanity.