Archiv štítku: oriental

Al-namrood – Wala’at

Al-namrood - Wala'at

Země: Saúdská Arábie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 22.6.2020
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Al hirah
02. Sahra yaesa
03. Tabqia
04. Kail be mekialain
05. Al shareef al muhan
06. Fasique
07. Aar al estibad
08. Alhallaj
09. Wahum althaat
10. Alqaum

Hrací doba: 36:26

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Al-namrood jsou nepochybně zajímavou kapelou a jistě není úplně těžké uhádnout, proč tohle říkám. Samozřejmě tím mám na mysli jejich původ – kapela totiž pochází ze Saúdské Arábie.

Blízký východ obecně nepatří k místům, kde by se metalu dařilo nějak zásadně. Politická nestabilita regionu v kombinaci s ortodoxním náboženstvím jednoduše žánru nijak nenahrává. Když někdo kvůli produkci hudby může čelit tvrdým represím, natožpak aby ji měl kde a pro koho hrát, tak je jasné, že takové riziko podstoupí jen největší fanatici. Pár kapel z arabských zemí se samozřejmě najde, ale najít takovou, která by kromě exotického původu a v tom lepším případě i exotické hudební atmosféry dokázala nabídnout také kvalitu srovnatelnou se západními smečkami, to už je těžší.

O Al-namrood si myslím, že požadavky na kvalitou dokážou splnit a že se jedná o formaci, jež stojí za pozornost nikoliv jen jako kuriozita, ale také, ne-li spíš především díky své hudbě. Ostatně ne náhodou dnes patří k nejznámějším blackmetalovým skupinám v regionu – částečně díky dobré produkci, částečně samozřejmě i díky vytrvalosti. Vzpomínám si, že ještě v době, kdy vycházela alba jako „Estorat taghoot“ nebo „Kitab al awthan“, šlo o takovou menší senzaci. Dneska už lze Al-namrood bez problémů považovat za zaběhnuté seskupení, které alba vydává docela pravidelně. Popravdě řečeno, nedávná tříletá přestávka, která proběhla mezi letošním počinem „Wala’at“ a minulým albem „Enkar“, byla ta nejdelší, jakou kdy trio Mephisto, Ostron a Humbaba potřebovalo k vytvoření dlouhohrající placky.

I navzdory tomu, co jsem řekl a že mi jsou Al-namrood sympatičtí, jsem se jejich muziky postupem let trochu přejedl. První alba jsem svého času docela žral, orientálního black metalu jsem v té době moc neznal a šlo pro mě o něco nového a neslyšeného. I proto mě to bavilo. „Diaji al joor“ z roku 2015 už mě ale vlastně nebavilo a následné „Enkar“ jsem pro jistotu vynechal úplně. Zjistil jsem, že ani k poslechu „Wala’at“ nemám nějakou zásadní motivaci, ale pořád si myslím, že Al-namrood patří ke skupinám, které si zde svůj prostor zaslouží, a proto jsem se rozhodl album naposlouchat a cosi o něm sepsat.

Základní recept samozřejmě zůstává zachován. Al-namrood opětovně drhnou black metal se silnou blízkovýchodní aurou. Což je nepochybně v pořádku, protože moc nedává smysl, aby se kapela zbavovala svého trademarku i výlučnosti. Od doby, kdy jsem Al-namrood poslouchal naposledy, se každopádně několik věcí zlepšilo. Na obal se tentokrát dá i koukat a oproti dřívějším digitálním umělotinám to považuji za krok správným směrem. Rovněž mě tentokrát tolik neobtěžuje Humbabův humpolácký projev, který se už také stal poznávacím znamením novější tvorby Al-namrood – vříská zde ostatně už od „Heen yadhar al ghasq“ z roku 2014.

Na druhé straně ale „Wala’at“ pořád trpí na některé neduhy, s nimiž jsem osobně trochu zápolil již na několika předešlých albech. Především mi trochu vadí, že se materiál strašně rychle ohraje. „Wala’at“ trvá lehce přes půlhodiny a nepříjemně rychle jsem zjistil, že nahrávku už znám až příliš a nemá mi dál co nabídnout. Několik skladeb sice pořád dokáže zabavit, jmenovitě například „Alhallaj“ se mi zdá dobrá, ale třeba začátek desky se pro mě už docela vyčerpal.

Neřekl bych ovšem, že se jedná o špatný počin. „Wala’at“ pořád na pár poslechů funguje uspokojivě a nabízí charakteristický a specifický zvuk Al-namrood. Navíc nepochybuji o tom, že kdo se zde s kapelou setká poprvé, může být regulérně nadšený. Osobně se ale k „Wala’at“ v budoucnu vracet nebudu.


Heathen Beast – Rise of the Saffron Empire

Heathen Beast - Rise of the Saffron Empire

Země: Indie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Transcending Obscurity Distribution

Hrací doba: 14:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Není to zas tak dávno, co jsem tu poprvé psal o indické kapele Heathen Beast – minulý měsíc zde vyšla recenze na jejich kompilaci „Trident“, v jejíchž útrobách se nacházela všechna tři dosavadní minialba, která vyšla v letech 2010, 2012 a 2015. Už tehdy jsem psal, že Heathen Beast mají těsně před vydáním svého čtvrtého EP, které ponese název „Rise of the Saffron Empire“. A vzhledem k tomu, že mě ta muzika na kompilaci bavila, rád jsem se pustil i do téhle novinky.

Heathen Beast si na „Rise of the Saffron Empire“ drží svůj nastolený standard a jako vždy nabízejí tři skladby o celkové délce cca čtvrthodiny (v tomto mírně vybočovalo jen třetí EP „The Carnage of Godhra“, které se vyšplhalo na bezmála dvacet minut). A svůj standard si vlastně Indové udržují nejen co do formy nového minialba, nýbrž i co do jeho obsahu. A tím mám na mysli jak styl, tak kvalitu muziky.

Právě hudební styl, jaký Heathen Beast předvádějí, je tím hlavním, proč téhle skupině věnovat pozornost. Indové totiž míchají black metal s folklórem oblasti svého původu, což v překladu znamená, že se jedná o extrémní metal s náladou Přední Indie. Možná, že dneska už si člověk z takové kombinace nesedne na prdel tak jako kdysi, ale pořád je to zajímavé a působí to svěže. Tím spíš, když to Heathen Beast dokážou přetavit do zábavného výsledku.

Navíc mi připadá, že na „Rise of the Saffron Empire“ je ono propojení folklóru a typických metalových propriet jako tvrdé kytary či extrémní řev ještě organičtějští než na předcházejících počinech. Jistě se zde najdou i momenty, kdy se jedná o regulérní metalovou vypalovačku, ale takové rozhodně netvoří majoritní část hrací doby. Naopak je čím dál tím častější situace, kdy pod blackmetalovou smrští stále jedou orientální rytmy. Docela by mě zajímalo, zdali Heathen Beast používají nějaké v „titulcích“ neuvedené perkusní nástroje, anebo to fakt všechno hrají na klasické bicí, jelikož čistě dle sluchu mi to připadá spíše jako ta první možnost. Tak či onak je to ale dobré.

Skutečná lahůdka se ovšem nachází v závěru „Rise of the Saffron Empire“ ve skladbě „Swachh Bharat“. Až doposud byli Heathen Beast vždy metalovou kapelou s orientálními prvky, ale právě v téhle kompozici se ten poměr pocitově když ne přímo obrací, tak přinejmenším vyrovnává, a ačkoliv tam kytary, bicí i řev stále jsou, metal zde hraje roli jen jakéhosi doplňku védským rytmům a také jedné skutečně nádherné melodii, jež tu a tam probleskne na povrch. Za mě je tohle asi doposud ten nejlepší kus, jaký mají Heathen Beast na kontě, a pokud by do budoucna takových věcí chtěli udělat víc, já jsem pro všemi deseti.

Každopádně, „Rise of the Saffron Empire“ je povedenou orientálně blackmetalovou jednohubkou i jako celek, a jestli máte míchání takových věcí dohromady, určitě se na Heathen Beast. Svou dosavadní krátkohrající tvorbou mě Indové získali na svou stranu, tak doufám, že příště už bude následovat dlouhohrající porce, která definitivně rozhodne, jak na tom kapela je…


Darkestrah / Al-namrood – Akyr Zaman / Tajer al punqia

Darkestrah / Al-namrood - Akyr Zaman / Tajer al punqia

Země: Kyrgyzstán / Německo, Saúdská Arábie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Shaytan Productions

Hrací doba: 21:52

Odkazy Darkestrah:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Al-namrood:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Shaytan Productions je docela zajímavé vydavatelství. Navzdory svému kanadskému původu se totiž zaměřuje na orientální black metal a pár perliček z téhle oblasti se ke mně skrze jejich kanály již dostalo. Suverénně největším jménem v jejich portfoliu jsou Al-namrood ze Saúdské Arábie, které Shaytan vydávají již od prvního EP. V nedávné době ovšem firma začala spolupracovat s další význačnou kapelou black metalu, jenž svou atmosférou a tématikou míří do orientálních končin, byť v tomto případě je to spíš střední Asie, nikoliv Blízký východ.

Touto kapelou jsou Darkestrah, jejichž zemí původu je oficiálně Německo, ale všichni víme, že kořeny formace leží v Kyrgyzstánu. Nicméně, Darkestrah jsou sami upsáni pod větší firmou Osmose Productions, tudíž se Shaytan starají o nová vydání staršího materiálu – takhle již pod jejich hlavičkou vyšly vinyly třetí a čtvrté desky „Epos“ a „The Great Silk Road“, přičemž LP reedice debutu „Sary Oy“ je už také na cestě.

Důvod, proč jsem z portfolia Shaytan vypíchnul právě zmiňované dvě formace, však netkví jen v tom, že jsou tím nejznámějším, ale především fakt, že tato dvě esa labelu nedávno spojila síly na společném splitku.

Jako první začínají Darkestrah, kteří ovšem nenabízejí nový materiál, nýbrž alternativní verzi skladby „Akyr Zaman“, jejíž originál vyšel na desce „Embrace of Memory“ z roku 2005. Nebudu kecat, Darkestrah patří mezi moje srdcovky a zrovna „Akyr Zaman“ je jedna z mých nejoblíbenějších věcí od nich – ta píseň je prostě geniální a fakt nebudu přehánět, když řeknu, že málokterý song mám v paměti vypálený takhle nesmazatelně jako právě „Akyr Zaman“.

O to víc je pro mě nezvyk poslouchat jinou verzi než tu, kterou znám nazpaměť – a právě díky tomu mi tahle splitková podoba přijde taková divná. Nicméně, skladba sama o sobě je v jádru naprostý kumšt, a i když mi zde připadá „divná“, pořád je strašně super a pomyslný splitový souboj s ní Darkestrah vyhrávají na plné čáře. I navzdory faktu, že to není nový materiál a že originál je subjektivně mnohonásobně lepší.

Al-namrood již nabízejí dosud neslyšenou věc, konkrétně „Tajer al punqia“ rozdělenou na dvě části. I tuhle formaci jsem svého času míval rád, ale nějak mi přijde, že se saúdsko-arabští ďáblové na posledních počinech poněkud začali točit v kruhu, a navíc mi moc neleze pod fousy vokál aktuálního zpěváka Humbaby. „Tajer al punqia“ nic nemění ani na jedné z těchto dvou skutečností. Song se nese v podstatě v totožném duchu jako loňské album „Diaji al joor“, jež mi přijde jako nejméně zábavná věc od Al-namrood vůbec. Poslouchá se to v cajku, ale po „Estorat taghoot“ sáhnu vždy radši.

Nakonec si splitko stejně koupím, ale na rovinu říkám, že především kvůli Darkestrah. A navíc ani ne tak kvůli kvalitě jejich příspěvku (originál je prostě lepší), jako spíš jen kvůli jejich jménu, protože kupuju všechno, na čem se jejich logo objeví. Toť asi tak vše, co bych k počinu řekl…


Heathen Beast – Trident

Heathen Beast - Trident
Země: Indie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
I. Ayodhya Burns
01. Blind Faith
02. Religious Genocide
03. Ayodhya Burns

II. The Drowning of the Elephant God
04. Drowning of the Elephant God
05. Contaminating the Ganges
06. Bakras to the Slaughter

III. The Carnage of Godhra
07. The Carnage of Godhra
08. Ab Ki Baar Atyachaar
09. Gaurav Yatra (The Aftermath)

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Je to už nějakých pár let, co na metalové scéně vrcholil trend pohanského metalu. Metalová obec tehdy letěla po čemkoliv folkovém či vikinském jako slepice po flusu a vydavatelství a promotéři s vidinou výdělku podobné bandy posluchačům s radostí servírovaly ve velkém. Tak nějak mi připadá, že celá tahle vlna vykrystalizovala do stavu, kdy se metalové pohanství pojilo především se severskou mytologií (mnohdy znásilněnou romantikou a pohádkovým přístupem, ale to už je zase jiná věc), protože právě do Skandinávie ve své tvorbě mířila podstatná část podobně laděných kapel, a to i když z téhle oblasti třeba nepocházely.

Nicméně ve skutečnosti taková rovnice, že vše pohanské je severské, neplatí a dnešní formace toho bude důkazem, jelikož se už jen podle názvu jedná o hrdé neznabohy, ale nějakému severu se nevěnují ani náznakem, dokonce ani Slovanům, Keltům nebo čemukoliv jinému evropskému. To je ovšem dobře, protože už jen vzhledem k původu Heathen Beast by něco takového bylo dost zvláštní. Tahle smečka totiž pochází z Kalkaty v Západním Bengálsku, což je – ano, vzpomínáte si správně na zeměpis na střední – v Indii.

Nepochybuji o tom, že vám je po tomhle důvodu docela zřejmé, v jakém duchu a v jaké atmosféře se muzika Heathen Beast bude nést, nicméně i přesto by – přinejmenším alespoň z formálních důvodů – mělo explicitně zaznít, že oblast původu skupiny je zde skutečně cítit. Heathen Beast drhnou pohodový black metal, který je takový příjemně neurvalý a disponuje hodně uřvaným vokálem. To by v zásadě nebylo nic špatného, avšak ani nic výjimečného. Nicméně důvod, proč téhle skupině věnovat pozornost, tkví právě v tom, že Indové onen metalový základ kombinují s orientálními melodiemi a rytmy Přední Indie.

Pokud byste tuhle složku, jež produkci Heathen Beast dodává ten patřičný šmrnc, škrtli, tak by vám vlastně nezbylo nic jiného než pohodová hoblovačka, ale na kdyby se nehraje, protože to tam je a zní to prostě zajímavě. Jistě, tihle Indové rozhodně nejsou prvními ani posledními, kdo něco takového zkouší – ostatně, několik takových kapel jsme si tu již v průběhu let také představili, namátkou třeba singapurskou stálici Rudra nebo nepálský objev Dying Out Flame. Ale to nic nemění na tom, že to není přístup, na nějž byste narazili u každé druhé kapely – zvláště pak to platí pro nás Evropany, jelikož zas tolik podobně laděných formací sem k nám nepronikne ani v době internetu.

Ale zpátky k Heathen Beast a tentokrát už konkrétně k jejich počinu „Trident“, protože by se rozhodně slušelo vysvětlit, co je tahle nahrávka vlastně zač. V minulosti Indové vydali tři EPčka, jmenovitě „Ayodhya Burns“ (2010), „The Drowning of the Elephant God“ (2012) a „The Carnage of Godhra“ (2015), z nichž každé obsahuje celkem tři skladby (první dvě minialba trvají cca čtvrthodinku, to poslední necelých dvacet minut). Zcela záměrně jsem tu ta tři ípka takto otrocky vypsal, protože právě ta jsou také náplní „Trident“. Nejedná se totiž o řadové album, nýbrž jen o kompilaci, jež shrnuje dosavadní tvorbu Heathen Beast. Svým způsobem by tedy skoro šlo „Trident“ chápat i jako uzavření jedné části historie kapely a nadcházející čtvrté EP „Rise of the Saffron Empire“, jež vyjde 15. března, považovat za cosi jako druhý začátek. Ale nutno dodat, že takhle to působí možná jen na mě, protože jinak samozřejmě netuším, zdali to tímhle způsobem bylo míněno.

U podobných kompilaček, kde se schází materiál z různých období, mnohdy nastává problém nevyrovnanosti, ať už co do kvality skladeb či co do jejich formy, když se skupina v průběhu let vyvíjí. Je pozitivní, že v tomto ohledu u „Trident“ nevidím žádný problém. Už na prvním ípku „Ayodhya Burns“ totiž Heathen Beast hráli poměrně zajímavě a veškeré ty etno prvky tu již byly. Sice je znát, že v samotném závěru kompilace (všechny tři počiny jsou na ní seřazené chronologicky) je to propojení metalu a orientálních prvků ještě organičtější, čehož je nejlepším důkazem asi „Gaurav Yatra (The Aftermath)“, ale není to zas až tak zásadní rozdíl, aby to při poslechu „Trident“ nějak výrazněji rušilo.

Z téhle stránky by se tedy skoro mohlo zdát, že člověk neznalý starší tvorby Heathen Beast by „Trident“ klidně mohl vzít jako normální desku a tak ji také poslouchat. Ve skutečnosti to však zas tak lehce nejde, protože tomu přece jen brání jedna věc – zvuk. Zdá se, že jednotlivá ípka neprošla žádnou zvukovou úpravou či sjednocením a byla zde ponechána ve své původní formě. To sice má svůj smysl, ale na druhou stranu to taky znamená, že sound na „Trident“ trochu kolísá a vždy po třech písničkách jakoby přeskočí. Obzvláště mezi „Ayodhya Burns“ a „The Drowning of the Elephant God“, to jest mezi třetím a čtvrtým songem, je ten skok opravdu citelný a doslova praští přes uši.

Heathen Beast

Nicméně předpokládám, že účelem „Trident“ asi nebylo pohodlným způsobem suplovat první řadovku, spíš šlo o představení dosavadního snažení Heathen Beast novým posluchačům v ucelené formě jednoho počinu. A to se vlastně povedlo. Třeba já jsem starší počiny vůbec neznal, takže pro mě šlo o první seznámení – které zafungovalo. Muzika Heathen Beast je zajímavá, bavila mě a je v ní cítit velký potenciál. Pokud budou Indové pokračovat v nastolené cestě a nevydají se opačným směrem k omezení orientálních prvků, což by dle mého názoru byla velká škoda, pak se na jejich další tvorbu rád podívám.


Hanormale – Amaterasu omikami

Hanormale - Amaterasu omikami
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Amaterasu omikami

Hrací doba: 41:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Vždycky jsme se tu s obrovskou radostí a škodolibostí posmívali takovým těm obskurním záležitostem typu viking metal z Brazílie, protože je to už ze své podstaty trochu nonsens. V dnešní recenzi to však bude trochu obrácené, protože se nebudeme bavit o neevropské skupině, která se zhlédla v typicky evropské stylizaci, nýbrž o evropské skupině, jejíž inspirace míří mimo Starý kontinent do úplně jiného kulturního prostředí. Dámy a pánové, seznamte se s „japonským“ black metalem z Itálie…

Na jednu stranu nějak nevidím, proč by se k Hanormale mělo přistupovat jiným způsobem než k vikingům z Jižní Ameriky, protože je to zdánlivě úplně stejný nonsens. Na druhou stranu, i přesto si tahle záležitost nějaké opovržení nebo výsměch nezaslouží, přičemž ten důvod je vcelku prostý – ta hudba je opravdu dobrá.

Hanormale je projektem italského muzikanta, jenž si říká Arcanus Incubus (věřte tomu nebo ne, ale skutečně nejde o jeho občanské jméno), což je poměrně činorodý chlapík, jehož portfolio už pár kapel čítá. Jeho asi nejznámějším působištěm jsou Mystical Fullmoon, s nimiž jsme se tu ostatně již v recenzích jednou setkali. Jejich poslední album „Chthonian Theogony“ mě však i navzdory svým objektivním kvalitám příliš nebavilo…­ naproti tomu Hanormale (resp. ta aktuální deska) je co do působivosti někde úplně jinde, až bych se nebál říct, že v tomhle případě vedlejší projekt vcelku hravě a na plné čáře přebíjí hlavní skupinu.

Pod hlavičkou Hanormale v minulosti vyšla jedna deska „Oni monogatari“, což se stalo v roce 2010. Až loni se Arcanus Incubus nadechl k druhému black metalovému výletu do Země vycházejícího slunce, jehož název zní „Amaterasu omikami“. I když… ve skutečnosti zní název desky „天照大御神“, nicméně mi snad odpustíte, když si v tomhle případě dovolím užívat radši přepisu do latinky.

Ať už ale budeme volit originální název nebo přepis do písma, které je nám ve střední Evropě přece jenom bližší, nic to nezmění na faktu, že „Amaterasu omikami“ je poměrně ambiciózní nahrávkou. Nachází se zde totiž jen jedna jediná kompozice, jejíž hrací doba se rozpíná na ploše 41 minut. To je samozřejmě docela neskromná stopáž, protože složení už jen desetiminutové skladby není jen tak, natožpak když se jedná to takovýhle kolos. Nicméně v případě „Amaterasu omikami“ (snad jste si nemysleli, že se ta píseň bude jmenovat jinak než to album, když je jen jedna) to není vůbec na překážku, protože se stále jedná o výtečnou záležitost.

Což je možná skoro až s podivem, jelikož „Amaterasu omikami“ je svým způsobem poměrně monotónní skladbou, především co se té black metalové složky týká. Takřka po celou dobu se totiž jedná o hradbu rychlopalebných bicích a nekonečného kytarového riffování, přičemž tyhle dvě věci poleví jen v několika málo vzácných zvolněních jako například v 10. minutě nebo ve 27. minutě. Black metalové vokály jsou vcelku nevýrazné, a ač se tu a tam ozvou, nijak zvlášť velkou pozornost nepoutají a jsou do celku zapuštěné takovým způsobem, že to z nich dělá spíše další nástroj.

Možná vás napadne, co na něčem takovém může být tak dobrého, když to takhle zní v podstatě celých 41 minut. Je to samozřejmě trefná otázka, ale snad na ni dostatečně odpoví jedna věc, kterou jsem až doposud záměrně zamlčoval, protože nějaké to drama čas od času nezaškodí. Ono s tou monotónností „Amaterasu omikami“ to totiž ve skutečnosti zas až tak žhavé není. Black metal je zde spíše totiž takovým podkladem, který nahrávku žánrově zastřešuje a svou nerušivou konstantní podobou slouží jako prostředek k tomu, aby se posluchač mohl do desky takříkajíc ponořit.

Hanormale - Amaterasu omikami

A nad tento black metalový základ pak vystupuje další plejáda nemetalových nástrojů, které velkou měrou přispívají k zábavnosti a rozmanitosti materiálu a v neposlední řadě také nahrávce dodávají onen kýžený orientální feeling, bez něhož by samozřejmě úvod s Japonskem neměl valného smyslu. V průběhu celých 41 minut zde v mnoha melodických linkách vystupují piáno, saxofon, viola, housle, flétna, ale i třeba přídavné perkuse nebo didgeridoo a také mnohé další, údajně podomácku vyráběné instrumenty. To vše se postupně vynořuje nad black metalovou stěnu, aby se to v ní posléze opět ztratilo a opět se vynořilo za několik minut. A dohromady to dává natolik pestrou mozaiku, že paradoxně i navzdory monotónnějšímu black metalu je „Amaterasu omikami“ nakonec barvitou deskou.

A nejen barvitou, ale i nadmíru zábavnou. „Amaterasu omikami“ se na první pohled možná tváří poněkud zvláštně, ale za pozornost rozhodně stojí, byť samozřejmě budu chápat, když ne každému její pojetí sedne. Mě si ale Arcanus Incubus (a početná řádka hostů) se svým dítkem dokázal získat na svou stranu a rád si „Amaterasu omikami“ příležitostně přidám do své osobní sbírky. Co se tedy mě týče, mohu to k poslechu rozhodně doporučit…


Al-namrood – Diaji al joor

Al-namrood - Diaji al joor
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Dhaleen
02. Zamjara alat
03. Hawas wa thuar
04. Ejhaph
05. Adghan
06. Ya Lle taasatekum
07. Hayat al khezea
08. Ana al tughian
09. Alqab ala hajar

Hrací doba: 39:39

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Vzpomínám si na to, jak se svého času Al-namrood objevili na scéně a všichni na to čuměli jak na zjevení – ty vole, black metal ze Saúdské Arábie! Orientální black metal, chápeš? A není to vlastně zas až tak dlouho. Teď mi to pocitově skoro připadá, jako kdyby tu Al-namrood byli už strašně dlouho, a přitom jejich debut „Astfhl al tha’r“ vyšel teprve v roce 2009 a jejich přelomové album „Estorat taghoot“, s nímž se dostali do relativně širšího povědomí, v roce 2010.

Během těch několika málo let se ovšem situace docela změnila a spíš než jako exotickou raritku a špek pro fajnšmekry lze dnes Al-namrood považovat už za solidní stálici. Arabové totiž nijak zvlášť neotálejí a vydávají desky v poměrně rychlém tempu a ve víceméně pravidelném intervalu. Ze těch sedm let od roku 2009 totiž mají na kontě již pět desek, přičemž ta nejnovější nese název „Diaji al joor“ a navazuje na „Heen yadhar al ghasq“, které vyšlo v lednu 2014. Když tak ale „Diaji al joor“ poslouchám, tak mě bohužel napadá něco v tom smyslu, jestli by Al-namrood neslušelo trochu zvolnit kadenci a nechat materiál zrát trochu delší dobu.

Až doposud mě Al-namrood vždy bavili. Viděl jsem už nějaké ne úplně nadšené ohlasy na „Heen yadhar al ghasq“, ale i to se mi líbilo. Naproti tomu „Diaji al joor“ je prvním albem skupiny, o němž bohužel musím říct, že mě příliš neoslovilo – a popravdě, ještě to takhle formuluji poměrně eufemisticky. Formálně je přitom vše stále na svém místě, protože se Al-namrood nijak nevzdálili od hudebního konceptu, s nímž slavili úspěch na předcházejících nahrávkách. Opětovně se tedy jedná o poměrně syrovější a špinavější black metal, v jehož hrudi ovšem tluče orientální srdce. Stejně jako vždy v minulosti, i tentokrát nechybí hmatatelná blízkovýchodní aura a atmosféra arabského světa, je zde množství orientálních melodií a folklórních nástrojů. Formálně by to všechno stále mělo být setsakra zajímavé, ale nějak to prostě není ono a výsledkem je – nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – nejméně záživný počin z celého dosavadního počínání Al-namrood.

Nabízí se vcelku trefná otázka, kde přesně se stala chyba. Možná si budete klepat na čelo, ale přijde mi, že „Diaji al joor“ zní tak nějak humpolácky. Lépe to asi nedokážu pojmenovat – tenhle výraz mi na to sedí docela přesně, protože právě takovýhle pocit z desky mám. Je to takové jakoby trochu rozjeté a není v tom cítit ona lehká skladatelská ruka, jež mi na starších věcech nechyběla. Problém nastává především v těch nejmetalovějších pasážích, jelikož právě zde je ono humpoláctví nejhmatatelnější. Naopak orientální momenty jsou mnohdy tím jediným, co „Diaji al joor“ nějakým způsobem drží nad vodou a díky čemu je to stále ještě vcelku snesitelná nahrávka.

A vedle toho mám s „Diaji al joor“ ještě jeden dost zásadní kříž – nemůžu si pomoct, ale tentokrát mě strašně dráždí zpěvák Humbaba. Ten do Al-namrood nastoupil před nějakými dvěma lety a svou dlouhohrající premiéru si odbyl na minulém „Heen yadhar al ghasq“, kde jsem s jeho výkonem žádný zásadní problém neměl. Na „Diaji al joor“ mě ale jeho vokální přednes místy regulérně sere a vinu na onom výše zmiňovaném humpoláctví nese z velké části právě on. Neříkám, že to, co zde předvádí, je skrz naskrz průser, protože Humbaba se představuje hned v několika poměrně variabilních polohách, z nichž některé jsou v klidu. Jiné se mi ale skutečně nelíbí a dokážou mi pokazit i jinak vcelku povedené skladby jako třeba „Adghan“, jež disponuje hezky epickou ústřední melodií.

V konečném důsledku se ovšem přece jenom nemůžu ubránit jistému zklamání, jelikož „Diaji al joor“ je opravdu nejslabším dlouhohrajícím počinem Al-namrood a na jejich vrcholné nahrávky jako „Estorat taghoot“ se příliš nechytá. Obecně vzato je tato saúdskoarabská parta stále zajímavá, a pokud někdo starší tvorbu Al-namrood nezná, klidně může být z „Diaji al joor“ na větvi a nadšení mu poteče i ušima, protože těch takto silně orientálních black metalových skupin zas tolik není a zrovna tahle je asi nejvýraznějším představitelem téhle větve. Já osobně však radši sáhnu po albech jako „Kitab al-awthan“ nebo před chvíli jmenovaném „Estorat taghoot“


Melechesh – Enki

Melechesh - Enki
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Tempest Temper Enlil Enraged
02. The Pendulum Speaks
03. Lost Tribes
04. Multiple Truths
05. Enki – Divine Nature Awoken
06. Metatron and Man
07. The Palm, the Eye and Lapis Lazuli
08. Doorways to Irkala
09. The Outsiders

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Melechesh samozřejmě nejsou jediní, kdo do metalové muziky přimíchává blízkovýchodní feeling, ale dovolil bych si tvrdit, že hned po svých izraelských kolezích Orphaned Land jsou asi nejznámější, kdo s tímhle konceptem pracuje. Na rozdíl od svých zmiňovaných a o kousek proslulejších krajanů se však Melechesh neutápějí v otravném multikulti sluníčkování a jejich pojetí je stále nabroušené a metalové.

Konkrétněji si tahle smečka okolo holohlavého ďábla Ashmediho hoví v povětšinou rychlejším black metalu řezaným znatelnou thrash metalovou pilou. Na Melechesh se mi však vždy líbilo, že onen orientální pel v jejich hudbě nepramení pouze ze samplů, nějakých těch perkusí a sem tam tradičního (anebo pro metal netradičního – přijde na úhel pohledu) nástroje, ale ten feeling je cítit i v jejich hře na elektrické kytary.

I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si Melechesh svého času oblíbil – samozřejmě vedle vysoké úrovně skladatelské stránky. Popravdě mě tahle kapela zaujala hned na první poslech, když jsem na ni svého času narazil v období po vydání třetí desky „Sphynx“ (2003), s níž začalo něco, co bych si dovolil nazvat jako zlaté období Melechesh. Skupina ten svůj charakteristický ksicht a rukopis začala pořádně formovat na druhém záseku „Djinn“ (2001), jenž navázal na poměrně syrový debut „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ (1996). Po něm přišla dvojice vrcholných nahrávek v podobě již jmenovaného „Sphynx“ a následného „Emissaries“ (2006), které se stalo mým osobním favoritem v diskografii téhle formace. Následné „The Epigenesis“, které vyšlo na podzim roku 2010 jakožto první počin Melechesh pod metalovým gigantem Nuclear Blast, mě s odstupem několika let baví o něco méně než „Emissaries“ a „Sphynx“, nicméně stále šlo o výborný počin, jenž svým autorům ostudu rozhodně neudělal a víceméně dokázal udržet vysoko nasazenou laťku.

Na přípravu další nahrávky Melechesh spotřebovali pět let času, čímž vyrovnali doposud nejdelší prodlevu mezi debutem a „Djinn“. I přes kvalitní a vyrovnanou diskografii jsem však novinku „Enki“ vyhlížel s menšími obavami – na každém z předcházejících počinů byl znát alespoň nějaký posun a další krok v postupném vybrušování svého stylu. Když ale vyšlo „The Epigenesis“, měl jsem z té desky pocit, že je to konečná stanice. Jak se záhy ukázalo, „Enki“ mi bohužel dává za pravdu, protože se jedná o první počin v historii Melechesh, na němž necítím onen další krok na pouti black / thrashovou pouští. Jako kdyby se Ashmedimu a jeho partě až příliš zalíbilo na koberci a u vodní dýmky, s nimiž se objevili na promo fotkách k „The Epigenesis“, že v další cestě (vývoji) již není třeba pokračovat.

Právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč je pro mě „Enki“ mírným zklamáním a proč jej řadím k tomu méně dobrému, co kdy Melechesh vydali. Ano, musím sice uznat, že po formální stránce mi „Enki“ připadá ještě o kousek rychlejší a thrashovější než jeho předchůdce, ale to je v konečném důsledku jen detail, jelikož to vlastní jádro a pocity jsou vlastně stejné.

Nicméně, nechápejte zle – Melechesh patří mezi skupiny, které jsou i ve své „slabší“ chvilce stále velice dobré a pohybují se nad průměrem, což je i případ „Enki“. Technicky vzato totiž nahrávce vlastně nemám co vytknout – a tím nemyslím jen zvuk nebo fakt, že je to všechno výborně zahrané. Měl jsem na mysli i to, že je „Enki“ také velice dobře složené a že proti vypalovačkám jako „The Pendulum Speaks“, „Lost Tribes“ anebo „Metatron and Man“, jež se po úvodní zběsilé pasáži zvrhne do rozmanitější druhé půle, nelze nic moc namítat. Riffy opětovně řežou jak pouštní vzduch, Ashmedi svým jedovatým vokálem opětovně vzývá všechny džiny a blízkovýchodní feeling je takřka všudypřítomný. Všechno je na svém místě a je to super… až na malý detail, že na „The Epigenesis“, „Emissaries“, „Sphynx“„Djinn“ mi to připadalo o kousek působivější.

Nepopírám však, že „Enki“ obsahuje i několik skvělých skladeb, které se v mých očích staly jednoznačnými vrcholy. Jedná se o celkem tři písně a shodou náhod to jsou zrovna ty tři nejdelší. Ačkoliv když tak o tom přemýšlím, ona to zas až taková náhoda asi nebude, jelikož v těch rozmáchlejších kusech se Melechesh ještě o něco více zaměří na atmosféru, což mi plně vyhovuje. Abych ale nechodil příliš dlouho kolem horké kaše, tak už konečně vybalím, že mluvím o skoro-titulní „Enki – Divine Nature Awoken“, jež postupnými obměnami ústředního riffu skvěle graduje, a finálním opusu „The Outsiders“, který je kompozičně hodně zajímavě vystavěn (paralelu s „The Epigenesis“, titulním závěrečným songem předchozího alba, nelze nevidět). Nicméně abych byl zcela upřímný, naprosto suverénním vrcholem celého „Enki“ je pro mne osmiminutová tribal instrumentálka „Doorways to Irkala“ s excelentní mysticky-orientální aurou.

Melechesh

Trochu zklamáním jsou ovšem tři hvězdné hostovačky. Pozvání na album totiž přijali Max Cavalera (Soulfly, Cavalera Conspiracy, ex-Sepultura) do songu „Lost Tribes“, Sakis Tolis (Rotting Christ) do písničky „Enki – Divine Nature Awoken“ a Rob Caggiano (Volbeat, ex-Anthrax) do „The Palm, the Eye and Lapis Lazuli“. To jsou ve všech třech případech dost velká jména na metalové scéně, a když už si na desku pozvete někoho takového, myslím, že není od věci mu dát prostor. Abych byl ale upřímný, kdybych si o jejich přítomnosti nepřečetl, tak bych to během poslechu nijak nepostřehl, protože všichni tři se v té smršti riffů dočista ztratili a jsou zcela neviditelní. Že člověka netrkne na první poslech, že na tu kytaru hraje někdo jiný, to ještě dejme tomu, ale když se ztratí i vokály (a to třeba řev Cavalery je hodně jinde než Ashmediho vřískot), tak to je asi stejně „dobrá“ vizitka, jako že je na black / thrash metalovém albu nejzábavnější folková instrumentálka. Jasně, ten Cavalera tam přece jen trochu slyšet je, ale dokud jsem ho nezačal hledat, tak mě to samo o sobě prostě nepraštilo do uší…

Vím, že jsem tentokrát kritikou úplně nešetřil, avšak Melechesh je natolik kvalitní skupina, že by bylo pokrytecké přivírat oči a tvářit se, že z toho sedím na prdeli. Nicméně i přesto musím zdůraznit, že „Enki“ je obecně vzato stále povedená nahrávka, a nezastírám, že jejím asi největším neduhem je to, že Melechesh v minulosti hned několikrát dokázali, že to umějí ještě lépe…


Druhý pohled (Kaša):

Izraelští Melechesh si tentokrát dali řádně na čas, když na svou šestou studiovou nahrávku „Enki“ nechali čekat pět let, ačkoli jedním dechem dodávám, že to čekání se opravdu vyplatilo. I když nepatřím mezi skalní příznivce kapely, což znamená, že letošní placku jsem nevyhlížel měsíce dopředu a první dvě alba jsem slyšel snad jednou v životě, tak „Enki“ je po vzoru svých dvou předchůdců opět velmi kvalitní počin, a Melechesh tak ukazují, že si svůj tvrdě vydobytý respekt zaslouží.

Ta jejich kombinace blacku, thrashe a špetky orientálních prvků funguje dohromady tak přirozeně, že nevadí ani hodinová hrací doba, která je oproti „The Epigenesis“ ještě vcelku v pohodě. Na Melechesh pro mě není nejpřitažlivější jejich orientální původ, který mám celkem na salámu, protože i když je novinka jistě svázaná nějakým lyrickým konceptem, tak bez dalšího studia východního božstva do něj člověk stejně nijak nepronikne. Kdepak. Tím hlavním magnetem, jímž mě k sobě Melechesh přitahují, je kytarová práce Molocha a Ashmediho, jejichž barvitost je mi velice po chuti. Jak v rychlejší „The Pendulum Speaks“, tak v rozmáchlejší „Enki – Divine Nature Awoken“ se toho děje dostatek, aby si posluchač mohl objevovat ty skryté poklady dálného východu, ale zase ne tak moc, aby se v té hudbě začal ztrácet.

Melechesh

Oproti minulému zářezu obsahuje „Enki“ méně skladeb, a přijde mi tak o něco živelnější a jasněji orientované směrem na výsledek. Samozřejmě, dá se namítat, že „Enki – Divine Nature Awoken“, závěrečná „The Outsiders“ nebo v celé délce východně-orientální „Doorways to Irkala“ jsou košatější kompozice, které si vyloženě hrají s vrstvenými strukturami, ovšem bez nich by údernost „Lost Tribes“ a „Metatron and Man“ tolik nevynikla. Když už jsem zmínil tu „Lost Tribe“, tak největším překvapením je pro mne nečekaně fakt, že hostující Max Cavalera si v „Lost Tribes“ našel své místo a vůbec nezní blbě, ačkoli jsem se obával pravého opaku a jeho vokální bitva s Ashmedim je jedním z mých nejoblíbenějších momentů desky.

Nebudu to zbytečně protahovat, protože všichni víme, kam tím mířím. Melechesh se mi na „Enki“ zase zalíbili. Těch pět let stálo za to, a ačkoli „Enki“ v mých očích „Emissaries“ ani „The Epigenesis“ nepřekonalo, tak tahle čtveřice opět dokazuje, že se svou tvorbou jistě míří mezi skutečnou elitu extrémního metalu.


Arkan – Sofia

Arkan - Sofia
Země: Francie
Žánr: oriental / melodic death metal
Datum vydání: 23.5.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hayati
02. My Reverence
03. March of Sorrow
04. Leaving Us
05. Soiled Dreams
06. Deafening Silence
07. Endless Way
08. Wingless Angels
09. Beauty Asleep
10. Scar of Sadness
11. Cold Night’s Dream
12. Dark Epilogue

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arkan je kapela, jejíž jméno v našich končinách umí skloňovat jen nemnoho lidí, přičemž já sám jsem se k nim přidal teprve před několika lety na koncertě Orphaned Land, kteří s sebou právě Arkan přivezli jako support. Že to nebude žádná parta nýmandů mi došlo v okamžiku, kdy Arkan – tehdy relativně čerstvě po vydání svého druhého alba “Salam” – dost těžce nakopali prdele všem ostatním kapelám večera, Orphaned Land nevyjímaje, a od té doby je vedu v patrnosti a čekám, kdy se jim konečně podaří získat si mě i studiovým materiálem, protože několik pokusů proniknout do krás “Salam” respektive debutu “Hilal”, jež jsem podnikl, se nesetkalo s vyloženým úspěchem, ačkoli si nemyslím, že by byla chyba na straně kapely. Starším počinům Arkan ale dám rozhodně šanci poté, co jsem strávil docela dlouhou dobu ve společnosti desky “Sofia”, pod jejíž zástavou se Arkan vrátili na scénu takřka rovné tři roky od vydání “Salam”. “Sofia” totiž uspěla tam, kde její dva předchůdci selhali.

Když už jsem recenzi načal prohlášením, že Arkan u nás moc lidí nezná, asi by se slušelo je trochu představit. Kapela oficiálně sídlí v Paříži, ale až na kytaristu Florenta Janniera pocházejí všichni členové ze severní Afriky, konkrétně z Alžírska a Maroka. Není tedy žádné překvapení, že Arkan patří k stále početnější suitě kapel, které metal propojují s typicky arabským melodickým výrazivem. V případě Arkan tu metalovou složku zastupuje – nebo spíš zastupoval – melodický death metal. Ten přítomný čas ale opravdu není na místě, protože na “Sofia” se výraz kapely posunul trochu jinam…

Maje v paměti ten energický nářez, kterým mě Arkan onoho podzimního večera dokonale uzemnili, pro mě byla “Sofia” docela překvapením. Celé album se totiž nese v duchu podstatně klidnějším, a i když z toho jsou melodic death metalové základy pořád cítit, rozhodně výraznější je tu příklon k doom nebo snad i gothic metalovému charakteru. V žádném případě ale nejde o nic vyhraněného a dalo by se tvrdit, že tvář, kterou Arkan na “Sofia” nastavují, je poměrně ojedinělým a veskrze originálním průnikem všech zmíněných vlivů, aniž by však k některému sklouzávala víc než k ostatním. A pak je tu samozřejmě ten arabský faktor, jenž je na “Sofia” opravdu všudypřítomný. Arkan totiž nespoléhají jen na akustické vložky a mezihry, které by navozovaly nezaměnitelnou atmosféru blízkého východu, ale tuhle atmosféru pomáhají budovat i riffy a většina melodií, a před tím, jak se to kapele daří, musím uznale smeknout. Není na tom vůbec nic křečovitého nebo násilného, ale průnik západního i východního hudebního světa je zde předveden mimořádně citlivě a především naprosto uvěřitelně.

Ze středoevropského úhlu pohledu se dá prohlásit, že blízkovýchodní melodika je svým způsobem od přírody melancholická. Arkan ale tuhle “přirozenou” melancholii dovedli mnohem dál a “Sofia” se dá s trochou nadsázky považovat za jeden 50 minut dlouhý žalozpěv. Samozřejmě netvrdím, že by to byla nějak funeral doomová tryzna, s tím tohle album nemá lautr nic společného, ale je to zřetelně cítit jak ze samotné hudby, tak z textů, a to i navzdory jejich abstrakci. A musím říct, že je to tak dobře. Albu to totiž propůjčuje mimořádně ucelenou a těžko zaměnitelnou tvář, a vzhledem k tomu, že je celá deska velice dobře napsaná a přímo výborně nazpívaná, výsledek stojí za to.

První na ráně je jednoznačně vokál. 90 % zpěvu obstarává krásným hlasem obdařená Sarah Layssac a právě ona dále upevňuje onu jedinečnou náturu desky, protože její zpěv se k tomu všemu hodí jako žádný jiný. Člověk jí ten smutek v hlase bez mrknutí oka věří, což je dobře zejména vzhledem k tomu, že by celé album mělo pojednávat o nějaké blíže nespecifikované, ovšem v každém případě smutné osobní zkušenosti některého z členů kapely. Na tvrdě metalové kořeny přímo odkazuje využití parádního Jannierova growlu, a i když mě zpočátku mrzelo, že nedostal prostor ve více než jen několika málo skladbách, nakonec je to takhle v pořádku, protože když už se ozve, je to velmi příjemné zpestření. Při nepříliš soustředěném poslechu však za výraznými vokály trochu zaniká instrumentální složka, což je škoda, protože i zde je rozhodně o co stát. Zejména kytary jsou pěkně členité, nápadité, na poslech zajímavé, nezřídka kdy nabízejí opravdu pěkné momenty a jejich party jsou bez debat dílem zkušeným muzikantů s citem pro skladatelské řemeslo.

Protože jsem zatím chválil, skoro to začíná vypadat, že se Arkan pochlapili ve velkém stylu a natočili vážně výbornou desku. No, ono to tak skoro je, ale jedna drobnost k tomu přeci jen chybí. Navzdory tomu, že jsou všechny skladby vážně povedené (a některé přímo vynikající), všechny jsou si také navzájem dost podobné, nijak výrazně se neliší a ve výsledku “Sofia” trochu splývá, což je ohromná škoda, protože být to trochu pestřejší, tak máme co do činění s opravdu výtečným počinem. Takhle je to “jen” hodně podařené album.

Tahle jediná zásadnější výtka, kterou k desce mám, jde ale snadno eliminovat. Ono totiž stačí si “Sofia” pustit v klidu do sluchátek, poslouchat ji aktivně a ne jako podklad a v takovém případě vám deska ochotně odhalí svoje četné klady. Já tvrdím, že to za to rozhodně stojí, protože když jsem se k tomu samému uchýlil já, najednou mi došlo, že Arkan nahráli desku, s níž mě definitivně ujistili o tom, že jsem do nich svou důvěru nevložil zbytečně, a která mi zprostředkovala spoustu příjemných zážitků. Vyzkoušejte, nebudete litovat!


Další názory:

Jméno Arkan registruji již nějakou dobu, ale jak už tomu tak bývá, jaksi jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se na jejich tvorbu podíval podrobněji. To se mění nyní s novinkou “Sofia”, a i když nemohu tvrdit, že bych měl potřebu jít okamžitě mlátit hlavou do zdi, že jsem to nezkusil dřív, pořád musím uznat, že naše první setkání s Arkan dopadlo velmi dobře. Paradoxně k tomu však nemám moc co říct… je to jednoduše hodně příjemná hudba, kapela umí výtečně pracovat s orientem nasáklými melodiemi, přičemž právě ty melodie jsou tím, na čem “Sofia” stojí, ale naštěstí nepadá. Druhým nejzajímavějším prvkem na desce je pak zpěvačka Sarah Layssac, jejíž vokál do takovéhle muziky naprosto sedne a poslouchá se to strašně dobře. Nejsilnější chvilky podle mě Arkan měli v písničkách jako “Hayati” nebo “Deafening Silence”, které jsou tedy mými vrcholy, ale jinak si počin drží svou nastavenou úroveň celou dobu, takže dobrá známka je rozhodně na místě…
H.

I když je to už nějaký pátek, co jsem Arkan naposledy slyšel, zdá se mi, že na novince “Sofia” trochu změkli. A to vůbec nemyslím ve zlém, protože tady se o nějakém okatém příklonu ke komerci, který se v tomto spojení nabízí, nemůžeme bavit. Jestli jsem měl doposud Arkan zaškatulené jako melodický death metal načichlý orientálnem, “Sofia” se do téhle sorty nevejde. Death metal se totiž až na pár momentů s hrubějším vokálem (“Wingless Angel”, “Scar of Sadness”) takřka vytratil a vše se nyní orientuje na dámu za mikrofonem. Celá deska se odehrává v relativně pomalém tempu, což mě při prvních posleších docela odrazovalo a albu jsem nechal pár dní na uležení. A heleme se, den se se dnem sešel a z počátku nudné záležitosti se vyklubala hodně příjemná záležitost. Sice to není na nějaké velké glorifikování, přesto “Sofia” své kvality ukazuje. Nikterak zbrkle, ale pomalu, nenápadně, úměrně tempu a náladě celé desky. Zatím to však na víc než šest a půl není. Zatím…
Skvrn


Yossi Sassi – Desert Butterflies

Yossi Sassi - Desert Butterflies
Země: Izrael
Žánr: progressive rock / world music
Datum vydání: 1.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Orient Sun
02. Fata Morgana
03. Neo Quest
04. Azadi
05. Believe
06. Desert Butterfly
07. Inner Oasis
08. Shedding Soul
09. Jason’s Butterflies
10. Azul
11. Cocoon

Hodnocení:
Ježura – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Yossi Sassi

Nebylo by překvapivé, kdyby jméno Yossi Sassi někomu nic neříkalo. Jako sólový umělec má na kontě zatím jedno řadové album (přičemž to druhé je předmětem dnešní recenze) a do roku 2012, kdy jeho debut “Melting Clocks” vyšel, o něm nebylo moc slyšet. Jenže zasvěcení samozřejmě vědí, že za jménem Yossi Sassi se neskrývá nikdo menší, než zakládající člen a důležitý tvůrčí prvek přední blízkovýchodní formace Orphaned Land, z jejíchž řad sice v letošním roce vystoupil, ale jak vidno, na muziku rozhodně nezanevřel – ba naopak. Novinka “Desert Butterflies” byla vzhledem ke kvalitám svého řadového předchůdce v příslušných kruzích velmi očekávaným artiklem a nezbývá tedy, než si povědět, jak se Yossimu vydařila.

Pokud mě paměť neklame, “Melting Clocks” byla deska s velmi širokým záběrem, která v sobě míchala ne dva nebo tři, ale rovnou celou dlouhou řadu nejrůznějších vlivů – přesně v duchu Yossiho přístupu k věci, tedy v duchu co nejširšího potkávání a prolínání západní rockové a tradiční východní hudby – a právě v tomto vidím na “Desert Butterflies” posun. Základní princip samozřejmě zůstává zachován, ale Yossi se tentokrát spokojil s formálně jednodušším výsledkem a deska tak zní jaksi utříděněji, je taková prostší a prosvětlenější… a také mi přijde o pořádný kus postrčená do folkových vod. Samozřejmě tím nemám na mysli, že by snad Yossi nahrál folkové album se vším všudy. Blues/rockové postupy pořád suverénně dominují a poměrně výrazného zastoupení se zde dočkal i klavír. Ten folk ale vězí v drtivé většině melodiky desky a pak také ve velké míře zastoupení tradičních nástrojů.

Nejde ale o žádné folkování ve stylu řady evropský kapel, které vezmou nějaký ten neutrální žánrový základ a na něj nalepí trochu toho fidlání případně několik jakože původních melodií. Yossi totiž zvládá blues/rockovou kytaru s orientálními motivy propojit tak organicky, že si člověk říká, jako by ty zdánlivě odlišné hudební světy byly jeden pro druhý stvořeny. Yossi tedy opět prokazuje, že jeho průpovídky o tom, jak se celý život snaží tyto dva světy propojovat, rozhodně nejsou vycucané z prstu, protože (nejen) zde to funguje vážně parádně, skvěle se to doplňuje a jedná se o příjemně netradiční a po všech stránkách svěží posluchačský zážitek.

I novinka pokračuje v trendu nastaveném deskou předchozí a nachází se na ní povětšinou instrumentální skladby, které jen výjimečně ozvláštní vokál. Tentokrát se zpěvu dočkaly skladby “Believe”, ke které si Yossi přizval Mariangelu Demurtas, která se angažuje převážně v řadách norské Tristanie, a potom závěrečná “Cocoon”, jíž vokálem ozdobil sám Yossi. A jakkoli jde o příspěvky přinejmenším důstojné, nenechávají nikoho na pochybách, že zpěv zde přeci jen hraje druhé housle a na prvním místě je samotná muzika. Ta je sympaticky pestrá a poutavá, ale rozhodně nepřechází v bohapustou instrumentální onanii, jak se u řady sólových alb nejrůznějších muzikantů až nepříjemně často stává. Namísto toho je “Desert Butterflies” deska zábavná na poslech, aniž by to však jakkoli degradovalo technickou úroveň věci, jež je opět na výši.

Zbývá tedy jediná otázka a ta zní, jestli Yossi Sassi zvládnul s novinkou překonat sám sebe. Upřímně, nejsem s to to říct úplně na jistotu, protože “Melting Clocks” jsem už docela dlouho neslyšel (což bych měl napravit), ale po paměti a čistě pocitově mě asi prvotina oslovila o kousek víc. To však z atraktivity “Desert Butterflies” neubírá zhola nic. Je to totiž pořád zatraceně podařené album, které sice pokračuje ve stopách svého předchůdce, ale přitom se ho nesnaží kopírovat a je dostatečně své, aby mohlo více než dobře fungovat samo za sebe. “Desert Butterflies” mohu doporučit úplně každému a obzvláště pak těm, kteří vyhledávají jemnou progresi, výtečnou skladatelskou úroveň a obecně řečeno ne úplně tradiční muziku. Yossi Sassi totiž s “Desert Butterflies” opět potvrzuje svoje schopnosti a také význačné a vlastně poměrně jedinečné postavení a já bych se hodně divil, kdyby pro tuhle desku někdo našel jiná slova než slova chvály.


Další názory:

To, co Yossi Sassi předvádí na své novince je rozhodně sympatické. Poklidný progresivní rock v symbióze s orientální melodikou je věru zajímavá kombinace a některé momenty jsou vyloženě skvělé. Ono propojení progresivního rocku s blízkovýchodními vlivy je nejlépe cítit v druhé, exotickými vokály obdařené “Fata Morgana” a sedmé “Inner Oasis”. Nejlepší skladbou je však jednoznačně instrumentálka “Neo Quest” se skvělým sólem ve své třetí třetině. Některá místa jsou citelně slabší a třeba větší zapojení vokálů by nemuselo být na škodu, zvlášť když se Sassi za svůj hlas nemusí stydět. Dobrým příkladem budiž závěrečná píseň “Cocoon”, která vylepšuje dojem jinak slabší druhé půlky. Určitě slušná deska, která mě sice nechytla tolik jako kolegu, ale přesto času vloženého do “Desert Butterflies” nelituji.
Skvrn


Al-namrood – Heen yadhar al ghasq

Al-namrood - Heen yadhar al ghasq
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.1.2014
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Estahalat al harb
02. Heen yadhar al ghasq
03. Youm yukram al jaban
04. Bat al tha ar nar muheja
05. Um al qashaam
06. Subat
07. A aj al safeeh

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Al-namrood rozhodně nejsou jedinou kapelou, která míchá black metal (anebo vlastně jakýkoliv metal) s prvky tradiční hudby Blízkého východu, tedy zemí Arabského poloostrova plus několik přilehlých států, ale rozhodně patří mezi nejznámější a také nejaktivnější (ono to jde nejspíš ruku v ruce) představitele takové kombinace. Nemůžu si pomoct, ale osobně jsou mi podobné skupiny tak nějak sympatické už předem a jsem jim mnohdy ochoten odpustit ne úplně nejkvalitnější hudební stránku (samozřejmě v rámci mezí, zase nebudu uctívat vyložený odpad jen proto, že je třeba ze Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů), protože na rozdíl třeba od evropských nebo severoamerických formací to nemají úplně jednoduché. Zatímco u nás je sice metal v jakékoliv podobě z obecného hlediska stále relativně okrajová záležitost (vzhledem k desetitisícům fanoušků zdůrazňuji relativnost), ale tak nějak funguje bezproblémově a většinová společnost se o něj buď nestará, nebo jej až na výjimky tak nějak respektuje (byť třeba s kroucením hlavy), v oblasti Blízkého východu se stále jedná o muziku nežádoucí a místní kapely rozhodně nemají na růžích ustláno. A to ani nemusí být zdaleka tak radikální jako třeba kolegové Seeds of Iblis ze sousedního Iráku.

Vraťme se však oklikou zpátky k hudbě samotné, respektive k výše zmiňované aktivitě Al-namrood. Vzhledem k situaci, jaká na místní scéně panuje (dá-li se to vůbec nazývat scénou), je poměrně logické, že místní kapely nemají zrovna početné diskografie. Právě v tomto ohledu jsou Al-namrood takovou tou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, neboť oni s poměrně slušnou pravidelnosti vydávají klasické velké desky a s aktuální novinkou “Heen yadhar al ghasq” si na pažbu zapisují již čtvrtý dlouhohrající zářez. Co se na něm od minulého “Kitab al awthan” změnilo a co naopak zůstalo při starém?

Pokud vezmeme všechna čtyři alba Al-namrood a postavíme je vedle sebe, je na nich od nejstaršího k nejnovějšímu jasně vidět, jakým směrem se Arabové ubírají. Debut “Astfhl al tha’r” (2009) byl velice syrovou black metalovou záležitostí, ale už s druhým “Estorat taghoot” (2010) začal příklon k větší čitelnosti, epičnosti a vlivům tradiční kultury. Poslední zmiňovaný element naplno přebral kontrolu na třetím “Kitab al awthan” (2012). Novinka “Heen yadhar al ghasq” tento trend dále prohlubuje. Mezi ní a jejím předchůdcem už sice zdaleka není takový progres, jaký byl mezi předcházejícími deskami, vlastně se dá skoro říct, že se Al-namrood od “Kitab al awthan” tentokrát nijak zvlášť neposunuli, ale čistě pocitově se mi “Heen yadhar al ghasq” zdá ještě o kousek méně black metalové a ještě něco více “arabské”.

Právě ta arabská atmosféra a prvky místní hudby ve spojení s metalem byly vždy hlavní devízou Al-namrood a platí to rovněž o “Heen yadhar al ghasq”. Není tedy asi divu, že právě tohle vás s největší pravděpodobností na tomto albu zaujme nejvíce… vlastně téměř s jistotou, protože kromě tohoto už toho Al-namrood ve skutečnosti moc nenabízejí. Jenže to vůbec nevadí, protože se stále jedná o formulku, která je stále poměrně neotřelá, ne úplně běžná a tudíž hodně zajímavá. A také z toho důvodu, že “Heen yadhar al ghasq” jde v tomto ohledu z dosavadní tvorby Al-namrood vážně nejdál, bude pro někoho, kdo s předchozími alby doposud neměl tu čest, asi tím nejzajímavějším kouskem kapely. Arábie už zde nepromlouvá “jen” skrze hojné využití perkusí a orientální melodie, ale definitivně jí načichly rovněž kytarové riffy.

A co je hlavní, opět se vydatně zadařilo také po skladatelské stránce. Tohle je přesně ten důvod, díky němuž mi vůbec nevadí, že Al-namrood od minulé placky neučinili tak výrazný skok, protože v kompozičním ohledu dává v mých očích “Heen yadhar al ghasq” svému předchůdci na zadek. V době vydání mě sice “Kitab al awthan” hodně bavilo a právě díky té neotřelosti stylu jsem mu svého času také nasypal vysokou známku (vlastně úplně stejnou, jakou nyní dávám i novince), ale postupem času to nadšení docela vyprchalo a později jsem se vracel spíše k “Estorat taghoot”. U “Heen yadhar al ghasq” ovšem cítím, že tentokrát je to opravdu ono, má to skvělou orientální náladu, výborné nápady a uběhne to jako voda. Že by tedy nejlepší album Al-namrood? A víte, že asi ano…


Další názory:

Ačkoli mi jméno Al-namrood už nějaký ten rok není neznámé, všechny mé dřívější pokusy o proniknutí do téhle muziky ztroskotaly na tom, že jsem prostě nebyl schopen to pojmout, a průlom nastává až nyní s “Heen yadhar al ghasq”. Je tedy novinka nejpřístupnější? Nevím, možné to je, ale věřte, že i tak je to něco, co nepřipraveného člověka může docela šokovat. Kdepak, tady se nekoná žádný vesměs klasický black metal s nějakým tím arabským kořením. Skladatelský jazyk Al-namrood mi nepřipomíná nic, co jsem doposud slyšel – je to poměrně chaotická směsice neklidných riffů, trochu šíleně působícího vokálu (což jej ale spíše činí přitažlivějším), pádné rytmiky a všudypřítomné arabské atmosféry, která je skutečně důležitou devízou alba. Celé to sice možná zní neučesaně, špinavě a zdánlivě nepřesně, ale v jádru jde o poměrně promyšlenou a překvapivě komplexní hudbu, která boduje jak velice solidní kvalitou a značnou neotřelostí, tak tím, že je dokonale uvěřitelná. Al-namrood zkrátka dokazují, že nepatří k čelním představitelům arabské podzemní black metalové scény omylem a s “Heen yadhar al ghasq” servírují k poslechu opravdu silnou nahrávku, která na každý pád potěší všechny, kteří jsou s to vstřebat ji jak po stránce hudební, tak co do tematiky.
Ježura