Archiv štítku: Overkill

Redakční eintopf – únor 2019

Funereal Presence – Achatius

H.:
1. Candlemass – The Door to Doom
2. Departure Chandelier – Antichrist Rise to Power
3. Funereal Presence – Achatius

Metacyclosynchrotron:
1. Funereal Presence – Achatius
2. Doombringer – Walpurgis Fires
3. Nasheim – Jord och aska

Cnuk:
1. Overkill – The Wings of War
2. Yerûšelem – The Sublime

H.

H.:

Nejdřív jsem si prakticky ani nevšimnul, že má v únoru vyjít nová fošna Candlemass. Vypuštěné ukázky mě ale baví fakt mocně, takže jsem na poslední chvíli musel přehodnocovat svůj eintopfový výběr. Obálka „The Door to Doom“ sice možná až moc odkazuje na debut, asi aby opravdu nikdo nepřehlédnul, že se do kapely vrátil Johan Längquist, ale pokud bude zbytek alba stejně dobrý jako „Astorolus – The Great Octopus“ a „The Omega Circle“, jsem ochoten s tím žít.

Dost jsem zvědavý i na debut „Antichrist Rise to Power“ mezinárodního projektu Departure Chandelier, který se v textech věnuje napoleonským válkám. Kapela mě dost zaujala na splitku s Blood Tyrant z roku 2017, ale ceněný je i její demosnímek „The Black Crest of Death, the Gold Wreath of War“ (2011), jejž jsem ale já osobně doteď neslyšel, panč jsem kokot. V případě „Antichrist Rise to Power“ každopádně doufám, že půjde o černého koně měsíce.

Vynechat nelze Funereal Presence. Debut „The Archer Takes Aim“ byla řádná jeba, takže novinka „Achatius“ má rozhodně na co navazovat.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už jenom fakt, že Funereal Presence je kapela bubeníka z Negative Plane, by měl každého metalového fanouška nalákat dostatečně. Je-li to nedostatečná záruka kvality (pche!), tak co třeba tvrzení, že „Achatius“ nabízí padesát minut nadmíru vyspělého, avšak ortodoxně archaického, ryzího black metalu ve stylu Tormentor, Poison, Darkthrone nebo Bathory? Nic? No já album poslouchám v posledních dvou týdnech takřka denně a absolutně se ho nemůžu nabažit, takže za mě největší povinnost února.

Dema polských Doombringer byla parádní, následující EP, split a první full-length „The Grand Sabbath“ už méně, ale minimálně debut stále nabídnul pár silných pasáží. Ukázka z novinky „Walpurgis Fires“ naznačuje, že se kapela opět pokusí o něco jiného, ale jisté je, že to bude staroškolský black/death s unikátní čarodějnou atmosférou. Doombringer navíc budou kvůli desce hodně koncertovat, vidět bych je měl aspoň jednou, takže jsem logicky zvědav, s čím se vytasí.

„Solens vemod“ je přehlížená perla atmosférického black metalu a doufal jsem, že Nasheim na něj naváží ještě s větší silou, ale zatím o tom nejsem přesvědčen. Zmíněný debut bych doporučil třeba fanouškům Fyrnask a Drautran, jenže novinka mi přijde zjemnělá až moc, takže nevím, zda nebude spíše sedět fanouškům black metalem inspirovaných post-záležitostí. Tím ovšem nechci říct, že by „Jord och aska“ byla afektovaná, ukňouraná sračka, co nestojí za pozornost.

Cnuk

Cnuk:

Na nové album Overkill se těším docela fest. Konečně zase bude k poslechu nějaký thrash metal, navíc od kapely, na kterou je spoleh. Sice si říkám, že by jim neuškodilo dát si od nepřetržitého natáčení studiovek větší pauzu, protože co si budeme namlouvat, kvalitu „návratového“ „Ironbound“ se žádné následující placce nepodařilo dorovnat, avšak v daném žánru toho za minulý rok vyšlo tak málo, že snad „The Wings of War“ poslouží jako dobrá záplata.

S prvotinou se představí kapela Yerûšelem, což je projekt členů Blut aus Nord. Ukázky z „The Sublime“ zní velice slibně, jako by Godflesh přičuchli ke Killing Joke a gotické vlně. Doufám, že s celou deskou také více vynikne atmosféra, kterou Vindsval a Feld umí tak dobře vykreslit ve svém domácím působišti.


Overkill – The Grinding Wheel

Overkill - The Grinding Wheel

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Mean, Green, Killing Machine
02. Goddamn Trouble
03. Our Finest Hour
04. Shine On
05. The Long Road
06. Let’s All Go to Hades
07. Come Heavy
08. Red, White and Blue
09. The Wheel
10. The Grinding Wheel

Hrací doba: 60:12

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thrashová stálice Overkill je bezpochyby legendou svého žánru, který pomohla stvořit, definovat, a co víc, i po bezmála čtyřiceti letech stále obohacovat o další kvalitní (!) materiál. To je statut, který mnoho kapel nemá a kupříkladu v thrash metalu mě napadá pouze pár dalších jmen. „The Grinding Wheel“ je už osmnáctou řadovkou a mohu napsat rovnou, že se povedla.

Asi jen málokdo by čekal, že Overkill přijdou s něčím nečekaným. Jednoduše se dá letošní placka shrnout asi takto: pokud máte rádi předchozí tvorbu, bude se vám líbit i „The Grinding Wheel“. Pro ty zasvěcenější mohu podotknout, že nové album je lepší než minulé „White Devil Armory“, které, ačkoliv nebylo vyloženě špatné, moc neuchvátilo. Vlastně jsem si ho mockrát od vydání nepustil. „The Grinding Wheel“ spíše pokračuje ve stopách staršího „The Electric Age“ a trochu dokonce dává vzpomenout na počátek let devadesátých.

Album začíná dvěma zářezy, jež jsou koncertní tutovky se vším všudy. Hnedka první „Mean, Green, Killing Machine“ nabídne úplně všechno, co mám na Overkill rád. Klasické riffování, hřmoucí Verniho basa, chytlavý refrén, změna tempa do pomalejších vod – inu, píseň má přes sedm minut a uteče jako voda. Je pravdou, že se zde Overkill nepouštějí do progresivních pasáží, jako tomu bylo na „Ironbound“, ale i tak jsou písně nápadité a nenudí. Už několikrát se ukázalo, že úvodky Overkill zkrátka umí a tahle není výjimkou. Další „Goddamn Trouble“, nakopnutá Blitzovým „Let’s go!“, je hodně punková, energie z ní jenom prýští, až si člověk říká, kde se to v kapele po těch letech bere. Možná, že na takovouhle smršť je stopáž přes šest minut až moc. Sborové refrény opět spolehlivě fungují a dodávají písním kuráž, však se jedná o další poznávací znamení kapely. Nejvíce vynikají ve skladbě „Red, White and Blue“, což je zřejmě můj nejoblíbenější kousek, hlavně tedy její střední pasáž, která trochu připomíná vojenské pochodovky.

A nebyli by to Overkill, kdyby se tu výrazněji neprojevil klasický hevík, zde tedy zastoupen ve skladbě „Come Heavy“, z níž jsou cítit Black Sabbath. Přestože celkem přesvědčivě šlape, nepatří k výraznějším momentům a pozornost upoutá pouze pomalejším tempem. Podobnou atmosféru zase jiné legendy navozuje „The Long Road“, jejíž dlouhé intro jako by vypadlo z oka „The Ides of March“ od Iron Maiden. Samozřejmě, že skladba potom přeskočí do klasické thrashovky se spoustou dalších sól a jasným rukopisem Overkill. Jak už jsem zmínil v druhém odstavci, posluchač si zde vzpomene i na dřívější dobu, zhruba okolo alba „Horrorscope“. Poslední a zároveň titulní píseň navozuje onu atmosféru temného, plíživého metalu, jemuž se kapela již několik let vyhýbala. V jiných písních se zase projevují drobné vlivy groove metalu, s nimiž si Overkill v předminulé dekádě významně pohrávali. Tuto věc lze tak vnímat jako jedinou výraznější, a pro mě vítanou, změnu oproti předchozím opusům. „Let’s All Go to Hades“ jde v čase ještě dál. Klidně by se mohla jmenovat „Let’s All Go to Eighties“, což jsem před přečtením názvu v refrénu skutečně slyšel.

Ale abych jen nechválil, najdou se tu i slabší chvilky. Například trojka „Our Finest Hour“ připomíná již dříve nahranou píseň „Electric Rattlesnake“, a to konkrétně svými slokami a melodií. Oldschoolovku „Shine On“ mi kazí paradoxně sám Bobby Blitz, tvář kapely. Daří se mu to neustálým opakováním spojení „Come on“, které se zaryje do mozku ne zrovna v pozitivním slova smyslu. Právě jeho charakteristický ječák tu dostává zabrat takovým způsobem, až to kroutí uši i mně, kovanému fandovi kapely. Co se týče produkce, ta je takřka neměnná už od „Ironbound“, to lze označit za comebackové, či minimálně za album, jež dostalo Overkill zpátky na thrashové výsluní. Možná, že by příští desce prospěla nějaká výraznější zvuková změna. Je vidět, že Overkill jsou se svým současným soundem spokojeni, přesto je sedm let až až, řekl bych. Musím však podotknout, že je zvuk o mnoho lepší než na minulém „White Devil Armory“, které bylo jednoduše přepálené. Tady je alespoň vše vyvážené, hlavně ne tolik ploché a poslech ve sluchátkách není utrpením.

„The Grinding Wheel“ je povedená deska s několika silnými písněmi. Ačkoliv je skládací formule už léta podobná, stále to funguje a fanoušci musí být spokojeni. Lehké ohlédnutí na starší tvorbu let devadesátých je příjemným zpestřením. Koneckonců, právě Overkill přečkali tuto dekádu bez většího zaškobrtnutí, na rozdíl od svých souputníků. Své si zde tak najdou snad všichni fanoušci Overkill. Řekl bych, že je deska tvrdší, kreativnější i chytlavější oproti té minulé. Nevím, jestli má potenciál někoho nového přilákat, ale rozhodně neodradí ty stávající. Tito veteráni stárnou s grácií, a přestože se jim nedostává takového ohlasu, jsou pro mě, na rozdíl od ostatních klasiků žánru, sázkou na jistotu.


Brutal Assault 22 (středa)

Brutal Assault 22

Datum: 9.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room

Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.

Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko

Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.

Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.

Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.

Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.

Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.

Root

Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.

Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.

Madder Mortem

Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.

Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.

Cnuk: The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.

Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.

The Dillinger Escape Plan

Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s HammerBoris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?

Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.

Master's Hammer

Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!

Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.

Onotius: Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.

Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.

Batushka


Redakční eintopf – únor 2017

Blackfield – Blackfield V
Nejočekávanější alba měsíce:
Blackfield – Blackfield V
Overkill – The Grinding Wheel


H.:
1. Goatmoon – Stella Polaris
2. De magia veterum – Naked Swords into the Wombs of the Enemy
3. Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Kaša:
1. Blackfield – Blackfield V
2. Overkill – The Grinding Wheel

Zajus:
1. Lupe Fiasco – Drogas Light
2. Lethe – The First Corpse on the Moon
3. Amy Macdonald – Under Stars

Skvrn:
1. Mord’A’Stigmata – Hope
2. The Necks – Vertigo
3. Xiu Xiu – Forget

Onotius:
1. Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven
2. Blackfield – Blackfield V
3. Mord’A’Stigmata – Hope

Metacyclosynchrotron:
1. Engulfed – Engulfed in Obscurity
2. White Death – White Death
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – split

Cnuk:
1. Overkill – The Grinding Wheel
2. Power Trip – Nightmare Logic
3. Iron Reagan – Crossover Ministry

H.

H.:

Únor se tentokrát netváří špatně. Když ovšem půjdu do hardcore verze eintopfu a frajersky si zakážu psát všechno, co už nám v předstihu přistálo v redakci a měl jsem možnost to slyšet předem, zas tolik věcí, které by mě zajímaly, tu nezbude. Něco málo se však přece jenom najde a přinejmenším v případě prvního místa mohu s jistotou tvrdit, že by tahle placka byla v očekávání hodně vysoko i v plné „neproškrtané“ konkurenci.

Samozřejmě tím mám na mysli syrový severský black metal v podání kontroverzního finského projektu Goatmoon. Hajlovačky na koncertech jsou mi vcelku u prdele, hudebně je Goatmoon zasraný kult a fest mě to baví. Od novinky „Stella Polaris“ tedy neočekávám nic menšího, než že vysokou formu kapely opětovně potvrdí a půjde o důstojného nástupce starší tvorby. Akorát teda jen ten obal mohl být o něco méně gay, tohle se dle mého příliš nepovedlo…

Mories je k nezastavení a svoje nahrávky sype dost rychle, ale jsou to pořád parádní hnusy, tak si zatím nemám nač stěžovat. Zrovna De magia veterum jsem mezi všemi jeho projekty věnoval méně pozornosti, než by si tohle jméno asi zasloužilo, vždy jsem byl spíš na Gnaw Their Tongues a dost mi chutnal třeba i debut Pyriphlegethon. Což je trochu paradox, poněvadž vše, co jsem od De magia veterum slyšel, mě dost bavilo. Novou fošnu „Naked Swords into the Wombs of the Enemy“, která je první po pěti letech, si však ujít rozhodně nenechám a snad se hecnu, abych si díky příchodu novinky konečně dostudoval poslední chybějící kousky z minulosti.

Do třetice všeho zlometalového svůj hlas hodím po polských neznabozích Ritual Lair. Ti v poslední době docela mlčeli, takže nové ípko „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ bude jejich prvním zásekem po pěti letech. Vypuštěná ukázka mě zaujala, takže si fošnu rád pustím celou.

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf se v mém podání nese na vlnách souboje podmanivých melodií s energickým přívalem agrese. Jak jinak taky popsat vnitřní dilema při volbě nejočekávanější desky měsíce mezi dvojicí Blackfield a Overkill. Obě tyhle skupiny mám zatraceně rád, ovšem každou trochu jinak a každou z úplně jiného důvodu.

Americký thrashový uragán Overkill poslední roky dokazuje, že je v životní formě, a chystaná novinka „The Grinding Wheel“ jistě dostojí svému názvu a bude lámat kosti. Bobby Ellsworth a jeho kumpáni jsou od vydání „Immortalis“ velmi přesvědčiví v tom, co dělají, a chytře vystavěnými, leč přímočarými skladbami předvádí, jak vypadá pravověrný thrash v moderním hávu. Na rovinu říkám, že nečekám žádnou revoluci, a spokojím se s pravidelným přísunem tvrdých riffů a ostrého Bobbyho vokálu. Pokud tohle dostanu v kvalitě, která je pro Overkill aktuálním standardem, tak to nebude vůbec málo.

To kooperace mezi mým oblíbencem Stevenem Wilsonem a Avivem Geffenem slibuje dle prvních ukázek větší zapojení prvně jmenovaného a svým způsobem tak návrat k prvním dvěma počinům. Ne, že by „Welcome to My DNA“ a „Blackfield IV“ byly špatné nahrávky, ale přesto mi i díky menšímu přispění britského progresivního vizionáře nepřirostly k srdci tak jako „Blackfield“ a „Backfield II“. A právě proto se o něco víc těším na pátou řadovku Blackfield. Uhrančivé melodie a poklidná atmosféra je přesně to, co mi poslední týdny hudebně chybělo, a věřím, že Blackfield svůj úkol splní na jedničku a ukojí můj hlad.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu je po roce a půl příjemná změna, neboť mě donutilo nastudovat, jaká alba nás v příštích několika týdnech potkají, což jsem poslední dobou spíše zanedbával a jen čekal, až na mě novinky samy vyskočí. Při zkoumání únorových vydání jsem navíc zjistil, že se na nás chystá řádka zajímavých počinů. Asi nejvíce se těším na „Drogas Light“, nové studiové album Lupeho Fiasca, jenž byl zejména v posledních měsících mojí neodbytnou „guilty pleasure”. Předloňské „Tetsuo & Youth“ bez problémů utáhlo 80minutovou stopáž a usídlilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby roku. Očekávání jsou proto veliká.

To na „The First Corpse on the Moon“ číhám s mírnou nejistotou. Jistě, jeho předchůdce a debut projektu Lethe byl nesmírně dobrý, jenže i s několikaletým odstupem mám dojem, jako bych ho stále nedovedl uchopit. Přesto (a možná i proto) jsem na temné rytmy, jež Tor-Helge Skei tvoří za doprovodu podmanivého hlasu Anny Murphy, nesmírně zvědavý. Číslo tři pak zabírá má oblíbená Amy Macdonald. Já vím, její tvorba je sice oddechovou záležitostí, ale zato zatím nikdy nezklamala. Ale jak to u mě už bývá, nakonec mě stejně nejvíc nadchne nějaké album, na které jsem dnes ani nepomyslel.

Blackfield

Skvrn

Skvrn:

Přestože mě únorový seznam desek nepřiměl skákat bůhvíjak vysoko, rozhodně se nebudu nudit. Hned na úvod hlásím absenci řádné jistoty, která mě prostě nezklame a já si budu výskat. Objevuje se tu ale spousta desek, jež bych sem před nějakými dvěma roky s radostí vrazil ve jménu očekávání hodů. Možná je protočím, ale spíše ze zvědavosti než pro očekávání zázraků. A pak tu máme skupinu druhou – nadějně vyhlížející kapely, které sice nemám zodpovědně našprtané, ale v minulosti ve mně vzbudily dojem, že návrat je nevyhnutelný.

Tentokrát to vezměme v duchu retrospektivy, takže trojka Xiu Xiu. Nevyzpytatelné těleso lobuje za experimenty popové, rockové a nemá ve zvyku dávat něco zadarmo. „Forget“ by mělo být mostem k podrobnějšímu průzkumu diskografie. Pokusím se nezapomenout. Avantgardní jazz australských The Necks je pak dalším restem. Zkoušel jsem to předloni na „Vertigo“ a tehdy to nešlo, utopil jsem se. Od té doby se ale naše cesty opět zkřížily a tentokrát jsem již cítil náznaky vzájemného porozumění. A číslo jedna? Asi jediná deska blížící se na začátku zmiňované jistotě. Mord’A’Stigmata, psychedelií naťuklý post-black, svým „Hope“ třeba nebude přepisovat dějiny, každopádně první zveřejněný úryvek působí minimálně… nadějně.

Onotius

Onotius:

Únorový výběr není přehnaně oslňující, ale najde se zde pár kousků, které rád protočím a možná budu i velmi příjemně překvapen. Na druhou stranu ale nejde o nahrávky, kvůli jejichž poslechu bych nemohl dospat nedočkavostí, až vyplují na světlo světa. V první řadě se ale určitě těším, co na nás přichystají norští Nidingr. Jakkoliv nejsem nějakým velkým znalcem jejich tvorby, poslední „Greatest of Deceivers“ jsem svého času velmi hojně točil (došlo i na starší kousky, ale ty znám až tak povrchně, že vlastně skoro vůbec) a dost jsem si to pochvaloval. Tak snad se novinka vydaří.

Steven Wilson je většinou známý prostřednictvím své sólové tvorby případně Porcupine Tree, o poznání méně lidí už registruje jeho intimnější písničkovější tvář, již nastavuje ve svém projektu Blackfield. Jeho první dvě desky mi evokují časy, kdy jsem v deváté třídě, když už jsem měl po úspěšných přijímačkách na gympl, občas vyrazil melancholicky bloumat po lese se sluchátky v uších a tohle mi tam hrálo. Od té doby jsem na Blackfield ale trochu pozapomněl. Asi trochu za to mohl i fakt, že na třetí studiovce se prodírala na povrch více skladatelská činnost Stevenova spoluhráče Aviva Geffena a to už mě tolik nebavilo.  Ale schválně jsem zvědav, jak se vydaří mé znovushledání s kapelou prostřednictvím „Blackfield V“.

Dál rozhodně nepohrdnu novinkou Mord’A’Stigmata. První dvanáctiminutová ukázka zněla velmi slušně, tak jsem zvědav, jak se podaří celá placka „Hope“, která vyjde sedmnáctého.

Overkill

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Musím se přiznat, že v minulém eintopfu jsem trochu vařil z vody a ani jednu z uvedených nahrávek si dosud nepustil. Tentokrát to bude lepší. První dvě místa zabírají kapely, které jsem dříve nesledoval, ale ukázky z jejich chystaných debutů mě zaujaly opravdu hodně, a třetí místo náleží titulu, který (ne)trpělivě očekávám skoro dva roky. Zaprvé to jsou tedy turečtí Engulfed a jejich „Engulfed in Obscurity“, protože atmosférický, propracovaný death metal, kde se nezapomíná na kvalitní riffy, si dám vždycky rád. Dokonce jsem si musel zakázat poslech vypuštěných skladeb, když hrozilo, že bych se jich mohl přežrat ještě před poslechem kompletního alba. Podobně kvalitní a přesvědčivý přístup k žánru očekávám i od finských White Death, kteří drhnou black metal severského střihu. No, a vypadá to, že hned ze startu února si už KONEČNĚ poslechnu split Abigor, Nightbringer, Thy Darkened Shade a Mortuus. Za poslední cca dekádu se všichni zúčastnění vytasili s těmi nejlepšími deskami, které jsme měli tu čest v žánru slyšet (kdo nezná a ostentativně si hraje na blackaře, ať se raději odpraví), tudíž nepochybuji, že splitko bude kruté.

Cnuk

Cnuk:

Po zkouknutí chystaných desek na další měsíc jsem měl jasno jako málokdy. Únor se u mě ponese ve znamení thrash metalu. Svá nová alba totiž představí trojlístek Iron Reagan, Power Trip a Overkill.

Iron Reagan mi je, zejména po druhém albu, daleko bližší než tvorba sourozeneckých Municipal Waste. Nevím, jestli je to silnějším punkovým odkazem v jejich zvuku, každopádně věřím, že na poslední desce dokázali rozhýbat kdekoho, což je vlastně to, co od takovéto hudby čekáte. Novinka „Crossover Ministry“ podle dostupných ukázek nabídne podobný mix pořádně rychlých fláků s notnou dávkou humoru, ostatně co také jiného. Američtí kolegové Power Trip s poslední deskou doslova ničili vše v okolí. Čtyři roky staré „Manifest Decimation“ bylo skutečně drtivou ukázkou newyorským hardcorem ovlivněného thrash metalu, který jako by přímo vylítnul z tamní scény konce 80. let. Pevně věřím, že kapela z nekompromisnosti nijak neslevila a na „Nightmare Logic“ nás čeká další masakr.

Na první příčku umísťuji stálici Overkill a jejich už v pořadí osmnácté řadové album. I tito Američané s řadou posledních výtvorů dělají jenom radost. Tempo, jaké nabrali s „Ironbound“, si obstojně drží až doposud a nejinak by tomu mělo být i na „The Grinding Wheel“. Svůj nově objevený styl mají po třech albech pevně zakořeněný a mohou z toho jenom čerpat. První singly znějí perfektně, především pak „Mean, Green, Killing Machine“ je přesně tím Overkillem, co já rád.


Overkill: info o albu

Thrashová stálice Overkill odhalila podrobnosti o svém nadcházejícím albu „The Grinding Wheel“. Počin vyjde 10. února příštího roku u Nuclear Blastnásledujícím obalem a tracklistem:

01. Mean Green Killing Machine 02. Goddamn Trouble 03. Our Finest Hour 04. Shine On 05. The Long Road 06. Let’s All Go to Hades 07. Come Heavy 08. Red White and Blue 09. The Wheel 10. The Grinding Wheel

Singl „Our Finest Hour“ poslouchejte na YouTube.


Novinky 28-3-15

Arcturus - Arcturian

>>> Členové dnes již nefungujících kultovních death metalistů !T.O.O.H.! vydali nové album svého dalšího projektu §§. Novinka se jmenuje “Beyond the Earthly” a ve formátech wave a mp3 ji můžete stahovat na Mediafire, popř. poslouchat na YouTube.

>>> Norští Arcturus v květnu vydají svou dlouho očekávanou novinku “Arcturian”, která bude prvním dlouhohrajícím počinem kapely od “Sideshow Symphonies” z roku 2005. Norové nyní zveřejnili první singl – “The Arcturian Sign” poslouchejte na YouTube.

>>> Jihočeští grindeři БУТ hlásí doplnění své sestavy poté, co je v září loňského roku opustil kytarista Honza. Do kapely nyní přicházejí hned dva noví členové – Michal “Hubajs” Hubáček (ex-Gride, ex-Yorpu) a David “Mikša” Mikšík (ex-Gride, ex-Dny). Mimoto БУТ prozradili, že již začali pracovat na materiálu na dalším albu.

>>> Kultovní grind/death metaloví veteráni Carcass z Velké Británie dostali zákaz na hraní v Malajsii – kapela zde měla vystoupit v květnu, ale nedostala víza kvůli obsahu svých textů. Zajímavostí ovšem je, že v loňském roce už Carcass v Malajsii hráli bez problémů.

>>> Thrash metalisté Flotsam and Jetsam se pustili do natáčení svého dalšího, celkově dvanáctého alba. Více informací o novince prozatím není k dispozici, kapela však zveřejnila záběry z nahrávání bicích stop.

>>> Thrash metalová stálice Overkill rozšířila smlouvu se svým dosavadním labelem Nuclear Blast, který kapelu doposud vydával v Evropě – od nynějška se budou Nuclear Blast starat o Overkill celosvětově. Prvním počinem nové smlouvy bude vydání speciálního boxu s kompletní starou tvorbou skupiny.

>>> Ostravští power metalisté Salamandra vypustili do světa nový videoklip “Devil’s Apprentice”. Sledujte na YouTube.

>>> Švédští black metalisté Shining vypustili do světa nový song “Framtidsutsikter”, který se objeví na jejich chystané albu “IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends”, jež vyjde 20. dubna u Season of Mist. Skladbu si můžete pustit tady.


Overkill – White Devil Armory

Overkill - White Devil Armory
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. XDM
02. Armorist
03. Down to the Bone
04. Pig
05. Bitter Pill
06. Where There’s Smoke
07. Freedom Rings
08. Another Day to Die
09. King of the Rat Bastards
10. It’s All Yours
11. In the Name
12. The Fight Song [bonus]
13. Miss Misery [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7,5/10
Ježura – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Důvodů, proč se “White Devil Armory” amerických harcovníků Overkill stalo hned po svém ohlášení jedním z nejočekávanějších letošních alb na poli thrash metalu, je hned několik, ale jako nejdůraznější se zdají být dva. “Ironbound” a “The Electric Age”. Při vyřknutí těchto dvou titulů musí být všem jasno, o čem je řeč. Po vydání prvně jmenovaného opusu v roce 2010 jsou Overkill v laufu a vypadá to, že na co sáhnou, to se jim pod rukama mění ve zlato, protože aby se kapela, která ještě několik let zpět paběrkovala s nikterak výraznými deskami, vzedmula k takové formě, to je vskutku nevídaná věc. Následující “The Electric Age” svého času potvrdilo velmi silnou formu, v níž se Overkill v této dekádě nacházejí, takže od “White Devil Armory” jsem nečekal nic menšího, než parádní thrash metalovou desku hodnou jména, které se nese nad roztaženými křídly netopýra, jenž v opět lehce zeleném nádechu vítá posluchače do pořádného uragánu.

Samozřejmě se hned od přečtení titulku recenze nabízí otázka, jestli se novince “White Devil Armory” podařilo vyrovnat kvalitám svých dvou předchůdců. Sám za sebe říkám, že tentokrát se to Overkill nepovedlo a nemyslím si, že by za tím stály pouze mé vysoké očekávání, jež jsem do alba od začátku vkládal. Materiál je to samozřejmě kvalitní, o tom netřeba diskutovat a Overkill dokazují, že úspěchy let nedávných nejsou čistě náhodné, jen už to není taková šleha, jako byla dvojice předchozích opusů, které budu zmiňovat možná až nezdravě často, ale po takových deskách se tomu lze jen těžko vyhnout. Zvlášť když “White Devil Armory” vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo a předminule začalo. Průrazným zvukem počínaje (někomu přijde umělý, ale mně se jeho vyváženost všech nástrojů líbí) a celkovou náladou alb, které dopadají jako zničující palebná munice, konče.

Krom takových těch technických požadavků, které člověk od jména jako Overkill vyžaduje, jsou v úplném pořádku rovněž muzikantské výkony. Já jsem sice člověk, který v životě hudební nástroj v ruce nedržel (foukací harmonika na táboře se asi nepočítá, co?), ale přesto dokážu ocenit přinejmenším nápaditost a sehranost jednotlivých nástrojů. V tomto ohledu je sázkou na jistotu dvojice Dave Linsk a Derek Tailer, jejichž kytarové souboje (zejména ty ve “Freedom Rings” nebo “Down to the Bone”) nemají chybu a přestože jsou skladby v drtivé většině pekelně rychlé, tak je zbytečné obávat se jednoduchých old-school odrhovaček konzervativního střihu, protože většina skladeb má glanc a chytré nápady, jež je zvedají výš. Rozplývat se nad výraznou basou a kulometnými bicími výjezdy pánů D.D. Verniho a Rona Lipnickiho je pak nošením dříví do lesa, protože každý, kdo už některý z počinů slyšel, ví, o čem mluvím.

No, a na konec je tady legendární Bobby “Blitz” Ellsworth, který mučí své hlasivky a sluchovody posluchačů díky vysoce položenému ječáku. Je zvláštní, jak to, co mi kdysi na hudbě Overkill strašně lezlo na nervy a co mě od starších alb vyloženě odrazovalo (Blitzův řev), mě s vydáním “Ironbound” smetlo a od té doby se stalo mým oblíbeným aspektem tvorby této pětičlenné party z New Jersey. Jeho vokál je naprosto jedinečný, unikátní a tak je k němu třeba přistupovat. Nesedne každému (věřte, vím, o čem mluvím), ale v každém jeho slově je cítit naléhavost a energie z něj jen srší.

Řečí už ale bylo dost, takže pojďme směle na věc. Úvod “White Devil Armory” obstarává neveselé intro “XDM”, které přechází v úvodní rychlopalbu “Armorist”. Po té se sáhlo i jakožto po první věci, která se dočkala obrazového ztvárnění. Z tohoto úhlu je to samozřejmě správná volba, protože to je energický otvírák, který má neuvěřitelný tah na branku a plní tak funkci poutače fanoušků, kteří s tvorbou Overkill nemají tu čest a fanoušky starší upoutá jistě taky, ale v kontextu celé desky jí, podobně jako hodnotící H., považuji za slabší část jinak celistvé nahrávky. Síla alba jako celku tkví zejména v tom, že postrádá vyložené vrcholy, nebo naopak kvalitativní propady. Ne, že by se na něm vyložené pecky nenacházely, ale vyrovnanou laťkou tento pocit úspěšně vyvrací. “White Devil Armorist” si celou dobu jede ten svůj našlapaný thrash metal s přesahy do heavy metalu a občas k punkové neučesanosti v podobě krátkých momentů skvělé “Pig”. Do podobné sorty písní spadá ještě dvojice “Down to the Bone” a “Where There’s Smoke”, které jsou z mého pohledu klasické Overkill pecky let aktuálních a krom rychlých slok se nebojí přijít s (relativně) melodickým refrénem, kdy zejména ten v “Down to the Bone” je opravdu skvělý.

Aby to nevypadalo, že dobré skladby se nachází jen v první polovině nahrávky, tak z té druhé stojí za zmínku zcela určitě thrashový náser “Freedom Rings”, nebo výraznou rytmikou poháněná dvojice “Another Day to Die” a “It’s All Yours”. Zpočátku se mi sice zdálo, že druhá polovina postrádá nějaký opravdu výrazný moment, který by posluchače mírně nakopnul a nepřipustil případnou skomírající pozornost, nicméně je tady “King of the Rat Bastards”, která si do hitovostí nic nezadá s již zmíněnou “Armorist”. Oproti ní však nepůsobí příliš jednoduše, na což právě “Armorist” začala brzy dojíždět. Jako první ochutnávku jsem si jí zamiloval, ale později jsem se jí zajedl přeci jen o něco dřív, než bych po nástupci otvíráků jménem “The Green and Black” a “Come and Get It” z předchozích alb očekával. Tak trochu stranou všech skladeb ční pomalá “Bitter Pill” s parádně zatěžkaným riffem, jenž je oproti těm masakrům všude okolo příjemným zpestřením a táhne skladbu vzhůru, takže i když jsem říkal, že vyložené vrcholy na “White Devil Armory” neobsahuje, tak minimálně “Bitter Pill” se v těch deseti skladbách v žádném případě neztratí.

Přestože vyložená slova kritiky nepadla a výsledná sedmička se tak může zdát jako známka nízká, tak v porovnání s předešlými počiny jsou na tom letos Overkill prostě a jednoduše o třídu hůř. Možná, kdybych neměl s čím srovnávat, tak bych se vytasil se známkou vyšší, ale takhle, při vědomí, že to je sice opravdu poctivá porce thrash metalu dle těch nejlepších stylových zvyklostí, ale pořád “jen” porce stojící ve stínu alb předešlých, se mi po lepším hodnocení sahat příliš nechce. Čistě po kompoziční stránce je “White Devil Armory” v pořádku, ale pocitově pro mě bude tahle placka až na třetím místě (pokud se budeme bavit pouze o novodobém materiálu). I když samozřejmě chápu, že se pánové snaží držet toho, co jim evidentně šlape, tak když si vezmu, že i s netypickou “Bitter Pill” to není vůbec špatné, tak by možná pro příště nebylo špatné poohlédnout se po trošku variabilnějším materiálu a překvapit zase z jiné strany. V každém případě je “White Devil Armory” důkazem, že Overkill jsou aktuálně ve formě a leckterá thrashová kapela by jim takový materiál mohla závidět.


Další názory:

Dá se říct, že na čtyři roky starém opusu “Ironbound” chytili thrash metaloví veteráni Overkill doslova životní formu a natočili nejspíš tu nejlepší desku svojí dlouhé kariéry (dobrá, přinejmenším jednu z nejlepších, abych zas nepřeháněl). Od té doby je kapela v obrovském laufu a její forma pokračuje i nadále. “The Electric Age” bylo hodně super a nejnovější placka “White Devil Armory” je stejně tak. Overkill si opět drží svůj vysoký standard, napsali parádní fošnu, která po celých těch 50 minut hravě zvládne nenudit, a navrch jako vždy přihodili pár kulervoucích hitovek, jež celé album posunují ještě více směrem nahoru. Co se týče mě osobně, já bych za tyhle vrcholy určitě označil “Pig”, hutnější “Bitter Pill”, “Another Day to Die” a “King of the Rat Bastards”, což je jedna šleha vedle druhé. Nicméně vyloženě slabý není žádný kus, ten nejméně povedený je možná trochu paradoxně videoklipem vybavená “Armorist”, ale vzhledem k tomu, že i ta je vlastně dobrá, tak není co řešit. Jednoduše řečeno, Overkill opět vraždí a společně s Death Angel jsou pro mě osobně v současnosti asi tou nejzajímavější thrashovou kapelou z těch starých veteránů.
H.

I když toho od Overkill znám jen naprosté minimum, na “White Devil Armory” jsem se dost těšil, protože i to málo, co znám, zařadilo tyhle staré pardály do vybrané společnosti thrashovek, které mě narozdíl od zástupů ostatních baví a mají mi co nabídnout. A s výsledkem, jakým novinka dopadla, jsem rozhodně spokojen. Důvody? Zaprvé je to originalita. Overkill totiž na “White Devil Armory” (a podle všeho i na starších nahrávkách) znějí dost svojsky, a to ať už jde o instrumentál (ty změny rytmu jim žeru i s navijákem!) nebo vokál (Bobbyho Elswortha si jde splést jen těžko), a právě tohle je dělá výjimečnými. Zadruhé je to pak prostě pořádná pecka mezi oči. “White Devil Armory” je parádně agresivní, nasraná, ale přitom pořád chytrá a zábavná deska, jež nepostrádá řadu vyloženě chytlavých momentů, spoustu výtečné instrumentální práce (basa!) a která díky tomu všemu prostě baví, aniž by jí v tom padesát minut stopáže jakkoli bránilo. Nejlepší skladby? Pro mě asi “Armorist”, “Down to the Bone”, “Bitter Pill” (ta je obzvlášť skvělá), “Where There’s Smoke” a “Another Day to Die” (další výtečný kus), ale zbytek nijak zvlášť nezaostává a kovaný thrasher si jej rozhodně oblíbí, ačkoli já jsem trochu rezervovanější. I proto si stejný kovaný thrasher může k mé silné sedmičce přidat klidně bod navíc. Ale vkus nevkus – tohle je jednoduše velice dobrá práce.
Ježura