Archiv štítku: pagan black metal

Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand

Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Před pár dny jsem tu lamentoval na současnou pagan metalovou scénu u příležitosti recenze “Finis terræ” od Němců Kromlek, kteří si za svůj tuctový a nezáživný počin odnesli velice nelichotivou známku. Dnes se však podíváme na druhou stranu spektra. I přes onu obrovskou záplavu nanicovatých skupin, které scénu za posledních několik let zaplavily, stále existují opravdu kvalitní (v tomto případě) folk metalové kapely, jejichž hudba ční nad trapnými pokusy trendařů s rohatými helmami jako monument. Že to jsou povětšinou formace staršího data vzniku, to je prostě a jednoduše nepopiratelný fakt, avšak jak se říká – čest výjimkám.

Mezi tyto skupiny patří naprosto bezesporu i Irové Primordial, kteří od roku 1987, kdy byl zaznamenán jejich vznik, urazili velice dlouhou a trnitou cestu. Ta cesta je však lemována dechberoucími hudebními eposy, jejichž poslech na člověka hluboce působí. Není tedy divu, že v současné době už je příchod každé novinky Primordial očekávanou událostí pro opravdové fajnšmekry – tím spíš, že o kapele platí ona pověstná formulka o zrání vína úměrně s délkou působnosti na scéně. Stačí vzpomenout jen dva poslední počiny “The Gathering Wilderness” z roku 2005 a zejména nádherný klenot “To the Nameless Dead” z roku 2007, aby bylo jasné, že ani na aktuální dílo “Redemption at the Puritan’s Hand” nelze klást malé nároky…

Příznivce předchozí tvorby Primordial, kteří novinku doposud neslyšeli (což je ovšem naivní představa – fanouškům už deska jistě dávno leží v uších), mohu ujistit, že ani “Redemption at the Puritan’s Hand” neslevuje z ničeho, na co jsme byli od Primordial zvyklí. Hned od prvních vteřin vás opět obepne ona unikátní a nezaměnitelná atmosféra jakési melancholie a smutku, ne však ubrečenosti; má v sobě i přes výrazný klid a pomalé tempo takovou vnitřní tíživost. Přirovnal bych to k velkým černým mračnům na obloze, z nichž neprší a nelétají blesky, přesto působí pochmurně. Je v tom kus neklidného irského ducha, kus přírody, kus úcty k tradicím a hlavně obrovský kus neskutečně krásné muziky, která má hloubku a smysl. Kolik současných pagan metalových kapel o sobě tohle může tvrdit?

Ze všech těch skvělých skladeb, které Primordial tentokrát složili, bych dozajista vypíchnul výtečnou “Lain with the Wolf”, jíž otevírá působivé intro. Píseň se nikam nežene, ale pomalu, zato však nepřetržitě nabírá na síle; neotevře se vám hned, bude vás však pomalu přesvědčovat, že to, co zrovna slyšíte, je něco moc dobrého. To se dá ostatně vztáhnout na celé “Redemption at the Puritan’s Hand”.

Velice silní jsou Primordial v opravdu pomalých a klidných, až přemýšlivých pasážích, což dokazuje kupříkladu první polovina epické “Bloodied Yet Unbowed”, která se ale nakonec zvrhne do jednoho z nejrychlejších kousků “Redemption at the Puritan’s Hand”. Avšak všudypřítomné charakteristické melodie vás ani na vteřinku nenechají na pochybách, koho že to posloucháte. Oproti tomu nádherná “The Mouth of Judas”, jež by se s nadsázkou (byť nadsázka není zrovna to, co by se k projevu Primordial hodilo) dala nazvat baladou, už nabízí pomalé tempo po celou svou délku, neznamená to však, že by se posluchač nudil – právě naopak, “The Mouth of Judas” je možná tou nejpůsobivější položkou alba.

Pokud na minutku odhlédneme od naprosto úžasné hudební stránky, mají Primordial ještě jedno obrovské eso v rukávu, kterým konkurenci drtivě přebíjejí – je jím zpěvák Alan Nemtheanga, jehož čistý hlas je prostě něco neskutečného, neoposlouchatelného. Je to právě on, kdo je v muzice Primordial onou pověstnou třešničkou na dortu, která tomu nasazuje korunu. K tomu si navíc připočtěte, že z jeho úst ještě vycházejí velice dobré texty. Primordial je prostě skupina, v níž jsou všechny dílky na svém místě a konečný obraz je tak jedním slovem excelentní.

Snad jedinou chybičkou “Redemption at the Puritan’s Hand” je to, že předchozí opus “To the Nameless Dead” zůstává nepokořen. Nijak to kvality novinky nesnižuje, to ne, ale člověku znalému předchozí tvorbě to může maličko vadit. Nic to ale nemění na tom, že i “Redemption at the Puritan’s Hand” je prostě a jednoduše dechberoucí dílo, které člověka nutí poslouchat to až do zblbnutí. A tak to přece máme rádi…

Primordial


Další názory:

Primordial jsou kapela, o které jsem donedávna slyšel jenom pár letmých zkazek. Jejich kvalita však kvantitu bohatě vyvážila, a tak jsem bral hodnocení “Redemption at the Puritan’s Hand” jako příležitost přičichnout k pagan blackové formaci, která si v jistých kruzích pomalu buduje kultovní status. Moje očekávání však nabobtnala do takové míry, že po poctivém náslechu albu musím chtě nechtě přiznat, že to zase taková bomba není. Přes naprostou absenci zkušeností s předchozí tvorbou mi “Redemption at the Puritan’s Hand” přijde jako lehce nadprůměrné album kapely, která má svůj pevný status, svoji nezaměnitelnou tvář a aktuálně buď nechce, nebo se jí prostě nepodařilo dosáhnout na úroveň, kterou stanovil předcházející a mnohými vychvalovaný opus “To the Nameless Dead”. Co je však na poměry Primordial průměrem, to v značně zahnívajícím bazénku současné velké pagan scény patří bez debat na samotný vrchol. Výsledné hodnocení pak můžete brát jako pomyslný průsečík těchto dvou stanovisek…
Ježura


Kampfar – Mare

Kampfar - Mare
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Mare
02. Ildstemmer
03. Huldreland
04. Bergtatt
05. Trolldomspakt
06. Volvevers
07. Blitzwitch
08. Nattgang
09. Altergang

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kampfar jsem měl vždy opravdu rád. Je to kapela s naprosto unikátním feelingem a jasně rozpoznatelným zvukem. První dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” (1997) a “Fra Underverdenen” (1999) bych se nebál ani náhodou označit za klenoty pohanského black metalu. I nahrávky po sedmileté pauze (žádný rozpad – Kampfar během té doby jen tak trochu pospávali) jsou úžasné, a to jak “Kvass” (2006), tak “Heimgang” (2008). Skupina vždy tvrdila, že ona velice specifická atmosféra jejich hudby pramení z kombinace hudebního cítění dvou hlavních protagonistů, kteří Kampfar v roku 1994 nastartovali (až do roku 2003 šlo o dvoučlenný projekt) – black metalových kořenů zpěváka (a dříve i bubeníka) Dolka a folkových kořenů kytaristy (dříve i baskytaristy) Thomase. Jenže před vydáním pátého dlouhohrajícího opus “Mare” nastala otázka, jíž si fanoušci kapely do té doby snad ani nepřipouštěli, že by mohla nastat – co se stane, když jeden z této ústřední dvojice odejde? Ztratí pak Kampfar svou charakteristickou tvář, díky níž jsou tím, čím jsou?

Thomas, jehož typická kytara byla po dlouhé roky zřejmě tím největším poznávacím znamením Kampfar, svůj odchod oznámil v prosinci loňského roku. Stačí si trochu ujasnit časové období a je nad slunce jasné, že “Mare” na výše položenou otázku odpovídá tak napůl. Na jednu stranu se Thomas už na nahrávání novinky nepodílel, ale svůj otisk na albu zanechal při skládání materiálu. Upřímně by mě velice zajímalo, na kterých skladbách konkrétně se podílel, neboť některé položky “Mare” znějí přesně v duchu v Kampfar, zatímco v jiných se onen pohanský feeling, podpořený mrazivý melodiemi, ustupuje spíše klasičtějšímu pojetí (melodického) black metalu. Jako kdyby Thomas do některých písní vložil svůj um a do některých ne.

Nechápejte mne špatně. “Mare” je stále relativně dobré album a některé skladby jsou opravdu skvělé, viz třeba “Huldreland”, “Bergtatt” nebo “Volvevers”… jiné ale, proč chodit kolem horké kaše, vcelku dost zaostávají, jako například “Ildstemmer” nebo nemastná-neslaná “Blitzwitch”. A to mně osobně přijde opravdu škoda, jelikož od Kampfar jsme byli vždy zvyklí na požitkářský posluchačský zážitek od první vteřiny do poslední. Z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že “Mare” je nejspíše to nejslabší album, jaké kdy Kampfar vydali. Není vyloženě špatné, jen nejméně povedené… nebo konkrétněji řečeno, jisté písničky jej trochu táhnou dolů.

Kapela po odchodu jednoho ze svých hlavních tahounů snad ani nemůže zůstat stejná, což uznávám a respektuji a zároveň nemám rozhodně nic proti progresi (byť svým způsobem “vynucené”), ale jsem toho názoru, že se progrese musí držet v rozumných mantinelech… myšleno, že musí zachovat ducha skupiny. A to se “Mare” nedaří na 100%. Nerad to říkám, zvláště v případě Kampfar, jejichž hudbu jsem vždy považoval za výjimečnou, ale novinka z jejich dílny je pro mne osobně spíše zklamáním.

Kampfar

Přese všechno na mě “Mare” působí spíš jako v takovém mezidobí, jako odraz vakua mezi obdobím KampfarThomasem a obdobím Kampfar bez Thomase. Jsem toho názoru, že až další deska naplno ukáže, jak moc je kapela bez jednoho ze svých hlavních pilířů ještě životaschopná. Ale to už se bavíme o budoucnosti, k níž máme ještě relativně daleko. Co se týče samotného “Mare”, já osobně si jej koupím – už jen z toho důvodu, aby mi na polici na místě vyhrazeném pro Kampfar nechyběl jeden dílek skládanky… pokud ale dostanu zase někdy chuť na dávku mrazivého pohanského black metalu, myslím, že sáhnu radši po starších fošnách Kampfar


Helrunar – Sól

Helrunar - Sól
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
I. Sól I – Der Dorn im Nebel
01. Gefrierpunkt
02. Kollapsar
03. Under dem Gletscher
04. Nebelspinne
05. Praeludium Eclipsis
06. Tiefer als der Tag
07. Nur Fragmente…
08. Ende 1.3

II. Sól II – Zweige der Erinnerung
01. Europa nach dem Eis
02. Aschevolk
03. Die Mühle
04. Rattenkönig
05. Moorgänger
06. Lichtmess
07. Sól

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nemám tucha, jak to vypadalo na debutu “Frostnacht” z roku 2005, neboť ten jsem doposud neslyšel, ale na čtyři léta staré desce “Baldr ok íss” předvádělo duo Helrunar (tehdá vlastně ještě trio) velice povedený, pohansky laděný black metal. Až se člověk divil. Jak se totiž v jedné větě zmíní Německo a jakákoliv hudební souvislost s pohanstvím, hned si začínám myslet něco o pivem nasáklých, kýčovitých srajdách. Jedna kapela jako druhá a všechny stejně špatné – kvalitní to klystýr pro ubohého posluchače. Ale jak nás učí známé pořekadlo – čest výjimkám, a to je i případ právě Helrunar. Zapomeňte na imbecilní alkoholové skotačení, Helrunar, to je, nebojím se říci, opravdu sofistikovaná muzika. Skupina si potrpí na kvalitní, s rozvahou budované atmosféře mlhou opředených časů a míst…

Přesto by se na první pohled mohlo zdát, že si Helrunar s novinkou “Sól” ukousli možná až moc velké sousto. Jedná se totiž o hodinu a půl dlouhé dílo, skládající ze dvou částí “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung” (technická poznámka – “Sól II” je spodní obal, “Sól I” prostředí a ten vrchní náleží společnému vydání – obě desky vyšly jako separátní digipacky a pak také společně jako na 1000 kusů limitovaný luxusní artbook s úctyhodným 54 stránkovým bookletem). Hodina a půl, to už je opravdu moře času, moře, které skýtá mnohá úskalí. Na jednu stranu má skupina možnost na tak obrovské ploše rozehrát vskutku velkolepou hru, budovat atmosféru, pracovat s konceptem, hrát si s kompozicí, a pokud tohle všech zvládne, může vzniknout opravdové veledílo v plném rozsahu významu tohoto slova, majstrštyk, který bude brát dech. Jedním dechem je však nutné dodat, že na něco takového musí míti ona skupina opravdu, jak se říká, Filipa, jinak místo epického monumentu může vzniknout rozblemcaná a nudící břečka. Přece jenom to není jen tak, získat si posluchačovu pozornost na hodinu a půl a bavit jej po celou tu dobu. Otázka, jíž právě hodlám položit, je dle mého názoru nasnadě – jsou to právě Helrunar, kdo má Filipa, nebo patří do druhé sorty?

Jak už to u podobných záležitostí bývá, není to pranic lehkého proniknout do útrob takovýchto monumentů, a nelze tudíž zcela jednoznačně a objektivně určit kvality “Sól”. Jinak to bude vidět člověk, který skončí hned na prahu stezky s prvním poslechem, a jinak to bude hodnotit ten, kdo kráčel po dosud nevyšlapané cestě mnohem dál do hlubin mlhy. Jedna věc je však jistá – celý koncept “Sól” plně naplňuje význam slov “hudební odysea” a to se všemi klady i zápory, které se s tím pojí. Helrunar na své třetí desce stvořili věc, na jejíž plné docenění si musíte vyhradit čas… spoustu času, zkoumat všechna zákoutí kousek po kousku, skládat tuto obrovskou mozaiku nádherných detailů střípek po střípku. Pokud však dojdete až takhle daleko, otevře se vám podívaná vskutku delikátní. Ano, je to tak – Helrunar Filipa mají…

Jak již bylo několikrát naznačeno, prim hraje atmosféra, jíž je podřízeno takřka vše, ale Helrunar ctí, že s ní opravdu umějí pracovat. Tempo je převážně střední, místy až pomalé, přičemž ty rychlejší věci jsou spíše výjimkou, koření, díky němuž Helrunar dokáží udržet posluchače napnutého. Možná paradoxně do této kategorie spadá hned úvodní “Kollapsar”, která se rozbouří po mluveném intru “Gefrierpunkt”. Vysvobození přijde až po dvou minutách, kdy sbor oznámí pomalou, avšak postupně gradující pasáž s krkavčím vokálem a mrazivými vyhrávkami. Helrunar dokážou své nápady gradovat i v rámci jedné písničky, nepracují totiž s velkými plochami jen v rámci celého “Sól”, ale i v rámci jednotlivých skladeb – vždyť písně nad osm minut nejsou nikterak výjimečné. “Unter dem Gletscher” naopak plyne takřka po celou svou délku pomalu jako mlha po hřebenech hor a až ke konci vybuchuje v kopákové palbě, avšak je nutné si uvědomit, že i ta je v podání Helrunar nápaditá – čistý hlas v pozadí a neskutečně mrazivé melodie tomu dodávají neuvěřitelnou šťávu.

Možná to bude znít jako klišé, ale “Sól” je velice vyrovnaná kolekce, v každém jejím dílku lze najít vskutku povedené momenty – možná ne vždy tak úplně překvapující, ale zcela dozajista povedené. “Nebelspinne” zaujme opět chytře vystavěnými party sólové kytary, “Praeludium Eclipsis” je zase monolitickou mezihrou, která se tříští do zběsilé “Tiefer als der Tag”, ale ani v ní není nouze o ozvláštnění – jak jinak si lze vysvětlit akustické intermezzo, vyplňující takřka polovinu skladby? “Nur Fragmente…” pokračuje v akustickém kolébání, je klidem před závěrečnou bouří “Sól I – Der Dorn im Nebel”“Ende 1.3”.

“Sól II – Zweige der Erinnerung” opět začíná klidným intrem “Europa nach dem Eis”, nepřelévá se však do zdrcující jízdy, nýbrž do místy až doomového umíráčku. “Sól II – Zweige der Erinnerung” mi přijde, že celkově klade ještě větší důraz na atmosféru a dává jí opravdu naplno rozeznít v mohutných hudebních plochách, mnohem více než v první části se ozývají krystalická kytarová sóla, díky nimž jednotlivé skladby dostávají zase o něco jiný rozměr. Důkazem budiž téměř jedenáctiminutový epos “Rattenkönig”, který právě v tomto ohledu vyniká nad ostatní. Naopak “Moorgänger” se blíží téměř až k hodně chorému viking metalu ve zdrcujícím tempu s akustickou vsuvkou.

Absolutní extáze a vyvrcholení celého “Sól” ale přichází až po další mezihře “Lichtmess” – v titulní písni “Sól”, jež je všemu, co Helrunar v předchozích minutách předvedli, onou pověstnou třešničkou na dortu. Shrnuje vše podstatné a dále to rozvíjí, přidává navrch melancholii a tesknou náladu, která přímo tryská z více jak pětiminutového prog-rockového sóla, celou desku uzavírajícího. Že takto zní nádhera? Ano, zní.

Ačkoliv mne “Baldr ok íss” stále baví a čas od času se k němu i po nějakých těch třech, čtyřech letech s chutí vrátím – nedávno jsem jej poslouchal pro osvěžení paměti před poslechem novinky a neslyšel jsem nic jiného než velice dobrý materiál – “Sól” je někde úplně jinde a nečekal jsem, že by se hudba Helrunar mohla někdy dostat až do takto uhrančivé podoby. V celém “Sól” cítím obrovskou hloubku a myšlenku, fakt, že ani po mnoha intenzivních posleších mne neopouští chuť dále a dále objevovat, mi velí udělit vysokou známku. Není to povedená žánrová jednohubka, dovolím si říct, že je to mnohem víc – nádherný žánrový klenot. Jsem si takřka jistý, že toto album ve zkoušce časem obstojí se ctí a i za pár let se k němu budu pořád vracet. Jedním slovem? Krása!

Prozatím nechávám hodnocení takové, jaké je, ale něco mi našeptává, že tento opus má šanci se ještě vyšplhat na čistokrevnou devítku, což už značí opravdovou elitu.