Archiv štítku: pagan metal

Briargh – Eboros

Briargh - Eboros

Země: Španělsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.10.2015
Label: Morbid Shrine Productions
Původní vydání: 9.9.2015, Lower Silesian Stronghold

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některá alba se člověku opravdu líbí, jiná zase nemůže vystát, další jsou mu zase úplně lhostejná. Jsou to takové tři základní stavy, ale rozhodně ne jediné, protože v reálu může nastat jakákoliv situace mezi tím, a občas se dokonce může vyskytnout i případ, kdy se tyto zdánlivě protichůdné stavy prolínají. A přesně do takové sorty spadá i nahrávka s názvem „Eboros“, o níž nyní v krátkosti pohovoříme.

Ona schizofrenie v tomto případě tkví v tom, že se nemohu rozhodnout, zdali je „Eboros“ deska blbá, anebo deska zajímavá s výhradami. Briargh není úplně novým pojmem ve španělském undergroundu a zmiňovaný počin je již třetí dlouhohrající fošnou tohoto jednočlenného projektu, jejž má pod palcem jistý Dux Briargh. To je pěkně činorodý týpek a jeho portfolio na metalových archivech je dost natřískané. I když je pravda, že většina těch jmen jsou věci, o nichž jsme ani já a nejspíš ani vy nikdy neslyšeli (opravdu za zmínku snad stojí jedině Hrizg vydávající pod značkou zavedených Moribund Records). Tak či onak, zkušenosti jsou neoddiskutovatelné.

A v čem je tedy problém? Briargh produkuje špinavější black metal, do něhož se prolínají další vlivy jako třeba nádech středověku, keltský feeling nebo obecně prostě pagan nálada. To v kombinaci se španělským původem (konkrétně provincie Kantábrie na severu země) vzbuzuje slibný výhled. A je pravda, že mnohé pasáže na „Eboros“ zajímavé skutečně jsou. Jedná se především o ty momenty, kdy se nejvíce projevuje ono pagan / celtic / medieval cosi a hudba se začne snažit o atmosféru, případně když se tyto vlivy přímo prolínají s black metalem. Tehdy se mi výsledek, nebojím se říct, docela líbí. A naštěstí to není pouze skrovné koření, jen aby se neřeklo, a takových věcí se v průběhu celé hrací doby objevuje relativně dost. Za všechny však mohu jmenovat třetí song „Sword of Woe“ s epickými pasážemi i příjemnou kytarovou melodií.

Na druhou stranu, albu trochu láme vaz jeho úplně základní žánr. Black metal v podání Briargh mi totiž vůbec neleze do uší a cosi mě na něm irituje takovým způsobem, že nedokážu přivřít oči (uši) a radši si naplno užívat ty lepší momenty. Působí to na mě trochu amatérským dojmem, ten black metal je takový humpolácký a nebaví mě. Sem tam sice vykoukne slušná pasáž – především tehdy, když bicí začnou projevovat trochu větší invenci než jen bezpohlavní udržování tempa – ale obecně vzato mi to příliš nesedlo.

Vzato kolem a kolem tedy v „Eboros“ vidím potenciálně zajímavou nahrávku, jejíž potenciál je však srážen několika neduhy, které tam prostě jsou a přes něž se nedokážu přenést. Což je samozřejmě škoda. Dal jsem tomu čas, ale nakonec nejsem tak úplně přesvědčen a zpětně se k tomu vracet určitě nebudu. Ale hovadina to zase není, abychom si rozuměli. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat aktuální mouchy, pak by muzika Briargh nemusela být vůbec špatná.


Primordial, Svartidauði, Ketzer

Primordial, Svartidauði, Ketzer

Datum: 24.4.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Ketzer, Primordial, Svartidauði

Bohové vyslyšeli má dávná volání: Irská legenda Primordial se v našich končinách (přesněji řečeno v Praze) konečně zjevila v čele vlastní šňůry napříč kluby a nikoliv pouze coby jedna ze sta kapel na festivalu, kde hraje za plného slunce ve čtyři odpoledne. A i přesto, že loni na Brutal Assaultu zazdili naprostou většinu dalších interpretů, bylo vcelku zřejmé, že pětice v čele s charismatickým Alanem Averillem by si právě komornější prostředí zasloužila jako sůl – raději ani nemluvě o tom, že s sebou přivezla jedno z mých nejoblíbenějších jmen islandského black metalu, Svartidauði.

Klub ovšem v pražském prostředí často znamená spíš risk, neboť po zvukové stránce si často rozumím spíš s mnohem menšími prostory a z těch adekvátně rozměrných bych mohl vypočítávat na ruce dlouholetého pracovníka pily místa, která u mě snad nikdy nepropadla zvukem. Žižkovská Chmelnice mezi ně žel nepatří a občas mívám pocit, že je zde výsledný zvuk spíš dílem černé magie, jež chvílemi funguje a chvílemi působí krvácení z uší. V neděli to bylo tak půl na půl a většinou to odnesly, jak bývá nemilým zvykem, úvodní písně, než se zvuk trochu srovnal. Nevyhli se tomu ani předskokani Ketzer, jejichž první song měl k poslouchatelnosti víc než daleko. Nesrovnalosti mezi bicími, baskytarou a zbytkem kapely se ale rychle vyřešily a šlapavá mazanice black metalu a rock’n’rollu mě na úvodní půlhodinu zabavila podstatně víc, než jsem vůbec očekával, protože jsem o téhle partě heretiků slyšel ve spojení s koncertem prvně a upřímně jsem se doma k nějaké poctivější přípravě nedostal. Na rozehřátí to ovšem byly tancovačky výborné a časové rozpětí se zastavilo tak akorát ve chvíli, kdy by se to celé mohlo zvrhnout v nudu, takže do Němec putuje palec vzhůru.

To z hudebního hlediska platí i pro islandské chaotiky Svartidauði – ovšem až pro druhou půli setu, protože ta první, seskládaná ze skladeb mně spíše neznámých, byla navíc zahalena do hlukové koule, která válcovala uši naprosto brutálním způsobem. Díky špuntům se ale výsledek zvukařova snažení dal alespoň trochu poslouchat. Ovšem druhá půle sestávající se z rozmáchlých kompozic „The Perpetual Nothing“ a zejména závěrečné „Flesh Cathedral“ mě roznesla na kopytech a mít ještě trochu víc síly, asi mi omlátí hlavu o nejbližší odposlech. Zvuk prokoukl a dal naplno vyniknout jednak oné čiré bestialitě, která se v hudbě Svartidauði skrývá, jednak všem technickým vyhrávkám, v nichž si tahle pekelná úderka tolik libuje a kvůli nimž je tak důležité vychytat perfektní nazvučení, protože jinak si je člověk užije jen stěží. V neděli se to ale vyvedlo a člověk jim nakonec rád odpustil i těch dvacet minut zpoždění.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. Gods to the Godless
03. Babel’s Tower
04. The Calling
05. As Rome Burns
06. Traitor’s Gate
07. The Soul Must Sleep
08. The Coffin Ships
09. Wield Lightning to Split the Sun
10. Empire Falls
– – – – –
11. Heathen Tribes

Nicméně časový skluz se osudu zdál málo. Když se za mohutného aplausu ukázali na pódiu Primordial, nejenže úvodní „Where Greater Men Have Fallen“ stála zvukově za vyliž hrnec (a držel ji nad vodou hlavně epický refrén a síla publika), ale vcelku záhy se ukázalo, že neduh postihl jak Alanovy odposlechy, se kterými zápasil další dvě písně, tak jeho hlasivky, pročež třeba „No Grave Deep Enough“ kapela odpískala s tím, že ji Alan není za současného stavu schopný odzpívat. Zkrátka pech. Avšak v okamžiku, kdy se srovnal zvuk i technické problémy a Alan nemusel zběsile gestikulovat na zvukaře, ani se prát sám se sebou, začala atmosféra houstnout a mohutně nabírat na obrátkách.

Hodina a půl hrací doby potěšila především aktuální tvorbou a výběrem z „To the Nameless Dead“ – epická „As Rome Burns“ se zpívajícím publikem v intermezzu zabíjela stejně jako kultovní „Empire Falls“ nebo závěrečná hymna „Heathen Tribes“. Nešlo nevzpomenout ani na „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím tklivé „The Coffin Ships“, ale došlo i na starší skladby, jmenovitě „Gods to the Godless“, energickou „The Calling“ z debutové desky nebo magickou „The Soul Must Sleep“. Na druhou stranu, v setlistu měli Primordial proškrtané takové špeky, jako „Journey’s End“ nebo „Bloodied Yet Unbowed“, za které bych blahem rval ruce. Ačkoliv by mi ale výběr některých písní sedl o něco víc, jen těžko si stěžovat. Energie vznikající někde mezi Alanem a publikem je jen těžko popsatelná slovy a onen genius loci, který se v onom stísněném prostoru dokázal vytvořit, je zkrátka třeba zažít na vlastní kůži. Alan je sám o sobě neskutečně charismatický démon, ale bez publika, na něž se tolik spoléhá (a které, na rozdíl od Brutal Assaultu, svojí aktivitou nezklamalo), by byl výsledek sotva poloviční.

Primordial ukázali, proč jejich síla tkví v klubovém prostředí a proč jen málo kapel, které jsem viděl, dokázaly zahrát působivější koncert – a to i navzdory všem technickým a zdravotním problémům, které večer provázely. Takové nasazení a zápal, s jakým prezentují svoje depresivní pozdravy ze Smaragdového ostrova, se zkrátka příliš často nevidí. Pro mě osobně to je splněný sen, a pokud další turné českou kotlinu rovněž nemine, není proč váhat. A ani vy byste neměli, protože pokud jste nebyli v neděli na Chmelnici, můžete jen litovat.


Ancestors Blood – Hyperborea

Ancestors Blood - Hyperborea
Země: Finsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.1.2016
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Descension
02. The Way of the Spirits
03. Autumn (Metsäpirtti Part II)
04. Elegies
05. Hyperborea
06. Rite of Passage
07. Funeral Rite
08. Ascension

Hrací doba: 51:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Naturmacht Productions

Existuje nespočet způsobů, kterými lze nacházet novou hudbu. A je také hromada způsobů, jimiž vás může nějaká kapela či sólový hudebník zaujmout ještě dříve, než od nich vůbec zaslechnete první notu. Často to může být například nějaká personální spojitost s vašimi oblíbenci, jindy hraje roli například důvěryhodný label, občas vás zase k poslechu může postrčit doporučení kamaráda s podobným vkusem. Při namátkovém brouzdání a probírání se nahrávkami však u mě často hraje roli i vizuální stránka alba – tedy obal. Jistě, artwork je u desek ošemetná věc, jež by se do hodnocení samotné muziky asi neměla moc montovat, na druhou stranu ale často reprezentuje první dojem, který může takový hudební počin na člověka udělat. Pokud vás nezaujme, často můžete přehlédnout jinak geniální album, naopak se občas stane, že vás osloví solidní obal, abyste pak zjistili, že samotná hudební složka stojí za… no, diplomaticky řečeno ne za moc. A to je i případ desky, o níž bude pojednávat dnešní recenze.

Pravda, v případě alba „Hyperborea“ od Ancestors Blood to nebyl jen pěkný obal, co si říkalo o to, abych ho vytáhl z hromádky nahrávek, jichž nám do redakce proudí kvanta. Ačkoliv byl jsem vůči žánrovému zařazení pagan black metal skeptický vzhledem k tomu, kolik trendových kapel hrajících navzájem podobnou muziku se svého času vyrojilo, zde jsem čekal něco trochu jiného. Mezi reakcemi na album jsem totiž narazil na hlasy připodobňující zvuk kapely například k raným Dimmu Borgir, ba dokonce k Emperor či Enslaved. Proto jsem si říkal, že by se mi něco takového mohlo líbit. Vzhledem k žánru jsem čekal něco trochu bližšího například ke Крода. Jaké pak nastalo překvapení, když mi při prvním stisknutí tlačítka „play“ spustil do sluchátek banální a předvídatelný chřestivý black metal s komickými klávesami.

Což o to, fakt, že kapela po instrumentální stránce nedosahuje nějaké přehnané preciznosti, ještě automaticky neznamená, že se jedná o nějaký škvár. Existuje spousta uskupení, jež z této slabiny ve výsledku udělají svou přednost – například když se jim podaří vybudovat naprosto fenomenální atmosféru a misky vah vyváží silnými nápady. To se ale v případě desky „Hyperborea“ nestalo. Snaha o vybudování majestátní atmosféry je zde sice patrná, provedení ovšem kulhá přinejmenším na jednu nohu. Mohou za to především ony vzpomínané klávesové rejstříky (navíc v průběhu celé desky slyšíte snad jediný, a to velmi umělé smyčce), jež zkrátka připomenou spíše plytké cvrlikání čím dál tím úděsnějších powermetalových krajanů Sonata Arctica, než že by byly schopny navodit autentickou majestátní atmosféru. Ve spojení s jednoduchými kytarami a relativně stereotypní rytmikou v průběhu celé desky je tohle zkrátka stále blíže lacinému krčmářskému folk metalu nežli tomu, oč mi přijde, že se Ancestors Blood chtějí snažit.

Samotné nápady jsou pak přehlídkou klišé – a to jak relativně schůdného, ba příjemného, tak i toho, o nějž byste raději neopřeli ani koště. Jako celek však deska nezanechá v člověku žádný moc výrazný dojem. Stejnorodá, relativně unylá – balancující na hranici lehkého kýče a neobratného undergroundu. Kladem budiž alespoň patřičně krákavé vokály, které se snaží dát vzpomenout na časy, kdy člověk entuziasticky protáčel staré Enslaved. Jinak album disponuje relativně obyčejnými nápady – čas od času sice potěší nějakým detailem, ale výsledný dojem je stejně utopen v monotónnosti.

Za velký kompoziční problém jednoznačně považuji neustále opakování, jednotný rytmus a melodický základ všech kompozic. Pokud se i „Rite of Passage“ nese celých deset minut v naprosto stejném duchu, nedisponuje žádným zpestřujícím vývojem a celou dobu přesně víte, kam směřuje, nutí se pocit, že by se klidně dal napsat program, jenž by tu muziku za ty hudebníky psal. To, co tak v člověku uvízne, je zatraceně vlezlý motiv z „Autumn (Metsäpirtti Part II)“, což je v podstatě naprosto klasický, lehce modifikovaný melodický postup, který se zahryzne do mysli asi především kvůli tomu, kolikrát je ve skladbě opakován. Čas od času se Ancestors Blood snaží vygradovat kompozici prostřednictvím sóla, avšak většinou čerpají ze samotného zvuku kytary, nikoliv z nějakého příliš zajímavého nápadu. Ve chvíli, kdy je pak celý sound stále dotvářen lacinými klávesami, na žádné velké vyvrcholení skladby nelze pomyslet. Místy se zde objeví nějaká tu více tu méně zajímavá mezihra (například „Hyperborea“ či poloambientní intro a outro desky), obvykle opět devastována relativně povrchní snahou zaujmout atmosférou, jež kvůli těm příšerným klávesám navodí spíše ironický úsměv nežli jakoukoliv formu posluchačské satisfakce.

Ancestors Blood

Pod povedeným obalem se tedy skrývá velmi slabá deska. Nahrávka snažící se kloubit black metal a atmosféru s folklórním nádechem, avšak neschopná zaujmout ničím jiným než amatérismem. Několik momentů sice dává znát, že hudebníci mají tuhle muziku skutečně rádi, ale stereotypní nápady a celkové vyznění korunované infantilními klávesovými rejstříky můj dojem z desky sráží velmi nekompromisně pod průměr. Vyhrabat tuhle desku z dvacet let starých sbírek na kazetách, jsem schopen jí brát jako slušné svědectví doby. Dnes ovšem tenhle materiál v mých očích skutečně neobstojí.


Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black / pagan metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Heritage Recordings

Tracklist:
I. Nokturnal Mortum
01. Нескореним
02. Східній злам
03. В кайданах часу

II. Graveland
04. Intro
05. Lodowy labirynt
06. Ostatni świt

Hrací doba: 37:25

Odkazy Nokturnal Mortum:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Graveland:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.

A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.

Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.

Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.

To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.

Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.

Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.

Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena

I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.

Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará AlrunaLord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“

Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.


Сивый Яр – Поминальные холсты

Сивый Яр - Поминальные холсты
Země: Rusko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 23.9.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Zdá se, že Vladimir, lídr ruského jednočlenného projektu Сивый Яр, se asi nerad fláká, a tak své posluchače pravidelně zásobuje novou muzikou. A tím „pravidelně“ mám na mysli každý rok. Od letopočtu s kódovým označením 2009 totiž s železnou pravidelností vychází nová muzika Сивый Яр každý rok, a když se náhodou stane, že není k mání nová dlouhohrající deska, objeví se alespoň nějaké EP.

Ani rok 2015 nebyl v tomto ohledu výjimkou, protože právě zde Сивый Яр naservíroval již třetí album ve třech letech. Po „Как прежде плыли зори“ z roku 2013 a „Из тьмы вымерших деревень“ z roku 2014 se v září objevila deska s názvem „Поминальные холсты“, která si neklade menšího cíle, než posluchači nabídnout další cca 40 minut kvalitního pagan black metalu.

Musím říct, že předchozí „Из тьмы вымерших деревень“ mě svého času docela bavilo. Sice začalo být hodně brzo cítit, že to není nesmrtelný materiál a po nějakém čase mu takříkajíc došel dech, ale několik prvních poslechů bylo velice příjemných a dobře jsem se u nich bavil. Stejné požadavky jsem tedy kladl i na novinku „Поминальные холсты“. Bohužel však musím říct, že tato u mě nezvládla ani tohle…

Nemůžu si prostě pomoct, ale „Поминальные холсты“ mě na rozdíl od svého přímého předchůdce nedokázalo zaujmout. Recept Сивый Яр je sice i na novém albu vesměs stejný jako předtím, což znamená pohansky laděný (a to i bez přítomnosti čehokoliv folkového) black metal spíše v povětšinou rozvážnějším tempu a na ploše relativně delších skladeb. Nicméně, tentokrát to prostě nemá nějakou velkou sílu. O „Из тьмы вымерших деревень“ jsem v dobové recenzi prohlásil, že postupem času sice nahrávka začne uvadat, ale prvních deset poslechů je velmi zábavných a stojí za to je absolvovat. U „Поминальные холсты“ jsem se takhle nebavil ani během prvních poslechů, ani později v době, kdy už jsem měl novinkou z důvodu recenze naposlouchanou mnohem více.

Formálně vlastně nelze „Поминальные холсты“ nic moc vytýkat, protože Vladimir vaří z kvalitních ingrediencí. Zkušeně staví mnohaminutové skladby, dokáže přijít s kytarovými riffy i melodiemi, které zdobí nevtíravá patina epičnosti, ale umí to proložit i trochou toho zasypání, aby se nejednalo o monotónní umíráček. Pochvalu vlastně zaslouží i baskytara, jež je hezky slyšitelná a spokojeně si brumlá ve spodních vrstvách po celou dobu trvání „Поминальные холсты“. Když se nad tím ale zamyslím, tak mě na novince nejvíce baví vokál, který se díky své uječenosti skoro blíží k takovému tomu typickému vřískotu z hájemství depressive black metalu. Postrádá to ovšem nějaký výraznější feeling či atmosféru, díky nimž by to celé drželo pohromadě a obmotalo si to posluchače kolem prstu.

Jako celek je pro mě „Поминальные холсты“ lehkým zklamáním. Nečekal jsem od té desky žádné veledílo ani opus, jenž by dokázal zahýbat se žebříčkem nejlepších alb roku, ale doufal jsem v sympatickou nahrávku, s níž milerád nějaký ten poslech strávím. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska (ne)zaujala, bych se nebál na rovinu říct, že jsem čekal o poznání víc, než jsem dostal…


Paganland – Fatherland

Paganland - Fatherland
Země: Ukrajina
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 27.4.2015
Label: Svarga Music

Tracklist:
01. Світанок нової доби
02. Голос Карпат
03. Крізь холод зими
04. Зоряний шлях
05. Слово рідне, орле скутий
06. Незгасле полум’я слави
07. Вітчизна

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Inu, to jsem si zase jednou spálil hubu – a přitom by Paganland neměli být žádní nazdárci. „Pí ár“ cancy dokonce tvrdí, že jde o jednu z „nejstarších ukrajinských pagan metalových kapel“, což si nedovolím vyvracet ani potvrdit, nicméně je faktem, že tohle jméno se poprvé objevilo již v roce 1997. V tomto období své existence však toho Paganland příliš nevyprodukovali – vlastně natočili jen jedno demo a jeden split (a to za skoro deset roků), aby se poté rozpadli.

Obnova přišla po pár letech a po ní již Paganland začali vyvíjet i větší studiovou aktivitu, jejímž hlavním plodem byl dlouhohrající debut „Вітер волі“ (nebo také „Wind of Freedom“, chcete-li) vydaný na jaře 2013 pod značkou Svarga Music. Právě tehdy jsem jméno Paganland začal registrovat i já, ačkoliv k samotnému poslechu prvotiny jsem se nedokopal. Hozenou rukavicí v podobě letošního druhého alba „Fatherland“ jsem ovšem nepohrdl a pustil se do jeho poslechu v očekávání dalšího kvalitního pagan black metalu, jenž nadupané východoevropské scéně nebude dělat ostudu.

Jenže jak jsou ti Ukrajinci, Rusové atd. v podobných žánrech hodně silní, evidentně ne vše, co z této oblasti vyleze, to potvrzuje, což je bohužel i případ Paganland. Jejich „Fatherland“ mi totiž přijde regulérně špatné… v některých aspektech se to sice dá, ale v jiných je to naopak setsakra velká bída, takže jako celek jsou mé dojmy z nahrávky velmi bídné – to mohu prozradit hned.

Nejdříve to však vezměme formálněji. Předně bych byl trochu opatrnější s pojmenováním pagan black metal. Tu a tam sice Paganland trochu zrychlí, ale není to žádná velká vypalovačka, kvůli níž by bylo nutné hovořit o black metalu, zvláště když jsou takové momenty spíše výjimečné. Bude tedy zcela postačující, když budeme operovat jen s pojmem pagan metal.

Podstatnou roli na „Fatherland“ hrají klávesy, což ovšem není žádné velké překvapení vzhledem k tomu, že hlavní postavou Paganland je klávesista Ruen – právě on je jediným zakládajícím členem v sestavě, a ač ve skupině nebyl po celou dobu, co fungovala (odešel nějakou dobu předtím, než se kapela poprvé rozpadla), byl to právě on, kdo činnost téhle formace obnovil s novou sestavou. Není tedy divu, že právě klávesy patří k těm nejvýraznějším prvkům „Fatherland“ – společně s vokály, které jsou tím největším kamenem úrazu.

Instrumentálně na tom „Fatherland“ není vlastně zas tak hrozně. Rytmika ani kytary sice nepředvádějí žádnou skutečně poutavou práci a zdaleka nejsou tak dobré, abych musel tvrdit, že by ty zpěvy zabíjely potenciál instrumentální stránky, ale dejme tomu, protože samo o sobě to není žádný velký problém poslouchat. Klávesy jsou lehce rozporuplnější. V některých případech se totiž dokážou postarat i o poměrně solidní pasáže, které patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Fatherland“ nalézt. Na druhou stranu, jindy jsou jejich linky na můj vkus až příliš kýčovité.

Absolutně největší zlo, které z „Fatherland“ činí takřka neposlouchatelnou záležitost, jsou ovšem již zmiňované vokály. Growling bych ještě dokázal vzít na milost, přestože je ledva průměrný – aspoň je ho tam ale poměrně málo. Úplně šílený se mi však zdá „čistý“ zpěv, o nějž se stará jistý Volodymyr (resp. staral, jelikož album natočil, ale nyní již v sestavě není). Netuším, jestli mi to jen vážně jen extrémně nesedlo, anebo to ten chlápek fakt dává tak příšerně, ale nemůžu si pomoct – jeho zpěv mi rve uši, přijde mi brutálně nepovedený a místy bych se dokonce nebál mluvit i o regulérní falešnosti. Při vší úctě, tohle se prostě nedá.

Zdá se mi, jako kdyby chtěl zpěvák znít přibližně jako Rodoslav, někdejší vokalista kultovních Темнозорь z Ruska, nicméně Volodymyr naprosto zoufale jeho postrádá charisma a kvality. Tenhle „bohatýrský“ čistý zpěv není žádná sranda a skutečně se to musí umět, aby to neznělo směšně, jenže tam, kde Rodoslav dokázal vše vybalancovat a být působivý, je Volodymyr spíše nechtěně směšný. Sice je pravda, že má k tomu také o poznání méně dobrý instrumentální doprovod, než měl zmiňovaný ruský kolega, ale to nic nemění na tom, že je to právě Volodymyr, kdo celé „Fatherland“ potápí úplně nejvíce.

Paganland

Ono když tak o tom přemýšlím, přirovnání k ruské veličině folk / black metalu není zas tak od věci i obecně, nejen co do vokálu, jelikož Paganland neznějí zas tak vzdáleně od toho, co Темнозорь předváděli na deskách jako „Горизонты…“ či „Вольницей в просинь ночей“. Nicméně je to srovnání čistě formální, protože kvalitou se ty dvě kapely nemohou rovnat. Paganland totiž znějí… jak jen to říct… jako „Темнозорь pro chudé“.

„Fatherland“ je tedy pro mě jednoznačným zklamáním. Těšil jsem se na kvalitní ukrajinský pagan metal a na jeho místě jsem dostal album, jehož poslech mi činí velké obtíže. A i když se překonám a odmyslím si to, co mě na celé nahrávce otravuje nejvíce, zbude mi maximálně tak poslouchatelný průměr. Paganland mě tedy nejenže nepřesvědčili, oni mě rovnou odradili tak dokonale, že všemu, co vydali v minulosti a co ještě vydají v budoucnosti, se vyhnu hodně velkým obloukem…


Neoheresy – Talionis

Neoheresy - Talionis
Země: Polsko
Žánr: symphonic pagan black metal
Datum vydání: 1.4.2015
Label: Ritual Execution Productions

Tracklist:
01. Krzyk który zmienił się w wiatr
02. Nie ma prawa…
03. Talionis
04. I choćby noc…
05. Purpurowy błękit
06. Kiedy słońce zachodem wzejdzie
07. Właśnie tam II
08. Zamkniętych powiek czar
09. Zaburza
10. Ceremonia upadku

Odkazy:
web / bandcamp

Jsou skupiny, které vydávají jedno album za hodně dlouhou dobu, ale když to přijde, tak to člověka prostě složí, jaká je to šleha. Jsou ale i hudebníci, kteří jsou na tom s vydáváním přesně opačně a zjevně trpí neskutečným tvůrčím přetlakem, protože jsou schopni dlouhodobě střílet nové desky ve vysokém tempu. Bez problémů třeba jednu dlouhohrající nahrávku každý rok, ale někdy klidně i ještě více. Polský muzikant Filip Mrowiński patří právě mezi takové.

Jméno tohohle chlapíka bylo vždy spojeno s projektem Hellveto, pod jehož hlavičkou páchal Filip (skrytý za pseudonymem L.O.N) páchal symfonikou protkaný pagan black metal. S touto kapelou Filip Mrowiński stihl vydat 15 plnohodnotných desek za 11 let a k tomu ještě několik málo neřadovek, což je docela šílená kadence. V roce 2013 se však z mně neznámého důvodu odmlčel, aby se vloni opětovně vrátil, ale tentokrát již v jiné podobě. Činnost Hellveto byla ukončena a na jeho místo nastoupil nový projekt Neoheresy (podobnost názvu s albem „Neoheresy“ od Hellveto z roku 2008 nejspíš nebude náhodná), pro jehož potřeby si muzikant zkrátil jméno prosté F (což já osobně se svým jménem H. beru, jen tak mezi námi).

Nicméně, název kapely je v podstatě to jediné, co se změnilo, protože jinak Neoheresy pokračuje po úplně stejné cestě, jež byla vytyčena již v rámci Hellveto – a to platí po hudební i grafické stránce. A vlastně to vypadá, že to bude platit i co do kadence vydávaných počinů. Loni se projekt Neoheresy přihlásil o slovo poprvé s debutem „Noc która dniem się stała“, na nějž letos na jaře navázalo krátké ípko „Wyrocznia“, které hned vzápětí vyšlo znovu jako část splitu s pagan black metalovými kolegy Hegemoon. Především však „Wyrocznia“ mělo navnadit na chystané druhé album, jež se objevilo o měsíc později pod názvem „Talionis“

Nutno zmínit, že jednotlivé nahrávky Hellveto / Neoheresy jsou si velice podobné a obzvláště poslední roky je to skutečně na jedno brdo – ostatně, asi jen těžko lze očekávat nějaký překotný vývoj, když nové album vychází každým rokem. Na druhou stranu je však nutno dodat, že si Filip Mrowiński i navzdory brutální kadenci drží až překvapivě vysokou kvalitu, díky čemuž je každá nová  věc i přes nulový vývoj zábavná – přinejmenším tedy pro mě, jelikož já jsem měl pro Hellveto (a nyní už i Neoheresy jakožto přímého následovníka Hellveto) vždy tak trochu slabost, protože ta atmosféra, jakou Filip kouzlí, mě vážně oslovuje a nemůžu se jí nabažit.

„Talionis“ žádné velké překvapení nepřináší a technicky vzato je to prostě jen další album od tohoto polského nezmara. Novinka pokračuje v tomtéž duchu, omílá tytéž hudební postupy a dýchá toutéž atmosférou. Nicméně z jiného úhlu pohledu – „Talionis“ dokázalo opětovně udržet vysoko nastavenou laťku a může se bez sebemenších obav postavit po boku kteréhokoliv ze svých předchůdců (ať už jde o přímého předchůdce v podobě „Noc która dniem się stała“, nebo nepřímé předchůdce z dob Hellveto). Nevím, jak to ten ďábel dělá, ale i když je „Talionis“ vlastně pořád to samé, co tu již x-krát bylo, ohromně mě to baví a strašně se mi to líbí.

Jak již padlo, Filip Mrowiński tvoří symfonický pagan black metal, tudíž byste měli očekávat výpravnější pohanské nálady. Musím však zdůraznit, že v hudbě Neoheresy (resp. Hellveto) nenajdete ani náznak nějakého patosu, s nímž se potýká drtivá většina symfonického metalu – právě patos, nechutná nabubřelost a zbytečná pompa láme oné většině symfonických metalistů vaz a posílá je do šuplíku hudebních blbostí. Filip však dokázal najít recept, díky němuž v jeho hudbě nic podobného neuslyšíte – ta muzika je symfonikou prošpikována a tvoří její neoddělitelnou složku, ale stále to působí velice přirozeně a střízlivě. Možná právě to je – vedle skvělé atmosféry – jedna z těch věcí, co mě na tom tak baví.

Dokonce bych řekl, že pocitově je „Talionis“ ještě o kousek symfoničtější a méně metal než minulá alba, protože elektrická kytara jako by už místy hrála spíše roli doplňku. S oním nulovým vývojem si však tohle prohlášení neprotiřečí, jelikož je to „změna“ čistě kosmetického rázu. Ona atmosféra, v níž šlo v téhle muzice vždy především, totiž stále zůstává neměnná.

Pomalu se blížíme k závěru – finálního verdiktu vlastně ani není třeba, neboť z předchozích řádků musí být zřejmé, že „Talionis“ považuji za další skvělou nahrávku z Filipovy dílny. Recenzi tedy zakončím poznámkou, že mě na novince potěšila i forma, v jaké vyšla. Poslední desky Hellveto byly do světa pouštěny v podobě hezkých elegantních digipacků, takže mě docela zklamalo, že „Noc która dniem się stała“ posléze vyšla v obyčejné plastové krabičce. „Talionis“ se však vrací k digipackové tradici, za což rozhodně palec nahoru.


Буревій – Concealed Beyond the Space

Буревій - Concealed Beyond the Space
Země: Ukrajina
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 22.3.2015
Label: Darker Than Black Records

Tracklist:
01. Time
02. In Bonds of Waves
03. Eclipse
04. Concealed Beyond the Space
05. The Lace of the Norns
06. Darraðarljóð
07. Gravsted

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Буревій je poměrně nová formace na východoevropské pohanské scéně. Nejedná se o žádný boční projekt zkušených muzikantů a v sestavě nenajdete žádná známá jména (za zmínku stojí možná tak bubeník Jotunhammer, jenž se před čtyřmi lety přidal ke kultovní skupině Крода). Formálně sice už Буревій nějakých pár roků na křížku mají, ale nějakou zajímavější aktivitu začali vyvíjet teprve až nedávno.

Z minulosti mají Буревій na kontě pouze jeden demosnímek, který vyšel na jaře roku 2013 pod názvem „Помсти лють несамовита“. Letos se ovšem tato parta z města Lvov na západní Ukrajině dopracovala k dlouhohrajícímu debutu „Concealed Beyond the Space“, jehož vydání se ujal zavedený německý label Darker Than Black Records.

Máte-li nějaký přehled o tom, v jakých žánrových vodách se Darker Than Black Records běžně pohybují, pak už asi tušíte, že Буревій nebudou k onomu pohanství přistupovat po folk metalové cestičce, ale z té druhé strany, tedy po stezce black metalu. A buďte si jisti, že je toto tušení správné, jelikož „Concealed Beyond the Space“ není záležitost pro příznivce housličkového fidlání, skočných melodií a třískajících pivních půllitrů.

Přestože se Буревій nebojí zvolnit a zařadit nějakou „folkovou“ (uvozovky záměrné – to si ještě vysvětlíme) pasáž, páteří nahrávky stále zůstává nefalšovaný pagan black metal. A jak se Буревій nebojí tu a tam zvolnit, tak se nebojí se vydat i na opačnou stranu a vypálit nějakou tu black metalovou vichřici. Musím však Ukrajince pochválit za to, že je poměr obou těchto poloh dobře vyvážený, díky čemuž je „Concealed Beyond the Space“ určitě zábavná nahrávka. Těch pomalejších momentů a pokusů o atmosféru tam není tolik, aby přestalo jít o black metalovou desku, ale zároveň tam není ani přehršel sypaček, tudíž je počin stále poměrně rozmanitý a rozhodně jej nelze označit jako monotónní.

Abychom si ale objasnili onen „folk“ v uvozovkách… Ono se to má tak, že to vlastně vůbec žádný folk není a i v pomalejších pasážích postavených na atmosféře a bez přítomnosti blackových riffů si Буревій vystačí v čistě metalové sestavě. Nicméně i jen s kytarovými melodiemi a baskytarou (jejíž linky jsou jen tak mimochodem na „Concealed Beyond the Space“ velmi povedené obecně) se jim daří navodit patřičnou pohanskou náladu. Kromě zmiňovaných dvou nástrojů tomu ovšem velice výrazně napomáhá i čistý mužský vokál, který je taktéž dost povedený.

U vokálů však stojí za to se zastavit podrobněji. Буревій totiž disponují hned dvěma zpěváky… nebo přesněji řečeno: zpěvákem a zpěvačkou. Pokud se moje ušní ústrojí nemýlí, pak se Nemezis, což je ten chlápek, stará o zmiňovaný čistý vokál. Za zmínku rozhodně stojí, že jeho (myšleno toho vokálu, nikoliv chlápka) zabarvení a způsob využití mi velmi silně evokuje našince Adultery a to, jak zde zpíval kytarista Elrabor. Naopak black metalový jekot má na starosti slečna, jež si říká Bila Lyut, a nutno dodat, že i jí to skřehotá parádně, přičemž výraz „skřehot“ není použitý náhodou, jelikož se toho holčina moc nebojí a místy jde do slušných výšek.

Když vše sečtu dohromady, nebojím se „Concealed Beyond the Space“ označit za povedenou desku. Není sice nějak vysloveně geniální počin a trochu zkušenějšího posluchače na zadek rozhodně neusadí, ale nelze mu upřít velmi nadprůměrné kvality. Zdobí jej hned několik výborných nápadů a celková vyrovnanost všech skladeb (i když bych lhal, kdybych tvrdil, že u mě nemá o kousek navrch titulní kousek). Příznivcům třeba jmenovaných Adultery lze „Concealed Beyond the Space“ určitě doporučit. Celkově vzato tedy hezky sympatická nahrávka.


Welicoruss – Аз есмь

Welicoruss - Аз есмь
Země: Rusko / Česká republika
Žánr: symphonic black / pagan metal
Datum vydání: 31.1.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Интро
02. Аз есмь
03. Голос тысячелетия
04. Сыны севера
05. Волошба
06. Огни родных земель
07. Мост надежды
08. Дольмен
09. Карна
10. Осколки
11. Аутсайдер
12. Аз есмь – Эпилог

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Welicoruss

Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem si tedy loga téhle kapely všímal na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu.

Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému metalovému štěstí naproti a na rozdíl od jiných případů nečekají na zadku, až to přijde samo (což se samozřejmě dost určitě nestane). Jedna věc však při tom všem skupině citelně chyběla – konečně nová nahrávka. Dlouhohrající debut „Зимняя лунная симфония“ vyšel už v roce 2008 a následné EP „Апейрон“ o rok později… od té doby už byl na studiové frontě klid, který sice Welicoruss tu a tam pročísli třeba videoklipem, jímž lákali na další, dlouho chystanou desku s názvem „Аз есмь“. Ta nakonec vyšla až koncem ledna letošního roku a nyní se na ni v krátkosti podíváme…

První dojem, který si člověk z jejího poslechu asi odnese (přinejmenším v mém případě tomu tak bylo), je ten, že Welicoruss zjevně nejsou ambiciózní jen v obecném počínání okolo kapely, ale i ve své muzice samotné. Právě „ambiciózní“ je asi to nejpřesnější adjektivum, jímž lze „Аз есмь“ popsat, jelikož z desky doslova sála snaha vytvořit působivé dílo. Welicoruss nabízejí vrstevnaté propracované kompozice plné nánosů epických kláves a neméně epických melodií, různorodých vokálů… zároveň to však dělají takovým způsobem, aby to nebylo nějak těžce stravitelné, naopak je znát, že navzdory snaze vytvořit majestátní opus kapela stále cílí na širší metalové publikum (byť třeba ne vědomě a leze to tak z nich přirozeně, to už samozřejmě nejsem schopen posoudit). Tomu ostatně napovídá i stále písničková forma desky nebo velká porce zapamatovatelných momentů. Na druhou stranu z toho ale nečiší nějaká vyložená podbízivost, takže proti takovému přístupu asi nelze něco principiálně namítat.

Hlavní ingredience, z nichž Welicoruss ten svůj epický koktejl kuchtí, jsou tu dvě. Tou první a také tou nejhlavnější je bezesporu symfonický black metal, který je, řekněme, „dimmuborgirovského“ typu, tedy velmi pompézní a bez sebemenších problémů stravitelný i pro středněproudového posluchače metalu… jednoduše takový ten black metal, o němž si fandové kapel jako Bestial Mockery myslí, že nemá s black metalem nic společného. Proti tomu v zásadě nic moc nemám, nicméně mi trochu vadí jiná věc, která je také tím hlavním problémem, jejž s „Аз есмь“ mám. Úplně na první poslechy to možná ještě nevyplyne, ale jakmile jsem se do té nahrávky ponořil trochu víc, začalo mi připadat, že navzdory vší té ambicióznosti a výpravnosti je to takové trochu prázdné. Jako kdyby epičností „Аз есмь“ nejen začínalo, ale i končilo a uvnitř pocitově nic moc nebylo.

O poznání sympatičtější jsou mi Welicoruss v té své druhé poloze, kterou by šlo nazvat pagan metalem. V průběhu celé desky totiž porůznu vykukuje folklórní nádech, který „Аз есмь“ nejen oživuje, ale z mého pohledu dokonce představuje i jeho vrcholné momenty. Jako důkaz může posloužit třeba výtečná střední pasáž ve videoklipové skladbě „Сыны севера“ anebo bohatýrská „Огни родных земель“, jež je jednou z nejzajímavějších skladeb na celém „Аз есмь“. Na jednu stranu si říkám, že je trochu škoda, že podobných věcí na desce není ještě víc, ale na tu druhou mi připadá, že do jisté míry možná fungují tak dobře právě díky tomu, že je Welicoruss dávkují s rozumem.

Jako celek však na mě „Аз есмь“ stále působí takovým dojmem, že formálně je všechno vlastně naprosto skvělé, technicky bezchybné a že se jedná o album, jež se v tomto ohledu může bez sebemenších obav postavit do ringu proti jakékoliv západní produkci těch nejznámějších metalových kapel, ale vnitřně jsem se s ním nedokázal ztotožnit a prostě mi tam pořád něco nesedí. Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle přesněji popsat, aby to bylo pochopitelné, až jsem vymyslel pojem „Nuclear Blast metal“, který na Welicoruss sedne jako ulitý. A to i v tom smyslu, že zatímco někdo jej může stejně jako já chápat v negativním smyslu, pro jiného to bude naopak pozitivum. Hudebně je to takový „chytřejší mainstream metal“ a tomu, kdo si v podobných věcech libuje, může novinka Welicoruss klidně připadat jak veledílo… kdo ne, dopadne nejspíš stejně jako já.

„Аз есмь“ ve své podstatě není špatná deska, rozhodně není hloupá, nelze jí upřít kvalitu a po technické stránce i takřka bezchybnost. Stejně tak se na ní nachází i několik sympatických věcí, což se netýká jen zmiňovaných folkových vlivů, ale také velice dobrých vokálů, dalších povedených motivů (třeba skvělé sólo v „Аутсайдер“ – škoda, že tak kraťoučké) nebo užívání ruštiny namísto standardizované angličtiny. Vlastně proti tomu poslechu žádnou velkou averzi nemám, akorát to poslouchání s radostí nechám na někom jiném.


Ramchat – Karpaty

Ramchat - Karpaty
Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.11.2014
Label: HladoHlas

Tracklist:
01. Večné Jarilo, živ nás!
02. Žalm
03. V ríši vlkov
04. Karpaty

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Ramchat

První pohled (H.):

Sice předpokládám, že všichni (anebo přinejmenším většina z vás) víte, odkud a jak se Ramchat vzali a kdo za nimi stojí, přesto si na začátek dejme menší opáčko. Hlavní postavou této formace je kytarista Pavel Baričák, jinak znám též jako Hirax, což samozřejmě není nikdo jiný než někdejší lídr slovenské avantgardně metalové formace Lunatic Gods, jejíž tvorbu jsem měl vždy v obrovské oblibě. Nicméně v roce 2013, nedlouho po vydání desky „Vlnobytie“, se Hirax – z pohledu zvenčí hodně nečekaně – rozhodl své dítko opustit a pokračovat v jiné skupině a v odlišném žánrovém i textovém pojetí. A právě to jsou Ramchat.

Rozdíly mezi oběma kapelami jsou na první pohled zřejmé – zatímco na posledních deskách Lunatic Gods to byla excelentní avantgardní jízda natřískaná množstvím nápadů a skvělých momentů, Ramchat je přímočařejší a zdánlivě jednodušší pagan black metal, jehož lyrická stránka se točí okolo slovanství a pohanství. Mně osobně se zdá, že kapela místy tuhle filozofii tlačí až příliš na sílu, viz třeba takřka nonstop agitace na Facebooku Ramchat, ale to nic nemění na tom, že debutové EP „Bes“, které vyšlo v roce 2013, bylo hudebně dost povedené a bavilo mě. Nebyl tedy důvod se domnívat, že to tak nemělo být i na druhém EP s názvem „Karpaty“

„Karpaty“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu jako „Bes“ a zdánlivě jsou na stejné laťce i co se kvality týče, přesto si nemohu pomoct a novinka z dílny Ramchat mě neoslovuje takovým způsobem, jako tomu bylo v případě prvního ípka. Jak už tomu tak bývá, formálně je samozřejmě všechno v pořádku a především kytarová stránka je opětovně kvalitní. Albu nechybí hned několik povedených momentů a motivů, a to v úplně každé ze čtyř přítomných skladeb. Zejména když se objeví kytarové melodie a vyhrávky, je to takřka ve všech případech velmi dobré. Přesto si nemůžu pomoct a jako celek mi to tentokrát přijde takové suché.

Jediná písnička, která mě na nahrávce skutečně dokázala chytnout, je závěrečná titulní věc „Karpaty“, v níž se objevuje několik výtečných pasáží a také v ní konečně cítím něco, co by se dalo nazvat nějakou atmosférou, konečně to v člověku vzbudí nějakou náladu a vyvolá nějaké pocity. Ostatním třem songům vlastně nemám technicky vzato moc co vytýkat, ani nemůžu tvrdit, že by se mi nějak vyloženě nelíbily nebo že mám problém je poslouchat, akorát mi to nic moc nepředává.

Na druhou stranu považuji za dobrý tah to, že byly oproti „Besu“ značně omezeny mluvené pasáže, které byly zábavné maximálně tak na první, druhý poslech, ale na ty další už spíš obtěžovaly. Na „Karpatech“ se něco takového nachází pouze ve třetím tracku „V ríši vlkov“ a opětovně to má stejný efekt – kdyby to tam nebylo, osobně bych byl radši. Především díky těm proslovům je totiž právě tenhle song z minialba asi nejméně záživný.

„Karpaty“ nejsou špatným počinem, ani to není nahrávka, jež by snad Hiraxovi (potažmo Ramchat) dělala ostudu, přesto se pro mě osobně jedná o menší zklamání a nemyslím si, že k tomuhle EP budu v budoucnu vracet. Navzdory většímu počtu poměrně otravných proslovů u mě bez většího zaváhání vyhrává „Bes“ (o Hiraxových deskách s Lunatic Gods ani nemluvě), ačkoliv vlastně ani nedokážu přesně říct proč. Je to spíš jen pocitová záležitost, přesto je jednoznačná.


Druhý pohled (Kaša):

Když Hirax před lety opouštěl řady Lunatic Gods, bylo celkem brzy jasné, že v rámci svého nového působiště Ramchat se zaměří na mnohem přímočařejší a agresivnější metalovou tvorbu bez avantgardních prvků, než jak tomu bylo právě v řadách Lunatic Gods. To však neznamená, že by tvořil méně působivou hudbu, čehož byl krátkohrající debut „Bes“ celkem obstojným důkazem a i s odstupem času si jej pouštím relativně často a rád (minimálně v porovnání se „Slnovraty“ Lunatic Gods). A jsem rád, že cestu bezbožného pagan black/death metalu následují Ramchat i na dalším EP „Karpaty“, které ve všech důležitých ohledech navazuje právě na „Bes“. Čtyři písně, tuna hrubozrnných riffů a našlapaných temp nenechávají nikoho na pochybách, že Hirax stále umí, a přestože mi chybí na „Karpatech“ vyloženě zabijácký vál ve stylu pecky „Mor ho!“ z debutu, tak nemám problém užívat si tento v téměř celé jeho délce.

Ačkoli jsem si během prvních poslechů říkal, že mezi skladbami není žádný propastný rozdíl, tak nyní s odstupem několika poslechů řadím o něco výš úvodní „Večné Jarilo, živ nás!“ a druhý „Žalm“, které své dvě kolegyně lehce zastiňují. Zejména druhá jmenovaná je jako postavená pro živá vystoupení a její krkolomné změny temp mě nenechávají chladným. Skvělá pecka, jež oproti následující slabší roztahané „V ríši vlkov“ nakopává prdel až někam do nebeských výšin. Jasně, nemá cenu zastírat, že pocitově je mi předchozí „Bes“ o něco blíže, ale díky papírové vyrovnanosti bych se zdráhal označit „Karpaty“ jako zklamání. Na to je mi hudba tohoto slovenského neznaboha a jeho party Ramchat hodně po chuti.


Třetí pohled (Zajus):

„Karpaty“ ukazují, že si Ramchat už na druhém EP dokázali vybudovat unikátní identitu. Jestliže „Bes“ byl Hiraxovou ukázkou, že dokáže obstát i bez Lunatic Gods, na „Karpatech“ již nikoho přesvědčovat nemusí. Na čtveřici skladeb mě hned na první poslech zaujal zvuk, o mnoho lepší, než jaký měl zahuhlaný „Bes“. Naopak vokálně mi přijdou (právě v kontrastu ke svému předchůdci) „Karpaty“ trošku slabší, neboť mi příliš nesedl hrubý growling a výše posazený řev je tentokrát spíše výjimkou. Stejně tak texty přecházím jen s mírným podivením. Ne snad, že by byly plné onoho „Slované sobě“ bullshitu, jak jsem se původně bál, jsou spíš jen pohansky pohádkové jako posledně (ostatně i to bude patřit k identitě Ramchat, což není ve výsledku vůbec na škodu).

O co tu jde v první řadě, je však hudba a právě zde Ramchat ukazují svou sílu. Tvrdé a přitom zábavné jsou všechny skladby bez výjimky, o něco přeci jen vyčnívá silný závěr „V ríši vlkov“ a celá titulní „Karpaty“. Rytmika jede na plné obrátky prakticky sto procent hrací doby, přitom výsledné vyznění není nijak uspěchané a místo zběsilého házení palicí tak Ramchat vyzývají jen k poklidnému pokyvování. O to víc se „Karpaty“ zařežou do paměti a vyzývají k dalšímu poslechu. Psát hudbu Hirax prostě umí.