Archiv štítku: pagan metal

Kromlek – Finis terræ

Kromlek - Finis terræ
Země: Německo
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 8.4.2011
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Iron Age Prelude
02. Nekropolis’ Fall
03. Angrlióð
04. The Cocoon
05. Mantikor
06. Manjushri aus mir
07. Moritvrvs immortalis
08. Ad Rvbiconem
09. Bastion
10. Creation’s Crowning Glory
11. Metropolian Roots
12. Egophaneia
13. Finis terræ

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

Nevím jak vám, ale mně z hudebního spojení německý pagan metal přímo naskakují osypky. Nemám samozřejmě nic proti německému metalu obecně – kdyby ho nebylo, byla by scéna ochuzena o spoustu skvělé muziky – ale zrovna v pohanské odnoži tvoří Němci s prominutím sračky. Všechno souvisí se vším. Německo je největší trh, tudíž nejvíce masírovaný reklamou (kdo si myslí, že tohle se v “undergroundovém” metalu neděje, měl by si sundat klapky z očí), a když před několika lety praskl boom s jakoukoliv folk/pagan/viking hudbou, na níž Němci-jódlováci s chutí slyší a na níž s chutí sypou penízky ze šrajtoflí, není divu, že právě v Německu se objevilo tak obrovské množství skupin tohoto žánru. Jedna jako druhá, x-tá kopírka x-tého plagiátu; desítky, ne-li stovky kapel, mezi nimiž není rozdíl a které se nedají takřka poslouchat. Všechny znějí stejně jako Equilibrium nebo Varg – abychom jmenovali ty nejznámější – kteří rovněž stojí za velké prdlačky…

Tak, a teď jistě spousta z vás očekává, že vybalím to svoje pověstné “výjimka potvrzuje pravidlo a tou výjimkou jsou právě recenzovaní Kromlek“. Nemáte pravdu. Kromlek je úplně stejná blbost jako všechny ostatní smečky téhle rádoby scény, z níž je každému soudnému znalci pořádného pohanského metalu na blití. Možná vás napadne, proč se právě Kromlek mají ze všech těch vidláků dočkat exemplárního potrestání recenzí? Řeknu vám, že vlastně ani nevím… někdo to prostě odnést musí. Možná to bude tím, že díky jedné slušné “hymně” “Strandhagg Pt. I” (kterou skupina jakožto svůj jediný pořádný song velice prozřetelně umístila na obě předchozí alba a osobně se docela divím, že není i na tom třetím) jsem Kromlek až doteď neměl zaškatulkované jako až tak hroznou kapelu, takže snad to bude tohle, proč jsem si “Finis terræ” vůbec sháněl. Jak to tak ale poslouchám, měl jsem si to radši odpustit.

Ani vám tak nějak nedokážu prostě říct, co je na “Finis terræ” vlastně špatně. Ono se přímo nabízí říct “všechno”, jenže to by mi nejspíš neprošlo a navíc to ani psát nechci. Vystižněji to snad ale říct nejde. Prostě pustím a slyším, že to stojí za jeden velký exkrement. Nad zoufalým nedostatkem originality bych ještě jakž takž dokázal s menším sebezapřením přihmouřit oči, ale fakt, že album je hudebně naprosto prázdné, už odpustit nelze. Že se nejedná o nic originálního bych ještě přes srdce dokázal přenést, ale to by “Finis terræ” muselo alespoň něčím promlouvat, což se neděje. Stačí vzpomenout třeba včera recenzované Dodsferd, kteří taktéž nepředvádějí žádné hudební vizionářství, přesto bych jejich alba zdaleka neoznačil za hudebně prázdná. Pokus o jakýsi rádoby pohanský nádech možná bude stačit trendovým Němcům, ne však mně. Kolovrátkovité riffy, bicí, zpěvy, klávesy – všechno nasekáno přesně dle potřeb a žádostí trendových “folk” metalových fans. Výsledkem je stokrát překydaný hnůj.

Trochu jsem na “Finis terræ” nepochopil jednu věc – pokus o transformaci z lesních mužíků do čehosi jen těžko identifikovatelného. Shozeny byly zvířecí kožíšky a červené barvičky, na jejichž místo nastoupily industriálně působící budovy na obalu. Kromlek sami sebe začali označovat jako “městský pohanský metal”, což se mně osobně jeví jako totální blbost. Možná by se dalo říct, že se skupina snaží alespoň o jakýs takýs posun… kdyby nějaký byl. Pár klávesových rejstříků à la Dark Tranquillity působí v kombinaci s onou debilní německou paganovinou jako absolutní chujovina. Kdyby to rovnou hodili do industriálu, řekl bych dobře, alespoň se snaží se někam dostat, pořád hledají to nejlepší výrazivo, ale nic takového se neděje a výsledek zní strašně nedodělaně, nedotaženě, polovičatě. Onen “progres” zní spíš jakože kapela vlastně ani neví, co chce. Na druhou stranu se Kromlek povedl celkem husarský kousek – skloubili dohromady totální blitku, že by to vola nenapadlo, a pořád to zní neoriginálně.

Kromlek

Pokud se to někomu líbí, tak se omlouvám, ale mám-li mluvit sám za sebe, v životě si tohle už dobrovolně nepustím. Vždycky každému na potkání vykládám, ať nechlastá a ušetřené peníze radši vrazí do originálních alb, jelikož je to hodnotnější (člověk se opije, vybleje a vystřízliví, zatímco CDčko mu zůstane). Ale v případě “Finis terræ” se běžte radši ožrat – bude to užitečnější, nebude to taková ztráta času a bude vás to na rozdíl od poslechu novinky Kromlek bavit. Jestli chcete pořádný pagan/viking/black, sežeňte si radši nové desky Irů Primordial a Norů Helheim!


Kampfar – Mare

Kampfar - Mare
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Mare
02. Ildstemmer
03. Huldreland
04. Bergtatt
05. Trolldomspakt
06. Volvevers
07. Blitzwitch
08. Nattgang
09. Altergang

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kampfar jsem měl vždy opravdu rád. Je to kapela s naprosto unikátním feelingem a jasně rozpoznatelným zvukem. První dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” (1997) a “Fra Underverdenen” (1999) bych se nebál ani náhodou označit za klenoty pohanského black metalu. I nahrávky po sedmileté pauze (žádný rozpad – Kampfar během té doby jen tak trochu pospávali) jsou úžasné, a to jak “Kvass” (2006), tak “Heimgang” (2008). Skupina vždy tvrdila, že ona velice specifická atmosféra jejich hudby pramení z kombinace hudebního cítění dvou hlavních protagonistů, kteří Kampfar v roku 1994 nastartovali (až do roku 2003 šlo o dvoučlenný projekt) – black metalových kořenů zpěváka (a dříve i bubeníka) Dolka a folkových kořenů kytaristy (dříve i baskytaristy) Thomase. Jenže před vydáním pátého dlouhohrajícího opus “Mare” nastala otázka, jíž si fanoušci kapely do té doby snad ani nepřipouštěli, že by mohla nastat – co se stane, když jeden z této ústřední dvojice odejde? Ztratí pak Kampfar svou charakteristickou tvář, díky níž jsou tím, čím jsou?

Thomas, jehož typická kytara byla po dlouhé roky zřejmě tím největším poznávacím znamením Kampfar, svůj odchod oznámil v prosinci loňského roku. Stačí si trochu ujasnit časové období a je nad slunce jasné, že “Mare” na výše položenou otázku odpovídá tak napůl. Na jednu stranu se Thomas už na nahrávání novinky nepodílel, ale svůj otisk na albu zanechal při skládání materiálu. Upřímně by mě velice zajímalo, na kterých skladbách konkrétně se podílel, neboť některé položky “Mare” znějí přesně v duchu v Kampfar, zatímco v jiných se onen pohanský feeling, podpořený mrazivý melodiemi, ustupuje spíše klasičtějšímu pojetí (melodického) black metalu. Jako kdyby Thomas do některých písní vložil svůj um a do některých ne.

Nechápejte mne špatně. “Mare” je stále relativně dobré album a některé skladby jsou opravdu skvělé, viz třeba “Huldreland”, “Bergtatt” nebo “Volvevers”… jiné ale, proč chodit kolem horké kaše, vcelku dost zaostávají, jako například “Ildstemmer” nebo nemastná-neslaná “Blitzwitch”. A to mně osobně přijde opravdu škoda, jelikož od Kampfar jsme byli vždy zvyklí na požitkářský posluchačský zážitek od první vteřiny do poslední. Z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že “Mare” je nejspíše to nejslabší album, jaké kdy Kampfar vydali. Není vyloženě špatné, jen nejméně povedené… nebo konkrétněji řečeno, jisté písničky jej trochu táhnou dolů.

Kapela po odchodu jednoho ze svých hlavních tahounů snad ani nemůže zůstat stejná, což uznávám a respektuji a zároveň nemám rozhodně nic proti progresi (byť svým způsobem “vynucené”), ale jsem toho názoru, že se progrese musí držet v rozumných mantinelech… myšleno, že musí zachovat ducha skupiny. A to se “Mare” nedaří na 100%. Nerad to říkám, zvláště v případě Kampfar, jejichž hudbu jsem vždy považoval za výjimečnou, ale novinka z jejich dílny je pro mne osobně spíše zklamáním.

Kampfar

Přese všechno na mě “Mare” působí spíš jako v takovém mezidobí, jako odraz vakua mezi obdobím KampfarThomasem a obdobím Kampfar bez Thomase. Jsem toho názoru, že až další deska naplno ukáže, jak moc je kapela bez jednoho ze svých hlavních pilířů ještě životaschopná. Ale to už se bavíme o budoucnosti, k níž máme ještě relativně daleko. Co se týče samotného “Mare”, já osobně si jej koupím – už jen z toho důvodu, aby mi na polici na místě vyhrazeném pro Kampfar nechyběl jeden dílek skládanky… pokud ale dostanu zase někdy chuť na dávku mrazivého pohanského black metalu, myslím, že sáhnu radši po starších fošnách Kampfar


Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…


Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.


Аркона – Гой, Роде, гой!

Аркона - Гой, Роде, гой!
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 28.10.2009
Label: Napalm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Východoevropská folk metalová scéna je velmi početná a zároveň ve většině případů i opravdu kvalitní. Přesto ale tamní kapely dopadají obdobně jako ty naše – v celoevropském měřítku si jich kromě fajnšmekrů málokdo všímá. Aby to ale nebylo tak jednoznačné, je tu ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A touto výjimkou je v našem případě Аркона, která se za neuvěřitelně krátkou dobu vyšvihla na doslova hvězdu ruského metalu. Do světa posílá vskutku kvalitní nahrávky a to ještě v neuvěřitelně rychlém sledu (za sedm let fungování již pátá studiovka, plus jeden živák a dvě DVD). Netrvalo dlouho a kapelu do svých sítí ulovila jedna z nejpovolanějších firem v oblasti folkového metalu – Napalm Records a právě pod jejich hlavičkou vychází aktuální album “Гой, Роде, гой!”.

Hned ze začátku nutno předeslat, že kdo si skupinu oblíbil již v minulosti, nemůže být zklamán ani v nejmenším. Spíše naopak. Já osobně jsem měl pro tuto skupinu vždy slabost a jejich tvorbu pečlivě sleduji už od debutu “Возрождение”. A s Гой, Роде, гой! jsem náležitě spokojen.

Deska je samozřejmě plná Ruska, jeho nálad a atmosféry (čímž nemyslím komunismus (smích)), vše samozřejmě nazpívané v ruském jazyce. Přítomna je spousta folkových nástrojů, zpěvných momentů a výborných melodií, nikdy to ale nesklouzává k pohádkovosti a kolovrátkovitosti různých prznitelů žánru folk metal, kterých je na současné scéně plno (všichni známe věci typu Korpiklaani nebo Ensiferum, to by jeden blil, ale jinak nic proti). Holt není folk jako folk. A Аркона patří bezesporu k tomu lepšímu.

Гой, Роде, гой! působí nejambicióznějším dojmem ze všech dosavadních počinů kapely. Stačí se jen podívat na úctyhodný seznam hostů (18 + sbor a samotná kapela) nebo (na folkové album) závratnou délku jedné hodiny a dvaceti minut. Jednoznačně nejambicióznější skladbou desky je čtvrthodinová “На моей земле…”, v níž se právě většina z oněch hostů sešla. Píseň na mě osobně působí jako takový manifest východoevropské folkové scény. Sešli se v ní osobnosti z téměř všech spřátelených kapel a všichni si zazpívali svým vlastním jazykem, anebo zahráli na folkový nástroj své země. Kromě ruštiny tak třeba uslyšíme mimo jiné lotyšštinu nebo litevštinu. Přesto ale píseň drží pohromadě a nabízí jeden z vrcholů desky.

Avšak nejen na 15 minutových opusech je album postavené. Například hned úvodní a zároveň titulní “Гой, Роде, гой!” je opravdu skvělá písnička (aneb pozvánka k ochutnání notně osekaného videoklipu – z šesti minut na tři a půl minuty), stejně tak jako třeba působivě vystavěná “В цепях древней тайны” nebo rychlovka “Ярило”. Mým osobním absolutním favoritem je pak nádherně vypjatá “Лики бессмертных богов”.

Sečteno podtrženo, “Гой, Роде, гой!” pozici Аркона ještě upevňuje a dokazuje, že humbuk okolo této skupiny tentokrát není pro nic za nic. Opravdu kvalitní záležitost, která za poslech opravdu stojí. Jedinou mírnou vadou na kráse je tak možná až přespřílišná délka.


Kampfar – Mellom skogkledde aaser

Kampfar - Mellom skogkledde aaser
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: červenec 1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Intro
02. Valdogg
03. Valgalderkvad
04. Kledd i brynje og smykket blodorm
05. Hymne
06. Bukkeferd
07. Naglfar / Ragnarok

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“.

Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho je to kombinací blackmetalového cítění Dolka a folkových kořenů Thomase.

Kampfar nepotřebovali žádné dlouhé roky na hledání vlastního ksichtu, hned od debutu „Mellom skogkledde aaser“ totiž znějí jako nikdo jiný. Přestože má první deska z dnešního pohledu tu nejhorší produkci a nejhorší zvuk v jejich diskografii, nic to nemění na tom, že už v té době ukázali, že se s nimi na scéně musí počítat. Na ploše pěti písní (první a poslední položka v tracklistu je intro/outro) delší stopáže rozehrávají navýsost skvělou hru melodického black metalu (jen tak mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že právě melodie a jejich využívání činí Kampfar originálními).

Hned první song „Valdogg“ ukazuje, v čem tkví síla Kampfar. Svižné tempo, spousta nápadů a skrytých vyhrávek, které ze začátku ani nepostřehnete (například za ostatními nástroji zastrčené klávesy), žádná hluchá místa, žádná nuda. Nic takového. Nejsou to sice ti nejlepší hráči na světě (ploše a jednotvárně znějící bicí, například), na to se ale tady nehraje. U black metalu jde o atmosféru, atmosféru a ještě jednou atmosféru, a té mají Kampfar na rozdávání. Jenže ji nerozdávají a nechávají si ji všechnu pro sebe, což jejich hudbu dělá právě tak výbornou.

Nemá cenu zde zmiňovat každou písničku zvlášť, protože všechny jsou naprosto skvělé, věnovat se tedy budeme jen těm styčným bodům. Kromě výše zmiňované „Valdogg“ je to hned následující „Valgalderkvad“ – osmiminutová odysea po norských horách s naprosto mrazivými samply. Lahůdka, to vám tedy povím. Dále je to pak zejména „Hymne“, asi nejznámější skladba desky, jejíž jméno přesně odpovídá náplni. Opravdová hymna.

Kampfar

Těm, kteří se o norskou scénu důkladně nezajímají, možná nebudou Kampfar tak známí jako třeba tamní ikony typu Satyricon, Gorgoroth nebo Darkthrone, snad díky tomu, že opravdu aktivní kapelou se stávají až v posledních letech (sedm roků nečinnosti také zrovna nezvedne kredit), ale své pravoplatné místo na scéně mají. Nejsou to žádní pozéři nebo satanáši, tady jde jen o hudbu a ta je dokonalá. Neznám člověka, který by o Kampfar prohlásil, že hrají sračky. A jestli vás ani tohle nepřesvědčí, že tahle kapela je skvělá, tak už nevím. Je to hudba, jejímž poslechem čas marnit nebudete.