Archiv štítku: pagan

Ols – Mszarna

Ols - Mszarna

Země: Polsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 15.4.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Księżycowa
02. Zimowa
03. Wiedźmowa
04. Roślinna
05. Ja, olcha
06. Miniona

Hrací doba: 49:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

Na podzim roku 2016 vyšlo první album dámského jednočlenného projektu Ols, jehož recenze se zde objevila o nějaký ten měsíc později. Pokud si tehdejší článek nalistujete, vedle trochy vepřového nedospělého humoru v něm najdete i sdělení o tom, že se bezejmenný debut Ols docela povedl a že se jednalo o zajímavou hudbu. Už tehdy jsem se nechal slyšet, že budu zvědavý na další tvorbu, jelikož bylo znát, že tady nějaký talent a hudební vize dřímá. Dnes se podíváme na to, zdali se na příjemný debut podařilo důstojně navázat.

Ještě předtím bych se ovšem rád zastavil u toho, co se s Ols dělo v mezičase. Prezentace projektu v době „Mszarna“ je totiž dost odlišná v porovnání s prezentací v éře debutu, přičemž si nejsem jist, zdali v tomto ohledu došlo k posunu k lepšímu. Tehdy mi vystupování Ols přišlo relativně střízlivé a nohama na zemi. Samozřejmě už se v tom nacházela určitá estetika a jakási teatrálnost, ne vždy to bylo bez výhrad (některé fotky vyretušované do té míry, až na nich sama představitelka vypadala skoro jako zombie), ale pořád vše bylo ve snesitelné míře.

Před vydáním „Mszarna“ však začala Ols zásobovat svoje sociální sítě miliardou fotek, historek, přírodních a pohanských slintů, až to začalo být dost otravné. Všeho moc škodí a platí to i o prezentaci sebe sama, kde si čím dál tím více začínám cenit uvážlivé střídmosti namísto snahy být všude vidět, což dost často zavání regulérním „attention whore“ chováním. K čemuž bohužel trochu sklouzla i Ols.

Což je velká škoda, protože její muzika je jinak moc fajn, což platí i o „Mszarna“. Ať je ale síla sociálních sítí v dnešním světě jakkoliv velká, pořád nemusejí zkurvit dojmy z hudby, pokud na nich nejste, protože člověka nikdo nenutí sledovat něco, co sledovat nechce. A přesně to jsem v případě Ols učinil, tudíž mi nic nebránilo věnovat se samotné produkci, jejímž prostřednictvím polská hudebnice ukazuje, že bezejmenný debut nebyl dobrý jen tak náhodou.

A hned si dovolím vypálit jedno zásadní hodnocení: „Mszarna“ je lepším albem „Ols“. Výrazně. Což je velice příjemné zjištění, poněvadž už debut za poslech stál. Byly na něm ale cítit určité nedostatky, které se pro druhou desku podařilo velmi úspěšně odstranit. „Mszarna“ nabízí mnohem pestřejší a skladatelsky jistější skladby. Což se ostatně projevuje i v jejich délkách, protože nyní si Ols troufla na delší plochy – vždyť s výjimkou videoklipové „Wiedźmowa“ se všechny s velkou rezervou vyšplhaly nad sedm minut, dvě dokonce nad devět minut. Kompozice jsou ovšem dostatečně kvalitní na to, aby nenudily. Nabízejí dostatek povedených momentů a ani z hlediska atmosféry si nelze nijak stěžovat, protože ta je místy skoro kouzelná.

Nálada „Mszarna“ je sice trochu jinde než „Ols“, ale zrovna v tomto případě jde o posun dobrým směrem. Na první nahrávce dominoval vokál a písně byly relativně jednoduché. „Mszarna“ je v tomto ohledu ambicióznější a „hudebnější“. Zpěvu je tu pořád dost, ale Ols jej zapustila přirozeněji do celku a soustředí se na celkový dojem, který je vysoko. Přesně v takové poloze to Ols velmi sluší. Přirozeně do toho zapadá i skutečnost, že druhá nahrávka obsahuje výhradně vlastní tvorbu a žádné předělávky, což rovněž považuji za rozumný krok.

Ols

Určitě to bude znít jako klišé, ale „Mszarna“ je ve všech směrech dospělejší deska než její předchůdkyně. Ols za nějaký rok a půl od vydání eponymní prvotiny udělala obrovský pokrok, ne-li přímo skok, a jestli tehdy šlo o poměrně zajímavý počin, jenž věštil případný potenciál do budoucna, „Mszarna“ už je albem, které byste měli slyšet, pokud máte rádi (neo)folkovou hudbu. Už jen z toho důvodu, že je moc příjemné konečně slyšet začínající žánrové jméno, jež nezní jako kopie Wardruny, ale snaží se o trochu svého ksichtu. Za mě rozhodně ano, velká spokojenost.


Academia Film Olomouc 2015

Academia Film Olomouc 2015
Datum: 16.4.2015
Místo: Olomouc, kaple Božího těla, areál Konviktu
Účinkující (obsažení v reportu): Einar Selvik (Wardruna)

Fotka byla vypůjčena z:
oficiálního Facebooku festivalu

Již pátým rokem si říkám, že pokud do Čech zavítá Wardruna, nesmím u toho chybět stůj co stůj. Kvitrafn si mě získal již blackovým projektem Jotunspor a definitivně obtočil kolem prstu s mystikou a magií presentovanou na debutu Wardruny, “Runaljod – Gap var Ginnunga”. Není se tedy co divit, že když jsem uzřel jeho (byť sólovou) účast na festivalu Academia Film v Olomouci, mé plány se rázem otočily vzhůru nohama. S těžkým, opravdu velmi těžkým srdcem jsem začal řešit prodej vstupenky zakoupené na vskutku unikátní line-up v podobě Botanist, Kayo Dot, ?Alos a Nod Nod ve stejně unikátním prostoru Štvanické vily a namísto toho začal plánovat výlet do jednoho z nejkrásnějších měst Moravy.

Program AFO (dále budu o festivalu mluvit jen touto zkratkou) prozradil, že mě rozhodně nebude zajímat pouze Einarovo hudební vystoupení, nýbrž i další body programu s vikinskou tématikou. Vzhledem k tomu, že jsem neměl v plánu setrvat v Olomouci celý víkend, vybral jsem si promítání filmu “Vikingové: Hledání nových světů” a Einarovu přednášku na téma mystiky a magie v severské hudbě, jež byla naplánována na následující den. Do Olomouce jsem dorazil brzy odpoledne s mírným předstihem, abych stihl pohodlně vyřídit akreditaci a nemusel se zbytečně hnát. Vzhledem k tomu, že v Olomouci jsem byl všeho všudy dvakrát a mně ještě zbývalo trochu času, rozhodl jsem se před promítáním filmu projít zapadlými uličkami historického centra. Nádherná zákoutí jsou jedna z věcí, které mám na zachovalých městech snad nejraději, a jak jsem zjistil, Olomouc jich v okolí univerzity nabízí hned několik.

Žel, krásy Olomouce byly krutě vykoupeny hrubým neodhadem situace. Vstup do promítacího sálu byl již zdoben úhledným zástupem čekajících a jeho obsazenost rezervacemi se ukázala býti taková, že dovnitř bylo vpuštěno cirka deset dalších šťastlivců bez rezervací. Zbylí nešťastlivci, mezi nimi i já, zůstali se svěšenými rameny stát přede dveřmi… a alespoň v mém případě se jali poznávat kouzla města, byť tentokrát v poněkud odlišném, (hospodském) duchu. To ovšem není pro potřeby článku nijak zásadní, přejdu proto k samému Einarovu vystoupení. Vzhledem k této nemilé zkušenosti s kapacitou jsem nemínil být znovu vytrestán a došel zhruba hodinu předem, abych vychytal nejlepší místo (rozuměj, ideálně v první řadě – což se nakonec podařilo). Shodou okolností jsem poznal čekající Pilgrim, které se mi zřejmě povedlo dost šokovat už jen tím, že je poznal někdo cizí. To už však nedočkavý štrůdl lidí začali organizátoři pouštět do prostor kaple Božího těla, v níž se paradoxně měl odehrát čistě pohanský koncert.

Einar Selvik Olomouc 2015

Byť kaple samozřejmě nebyla vysvěcená, ostrý kontrast Einarovy vikinské persony a barokní výzdoby byl doslova hmatatelný. Přitom ale nebyl vyloženě rušivý, naprostá odlišnost jednotlivých kultur ve výsledku ničemu nevadila – právě naopak, výška a akustika kaple vystoupení ještě přidala na atmosféře. Po celou dobu si vystačil pouze se svým hlasem a dvěma tradičními nástroji – lyrou a třístrunným předchůdcem houslí – a i tak dokázal famózně reprodukovat hudbu jinak mnohovrstevnatou v neméně pohlcující formě. Víc než pohanského kněze, jak jej můžete zahlédnout při běžných živých vystoupeních s kompletní Wardrunou, tentokrát připomínal Einar vypravěče, čemuž odpovídal i výběr písní. Vyjma sólových adaptací Wardruny, do kterých zařadil písně jako “Jara” nebo “Bjarkan”, zahrál i další severské písně, některé z nich skutečně čistě tradiční – třeba “Völuspá” vyprávějící o Ragnaröku.

Byl jsem velmi zvědavý, jak se Einar s původními písněmi Wardruny popasuje, když víc než kapelu bude prezentovat hlavně sám sebe, a udělal to nejlepší, co udělat mohl. Čistým, na kost osekaným projevem jim vdechl odlišné, klidnější vyznění, zejména masivnějším skladbám z “Runaljod – Yggdrasil”, “Fehu” a “Rotlaust tre fell” (kterou mimochodem hrál sólo vůbec poprvé), aniž by je výrazněji měnil. Některé písně o něco zkrátil, nicméně veškeré změny byly minimální a uzpůsobeny vystoupení. Dokázal vybudovat hlubokou, duchovní atmosféru bez Gaahlova hrdelního zpěvu, bez zpěvu Lindy Fay Helly, i bez charakteristických vícehlasů a široké škály bubnů a perkusí. Silnému zážitku napomohlo i početné publikum, které po celou dobu poslušně sedělo a až na občasné prozpěvování a několik nadšených výkřiků při představení vytoužených písní ani nedutalo. Na závěr se Einar rozloučil úžasnou “Helvegen” a odměnou za hodinové vystoupení mu byla nacpaná a bouřlivě aplaudující kaple. Bylo vidět, že sám je počtem lidí i silou potlesku zaskočen a ještě jsem neviděl, aby se někdo tak dlouho omlouval, že už nemá co zahrát, když jej publikum nechtělo pustit z pódia.

Pokud jsem si cestou do Olomouce říkal, že jsem přece jen možná měl zůstat v Praze na Kayo Dot a spol., po skončení Einarova vystoupení jsem ani na okamžik nelitoval. Tohle mi za tu cestu stálo a po takovém úspěchu dávám Wardruně rok, maximálně dva, než se v kompletní sestavě objeví i v naší republice. Jedinou zradou tak bylo vystoupení o půl hodiny kratší, než bylo avizováno, nicméně to je asi tou nejmenší vadou na kráse.

Ačkoliv program s vikinskou tematikou byl v rámci AFO mnohem bohatší, mě před odjezdem z Olomouce zajímala již jen Einarova přednáška o magii a severské hudbě. Ta se odehrála rovněž v kapli Božího těla, nicméně tentokráte zde již byly připraveny řady sedaček. Einar nejprve mluvil o jeho přístupu k magii a pohanství obecně, jenž stojí mezi vědeckým zájmem a duchovnem. Uvedl posluchače do problematiky run a jejich zkoumání, rozhovořil se ale i na téma chápání run a jejich vizuální a zvukové symbolice. Na jejich zvukovou stránku následně navázal svým přístupem k tvoření hudby, jež vychází jednak ze samé podstaty a rytmiky severských básní, jednak z přítomnosti významů v samotných písních. Při nahrávání “Kauna” nahrával zvuk pochodní, aby zachytil oheň, při “Bjarkan” bubnoval na březové kmeny, při “Fehu” vyrazil v zimě do hor bez jídla a jen spoře ošacený, aby zažil na vlastní kůži podstatu potřeby životně důležitých věcí.

V posledních zhruba dvaceti minutách nakonec zahrál dvě písně z předchozího večera – “Völuspá” a “Helvegen“, které doplnil o “Sowelu”, jež předtím nezazněla (nebo mám alespoň ten dojem). Na závěr zodpověděl několik dotazů a to byl definitivní konec. Einar se sice měl ještě objevit ve dvou diskusích v rámci promítání několika dílů seriálu Vikingové, což rozhodně mohlo být zajímavé, nicméně vzhledem k tomu, že mé plány se tou dobou již ubíraly jiným směrem, já jen došel na nádraží a opustil Olomouc.


Wardruna – Runaljod – Yggdrasil

Wardruna - Runaljod - Yggdrasil
Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Rotlaust tre fell
02. Fehu
03. NaudiR
04. EhwaR
05. AnsuR
06. IwaR
07. IngwaR
08. Gibu
09. Solringen
10. Sowelu
11. Helvegen

Hodnocení:
Atreides – bez hodnocení
H. – 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je noc. Všudypřítomné ticho je rušeno jen vzdáleným krákáním havranů a lehkými kapkami deště, když tu je násilně proříznuto mohutným zadutím rohu, následované sborovým zpěvem, jež vítá zapalované ohně. Bubny šamanů, které udávají rytmus, náhle ztichnou, aby mohly být vyjmenovány runy futharku. Yggdrasil. Druhý rituál právě započal.

Vykulené oči nevěřícného pohledu do nikam, zatímco uši byly zaplavovány přívalem čehosi mně do té doby neslýchaného a zároveň naprosto uchvacujícího. Zhruba tak by se dalo ve stručnosti popsat několik prvních setkání s hudbou Wardruny, když před čtyřmi lety spatřila světlo světa první ze tří částí “Runaljod”, “Gap Var Ginnunga”. Dalo by se bez nadsázky říci, že svou prvotinou tehdy způsobilo uskupení soustředěné kolem Einara “Kvitrafna” Selvika, jenž byl do té doby znám především díky bubnování v Gorgoroth a svému dalšímu projektu Jotunspor, nemalý rozruch nejen v kruzích hudebních, nýbrž i v kruzích duchovních, které mají co dočiněním s pohanskou vírou ve všech možných formách i neformách a především pak s runovou magií. Ač historie Wardruny sahá až kamsi do roku 2002, bylo první album vydáno až sedm let poté, roku 2009. Na “Runaljod – Gap Var Ginnunga” se vedle Kvitrafna objevili i další dva hudebníci – Gaahl, do té doby znám hlavně díky skřehotání rovněž v Gorgoroth a v současnosti i v God Seed, jenž Wardruně propůjčil svůj unikátní hrdelní hlas, a světu neznámá Lindy Fay Hella, která pro změnu zaujala vyšší polohy a svým uhrančivým a unikátně zabarveným zpěvem učarovala mnohým posluchačům. Sedm let práce se na albu patřičně odrazilo a výsledkem byl dokonalý zážitek nejen v rovině hudební, ale i v rovině duchovní. Od té doby uteklo už mnoho vody a očekávání druhého dílu runového eposu v řadách těch, jimž šamanská hudba Wardruny přirostla k srdci (či snad ještě hlouběji), postupně rostlo. Až bylo po čtyřech letech ukončeno a rozpuštěno v hlubině času oznámením o blížícím se vydání.

Hybná síla započínající rituál značící nový začátek. Podmanivý rytmus a jasný hlas nesoucí Freyino požehnání zdraví a plodnosti – ať už fyzické či duševní, jež může znamenat nevysychající zásoby inspirace a nápadů. Fehu, značící začátek čehosi nového. Fehu, stíhána dokonalým vyjádřením potřeby a touhy, která vychází z nově vzniklé energie. Hutné, rytmické části jsou střídány ambientními, monotónními pláněmi, na nichž neroste téměř nic kromě občasného recitovaného slova. Tajuplná kombinace, z níž se ježí chlupy na zátylku a budí nepříjemný pocit v podbřišku, volající touhou – jež v posledních okamžicích eskaluje do extrému, dokud nedojde jejímu naplnění. Z počátku se zrodila Odinova touha po vědění, která vyslala jej na cestu. NaudiR v celé své kráse.

Jak jsem se zmínil výše, sedm let práce se na první části “Runaljod” – na rozdíl od mnoha jiných nahrávek, jež čekaly na vydání podobně dlouho – opravdu projevilo. Ať už v unikátnosti, která spojuje duchovní tradice severského šamanismu a runové magie s tamní lidovou hudbou a vlivy dalších etnických prvků z různých koutů světa, či snad neskutečné atmosféře, přirozenosti, propracovanosti a promyšlenosti kompozic. Tak nebo onak, Wardruna si díky své prvotině zajistila přední pozici na poli evropské a nebál bych se říci že i světové duchovní či rituální hudby. A stejně jako “Runaljod – Gap Var Ginnunga” je i “Runaljod – Yggdrasil” výsledkem opravdu dlouhodobé práce, jež se na poli hudby jen tak nevidí. Spojení starých hudebních postupů a nástrojů, které jsou ke všemu z velké části vyráběny ručně, spolu s duchovní naukou severského šamanismu a tajemstvím run, se totiž Kvitrafnovi daří bezesporu skvěle i v případě pokračování tohoto zhudebnělého rituálu. Ač novinka příliš mnoho výrazných změn v hudbě nepřináší, přesto se posouvá pomalu a jistě vpřed, avšak znalému čtenáři musí být jasné, že jen o hudbu tady zdaleka nejde.

Slepnirův frkot a monotónní rytmus provázející ubíhající krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Za doprovodu hlasu Lindy a později i Kvitrafna a Gaahla ubíhá Odinova cesta za poznáním rychle, možná rychleji, než by si mnozí cestovatelé přáli. Přesto EhwaR končí tam, kde končit má. Přivázáním Slepnira k Yggdrasilu. Odinovo poselství však mluví skrze AnsuR jasně – absolvovaná cesta vede k moudrosti a poznání. Dlouhá a nesnadná cesta k oběti sama sebe, cesta, kterou si každý si ji musí projít sám. I hlasy se jako by vzdálily a zastaly úlohu pozorovatelů Odinova utrpení, jež právě započalo.

Kvitrafn svůj runový epos rozvíjí do větší šíře a barvitosti, mnohovrstevnosti. Dalo by se říci, že oproti první části rituálu je “Runaljod – Yggdrasil” o něco málo vyspělejší, vyjadřovací prvky postupně gradují a otevírají se novým, neokoukaným nápadům. Nejvýraznější ukázkou je nejspíše úvod “AnsuR”, jež svou ozvěnou odkudsi z dáli a celkovým zabarvením dokonale kontrastuje nejen se zbytkem skladby, ale vůbec se zbytkem tvorby, kterou můžete na obou albech nalézt. Větší prostor si získal zpěv obecně, obzvláště pak sborové zpěvy všech tří zainteresovaných – Kvitrafna, LindyGaahla. Pokud si dal Kvitrafn na něčem opravdu záležet, pak je to určitě gradace a zabarvenost vokálů. To je nejvíce poznat především u po sobě jdoucí dvojice run “IwaR” a “IngwaR”, ve kterých je většina napětí postavena právě na tajuplném a později i agresivnějším vokálu, jenž postupně graduje až k hranicím únosnosti. Rovněž struktura písní získala na hloubce. Kvitrafn ve většině skladeb nevyužívá větší množství nástrojů, než tomu bylo dříve, ale často je využívá ve více vrstvách nad sebou, přičemž stále je tak činěno s citem a výsledný dojem rozhodně není přeplácaný a jednotlivé skladby jsou poměrně snadno rozeznatelné. Sluší se připomenout i fakt, že “Runaljod – Yggdrasil” je podle mého názoru o něco zpěvnější než jeho předchůdce a skýtá větší množství různorodých melodií i rytmů, které opravdu velmi snadno utkví v paměti.

Odinovo sebeobětování vede skrze zbraň. Bájný oštěp Gungnir, jenž nikdy nemine svůj cíl, kterým byl po devět dní a nocí probodnut a připoután ke kmeni stromu světa, Yggdrasilu, aby získal moudrost. I to může být jeden z významů IwaR, části, jež ne nadarmo svým nejasným vyzněním a napětím nahánějícím husí kůži připomíná trojici o runě Thurs. Napětí postupně graduje, rituální zpěv se z prostého šepotu stává agresivnějším a agresivnějším, tenze dosahuje hranic nesnesitelnosti – kde mizí. Tam, kde bylo napětí, zůstala rovnováha a klid a mír. Husí kůži a strachu z nejistoty je konec. IngwaR.

Nemůžu říct, zda je “Runaljod – Yggdrasil” lepší či horší než první část tohoto unikátního zhudebněného rituálu. V lecčems je jiná, v lecčems zachovává původní koncept. Změny nejsou zásadní, avšak postihly všechny stránky. Největší změnou si vedle struktury prošla především délka skladeb. Ta se u většiny z nich drží na hodnotách kolem šest minut, nejkratší skladba pak trvá něco málo pod čtyři a půl minuty – což je oproti předchozímu počinu poměrně výrazný posun vzhůru. Avšak ani přes větší délku skladeb, která ve výsledku natáhla celkovou délku nahrávky o dobrou čtvrthodinu nemůžu říct, že by “Yggdrasil”, podobně jako “Gap Var Ginnunga”, trpělo nudnou vatou. Každá část je víceméně nutná, nic nechybí ani nic nepřebývá, aby byl postihnut význam a vlastnosti každé z osmi run, které “Yggdrasil” zachycuje, co nejpřesněji a nejvýstižněji.

Gibu je schopností. Gibu je darem. Gibu je přijetím moudrosti run, za kterou bylo zaplaceno nejvyšší cenou. Gibu je smířením s přijatým osudem, smířením, které stojí na sklonku deváté noci a vítá konec utrpení. Solringen je úsvitem desátého dne, jež přichází pomalu, ale o to jistěji. Úsvitem přinášejícím klid a vítězství ve všech rovinách bytí. Sowelu pak se sluncem přináší naději a energii nového dne, ale rovněž nejistotu zítřků, která přichází stejně neodvratně, jako jednou přijde jeho poslední část. Spolu s koncem světa.

A o nich to vlastně celé je. Jak jsem naznačil výše, jednou částí je dokonalá hudební stránka věci, co však dělá Wardrunu opravdu unikátem, je právě spojení s šamanismem a runami. V Kvitrafnově podání se každá z run stává doslova živoucím organismem, který je jednak navzdory vyprávěnému příběhu schopen stát sám o sobě, není-li z podstaty věci vázán k jiné runě, tak jako tomu bylo na předchozím počinu, ale jednak dokonale drží dokonale pohromadě, vzájemně se doplňuje a rozvíjí. Celek je tím, čím Wardruna táhne. Nejen hudebně, ale i myšlenkově a příběhově je “Runaljod – Yggdrasil” kompaktním dílem, které dokonale drží při sobě. Dílem, které vás unese kamsi mimo reality a běžné vnímání světa. A jen tak vás odtamtud nepustí.

Helvegen uzavírá rituál v duchu poslední runy, poklidně za sborového zpěvu. Procítěn odevzdaností a smíření s osudem, který má neodvratně přijít. Klidem před bouří. Plameny ohňů dohasly v přicházejícím dešti, který díky vycházejícímu slunci kreslí duhu nad obzor. Rituál je u konce. Prozatím.

“Deyr fé
deyja fræaendur,
deyr sjálfur ið sama.

Eg veit einn
að aldrei deyr:
Dómur um dauðan
hvern.”
(Helvegen)


Další názory:

Po kouzelném debutu “Runaljod – Gap Var Ginnunga” nechala norská Wardruna na pokračování čekat déle, než by se mnohým líbilo, ale jak se říká, v tomto případě se čekat vyplatilo. “Runaljod – Yggdrasil” je totiž opět pohlcující deska, která v dnešní překotné době dokáže zastavit čas a na chvíli člověka přenést jinam. V porovnání s debutem mi novinka přijde trochu rozmanitější a takříkajíc se toho na ní “víc děje”, nicméně podobné záležitosti vždy byly a vždy budou především o atmosféře – a tu obě desky čarují naprosto bravurně. Wardruna je do jisté míry záležitost opravdu unikátní, minimálně však obdivuhodná a dech beroucí. Pokud se dá o nějaké hudbě tvrdit, že má duši, pak je to zcela jistě právě Wardruna.
H.