Archiv štítku: Pain of Salvation

Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Pain of Salvation, Port Noir

Pain of Salvation, Port Noir

Datum: 1.4.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Pain of Salvation, Port Noir

Na koncert Pain of Salvation jsem si brousil zuby už poměrně dlouho, nicméně okolnosti i interní situace v kapele tomu chtěla, že se mi poštěstilo až nyní. Asi netřeba se moc rozepisovat o tom, že v posledních letech kapela prošla pauzou (způsobenou frontmanovou nemocí) i postupným personálním kolotočem, z něhož vyšel tahoun Daniel Gildenlöw jako jediný zástupce původní sestavy. Nicméně ze všech těžkostí nakonec jméno Pain of Salvation vyšlo se ctí, když v lednu letošního roku vyšla deska „In the Passing Light of Day“ (recenze zde), již považuji za jejich nejlepší nahrávku za možná i víc jak deset let. Velmi svěží album, které v sobě snoubí hutnost, melancholii, rozmáchlost i srozumitelnost. A bylo zase o důvod víc, proč si nenechat ujít jejich dubnový koncert.

Zájem o lístky byl obrovský, což se koneckonců tak trochu dalo čekat. Švédové nás poctili svou návštěvou naposledy před čtyřmi lety, a to se ještě jednalo o akustický set, což znamená, že s klasickou tváří skupiny se člověk mohl setkat už opravdu dávno. Přesto když začátkem týdne informačními kanály probleskla informace, že je definitivně vyprodáno, trochu mě to překvapilo. Přeci jen v Rock Café jsem už zažil i kapely s věhlasnějším jménem a větším komerčním potenciálem, jimž se tohle nepodařilo. Ale kreativní odmlka a zvědavost na novou sestavu zřejmě přinutila i ty největší lenochy zvednout zadek a upalovat pro lupeny. Což je dobře. Tedy zejména pro kapelu, pro diváka je v téhle informaci i skryta hrozba potenciálního nekomfortu.

Do klubu dorážím akorát na plánované otvírání prostoru a zařazuji se do fronty, jež dobře ilustruje, že ohledně návštěvnosti to bude skutečně takové, jak bylo avizováno. Nu, žádný apríl se u kontroly lístků naštěstí nekoná a po nějaké té chvíli už postupuji do podzemí, kde se mi naskytne výhled na útulný koncertní sál. V klubu jsem byl naposledy už pár let zpátky a podvědomě jsem měl pocit, že ten prostor je o něco větší, i proto se raději moc nezdržuji u baru a peláším ukořistit místo – končím pod levým reprákem.

Zatímco si krátím dlouhou chvíli před začátkem programu střídavě konverzací a pozorováním kytarového technika, který má vedle mě stanoviště, pódium se připravuje pro první a jedinou předkapelu – též švédské a též progresivní Port Noir. První tóny proříznou vzduch přibližně s úderem osmé večerní. Jejich hudební složku bych popsal jako takové rockovější Leprous. Za což může zřejmě přesná propracovaná, přesto exhibic prostá instrumentace a především zpěv kytaristy Love Andersona, který i vizuálně Einara Solberga trochu připomíná. Má pozornost se nejvíc soustředí na precizního bubeníka Andrease Wiberga, který zejména ve skladbě „Tide“ naprosto suverénně solí jeden úder za druhým. Dále je třeba pochválit dobře odzpívané dvojhlasy. Jinak ale na mě jejich show působí příliš stejnorodě a málokdy překvapí něčím, po čem bych si řekl: „Hej, tak to si musím sehnat desku!“

Při kvantu lidí nemám moc motivaci opouštět pozici v předních řadách, takže před příchodem Pain of Salvation jen postávám, občas prohodím pár slov a čekám, co se bude dít. Plánovaných deset minut po deváté se v sále setmí, na scénu je vyfouknut drobný oblak umělého kouře a za svitu vyrovnaných hranatých světel v pozadí scény postupně přicházejí členové, načež se jim hned dostává prvního potlesku. A rozeznívá se rytmická část evokující pulz, kterou záhy identifikuji jako začátek „Full Throttle Tribe“. Hitový potenciál skladby má patřičný účinek, i když mé okolí vydatně okupují fotografové, takže při nějakém velkém užívání si hudby bych nejspíš sejmul hned několik zařízení najednou. Naštěstí se v průběhu večera jejich počet v mém okolí významně zredukuje. Danielův zpěv naživo vyznívá patřičně stejně jako instrumentace, z níž snad jen u kláves spíš než tóny rozeznávám jenom údery. Mezi písněmi uvolněně komunikuje s fanoušky – utahuje si z nízkého stropu v klubu, který mu brání při hraní si energicky vyskočit.

V hitové linii skladeb z nového alba kapela pokračuje prostřednictvím výrazně rytmické „Reasons“ a polobaladické „Meaningless“. Obecně se z novinky hraje hojně (zazní ještě balada „Silent Gold“, epická „On a Tuesday“ či závěrečná meditativní „The Passing Light of Day“), na druhou stranu co se týče kompozic ze starších nahrávek, vybíral bych asi jinak. Především bych udělal setlist průřezovější – z „BE“ nezaznělo nic, podobně jako ze „Scarsick“, zatímco veškerou smetanu z nejlepšího období kapely slízlo „Remedy Lane“, z něhož tu byla hned trojice songů („A Trace of Blood“, „Rope Ends“, „Beyond the Pale“). Vrcholem večera v mých očích byl nepopiratelný hit z „Perfect Element Pt.1“„Ashes“, z něhož v refrénu naprosto mrazilo. Pak tu samozřejmě bylo po jednom kousku z každé části „Road Salt“.

Pain of Salvation

Prostoru kapela dostala požehnaně, což ve spojitosti s dobře vyváženým poměrem baladických a tvrdých skladeb zanechalo silný dojem. Hudebníci do vystoupení vložili slušnou dávku energie, takže zbroceni potem vždy, když už měl člověk pomalu pocit, že se večer chýlí ke konci, ještě překvapili dalším songem. Především charismatický tahoun Daniel vypadal naprosto nezdolně, jako by ho žádná nemoc nikdy nesklátila. Ani ostatní hudebníci se ale nenechali zahanbit, například původem islandský Ragnar Zolberg byl možná zmalovaný jak levná děvka, ale doprovodné vokály zvládal naprosto čistě, podobně jako své kytarové party. Nacpaný klub byl patřičně vděčný a s ovacemi nešetřil, což bylo koneckonců plně zasloužené po tom, co formace předvedla.

Podobně jako nová deska, i vystoupení je jasným signálem, že pokud v minulých letech až na výjimky nebylo po kapele ani vidu, ani slechu, tak tomuhle období odzvonilo. Nová sestava působí sehraně, uvolněně a umí perfektně namíchat ingredience, tak aby výsledný dojem měl svou hloubku. Chvíli rozmáchlí, jindy písničkoví, občas hutní a po celou dobu poutaví a bavící. Kéž by všichni progoví matadoři měli dneska tolik nadhledu a tahu na bránu.


Koncertní eintopf – duben 2017

Chelsea Wolfe

H.:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Onotius:
1. Pain of Salvation, Port Noir – Praha, 1.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Merrimack, Kozeljnik, Zloslut – Karviná, 24.4. (event)
2. Mayhem, Inferno – Budapešť, 15.4. (event)

H.

H.:

V dubnu se to sešlo a koncertů je prostě moc. Těch, kam by se vyplatilo zajít, je víc než dost, což by papírově mělo být jenom dobře, ale v reálu to znamená, že bude nutno vybírat a některé večery bude nutno oželet. Obzvlášť když mnohé akce připadají na všední dny, což je při vstávání do práce a nežití v metropoli vždycky maso.

Každopádně, abych si jen nevyléval srdíčko jak nějaká buzna, tak to zkrátím a prostě sem napíšu ten jediný koncert, na nějž jsem si už koupil lístek, pročež je takřka jisté, že tam půjdu, poněvadž jsem příliš líný na to, abych lupen jak nějaký chuj kdesi prodával. Onou vyvolenou je Chelsea Wolfe… k čemuž vlastně není moc co dodávat. Temnou královnu tu máme rádi, nejednou jsme o ní už psali, živě je skvělá, tak snad vše klapne a 26. dubna na mě nebude čekat zklamání.

Skvrn

Skvrn:

Duben se zdá být tahounem celého koncertního jara. Počet zakroužkovaných koncertů atakuje dvoucifernost a hudební já se blahem tetelí, bude to velké. Nejvýraznějším jménem seznamu potěšení je divoženka Chelsea Wolfe. Viděli jsme se před nedávnem v Josefově, před vzdálenějším nedávnem pak v pražské Dobešce. Klub darkwavové divě sedí, dokáže jej patřičně sevřít a omámit, přestože ani před stovkami dlouhovlasých hlav nebylo vůbec zle. Doufám v hypnotický večer a třeba i nové skladby či alespoň náznaky, kudy se půjde dál. Naopak úplnou premiéru si v našich končinách střihne jeden z nejoriginálnějších – black metalu se dotýkajících – projektů, Zeal and Ardor. Kombinace spirituálů a kytarového chrastění tu bude stejně jako Chelsea koncem měsíce, a to dokonce v rámci volnovlezných pondělků prostoru Roxy. Radno přijít.

Onotius

Onotius:

Duben nabízí pestrou škálu různorodých akcí, tudíž opět není tak úplně v lidských silách zvládnout úplně všechno. Rozhodně si ale nenechám ujít zítřejší pražský koncert Pain of Salvation, který otevře měsíc vytříbeným progresivním metalem. Jejich návrat na scénu v podobě desky „In the Passing Light of Day“ v mých očích znamenal kvalitativní návrat do nejlepších časů (což jsem koneckonců dostatečně popsal ve vyčerpávající recenzi), tak nezbývá než doufat, že se stejným elánem svou hudbu nyní i budou schopni odehrát. A pokud se jim ještě podaří sestavit dobrý setlist, mohl by to být ohromný zážitek.

Druhou nejočekávanější akcí je u mě pak pražská zastávka Zeal and Ardor, naprosto specifického hudebního úkazu snoubícího v sobě černošské soulové rytmy s black metalem, elektronikou a bůhvíčím dalším. Málokdy má člověk v muzice pocit, že slyší něco skutečně nového a nevyzkoušeného, ale tahle kombinace je pro mě vskutku fascinující. Když se tedy naskytla možnost vidět ji v Praze a navíc zadarmo, ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že tam musím být.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když francouzští Merrimack oznámili turné s Kozeljnik a Zloslut, zpozorněl jsem a prozkoumal, jak bych se do zprvu avizovaných Strakonic asi dostal. Nu, usoudil jsem, že zas takový fanoušek nejsem, abych se jebal až do takové prdele nebo třeba do Banské Bystrice, ale univerzum si našeho setkání zřejmě velmi žádá a nakonec se má věc tak, že jediná česká zastávka tohoto tour bude v Karviné. A tu mám prakticky za rohem. Koncert sice vychází na pondělí, ale příslib silného a zároveň komorního blackmetalového koncertu převažuje. A aby se neřeklo, že jsem líný vypadnout trochu dál od baráku, tak dodám, že pár dní předtím mě čeká výlet do Budapešti. Je to prý hezké město a jen tak mimochodem tam jeden solidní revival přehraje posvátnou kultovku „De mysteriis dom Sathanas“.

Zeal and Ardor


Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. On a Tuesday
02. Tongue of God
03. Meaningless
04. Silent Gold
05. Full Throttle Tribe
06. Reasons
07. Angels of Broken Things
08. The Taming of a Beast
09. If This Is the End
10. The Passing Light of Day

Hrací doba: 71:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V době, kdy se ke mně dostala informace, že švédští matadoři Pain of Salvation vydají novou desku, jsem už pomalu nevěřil, že se něco takového ještě stane. Kreativní pauza, již lze počítat v podstatě už od roku 2011, kdy vyšla poslední plnohodnotná řadovka „Road Salt Two“, totiž způsobila, že jejich jméno postupně začalo z povědomí progresivní scény mizet. Jistě, fakt, že formace stojí za kultovními milníky „Perfect Element Pt.1“, „Remedy Lane“ či filozofickou rockovou operou „BE“, jim samozřejmě nelze odpárat, nicméně scéna si žije vlastním životem a Pain of Salvation zkrátka přestali komunikovat se světem kolem. Dobrým impulzem sice bylo, když před třemi lety došlo k vydání jednohubky „Falling Home“ – počinu plného akustických předělávek a jedné nové, bohužel však celkem nudné a přiteplené folkařiny. Z toho ale moc nedýchal náznak toho, že kreativní pauza konečně opadne, ba co víc, že Švédové nahrají album vracející se kvalitativně do zlatého období mezi fenomenálně koncipované „Perfect Element Pt.1“ a pestrou rockovkou „Scarsick“. A ono se tak stalo.

Uznávám, že zpočátku jsem byl celkem skeptický. Daniel Gildenlöw během své nemoci, jež byla zřejmě základní příčinou dlouhého mlčení, vlastně poztrácel velkou část původní sestavy. A protože jsem s výjimkou „Falling Home“ neměl tušení, co jsou ti noví hudebníci kolem něj zač, bál jsem se, aby nenastala nějaká razantní změna, která v mých očích naprosto zašlape pestrou minulost skupiny. Obal desky mě zprvu celkem vyděsil – velmi sterilní grafika a přephotoshopovaná fotografie Danielových zad, na nichž je nakreslen symbol evokující zářící měsíc. Kompozičně ta fotka asi celkem funguje, ale provedení vypadá jako reklama z nějakého trapného módního časopisu. Nebo přidat do dolního rohu misku plnou müsli, klidně reklama třeba na cereálie. No, možná trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Přeleštěné new-age obrázky mě zkrátka neberou.

Ze separovaných singlů jsem byl taktéž zprvu trochu rozpačitý, ale co se nestalo – jakmile jsem pustil „In the Passing Light of Day“ jako celek, nezbývalo mi než spokojeně zachrochtat blahem (jak se tak říká). Tohle je návrat, na jaký jsem čekal už dlouho. Signifikantní tradičními a charakteristickými postupy, na druhou stranu schopný pojmout nejnovější vlivy, a to vše tak, aby výsledek působil koncepčně i kompaktně. Na Pain of Salvation jsem si vždy vážil toho, jak se dokážou neustále v čase proměňovat, ale zároveň si zachovávat charakteristický zvuk, který se line z každé desky počínaje debutem. A novinka rozhodně není výjimkou. I zde kapela nezní zkostnatěle, nýbrž moderně, zároveň ale nikoho planě a samoúčelně nenapodobuje, nesnaží se zaujmout jednoznačnou tvář, ale s posluchačem si hrát. A své poselství předat tak, aby bylo uvěřitelné.

Setkáme se zde tak s úvodním desetiminutovým otvírákem „On a Tuesday“, který v sobě pojme vše od metalové hutnosti přes mathrockovou přesnost až po klavírně-orchestrální atmosferické pasáže budující relativně epický vývoj. Jsou tu rytmické momenty využívající kontrastu mezi hlubokými a kvílivými výškami (v kytarách trochu evokující dramatické pasáže v „Lilium Cruentus“„BE“), mihnou se zde meditativní a lehounce psychedelické pasáže a dále i například trip-hopově znějící elektronické samply. Celkový recept přesto působí celistvě a vyrovnaně. Pain of Salvation vždy uměli kombinovat mnohé tak, aby nepůsobili jako přeplácaní šašci.

Silné nápady a žádná laciná póza či zbytečné megalomanství či snaha zahltit posluchače miliardou nápadů ilustrujících pouze technický skill. Pain of Salvation se umně vrací k podstatě své výjimečnosti a servírují nám zásobu opravdu parádních momentů. „Full Throttle Tribe“ ve svých devíti minutách naprosto skvěle balancuje mezi chytlavou rock/metalovou polohou a propracovanou hříčkou s pečlivě rozvrženým vývojem. Na závěr skvěle a mohutně drtí a člověk si ani neuvědomí, že se to všechno obešlo bez jediného kytarového sóla – jako většina skladeb na desce (výjimkou je jen „Angels of Broken Things“ a o to více zde vynikne). Hudba dokáže být propracovaná, pestrá a komplikovaná i bez vyčnívajících vyhrávek, snaží se nám zřejmě sdělit. A já tleskám, neb se zadařilo. Stejně tak mě velmi baví vlivem posledních Leprous lehce načichlá singlovka „Reasons“, jež mě sice zprvu nestrhla, ale o to radši se k ní poslední dobou vracím.

Pain of Salvation

Kapela na novince představuje také solidní cit pro vypointované balady. Zprvu nenápadná „Meaningless“ rychle vyrostla v dominantní baladickou hymnu, závěrečná meditace „The Passing Light of Day“ je sice možná trochu moc dlouhá, nicméně nahrávku uzavírá neuvěřitelně autenticky. Ani v podstatě popově koncipovaná jednohubka „Silent Gold“ paradoxně nezní trapně, naopak mě baví a líbí se mi její upřímná a uklidňující atmosféra. Opět ten zastřený klavír a pocity melancholie, ale i odhodlání.

Pain of Salvation nespali pro nic za nic, tahle přestávka zřejmě vedla v Danielovi k nějakému prozření, které se naplno promítlo i do hudby. A nyní můžeme držet v rukou nejlepší počin Pain of Salvation za možná i víc jak deset let. Nevtíravost, energie a pečlivá kombinace tradice a novot, to vše je tu obsaženo. Od počátečních hutných pasáží, přes folkové odbočky do tak tří čtvrtin stopáže je všechno naprosto parádní, ke konci však přeci jen pár vycpávek potkáme. Celkový dojem přesto zůstává velmi pozitivní. Pokud si skupina bude dále držet podobnou kreativní fyzičku, možná nás ještě čeká nejedno příjemné překvapení.


Redakční eintopf – leden 2017

The Great Old Ones - EOD: A Tale of Dark Legacy
Nejočekávanější alba měsíce:
The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy


H.:
1. Laster – Ons vrije fatum
2. Kant Kino – Kopfkino
3. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Kaša:
1. Kreator – Gods of Violence

Skvrn:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Onotius:
1. Aborym – Shifting.negative
2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
3. Kreator – Gods of Violence

Metacyclosynchrotron:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
2. Au champ des morts – Dans la joie
3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire

Cnuk:
1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability
2. Grave Digger – Healed by Metal

H.

H.:

Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…

Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.

Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!

A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…

Kaša

Kaša:

V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.

Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!

Skvrn

Skvrn:

Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.

The Great Old Ones

Onotius

Onotius:

Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.

Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.

Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.

Kreator

Cnuk

Cnuk:

Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel GrindToxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.

Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.


Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir

Pain of Salvation
Datum: 5.4.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Kdo má alespoň rámcový přehled o promotérských aktivitách společnosti Pragokoncert, ten byl asi stejně jako já příjemně překvapen, jakou sestavu se tentokrát tomuto významnému hráči české metalové scény podařilo přilákat do Prahy. Už samotní Pain of Salvation by na v dobrém smyslu pozdvižené obočí určitě vystačili, ale jejich doprovod v podobě nizozemské divy Anneke van Giersbergen a islandských Árstíðir tyto pocity jen umocnil. V neposlední řadě pak do éteru pronikla zpráva, že by se mělo jednat o výhradně akustický koncert, takže příjemné překvapení vyrostlo do podoby potenciálně jedinečného zážitku. A to už je, uznejte sami, opravdu pádný důvod k návštěvě.

A že to je pádný důvod pro opravdu hodně lidí se ukázalo už u vstupu. V polovině schodiště začínající fronta na orazítkování totiž plynule přecházela ve frontu na šatnu a ačkoli jsem na Nové Chmelnici relativně pravidelným návštěvníkem, marně v paměti hledám koncert, kde bych byl svědkem něčeho podobného. Po nějaké té době strávené obhlížením výzdoby chodby však i moje svršky nakonec pokojně spočinuly v útrobách šatny a jsa dosavadním stavem věcí značně vyšťaven jsem zamířil k baru. Rovněž velmi vydatná fronta žíznivých příchozích mi však sebrala další spoustu času, takže jsem z jejích útrob bohužel nerozuměl prakticky ničemu, co k publiku pronesl z backstage vypluvší Daniel Gildenlöw, který tímto celý večer uvedl, a poblíž pódiu jsem se dostal až nějakou dobu poté, co jej vystřídala Anneke van Giersbergen a večer opravdu začal. Anneke, ač v posledních letech vystupuje s kapelou, s sebou tentokrát nepřivezla nikoho dalšího a společnost jí dělala jen a pouze elektroakustická kytara. A kdo má alespoň přibližné povědomí, jakou hudbu Anneke s kapelou po svém odchodu z The Gathering nahrává, ten asi snadno odtuší, že ničím nerušená kombinace kytary a vokálu měla na vyznění samotné hudby poměrně zásadní vliv. Bylo to velmi prosté, rozhodně o poznání intimnější než z desky a v žádném případě se nedá mluvit o čistokrevné reprodukci studiového materiálu. Někoho to mohlo sice trochu zklamat, ale na druhou stranu tahle konstelace okolností vytáhla do popředí samotný vokál, kterým Anneke sebrala srdce milionům fanoušků po celém světě, to moje nevyjímaje. A i tentokrát se ukázalo, že když tahle půvabná a sympatická dáma začne zpívat, jde stranou úplně všechno. Zpívala totiž zcela strhujícím způsobem a s každou další skladbou dávala svým fanouškům další a další důvody, proč jejich vztah k její osobě dále pěstovat a upevňovat. Přitom ale nešlo o kdovíjak seriózní výstup a atmosféra, která v sále panovala byla vyloženě uvolněná a přátelská. Anneke ji vytvářela přívětivým humorem a úsměvy, které posílala na všechny strany a bylo to opravdu potěšení jak pro uši, tak pro oči.

V průběhu nezazněly jen skladby z repertoáru samotné Anneke, respektive Agua de Annique, ale po jednom došlo i na covery The Gathering, Cyndi Lauper a dokonce Anathemy. A právě skladba od Anathemy (pokud mě paměť neklame, byla to “Everwake”) posloužila jako přechod mezi vystoupením Anneke van Giersbergen a islandskými Árstíðir, které program večera umístil na druhou pozici. Byl to přechod velmi elegantní a promyšlený a šestice mužů spíše rozvinula dosavadní náladu do trochu jiných poloh, než aby ji nějak narušili odlišnou hudbou. Ta jejich mi byla předem zcela neznámá, ale netrvalo dlouho a pánové si mě doslova podmanili. Spustili v duchu poměrně melancholické akustické hudby někde na půl cesty mezi folkem a jemným progresivním rockem a znělo to velice dobře. Když ale všichni účinkující postupně předvedli, že jsou obdařeni mimořádnými hlasy, od té chvíle se z velmi dobrého zážitku začal nenápadně stávat zážitek jedinečný. Skvostné harmonie a krásné melodie jak nástrojů (vedle kytar se hrálo i na klávesy, housle a cello), tak všech šesti vokálů působily trochu jako z jiného světa a Árstíðir v jejich přednesu nepolevili ani na chvíli a od začátku do samého konce drželi a udrželi vysoký standard, který jsem předem v žádném případě nečekal. Celé vystoupení bylo poměrně minimalistického ražení, ale přesto hudebně bohaté a nebylo vůbec nic divného, když jsem se čas od času nechal skutečně unést a realita se trochu vzdálila. Bylo to sice poprvé, kdy jsem se s Árstíðir setkal, ale upřímně doufám, že to nebylo naposledy, protože jejich hudba je zcela ojedinělá a v pravém slova smyslu krásná, což toho večera na Chmelnici dokázali více než přesvědčivě.

Přese všechnu tu nádheru, která v uplynulé době zazněla, přišla vhod poměrně dlouhá přestávka, jaké se do té doby neúnavně aktivní publikum dočkalo před samotnými Pain of Salvation. A když už mělo dojít na hvězdu večera, iniciativy se toho večera již potřetí ujal frontman Daniel Gildenlöw (svojí druhou premiéru večera si odbyl během setu Árstíðir, kteří s ním odehráli skladbu “Road Salt”). A začal velmi dlouhým povídáním o konceptu celého turné, důvodech, proč je pódium zařízené ve stylu obývacího pokoje konce sedmdesátých let, a další věcech, které vyústily v konečnou podobu koncertu. Škoda jen, že mu nebylo moc rozumět, protože podle toho, co jsem pochytil, to bylo rozhodně povídání zajímavé. Každopádně když už to vypadalo, že s tím žvanění prostě nepřestane (smích), na pódiu se konečně objevili i ostatní muzikanti a začalo se hrát. Slibně odstartovaný set bohužel záhy narušili nějací retardovaní jedinci, kterým asi přišlo naprosto košer pustit se do sebe v předních řadách a uprostřed první skladby. Léo Margaritovi nemám zastavení setu vůbec za zlé, ale atmosféra šla do kopru a alespoň v mém případě jí zabralo hodně času, než se zase vrátila. Každopádně Pain of Salvation hráli dlouho, takže se to poměrně brzo alespoň srovnalo a mohl jsem tedy věnovat tomu opravdu důležitému. Přiznám se, že nejsem žádným znalcem tvorby Pain of Salvation, takže nevím, jak akustické verze skladeb působily v porovnání s originály, ale z pohledu nezaujatého pozorovatele to znělo velmi dobře a vůbec nebylo znát, že tyto skladby byly původně napsané dost odlišně. Mělo to dostatek technické finesy, snad žádná hluchá místa a absence zkreslených nástrojů v kombinaci s překopanými aranžemi vnesla do prostorů nové Chmelnice poměrně pestrou paletu rozličných nálad, které všechny k sobě poutal lehký sedmdesátkový feeling, jehož dosažení bylo podle všeho cílem.

I tentokrát došlo vedle vlastního repertoáru i na covery a zazněly tak mimo jiné kultovní fláky jako “Holy Diver” nebo “Dust in the Wind” (rovněž akusticky). V závěrečné “1979” si Pain of Salvation na pódium přizvali do té doby s lidmi ochotně debatující Anneke i (snad) kompletní Árstíðir, čímž vzájemnost a provázanost jednotlivých vystoupení došly vrcholu. A byl to závěr opravdu povedený. Přibližně od tří čtvrtin setu mohu už i já hovořit o opravdu skvělém zážitku, který nedovedl pokazit ani druhý pokus již zmíněných idiotů dát si přes hubu. Lidé byli nadšení, Daniel postupně zpřetrhal E struny hned na dvou kytarách a nálada v klubu byla zkrátka ve všech směrech vynikající. Společná úklona všech muzikantů pak udělala formální tečku za koncertem, za který patří Pain of Salvation a nejen jim dík z mnoha důvodů. Když pominu samotné výkony na pódiu, asi největším z nich je přátelská, neformální a velmi netradiční atmosféra, na které si všichni vystupující dali záležet jak na pódiu, tak mimo něj, a která dodala celému koncertu naprosto ojedinělý ráz, díky němuž lze o pražské zastávce turné Pain of Salvation hovořit jako o události hodné zapamatování…


Pain of Salvation – Road Salt Two

Pain of Salvation - Road Salt Two
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 26.9.2011
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Fanouškovská základna Pain of Salvation má opravdu tuhý kořínek. Dalo by se říct, že mezi kapelou a posluchači funguje zákon džungle a přežijí jen ti nejsilnější. Do alba “Remedy Lane” se o kapele ještě jakžtakž dalo mluvit jako o prog metalové, ale následující “BE” všechny škatulky a předpoklady zběsile rozkousalo a zadupalo hluboko do země – a kdo přežil (a zamiloval si) žánrové skoky z folku k rapu se zastávkou na Broadwayi, podkreslovanou orchestrem, tak si určitě říkal, že už ho nic nerozhodí. Další zkouška trpělivosti a vkusu fanoušků byl “Scarsick” s plnohodnotnou rapovou skladbou, rock’n’rollem, nu-metalem a jakousi disco šíleností. Ale i za touto zdánlivě nepochopitelnou a nesourodou deskou se schovávala genialita a propracovanost. Mě dokázalo rozhodit kupodivu prosté “Road Salt One” se sedmdesátkovým zvukem.

U Road Salt One jsem se našel pouze mezi několika skladbami (hitovka “Linoleum” nebo “No Way”) a jinak tam pro mě zůstala jen šeď a nuda. “Road Salt Two” jsem v podstatě už zatratil předem a nečekal jsem vůbec, ale vůbec nic. Opak je kupodivu pravdou. Dalo by se říct, že s jedničkou má dvojka společný pouze název, zvuk sedmdesátých let a témata textů. Kvalitativně je předchůdce úplně někde jinde.

Jak už je u Pain of Salvation zvykem, velkou část zastávají pomalejší skladby a ani tentokrát to nepůsobí nijak disharmonicky ani rušivě, album je komplexní a hudba proudí přirozeně. Mezi baladami vévodí hlavně vynikající “1979” a “Through the Distance” s krátkou explozí emocí uprostřed. Rychlejší songy vůbec nezaostávají, jsou chytlavé, neméně emotivnější než balady (“Burn them away!” ve skvělé “Mortar Grind”), místy i vyvolávají nutkání si “poskočit” (rock’n’rollovější “Conditioned”), “Eleven” s nabušeným riffem nabídne dokonce i menší jam.

Všechny tyto skladby jsou suprový rock ze 70. let s typickým kytarovým zkreslením a obskurními klávesami, ale co je vyzdvihuje ještě výše, jsou jakési “ozvěny” ze zlatých časů kapely. Tuto složku zastává hlavně “The Deeper Cut” a mamutí “The Physics of Gridlock”, která se na konci trochu zvrhne. Lepší vyvrcholení než mnohohlasně, harmonicky a francouzsky (!) zpívaná pasáž pro album být nemohlo. Jediné vyloženě zbytečné skladby jsou pro mě intro “Road Salt Theme” a outro “End Credits”. Pro moje uši směska nepříjemných zvuků, nijak neoslňující melodie… prostě záležitost na přeskočení.

“Road Salt Two” kapelu jednoduše vtáhlo zpět do hry. Dobře, ani předchůdce nebyl vyloženě špatný, ale určitě byl průměrný a většinou nezajímavý, zatímco dvojka je velmi chytlavá, přístupná a má duši. Má v sobě takovou tu zvláštní esenci, co dělá hudbu Pain of Salvation jedinečnou. Rozhodně to ale není převratné album, ani nedosahuje geniality starších počinů a ty jsou znatelné jen v náznacích. Chceme ale vůbec, aby se kapela vrátila ke kořenům? Já říkám ne. Uvidíme do jakých vod se ponoříme s experimentem Pain of Salvation příště.


Redakční eintopf #14.2 – speciál 2010 (Earthworm)

Earthworm

Earthworm:

Top5 2010:
1. Haken – Aquarius
2. Overkill – Ironbound
3. Death Angel – Relentless Retribution
4. Pain of Salvation – Road Salt One
5. Annihilator – Annihilator

CZ/SVK deska roku:
Slow Tension – Inner Fragments

Neřadový počin roku:
Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall

Koncert roku:
Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010

Zklamání roku:
úmrtí Ronnieho Jamese Dia

Top5 2010:

1. Haken – Aquarius
Na světě se asi nenajde moc lidí, kterým název Haken něco řekne, i já jsem na ně narazil úplnou náhodou. Pravděpodobně jsem si vybral štěstí na celý rok, protože tohle je jednoduše skvost pro každého, kdo si rozumí s prog rockem. Toto album je nejen top album tohoto roku, ale možná i top debut vůbec. Strčit hravě do kapsy novou tvorbu kolegů z Dream Theater, Pain of Salvation nebo Shadow Gallery ihned prvním albem, to byl pro kapelu asi splněný sen. Sen zažívá i posluchač, Haken je absolutně originální a zároveň v ní můžeme slyšet vlivy všech výše jmenovaných, i mnohem více. Geniální album, které ale vyžaduje opravdu soustředěný poslech. Aspoň já si ho nedokážu vychutnat, když mi unikne nějaký tón.

2. Overkill – Ironbound
Letos na mě vykouklo hned několik zajímavých thrash metalových alb a nejvíc mě jednoznačně chytlo za srdíčko to od Overkill. Takovou bombu od nich asi nikdo nečekal, pecka za peckou, hymna za hymnou. A hlavně titulní skladba bez jediné chybičky. Jak jsem psal již v březnu, favorit na desku roku – nakonec “jenom” pěkné druhé místo.

3. Death Angel – Relentless Retribution
Další thrash, tentokrát trochu experimentálnější a progresivnější, to ovšem neznamená, že by se mu nějak zmenšily koule. I přesto, že je to mohutně nabušené album, nedosahuje takových kvalit jako “Ironbound” a obsahuje pár slabých míst. Stále ale stačilo na třetí příčku a předběhlo další nářezovku na pátém místě.

4. Pain of Salvation – Road Salt One
Jak by jen mohla chybět moje srdcovka Pain of Salvation? Vždyť já těm chlapům žeru vážně všechno. Velký experiment tentokrát zanesl kapelu směrem k sedmdesátým létům a je pravdou, že tentokrát už to trochu dře, ale i přesto jsem si album oblíbil a našel si na něm oblíbence. Teď ještě vydržet, než vyjde druhá část…

5. Annihilator – Annihilator
Deska “Annihilator” od stejnojmenné kapely sice nedostala medaili, ale dokázala mnohem více než obhájce třetí pozice. Díky tomuto jsem se konečně rozhoupal směrem k této kapele pod taktovkou Jeffa Waterse a ta se brzy stala jednou z mých nejoblíbenějších. Nutno říct, že ani to páté místo nebylo zadarmo, při rozhodování mezi Annihilator a “Exhibit B: The Human Condition” od Exodus jsem probděl spoustu nocí. Smůla Exodus, sice je “Exhibit B: The Human Condition” super, ale… možná příště.

CZ/SVK deska roku:

Slow Tension – Inner Fragments
Další náhodný objev je čistě instrumentální. Kapela, která se netají inspirací v Dream Theater, si od svých vzorů bere jen to nejlepší a i bez vokálů si dokáže udržet posluchačovu pozornost, aniž by se ztratil ve shluku kytarových onanií. Technicky precizní instrumentální prog metal bez zbytečně dlouhých skladeb snad vyčaruje úsměv na tváři mnoha posluchačům.

Opeth - In Live Concert at the Royal Albert Hall

Neřadový počin roku:

Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall
Skvělý audio i video záznam koncertu, disponující setlistem, který se u Opeth mimo DVD asi jen tak nevidí. Celý “Blackwater Park” a potom po jedné skladbě z každého dalšího alba – to potěší snad každého jejich fanouška. Vystoupení kapely je vážně výborné (někoho možná zarazí opět trochu obměněný styl growlu), zvuk taky super, dokonce je i dobře slyšet baskytara, jedinou vadou na kráse se tak stalo občas značně dementní publikum. Tleskat do rytmu při vystoupení Opeth? Ještě k tomu úplně chaoticky a arytmicky? Styďte se, barbaři!

Koncert roku:

Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010
Stejně jako H. jsem už sahal po festivalu, jenže mě přes ruku pleskl název “koncert roku”, takže jsem neváhal a zamával Sonispheru. Pain of Salvation společně s Beardfish splnili moje sny a suverénně zabrali trůn jen pro sebe.

Zklamání roku:

úmrtí Ronnieho Jamese Dia
Rok 2010 byl pro rockovou a metalovou scénu poměrně tragický. Přinesl totiž několik úmrtí (RIP všem), jmenujme například – Peter Steele (Type O Negative) nebo Paul Gray (Slipknot). Nejvýznamnější ze všech byla ovšem smrt rockové ikony jménem Ronnie James Dio. Majitel mocného hlasu, známého z projektů Black Sabbath, Heaven & Hell, Rainbow, Elf nebo jeho vlastní kapely s názvem Dio, skonal 16. května na rakovinu žaludku, se kterou již dlouho bojoval, ve věku 67 let. Odpočívej v pokoji, Ronnie.


Pain of Salvation, Beardfish

Pain of Salvation
Datum: 26.10.2010
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Beardfish, Pain of Salvation

Srdcovka jaxvině. Přesně to jsou pro mě Pain of Salvation, prog metalová skupina, která poprvé zavítala do Čech, aby nás všechny obšťastnila svojí geniální hudbou. Přivezli si s sebou i švédské Beardfish, své prog rockové krajany, kteří se specializují na zvuk à la 70. léta, což se výborně hodí k poslední desce Pain of Salvation. Právě Beardfish měli začínat v 19:00, jenže co se nestalo, tou dobou ještě byly brány Futurum zavřené. Asi 20 minut jsem přešlapoval na chodbě u hlavního vchodu, stejně jako dost dalších fanoušků, a celá naše smečka byla vpuštěna dovnitř někdy před čtvrt na osm.

Čas posunutý o hodinu mi ještě umožnil chvilku překračovat na místě a vypít si jednu rundu Gambrinusu. V osm hodin už se na podiu objevili Beardfish, parta absolutních sympaťáků, která byla určitě tou nejlepší volbou pro předkapelu. Spousta lidí se určitě musela nudit, jejich hudba rozhodně není jednoduchá a orientovat se v ní na první poslech musí být peklo, zvlášť když zahráli šest skladeb během asi 50 minut. Já jsem byl naštěstí dobře připraven a každou minutu jsem si užíval. Chyběla mi sice moje oblíbená skladba “South of the Border”, ale i tak to bylo skvělé vystoupení. Všichni pařili, co to šlo, hlavně baskytarista. Někdo si mohl říct, že to byl zhulený Ježíš, nejvíc se mi ale honilo hlavou, že on je důvod, proč se jmenují Beardfish. Zpěvák někdy ve výškách nezvládal a nasadil řev, ale dojem to nekazilo. Na konci vystoupení nám Beardfish předvedli skladbu z nového alba, které se má na pultech ukázat někdy v příštím roce, a jsem si jist že se nemůžu dočkat.

Pěkně nažhavený z předchozího vystoupení jsem se už jenom těšil, jak za pár minut naskočí Pain of Salvation na pódium a úplně mě zmasakrují. Jenže, chybička se vloudila. Čekání se protáhlo asi na tři čtvrtě hodiny a spousta fanoušků už si rvala vlasy. Naše stání a nicnedělání bylo ještě podpořeno nějakými disco vypalovačkami, které zněly i na tento žánr dost nekvalitně, prostě tři čtvrtě hodinka na sebevraždu.

Setlist Beardfish:
01. Awaken the Sleeping
02. The Hunter
03. Destined Solitaire
04. Until You Comply
05. Without You
06. [nová skladba]

Jenže pak to přišlo. Z reproduktorů se ozvala skladba “Remedy Lane” ze stejnojmenného alba a z něj potom i první dvě skladby na sebe navazující – “Of Two Beginnings” a “Ending Theme”. Fanynky se po chvíli s orgasmem válely po zemi. Všichni věděli proč – Daniel Gildenlöw, hlavní mozek kapely, stejně jako jeho hlas, který je kurevsky mocný, a navíc je to docela fešák [teď ses prokecnul, Worme – pozn. H.]. Hlavní postava celého večera si koncert užívala a možná trochu masírovala svoje ego. Mnoha fanouškům to vadilo, jak jsem zjistil díky diskuzím na internetu. Ale proč? Kdybych dokázal to co on a pode mnou stála spousta lidí, o kterých bych věděl, že mě “žerou”, taky bych si to užíval a vtipkoval. Ano, při jednom momentu to už byla trochu přeháňka, ale o tom později.

Mezi skladbami si vybral snad každý, i kdyby měl oblíbené jen jedno z alb. Po skladbách z “Remedy Lane” nastoupila debutovka s “People Passing By” a z prvního alba později zazněla i “Winning a War” (s intrem “Welcome to Entropia”). Zástupce mělo v setlistu i nové album “Road Salt” – stejnojmennou skladbu, mezihru “Of Dust”, geniální “No Way” (jeden z vrcholů večera) a “Linoleum”. Při poslední jmenované skladbě si kapela s fanoušky chvíli pohrála a po prvním zahrání riffu všichni měli jásat a zvedat ruce. Daniel nejprve dělal nespokojeného, pak přemlouval všechny včetně barmanů a napotřetí už byl spokojen. Pro některé známka egoismu, já se skvěle bavil.

Setlist Pain of Salvation:
01. Remedy Lane
02. Of Two Beginnings
03. Ending Theme
04. People Passing By
05. Linoleum
06. Ashes
07. Diffidentia
08. Welcome to Entropia
09. Winning a War
10. No Way
11. Road Salt
12. Of Dust
13. Kingdom of Loss
14. Falling
15. The Perfect Element
– – – – –
16. Hallelujah [Leonard Cohen cover]

Po “Linoleum” jsme si mohli vychutnat dvě z nejlepších skladeb Pain of Salvation vůbec. Nejprve “Ashes” s alba “The Perfect Element”, jejíž refrén zpíval snad každý, a potom fantastickou “Diffidentia (Breaching the Core)” z desky “Be”, jež je pro mne jedno z nejlepších alb všech dob. Ke konci přišel čas i na zástupce z alba “Scarsick”, “Kingdom of Loss”. Jelikož jsem už jakž takž věděl, co mě bude čekat, tušil jsem, že přijede připravený stolek à la politický projev, ze kterého nám má Daniel kázat (to je ta přeháňka), ale byl jsem překvapen. Místo stolku, který asi byl mimo provoz, se Daniel musel prodrat publikem a stoupnout si na stůl uprostřed klubu, odkud odzpíval celou skladbu. Škoda, že většina lidí se koukalo na opačnou stranu od kapely, kytarista Johan Hallgren tam předváděl parádní výkon.

Když už jsem nakousnul kytaristu, podíváme se na členy kapely. Johan Hallgren byl zřejmě tradičně, jak známe z DVD “Ending Themes”, bez trika a šklebil se na diváky, co jen to šlo. Po Gildenlöwovi jistě druhý největší sympaťák. To se rozhodně nedalo říct o baskytaristovi se jménem Per Schelander. Jeho vzhled mě až odpuzoval, culíček a obrovské nevkusné brýle mě chvíli nechaly na pochybách o jeho pohlavní příslušnosti. Klávesák se možná tvářil trochu zle, ale asi toho měl moc na práci. Bubeníka jsem bohužel téměř nespatřil, takže mi nějak zmizel z paměti. Všichni podávali výtečný výkon, a to i pěvecký, ten večer byly takzvané backing vocals dost slyšet.

Jediné chybky byly technické, sem tam se mikrofon rozhodl, že se ohne níž, někdy kytara kvůli pedálům jela moc tiše… Každopádně zvukař má můj obdiv, ten večer bylo vše slyšet skvěle, to se často nevidí/neslyší. Ale zpět k dění na pódiu. Poslední dvě skladby z alba “The Perfect Element I” byly i poslední dvě na koncertě. Instrumentální “Falling” a 10+ minutová titulní skladba byly opravdu kulervoucí, a jak je u tohoto finiše zvykem, po dohrání posledního tónu ještě chvíli posluchač sedí s otevřenou pusou. Tady to dlouho nevydrželo, fanoušci začli volat kvůli přídavku téměř ihned a po pár minutách jsme ho přeci jen dostali.

Přišel Daniel a začal nás přemlouvat, ať se posadíme, že už jsme stáli dost dlouho a že si trochu zarelaxujeme. Trvalo docela dlouho, než se podařilo všechny usadit (“Vy tam vzadu, co jenom procházíte, sedněte si, klidně procházejte dál, ale seďte! A vy u toho sloupu se neschovávejte za bundou, vidím že nesedíte!”) a potom jsme ještě chvíli poslouchali vtipný meditační projev doprovázený akordy, díky kterým už každý věděl, že zazní skladba “Hallelujah” od Leonarda Cohena (asi po sedmi minutách povídání a stejných akordů – “Tomu už z toho musí dost hrabat co?”). Opravdu jsem netušil, že se na koncertě tak nasměju.

Nakonec se Daniel rozezpíval, stejně jako celý sál při refrénu a v půli songu se posadil na pódium i zbytek kapely. Atmosféra byla vážně fantastická, přišel jsem si jako hipík a měl jsem všechny rád. Bohužel to jednou muselo skončit, a tak se po “Hallelujah” kapela rozloučila a já jsem plný zážitků opustil Futurum. Byl to jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) koncertů, na kterých jsem kdy byl, a myslel jsem si, že se z toho zážitku nevzpamatuju a hipícká nálada mi zůstane navždy. Jenže o dva dny později jsem šel… ne, o tom vlastně až příště.


Redakční eintopf #9 – květen 2010

Pain of Salvation - Road Salt One
Nejočekávanější alba měsíce:
Heaven Shall Burn – Invictus
Pain of Salvation – Road Salt One


H.:
Keep of Kalessin – Reptilian
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Pain of Salvation – Road Salt One
Index očekávání: 10/10

Seda:
Heaven Shall Burn – Invictus
Index očekávání: 10/10

H.

H.:

Květen je pro moji úchylnosti-chtivou mozkovnu ještě o něco málo slabší než jeho bratříček duben, kde mě zajímaly všeho všudy dvě zahraniční alba. Původně jsem chtěl najít útočiště u Keep of Kalessin, když nic lepšího není k mání, ale to jen do doby, než na květen ohlásili vydání svého nového minialba progresivní black metalisté Enochian Crescent. Jenže co čert nechtěl, Finové mi vypálili rybník, když “NEF.VI.LIM” vydali o měsíc dřív, což je sice na jednu stranu dobře, protože tu placku mohu již pěkných pár dní protáčet, místo abych na ni teprve čekal, ale na druhou stranu jsem musel najít náhradníka do Eintopfu. Ano, tušíte správně, pokorně jsem se navrátil k původně zamýšleným Keep of Kalessin a jejich “Reptilian”… a ono vlastně proč ne? Vždyť jejich poslední dvě alba jsou solidní muzika a narozdíl od spousty jiných mě ani nijak neotravovala jejich účast v komerční Eurovizi. Ten dráček na obalu je sice děs běs, ale to už se nějak přežije…

Earthworm

Earthworm:

Po několika pro mě neplodných měsících se objevil květen, který nabízí samou pecku. Což takhle pořádnou nářezovku v podobě Exodus“Exhibit B: The Human Condition”? Nebo další album Cavalery a jeho Soulfly? Já jsem si vybral srdcovku Pain of Salvation – důvod hledejte v první části věty ;) “Road Salt One” je první část dvojalba, jehož ochutnávku v podobě EP “Linoleum” náš blog recenzoval. Na této části alba bude 13 skladeb, z nichž je pouze jedna z EPčka a tou je “Linoleum”. Druhá část vyjde v říjnu tohoto roku.

Seda

Seda:

Kdo mě zná, tak ví, že Heaven Shall Burn mám více než rád. Poslední placka mě stále zabaví a dokážu ji jet i několikrát za sebou. Toto album bude třetí částí “Iconoclast”, prvním bylo právě zmíněné album a druhým DVD se záběry z koncertů. Z “Invictus” jsou zatím venku dva songy, je tam opět znát menší posun, což je dobrá zpráva. Zpěv je o něco vyzrálejší a tyto dvě písně poslední dobou stále více vycházejí z reproduktorů mého počítače. Už aby to bylo venku!