Zámořská formace Pando vydává 26. března novou desku „Rites“. První ukázku „The Molds of Men“ najdete v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Pando
Pando: debut na CD
První počin zámořské experimentální formace Pando s názvem „Negligible Senescence“ z roku 2016 se konečně dočkal fyzického vydání. Digipack CD je čerstvě k dostání u Aesthetic Death.
Redakční eintopf – speciál 2018: H.
H.: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?
Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.
CZ/SVK deska roku:
Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II
Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.
Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch
Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.
Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death
Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!
Objev roku:
Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.
Shit roku:
Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej Klášterka s Lenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.
Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018
Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.
Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma
Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.
Film roku:
1. The House That Jack Built
Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.
2. Upgrade
Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.
3. Climax
Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.
Potěšení roku:
nový gramofon
Tady snad ani není co dodávat :)
Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen
Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.
Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.
Zhodnocení roku:
Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.
K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.
Pando – Hiraeth
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 58:32 K recenzi poskytl:
|
Již mnohokráte jsem v různých recenzích zmiňoval, že popularita a skutečná hudební kvalita jsou dvě veličiny, které spolu obecně nesouvisejí. Dokonce bych i řekl, že v jistém ohledu jdou i proti sobě. Popularita a kvalita totiž jako by společně mohly růst pouze do určitého bodu, od něhož musí jít nárůst popularity ruku v ruce s poklesem kvality, odvahy a chuti experimentovat. Když je muzika odvážná či originální, asi ji dokáže docenit jen omezený okruh posluchačů, a pokud chce někdo řady svých věrných rozšířit, musí vyměnit vlastní jedinečnost za přístupnost. Naopak menší dopad vlastní hudby, když tvorba není žádným způsobem svázána s existenčními problémy a jde čistě o radost z hraní (klidně tomu nakonec říkejme: potřeba uměleckého vyjádření), dává hudebníkovi tolik potřebnou svobodu, aby stvořil něco zvláštního a neokoukaného.
Samozřejmě není nutno brát nastíněná tvrzení jako dogmata či fakta podložená nějakými důkazy. Jedná se čistě o subjektivní názor opřený o dlouhodobá empirická pozorování. Nicméně záležitosti jako „Hiraeth“ mohou posloužit jako argument pro takové domněnky.
Zámořská formace Pando z Massachusetts se nakonec ukázala být něčím, po čem posluchač-hledač pátrá. Neznámé jméno, žádná velká očekávání a potom – obrovské překvapení. Americká dvojice totiž na „Hiraeth“ servíruje podmanivou experimentální muziku, která není nijak svázána žánrovými konvencemi. Deska s každou další skladbou přidává nové vlivy a stylové odbočky a vydává se zase jinam, aniž by ale celek ztrácel smysl a celistvé dílo se bortilo do samoúčelného pokoušení posluchačovy pozornosti.
Abych dané tvrzení nějakým způsobem ilustroval, zkusím alespoň zhruba načrtnout, s jakými žánry jednotlivé písničky pracují. Pro úplnost, aby nedošlo k nějakému zmatení, by ale možná chtělo upozornit, že každá stopa má dva různé názvy – jeden pro digitální verzi a druhý pro fyzickou kopii „Hiraeth“. V tracklistu je uveden „hlavní“ název a za lomítkem alternativní jméno pro CD.
Během poslechu dojde na pomalou atmosférickou elektroniku, rituální pasáže, drone, noise, ambient (i dark ambient), rockové postupy, folklórní melodie, objeví se „blackmetalový“ křik i zaříkávání. Namátkou. Většinou ale skladby nestřídají všechny tyto styly, a to ani v těch případech, kdy některé trvají 16 („L’appel du vide“, „Horror vacui“) anebo bezmála 14 („大掃除(笑佛)“) minut. Každá stopa pracuje jen s určitými a mění se pozvolna, plynule. I to napomáhá dojmu konzistentního díla s nějakým vývojem, nikoliv bezhlavé avantgardy (kterou „Hiraeth“ navzdory experimentální nátuře není). Může to vypadat trochu zmateně, tak abychom to vyjasnili, můžeme stručně říct, že celkově se jedná o velmi rozmanitou nahrávku, ale specifickým způsobem.
Zajímavé je, že i přes zmiňovanou experimentální náturu je „Hiraeth“ vlastně dost přístupné album. Tedy přinejmenším po většinu svého času, ne vždy. Například v „संसार saṃsāra“ jsou určité pasáže v podstatě až chytlavé a i další písničky dokážou nabídnout momenty, které jsou na poslech docela libé. Nikdy to ale není za cenu podbízivosti nebo ztráty jakési – a teď to řeknu dost hloupě – „chytré“ aury. A o pár minut později může příjemnou pasáž vystřídat noisový zářez.
Ze všeho nejdůležitější nicméně je, že v konečném důsledku „Hiraeth“ nabízí vysoce poutavý poslech. Prostředky jsou jistě zajímavé, ale až vytříbenés kladatelství tomu dodá ten punc skutečně kvalitní nahrávky. U Pando se toto splnit podařilo.
Ať se na to koukám z jakéhokoliv úhlu, vidím v „Hiraeth“ mimořádně zajímavou nahrávku. Skoro bych si ji co do zajímavosti dovolil zařadit do širší špičky toho, co letos vyšlo. Každopádně mě provází už nějakou dobu a pořád mám chuť poslouchat dál, pořád v tom lze nacházet další střípky, které se minule úplně neprojevily. Jednoduše výborná záležitost pro ty z vás, kdo dávají přednost dobrodružství a nelpí na stylovém puritánství.