Archiv štítku: Panychida

Panychida – Grief for an Idol

Panychida - Grief for an Idol
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 21.12.2013
Label: Paragon Records

Tracklist:
01. Dance of the Fiery Stars
02. Two Untouched Moments
03. Krasatina (Grief for the Idol)
04. Wayfarer’s Awakening
05. Don’t Tell Lies to Children
06. Doomsayer
07. O veliji Vezě
08. The Great Dance of Dionysus
09. Love Bombing
10. Minnestund
11. Perchta

Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Panychida byla paradoxně kapelou, která mě v době vydání své první desky “Paganized” tak nějak zcela minula, a to i přes mé zaměření na pohanský metal, který byl tehdy mým uším bližší než jiné žánry. Podobný osud potkal i následující řadovku “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” a popravdě ani nevím proč tomu tak vlastně bylo, když se všude kolem ozývaly hlasy vyzdvihující kvalitu jejich podání, jež se snaží oprostit žánrových klišé – a to i od těch jedinců, kteří v tomto značně dehonestovaném žánru jinak upřednostňují pouze “starou gardu”, jež vznikala v devadesátých letech. Na první poslech mě však album nijak zvlášť neoslovilo a dál jsem se jím nezabýval, tím spíš, že to bylo v době, kdy mě daný žánr začal pomalu míjet. S vydáním nové desky “Grief for an Idol” jsem se ale rozhodl, že se hudbě plzeňských pohanů podívám pod kůži, co že je na nich tak zajímavého. Protože když o tom mluví moje okolí nanejvýš kladně, něco na tom prostě být musí.

Ačkoliv jsem vzhledem k předchozímu odstavci postupoval zpočátku poněkud skepticky, “Grief for an Idol” si mě získala na svoji stranu až nebezpečně rychle. Povaha desky je mi celkově velmi blízká a čtveřice to bere pěkně od podlahy. Totiž od podlahy… vzhledem k tomu, že Panychida už má něco za sebou, přistavuje jen další patro a pokračuje ve výstavbě svého rozpoznatelného ksichtu. Pozvolný vývoj ve výrazivu kapely je velmi příjemný a rozhodně mi novinka sedne mnohem více než předchozí album, které jsem si před recenzí pustil. Black metal v podání Plzeňských má v sobě dostatek síly, zároveň však nabízí směsici nejrůznějších poloh od nasranosti přes rozmáchlou výpravnost až po melancholii a nádavkem přidává kopu melodií. Každá jednotlivina má zároveň na hony daleko ke kýčovitosti nebo prvoplánovému patosu, což je jedině dobře. K tomu všemu má většina skladeb něco do sebe. Nemyslím těch x skvělých momentů a pár opravdu brilantních, ale prostě to něco, díky čemu si daný kus zapamatujete. Když ne podle jména, tak právě podle nějaké vlastnosti vystihující jejho podstatu zcela určitě. Mohl bych takto vyjmenovat prakticky celé album, mně však v hlavě utkvěla hlavně omračující “Two Untouched Moments” v pořadí oblíbenosti následovaná dudami protkanou písní “Wayfarer’s Awakening”. Velmi dobrá je i závěrečná instrumentálka “Perchta”, jíž předchází vyprávění z Jiráskových pověstí.

Skladby jsou díky tomu pěkně rozmanité, vedle toho však velmi dobře fungují i jako celek. Ačkoliv se “Grief for an Idol” nevyznačuje žádným očividným konceptem, skladby zachovávají jistou soudržnost, prostě z nich máte pocit, že k sobě od přírody patří. Po instrumentální stránce nemám albu co vytknout. Panychida pálí jeden riff za druhým a totéž platí o melodiích. Album v tomto ohledu občas zabrousí až k heavy metalu. Vynikající práce kláves pak vyzdvihává už tak hustou atmosféru některých skladeb ještě o úroveň výš. Pokud pak Panychida něco opravdu umí, je to uvození skladby a její následná gradace. Začátek písně “Krasatina (Grief for the Idol)” v podobě akustické vydrnkávačky nebo a capella intro kratičké “Doomsayer” se opravdu povedly. Druhá jmenovaná píseň pak přímo přechází v následující “O veliji Vezě” a tvoří tak dohromady sedmiminutový opus. Instrumentální stránku alba pak vyzdvihuje kvalitní produkce zvuku. Každý nástroj je krásně čitelný a dostatečně ostrý a hutný, aby dokázal zvýraznit živelný charakter alba.

Vytknout nemám ani co vokálům. Vlčák od předchozí desky po vokální stránce pořádně vyrostl a zkouší se svým hlasem více pracovat. Zlý, naštvaný growling je kvalitní po všech stránkách, občas zabrousí až k zoufalosti, případně k hlubšímu, temnějšímu murmuru. Místy zazní i čistý zpěv, jako je tomu v reférnu “Krasatina (Grief for an Idol)”, rovněž již zmiňovaná “Two Untouched Moments” je také vokálem naprosto excelentní. Nijak mi nevadí ani angličtina, ačkoliv češtinu bych přece jen slyšel raději. Přijde mi trochu zvláštní nahrát téměř celé album v angličtině, jednu píseň nahrát ve staroslověnštině a do závěrečné písně vložit české vyprávění. Uvítal bych asi i o něco vyváženější rozložení písní nebo jejich vyváženost, protože první polovina mi přijde výraznější, především dvojice skladeb “Love Bombing” a “Minnestund” ze závěru alba mě nijak zvlášť neoslovila. Rovněž si myslím, že Panychida má i na rozmáchlejší kompozice, v nichž by mohla dát vyniknout atmosférickým částem, které opravdu umí.

Osobně mám za to, že takhle dobrá pagan metalová deska tu nebyla už hodně dlouho. Vzhledem k neznalosti Cales se můžu odvolávat leda k deset let staré “Bohemian Winter” z dílny krajanů Beltaine, pokud bych se chtěl více držet žánru Panychidy, tak k o něco mladší “Age of Rebirths” od Adultery nebo k “Obyčeji slunovratu” od brněnských Svardenvyrd. “Grief for an Idol” se mezi zmiňovanými deskami vyjímá především svou rozmanitostí a silou, svého předchůdce (kterému jsem ani po poslechu v rámci této recenze na chuť nijak zvlášť nepřišel) pak v mých očích o několik délek překonává a i přes drobné výhrady (které se ovšem dají docela snadno odpustit) si vysokou známku zaslouží.


Další názory:

Debut “Paganized” mě svého času příšil nesebral, avšak druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” už byla hodně kvalitní, nicméně i když jí toho nebylo nic moc co vytýkat, tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být ještě lepší a že pořád ne všechno je stoprocentní. Novinka “Grief for an Idol” je ovšem konečně deska, u níž mám pocit, že Panychida svůj potenciál opravdu dotáhla na maximum a nahrála album, které je po všech směrech výborné a zábavné. Tím pádem asi nikoho nepřekvapím, když prohlásím, že je pro mě “Grief for an Idol” jednoznačně doposud nejlepší nahrávkou Panychidy; je nejvyzrálejší, obsahuje spoustu výtečných až doslova excelentních momentů, šlape přímo ukázkově, ale zároveň má hodně daleko do nějaké obyčejné hoblovačky. A hlavně má to, co je u všech stylů, které se byť i jen okrajově otírají o pohanství, snad nejdůležitější – je uvěřitelná. Není nic horšího, když posloucháte pagan metal, ale působí to na vás jako póza a těm muzikantům to nevěříte, ale to naštěstí není případ Panychidy ani v nejmenším, čehož si hodně cením. Z konkrétních songů bych speciálně vypíchnul kousky “Two Untouched Moments”, “Wayfarer’s Awakening”, “Don’t Tell Lies to Children” a “O veliji Vezě”, které pro mě osobně představují vrcholné momenty, na něž se při každém poslechu speciálně těším, nicméně jak už jsem řekl, “Grief for an Idol” je jinak parádní po celou svou délku a ani ten zbytek není jakkoliv slabší. Hodně velká spokojenost.
H.

Novinka “Grief for an Idol” byla vzhledem ke kvalitám předchozí tvorby Panychidy velmi očekávaným počinem a poté, co jsem desku mnohokrát protočil, mohu alespoň za sebe říct, že se Panychidě podařilo očekávání naplnit beze zbytku. “Grief for an Idol” je vyspělé a komplexní dílo, které nejenže typický zvuk kapely potvrzuje, ale při zachování všech poznávacích znaků jej ještě rozšiřuje. Stylový základ je stále pevně ukotven v black metalu s důrazem na melodie, ale celek zcela nenásilně a velmi efektivně doplňují výjezdy jinam, zejména do heavy metalových vod. Instrumentál pořád určují všudypřítomné, svérázně melodické a pro kapelu příznačné riffy, ale tentokrát se ke slovu celkem výrazně dostaly klávesy a jejich vkusné použití posouvá desku o pořádný kus dál. Celkově je to vlastně pořád dost podobný materiál, na který jsme si mohli v uplynulých letech zvyknout, ale je ve všech směrech silnější a bohatší, než jak si pamatujeme. Dá se “Grief for an Idol” něco vytýkat? Jak se to vezme. Tak třeba vokály. Ať už zpívá Vlčák, Honza, Talic nebo sbor (hostujícího V’ganðraHelheim bych z toho vynechal), ve všech případech to zní tak nějak neexaktně. Jednou je to frázováním, jindy trochu zvláštní intonací nebo dramatickým přednesem… Sranda ovšem je, že mi to k desce absolutně pasuje a tato pěvecká neexaktnost vlastně spíš přidává na přitažlivosti, než aby jí škodila. Co se skladeb týče, první dojem napovídá, že se zde nenachází taková vyčnívající pecka jako třeba titulní song předchozí řadovky, ale hned druhý dojem už se vytasí s důvodem. Je tomu tak proto, že na “Grief for an Idol” je pecka prakticky každá skladba, a žádná tedy nějak dramaticky vyčnívat ani nemůže. Není tedy co řešit – “Grief for an Idol” je naprosto výtečné album, které mě i po velkém počtu poslechů ohromně baví a Panychida má díky němu v ruce materiál, se kterým může směle konkurovat první lize.
Ježura


Redakční eintopf #57 – prosinec 2013

Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel
Nejočekávanější album měsíce:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel


H.:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 5/10

Ježura:
Panychida – Grief for an Idol
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 5/10

Stick:
Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim
Index očekávání: 5/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim
Index očekávání: 3/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 7/10

Nepříliš štědrá nabídka nových desek je už takový prosincový evergreen a nejinak je tomu už letos. Když pomineme dva sraby, kteří volí to samé co v listopadu, protože se jim to album přesunulo, tak nakonec všichni skončili u EP Behemoth nebo aspoň u přemýšlení, že tam EP Behemoth dají. Je pravda, že v některých případech nakonec padla volba třeba na domácí Panychidu nebo finské black metalisty Alghazanath, ale je to právě polská death/black metalová stálice, kterou ve svém textu až na jednu výjimku zmiňují úplně všichni. Tak jako tak to v prosinci žádná slává není, a jak trefně poznamenal jeden z redaktorů, spíše se bude dohánět, co kdo během roku nestihl poslechnout…

H.

H.:

Tak klasika… je prosinec a vychází pěkné lejno. Z toho mála, co se přece jenom objeví, je nejlepší asi finská melodic black metalová formace Alghazanth se svou sedmou řadovkou “The Three-Faced Pilgrim”. Album je dost kvalitní a zábavné, rozhodně mu nechybí patřičná syrovost a atmosféra, to vše navíc kořeněné povedenými klávesovými momenty. Žádná vyložená extratřída, ale hodně poctivá práce, která mě dost baví. Jak vám ale asi došlo z toho, jak o té nahrávce mluvím, už ji díky klasické protekci poslouchám nějaký ten pátek, takže je mi trochu blbé tu vykládat, jak se na ni těším. Jinak by to asi byla jasná volba. Kromě nich tu toho už moc není… určitě si poslechnu novinku “Grief for an Idol” od plzeňské Panychidy a také album “Pirut” od Kauan, jež bylo přesunuto z listopadu, ale ani jedno mě nerajcuje natolik, abych nemohl dospat, ačkoliv bych se v obou případech divil, kdyby z toho nevylezly desky přinejmenším slušné. Stejně tak si hodlám počíhat i na dva počiny z produkce Hypnotic Dirge Records – desku “Nowhere” od Ekove Efrits a kompilačku “Wild Years of Remorse and Failure” od stroszek. Obě kapely mi až doposud unikaly, takže vydání novinek bude vítanou příležitostí se jim konečně podívat na zoubek, ale právě neznalost předchozí tvorby je důvodem, proč ani zde nemůžu mluvit o nějaké velké natěšenosti. Nakonec tedy vítězí ípko Behemoth, což z hlediska mého očekávání také není nějaký trhák, a zcela upřímně říkám, že kdyby byl lepší výběr, asi jen těžko by mělo “Blow Your Trumpets Gabriel” šanci v mém eintopfu vyhrát, ale když ten výběr není, tak nakonec proč ne… ostatně i přitom lepším výběru bych si to také pustil s relativní chutí…

Ježura

Ježura:

Prosinec, měsíc nákupních horeček, hnusného počasí, obžerství… a také měsíc, během kterého dlouhodobě vychází suverénně nejmíň desek hodných ohlédnutí. Letošní prosinec z tohoto trendu rozhodně nevyčnívá, takže ještě pár týdnů nazpět to vypadalo, že do eintopfu vyšlu německé gothic metalisty Ewigheim. Proč? Sice s jejich tvorbou nemám prakticky žádnou zkušenost, ale zpívá (a nejen zpívá) tam Tobias Schönemann známý spíše jako Allen B. Konstanz, tedy jeden z ústředního dua mých oblíbených The Vision Bleak. Znáte to, prostě takový ten lehký dojem, že by to třeba mohlo být slušné, když tam funguje můj oblíbenec… Ewigheim to ale nebudou. O privilegované místečko v tomto eintopfu se totiž před mými zraky nakonec utkali slovutní Poláci Behemoth, kteří mají v plánu namlsat své fans ukázkou z chystané řadovky “The Satanist” v podobě EP “Blow You Trumpets Gabriel”, a plzeňští pagan metalisté Panychida, kteří mezi lidi vypustí svou třetí desku “Grief for an Idol”. Jeden by řekl, že je to dost jasné. Behemoth jsou kult a navíc půjde o první nový materiál od roku 2009, kdy jim vyšlo ceněné album “Evangelion”. Jenže jak jsem sám s překvapením zjistil, už mě zase tak moc netáhnou a můj zájem o Behemoth se upírá spíš k plnohodnotnému albu než ke kratičkému ípku. Panychida mě proti tomu dostala na svou stranu výtečnou skladbou “Krasatina (Grief for the Idol)”, a jakkoli jsem od novinky čekal už dřív docela dost, “Krasatina” tato moje očekávání ještě umocnila. Doufám tedy, že mě pánové nezklamou!

Kaša

Kaša:

Může se zdát, že jsem se do prosincového eintopfu rozhodl nasadit jako svou jedničku Behemoth s chystaným EP “Blow Your Trumpets Gabriel” jenom proto, že seznam v prosinci vydaných alb je opravdu chabý. Ostatně jak jinak ke konci roku, tohle už je každoroční evergeen, na nějž je potřeba si zvyknout. Jasně, velkou roli toto v mém rozhodování hraje taky, ale já se na novinku Behemoth těším opravdu hodně, takže bych je dost možná volil i v silnějším měsíci. Nějakou dobu živě prezentovaná skladba “Blow Your Trumpets Gabriel” zatím splňuje mé očekávání v pokračování epičtějších válů z “The Evangelion”, jako byly “Alas, Lord Is Upon Me” či “Lucifer”, takže pokud by celá deska byla orientovaná tímto směrem, vůbec bych se nezlobil. Uvidíme, s čím se Nergalova parta tentokrát vytasí, ale žádné faux pas nečekám, protože si je určitě sám vědom velikosti, v jakou jeho kapela vyrostla. Z dalších prosincových jmen mi nejsou cizí ještě Mastodon, kteří chystají svůj druhý živák “Live at Brixton”, ale Behemoth jsou přeci jen vyšší váhová kategorie a vyvážit je není jednoduché.

nK_!

nK_!:

Další vánoční období a jako obvykle každý rok na hudební scéně nic moc zajímavého. Všechna vydavatelství vystřílela veškerou podstatnou munici již během říjnových a listopadových dnů, a tak nezbývá nic jiného, než kvůli eintopfu sáhnout do vod ne úplně z nejočekávanějších. Behemoth nikdy nezklamou, a ačkoliv se nejedná o pro mě jakkoliv zásadní srdcovku, vždy si je rád poslechnu a ještě raději zajdu očíhnout živě. Čtyři roky po poslední řadovce “Evangelion” vyjde “Blow Your Trumpets Gabriel” pouze jako třískladbové EP pojmenované podle titulní písničky, kteroužto z těch obsažených vyhlížím asi nejvíce. Letos na Brutal Assaultu zněla totiž parádně, tak uvidíme, jak dobrá bude pěkně doma při ničem nerušeném důkladném poslechu.

Stick

Stick:

Letošní prosincová úroda je opět trochu chudá. Vychází sice pár zajímavých EP kapel jako Impaled Nazarene, Hooded Menace nebo Behemoth, ale to mě tak úplně nevytrhne. Chystá se novinka britských veteránů Doom a pár heavy metalů. Pro mě je však nakonec nejzajímavější nový počin finských Alghazanth. Na druhou stranu upřímně řečeno, ani z této strany neočekávám bůhvíjaký zázrak, ale třeba budu překvapený. Jinak asi budu vánoční svátky věnovat poslechu oblíbených desek a těch, které jsem přes rok zanedbával.

Atreides

Atreides:

Psát prosincový eintopf? Za trest. Nikde žádné pořádné album na obzoru a jediné, co mě vyloženě zajímá, je přesunuté album Kauan. Mí industrialoví oblíbenci Seth.ETC z Turecka sice slíbili někdy na prosinec nové EPčko, nicméně bližší informace o datu vydání jsou zřejmě v nedohlednu. Cosi se rýsuje i v dílně doomařů Doom:VS, informace jsou ale podobně kusé. Panychida mě sice dokázala navnadit ukázkou z nadcházející třetí řadovky, ale že by byla ve středu mého zájmu, to se vážně říct nedá – a podobně na tom jsou i Behemoth. Na jejich EP představující aktuální polohu kapely jsem sice zvědav, ale že by to bylo něco, co bych nutně musel mít, to vážně ne. Naproti tomu, prosinec je vyloženě koncertní měsíc nabitý akcemi od sklepa až na půdu, které vyvažují nedostatek nových desek: svoji šňůru k nové desce jedou Heiden, v Praze se ukáže Jarboe nebo třeba živoucí legenda experimentálního hip-hopu WWW, v Brně zase Therion. Abych se ale vrátil k doporučení na prosinec: nakonec jsem se přeci jen rozhodl pro trapnou opakovačku a do urny opět šoupnu “Pirut” od Kauan, které by snad už měl konečně vyjít 15. prosince. A doporučoval bych pánům, aby konečně desku vypustili do světa, protože v lednu si brousím zuby na novinku Alcest

Zajus

Zajus:

Povím vám, dámy a pánové, že po napsání více než dvaceti eintopfů jsem poprvé v situaci, kdy opravdu nevím, jaké album zvolit. A není to proto, že vyjde tolik dobrých alb, že si nemůžu vybrat. Prosincová nadílka je totiž neskutečně chudá. Zajímavá alba vyjdou až na počátku příštího roku (koneckonců, alba z prosince si jen těžko najdou cestu do závěrečných seznamů nejlepších alb roku), a tak nyní není z čeho vybírat. Zaujala mne jen dvě alba. Black metalisté Alghazanth vydají nástupce dva roky staré desky “Vinum Intus”, která sice zaujala obalem více než obsahem, ale i tak jsem si ji párkrát zvědavě poslechl. S novinkou to asi bude podobné, každopádně za pokus to jistě stojí. A dohánět domácí resty mi umožní Panychida, jejíž tvorba je dlouhodobě oblíbená jak u fanoušků, tak u kritiků. Sám jsem si k Panychidě cestu zatím nenašel, novinka “Grief for an Idol” má tak šanci tuto skutečnost změnit. Jinak ale bude prosinec zejména měsícem poslouchání zapomenutých desek z celého roku a balancování nejlepších počinů, a tak to má být.

Skvrn

Skvrn:

Kdyby ukrajinští Kauan nepřesunuli vydání svého nového alba “Pirut” na prosinec, bylo by to vybírání vskutku hodně složité. Takže jen ve zkratce. Rozepisovat se, jak se na tuhle desku těším, nemá smysl, jelikož jsem tak učinil již v listopadovém eintopfu, kdy “Pirut” mělo původně vyjít. Mimo Kauan tu opravdu není věc, po které bych se nějak zásadně pídil. Maximálně minialbum Behemoth přichází v úvahu, ale tihle Poláci mi nikdy nebyli příliš blízcí, což zřejmě nezmění ani nové EP. Zkrátka prosincová nadílka je bída bídoucí a nebýt Kauan, index očekávání by byl zatraceně nízko.


Phantoms of Pilsen 6 (sobota)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 6.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Din Brad, Heiden, Negură Bunget, Panychida, The Stone, Tulsadoom, Vulture Industries, Žrec

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: O zahájení druhého dne se postarala pořádající Panychida, která dle očekávání odvedla na domácí půdě svůj velice solidní standard. Vystoupení bylo zábavné a dost rychle uběhlo, rozhodně ne však jen z toho důvodu, že si kapela sama pro sebe vyhradila úplně nejkratší čas celého festivalu. Jako vrchol setu bych označil asi skladbu “Rod Havrana”, jež zní v živém provedení vskutku parádně. V počas posledního songu, kdy vystoupení logicky mělo gradovat ke skvělému závěru (k čemuž bylo našlápnuto více než dobře), však Panychidu potkala stejná nepříjemnost jako úvodní kapelu pátku – technika opět zradila a tentokrát to odnesla vypadnutá kytara Honzy Vaňka, který se ji ani nesnažil zpátky zprovoznit a radši se vydal pod pódium mezi lidi. Jakkoliv je však ztráta jedné kytary opravdu znát, i tak se stále jednalo o velice příjemný koncert na začátek sobotního programu.

Ježura: Jakkoli jsem si z loňského vystoupení Panychidy odnesl spíš průměrné dojmy, tentokrát to pánové rozbalili ve velkém stylu. Perfektní zvuk, vynikající nasazení, prostě všechno v nejlepším pořádku. V setlistu dostaly dostatek prostoru skladby z EP “Woodland Journey”, zazněla i “Running out of Rules” z debutu a došlo pochopitelně i na zástupce druhé řadovky. K dokonalosti chyběla snad jen její titulní hymna “Moon, Forest, Blinding Snow” a také lepší Vlčákovo frázování, protože mi přišlo, že v jedné skladbě (tuším, že to byl “Rod Havrana”) trochu nestíhal. Ale ruku do ohně bych za to nedal a možná mu křivdím. Tak či onak jsem si odnesl dobrý dojem, který nepokazil ani onen technický problém. Všechno totiž zachránil druhý kytarista Sinneral, který se za plného hráčského nasazení vypravil za Honzou Vaňkem mezi lidi, a celé vystoupení korunoval neočekávaným, ale o to příjemnějším způsobem.

H.: Při vší úctě k ostatním účinkujícím musím přiřknout titul nejlepší české kapely na Phantoms of Pilsen 6 moravským Žrec. Musím se přiznat, že se mi tito chasníci doposud živě vyhýbali (nebo snad já jim?), nicméně premiéra dopadla tak výtečně, že jsem to ani nečekal. Obzvláště bych vyzdvihl neskutečně lahůdkové provedení čistých vokálů jak v podání Ingvarra, tak i Marvina; dokonce bych si dovolil tvrdit, že minimálně tenhle večer (toho času spíš vlastně ještě odpoledne) to pánové odzpívali snad ještě lépe než na desce, až bych se nebál říct, že za celý víkend nikdo jiný lepší čistý zpěv nepředvedl. Abych ovšem nekřivdil ostatních členům skupiny, i oni samozřejmě podali velice dobrý výkon, protože kdyby ne, nebylo by vystoupení Žrec tak výborné, jak ve skutečnosti bylo. Pro mě osobně asi druhá nejlepší kapela soboty.

Ježura: To já ze Žrec až tak nadšený nebyl, ale ani tak jim nemohu upřít opravdu povedené vystoupení. V porovnání se starší tvorbou na mě nejvíc zapůsobily skladby z desky “Paměti” a třeba se teď konečně dokopu k jejímu poslechu. Jak vidno, domácí folk/pagan metalová scéna má hodně co nabídnout.

H.: Českou štafetu přebírají Brňané Heiden, u nichž rozhodně není přehnané tvrdit, že mezi hudebními atmosférami patří v rámci České republiky k absolutní špičce. Aby však nevznikla nějaká mýlka, když v článku stále zdůrazňuji český původ, rozhodně ani jednu z domácích skupin nepovažuji za nějak méněcennou vůči “těm venku” a speciálně o Heiden to platí obzvlášť. Tato formace patří mezi ty, jež nepotřebují dělat na pódiu nějaké vylomeniny či takzvanou show; prostě stačí, když pánové přijdou a začnou hrát, protože samotná jejich hudba mluví sama za sebe a její atmosféra je opravdu úžasná. Jen jediné rýpnutí, které si neodpustím, směřuje k setlistu, protože Heiden na koncertech v poslední době hrají pouze z novinky “Dolores”, což na jednu stranu samozřejmě chápu (už jen z toho důvodu, že starší tvorba je dost jinde) a nic proti tomu nemám, jelikož je to skvělé album, nicméně alespoň skladby z “Obsidian” bych ještě opravdu rád slyšel živě. Je však pravda, že to je moje osobní věc, samotné vystoupení bylo velmi povedené a nemohu proti výkonu Heiden říct jediné křivé slovo.

Ježura: Heiden – kapela, na kterou od vydání alba “Dolores” nedám dopustit. V Plzni se mi konečně podařilo přimotat se také k jejich živému vystoupení a pánové moje očekávání nezklamali. Tedy, jednu drobnou výtku bych přeci jen našel. Proti studiové podobě, kterou mám naposlouchanou opravdu pečlivě, mi sem tam přišlo, že Kverd zpíval maličko jinak, než jak jsem zvyklý (asi nejvíc to bylo znát v mojí milované “Dnešní noc je žena”). Nešlo však o nic zásadního a koncert jsem si užil i tak – snad i proto, že jsem starší tvorbě Heiden zatím po hříchu nevěnoval potřebnou pozornost, takže mi na rozdíl od H. vůbec nevadilo, že krom skladby “Živý?” zazněl výhradně materiál z “Dolores”.

H.: Docela očekávaná věc – tedy alespoň pro mě – byl koncert Din Brad, což je čistě folkový projekt členů Negură Bunget, konkrétně v Plzni se na pódiu objevili (podle funkcí v domovské kapele) bubeník Negru a klávesistka Inia Dinia. Byl jsem upřímně zvědavý, jak se s prezentací hodně intimní hudby poperou živě, nutno však říct, že to rozhodně nebylo špatné. Byť jsem čekal o malinko víc, stále se svým způsobem jednalo o docela překvapivě příjemný set, který i přesto, že samotná muzika tak povětšinou nezní, působil docela přátelsky a odpočinkově… možná to snad bylo díky kontrastu s okolními metaly. Rozhodně se mi ale představení Din Brad líbilo, určitě mnohem víc než pozdější vystoupení samotných Negură Bunget… vystoupení Din Brad totiž mělo atmosféru, všichni v publiku bez hnutí zírali na pódium a rumunská nálada byla v sále vážně cítit, samotná Negură Bunget toto ale nedokázala ani v nejmenším… vlastně i celé počínání Din Brad je mi mnohem sympatičtější než to, co se v současné době děje pod jménem Negură Bunget, ale jak již bylo řečeno u Dordeduh, k tomu se ještě dostaneme později…

Ježura:Din Brad jsem si odnesl kapku rozporuplný dojem. Muzika je to bezesporu dobrá, ale asi mě nezastihla v náladě, která je k docenění takového koncertu zapotřebí. Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že mi celí Din Brad ke zbytku lineupu moc nepasují a snaží se vysílat na jiné vlně, než na kterou jsem byl naladěn, takže jsem ani nemohl podlehnout vytvářené atmosféře, což je u živého podání atmosférické hudby dost zásadní problém. Pozitivní ohlasy ze všech myslitelných stran mě ale utvrzují v přesvědčení, že byl tentokrát problém na mé straně a nikoli u Din Brad.

H.: Na tomto místě bych rád zdůraznil, že prozatím všech jedenáct skupin, jež se až do této chvíle na Phantoms of Pilsen 6 představily, se mi opravdu upřímně líbily a všechny koncerty do jednoho musím i přes menší dílčí neduhy jen a jen chválit. Avšak to se změnilo s příchodem Rakušanů Tulsadoom, kteří byli další kapelou, jež se na soupisku dostala na tu nejposlednější chvíli. Chtěl bych věřit tomu, že tenhle přehmat vznikl jen díky tomu, že pořadatelé už prostě nestačili v tak krátké době sehnat adekvátní náhradu za odpadnuvší Hromovlad, protože Tulsadoom byli opravdu děs a hrůza. Hudebně ještě s obrovským sebezapřením dejme tomu, průměrný thrash/heavy metal bych ještě skousnul, přestože se mezi ostatní poměrně inteligentní kapely hodil mnohem méně než nemetaloví Din Brad, ale co do prezentace to byla naprostá šílenost. Už dlouho, hodně dlouho jsem neviděl někoho, kdo by svým gay-levelem dokázal konkurovat i legendárním Manowar, ale Tulsadoom to zvládli. Jejich punčocháče by se s klidem uživily na natáčení filmu Robina Hooda z roku 1938, k tomu byli jednotliví členové navlečení v jakýchsi kožešinách, pláštích, kožených brněních… nevím, zdali se dá tohle považovat za barbarský thrash, jak Tulsadoom sami sebe označují, já osobně bych to označil spíše za hovadinu, která by měla hrát maximálně tak na pódiu klubu Modrá ústřice… minimálně basák Rick Thunder by se tam vážně neztratil. Abych se ale aspoň trochu ještě věnoval hudbě, což je přece jenom v rámci reportu stěžejní, zmíním, že v kontextu následujících minut byla jako intro setu zprzněna geniální kompozice “Anvil of Crom” ze soundtracku kultovního snímku “Conan the Barbarian”; v průběhu koncertu pak ještě zazněla předělávka “One by One” od Immortal a při vší úctě to bylo neskutečně strašné, až jsem po většinu času přemýšlel, jestli to je opravdu to, co si myslím. Jednoznačně největší (a vlastně jediná opravdová) sračka festivalu.

Ježura: Já, ač jsem od Tulsadoom očekával opravdu monstrózně špatné vystoupení, musím nakonec s H. tak trochu nesouhlasit. Jistě, kapela se honosí tak příšernou image, že se každý pohled na pódium rovnal opravdu silnému utrpení, ale musí se nechat, že se svým energickým heavy/thrashem odvedli opravdu dobrou show, která vyloženě sváděla k nějakým kotelním hrátkám. Není tedy divu, že se na Tulsadoom sešel snad největší dav letošních Phantoms a odměnil muzikanty suverénně nejbouřlivější odezvou, kterou mohu nejen v kontextu akce nazvat hromovou.

H.: Členové Negură Bunget nebyli jediní, kdo si dal na Phantoms of Pilsen 6 hned dva koncerty. V pátek jako Kozeljnik, v sobotu v téměř stejné sestavě jako The Stone. Na tuhle asi největší akvizici podzemního metalu ze Srbska jsem se dost těšil, ale koncert zůstal o chlup za mým očekáváním. Ne že by The Stone zahráli špatně, to vůbec, Srbové to naopk odehráli velice dobře a některé vály zabíjely více než dost (obzvláště se mi živě líbily songy z loňského alba “Golet”), ale přece jenom jsem od takového do jisté míry i kultovního jména čekal o trochu více. Neříkám ovšem, že by mne to nebavilo, určitě to bylo dobré, v porovnání s Kozeljnik z předcházejícího dne o poznání přímočařejší a v rámci žánru mnohem klasičtější, čemuž odpovídalo i chování frontmana, jímž už samozřejmě nebyl samotný Kozeljnik, jenž v The Stone hraje na kytaru, ale Nefas, který se svými řetězy působil o dost misantropičtěji. Zajímavá mi ale na celém vystoupení přišla ještě jedna věc – The Stone totiž byli jedinou kapelou, jež vystupovala ve warpaintu, což je na vesměs black metalovém festivalu docela vtipné. Ale jinak tento druhý mini-souboj vyhrál projekt Kozeljnik.

Ježura:The Stone jsem přistupoval se stejným očekáváním jako k jejich druhé inkarnaci – projektu Kozeljnik. A podobně jako Kozeljnik mi i The Stone předvedli velmi solidní black metalovou show, které nechybělo nic, co k takové muzice patří. Všichni muzikanti se opravdu snažili, v čemž vyloženě exceloval basák Usud, jehož zápal pro hru by mohl posloužit za vzor kde komu. Jediné, co na vystoupení The Stone trochu zamrzelo, byl znatelné zkrácení setu, k němuž se přikročilo po snad dvacetiminutové sekeře, se kterou kapela začala hrát [za což si ale může trochu sama kvůli setsakra dlouhé zvukovce – H.]. Škoda, dva nebo tři songy navíc bych určitě ocenil.

H.: Jestliže první den vyhráli Secrets of the Moon, pozici vrcholného vystoupení sobotního programu si pro sebe s naprostým přehledem uzmuli Norové Vulture Industries, kteří to v Plzni mají rádi (ostatně s výjimkou pořádající Panychidy snad na Phantoms of Pilsen nikdo nevystoupil víckrát – Vulture Industries jsou však ten druh skupiny, která nejspíš nikdy neomrzí, tudíž její opakování nevadí), a Plzeň má zase ráda je – málokdo měl totiž za celý víkend srovnatelnou odezvu z publika. V tomto případě to ale bylo více než zasloužené (na rozdíl třeba od Tulsadoom, na něž lidi pařili jak diví, přestože to byl hnůj), protože hudebníci podali opravdu skvělé výkony, zejména pak zpěvák Bjørnar Nilsen, jenž mezi frontmany neměl na festivalu konkurenci a za své showmanství si nezaslouží nic jiného než plný počet bodů. Avšak nejen díky němu, ale i díky ostatním členům byl koncert tak nějak příjemně šílený, ale stále vážný, velice energický, nikoliv však nějak lacině hopsavý, vždy ovšem po všech stránkách skvělý. Bomba!

Ježura: Tahle norská avantgardní banda byla asi největším lákadlem, které si pro mě pořadatelé letošních Phantoms připravili, a já se dost bál, jak hudba, kterou mě Vulture Industries uchvátili na obou albech, zafunguje naživo. Zafungovala skvěle. Od prvních taktů se jednalo o tak neuvěřitelně našlapané vystoupení, že jsem nestíhal valit oči. Pološílený a takřka divadelní výstup, který předvedl Bjørnar Nilsen, nesnesl nic než absolutorium, a když se maestro zpěvák během poslední skladby dokonce vypravil mezi lidi, extáze byla dokonalá. Za mě nejlepší vystoupení celého festivalu a další z řady geniálních koncertů, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit.

H.: Festival se již pomalu chýlí ke svému konci a na pódium se již potřetí chystá rumunská skupina, tentokrát tolikrát zmiňovaná Negură Bunget, která, jak jsem již dvakrát naznačil, předvedla trošku rozporuplný set. Současní členové, jimiž se bubeník Negru obklopil, se mohou snažit, jak chtějí, ale – částečně ani ne vlastně vinou, zčásti ale i tou – na to, čím kdysi Negură Bunget bývala, nikdy nedosáhnou. Tahle skupina totiž svého času byla na scéně malým zázrakem a doslova zjevení, malý velký klenot odněkud z konce světa uprostřed divokých transylvánských hor, výjimečná hudba s nadpozemskou atmosférou, ale to všechno už je prostě pryč a po všeobecně známém personálním zemětřesení se kouzlo vypařilo. Zdá se mi, že noví členové prostě nechápou, o čem Negură Bunget byla, ten tam je nějaký mystický zážitek, který ta muzika dokázala zprostředkovat (zcela vážně), dnes kapela sama sebe degradovala na pozici docela obyčejné formace, jež se snaží posluchače opíjet rohlíkem. Například jen samotné vystupování mě neskutečně irituje, protože třeba nucení lidí skandovat “hej, hej” a tleskat do rytmu je u takové muziky prostě něco, co mně osobně zážitek absolutně kazí, nic takového by tam být nemělo a k tomu, o co se Negură Bunget (dnes již jenom) snaží, se to neuvěřitelně nehodí. Další věcí je, že i samotný přednes skupiny už je prostě… divný. Není v tom ta duše, která zde bývala stěžejní. Například na závěrečné “Țesarul de Lumini” z alba “Om” (tj. ještě z doby staré sestavy), která je na desce naprosto geniální skladbou, se jasně ukázalo, jak to dnes v táboře kapely doopravdy je… píseň nezněla, jako když skupina hraje vlastní song, ale spíš jako průměrně odvedený cover. A tak to prostě je, Negură Bunget se stala pouhou parodií a nepříliš povedeným odvarem své minulosti. Atmosféru staré Negury udržují Dordeduh, ne však sama Negură Bunget, a podle toho také vypadal ten propastný rozdíl mezi oběma vystoupeními.

Ježura: Já jsem měl v případě Negură Bunget proti H. dost zásadní výhodu – tvorbu kapely neznám ani za mák, a to je asi důvod, proč jsem i z posledního vystoupení festivalu odcházel navýsost spokojený. Nemaje s čím srovnávat jsem si druhou polovinu setu opravdu užil (tu první jsem strávil jinde, takže nemůžu soudit) a nemám jí moc co vytknout. Vedle hudby samotné na mě ale nejsilnější dojem zanechal vražedný výraz ve tváři klávesistky, která hrála jako by to mělo být naposled a všichni v sále za to mohli (smích).

H.: Ano, v tom s kolegou souhlasím, že klávesačka Inia Dinia byla opravdu tím nejzajímavějším na vystoupení Negură Bunget… celý koncert pařila taky vehementně, že jsem celou dobu čekal, jestli jí to poprsí z výstřihu vypadne ven nebo ne… bohužel jsem se nedočkal (smích).


Zhodnocení:

H.: Na závěr klasicky několik slov závěrem (tomu říkám formulace!). Po organizační stránce jsem nezaznamenal žádný problém a vše fungovalo jako na drátkách. Je pravda, že já jsem spíš člověk, který se stará sám o sebe a nějak se nešťourá v tom, co nefungujícího by kde našel, na festivaly jezdím především za muzikou a z tohoto pohledu si nemohu stěžovat jak po stránce dramaturgické, tak i v ostatních ohledech. Časy vystoupení byly striktně dodržovány, takže v tom nebyl guláš, jak se občas stává (mnohem větší akce by mohly vyprávět); ozvučení až na jednu výjimku v podobě příliš hlasitých Dordeduh bylo naprosto v pořádku. Výběr samotných účinkujících byl opravdu výtečný, podle čehož také vypadaly i předchozí řádky, v nichž jsem musel až na Tulsadoom a Negură Bunget všechny jen a jen chválit. Velmi si cením hlavně toho, že pořadatelé nezvou žádné vyložené taháky, u nichž by měli jistotu, že bude plný dům, ale dávají přednost spíše opravdu kvalitní hudbě. Jestli tento přístup ocenili i lidé a dorazili v takovém počtu, aby organizátoři neprodělali kalhoty, to si odhadnout netroufnu, nicméně doufám, že kalhoty zůstaly na svém místě, protože nechat v případě prodělku padnout takhle kvalitní a sympatickou akci, to by byla obrovská škoda. Výborné bylo také to, že zde vystoupila nejedna formace, jež v České republice k vidění v podstatě není – v tomto případě se sluší vypíchnout Bethlehem a v těsném závěsu ještě Kozeljnik a Din Brad. Samozřejmě do této sorty spadají ještě Tulsadoom, ale zrovna ty bych si propříště odpustil (smích).

H.: Speciálně musím vypíchnout jednu věc, a sice že v prostoru sálu, kde se koncerty konaly, bylo zakázáno kouření, což ze svého pohledu ortodoxního nekuřáka kvituji s obrovským povděkem. Člověk se nedusil, nebyl v žádném smradu, nikde nebyla oblaka kouře, takže nic nebránilo v tom, aby si všichni mohli užívat samotná vystoupení. Navíc si nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby měl každý druhý člověk v ruce cigaretu, protože v sobotu večer bylo v sále dost horko a dusno samo o sobě, takže tím spíš mi zákaz přišel logičtější. Nutno však říct, že ani kuřáci nebyli nijak kráceni a hned vedle byl rozlehlý dvorek, ven z hospody také pár kroků, takže se nikdo nemusel své záliby vzdát. Pár lidí, kteří omezení ignorovali nebo o něm nevěděli a v klidu si zapálili i uvnitř během koncertu, se sice našlo, ale naštěstí to bylo jen výjimečné.

H.: Samotné prostředí božkovské hospody Pod Kopcem taktéž vyhovuje. Onen zmiňovaný sál je docela malý s až klubovou atmosférou, zároveň ale nejde o žádný krcálek a stále poskytuje místo pro důstojné vystoupení z pohledu posluchače a předpokládám, že i z pohledu kapel samotných. Byť se to na první pohled nezdá, i tohle hodně pomáhá ještě zlepšit finální dojmy.

H.: Celkově musím říct, že se mi na Phantoms of Pilsen velice líbilo, užil jsem si spoustu parádních koncertů, plus ještě spoustu těch věcí okolo, které rovněž tvoří takovou tu festivalovou mozaiku z úhlu pohledu jednoho člověka, avšak to už do reportu nepatří, proto své povídání ukončím tím, že minimálně z hudebního hlediska se jednalo o víkend natolik povedený, že se vyplatilo vážit v podstatě jakkoliv dlouhou cestu.

Ježura: Nemám moc co dodat. Kolega všechna pozitiva shrnul celkem přesně a žádných negativ jsem si za celé dva dny nevšiml, takže doplním jen dvě věci. Zvuk, jaký se letos podařilo vyladit na Phantoms, byl jedním z nejlepších (ne-li nejlepším), na jaký jsem v českých podmínkách narazil. Za to patří všem odpovědným velký respekt. A druhá věc, u které cítím potřebu ji zdůraznit, je přátelská atmosféra, která byla znát na každém rohu. Nenapadá mě jiná akce, kde by byl mezi pořadateli a návštěvníky takový vztah. Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy a doufat, že se na Božkově zase za rok shedáme.


Panychida – Woodland Journey

Panychida - Woodland Journey
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.11.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Three Pillars
02. Rod Havrana (feat. Hoest of Taake)
03. Return from the Woodland Journey
04. The Place He’s Coming From (2011 re-recording)
05. Podŭ světomĭ dzvězdŭ (2011 re-recording)
06. Kračunŭ (2010)
07. Moon, Forest, Blinding Snow (2010)
08. Báchorka (2011 re-recording, feat. Míra Horejsek of Asgard)
09. Black Wings of Death (2010, originally recorded by Running Wild)
10. Posedlá (originally recorded by Törr, feat. Dan “Šakal” Švarc, ex-Törr)
11. Running Out of Rules (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)
12. Beneath the Gate of Sempiternal Bliss (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Slovo dalo slovo a než se rok s rokem sešel, tak tu máme téměř exkluzivní recenzi na nové EP pagan bandy Panychida ze západočeské metalové bašty v Plzni nesoucí název “Woodland Journey”. Dobře, nebyl to rok, ale “jen” slabé dva měsíce od chvíle, kdy dílo coby příloha magazínu Pařát vyšlo, ale je pravda, že to mohlo být o nějakou chvilku dřív. Já se předně musím chlapcům z kapely omluvit, že mi zabralo takovou dobu, než se recenze urodila, ovšem promo CD mi přišlo v půlce zkouškového (a musím taky říct, že zhruba po měsíci od chvíle, kdy bylo její poslání domluveno, aby z toho nebyli venku tak lehce :)), takže dřív mi na to nezbyl čas. Dnes už ale směle do toho.

Na Panychidu jsem poprvé narazil relativně náhodou, když před časem předskakovali v Praze Turisas. Přes technické problémy mě vystoupení zaujalo a začal jsem tuhle kapelu víc pozorně sledovat. Už tehdy měli venku svůj debut, na podzim 2010 nás obdařili vcelku vydařeným druhým albem a nyní se vytasili s EP, které nabízí tři zbrusu nové hudební kousky a potom poměrně pestrý mix nových aranží, coverů a live nahrávek.

Album otvírá naprosto brilantně majestátní kytarový riff skladby “Three Pillars”. Vzápětí vstupuje hlas mladého zpěváka, který si nechává říkat Vlčák. A musím říct, že začátek je opravdu světový, v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je, vážení, u mě pagan black, který se může směle měřit se světovou špičkou, a to včetně toho, že Vlčák skvěle zvládá angličtinu, což je věc, na kterou jste mě mohli vidět už několikrát u domácí scény žehrat. Celá úvodní skladba je jednoduše famózní – hutné kytary, vynikající zpěv, sem tam nějaký ten vzletný sborový refrén, zkrátka naprostá spokojenost.

Mé nadšení podtrhuje hned následující “Rod Havrana”, stejně jako v předchozím případě nový song. Tentokrát se zpívá česky a je to snad ještě lepší prožitek. “Havran se nebojí, má silný dráp, havran se nebojí, umí se rvát.” Po minutě a půl začíná kytarová melodie, která mě přivádí doslova k extázi. Ta vrcholí okolo času 2:20 u naprosto dokonalého skloubení hudby, textu a zpěvu, který dělá z “Rodu Havrana” kandidáta na skladbu roku, přinejmenším v rámci žánru. “Zachovej rod, zachovej rod!” Někde v rámci songu má hostovat slovutný Hoest z neméně slovutné skupiny Taake, ale přiznejme si, že moc to poznat není.

Je na čase zmínit, že krom nesporného skladatelského a textařského talentu spojeného s muzikálním nadáním členů nástrojové sekce je obrovskou devízou Panychidy právě pořád relativně nový zpěvák slující jménem Vlčák (pokud někdo znáte jeho pravé jméno nebo víte, kde je k nalezení, dejte vědět, já ho nikde nenašel). Když jsem se nějakou chvíli zpátky dozvěděl, že odchází původní válečník na tomhle postu, známý pro změnu pod zvláštní zkratkou GHM, říkal jsem si tehdy trochu “a jéje”, protože to byl právě GHM, který na mě tehdy na našem “prvním setkání” v Praze zapůsobil jako ohromný sympaťák. Navíc sympaťák velmi obstojně zpívající, čímž ihned stvrdil můj zájem o kapelu. Následovala etuda se zpěvačkou, jíž se stala Apia Mysteria, jemně působící dívka, která pravidelně udivuje další várky posluchačů při jejich seznámeních s pražskými Belligerence. Možná zní slovo “etuda” poněkud pejorativně a možná to ve skutečnosti fungovalo docela dobře, ale ať tak nebo tak, koncem léta 2009 povstal nový mladý bojovník a s jistým odstupem dnes říkám, že to bylo to nejlepší, co mohlo Panychidu potkat. Ač je Vlčák sotva plnoletý, tak má prostě hlas, co by jeden pohledal a kapele to s ním šlape výborně.

Sice musím poznamenat, že naprosté nadšení po prvních dvou skladbách s pokračující stopáží trošku opadlo, ale pořád jde o vynikající materiál. Jen už se zkrátka do mých uší nevpíjel tak intenzivně a nezanechal celkově tak hluboký dojem. Každopádně “Return from the Woodland Journey” drží nastolenou linii a stejně tak následující “The Place He’s Coming From”. Ta je ovšem kratší a nabídne i jakous takous akustickou vložku. Možná to není na první pohled patrné, ale jde o nově zaranžovanou skladbu ze samých počátků tvorby kapely. Podobně je na tom následující “Podŭ světomĭ dzvězdŭ”, která je navíc přetextovaná. Tenhle kousek se opět vymyká a neváhal bych ho zase označit za víc než hodnotný zážitek pro labužnického konzumenta pagan metalu. Možná mě někdo poučí, v jakém je to jazyce, to se mi dešifrovat nepodařilo (tipnul bych chorvatština?) [nikoliv chorvatština, ale staroslověnština – pozn. H.].

Než přikročíme k dalším částem, neodpustím si přece jen jistou dávku kritiky nad skladbou tohoto EP. Já bych totiž mnohem víc ocenil, kdyby se dílo skládalo z úplně nového a pak dejme tomu z toho nově upraveného a nahraného materiálu, i kdyby pak bylo třeba poloviční. Klidně mohlo skončit teď, po Podŭ světomĭ dzvězdŭ. Přišlo by mi to lepší, než stopáž natahovat na 50 minut pomocí dalších “bonusů” sestávajících z věcí přejatých z alba Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow, coverů a ukázek z plzeňského živáku. Možná to částečně pramení z faktu, že jde o přílohu Pařátu, nevím. Zřejmě to ale (a asi oprávněně) pro změnu ocení ti, kteří s kapelou zatím do styku nepřišli a mohou takto ochutnat řadovou desku a třeba po ní i pak zatoužit. Nebo mohou přičichnout k atmosféře živého vystoupení, i když to je poněkud diskutabilní, viz dále.

Je zase třeba říct, že výběr songů je dostatečně reprezentativní. Monumentální pseudo-intro “Kračunŭ plynule přechází v “Moon, Forest, Blinding Snow”, suverénně nejlepší kousek ze stejnojmenného alba, a to hlavně díky výrazné skočné melodii, kterou obsahuje. Potom je na řadě česky zpívaná “Báchorka”, vzniklá v kooperaci s Mírou Horejskem, zpěvákem brněnské blackové skupiny Asgard. Jeden by myslel, že je to taky nový výtvor, rafinovaně ukrytý mezi ty různé “bonusy”, ale ve skutečnosti jde zase “jen” o novou aranž a nový text starší skladby. Důležité však je, že to není vůbec špatné.

Tracklist pokračuje dvěma covery – s “Black Wings of Death” se vracíme na album z roku 2010, přičemž původně jde o výtvor Running Wild, což znalý fanoušek může snadno dešifrovat z výrazně odlišného způsobu hraní kytar, který německou pirátsko-power metalovou legendu výtečně imituje. Musím ale říct, že sem mi Vlčákův growl úplně nesedl. Odehráno je to ovšem skvěle. Potom je to “Posedlá” od Törr z už dvě desetiletí starého debutového alba “Armageddon”. Svou troškou do zde mlýna přispěl (dnes už hodně) bývalý kytarista Šakal (možná se pletu, ale sázel bych hlavně na ta velmi výrazná kytarová sólíčka, které se přeci jen poněkud vymykají obvyklé tvorbě Panychidy :)). Tady znalostí originálu nedisponuji, takže k provedení nemám výhrady. Musela to být moc pěkná sypačka z úsvitu black metalových dní.

Panychida

Celé EP je zakončeno dvěma živými nahrávkami, které podle tracklistu vznikly na festivalu Phantoms of Pilsen V, tedy koncem loňského října. Celkem k nim není moc co říct, snad jen, že zvukově jsou zachyceny dost kvalitně. Na druhou stranu není moc slyšet publikum, takže těžko mluvit o nějaké “atmosféře”. V podstatě by se to dalo vydávat i za nějakou tu trochu méně kvalitní studiovou nahrávku, nebýt pár Vlčákových vět a slabě slyšitelného aplausu vždy na začátku a na konci.

Sečteno a podtrženo, tohle se povedlo. U mě má sice “Woodland Journey” menší škraloup v podobě zbytečně zařazených položek v tracklistu, ale i každá ta “zbytečná” je stejně dostatečně kvalitní a navíc, jak jsem už psal, určitě to někomu naopak přijde vhod. No, a pokud dojde na hodnocení toho zbytku, tak můžu jenom sypat z rukávu nejrůznější superlativy. Na naší scéně patří Panychida ke špičce, a když na to přijde, nemusela by se ztratit ani ve světě, pokud bude pokračovat nadále v podobném duchu.


Další názory:

Těžko říct, jakým způsobem se vlastně na “Woodland Journey” dívat, jelikož spíš než klasické EP je to obyčejná best-of kompilačka, akorát s o něco větší výpovědní hodnotou, než bývá zvykem. Nejde mi ani tak o samotnou hudbu, protože ta je samozřejmě skvělá, neboť Panychida prostě umí, jak nejpozději ukázala předcházející deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”. Z mého pohledu ty nejzajímavější položky “Woodland Journey” jsou hned ty první tři, čili “Three Pillars”, “Rod Havrana” a “Return from the Woodland Journey”, jelikož se jedná o zcela nové skladby, tudíž není divu, že právě jim se vyplatí věnovat největší pozornost. Zejména druhá jmenovaná “Rod Havrana” s pidi příspěvkem samotného HoestaTaake (přiznám se, že jsem musel dlouho pátrat, než jsem to jeho “ugh” konečně zaslechl (smích)) se velmi povedla. Jedná se velmi kvalitní pagan black metal, což sice platí i o těch následujících položkách tracklistu, avšak člověku, který jako já ze zásady pohrdá čímkoliv, co není klasická dlouhohrající deska, trochu kalí úsudek fakt, že se jedná o znovunahrané verze starších songů, nijak nezměněné (maximálně přetextované) písničky z posledního alba, covery a živáky. Jak ale říkám, čistě po hudební stránce je to jinak velmi dobré. Suma sumárum, dejme tomu za sedm.
H.


Phantoms of Pilsen 5

Phantoms of Pilsen 5
Datum: 28.2.2015
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Agrypnie, Bane, Cor Scorpii, Dornenreich, Galar, Infest, Panychida, Stollice, The Batallion

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen si v metalovém undergroundu za uplynulá léta své existence vydobyl zasloužený věhlas a platí za záruku kvalitního zážitku. Pro mě byl letošní pátý ročník premiérou, ale vzhledem k neustálému objevování další a další kvalitní hudby a black metalu zvláště bylo de facto jen otázkou času, kdy i já vytáhnu paty z hlavního města a poctím západočeskou metropoli svojí návštěvou. Důvod, proč padla volba právě na letošní ročník, je vesměs prozaický – Dornenreich. Jelikož tuhle kapelu považuji za to nejlepší, co kdy vzešlo z Rakouska (a ani zdaleka nemám na mysli jen pole hudební), její oznámení na postu headlinera s definitivní platností rozhodlo o náplni soboty 29. října léta Páně 2011…

Na cestu jsem pln očekávání vyrazil někdy v dopoledních hodinách, a dokonce i samo počasí jako by chtělo dokreslit atmosféru nadcházející události. Pohled na mlhou zahalený božkovský kopec, na jehož úpatí se vše schylovalo k vypuknutí festivalu, pobídl moji obrazotvornost a vzápětí už jsem si představoval, jak se v oparu prohánějí fantómové, jejichž jméno si festival propůjčil do svého názvu. Živá realita restaurace Pod Kopcem však mé bujné představy zase usměrnila a já se s vědomím, že mám ještě necelou hodinu, než zahraje první kapela dne, oddal všeobecné družbě a jiným sociálním praktikám. Když se ale přiblížil okamžik, kdy měli otevřít program pánové z plzeňské Stollice, došlo mi, že umírám hlady, pročež jsem první vystoupení dne obětoval na oltář pudu sebezáchovy. Zpětně toho celkem lituji, protože co jsem slyšel, Stollice nezahrála vůbec špatně. Na moji obranu však svatosvatě slibuji, že to příště napravím…

Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, to byla kapela pořádající, v pořadí druhá Panychida. A naživo se mi potvrdil dojem, kterého jsem nabyl předešlého večera při brouzdání na YouTube – na české poměry silně nadprůměrný pagan black má v plzeňském podání skutečně koule. Co mi ale na celém vystoupení učarovalo nejvíc, to byl vokální projev vokalisty Vlčáka. Do půl těla obnažený jinoch totiž ze svých hlasivek dovede vyloudit skutečně šmakózní zvuky a troufám si tvrdit, že právě jeho podíl status nadprůměru, o kterém jsem již mluvil, korunuje. Jen škoda, že po instrumentální stránce zpočátku nášlehové kompozice, mi postupně začaly trochu splývat, a proto jsem se ke konci už lehce nudil. Na nějaké zvraty v hodnocení to ale nestačilo, a proto svůj opatrně vztyčený palec sklánět nehodlám.

Další v pořadí figurovala na lineupu dvojice srbských kapel, jmenovitě Infest a Bane. Prvně jmenovaní převzali otěže po domácí Panychidě a já v sobě živil zvědavost, co z toho vyleze. A vylezlo z toho něco, co se u mě zcela minulo účinkem. Ze sálu jsem zmizel po pár tónech šíleného chaosu, který buď nemá co nabídnout, nebo od posluchače vyžaduje mnohem větší trpělivost, než jakou jsem byl ochoten projevit. Reputaci srbské výpravy trochu napravili mladíci Bane se svým sice nepříliš originálním, zato však celkem fajnovým blackem. Bohužel, někdy během třetí skladby jsem zjistil, že se pomalu začínám dusit všudypřítomným cigaretovým kouřem, jehož koncentrace během koncertu Bane dosáhla děsivých hodnot a mě donutila potupně vyklidit pozice. Sál restaurace Pod Kopcem se bohužel nemůže chlubit efektivním odvětráváním a jinak vesměs sypatický výkon Bane tento nedostatek nedovedl přebít…

Setlist Galar:
01. Forspill
02. Ván
03. Ingen siger vart vunnin
04. Slagmarkens falne sjeler
05. Til alle heimsens endar
06. Etterspill
07. Grámr
08. Jotneraid

Vykašlávání zbytků dusivého dýmu mi zabralo ještě drahnou chvíli, ovšem během té doby jsem se stačil dozvědět, že následující Galar rozhodně stojí za poslech a neměl bych si je nechat ujít. A protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci, v doprovodu grupy kamarádů jsem vyrazil zpět do sálu zjistit, nakolik bylo doporučení opodstatněné. Nevím, jestli se na tom podepsala doposud převládající skepse, ale Galar si mě získali už první skladbou a do samotného konce setu mi nedali důvod na tom cokoli měnit, ba naopak. Norský viking black, ze kterého jsem tu a tam zaslechl náladu ne nepodobnou té, kterou tvoří Enslaved, doprovázený čistým vokálem, který mi zase nepatrně připomněl Vintersorga, při tom všem však svůj, působivý a naživo dokonale fungující. Třešničkou na dortu bylo živé použití fagotu (ano, čtete správně, fagotu), mistrně ovládaného pěvcem čistých partů… Nevím, co víc dodat. Galar využili svých 45 minut k tomu, aby si mě obtočili okolo prstu a udělali ze mě svého oddaného fanouška, což je myslím celkem dobré na kapelu, od které jsem do té doby neslyšel ani notu. Ne dobré, úžasné!

Setlist Cor Scorpii:
01. Når enden er God
02. Kjettar
03. Attergangar
04. Helvetesfossen
05. Fall of Man
06. Ei fane svart
07. Oske og innsikt

Lákavé zvěsti, hovořící o výborné hudbě, předcházely rovněž kapelu následující, Cor Scorpii, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jestli se tyto zvěsti naplní stejně vrchovatou měrou jako v případě Galar. Abych pravdu řekl, úplně se to nepodařilo. Cor Scorpii sice předvedli výborné vystoupení se vším všudy, u kterého jsem si beze studu a upřímně zakřičel, ale k úplné hudební nirváně mi na tom všem scházela nějaká přidaná hodnota, něco, co by mě strhlo. Takhle se mi dostalo “jenom” brilantně prezentovaného a po kompoziční stránce nadprůměrného melodického blacku. Až na tu absenci přidané hodnoty ale nemám co vytknout, takže bych oněch padesát minut, které dostali Cor Scorpii k dispozici, hodnotil jen o necelý stupeň níže než Galar.

Čas postoupil, okolo půl deváté jsem měl za sebou dva výborné koncerty, v sobě nějaký ten alkohol a to jsou, uznejte sami, ideální předpoklady pro dobrou náladu. Důkazem její přítomnosti budiž ochota, se kterou jsem se nechal zmanipulovat k účasti na vystoupení poslední norské kapely večera, bergenských The Batallion. A nevím, co jiného než dobrá nálada, mě mohlo udržet v sále po celé dvě skladby. Po povznášejících zážitcích, které mi poskytla uplynulá dvě vystoupení, jsem se totiž stal svědkem sice pekelně energické a našláplé show, která se ale naprosto minula s mým, troufám si říct docela širokým záběrem. Je mi líto, ale motorkářské bundy, upnuté kožené gatě, letecké Ray Bany a hektolitry potu míchaného s testosteronem mě spíš než co jiného odpuzují. A když ani hudba samotná nedovedla přinutit moji maličkost k setrvání, vzdal jsem to. Soudě podle dění v sále ale “blackoví Motörhead” našli svoje publikum a to zvládlo rozjet relativně obstojný kotel. Inu, každému, co jeho jest…

Setlist Agrypnie:
01. Figur 109-3
02. Der tote Trakt
03. Kerkerseelenwanderung
04. Augenblick
05. Morgen
06. Gnosis
07. Fenster zum Hof

Když se na celé Phantoms dívám s odstupem, jsem jedině rád, že The Batallion zahráli tehdy, kdy zahráli. Po nich totiž nastoupili Němci Agrypnie a s nimi sál restaurace Pod Kopcem naplnila Atmosféra s velkým A. Když jsem si předešlého večera pustil narychlo jednu ukázku, usoudil jsem, že to asi bude dobré, ale sotva jsem si dovedl představit, že to bude tak moc dobré. Dámy a pánové, právě tohle je black metal s přidanou hodnotou, kterou jsem postrádal u Cor Scorpii a která mi chybí u spousty dalších, byť uznávaných příslušníků žánru! Agrypnie nejenže zprostředkovali výborné vystoupení, oni mezi čtyři stěny vměstnali atmosféru tak hutnou, že musela prostoupit snad každým přihlížejícím. Nemám za sebou moc black metalových koncertů, ale klidně prohlásím, že tenhle by se na pomyslném absolutním žebříčku zařadil zatraceně vysoko. A to dokonce tak, že jsem si po uplynutí padesátiminutového opojení dovedl jen stěží představit, že by Dornenreich mohli předvést něco lepšího…

Setlist Dornenreich:
01. Intro
02. Jagd
03. Schwarz schaut tiefsten Lichterglanz
04. Flammenmensch
05. Der Hexe flammend’ Blick
06. Der wunde Trieb
07. Leben lechzend Herzgeflüster (Eines Gedanken karge Silbensaat)
08. Wolfpuls
09. Erst deine Träne löscht den Brand
10. Trauerbrandung
11. Wer hat Angst vor Einsamkeit?

A přiznám barvu, samotný začátek tomu až tak úplně nenasvědčoval, neboť celé první dvě skladby mě trápil dojem, že něco nesedí. S vědomím věcí, které však záhy nastaly, si ale říkám, že to muselo být jedině tím, že jsem se ještě úplně nevzpamatoval z výkonu Agrypnie. Ať už to bylo jakkoli, spolu s prvními tóny “Flammenmesch” začala asi nejlepší hodina, kterou mi letošní podzim mohl nabídnout. Co se Dornenreich týče, pořád úplně nechápu, jak na studiovém albu dovedou tři muži ze svých nástrojů vyloudit tak barevnou paletu nejrůznějších emocí. Toho večera jsem však zjistil, že je živé provedení těchto emocí a vůbec všeho, co dělá Dornenreich tím, čím jsou, ještě mnohokrát intenzivnější! Jen ten, kdo hudbě a vlastně i poezii Dornenreich propadl podobným způsobem jako já, si pak dovede alespoň vzdáleně představit, jak fenomenálně Phantoms of Pilsen 2011 vrcholilo. Ať se snažím sebevíc, moje slovní zásoba na popis toho všeho nestačí. Mohl bych se tu ohánět pojmy jako geniální, vášnivé, intenzivní nebo nadpozemské a esenci by to vystihlo jen vzdáleně. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy svět zmizí, a vy se necháte unášet hudbou, která je všude okolo vás, a to klidně do sebezničení s úsměvem a rtech? Tohle byl jeden z nich…

Nevím co víc dodat k samotnému koncertu; jak už jsem říkal, moje schopnost převádět myšlenky a dojmy do vět je pro tento účel zcela nedostačující, nehledě na skutečnost, že obsah výrazů, které by se realitě alespoň přiblížily, je jejich přílišným používáním nenávratně degradován a ani zdaleka tak nedosahuje původní intenzity. Zmíním tak alespoň pár okolností, které jsem zatím pomíjel a které se týkají festivalu jako celku. V první řadě mám na mysli účast publika a jeho odezvu. Podle toho, co jsem se z nejrůznějších zdrojů dozvěděl, platících návštěvníků letos nebylo oproti předchozím letům vůbec hodně. Že to organizátorům asi moc vrásek nevyhladilo, to je zjevné, ovšem ze sobeckého pohledu jednoho takového ochotně a vděčně platícího však počet fanoušků nepřesáhl hranici snesitelnosti a člověk se bez větších problémů dovedl proplést až k pódiu, aniž by mu při tom hrozila smrt zalknutím, jak se občas stává. Co mě ale trochu překvapilo, to byl poněkud vlažnější přístup publika k účinkujícím. V rámci možností skutečně hromové odezvy se dočkali snad jedině pánové z Agrypnie, a i když ostatní áčkové kapely taky jakýs takýs ohlas vzbudily, čekal bych trochu víc. To platí dvojnásob v případě Dornenreich, u kterých jsem měl dojem, že jejich vystoupení snad polovina lidí úplně vypustila. To mi přijde u headlinera večera docela zvláštní, v duchu pak považuji ty, co se toho jedinečného zážitku zřekli dobrovolně, za pusté heretiky. Toliko moje dojmy zpod pódia. Na druhou stranu to ale vypadalo, že si kapely hraní užívaly na maximum, a rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by je míra odezvy jakkoli demotivovala. Inu, underground je svébytná kultura a bude mi asi ještě nějakou dobu trvat, než plně pochopím její zásady…

Snad jediný vážnější problém tak představovalo už zmíněné kouření. Ovšem ani to nebylo zas tak žhavé, protože už na Galar nebyl s dýchatelností ovzduší žádný problém a do konce večera se na tom nic nezměnilo. Co se ostatních záležitostí týče, nemám výhrad. Nezaregistroval jsem žádné organizační kiksy, a pokud k nějakým došlo, podařilo se je brilantně zamaskovat. Důkazem budiž naprosto přesně dodržené hrací časy, za což před organizátory pokorně smekám. V našich končinách nevídané! Zapomněl jsem ještě na něco? Ano, na zvuk, ovšem při téhle konstelaci pozitiv působí zmínka o skvělém zvuku už tak nějak samozřejmě…

Nějaké slovo závěrem? Snad jen že doufám, že festivaly ražení Phatoms of Pilsen přetrvají věky a postupně nevymizí. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, undergroundové akce dovedou návštěvníkovi za velmi příznivou cenu zprostředkovat zážitky, které se nezapomínají – jako třeba v tomto případě. Obrazy blaženě se usmívajícího Ingveho a možná trochu nepříčetného, ale hudbou a její poetikou prostoupeného Evigy, mi totiž zůstanou vypáleny do mozku hodně dlouho…