Archiv štítku: Panzerfaust

Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Panzerfaust - The Suns of Perdition - Chapter I: War, Horrid War

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Day After ‘Trinity’
02. Stalingrad, Massengrab
03. Crimes Against Humanity
04. The Decapitator’s Prayer
05. The Men of No Man’s Land

Hrací doba: 31:31

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

Kanadské Panzerfaust jsem úspěšně ignoroval do doby, než je zdejší kolegové zmínili v červnovém eintopfu. Nejsem si už úplně jistý, co přesně stálo za mým mávnutím ruky. Nedivil bych se ale, kdyby k tomu přispěl prvoplánový název, který prostě svádí k předpokladu, že jde o další tuctový derivát Marduk.

Po zběžném prostudování Bandcampu kapely naštěstí zjišťuju, že se mýlím. Panzerfaust se jen stěží dají srovnat s primitivníma sypačkama, které se lyricky a tematicky limitují válkami dvacátého století. To ale neznamená, že by jejich hudba postrádala tah na branku.

Novější materiál kapely na první dobrou zvukově připomíná black metal ortodoxnějšího ražení. Osobně se mi ihned vybavily vrcholné momenty tvorby Ascension a Valkyrja, co do experimentu umírněnější kreace Deathspell Omega, ale i subversivní aspekty islandských Svartidauði. Tuto kultivaci lze poprvé dobře slyšet na EP „The Lucifer Principle“, které bych klidně doporučil poslechnout ruku v ruce s novinkou. To se nedá úplně říct o předešlé desce „Jehovah-Jireh: The Divine Anti-logos“, kde jde potenciál určitě cítit, ale kurva, ten přetriggerovaný kopák jde jen těžko vydržet.

První díl nadcházející tetralogie, „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“, naštěstí žádný zásadní problém s produkcí nemá. Vše jde slyšet více než dobře a Panzerfaust toho naplno využívají. Změn ve vokálech, riffech i bicích je tady více než dost a i přes jejich velké množství na sebe dynamicky navazují. To jde ostatně slyšet už v první „The Day After ‘Trinity’“, ve které po intenzivním intru střídá Goliath hned několik vokálních poloh přes zdrcující salvu double bassu.

Vrcholem desky je však následující „Stalingrad, Massengrab“, která skvěle pracuje s válečnými samply a změnami rytmiky. Zásadní moment nadchází na refrénu, kde vyřvané a dusivé vokály vystřídá klidnější deklamace. Právě hra s podobnými hudebními kontrasty dělá z „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ intenzivní a dostatečně originální desku.

I na poměrně krátkém čase dokáží Panzerfaust pokrýt dost široké dynamické spektrum. Po ambientní mezihře „Crimes Against Humanity“ dostáváme barbarsky namlácenou „The Decapitator’s Prayer“ s kytarovými aranžemi jako od Nightbringer. Finální „The Men of No Man’s Land“ pak razantně zpomaluje a efektivně stvrzuje atmosféru celého projektu. I zde nás nemíjí vokální variabilita a důmyslné zasazení samplu, které ke konci tenhle třináctiminutový kolos nápaditě osvěžuje.

Panzerfaust

Pokud bych měl vytáhnout něco negativního, byla by to asi hra s hudebními prvky, které znám už odjinud. Jde to ostatně vidět z mého pokusu o popis zvuku kapely. Panzerfaust nejsou originální samotným soundem, ale spíše tím, s jakou lehkostí a vynalézavostí dokáží nastolené hudební komponenty k sobě slepovat.

„The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ je každopádně velmi kvalitním úvodem, který mě dostatečně navnadil k tomu, abych si vpálil i tři další nadcházející části. Má to atmosféru (která musí být kvalitně umocněna naživo; Panzerfaust se totiž na pódiu prezentují poměrně originálním a hodně impozantním způsobem), intenzitu, hráčskou preciznost a poměrně neotřelý nápad. Pokud si další díly zachovají kvality první kapitoly, mohlo by jít alespoň v určitých sférách černého kovu o dost zásadní dílo.


Redakční eintopf – červen 2019

The Devil and the Universe – Endgame 69

H.:
1. The Devil & the Universe – :Endgame 69:
2. Abyssal –  A Beacon in the Husk
3. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Metacyclosynchrotron:
1. Magma – Zëss
2. Consummation – The Great Solar Hunter
3. Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Cnuk:
1. Nucleus – Entity

Dantez:
1. The Devil & the Universe – :Endgame 69:
2. Abyssal –  A Beacon in the Husk
3. Vulture – Ghastly Waves & Battered Graves Vulture

H.

H.:

Na první pohled se červen tvářil dost nenápadně, ale při bližším pátrání jsem zjistil, že těch zajímavých alb se chystá dost na to, aby se člověk měl na co těšit. Pojďme tedy na věc.

První místo přepustím rakouským okultistům The Devil & the Universe. Jejich minulé album „Folk Horror“ mě fest baví a ukázky z novinky „:Endgame 69:“ znějí také dobře, tudíž není moc co řešit. Věřím, že i tentokrát to bude oko(u)zlující párty.

Nemalé naděje „nečekaně“ vkládám i do čtvrté desky Abyssal. Jejich poslední výtvor v podobě splitka „Apanthropinization“Carcinoma mě sice úplně na prdel neposadil, ale pořád jim věřím, protože řadovka je prostě řadovka. Ani nemluvě o tom, že ta minulá, „Antikatastaseis“, byla doposud nejlepší, takže je zjevné, že se Abyssal dokážou posouvat. „A Beacon in the Husk“ každopádně bude jeden z vrcholů června.

Do třetice pak upozorním na jeden kolaborační počin, o němž se mluví méně, než bych čekal vzhledem k tomu, jaké popularitě se islandský black metal stále těší. Na „Kosmískur hryllingur“ se spojí Wormlust a Skáphe, přičemž pro první jmenované půjde o první materiál od doposud jediné desky „The Feral Wisdom“. Jistě bude stát na poslech.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

„Pošlete eintopfy, ještě jsem žáden nedostal,“ nervuje se H., a tak se svými věrnými Siegwürm-manny pátrám, co má teda v červnu vyjít, aby byla Jeho Despotická neSvatost spokojena. Zrak okamžitě padá na první dlouhé album australských Consummation, které vyjde u Profound Lore, a paměť zároveň předkládá, že předcházející EP „Ritual Severance“ nabízelo silnou atmosféru, kde jisté vazby na Impetuous Ritual šlo popřít jen těžko. Ale „The Great Solar Hunter“ dle ukázek nebude jen další zahuhlaný „hnusodeath“. Bez zajímavosti není ani zdejší kytarové hostování Johna GossardaDispirit, Weakling a Asunder.

Po úvaze si zmínku nakonec vybojovala i kapela se značně neoriginálním názvem Panzerfaust. V Kanadě ale zvládají ortodoxnější formy black metalu vcelku obstojně, a jelikož mi poslední EP i nová skladba atmosférou připomněly čas strávený s „Enemy of Man“, tak jim dám přednost i před Enthroned a Domgård.

Ovšem skutečně zásadní hudební událostí je vydání „Zëss“ francouzských Magma. Kapela tuhle kompozici hravá naživo už téměř 40 let, ale k definitivnímu studiovému zvěčnění nastal vhodný čas teprve loni. „Zëss“ má představit příběh o úplném konci všeho, času i dosavadního bytí, kdy veškeré formy vědomí vymizí, takže jsem zvědav, jak se s touto eschatologickou vizí poperou právě oni. Dokument z nahrávání stojí za vidění a staré záznamy koncertních performancí „Zëss“ lze také snadno dohledat.

Magma

Cnuk

Cnuk:

Ze slabého června vypíchnu pouze jedinou desku – „Entity“ od deathmetalistů Nucleus. Jedná se o hutný death metal s technickou finesou, kde je hlavním tématem vesmír. Album jsem již párkrát slyšel a řekl bych, že prvotinu „Sentient“ se podařilo celkem lehce překonat. Uvidím, jak „Entity“ s dalšími poslechy ještě poroste, ale už teď jsem si jistý, že bude patřit do té horní poloviny letošních desek.

Dantez

Dantez:

Hledal jsem poměrně intenzivně. Nakonec to však vypadá, že v červnu nic zase až tak převratného nevyjde. Pár věcí ale za zmínku přece jen stojí.

Nejlákavějším červnovým počinem je pro mě novinka „:Endgame 69:“ od The Devil & the Universe. Pokud jste si někdy přáli slyšet Dead Can Dance, kteří schytali kopačku rozštěpeným kopytem, právě The Devil & the Universe jsou přesně to, co hledáte. Předešlá deska „Folk Horror“ nabídla téměř dokonalou fúzi temného ambientu s chytlavým darkwavem a novinka – soudě dle singlů – bude v podobném duchu pokračovat.

Abyssal

Zajímavým počinem by mohli být i noví Abyssal. U předešlé desky „Antikatastaseis“ mi přišlo, že kapela až moc spoléhá na obecnou atraktivitu kakofonního bordelu bez jakéhokoliv záchytného bodu (někdo tomu říká „caverncore“). „A Beacon in the Husk“ by však mohla podle ukázek nabídnout vyspělejší materiál, který je dost chaotický na to, aby představoval posluchačkou výzvu, avšak je zároveň dostatečně čitelný k tomu, aby si posluchač nemusel myslet, že si z něj kapela dělá prdel. Uvidíme.

Na začátku června také vydají němečtí Vulture nové LP jménem „Ghastly Waves & Battered Graves“. Až doteď kapela nabízela poctivě odtřískaný osmdesátkový speed metal, který staví na stylistice slasherového horroru ze stejných dob. A podle coveru i nového tracku „Stainless Glare“ k nějakému zásadnímu odklonu nepůjde, což je určitě dobře. Vulture totiž patří k několika málo kapelám, kterým se tahle staroškolská rezurekce daří.


Koncertní eintopf – červen 2019

King Dude

H.:
1. King Dude – Praha, 6.6. (event)
2. Metalgate Czech Death Fest – Červený Kostelec, 13.-15.6. (web)

Metacyclosynchrotron:
1. Possessed, Nahum – Ostrava, 26.6. (event)
2. Uada, Panzerfaust, Stíny plamenů – Bratislava, 16.6. (event)

Cnuk:
1. Melvins, Yen Yen – Praha, 29.6. (event)

Dantez:
1. King Dude – Praha, 6.6. (event)
2. Second Still – Praha, 12.6. (event)
3. Jonathan Bree – Brno, 19.6. (event)

H.

H.:

Na červen mám prozatím pevně naplánovaný jediný koncert, kterýmžto je King Dude na Sedmičce. Živě jsem borce ještě neviděl, jeho studiovky mě baví a v malém klubu mi to přijde ideální. Není co řešit, jde se!

Určitě stojí za zmínku Metalgate Czech Death Fest, a to z jednoduchého důvodu – poprvé na našem území vystoupí A Forest of Stars. Osobně jsem je kdysi viděl v Reichu a byla to kurva magie, takže byste měli zauvažovat, i když pouhých 45 minut a umístění na druhou stage dost bolí. Ze zbytku sestavy jsou každopádně trochu zajímaví snad jen Melechesh a Panzerfaust, ale ani v jednom případě nejde o kapely, kvůli nimž by člověk musel srát maggi v kostkách. Zbytek vesměs nuda.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nový Possessed jsem ještě pořádně neslyšel, ale návštěvu jejich koncertu v ostravském Barráku bych doporučil čistě na základě síly vystoupení, kterého jsem byl svědkem někdy před dvěma roky na stejném místě. Pro bližší představu doporučuji prolítnout relevantní report, ale ve zkratce: bylo to skvělé.

Panzerfaust v redakčním eintopfu zmiňuji i z toho důvodu, že jedou turné s Uada a zastaví se v Kostelci na Metalgate Czech Death Festu a v bratislavském Kulturáku, kde budou navíc i Stíny plamenů. Kdybych byl v Prešporku, tak si na Kanaďany ze zvědavosti zajdu.

Cnuk

Cnuk:

29. června, Lucerna Music Bar a v něm Melvins. Kultovní legenda opět na českém pódiu a tentokrát už snad i s mojí účastí. Říká se, že každý má ve svém životě alespoň jednou tzv. období Beatles. Já měl období Melvins. Je tomu sice už pár let, jejich poslední desky za moc nestojí, ale čert to vem, „Honey Bucket“ prostě chceš slyšet živě! Doprovod dělají (dělá?) Yen Yen, což je snad švédský folk. Zajímavá kombinace Melvins vlastní.

Dantez

Dantez:

Na přelom poloviny roku tady mám tři striktně nemetalové akce.

Hned v prvním červnovém týdnu zavítá do Prahy po kiksu s Taake oklepaný King Dude. Americkou nohu turné odehrál s kapelou, a tak je možné čekat, že ji přiveze i tady. Dávalo by to ostatně smysl – už jen s ohledem na materiál z poslední desky, který by na sólo akustické kytaře nejspíš příliš nezarezonoval. Kinga každopádně naživo doporučuju. Ať už kvůli kvalitně odehranému a vtipnému koncertu nebo pouhému pokřiknutí si „Lucifer’s the light!“.

Týden poté se v karlínské kasárně objeví Second Still, americké post-punkové trio, které svým materiálem emuluje základní stavební kameny žánru, jako jsou Killing Joke, Siouxie and the Banshees nebo Joy Division. Minimálně z videí to tohle skupině dost dobře naživo šlape. Kytary jsou chladné jako od Geordieho Walkera, ženský vokál je dostatečně charakteristický a strojové bicí to pěkně hrnou všechno dopředu. Minimálně Pražáci by to narychlo okusit mohli.

Brněnští si v půlce června mohou dojít do Kabinetu Múz na tajemný indie pop Jonathana Breeho. Týpek vystupující s bílým potahem na ksichtě si spravedlivě vydobyl solidní slávu díky virálnímu singlu „You’re So Cool“ a vlastně celou deskou „Sleepwalking“ proudí podobně úchylná aura. Vystoupení by to mohlo být rozhodně zajímavé – zejména, pokud si Bree doveze podobný smyčcový ansámbl bez ksichtů, který mu v klipech asistuje.