 |
| Země: USA Žánr: alternative / nu-metal / hard rock Datum vydání: 17.2.2015 Label: Eleven Seven Music Tracklist: Odkazy:
|
Jsou tomu již téměř tři roky, kdy jsem hodnotil album “The Connection” a udělil mu průměrných pět bodů. Dnes už si na číselná hodnocení nehrajeme, ale s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy byl ještě hodně mírný. Momentálně u mě “The Connection” na žebříčku oblíbenosti desek Papa Roach trůní až někde dole ve sklepě a považuji jej za absolutní žumpu.
Na “F.E.A.R.” jsem se kdovíjak netěšil. Nějak jsem přestal věřit, že by mi mohli Papa Roach ještě něco předat. Doby, kdy mě tahle muzika oslovovala, odešly společně s vědomím nenávratnosti mládí. K poslechu jsem přistupoval střízlivě a bez jakýchkoliv předsudků. Nečekal jsem nový “Infest” a ani druhé “The Connection”. Pokusil jsem se oprostit od předchozích počinů a pojmout hodnocení desky “F.E.A.R.” co možná nejnestranněji. Jak to dopadlo?
Nakonec jsem se samozřejmě porovnávání nevyhnul. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří si vychutnávají předběžná hodnocení, tak vězte, že lepší materiál jsem od Papa Roach neslyšel dobrých devět let, kdy vyšlo “The Paramour Sessions”. Ale aby bylo jasno – rozhodně nejde o pochvalu. V porovnání s posledními třemi deskami se “F.E.A.R.” totiž ani nemusí moc snažit, aby své předchůdce kvalitativně předehnalo.
Takže vkládáme “F.E.A.R.” do přehrávače, nasazujeme sluchátka a jdeme na to. Na prvních pár poslechů písničky energické, ale spíše průměrného střihu. Nic vyloženě špatného, prostě taková klasika. Vlny energie, řízné riffy a na první pohled půvabné refrény. Typičtí Papa Roach. Baví tohle ještě dneska vůbec někoho?
Po několika dalších protočeních už mám ale v merku alespoň pár zajímavějších kousků. Patří mezi ně úvod v podobě “Face Everything and Rise”, jež mi silně evokuje největší fláky kapely z počátků kariéry. Coby titulní singl funguje báječně a je škoda, že ostatní písně se drží spíše v jeho stínu. Songu dominuje technická kytarová linka a zejména výborný vokál frontmana Jacobyho Shaddixe. Přijde mi, že jeho hlas je rok od roku na lepší a lepší úrovni. Na rozdíl od jeho vzezření – většího strašáka byste v hudebním průmyslu (promiň, Coopere) těžko našli. Ale proti Gustovi…no však to znáte.
“Skeletons” nabízí hutný kytarový zvuk podepřený mohutnými basovými party a refrénem přesně ve stylu starších Papa Roach. “Falling Apart” mi zvukem ze všeho nejvíce připomíná doby “The Paramour Sessions” kombinované s proslulými refrény desky “Lovehatetragedy”. Neurazí “Gravity” s rapovým rozjezdem a skvělým vokálem hostující Marie Brink z In this Moment. A tím to tak hasne.
Na ploše 36 minut se Papa Roach vytasili se čtyřmi lepšími a šesti průměrnými kusy (ani není potřeba je vyjmenovávat), bonusy nepočítaje. Kdyby byla novinka celá jen o písni “Face Everything and Rise”, prosil bych rockové bohy, aby zapomněli na má rouhačská vyjádření ohledně Papa Roach a neposlali mě za mé hříchy do diskotékového pekla. Naneštěstí jeden singl desku nedělá a titulní skladba tak působí spíše dojmem šťastné náhody než promyšleného postupu.
Zpětně jsem si o “F.E.A.R.” přečetl několik promo článků a zaujala mě na nich především zmínka o použití djentových prvků při nahrávání kytar. O Papa Roach a jejich využití djentu se teď na těch pořád ještě nezakázaných internetech hodně diskutuje. Zlí jazykové mluví o snaze vyčpělé kapely svézt se trochu na popularitě moderního směru a oživit tak vlastní lehce vyčichlou tvorbu, která byla moderní naposledy před deseti lety. Zase tak daleko od pravdy nejsou.
Kromě tradiční kompozice sestávající z rychlých a chytlavých písní jsem po technické stránce na “F.E.A.R.” ale nenašel nic špatného a příklon k technicky komplexnějšímu a hutnějšímu zvuku kvituji. Mezi námi, zase o takové terno ale nejde – spíše jen o příjemné osvěžení zaběhlého stylu.
Tak, podesáté dojíždí poslední skladba a nezbývá už nic jiného než vyslovit závěrečný verdikt. Ačkoliv jde o veskrze průměrnou desku, poslouchá se “F.E.A.R.” v pohodě a jako muziku na relax si ji umím představit. Je ucelenější a zábavnější než poslední tři desky, ale na původní tvorbu zdaleka nemá. Jde o dobře řemeslně zvládnutou práci, bohužel opět s převahou průměrného materiálu. Ten navíc trpí klasickým neduhem novodobé tvorby Papa Roach – je prvoplánový a strašně rychle se oposlouchá. Oživení v podobě djentových vlivů je spíše jen krokem kosmetickým nežli definujícím.
Vrátím se znovu na začátek k pochybnosti, zda mi může současná tvorba Papa Roach ještě vůbec něco nabídnout. Nemá. Je zábavná a energická, ale to už mi ke spokojenosti dávno nestačí. Potřebuji písně, které nejenže pobaví, ale dokážou nabídnout také rozmanitost a chytrý přístup ke kompozici. To Papa Roach ale většinou nesplňují. “Infest” zůstane navždy nepřekonán a mám pocit, že případné další počiny této kapely půjdou kolem mě velkým obloukem.
