Plus mínus třicet let po prvním vystoupení Paprsků inženýra Garina (v září 1986 ve sklepě Jazzové sekce SH na vernisáži Vojtových kreseb) oslavíme 28. září 2016 kulaté narozeniny našeho bandu v pražské Akropoli. Jste všichni srdečně zváni.
http://www.palacakropolis.cz/work/33298?event_id=24677&page_id=33824
http://bandzone.cz/koncert/418659-praha-palac-akropolis-paprsky-inzenyra-garina-30-years-of-indifference
https://www.facebook.com/events/161925804241989/
[tisková zpráva]
 |
| Datum: 23.1.2015 Místo: Praha, KC Kaštan Účinkující: Eine Stunde Merzbauten, Paprsky inženýra Garina
|
V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména – domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než Radek z Napalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.
Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.
Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které – vzpomínám-li si správně – začalo hutnou skladbou “Nepokoje”. Dál už jsem ale – snad jedině s výjimkou “Na čí?”, kterou fakt nejde nepoznat – jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.
Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Hodina uběhla jako nic, přesto během ní Paprsky inženýra Garina stihly svojí intenzitou s přehledem ponížit všechny black metalové skřety, na jejichž koncertě jsem byl předchozí den.
Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina – ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…
Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem “skladba” v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.
Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva – s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…
 |
| Datum: 4.-5.7.2014 Místo: zámek Rosice Účinkující (obsažení v reportu): Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe Akreditaci poskytl:
|
Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.
Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.
Pátek:
Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.
Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.
Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.
Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.
Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.
Sobota:
Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.
Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.
Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.
Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.
Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.
Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.
Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.
Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.