Archiv štítku: Paradise Lost

Paradise Lost: nové živé album

Britové Paradise Lost ohlašují nové živé album, jež se bude jmenovat „Symphony of the Lost“ a vyjde 20. listopadu jako 2CD, DVD a oranžové 2LP+DVD. Jeho hlavní náplní bude záznam koncertu, který kapela odehrála 20. září 2014 v Bulharsku za doprovodu orchestru. Obal najdete tady, tracklist následuje:

CD 1 (s orchestrem): 01. Tragic Idol 02. Last Regret 03. Your Own Reality 04. Over the Madness 05. Joys of Emptiness 06. Victim of the Past 07. Soul Courageous 08. Gothic

CD 2 (bez orchestru): 01. The Enemy 02. Erased 03. Isolate 04. Faith Divides Us, Death Unites Us 05. As I Die 06. One Second 07. True Belief 08. Say Just Words 09. The Last Time


Paradise Lost – The Plague Within

Paradise Lost - The Plague Within
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.

Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.

Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.

Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.

Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.

Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.

„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.


Redakční eintopf #77 – červen 2015

Paradise Lost – The Plague Within
Nejočekávanější alba měsíce:
God Is an Astronaut – Helios | Erebus
Paradise Lost – The Plague Within


H.:
1. Author & Punisher – Melk En Honing
2. Tempel – The Moon Lit Our Path
3. Abyssal – Antikatastaseis

Ježura:
1. Blaze of Perdition – Near Death Revelations
2. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Kaša:
1. The Darkness – Last of Our Kind
2. Paradise Lost – The Plague Within
3. High on Fire – Luminiferous

nK_!:
1. Paradise Lost – The Plague Within
2. iwrestledabearonce – Hail Mary

Atreides:
1. Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
2. Of Monsters and Men – Beneath the Skin
3. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Zajus:
1. Refused – Freedom
2. Muse – Drones

Skvrn:
1. God Is an Astronaut – Helios | Erebus
2. Vallendusk – Homeward Path
3. Vattnet Viskar – Settler

Onotius:
1. Shape of Despair – Monotony Fields
2. God Is an Astronaut – Helios | Erebus

Některé měsíce se stane, že v našem redakčním eintopfu nějaké album zvítězí zcela jednoznačně a s naprosto suverénním náskokem si pro sebe uzme titul nejočekávanější desky měsíce našeho bezvýznamného plátku. Pak jsou ale měsíce, kdy je tomu přesně naopak a je pomalu problém najít nahrávku, kterou v naší eintopfové rubrice zmínil víc než jeden člověk. Červen 2015 naprosto ukázkově spadá do té druhé kategorie. Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiná alba a mnohdy dokonce i úplně odlišné žánry. V červnovém eintopfu tím pádem najdete tipy na vše od extrémních metalových stylů, přes industriální humus, odbočky k hip-hopu či punku až po indie pop. Tak jako tak to vypadá, že asi bude co poslouchat (což je ale ostatně každý měsíc vzhledem k tomu, kolik toho v dnešní době vychází, to si zase nalijme čistého vína).

A objevily se tedy nějaké věci, na něž by se těšil víc než jeden jediný redaktor? Nakonec se našly tři – jsou jimi „The Plague Within“ od britských veteránů Paradise Lost, „Helios | Erebus“ od post-rockerů God Is an Astronaut z Irska a „The Thief and the Fallen“ od hip-hopového dua Jedi Mind Tricks. A právě první dvě jmenované desky se bodově shodly na stejné hodnotě, jež byla v redakčním žebříčku nejvyšší, tudíž právě jim titul nejočekávanějšího počinu v naší redakci svorně připadá.

H.

H.:

Zatímco květen mě z hlediska nových alb nijak zvlášť nerajcoval, červen je na tom o mnoho lépe, a to i navzdory faktu, že byla bohužel opětovně posunuta dlouho očekávaná novinka finských funeral doom metalových bohů Skepticism. Nicméně i bez nich bude červen hodně zajímavý a to pro mě asi úplně nejzajímavější se jmenuje „Melk En Honing“. Industrial/dronový nátlak v podání projektu Author & Punisher byl vždycky nelítostný buchar a nová deska nevypadá, že by na tom měla cokoliv měnit, takže se těším na další dávku industriálního hnusu. Úplně stejně jsem ovšem zvědavý i na „The Moon Lit Our Path“ od Američanů Tempel, protože jejich čistě instrumentální post-metal mě na tři roky starém debutu „On the Steps of the Temple“ hodně překvapil a především tuze bavil. A aby byl triumvirát extrémní muziky kompletní, na poslední místo musím nominovat obskurní Brity Abyssal, jejichž dvě dosavadní desky „Denouement“ a „Novit enim dominus qui sunt eius“ byly výtečné, tudíž doufám, že i třetí „Antikatastaseis“ přinese další působivou dávku chaotického zla.

Ježura

Ježura:

Jak to tak vidím, červen se, co se týče vycházejících desek, u mě ponese v duchu doplňování vzdělání respektive objevování již objeveného, byť třeba v trochu jiném provedení, než jak tomu bylo dříve. Co tím mám na mysli? Tak předně „Next Death Revelations“ od polských black metalistů Blaze of Perdition. O téhle kapele jsem několik let slýchal a chtěl se jí podívat na zoubek, ale pravděpodobně se tak stane až s novinkou, která vychází rok a půl od tragické dopravní nehody, již Blaze of Perdition prodělali a která se podle jejich vyjádření do skládání nového alba výrazně promítla. Jsem opravdu zvědavý jak, protože tohle by mohlo být velké. Nemálo zvědavý jsem rovněž na americké hip-hopové trio Jedi Mind Tricks. Jméno téhle formace okolo mě krouží od té doby, co jsem začal hip-hop registrovat, a když už po čtyřech letech vychází novinková deska „The Thief and the Fallen“, bylo by hloupé takovou příležitost jen tak přejít – tím spíše, že singl „Deathless Light“ je docela dost solidní věc.

Kaša

Kaša:

Vybrat tři nejočekávanější desky měsíce června nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel, ačkoli o prvním místě jsem přemýšlet dlouho nemusel. Začnu klasicky od pomyslné bronzové medaile. Rozhodně si nenechám ujít „Luminiferous“ svých oblíbenců High on Fire, kteří s každým albem pravidelně rostou, a papírově by tak měli být schopní navázat na povedené záležitosti let předešlých. To s Paradise Lost to mám složitější, protože poslední roky mě jejich tvorba baví méně, než bych u takové legendy čekal, ovšem první ukázky chystaného „The Plague Within“ znějí skvěle a doufám, že borci, jejichž dvě ústřední postavy se v uplynulém roce předvedly ve velmi dobrém světle v řadách bočních projektů Vallenfyre a Bloodbath, se nenechají zahanbit a spolu s proklamovaným přitvrzením a návratem k oldschoolovému soundu se kvalitativní laťka zvedne o několik tříd. No, a nakonec jsem si nechal anglické glam rockery The Darkness a jejich čtvrtou řadovku „Last of Our Kind“, která přistane na pultech obchodů hned první červnový den a na kterou se namlsán hitovým singlem „Open Fire“ těším jako malé děcko.

nK_!

nK_!:

Na nové Paradise Lost jsem docela zvědav. Ačkoliv nejde o kapelu, kterou bych měl kdovíjak naposlouchanou, vždy mi přišlo, že jejich nahrávky jsou konzistentní a minimálně zajímavé. Nikdy mě žádná náhodně vybraná deska přímo neodradila, a tak se tedy na „The Plague Within“ těším. S iwrestledabearonce je to horší, tam jsem zatím viděl jen pár klipů. Loni na Brutal Assaultu mě ale tahle pošahaná smečka docela zaujala, takže v červnu bude konečně důvod proniknout do hlubin magorovy duše. Snad se z toho nakonec nezblázním.

Atreides

Atreides:

Pokud sekce reportů nastartovala činnost našeho webu směrem mimo veškeré žánrové hranice, červnová nadílka alb ji v tomto ohledu vydatně podporuje. A nijak nezáleží na tom, že vyjdou ještě na jaře, protože já mám naprosto suverénně Vánoce v létě. Novou desku popové královny Florence and the Machine očekávám již od doby, kdy jsem se prvně přežral její druhotiny „Ceremonials“, takže dobře již třetím rokem. Má očekávání byla letošního roku vyslyšena – a ukázky z „How Big, How Blue, How Beautiful“ zní naprosto kulervoucně. Elektrická kytara, žestě, silné refrény a stále famózní hlas Florence Welch. Víc asi netřeba dodávat, neočekávám jiný výsledek než další úžasné album. Z hranic popu nevybočuje ani další očekávaná deska, byť islandští Of Monsters and Men spíše než na bohaté, vrstevnaté kompozice spoléhají na jednoduché folkové melodie a uhrančivou atmosféru své domoviny, kterou dokážou předat stejně přesvědčivě jako tamní metalové smečky. Na „Beneath the Skin“, soudě dle singlů, odhodili závoj fantastična a věnují se spíše civilním symbolům, avšak pracují s nimi se stejnou citlivostí, s jakou se jim dařilo čarovat atmosféru na „My Head Is an Animal“. Posledním pánem na holení jsou pánové hned dva. Dvojice Vinnie PazStoupe the Enemy of Mankind aka Jedi Mind Tricks pouští do světa osmou řadovku „The Thief and the Fallen“ a vzhledem k tomu, že z jejich tvorby znám především starší placky, jsem náramně zvědavý, kam až se za ty roky od „Visions of Ghandi“ nebo „Legacy of Blood“ stihli dostat.

Zajus

Zajus:

17 let od přelomového „The Shape of Punk to Come“ se na konci června na novém albu představí obnovení Refused, a moje volba nejočekávanějšího alba měsíce tak nemohla být jednodušší. Výše zmíněné album je působivé i po dlouhé době od vydání a soudě dle živelné energie, s jakou se Refused v posledních letech vrátili na pódia, mají stále co říci. Vedle Refused, jedné z nejvýraznější protisystémových skupin konce 20. století, vydá novinku i jedna z nejvýraznějších protisystémových (v tomto případě spíše slovem než činem) skupin začátku století 21. Muse z novinky zatím představili tři skladby, které mě o kvalitě nového materiálu rozhodně nepřesvědčily. I tak si ale „Drones“ poslechnu už jen proto, že na předchozích albech se nakonec vždy pár zajímavých kousků našlo. Jestliže u Refused očekávám kvalitu, v případě Muse doufám jen v krátkodobé pobavení.

Skvrn

Skvrn:

Začátek letošního roku byl až do posledního květnového týdne, kdy vyšla novinka norských Leprous, extrémně plodný. Dødheimsgard, A Forest of Stars, Solefald, Enslaved, Arcturus… jo, bylo to fajn období. Nyní však začínají průměrnější časy. Při letmém pohledu do seznamu červnových nahrávek mě zaujalo snad jen ostřílené jméno God Is an Astronaut. Tihle post-rockoví snílci mi nikdy vyloženě neučarovali, avšak vzhledem k slabší červnové konkurenci novince „Helios | Erebus“ první místo rezervuji. Aby to nevypadalo, že v červnu budu na čerstvou muziku úplně rezignovat, přidávám ještě dva spolky, které jsem si vždy dával tak nějak k sobě – Vallendusk a Vattnet Viskar. Není divu, jména obou atmo blackových kapel začínají na V (Vattnet Viskar v tomto ohledu bodují hned dvojnásobně) a shodně před dvěma roky téhle dvojici vyšly debutové záseky. Pamatuji si, že nešlo o nějaká veledíla, nicméně především v hudbě Vallendusk jsem cítil možný kvalitativní vzestup.

Onotius

Onotius:

V podobném trendu, jaký nastolil květen, pokračuje i červen, ovšem tentokrát je zde pro mě skutečně lákavých jmen ještě o něco méně. I přesto však alespoň dvě alba jmenovat dovedu. Ačkoliv tvorbu irských God Is an Astronaut znám zatím jen zběžně, jsem zvědav, kam se jejich instrumentální pojetí post-rocku za využití elektronických samplů pohne na novém albu nesoucím název „Helios | Erebus“. Ještě o něco větší zvědavost ve mně však vyvolává nová deska doom metalových Shape of Despair, kteří po dlouhých 11 letech vydají novinku „Monotony Fields“. I přesto, že jsem jejich tvorbu svého času sjížděl pravidelně, na dlouhou dobu u mě upadli v zapomnění. A co je lepší motivace k opáčku starých časů než vydání novinky?


Novinky 6-5-15

Combichrist - We Love You

>>> Britští thrash metaloví veteráni Acid Reign, kteří fungovali v letech 1985-1991, hlásí návrat na scénu. Z původní sestavy však v nové inkarnaci zůstal pouze vokalista Howard Smith, zbytek jsou noví muzikanti.

>>> Combichrist pustili do světa nové lyric ke svému poslednímu albu „We Love You“. Tentokrát se jedná o song „Denial“ – sledujte na YouTube.

>>> Američané Death Angel nastoupí v říjnu do studia, kde začnou nahrávat svou další placku, jež naváže na „The Dream Calls for Blood“ z roku 2013. Půjde-li vše podle plánu, novinka vyjde v dubnu 2016 u Nuclear Blast.

>>> Tony Campos, dosavadní baskytarista Soulfly (dále Ministry, Asesino, ex-Prong, ex-Static-X), opustil kapelu, aby se mohl přidat k Fear Factory. Živý debut si se skupinou odbude 20. června na Amnesia Rockfest v Kanadě.

Obě formace také v současné době chystají nová alba. Novinka Soulfly se bude jmenovat „Archangel“ a vyjde 14. srpna. Novinka Fear Factory by se měla objevit koncem letošního roku. Shodou okolností vyjdou oba počiny pod hlavičkou Nuclear Blast.

>>> Estonci Metsatöll vydají zanedlouho nové EP „Pummelung“ – stane se tak 15. května pod patronáte Spinefarm Records. Vydání bude limitované – CD na 500 kusů, LP na 300 kusů. Na minialbu se objeví dvě nové písničky „Pummelung“ a „Vana jutuvestja laul“ a cover „Külmale Maale“ od J.M.K.E. Obal tady, titulní track poslouchejte na YouTube.

>>> Od italské skupiny Novembre odešel její zakládající bubeník Giuseppe Orlando. Na druhou stranu, formace by v letošním roce měla konečně vydat své první album od roku 2007, kdy vyšla doposud poslední deska „The Blue“.

>>> Islanďané Of Monsters and Men vydají 9. června u Republic Records své druhé album „Beneath the Skin“. Ukázku v podobě lyric videa k písničce „I of the Storm“ najdete na YouTube. Obal vypadá takto, tracklist následuje:

01. Crystals 02. Human 03. Hunger 04. Wolves Without Teeth 05. Empire 06. Slow Life 07. Organs 08. Black Water 09. Thousand Eyes 10. I of the Storm 11. We Sink

>>> Paradise Lost zveřejnili nový videoklip ke skladbě „Beneath Broken Earth“ – sledujte na YouTube. Píseň pochází z novinkové desky „The Plague Within“, jež vyjde 1. června.

>>> Nové video mají taktéž Irové Primordial – „Wield Lightning to Split the Sun“ najdete opět na YouTube. Song pochází z posledního alba „Where Greater Men Have Fallen“, které vyšlo v listopadu 2014.

>>> Rakušané The Devil & the Universe vydali 30. dubna nové EP s názvem „Walpern II – The Blocksberg Sessions“, na němž se nacházejí tři regulérní skladby a tři remixy. Obal tady, tracklist následuje (celé EP lze poslouchat v přehrávači níže):

01. Osculum Infame (Part I – Initiation) 02. Crescent 03. Osculum Infame (Part II – Shemhamforash) 04. Stygian (Sedvs Remix) 05. The Goat Head (Phase Fatale Remix) 06. The Goat Head (Wallow in Vice Remix)


Novinky 22-4-15

Cradle of Filth - Hammer of the Witches

>>> Není tomu zas tak dávno, co proběhla zpráva o dalším konci legendárních norských black metalistů Immortal a o tom, že se jejich lídr Abbath pouští do nového projektu pojmenovaném podle sebe sama. Kapela nyní podepsala smlouvu s labelem Season of Mist, který se tím pádem postará o vydání chystané debutové desky – ta by se měla objevit začátkem roku 2016. Kromě toho byla odhalena jména dalších muzikantů v sestavě Abbath – k vrchnímu principálovi se připojili baskytarista King ov Hell (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Audrey Horne, ex-Sahg), který se s Abbathem zná již heavy metalového projektu I, a bubeník Baard Kolstad (Borknagar, God Seed, ICS Vortex, Leprous).

>>> Poláci Blindead hlásí příchod nového člena – stal se jím Jan Galbas (Ampacity, Octopussy, ex-Broken Betty). Ten bude hrát na kytaru a hlavně se s baskytaristou Matteo Bassolim podělí o vokály. Kapela zároveň hlásí, že 1. července začne natáčet další desku, která by měla vyjít začátkem roku 2016.

>>> Cradle of Filth ukázali obal svého chystaného alba “Hammer of the Witches”, které vyjde v červenci u Nuclear Blast. Najdete jej tady anebo napravo.

>>> Holandské folk metalisty Heidevolk opustili dva dosavadní členové – zpěvák Mark Splintervuyscht a kytarista Reamon Bomenbreker. Oba s kapelou naposledy vystoupí 2. května na release party k novému albu “Velua” (vyšlo 20. března). Další koncerty Heidevolk odehrají prozatím se sezónními muzikanty.

>>> Norská formace Manii, což je vedlejší projekt členů Manes, který se nese v duchu rané tvorby samotných Manes, podepsal smlouvu s labelem Debemur Morti Productions. Kapela aktuálně pracuje na druhé desce. Kromě toho také vyjde 7” EP s dvěma znovunahranými starými songy, jmenovitě “I helvetes haller” a “Dansen gjennom skuggeheimen” (původně se objevily na druhém resp. třetím demu Manes). Bicí pro tento počin nahrál Bornyhake (Borgne, Enoid, Kawir).

>>> Paradise Lost zveřejnili nové lyric video k chystanému albu “The Plague Within” (vychází 1. června u Century Media). “No Hope in Sight” poslouchejte na YouTube.

>>> Thorbjörn Englund, současný kytarista Sabaton, bude zanedlouho vydávat své druhé sólové album. Počin se jmenuje “From the Wilderness” a k mání bude od 22. května u Lion Music. Obal tady, tracklist vypadá takto:

01. Wildborn 02. Stormy Nights 03. A Lonely Hunter 04. Life from Death 05. Justice of Nature 06. Hunting Under a Blood Red Moon 07. Surviving 08. Eternal Struggle 09. Vargen öde 10. Fingerspitzengefühl [bonus]

>>> Vydání dlouho očekávaného (prvního po 11 letech) alba finských funeral doomařů Shape of Despair se blíží. Novinka ponese název “Monotony Fields”, datum vydání je stanoveno na 15. června a kapela nyní zveřejnila první, titulní skladbu, obal (viz tady) a tracklist:

01. Reaching the Innermost 02. Monotony Fields 03. Descending Inner Night 04. The Distant Dream of Life 05. Withdrawn 06. In Longing 07. The Blank Journey 08. Written in My Scars

>>> Six Feet Under streamují další vál ze své novinky “Crypt of the Devil”, jež vyjde 5. května. “Gruesome” poslouchejte na webu No Clean Singing.

>>> Stone Sour teprve před čtyřmi dny vydali své EP cover verzí s názvem “Meanwhile in Burbank…” a už hlásí, že vydají další dvě minialba předělávek – “Straight Out of Burbank” and “No Sleep ‘Till Burbank”. Každé z nich bude obsahovat dalších pět coverů, mezi nimiž se objeví songy třeba od Bad Brains, Mötley Crüe, Violent Femmes nebo Rage Against the Machine.

>>> Symfoničtí metalisté Xandria hlásí detaily o svém novém EP. To se jmenuje “Fire & Ashes”, vyjde 31. července a obsahovat bude tři nové songy, dvě předělávky sebe sama a dva regulérní covery. Obal tady.


Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…


Paradise Lost – Tragic Idol

Paradise Lost - Tragic Idol
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Solitary One
02. Crucify
03. Fear of Impending Hell
04. Honesty in Death
05. Theories from Another World
06. In This We Dwell
07. To the Darkness
08. Tragic Idol
09. Worth Fighting For
10. The Glorious End

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ostrované Paradise Lost se mi vždycky nějak vyhýbali. Informace o stylových kotrmelcích, které však tihle nestoři evropského doom metalu v uplynulých letech páchali, se ovšem donesly i k mým uším, takže když nic jiného, i bez znalosti předchozí tvorby byl jsem náramně zvědavý, s čím se vytasí na své novince a jestli i mě přesvědčí, že na ně zástupy fanoušků nedají dopustit jen tak pro nic za nic.

A hned na začátek se musím přiznat, že po několika posleších jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neposlouchal nahrávku, která by byla i při zachování solidní řemeslné úrovně tak nudná. Až na dvě, maximálně tři skladby mi totiž materiál na “Tragic Idol” přišel zoufale nevýrazný, bez nějakého vrcholu, bez záchytného bodu. Od té doby ovšem uplynula nějaká doba a nyní na desku nahlížím z podstatně optimističtější pozice. Ale takové soudy přísluší závěru recenze, takže se nejdříve pokusím osvětlit, co že se to na “Tragic Idol” vlastně děje.

Když jsem před nějakou dobou projížděl YouTube a pustil si několik skladeb od Paradise Lost, úplně jsem nechápal, co má tahle kapela společného s doom metalem. Proti těmhle počinům je “Tragic Idol” vyloženě dřevní nahrávkou, která trudnomyslností úplně přetéká. Sice tu nemůžeme mluvit o podobných funerálních bažinách, které mají na svědomí třeba další pionýři žánru, My Dying Bride, ale ten pocit zmaru je přítomný po celé délce alba. Kupodivu si nepřekáží ani s poměrně živými kytarami a znát je i v tak rychlé skladbě jako “Theories from Another World”. Tuhle všudypřítomnou atmosféru má na svědomí hned několik věcí – vyloženě dusivý zvuk kytar, způsob, jakým jsou stavěny jejich party, a především deklamace, kterou předvádí frontman Nick Holmes. Jeho ostrý vokál je totiž bez nejmenších pochybností naprosto skvostný, a když zazpívá čistě, taky to není k zahození. Toho člověka poslouchat je vyloženě radost a myslím, že ani moc nepřeháním, když si troufnu tvrdit, že právě Nickův vokál je asi nejhodnotnější složkou celého alba. Oba kytaristé se také celkem snaží a výsledky jejich práce jsou většinou slušné, místy dokonce skvělé. Po formální stránce je tedy všechno v pořádku. Nebo ne až tak docela?

Je to tak, protože ač se to snažím rozebrat ze všech úhlů, dobírám se pořád stejného výsledku. “Tragic Idol” sice obsahuje povedené skladby (za všechny můžu uvést klipovku “Honesty in Death” nebo drtivý pochoďák “In This We Dwell”), spoustu dobrých melodií i riffů, ale přesto mi přijde, že tomu všemu něco chybí. Je to takové… prosté. Až na pár vzácných momentů se marně snažím dopátrat něčeho, z čeho mi upadne čelist. Album dohraje, člověk přemítá, co to vlastně slyšel, a neví. Ano, docela to baví, především poslední dvě třetiny jsou mi po chuti. Melodie, na kterých celé album stojí, se poslouchají dobře, atmosféra zmaru je na místě a vokály jsou fenomenální. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně nemám “Tragic Idol” co vytknout. Celkový dojem z toho všeho ovšem zůstává poměrně rozpačitý a skoro nevím, co si o tom mám myslet. Je ten problém ve mně? Nepodařilo se mi dobrat jádra muziky, kterou nyní Paradise Lost tvoří? Nebo je to opravdu takové, jak popisuji výše? Nevím…

Kdyby takovou desku nahrála začínající kapela, tak smeknu pokrývku hlavy a prohlásím, že se od téhle skupiny dočkáme ještě velkých věcí. Problém je v tom, že Paradise Lost hrají bezmála pětadvacet let, své nejlepší kusy už asi stvořili, a “Tragic Idol” tuhle teorii jedině podporuje. A přitom to není vůbec špatné album, jen ve výsledku trochu moc nevýrazné, než abych mohl říct, že je opravdu dobré. Moje první setkání s Paradise Lost se tedy zadrhlo někde na půli cesty a nevím, jestli se kdy odhodlám na nějaké další. Škoda…


Další názory:

Já myslím, že kolega Ježura to v samotné recenzi vystihl více než trefně – “Tragic Idol” je nahrávka, jíž de facto nemáte co vytknout, vše se zdá na svém místě a jednotlivé elementy muziky jsou samy o sobě skvělé; pokud se zaměříte na detaily, vždy vám vyjde, že je to prostě dobré, a je jedno, jestli ty detaily budete pozorovat v úvodu, v půlce nebo v závěru “Tragic Idol”. Přesto všechno ale deska nijak nevyčnívá a i přes onu kvalitu v maličkostech, jako celek jednoduše nezaujme, člověk si ji poslechne, řekne si “hm, nebylo to zlý” a nemá potřebu si ji pustit znovu. Problémem “Tragic Idol” tak technicky vzato není samotná kvalita, ale fakt, že celkový dojem, který po poslechu zbyde, je naprosto dojem naprosté nevýraznosti. Upřímně vám řeknu, že se mi už dlouho nestalo, abych nějaké album slyšel tolikrát a stále pořádně nevěděl, co si o něm myslet. A co je horší, podobný pocit mám hned u několika posledních počinů Paradise Lost… není to špatné, rozhodně je to nadprůměrem, ale přesto mi ta muzika nic nedává, i když by papírově měla…
H.

Paradise Lost toho zažili hodně, spolu s Anathemou či My Dying Bride stáli u zrodu evropského doom metalu, později přešli ke skoro až goth/rockové tvorbě, aby se po letech začali vracet zpět ke kořenům. Přesněji někam k opusu “Draconian Times”, který mi novinka “Tragic Idol” připomíná asi nejvíc. Bohužel se sílou nového materiálu je to horší. Na první poslech jsem byl ještě spokojený, ale album nedokázalo udržet mou pozornost po delší dobu, a přestože se najde několik světlých míst jako “Solitary One”, “Fear of Impending Hell” a “To the Darkness”, obsahuje album dostatečné množství vaty a řekl bych skoro až kopií osvědčených postupů z minulosti. Dalo by se říct, že každý si najde to své, což mi nepřijde jako zrovna nejlepší nápad. Zvuk je samozřejmě v naprostém pořádku a odpovídá aktuálním nárokům a docela pozitivně překvapený jsem byl z výkonu zpěváka Nicka Holmese, který ukázal, že stále umí, jeho výkon se však ztrácí v nezáživném materiálu. Netvrdím, že jde o nejhorší album v bohaté historii kapely, ale spíše zapadá kvalitativně k předchozím dvěma až třem ne zrovna povedeným zásekům. Pomalu ale jistě začínám nad Paradise Lost lámat hůl. Čekal jsem víc.
Kaša


Brutal Assault 13 (sobota)

Brutal Assault 13
Datum: 16.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom

Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.

Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.

Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.

Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.

Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.

Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.

Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.

Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.

Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.

Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.

Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.

Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.

Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.