Kladenští uhlobaroni GORGONEA PRIMA se chystají na druhou část svého L’harmoniefrakt(o)ur, koncertního tažení k propagaci aktuální studiové desky „Brownfields“. Spolu s nimi se na zastávkách v Praze, Brně a Českých Budějovicích představí žánrově spříznění PAVILLON ROUGE. Tato francouzská parta vystoupí navíc i na desátém ročníku festivalu MetalGate Czech Death Fest v Červeném Kostelci. Těšte se na temné večery plné metalu, industrialu, koksu a mouru!
GORGONEA PRIMA bude na tomto turné prezentovat především svou aktuální desku „Brownfields“, která spatřila světlo světa sedm let od vydání debutu „Black Coal Depression“. Nový počin svým způsobem reflektuje celý kapelní vývoj, neboť některé jeho party vznikaly ještě před debutem. „Brownfields“ jde více do hloubky a rozvíjí jak elektronické, tak metalové či baladické motivy. Syrový feeling přitom zůstává. Živá vystoupení GORGONEA PRIMA jsou pověstná svou elektrizující atmosférou, kterou podtrhává vizáž formace. Připravte se tak doslova na padesát odstínů mouru.
Ani PAVILLON ROUGE ze sladké Francie rozhodně nejsou žádný čajíček. Naopak očekávejte pravou válku na tanečním parketu, jelikož tato smečka, vzniklá v roce 2009, ráda kombinuje extrémní metal s elektronickými beaty a vlivy Nové vlny z 80. let. PAVILLON ROUGE na sebe poprvé výrazně upozornili v roce 2011 svým debutem „Solmeth Pervitine“, na kterém zkombinovali prvky industriálního black metalu s éterickými synťáky a euforickými melodiemi. Jeho nástupce „Legio Axis Ka“, vydaný v roce 2015, šel ještě dál a nabídl syntézu epického blacku a hardcore techna. Zatím posledním počinem je třetí studiovka „Dynasteïa Klub“, electro metalová opera stavící na tématech starořecké filozofie, a vzhledem k tomu, že toto album vyšlo letos, je jasné, že hlavně z něho se bude na turné hrát. Takže nástup do kotle – černá diskotéka čeká!
Čtete-li náš skromný plátek víckrát jak jednou, dvakrát do roka (když ne rovnou uherského roka), nejspíš jste si již všimli, že elektronická muzika mi vůbec není cizí. Úplný a nezřízený všežravec sice nejsem, avšak jedná-li se o industrial, EBM, aggrotech, dark electro a cokoliv dalšího podobného, tak to si dám s náramnou chutí.
Smíchání podobné muziky s metalem je pak vysloveně super nápad, a když se to umí dát správně dohromady, tak jsou z toho parádní divočiny… kombinace kytary a beatů jednoduše funguje. Asi ne náhodou se spousta elektronických kapel nebojí využívat elektrickou kytaru. Moje empirická zkušenost však říká, že když se o to pokoušejí lidé z „protistrany“ – tedy když metaloví hudebníci zkoušejí přidávat elektroniku do metalu – dopadá to o poznání hůře. Jistě, výjimky se najdou a je dost fakt suprových industrialem načichlých skupin, které jsou vnímány jako součást metalové scény, nicméně ta větší část na mě působí spíše rozpačitě.
I přesto však rád zkouším další taková jména, nabídne-li se mi k tomu vhodná příležitost. A přesně takhle vhodně se mi přednedávnem nabídli Francouzi, kteří si říkají Pavillon Rouge. Je to přesně prototyp metalistů, kteří se pokoušejí o „kytarové disko“… co jsem si proklikal bývalá působiště jednotlivých členů, tak to byly samé metaly. Jinak ale sestava nijak zvlášť zajímavá není – snad až na bývalého zpěváka. Chvilku totiž v Pavillon Rouge působil a jejich první EP nazpíval Benjamin, někdejší vokalista dnes již nefungující a o poznání známější skupiny Sybreed.
Avšak zpátky k samotným Pavillon Rouge. Jejich první EP „Mizuage“ se objevilo v roce 2008, na nějž o tři roční cykly později navázal dlouhohrající debut s názvem „Solmeth Pervitine“… na nějž o další čtyři roky později, tedy letos, Francouzi navázali druhou deskou „Legio Axis Ka“. Ani jeden z předchozích počinů jsem neslyšel, nicméně „biografie“, která víc než biografii připomíná kopku sebeoslavujících kydů, se mi snaží nakecat, že to bude fakt pecka… realita ovšem tak žhavá bohužel není. K oné „biografii“ si ale poznámku neodpustím… jako sorry, ale napsat si tam, že „se kritici jednomyslně shodli“, že je debut „jedno z nejlepších industrial black metalových alb“, a navíc to doplnit další snůškou sraček o „inovativním konceptu“ a podobných volovinách, to mi připadá hodně, hodně odvážné. Možná by neškodilo trochu skromnosti a soudnosti…
Vlastní hudba naštěstí dává trošku lepší smysl než pomýlená biografie, nicméně žádný velký zázrak to také není. Zpočátku se „Legio Axis Ka“ tváří relativně sympaticky, protože když nic jiného, tak ta elektronika tam fakt je slyšet, což u industrial metalových skupin bohužel nebývá tak úplná samozřejmost. S prvním poslechem to tedy vypadalo hratelně, jenže hodně rychle se ukáže, že zas taková pohoda to přece jenom nebude. S každým novým poslechem se totiž čím dál tím bolestivěji projevuje fakt, že ta elektronická složka muziky je prostě… no, o ničem. Jasně, industrialní to formálně je, o tom se nehádám, ale jsou to prostě ty úplně nejzákladnější a nejnudnější beaty, jaké jde asi vymyslet. Pro posluchače metalu, kteří v životě k elektronické muzice ani nečuchli, asi dobrý, těm to bude připadat jako docela hukot, ale jakmile máte jen trochu naposlouchané nějaké EBM kapely, tak tohle s vámi ani nehne.
Navíc ani ten metal není v podání Pavillon Rouge nic, co by nějak extrémně dojem vylepšilo, protože i ten je takový… já nevím, není to vyložená debilita, ale podobně jako ta elektronika je to jednoduše úplný standard, normálka, nic zvláštního. Jako kulisa k práci, když to člověk poslouchá jen na půl ucha a sem tam si chce klepnout nohou do rytmu, se „Legio Axis Ka“ strávit dá, ale tím veškeré ambice nahrávky končí. Nějaké fakt povedené nápady nebo pasáže, jež by mě nějak výrazněji upoutaly, tam prostě nejsou. Jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven.
Když už něco na „Legio Axis Ka“ upoutá, tak je to spíš v tom negativním slova smyslu. Občas (avšak ne v takové míře, že by to bylo zanedbatelné a šlo nad tím mávnout rukou) se mi prostě stávalo, že na mě muzika působila docela lacině… trochu vidlácky, řekl bych. Jinými slovy řečeno, místy to jsou prostě regulérní odrhovačky… s nadsázkou lokální diskoška smíchaná s heavy metalem. Tak jako tak, není to nic vábného. Ani nemluvě o tom, že další věcí, která mě při poslechu iritovala, byla kytarová sóla a melodie, protože ty tam jsou naroubované jaksi nepatřičně a v industriálním metalu působí příliš nekonfliktně.
„Legio Axis Ka“ má jednu zajímavou vlastnost. Při prvním poslechu se tváří jako poměrně slušná věc, ale čím déle jsem to poslouchal, tím více jsem se těšil, až se konečně dokopu k sepsání recenze a budu moct povolat do zbraně mocnou klávesovou zkratku Shift+Del. Ano, chápete to správně – tohle je album, které nestojí ani za to, aby člověku zabíralo místo na disku. Formálně se to sice poslouchat dá… ale ty vole, proč by to někdo dělal, když je to taková nuda? Jestli chcete něco elektronicky-kytarového, pusťte si radši Psyclon Nine, Herrschaft nebo H.exe nebo jakoukoliv jinou z té spousty mnohem lepších kapel podobného ražení.
