 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 57:03 Odkazy:
|
Do hudby Pearl Jam jsem se dostával dlouho. Jejich žánrově spřízněné kolegy jsem měl dávno najeté odpředu dozadu, ale partu kolem Eddieho Veddera ne a ne dostat pod kůži. Přitom právě Pearl Jam, nebo lépe řečeno jejich členové, stáli u zrodu fenoménu grunge a dají se brát jako jeho průkopníci. Asi nikdo nebude rozporovat to, že Green River byli jednou z vůbec prvních grunge kapel. Bez většího úspěchu se rozpadli a přišli na řadu Mother Love Bone. Tam už to vypadalo velice nadějně, ale jejich zpěvák Andrew Wood jako když předpověděl pozdější události v rámci celého žánru a zemřel na předávkování heroinem. Vydání prvotiny „Apple“ se ani nedožil a Mother Love Bone to taky rozpustili.
Až s Pearl Jam se basákovi Jeffu Amentovi a kytaristovi Stoneu Gossardovi splnilo hrát v nějaké normálně fungující kapele, ba co víc, hned od vydání debutu „Ten“ také nesmírně úspěšné. Právě tahle deska mě k nim nakonec po předchozích nezdarech s novějšími alby před pár lety dostala. Jako první jsem od Pearl Jam slyšel v době vydání „Backspacer“ a moc poslechů z toho nebylo. Minulé „Lightning Bolt“ na tom pak bylo ještě hůře. Pár písní jsem si na obou sice dokázal najít, ale v žádném případě se nejednalo o nic, co bych si musel pouštět pořád dokola. Až s klasickými alby jako „Ten“, „Vs.“ nebo „Vitalogy“ jsem pochopil, co že to na těch Pearl Jam je. Jejich novou tvorbu tak nijak neadoruji a letos vydané „Gigaton“ na tom bohužel vůbec nic nemění.
Vlastně je ten problém pořád stejný a úplně prostý. Pearl Jam jednoduše už neskládají nijak zajímavou hudbu. Sice to zní jako oni, ale při poslechu vůbec nemáte pocit, že by se mělo jednat o něco výjimečného, nebo hodného takového jména. Od jisté doby, co se Pearl Jam začali politicky více angažovat, na koncertech používat masku George W. Bushe a později podporovat Baracka Obamu, hudební stránka jako když ustoupila té textařské. Něco na způsob U2 syndromu. Situaci nenapomohl ani Vedderův útěk do divočiny, kdy ke stejnojmennému filmu udělal soundtrack, i když ten byl oproti pozdějšímu albu na ukulele ještě zlatý…
Pearl Jam nepříjemně zfotrovatěli. Nyní dělají hudbu pro americké padesátníky, co nosí zmačkané flanelky a cowboyské klobouky, jezdí v ojetých Roverech a na cestu ladí místní rockovou stanici, kde dost možná zaslechnou i něco z „Gigaton“. Divokost devadesátek je pryč, touha po experimentech se zvukem jako na „Binaural“ taky. Přitom ústřední singl desky „Dance of the Clairvoyants“ naznačoval možnou změnu. Taneční, až novovlnný rytmus zní svěže, je tu znatelný vliv Talking Heads, ale to je z hlediska překvapení na „Gigaton“ vše.
Začátek „Gigaton“ alespoň příjemně odsýpá. „Superblood Wolfmoon“ je přesně tou jednoduchou rockovou vypalovačkou, jakou Pearl Jam dokázali vtěsnat na své album vždycky přinejmenším jednu. Stejně tak úderná „Quick Escape“ je fajn, ani ty politické narážky na Donalda Trumpa napříč celým albem nepůsobí křečovitě, a o zdařilé „Dance of the Clairvoyants“ už také byla řeč. Od páté písně „Alright“ však začnou dostávat prostor typické, Vedderem trýznivě zpívané balady, a to prostě není ničím, co bych chtěl poslouchat déle než nezbytně nutno. V tomto rozpoložení se však pohybuje více jak polovina „Gigaton“. „Comes Then Goes“ nebo „Seven O’Clock“ zkousnu, ale srance typu „Buckle Up“ a „River Cross“ už jsou moc. Pročísnout se to snaží dva kusy, „Never Destination“ a „Take the Long Way“, ale první zmiňovaná patří k tomu nejhoršímu na „Gigaton“ a druhá na solidní úvod alba už nedosahuje.
„Gigaton“ je vlastně takové, jaké jsem ho čekal. Jsou tu dvě, tři skladby, které se mi docela líbí, a zbytek mě moc nezajímá. Mívám problémy nahrávku vůbec doposlouchat, protože ten závěr je na koncentraci už dost náročný. Stejně tak to mám i s předchozími deskami, takže se neděje nic nečekaného a dá se říci, že si Pearl Jam drží svůj standard z posledních mnoha let – šedivý průměr. V dnešní době pro mě mají význam zejména jako poslední velikáni grunge a jednou bych je rád viděl naživo.