Archiv štítku: Pensées nocturnes

Pensées nocturnes: nové album

Nová deska francouzských Pensées nocturnes nese název „Grand Guignol Orchestra“ a vyjde 1. února u Les acteurs de l’ombre na digipack CD a LP (černá nebo červená verze). Níže najdete tracklist, obal a skladbu „Deux bals dans la tête“.

01. Un trop plein d’rouge 02. Deux bals dans la tête 03. Poil de Lune 04. L’alpha mal 05. L’etrangorium 06. Les valseuses 07. Gauloises ou gitanes ? 08. Comptine à boire 09. Anis maudit : 10. Triste sade

Pensées nocturnes - Grand Guignol Orchestra


Pensées nocturnes – À boire et à manger

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.1.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Black Orleans Bump
02. Le rat des goûts
03. La marche de travers
04. Interlude satierienne
05. Les yeux boiteux
06. L’aphone et la flore
07. La java niaise
08. L’Hélicon
09. Morceau en moins

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Francouzský jednočlenný projekt Pensées nocturnes, v jehož čele stojí Vaerohn (dále Way to End), zcela zjevně nikdy nepatřil k velkým jménům a nikdy si nevydobyl velkou popularitu na blackmetalové scéně. Přesto si první dvě desky „Vacuum“ a „Grotesque“ v jistých kruzích uznání jistě vydobyly. Mě osobně však i přes jejich kvality zas tak až tak moc k srdci nepřirostly – jsou prostě jen v pohodě, nic proti nim nemám, ale nemám moc ani potřebu se k nim zpětně vracet.

Co mě ovšem hodně bavilo, to bylo minulá nahrávka „Nom d’une pipe!“, jež přišla po menší přestávce (vyplněné takovým albem nealbem „Ceci est de la musique“ vydaným v podstatě jen soukromě pro pár přátel – já osobně jsem jej třeba nikdy neslyšel). Vzpomínám si však, že ten počin (myšleno „Nom d’une pipe!“) svého času mnohé zklamal a byli i příznivci předchozí tvorby Pensées nocturnes, kteří se na toto avantgardnější směřování Vaerohnovy hudby dívali trochu s nepochopením.

Mně ovšem „Nom d’une pipe!“ připadá jako parádní záležitost, na níž mě bavila především nádherně švihnutá dekadentní atmosféra, s níž se Vaerohn náladově přiblížil na dohled takovým Peste noire (byť trochu jinými prostředky). A tím pádem mi vlastně naprosto vyhovuje, jakým způsobem zní i letošní novinka „À boire et à manger“, jelikož tato vlastně jen pokračuje ve směru vytyčeném pomocí „Nom d’une pipe!“. Snad mě nikdo nebude pranýřovat, když řeknu, že obě alba si jsou dost podobná a že kdo slyšel to předchozí, měl by mít docela slušnou představu o tom, jak zní i „À boire et à manger“. Byť kolega níže mluví o tom, že novinka je přístupnější, mně osobně to základní směřování obou nahrávek přijde totožné.

Takové prohlášení může vyznít všelijak a klidně by jej někdo mohl pochopit i tak, že vlastně vůči „À boire et à manger“ znamenalo výtku. I proto bych chtěl říct, že v reálu tato podobnost nijak nevadí, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je dozajista to, že ona atmosféra je prostě skvělá. Je to taková ta francouzsky charismatická dekadence a úpadková avantgarda. Inu, prokletí básníci by měli radost.

To, co právě padlo, je pro potřeby naší recenze velmi důležité. Právě atmosféra, o níž závěr předcházejícího odstavce hovoří, je totiž tím stěžejním, co na „À boire et à manger“ resp. na současné podobě Pensées nocturnes stojí za pozornost. Pokud vám její popis zněl alespoň trochu lákavě, pak není moc co řešit, jelikož deska v takovém případě za slyšení jistě stojí – tedy samozřejmě za předpokladu, že jste ji ještě neslyšeli.

Nyní se ovšem vraťme k onomu druhému důvodu, díky němuž nijak zvlášť nevadí, že novinka vesměs jen pokračuje v duchu „Nom d’une pipe!“. A tento je vlastně prozaicky prostý – ten materiál je prostě povedený. Skoro bych si až dovolil tvrdit, že „À boire et à manger“ snad v tomto ohledu svého předchůdce o chlup překonává. Ačkoliv je samozřejmě pravda, že nové album má v tomto ohledu trochu výhodu, že je čerstvé a takříkajíc neokoukané. Ať tak či onak, skladby typu „La marche de travers“ či „Les yeux boiteux“ jsou prostě fakt parádní a jedná se o skvělou avantgardně blackmetalovou jízdu.

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Podobnost alba s jeho přímým předchůdcem tkví ještě v jedné věci – stejně jako „Nom d’une pipe!“, i „À boire et à manger“ potřebuje trochu víc času, aby mohlo odpovídajícím způsobem uzrát. Přinejmenším v mém případě tomu tak bylo u jedné i u druhé nahrávky. Počáteční poslechy totiž drží nad vodou a táhne kupředu jenom a pouze ona propíraná dekadentní nálada. Až později, když se materiál trochu usadí, jsem si začal pořádně vychutnávat i vlastní skladatelské nápady, mezi nimiž vynikají především výtečné opilé melodie.

Na druhou stranu – jakkoliv to může znít jak obrovské klišé (a ono to svým způsobem obrovské klišé také je) – „À boire et à manger“ je albem, pro jehož docenění je na místě ten čas obětovat. Výhodou ovšem je, že i když k plnému docenění je čas třeba, pořád je vlastně hned na začátku poznat, jestli to má pro člověka cenu na tom ty poslechy nechávat. Přece jenom je (současná) muzika Pensées nocturnes natolik specifická, že to uslyšíte hned na první poslech, jestli vám to zní potenciálně zajímavě, anebo jestli se to už nebudete chtít v životě dotknout ani dvoumetrovou tyčí…

Nechci „À boire et à manger“ zase zbytečně přeceňovat. Na rovinu říkám, že až budu v lednu 2017 sepisovat náš tradiční traktát o vrcholech letošního roku, tak novinka Pensées nocturnes tam myslím nebude. Nicméně i přesto je to pořád vysoce zajímavé album, které třeba mě dost baví, a myslím si, že přinejmenším za tu zkoušku by mohlo stát. Já osobně bez váhání posílám palec směrem vzhůru.


Druhý pohled (Skvrn):

S Pensées nocturnes jsem se seznámil skrze „Nom d’une pipe!“, což už jsou nějaké tři roky zpět. Album to bylo zajímavé, ale ať jsem se snažil sebevíc, tahle avantgardně blacková ztřeštěnost mi nesedla jako máloco. Následoval tedy odklad na dobu neurčitou s tím, že se (když už ne k „Nom d’une pipe!“, tak alespoň samotným) Pensées nocturnes v budoucnu vrátím. K poslední desce jsem se zpětně nakonec nedostal, nicméně je tu nový přírůstek do diskografie a u toho já nemohu chybět.

Ovlivněn minulou zkušeností jsem opět čekal dekadentní ohavnost, pořádnou blackem střiženou prasárnu, jejíž poslech bude výzvou. Docela jsem se těšil a vyčkával, co z toho nakonec vyleze. Výsledek? Jsem překvapen. Negativně? Ne, to rozhodně ne. Pozitivně? Vlastně ani nevím, je to složité. Pensées nocturnes se novinkou vydali – alespoň ve vztahu k „Nom d’une pipe!“ – do přístupnějších sfér. Zajisté, nazvěme si to třeba avantgardou, novinka na to má stále právo, každopádně odklon ke stravitelnějšímu pojetí je znát.

Jak naznačuje název a výborný obal, „À boire et à manger“ kotví u dekadencí protkaného jídelního stolu. Nechybí očekávatelné ingredience. Ke zvrácené francouzské večeři nelze vynechat blackmetalové kytary, nacamraný vokál, ovšem stále i takovou lišáckou vznešenost. S podobnými surovinami kuchtí i Peste noire, kteří jsou však ve svém konání bez diskuze o hodně špinavější, ztřeštěnější a v rámci opileckých stesků do morku kosti více jdoucí. Pensées nocturnes zase přidávají výlety mezi taneční mimometalové rytmy v duchu akordeonu, dechů a žesťů.

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Opilecké choutky jsou slyšet na každém kroku, což se počítá. Ne, že bych se snad den co den probouzel s krušnými kocovinami, ale jsem rád, že ona atmosféra je hmatatelná všude, a „À boire et à manger“ tak zní velmi celistvě. I díky tomu se příjemně poslouchá. Fakt, který mluví naopak proti Pensées nocturnes, je schopnost zaujmout, strhnout. Ačkoliv deska po celou dobu boduje příjemnými momenty, nemůžu se zbavit pocit, že se deska nezáživně vleče a po několika skladbách už jen nezúčastněně přihlížím. Ke konci již všechno plyne jakoby se samozřejmostí. Už nepřekvapí ani trubky ani šáhlý vokál. Chybí mi moment skladatelského překvapení, změna tempa nebo dočasná změna nálady. To přece k narůstajícím promilím v krvi patří a pobytu v tanečním stále patří…

Vše kolem Pensées nocturnes působí zajímavě a cítit je tu svěží avantgardní vítr, byť v konkurenci Peste noire už přece jen tolik neobčerstvuje. „À boire et à manger“ se poslouchá příjemně, vždyť vlastně jde – a teď bez pejorativního (Troškovského) nádechu – zábavovou nahrávku, nicméně nenašel jsem zde důvod, proč bych se měl k ní měl později vracet. Stále však musím brát ohled na přirozené zakomponování (pro metal) netradičních nástrojů plus samozřejmě snahu o vymanění se z konvencí. S konstatováním mírného nadprůměru se mohu s „À boire et à manger“ rozejít…

Pensées nocturnes - À boire et à manger


Redakční eintopf #84 – leden 2016

Ulver – ATGCLVLSSCAP
Nejočekávanější album měsíce:
Ulver – ATGCLVLSSCAP


H.:
1. Hexvessel – When We Are Death
2. Pensées nocturnes – À boire et à manger
3. Naðra – Allir vegir til glötunar

Kaša:
1. Steven Wilson – 4 ½
2. Dream Theater – The Astonishing

nK_!:
1. Aborted – Termination Redux
2. Avantasia – Ghostlights

Atreides:
1. Naðra – Allir vegir til glötunar
2. Ulver – ATGCLVLSSCAP
3. Abbath – Abbath

Skvrn:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Borknagar – Winter Thrice
3. Pensées nocturnes – À boire et à manger

Onotius:
1. Borknagar – Winter Thrice
2. Dream Theater – The Astonishing
3. Ulver – ATGCLVLSSCAP

Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!

Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!

P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…


H.

H.:

Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.

Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…


Kaša

Kaša:

Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.

No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.


nK_!

nK_!:

Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.


Atreides

Atreides:

Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.

Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.


Skvrn

Skvrn:

Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.

Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.


Onotius

Onotius:

První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…


Pensées nocturnes: info o novince

Francouzský projekt Pensées nocturnes má nachystanou novou desku. Ta ponese název „À boire et à manger“ a k mání bude od 16. ledna jako limitovaný digipack. První dvě ukázky v nefinální verzi s „provizorním masteringem“ si můžete pustit na Bandcampu. Obal najdete tady, tracklist následuje:

01. Black Orleans Bump 02. Le rat des gouts 03. La marche de travers 04. Interlude satierienne 05. Les yeux boiteux 06. L’aphone et la flore 07. La java niaise 08. L’helicon 09. Morceau en moins


Pensées nocturnes – Nom d’une pipe!

Pensées nocturnes - Nom d'une pipe!
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Hodnocení:
Licee – 5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Milovníkům depresivního black metalu jistě neunikla francouzská kapela Pensées nocturnes, která má tento rok již čtvrté album v pořadí. Správně bych však měla mluvit pouze o jednom člověku, a sice Vaerohnovi, protože veškeré nástroje a vokály spadají jen na jeho vlastní bedra. Ani zaškatulkování do hudebního žánru není v případě nového alba tak přesné. “Nom d’une pipe!” nám totiž nabídne směsku avantgardy, jazzu i starých lidových písní, to vše zasazeno do black metalového pozadí s operním zpěvem v doprovodu opravdu zoufalého growlu. A jak už samotná obálka napovídá, bude to velkolepé představení.

Jenomže toto představení pro mě samotnou nebylo tak zábavné, jak se na první pohled zdálo. Musím sice uznat, že na to, že to skládal jeden člověk, je to obdivuhodný výkon, ale na druhou stranu se snažil vytvořit až tak moc šílený a avantgardní komplex, jenž se odehrává v cirkusovém prostředí, že je z toho jen cirkus v pravém slova smyslu, a to bohužel z větší části díky vokálu. Kdyby totiž nebylo jeho monotónního growlu a občasných operních orgií, obé dosti dominantní prvky celého alba, tak by “Nom d’une pipe!” bylo o mnoho poslouchatelnější a stravitelnější. Pouze na málo místech se oba skutečně hodí a vyzdvihují tu správně šílenou atmosféru. Ženský doprovod, se kterým se setkáte v písních “Le berger”, “L’androgyne”, “La sirène”, působí naopak jako čokoláda v neochuceném jogurtu. Pro mě jeden z mála záchytných bodů. A pro zajímavost – v poslední zmíněné písni uslyšíte také starou lidovou píseň “Greenslaves” zahranou na zvonkohru. Určitě ji budete znát, jelikož o jeho české podání se zasloužili bratři Nedvědovi. Ale zpátky do Francie. Celkově má album velice autentickou atmosféru. Je veselé, hravé, velkolepé, ale také úmorné a přeplácané. Jednotlivé skladby si jedou v téměř náhodném proudu, pasáže se neustálé mění a snad se ani nikdy neopakují. Ale jakoby pluly v jedné řece pořád dokola, vlévaly se sami do sebe a nedopluly k žádnému gradujícímu cíli. Jedinou hlavu a patu zde má samotné album skrze úvodní a závěrečný song. Takže ve chvíli, kdy se objeví principál s hlubokou úklonou a uspokojivým výrazem, všude zní burácivý potlesk a výkřiky, já se zvedám a krčíc rameny odcházím. Jsem ráda, že jsem si nekoupila lístek.


Další názory:

Mně se to naopak líbí. Samozřejmě, je to hodně divné, ale já jsem měl divnou muziku vždycky rád, takže se mi novinka Pensées nocturnes rozhodně trefila do vkusu. Vaerohn na “Nom d’une pipe!” přes sebe evidentně plácá všechno, co ho napadne, místy až zdánlivě nelogicky, přesto to nějakým prapodivým způsobem drží při sobě, a ačkoliv se deska může zdát na první pohled jako pořádný oříšek, vcelku brzy se z téhle avantgardní (do depresivního black metalu má “Nom d’une pipe!” přece jen trochu daleko) mozaiky všeho možné vyklube po čertech zábavná záležitosti plná šílených nápadů, z nichž některé jsou nečekaně hravé. Na rozdíl od kolegyně si naopak cením toho, že člověk nemá představu, co na něj deska vyhodí v následujících vteřinách, těch překvapujících míst je tam vskutku požehnaně. Za mě super.
H.