Datum: 23.3.2017 Místo: Praha, Žižkov Účinkující: Adonis DNA, Hnus umírající, Kannout, [peru], Voluptas

Skvrn: Ruch v ulicích žižkovských, pod jednookým a řušitelkou panoramatu, mou nejmilovanější. Po roce zas. Desítky klubů, stovky vystupujících a jedna ztracená duše uprostřed Žižkova, která neví, kam jít, protože se jí nabízí až příliš. Rozdvojit, rozčtvrtit za nápady dobré, leč v praxi patrně nefungující, nevím. Čtvrtek je ještě vstřícnost, předkrm a možnost připravit se na horší, běhy nahoru, dolů, s rušitelkou jako strážným andělem a navigací kudy. Nejdřív pryč od ní, k Ohradám, Biskupcovým, do Kliniky za muzikou a prostorem, který k návštěvě vyloženě vybízí. Třeba se vymezit, třeba to mít rád, ale jen těžko ignorovat. A jít si poslechnout Kannout.

Skvrn: Dobíhám na poslední chvíli, pak ještě bloudění, nakonec ale úspěch. V kavárně poletuje přednášková diskuze, oči zase po stropech a stěnách a knihovně s poznávacími znameními eko, levo. Muzika bude za pár minut, za támhletěmi dveřmi. Scéna se staví, a zbývá tak čas omrknout pivolimo za dej, kolik můžeš. Se sklenicí, paní vstoupnou dobrovolnou, je to nejinak. Ale Kannout. Začátek pozdní, bude se muset krátit, s rozpaky však opatrně, balancování na post-rockově metalových hranicích zní skvěle. Našel se čas pro „Poslední Iris“, „Mezi kmeny“ i prostoru dedikované rozmluvy „S větrem“. Čtveřice proplétá cesty nátlakové a poetické, vše v čele s Gabrielou – kapelním řevem, deklamací i emočním ventilem. Zvuk skvělý, Kannout ve formě, laťka je pro dnešek nastavena vysoko.

Onotius: Vzhledem k tomu, že kolegou chválené Kannout jsem neprozřetelně proseděl doma, můj čtvrteční program začínal až s úderem deváté hodiny večerní. Připraven na tři jednohubky – tři půlhodinové sety – jsem tedy pár minut po avizovaném začátku dorazil do patřičně chladného sklepa Žižkostela a zařadil se mezi diváky, zatímco první bardi z Adonis DNA už začali s oťukáváním našich sluchových buněk svou první skladbou. Můžeme zde slyšet cokoliv od pasáží meditativních, zpěvných, šlapavě odsýpajících až po správnou metalovou řezanici. Obecně se charakterizují jako psychedelický black metal, ale zase je od toho třeba čekat něco trochu jiného než Oranssi Pazuzu či Nachtmystium. Především je z hudby mnohem víc cítit garážová špinavost, punková nedbalost a jakási příjemná spontánní energie. Jasně, kapela není nějaká extra skladatelsky ani instrumentálně dokonalá, ale v živé prezentaci na daném místě ve správné atmosféře – se mi to líbí. Kvůli hojné účasti a faktu, že hudebníci stojí na stejné úrovni jako publikum, mi sice občas dělá problém pečlivě sledovat dění na pódiu. Ale důležitější je, co se prostorem line za muziku. A ta je fajn. Kapela si zde snadno získá důvěru a působí přirozeně a autenticky.

Onotius: Hnus umírající taktéž neurazil. Na pódium naběhli v corpsepaintech a se siláckými gesty, ale jejich muzika byla navzdory tvrdosti velmi přístupná a v pauzách mezi skladbami se z nich vyklubali celkem srandisti. Přiblblé průpovídky utahující si například z kandidatury Miloše Zemana (ale jo, to je vlastně až blackmetalově hrozivé téma, hehe). Zkrátka taková kapela, která dodržuje, ale zároveň si i tak trochu střílí z konzervativního blackmetalového patosu. Mimo pár ukázek z YouTube, jsem samozřejmě před koncertem toho od kapely moc neslyšel, ale naživo to relativně fungovalo. Táhla to především sebejistá rytmika a nekomplikované riffy. Pokud v tom měly být nějaké větší nuance, pak je drtivý zvuk ohobloval. Ale řekl bych, že základ jsem snad celkem vystihl. Za daných okolností v pohodě.

Skvrn: O tom, že Kannout nastavili laťku zatraceně vysoko, se záhy přesvědčuje polská trojice [peru], neopracovaný noise rock s punkovým přístupem až za hrob. Energie je, nápady bohužel ne. Nejsme na atletice, vzdávám to a radši mířím vstříc kalichu Žižkostela, kde budou pekla. Pět minut chůze a cíl. Na horním pódiu se dnes nehraje, posedává tu jen pár utoulaných duší. Zato ve sklepě hlava na hlavě, milé překvapení. Teď už jen pozdravit, pomodlit a hurá poslouchat.

Skvrn: Etuda s paní Sklenicí Dobrovolnou jako přes kopírák, za odměnu bude Hnus umírající. Černá s bílou na hlavě, černá bez bílé – zato s kovem – ve zvukovém ovzduší. Halasí syrová klasika s občasným vtipem, skladatelsky bohužel šeď. Jméno super, nadhled taky, jenže nic navíc. A následující Voluptas? Babo, dědku, raďte. Postávám vzadu a snažím se v té blackové struktuře hledat a nacházet. Jenže se není čeho chytit, ani saxíku. Zvuk nepomáhá, celkovým vyzněním tu máme staveniště. Příjemně překvapila snaha o nápaditost, občas vykoukl nadějný moment, jenže kontext koncertní plochy záblesky umlčel. Tak třeba jindy jinde, dnes konec se vzpomínkami na Kannout.

Onotius: Voluptas jsem už viděl před dvěma lety, kdy hráli po boku sludge/blackových Viscera/// – a v danou chvíli mi to celkem sedlo. Jasně, jejich muzika není nějaký ultimátní objev, ale odpich to celkem má a vlastní tvář taktéž, což, když se povedou okolnosti, může znamenat parádní zážitek. Kapela s sebou nyní vzala i saxofonistu a výbavu obohatila o přístroj na umělou mlhu. Zpěvák Michal se tedy vznášel v mlžném oparu a působil jako skřehotající zjevení zvěstující temnotu a rum (na němž je image kapely také založená). Tentokrát se ale samotná muzika především zpočátku slepuje v hlukovou kouli a teprve v průběhu se jednotlivé fragmenty oddělují a nástrojové linky jsou rozeznatelnější. Navíc skromná časová dotace nedovolí kapele nás moc přesvědčit. Set působí celkem jednotvárně a moc brzy končí. Taková trochu podivná tečka za tím čtvrtečním intrem.

Onotius: Zatím se jednalo teprve o takovou předzvěst toho, co přijde dny následující, ale i tak už nyní zavládla velmi specifická atmosféra. Zvědavost na další porci hudby byla posílena – a bylo rozhodnuto. Původně jsem váhal, zda na další (tedy ty placené) dny Žižkosvké noci jít, ale čtvrtek mě příjemně navnadil, a tak jsem si řekl, že se vydám. A udělal jsem zatraceně dobře! Ale o tom až příště…