Archiv štítku: PHL

Filipíny

Black Mama, White Mama (1973)

Black Mama, White Mama (1973)

Země: USA / Filipíny
Rok vydání: 1973
Žánr: akční / WIP

Originální název: Black Mama, White Mama
Český název: Černá, bílá

Režie: Eddie Romero
Hrají: Pam Grier, Margaret Markov, Sid Haig

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí…

Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

„Black Mama, White Mama“, v našich zemích známé jako „Černá, bílá“, patří k těm women in prison filmům, v nichž se hlavní role ujala černošská herečka Pam Grier. Ano, právě ona je tou „Černou“ z názvu snímku. Zkuste si představit, že by takovýhle biják někdo natočil a takhle pojmenoval dneska – to by měli všichni moralisti a humanisti žně, haha. Onou „Bílou“ do titulního dua je o poznání méně známá, leč o dost hezčí blondýnka Margaret Markov, kterou já osobně znám jenom díky „Černé, bílé“ a ještě o rok mladšímu „The Arena“, v němž se ostatně také potkala s Pam Grier.

„Černá, bílá“ ovšem není čistokrevným women in prison, jelikož tuhle škatulku naplňuje výhradně ve své první půli. Film začíná příjezdem nových trestankyň do filipínské věznice, mezi nimiž nechybí ani naše dvě hrdinky – Lee Daniels (Pam Grier) se sem dostala za prostituci, zatímco Karen Brent (Margaret Markov) patří k místním partyzánským revolucionářům. Ve vězení samozřejmě nechybí žádná z typických atrakcí pralesních věznic jako společné sprchy (voyeurská místnost v ceně), lesbická dozorkyně, rvačka v jídelně nebo fyzické tresty (uzavření do rozpálené krabice na tropickém sluníčku).

Ne snad, že by se Lee a Karen od začátku kamarádily, spíš naopak. Nedobrovolně jsou k sobě připoutány a mají být převezeny do vězení ve městě na výslech. Důvody u „Bílé“ jsou jasné, důvody u „Černé“ se dozvíme hned vzápětí – pracovala totiž pro místního narkobarona, kterého potom ojebala o prachy, a jakožto jedna z jeho někdejších oblíbenkyň toho také ví docela dost. Během cesty však autobus přepadnou partyzáni a oběma holkám se daří utéct.

Black Mama, White Mama (1973)

Odsud se vydávají na cestu filipínskou džunglí a za nimi se honí policie, místní zločinecká banda najatá policií (jejíhož bosse hraje jen tak mimochodem Sid Haig, jenž už zamlada vypadal jak úchyl a hláškoval jak pán), narkobaronova smečka a partyzáni (kteří jako jediní chtějí holky zachránit). Od útěku z vězení se „Černá, bílá“ přesouvá spíš do polohy špinavého akčňáku staré školy, v němž není nouze o krvavé přestřelky. Což ale není vůbec špatně, protože tím plně vyvažuje skutečnost, že v té women in prison části se nejedná o takové „maso“ jako jiné další kousky tohoto ražení.

K tomu všemu pak musíme dodat ještě jednu zajímavou věc – „Černá, bílá“ je zčásti remakem / poctou snímku „Útěk v řetězech“ z konce padesátých let, v němž si hlavní dvojici zahráli Tony Curtis a Sidney Poitier. Zas tak důležité to ovšem není, protože zatímco „Útěk v řetězech“ je cenami ověnčená klasika (mimo jiné Zlatý globus za nejlepší film a dva Oscaři), „Černá, bílá“ je čistý béčkový brak. Mně osobně je ale sympatičtější.

Black Mama, White Mama (1973)

Samozřejmě, že v případě „Černé, bílé“ se nebavíme o žádné vysoké kinematografii, ale koho to sere? Já osobně se radši vždycky podívám na takhle krásně špinavé béčko, které si na nic nehraje a parádně odsýpá, než si honil svoje intelektuální brko nad srdceryvnými Oscarovými životopisnými dramaty. Za mě je „Černá, bílá“ prostě povedený biják, jenž možná není čistokrevný women in prison, ale jakožto akční oldschool v pohodě obstojí i dnes, pobaví několika dobrými momenty, nabídne slušnou upocenou atmosféru filipínské džungle a vysere se na jednoznačný happy end.


A Hero for the World – Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)

A Hero for the World - Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)
Země: Filipíny
Žánr: power metal
Datum vydání: 3.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gloria in Excelsis Deo (Medley)
02. Act I: Snowfall on Mount Nyenchen Tanglha
03. In the Bleak Midwinter
04. Good King Wenceslas
05. Heart of Ice
06. We Three Kings of Orient Are
07. Winter Is Coming
08. One Voice Can Start an Avalanche
09. Act II: A Miracle on a Silent Night
10. Winter Stars (Greensleeves)
11. Dark Skies
12. I Saw Three Ships / This Endris Night
13. Peace on Earth (It Came Upon the Midnight Clear / The First Noel)
14. Angels We Have Heard on High / Hark the Herald Angels Sing
15. Deck the Halls
16. Marche Militaire
17. O Holy Night
18. Auld Lang Syne
19. Joy to the World / After the Bleak Midwinter
20. O Come All Ye Faithful
21. Piano Cannon Improvisus [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 0/10
H. – 0,5/10

Průměrné hodnocení: 0,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jacob K Music

“Chce se mi zvracet.” Kdo by neznal legendární hlášku Václava Postráneckého z kultovního bijáku “Černí baroni”? Hlášku, která, víc než cokoli jiného naprosto přesně vystihuje mé pocity z nového alba formace A Hero for the World s všeříkajícím názvem “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)”. Kapela, v jejímž čele stojí dvojice Švédů a jeden Amík, pochází z metalové hudbě netypických Filipín a snaží se prorazit podprůměrným power metalem. Takhle jsem na tuhle partu nahlížel v době vydání loňského debutu. Ten byl sice špatný a povedených momentů aby na něm člověk hledal lupou, ale něco málo se najít dalo. Kupříkladu refrén úvodní titulky se mi vybaví i takhle zpětně. A to jsem desku od vydání neslyšel. Ačkoli to nepředpokládám, ale jestli si někdo pamatujete inkriminovanou loňskou recenzi eponymního debutu, tak věřte, že to, co bylo minule “jenom” špatně, je nyní ještě stokrát horší.

Nebudu lhát a tvrdit, že bych se snad po zkušenosti minulé na aktuální počin této kapely těšil. Přistupoval jsem k němu s těžkým pesimismem a můžu klidně říct, že i s odporem, ale přesto jsem byl připravený jej vyslechnout a klidně si poopravit názor na tvorbu této party. A stalo se. Základ zůstal neměnný. Power metal plný vesele vlezlých melodií, patosu, nechutného optimismu, žánrovým standardům podřízené rytmiky, rádoby bombastických kláves a navrch průměrný vokál hlavního mozku Jacoba Kaasgaarda, který se výšek opravdu nebojí a zní jako špatná kopie Tobiase Sammeta a Michaela Kiskeho. Jo, to všechno tam je, stejně jako minule, ale novinka “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)”, která vychází v extrémně krátkém čase po loňské nadstandardní porci hudby, přináší tohle všechno v míře vrchovaté, navíc bohatě posypané vánočním cukrkandlem a výsledkem je naprosté hudební dno, na nějž jsou všechna hodnotící měřítka a přirovnání krátká. Už jsem slyšel velké množství desek, jejichž počet by šel určitě do čtyřmístného čísla, ale takovou sračku jsem ještě v životě neslyšel. A to říkám se vší vážností a objektivitou.

Nechtějte po mně, abych se snažil nějak do detailu, skladbu po skladbě, rozebírat vlastní hudební náplň “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)”, protože na ploše nějakých dvaceti (plus jeden bonus) písní a osmdesáti minut, které jsou už tak samy o sobě vražedné, se to jen hemží skladatelskou impotencí, kterou se A Hero for the World snaží tu a tam zakrýt notoricky známými vánočními melodiemi. Instrumentální stránka, jíž tentokrát velí piáno (aby ne, je to přece opera, a ještě ke všemu vánoční), je z běžného pohledu v naprostém pořádku, ačkoli je plná klišé a zejména kytarové postupy jsou tak provařené, že už to snad ani víc nejde, ale přesto se nejedná o nic, co by mě mělo ve výsledném hodnocení obměkčit, protože takhle prostě hraje kdejaká tuctovka ze zapadákova, takže pokud si odmyslím profesionální zvuk, tak amatérské postupy z toho smrdí na míle daleko. Všechno je to navíc podávané s takovou naivitou, na níž je nejsmutnější fakt, že se stejně jako kolega níže, bojím, že to pánové myslí skutečně vážně a ne jako recesi či parodii daného žánru, protože přesně takhle to zní.

Pokud jste opravdoví masochisti a “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” si přece jen seženete a pustíte, tak vězte, že to nejhorší (ačkoli by se tak mohlo po pár vteřinách zdát) se nenachází hned takhle zkraje, takže pokud vás neodradí neuvěřitelná délka, tak po už tak dost sračkoidní “Gloria in Excelsis Deo (Medley)” je to ještě horší. Úvodní skladba, která v sobě váže několik motivů písní následujících, je plná přiteplené nálady, klávesy znějí občas jako rolničky a kytary jako by tam místy ani nebyly, protože jsou stejně utopené pod nánosem optimistické vánoční atmosféry, která v tomto pojetí vyznívá až trapně. Škoda slov. Drtivá většina dalších písní jsou patosu plné baladické kraviny, v nichž hrají vedle zmíněného piána prim hlavně vokály Jacoba a hostující zpěvačky, která je v některých momentech jediným světlým momentem alba, ale ani kvůli ní se nevyplatí přetrpět byť jen jedinou skladbu z celých dvaceti. Vyloženě překvapivých momentů – krom chvil, které končí konstatováním, že větší píčovinu člověk ještě nikdy neslyšel – se nedočkáte, což je samozřejmě už z principu špatně, takže bych se divil, kdyby se střízlivý posluchač doposlouchal alespoň ke konci prvního ze dvou aktů, jenž končí po půl hodině nasládlou hovadinou “One Voice Can Start an Avalanche”.

Kašlu na to. Každé slovo navíc je ztrátou času. Od tohohle všichni ruce pryč. “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” je totálně kýčovitá hudební žumpa, sračka všech sraček, která prostě neměla nikdy vzniknout, a přestože se normálně snažím najít na hodnocených albech něco, co by se mi zalíbilo a čím by mne daná kapela oslovila, tak v případě A Hero for the World to nejde. Tady je špatně naprosto všechno a tomu taky odpovídá výsledného hodnocení a já díky kolegům, že umožnili rozšíření naší dosavadní hodnotící stupnice i na 0/10, protože pro tuhle záležitost je i ten jeden bod moc… Jak říkal Václav Postránecký: “Chce se mi zvracet”


Další názory:

No ty vole… upřímně už vážně přestávám věřit, že to tahle kapela myslí vážně a že si z nás jenom nedělá prdel. Za pouhých devět měsíců A Hero for the World vydali neuvěřitelných 210 minut hudby… tedy, když budu počítat speciální edici debutu “A Hero for the World”, tak dokonce 280 minut (!!!) hudby, přičemž každá ta minuta je naprosté utrpení. Jenže jestli bylo první album “jenom” hodně podprůměrné a následné EP “On Fire” “jenom” hodně zbytečné, nejnovější “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” posouvá dno ještě mnohem níže. Něco vám povím… představte si totálně vidlacký power metal z Filipín, vánoční album, 80 minut… to je dost úděsná představa, ne? Pro mě tedy ano, ale přesně tohle “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” je. Za celou tu dobu, co Sicmaggot funguje, jsem už spoustě desek nadával, že je to strašný kýč, ale na to všechno zapomeňte, protože tohle je naprosto nový level, který tu ještě nebyl. Ultra špatný agro power metal se mlátí s motivy vánočních koled, které A Hero for the World samozřejmě hrají buď tím úplně nejnechutnějším a nejdebilnějším power metalovým kytarovým trylkováním nebo pošukaně veselými klávesami… to zalejte jedním vokálem jak od eunucha a hlavně extrémně vysokou koncentrací neskutečně vymrdaných patetických balad, a i když se vám jen z téhle představy bude chtít blít jak prase, výsledek je pořád ještě horší, než si myslíte. Tady už vážně přestává veškerá prdel… prostě nechápu, jak někdo může mít tu drzost za takovouhle sračku chtít po někom prachy, protože tohle je absolutní hudební dno za hranicí poslouchatelnosti. Naprostý a maximální hnus, přehlídka nevkusu a neskutečně obrovské absence jakékoliv sebereflexe či soudnosti, neuvěřitelná žumpa a jedno z největších hoven, které se kdy dostaly do mého přehrávače.
H.


A Hero for the World – On Fire

A Hero for the World - On Fire
Země: Filipíny
Žánr: power metal
Datum vydání: 8.10.2013
Label: Jacob K Music

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jacob K Music

Jsou prostě počiny, u nichž mi smysl jejich existence dost dobře uniká. EP “On Fire” patří mezi ně… A Hero for the World je power metalová skupina z Filipín, kterou vedou dva Švédové a jeden Američan; v březnu letošního roku jim vyšel ne zrovna moc dobrý debut “A Hero for the World”, na němž se poměrně neúspěšně inspirovali u známějších kapel, jež jsou už samy o sobě vyčpělé. Uběhlo sotva půl roku a přišlo téměř 80 (!!!) minut dlouhé EP “On Fire”

Část “On Fire” tvoří nové songy, které se na jmenovaném debutu “A Hero for the World” neobjevily. Oukej, mně osobně se ta hudba sice nelíbí a na rovinu říkám, že to není nic jiného než patetický vidlácký power metal, ale dokážu to pochopit… někomu se to třeba líbí, tak klidně ať mu nasolí pár nových písniček, co na tom, že jsou mezi nimi i odpady typu “Mahal Kita”. Jenže tohle pásmo nových kusů tvoří méně jak polovinu celkové hrací doby počinu.

A tady už začíná pořádný kámen úrazu. Většina “On Fire” je totiž vyplněna naprostými s prominutím píčovinami jako akustické verze, instrumentální verze, upravené verze, prodloužené verze, rádio verze a další podobné úplně-na-hovno verze písniček, které jsou dost špatné už tak samy o sobě. Upřímně říkám, že počin plný takhle zbytečných recyklátů bych měl problém sežrat i svojí oblíbené kapele, natožpak někomu jako A Hero for the World. Osobně si myslím, že něco takového si může dovolit maximálně světová skupina s totálně fanatickými fanoušky, kteří jsou ochotní vysypat prachy za každou novou vteřinu hudby, každý nový záznam a každou novou verzi již stokrát slyšeného songu. Sice je to rýžování prachů, ale fanatikům to může udělat radost. Kolik takových hardcore fanoušků ale může mít podprůměrný power metalový čajíček z Filipín s jedním dost špatným albem na kontě?

Pokud někdo smysl takovéhle nahrávky chápe, vůbec bych se nezlobil, kdyby mi to tajemství osvětlil, protože já si dost dobře neumím představit, že by takovouhle blbost někdo dobrovolně poslouchal…


A Hero for the World – A Hero for the World

A Hero for the World - A Hero for the World
Země: Filipíny
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.3.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. We Are Forever
02. Eternal Shadows
03. Free Forever
04. Let It Go
05. Heaven’s Eyes
06. Alive
07. End of Time
08. Over Land and Sea
09. A Quest for the Brave
10. One Hope of Light

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jacob K Music

A Hero for the World jsou na scéně naprostá novinka. Zpěvák Jacob Kaasgaard a kytarista David Sivelind jsou sice původně Švédové, ale v současnosti přebývají na exotických Filipínách, kde se obklopili dalšími neznámými jmény a dohromady přichystali osmičku písní nesoucí všechny poznávací znamení jejich domoviny. Tento severský původ ústřední dvojice je totiž patrný z každého tónu jejich debutového alba, protože stylově deska hravě zapadne do škatulky melodického metalu, jenž má svou hlavní baštu právě v evropských končinách. “A Hero for the World” se snaží, seč mu síly stačí, a to je asi to nejsympatičtější zjištění v souvislosti s tímto albem. Ne, že by to byl úplný klystýr, při jehož poslechu bych trpěl jako zvíře chycené do pasti, ale deska je to tak průměrná a tuctová, až je škoda se o ní dál zmiňovat, protože v každé druhé větě mě napadá jedno jediné slovo – Edguy. Tvorba těchto Němců je z prvotiny A Hero for the World cítit na míle daleko, a to nejen jako taková ta zdravá a vlastně i nezdravá inspirace slavnějšími kolegy, ale po prvních čtyřech skladbách jsem v bookletu hledal poznámku, že se skládáním pomáhal Tobias Sammet, nebo že mu švédští kolegové ukradli notebook s nepoužitými nápady, které si uzmuli pro sebe, protože tahle podobnost čistě náhodná zřejmě nebude.

Asi nemá cenu nějak obšírněji popisovat zvuk desky, jelikož všichni tušíme, odkud vítr vane. Heavy kytary, bombastické klávesy, melodické refrény a symfonický opar, který je nejhustší v poslední trojici písní, jež dohromady tvoří skladbu titulní. Ta má při své délce patnácti minut vyvolat dojem velkolepé, epické kompozice, ale nemůžu si pomoct a z celého alba mě baví nejméně, protože i když jednotlivé momenty nejsou úplně špatné, tak o nějaké celkové atmosféře nemůže být v tomto případě řeč. To už dávají větší smysl kratší, energičtější písně, které se drží standardního mustru sloka, refrén, kytarové sólo a dvakrát refrén, ale ani tady to není žádná procházka růžovým sadem a pokud si myslíte, že když už nic, tak se při poslechu “A Hero for the World” slušně pobavíte, tak se pletete. Od tohohle alba radši ruce pryč, protože průměr střídá průměr a člověk neustále přemýšlí, zda to má zapotřebí. Neplatí to samozřejmě kompletně na všechny skladby, protože některé momenty dokonce vybočují z mantinelů power/speed metalu, jako třeba rocková “6. Alive”, která je blízká formátu Place Vendome, ve kterých exceluje Michael Kiske, ale drtivá většina písní stojí za houby.

Úvodní skladba “We Are Forever” není zas tak špatná a co mě zaujalo, je způsob, jakým začíná pěkně od podlahy refrénem. Nepamatuju si, kdy jsem naposled u podobné kapely slyšel takhle přímočarý úvod alba. Což o to, nic proti tomu, protože hlavní melodie skladby není vůbec špatná, nicméně když slyšíte na ploše čtyř minut asi sedmkrát “Hey, we are forever”, tak jsem po pár posleších měl co dělat, abych skrz skřípání zubů vůbec něco slyšel. Texty Jacoba Kaasgaarda nejsou rozhodně kandidátem na Pulitzerovu cenu, protože se točí kolem klasických hrdinských témat, což v podání ne zrovna originálního vokálu ústřední persóny není nic pamětihodného. Optimistická atmosféra číší z každého tónu desky, až se toho člověk časem zají a dostane chuť na nějakou temnější, drsnější skladbu, která by pomohla přečkat zbylých dvacet minut. Tomuto požadavku by mohla teoreticky vyhovět druhá “Eternal Shadow”, která není vůbec zlá, jen by jí slušelo místo v půlce alba, kde bych si ji užil víc. Krom slušného úvodního hitu mě zaujala ještě klasická uháněčka “Heaven’s Eyes”, která se snad nevlezla na první díl Avantasie. Zbylé skladby sice formálně nijak nezaostávají co do melodičnosti, ale nemají potřebný drive a nápady, aby si člověk po jejich skončení řekl něco víc, než že slyšel tisící variaci na “I Want Out”. Na úplném dnu se celkem s přehledem usadila odpuzovačka “Free Forever”, která je až po okraj přecpaná patosem a poslech této zhovadilosti se pro mě stal vyloženě nesnesitelnou záležitostí.

Já vám nevím. Příznivci žánru budou možná v rauši, ale když zkusím srovnat “A Hero for the World” i s těmi slabšími alby kolegů z branže, tak mi pořád debut dvojice Kaasgaard a Sivelind vychází jako daleko horší a nudnější deska. Pokud vynechám opravdu nudné skladby, tak jsem se dostal na konečné číslo tří písní, které jsou schopny s odřenýma ušima obstát i v konkurenci velkých jmen jako Sonata Arctica či Edguy, což vzhledem k jejich posledním albům taky není zrovna výhra. Prostě nic víc než další ze speed metalových alb, jež fanoušky žánru neurazí, ale mě nepřesvědčilo. Hodilo by se nějaké optimistické rozloučení ve stylu “snad příště”, ale když nad tím tak přemýšlím, tak snad radši ani ne.