Archiv štítku: Pink Floyd

David Gilmour – Rattle That Lock

David Gilmour – Rattle That Lock
Země: Velká Británie
Žánr: rock
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. 5 A.M.
02. Rattle That Lock
03. Faces of Stone
04. A Boat Lies Waiting
05. Dancing Right in Front of Me
06. In Any Tongue
07. Beauty
08. The Girl in the Yellow Dress
09. Today
10. And Then…

Hrací doba: 51:28

Odkazy:
web / facebook

Hlas a kytara Pink Floyd. Nálepka, která pravidelně zdobí alba Davida Gilmoura, je natolik výmluvná, že i člověk, který jeho nepravidelně se objevující studiové desky vůbec nesleduje, by měl být schopný určit, o co zhruba se jedná. Pink Floyd byli totiž natolik velká skupina, že jejich hudba ovlivnila mnoho lidí a nejednu z jejich desek je možno považovat za klasický počin rockové historie. A přestože „Rattle That Lock“ nelze přisoudit takový ten historický status nesmrtelnosti, jímž se alba bývalé domovské kapely toho britského zpěváka a kytaristy pyšní, tak je jeho čtvrtá studiová nahrávka tím nejlepším možným dárkem nejen pro fanoušky Pink Floyd.

Přeci jen, na tohle album se čekalo několik let. Od dob úspěšného „On an Island“ uteklo dlouhých devět roků a místo toho, aby se předloni objevil jeho nástupce, který se dal tušit, tak se David GilmourNick Mason rozhodli vybrakovat šuplíky a vydali poslední studiovku pod hlavičkou Pink Floyd s titulem „The Endless River“. Album míněné jako labutí píseň zesnulého klávesáka Ricka Wrighta však bylo spíše ambientně instrumentálním zklamáním.

Zklamáním, které ukončilo studiovou kariéru Pink Floyd, a tak se dalo čekat, že teď už konečně nastane ten čas, kdy se David Gilmour opět zavře do studia a začne tvořit. „Rattle That Lock“ je stejně jako „The Endless River“ výsledkem nahrávacího procesu na různých lokalitách, přičemž v tomto případě se jedná konkrétně o studia Medina, Astoria, Abbey Road a AIR, z nichž všechna jsou spojená s kariérou britské progrockové veličiny. Nahrávání pak stejně jako minule dozoroval Phil Manzanera a tohle všechno dohromady bylo již předem zárukou skvělého zvuku, kdy jsou všechny stopy hezky a uceleně poskládány do výsledné podoby, aniž by se to dohromady bilo.

Jestliže se „Rattle That Lock“ dalo očekávat ve vzduchu již od počátku minulého roku (a že se o to David i jeho manželka, spisovatelka Polly Samson, která k písním přidala velmi posmutnělé texty, postarali), tak co nebylo zcela jasné, byl směr, jakým se novinka bude ubírat. Jasně, ono je to pořád album hlasu a kytary Pink Floyd, takže základní elementy jsou vcelku jasné a nemá smysl nad nimi polemizovat, nicméně když se podívám do minulosti, tak všechna dosavadní sólová alba Davida Gilmoura jsou ve své podstatě jiná.

Zatímco eponymní debut byl progový blues rock 70. let, tak v roce 1984 vydané pokračování „About Face“ už bylo ve značné míře načichlé popovými prvky a několik písní by se dalo označit za rádiově orientované. Následovala dvě dekády dlouhá pauza, než spatřilo světlo světa „On an Island“. Skvělé album, které má blíže k debutu, ovšem disponuje mnohem křehčí a veskrze progrockově akustickou atmosférou. Po úspěchu „On an Island“ se tak nabízelo, že „Rattle That Lock“ bude jeho skoro přímým následovníkem. Avšak není to tak jednostranné, protože novinka je hravější a rozmanitější.

O rozjezd „Rattle That Lock“ se stará instrumentální „5 A.M.“, která se pomalu probouzí a uvádí posluchače do dobře známých prvků, přičemž zde převládá plačtivý zvuk Gilmourovy kytary. Je škoda, že se během těch tří minut nikam moc neposune, protože takhle něco naznačuje, stále se na něco čeká a najednou přijde konec.

Následuje píseň titulní, která byla vypuštěna jako první singl a kterou bych označil za minimálně překvapivou. Veskrze pozitivní atmosféra a rozverná nálada není Gilmourovi tolik podobná, aby se dalo hovořit o věci klasické. David Gilmour se při jejím vzniku nechal hudebně inspirovat melodickým jinglem veřejné železniční dopravy ve Francii. Hned v době vydání singlu jsem zaznamenal rozpačité přijetí, přičemž nemálo kritiky bylo slyšet z řad Francouzů, jimž ten zvuk, jejž slyší každé ráno na nástupišti při cestě do práce, nejspíš nepřijde tak fantastický jako Gilmourovi. Tomu ale učaroval natolik, až na něm postavil titulní píseň svého alba. Líbí se mi ta nespoutaná atmosféra, výrazná rytmika, skvělý vokál a samozřejmě i sólová kytara, která je ihned rozpoznatelná. „Rattle That Lock“ je aranžérský velmi vděčná záležitost, protože se na jejím pozadí stále něco děje, takže na své si přijde třeba i milovník ženských sborů. Rozhodně jedno z největších překvapení nahrávky.

Jestli se o některých z písní naopak dá říct, že znějí víceméně klasicky a že by se mohly umístit na albu schovávající se pod jménem Pink Floyd, tak je to trojice „Faces of Stone“, „A Boat Lies Waiting“ a „Beauty“. Začnu tou poslední, protože se jedná o instrumentální kousek, jenž by se svou ambientní náladou mohl z fleku vyjímat na „The Endless River“. Hodně podobně na tom je „A Boat Lies Waiting“, která je ve všech ohledech minimalističtější než třeba „Faces of Stone“. Klavír, kytara a do toho David Gilmour s harmonicky skládaným vokálem se zapojením hostujících vokalistů. Ačkoli je to píseň, v níž se toho děje ve své podstatě velmi málo, tak to není o nic horší posluchačský zážitek než „Faces of Stone“. Ta začíná opět velmi jednoduše jen za zvuku piána, ovšem úvodní motiv se postupně rozvine v plně znějící píseň se silným instrumentálním obsazením, takže krom klasických nástrojů se připojí akordeon a smyčcový opar, jenž halí skladbu do potenciální mlhy plné teskných akordů.

„Dancing Right in Front of Me“ je další z poměrně překvapivých momentů „Rattle That Lock“. Přestože je protkána melodií, tak je to potemnělá píseň s výraznou klavírní linkou. V druhé polovině se dokonce objeví něco, co zní jako mix blues a jazzu spojený Gilmourovou kytarou, čímž si připravuje půdu pro „The Girl in the Yellow Dress“. To je totiž píseň, kterou bych si od něj donedávna nedokázal představit. Na hosty velmi bohatá záležitost zní, jako by se zatoulala z úplně jiné nahrávky. Atmosféra zakouřeného baru, jazzová kapela na pódiu, praskající zvuk a do toho saxofon. Výsledný dojem je dokonalý a já se strašně bavím, ačkoli jazzovou hudbu jako takovou jsem nikdy nebyl schopný naplno docenit a užívám si spíš její mainstreamové pojetí.

David Gilmour

S koncem „Dancing Right in Front of Me“ přichází nejspíš absolutní vrchol „Rattle That Lock“ v podobě „In Any Tongue“. Tato kompozice je vystavěna na podobných základech jako legendární „Comfortably Numb“, je to ovšem jen taková vzdálená asociace; nečekejte kalkul a krádež vlastních postupů z minulosti. Po dobu necelých sedmi minut si „In Any Tongue“ plyne velmi pomalu a teskní na všechny strany. Přestože by se mohlo zdát, že to s tím patosem a melancholickou atmosférou už Gilmour přehání, tak vězte, tohle je opravdový majstrštyk, jenž mi dává vzpomenout i na „On an Island“. Skvělá melodie a klavírní motiv směřují k nádhernému kytarovém sólu, v němž „In Any Tongue“ exploduje.

Blížíme se do finále, což znamená příchod dvojice „Today“„And When…“. „Today“ je opět taková hybnější a rychlejší píseň s vyčnívající basou, která se stává jedním z nejpamětihodnějších momentů poslechu, protože ta nezvyklá nálada prostě bije do uší. Gilmour frázuje poměrně výrazně, aby držel krok, a podporován početným vokálním ansáblem v pozadí táhne tuhle píseň do refrénu, který mi přijde asi nejméně výrazný. Není špatný, ale dle mého by zasloužil trošku postrčit, protože v kontextu „In Any Tongue“ či „Rattle That Lock“ se ztrácí.

V samém závěru alba doznívá další instrumentální kousek „And When…“, který pochopitelně dojímá kytarou ústřední postavy nahrávky. Ani zde se příliš nepospíchá a nevyčnívající rytmika s orchestracemi nechává Gilmourovu hlavnímu nástroji dostatek prostoru, abyste si mohli užít každý dotek se strunami. Ze všech tří instrumentálních kompozic je mi právě „And Then…“ nejblíž díky povedeným melodiím, jež Gilmour táhle vybrnkává.

Jak to jen uzavřít… Znáte ten pocit, kdy na něco čekáte takřka deset let, a když je to venku, tak je to stejně tak dobré, jak jste doufali? Pro mě je tímto počinem právě „Rattle That Lock“, takže snad pochopíte, že tahle recenze v mém podání moc objektivně napsat nejde. A vlastně jsem se o to ani příliš nesnažil. Neříkám, že je to dobré jen proto, že je pod tím podepsaný Gilmour, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že již před vydáním měl z poloviny vyhráno, protože tu kvalitu člověk od takového umělce očekává už automaticky.

„Rattle That Lock“ je skoro ve všech ohledech dotažené do dokonalosti, a aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, tak vzhledem ke Gilmourově kadenci, s níž své sólové desky vypouští, a faktu, že letos oslaví již 70. narozeniny, je tohle dost možná poslední studiová nahrávka, na níž si toho hlasu a kytary Pink Floyd bude dát užít. A tak k ní taky přistupuji. Třešničkou na dortu je, že Gilmour překvapil. Základní prvky sice zůstaly neměnné, takže ta nálepka, o níž jsem mluvil v úvodu, má na fyzickém nosiči své opodstatněné místo, ovšem barevnost a místy i nečekaná hravost podtrhují pohodu a nesvázanost, s jakou „Rattle That Lock“ vznikalo, a já opět smekám před uměním tohoto britského velikána.


David Gilmour: info o albu

Čtvrtá sólová desky Davida Gilmoura, kytaristy legendárních progresivních rockerů Pink Floyd, se bude jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde 18. září u Columbia Records. Titulní píseň můžete poslouchat na YouTube. K mání bude standardní CD, LP a deluxe verze. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. 5 A.M. 02. Rattle That Lock 03. Faces of Stone 04. A Boat Lies Waiting 05. Dancing Right in Front of Me 06. In Any Tongue 07. Beauty 08. The Girl in the Yellow Dress 09. Today 10. And Then…


Pink Floyd – The Endless River

Pink Floyd - The Endless River
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Parlophone

Tracklist:
01. Things Left Unsaid…
02. It’s What We Do
03. Ebb and Flow
04. Sum
05. Skins
06. Unsung
07. Anisina
08. The Lost Art of Conversation
09. On Noodle Streets
10. Night Light
11. Allons-Y (1)
12. Autumn ’68
13. Allons-Y (2)
14. Talkin’ Hawkin’
15. Calling
16. Eyes of Pearls
17. Surfacing
18. Louder Than Words

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na “On an Island” z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.

Předpokládám, že nemá smysl se tady nějak podrobně nořit do hlubin historie a objasňovat, kdo že to Pink Floyd jsou a jaký měli vliv na utváření rockové hudby jako takové, protože tohle patří mezi elementární znalosti posluchače rockové hudby, nicméně v souvislosti s “The Endless River” se nelze nevydat historicky směrem dozadu někam do období let 1993 až 1994. V té době Pink Floyd nahrávali ve složení David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright famoźní počin “The Division Bell”. Už tehdy se začaly objevovat spekulace, že se bude jednat o dvojalbum, případně, že se nakonec nepoužitý materiál, jemuž se v té době pracovně říkalo “The Big Spliff”, mezi fanoušky dostane zvlášť. Trvalo to dlouhých dvacet let, než se dvojice Gilmour a Mason rozhodla starý materiál oprášit a jakožto poctu zesnulému parťákovi Richardu Wrightovi jej dokončit do podoby, v níž se pod názvem “The Endless River” dostal koncem loňského roku mezi posluchače. O spojitosti mezi oběma alby nemůže být sporu, protože už jen jeho titul pochází z části textu “the water flowing, the endless river, forever and ever” skladby “High Hopes” právě z “The Division Bell”.

Protože bylo “The Endless River” už od začátku svého ohlášení představováno jako album takřka celé instrumentální a silně ambientně zaměřené, tak byla očekávání mnohých udržována ve střízlivých hladinách, protože ačkoli jsou Pink Floyd jako kapela i bez zpěvu jasně identifikovatelní a od ostatních rozpoznatelní, tak já sám (a věřím, že nejsem zdaleka jediný) mám na jejich tvorbě nejradši kombinaci charakteristicky vyváženého nástrojového osazení a vokálu Davida Gilmoura, jenž dostal plnohodnotný prostor pouze ve skladbě závěrečné, což je obrovská škoda, ovšem k tomu se ještě dostaneme.

Samozřejmě nelze pánům nic vyčítat, protože vzhledem k tomu, že materiál byl míněn jako vzpomínka a labutí píseň klávesáka Richarda Wrighta, tak je postaven hodně na jeho klávesové práci a do mnohých skladeb se při loňské studiové seanci příliš nezasahovalo pro zachování autentické atmosféry. Některé momenty a písně celkově jako by dokonce vypadly ze starších alb a nesou si všechna poznávací znamení kapely. A právě tady, v samotných kompozicích, vidím asi největší neduh “The Endless River”. Písně (pokud je tak lze nazývat, protože nahrávka zní téměř jako jedna dlouhá skladba rozkouskovaná na kratší dílčí celky) jsou nevyrovnané, a ať se člověk brání srovnání s klasickými počiny sebevíc, tak má prostě pocit, že to dohromady příliš nefunguje a kouzlo Pink Floyd tentokrát nepůsobí. Jasně, nebylo záměrem napsat druhé “The Dark Side of the Moon” nebo “The Wall”, ale hlavní je fakt, že “The Endless River” je ve výsledku zklamáním.

Pojďme ale k vlastní náplni “The Endless River”. Celkem osmnáct položek by se dalo rozdělit do takových dvou hlavních skupin podle jejich konečného vyznění, ačkoli to berte s jistou rezervou, protože ne ve všech případech lze říct, že tenhle song patří papírově striktně do jedné či oné kategorie. Až na jednu jsou všechny instrumentální, o tom už padla řeč, nicméně nachází se zde vedle sebe klasičtěji rockově zaměřené kompozice, které reprezentují první skupinu písní, a ambientně minimalistické klávesové kompozice, kde je Wrightův vklad a vliv opravdu obrovský. Začněme třeba tím lepším, což jsou pro mě osobně písně z první uvedené skupiny.

Zde nelze při výčtu povedených článků alba vynechat určitě skvělou “It’s What We Do”, která je jedním z výletů do minulosti a osobně ji považuji za jeden z top momentů alba. Její postupně gradující atmosféra za zvuku pestrých klávesových nástrojů a košatá kytarová linka ve mně evokuje něco z “Wish You Were Here”, ovšem nejedná se o vykrádání starých nápadů, to jen aby bylo jasno. O něco méně zábavná, nicméně díky použitým dechovým nástrojům aranžérsky zajímavější je sedmá “Anisina”, jež je stejně zbytek desky velmi poklidná a nikam nespěchá, ale tohle je jeden z případů, kdy mě “The Endless River” opravdu baví. Nejsem si jistý, jaký byl záměr s energickou dvojicí kratších skladeb, jež spojuje titul “Allons-Y”, ovšem obě znějí jako zbytky a nepoužité nápady z legendárního “The Wall”, k němuž tíhne zejména charakteristická Gilmourova kytara. Ne, že by to bylo špatně, ale je to příliš do očí bíjící. Další z vrcholů příchází s “Talkin’ Hawkin'”, jež má i díky použitým sborovým vokálům až dramatický nádech, který je zbytečně srážen použitím umělého hlasu Stephena Hawkinga, což mi přijde spíš jako laciný trik než jako způsob, jak skladbu ozvláštnit.

Nyní přichází na řadu jednodušší a ambientní skladby, které tvoří jádro “The Endless River” a které lze jedním slovem shrnout jako minimalistické. Krom volně plynoucích klávesových linek, jež tvoří jádro většiny z nich, se dostane ke slovu i Nick Mason v podobě “Skins”, která asi nejsilněji navozuje atmosféru starších psychedelických desek z počátku kariéry Pink Floyd. Opět vypíchnu jen těch několik nejsilnějších kompozic, mezi něž patří úvodní teskná “Things Left Unsaid”. Ta upoutá až relaxačním spojením kláves a kytary. Asi nejkrásnější ukázkou toho, jak zručným hráčem na klávesové nástroje Richard Wright byl, je dvojice “The Lost Art of Conversation” a “Autumn ’68”. Prvně jmenovaná představuje spíše než táhlé klávesové plochy teskné piáno a vrcholem je pak “Autumn ’68”, která jako jediná vznikla v 70. letech a zachycuje Wrighta při hře na varhany v londýnské Royal Albert Hall. Skvělá záležitost s chladně epickou atmosférou.

No, a stranou jsem si nemohl nechat jinou píseň než závěrečnou “Louder Than Words”. Ta jako jediná obsahuje charismatický vokál Davida Gilmoura a jedná se tak o záležitost, která je jakýmsi nosným bodem pro mnoho posluchačů, jimž psychedelicky ambientní pokusy kapely příliš nevodí. Na začátku se opět rozeznívají zvony tolik známé z “High Hopes” a pomyslný kruh se tím uzavírá. Je možná škoda, že poslední skladbou a labutí písní v kariéře kapely nezůstane už navždy “High Hopes”, ale i tak je to věc hodně povedená. Je to v zásadě klasická Floydovská skladba, která nepřekvapí a která by se určitě neztratila ani na “On an Island” Davida Gilmoura, k níž má hodně blízko. Gilmour si v druhé polovině střihl klasické teskné kytarové sólo, jehož mámení nelze odolat a moje maličkost nemá o naprostém vrcholu sebemenších pochyb, protože píseň je vážně podmanivá. Už jen jako zajímavost dodám, že “Louder Than Words” otextovala Gilmourova manželka a spisovatelka Polly Samson a její text o přátelství překonávající osobní odlišnosti nejspíš symbolizuje vztah mezi Gilmourem a Wrightem, takže “The Endless River” uzavírá vkusně a tématicky nenabourává původní ideu alba.

Vynést nad “The Endless River” nějaký závěrečný soud není zrovna jednoduché. Pokud k němu budu přistupovat jako k novému albu své oblíbené kapely, tak se nelze zbavit dojmu, že to je jedno z nejslabších alb v diskografii skupiny, a jak už řekl Zajus v hodnocení pod recenzí, tak jej asi nejvíc charakterizuje označení zbytečné. Není špatné, jen Pink Floyd nikam neposouvá, což pro ně není úplně typická pozice. Na druhou stranu oceňuji ideu jakési labutí písně práce Richarda Wrigtha a ve smyslu toho chápu, že album neobsahuje vokály, protože ruku na srdce, v tom případě by bylo celé o Gilmourovi, jako se tomu děje v závěrečné “Louder Than Words”. Bohužel nejsou všechny kompozice vyloženě povedené a na ploše 50 minut album nebaví tak, jako když si některé jeho části pouštím samostatně, a ostatně ani tak, jak bych si od jména Pink Floyd představoval, to je ten největší problém.


Druhý pohled (Zajus):

Při poslechu “The Endless River” jsem dostal chuť některým lidem ve svém okolí škodolibě oznámit: já vám to říkal. Oznámení nového alba Pink Floyd ve mně nezanechalo žádné nadšení. Ne, že bych se snad bál hanobení legendy, jen jsem pochyboval, že nově vydaný materiál obhájí svou existenci a zařazení v diskografii vedle alb, která jsou právem považována za jeden z vrcholů hudební tvorby. A přesně to se stalo.

“The Endless River” není špatně napsané nebo zahrané, není dokonce ani nudné, je jen zbytečné. Jediný jeho přínos je potvrzení toho, jak ohromný náskok měli Pink Floyd před svou dobou, jak nadčasový zvuk na svých přelomových albech stvořili a že je i po čtyřech desetiletích nikdo nedokázal tak dobře napodobit, jako je napodobuje jejich vlastní béčkový materiál. Na “The Endless River” slýchám nejčastěji ozvěny “Wish You Were Here”, ovšem ozvou se i alba starší a několikrát dojde i na materiál, který zní jako nepoužité odřezky z “The Wall”. A téměř vše je to vážně dobré, vyloženě špatných rozhodnutí potkávám jen málo (jedno z nich je použití hlasu Stephena HawkingaPink Floyd mají prorážet cesty, ne se opičit po desítkách jiných kapel, které již Hawkinga do své hudby zapracovaly).

A přesto všechno, radši si posté pustím “Echoes”, protože je to dokonalá nadčasová píseň. “The Endless River” je její obrázek. Je sice perfektně ostrý, výborně nasvětlený a vytištěný na luxusním papíře, ale proč koukat na obrázek, když můžete trávit čas s jeho předlohou?


Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel”
z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord
mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica
v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!


Redakční eintopf #69 – listopad 2014

Primordial - Where Greater Man Have Fallen
Nejočekávanější album měsíce:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen


H.:
Voices – London
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Pink Floyd – The Endless River
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Bloodbath – Grand Morbid Funeral
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Ne Obliviscaris – Citadel
Index očekávání: 9/10

Skvrn:
Primordial – Where Greater Men Have Fallen
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Hanzel und Gretyl – Black Forest Metal
Index očekávání: 7/10

Je pravda, že paměť už mi neslouží tolik jako zamlada (ještě před týdnem to bylo lepší než dneska!), takže možná budu trochu kecat, ale takhle na první dobrou si nevzpomínám, kdy naposledy nějaké album v eintopfu zvítězilo podobně drtivým rozdílem. Listopad totiž v naší redakci ovládnou těžké mraky, melancholie a irské chmury v podání Primordial, jejichž novinka “Where Greater Men Have Fallen” si uzmula titul nejočekávanější desky měsíce s náskokem několika koňských délek. V jejich konkurenci se pak přes deset očekávacích bodů dokázali těsně vyškrábat pouze progresivní Australané Ne Obliviscaris, kteří budou s deskou “Citadel” navazovat na svůj vysoce ceněný debut “Portal of I”. Zbytek nahrávek už pak zdánlivě paběrkoval, nicméně opravdu jenom zdánlivě, protože už jen to, že si na ně někdo z naší redakce vzpomněl a do eintopfu je zařadil, je samozřejmě čest intergalaktického významu!

Kromě toho od aktuálního měsíce zavádíme v eintopfu ještě jednu malou vychytávku – na konci najdete tabulku všech desek, které někdo zmínil, seřazené podle počtu bodů, jaké se jim podařilo ukořistit. Kromě toho, že jde jen o přehledný seznam, to žádný speciální důvod nemá. Jednoduše mě to jen tak napadlo a nepřišlo mi to jako úplná debilita, takže proč nakonec ne…

H.

H.:

Když se podívám na seznam listopadových alb, nějakou supernovu, kvůli níž bych nemohl dospat, tam nevidím. Když trochu snížím nároky a podívám se znovu, najdu dvě alba, o nichž mohu s klidným svědomím říct, že se na ně těším. Jedním z nich je “Where Greater Men Have Fallen” irských vypravěčů Primordial, jejichž novější tvorbu mám v opravdu velké oblibě, a i když nepředpokládám, že by bylo monumentální “To the Nameless Dead” ještě někdy pokořeno, rozhodně si žádnou jejich desku nenechám ujít, dokud budou tvořit tak uhrančivou atmosféru. Druhý počin pak pochází z nedaleké Anglie a mají jej na svědomí Voices, což jsou ve své podstatě pohrobci fenomenálních progressive death/black metalistů Akercocke. Oproti loňskému debutu “From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain” kapela značně zestručnila název počinu na pouhé “London”, doufám však, že co do kvality hudební stránky podobná úspora neproběhne. A proč z těchto dvou kandidátů u mě titul nejočekávanějšího alba měsíce vyhráli právě Voices? Inu, důvod je jednoduchý – protože u Primordial si už tak nějak předem dokážu představit, jak to bude znít. Neříkám, že mi to vadí, ale ta možnost překvapit hraje víc do karet Voices a jejich “Londýnu”

Ježura

Ježura:

Babí léto nám pomalu přešlo v regulérní podzim, bezdomovci začínají obsazovat lukrativní kontejnery s papírem, aby v noci neumrzli, zkrátka listopad jak se sluší a patří… Co nám přinese na hudební scéně? Hned několik zajímavých počinů, které už se třesou na vydání. Pro mě osobně se na piedestalu očekávání skví už devátá řadová deska “Where Greater Men Have Fallen” irských pagan metalových veteránů Primordial. Jestli bude alespoň stejně tak dobrá jako její tři roky stará sestra, tak se máme opravdu na co těšit a já se už teď nemůžu dočkat, jak se budu v hodnocení vysmívat trendovým pagan smečkám s dodatkem, že takhle se to má dělat. Pochmurní Irové ale nejsou jediní, kdo přijde se zajímavou novinkou. Nemalá očekávání totiž chovám k neméně pochmurným Finům Ghost Brigade a jejich čtvrté řadovce “IV – One with the Storm”, kteří mě předchozí deskou potěšili opravdu nemálo, takže jsem vážně zvědavý, jak se jim podaří navázat. A komu připadne třetí žolík? Navzdory zdatné konkurenci nakonec volím EP “Xiądz” od Poláků Behemoth, protože i když z mnohými uctívané desky “The Satanist” úplně na větvi nejsem, nepochybuji o tom, že by se na třískladbové jednohubce mohl najít sympatický materiál.

Kaša

Kaša:

Nemá smysl chodit kolem horké kaše a zbytečně zdržovat řečmi o tom, na které listopadové počiny se těším víc a na které míň, protože stejně všechny stojí ve stínu chystané novinky Pink Floyd, “The Endless River”. Pink Floyd jsou léta mojí srdcovkou, takže nevím, co by se muselo stát, abych zde uváděl jinou desku, protože se těším jak malé děcko na Vánoce. A to i navzdory faktu, že album vychází z nevydaných materiálů, jejichž vznik se datuje k nahrávacímu procesu poslední řadovky “The Division Bell”, a bude převážně instrumentálně a ambientně laděné jako pocta Ricku Wrightovi, takže nepůjde o klasickou kolekci nových songů. Žádného průseru se však nebojím a věřím v kvalitní materiál, který nebude šedivým průměrem krčícím se pod tíhou velkého jména, které jej bude zaštiťovat.

nK_!

nK_!:

K Bloodbath mám velmi zvláštní vztah. Poslouchám je už bezmála deset let a první desky “Ressurection Through Carnage” a “Nightmares Made Flesh” patří mezi klenoty mé hudební knihovničky. Ze šest let starého “The Fathomless Mastery” jsem zase tolik nadšený nebyl, ale listopad vyhlížím poměrně se zájmem a hlavně jsem zvědav, jak se s vokálem vypořádá nově přibraný frontman Nick Holmes (původně z Paradise Lost). Začněme odtrhávat listy z kalendáře, už se to blíží!

Atreides

Atreides:

Listopad pro mě v zásadě nabízí jen jedno jediné jméno, které by stálo za řeč: Primordial. Tahle irská smečka zatracenců poskládaná kolem charismatického A. A. Nemtheangy brázdí svět už víc jak dvacet let a v listopadu má spatřit světlo světa nová fošna podobně depresivního názvu jako ta předchozí, “Where Greater Men Have Fallen”. Upřímně mám pro jejich tvorbu slabost a jde o jednu z kapel, kde bez výjimek mám rád všechna alba a na novinku se vážně těším. Doufám, že stejně jako na předchozích albech, se Primordial opět posunou ve zvuku i výrazu o kus dál a opět naservírují monumentální kus podmanivé muziky. Přesto je tu ale stín obav z toho, že by jejich tvorba mohla nabrat sestupnou tendenci a kapela mohla zklouznout k dodržování zavedeného standardu namísto posouvání svých limitů zase o něco dál. Nic to nemění na tom, že se na “Where Greater Men Have Fallen” neskutečně těším, jen se zkrátka bojím toho, aby tihle velikáni nedopadli jako název alba. Nezbývá tedy než doufat a v listopadu se nechat překvapit, s čím Irové přijdou.

Zajus

Zajus:

Po nabitém říjnu může listopad vypadat trošku chudě, ovšem i zde najdeme ohromné pecky, a tak nebyl problém vybrat trojici velice lákavých alb. Nemá cenu zastírat, že asi nejočekávanějším albem roku je pro mě “Citadel” australských Ne Obliviscaris. Tyhle pány sleduji už od jejich debutového dema “The Aurora Veil” a zatím mi dělají obrovskou radost. Ostatně s jediným, navíc naprosto exkluzivním řadovým albem na triku pro nějaké zklamání nebyl prostor. “Portal of I” byla desítková záležitost a zůstává jí i po dvou letech, nároky jsou tudíž nejvyšší. Upřel jsem si poslech hned několika vypuštěných skladeb, a tak poznání, kam se Ne Obliviscaris posunou, zůstane až na samotné desce. S odstupem druhé nejzajímavější album měsíce má na svědomí Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, klávesák a vokalista Between the Buried and Me. Jeho tři roky starý sólový počin “Pulse” byl výbornou kombinací elektroniky, popu a v malé míře také metalu, novinka s názvem “Modern Noise” tak má na co navazovat. Zato o třetí místo probíhal menší boj, který nakonec vyhráli zasloužilí veteráni Primordial. Nejsem zrovna jejich fanouškem, jelikož jsem dosud neslyšel dost materiálu, abych se jím stát mohl. Vše co jsem však slyšel, bylo výtečné, a tak není důvod předpokládat, že by tomu v případě krásně nazvaného “Where Greater Men Have Fallen” mělo být jinak.

Skvrn

Skvrn:

Po extrémně nabitém říjnu přichází o měsíc později menší zvolnění. Zajímavých nahrávek je na první pohled zhruba stejné množství, jen titulů, které mě setsakramentsky zajímají, výrazně ubylo. Pořád ale očekávám porci výborné muziky. V první řadě sázím na irské folk metalisty Primordial, na jejichž adresu neslýchám nic jiného než pochvalné ódy. S vlastní zkušeností se podělit nemohu, jelikož “Where Greater Men Have Fallen” bude teprve našim prvním dostaveníčkem. Nicméně nečekám málo… Hned v závěsu jsou Australané Ne Obliviscaris, kteří byli za svou tvorbu po zásluze glorifikování. Já k téhle muzice úplně nejblíž nemám, ale na “Citadel” se už jen ze zvědavosti podívám. Naopak Kauan přináší spolu s novinkou “Muistumia” obavy. Nikdy jsem nebyl zastáncem předělávek starých písní, a tak doufám, že z toho ruští melancholici vybruslí alespoň se ctí.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Listopad zdá se být konečně měsícem, který přinese nějaká pro mě zajímavá alba! Nebo takhle, spíš v listopadu zažiju menší exkurzi do mládí, protože vychází desky dvou kapel, na kterých jsem začal metal rozjíždět ve velkém. První smečkou jsou Cavalera Conspiracy, ke kterým mám díky předchozím úspěchům bratrů Cavalerových velký respekt, ovšem jejich pozvolný návrat “ke kořenům”, tedy k nekompromisnímu thrashcoru, mě celkem nechává chladným. Nejsem příznivcem starší tvorby Sepultury, ke které se pánové teď hrdě hlásí, proto pro mě nová fošna “Pandemonium” bude spíš povinností než zábavou. O poznání lépe jsou na tom dnes už také legendární Machine Head, kteří mě nikdy doopravdy nezklamali, ale od alba “The Blackening” už je to pro mě spíš průměr, tak jsem zvědav, s čím tento měsíc přijdou. No, a nakonec je to jedna moje hodně oblíbená kapela, a sice Hanzel und Gretyl. Jejich album “Born to Be Heiled” z roku 2012 považuji za totální majstrštyk, ovšem už název, první trailery i grafické materiály k albu ukazují, že se Hanzel und Gretyl s albem “Black Forest Metal” pravděpodobně hodlají nadobro vzdát HitleraBismarcka, zahodit hajlování a totenkopfy a vyrazit do lesa hrát black metaly s kozlí hlavou, což albu “Black Forest Metal” možná ubere onu masivní dávku parodizující zábavy… každopádně pro mě jednoznačně nejdůležitější deska listopadu.