Archiv štítku: Pixies

Pixies, Blood Red Shoes

20.10.2019 Cnuk Napsat komentář

Datum: 8.10.2019
Místo: Praha, Forum Karlín
Účinkující: Blood Red Shoes, Pixies

Pixies vystupují v České republice docela často. Přestože je mám rád už dlouho, nikdy jsem neměl to štěstí se na jejich koncert dostat. Díky stále čerstvě vydané novince „Beneath the Eyrie“ znovu obráží svět, a já tak měl další příležitost je zažít na živo, kterou jsem již proměnil. Pro velký zájem byl koncert přesunut z původního místa velkého sálu v Lucerně do Fóra Karlín, kde ostatně již hráli před třemi lety, a tyto moderní, plně bezhotovostní prostory se jim podařilo i nyní zaplnit.

Úlohu rozehřívače davu a pódia mají na tomto turné britští indie rockeři Blood Red Shoes. Vzhledem k frontám jsem stihnul zhruba polovinu setu, který ale nebyl zrovna dlouhý. Podle informací měli začít v osm večer, přičemž o půl deváté už se loučili. O kapelu jsem dříve nikdy nezavadil, takže jejich tvorba pro mě byla velkou neznámou. Neslyšel jsem v nich však nic extra zajímavého, i když poslední skladba měla docela grády. Stylově a přiznejme si to, díky přítomnosti baskytaristy i vizuálně, měli k Pixies blízko, pouze to znělo o něco moderněji.

Na Pixies už jsem se vecpal více dopředu, před zvukaře, kde prostor začal znatelně houstnout. To, že mají Pixies svoje charisma, ukázal už jejich nástup a úvodní instrumentálka „Cecilia Ann“, na níž navázala nejagresivnější věc z nového alba, „St. Nazaire“. Intimnější indie atmosféru tvořilo nasvícení scény, kdy byli členové kapely nejčastěji vidět pouze jako siluety. Občasné kuželovité světlo bylo používáno zejména při výraznějších hráčských prostorech, jako třeba u natahovaného intra v „Couge Away“ a přímém záběru na Paz Lenchantin a její růží ověnčenou baskytaru.

Jelikož jsou skladby Pixies zpravidla krátké, vtěsnalo se jich do setlistu ke čtyřiceti. K mému překvapení se přehrálo snad celé „Beneath the Eyrie“, což nebývá u takto starých kapel se zásobou hitů běžné. Rozhodně tedy obdivuhodné a sympatické gesto, které sebou však nese jeden nelibý fakt – nové písně jednoduše nejsou tak silné jako ty staré, a to nemluvím pouze o materiálu z „Beneath the Eyrie“, ale i „Head Carrier“, na které také došlo.

Tyto novější skladby se tak průběžné prolínaly s pixiesovskou klasikou, tedy obdobím „Come on Pilgrim“ až „Trompe le monde“, a celé vystoupení tím bylo tak trochu jako na houpačce. Vlastně ani nelze určit nějakou nejsilnější pasáž, jelikož písně byly spíše neuspořádány než uspořádány. Pixies po celou dobu neřekli snad ani slovo k publiku, komunikace probíhala pouze mezi nimi samotnými, kdy se Frank Black po skončení písně otočil, zřejmě pokynul co se bude hrát dál a pokračovalo se. Žádné vyvrcholení či vystupňování se nekonalo, což je podle mě trochu škoda. Sice to podtrhuje možná tu „nezávislost“ kapely, že si prostě dělá, co chce, ale v určitých momentech tím koncert strádal a nějaká pasáž po sobě jdoucích osvědčených písní by to dle mě pořádně nakopla. Nevím, jestli slabší momenty koncertu byly tím důvodem, ale s postupem času jsem se dostával stále blíž a blíž k pódiu, protože přede mnou tu a tam někdo odešel.

Aby to ale nevypadalo, že to za moc nestálo, protože tak to určitě nebylo, musím napsat také pozitiva. Jedním velkým rozhodně bylo, když došlo na tituly jako „Break My Body“, „Crackity Jones“, „Tame“, „Couge Away“, nebo „Hey“. Hlavní ovace sklidily samozřejmě „Where Is My Mind?“ a „Here Comes Your Man“. Všechny podobné jen potvrdily, jak silný materiál v kapse Pixies mají a že s ním i po letech mohou s prstem v nose strhnout všechny přítomné. Rovněž potěšilo, že i něco z nové tvorby do celkového rozpoložení zapadlo. Novinky „On Graveyard Hill“ nebo „Silver Bullet“ zněly naživo dost fajn.

Abych to nějak shrnul, Pixies i přes pleš, pupek a nepřítomnost legendární Kim Deal hrají naživo skvěle a z koncertu jsem odcházel spokojený. Čekal jsem ale, že mě to zasáhne více. Když už se člověk v průběhu vystoupení nadchne, tak by byl rád, kdyby mu to alespoň chvíli vydrželo. Místo toho, ale musel občas na další příjemný zážitek nějakou tu minutu počkat. Asi bych si jejich koncert užil více před vydáním „Head Carrier“ a „Beneath the Eyrie“, ale i tak jsem rád, že jsem se zúčastnil.

Recenze

Pixies – Beneath the Eyrie

20.10.2019 Cnuk Napsat komentář

Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 13.9.2019
Label: BMG / Infectious

Tracklist:
01. In the Arms of Mrs. Mark of Cain
02. On Graveyard Hill
03. Catfish Kate
04. This Is My Fate
05. Ready for Love
06. Silver Bullet
07. Long Rider
08. Los surfers muertos
09. St. Nazaire
10. Bird of Prey
11. Daniel Boone
12. Death Horizon

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Není mnoho kapel, které by ovlivnily generaci dalších tak moc, jako se to povedlo právě Pixies. Jejich netradičně agresivní, přitom dostupný zvuk dolehl bez přehánění na celá kytarová devadesátá léta, kdy právě oni patřili k prvním, kteří začali používat metodu klidných slok a výbušných refrénů, stejně jako kombinaci popové podbízivosti s punkovou drzostí. Smůla, že se rozpadli právě v průběhu rozkvětu rockové alternativy a grunge, takže si skutečný úspěch a ovace nikdy neužili, na rozdíl od jejich početných následovníků. Pixies tak nikdy nebyli součástí hlavního proudu, ale namísto toho začal stoupat jejich kultovní status. Po návratu na scénu roku 2004 už se nedalo čekat, že by se někam posouvali.

I z toho důvodu bylo překvapením, že v roce 2014 vydali po dlouhých třiadvaceti letech novou řadovku „Indie Cindy“, která byla kompilací nedlouho předtím vydaných tří EPček. Tvořit novou tvorbu je zřejmě začalo bavit, a tak i když řady opustila Kim Deal, trojice Black Francis (nebo Frank Black), David Lovering a Joey Santiago k sobě přibrali Paz Lenchantin a jelo se dál. Tři roky staré „Head Carrier“ a nynější „Beneath the Eyrie“ ukazují, že Pixies jsou stále tu a nechtějí se stát pouze nostalgickým aktem.

Pohled na nové desky může být různý. Jsou tací, kteří kvitují, že jejich oblíbená kapel stále tvoří a snaží se oživit katalog o nové kousky. Pak jsou tu ti, kteří novinky nemohou vystát, protože kouzlo starých Pixies je to tam a nynější skladby ho akorát pohřbívají. Najdou se i fanoušci, kteří novou tvorbu zcela ignorují, což byl ostatně po dlouhou dobu i můj případ. Co se ale mě týče, nacházím se někde mezi prvními dvěma možnostmi – je sice fajn, že Pixies pouze neholí své fanoušky a snaží se být stále aktivní i studiově, ale jejich současná práce ve studiu se s tou klasickou nedá srovnávat.

„Beneath the Eyrie“ se mi ze všech ponávratových alb líbí ale nejvíce. Podařilo se zde zachytit zajímavou atmosféru, což předchozím nahrávkám chybělo. Přisuzuji to značně gotickému aranžmá, díky němuž je deska temná, což stvrzují i fantaskní texty. Ve stylu je také dost cítit vliv Frank Black and The Catholics. Silné momenty, které mohu označit za opravdu dobré, se nachází hned na začátku. Ponurá „In the Arms of Mrs. Mark of Cain“, hitová „On Graveyard Hill“ a typicky pixiovská „Catfish Kate“ představují to nejlepší z „Beneath the Eyrie“. Zajímavě chytlavá je také následující „This Is My Fate“ s podivně westernovou-tomwaitsovskou náladou, ovšem po ní už jdou věci o něco dolů.

Dojem zkazí nepříjemně vlezlé záležitosti jako „Ready for Love“ nebo „Long Rider“, kterým schází ono vkusné pracování s melodiemi, jako to uměli kdysi právě Pixies. Pochmurná „Silver Bullet“, nacházející se mezi nimi zase potěší, zejména její ostřejší party jsou povedené, i co se temnosti týče je na tom lépe než třeba „Los surfers muertos“. Na rozdíl od surf-punkové „St. Nazaire“, kde to rozjaření Blackovi těžko věřím. Je to chytlavé a podobně agresivnější věci současným Pixies tuze chybí, ale když slyším, jak by to mohlo vypadat, tak docela chápu, že už hrají spíše na klidnější notu a Black nekřičí tak často jako dřív, stejně jako Joey neskřípe kytarou.

Závěr v podobě „Bird of Prey“, „Daniel Boone“ a „Death Horizon“ je pak vyloženě nudný. Sice jsou z toho Pixies poznat, ale tato unylá podoba mě moc nebere. Za dobrou mohu označit snad poslední „Death Horizon“, která se opravdu hodí právě jako závěr alba. Dá se tedy napsat, že průběh nové desky má sestupnou tendenci – začala velmi dobře, poté klesla do poslouchatelného průměru, až skončila v zapomenutelných vodách.

V kontextu poslední tvorby Pixies je ale „Beneath the Eyrie“ nejpovedenější prací. Poslouchá se snadno, takových pět skladeb je opravdu dobrých a díky zdařilému zvuku a směřování působí jednotně. K porovnávání se starými nahrávkami se ani neodhodlávám, protože to nemá smysl a výsledek je předem jasný. Ač to tak z textu nemusí vypadat, „Beneath the Eyrie“ je slušná, avšak až příliš průměrná rocková deska na pár poslechů. Neurazí, ale tuším, že se k ní moc vracet nebudu.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – říjen 2019

30.9.2019 Sicmaggot 1 komentář

H.:
1. Lingua ignota – Praha, 8.10. (event)
2. Mueran humanos – Praha, 19.10. (event)

Cnuk:
1. Pixies, Blood Red Shoes – Praha, 8.10. (event)
2. black midi, Atlantik – Praha, 5.10. (event)
3. Inter Arma, Plešatá zpěvačka – Praha, 22.10. (event)

Dantez:
1. Drab Majesty, Body of Light – Praha, 25.10. (event)
2. Lingua ignota – Praha, 8.10. (event)
3. Street Sects, Imperial Black Unit – Praha, 30.10.

H.:

Tenhle měsíc mě zajímají primárně dva koncerty, tak snad se na ně ve finále zase nevyseru, jak mám poslední dobou docela ve zvyku.

Sólový koncert Lingua ignota je každopádně velké lákadlo – nejpádnějším argumentem budiž nová deska „Caligula“. Už ta je sama o sobě dost intenzivní a živě v malém prostoru strahovské Sedmičky by to mohlo být ještě o kotel hutnější.

Za pozornost bude stát i koncert Mueran humanos, kteří také mají na kontě nové album „Hospital Lullabies“. To jsem sice ještě neposlouchal, ale starší věci jsou moc fajn, tak proč by to tentokrát mělo být jinak? Živě je navíc muzika tohohle dua výrazně psychedeličtější, takže návštěva za úvahu určitě stojí.

Cnuk:

V říjnu mě zajímají především Pixies, kteří 8. vystoupí ve Fóru Karlín. Původně měl koncert proběhnout ve velkém sálu Lucerny, ale pro velký zájem bylo nutné zvolit větší prostor. Pixies jsou dávno za zenitem a de facto žijí ze slávy klasických alb z přelomu 80. a 90. let. Čerstvá novinka „Beneath the Eyrie“ ale nezní úplně marně a nachází se na ní pár dobrých kousků, takže by to nemusela být pouze nostalgie, i když o té to bude především. Na pecky ze „Surfer Rosa“ a „Doolittle“ se těším už několik týdnů.

Dále už jen doporučuji black midi, kteří v útrobách Underdogs’ předvedou 5. října naživo svůj těžko uchopitelný debut „Schlagenheim“. Doporučení se týká zejména všech vyznavačů experimentu a hluku. Za zvážení také jistě stojí koncert death-sludgerů Inter Arma. Ti zavítají 22. na strahovskou Sedmičku se zdařilou plackou „Sulphur English“.

Dantez:

Říjen se koncertně nese v duchu křepčení do temných rytmů a hudební avantgardy. Drab Majesty na novince „Modern Mirror“ představili další kvalitní porci mlhavé gotické diskotéky a Pražští si na ni budou moci trsnout poslední pátek na Strahově. Na stejném místě se o pár dní dříve odehraje i vystoupení Lingua ignota, která se v Česku objevila už na začátku roku po boku industriální mecha-drtičky Author & Punisher. Nyní jede sólo a s novým materiálem, který jsme zde vychválili zejména pro jeho emočně zdrcující náboj. Pokud se Kristin Hayter podaří přenést fluidum „Caligula“ i do živého vystoupení, mohlo by jít o opravdu výjimečný zážitek.

Za vypíchnutí bezpochyby stojí i koncert Street Sects. Americká dvojka nihilistických parchantů hraje industrial, který staví na klasickém zvuku kapel jako Nine Inch Nails nebo Skinny Puppy, akorát má epilepsii a je napumpovaný steroidy. Na živých shows nechybí splašený stroboskop ani motorová pila, takže vyjeté prostory Crossu tomu budou určitě slušet. V Praze je doprovodí industriální EBM nájeb od Imperial Black Unit, jejichž zvuk má blízko ke klasice Nitzer Ebb.

Od hudebních fandů pro hudební fandy