 |
| Země: Německo / Dánsko Žánr: black metal Datum vydání: 1.3.2015 Label: Alusia Productions Tracklist: Hrací doba: 38:16 K recenzi poskytl:
|
Plage je další z mnoha black metalových formací, které v letošním roce vydaly svou debutovou desku. Za touto mezinárodní skupinou, jež je tvořena muzikanty z Německa a Dánska, ovšem nestojí úplní zelenáči. Základní stavební kameny Plage byly položeny v roce 2011, kdy kapelu založili dva Němci – kytarista Exord ze Suicidal Vortex a bubeník Blizzard z o něco málo známějších Blackshore. Později k sobě přibrali i další hudebníky, mezi nimiž nechybí například Dán Vrede z kapely Myrd, který se však mihl i v kultovních Nocturnal Depression a figuruje v živých sestavách Angantyr a Make a Change… Kill Yourself (inu, asi ne náhodou na debutu Plage hostuje mj. Ynleborgaz, lídr obou právě jmenovaných).
Plage o sobě dali prvně vědět na jaře roku 2013, kdy do světa vypustili demosnímek s naprosto objevným názvem „Demo 2013“, a to v limitovaném nákladu sta kusů, přičemž zajímavostí je, že již demo bylo rovnou koncepční a zabývalo se zavlečením moru do Evropy ve středověku. Já osobně jsem však tento počin nezachytil, a tak si Plage museli počkat další dva roky, než to dopracovali i do mého přehrávače. Stalo se tak prostřednictvím dlouhohrajícího debutu, jehož název zní „Den kristne stank“.
Hlavním poznávacím znamením Plage je naprostý konzervatismus. Anebo by to také – to v případě, že vám takový přístup není úplně nejsympatičtější – šlo klidně nazvat zastydlostí. Tak či onak, výsledek je stejný – od Plage v žádném případě nečekejte jakékoliv stylové odbočky, nedejbože posouvání žánru. A i když se několik málo ozvláštňujících prvků objeví (hned na ráně jsou třeba čisté vokály v úvodní „En hedensk kriger“), ani omylem se nejedná o nic, co by vyznění „Den kristne stank“ jakýmkoliv způsobem měnilo.
Tím pádem je asi zřejmé, že „Den kristne stank“ bude albem plným mrazivých kytar, skřehotavého vokálu a syrové atmosféry. Věřte tomu nebo ne – je to tak úplně bezezbytku. Možná vás ale mohla zaskočit jedna věc – při výčtu neodmyslitelných propriet podobně laděného black metalu jsem vynechal jednu z těch nejvíc zásadních, a sice agresivní tempo a kulometné sypanice. Není se čeho obávat, samozřejmě i ty se na „Den kristne stank“ nacházejí v hojné míře, nicméně jsem je mezi základními charakteristikami nechtěl jmenovat z toho důvodu, aby to náhodou nevypadalo, že deska sype od začátku do konce. Plage se totiž vůbec nebojí ani středního tempa a oba tyto rychlostní stupně jsou na „Den kristne stank“ namíchány ve víceméně vyrovnaném poměru. A i to velkou měrou přispívá k velmi solidní poslouchatelnosti nahrávky.
I přes doslova nulovou dávku originality a navzdory absenci nějakého vlastního ksichtu je „Den kristne stank“ vcelku slušná placka. Je sice pravda, že některé songy mi připadají o malinko záživnější, zatímco jiné o trochu méně, ale ve finále jsou mezi nimi spíše jen kosmetické rozdíly a nahrávka si vesměs drží svou úroveň po většinu hracího času. Navzdory tomu, že jsem v předstihu od Plage nečekal vůbec nic zvláštního (a vlastně jsem nic takového ani nedostal, když tak o tom uvažuju), na první poslech jsem byl poměrně mile překvapen, že „Den kristne stank“ takříkajíc šlape až nečekaně dobře. Problém však nastává v momentě, kdy se začneme bavit o tom, jak „Den kristne stank“ funguje v dlouhodobějším horizontu. Několik málo prvních poslechů jede v pohodovém duchu (tak pohodovém, jak pohodový black metal jen může být), ale netrvá to dlouho a albu prostě dočista dojde dech, opadne chuť to poslouchat dále a chuť vrátit se k tomu znova s odstupem jaksi nepřijde.
„Den kristne stank“ tedy není vysloveně nepovedenou nahrávkou, avšak zoufalá neoriginalita v kombinaci s nízkou trvanlivostí ji srážejí na úroveň poslouchatelného a neurážejícího průměru. Nemá cenu si cokoliv nalhávat – na víc Plage ve své současné podobě prostě nemají. Předpokládám, že cílem muzikantů mohlo být vzdát hold svému žánru zcela čistokrevným black metalovým projektem… pokud ano, pak tyto pohnutky chápu, ale jaksi nemám moc zájem to poslouchat. „Den kristne stank“ je dobré tak na tři, čtyři, maximálně pět poslechů a pak už bohužel nemá co říct.