MAGICK MUSICK 2017 open air festival, 17. červen, Čermná u Sušice, Bouda – festivalová pozvánka
9. ročník komorního festivalu je ve znamení 9 nonkonformních kapel. Areál bude v sobotu 17. 6. otevřený od 14:00 hodin, začne se během odpoledne a skončí před půlnocí. Doprovodný program se ladí, kapely jsou však potvrzené a níže si dovolujeme je abecedně představit. Veškeré nejaktuálnější info sledujte na kmenovém webu www.madmusick.cz/festival
BUMFRANG3 mají právě venku svoji druhou gramodesku nazvanou “Vidim”, v jejíž drážky vlisovali náhrdelník neprvoplánových rockových hitů. Vyšla v kooperaci labelů Sakraphon a Silver Rocket, není tedy nouze o mocný odér noise, psychedelie, zkreslené kytarové vazby nebo – musí-li to být – post-punk. Každopádně však neprvoplánový underground v tom nejlepším slova smyslu.
CONOPED čím dál zručněji drží v rukou hard core s thrashem, který je v jejich srdcích odpradávna, dá-li se takhle charakterizovat jejich historie sahající do roku 2010. Za tu dobu pořídili dvě dema a bez ohledu na pomatenou dobu jdou ke svému případnému vinylu se sympatickou rozvahou. Boudu letos otevřou a uvnitř bude horko.
DO ŘADY! – 30 let na scéně, výroční koncerty, první a kultovní LP “Join The Army?!” právě venku ve výpravný reedici – to všechno je letos tenhle legendární severočeský punk rock, kvůli kterýmu se rozhodně vyplatí natupírovat číro, pozvednout hlavu a dát divoký pogo pod pódiem, jak na konci osmdesátek nebo zkraje devadesátek.
KAOSQUAD z Blatné navštíví Boudu historicky podruhé, nyní se samostatným vinylem na pažbě. Vystoupí na venkovním pódiu jako poslední kapela večera a pokřtí 7″ EP “Institute For Mental Decay”, které zazní v plné délce jejich rychlého, třaskavého setu plného vroucího oldschool grindcoru s hnilobným odérem death metalu. Tohle je třeba zažít.
LYCANTHROPHY, aneb moc dobře víme a ctíme, že Bouda má své věrné vyznávající nejextrémnější odnože hard core – punku, a právě pro ty letos chystáme tuhle naprostou lahůdku – tuzemské mistry žánru, kteří jej mimochodem poměrně pravidelně vyváží za hranice České republiky, a to jak formou mnoha koncertů, tak nepřeberným množstvím vinylových nosičů. Poklekněte a skloňujte dle libovůle: extreme hardcore / grind core / fast core / power violence / thrash metal.
MASÁŽ z Prachatic bude provedena akusticky uvnitř Boudy, a to všem zájemcům hromadně. Nebude nouze o tučný marast, kamení v přesýpacích bicích a další nestandardní praktiky na samotné hraně alternativně rockového pole. Kapela má venku debutové CD “Kvok!” (2015) a na tenhle svůj třetí a letos poslední koncert si jen tak odjede ze studia, kde bude vznikat nový materiál na split LP s ostravskými šílenci jazzu a grindu, Massola.
PLEASE THE TREES patří na Šumavu jak divočina. Před pár lety při koncertě v Boudě obrátili zděnej bar vzhůru nohama, pročež letos budou hrát venku. A venku mají stále aktuálně desku “Carp”.
UNNA je moravský derivát post metalu v přesný řeči čísel, velká debutová deska tepe v parádním zvuku a pořádně hlučně, a nejinak tomu bude naživo na Boudě – hraje jim to jako svině.
WALDEN dovezou z Prachatic mechový punk ze Šumavy nebo rovnou lesní noise, jak to budete cítit. Psychedelický rozjímání v Boudě k mání – od setmění do svítání. Přírodní tématika a beatnická poezie, píše Tonda Kocábek v recenzi na debutovou kazetu a těžko vymýšlet cokoliv trefnějšího.
Předem děkujeme za podporu a těšíme se na setkání v předvečer letního slunovratu.
Datum: 25.3.2017 Místo: Praha, Žižkov Účinkující: Baestien, Dærrwin, Entropia, Esazlesa, Please the Trees, Rutka Laskier, Sun Worship, Zmar
Onotius: Původní plán vystřídat za sobotní večer hned čtyři kluby, přičemž každý z nich kvůli jedné až dvěma kapelám, nechávám ve fantaziích a pro svou pohodlnost se rovnou vydávám do Žižkostela, kde posléze zůstávám na celý program. Jistě, má to i své zápory, tentokrát asi nebudu dělat zrovna reklamu festivalové multižánrovosti a prošvihnu třeba The Plastic People of the Universe či War for War, ale ona si stejně ta potenciálně zajímavá vystoupení časově tak navzájem lezla do zelí, že jsem zkrátka zvolil cestu nejmenšího odporu a dal si koherentní pásmo v režii Heartnoize Promotion.
Onotius: Postovým houpáním i drcením započínají Dærrwin, skupina mně do nynějška neznámá, nicméně na první poslech poutavá. Příjemný set, nevykračující sice příliš svou nápaditostí z množiny příbuzných kapel, ale bryskně nás uvádějící do atmosféry večera. Oproti nim mnohem syrovější Baestien dávají ochutnat takovou znatelně primitivnější, špinavější, hardcorovější žánrovou variaci. Hutné, byť posléze trochu splývající songy připomínající, jak by to asi znělo, kdyby si Neurosis chtěli nasraně zajamovat. První jmenovaní byli takoví vzdušnější, ne tak zatuchlí. Ale hodnotím jen vystoupení, se studiovou tvorbou to může být jinak.
Onotius:Esazlesa viděni podruhé, tentokrát v prostoru naplněném k prasknutí. Navíc navzdory klasicky prožitému vystoupení i před celkem statickým publikem. Občas vidím užívajícího si basáka, ale zbytek kapely je mi ukryt v lese hlav a končetin. V nevalném zvuku se trochu topím a jsem líný snažit se luštit špatně srozumitelné texty. Možná kdyby na ně vyšel horní prostor a ne sklep (střídalo se to co kapelu), mohlo být všechno jinak, takhle jsem se celkem nudil. Což nebyla vina skupiny, ale spíš podmínek a možná i tak trochu nálady. V porování s nimi vizuálně těšili post-hardcoroví Rutka Laskier svými promítanými abstrakcemi. Hudba mě ale nějak moc nebrala, navíc kytaristovi praskla struna, takže jim to trochu rozházelo projev. Po nějakém čase to sice začínalo nabírat na intenzitě, ale to už se set zase chýlil ke konci, takže celkový dojem zůstal spíš rozpačitý. A já už tak trochu myslel na blížící se Entropii.
Skvrn: V pátek jsem potřeboval aspoň tři já. Ty absence, hrůza povědět, stačí pomyšlení. Aspoň že vyšly finální sázky, víc vydojit nešlo. Sobota už vypadala líp, míň nářků nad krytím, snad jen Lišaj s dalšími ambienty to dnes odskákal. Večer jsem načal až před osmou v orionském sklepení, s rockem Please the Trees u nejvzdálenější stěny.
Skvrn: Lid oproti včerejším Veena ještě zhoustnul, kroky ze schodů jsou takřka slepé, já pro změnu vidím jen záda. Myšlenky na klaustrofobii a okno naštěstí mizí záhy, taktovku převzala hudba. Please the Trees od prvních tónů hypnotizují, loď psychedelie se svobodně houpe, hraje si, cyklí. Jak puk zírám na ten organismus, leze to bez zábran, jako by nic. Cítím radost, zápal, nadšení na pódiu i před ním. Slyším jistý Havelkův vokál doprovázený intenzivními riffy s přímočarou, přesto nenudící rytmikou. Lidí moře, parádní muziky oceán, zkrátka jeden z vrcholů Noci. Kdo neuvěřil?
Onotius: Ještě před očekávanou dvojicí zahraničních kapel si dám Zmar, kteří mě celkem navnadili něco si od nich sehnat. Správně hrubé i atmosférické, rytmicky poměrně zajímavé a celkově tak nějak nevtíravě sympatické představení. Fungující parádně i v relativně civilním podání, které se obešlo bez vizuálních berliček typu agresivních světel, kouřů apod.
Skvrn: Procházka žižkovským spodkem, po dni bez husitů zase Žižkostel. Tentokrát to vypadá i na vrchní scénu, aspoň do doby, než ji vyžene dvaadvacátá mrcha. V plánu je dvakrát zahraničí, nejprve polská Entropia, pak Sun Worship z Německa. Takže blacky s nekonvenčním přístupem? Možná.
Skvrn: Na místě, kde mě před rokem odpravili Thaw, nyní zahajuje Entropia. Loňskou červenou střídají kontury modré, hlasitost s intenzitou naopak zůstávají. Zaplněný sál čelí hutnému blackovému náporu s post-metalovou úderností, pro nádech chybí v chaosem vyplněném Žižkostele prostor. Bubeník tříská s nápadem, paličky třískují bez naděje na záchranu. Jsou to dardy. Rytmika velí, síla též, jen melodiku nechává zvuková nekompromisnost ve štychu. Oproti desce je to Entropia jiná, agresivnější, bezklávesová (ač s klávesákem na place), ale i tak skvěle fungující. Už deset? Chvíle rozpaků, pět minut rebelství a konec. Líbilo.
Onotius: Zprvu rozpačití a posléze pohlcující, takoví byli Entropia. Patřičně tajemní, zahaleni do roucha modrého osvětlení, začali na nás valit bytelné rytmy s patřičným zápalem. Prezentací mi trochu připomněli podzimní set Celeste, ale díky prostoru bylo tohle takové osobnější a méně polopatické. Úpornost a vážnost jejich vystoupení sice občas trochu narušila entusiastická dívčina, co celý večer v prvních řadách na všech kapelách provozovala nějaké rozjařené tance často naprosto nekorespondující s náladou hudby, ale v nádechu atmosféry, kterou vyzařovala sama hudba, to většinou vyvolalo jen potutelný úsměv, a nikoliv nějaké frustrace. Zpět k hudbě. Zvuk by mohl mít i nějaké ty rozeznatelnější vyšší frekvence, ale což, celek jsem si i tak slušně vychutnal.
Skvrn: A teď Sun Worship. Jméno nemůže s časoprostorem korespondovat líp, uctívat jdeme té noci do sklepa, třeba si nás Slunce všimne. I když těžko říct, zda by pro to mělo pádnější důvod. Studiovou tvorbu naposlouchanou nemám, registruji ji, ale jestli na poslech někdy došlo, tak velmi zběžný. Živě trio působí dojmem rozmláchleji laděného blacku se syrovými melodiemi, přímočarými bicími a dlouhými skladbami. Bohužel chybí hmatatelnější atmosféra, často zasmrádne průměr. Faktor Entropia zakročil. Sun Worship předvedli solidní standard, ale v živém projevu je od mas odlišila jedině striktně hipsterská stylizace. I když, odlišila…
Onotius: Na pódium naboso, učesat plnovous, brýle na nos – jojo, tohle teda bude blekec jak prkno. Zahraje formace, kterou kolegovi popisuju slovy „jedna z těch kapel, co je pro hipstery moc blackmetalová, pro blackmetalisty zase moc hipsterská“. A spustí přehulený masiv dlouhých náladově ucelených pasáží se splašenými bicími a celkem přehledným songwritingem. Je to celkem fajn, i když nic, co by tu už nebylo. Navíc z té muziky se podle mě naživo dalo vydojit i víc. V kontrastu s parádní Entropií je to spíš relaxace na závěr. Taková příjemná rozmáchlá monotónnost. Navíc část osazenstva to bere spíš jako kuriozitu. Já jsem ale vděčný. I za ten nevyprošenej přídavek.
Skvrn: Pozdní sobotní večer už natřískaný není, kluby mají zpravidla po boji a rekapitulují události posledních nocí společně se mnou. Pominu-li čtvrteční rozjezd, neviděl jsem jediné podprůměrné vystoupení, ba naopak, těch opravdu uchvacujících bylo víc, nežli šlo čekat. Kolizí a ztrát lituji ještě dnes, zvláště pátečních s Obscure Sphinx a prospanou Zamilskou v čele. Doporučil bych festivalovou nabídku nerozšiřovat, držet již tak přeplněné unikum na uzdě a v případě jó velkého nutkání se porozhlédl po expanzi kalendářní. Netrpělivě čekají přiléhající dny i možnost střihnout si to dvakrát ročně, něco takového jsem ostatně zaslechl. Na závěr chci pochválit skutečně multižánrovou povahu festivalu, plnohodnotné zapojení literárně-divadelní sekce i nápaditý polský dovoz. Pod sochou a věží za rok ahoj.
Onotius: I když jsem Pražák jak poleno, tak se jednalo o mou první Žižkovskou noc. Nu, a těžko se o tom prohlašuje něco, co už by nebylo mnohokrát řečeno. Genius loci čtvrti, pestrý program, dobrá organizace. Za mě spokojenost – tedy samozřejmě s tím co jsem viděl, nevyloučím, že navolit si svůj program úplně jinak, mohly by mé dojmy být i diametrálně odlišné. Rozjezdový čtvrtek byl možná ještě lehce rozpačitým intrem, ale především pátek ve mně zanechal hluboké dojmy. Sladit takhle pěkně kvalitu, kvantitu a příznivou cenu, to se zas tak často nevidí. Pokud se tenhle trend udrží, zřejmě v příštích letech na viděnou.
Datum: 27.8.2015 Místo: Vysoké Mýto, Náměstí Přemysla Otakara II. Účinkující: Please the Trees, Tichonov
Víte, na našem maloměstě – Choceň se to jmenuje a nějakých upocených 9000 obyvatel to má – není kulturní situace nejlepší. Zúžíme-li teď okruh „kultura“ na její hudební odnož, situace je ještě žalostnější. Před časy tu v jedné z hospod pravidelně probíhal festival zaměřený na tvrdou muziku a během posledního ročníku se tu ukázali i Tortharry, nicméně to už je minulost. V současné době mimo akcí vyvíjených místní ZUŠ stojí za zmínku ještě charitativní Afrika Fest a kulturní postrach zvaný pivní slavnosti. Znáte to, akce pro celou rodinu. Pivo a skákací hrad v hlavní roli. Pivo, protože pivo. Skákací hrad, protože zdejší dítka nemusí koukat, co udělal s jejich tatínky ten zlý pán za pípou. Vše se navíc odehrává uprostřed přírodní rezervace, což už snad ani nezasluhuje komentáře. Uznávám, že druhý den po konání akce byl z místa konání zase park a nikoli koláž z kelímků, plechovek a zvratek. Na druhou stranu pršelo. A místní Tichá Orlice, to je mocná čarodějka. Jo, a ta muzika? No co, letos tomu „hedlajnoval“ nějaký agrorockový ansámbl ze sousední vesnice, což místní zajisté přijali s nadšením. Už se totiž nemusel platit nějaký ten David Koller jako dřív a stejně jako loni se i letos kulturovalo zadarmo.
I v okolních městech není situace hvězdná a absence bližšího velkého města (myšleno kulturně žijícího, nikoli živořícího jako Pardubice) je znát, nicméně konec letošního léta se jeví velmi sympaticky. První událostí pozdně letní úrody byl vysokomýtský Týden hudby, který bych se vzhledem k jeho 11leté minulosti nebál označit za tradiční. Zastávku si zde v letech minulých naplánovali například (dnes již pro takovou akci těžce dostupní) Dva, LenkaDusilová, Zrní, Vladimir 518 či žánrově spříznění Prago Union. Kolem a kolem tedy jména na místní poměry výborná. Vše navíc díky solidní podpoře města – ano, tady to má opravdu smysl – zadarmo. Celý týden, nebo chcete-li Týden, je navíc žánrově pestrý, a i když třeba milovníci tvrdší hudby mohou pro její absenci protestovat, je jasné, že ne každý je zvědav na večerní bugr na náměstí. Mimochodem na tom největším čtvercovém v našich luzích a hájích, to jen pro ujasnění, Mýtských jest totiž velkou pýchou.
Nyní už k aktuálním dnům a realitě letošního ročníku. Davy měl zabavit především Michal Hrůza, což se povedlo a dle hlasů místních se tu mělo onoho památného dne sejít na tři tisíce hrůzomilů. Pro mě byl z celého pětidenního týdne nejzajímavější čtvrtek, který skrze Tichonov a Please the Trees patřil (stále ještě) mladé nezávislé scéně, a jenž byl jako jediný okořeněn i mou ctěnou návštěvou.
Roli prvního vystupujícího přijali již zmínění Tichonov, na Bandzone se skrývající pod všeříkající škatulkou alternative-indie. Vyklubat se z toho tedy mohlo úplně všechno. Z „úplně všechna“ nakonec vylezl relativně příjemný oddych na pomezí indie popu a rocku. Jednotlivé skladby nepůsobily nikterak komplikovaně, a i když mě výrazněji nezaujaly, poslech to byl příjemný. Tichonov to solidně hrálo, dvojici vokalistů pro změnu zpívalo a nezklamal ani čitelný zvuk. Koncert ovšem zásadně ovlivnilo publikum. Že čtvrteční podpódiová realita nebude řádově tisícová, bylo zřejmé. Avšak na obraz složený z kapely a nějaké dvacítky zbloudilých jedinců se dívalo smutně. A byť se dítka brázdící na tříkolkách místní plochu neplánovaně starala o alespoň pocitovou výplň prostoru, nestačilo to. Samotní Tichonov se ale s výrazně ztíženými podmínkami vyrovnali s nadhledem a ctí. Zda to vše bylo nakonec smutné/veselé, zamlklé/sdílné či dobré/špatné, nevím. Ono takové oboustranné trápení – byť navenek obalené úsměvy – dost dobře hodnotit nelze. Nakonec jsem ani já do konce nevydržel a po nějakých dvou třetinách setu odešel. Místní putyka však nebyla špatnou volbou a nakonec poodhalila i některá šokující federální tajemství: Češi jsou v EU již od roku 2001 a Slováci platí čtyři vypité kousky za cenu tří. Ku nelibosti obsluhující, jež na čtyřčlennou partu sesílá hromy i blesky. A že tedy divo bijú.
Návrat na místo činu jsem naplánoval na půl devátou večerní, jež znamenala jediné – nástup Please the Trees. Po zkušenosti s Tichonov nebylo záhodno očekávat mnoho. O to příjemnější bylo již z dálky sledovat početné publikum, s tím Tichonovským co do počtu jen stěží srovnatelné. Přiznám se, že větší studiové zkušenosti s Please the Trees nemám a pár věnovaných náslechů před koncertem bylo veskrze informativních. Ne však výrazně nápomocných při samotném koncertě, neb tomu, co se onoho večera začalo valit z repráků, já říkávám překvapení. Please the Trees jsem si z oněch poslechů zafixoval jako přístupný indie rock, zhruba ve stylu, kterým se naživo prezentovali právě Tichonov. Jenže studiovou přístupnost živě vystřídala nečekaná komplexnost a touha provázat veškeré motivy do jediného hodinového celku. Skladby přechází bez jakéhokoliv přerušení jedna v druhou, gradace střídá gradaci a ke stavu pohlcení stačí jen pár minut. Takovéhle Please the Trees jsem chtěl vidět. Nevím, co se hraje za skladby, netuším, jak velkou část setu tvoří songy z nového alba. V tu chvíli na tom nesejde, bavím se skvěle. Z intenzity se slevuje až ke konci. To jsou už Please the Trees pryč, zatímco publikum chce víc. Nášup i přes narušení plynoucí plochy úspěšně vytleskán, minuta dává minutu a já začínám pozvolna bilancovat.
Srovnávat koncerty Tichonov a Please the Trees nemá valný smysl. První jmenované enormně oslabily prořídlé řady a do jakýchkoliv soudů bych se pouštěl jen velmi nerad. V případě Please the Trees je rozsudek jasný. Usvědčeni ze skvělé koncertní fazóny a vinni za mé překvapení, že i v našich východočeských končinách se mohu dočkat prvotřídního koncertu.
