Archiv štítku: Plebeian Grandstand

Plebeian Grandstand – False Highs, True Lows

Plebeian Grandstand - False Highs, True Lows

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Throatruiner Records

Tracklist:
01. Mal du siècle
02. Low Empire
03. Tributes and Oblivions
04. Volition
05. Mineral Tears
06. Oculi Lac
07. Tame the Shapes
08. Eros Culture

Hrací doba: 35:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

S francouzským bincem v podání Plebeian Grandstand jsem se poprvé dostal do kontaktu před dvěma lety, kdy kapela vydala svou druhou dlouhohrající desku „Lowgazers“. Šlo o náročnou blackmetalovou temnotu stojící na chaotickém vyznění a čerpající letmé vlivy i z dalších extrémních žánrů. Tyto vlivy mi ovšem nikdy nepřišly natolik výrazné, aby bylo nutné v souvislosti s Plebeian Grandstand mluvit o mathcoru či powerviolence, jak se často děje (však vono je to napsané na Metal-Archives, tak to všichni vopíšeme jak nic, že jo). To ovšem nemyslím jako výtku vůči samotné skupině. Naopak mě „Lowgazers“ bavilo takovým způsobem, že zanedlouho do mé sbírky z Francie připutoval vinyl i audiokazeta.

„False Highs, True Lows“ nebyla nahrávka, před jejímž vydáním bych nemohl dospat – takové tvrzení by z mojí strany bylo tuze přehnané. Ale docela jsem se těšil, protože pořádný zlo-humus nikdy neodmítnu (oukej, někdy jo, ale to jsou jen výjimky). A nutno dodat, že novinka nezklamala, jelikož Francouzi stále produkují náročnou audio-deviaci, která je určena k ušní inhalaci těm, kdo nespokojí s něčím triviálním a jednoduše stravitelným.

Plebeian Grandstand na novince na první pohled převlékli barevný kabát. Zatímco „Lowgazers“ bylo oblečeno do temné černi a nějakých odstínů šedi (nepočítal jsem ovšem, jestli bych bylo padesát), „False Highs, True Lows“ je ošklivě rudé, přičemž ze základní barvy opětovně vystupuje výrazný symbol. Černá je zlo a temnota, nicméně takto řvavá červená není o nic méně metal – je to agrese, zloba a nenávist. A přesně taková vlastně samotná deska i je. Nekompromisní atak, bez slitování a bez odpočinku.

„False Highs, True Lows“ je bezesporu intenzivní. Přesně tohle slovo celé album vystihuje asi nejlépe. Plebeian Grandstand tvoří konstantní nátlak, v němž se není moc čeho chytit. Chaotická blackmetalová avantgarda posluchače terorizuje po celou dobu, a když náhodou pomine neuspořádaný kytarový bordel, také to není zrovna výhra, protože v takovém případě Francouzi nabídnou stejně trýznivě umíráky jako první půle „Volition“ anebo doslova bahenní „Tame the Shapes“.

Samozřejmě, můžete mi oponovat, že podobným způsobem působilo „Lowgazers“ – a máte pravdu. Jednu změnu ovšem „False Highs, True Lows“ přece jen přináší. Zdá se mi, že je letošní deska ještě čistší (avantgardní) black metal a ty vlivy vnějších žánrů jsou ořezány na minimum. Sem tam se na pár vteřinek ozve kytarová vazba, ale není to nic velkého; ani ledva minutová „Mineral Tears“ není pádným argumentem k tomu, aby šlo hovořit o power electronics. Jsou zde momenty, v nichž lze vycítit stavbu melodií blížící se spíše k post-hardcorovým šablonám; najdou se i pasáže, v nichž nátlak připomene black/hardcore pekla. Nicméně prim hraje jednoznačně blackmetalová avantgarda. A možná i proto je na „False Highs, True Lows“ ještě patrnější vliv Deathspell Omega – jistě, ten zde byl už posledně, ale nyní je to o něco znatelnější.

Plebeian Grandstand

O tom, zdali se jedno o plus nebo mínus, si již musíte rozhodnout sami, ale já s tím žít dokážu, dokud má vlastní materiál sílu a zvládá to, k čemu byl stvořen – anihilaci. A nutno dodat, že z tohoto ohledu lze Plebeian Grandstand vytýkat jen máloco, jelikož „False Highs, True Lows“ skutečně je fašírka, jak se na podobné záležitosti sluší a patří. Sluší se ovšem dodat, že Plebeian Grandstand nehrají samoúčelný extrém pro extrém a ukazují, že i v takto zvěrských záležitostech je možné si uchovat myšlenku.

Nestravitelnost je (samozřejmě!) vysoká, ale to je snad možno brát automaticky, protože podobné formace si člověk nepouští kvůli hitovým refrénům. Ale je to tak správně – někdo to rád horké a někdo to rád náročné. A patříte-li do druhé jmenované množiny, pak vám skupiny typu Plebeian Grandstand musejí dělat radost. Nejsou-li vám cizí zmiňovaní Deathspell Omega nebo třeba dále The Axis of Perdition, Dodecahedron nebo cokoliv dalšího na tenhle chaotický způsob, tak bych si snad i dovolil tvrdit, že „False Highs, True Lows“ je albem, jaké chcete slyšet. Na vrcholná díla již několikrát jmenovaných krajanů sice Plebeian Grandstand nemají, vysoká kvalita však přítomna rozhodně je.


Plebeian Grandstand – Lowgazers

Plebeian Grandstand - Lowgazers
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / mathcore / powerviolence
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Thrvst
02. Endless Craving
03. Flail in the Bliss
04. Lowlifer
05. Relief of Troth
06. Svn in Your Head
07. Aimless Roaming
08. Murk Diving

Hodnocení:
Thy Mirra – 5/10
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

V roce 1970 sovětští geologové otevřeli v Murmanské oblasti na poloostrově Kola superhluboký podzemní vrt, jenž měl původně dosahovat až patnáct kilometrů hluboko. V roce 1992 byl však výzkum zastaven v hloubce 12 261 metrů. Od konce 90. let se internetem šíří “městská legenda”, že výzkumníci údajně do vrtu spustili mikrofon a ze záznamu slyšeli zvuky, které vycházely ze samotného pekla. Vědci byli po poslechu milionu hlasů umírajících duší smrtelně vystrašeni, někteří z nich se zbláznili a vrt byl okamžitě uzavřen. Teď k věci… Úplně stejný pocit jsem měl z poslechu desky “Lowgazers” od Francouzů Plebeian Grandstand. Myslím, že jsem nikdy nic podobného neslyšel. Last.fm to vidí jinak, že prý “screamo”… já bych to popsal jako něco mezi mathcorem a black metalem, ale na tom asi úplně nesejde. Vlastně ani moc nevím, co se na tom dá hodnotit. Ale jo, když kolega H. dokázal napsat obsáhlou recenzi na Mhnunrrn, já musím stejně květnatě pohovořit i o Plebeian Grandstand.

Nemám moc rád zařazování do hudebních škatulek, mnohem víc mě baví srovnávání s ostatníma kapelama, aspoň si člověk pak představí, co od toho má čekat, víc než když si na plakátu k akci přečte, že kapela hraje progressive-alternative-hardcore-ambidjent. Loni na podzim jsem byl v Rock Café na koncertě The Dillinger Escape Plan a Maybeshewill. Plebeian Grandstand zní jako fúze obou kapel, ovšem potom, co se přidaly k temné straně Síly. Když jsem se zaposlouchal do vokálu, představil jsem si Grega Puciata na nějakém fakt ošklivém tripu, při kterém mu ze zad rostou obří démoní křídla jako ve filmu “Max Payne”. Mohl bych se pokusit rozebrat i textovou složku alba, ovšem nebyl jsem schopen ani identifikovat jazyk použitý v písních, může jít o francouzštinu stejně jako o angličtinu, norštinu nebo orkštinu. Vážně nevím.

O kapele jsem s touhle deskou slyšel poprvé, pokud to má někdo stejně, pokusím se popsat, o co jde. Hudba Plebeian Grandstand je postavená na mathcorovém základu, takže se v písničkách furt něco zajímavého děje, nevyskytuje se tam moc opakujících se témat, jak tomu bývá zvykem v black metalu. Nevím, jestli jsem si jenom opatřil nahrávku ve špatném formátu, ale spíš si myslím, že zvuk alba je schválně přepálený do maxima, aby to znělo ještě víc zle a posluchač při poslechu co možná nejvíc trpěl. Jsou slyšet dvě kytary, basa a bicí. Mimoto se ve většině tracků vyskytuje taky bordel či noise, jehož původ se mi nepodařilo identifikovat. První čtyři songy “Thrvst”, “Endless Craving”, “Flail in the Bliss” a “Lowlifer” je dvaadvacet minut trvající blok blastbeatů, řevu, agónie, kytarových ploch a již zmíněného noisu.

Pokud je blacková deska moc velký nářez, je zvykem, že se občas objeví nějaká klidná ambientní pasáž, aby si člověk odpočinul. Zde tuto úlohu plní dvouminutové intermezzo “Relief of Troth”, u kterého jsem si ovšem neodpočinul ani trochu, nýbrž jsem se potil v křeči a obavách, co bude následovat. Nervózní atmosféru stupňuje pomalá čtyřminutová “Svn in Your Head”, kde úřadují pouze kytary a jekot. Následuje rubačka “Aimless Roaming” a v půlce se zběsilé tempo změní zpátky na střední doomovou rychlost. Za mě by už v tuhle chvíli mohla deska končit, avšak “Lowgazers” je završena hutnou, řekl bych možná epickou “Murk Diving”, ale ve spojení s kapelou Plebeian Grandstand je vlastně tento výraz naprosto nevhodný. Po těžkotonážním outru album definitivně zavírá půlminutová zběsilost, jež by se dala nazvat “smrtelná křeč”. A tím dobrodružství jménem “Lowgazers” končí.

Je to teda dobrá nebo špatná deska? Nemám ve zvyku často poslouchat šílenosti, jako jsou Plebeian Grandstand, a vlastně jsem po desce sáhnul, hlavně abych si rozšířil obzory, objevil něco nového. Výsledkem bylo, že jsem byl po celou dobu poslechu v šoku a jímal mě strach a úzkost. Rozhodně jsem se ale nenudil ani vteřinu, což rozhodně nemůžu říct u jen tak nějakého alba. Takže ano, bavilo mě to. Vlastně mě i překvapilo, že to trvá čtyřicet minut, přišlo mi, že nahrávka končí celkem brzo. Na světě asi existují lidi, kteří tyhle věci poslouchají pořád, já na to asi nejsem dost zlý, ovšem i ten nejvíc “sluníčkovej” člověk má občas slabší chvilku a přesně pro tyhle příležitosti tu jsou tyhle kapely. Jejich texty možná nepřinesou zásadní filozofické poznání a jejich hudba nepřispěje ke světovému míru mezi národy, ale pokud si člověk potřebuje pročistit hlavu, jakože totálně vymazat disk, doporučuju sáhnout právě po desce “Lowgazers” a naordinovat si ji hned v několika dávkách. Ne každá deska dokáže najít svůj smysl, i když na ní vlastně není jediný song, který by se vryl do paměti. Aspoň je tady jasně vymezená hranice, kdo má dost odvahy na čtyřicet minut čirého zla, nechť si to projede celé najednou, kdo ne, ať si to ani nepouští a mlčí navždy!


Druhý pohled (Jméno):

Upřímně tak nějak nemám tušení, odkud kolega vytáhnul známku 5/10 pro takovéhle album… i když, vlastně mám. Plebeian Grandstand totiž hrají hodně těžkou, extrémní, avantgardní a neuchopitelnou formu black metalu, která je všechno možné jenom ne user-friendly. Zjednodušeně řečeno, jedná se o chaotický hnus, jenž nezasvěcenému posluchači bude znít jako nečitelný bordel, na takovéhle věci už prostě musíte mít něco málo naposloucháno a být na podobné zvukové (místy až hlukové) chlívy zvyklí. Pokud se tedy kolega do poslechu “Lowgazers” pustil, aniž by měl to “něco málo” z podobného ranku za sebou, pak je jasné, že mu to přijde jako prasácká změť o ničem. Já mám naopak takový druh muziky hodně rád a obdobné chaotické avantgardní black metaly, z nichž páchne vliv formací jako Deathspell Omega (byť v případě Plebeian Grandstand rozhodně nejde o kopírku a do jisté míry zde opravdu je vlastní ksicht), žeru jako máloco jiného. A vzhledem k tomu, že je na “Lowgazers” cítit opravdu vysoká kvalita, je asi jasné, že mi tahle záležitost nakonec hodně zachutnala, byť to byl docela boj na spoustu poslechů, jelikož Plebeian Grandstand posluchači nedají zadarmo ani vteřinu hudby. Ale právě to se mi líbí a cením si toho…
H.

Protože jsem se k “Lowgazers” dostal až jako úplně poslední, tak mám možnost si vybrat a přidat se k jednomu z názorů svých kolegů a značně si tak ulehčit práci. Plebeian Grandstand produkují neuvěřitelný bordel, který jsem po prvním poslechu hrubě nechápal, ale s tím, jak jsem si album pouštěl opakovaně (ne, že bych se musel nutit), jsem do něj začal pronikat a v té jejich šílenosti začal objevovat řád a záchytné momenty, které mě dovedly k hodnocení, jež se přibližuje ke spokojenosti, jíž vyjádřil H. Je to takový zběsilý mix mathcoru a black metalu, takže i přes přívětivou hrací stopáž to rozhodně není hudba na jedno odpoledne. Přestože deska nervně uhání téměř po celou dobu, tak zapomeňte na to, že by se jednalo o bezduchý jednotvárný nářez, jemuž by chyběla hloubka, protože i když z některých písní doslova srší bolest (“Thrvst”, “Aimless Roaming”), tak jsou zde i “oddychové” momenty v podobě střední části v “Lowlifer” či zvukově neurčité “Svn in Your Head”. Musím říct, že čím více “Lowgazers” poslouchám, tím více se mi líbí, takže tohle určitě nebude konečná a osobně si Plebeian Grandstand řadím do kategorie velké překvapení, protože i když se mi album hned po prvním poslechu líbilo, tak jsem nečekal, že takhle poroste.
Kaša