Archiv štítku: POL

Polsko

Thaw – Thaw

Thaw - Thaw
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. The Gate
02. Ancestors
03. Divine Light
04. Kiara
05. World’s Grave
06. Hunted Prey
07. Under the Slag Heap

Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dalo by se říci, že polské extrémně metalové kvarteto Thaw se na svět vylouplo téměř odnikud. V roce 2010 vydali svůj první demáč “Decay“, následovaný druhým demem “Advance” z loňského roku. Letos se rozhodli vydat svůj eponymní debut, přesto pokud budete hledat o kapele více informací, nedozvíte se téměř nic – ačkoliv vydavatelství o nich tvrdí, že v jejich rodné zemi hrají na pódiu s takovými velikány, jako jsou Blindead, Jucifer, Jarboe nebo Neurosis. Po troše googlení dojdete k tomu, že sestava se rozhodla překřtít na pouhá počáteční písmena (nejspíše), po datu vzniku se raději ani neptejte a po oficiálních stránkách se slehla zem – Bandcamp vám bude muset stačit. Jak se zdá, Thaw kolem sebe úspěšně mlží a oblékají tajemný háv neznáma, čemuž ostatně napovídají i zveřejněné promo fotky, na kterých zmerčíte nanejvýše černé siluety v kápích a křečovitě svírané ruce.

České synonymum pro anglické slovo Thaw je cosi jako tání, rozmrazování, či dokonce obleva. Myslím, že název si kapela zvolila vhodně, neboť jejich ledový, na kost vymrzlý black metal poměrně úspěšně koketuje s neméně zajímavými ingrediencemi, jako jsou post-rockově lazené, téměř ambientní plochy nebo noisové vypalovačky mozku. Výsledný mix se podle mého názoru poslouchá příjemně, přestože posluchač znalý jiných projektů podobného ražení s velkou pravděpodobností překvapen nebude, ostatně ve výsledku nejde o nic, co by se v jistých obdobách již neobjevilo – ono dnes stvořit něco vyloženě originelního a unikátního je opravdu složité, co si budeme povídat, na obranu Thaw je však třeba říct, že za těch pár let známé existence si úctyhodně vypracovali těžko zaměnitelný zvuk a výraz, za kterým se skrývá jasná představa a spousta dřiny.

Poznávacím prvkem desky je black metal. Ledový, chladný, zahrán vskutku s umem, přesto pořád black metal. To na druhou stranu činí debut velmi přístupný i pro posluchače černého kovu, kteří jinak industriálním žánrům příliš neholdují (a nemám teď na mysli industrial ve stylu třeba Gorgonea Prima nebo Darkspace), přesto by chtěli zkusit poněkud experimentálnější tvorbu. Zajímavější to začíná být, když se z dvojkopáků a bzučivých kytar sklouzne k jemnějším, hřejivějším ambientnějším plochám, které připomínají ozvěny kapek dopadajících na zem z ledových stalaktitů, anebo spadne do nekončných hlubin noisu, jejichž tlak proráží ušní bubínky, jako by se nechumelilo.

“Thaw” je deska opravdu různorodá a proměnlivá, se stereotypem nemá opravdu nic společného, naopak kapela si libuje v postupných přechodech ve stavbě písní stejně jako v náhlých zvratech, kdy vás nechá ukolébat na klidných, houpavých vlnách monotónních kytar a poté se pokusí o lobotomii mozku i s kusem míchy. Přestože většinou tohle vše funguje jak má, občas se nemůžu ubránit pocitu, že některé přechody by šly provést i lépe, nenuceněji, přirozeněji. Dalším prvkem, či spíše neprvkem, je vokál. “Thaw” je víceméně instrumentální nahrávka, ve které se řve jen výjimečně. Mnohem častěji naleznete táhlý chorál, který příjemně podbarvuje tajuplnou atmosféru. Jejím věrným služebníkem je špinavý, místy až zahulený zvuk, který ji mohutně podporuje a dodává nahrávce onen punc hrubosti. I přesto však zůstává řeč jednotlivých nástrojů srozumitelná, žádný se příliš neztrácí nebo není vytažen do popředí na úkor ostatních.

Vzhledem k vyváženosti těžko říct, která skladba mne oslovila nejvíce, každá má díky proměnlivosti něco do sebe. Od black metalové sypačky “Hunted Pray” přes ambientnější “Kiara” až po závěrečnou “Under the Slag Heap“, temné, uhrančivé dronovky trochu ve stylu Sunn O))). Worlds Grave” mne zase místy příjemně potěšila soundem kytar ve stylu “Kovového háje” od Umbrtky, kterýžto je snad mým nejoblíbenějším albem od plzeňských skartokratů. Verdikt? V rámci scény rozhodně nejde o nic převratného nebo neslyšeného, ale to od debutu snad nikdo nečeká. Přesto se jedná o desku, která by mohla potěšit ucho zběhlého noisaře, stejně jako zarytého blackaře, který touží zkusit něco méně ortodoxního. “Thaw” se totiž s ničím moc nepáře, je tvrdá, špinavá, tajuplná a na debut počertech dobrá a vyspělá. Prostě další kus kvalitní muziky, který se nemá za co stydět.


Další názory:

Tohle je muzika přesně pro mě! Black metal mám hodně rád, experimentální black metal jakbysmet, a když je ten experimentální black metal ještě navíc dobrý, tak tím spíš. Je opravdu potěšující, že Poláci Thaw toto splňují, přestože je jejich stejnojmenná deska regulérním debutem. Podle soundu, jaký kapela na nahrávce dokázala vytvořit, by člověk rozhodně netipoval, že se bude jednat o debutují kapelu, protože je z “Thaw” cítit vyzrálost a jasně vytyčený směr, jakým se chtějí Poláci ubírat. Deska se přelévá mezi řezavým black metal, klidnějšími atmosférickými plochami, zničujícím noisovým výplachem, který dovede patřičně potrápit sluch, až k některým bez přehánění fantastickým momentům na pomezí prvních dvou poloh. Taková se objeví například ve třech čtvrtinách “Ancestors”, nebo třeba ve “World’s Grave” v podobě naléhavě zpívaných pasáží. Každopádně, “Thaw” funguje bezvadně jako celek a bezesporu se jedná o převelice zajímavou záležitost, které by měl svůj sluch věnovat každý, komu nejsou cizí trochu netradičnější formy black metalu.
H.


Jarun

Jarun - Wziemiozstąpienie
Country: Poland
Genre: progressive folk / black metal

Questions: H.
Answers: Zagreus
Number of questions: 16

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Hello, Zagreus! I would like to start the interview with some general facts about the band and about your music. The very first question won’t be much complicated – what does the name of the band, Jarun, actually mean? I couldn’t find its meaning anywhere…

Hello! There’s nothing special about this name. Nothing special is hiding behind it anyway. It’s just a name taken from ancient Slavic mythology. Jarun was poorly known, local deity of vegetation, spring and fertility, known mainly among the eastern Slavs. Little is actually known about him and he’s quite a mysterious figure. But the fact that I took the name from Slavic mythology doesn’t mean that we are actually a “pagan” band although of course we draw inspiration from folklore and tradition. It’s just a strong, good, well sounding name for a band. Short and concise, easy to remember. I’m sorry if anyone was disappointed by this answer ;)

The band was founded in 2010 as an one-man project led by you. Why Jarun didn’t start as a regular band? Did you have problems with finding another musicians? Or did you wanted to express everything only by yourself and just changed your mind with time?

It actually started a little bit earlier. Somewhere around 2008 if I remember correctly. Then after some time I went abroad and the project was suspended till the autumn of 2010. Only then it returned as a full-sized band. Jarun in the beginning was rather a hobby not a serious project. A break from serious music activities. I was just a little bit tired back then. I played in several different bands before, from raw black to technical death metal but unfortunately, all of these bands for many reasons, just fall apart and after each such collapse I had less and less desire to start it from scratch. I guess I just needed a break, but because I still I wanted to play and create, so the idea of a solo project.

As we said, Jarun was founded in 2010, but your first album was released two years later. I couldn’t find any information about possible demos. Did Jarun make any recordings before “Wziemiozstąpienie”, or the album is really your very first official release? If the second option is right, why did it take two years to release it?

Well… you couldn’t find any information about demos because there wasn’t any ;) “Wziemiozstąpienie” is our first recording ever. We didn’t want to waste our time on demos, EP’s etc. but rather to strike immediately at full power with full length album. It took us two years for many reasons. Among other things we just wanted to rehearse it first as thoroughly as possible before we could enter the studio. Then when we actually started recording process it didn’t go as smoothly as we wanted. There were long breaks between recordings of individual instruments etc. At that time we also had no permanent bassist, so we had to ask our friend Mateusz “Mateo” Kotkowski, from the rock band Emergency Pilots for help in recording the parts of that instrument. Also, the production of physical copies of the album itself was somewhat extended. So only in the autumn of 2012 our work on the album has finally come to an end. It took us a long time but it was worth it.

When you first contacted us, you wrote that you try to come up with something new in the genre. I have to confess that I didn’t believe it so much in the beginning because almost everybody claims something similar, however Jarun’s mixture of folk/black metal with prog-rock elements is truly unusual, which is of course great. I’d like to ask how it happened that you started playing such a combination? I guess it might because of an interest both in folk/black and progressive music, is that right?

Partially yes, but this is not the whole truth. My musical interests are very wide and include many widely differing genres. In the case of Jarun I just wanted to try something different, something I have not tried yet. I played in various bands before. Some were better, some worse, but I always tried to find something different in them, mix the brutality with climate, melody with heaviness, simplicity with sophistication. I hope that in the end I have succeeded with Jarun. Black metal is probably the closest genre for me, thing I have always liked and played. As for folk I was born and raised in the mountains and as a result this type of sound has always been close to me ;) Also, progressive influences are not strange to me. I always liked bands like Pink Floyd, King Crimson etc. I’m not saying that Jarun has something to do with them but some openness to a variety of sounds is for us quite common as I believe.

It is also interesting that – as it is written in Jarun’s biography – the project started with rather folk music using traditional instruments. Does it mean that Jarun was purely folk project in the beginning? If so why did you decide to expand the music also with metal. Are there any recordings from this period of the band?

Not really. There was a lot of metal, or more specifically black metal elements in Jarun’s music from the very beginning. But on the other hand, folk influences were much better heard. I used a bunch of traditional folk instruments, traditional melodies and compositional solutions. In fact, these were mostly sound experiments. I recorded parts of flutes, pipes, mouth harp etc. mostly just for fun of doing so. I recorded almost all the material in such form besides bass parts and vocal lines. I put a few songs from that material on our Myspace profile then but now they are no longer available. I still have them on my computer’s hard disk, but rather I’m not going to brag about them. Sound quality is just too low ;)

When we are talking about genres… Encyclopaedia Metallum says that you used to play in a death metal band called Archanger, is that right? I would say that there is a quite apparent difference between death metal and the music you play with Jarun nowadays, isn’t it? What do you think was the cause of such a change? Anyway, why did Archanger split up? And how do you see Archanger’s music from your today’s point of view? I’ve tried to find some previews of the band’s music but didn’t succeed…

Yes. That’s correct again. Archanger was my first “serious” band and it was indeed death metal. But it wasn’t typical, brutal and harsh sounds usually identified with this genre. We tried to combine it with other influences. Music itself was quite melodious and we also tried to connect our approach to death metal with some doom and thrash metal patterns. In fact, there is no huge gap between music of Jarun and Archanger. Of course, not counting the folk part ;) Archanger broke up of very trivial reasons. I think a lot of bands end up in this way. We started to have problems with the equipment, with place for rehearsals and eventually our guitarist moved to another city and band died of natural causes. Typical story. Before it happened we were able to record two demos – “Apostasy” and “Empire”, play some (mostly local) gigs and have a lot of fun ;) We were then young, inexperienced, but full of enthusiasm just the same as our music was. Some things I’m still proud of, other make me laugh a little, but it was an important part of my life and my musical education which taught me a lot. Interestingly, our current singer Meph also appears in the other, death metal band called Formosus, whose guitarist is Gambit, my old friend and former guitarist and co-founder of Archanger. Small world ;)

Jarun

Back to Jarun… you use your native language in the music. I know it’s a little bit cliché question but why did you decide to use Polish not “regular” English? I of course appreciate it because I like when singer sings in his own language, I’m just asking…

I have to admit that it was a difficult decision. Paradoxically, it is easier to write lyrics in a foreign language. You can hide yourself, your thoughts and feelings behind a cloak of foreign words. In addition people do not pay close attention to it as you sing it then and it is easier to focus on the music. On the other hand, it somewhat limits the range of potential public and this is not a good thing if you have something important to say. So I had to choose carefully… Eventually I decided to choose Polish lyrics. It seems to me that they are better suited to the character of the music. Besides, it allows me to reach “deeper”, to write lyrics simply better because, of course I use my mother tongue much better than any foreign one. It turned out that it was a good decision. I met with many opinions about our lyrics and they are all very enthusiastic. Our lyrics are indicated as a very strong element of our album.

Well, let’s talk about “Wziemiozstąpienie” now… There is a symbol in the down right corner of the album’s artwork. I noticed you use this symbol also on some other places (like profile picture on Jarun’s Facebook). Does this symbol have any particular meaning? If so, could you explain it to us? The same question gets also to the mask which is on the left side of the cover…

Very good question. But again, my answer may be a bit disappointing for some. Nothing special hides behind this symbol. It’s only connected to each other, three stylized letter “J” in a circle taken from our logo ;) Something like our graphic symbol. The seal of Jarun ;) I wanted to create a graphic element that immediately will be associated with us. Like Emperor’s “icon E” or Metallica’s “M’s”. That’s all. As for the mask, it was created by our bassist – Radogost. He carved it out of wood, photographed it and then put on the cover. And again, nothing special hides behind it. We were just looking for the interesting theme for the cover, something that would attract attention and at the same time fit into the character of the music and lyrics. I think that we succeeded.

We have already talked about the language. I unfortunately don’t understand Polish so I have absolutely no idea what are your lyrics about, and I also dare to say that most of our readers have the same problem. I can guess some titles’ meaning because Czech and Polish are a little bit similar but it doesn’t reveal much. Could you somehow describe us the basic ideas behind Jarun’s lyrics?

I will do my best, but it will be quite a difficult task. From the beginning, I tried to avoid the typical black metal or pagan themes. I wasn’t going to write about Satan or pagan deities because I’m not a follower of any of them (actually I “follow” myself exclusively ;)) These lyrics are sometimes very personal. Although I use quite often metaphors referring to nature, what some perceive as “pagan”, these lyrics are far from being like that. I am trying to write about important things. Life, death, loneliness, sadness, even of love. I do not want to impose to anyone one specific interpretation of these texts. I would like everyone to understand them in their own way. I understand that this is not easy if you do not know the language, so I’m thinking about translating of all the lyrics into English and placing them somewhere where everyone can read them.

“Wziemiozstąpienie” was self-released. I think it is quite common nowadays when a band releases its albums itself but the reasons for this may differ. Some bands just fail in finding a label, other bands do it purposely because they want to. What were Jarun’s reasons for releasing album themselves? And why did you decided digipack format?

We didn’t even look for any label. From the very beginning we decided to release this album at our own expense. There were many reasons for this. First of all, we did not want lose time. We could record a demo first, send it to a publishers and wait for a response, but it could take a lot of time and probably would have cost us more than self-realising. We believed in our material, we knew that it was good, good enough to put it on the full album straight away. And so we did. I think it was a good decision. In addition, it allowed us to remain independent. We can do everything in our own pace, no one hurries us , no one’s making any demands. For the musician it is an ideal situation. We can concentrate on creating, composing, on our own ideas. As for digipack … Well, I simply like them ;) It’s very comfortable and at the same time, very aesthetic format. Our next release will also probably come in this form. Maybe a little richer, with a booklet, etc.

The album is out for about six months and as far as I noticed, the responses were very positive. I’ve got two questions – first one, are you satisfied with the responses? Second one, did it provoke any label to contact Jarun with a contract? Do you think that the next album could be released with help of a label, or do you plan to continue with releasing Jarun’s music on your own?

You ask if I am satisfied with the response… If I have to be completely honest with you, I’m shocked;) We knew that we were able to make quite nice, decent album but the response to it exceeded our wildest expectations. Great reviews, fan base growing from day to day, concerts where people chant our name and sing our songs – this is all very surprising to us. We did not expect all of this. So yes, I am satisfied completely. As for your second question, we haven’t got any serious proposals so far. But this is not a problem. We don’t really look for any label. We are sending out promo materials almost exclusively to various zines and websites and we are promoting ourselves on our own. With pretty good results so far. Our next album will almost certainly be released by ourselves again.

Another quotation from Jarun’s biography… it is written there that your already started working on a new material. Could you reveal some exclusive information (laughs)? How far are you with the writing? Should we expect any changes compared to “Wziemiozstąpienie”? When do you think the new album could be released?

The material for the new album is almost ready. We still have to fine-tune a few things and rehearse it a little bit more but basically we’re almost ready. We do not know how long the recording process will take, when and where we will be recording it so I can’t tell when the album will really be ready but the compositions are already actually finished. It will be a lot of changes as compared to “Wziemiozstapienie”. The new material is likely to be less folk, but more progressive and alternative and probably a little stronger and heavier at the same time. It’s difficult to say anything for sure. Until we’ll finish recording and mixing this material even for us it will be a mystery. We would like to release it later this year, but it may be difficult to achieve.

Jarun - Wziemiozstąpienie

You were supposed to play in Havířov in our country recently but you cancelled your show. Why did you drop out the event?

We really wanted to play in Havířov. We were invited by the guys from the Havířov – based band Radgorath to play at Evil Melodic Metal Fest in this town. Initially, it seemed that we will play without problems but then it turned out that our drummer will not be able to appear and we were forced to cancel our show. We very much regret it and we hope that in the future we will be able to play in front of Czech audience. We are open to any proposals ;)

Well, we are slowly getting nearer to the end so let’s change the topic a little bit. In past years, many controversial bands which combine black/folk metal with extreme right-winged philosophy appeared in the scene, especially in Eastern Europe and many of them also in your country. It’s clear that Jarun have nothing to do with anything like that but I would like to ask you about what do you think about combining metal music with political issues? Would you prefer a band with controversial opinions (which you don’t have to agree with) or a band whose lyrics are empty and with no soul?

As you rightly noticed, Jarun has nothing to do with any ideology, no matter whether political or religious. And certainly not with the right-wing extremism. We try to keep as far away as possible from such matters and in our music and lyrics deal with a more versatile and universal issues. But that does not mean that we therefore reject completely artists involved in such attitudes. Unless this becomes fanaticism, violence and extremes, so far we accept and respect the views of other artists. Regardless of which side they are. It does not matter whether the left or right, as long as they are sincere in what they do we have respect for them. And yes, I would prefer a band with controversial opinions (even if I don’t agree with them), over a band whose lyrics are, as you put it, “empty and with no soul”. >Metal and rock in general has always been about something important, always had something to say. I think this is exactly what clearly separates good music from the poor one.

Since our countries are bordering I just have to ask if you know and like some Czech bands? And if so, we of course would like to hear which ones (laughs). I guess at least Root and Inferno should be familiar because they belong under one of the finest metal labels in Poland, Agonia Records…

To be honest I love the whole Czech culture ;) Whether we’re talking about art, music, film, or literature, in the works of Czech artists is something that I really like and admire. The specific atmosphere, sensitivity, sense of humor and distance to themselves and their works makes Czechs works absolutely unique and exceptional. I love writers like Bohumil Hrabal, Milan Kundera or Jaroslav Hašek (“Good Soldier Švejk” is one of my favorite books ever ;)), filmmakers like Jiří Menzel, David Ondříček, Petr Zelenka or Jan Švankmajer and of course many musicians. Not only those associated with the metal music. For example, I love the works of Jaromír Nohavica, Čechomor, Lenka Dusilová etc. When it comes to metal, one of my absolute favorite bands is Silent Stream of Godless Elegy. Absolutely fantastic band! In general, in the Czech Republic is a great folk/pagan metal scene with bands like Vesna (Adultery), Trollech, Žrec and many, many more. I have also a few favorites among the veterans of the scene especially Krabathor and Forgotten Silence. We have too little space in this interview to mention them all ;)

Let’s do the last question. How do you see Jarun’s future? I honestly believe that your music has a lot of potential so it could be interesting to hear where you would like to get with Jarun. I guess that becoming a fully professional band is a little bit unlikely but still – what are your ambitions with Jarun for the future? Thank you very much for the interview, we will be looking forward to the new album!

As you said, in this type of music it is difficult to achieve measurable success, earn some money, support yourself from playing. So we rather not planning to become international rock stars ;) But we want to play for as long as possible and make the best music we can just for pure joy of doing so. We want to play shows, record some great albums, meet interesting people and see interesting places. That’s all. We have specific plans only for the next two albums. The first will be, as I said, a bit more metal and progressive at the same time, but the second one, will be rather acoustic with a lot of something that we call alternative neofolk. Only time will tell if we can achieve these plans…

Thank you for the interview and for the interesting questions! Thank you also for your support and kind words about our music. We appreciate it very much. Greetings also for all of your readers and all the Czech fans of good music ;) I hope to see you on concerts in your beautiful country ;)


Jarun

Jarun - Wziemiozstąpienie
Země: Polsko
Žánr: progressive folk / black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Zagreus
Překlad: H.
Počet otázek: 16

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

“Wziemiozstąpienie” od polských Jarun patří k deskám, které nás v letošní roce prozatím nejvíce překvapily… je pravda, že vyšla už loni, ale až letos se nám dostala do rukou a velmi jsme si ji oblíbili, takže po nedávné recenzi celkem logicky následovala i nesmělá nabídka rozhovoru, která byla kapelou přijata, a tak mohlo vzniknout následující povídání. Odpovědí se zhostil kytarista Zagreus…


Ahoj, Zagreusi! Rád bych rozhovor začal nějakými obecnými fakty o kapele a o vaší hudbě. Úplně první otázka nebude příliš komplikovaná – co jméno skupiny, Jarun, vlastně znamená? Nikde jsem nemohl najít jeho význam…

Zdravím! Na tom jméně není nic zvláštního. Nic speciálního se za tím neskrývá. Je to jen jméno převzaté ze slovanské mytologie. Jarun byl nepříliš známý místní bůžek rostlinstva, jara a úrody, je známý především mezi východními Slovany. Vlastně se toho o něm víc docela málo a je to trochu záhadná figura. Ale fakt, že jsem si jméno vybral ze slovanské mytologie, neznamená, že bychom ve skutečnosti byli “pagan” skupinou, ačkoliv si samozřejmě bereme inspiraci z folklóru a tradicí. Je to jen silné, dobré a dobře znějící jméno pro kapelu. Krátké a stručné, lehké na zapamatování. Omlouvám se, jestli tato odpověď někoho zklamala ;)

Skupina byla založena v roce 2010 jako jednočlenný projekt vedený tebou. Proč Jarun nezačali jako regulérní kapela? Měl jsi snad problém se sháněním dalších hudebníků? Nebo ses chtěl všemu věnovat jen sám a časem jsi změnil názor?

Ve skutečnosti to začalo o trochu dříve. Někdy okolo roku 2008, jestli si správně pamatuji. Poté jsem po čase odjel do zahraničí a projekt byl pozastaven až do podzimu 2010. Až tehdy se vrátil jako plnohodnotná skupina. Ze začátku byl Jarun spíše koníček než seriózní projekt. Přestávka od seriózních hudebních aktivit. Byl jsem tehdy trochu unavený. Hrál jsem v několika různých skupinách, od syrového black metalu až po technický death metal, ale naneštěstí se všechny tyto kapely z různých důvodů rozpadly a po každém takovém kolapsu jsem měl menší a menší chuť začínat zase od začátku. Myslím, že jsem jen potřeboval pauzu, ale stále jsem chtěl hrát a tvořit, proto sólový projekt.

Jak jsme již řekli, kapela byla založena v roce 2010, ale vaše první album bylo vydáno až o dva roky později. Nemohl jsem nikde najít informace o případných demosnímcích. Nahráli něco Jarun před “Wziemiozstąpienie”, nebo je toto album skutečně vaší první oficiální nahrávkou? Pokud je ta druhá možnost správně, proč vám jeho vydání trvalo celé dva roky?

No… informace o demech jsi nemohl najít, protože žádná nejsou ;) “Wziemiozstąpienie” je naše první nahrávka vůbec. Nechtěli jsme ztrácet svůj čas s demosnímky, EPčky atd., ale radši udeřit hned v plné síle s dlouhohrajícím albem. Dva roky to trvalo z mnoha důvodů. Chtěli jsme to nejdříve důkladně nazkoušet, jak jen to bylo možné, než jsme se vydali do studia. Pak když jsme opravdu s nahráváním začali, nešlo to tak hladce, jak jsme chtěli. Mezi natáčením jednotlivých nástrojů byly dlouhé přestávky atp. V této době jsme také neměli stálého baskytaristu, takže jsme museli požádat našeho kamaráda Mateusze “Mateo” Kotkowskiho z rockové skupiny Emergency Pilots, aby nám s nahráváním partů tohoto nástroje pomohl. Také výroba fyzických kopií desky se trochu protáhla. Takže až na podzim 2012 byla naše práce na albu u konce. Trvalo nám to dlouho, ale stálo to za to.

Když jsi nás poprvé kontaktoval, napsal jsi, že se snažíte ve svém žánru přijít s něčím novým. Musím se přiznat, že jsem tomu zpočátku příliš nevěřil, protože skoro každý tvrdí něco podobného, ale vaše kombinace folk/black metalu s prog-rockovými elementy je opravdu nezvyklá, což je samozřejmě skvělé. Chtěl bych se zeptat, jak k tomu došlo, že jste začali hrát takovou kombinaci? Hádám, že by mohlo jít o zálibu ve folk/blacku i progresivní hudbě, je to tak?

Částečně ano, ale není to celá pravda. Mé hudební chutě jsou rozsáhlé a obsahují mnoho velmi se odlišujících žánrů. V případě Jarun jsem chtěl zkusit něco jiného, něco, co jsem doposud nezkusil. Hrával jsem v různých kapelách. Některé byly lepší, některé horší, ale vždy jsem se v nich snažil hledat něco odlišného, kombinovat brutalitu s lehkostí, melodie s tvrdostí, jednoduchost s propracovaností. Doufám, že jsem v tomto nakonec uspěl s Jarun. Black metal je mi pravděpodobně nejbližším žánrem, vždy jsem jej měl rád a hrál jsem jej. Co se týče folku, narodil jsem se a vyrostl jsem v horách, takže ve výsledku mi byl tento druh hudby vždy blízký ;) Také progresivní muzika mi není cizí. Vždy jsem měl rád skupiny jako Pink Floyd, King Crimson atp. Netvrdím, že by s nimi Jarun měli něco společného, ale věřím, že sdílíme otevřenost různým zvukům.

Je také zajímavé – jak je napsáno v biografii Jarun – že projekt začal spíše jako folková hudba s využitím tradičních nástrojů. Znamená to tedy, že Jarun byl zpočátku čistě folkový projekt? Pokud ano, proč ses rozhodnul rozšířit zvuk i o metal. Existují nějaké nahrávky z tohoto období?

Ne úplně. V hudbě Jarun bylo již od úplného začátku hodně metalu, jmenovitě tedy black metalu. Ale na druhou stranu, folkové vlivy byly mnohem znatelnější. Používal jsem několik tradičních folkových nástrojů, lidových melodií a kompozičních řešení. Ve skutečnosti šlo hlavně o experimentování se zvukem. Nahrál jsem party píšťal, dud, foukací harmoniky atd., většinou jen pro zábavu ze hry. Skoro všechen materiál jsem tak natočil, kromě basových partů a vokálních linek. Několik songů jsem pak umístil na náš MySpace, ale už nejsou k dispozici. Stále je mám na harddisku svého počítače, ale už se s nimi chlubit nebudu. Kvalita zvuku je totiž docela nízká ;)

Když se bavíme o žánrech… Encyclopaedia Metallum tvrdí, že jsi hrával v death metalové kapele s názvem Archanger, je to tak? Řekl bych, že mezi death metalem a hudbou, jakou dnes hraješ s Jarun, je docela znatelný rozdíl, není to tak? Co je důvodem takové změny? Mimochodem, proč se Archanger rozpadli? A jak se hudbu Archanger vnímáš z dnešního pohledu? Zkoušel jsem najít nějaké ukázky hudby, ale nic jsem nenašel…

Ano, je to tak. Archanger byla moje první “seriózní” kapela a opravdu to byl death metal. Ale nebyl to typický brutální a hrubý sound, jaký je v žánru běžný. Pokoušeli jsme se o kombinaci s dalšími vlivy. Samotná muzika byla docela melodická a také jsme svůj přístup zkoušeli propojit s náznaky doom a thrash metalu. Ve skutečnosti mezi hudbou Archanger a Jarun není tak obrovský rozdíl. Nepočítaje folkové party, samozřejmě ;) Archanger se rozpadli z velmi triviálních důvodů. Řekl bych, že spousta skupin tímhle způsobem končí. Začali jsme mít problémy s vybavením, s místem pro zkoušky a nakonec se kytarista odstěhoval do jiného města, takže kapela samovolně odumřela. Typická historka. Než se tak stalo, nahráli jsme dvě dema – “Apostasy” a “Empire” – odehráli pár (převážně lokálních) koncertů a užili si spoustu srandy ;) Byli jsme mladí, nezkušení, ale plní entusiasmu, stejně jako naše hudba. Na některé věci jsem stále pyšný, některé mě trochu rozesmívají, ale byla to důležitá část mého života a moje hudební škola, která mě dost naučila. Zajímavé je, že náš současný zpěvák Meph také účinkuje v další death metalové skupině s názvem Formosus, jejíž kytarista je Gambit, můj starý přítel a bývalý kytarista a spoluzakladatel Archanger. Svět je malý ;)

Jarun

Zpátky k Jarun… v hudbě používáte svůj rodný jazyk. Vím, že je to trochu klišé otázka, ale proč jste se rozhodli používat polštinu, ne “regulérní” angličtinu? Samozřejmě se mi to líbí, protože mám rád, když zpěvák zpívá ve svém jazyce, jen se ptám…

Musím připustit, že to bylo těžké rozhodnutí. Paradoxně je lehčí psát texty v cizím jazyce. Můžeš sebe a svá slova úkryt pod rouškou cizích výrazů. Kromě toho tomu lidí příliš pozornosti nevěnují, když zpíváš, takže se můžeš soustředit na muziku. Na druhou stranu to poněkud limituje rozsah potencionálního publika a také to není moc dobré, když máš něco důležitého ke sdělení. Vybíral jsem tedy opatrně… a nakonec jsem zvolil texty v polštině. Zdá se mi, že se lépe hodily k charakteru naší hudby. Mimoto mi to umožňuje dostat se “hlouběji”, jednoduše psát lepší texty, protože samozřejmě svůj mateřský jazyk ovládám lépe než ten cizí. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Setkal jsem se s mnoha názory na naše texty a všechny byly nadšené. Naše texty se jeví být silnou stránkou desky.

Inu, pojďme se nyní bavit o “Wziemiozstąpoenie”… Na obalu alba je v pravém dolním rohu symbol. Všiml jsem si, že tento symbol používáte také na dalších místech (např. profilový obrázek na Facebooku Jarun). Má tento symbol nějaký konkrétní význam? Pokud ano, mohl bys nám jej objasnit? Stejná otázka pak směřuje také na masku na levé straně obalu.

Velmi dobrá otázka. Moje odpověď ale opět může být pro někoho trochu zklamání. Za symbolem se neskrývá nic zvláštního. Jsou to jenom do kruhu vzájemně propojená písmena “J” z našeho loga ;) Něco jako naše grafická značka, pečeť Jarun ;) Chtěl vytvořit grafický prvek, který s námi bude okamžitě spojován. Něco jako “icon E” u Emperor nebo písmena “M” u Metallicy. To je celé. Co se týče masky, tu vytvořil náš baskytarista – Radogost. Vydlabal ji do dřeva, vyfotil a umístil na obálku. A opět nejde o nic speciálního. Jen jsme hledali nějaký zajímavý námět na přebal, něco, co by upoutalo pozornost a zároveň pasovalo k charakteru hudby a textů. Myslím, že se nám to povedlo.

Už jsme mluvili o jazyce. Bohužel ale polsky nerozumím, takže nemám žádnou představu, o čem vaše texty jsou, a dovolím si tvrdit, že většina našich čtenářů bude mít stejný problém. Zvládnu odhadnout význam některých názvů, protože čeština a polština jsou trochu podobné, ale moc to toho neřekne. Mohl bys nám nějak popsat základní myšlenky v textech Jarun?

Budu se snažit, ale jde o docela těžký úkol. Od začátku se snažím vyhnout se běžným black metalovým nebo pohanským tématům. Nechtěl jsem psát o Satanovi nebo pohanských božstvech, protože nejsem příznivec ani jednoho (vlastně jsem “příznivec” výhradně sám sebe ;)). Tyto texty jsou občas velmi osobní. Ačkoliv často používám metafory odkazující na přírodu, což někteří chápou jako “pagan”, mají ty texty do něčeho takového daleko. Život, smrt, osamění, smutek, dokonce láska. Nechci nikomu nutit určitou interpretaci těch textů. Budu radši, když jim každý porozumí sám svým vlastním způsobem. Chápu, že to není lehké, pokud neznáš jazyk, takže přemýšlím o překladu všech textů do angličtiny a jejich umístění někam, kde si je bude moct každý přečíst.

“Wziemiozstąpienie” jste si vydali sami. Řekl bych, že už je dnes docela běžné, že si kapely vydávají alba samy, ale důvody se můžou různit. Některé skupiny jen nemohou sehnat label, jiné to dělají záměrně, protože chtějí. Co byly důvody Jarun, že si desku vydali sami? A proč jste se rozhodli pro formát digipacku?

Ani jsme žádný label nehledali. Už na začátku jsme se rozhodli, že album vydáme na vlastní náklady. Důvodů bylo hodně. Zaprvé, nechtěli jsme ztrácet čas. Mohli jsme nejdříve natočit demo, rozeslat jej vydavatelům a čekat na odpověď, ale zabralo by to hodně času a pravděpodobně by nás to stálo víc než samovydání. Svému materiálu jsme věřili, věděli jsme, že je dobrý, dost dobrý na to, abychom jej použili rovnou na plnohodnotnou desku. A tak jsme to udělali. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Navíc nám to umožnilo zůstat nezávislí. Můžeme vše dělat vlastním tempem, nikdo nás nehoní, nikdo na nás nemá požadavky. Pro hudebníka je to ideální stav. Můžeme se soustředit na tvorbu, skládání, na vlastní nápady. Co se digipacku týče… jednoduše je mám rád ;) Je to velmi komfortní a zároveň estetický formát. Naše příští nahrávky pravděpodobně vyjde také v tomto formátu. Možná trochu bohatší, s bookletem atd.

Album je venku asi šest měsíců a co jsem zatím zaznamenal, ohlasy jsou velice pozitivní. Mám dvě otázky – zaprvé, jsi spokojen s odezvou? Zadruhé, nevyprovokovalo to nějakou firmu, aby Jarun kontaktovala s nabídkou? Myslíš, že by další deska mohla vyjít s pomocí nějaké firmy, nebo plánujete hudbu Jarun dále vydávat na vlastní pěst?

Když se ptáš, jestli jsem spokojený s odezvou… musím k tobě být úplně upřímný, jsem šokován ;) Věděli jsme, že budeme schopní vytvořit docela pěkné, solidní album, ale odezva předčila naše největší očekávání. Skvělé recenze, den ode dne rostoucí fanouškovská základna, koncerty, kde lidé skandují naše jméno a zpívají naše písně – to je pro nás velmi překvapující. Nic z toho jsme nečekali. Takže ano, jsem naprosto spokojen. Co se týče druhé otázky, žádné seriózní nabídky nemáme. Ale to není problém. Vlastně se po labelu nesháníme. Rozesíláme promo materiály téměř výhradně různým zinům a stránkám a propagujeme se sami. S prozatím velmi dobrými výsledky. Naši další desku si s největší pravděpodobností opět vydáme sami.

Další citace z biografie Jarun… je zde napsáno, že jste již začali pracovat na novém materiálu. Mohl bys prozradit nějaké exkluzivní informace (smích)? Jak daleko jste se skládáním? Máme očekávat nějaké změny oproti “Wziemiozstąpienie”? Kdy myslíš, že by nové album mohlo vyjít?

Materiál na novou desku je už téměř hotový. Pořád musíme pár věcí trochu doladit a ještě trochu více zkoušet, ale v základě jsme téměř připraveni. Nevíme, jak dlouho bude nahrávací proces trvat, kdy a kde budeme natáčet, takže nemůžu říct, kdy bude album dokončené, ale samotné kompozice jsou už hotové. Oproti “Wziemiozstąpienie” bude spousta změn. Nový materiál bude pravděpodobně méně folkový, ale více progresivní a alternativnější a nejspíše trochu silnější a tvrdší zároveň. Ještě to říct jistě. Dokud nedokončíme nahrávání a mixování, bude to záhada i pro nás. Rádi bychom to vydali v průběhu tohoto roku, ale možná to bude těžko to stihnout.

Jarun - Wziemiozstąpienie

Měli jste hrát nedávno hrát v Havířově v naší zemi, ale svůj koncert jste odřekli. Proč jste se akce nezúčastnili?

Opravdu jsme v Havířově chtěli hrát. Pozvali nás kluci z havířovské skupiny Radgorath, abychom v jejich městě vystoupili na Evil Melodic Metal Festu. Zpočátku to vypadalo, že budeme bez problémů hrát, ale pak se ukázalo, že náš bubeník nebude schopen vystoupit, a tak jsme byli nuceni koncert odříct. Velice toho litujeme a doufáme, že v budoucnosti budeme moct vystoupit i před českým publikem. Jsme otevřeni jakýmkoliv nabídkám ;)

Pomalu se blížíme ke konci, tak pojďme trochu změnit téma. V posledních letech se na scéně objevilo množství kontroverzních skupin, které kombinují black/folk metal s extrémně pravicovou filozofií, hlavně ve východní Evropě a spousta z nich i ve vaší zemi. Je jasné, že Jarun s něčím takovým nemají nic společného, ale chtěl bych se tě zeptat, co si myslíš o míchání metalové hudby a politiky? Dal bys přednost skupině s kontroverzními názory (s nimiž ani nemusíš souhlasit), nebo skupině, jejíž texty jsou prázdné a bez duše?

Jak sis správně všimnul, Jarun nemají nic společného s jakoukoliv ideologií, je jedno, jestli politickou nebo náboženskou. A už vůbec ne s pravicovým extremismem. Snažíme se od takových věcí držet tak daleko, jak jen to jde, v naší hudbě a našich textech se zabýváme všestrannými a univerzálními tématy. To ovšem neznamená, že bychom absolutně neuznávali umělce, kteří se podobnými věcmi zabývají. Dokud nejde o fanatismus, násilí a extrémy, akceptujeme a respektujeme pohled jiných umělců. Bez ohledu na to, z jaké jsou strany. Nezáleží na tom, jestli jsou nalevo nebo napravo, ale dokud jsou upřímní v tom, co dělají, tak to respektujeme. A ano, radši bych dal přednost kapele s kontroverzními názory (i když s nimi nesouhlasím) před skupinou, jejíž texty jsou, jak jsi řekl, “prázdné a bez duše”. Metal a rock vždy obecně byly o něčem důležitém, vždy měly co říct. Myslím, že tohle je to, co odděluje dobrou hudbu od té špatné.

Vzhledem k tomu, že naše země sousedí, musím se zeptat, jestli znáš a máš rád nějaké české skupiny? A pokud ano, samozřejmě bychom rádi slyšeli jaké (smích). Hádám, že minimálně Root a Inferno by měli být povědomí, když patří pod jeden z nejlepších metalových labelů vaší země, Agonia Records…

Abych byl upřímný, mám rád celou českou kulturu ;) Ať už se bavíme o umění, hudbě, filmu nebo literatuře, v dílech českých umělců je něco, co mám opravdu rád a co obdivuji. Specifická atmosféra, vnímavost, smysl pro humor a odstup od sebe sama a své práce činí česká díla absolutně unikátní a výjimečná. Miluji spisovatele jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo Jaroslav Hašek (“Dobrý voják Švejk” je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec ;)), filmaře jako Jiří Menzel, David Ondříček, Petr Zelenka nebo Jan Švankmajer a samozřejmě i spoustu hudebníků. Nejen ty, kteří jsou spojeni s metalovou hudbou. Například miluji počiny Jaromíra Nohavici, Čechomoru, Lenky Dusilové atd. Když přijde na metal, jedna z mých úplně nejoblíbenějších skupin je Silent Stream of Godless Elegy. Naprosto fantastická kapela! Obecně je v České republice výborná folk/pagan metalová scéna s kapelami jako Vesna (Adultery), Trollech, Žrec a mnoha, mnoha dalšími. Mám své oblíbence i mezi veterány scény, zejména Krabathor a Forgotten Silence. Je tu v rozhovoru ale málo místa na to, abych je zmínil všechny ;)

Pojďme na poslední otázku. Jak vidíš budoucnost Jarun? Upřímně si myslím, že má vaše muzika spoustu potenciálu, takže by bylo zajímavé vědět, kam se s Jarun chcete dostat. Hádám, že stát se plně profesionální kapelu je poněkud nepravděpodobné, ale i tak – jaké jsou ambice Jarun do budoucna? Mnohokrát díky za rozhovor a budeme se těšit na další desku!

Jak jsi zmínil, v tomto typu hudby je obtížné dosáhnout nějakého měřitelného úspěchu, vydělat nějaké peníze, zaopatřit se hraním. Takže kariéru mezinárodních rockových hvězd radši neplánujeme ;) Chtěli bychom ale hrát tak dlouho, jak to bude možné, dělat nejlepší hudbu, jaké jsme schopni, jen pro tu radost z hraní. Chtěli bychom hrát koncerty, nahrávat výborná alba, potkávat zajímavé lidi a navštívit zajímavá místa. To je celé. Máme konkrétní plány na další dvě desky. Ta první, jak už jsem řekl, bude více metalová a progresivní zároveň, ale ta druhá bude spíše akustická se spoustou něčeho, co bychom mohli nazvat alternativním neofolkem. Jen čas ukáže, jestli se nám to podaří uskutečnit…

Díky za rozhovor a za zajímavé otázky! Také díky za podporu a za milá slova o naší hudbě. Velmi si toho vážíme. Také zdravíme všechny vaše čtenáře a české příznivce dobré hudby ;) Snad se někdy uvidíme na koncert ve vaší krásné zemi ;)


Hate – Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity

Hate - Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.1.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Watchful Eye of Doom
02. Eternal Might
03. Alchemy of Blood
04. Timeless Kingdom
05. Festival of Slaves
06. Sadness Will Last Forever
07. Solarflesh
08. Endless Purity
09. Mesmerized

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6,5/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud má člověk alespoň letmé povědomí o polské death metalové scéně, jméno Hate mu zcela určitě není neznámé. Vedle slovutných Vader a Behemoth jsou to totiž právě Hate, kdo doplňuje velkou žánrovou trojku v rámci polské scény. Jenže ti samí Hate mají oproti oběma svým zmíněným souputníkům poněkud odlišnou a troufám si říci ne až tak záviděníhodnou pozici. Přes všechny své poctivě odsloužené roky a hromadu práce, kterou za sebou zanechali, se jim doposud nepodařilo překročit stín Behemoth, z jejichž vykrádání jsou často a neprávem obviňováni, a je smutnou skutečností, že když se řekne Hate, asi první věc, která člověka napadne, je něco ve smyslu “ti druzí Behemoth“. Už to samotné zařazení na druhou pozici a náznak zaměnitelnosti produkované hudby pak mají nutně za následek, že je na Hate i v rámci první polské ligy nahlíženo jako na tak trochu druhořadou kapelu, i když si to vlastně nezaslouží a léta se snaží o změnu tohoto statutu. Předchozímu pokusu s názvem “Erebos” se toto i přes nezpochybnitelné kvality nepodařilo, takže dva a čtvrt roku nato přichází do ringu novinka “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity”, obtěžkána tím samým nelehkým úkolem…

První věci, kterou by bylo stran “Solarflesh” záhodno objasnit, je zřejmě donekonečna propíraná podobnost hudby Hate a hudby Behemoth. Tady to asi nemá smyl dlouho okecávat, takže pravím, že i “Solarflesh” zní vesměs podobně jako cokoli, co Behemoth vypustili v posledních letech. Přesto však v žádném případě nelze tvrdit, že by se jednalo o vykrádačku. Ano, muzika je to podobná, ale ne až zas tak podobná, aby při troše času a soustředění nevypluly na povrch jisté charakteristiky, které by se daly označit za sice nepříliš zřetelný, ale přesto existující unikátní skladatelský rukopis, kterým se nové dílo skvadry okolo leadera Adama Buszka (nebo Adama the First Sinnera, chcete-li) odlišuje od děl Nergalovy party. Jednotlivých důvodů, které ústí v takový výsledek, mi po řadě poslechů vykrystalizovalo hned několik, ale jejich výpis nečekejte. Všechny, nebo alespoň jejich drtivá většina se objeví v následujícím textu, a bylo by ode mě nekolegiální připravit některé z vás o sladké plody zjišťování skutečného stavu věcí tak okatě.

Teď už ale k samotnému jádru pudla. V uplynulých měsících se Hate v řadě rozhovorů netajili tím, jak perfekcionisticky k tvorbě “Solarflesh” a všeho souvisejícího přistupovali. A i když to mohlo znít jako klasické oslavné tlachy na adresu nového dítka, tentokrát se od nich realita moc neliší. Napovídá tomu už perfektní artwork, kterým se deska honosí, a i po produkční stránce je na první poslech znát každá kapka krve a potu, která byla ve studiu prolita. Zvuk je opravdu nesmírně technicky vyspělý, členitý a přitom ne umělý, jak se občas ke škodě rozličných nahrávek stává. Bohužel se však nemohu zbavit lehkého leč vtíravého dojmu, že pro všechnu tu finesu se drobátko pozapomnělo na animálnost a drtivý sound kytar, které mi připadají o nepatrný kousek méně bezprostřední, než jak bych si představoval. Na druhou stranu to ale může být zaprvé mým pokřiveným vkusem, zadruhé to v žádném případě není kdovíjaká tragedie a zatřetí se to netýká zdaleka všech kytarových linek, co jich na desce jenom je. Třeba ty svérázně zvonivé a s hrubým základem příjemně kontrastující pasáže, které se většinou objevují jako doplněk hlavního riffu, jsou po zvukové (a vlastně nejen po té) stránce provedené vpravdě vynikajícím způsobem.

Jak je na tom samotná muzika? Všelijak. Objektivně řečeno je “Solarflesh” i po kompoziční stránce nesmírně vysoko, a ať už vezmu a rozeberu snad jakýkoli dílčí prvek desky, nenacházím moc důvodů tvrdit opak. Riffy jsou patřičně silné a slovutné polské škole nedělají ani v nejmenším ostudu. Hate se nemusí stydět ani za bicí, které mi sice v paměti neulpěly díky kdovíjak převratným pasážím, a kdo nemá rád blast beaty, asi s nimi bude trochu válčit, ale celek ženou vpřed slušně, ničím nezaostávají a se zbytkem muziky fungují velmi dobře. Co mě velice potěšilo, to je způsob, jakým se podařilo zpracovat melodie. Právě melodie jsou jednou z těch odlišností, o kterých jsem mluvil výše, a dost možná proto je pokládám za jeden z nenápadných, ale nesmírně důležitých prvků “Solarflesh”. Nenechte se však zmást, “Solarflesh” není žádný melodeath ale pořádně drsný blackened death. Užité melodie (většinou v režii kytarové sekce) si s ním však nejen že nepřekáží, ale jde o ukázkovou symbiózu, ze které celek velmi citelně profituje. Nejinak jsou na tom příspěvky hostující zpěvačky Androniki Skoula (spolupracovala třeba s řeckými Rotting Christ), která svým jedinečným vokálem ozdobila intro “Watchful Eye of Doom” a závěrečný song “Mesmerized”, a nesmím zapomenou rovněž na několik pasáží, které ozvláštňuje použití buď samplů nebo exotických hudebních nástrojů. To všechno nepůsobí ani trochu nepatřičně a pomáhá to budovat sice ne moc do očí bijící, ale přesto přítomný a velmi sympatický odér mystiky, který se okolo desky vznáší.

Co je tedy na “Solarflesh” špatně, jak jsem letmo naznačil v úvodu předchozího odstavce? Zdálo by se, že nic, ale přesto se něco najde, a je to docela významná, byť poměrně individuální věc. Realita je bohužel taková, že aby modelový posluchač dovedl ocenit nezpochybnitelné kvality “Solarflesh”, musí nejprve vytěsnit z hlavy hudbu Behemoth a dát si pořádný poslechový maraton, který vzniknuvší místo zaplní. V opačném případě si totiž desky jen sotva užije, dost pravděpodobně se bude fest nudit a nebude schopen se zbavit dojmu, že poslouchá nějaké divné Behemoth, kterým něco chybí. A že ve skutečnosti poslouchá opravdu povedené Hate (čímž nechci ani v nejmenším implikovat, že by dobrá deska Hate byla na úrovni špatné od Behemoth), k tomu by bez patřičné trpělivosti nemusel vůbec dojít….

Jak vidno, Hate se ani tentokrát přes veškerou poctivou snahu a její hodnotný výsledek nepodařilo jasně vytyčit jejich výsostné výrazové území a nejméně do další desky se tak stigmatu druhých Behemoth jen sotva zbaví. Přesto apeluji na čtenáře téhle recenze, aby se pokusili “Solarflesh”, respektive Hate samotným dát šanci nebo dvě. Ona je to totiž opravdu moc dobrá hudba a v době trhu přesyceného odpadem by byla velká škoda nechat si proplout dobrou desku mezi prsty. Věřte mi tedy, když říkám, že cesta k “Solarflesh” vede skrz posluchačovu hlavu. Jedině tak si totiž přijdou na své i uši…


Další názory:

O novince Hate všude slyším, jak je to super deska. Což o to, ona vlastně ve své podstatě je, vše tu je na nejvyšší úrovni – excelentní zvuk, skvělé instrumentální výkony, skladatelské nápady, atmosférické vsuvky, jako třešnička na dortu povedený přebal. Vše na první pohled vypadá naprosto v pořádku, přesto mne “Solarflesh” příliš nebaví. Formálně jsou všechny dílky skládačky na správném místě a zapadají do sebe, nicméně hudbu po formální stránce hudbu hodnotit nejde, protože o tom to prostě není, a z tohoto pohledu u mě “Solarflesh” dojíždí, ačkoliv teoreticky by mě to bavit mělo. Možná je problém v tom, že je to až přespříliš dokonalé a chybí tomu taková ta uvěřitelnost, díky níž dodnes bodují zvukově i instrumentálně zprasené věci starší 20 a více let. Kromě toho Hate samozřejmě moc nepřidává ani jejich kostlivec ve skříni v podobě Behemoth… obě kapely sice hrají přibližně stejně dlouho a k v podstatě stejnému zvuku se obě dopracovaly postupně, nicméně jen jedna z nich je ta slavná a uznávaná, a vzhledem k tomu, že Hate to nejsou, jsou právě oni odsouzeni do role těch, kdo jsou ti neoriginální. Aby však nevznikl dojem, že je “Solarflesh” průser, to rozhodně není, naopak je to velmi solidní práce, jen mně osobně to z výše nastíněných důvodů nic moc nedává…
H.

Hate

Majestátní death metal behemothovského střihu, to by vlastně mohlo zavánět spokojeností ne? Ale já spíš vůbec nevím, co si o té desce myslet. Jasně, je to kvalitně zahrané, brilantní zvuk, potřeby žánru to splňuje dokonale. Jenže ty Behemoth tam prostě slyším až moc. Zní mi to strašně nepůvodně, přestože je album rozhodně postaveno na silných skladbách a nápadech. Obecně nejvíce vítám větší důraz na melodické linky. Na mě osobně nejvíc zapůsobila zlověstně valivá “Timeless Kingdom” s krásnou dohrávkou nebo další střednětempá atmosférická “Sadness Will Last Forever”. V těchto momentech mi totiž zní Hate nejpřesvědčivěji, mají tu totiž prostor vyhrát si s atmosférou, na které je album z velké části postavené. Jakmile ale začnou švihat blastbeaty a rychlá tempa, už se nemám moc čeho chytat. Nemůžu si pomoci. Nicméně Poláci mají své řemeslo zvládnuté opravdu na jedničku a deska nenudí. Jen se zbavit toho až přílišného odéru Behemoth. P. S. Bonusy stojí za hovno.
Stick


Jarun – Wziemiozstąpienie

Jarun - Wziemiozstąpienie
Země: Polsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 16.3.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Wziemiozstąpienie
02. Deszcz
03. Prawdy ulotne
04. Przebudzenie
05. Niech moje słowa będą ogniem
06. Powrót
07. Zamieć
08. I znowu zima…

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jarun

Co se metalové hudby ve střední Evropě týče, polská scéna patří k těm nejproslulejším a čítá jak světově proslulé prvoligové kapely, tak řadu undergroundových skvostů, které dělají radost jen nemnoha zasvěceným. Každá další příležitost přijít do styku s doposud neznámou polskou kapelou tedy s sebou nese reálnou možnost, že se posluchači dostane přinejmenším obstojného zážitku. A už jen proto apeluji na čtenáře, aby se nechali touto recenzí nalákat alespoň k letmému poslechu desky, která je dnes na pořadu dne. Ona deska se jmenuje “Wziemiozstąpienie”, jde o debut polské kapely Jarun, která se pohybuje ve vodách folk metalu, a nyní je na řadě ujasnit si, s jakou se tam pohybuje grácií…

Nebyla by to však správná recenze folk metalové desky, kdybych si již tradičně nerýpnul do kvalitativního stavu žánrové scény. Tentokrát to však ke čtenářově potěše nebudu kdovíjak okecávat a spokojím se s konstatováním, že Jarun chvála bohu rozšiřují nepočetné řady toho folk metalového tábora, který neklade vykazování příjmů na první místo, a to většinou na úkor produkce kvalitní hudby. Co je nesmírně důležité – Jarun nejenže se vyvarovali tohoto rozšířenému neduhu, ale navíc produkují muziku tak neotřelou, že mě nenapadá ani jediná jiná kapela, k jejíž tvorbě bych ji mohl přirovnat. Jejich hudba totiž v praxi naplňuje představu většiny obeznámených jedinců o pojmu folk metal jen částečně. Z velmi obecného hlediska by se dalo říct, že se na “Wziemiozstąpienie” mísí ta black metalovější tvář folk metalu s akustickými příspěvky blíže nespecifikovaných strunných nástrojů, a to tak, že se nedá úplně jasně říct, že by jedna z těchto složek převažovala. Jednou dominuje ta, jindy ona, tu jsou obě v rovnováze a vkusně se doplňují. Vzhledem k péči, jaké se dotyčným nástrojům dostalo z rukou skladatelů, je však takový popis zcela vágní a nic neříkající. Ano, jsou zde přítomné úderné a svérázně melodické folk/blackové kytarové smršti, jejichž specifickou podobou si vybudovaly renomé třeba irské žánrové kapely, a stejně tak nechybí ani dominující, případně jen podkreslující akustické brnkačky, dodávající celku značnou dávku života. V trochu omezenější míře se dostalo i na svéráznou slovanskou atmosféru (byť ta pochmurně black metalová má zde mírně navrch), ale nic z toho přes svoje nezpochybnitelné kvality nedělá hudbu Jarun tím, čím je a čím mezi zástupy jiných vyniká. To tajuplné “něco” není nic jiného, než zřetelné progresivní prvky, které na “Wziemiozstąpienie” sice na posluchače nepadají po tunách z každé skladby, ale alespoň v omezené míře prostupují drtivou většinou desky, a když se ukážou ve své plné kráse, nezbývá než hodně uznale přikývnout.

Takže tedy ani ne tak folk metal jako spíše progressive rock/folk black metal? Škatule je to sice ohyzdná a slovní opis by byl mnohem malebnější, ale jádro téhle muziky definuje vcelku výstižně. Aby však nedošlo k nějaké mýlce, je záhodno zdůraznit, že nejde zase o žádné přehnané floydoviny ale vskutku poctivou fúzi všeho výše zmíněných s tím, že výraz desky osciluje mezi spíše folk/blackovou polohou a spíše prog rockovou polohou. A konečně – obě polohy nabízí opravdu solidní přísun přinejhorším velmi slušné muziky, jejíž kvality se dají jen sotva zpochybňovat. A proč taky, když blackovým jízdám nechybí hutná atmosféra ani tah na branku, progresivní hrátky zase dovedou člověka velmi spolehlivě zamotat do svých osidel, a to vše dohromady funguje naprosto přirozeně, nenuceně, uvěřitelně a upřímně? V takových podmínkách pak už není vůbec složité užívat si řadu vynikajících obratů a konkurenceschopných nápadů, kterými deska oplývá. Na “Wziemiozstąpienie” je zkrátka z každé noty znát, že je dílem lidí, kteří nejen že jsou zdatnými muzikanty, ale především jim nechybí jasná vize a skladatelské dovednosti, které určují výslednou podobu materiálu, jenž jim vzniká pod rukama.

Jarun - Wziemiozstąpienie

“Wziemiozstąpienie” je pestré a přesto velice vyrovnané album, takže vybírat nějaký zřetelný vrchol nebo přešlap není moc jednoduché a snad ani úplně žádoucí. Přesto si to neodpustím a poukážu na trojici skladeb “Niech moje słowa będą ogniem”, “Powrót” a “Zamieć”. První může platit za ukázku, s jakou finesou se Jarun umí opřít do rozmáchlého folk/black metalu, druhé dvě pak ukazují, jak zdařile může zdánlivě podivná kombinace progresivního rocku a folk metalu působit v praxi. Zbývajících pět skladeb však těm jmenovaným rozhodně nedělá ostudu, takže si dovedu živě představit, že jiní posluchači si jistě najdou svoje oblíbené kusy i mezi nimi. A nebyl by to vskutku žádný div, protože tihle Poláci se se svojí prvotinou opravdu vytáhli, a stvořili desku, která by mohla jméno Jarun minimálně na undergroundové scéně zapsat do povědomí nemalého počtu fanoušků. Troufám si tvrdit, že pokud je toto první krok na cestě, která Jarun – jak já osobně doufám – čeká, třeba rovnou s tím druhým bychom se mohli dočkat opravdu výborného zážitku. Když o tom tak přemýšlím, tak je to vlastně dost pravděpodobné, když už ten stávající totiž nabízí řádově větší hodnotu, než desítky a stovky bezpohlavních pokusů z dílny jiných, byť nesrovnatelně zavedenějších…


Další názory:

Téhle desce jsem zpočátku moc nevěřil, ale nakonec mě debut “Wziemiozstąpienie” od polských Jarun o svých kvalitách přesvědčit dokázal a vyklubala se z něj deska, která je rozhodně hodna pozornosti. Jarun nabízejí folk metal, nicméně je jedním dechem nutné dodat, že to rozhodně není obyčejný a tuctový folk metal, ba právě naopak. Jarun tento žánr okořenili trochou black metalu, což by ještě samo o sobě tak úctyhodné nebylo, a obrovskou porcí nápaditosti, progrese a neotřelosti – a to už úctyhodné je. “Wziemiozstąpienie” je doslova narvané výbornými nápady, atmosférou, je velmi zábavná a v mnohých ohledech dokáže opravdu překvapovat; přelévá se od black metalových výjezdů přes folkové mezihry až k prog rockovým pasážím, po cestě nabere vše okolo, oklikou se vrátí zpátky a s další písničkou jde zase jinou cestou. Čím více se nahrávka blíží ke svému konci, tím víc po trochu ostřejším začátku zajíždí do progresivnějších vod, nicméně i v první polovině je rozhodně co poslouchat. Za vrcholy bych asi označil “Deszcz”, “Powrót” a “Zamieć”, nicméně celé “Wziemiozstąpienie” je barvité a nabízí spoustu výtečných momentů. Hodně, hodně dobré album, které mohu jen doporučit všem, kteří upřednostňují inteligentní folk metal nad tím hopsavým.
H.


Riverside – Shrine of New Generation Slaves

Riverside - Shrine of New Generation Slaves
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: InsideOut Music / Mystic Production

Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.

“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.

Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.

Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.

Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.

Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.


Další názory:

Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál.
Stick


Echoes of Yul – Cold Ground

Echoes of Yul - Cold Ground
Země: Polsko
Žánr: atmospheric doom metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Octagon
02. Foundations
03. The Tenant
04. Crosses
05. Numbers
06. Haunebu
07. Libra
08. Save Yourself
09. The Plane
10. The Message
11. Cold Ground
12. Chrome
13. Last

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Kapela s podivným názvem Echoes of Yul je výplodem fantazie mozků dvojice Michał Sliwa a Mateusz Czech, kteří mají na starosti všechny nástroje, se kterými se na “Cold Ground” setkáte. Ke klasickým bicím, kytarám či klávesám si k tomu všemu přidejte nějaké ty samply, které se neobjevují jen tak pro radost, aby toho nebylo málo, ale na výsledné podobě desky hrají celkem podstatnou roli, ale k tomu se dostaneme ještě později. Jen jediné věci se na druhém albu tohoto polského dua nedočkáte – zpěvu. “Cold Ground” je, stejně jako tři roky starý debut, čistě instrumentální kousek, což vzhledem k hudebnímu zaměření, které by se dalo zjednodušeně popsat jako ambientní post-doom, není nijak na škodu, protože prim hraje zvuková hradba z dálky doznívajících kytar, ke kterým zpěvu není třeba.

Hned při prvním seznámení s “Cold Ground” mě praštily do uší vlivy, které jsou jasně identifikovatelné i při zběžnějším poslechu. Mluvím teď o Justinu K. Broadrickovi, a to o jakékoli jeho hudební podobě, pro kterou jej znáte. Na jednu stranu si můžete brousit zuby na hypnotické, téměř industriální pasáže, dýchající stejný vzduch jako kdysi jeho Godflesh. Na straně druhé jsou přítomny ambientní drone momenty, jež zase nemají daleko do jeho dalšího působiště Jesu. Tohle nemyslím úplně jako výtku a poukázání na neoriginalitu, protože jsem toho názoru, že v daném stylu se toho moc vymyslet a posunout mantinely nedá, to spíš jen, abyste měli představu, s čím máme vlastně tu čest.

Říkejme tomu, jak chcete – ambient, post-doom či drone – ale v případě těchto hudebních žánrů obvykle nerozlišuji alba na špatná a dobrá, ale na taková, která si mne svou atmosférou podmanila, a na ta, kterým se to nepodařilo a nezanechají ve mně žádný hlubší dojem. Echoes of Yul se řadí do té druhé kategorie. Rozhodně na mne zapůsobil fakt, že “Cold Ground” bylo nakonec víc tvrdě metalové, než jsem očekával, a tyto pasáže, na kterých stojí nejedna skladba, jsou pro mě nosnými momenty celé nahrávky. Konkrétně mluvím o fantastické “Chrome”, tedy spíš o její první polovině, a zejména pak o uhrančivé “Libra”, jejíž tíživá atmosféra stavící na ústředním riffu s jednoduchou strukturou a samplovaným ženským brekem tvoří středobod celé desky. Většina skladeb je opravdu minimalistická a jednotlivé motivy jsou využity, jak jen to jde. Se stopáží si tihle borci nedělají žádné problémy, až se divím, že se hodinová ručička zastaví na hranici přijatelné hodiny, protože při poslechu mi “Cold Ground” přišlo vždy o něco delší. Nemá cenu se snažit rozpitvat jednotlivé písně, protože to ani není možné. Echoes of Yul sází na dojem celku a nutno říct, že jim to docela vychází. Milovníci zpětného vazbení a ambientní atmosféry ví, odkud vítr vane. Těm ostatním bych doporučil samozřejmě udělat si vlastní názor na základě poslechu. Albu se dostalo kvalitní produkce z rukou neznámého Jamese Plotkina, a když pominu depresivní atmosféru, tak byla radost jej poslouchat.

Kapitolou samou o sobě jsou samply nejrůznější škály zvuků a hlasů, ať už mužských, či ženských, které zní jako ze starého, poškrábaného vinylu a výsledkem jejich spojení s hudebních podkladem máme co do činění s materiálem skoro až hororové atmosféry. Když jsem se v určitých momentech zamyslel, tak jsem nabyl dojmu, že neposlouchám regulérní řadovku polského uskupení, ale spíš soundtrack k depresivní detektivce ve stylu “Sedm” Davida Finchera, ke které se deska hodí jak ulitá.

Echoes of Yul nelze upřít, že se snaží jít svým vlastním směrem. Ač jsou v jejich tvorba slyšitelné vlivy britského multiinstrumentalisty, o němž byla řeč, tak se svou vizí zádumčivého a experimentálního doom metalu mají rozhodně šanci zaujmout. Nejspíš ne nějakou širší metalovou základnu, protože “Cold Ground” je na poslech dosti náročnou záležitostí, která si žádá zvýšenou pozornost a určitě bude zapotřebí snaha se do ní vůbec dostat, takže si nemyslím, že Michał a Mateusz udělají nějakou větší díru do světa, ale sám za sebe můžu druhotinu Echoes of Yul na zasněžené zimní večery doporučit. Pro milovníky žánru se jedná o povinnost.


Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Vader, Hypnos
Datum: 13.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album “Back to the Blind”, a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně – ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

Ale teď již k samotnému koncertu. Stejně jako předešlého dne v Plzni se otevření večera ujali domácí Brutally Deceased, které jsem doposud považoval za vcelku osvědčené těleso, jehož produkce rozhodně neurazí, byť o nějakém nadšení se také hovořit nedalo. Milí Brutally Deceased mě ale tentokrát velmi příjemně překvapili. Jelikož měli od začátku výborný zvuk, nemusel jsem se půl setu zabývat hledáním jednotlivých nástrojů a mohl se namísto toho věnovat samotné hudbě, a velmi záhy mi došlo, že když Brutally Deceased dobře nazvučí, stojí to za to. Byl to od začátku do konce opravdu poctivý death metalový nářez švédského střihu a samotní muzikanti svým vystupováním nezůstali nakopávající muzice nic dlužni. Největší pozornost poutal pochopitelně zpěvák Žlába, který nejen že opravdu šmakózně burácel (nechápu, odkud ten vokál tahá, ale je to mazec), ale svým pohybem po pódiu mi dokonce připomněl Barneyho Greenwaye z legendárních Napalm Death, což pochopitelně myslím jako kompliment. Zbytek kapely si dal rovněž záležet a myslím, že mi nikdo nebude oponovat, když prohlásím, že Brutally Deceased předvedli opravdu dobrý koncert. Tahle kapela má potenciál to někam dotáhnout…

Prostřední místo na programu uzmuli Hypnos. Znovuzrozená to kapela, která patří k tomu nejlepšímu, co v rámci metalového žánru naše republika nabízí, a zároveň další z důvodů, proč jsem na Novou Chmelnici vážil cestu. Maje na paměti fenomenální výkon, který Hypnos předvedli zjara v jihočeských Slavonicích, jsem se těšil na jeho opakování a musím nechat, že ani tentokrát Hypnos nezklamali. Relativně zaplněnému sálu naservírovali poctivou dávku svých pecek a bylo jasně znát, že tohle nejsou žádní začátečníci, ale ostřílení mazáci, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni do jednoho působili naprosto suverénně, sebejistě a stejné přívlastky se promítly i do samotného koncertu, který se navíc po vzoru předcházejících Brutally Deceased dočkal výborného nazvučení. Přítomní fanoušci nezůstali ochuzeni ani o civilní a kultivovaný Brunův komentář a na celém koncertu jsem tak neshledal zhola nic, co bych mu mohl vytknout. Tedy, jedna subjektivní drobnost by se našla. Oproti vzpomenutému slavonickému koncertu mi vystoupení nepřišlo až tak intenzivní a kulervoucí, ale i tak Hypnos dokázali, že jejich návrat rozhodně stál za to. Objektivně v Praze předvedli vynikající show a já se už teď těším na finále Metalgate Massacre, kde se Hypnos představí pražskému publiku příště.

Čas pokročil a na programu už zbývalo jediné jméno. I když měli předcházející Hypnos na poměry návštěvnosti obstojně zaplněný lokál, jak se začalo schylovat k vystoupení Vader, nebylo pochyb, která kapela toho večera nalákala nejvíce fans. I tak se ale bez větších problémů šlo dostat do první řady, čehož jsem bez váhání využil a už jen čekal, jak se s tím Poláci (a jeden Brit) poperou tentokrát. A poprali se s tím velmi obstojně. Jak jsem již sdělil v úvodu, desku “Back to the Blind”, která tvořila jádro setu, snad až na klasickou pecku “Carnal” neznám, nicméně i takhle na první dobrou šlo o mimořádný nářez. Co se muziky samotné týče, prostě Vader ve vrcholné formě, co se týče vystupování, nemám co vytknout. Mělo to tah na branku, ze všech muzikantů sálal zápal pro věc, nechyběl opět výborný zvuk (a to dokonce i v první řadě) a z toho všeho je asi tak nějak jasné, že tady se mlátilo hlavou jedna radost. Snad jediným problémem, který jsem za celou dobu vystoupení zaznamenal, byly trochu nesrozumitelné průpovídky frontmana Piotra, což bych však nedával za vinu ani tak jemu, jako spíš hlučícím davům a částečně také oné první řadě, ve které jsem se udržel po celý koncert.

Kromě “Back to the Blind” sáhli Vader také po novějším repertoáru a zazněli tedy i zástupci posledních alb, ale ani takhle vsuvka kontinuitu koncertu nijak nenarušila a já jej mohu prohlásit za vyrovnaný a mimořádně vydařený. Přídavek pak tradičně patřil nezemské mordě “This Is the War”, která koncert zakončila ve velkém stylu, a improvizovaný motiv Williamsova “The Imperial March (Darth Vader’s Theme)” pak představoval už jen tradiční třešničku na nesmírně povedeném dortu. Vader sice nepřekonali famózní nářez, jaký předvedli loni v Rock Café, ale i tak všem pochybovačům navýsost výmluvným způsobem potvrdili, že mají poslední dobou formu, kterou jim může kde kdo závidět. Kéž jim vydrží co nejdéle…

Pražská zastávka Back to the Black Tour 2012, jak Vader celé turné nazvali, se nadmíru vydařila, a to snad ve všech myslitelných směrech. Kapely zahrály perfektně, zvuk se vydařil na výbornou (nevím, nakolik na tom má podíl zvukař a nakolik akustika zrekonstruovaného klubu), fanoušci odvedli vcelku slušnou práci, neboť odezva gradovala a u Vader už šlo hovořit o velmi kvalitním randálu… V neposlední řadě mě pak příjemně překvapil velmi sympaticky naceněný merch i hudební nosiče, což hlavně v případě Vader poslední dobou nebývalo pravidlem, a já doufám, že to nedostatkem financí netrpící návštěvníci patřičně ocenili. Sečteno podtrženo – za málo peněz (za cenu vstupenky patří Obscure Promotion můj osobní dík) velká spousta hodně dobré muziky a pro fanouška death metalu takové menší Vánoce v předstihu. Jen houšť!


Devilish Impressions – Simulacra

Devilish Impressions - Simulacra
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Lifeforce Records

Tracklist:
01. Icaros
02. Legion of Chaos
03. Lilith
04. Fear No Gods!
05. The Scream of the Lambs
06. Spiritual Blackout
07. Vi Veri Vniversum Vivus Vici
08. The Last Farewell
09. Solitude

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jistě zná každý z nás alespoň jednu kapelu, jejíž muzika je opravdu fantastická, přesto se jí ani zdaleka nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Pro mne osobně jsou jednou z těchto kapel taktéž avantgardní black/death metalisté Devilish Impressions z polského města Opole. Na jejich jméno jsem svého času narazil na debutu “Plurima Mortis Imago” z roku 2005, kde mě jejich hudba opravdu hodně zaujala. Jednalo se o velice zajímavý black metal, v němž byl cítit obrovský potenciál do budoucna, díky čemuž jsem kroky Devilish Impressions od té doby sledoval vcelku obezřetně. Že ale onen zmiňovaný potenciál využijí tak brzy, to jsem věru nečekal. Pokračování “Diabolicanos – Act III: Armageddon” z roku 2008 byl totiž opravdu famózní opus; kapela se posunula do trochu avantgardnějších vod, zároveň přibylo trochu death metalu (ačkoliv black měl stále malinko navrch) a výsledkem byl neskutečně lákavý koktejl, který člověka baví o po několika letech – pestrá a chytrá muzika, spousta různých nálad, přesto naprosto soudržná deska. Není tedy divu, že jsem třetí opus “Simulacra” vyhlížel opravdu netrpělivě…

Po prvním poslechu novinky se ihned vyrojilo několik zajímavých poznatků. “Simulacra” rozhodně nepřináší takový skok, který se odehrál mezi “Plurima Mortis Imago” a “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, spíše pokračuje ve stylu svého předchůdce, nicméně se rozhodně nejedná o kopírku, Devilish Impressions zcela slyšitelně na “Simulacra” implementovali taktéž několik dříve nevídaných prvků, k nimž se ještě dostaneme níže. Dalším dojmem z desky bylo zpočátku opravdu nepokryté nadšení z toho, jak moc se “Simulacra” povedla, a to hned po prvním ochutnání. Nahrávka má na první poslechy vážně neskutečnou sílu a člověka doslova povalí. Je pravda, že postupem času nadšení poněkud ochladlo, avšak rozhodně ne natolik, aby mi to zabránilo v prohlášení, že “Simulacra” je bezpochyby výtečné album…

Hned úvodní “Icaros” v plné míře ukazuje asi tu nejvýraznější inovaci, s níž Devilish Impressions na “Simulacra” přišli. Zpočátku se skladba tváří jako kousek, který by se klidně neztratil ani na “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale refrén tento dojem záhy pozmění – kapela se totiž vytasila s fantastickými klenutými čistými vokály, které jsou zcela jistě jedním z nejvýraznějších elementů “Simulacra”. Ostatně, opět to dokazuje “Icaros”, jelikož právě ona čistě odzpívaná pasáž zůstane posluchači v paměti v podstatě okamžitě a také nejvýrazněji.

Jak ale vidno, Devilish Impressions se ve svých skladbách dokážou bez oněch čistých vokálů obejít a přesto tyto songy nezní o nic méně výrazněji či méně zapamatovatelně, viz druhá “zasekaná” “Legion of Chaos”. Na agresivnější strunu uhodí třeba i čtvrtá “Fear No Gods”, která i přesto, že jde o nejdelší kus na “Simulacra”, ukazuje nejostřejší tvář skupiny, aniž by nudila. Zejména její drtivý refrén se náramně povedl.

Naopak poněkud netypická je na poměry desky třetí “Lilith”, jednoznačně nejpomalejší skladba, snad i trochu melancholická. Náladou se jí pak přiblíží už jen poslední zpívaná věc “The Last Farewell”, jež zase míří do trochu epičtějších vod, aby skončila v excelentním závěru. Poslední “Solitude” už plní spíše úlohu instrumentálního outra.

Celkově by se dalo říct, že je na “Simulacra” o něco méně oněch avantgardních prvků, budeme-li porovnávat s “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, nicméně i takovýto black/death metal okořeněný výraznými klávesami a občasnými čistými vokály rozhodně má co říct, dokonce toho hodně i říká. S mírným odstupem si nemyslím, že by se Devilish Impressions podařilo překonat “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale to nic nemění na tom, že i “Simulacra” je nepochybně skvělá záležitost, která dle mého rozhodně stojí za nějaký ten důkladnější poslech.


Hell United – Aura Damage

Hell United - Aura Damage
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.9.2012
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Red Limitations
02. Apostle of Plague
03. Deathlike Cold
04. Let the Sleeping Dogs Lie
05. Aura Damage
06. Hinterland
07. Maelstorm’s Gravity
08. In Odore Sanctitatis
09. Totality of I

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Divíte se, že vám jméno Hell United nic neříká? Není se za co stydět, protože polská čtveřice, jejíž zbrusu nové dílo je předmětem recenze, pod tímto jménem vystupuje teprve od roku 2007. To však neznamená, že by šlo o nějaké holobrádky, neboť kapela pod jménem Eclypse fungovala až do přejmenování celých deset let a album “Aura Damage” je již třetím počinem těchto muzikantů. Když nic jiného, od novinky tedy šla předem očekávat minimálně jistá tvůrčí vyzrálost a naděje, že i tentokrát dostojí polský death/black metal své pověsti. Koneckonců, underground občas umí pořádně překvapit…

A světe div se, ono to opravdu není k zahození, ale nejdřív by se slušelo ujasnit si, s čím že vlastně máme tu čest. Tak tedy – Hell United hrají hodně zlý mix death a black metalu, přičemž hudba se tu přikloní k jedné, tu k druhé straně. Co se ale atmosféry týče, tak hraje prim blacková ponurost, která se tyčí i nad čistě deathovými riffy. A je to právě atmosféra, kterou deska “Aura Damage” sbírá první body, protože i když to není hotové posvícení na celých 35 minutách stopáže, jde hovořit o velmi solidním výsledku, který ve svých světlých momentech opravdu triumfuje. Velmi podstatnou zásluhu na takovém výsledku si může připsat producent, protože zvuk desky je vážně skvělý. Podařilo se totiž namíchat zvuk, který je sice vyspělý, čitelný a technicky na výši, ovšem nikoli na úkor brutality a špíny, které jsou patrné na první poslech a jsou prvním, co se mi v souvislosti s “Aura Damage” vybaví. Všechno to pak ilustruje a vkusně doplňuje zdařilý přebal, jehož hlavní protagonista mi sice nehorázně připomíná kostlivé mágy z videoherní série “Gothic” (že by byl grafik fandou poctivých RPG?), ale když pominu tuhle humornou asociaci, k vyznění alba se dokonale hodí a ještě k tomu vypadá k světu.

A jak je na tom samotná muzika? Už jsem naznačil, že to rozhodně není žádný propadák, ale pěkně postupně. Na albu se nachází celkem devět skladeb, které se obejdou bez nějakých inter, minutových přechodů a podobných vymožeností, a každá jedna z nich je buď solidní nářez, pěkně pochmurný umíráček, nebo oboje dohromady. Naprostá většina tracklistu se bohudík nedrží v jedněch kolejích a v rámci jednotlivých skladeb se tak posluchač dočká osvěžujících změn tempa i výrazu, což výsledku opravdu znatelně přidává na přitažlivosti a deska zde získává další, byť trochu nenápadné body. Nápaditost a obecně kvalita se sice liší skladbu od skladby, ale obecně vzato lze říct, že zde není skladba, která by mi byla vyloženě proti srsti, přičemž větší část z nich je opravdu skvělá. Je docela paradoxem, že u většiny těch, které mi úplně nesedí, za to může jejich death metalová složka, a když se výraz překlopí do blackovější pozice, najednou je to výrazně lepší. Obecně se tedy dá říct, že Hell United se mnohem lépe realizují se svou blackovou tváří, vedle které ta deathová občas trochu pokulhává. Skladby jako “Red Limitations” nebo “Maelstrom’s Gravity” však dokazují, že když se chce, Hell United dovedou těžce zabodovat i na deathovém poli, takže to opravdu bude spíše problém jednotlivých skladeb, než nějaká systémová záležitost.

Kvalita je tedy v rámci alba rozhodně k nalezení, a čím déle desku poslouchám, tím více kvality v ní vidím. Postupně jsem si tedy nesmírně oblíbil úvodní nekompromisní nářez “Red Limitations”, v předstihu vypuštěná “Deathlike Cold” mi dělala radost prakticky od začátku a závěrečná čtveřice skladeb rovněž dorostla do úctyhodných rozměrů (obzvláště pak skvosty “Hinterland” nebo “Totality of I”, ze kterých jsem upřímně řečeno docela na větvi). Proto mě docela mrzí, že slabší dvojice “Apostle of Plague” a “Let the Sleeping Dogs Lie”, doplněná celkem ucházející titulkou, celkový dojem trochu sráží…

Recenzi jsem uvozoval prohlášením, že underground umí překvapit, a i když jsem s tím předem moc nepočítal, Hell United mě nakonec překvapili opravdu příjemně a navíc se mi dost výrazně trefili do vkusu. S albem “Aura Damage” dokazují, že minimálně příznivcům žánru mají hodně co nabídnout, a když plné dvě třetiny alba tvoří skladby, které se nebojím označit za skvělé, ne-li naprosto skvostné, musím Hell United vyseknout poklonu. Jak vidno, polská podzemní scéna dovede zprostředkovat velmi hodnotné zážitky a mě chytá nutkání poohlédnout se po dalších prakticky neznámých kapelách, které by moje hudební choutky uspokojily alespoň tak, jako se to podařilo Hell United. Dobrá práce, pánové, vysloužili jste si moji pozornost a respekt!


Další názory:

Když se řekne polský death metal, potažmo death/black metal, většina lidí si asi vzpomene na pár nejznámějších jmen, nicméně těmi to rozhodně nekončí, příkladem budiž třeba právě i Hell United. Hned s prvním poslechem “Aura Damage” je nadmíru jasné, že kapele to sype opravdu učebnicově a že ten blasfemický death metal bude v jejich podání po čertech (doslova) zábavná záležitost. Deska jede v podstatě ve dvou rychlostních stupních – buď jde o ultra rychlé zničující maso, nebo naopak o velmi pomalé bahenní pasáže, v nichž své růžky vystrkuje black metalový odér. Mně osobně o malinko více chutná ta druhá zmiňovaná poloha, v níž nejvíce excelují songy jako “Hinterland” a hlavně závěrečné uhrančivé peklo “Totality of I”, které jsou obě kompletně pomalé, ale jinak se nějaké ty valivější momenty objevují i v dalších skladbách (vyzdvihl bych třeba majestátní začátek “In Odore Sanctitatis” nebo čistě černěkovový začátek “Deathlike Cold”). Některé sypací kusy působí možná malinko monotónněji, ale pokud byly složeny za účelem zdevastovat vše okolo, pak svou roli plní vstkutku na výbornou. “Aura Damage” je jako celek opravdu povedená a poctivá práce metalového podzemí, která mě opravdu baví.
H.