Archiv štítku: POL

Polsko

Jarun

Jarun - Wziemiozstąpienie
Země: Polsko
Žánr: progressive folk / black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Zagreus
Překlad: H.
Počet otázek: 16

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

“Wziemiozstąpienie” od polských Jarun patří k deskám, které nás v letošní roce prozatím nejvíce překvapily… je pravda, že vyšla už loni, ale až letos se nám dostala do rukou a velmi jsme si ji oblíbili, takže po nedávné recenzi celkem logicky následovala i nesmělá nabídka rozhovoru, která byla kapelou přijata, a tak mohlo vzniknout následující povídání. Odpovědí se zhostil kytarista Zagreus…


Ahoj, Zagreusi! Rád bych rozhovor začal nějakými obecnými fakty o kapele a o vaší hudbě. Úplně první otázka nebude příliš komplikovaná – co jméno skupiny, Jarun, vlastně znamená? Nikde jsem nemohl najít jeho význam…

Zdravím! Na tom jméně není nic zvláštního. Nic speciálního se za tím neskrývá. Je to jen jméno převzaté ze slovanské mytologie. Jarun byl nepříliš známý místní bůžek rostlinstva, jara a úrody, je známý především mezi východními Slovany. Vlastně se toho o něm víc docela málo a je to trochu záhadná figura. Ale fakt, že jsem si jméno vybral ze slovanské mytologie, neznamená, že bychom ve skutečnosti byli “pagan” skupinou, ačkoliv si samozřejmě bereme inspiraci z folklóru a tradicí. Je to jen silné, dobré a dobře znějící jméno pro kapelu. Krátké a stručné, lehké na zapamatování. Omlouvám se, jestli tato odpověď někoho zklamala ;)

Skupina byla založena v roce 2010 jako jednočlenný projekt vedený tebou. Proč Jarun nezačali jako regulérní kapela? Měl jsi snad problém se sháněním dalších hudebníků? Nebo ses chtěl všemu věnovat jen sám a časem jsi změnil názor?

Ve skutečnosti to začalo o trochu dříve. Někdy okolo roku 2008, jestli si správně pamatuji. Poté jsem po čase odjel do zahraničí a projekt byl pozastaven až do podzimu 2010. Až tehdy se vrátil jako plnohodnotná skupina. Ze začátku byl Jarun spíše koníček než seriózní projekt. Přestávka od seriózních hudebních aktivit. Byl jsem tehdy trochu unavený. Hrál jsem v několika různých skupinách, od syrového black metalu až po technický death metal, ale naneštěstí se všechny tyto kapely z různých důvodů rozpadly a po každém takovém kolapsu jsem měl menší a menší chuť začínat zase od začátku. Myslím, že jsem jen potřeboval pauzu, ale stále jsem chtěl hrát a tvořit, proto sólový projekt.

Jak jsme již řekli, kapela byla založena v roce 2010, ale vaše první album bylo vydáno až o dva roky později. Nemohl jsem nikde najít informace o případných demosnímcích. Nahráli něco Jarun před “Wziemiozstąpienie”, nebo je toto album skutečně vaší první oficiální nahrávkou? Pokud je ta druhá možnost správně, proč vám jeho vydání trvalo celé dva roky?

No… informace o demech jsi nemohl najít, protože žádná nejsou ;) “Wziemiozstąpienie” je naše první nahrávka vůbec. Nechtěli jsme ztrácet svůj čas s demosnímky, EPčky atd., ale radši udeřit hned v plné síle s dlouhohrajícím albem. Dva roky to trvalo z mnoha důvodů. Chtěli jsme to nejdříve důkladně nazkoušet, jak jen to bylo možné, než jsme se vydali do studia. Pak když jsme opravdu s nahráváním začali, nešlo to tak hladce, jak jsme chtěli. Mezi natáčením jednotlivých nástrojů byly dlouhé přestávky atp. V této době jsme také neměli stálého baskytaristu, takže jsme museli požádat našeho kamaráda Mateusze “Mateo” Kotkowskiho z rockové skupiny Emergency Pilots, aby nám s nahráváním partů tohoto nástroje pomohl. Také výroba fyzických kopií desky se trochu protáhla. Takže až na podzim 2012 byla naše práce na albu u konce. Trvalo nám to dlouho, ale stálo to za to.

Když jsi nás poprvé kontaktoval, napsal jsi, že se snažíte ve svém žánru přijít s něčím novým. Musím se přiznat, že jsem tomu zpočátku příliš nevěřil, protože skoro každý tvrdí něco podobného, ale vaše kombinace folk/black metalu s prog-rockovými elementy je opravdu nezvyklá, což je samozřejmě skvělé. Chtěl bych se zeptat, jak k tomu došlo, že jste začali hrát takovou kombinaci? Hádám, že by mohlo jít o zálibu ve folk/blacku i progresivní hudbě, je to tak?

Částečně ano, ale není to celá pravda. Mé hudební chutě jsou rozsáhlé a obsahují mnoho velmi se odlišujících žánrů. V případě Jarun jsem chtěl zkusit něco jiného, něco, co jsem doposud nezkusil. Hrával jsem v různých kapelách. Některé byly lepší, některé horší, ale vždy jsem se v nich snažil hledat něco odlišného, kombinovat brutalitu s lehkostí, melodie s tvrdostí, jednoduchost s propracovaností. Doufám, že jsem v tomto nakonec uspěl s Jarun. Black metal je mi pravděpodobně nejbližším žánrem, vždy jsem jej měl rád a hrál jsem jej. Co se týče folku, narodil jsem se a vyrostl jsem v horách, takže ve výsledku mi byl tento druh hudby vždy blízký ;) Také progresivní muzika mi není cizí. Vždy jsem měl rád skupiny jako Pink Floyd, King Crimson atp. Netvrdím, že by s nimi Jarun měli něco společného, ale věřím, že sdílíme otevřenost různým zvukům.

Je také zajímavé – jak je napsáno v biografii Jarun – že projekt začal spíše jako folková hudba s využitím tradičních nástrojů. Znamená to tedy, že Jarun byl zpočátku čistě folkový projekt? Pokud ano, proč ses rozhodnul rozšířit zvuk i o metal. Existují nějaké nahrávky z tohoto období?

Ne úplně. V hudbě Jarun bylo již od úplného začátku hodně metalu, jmenovitě tedy black metalu. Ale na druhou stranu, folkové vlivy byly mnohem znatelnější. Používal jsem několik tradičních folkových nástrojů, lidových melodií a kompozičních řešení. Ve skutečnosti šlo hlavně o experimentování se zvukem. Nahrál jsem party píšťal, dud, foukací harmoniky atd., většinou jen pro zábavu ze hry. Skoro všechen materiál jsem tak natočil, kromě basových partů a vokálních linek. Několik songů jsem pak umístil na náš MySpace, ale už nejsou k dispozici. Stále je mám na harddisku svého počítače, ale už se s nimi chlubit nebudu. Kvalita zvuku je totiž docela nízká ;)

Když se bavíme o žánrech… Encyclopaedia Metallum tvrdí, že jsi hrával v death metalové kapele s názvem Archanger, je to tak? Řekl bych, že mezi death metalem a hudbou, jakou dnes hraješ s Jarun, je docela znatelný rozdíl, není to tak? Co je důvodem takové změny? Mimochodem, proč se Archanger rozpadli? A jak se hudbu Archanger vnímáš z dnešního pohledu? Zkoušel jsem najít nějaké ukázky hudby, ale nic jsem nenašel…

Ano, je to tak. Archanger byla moje první “seriózní” kapela a opravdu to byl death metal. Ale nebyl to typický brutální a hrubý sound, jaký je v žánru běžný. Pokoušeli jsme se o kombinaci s dalšími vlivy. Samotná muzika byla docela melodická a také jsme svůj přístup zkoušeli propojit s náznaky doom a thrash metalu. Ve skutečnosti mezi hudbou Archanger a Jarun není tak obrovský rozdíl. Nepočítaje folkové party, samozřejmě ;) Archanger se rozpadli z velmi triviálních důvodů. Řekl bych, že spousta skupin tímhle způsobem končí. Začali jsme mít problémy s vybavením, s místem pro zkoušky a nakonec se kytarista odstěhoval do jiného města, takže kapela samovolně odumřela. Typická historka. Než se tak stalo, nahráli jsme dvě dema – “Apostasy” a “Empire” – odehráli pár (převážně lokálních) koncertů a užili si spoustu srandy ;) Byli jsme mladí, nezkušení, ale plní entusiasmu, stejně jako naše hudba. Na některé věci jsem stále pyšný, některé mě trochu rozesmívají, ale byla to důležitá část mého života a moje hudební škola, která mě dost naučila. Zajímavé je, že náš současný zpěvák Meph také účinkuje v další death metalové skupině s názvem Formosus, jejíž kytarista je Gambit, můj starý přítel a bývalý kytarista a spoluzakladatel Archanger. Svět je malý ;)

Jarun

Zpátky k Jarun… v hudbě používáte svůj rodný jazyk. Vím, že je to trochu klišé otázka, ale proč jste se rozhodli používat polštinu, ne “regulérní” angličtinu? Samozřejmě se mi to líbí, protože mám rád, když zpěvák zpívá ve svém jazyce, jen se ptám…

Musím připustit, že to bylo těžké rozhodnutí. Paradoxně je lehčí psát texty v cizím jazyce. Můžeš sebe a svá slova úkryt pod rouškou cizích výrazů. Kromě toho tomu lidí příliš pozornosti nevěnují, když zpíváš, takže se můžeš soustředit na muziku. Na druhou stranu to poněkud limituje rozsah potencionálního publika a také to není moc dobré, když máš něco důležitého ke sdělení. Vybíral jsem tedy opatrně… a nakonec jsem zvolil texty v polštině. Zdá se mi, že se lépe hodily k charakteru naší hudby. Mimoto mi to umožňuje dostat se “hlouběji”, jednoduše psát lepší texty, protože samozřejmě svůj mateřský jazyk ovládám lépe než ten cizí. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Setkal jsem se s mnoha názory na naše texty a všechny byly nadšené. Naše texty se jeví být silnou stránkou desky.

Inu, pojďme se nyní bavit o “Wziemiozstąpoenie”… Na obalu alba je v pravém dolním rohu symbol. Všiml jsem si, že tento symbol používáte také na dalších místech (např. profilový obrázek na Facebooku Jarun). Má tento symbol nějaký konkrétní význam? Pokud ano, mohl bys nám jej objasnit? Stejná otázka pak směřuje také na masku na levé straně obalu.

Velmi dobrá otázka. Moje odpověď ale opět může být pro někoho trochu zklamání. Za symbolem se neskrývá nic zvláštního. Jsou to jenom do kruhu vzájemně propojená písmena “J” z našeho loga ;) Něco jako naše grafická značka, pečeť Jarun ;) Chtěl vytvořit grafický prvek, který s námi bude okamžitě spojován. Něco jako “icon E” u Emperor nebo písmena “M” u Metallicy. To je celé. Co se týče masky, tu vytvořil náš baskytarista – Radogost. Vydlabal ji do dřeva, vyfotil a umístil na obálku. A opět nejde o nic speciálního. Jen jsme hledali nějaký zajímavý námět na přebal, něco, co by upoutalo pozornost a zároveň pasovalo k charakteru hudby a textů. Myslím, že se nám to povedlo.

Už jsme mluvili o jazyce. Bohužel ale polsky nerozumím, takže nemám žádnou představu, o čem vaše texty jsou, a dovolím si tvrdit, že většina našich čtenářů bude mít stejný problém. Zvládnu odhadnout význam některých názvů, protože čeština a polština jsou trochu podobné, ale moc to toho neřekne. Mohl bys nám nějak popsat základní myšlenky v textech Jarun?

Budu se snažit, ale jde o docela těžký úkol. Od začátku se snažím vyhnout se běžným black metalovým nebo pohanským tématům. Nechtěl jsem psát o Satanovi nebo pohanských božstvech, protože nejsem příznivec ani jednoho (vlastně jsem “příznivec” výhradně sám sebe ;)). Tyto texty jsou občas velmi osobní. Ačkoliv často používám metafory odkazující na přírodu, což někteří chápou jako “pagan”, mají ty texty do něčeho takového daleko. Život, smrt, osamění, smutek, dokonce láska. Nechci nikomu nutit určitou interpretaci těch textů. Budu radši, když jim každý porozumí sám svým vlastním způsobem. Chápu, že to není lehké, pokud neznáš jazyk, takže přemýšlím o překladu všech textů do angličtiny a jejich umístění někam, kde si je bude moct každý přečíst.

“Wziemiozstąpienie” jste si vydali sami. Řekl bych, že už je dnes docela běžné, že si kapely vydávají alba samy, ale důvody se můžou různit. Některé skupiny jen nemohou sehnat label, jiné to dělají záměrně, protože chtějí. Co byly důvody Jarun, že si desku vydali sami? A proč jste se rozhodli pro formát digipacku?

Ani jsme žádný label nehledali. Už na začátku jsme se rozhodli, že album vydáme na vlastní náklady. Důvodů bylo hodně. Zaprvé, nechtěli jsme ztrácet čas. Mohli jsme nejdříve natočit demo, rozeslat jej vydavatelům a čekat na odpověď, ale zabralo by to hodně času a pravděpodobně by nás to stálo víc než samovydání. Svému materiálu jsme věřili, věděli jsme, že je dobrý, dost dobrý na to, abychom jej použili rovnou na plnohodnotnou desku. A tak jsme to udělali. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Navíc nám to umožnilo zůstat nezávislí. Můžeme vše dělat vlastním tempem, nikdo nás nehoní, nikdo na nás nemá požadavky. Pro hudebníka je to ideální stav. Můžeme se soustředit na tvorbu, skládání, na vlastní nápady. Co se digipacku týče… jednoduše je mám rád ;) Je to velmi komfortní a zároveň estetický formát. Naše příští nahrávky pravděpodobně vyjde také v tomto formátu. Možná trochu bohatší, s bookletem atd.

Album je venku asi šest měsíců a co jsem zatím zaznamenal, ohlasy jsou velice pozitivní. Mám dvě otázky – zaprvé, jsi spokojen s odezvou? Zadruhé, nevyprovokovalo to nějakou firmu, aby Jarun kontaktovala s nabídkou? Myslíš, že by další deska mohla vyjít s pomocí nějaké firmy, nebo plánujete hudbu Jarun dále vydávat na vlastní pěst?

Když se ptáš, jestli jsem spokojený s odezvou… musím k tobě být úplně upřímný, jsem šokován ;) Věděli jsme, že budeme schopní vytvořit docela pěkné, solidní album, ale odezva předčila naše největší očekávání. Skvělé recenze, den ode dne rostoucí fanouškovská základna, koncerty, kde lidé skandují naše jméno a zpívají naše písně – to je pro nás velmi překvapující. Nic z toho jsme nečekali. Takže ano, jsem naprosto spokojen. Co se týče druhé otázky, žádné seriózní nabídky nemáme. Ale to není problém. Vlastně se po labelu nesháníme. Rozesíláme promo materiály téměř výhradně různým zinům a stránkám a propagujeme se sami. S prozatím velmi dobrými výsledky. Naši další desku si s největší pravděpodobností opět vydáme sami.

Další citace z biografie Jarun… je zde napsáno, že jste již začali pracovat na novém materiálu. Mohl bys prozradit nějaké exkluzivní informace (smích)? Jak daleko jste se skládáním? Máme očekávat nějaké změny oproti “Wziemiozstąpienie”? Kdy myslíš, že by nové album mohlo vyjít?

Materiál na novou desku je už téměř hotový. Pořád musíme pár věcí trochu doladit a ještě trochu více zkoušet, ale v základě jsme téměř připraveni. Nevíme, jak dlouho bude nahrávací proces trvat, kdy a kde budeme natáčet, takže nemůžu říct, kdy bude album dokončené, ale samotné kompozice jsou už hotové. Oproti “Wziemiozstąpienie” bude spousta změn. Nový materiál bude pravděpodobně méně folkový, ale více progresivní a alternativnější a nejspíše trochu silnější a tvrdší zároveň. Ještě to říct jistě. Dokud nedokončíme nahrávání a mixování, bude to záhada i pro nás. Rádi bychom to vydali v průběhu tohoto roku, ale možná to bude těžko to stihnout.

Jarun - Wziemiozstąpienie

Měli jste hrát nedávno hrát v Havířově v naší zemi, ale svůj koncert jste odřekli. Proč jste se akce nezúčastnili?

Opravdu jsme v Havířově chtěli hrát. Pozvali nás kluci z havířovské skupiny Radgorath, abychom v jejich městě vystoupili na Evil Melodic Metal Festu. Zpočátku to vypadalo, že budeme bez problémů hrát, ale pak se ukázalo, že náš bubeník nebude schopen vystoupit, a tak jsme byli nuceni koncert odříct. Velice toho litujeme a doufáme, že v budoucnosti budeme moct vystoupit i před českým publikem. Jsme otevřeni jakýmkoliv nabídkám ;)

Pomalu se blížíme ke konci, tak pojďme trochu změnit téma. V posledních letech se na scéně objevilo množství kontroverzních skupin, které kombinují black/folk metal s extrémně pravicovou filozofií, hlavně ve východní Evropě a spousta z nich i ve vaší zemi. Je jasné, že Jarun s něčím takovým nemají nic společného, ale chtěl bych se tě zeptat, co si myslíš o míchání metalové hudby a politiky? Dal bys přednost skupině s kontroverzními názory (s nimiž ani nemusíš souhlasit), nebo skupině, jejíž texty jsou prázdné a bez duše?

Jak sis správně všimnul, Jarun nemají nic společného s jakoukoliv ideologií, je jedno, jestli politickou nebo náboženskou. A už vůbec ne s pravicovým extremismem. Snažíme se od takových věcí držet tak daleko, jak jen to jde, v naší hudbě a našich textech se zabýváme všestrannými a univerzálními tématy. To ovšem neznamená, že bychom absolutně neuznávali umělce, kteří se podobnými věcmi zabývají. Dokud nejde o fanatismus, násilí a extrémy, akceptujeme a respektujeme pohled jiných umělců. Bez ohledu na to, z jaké jsou strany. Nezáleží na tom, jestli jsou nalevo nebo napravo, ale dokud jsou upřímní v tom, co dělají, tak to respektujeme. A ano, radši bych dal přednost kapele s kontroverzními názory (i když s nimi nesouhlasím) před skupinou, jejíž texty jsou, jak jsi řekl, “prázdné a bez duše”. Metal a rock vždy obecně byly o něčem důležitém, vždy měly co říct. Myslím, že tohle je to, co odděluje dobrou hudbu od té špatné.

Vzhledem k tomu, že naše země sousedí, musím se zeptat, jestli znáš a máš rád nějaké české skupiny? A pokud ano, samozřejmě bychom rádi slyšeli jaké (smích). Hádám, že minimálně Root a Inferno by měli být povědomí, když patří pod jeden z nejlepších metalových labelů vaší země, Agonia Records…

Abych byl upřímný, mám rád celou českou kulturu ;) Ať už se bavíme o umění, hudbě, filmu nebo literatuře, v dílech českých umělců je něco, co mám opravdu rád a co obdivuji. Specifická atmosféra, vnímavost, smysl pro humor a odstup od sebe sama a své práce činí česká díla absolutně unikátní a výjimečná. Miluji spisovatele jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo Jaroslav Hašek (“Dobrý voják Švejk” je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec ;)), filmaře jako Jiří Menzel, David Ondříček, Petr Zelenka nebo Jan Švankmajer a samozřejmě i spoustu hudebníků. Nejen ty, kteří jsou spojeni s metalovou hudbou. Například miluji počiny Jaromíra Nohavici, Čechomoru, Lenky Dusilové atd. Když přijde na metal, jedna z mých úplně nejoblíbenějších skupin je Silent Stream of Godless Elegy. Naprosto fantastická kapela! Obecně je v České republice výborná folk/pagan metalová scéna s kapelami jako Vesna (Adultery), Trollech, Žrec a mnoha, mnoha dalšími. Mám své oblíbence i mezi veterány scény, zejména Krabathor a Forgotten Silence. Je tu v rozhovoru ale málo místa na to, abych je zmínil všechny ;)

Pojďme na poslední otázku. Jak vidíš budoucnost Jarun? Upřímně si myslím, že má vaše muzika spoustu potenciálu, takže by bylo zajímavé vědět, kam se s Jarun chcete dostat. Hádám, že stát se plně profesionální kapelu je poněkud nepravděpodobné, ale i tak – jaké jsou ambice Jarun do budoucna? Mnohokrát díky za rozhovor a budeme se těšit na další desku!

Jak jsi zmínil, v tomto typu hudby je obtížné dosáhnout nějakého měřitelného úspěchu, vydělat nějaké peníze, zaopatřit se hraním. Takže kariéru mezinárodních rockových hvězd radši neplánujeme ;) Chtěli bychom ale hrát tak dlouho, jak to bude možné, dělat nejlepší hudbu, jaké jsme schopni, jen pro tu radost z hraní. Chtěli bychom hrát koncerty, nahrávat výborná alba, potkávat zajímavé lidi a navštívit zajímavá místa. To je celé. Máme konkrétní plány na další dvě desky. Ta první, jak už jsem řekl, bude více metalová a progresivní zároveň, ale ta druhá bude spíše akustická se spoustou něčeho, co bychom mohli nazvat alternativním neofolkem. Jen čas ukáže, jestli se nám to podaří uskutečnit…

Díky za rozhovor a za zajímavé otázky! Také díky za podporu a za milá slova o naší hudbě. Velmi si toho vážíme. Také zdravíme všechny vaše čtenáře a české příznivce dobré hudby ;) Snad se někdy uvidíme na koncert ve vaší krásné zemi ;)


Hate – Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity

Hate - Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.1.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Watchful Eye of Doom
02. Eternal Might
03. Alchemy of Blood
04. Timeless Kingdom
05. Festival of Slaves
06. Sadness Will Last Forever
07. Solarflesh
08. Endless Purity
09. Mesmerized

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6,5/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud má člověk alespoň letmé povědomí o polské death metalové scéně, jméno Hate mu zcela určitě není neznámé. Vedle slovutných Vader a Behemoth jsou to totiž právě Hate, kdo doplňuje velkou žánrovou trojku v rámci polské scény. Jenže ti samí Hate mají oproti oběma svým zmíněným souputníkům poněkud odlišnou a troufám si říci ne až tak záviděníhodnou pozici. Přes všechny své poctivě odsloužené roky a hromadu práce, kterou za sebou zanechali, se jim doposud nepodařilo překročit stín Behemoth, z jejichž vykrádání jsou často a neprávem obviňováni, a je smutnou skutečností, že když se řekne Hate, asi první věc, která člověka napadne, je něco ve smyslu “ti druzí Behemoth“. Už to samotné zařazení na druhou pozici a náznak zaměnitelnosti produkované hudby pak mají nutně za následek, že je na Hate i v rámci první polské ligy nahlíženo jako na tak trochu druhořadou kapelu, i když si to vlastně nezaslouží a léta se snaží o změnu tohoto statutu. Předchozímu pokusu s názvem “Erebos” se toto i přes nezpochybnitelné kvality nepodařilo, takže dva a čtvrt roku nato přichází do ringu novinka “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity”, obtěžkána tím samým nelehkým úkolem…

První věci, kterou by bylo stran “Solarflesh” záhodno objasnit, je zřejmě donekonečna propíraná podobnost hudby Hate a hudby Behemoth. Tady to asi nemá smyl dlouho okecávat, takže pravím, že i “Solarflesh” zní vesměs podobně jako cokoli, co Behemoth vypustili v posledních letech. Přesto však v žádném případě nelze tvrdit, že by se jednalo o vykrádačku. Ano, muzika je to podobná, ale ne až zas tak podobná, aby při troše času a soustředění nevypluly na povrch jisté charakteristiky, které by se daly označit za sice nepříliš zřetelný, ale přesto existující unikátní skladatelský rukopis, kterým se nové dílo skvadry okolo leadera Adama Buszka (nebo Adama the First Sinnera, chcete-li) odlišuje od děl Nergalovy party. Jednotlivých důvodů, které ústí v takový výsledek, mi po řadě poslechů vykrystalizovalo hned několik, ale jejich výpis nečekejte. Všechny, nebo alespoň jejich drtivá většina se objeví v následujícím textu, a bylo by ode mě nekolegiální připravit některé z vás o sladké plody zjišťování skutečného stavu věcí tak okatě.

Teď už ale k samotnému jádru pudla. V uplynulých měsících se Hate v řadě rozhovorů netajili tím, jak perfekcionisticky k tvorbě “Solarflesh” a všeho souvisejícího přistupovali. A i když to mohlo znít jako klasické oslavné tlachy na adresu nového dítka, tentokrát se od nich realita moc neliší. Napovídá tomu už perfektní artwork, kterým se deska honosí, a i po produkční stránce je na první poslech znát každá kapka krve a potu, která byla ve studiu prolita. Zvuk je opravdu nesmírně technicky vyspělý, členitý a přitom ne umělý, jak se občas ke škodě rozličných nahrávek stává. Bohužel se však nemohu zbavit lehkého leč vtíravého dojmu, že pro všechnu tu finesu se drobátko pozapomnělo na animálnost a drtivý sound kytar, které mi připadají o nepatrný kousek méně bezprostřední, než jak bych si představoval. Na druhou stranu to ale může být zaprvé mým pokřiveným vkusem, zadruhé to v žádném případě není kdovíjaká tragedie a zatřetí se to netýká zdaleka všech kytarových linek, co jich na desce jenom je. Třeba ty svérázně zvonivé a s hrubým základem příjemně kontrastující pasáže, které se většinou objevují jako doplněk hlavního riffu, jsou po zvukové (a vlastně nejen po té) stránce provedené vpravdě vynikajícím způsobem.

Jak je na tom samotná muzika? Všelijak. Objektivně řečeno je “Solarflesh” i po kompoziční stránce nesmírně vysoko, a ať už vezmu a rozeberu snad jakýkoli dílčí prvek desky, nenacházím moc důvodů tvrdit opak. Riffy jsou patřičně silné a slovutné polské škole nedělají ani v nejmenším ostudu. Hate se nemusí stydět ani za bicí, které mi sice v paměti neulpěly díky kdovíjak převratným pasážím, a kdo nemá rád blast beaty, asi s nimi bude trochu válčit, ale celek ženou vpřed slušně, ničím nezaostávají a se zbytkem muziky fungují velmi dobře. Co mě velice potěšilo, to je způsob, jakým se podařilo zpracovat melodie. Právě melodie jsou jednou z těch odlišností, o kterých jsem mluvil výše, a dost možná proto je pokládám za jeden z nenápadných, ale nesmírně důležitých prvků “Solarflesh”. Nenechte se však zmást, “Solarflesh” není žádný melodeath ale pořádně drsný blackened death. Užité melodie (většinou v režii kytarové sekce) si s ním však nejen že nepřekáží, ale jde o ukázkovou symbiózu, ze které celek velmi citelně profituje. Nejinak jsou na tom příspěvky hostující zpěvačky Androniki Skoula (spolupracovala třeba s řeckými Rotting Christ), která svým jedinečným vokálem ozdobila intro “Watchful Eye of Doom” a závěrečný song “Mesmerized”, a nesmím zapomenou rovněž na několik pasáží, které ozvláštňuje použití buď samplů nebo exotických hudebních nástrojů. To všechno nepůsobí ani trochu nepatřičně a pomáhá to budovat sice ne moc do očí bijící, ale přesto přítomný a velmi sympatický odér mystiky, který se okolo desky vznáší.

Co je tedy na “Solarflesh” špatně, jak jsem letmo naznačil v úvodu předchozího odstavce? Zdálo by se, že nic, ale přesto se něco najde, a je to docela významná, byť poměrně individuální věc. Realita je bohužel taková, že aby modelový posluchač dovedl ocenit nezpochybnitelné kvality “Solarflesh”, musí nejprve vytěsnit z hlavy hudbu Behemoth a dát si pořádný poslechový maraton, který vzniknuvší místo zaplní. V opačném případě si totiž desky jen sotva užije, dost pravděpodobně se bude fest nudit a nebude schopen se zbavit dojmu, že poslouchá nějaké divné Behemoth, kterým něco chybí. A že ve skutečnosti poslouchá opravdu povedené Hate (čímž nechci ani v nejmenším implikovat, že by dobrá deska Hate byla na úrovni špatné od Behemoth), k tomu by bez patřičné trpělivosti nemusel vůbec dojít….

Jak vidno, Hate se ani tentokrát přes veškerou poctivou snahu a její hodnotný výsledek nepodařilo jasně vytyčit jejich výsostné výrazové území a nejméně do další desky se tak stigmatu druhých Behemoth jen sotva zbaví. Přesto apeluji na čtenáře téhle recenze, aby se pokusili “Solarflesh”, respektive Hate samotným dát šanci nebo dvě. Ona je to totiž opravdu moc dobrá hudba a v době trhu přesyceného odpadem by byla velká škoda nechat si proplout dobrou desku mezi prsty. Věřte mi tedy, když říkám, že cesta k “Solarflesh” vede skrz posluchačovu hlavu. Jedině tak si totiž přijdou na své i uši…


Další názory:

O novince Hate všude slyším, jak je to super deska. Což o to, ona vlastně ve své podstatě je, vše tu je na nejvyšší úrovni – excelentní zvuk, skvělé instrumentální výkony, skladatelské nápady, atmosférické vsuvky, jako třešnička na dortu povedený přebal. Vše na první pohled vypadá naprosto v pořádku, přesto mne “Solarflesh” příliš nebaví. Formálně jsou všechny dílky skládačky na správném místě a zapadají do sebe, nicméně hudbu po formální stránce hudbu hodnotit nejde, protože o tom to prostě není, a z tohoto pohledu u mě “Solarflesh” dojíždí, ačkoliv teoreticky by mě to bavit mělo. Možná je problém v tom, že je to až přespříliš dokonalé a chybí tomu taková ta uvěřitelnost, díky níž dodnes bodují zvukově i instrumentálně zprasené věci starší 20 a více let. Kromě toho Hate samozřejmě moc nepřidává ani jejich kostlivec ve skříni v podobě Behemoth… obě kapely sice hrají přibližně stejně dlouho a k v podstatě stejnému zvuku se obě dopracovaly postupně, nicméně jen jedna z nich je ta slavná a uznávaná, a vzhledem k tomu, že Hate to nejsou, jsou právě oni odsouzeni do role těch, kdo jsou ti neoriginální. Aby však nevznikl dojem, že je “Solarflesh” průser, to rozhodně není, naopak je to velmi solidní práce, jen mně osobně to z výše nastíněných důvodů nic moc nedává…
H.

Hate

Majestátní death metal behemothovského střihu, to by vlastně mohlo zavánět spokojeností ne? Ale já spíš vůbec nevím, co si o té desce myslet. Jasně, je to kvalitně zahrané, brilantní zvuk, potřeby žánru to splňuje dokonale. Jenže ty Behemoth tam prostě slyším až moc. Zní mi to strašně nepůvodně, přestože je album rozhodně postaveno na silných skladbách a nápadech. Obecně nejvíce vítám větší důraz na melodické linky. Na mě osobně nejvíc zapůsobila zlověstně valivá “Timeless Kingdom” s krásnou dohrávkou nebo další střednětempá atmosférická “Sadness Will Last Forever”. V těchto momentech mi totiž zní Hate nejpřesvědčivěji, mají tu totiž prostor vyhrát si s atmosférou, na které je album z velké části postavené. Jakmile ale začnou švihat blastbeaty a rychlá tempa, už se nemám moc čeho chytat. Nemůžu si pomoci. Nicméně Poláci mají své řemeslo zvládnuté opravdu na jedničku a deska nenudí. Jen se zbavit toho až přílišného odéru Behemoth. P. S. Bonusy stojí za hovno.
Stick


Jarun – Wziemiozstąpienie

Jarun - Wziemiozstąpienie
Země: Polsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 16.3.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Wziemiozstąpienie
02. Deszcz
03. Prawdy ulotne
04. Przebudzenie
05. Niech moje słowa będą ogniem
06. Powrót
07. Zamieć
08. I znowu zima…

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jarun

Co se metalové hudby ve střední Evropě týče, polská scéna patří k těm nejproslulejším a čítá jak světově proslulé prvoligové kapely, tak řadu undergroundových skvostů, které dělají radost jen nemnoha zasvěceným. Každá další příležitost přijít do styku s doposud neznámou polskou kapelou tedy s sebou nese reálnou možnost, že se posluchači dostane přinejmenším obstojného zážitku. A už jen proto apeluji na čtenáře, aby se nechali touto recenzí nalákat alespoň k letmému poslechu desky, která je dnes na pořadu dne. Ona deska se jmenuje “Wziemiozstąpienie”, jde o debut polské kapely Jarun, která se pohybuje ve vodách folk metalu, a nyní je na řadě ujasnit si, s jakou se tam pohybuje grácií…

Nebyla by to však správná recenze folk metalové desky, kdybych si již tradičně nerýpnul do kvalitativního stavu žánrové scény. Tentokrát to však ke čtenářově potěše nebudu kdovíjak okecávat a spokojím se s konstatováním, že Jarun chvála bohu rozšiřují nepočetné řady toho folk metalového tábora, který neklade vykazování příjmů na první místo, a to většinou na úkor produkce kvalitní hudby. Co je nesmírně důležité – Jarun nejenže se vyvarovali tohoto rozšířenému neduhu, ale navíc produkují muziku tak neotřelou, že mě nenapadá ani jediná jiná kapela, k jejíž tvorbě bych ji mohl přirovnat. Jejich hudba totiž v praxi naplňuje představu většiny obeznámených jedinců o pojmu folk metal jen částečně. Z velmi obecného hlediska by se dalo říct, že se na “Wziemiozstąpienie” mísí ta black metalovější tvář folk metalu s akustickými příspěvky blíže nespecifikovaných strunných nástrojů, a to tak, že se nedá úplně jasně říct, že by jedna z těchto složek převažovala. Jednou dominuje ta, jindy ona, tu jsou obě v rovnováze a vkusně se doplňují. Vzhledem k péči, jaké se dotyčným nástrojům dostalo z rukou skladatelů, je však takový popis zcela vágní a nic neříkající. Ano, jsou zde přítomné úderné a svérázně melodické folk/blackové kytarové smršti, jejichž specifickou podobou si vybudovaly renomé třeba irské žánrové kapely, a stejně tak nechybí ani dominující, případně jen podkreslující akustické brnkačky, dodávající celku značnou dávku života. V trochu omezenější míře se dostalo i na svéráznou slovanskou atmosféru (byť ta pochmurně black metalová má zde mírně navrch), ale nic z toho přes svoje nezpochybnitelné kvality nedělá hudbu Jarun tím, čím je a čím mezi zástupy jiných vyniká. To tajuplné “něco” není nic jiného, než zřetelné progresivní prvky, které na “Wziemiozstąpienie” sice na posluchače nepadají po tunách z každé skladby, ale alespoň v omezené míře prostupují drtivou většinou desky, a když se ukážou ve své plné kráse, nezbývá než hodně uznale přikývnout.

Takže tedy ani ne tak folk metal jako spíše progressive rock/folk black metal? Škatule je to sice ohyzdná a slovní opis by byl mnohem malebnější, ale jádro téhle muziky definuje vcelku výstižně. Aby však nedošlo k nějaké mýlce, je záhodno zdůraznit, že nejde zase o žádné přehnané floydoviny ale vskutku poctivou fúzi všeho výše zmíněných s tím, že výraz desky osciluje mezi spíše folk/blackovou polohou a spíše prog rockovou polohou. A konečně – obě polohy nabízí opravdu solidní přísun přinejhorším velmi slušné muziky, jejíž kvality se dají jen sotva zpochybňovat. A proč taky, když blackovým jízdám nechybí hutná atmosféra ani tah na branku, progresivní hrátky zase dovedou člověka velmi spolehlivě zamotat do svých osidel, a to vše dohromady funguje naprosto přirozeně, nenuceně, uvěřitelně a upřímně? V takových podmínkách pak už není vůbec složité užívat si řadu vynikajících obratů a konkurenceschopných nápadů, kterými deska oplývá. Na “Wziemiozstąpienie” je zkrátka z každé noty znát, že je dílem lidí, kteří nejen že jsou zdatnými muzikanty, ale především jim nechybí jasná vize a skladatelské dovednosti, které určují výslednou podobu materiálu, jenž jim vzniká pod rukama.

Jarun - Wziemiozstąpienie

“Wziemiozstąpienie” je pestré a přesto velice vyrovnané album, takže vybírat nějaký zřetelný vrchol nebo přešlap není moc jednoduché a snad ani úplně žádoucí. Přesto si to neodpustím a poukážu na trojici skladeb “Niech moje słowa będą ogniem”, “Powrót” a “Zamieć”. První může platit za ukázku, s jakou finesou se Jarun umí opřít do rozmáchlého folk/black metalu, druhé dvě pak ukazují, jak zdařile může zdánlivě podivná kombinace progresivního rocku a folk metalu působit v praxi. Zbývajících pět skladeb však těm jmenovaným rozhodně nedělá ostudu, takže si dovedu živě představit, že jiní posluchači si jistě najdou svoje oblíbené kusy i mezi nimi. A nebyl by to vskutku žádný div, protože tihle Poláci se se svojí prvotinou opravdu vytáhli, a stvořili desku, která by mohla jméno Jarun minimálně na undergroundové scéně zapsat do povědomí nemalého počtu fanoušků. Troufám si tvrdit, že pokud je toto první krok na cestě, která Jarun – jak já osobně doufám – čeká, třeba rovnou s tím druhým bychom se mohli dočkat opravdu výborného zážitku. Když o tom tak přemýšlím, tak je to vlastně dost pravděpodobné, když už ten stávající totiž nabízí řádově větší hodnotu, než desítky a stovky bezpohlavních pokusů z dílny jiných, byť nesrovnatelně zavedenějších…


Další názory:

Téhle desce jsem zpočátku moc nevěřil, ale nakonec mě debut “Wziemiozstąpienie” od polských Jarun o svých kvalitách přesvědčit dokázal a vyklubala se z něj deska, která je rozhodně hodna pozornosti. Jarun nabízejí folk metal, nicméně je jedním dechem nutné dodat, že to rozhodně není obyčejný a tuctový folk metal, ba právě naopak. Jarun tento žánr okořenili trochou black metalu, což by ještě samo o sobě tak úctyhodné nebylo, a obrovskou porcí nápaditosti, progrese a neotřelosti – a to už úctyhodné je. “Wziemiozstąpienie” je doslova narvané výbornými nápady, atmosférou, je velmi zábavná a v mnohých ohledech dokáže opravdu překvapovat; přelévá se od black metalových výjezdů přes folkové mezihry až k prog rockovým pasážím, po cestě nabere vše okolo, oklikou se vrátí zpátky a s další písničkou jde zase jinou cestou. Čím více se nahrávka blíží ke svému konci, tím víc po trochu ostřejším začátku zajíždí do progresivnějších vod, nicméně i v první polovině je rozhodně co poslouchat. Za vrcholy bych asi označil “Deszcz”, “Powrót” a “Zamieć”, nicméně celé “Wziemiozstąpienie” je barvité a nabízí spoustu výtečných momentů. Hodně, hodně dobré album, které mohu jen doporučit všem, kteří upřednostňují inteligentní folk metal nad tím hopsavým.
H.


Riverside – Shrine of New Generation Slaves

Riverside - Shrine of New Generation Slaves
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: InsideOut Music / Mystic Production

Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.

“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.

Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.

Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.

Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.

Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.


Další názory:

Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál.
Stick


Echoes of Yul – Cold Ground

Echoes of Yul - Cold Ground
Země: Polsko
Žánr: atmospheric doom metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Octagon
02. Foundations
03. The Tenant
04. Crosses
05. Numbers
06. Haunebu
07. Libra
08. Save Yourself
09. The Plane
10. The Message
11. Cold Ground
12. Chrome
13. Last

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Kapela s podivným názvem Echoes of Yul je výplodem fantazie mozků dvojice Michał Sliwa a Mateusz Czech, kteří mají na starosti všechny nástroje, se kterými se na “Cold Ground” setkáte. Ke klasickým bicím, kytarám či klávesám si k tomu všemu přidejte nějaké ty samply, které se neobjevují jen tak pro radost, aby toho nebylo málo, ale na výsledné podobě desky hrají celkem podstatnou roli, ale k tomu se dostaneme ještě později. Jen jediné věci se na druhém albu tohoto polského dua nedočkáte – zpěvu. “Cold Ground” je, stejně jako tři roky starý debut, čistě instrumentální kousek, což vzhledem k hudebnímu zaměření, které by se dalo zjednodušeně popsat jako ambientní post-doom, není nijak na škodu, protože prim hraje zvuková hradba z dálky doznívajících kytar, ke kterým zpěvu není třeba.

Hned při prvním seznámení s “Cold Ground” mě praštily do uší vlivy, které jsou jasně identifikovatelné i při zběžnějším poslechu. Mluvím teď o Justinu K. Broadrickovi, a to o jakékoli jeho hudební podobě, pro kterou jej znáte. Na jednu stranu si můžete brousit zuby na hypnotické, téměř industriální pasáže, dýchající stejný vzduch jako kdysi jeho Godflesh. Na straně druhé jsou přítomny ambientní drone momenty, jež zase nemají daleko do jeho dalšího působiště Jesu. Tohle nemyslím úplně jako výtku a poukázání na neoriginalitu, protože jsem toho názoru, že v daném stylu se toho moc vymyslet a posunout mantinely nedá, to spíš jen, abyste měli představu, s čím máme vlastně tu čest.

Říkejme tomu, jak chcete – ambient, post-doom či drone – ale v případě těchto hudebních žánrů obvykle nerozlišuji alba na špatná a dobrá, ale na taková, která si mne svou atmosférou podmanila, a na ta, kterým se to nepodařilo a nezanechají ve mně žádný hlubší dojem. Echoes of Yul se řadí do té druhé kategorie. Rozhodně na mne zapůsobil fakt, že “Cold Ground” bylo nakonec víc tvrdě metalové, než jsem očekával, a tyto pasáže, na kterých stojí nejedna skladba, jsou pro mě nosnými momenty celé nahrávky. Konkrétně mluvím o fantastické “Chrome”, tedy spíš o její první polovině, a zejména pak o uhrančivé “Libra”, jejíž tíživá atmosféra stavící na ústředním riffu s jednoduchou strukturou a samplovaným ženským brekem tvoří středobod celé desky. Většina skladeb je opravdu minimalistická a jednotlivé motivy jsou využity, jak jen to jde. Se stopáží si tihle borci nedělají žádné problémy, až se divím, že se hodinová ručička zastaví na hranici přijatelné hodiny, protože při poslechu mi “Cold Ground” přišlo vždy o něco delší. Nemá cenu se snažit rozpitvat jednotlivé písně, protože to ani není možné. Echoes of Yul sází na dojem celku a nutno říct, že jim to docela vychází. Milovníci zpětného vazbení a ambientní atmosféry ví, odkud vítr vane. Těm ostatním bych doporučil samozřejmě udělat si vlastní názor na základě poslechu. Albu se dostalo kvalitní produkce z rukou neznámého Jamese Plotkina, a když pominu depresivní atmosféru, tak byla radost jej poslouchat.

Kapitolou samou o sobě jsou samply nejrůznější škály zvuků a hlasů, ať už mužských, či ženských, které zní jako ze starého, poškrábaného vinylu a výsledkem jejich spojení s hudebních podkladem máme co do činění s materiálem skoro až hororové atmosféry. Když jsem se v určitých momentech zamyslel, tak jsem nabyl dojmu, že neposlouchám regulérní řadovku polského uskupení, ale spíš soundtrack k depresivní detektivce ve stylu “Sedm” Davida Finchera, ke které se deska hodí jak ulitá.

Echoes of Yul nelze upřít, že se snaží jít svým vlastním směrem. Ač jsou v jejich tvorba slyšitelné vlivy britského multiinstrumentalisty, o němž byla řeč, tak se svou vizí zádumčivého a experimentálního doom metalu mají rozhodně šanci zaujmout. Nejspíš ne nějakou širší metalovou základnu, protože “Cold Ground” je na poslech dosti náročnou záležitostí, která si žádá zvýšenou pozornost a určitě bude zapotřebí snaha se do ní vůbec dostat, takže si nemyslím, že Michał a Mateusz udělají nějakou větší díru do světa, ale sám za sebe můžu druhotinu Echoes of Yul na zasněžené zimní večery doporučit. Pro milovníky žánru se jedná o povinnost.


Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Vader, Hypnos
Datum: 13.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album “Back to the Blind”, a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně – ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

Ale teď již k samotnému koncertu. Stejně jako předešlého dne v Plzni se otevření večera ujali domácí Brutally Deceased, které jsem doposud považoval za vcelku osvědčené těleso, jehož produkce rozhodně neurazí, byť o nějakém nadšení se také hovořit nedalo. Milí Brutally Deceased mě ale tentokrát velmi příjemně překvapili. Jelikož měli od začátku výborný zvuk, nemusel jsem se půl setu zabývat hledáním jednotlivých nástrojů a mohl se namísto toho věnovat samotné hudbě, a velmi záhy mi došlo, že když Brutally Deceased dobře nazvučí, stojí to za to. Byl to od začátku do konce opravdu poctivý death metalový nářez švédského střihu a samotní muzikanti svým vystupováním nezůstali nakopávající muzice nic dlužni. Největší pozornost poutal pochopitelně zpěvák Žlába, který nejen že opravdu šmakózně burácel (nechápu, odkud ten vokál tahá, ale je to mazec), ale svým pohybem po pódiu mi dokonce připomněl Barneyho Greenwaye z legendárních Napalm Death, což pochopitelně myslím jako kompliment. Zbytek kapely si dal rovněž záležet a myslím, že mi nikdo nebude oponovat, když prohlásím, že Brutally Deceased předvedli opravdu dobrý koncert. Tahle kapela má potenciál to někam dotáhnout…

Prostřední místo na programu uzmuli Hypnos. Znovuzrozená to kapela, která patří k tomu nejlepšímu, co v rámci metalového žánru naše republika nabízí, a zároveň další z důvodů, proč jsem na Novou Chmelnici vážil cestu. Maje na paměti fenomenální výkon, který Hypnos předvedli zjara v jihočeských Slavonicích, jsem se těšil na jeho opakování a musím nechat, že ani tentokrát Hypnos nezklamali. Relativně zaplněnému sálu naservírovali poctivou dávku svých pecek a bylo jasně znát, že tohle nejsou žádní začátečníci, ale ostřílení mazáci, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni do jednoho působili naprosto suverénně, sebejistě a stejné přívlastky se promítly i do samotného koncertu, který se navíc po vzoru předcházejících Brutally Deceased dočkal výborného nazvučení. Přítomní fanoušci nezůstali ochuzeni ani o civilní a kultivovaný Brunův komentář a na celém koncertu jsem tak neshledal zhola nic, co bych mu mohl vytknout. Tedy, jedna subjektivní drobnost by se našla. Oproti vzpomenutému slavonickému koncertu mi vystoupení nepřišlo až tak intenzivní a kulervoucí, ale i tak Hypnos dokázali, že jejich návrat rozhodně stál za to. Objektivně v Praze předvedli vynikající show a já se už teď těším na finále Metalgate Massacre, kde se Hypnos představí pražskému publiku příště.

Čas pokročil a na programu už zbývalo jediné jméno. I když měli předcházející Hypnos na poměry návštěvnosti obstojně zaplněný lokál, jak se začalo schylovat k vystoupení Vader, nebylo pochyb, která kapela toho večera nalákala nejvíce fans. I tak se ale bez větších problémů šlo dostat do první řady, čehož jsem bez váhání využil a už jen čekal, jak se s tím Poláci (a jeden Brit) poperou tentokrát. A poprali se s tím velmi obstojně. Jak jsem již sdělil v úvodu, desku “Back to the Blind”, která tvořila jádro setu, snad až na klasickou pecku “Carnal” neznám, nicméně i takhle na první dobrou šlo o mimořádný nářez. Co se muziky samotné týče, prostě Vader ve vrcholné formě, co se týče vystupování, nemám co vytknout. Mělo to tah na branku, ze všech muzikantů sálal zápal pro věc, nechyběl opět výborný zvuk (a to dokonce i v první řadě) a z toho všeho je asi tak nějak jasné, že tady se mlátilo hlavou jedna radost. Snad jediným problémem, který jsem za celou dobu vystoupení zaznamenal, byly trochu nesrozumitelné průpovídky frontmana Piotra, což bych však nedával za vinu ani tak jemu, jako spíš hlučícím davům a částečně také oné první řadě, ve které jsem se udržel po celý koncert.

Kromě “Back to the Blind” sáhli Vader také po novějším repertoáru a zazněli tedy i zástupci posledních alb, ale ani takhle vsuvka kontinuitu koncertu nijak nenarušila a já jej mohu prohlásit za vyrovnaný a mimořádně vydařený. Přídavek pak tradičně patřil nezemské mordě “This Is the War”, která koncert zakončila ve velkém stylu, a improvizovaný motiv Williamsova “The Imperial March (Darth Vader’s Theme)” pak představoval už jen tradiční třešničku na nesmírně povedeném dortu. Vader sice nepřekonali famózní nářez, jaký předvedli loni v Rock Café, ale i tak všem pochybovačům navýsost výmluvným způsobem potvrdili, že mají poslední dobou formu, kterou jim může kde kdo závidět. Kéž jim vydrží co nejdéle…

Pražská zastávka Back to the Black Tour 2012, jak Vader celé turné nazvali, se nadmíru vydařila, a to snad ve všech myslitelných směrech. Kapely zahrály perfektně, zvuk se vydařil na výbornou (nevím, nakolik na tom má podíl zvukař a nakolik akustika zrekonstruovaného klubu), fanoušci odvedli vcelku slušnou práci, neboť odezva gradovala a u Vader už šlo hovořit o velmi kvalitním randálu… V neposlední řadě mě pak příjemně překvapil velmi sympaticky naceněný merch i hudební nosiče, což hlavně v případě Vader poslední dobou nebývalo pravidlem, a já doufám, že to nedostatkem financí netrpící návštěvníci patřičně ocenili. Sečteno podtrženo – za málo peněz (za cenu vstupenky patří Obscure Promotion můj osobní dík) velká spousta hodně dobré muziky a pro fanouška death metalu takové menší Vánoce v předstihu. Jen houšť!


Devilish Impressions – Simulacra

Devilish Impressions - Simulacra
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Lifeforce Records

Tracklist:
01. Icaros
02. Legion of Chaos
03. Lilith
04. Fear No Gods!
05. The Scream of the Lambs
06. Spiritual Blackout
07. Vi Veri Vniversum Vivus Vici
08. The Last Farewell
09. Solitude

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jistě zná každý z nás alespoň jednu kapelu, jejíž muzika je opravdu fantastická, přesto se jí ani zdaleka nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Pro mne osobně jsou jednou z těchto kapel taktéž avantgardní black/death metalisté Devilish Impressions z polského města Opole. Na jejich jméno jsem svého času narazil na debutu “Plurima Mortis Imago” z roku 2005, kde mě jejich hudba opravdu hodně zaujala. Jednalo se o velice zajímavý black metal, v němž byl cítit obrovský potenciál do budoucna, díky čemuž jsem kroky Devilish Impressions od té doby sledoval vcelku obezřetně. Že ale onen zmiňovaný potenciál využijí tak brzy, to jsem věru nečekal. Pokračování “Diabolicanos – Act III: Armageddon” z roku 2008 byl totiž opravdu famózní opus; kapela se posunula do trochu avantgardnějších vod, zároveň přibylo trochu death metalu (ačkoliv black měl stále malinko navrch) a výsledkem byl neskutečně lákavý koktejl, který člověka baví o po několika letech – pestrá a chytrá muzika, spousta různých nálad, přesto naprosto soudržná deska. Není tedy divu, že jsem třetí opus “Simulacra” vyhlížel opravdu netrpělivě…

Po prvním poslechu novinky se ihned vyrojilo několik zajímavých poznatků. “Simulacra” rozhodně nepřináší takový skok, který se odehrál mezi “Plurima Mortis Imago” a “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, spíše pokračuje ve stylu svého předchůdce, nicméně se rozhodně nejedná o kopírku, Devilish Impressions zcela slyšitelně na “Simulacra” implementovali taktéž několik dříve nevídaných prvků, k nimž se ještě dostaneme níže. Dalším dojmem z desky bylo zpočátku opravdu nepokryté nadšení z toho, jak moc se “Simulacra” povedla, a to hned po prvním ochutnání. Nahrávka má na první poslechy vážně neskutečnou sílu a člověka doslova povalí. Je pravda, že postupem času nadšení poněkud ochladlo, avšak rozhodně ne natolik, aby mi to zabránilo v prohlášení, že “Simulacra” je bezpochyby výtečné album…

Hned úvodní “Icaros” v plné míře ukazuje asi tu nejvýraznější inovaci, s níž Devilish Impressions na “Simulacra” přišli. Zpočátku se skladba tváří jako kousek, který by se klidně neztratil ani na “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale refrén tento dojem záhy pozmění – kapela se totiž vytasila s fantastickými klenutými čistými vokály, které jsou zcela jistě jedním z nejvýraznějších elementů “Simulacra”. Ostatně, opět to dokazuje “Icaros”, jelikož právě ona čistě odzpívaná pasáž zůstane posluchači v paměti v podstatě okamžitě a také nejvýrazněji.

Jak ale vidno, Devilish Impressions se ve svých skladbách dokážou bez oněch čistých vokálů obejít a přesto tyto songy nezní o nic méně výrazněji či méně zapamatovatelně, viz druhá “zasekaná” “Legion of Chaos”. Na agresivnější strunu uhodí třeba i čtvrtá “Fear No Gods”, která i přesto, že jde o nejdelší kus na “Simulacra”, ukazuje nejostřejší tvář skupiny, aniž by nudila. Zejména její drtivý refrén se náramně povedl.

Naopak poněkud netypická je na poměry desky třetí “Lilith”, jednoznačně nejpomalejší skladba, snad i trochu melancholická. Náladou se jí pak přiblíží už jen poslední zpívaná věc “The Last Farewell”, jež zase míří do trochu epičtějších vod, aby skončila v excelentním závěru. Poslední “Solitude” už plní spíše úlohu instrumentálního outra.

Celkově by se dalo říct, že je na “Simulacra” o něco méně oněch avantgardních prvků, budeme-li porovnávat s “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, nicméně i takovýto black/death metal okořeněný výraznými klávesami a občasnými čistými vokály rozhodně má co říct, dokonce toho hodně i říká. S mírným odstupem si nemyslím, že by se Devilish Impressions podařilo překonat “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale to nic nemění na tom, že i “Simulacra” je nepochybně skvělá záležitost, která dle mého rozhodně stojí za nějaký ten důkladnější poslech.


Hell United – Aura Damage

Hell United - Aura Damage
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.9.2012
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Red Limitations
02. Apostle of Plague
03. Deathlike Cold
04. Let the Sleeping Dogs Lie
05. Aura Damage
06. Hinterland
07. Maelstorm’s Gravity
08. In Odore Sanctitatis
09. Totality of I

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Divíte se, že vám jméno Hell United nic neříká? Není se za co stydět, protože polská čtveřice, jejíž zbrusu nové dílo je předmětem recenze, pod tímto jménem vystupuje teprve od roku 2007. To však neznamená, že by šlo o nějaké holobrádky, neboť kapela pod jménem Eclypse fungovala až do přejmenování celých deset let a album “Aura Damage” je již třetím počinem těchto muzikantů. Když nic jiného, od novinky tedy šla předem očekávat minimálně jistá tvůrčí vyzrálost a naděje, že i tentokrát dostojí polský death/black metal své pověsti. Koneckonců, underground občas umí pořádně překvapit…

A světe div se, ono to opravdu není k zahození, ale nejdřív by se slušelo ujasnit si, s čím že vlastně máme tu čest. Tak tedy – Hell United hrají hodně zlý mix death a black metalu, přičemž hudba se tu přikloní k jedné, tu k druhé straně. Co se ale atmosféry týče, tak hraje prim blacková ponurost, která se tyčí i nad čistě deathovými riffy. A je to právě atmosféra, kterou deska “Aura Damage” sbírá první body, protože i když to není hotové posvícení na celých 35 minutách stopáže, jde hovořit o velmi solidním výsledku, který ve svých světlých momentech opravdu triumfuje. Velmi podstatnou zásluhu na takovém výsledku si může připsat producent, protože zvuk desky je vážně skvělý. Podařilo se totiž namíchat zvuk, který je sice vyspělý, čitelný a technicky na výši, ovšem nikoli na úkor brutality a špíny, které jsou patrné na první poslech a jsou prvním, co se mi v souvislosti s “Aura Damage” vybaví. Všechno to pak ilustruje a vkusně doplňuje zdařilý přebal, jehož hlavní protagonista mi sice nehorázně připomíná kostlivé mágy z videoherní série “Gothic” (že by byl grafik fandou poctivých RPG?), ale když pominu tuhle humornou asociaci, k vyznění alba se dokonale hodí a ještě k tomu vypadá k světu.

A jak je na tom samotná muzika? Už jsem naznačil, že to rozhodně není žádný propadák, ale pěkně postupně. Na albu se nachází celkem devět skladeb, které se obejdou bez nějakých inter, minutových přechodů a podobných vymožeností, a každá jedna z nich je buď solidní nářez, pěkně pochmurný umíráček, nebo oboje dohromady. Naprostá většina tracklistu se bohudík nedrží v jedněch kolejích a v rámci jednotlivých skladeb se tak posluchač dočká osvěžujících změn tempa i výrazu, což výsledku opravdu znatelně přidává na přitažlivosti a deska zde získává další, byť trochu nenápadné body. Nápaditost a obecně kvalita se sice liší skladbu od skladby, ale obecně vzato lze říct, že zde není skladba, která by mi byla vyloženě proti srsti, přičemž větší část z nich je opravdu skvělá. Je docela paradoxem, že u většiny těch, které mi úplně nesedí, za to může jejich death metalová složka, a když se výraz překlopí do blackovější pozice, najednou je to výrazně lepší. Obecně se tedy dá říct, že Hell United se mnohem lépe realizují se svou blackovou tváří, vedle které ta deathová občas trochu pokulhává. Skladby jako “Red Limitations” nebo “Maelstrom’s Gravity” však dokazují, že když se chce, Hell United dovedou těžce zabodovat i na deathovém poli, takže to opravdu bude spíše problém jednotlivých skladeb, než nějaká systémová záležitost.

Kvalita je tedy v rámci alba rozhodně k nalezení, a čím déle desku poslouchám, tím více kvality v ní vidím. Postupně jsem si tedy nesmírně oblíbil úvodní nekompromisní nářez “Red Limitations”, v předstihu vypuštěná “Deathlike Cold” mi dělala radost prakticky od začátku a závěrečná čtveřice skladeb rovněž dorostla do úctyhodných rozměrů (obzvláště pak skvosty “Hinterland” nebo “Totality of I”, ze kterých jsem upřímně řečeno docela na větvi). Proto mě docela mrzí, že slabší dvojice “Apostle of Plague” a “Let the Sleeping Dogs Lie”, doplněná celkem ucházející titulkou, celkový dojem trochu sráží…

Recenzi jsem uvozoval prohlášením, že underground umí překvapit, a i když jsem s tím předem moc nepočítal, Hell United mě nakonec překvapili opravdu příjemně a navíc se mi dost výrazně trefili do vkusu. S albem “Aura Damage” dokazují, že minimálně příznivcům žánru mají hodně co nabídnout, a když plné dvě třetiny alba tvoří skladby, které se nebojím označit za skvělé, ne-li naprosto skvostné, musím Hell United vyseknout poklonu. Jak vidno, polská podzemní scéna dovede zprostředkovat velmi hodnotné zážitky a mě chytá nutkání poohlédnout se po dalších prakticky neznámých kapelách, které by moje hudební choutky uspokojily alespoň tak, jako se to podařilo Hell United. Dobrá práce, pánové, vysloužili jste si moji pozornost a respekt!


Další názory:

Když se řekne polský death metal, potažmo death/black metal, většina lidí si asi vzpomene na pár nejznámějších jmen, nicméně těmi to rozhodně nekončí, příkladem budiž třeba právě i Hell United. Hned s prvním poslechem “Aura Damage” je nadmíru jasné, že kapele to sype opravdu učebnicově a že ten blasfemický death metal bude v jejich podání po čertech (doslova) zábavná záležitost. Deska jede v podstatě ve dvou rychlostních stupních – buď jde o ultra rychlé zničující maso, nebo naopak o velmi pomalé bahenní pasáže, v nichž své růžky vystrkuje black metalový odér. Mně osobně o malinko více chutná ta druhá zmiňovaná poloha, v níž nejvíce excelují songy jako “Hinterland” a hlavně závěrečné uhrančivé peklo “Totality of I”, které jsou obě kompletně pomalé, ale jinak se nějaké ty valivější momenty objevují i v dalších skladbách (vyzdvihl bych třeba majestátní začátek “In Odore Sanctitatis” nebo čistě černěkovový začátek “Deathlike Cold”). Některé sypací kusy působí možná malinko monotónněji, ale pokud byly složeny za účelem zdevastovat vše okolo, pak svou roli plní vstkutku na výbornou. “Aura Damage” je jako celek opravdu povedená a poctivá práce metalového podzemí, která mě opravdu baví.
H.


Crystal Viper – Crimen excepta

Crystal Viper - Crimen excepta
Země: Polsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Witch’s Mark
02. Child of the Flame
03. It’s Your Omen
04. Crimen excepta
05. Medicus animarum
06. The Spell of Death
07. Hope Is Gone, Here’s New Law
08. Fire Be My Gates
09. Tyrani piekieł [Vader cover]
10. Ghosts of Sherwood

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polská čtyřka Crystal Viper je další z řady kapel, od nichž mě neuvěřitelně zaujal hned první kousek, který jsem od nich slyšel. Byla to tehdy skladba s názvem “I Am a Leather Witch” z debutového alba “The Curse of Crystal Viper”, kterým tato heavy metalová partička stylově vtrhla na scénu. Ihned jsem si je oblíbil, ačkoliv z nějakého důvodu jsem se doteď nedostal k poslechu jejich dalších dvou desek, které mezitím stihli vydat. Přitom podle všeho vůbec nejde o propadáky.

Objektem našeho zájmu však dnes bude v pořadí už čtvrtá položka v kolonce “full-length” v diskografii Crystal Viper, nesoucí název “Crimen excepta”. Kapela servíruje nálož klasického heavy metalu se stylovým ženským chraplákem frontmanky (nebo snad spíš frontwomanky?) Marty Gabriel. Svou vokální troškou do mlýna na desce přispěli David Bower, hájící poslední dva roky barvy britských Hell, který svým vystoupením doplnil a obohatil titulní skladbu “Crimen excepta”, a vedle něj také domácí (pro Poláky) legenda jménem Piotr Wiwczarek z neméně legendárních Vader. Jeho podíl na coveru “Tyrani piekieł” však mohou ocenit pouze posluchači CD verze. Milovníci vinylu musí vzít místo toho za vděk coverem britských Demon a jejich Night of the Demon”. Popravdě, páně Bowera bych si možná ani nevšiml nebýt na jeho účast upozorněn, ale Petera už opravdu přeslechnout nelze.

Zmíněný Vaderovský cover se svou zbytnělou agresivitou a laděním poplatným originálu poněkud vymyká zbytku tvorby. Podobně je na tom i druhý bonus song “Ghosts of Sherwood”, i když ten naopak svou akustičností a jistou dávkou jemnosti, ale co jiného také čekat od filmového songu, který budou mít příležitost ocenit zejména diváci chystaného nejnovějšího amerického zpracování Robina Hooda?

Zbytek, což znamená prvních osm tracků, se už dá označit za více než klasický heavy metal britské školy. Na rozdíl od švédských Steelwing, které jsem recenzoval někdy počátkem roku, bych si však troufal tvrdit, že nejde jen o bohapustou vykrádačku starých Iron Maiden, ale že se s tím snoubí určitá hudební přidaná hodnota. Když nic jiného, tak je to už zmiňovaná osoba (a hlavně hlas) ústřední postavy – zpěvačky a kytaristky Marty Gabriel. To je pane ženská podle heavy metalového gusta! Nevládne operním hlasem jako Tarja Turunen, ani strašidelným growlem jako Angela Gossow, ale hevík zkrátka zpívat umí. A jak! Strašně rád bych se někdy nějak dostal k nahrávce “Live Demo”, kde je zachycena při coverování pecek “Denim and Leather” od Saxon a “Wicker Man” od Iron Maiden, protože to musí stát za to. Zatím se mi to bohužel nepodařilo.

Vedle zpěvu tu jsou též nápaditá aranžmá a výborné riffy, které by rozhodně stály za poslech samy o sobě. Skladba “Island of the Silver Skull” a vůbec celé debutové album co do absolutní kvality sice překonáno nebylo, ale je tu přinejmenším několik víc než dobrých kousků. Mezi vůbec nejlepší bych zařadil songy “Child of the Flame” a “Fire Be My Gates”.

Jednu drobnou vadu na kráse album přece jenom má a tou je fakt, že krom výše zmíněných dvou tracků zbytek alba příliš nevyniká, a ani ony nejsou nic, z čeho by šel člověk vyloženě vyloženě do kolen. Při poslechu se tak plíživě dostavuje stereotyp, neřkuli snad přímo nuda. Je to celkově velmi podařené, takřka se nedá mluvit o slabých místech, ale trochu větší výraznost alespoň u některých songů chybí k tomu, aby se album “Crimen excepta” mohlo zařadit mezi vyložene excelentní nebo snad dokonce legendární tituly. Tento můj pocit se také vážně podepisuje na mém závěrečném bodovém hodnocení. Trochu lituji, že neumím posoudit hudební vývoj, jaký Crystal Viper urazili od vydání debutu před pěti lety. Celkově se mi to zdá horší než tehdy, ale mnozí říkají, že je to zase určitě lepší než to, co bylo mezi. Nevím. Ať tak nebo tak, kvalitní heavy metalové album podle osvědčených receptů ze staré školy okořeněných novými nápady vlastní produkce to zcela jistě je.


Další názory:

Předcházející počiny jsem vcelku úspěšně ignoroval, ačkoliv jsem o Crystal Viper věděl od vydání jejich debutu “The Curse of Crystal Viper”, nicméně musím říct, že novinka “Crimen excepta” mne docela baví. Rozhodně se nejedná o nic převratného, je to jenom příjemný heavy metálek, ale zahraný s tak velkým nadšením, že to není zábavné jen pro samotnou kapelu, ale i pro posluchače. Sice je na desce znát, že hudebníci mají asi opravdu hodně rádi staré klasiky, zejména Iron Maiden z některých songů doslova smrdí (například “Children of the Flame” – tam to snad ani nejde neslyšet), ale rozhodně to není zlé, jak by se třeba z podobné zmínky mohlo zdát. Všechny songy pěkně sypou, žádný z nich není vyloženě slabý, naopak jsou všechny vyrovnané a technicky vzato je to vlastně hitovka vedle hitovky. Povětšinou se jede v klasickém a léty prověřeném heavy metalovém schématu, které však – jak vidno – stále může fungovat. Za mě palec nahoru!
H.


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir