Archiv štítku: POL

Polsko

Riverside – Shrine of New Generation Slaves

Riverside - Shrine of New Generation Slaves
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: InsideOut Music / Mystic Production

Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.

“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.

Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.

Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.

Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.

Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.


Další názory:

Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál.
Stick


Echoes of Yul – Cold Ground

Echoes of Yul - Cold Ground
Země: Polsko
Žánr: atmospheric doom metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Octagon
02. Foundations
03. The Tenant
04. Crosses
05. Numbers
06. Haunebu
07. Libra
08. Save Yourself
09. The Plane
10. The Message
11. Cold Ground
12. Chrome
13. Last

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Kapela s podivným názvem Echoes of Yul je výplodem fantazie mozků dvojice Michał Sliwa a Mateusz Czech, kteří mají na starosti všechny nástroje, se kterými se na “Cold Ground” setkáte. Ke klasickým bicím, kytarám či klávesám si k tomu všemu přidejte nějaké ty samply, které se neobjevují jen tak pro radost, aby toho nebylo málo, ale na výsledné podobě desky hrají celkem podstatnou roli, ale k tomu se dostaneme ještě později. Jen jediné věci se na druhém albu tohoto polského dua nedočkáte – zpěvu. “Cold Ground” je, stejně jako tři roky starý debut, čistě instrumentální kousek, což vzhledem k hudebnímu zaměření, které by se dalo zjednodušeně popsat jako ambientní post-doom, není nijak na škodu, protože prim hraje zvuková hradba z dálky doznívajících kytar, ke kterým zpěvu není třeba.

Hned při prvním seznámení s “Cold Ground” mě praštily do uší vlivy, které jsou jasně identifikovatelné i při zběžnějším poslechu. Mluvím teď o Justinu K. Broadrickovi, a to o jakékoli jeho hudební podobě, pro kterou jej znáte. Na jednu stranu si můžete brousit zuby na hypnotické, téměř industriální pasáže, dýchající stejný vzduch jako kdysi jeho Godflesh. Na straně druhé jsou přítomny ambientní drone momenty, jež zase nemají daleko do jeho dalšího působiště Jesu. Tohle nemyslím úplně jako výtku a poukázání na neoriginalitu, protože jsem toho názoru, že v daném stylu se toho moc vymyslet a posunout mantinely nedá, to spíš jen, abyste měli představu, s čím máme vlastně tu čest.

Říkejme tomu, jak chcete – ambient, post-doom či drone – ale v případě těchto hudebních žánrů obvykle nerozlišuji alba na špatná a dobrá, ale na taková, která si mne svou atmosférou podmanila, a na ta, kterým se to nepodařilo a nezanechají ve mně žádný hlubší dojem. Echoes of Yul se řadí do té druhé kategorie. Rozhodně na mne zapůsobil fakt, že “Cold Ground” bylo nakonec víc tvrdě metalové, než jsem očekával, a tyto pasáže, na kterých stojí nejedna skladba, jsou pro mě nosnými momenty celé nahrávky. Konkrétně mluvím o fantastické “Chrome”, tedy spíš o její první polovině, a zejména pak o uhrančivé “Libra”, jejíž tíživá atmosféra stavící na ústředním riffu s jednoduchou strukturou a samplovaným ženským brekem tvoří středobod celé desky. Většina skladeb je opravdu minimalistická a jednotlivé motivy jsou využity, jak jen to jde. Se stopáží si tihle borci nedělají žádné problémy, až se divím, že se hodinová ručička zastaví na hranici přijatelné hodiny, protože při poslechu mi “Cold Ground” přišlo vždy o něco delší. Nemá cenu se snažit rozpitvat jednotlivé písně, protože to ani není možné. Echoes of Yul sází na dojem celku a nutno říct, že jim to docela vychází. Milovníci zpětného vazbení a ambientní atmosféry ví, odkud vítr vane. Těm ostatním bych doporučil samozřejmě udělat si vlastní názor na základě poslechu. Albu se dostalo kvalitní produkce z rukou neznámého Jamese Plotkina, a když pominu depresivní atmosféru, tak byla radost jej poslouchat.

Kapitolou samou o sobě jsou samply nejrůznější škály zvuků a hlasů, ať už mužských, či ženských, které zní jako ze starého, poškrábaného vinylu a výsledkem jejich spojení s hudebních podkladem máme co do činění s materiálem skoro až hororové atmosféry. Když jsem se v určitých momentech zamyslel, tak jsem nabyl dojmu, že neposlouchám regulérní řadovku polského uskupení, ale spíš soundtrack k depresivní detektivce ve stylu “Sedm” Davida Finchera, ke které se deska hodí jak ulitá.

Echoes of Yul nelze upřít, že se snaží jít svým vlastním směrem. Ač jsou v jejich tvorba slyšitelné vlivy britského multiinstrumentalisty, o němž byla řeč, tak se svou vizí zádumčivého a experimentálního doom metalu mají rozhodně šanci zaujmout. Nejspíš ne nějakou širší metalovou základnu, protože “Cold Ground” je na poslech dosti náročnou záležitostí, která si žádá zvýšenou pozornost a určitě bude zapotřebí snaha se do ní vůbec dostat, takže si nemyslím, že Michał a Mateusz udělají nějakou větší díru do světa, ale sám za sebe můžu druhotinu Echoes of Yul na zasněžené zimní večery doporučit. Pro milovníky žánru se jedná o povinnost.


Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Vader, Hypnos
Datum: 13.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album “Back to the Blind”, a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně – ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

Ale teď již k samotnému koncertu. Stejně jako předešlého dne v Plzni se otevření večera ujali domácí Brutally Deceased, které jsem doposud považoval za vcelku osvědčené těleso, jehož produkce rozhodně neurazí, byť o nějakém nadšení se také hovořit nedalo. Milí Brutally Deceased mě ale tentokrát velmi příjemně překvapili. Jelikož měli od začátku výborný zvuk, nemusel jsem se půl setu zabývat hledáním jednotlivých nástrojů a mohl se namísto toho věnovat samotné hudbě, a velmi záhy mi došlo, že když Brutally Deceased dobře nazvučí, stojí to za to. Byl to od začátku do konce opravdu poctivý death metalový nářez švédského střihu a samotní muzikanti svým vystupováním nezůstali nakopávající muzice nic dlužni. Největší pozornost poutal pochopitelně zpěvák Žlába, který nejen že opravdu šmakózně burácel (nechápu, odkud ten vokál tahá, ale je to mazec), ale svým pohybem po pódiu mi dokonce připomněl Barneyho Greenwaye z legendárních Napalm Death, což pochopitelně myslím jako kompliment. Zbytek kapely si dal rovněž záležet a myslím, že mi nikdo nebude oponovat, když prohlásím, že Brutally Deceased předvedli opravdu dobrý koncert. Tahle kapela má potenciál to někam dotáhnout…

Prostřední místo na programu uzmuli Hypnos. Znovuzrozená to kapela, která patří k tomu nejlepšímu, co v rámci metalového žánru naše republika nabízí, a zároveň další z důvodů, proč jsem na Novou Chmelnici vážil cestu. Maje na paměti fenomenální výkon, který Hypnos předvedli zjara v jihočeských Slavonicích, jsem se těšil na jeho opakování a musím nechat, že ani tentokrát Hypnos nezklamali. Relativně zaplněnému sálu naservírovali poctivou dávku svých pecek a bylo jasně znát, že tohle nejsou žádní začátečníci, ale ostřílení mazáci, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni do jednoho působili naprosto suverénně, sebejistě a stejné přívlastky se promítly i do samotného koncertu, který se navíc po vzoru předcházejících Brutally Deceased dočkal výborného nazvučení. Přítomní fanoušci nezůstali ochuzeni ani o civilní a kultivovaný Brunův komentář a na celém koncertu jsem tak neshledal zhola nic, co bych mu mohl vytknout. Tedy, jedna subjektivní drobnost by se našla. Oproti vzpomenutému slavonickému koncertu mi vystoupení nepřišlo až tak intenzivní a kulervoucí, ale i tak Hypnos dokázali, že jejich návrat rozhodně stál za to. Objektivně v Praze předvedli vynikající show a já se už teď těším na finále Metalgate Massacre, kde se Hypnos představí pražskému publiku příště.

Čas pokročil a na programu už zbývalo jediné jméno. I když měli předcházející Hypnos na poměry návštěvnosti obstojně zaplněný lokál, jak se začalo schylovat k vystoupení Vader, nebylo pochyb, která kapela toho večera nalákala nejvíce fans. I tak se ale bez větších problémů šlo dostat do první řady, čehož jsem bez váhání využil a už jen čekal, jak se s tím Poláci (a jeden Brit) poperou tentokrát. A poprali se s tím velmi obstojně. Jak jsem již sdělil v úvodu, desku “Back to the Blind”, která tvořila jádro setu, snad až na klasickou pecku “Carnal” neznám, nicméně i takhle na první dobrou šlo o mimořádný nářez. Co se muziky samotné týče, prostě Vader ve vrcholné formě, co se týče vystupování, nemám co vytknout. Mělo to tah na branku, ze všech muzikantů sálal zápal pro věc, nechyběl opět výborný zvuk (a to dokonce i v první řadě) a z toho všeho je asi tak nějak jasné, že tady se mlátilo hlavou jedna radost. Snad jediným problémem, který jsem za celou dobu vystoupení zaznamenal, byly trochu nesrozumitelné průpovídky frontmana Piotra, což bych však nedával za vinu ani tak jemu, jako spíš hlučícím davům a částečně také oné první řadě, ve které jsem se udržel po celý koncert.

Kromě “Back to the Blind” sáhli Vader také po novějším repertoáru a zazněli tedy i zástupci posledních alb, ale ani takhle vsuvka kontinuitu koncertu nijak nenarušila a já jej mohu prohlásit za vyrovnaný a mimořádně vydařený. Přídavek pak tradičně patřil nezemské mordě “This Is the War”, která koncert zakončila ve velkém stylu, a improvizovaný motiv Williamsova “The Imperial March (Darth Vader’s Theme)” pak představoval už jen tradiční třešničku na nesmírně povedeném dortu. Vader sice nepřekonali famózní nářez, jaký předvedli loni v Rock Café, ale i tak všem pochybovačům navýsost výmluvným způsobem potvrdili, že mají poslední dobou formu, kterou jim může kde kdo závidět. Kéž jim vydrží co nejdéle…

Pražská zastávka Back to the Black Tour 2012, jak Vader celé turné nazvali, se nadmíru vydařila, a to snad ve všech myslitelných směrech. Kapely zahrály perfektně, zvuk se vydařil na výbornou (nevím, nakolik na tom má podíl zvukař a nakolik akustika zrekonstruovaného klubu), fanoušci odvedli vcelku slušnou práci, neboť odezva gradovala a u Vader už šlo hovořit o velmi kvalitním randálu… V neposlední řadě mě pak příjemně překvapil velmi sympaticky naceněný merch i hudební nosiče, což hlavně v případě Vader poslední dobou nebývalo pravidlem, a já doufám, že to nedostatkem financí netrpící návštěvníci patřičně ocenili. Sečteno podtrženo – za málo peněz (za cenu vstupenky patří Obscure Promotion můj osobní dík) velká spousta hodně dobré muziky a pro fanouška death metalu takové menší Vánoce v předstihu. Jen houšť!


Devilish Impressions – Simulacra

Devilish Impressions - Simulacra
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Lifeforce Records

Tracklist:
01. Icaros
02. Legion of Chaos
03. Lilith
04. Fear No Gods!
05. The Scream of the Lambs
06. Spiritual Blackout
07. Vi Veri Vniversum Vivus Vici
08. The Last Farewell
09. Solitude

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jistě zná každý z nás alespoň jednu kapelu, jejíž muzika je opravdu fantastická, přesto se jí ani zdaleka nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Pro mne osobně jsou jednou z těchto kapel taktéž avantgardní black/death metalisté Devilish Impressions z polského města Opole. Na jejich jméno jsem svého času narazil na debutu “Plurima Mortis Imago” z roku 2005, kde mě jejich hudba opravdu hodně zaujala. Jednalo se o velice zajímavý black metal, v němž byl cítit obrovský potenciál do budoucna, díky čemuž jsem kroky Devilish Impressions od té doby sledoval vcelku obezřetně. Že ale onen zmiňovaný potenciál využijí tak brzy, to jsem věru nečekal. Pokračování “Diabolicanos – Act III: Armageddon” z roku 2008 byl totiž opravdu famózní opus; kapela se posunula do trochu avantgardnějších vod, zároveň přibylo trochu death metalu (ačkoliv black měl stále malinko navrch) a výsledkem byl neskutečně lákavý koktejl, který člověka baví o po několika letech – pestrá a chytrá muzika, spousta různých nálad, přesto naprosto soudržná deska. Není tedy divu, že jsem třetí opus “Simulacra” vyhlížel opravdu netrpělivě…

Po prvním poslechu novinky se ihned vyrojilo několik zajímavých poznatků. “Simulacra” rozhodně nepřináší takový skok, který se odehrál mezi “Plurima Mortis Imago” a “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, spíše pokračuje ve stylu svého předchůdce, nicméně se rozhodně nejedná o kopírku, Devilish Impressions zcela slyšitelně na “Simulacra” implementovali taktéž několik dříve nevídaných prvků, k nimž se ještě dostaneme níže. Dalším dojmem z desky bylo zpočátku opravdu nepokryté nadšení z toho, jak moc se “Simulacra” povedla, a to hned po prvním ochutnání. Nahrávka má na první poslechy vážně neskutečnou sílu a člověka doslova povalí. Je pravda, že postupem času nadšení poněkud ochladlo, avšak rozhodně ne natolik, aby mi to zabránilo v prohlášení, že “Simulacra” je bezpochyby výtečné album…

Hned úvodní “Icaros” v plné míře ukazuje asi tu nejvýraznější inovaci, s níž Devilish Impressions na “Simulacra” přišli. Zpočátku se skladba tváří jako kousek, který by se klidně neztratil ani na “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale refrén tento dojem záhy pozmění – kapela se totiž vytasila s fantastickými klenutými čistými vokály, které jsou zcela jistě jedním z nejvýraznějších elementů “Simulacra”. Ostatně, opět to dokazuje “Icaros”, jelikož právě ona čistě odzpívaná pasáž zůstane posluchači v paměti v podstatě okamžitě a také nejvýrazněji.

Jak ale vidno, Devilish Impressions se ve svých skladbách dokážou bez oněch čistých vokálů obejít a přesto tyto songy nezní o nic méně výrazněji či méně zapamatovatelně, viz druhá “zasekaná” “Legion of Chaos”. Na agresivnější strunu uhodí třeba i čtvrtá “Fear No Gods”, která i přesto, že jde o nejdelší kus na “Simulacra”, ukazuje nejostřejší tvář skupiny, aniž by nudila. Zejména její drtivý refrén se náramně povedl.

Naopak poněkud netypická je na poměry desky třetí “Lilith”, jednoznačně nejpomalejší skladba, snad i trochu melancholická. Náladou se jí pak přiblíží už jen poslední zpívaná věc “The Last Farewell”, jež zase míří do trochu epičtějších vod, aby skončila v excelentním závěru. Poslední “Solitude” už plní spíše úlohu instrumentálního outra.

Celkově by se dalo říct, že je na “Simulacra” o něco méně oněch avantgardních prvků, budeme-li porovnávat s “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, nicméně i takovýto black/death metal okořeněný výraznými klávesami a občasnými čistými vokály rozhodně má co říct, dokonce toho hodně i říká. S mírným odstupem si nemyslím, že by se Devilish Impressions podařilo překonat “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale to nic nemění na tom, že i “Simulacra” je nepochybně skvělá záležitost, která dle mého rozhodně stojí za nějaký ten důkladnější poslech.


Hell United – Aura Damage

Hell United - Aura Damage
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.9.2012
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Red Limitations
02. Apostle of Plague
03. Deathlike Cold
04. Let the Sleeping Dogs Lie
05. Aura Damage
06. Hinterland
07. Maelstorm’s Gravity
08. In Odore Sanctitatis
09. Totality of I

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Divíte se, že vám jméno Hell United nic neříká? Není se za co stydět, protože polská čtveřice, jejíž zbrusu nové dílo je předmětem recenze, pod tímto jménem vystupuje teprve od roku 2007. To však neznamená, že by šlo o nějaké holobrádky, neboť kapela pod jménem Eclypse fungovala až do přejmenování celých deset let a album “Aura Damage” je již třetím počinem těchto muzikantů. Když nic jiného, od novinky tedy šla předem očekávat minimálně jistá tvůrčí vyzrálost a naděje, že i tentokrát dostojí polský death/black metal své pověsti. Koneckonců, underground občas umí pořádně překvapit…

A světe div se, ono to opravdu není k zahození, ale nejdřív by se slušelo ujasnit si, s čím že vlastně máme tu čest. Tak tedy – Hell United hrají hodně zlý mix death a black metalu, přičemž hudba se tu přikloní k jedné, tu k druhé straně. Co se ale atmosféry týče, tak hraje prim blacková ponurost, která se tyčí i nad čistě deathovými riffy. A je to právě atmosféra, kterou deska “Aura Damage” sbírá první body, protože i když to není hotové posvícení na celých 35 minutách stopáže, jde hovořit o velmi solidním výsledku, který ve svých světlých momentech opravdu triumfuje. Velmi podstatnou zásluhu na takovém výsledku si může připsat producent, protože zvuk desky je vážně skvělý. Podařilo se totiž namíchat zvuk, který je sice vyspělý, čitelný a technicky na výši, ovšem nikoli na úkor brutality a špíny, které jsou patrné na první poslech a jsou prvním, co se mi v souvislosti s “Aura Damage” vybaví. Všechno to pak ilustruje a vkusně doplňuje zdařilý přebal, jehož hlavní protagonista mi sice nehorázně připomíná kostlivé mágy z videoherní série “Gothic” (že by byl grafik fandou poctivých RPG?), ale když pominu tuhle humornou asociaci, k vyznění alba se dokonale hodí a ještě k tomu vypadá k světu.

A jak je na tom samotná muzika? Už jsem naznačil, že to rozhodně není žádný propadák, ale pěkně postupně. Na albu se nachází celkem devět skladeb, které se obejdou bez nějakých inter, minutových přechodů a podobných vymožeností, a každá jedna z nich je buď solidní nářez, pěkně pochmurný umíráček, nebo oboje dohromady. Naprostá většina tracklistu se bohudík nedrží v jedněch kolejích a v rámci jednotlivých skladeb se tak posluchač dočká osvěžujících změn tempa i výrazu, což výsledku opravdu znatelně přidává na přitažlivosti a deska zde získává další, byť trochu nenápadné body. Nápaditost a obecně kvalita se sice liší skladbu od skladby, ale obecně vzato lze říct, že zde není skladba, která by mi byla vyloženě proti srsti, přičemž větší část z nich je opravdu skvělá. Je docela paradoxem, že u většiny těch, které mi úplně nesedí, za to může jejich death metalová složka, a když se výraz překlopí do blackovější pozice, najednou je to výrazně lepší. Obecně se tedy dá říct, že Hell United se mnohem lépe realizují se svou blackovou tváří, vedle které ta deathová občas trochu pokulhává. Skladby jako “Red Limitations” nebo “Maelstrom’s Gravity” však dokazují, že když se chce, Hell United dovedou těžce zabodovat i na deathovém poli, takže to opravdu bude spíše problém jednotlivých skladeb, než nějaká systémová záležitost.

Kvalita je tedy v rámci alba rozhodně k nalezení, a čím déle desku poslouchám, tím více kvality v ní vidím. Postupně jsem si tedy nesmírně oblíbil úvodní nekompromisní nářez “Red Limitations”, v předstihu vypuštěná “Deathlike Cold” mi dělala radost prakticky od začátku a závěrečná čtveřice skladeb rovněž dorostla do úctyhodných rozměrů (obzvláště pak skvosty “Hinterland” nebo “Totality of I”, ze kterých jsem upřímně řečeno docela na větvi). Proto mě docela mrzí, že slabší dvojice “Apostle of Plague” a “Let the Sleeping Dogs Lie”, doplněná celkem ucházející titulkou, celkový dojem trochu sráží…

Recenzi jsem uvozoval prohlášením, že underground umí překvapit, a i když jsem s tím předem moc nepočítal, Hell United mě nakonec překvapili opravdu příjemně a navíc se mi dost výrazně trefili do vkusu. S albem “Aura Damage” dokazují, že minimálně příznivcům žánru mají hodně co nabídnout, a když plné dvě třetiny alba tvoří skladby, které se nebojím označit za skvělé, ne-li naprosto skvostné, musím Hell United vyseknout poklonu. Jak vidno, polská podzemní scéna dovede zprostředkovat velmi hodnotné zážitky a mě chytá nutkání poohlédnout se po dalších prakticky neznámých kapelách, které by moje hudební choutky uspokojily alespoň tak, jako se to podařilo Hell United. Dobrá práce, pánové, vysloužili jste si moji pozornost a respekt!


Další názory:

Když se řekne polský death metal, potažmo death/black metal, většina lidí si asi vzpomene na pár nejznámějších jmen, nicméně těmi to rozhodně nekončí, příkladem budiž třeba právě i Hell United. Hned s prvním poslechem “Aura Damage” je nadmíru jasné, že kapele to sype opravdu učebnicově a že ten blasfemický death metal bude v jejich podání po čertech (doslova) zábavná záležitost. Deska jede v podstatě ve dvou rychlostních stupních – buď jde o ultra rychlé zničující maso, nebo naopak o velmi pomalé bahenní pasáže, v nichž své růžky vystrkuje black metalový odér. Mně osobně o malinko více chutná ta druhá zmiňovaná poloha, v níž nejvíce excelují songy jako “Hinterland” a hlavně závěrečné uhrančivé peklo “Totality of I”, které jsou obě kompletně pomalé, ale jinak se nějaké ty valivější momenty objevují i v dalších skladbách (vyzdvihl bych třeba majestátní začátek “In Odore Sanctitatis” nebo čistě černěkovový začátek “Deathlike Cold”). Některé sypací kusy působí možná malinko monotónněji, ale pokud byly složeny za účelem zdevastovat vše okolo, pak svou roli plní vstkutku na výbornou. “Aura Damage” je jako celek opravdu povedená a poctivá práce metalového podzemí, která mě opravdu baví.
H.


Crystal Viper – Crimen excepta

Crystal Viper - Crimen excepta
Země: Polsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Witch’s Mark
02. Child of the Flame
03. It’s Your Omen
04. Crimen excepta
05. Medicus animarum
06. The Spell of Death
07. Hope Is Gone, Here’s New Law
08. Fire Be My Gates
09. Tyrani piekieł [Vader cover]
10. Ghosts of Sherwood

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polská čtyřka Crystal Viper je další z řady kapel, od nichž mě neuvěřitelně zaujal hned první kousek, který jsem od nich slyšel. Byla to tehdy skladba s názvem “I Am a Leather Witch” z debutového alba “The Curse of Crystal Viper”, kterým tato heavy metalová partička stylově vtrhla na scénu. Ihned jsem si je oblíbil, ačkoliv z nějakého důvodu jsem se doteď nedostal k poslechu jejich dalších dvou desek, které mezitím stihli vydat. Přitom podle všeho vůbec nejde o propadáky.

Objektem našeho zájmu však dnes bude v pořadí už čtvrtá položka v kolonce “full-length” v diskografii Crystal Viper, nesoucí název “Crimen excepta”. Kapela servíruje nálož klasického heavy metalu se stylovým ženským chraplákem frontmanky (nebo snad spíš frontwomanky?) Marty Gabriel. Svou vokální troškou do mlýna na desce přispěli David Bower, hájící poslední dva roky barvy britských Hell, který svým vystoupením doplnil a obohatil titulní skladbu “Crimen excepta”, a vedle něj také domácí (pro Poláky) legenda jménem Piotr Wiwczarek z neméně legendárních Vader. Jeho podíl na coveru “Tyrani piekieł” však mohou ocenit pouze posluchači CD verze. Milovníci vinylu musí vzít místo toho za vděk coverem britských Demon a jejich Night of the Demon”. Popravdě, páně Bowera bych si možná ani nevšiml nebýt na jeho účast upozorněn, ale Petera už opravdu přeslechnout nelze.

Zmíněný Vaderovský cover se svou zbytnělou agresivitou a laděním poplatným originálu poněkud vymyká zbytku tvorby. Podobně je na tom i druhý bonus song “Ghosts of Sherwood”, i když ten naopak svou akustičností a jistou dávkou jemnosti, ale co jiného také čekat od filmového songu, který budou mít příležitost ocenit zejména diváci chystaného nejnovějšího amerického zpracování Robina Hooda?

Zbytek, což znamená prvních osm tracků, se už dá označit za více než klasický heavy metal britské školy. Na rozdíl od švédských Steelwing, které jsem recenzoval někdy počátkem roku, bych si však troufal tvrdit, že nejde jen o bohapustou vykrádačku starých Iron Maiden, ale že se s tím snoubí určitá hudební přidaná hodnota. Když nic jiného, tak je to už zmiňovaná osoba (a hlavně hlas) ústřední postavy – zpěvačky a kytaristky Marty Gabriel. To je pane ženská podle heavy metalového gusta! Nevládne operním hlasem jako Tarja Turunen, ani strašidelným growlem jako Angela Gossow, ale hevík zkrátka zpívat umí. A jak! Strašně rád bych se někdy nějak dostal k nahrávce “Live Demo”, kde je zachycena při coverování pecek “Denim and Leather” od Saxon a “Wicker Man” od Iron Maiden, protože to musí stát za to. Zatím se mi to bohužel nepodařilo.

Vedle zpěvu tu jsou též nápaditá aranžmá a výborné riffy, které by rozhodně stály za poslech samy o sobě. Skladba “Island of the Silver Skull” a vůbec celé debutové album co do absolutní kvality sice překonáno nebylo, ale je tu přinejmenším několik víc než dobrých kousků. Mezi vůbec nejlepší bych zařadil songy “Child of the Flame” a “Fire Be My Gates”.

Jednu drobnou vadu na kráse album přece jenom má a tou je fakt, že krom výše zmíněných dvou tracků zbytek alba příliš nevyniká, a ani ony nejsou nic, z čeho by šel člověk vyloženě vyloženě do kolen. Při poslechu se tak plíživě dostavuje stereotyp, neřkuli snad přímo nuda. Je to celkově velmi podařené, takřka se nedá mluvit o slabých místech, ale trochu větší výraznost alespoň u některých songů chybí k tomu, aby se album “Crimen excepta” mohlo zařadit mezi vyložene excelentní nebo snad dokonce legendární tituly. Tento můj pocit se také vážně podepisuje na mém závěrečném bodovém hodnocení. Trochu lituji, že neumím posoudit hudební vývoj, jaký Crystal Viper urazili od vydání debutu před pěti lety. Celkově se mi to zdá horší než tehdy, ale mnozí říkají, že je to zase určitě lepší než to, co bylo mezi. Nevím. Ať tak nebo tak, kvalitní heavy metalové album podle osvědčených receptů ze staré školy okořeněných novými nápady vlastní produkce to zcela jistě je.


Další názory:

Předcházející počiny jsem vcelku úspěšně ignoroval, ačkoliv jsem o Crystal Viper věděl od vydání jejich debutu “The Curse of Crystal Viper”, nicméně musím říct, že novinka “Crimen excepta” mne docela baví. Rozhodně se nejedná o nic převratného, je to jenom příjemný heavy metálek, ale zahraný s tak velkým nadšením, že to není zábavné jen pro samotnou kapelu, ale i pro posluchače. Sice je na desce znát, že hudebníci mají asi opravdu hodně rádi staré klasiky, zejména Iron Maiden z některých songů doslova smrdí (například “Children of the Flame” – tam to snad ani nejde neslyšet), ale rozhodně to není zlé, jak by se třeba z podobné zmínky mohlo zdát. Všechny songy pěkně sypou, žádný z nich není vyloženě slabý, naopak jsou všechny vyrovnané a technicky vzato je to vlastně hitovka vedle hitovky. Povětšinou se jede v klasickém a léty prověřeném heavy metalovém schématu, které však – jak vidno – stále může fungovat. Za mě palec nahoru!
H.


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir


Vader – Welcome to the Morbid Reich

Vader - Welcome to the Morbid Reich
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Ultima Thule
02. Return to the Morbid Reich
03. The Black Eye
04. Come and See My Sacrifice
05. Only Hell Knows
06. I Am Who Feasts Upon Your Soul
07. Don’t Rip the Beast’s Heart Out
08. I Had a Dream…
09. Lord of Thorns
10. Decapitated Saints
11. The Are Coming…
12. Black Velvet and Skulls of Steel

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každé další album polského fenoménu Vader je očekáváno s nemalými nároky, jak už se na legendu sluší. V případě “Welcome to the Morbid Reich” do ohně přilila benzín prohlášení o částečném návratu ke kořenům, ke kterým se vztahuje jak název, jasně odkazující na 21 let staré demo “Morbid Reich”, tak použité logo, které se naposled skvělo na přebalu EP “The Art of War”. Veškeré té nostalgii, v čele s nestárnoucím frontmanem Piotrem Wiwczarkem, významně kontrastuje opět zgruntu obměněná sestava. Potenciál ohromný, možnost průseru rovnocenná, směle do toho…

Začnu tím, na co padnou oči nakupujícího jako první, tedy obalem. Musím říct, že proti obalu předchozího alba “Necropolis”, jehož gordický uzel z hadů a čepelí mi evokoval spíše indickou mytologii, trochu šmrncnutou díly H. R. Gigera, působí motiv “Welcome to the Morbid Reich” o poznání lépe. Bílá citadela, obklopená morbidní krajinou a shora přikrytá černou oblohou, která překypuje blesky, shlukujícími se okolo jakéhosi vševidoucího oka, je na pohled vskutku impozantní. Dovedu si živě představit, jak si ji někdo ztotožní s popisem bájného Tolkienova Mordoru. Dost mě ale udivuje, že právě díky obálce alba ještě žádný chorý mozek neobvinil Vader z propagaci nacismu. Na obálce je totiž k nalezení tolik motivů, kterém svým ztvárněním dost jasně evokují typické propriety třetí říše, že je to až k nevíře. Schválně, kdy se zase bude nějaký parazit chtít zviditelnit…

Co naznačuje obálka svou náladou, propuká naplno po stisknutí tlačítka PLAY. V okamžiku, kdy orchestrální intro “Ultima Thule”, které mimochodem nemůže nepřipomenout obdobný počin ze špičkového EP “The Art of War”, přejde v první regulérní skladbu “Return to the Morbid Reich”, snad každého musí strhnout zběsilost a energie, která v posledních letech na albech Vader trochu postupovala pozice drtivé těžkopádnosti (nechápejte mě špatně, tahle těžkopádnost má své neopakovatelné kouzlo a já ji skutečně velebím!). Neříkám, že je tahle zběsilost alfou a omegou pro každou jednu z dvanácti skladeb, ale co se týče celého alba, je to právě ona, která z velké části určuje jeho tvář. V téhle činnosti jí ovšem zdatně šlape na paty záplava melodií, které ve skladbách posluchač může nalézt. Je skutečně k nevíře, s jakou bravurou se podařilo Polákům skloubit značně brutální riffy s chytlavými melodiemi, které oné brutalitě dávají jedině vyniknout, a přitom neznějí nijak kýčovitě a ani z celého alba nedělají pofidérní melodeath. Těžko říct, nakolik je to práce sekerníka Spidera, který se po svém přispění k nahrávání “Necropolis” ke kapele připojil natrvalo, ale kytarová práce je rozhodně na jedničku s hvězdičkou. Tady by se mohl kdejaký kytarista nechat vyškolit, aniž by se musel cítit jakkoli trapně.

Za zmínku v téhle kategorii rozhodně stojí i vokální výkon ikonického Piotra Wiwczarka. Že je jeho hlasový projev nezaměnitelný, toho si je vědoma většina posluchačů Vader, potažmo čtenářů téhle recenze. Změnou oproti minulým nahrávkám je ale způsob, jakým Piotr se svým hlasem pracuje. Ano, klasický záhrobní chrapot, jak jsme na něj zvyklí, tvoří základ. Krom něj však pěvec přistoupil k použití mnohem výše položeného screamu, který dodává nejedné skladbě úplně nový rozměr a především rozmanitost, jejíž muzikální základy rozvedu níže. Když k tomu ovšem přidá hypnotickou deklamaci, která není nepodobná té, kterou předvádí Warrel Dane ve skladbě “And the Maiden Spoke” z poslední desky Nevermore (schválně zkuste porovnat), je to pro hladové uši Vaderfila skutečný zážitek…

Ke zvuku nahrávky není co dodat. Hrubě neotesané tam, kam to patří, krystalicky čisté tam, kde to vynikne, to všechno přikryté lehounkým závojem rozostření, který nenechá nikoho na pochybách, kdo to tady drtí opozici. Co si ovšem zaslouží trochu detailnější rozbor, to je zmiňovaná členitost nahrávky, přičemž se přímo nabízí srovnání s předchozí řadovkou “Necropolis”, kterou mám shodou okolností naposlouchanou asi nejvíce. V dokonalém kontrastu s trochu jednotvárným předchůdcem totiž “Welcome to the Morbid Reich” představuje značně pestrý počin. Formálně desku dělí tři orchestrálky – již zmíněný otevírák “Ultima Thule”, intro k “I Am Who Feasts Upon Your Soul” a nápřah k závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”, pojmenovaný “They Are Coming…”. Tím však veškeré orgie klasických nástrojů končí, a veškerou diverzitu nesou na svých bedrech výhradně kytary, bicí a vokály. Pravda, ne v každém případě se podařilo složit skladbu, která by působila dostatečně svébytně, což dokazují kousky jako především “Lord of Thorns”, dost možná “Don’t Rip the Beast’s Heart Out” nebo dokonce i “The Black Eye”. Obzvlášť v posledním případě je to už hodně na hraně, navíc ani v jednom ze zmíněných případů nelze tvrdit, že by to byly špatné skladby. Prostě jen v té okolní náloži působí průměrně. Z té druhé, lepší a hlavně mnohem obsáhlejší strany bych pak vypíchl své favority – ve všech směrech likvidační “Return to the Morbid Reich”, hypnotickou “I Had a Dream…”, naprosto nepříčetnou smršť v podobě znovunahrané “Decapitated Saints” nebo drtivý vojenský marš v podání závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”. Nebál bych se tvrdit, že se některé, ne-li většina ze zmíněných skladeb, mohou směle měřit s tím nejlepším, co Vader kdy vyplodili, a to už je co říct.

Přes tu všechnu chválu, kterou zde skutečně nešetřím, však hodnocení “Welcome to the Morbid Reich” nebylo vůbec jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Od prvního poslechu mi sice bylo jasné, že jde o kvalitní materiál, o to překvapenější jsem byl, když jsem se přistihl, že se při poslechu vlastně nudím. Tenhle stav, kdy jsem se po konci jedné skladby netěšil na další a z celého alba si pamatoval sotva dva momenty, trval nepříjemně dlouho a zlomit se mi ho podařilo až v samotném závěru poslechové analýzy alba. Proto apeluji na ty z vás, kteří třeba trpíte podobnými příznaky, abyste dali albu čas. A třeba i hodně času, stojí to za to. Po trochu slabším “Necropolis” totiž tahle polská bestie ukazuje, že s přibývajícími léty nechátrá, nýbrž zraje. Sice se nejedná o dokonalé album a v pomyslné soutěži o death metalový počin roku musí “Welcome to the Morbid Reich” sklonit hlavu třeba před řeckými démony Septicflesh, přesto všechno ale jde o prvojakostní materiál a zároveň další důkaz, že Vader patří k absolutní špičce svého řemesla, jehož podobu za 28 let své existence pomáhali tvořit…


Další názory:

Jsou chvíle, kdy si připadám opravdu divně. A moment, kdy mám hodnotit novinku od Vader, patří právě mezi takové. Víte, na desku “Welcome to the Morbid Reich” padají ze všech stran naprosto nadšené ohlasy, fanoušky počínaje, přes UG periodika, největšími hudebními médii konče; už teď mnozí album vyzdvihují pomalu až do nebes a hovoří se o žánrové nahrávce roku… ale já vám nevím, mě to tentokrát moc nechytlo, přestože mám Vader rád. Neřikám, že je to špatné – album je rozmanité a kvalitně složené, výborně zahrané i vyprodukované, avšak něco mi tam prostě chybí, nemůžu si pomoct. Poslouchal jsem “Welcome to the Morbid Reich” hodněkrát a pečlivě, přesto jsem si k němu prostě nedokázal najít cestu. A co je nejhorší, ani vlastně dost dobře nevím proč. Z toho důvodu nakonec volím hodnocení šesti a půl body, což u mě znamená jistě dobře odvedený a nadprůměrný počin, ale ne takový, že by mě to dostalo do kolen. Jedno vím ale jistě – až někdy v budoucnu dostanu zase chuť na Vader, sáhnu po jiné desce z jejich repertoáru…
H.


Decapitated – Carnival Is Forever

Decapitated - Carnival Is Forever
Země: Polsko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 12.7.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Knife
02. United
03. Carnival Is Forever
04. Homo Sum
05. 404
06. A View from a Hole
07. Pest
08. Silence

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si zas jednou nadrobil. Veden představou, že proniknu do technického death metalu skrze zástupce mnou velebené polské školy, jsem vzal tuhle příležitost a pustil se do odpovědného náslechu. Uplynul měsíc a nejsem o moc chytřejší než dřív, takže následující řádky berte s rezervou a notnou dávkou shovívavosti. Bude to totiž potřeba…

Stěžejním kamenem celé téhle prekérní situace je fakt, že snad s výjimkou Nile si technický death doma nepustím, protože i přesto, že vím nebo snad nějak vnitřně cítím, že jde o dobrý materiál, tohle odvětví mi prostě nic neříká a jeho poslech mě ani za mák nebaví. Zrovna od Decapitated jsem si sliboval, že když mě jejich loňské vystoupení na plzeňském Metalfestu dost bavilo, bude jejich novinka vhodnou vstupní branou k dalšímu rozšíření obzorů. Jenže tohle mi asi není souzeno, protože se historie už poněkolikáté zopakovala. Abych tu ale jenom nežvanil o tom, co poslouchám a co ne, zkusím vám alespoň vzdáleně nastínit, co jsem na albu našel a byl schopen nějak dekódovat.

Ke zvuku “Carnival Is Forever”, jak Krosenští svoji novinku pojmenovali, nemám sebemenších výhrad. Jako břitva ostré kytary, výtečné bicí, cokoli vás jen napadne. Ovšem zvuk kytar exceluje i v nezkreslených a svým charakterem značně tajuplných a atmosférických intrech a mezihrách, která alespoň mně definují náladu celé desky. A když už jsem to nakousl, tu bych asi nejblíže vystihl pojmem “zneklidňující”. Prostě takové ty ne až tak příjemné snové stavy, šedá krajina, opuštěné dětské hřiště s točícím se kolotočem a možná ještě něco k tomu, nevím sám. Pro dokonalou představu o tom, co se vám tu snažím předestřít, si stačí pustit závěrečnou skladbu “Silence”, ta to vystihuje dokonale. A je docela zajímavé, že se i přes tu povšechnou a všudypřítomnou rubanici muzikantům povedlo tyhle nálady i do jednotlivých skladeb. Tu je na vině riff, tu nějaká ta vyhrávka, v případě titulní skladby dokonce “akustické” vsuvky ve stylu proklamované “Silence”. Všechno dohromady to působí pěkně kompaktně, organicky a přirozeně – žádné násilné propojování nebo snad zhudebněné oslí můstky.

Když bych měl mluvit o samotném materiálu, mysl mi naplňuje především jeden dojem – tuhle desku nenahráli žádní amatéři. Všechno, co je na desce k nalezení, je strojově přesné a ve své přesnosti brutální. Umím si živě představit, že kulometná bicí, sekané riffy, kontinuální vyhrávky a zběsilá sóla, kterým zdatně sekunduje brázdy vyrývající vokál dredatého maniaka Rafała Piotrowskiho, dovedou přivodit milovníkům žánru dost příjemné chvilky. A abych pravdu řekl, po nekončících listening sessions se některé momenty “Carnival Is Forever” proti všem předpokladům dostali i mně, heretikovi a negativistovi, pod kůži. Když opomenu všemožné riffy, rozhozené napříč albem, myslím tím titulní skladbu “Carnival Is Forever” a “A View from a Hole”. Obě jsou na albu suverénně nejdelší a oběma pomáhá proklamované intro a co se riffů a pěvcova frázování týče, obzvlášť v případě té druhé jmenované jde o skutečně zničující záležitosti s minimem slabých míst. Že bych konečně sedl na lep? Možná, ale nechci předbíhat událostem budoucích dní…

Na samotný závěr bych se ještě krátce pověnoval textové stránce alba. Docela mě překvapilo, s jak aktuálními motivy textař Jarosław Szubrycht pracuje a s jakou bravurou je dovedl přetavit v texty. Tady se nevraždí křesťané ani neonanuje nad vlastní úchvatností, texty na “Carnival Is Forever” jako zrcadlo odrážejí strasti současného světa jak na globální, tak na ryze osobní úrovni a věřím, že se v nich nejeden posluchač (nebo snad čtenář?) zhlédne.

Takže jsme se dopracovali až sem, a když se podívám zpět na první řádky, musím chtě nechtě přiznat, že se v mém postoji k Decapitated a jejich poslední desce něco změnilo. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že se jedná o skvělou desku, která má potenciál stát se klasikou anebo dokonce tím, v co jsem doufal v úvodu a čeho se mi tou dobou ještě nedostávalo. Recenzi, kterou právě dočítáte, tak můžete brát i jako přímý přenos změny názoru nebo snad jistého druhu přilnutí k určité nahrávce. Tento proces ale ještě pořád nedostoupil tak daleko, abych si troufl “Carnival Is Forever” odpovědně hodnotit a nutně tak ovlivňovat jeho přijetí některými z vás. S přihlédnutím k výše napsanému tak dodám jen to, že kdybych přeci jen hodnotil, skóre by se pohybovalo vysoko, byť ne úplně nejvýše – něco na způsob chytré Horákyně. Přirovnání alba k téhle pohádkové postavě nakonec není úplně marné…


Riverside, Tides from Nebula

Riverside
Datum: 5.5.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Riverside, Tides from Nebula

S klubem Exit Chmelnice jsem měl zatím jenom dobré zkušenosti, ale také jsem si odtamtud odnesl tu zkušenost, že jsem si doposud dokázal urvat místo přinejlepším na rohu pódia. A jelikož šlo o takové velikány, jako jsou polští Riverside, po chvilce přemítání jsem se rozhodl vyrazit dříve a získat nějaký strategičtější post. Ve vstupu do klubu jsem byl ale odehnán paní u stolku, která všem příchozím oznamovala odložení plánovaného začátku akce, takže jediným výsledkem mého snažení bylo akorát to, že jsem si déle počkal venku, stejně jako zbytek fanoušků. A že jich nebylo mnoho.

Propagace pražské premiéry těchto géniů ze sousední země byla opravdu žalostná. Kdyby nebylo internetů, nikdy bych se o koncertu nedozvěděl. Kdyby měli Riverside pro sebe alespoň malý kousek na reklamních plakátech na autobusových zastávkách, tak bych neřekl, ale já jsem nikde nespatřil ani jednu malou reklamu. Podle toho taky vypadala účast. Abych řekl pravdu, s mírou propagace jsem byl dokonce překvapen, že se dokázalo dostavit přes 100 lidí.

Když už nevyšla reklama, tak se alespoň vyvedly ceny. Lidové vstupné 350 korun v předprodeji se podobalo cenám, za něž nám byly nabízeny artefakty od vystupujících kapel. DVD se dvěma disky za neskutečných 250? Jen blázen by do takové nabídky nešel. Jelikož jsem strávil u alb, triček a dalších suvenýrů poměrně dlouhou dobu, přišel jsem o část vystoupení předskakujících instrumentálních Poláků Tides from Nebula. Z těch asi tří skladeb, co jsem stihnul, jsem si dokázal udělat názor a dokonce rafinovaně odhadnout vzor pro skládání songů Tides from Nebula. Nejdřív klidná pasáž, velmi příjemná pro uši a pro posluchače, potom nenápadná gradace a chvilka machrování s nástroji a nakonec krutopřísná zvuková zeď, ve které nepoznáte vůbec nic, spojená s přehnaným pařením kapely, což se absolutně nehodí ke zvukovému doprovodu. Při těchto rychlejších pasážích se na pódiu odehrávaly opravdu neskutečné kreace. Každopádně na studiové nahrávce by to nemuselo znít tak špatně.

Setlist Riverside:
01. Beyond the Eyelids
02. Out of Myself
03. Reality Dream III
04. Egoist Hedonist
05. Living in the Past
06. Ultimate Trip
07. YYZ [Rush cover]
08. Conceiving You
09. Left Out
10. Loose Heart
11. O2 Panic Room
12. Second Life Syndrome
– – – – –
13. Reality Dream I
14. Forgotten Land

Možná trochu zmatené publikum se dočkalo hlavních hvězd jen pár minut po konci předchozího vystoupení. Ihned po nástupu hlavního mozku a frontmana Mariusze Dudy jsem se ještě více utvrdil v tom, že je to druhý Steven Wilson. Chlapíkovi z Porcupine Tree není podobný jen svým přístupem k hudbě a vynikajícími skladatelskými schopnostmi, ale i vzhledově. Chlapi začali bez povídání skladbou “Beyond the Eyelids” z alba “Rapid Eye Movement”. Bez nějakého většího povídání se obešla celá show, hlavní byla hudba. Zvuk byl velmi kvalitní a bylo znát, že si na něj Riverside potrpí. Připomněli mi v tom Australian Pink Floyd Show, která byla zvukově absolutně dokonalá a bezpečně se vyrovnala studiové verzi. V Exitu sice pro kapelu nebyly takové možnosti, ale i tak udělali se zvukem co mohli.

Setlist byl velmi vyvážený a byl to vlastně průřez celou historií kapely. Každé album mělo v setu své silné zástupce a dokonce jsme se dočkali i dvou nových songů z minialba vydaného k příležitosti desátého výročí kapely. Dalším malým překvapením bylo uctění kapely Rush, a to zahráním skvělé skladby “YYZ”. Jediné, co mi trochu nesedělo, byla písnička “Ultimate Trip”, jež se nejenom mně zdá bezpečně nejslabší z celého repertoáru Riverside, a řekl bych, že místo jejího nesmyslného zařazení mezi ostatní skladby jsme se mohli dočkat klidně tří skladeb navíc. Místo nepříliš zábavných třinácti minut “Ultimate Trip” bych asi zařadil hitovky jako “Artificial Smile”, “Rainbow Box” nebo “Hyperactive”. Jasným vrcholem celého večera pro mě bylo odehrání královské čtveřice nejlepších skladeb, které následovaly ihned po sobě. Začalo to genialitou “Left Out”, následovalo kratšími “Loose Heart” a “O2 Panic Room” a skončilo eposem “Second Life Syndrome”. Ten byl malinko zkrácený, zrychlený a víckrát jsme v něm mohli slyšet vynikající refrén.

Celý koncert trval bezmála dvě hodiny a já si celou dobu užíval a vychutnával hudbu stejně jako oni a určitě si tento večer zařadím mezi fantastické vzpomínky. A hlavně doufám, že příště bude nějak vyřešena reklama a dostaví se mnohem více fanoušků.