Archiv štítku: POL

Polsko

Adaestuo – Tacent semitae

Adaestuo – Tacent semitae

Země: USA
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.11.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Abyss (Otchłań)
02. Cicatrices plexae (Scar-Braids)
03. Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)
04. Tacent semitae (Silent Paths)

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Rád se s lidmi bavím o hudbě a je úplně jedno jaké, pokud má druhá osoba přehled a svou oblíbenou muzikou skutečně žije. Obvykle dojde i na výměnu tipů, a pro tyto příležitosti mám v záloze několik obskurních, ale výborných kapel. Z ryze blackmetalového ranku to jsou například američtí Incursus jejichž jediné album „Eternal Funeral Trance“ si ve své zběsilosti, atmosféře a ortodoxnosti v ničem nezadá se zásadními deskami kultů jako Katharsis, Watain, Funeral Mist nebo ranými Deathspell Omega. Po debutu už následovalo pouze extrémistické EP „Adaestuo“ a kapitola Incursus se se smrtí vokalisty Horida uzavřela. Mozek Incursus, VJS, byl aktivní i v jiných kapelách. Instrumentálně i skladatelsky přispěl například na třech deskách Nightbringer, za zmínku určitě stojí i nepříliš známá, ale rovněž dobrá kapela Tenebrous. A výčet by mohl pokračovat dál, ale na to už máte Metal-Archives…

Pokud jste první odstavec nepřeskočili, tak samotný název kapely napoví odkud vítr vane. Dalo by se jistě říci, že VJS přímo navazuje na svou dřívější kapelu, ale je to trochu složitější. Zaprvé se o škrcení strun, bušení a tvorbu dělí s druhým členem pod pseudonymem P. E. Packain. A zadruhé je zde prostor nejen pro ryzí black metal, ale také pro další temné žánry. Ambientní skladby byly sice přítomny i v nahrávkách Incursus, ale v Adaestuo je tento prvek implementován organičtěji.

První skladbu „The Abyss (Otchłań)“ otevírá pochmurný riff hraný agresivním tremolem, který dává tušit klasický blackmetalový majestát, ale s blastbeaty přijde i malá změna. Nikdo zde (alespoň zpočátku) neječí, neřve, nechroptí, neboť se nad hudbou nese přízračný hlas zpěvačky Hekte Zaren, kterou jste již mohli slyšet z nahrávek Kvltist nebo Duszę wypuścił. Nečekejte gotické vytí, ale přednes, který hudbu perfektně podtrhuje. Navíc lze tušit, že se zmíněná vokalistka primárně inspiruje kreacemi Diamandy Galás, případně éterickým peklem Aghast, a to je veliké plus. Později Hekte Zaren do repertoáru zařadí i hodně slušný blackový vokál a navíc vedle angličtiny používá i polštinu (což je minimálně za mě plus). Maniac Butcher by zdejší vokální performance možná přinutila přehodnotit svůj názor na ženská ústa. Ovšem to, co Adaestuo podle mého odlišuje od obyčejných kapel, které se mnohdy neprávem označují za black metal, spočívá v něčem jiném.

Blackmetalová tvář Adaestuo je vysochána opravdu stroze, těmi nejjednoduššími nástroji, ale i tak je pohled vržený na posluchače elektrizující. Každý riff je interpretován s maximální mírou zlovolného fanatismu a žáden nikdy nevybočí z přísně stanoveného rámce minialba. Jistě pochopíte, co mám na mysli, pustíte-li si přiloženou ukázku „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“. Úvodní „The Abyss (Otchłań)“ zdánlivě vychází z totožného trnitého receptu, ale i tak je její efekt docela odlišný. Adaestuo nejsou originální ve smyslu, že by přinesli něco nového, neslyšeného. Ale s aspekty, které vytvořili průkopníci, zacházejí čistě po svém. Alespoň si to myslím já.

Adaestuo

Výše jsem ale zmiňoval, že hudba Adaestuo nestojí pouze na black metalu. Pozadí „The Abyss“„Destroyer of Constellations“ občas doplní klávesy či jemné (zpravidla perkusní) ruchy, ale ambientu, případně hluku, je vyhrazen prostor především ve skladbách číslo dvě a čtyři. „Cicatrices plexae (Scar-Braids)” na mě působí „jen“ jako intenzivní outro první skladby, ale „Tacent semitae (Silent Paths)“ je již kapitolou samou o sobě. Zvukomalebný ambient tvořený dobře zvolenými zvuky / hluky, hlasy, vazbami a kytarovými linkami perfektně zapadá do atmosférického konceptu minialba a dokonce díky této skladbě doufám, že poměr black metalu a (nejen) ambientu bude i na případné delší nahrávce vyrovnaný. Pokud čekáte alespoň nějakou kritiku na závěr, tak vás zklamu. Zpočátku jsem měl sice malý problém s produkcí bicích a jejich poměru vůči ostatním nástrojům, ale vše napravilo pouhé zvýšení hlasitosti.

Z existence Adaestuo jsem nadšený a doufám, že budoucí tituly přinesou minimálně stejně nekompromisní a podmanivou porci černého umění, jaká se nachází zde. Příští rok bychom se měli dočkat minimálně splitu s Aoratos a osobně doufám, že v přípravě se už nachází i dlouhohrající album.


Druhý pohled (H.):

Z jistého úhlu pohledu mi kolega s touhle recenzí neudělal tak úplně radost, protože se o „Tacent semitae“ rozepsal takovým způsobem, že k tomu mohu dodat jen máloco. Souhlasím s ním jak v samotném popisu toho, co se na debutovém EP Adaestuo odehrává, tak i s nadšením z výsledku. „Tacent semitae“ je totiž skrz naskrz prošpikováno ledovou atmosférou, kterou nelze přeslechnout hned na první pokus. Jen těžko ji ale lze setřást, jelikož nahrávka funguje skvěle i po vysokém počtu poslechů a v momentě, kdy ji znáte velmi dobře.

Samozřejmě, nejnápadnější a hned první na ráně je působivý čistý vokál Hekte Zaren. Záhy se ale ukáže, že „Tacent semitae“ nestojí jenom na něm a že je album dotažené do konce po všech stránkách. A nejedná se jen o základní blackmetalovou složku excelující jak v syrové, leč hypnotické kytarové stránce, tak i v zajímavé rytmice, která se rozhodně neomezuje jen na tupé sypání blástů. Výborné jsou i atmosférické kusy „Cicatrices plexae (Scar-Braids)“ a „Tacent semitae (Silent Paths)“, jež naštěstí nepůsobí jen jako výplň hrací doby. Nicméně i přesto je mi o trochu bližší blackmetalová tvář Adaestuo – ta je totiž skutečně mocná. „The Abyss (Otchłań)“ hned na začátek chytne pod krkem a doslova posluchače vtáhne; mrazivé finále „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“ je pak možná vrcholnou pasáží celého počinu.

Není o čem diskutovat – prvotina Adaestuo je prostě výtečná a na poli syrového black metalu patří k těm výraznějším věcem letošní sezóny. Stejně jako kolega doufám v brzký příchod dlouhohrajícího debutu, který sílu téhle smečky stvrdí!

Adaestuo


Arkona – Lunaris

Arkona - Lunaris

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Droga do ocalenia
02. Ziemia
03. Śmierć i odrodzenie
04. Nie dla mnie litość
05. Lśnienie
06. Lunaris

Hrací doba: 47:48

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Atreides):

Blackmetalový kult nesoucí jméno po nejdéle existujícím pohanském chrámu u Baltu, Arkona, se po desetileté odmlce vrátil před necelými třemi lety s deskou „Chaos.Fire.Ice“. Takřka bezchybné album si to namířilo vstříc agresivnější, kytarovější formě black metalu, které ovšem nechybělo nic z poznávacích znamení polské veličiny, zejména mrazivá nepřátelská atmosféra. Khorzon ukázal, že ze svého umu složit silnou hudbu nezapomněl ani ždibec a ohlášená novinka „Lunaris“ tak celkem oprávněně vzbuzovala vysoká očekávání. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jediný stálý člen a mozek kapely se postupně rozešel se sestavou z předchozího alba a následně se spřáhl s nesvatou trojicí Nechrist (kytara) – Drac (chrapot, basa) – Zaala (škopky) z další polské blackmetalové úderky Taran, neboť při četných změnách lze předpokládat, že ani jedna tato změna se na výsledné podobě desky nijak zásadně nepodepsala.

Otěže svírá Khorzon víc než pevně, a i když nelze říct, že by rovnal, až přerovnal tak, že od minula nezbyl kámen na kameni, změnilo se mnohé. Tou na první poslech nejcitelnější změnou prošla opět produkce – tentokrát opět o fous čistší a dávající výrazný prostor kytarám a symfonickým aranžím. Čitelnější a propracovanější je i zvuk rytmické složky, ale i přesto všechno si zvuk stále uchovává určitý náboj, o sterilitě nelze mluvit ani zdaleka. Kvalitní současná produkce vyzdvihující přednosti hudby, kterou Arkona tvoří. Nabroušené kytary stínají krky ještě o ždibec jistěji než minule, především ale dávají ještě více vyniknout charakteristické mrazivé auře, zatínající se hluboko do morku kostí (snad jako vždy), škoda ztrácet více slov.

Tou nejdůležitější a v celkovém důsledku nejvýraznější proměnou je ale evoluce kompozic směrem k delším celkům. Šest skladeb se průměrně pohybuje někde kolem sedmi až osmi minut, přičemž celkový čas je o něco málo delší než posledně. Tam, kde „Chaos.Ice.Fire“ dělalo čest svému názvu a servírovalo skutečně nespoutaný chaos, neklid, živelný souboj ohně a ledu, roztříštěna do menších, mnohem více agresivnějších ploch, jde „Lunaris“ v jistém ohledu retrospektivně proti proudu času. Khorzon se tentokrát vrací k mrazivému black metalu, tolik charakteristickému pro dřívější alba. Rozmáchlé plochy, na kterých dlouhé, monotónní tremolo riffy za zvuků kulometné dvojšlapky a symfonických aranží budují atmosféru, z níž se člověku udělají omrzliny až na ploténkách páteře, jsou ovšem doplněny jednak o výše vzpomínanou produkci, jednak i o dozvuky nespoutané agrese minulého alba.

I přesto, že se nejedná o takový masakr, je „Lunaris“ nahrávka k posluchači stále poměrně nepřívětivá, nevlídná a odtažitá. Jen stěží lze mluvit o lásce na první poslech, hnusná nálada alba do vás ovšem zaseje zlé sémě, které bují, žije vlastním životem a neustále do vás rýpe, abyste se k němu vraceli znovu a znovu, objevovali jeho taje schované za mlhou, jež by se dala krájet. Hypnotická masa nedá spočinout, a ačkoliv má nahrávka ke komplikovanosti či nesrozumitelnosti na míle daleko, ještě teď si občas nejsem jistý, co přesně se na mě z mrazivých hlubin vyřítí. Jestli z bělostného závoje vyletí ostří kosy, těžká jízda za válečného ryku nebo rozjetý nákladní vlak z nekonečné ruské tajgy. Ve všech případech je výsledek pokaždé vražedný a s každým dalším poslechem více a více pohlcující.

Arkona

Protože když už se zdá, že nekonečných ploch riffů a ledu je trochu moc, vloží se do hry symfonická složka, která vystřelí atmosféru do závratných výšin – a že některé motivy jsou vskutku monumentální. „Śmierć i odrodzenie“ nebo „Nie dla mnie litość“ v tomto ohledu fungují přímo ukázkově a zejména závěrečná pasáž ve druhé jmenované skladbě je naprosto bestiální záležitost, která po ambientní vložce tluče svojí majestátností těla do země. Skvělé jsou i přechody mezi hutnou blackovou tlačenkou a nonšalantní melodičností, kdy vám kytara vyryje do hlavy motiv, který z ní nějakou dobu nevytlučete a díky němuž si skladbu v rámci desky zapamatujete a nezaměníte s žádnou jinou. Nejsilnější předností je, pominu-li vyrovnanost materiálu, naprosto epická atmosféra, z níž mám podobné pocity jako ze starých alb Summoning či raných demáčů Moonsorrow. Nepotřebuje žádné heroické pózy a hromady svalů, kterými se snaží zaujmout, namísto toho vytáhne posluchače do lesů zasypanými bílou pokrývkou, na cestu sněhovou vánicí kamsi mezi mohutné hory, na jejichž vrcholcích snad kdysi bývala sídla bohů. Tak jako to dělala deset a víc let nazpět.

„Lunaris“ lze stručně shrnout jako inkarnaci devadesátkového epického black metalu, aniž by působila jako nostalgické vzpomínání na staré časy nebo laciný návrat ke kořenům. V rámci žánru Arkona nijak neinovuje, ze zajetých postupů ždímá maximum, vybrané ingredience míchá ve vhodném poměru do fungujícího celku a vedle současných kapel islandské nebo francouzské školy působí tak trochu jako zjevení jdoucí přímo proti proudu blackových trendů posledních let. Jednoduchost, přímočarost, ovšem podaná takovým způsobem, že dech zůstává uvězněn v plicích a nemůže se dostat ven. Ačkoliv jsem byl zpočátku trochu (dobře, trochu dost) skeptický, postupem času se z „Lunaris“ vyklubalo album, z něhož můžu být nadšený, protože mám dojem, že na tuhle notu už dneska hraje jen málokdo – natož tak výborně jako (jediná a správná) Arkona.


Druhý pohled (H.):

Po vydání „Konstelacja lodu“ polská Arkona více jak dekádu studiově mlčela. Když se pak po dlouhé době konečně vrátila zpět s výtečnou deskou „Chaos.Ice.Fire“, bylo docela jasné, že tahle kultovní smečka do starého železa ještě nepatří. Začalo se blýskat na lepší časy, hojně se koncertovalo, sestava se zdánlivě ustálila – nakonec však skutečně jen zdánlivě, jelikož se skupina rozsypala a tři čtvrtiny muzikantů postupně odešli.

Arkona

Tím spíš může být překvapující, že novinka „Lunaris“ přichází pouhé dva roky po svém předchůdci. Nicméně se ukazuje, že Arkona = Khorzon, tudíž ani rošády v sestavě naštěstí neměly vliv na kvalitu výsledného alba. Nabízí se totiž hodně jednoduché, leč pravdivé a svým způsobem vlastně i postačující hodnocení – „Lunaris“ je nahrávka hodná jména formátu Arkony. Nejenže skupině nedělá ostudu, ono lze dokonce i říct, že se nejnovější deska v diskografii formace neztratí a můžete se směle měřit se staršími klasikami.

Možná to pro některé bude kacířská myšlenka, ale Arkona dnes prostě nehraje a neskládá o nic hůře než v dobách, kdy vycházela alba, díky nimž Poláci svůj kultovní status získali. Laťka kvality je prostě kurevsky vysoko, a i když se mi zpočátku do poslechu „Lunaris“ úplně nechtělo (racionální důvod nehledejte – žádný není), hned po prvním pokusu mě jakékoliv pochyby opustily. Arkona je totiž živoucím důkazem toho, že i v roce 2016 je možné hrát čistokrevný black metal, který má koule a tah na bránu, a přitom je stále chytrý; který je pravověrný v tom nejlepším slova smyslu, a přitom si může dovolit i množství klávesových ploch; který ctí svůj žánr a jeho pravidla, a přitom nemá potřebu kopírovat dvacet a více let staré postupy.

Arkona

Šestice skladeb je vyrovnaná, a i když je to samozřejmě klišé jako svině, tak tady skutečně platí, že vrchol moc vybrat nejde, poněvadž všechny písně mají vysokou kvalitu a nijak nezaostávají. Arkona jednoduše dala dohromady excelentní album, jehož atmosféra je působivě chladná a životnost vysoká. Za mě naprostá spokojenost, možná skoro až nadšení; vinyl si to velmi brzy namíří i do mojí sbírky.


Misanthropic Rage – Qualia

Misanthropic Rage - Qualia

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.6.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Qualia
02. Katharsis
03. K.I.N.G. [Satyricon cover]

Hrací doba: 25:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Misanthropic Rage je nová slibná akvizice na scéně chytře pojatého polského black metalu. Záležitost pro všechny z vás, kdo slyšíte na jména jako Morowe, Mord’A’Stigmata, Furia, Odraza, Cień nebo Eerie. V právě zmiňovaných formacích se s nadsázkou řečeno mnohdy dokola točí několik konkrétních jmen, ale toto není případ Misanthropic Rage, poněvadž dvojice W. (zpěv) a AR. (zpěv, všechny nástroje) na blackmetalové scéně doposud nepatří mezi zavedené pojmy.

Misanthropic Rage hodlají vydat svůj dlouhohrající debut „Gates No Longer Shut“ 18. listopadu skrze Godz ov War Productions. My se však nyní nebudeme věnovat této desce, nýbrž prvnímu EP „Qualia“, s nímž se Poláci prezentovali v červnu a pouze v digitální podobě. Mohli byste si pomyslet, že by bylo logičtější už teď počkat na první řadovku, nicméně „Qualia“ není žádným kratičkým štěkem (minialbu schází pouhých pět minut do dovršení půlhodinové stopáže) a hlavně – nacházejí se zde tři exkluzivní písně, jež se na nadcházejícím debutu neobjeví. A právě tyto nám poslouží jako prvotní zhodnocení toho, zdali je potenciál v případě Misanthropic Rage pouze domnělý, nebo skutečný.

Středobodem „Qualia“ je jednoznačně úvodní titulní skladba, která svědčí o tom, že ambice Misanthropic Rage nechybí – dvojice si totiž hned na začátku vyšlápla na více jak 17minutovou kompozici. Výsledek není špatný, bohužel však musím říct, že jisté zeštíhlení by písni jen prospělo, neboť se najdou i hluché chvilky. Po klidnějším rozjezdu přijde obligátní kytarové zahrození, které není ničím zvláštním, byť hloupé to také není a minimálně krátká melodičtější vsuvka okolo tří minut to oživí. Přesto je v těch nejkytarovějších momentech cítit, že by Polákům prospěla větší neobyčejnost, zvlášť označují-li se jako avantgardní black metal.

Po čtyřech a půl minutách však poprvé přijde atmosférické zvolnění, zpěv a plíživé melodie – a hned je cítit, že v této poloze jsou si Misanthropic Rage o poznání jistější. Na úplný vrchol však Poláci vystoupají až po další troše riffů v polovině osmé minuty. Nastoupí skutečně excelentní melodie, s níž začne několikaminutová klidnější pasáž, v níž se čistý vokál (konečně) dostane k hlavnímu slovu. Právě tento prostředek skladby dokazuje, že nějaký potenciál v Misanthropic Rage skutečně dřímá, jelikož tenhle moment je skutečně skvělý, byť po něm bohužel přijde další vcelku konvenční cvičení na téma moderního black metalu.

Přesto „Qualia“ něčím zaujmout dokáže na rozdíl od následující agresivnější čtyřminutovky „Katharsis“, z níž v hlavě utkví jen finále s docela chytlavým riffem. Celé EP pak uzavírá předělávka „K.I.N.G.“ od norských Satyricon, jež se dle mého názoru příliš nepovedla. Největší hitovku nejlepší desky black’n’rollové éry severské veličiny se jednoduše nepovedlo převzít přesvědčivě, vokálně Poláci nestíhají a absence nezaměnitelné Frostovy práce na bicích taktéž bolí, o kytarovém sólu radši ani nemluvě.

Celkový dojem z „Qualia“ je tedy trochu rozporuplný. Minimálně ona brilantní pasáž uprostřed titulního opusu dokazuje, že nějaký talent by v Polácích vězet mohl. Na druhou stranu, v blackmetalových momentech Misanthropic Rage působí až příliš obyčejně a zaměnitelně (a v důsledku toho i nudně), díky čemuž se jen tak mimochodem vkrádá myšlenka, zdali je nějaké to zvolnění dostatečným argumentem pro označení hudby avantgardní nálepkou – sám za sebe říkám, že spíš nikoliv. Ale to jen tak na okraj, hlavní je pocit z hudby. A v tomto ohledu zůstali chlapci někde na půl cesty – určitě mě Misanthropic Rage do svých sítí neulovili, ale prozatím se necítím ani odrazen a ze zvědavosti si „Gates No Longer Shut“ pustím, jestli se dvojice za ten půlrok dokázala posunout k vyšší kvalitě a k oné kýžené avantgardě.


Kingdom: „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ album stream

Polští deathmetalisté Kingdom už za sebou mají už více jak dekádu fungování a během této doby dali dohromady tři dlouhohrající fošny. Ta nejnovější nese název „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ a vyjde již za pár dnů, 28. října.

Novinka, jež navazuje na počin „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ z roku 2013, bude k mání u Godz ov War Productions v CD podobě. Najdete zde osm válů (včetně jedné předělávky norského kultu Darkthrone) chorobného a zlého death metalu, který se s ničím nesere a nakope vám prdel. Nečekejte žádné melodické hovadiny, ani pseudo-okultní pózy, ani technickou načančanost – Kingdom produkují hnusný animální kov smrti!

Pokud byste měli zájem si „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ pustit již v předstihu, přinášíme vám možnost streamu desky. Neváhejte si ustřelit palici v Soundcloudovém přehrávači níže!

Album můžete předobjednávat na webu vydavatele.

Tracklist:
01. Sepulchlar Psalms
02. Monolith of Death
03. Forsaken Tribe
04. Kaplica ducha zgniłego
05. Abyss of Torment
06. Black Rain Upon the Mountain of Doom
07. Whispering the Incantation of Eternal Fire
08. Cromlech [Darkthrone cover]

Kingdom

Kingdom online:
Facebook

Godz ov War Productions online:
Website
Bandcamp
Facebook
Soundcloud
YouTube


Vader – Iron Times

Vader - Iron Times

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.8.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Parabellum
02. Prayer to the God of War
03. Pięść i stal [Panzer X cover]
04. Overkill [Motörhead cover]

Hrací doba: 13:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se polským velikánům Vader a zejména jejích lídrovi Peterovi nedá něco upřít, tak je to neúnavnost a pracovitost, s jakou ke své kariéře přistupují. Takto pracovitou partu, jež své fanoušky pravidelně zásobuje novými (i když ne řadovými) alby, byste na poli mainstreamového death metalu hledali jen těžko. Od vydání poslední řadové desky „Tibi et igni“ uběhly zhruba dva roky, vypuštění nového počinu „The Empire“ je na dohled, a přesto Vader přispěchali s EP „Iron Times“, jež je další z řady menších výplní jejich bohaté diskografie a kterému se podívám na zoubek.

Když už jsem nakousl onu pracovitost, tak je nutno říct, že Vader již koncem loňského roku vydali album předělávek „Future of the Past II – Hell in the East“, v němž se na rozdíl od prvního dílu z roku 1996 zaměřili ani ne tak na známé hity svých oblíbenců, ale na zapadlé kapely bývalého východního bloku, mezi nimiž převládají polské skupiny, ovšem dostalo se třeba i na Krabathor a jejich klasiku „Totální destrukce“. Zpět ale k „Iron Times“, jež má na rozdíl od zmíněného počinu plného coverů fungovat zejména jako lákadlo na „The Empire“, které si svou cestu mezi posluchače proklestí začátkem listopadu. Hlavní otázka tedy je, zda má toto čtyřskladové EP nějaký smysl, nebo je to jen další z řady pokusů, jak od skalních vylákat nějaké chechtáky.

Abych pravdu řekl, tak si myslím, že bez „Iron Times“ by se dalo úplně s klidným srdcem žít, protože krom ústřední skladby „Prayer to the God of War“ neobsahuje moment, kvůli němuž bych se měl do tohoto EP pouštět dobrovolně někdy v budoucnu. Začnu však od jeho druhé poloviny, kterou tvoří covery. Což o to, předělávky z dílny Vader mám docela rád a třeba zmíněná dvojice alb „Future of the Past“ je v tomto ohledu solidní prací na dané téma, ale při poslechu „Iron Times“ jsem nepřišel na chuť ani „Pięść i stal“ od Panzer X a už vůbec ne „Overkill“ od Motörhead. V originále znám pouze druhou jmenovanou, takže k „Pięść i stal“ jen tolik, že je to slušná hitovka ve středním tempu. Co se „Overkill“ týče, jsem toho názoru, že s takovou klasikou si to chce trochu pohrát, aby dostala nový rozměr, protože takhle je to jen tvrdší verze legendární písně, jež měla v podání Lemmyho party mnohem větší koule.

To hlavní na „Iron Times“ se však nachází v první polovině, již tvoří dvojice nových písní „Parabellum“ a „Prayer to the God of War“, jež se samozřejmě objeví na novém albu. Každá z nich představuje trochu odlišný pohled na tvorbu Vader, jak ji pánové na posledních albech prezentují. „Parabellum“ je klasický deathmetalový vál v rychlém tempu, tedy přesně to, co umí Vader nejlíp. Mně se ovšem o malý kousek víc líbí následující „Prayer to the God of War“, která dokazuje, že thrash metal koluje Peterovi v žilách skoro stejně silně jako death metal. Netvrdím, že je to vrchol umění a zejména přímočaré kytary připomínají kteroukoli kapelu ze zapadákova, ovšem jako celek je to takový nářez, až jsem si ji z celého EP oblíbil nejvíc a jen kvůli ní jej nakonec otočil víc než jednou.

Nepochybuji o tom, že „The Empire“ bude maso, jímž Vader navážou na své poslední počiny a potvrdí tak svůj status jedné z největších polských metalových kapel, ale ruku na srdce: kdyby „Iron Times“ nikdy nespatřilo světlo světa, tak se vůbec nic nestane. Zbytečná záležitost, na niž si po týdnu nevzpomenu.


Thy Worshiper – Klechdy

Thy Worshiper - Klechdy

Země: Polsko / Irsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
Disc 1:
01. Gorzkie żale
02. Wila
03. Marzanna
04. Halny
05. Post coitum
06. Wschody

Disc 2:
01. Zioła
02. Słońce
03. Grzyby
04. Dziady
05. Żywot
06. Anielski orszak

Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

Thy Worshiper

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.


The Hexagram – Demo MMXVI

The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).


Niechęć – Niechęć

Niechęć - Niechęć

Země: Polsko
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Wytwórnia krajowa

Tracklist:
01. Koniec
02. Rajza
03. Echotony
04. Metanol
05. Krew
06. Widzenie
07. Atak
08. Trzeba to zrobić

Hrací doba: 44:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nebude to tak dávno, kdy jsem si zde postěžoval na fakt, že tempo polské hudební scény v mnou sledovaných žánrech nejenže nestíháme, ale ani nezachytáváme. V black metalu, dronu, ambientu i moderně laděném jazzu jsou Poláci napřed a navíc to dokáží prodat, tudíž jakmile taková deska vyjde, okamžitě se jí věnují magazíny po celém světě. Jen loňský rok nabízí mnoho příkladů – Mgła, Outre, Blaze of Perdition, Alameda 5, Stara rzeka, Rimbaud, Riverside – a ten současný mu zdařile sekunduje. Já vím, pro mě za mě můžete namítat, že našich severovýchodních sousedů je čtyřikrát víc, ale víte co: Norsko, Finsko, Island – 5 milionů, 5,5 milionů, 320 tisíc – a z toho kupa kvalitních kapel pohybujících se svou hudbou v již načrtnutých žánrových intencích. Asi všichni tušíme, že důvody nebude skryt v počtu hlav, rukou ani přirození.

Ale zpět k Polsku. Na dnešním příkladu si opět živě připomeneme, že v této krajině s pravidelností vycházejí desky světového formátu, desky otevřené mysli a obtížné zařaditelnosti. Povězme si o Niechęć a jejich eponymní řadové desce, navzdory zažitostem nikoli debutové. Dlouhohrající premiéru už za sebou tato pětice má – před čtyřmi lety vyšlo „Śmierć w miękkim futerku“ a již tehdy se mu dostalo nemalých ohlasů. Já jsem u toho nebyl, nicméně vzhledem k faktu, jak parádně novinková deska zní, považuji návrat k minulému albu takřka za jistý.

Niechęć se svou ryze instrumentální novinku rozhodli situovat kamsi do končin, kde moderní jazz začíná zdáli zavánět rockem. Nejčastěji se hraje ve společnosti jazzových kláves, jemných kytar a s podporou nástroje tomuto žánru jasně dedikovaným, saxofonem. Občas zakročí rockové motivy, především přímočařejší bicí. Nehledejme však mezi žánry tlustou čáru, vyhraněné pomezí, drift oddělující obě odloučené pevniny. „Niechęć“ není hrou kontrastu, naopak dokáže přecházet z A do B jakoby nic, především za pomoci naprosto parádních kláves. Zdůrazňuji, parádních.

Poláci sice k poslechu nadělili songy, které různými způsoby vybočují, ale ty nikdy nezachází tak daleko, aby nedokázaly obhájit svou existenci ve společnosti ostatních. Důkazy? Třeba úvodní „Koniec“ (asi není třeba vysvětlovat i našinci srozumitelný významový paradox), ta ze všech zřejmě nejjazzazovější, nebo „Metanol“, která nejjasněji ze všech písní staví na bicí sekci. Jde tedy o dílčí různorodost, pestrost, nikoliv o náhlé probuzení se do jiného dnu, ne-li snad věku. Také tiché pasáže nepůsobí dojmem výplně ani kontrastu za každou cenu, a to i když jsou na jinak velmi akčním albu ve výrazné menšině.

Niechęć

Tak, „Niechęć“ lze vskutku považovat za synonymum pro akci. I když Poláci náladově nikam nepospíchají, skladatelsky nedokáží setrvat u jednoho momentu, pádí kupředu a neustále vymýšlejí nové a nové zapeklitosti, variace na již řečené, případně také sóla. I ta do celku zapadají a rozhodně sem nepřišly opatřeny poznámkou ukaž, co na tu věc ze dřeva nebo kovu umíš. Saxofon v „Krew“ i klávesy v „Trzeba to zrobić“ za příklady tentokrát.

K akčnosti a neustálé snahy – úspěšné snahy – něco vymýšlet Niechęć ještě přidali potřebnou energii, tudíž nápady nekončí pro svou těžkopádnost odstrčeny v koutě. A to je ještě střízlivé prohlášení. „Niechęć“ má totiž dostatečné předpoklady pro to, abychom ho brali za výtrysk naprostého hudebního entusiasmu, ta radost z hraní sálá z každého skladatelského nápadu, z každičkého tónu. Děje se tak snad i díky tomu, že přes nespornou komplexnost vynikají jednotlivé skladby svou melodičností a posluchačsky se dají velmi dobře strávit, třeba už i během prvního druhého přehrání. Možnost prvotních příjemných poslechů se navíc neukázala být kontraproduktivní, potvrdil to alespoň přibývající čas a dávkování. „Niechęć“ dokáže bavit dlouhodobě a já téhle příležitosti s potěšením využívám.

Niechęć nahráli excelentní album, které dokáže oslovit nejen žánrové nadšence, ale mnohem širší spektrum posluchačstva. Zde zkrátka nezáleží na hudebním vyznání. Kolekce osmi písní okouzluje nápaditostí, pestrostí a těžko zprostředkovatelnou sympatií. Hledáte-li hravou desku, u které si budete moct odpočinout a zároveň ji nepodezřívat z primitivnosti, „Niechęć“ je pro vás jako dělané. Jdu se shánět po minulé desce a přemýšlet, kolik lepších letošních alb jsem doposud slyšel. Já myslím, že víc než pár počítacích prstů nebude potřeba.


Above Aurora – Onwards Desolation

Above Aurora - Onwards Desolation

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Vortex
02. Open the Wounds
03. Descending
04. Eradication of Light
05. Sweet Poison
06. Non Salva Me

Hrací doba: 35:11

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Za poslední rok, dva jsme si tu v recenzích představili již poměrně slušnou řádku debutujících blackmetalových formací. Dnes tento výčet rozšíříme o jedno další nové jméno na scéně, které se aktuálně hlásí o pozornost se svou první dlouhohrající nahrávkou. Pro někoho by mohlo být zajímavé již místo původu, neboť Above Aurora pocházejí ze sousedního Polska. To se, jak známo, v posledních letech stalo doslova líhní zajímavých blackmetalových smeček a postupem času se – snad to nebude příliš přehnané tvrzení – vypracovalo na jednu z nejvýraznějších žánrových velmocí. Staří známí stále dokážou přicházet s kvalitními počiny a navíc nastupuje nová generace, jejíž mnozí představitelé vydávají tak dobrá debutová alba, že si o tom třeba u nás můžeme nechat leda tak zdát.

Nicméně „dobrý“ původ ještě kvalitní muziku nezaručuje, tak pojďme dále. Přítomní muzikanti (v jádru jsou dva, na živé hraní přibírají třetího) dle všeho žádné velké zkušenosti prozatím nemají, ale to také nemusí být směrodatným ukazatelem. O poznání výmluvnější je ovšem skutečnost, že debutovou desku „Onwards Desolation“ vydává label formátu Pagan Records, což rozhodně nejsou žádní nazdárci, a pod jejich křídly se už do světa dostalo nemalé množství excelentních nahrávek. Říkáte si, že vydavatele kapela mohla zaujmout slibnými demosnímky? Popravdě asi ne, protože Above Aurora žádné nemají. Jednoduše rovnou debut a rovnou pod takto zavedenou značkou. Tak jaké to tedy je?

Dle rozmazané fotky jsem tak trochu očekával, že Above Aurora budou produkovat o poznání větší syrovost, než jakou ve skutečnosti předvádějí. „Onwards Desolation“ totiž není žádný chlívek, a ač se nejedná o vyleštěnou Nuclear-Blast-produkci, zvuk je relativně čistý. Tím pádem se poslechu nemusíte bát, i pokud třeba nepatříte mezi posluchače, kteří se vyžívají v tom, když kytary znějí jak otvírání rezavé konzervy nebo skřípání nenamazaných dveří.

Stejně tak i co do vlastní hudební stránky nejsou Above Aurora nějakou nestravitelnou těžkostí, jakou docení pouze několik málo vyvolených. Abych řekl pravdu – a teď to nemyslím nijak pejorativně – je to poměrně jednoduché a místy až nečekaně „groovy“. Stejně tak nechybí výrazné a mnohdy velice povedené melodie, čehož může být důkazem třebas čtvrtá „Eradication of Light“. Ke cti Above Aurora ovšem slouží, že do své hudby tohle všechno dokázali dostat, aniž by se takříkajíc zpronevěřili esenci svého žánru a aniž by působili jako nějaké pozérské vyměklé moče. A to lze dle mého považovat za vcelku sympatický stav věcí.

Above Aurora

Pokud si stále moc nedokážete představit, jak by Above Aurora mohli znít, tak pojďme srovnávat. „Onwards Desolation“ by se totiž mohlo líbit těm z vás, jimž uhranuli taktéž polští Mgła. Above Aurora sice nejsou regulérní kopírkou svých známějších krajanů, ale jistou podobnost slyšet rozhodně lze a obzvláště tehdy, kdy začnou znít ony výrazné melodie (avšak nejen tehdy), je to znatelné. Je sice pravda, že se na „Onwards Desolation“ nedočkáte až tak božského songwritingu jako u Mgła, ale na druhou stranu se kolem Above Aurora neprostírá přehnaný hype a neposlouchá to každý pičus, jemuž blackmetalové rouhání jinak nevoní. Above Aurora svou produkci navíc dokážou občas oživit takřka až doommetalově pomalou pasáží, což také není k zahození a materiálu to přidává na rozmanitosti.

Abychom si ale rozuměli – i když jsem výše prohlásil, že Abova Aurora (zatím?) nedisponují tak ultimátním čuchem na dokonalé momenty jako slovutnější kolegové, pořád je jejich debut chytře napsaný, obsahuje nezanedbatelný počet velmi kvalitních nápadů a bez debat patří do nadprůměrných vod. Nejen zmiňovaná „Eradication of Light“, ale třeba i „Non Salva Me“ nebo „Sweet Poison“ jsou výborné songy, a ačkoliv lze druhou půli „Onwards Desolation“ považovat za silnější, Poláci si drží dobrou laťku po celých 35 minut hrací doby. Kdybyste se mě chtěli zeptat, pak ano, tohle za koupi stojí.


Silva Nigra, Outre, Temple Desecration

silva_nigra_svetlonos_release_gig

Datum: 4.6.2015
Místo: Karviná, Hard Café
Účinkující: Silva Nigra, Outre, Temple Desecration

Je pondělí ráno, začínám psát report a stále mě bolí celý člověk. Není to kvůli sportovnímu přepětí, ani za tím nestojí bezbřehé kalení, ale něco mezi; tedy vydařený sobotní koncert, který se uskutečnil v karvinském Hard Café. V ten den, kolem osmé večer, jsem dorazil do nepříliš zaplněného klubu a vyčkával nejen první kapelu, ale také zda nedorazí více lidí. Říkal jsem si, že Outre už mají dostatečné renomé, aby přitáhli slušné publikum, případně se snad známí a fanoušci dorazí podívat na takřka domácí Silva Nigra, kteří zde představovali nové album „Světlonoš“. No, a nestalo se. Příchozí jsem si sice nepočítal, ale pochybuji (pokud nepočítám lidi z kapel), že se v klubu zastavilo víc jak 20-30 lidí. Těm, kdo o koncertu věděli, a přesto nepřišli, můžu rovnou říci jediné: Zajebali jste!

Nával na první vystupující – polské Temple Desecration – jsem opravdu nečekal. Kapela se prezentuje hnusným a obhroublým black metalem ve stylu Blasphemy či Revenge, aneb jak poté zaznělo u jednoho stolu: „To znělo, jako když mi doma mlátí pračka.“ Bubeník si nechal svůj šroťák (do kterého zas tak šíleně netřískal) vytáhnout dost vysoko, až občas překrýval kytaristu i basáka, ale stále se v té brutalitě dalo slušně orientovat. Rozeznal jsem například, že před závěrečným dvojblokem songů z EP „Communion Perished“ (včetně těch kultovních samplů), zazněla i jedna poněkud výraznější skladba, která by mohla pocházet z chystaného dlouhohrající debutu. Jinak většina setlistu stála na demu „Abhorrent Rites“. Vzhledem k nízkému počtu návštěvníků a ještě menšímu počtu nadšenců, kteří o Temple Desecration projevili skutečný zájem (počet lidí před pódiem by se v nejlepších chvílích dal spočítat na prstech jedné ruky), se nedivím, že Poláci do hry nedali nic navíc. Pro ně to byla asi něco jako veřejná zkouška, pro fanouška ok koncert, pro ostatní jen výplň před „hlavními“ kapelami.

Na další Outre se přišlo podívat více přítomných a také jsem měl pocit, že s každou skladbou jich bylo v prostoru u pódia víc. Tady se ale na pozornost čumilů opravdu moc nehrálo, Outre se uzavřeli do sebe. Nový, vlasatý zpěvák si na pódiu blouznil a potácel se. Výtečně zvládnul Stawroginovy party z desky, případně si je vkusně poupravil. Basák a textař maximálně v mezičase mezi mlácením hlavou občas vrhnul pohled do hloučku před sebou, kde už podstatně více lidí dávalo najevo, že ta muzika s nimi opravdu něco dělá. Dokonce se pravidelně rozpoutávalo „pogo“. Ale hrdinou setu Outre byl stejně zfanatizovaný bubeník. Pokud jsem zrovna neřádill, tak čumět chvíli na jeho intenzivní hru bylo nezbytné.

Pokud se nepletu, Outre sjeli v pozměněném pořadí téměř celé „Ghost Chants“, s výjimkou ritualistické pátá kapitoly „Equilibrium“. Nejvíc pro mě ovšem byla čtyřka „Lament“, kterou na desce mám rád asi nejméně, ale naživo to byla taková rubačka, až hanba. Ostatně jako celý, až neuvěřitelně intenzivní a fanatizující koncert. Došlo dokonce i k vzácnému jevu, kdy se člověk natolik ponoří do vystoupení, až přestane vnímat čas. Mám tedy pocit, že set Outre byl o fous delší než samotná deska, což by znamenalo buď zařazení nějakých starších skladeb (vzhledem k hudebnímu posunu „Ghost Chants“ ne zcela pravděpodobné), anebo skladeb chystaných ze splitka s Barshasketh. Rozhodně nechyběl cover Armagedda„Only True Believers“, který zazněl jako předposlední. Tak jako tak (pokud vám to nedošlo z předchozích řádků) OUTRE BYLI IMPOZANTNÍ.

Ve vší úctě k posledním vystupujícím Silva Nigra… Majestát a intenzitu Outre by dokázalo překonat jen máloco, ale přeci se jim podařilo něco nezanedbatelného. Na první pohled nebyl jejich set nijak odlišný od klasiky. Na pódiu jsou Silva Nigra dost statičtí, možná až příliš. Navíc si k tomu připočtěte, že vokalista Akharon už před vystoupením pajdal okolo s viditelnými obtížemi (sport je svině). Změna ovšem spočívala v setlistu, který pochopitelně sestával z nových skladeb. Soudě dle koncertu (a první poslechy desky to potvrzují) si Silva Nigra podrželi a zároveň mírně obměnili nepříjemnou atmosféru poslední desky „Bible bolestných nářků“ (ze které taky minimálně jeden song zazněl: „Vyslanec pekla“) a celkem slušně zrychlili. Tohle všechno se do koncertního prostředí otisklo opravdu výtečně. Nejednou se v nových skladbách objevovaly kruté riffy, které byly bez keců magnetizující. Nemrzela ani absence starých, klasických válů. Po strhujících Outre už tolik energie na pořádnou kalbu nezbylo, ale kotel se stále ještě spontánně rozjížděl a na Silvu se tentokrát podívali téměř všichni přítomní. Ale po cca hodince a závěru s „Infernálním sabatem transcendence“ (aneb proč si nezahrát asi nejrychlejší song v historii kapely až na závěr) a skladbou, kterou jsem neznal, byl konec.

Konečný verdikt bude jasný asi každému. Počet příchozích/platících byl prostě mizerný. Dá se pochopit, že koncert byl ohlášen na poslední chvíli a nedostalo se mu nijak intenzivní promotion, noční cestování z Karviné taky není žádná sranda, ať už jste odkudkoliv. Ale ty kapely si zasloužily víc. Nízká účast ale jejich výkon nijak neponížila a ze sebe hodnotím tento koncertní zážitek jako výborný, nejen kvůli Outre.