Archiv štítku: POL

Polsko

Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.


Kingdom – Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment

Kingdom - Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.10.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Sepulchlar Psalms
02. Monolith of Death
03. Forsaken Tribe
04. Kaplica ducha zgniłego
05. Abyss of Torment
06. Black Rain Upon the Mountain of Doom
07. Whispering the Incantation of Eternal Fire
08. Cromlech [Darkthrone cover]

Hrací doba: 34:30

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz Ov War Productions / Freelance PR

Člověk by čekal, že metalových kapel s tak neoriginálním názvem jako Kingdom bude asi tak milión, jenže jistá nejmenovaná internetová bible každého správného metalisty ukazuje pouhých pět skupin s tímto jménem, přičemž minimálně tři z toho už dávno nefungují. Ale to nic nemění na skutečnosti, že název Kingdom je pořád obyčejný a že si polské trio s jeho vymýšlením asi v roce 2003 nedalo moc velkou práci.

Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je to vlastně docela trefné, protože Kingdom neprodukují nic výlučného ani co do hudební stránky. Čímž jejich produkci zatím nijak nehodnotím, jen říkám, jak to je – skoro bych si totiž dovolil říct, že právě řečená teze o neoriginalitě Kingdom je docela objektivním faktem. Poláci drhnou hnusný špinavý death metal a rozhodně v tomhle ranku nejsou ani zdaleka jediní. Pokud Kingdom doposud neznáte a prahnete po podobných jménech, abyste si mohli utvořit nějakou představu, tak mohu jmenovat – a záměrně u toho zůstanu jen v Polsku a jen u formací, jejichž tvorbu jsme již u nás recenzovali – kupříkladu Embrional, Kult mogił nebo Hell United. Kdybyste ale toužili najít podobnost například i s takovými Incantation anebo s přivřenýma očima třeba s chrastiči ze švédské školy, nejspíš byste rovněž uspěli.

Co byste naopak čekat neměli, tak to je třeba technická vytříbenost zámořské deathmetalové vlny nebo epická vycizelovanost krajanů z Behemoth či Hate. Asi je zřejmé, že tady budeme mít co do činění s hutnou deathmetalovou náloží, jejímž hlavní smyslem a snad i hlavní předností je animálnost, nikoliv instrumentální ekvilibristika. Na druhou stranu, vše je relativní – jakkoliv Kingdom rozhodně umí zasypat a mnohé momenty z novinky „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ jsou příjemně zvěrské, v žádném případě nejde o strop bestiálnosti. Kdybych tu hlásil, že větší extrém neuslyšíte, tak bych se musel propadnout – jistě nebudete mít problém si vzpomenout na ještě větší pekla, než jaká jsou ke slyšení zde. Což nic nemění na tom, že kupříkladu současná tvorba výše jmenovaných Hate je proti „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ jako večerníček a že die-hard fandové Dymytry by si z téhle fošny pochcali peřiny.

Od předchozího dlouhohrajícího zářezu „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ z roku 2013 do sestavy přišel nový baskytarista, jímž je Sabesthor (zde jako STH) z veteránů North, a také se trochu proměnil sound. Minulé album mělo zvukový kabátek ještě hnusnější, špinavější a s trochou fantazie lehce načichlý black metalem. „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ je o něco čitelnější, sází spíš na hutnost a zní, abych tak řekl, ortodoxněji deathmetalově. Na každý pád však v tomto případě nedokážu říct, co z toho je lepší nebo horší, poněvadž oba přístupy mají něco do sebe. Výběr ponechám na vašem zralém uvážení a subjektivních preferencích. Naproti tomu u obálky je můj názor docela jednoznačný – u novinky je sice také cool a k náplni desky sedne jak prdel na hrnec, ale artwork „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ mě i přesto bavil ještě víc.

Kingdom

Na extrémnosti desce ubírá na poměry žánru vcelku vysoká pestrost materiálu. Nacházejí se zde pravověrné extrémní vypalovačky jako („Monolith of Death“), hutné kousky ve středních tempech („Abyss of Torment“), chytlavější „hitovky“ („Forsaken Tribe“) i třeba pomalé pasáže (úvod „Whispering the Incantation of Eternal Fire“). Nechybí ani kytarová sóla, z nichž bych vyzdvihl především to v „Kaplica ducha zgniłego“, a navrch to Kingdom zalijí důstojně odvedenou předělávkou „Cromlech“ od norského kultu Darkthrone, byť hlavní rozdíl oproti originálu tkví v převedení skladby do současného soundu, jenž je oproti počátku 90. let přece jen dost jinde i u kapel tohoto ražení.

Na druhou stranu, ačkoliv variabilita alba zapříčiňuje, že to není takový nápor, jako kdyby byl tracklist narvaný jen songy typu „Monolith of Death“ či „Black Rain Upon the Mountain of Doom“, pro někoho tento stav může být spíše výhodou, protože „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ činí o něco stravitelnějším. Současná dramaturgie však není špatnou volbou, protože má materiál svou kvalitu – odpustil bych si snad jen „Forsaken Tribe“, jež je v kontextu nahrávky zbytečně skočná, strašně rychle se mi zajedla a zanedlouho jsem ji začal přeskakovat.

Jistě, „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ není žádný vyslovený zázrak. Navíc mi popravdě řečeno o chlup víc sedělo minulé „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ s oním ošklivějším soundem. Přesto se stále jedná o solidní fošnu, s níž si Kingdom ostudu nedělají. Nějak je mi tahle banda sympatická, na čemž se nic nemění, i když nepopírám, že jde v tomhle ranku slyšet i lepší věci. Přesto – na pohodu placka, která se dá párkrát s chutí protočit.


Adaestuo – Tacent semitae

Adaestuo – Tacent semitae

Země: USA
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.11.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Abyss (Otchłań)
02. Cicatrices plexae (Scar-Braids)
03. Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)
04. Tacent semitae (Silent Paths)

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Rád se s lidmi bavím o hudbě a je úplně jedno jaké, pokud má druhá osoba přehled a svou oblíbenou muzikou skutečně žije. Obvykle dojde i na výměnu tipů, a pro tyto příležitosti mám v záloze několik obskurních, ale výborných kapel. Z ryze blackmetalového ranku to jsou například američtí Incursus jejichž jediné album „Eternal Funeral Trance“ si ve své zběsilosti, atmosféře a ortodoxnosti v ničem nezadá se zásadními deskami kultů jako Katharsis, Watain, Funeral Mist nebo ranými Deathspell Omega. Po debutu už následovalo pouze extrémistické EP „Adaestuo“ a kapitola Incursus se se smrtí vokalisty Horida uzavřela. Mozek Incursus, VJS, byl aktivní i v jiných kapelách. Instrumentálně i skladatelsky přispěl například na třech deskách Nightbringer, za zmínku určitě stojí i nepříliš známá, ale rovněž dobrá kapela Tenebrous. A výčet by mohl pokračovat dál, ale na to už máte Metal-Archives…

Pokud jste první odstavec nepřeskočili, tak samotný název kapely napoví odkud vítr vane. Dalo by se jistě říci, že VJS přímo navazuje na svou dřívější kapelu, ale je to trochu složitější. Zaprvé se o škrcení strun, bušení a tvorbu dělí s druhým členem pod pseudonymem P. E. Packain. A zadruhé je zde prostor nejen pro ryzí black metal, ale také pro další temné žánry. Ambientní skladby byly sice přítomny i v nahrávkách Incursus, ale v Adaestuo je tento prvek implementován organičtěji.

První skladbu „The Abyss (Otchłań)“ otevírá pochmurný riff hraný agresivním tremolem, který dává tušit klasický blackmetalový majestát, ale s blastbeaty přijde i malá změna. Nikdo zde (alespoň zpočátku) neječí, neřve, nechroptí, neboť se nad hudbou nese přízračný hlas zpěvačky Hekte Zaren, kterou jste již mohli slyšet z nahrávek Kvltist nebo Duszę wypuścił. Nečekejte gotické vytí, ale přednes, který hudbu perfektně podtrhuje. Navíc lze tušit, že se zmíněná vokalistka primárně inspiruje kreacemi Diamandy Galás, případně éterickým peklem Aghast, a to je veliké plus. Později Hekte Zaren do repertoáru zařadí i hodně slušný blackový vokál a navíc vedle angličtiny používá i polštinu (což je minimálně za mě plus). Maniac Butcher by zdejší vokální performance možná přinutila přehodnotit svůj názor na ženská ústa. Ovšem to, co Adaestuo podle mého odlišuje od obyčejných kapel, které se mnohdy neprávem označují za black metal, spočívá v něčem jiném.

Blackmetalová tvář Adaestuo je vysochána opravdu stroze, těmi nejjednoduššími nástroji, ale i tak je pohled vržený na posluchače elektrizující. Každý riff je interpretován s maximální mírou zlovolného fanatismu a žáden nikdy nevybočí z přísně stanoveného rámce minialba. Jistě pochopíte, co mám na mysli, pustíte-li si přiloženou ukázku „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“. Úvodní „The Abyss (Otchłań)“ zdánlivě vychází z totožného trnitého receptu, ale i tak je její efekt docela odlišný. Adaestuo nejsou originální ve smyslu, že by přinesli něco nového, neslyšeného. Ale s aspekty, které vytvořili průkopníci, zacházejí čistě po svém. Alespoň si to myslím já.

Adaestuo

Výše jsem ale zmiňoval, že hudba Adaestuo nestojí pouze na black metalu. Pozadí „The Abyss“„Destroyer of Constellations“ občas doplní klávesy či jemné (zpravidla perkusní) ruchy, ale ambientu, případně hluku, je vyhrazen prostor především ve skladbách číslo dvě a čtyři. „Cicatrices plexae (Scar-Braids)” na mě působí „jen“ jako intenzivní outro první skladby, ale „Tacent semitae (Silent Paths)“ je již kapitolou samou o sobě. Zvukomalebný ambient tvořený dobře zvolenými zvuky / hluky, hlasy, vazbami a kytarovými linkami perfektně zapadá do atmosférického konceptu minialba a dokonce díky této skladbě doufám, že poměr black metalu a (nejen) ambientu bude i na případné delší nahrávce vyrovnaný. Pokud čekáte alespoň nějakou kritiku na závěr, tak vás zklamu. Zpočátku jsem měl sice malý problém s produkcí bicích a jejich poměru vůči ostatním nástrojům, ale vše napravilo pouhé zvýšení hlasitosti.

Z existence Adaestuo jsem nadšený a doufám, že budoucí tituly přinesou minimálně stejně nekompromisní a podmanivou porci černého umění, jaká se nachází zde. Příští rok bychom se měli dočkat minimálně splitu s Aoratos a osobně doufám, že v přípravě se už nachází i dlouhohrající album.


Druhý pohled (H.):

Z jistého úhlu pohledu mi kolega s touhle recenzí neudělal tak úplně radost, protože se o „Tacent semitae“ rozepsal takovým způsobem, že k tomu mohu dodat jen máloco. Souhlasím s ním jak v samotném popisu toho, co se na debutovém EP Adaestuo odehrává, tak i s nadšením z výsledku. „Tacent semitae“ je totiž skrz naskrz prošpikováno ledovou atmosférou, kterou nelze přeslechnout hned na první pokus. Jen těžko ji ale lze setřást, jelikož nahrávka funguje skvěle i po vysokém počtu poslechů a v momentě, kdy ji znáte velmi dobře.

Samozřejmě, nejnápadnější a hned první na ráně je působivý čistý vokál Hekte Zaren. Záhy se ale ukáže, že „Tacent semitae“ nestojí jenom na něm a že je album dotažené do konce po všech stránkách. A nejedná se jen o základní blackmetalovou složku excelující jak v syrové, leč hypnotické kytarové stránce, tak i v zajímavé rytmice, která se rozhodně neomezuje jen na tupé sypání blástů. Výborné jsou i atmosférické kusy „Cicatrices plexae (Scar-Braids)“ a „Tacent semitae (Silent Paths)“, jež naštěstí nepůsobí jen jako výplň hrací doby. Nicméně i přesto je mi o trochu bližší blackmetalová tvář Adaestuo – ta je totiž skutečně mocná. „The Abyss (Otchłań)“ hned na začátek chytne pod krkem a doslova posluchače vtáhne; mrazivé finále „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“ je pak možná vrcholnou pasáží celého počinu.

Není o čem diskutovat – prvotina Adaestuo je prostě výtečná a na poli syrového black metalu patří k těm výraznějším věcem letošní sezóny. Stejně jako kolega doufám v brzký příchod dlouhohrajícího debutu, který sílu téhle smečky stvrdí!

Adaestuo


Arkona – Lunaris

Arkona - Lunaris

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Droga do ocalenia
02. Ziemia
03. Śmierć i odrodzenie
04. Nie dla mnie litość
05. Lśnienie
06. Lunaris

Hrací doba: 47:48

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Atreides):

Blackmetalový kult nesoucí jméno po nejdéle existujícím pohanském chrámu u Baltu, Arkona, se po desetileté odmlce vrátil před necelými třemi lety s deskou „Chaos.Fire.Ice“. Takřka bezchybné album si to namířilo vstříc agresivnější, kytarovější formě black metalu, které ovšem nechybělo nic z poznávacích znamení polské veličiny, zejména mrazivá nepřátelská atmosféra. Khorzon ukázal, že ze svého umu složit silnou hudbu nezapomněl ani ždibec a ohlášená novinka „Lunaris“ tak celkem oprávněně vzbuzovala vysoká očekávání. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jediný stálý člen a mozek kapely se postupně rozešel se sestavou z předchozího alba a následně se spřáhl s nesvatou trojicí Nechrist (kytara) – Drac (chrapot, basa) – Zaala (škopky) z další polské blackmetalové úderky Taran, neboť při četných změnách lze předpokládat, že ani jedna tato změna se na výsledné podobě desky nijak zásadně nepodepsala.

Otěže svírá Khorzon víc než pevně, a i když nelze říct, že by rovnal, až přerovnal tak, že od minula nezbyl kámen na kameni, změnilo se mnohé. Tou na první poslech nejcitelnější změnou prošla opět produkce – tentokrát opět o fous čistší a dávající výrazný prostor kytarám a symfonickým aranžím. Čitelnější a propracovanější je i zvuk rytmické složky, ale i přesto všechno si zvuk stále uchovává určitý náboj, o sterilitě nelze mluvit ani zdaleka. Kvalitní současná produkce vyzdvihující přednosti hudby, kterou Arkona tvoří. Nabroušené kytary stínají krky ještě o ždibec jistěji než minule, především ale dávají ještě více vyniknout charakteristické mrazivé auře, zatínající se hluboko do morku kostí (snad jako vždy), škoda ztrácet více slov.

Tou nejdůležitější a v celkovém důsledku nejvýraznější proměnou je ale evoluce kompozic směrem k delším celkům. Šest skladeb se průměrně pohybuje někde kolem sedmi až osmi minut, přičemž celkový čas je o něco málo delší než posledně. Tam, kde „Chaos.Ice.Fire“ dělalo čest svému názvu a servírovalo skutečně nespoutaný chaos, neklid, živelný souboj ohně a ledu, roztříštěna do menších, mnohem více agresivnějších ploch, jde „Lunaris“ v jistém ohledu retrospektivně proti proudu času. Khorzon se tentokrát vrací k mrazivému black metalu, tolik charakteristickému pro dřívější alba. Rozmáchlé plochy, na kterých dlouhé, monotónní tremolo riffy za zvuků kulometné dvojšlapky a symfonických aranží budují atmosféru, z níž se člověku udělají omrzliny až na ploténkách páteře, jsou ovšem doplněny jednak o výše vzpomínanou produkci, jednak i o dozvuky nespoutané agrese minulého alba.

I přesto, že se nejedná o takový masakr, je „Lunaris“ nahrávka k posluchači stále poměrně nepřívětivá, nevlídná a odtažitá. Jen stěží lze mluvit o lásce na první poslech, hnusná nálada alba do vás ovšem zaseje zlé sémě, které bují, žije vlastním životem a neustále do vás rýpe, abyste se k němu vraceli znovu a znovu, objevovali jeho taje schované za mlhou, jež by se dala krájet. Hypnotická masa nedá spočinout, a ačkoliv má nahrávka ke komplikovanosti či nesrozumitelnosti na míle daleko, ještě teď si občas nejsem jistý, co přesně se na mě z mrazivých hlubin vyřítí. Jestli z bělostného závoje vyletí ostří kosy, těžká jízda za válečného ryku nebo rozjetý nákladní vlak z nekonečné ruské tajgy. Ve všech případech je výsledek pokaždé vražedný a s každým dalším poslechem více a více pohlcující.

Arkona

Protože když už se zdá, že nekonečných ploch riffů a ledu je trochu moc, vloží se do hry symfonická složka, která vystřelí atmosféru do závratných výšin – a že některé motivy jsou vskutku monumentální. „Śmierć i odrodzenie“ nebo „Nie dla mnie litość“ v tomto ohledu fungují přímo ukázkově a zejména závěrečná pasáž ve druhé jmenované skladbě je naprosto bestiální záležitost, která po ambientní vložce tluče svojí majestátností těla do země. Skvělé jsou i přechody mezi hutnou blackovou tlačenkou a nonšalantní melodičností, kdy vám kytara vyryje do hlavy motiv, který z ní nějakou dobu nevytlučete a díky němuž si skladbu v rámci desky zapamatujete a nezaměníte s žádnou jinou. Nejsilnější předností je, pominu-li vyrovnanost materiálu, naprosto epická atmosféra, z níž mám podobné pocity jako ze starých alb Summoning či raných demáčů Moonsorrow. Nepotřebuje žádné heroické pózy a hromady svalů, kterými se snaží zaujmout, namísto toho vytáhne posluchače do lesů zasypanými bílou pokrývkou, na cestu sněhovou vánicí kamsi mezi mohutné hory, na jejichž vrcholcích snad kdysi bývala sídla bohů. Tak jako to dělala deset a víc let nazpět.

„Lunaris“ lze stručně shrnout jako inkarnaci devadesátkového epického black metalu, aniž by působila jako nostalgické vzpomínání na staré časy nebo laciný návrat ke kořenům. V rámci žánru Arkona nijak neinovuje, ze zajetých postupů ždímá maximum, vybrané ingredience míchá ve vhodném poměru do fungujícího celku a vedle současných kapel islandské nebo francouzské školy působí tak trochu jako zjevení jdoucí přímo proti proudu blackových trendů posledních let. Jednoduchost, přímočarost, ovšem podaná takovým způsobem, že dech zůstává uvězněn v plicích a nemůže se dostat ven. Ačkoliv jsem byl zpočátku trochu (dobře, trochu dost) skeptický, postupem času se z „Lunaris“ vyklubalo album, z něhož můžu být nadšený, protože mám dojem, že na tuhle notu už dneska hraje jen málokdo – natož tak výborně jako (jediná a správná) Arkona.


Druhý pohled (H.):

Po vydání „Konstelacja lodu“ polská Arkona více jak dekádu studiově mlčela. Když se pak po dlouhé době konečně vrátila zpět s výtečnou deskou „Chaos.Ice.Fire“, bylo docela jasné, že tahle kultovní smečka do starého železa ještě nepatří. Začalo se blýskat na lepší časy, hojně se koncertovalo, sestava se zdánlivě ustálila – nakonec však skutečně jen zdánlivě, jelikož se skupina rozsypala a tři čtvrtiny muzikantů postupně odešli.

Arkona

Tím spíš může být překvapující, že novinka „Lunaris“ přichází pouhé dva roky po svém předchůdci. Nicméně se ukazuje, že Arkona = Khorzon, tudíž ani rošády v sestavě naštěstí neměly vliv na kvalitu výsledného alba. Nabízí se totiž hodně jednoduché, leč pravdivé a svým způsobem vlastně i postačující hodnocení – „Lunaris“ je nahrávka hodná jména formátu Arkony. Nejenže skupině nedělá ostudu, ono lze dokonce i říct, že se nejnovější deska v diskografii formace neztratí a můžete se směle měřit se staršími klasikami.

Možná to pro některé bude kacířská myšlenka, ale Arkona dnes prostě nehraje a neskládá o nic hůře než v dobách, kdy vycházela alba, díky nimž Poláci svůj kultovní status získali. Laťka kvality je prostě kurevsky vysoko, a i když se mi zpočátku do poslechu „Lunaris“ úplně nechtělo (racionální důvod nehledejte – žádný není), hned po prvním pokusu mě jakékoliv pochyby opustily. Arkona je totiž živoucím důkazem toho, že i v roce 2016 je možné hrát čistokrevný black metal, který má koule a tah na bránu, a přitom je stále chytrý; který je pravověrný v tom nejlepším slova smyslu, a přitom si může dovolit i množství klávesových ploch; který ctí svůj žánr a jeho pravidla, a přitom nemá potřebu kopírovat dvacet a více let staré postupy.

Arkona

Šestice skladeb je vyrovnaná, a i když je to samozřejmě klišé jako svině, tak tady skutečně platí, že vrchol moc vybrat nejde, poněvadž všechny písně mají vysokou kvalitu a nijak nezaostávají. Arkona jednoduše dala dohromady excelentní album, jehož atmosféra je působivě chladná a životnost vysoká. Za mě naprostá spokojenost, možná skoro až nadšení; vinyl si to velmi brzy namíří i do mojí sbírky.


Misanthropic Rage – Qualia

Misanthropic Rage - Qualia

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.6.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Qualia
02. Katharsis
03. K.I.N.G. [Satyricon cover]

Hrací doba: 25:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Misanthropic Rage je nová slibná akvizice na scéně chytře pojatého polského black metalu. Záležitost pro všechny z vás, kdo slyšíte na jména jako Morowe, Mord’A’Stigmata, Furia, Odraza, Cień nebo Eerie. V právě zmiňovaných formacích se s nadsázkou řečeno mnohdy dokola točí několik konkrétních jmen, ale toto není případ Misanthropic Rage, poněvadž dvojice W. (zpěv) a AR. (zpěv, všechny nástroje) na blackmetalové scéně doposud nepatří mezi zavedené pojmy.

Misanthropic Rage hodlají vydat svůj dlouhohrající debut „Gates No Longer Shut“ 18. listopadu skrze Godz ov War Productions. My se však nyní nebudeme věnovat této desce, nýbrž prvnímu EP „Qualia“, s nímž se Poláci prezentovali v červnu a pouze v digitální podobě. Mohli byste si pomyslet, že by bylo logičtější už teď počkat na první řadovku, nicméně „Qualia“ není žádným kratičkým štěkem (minialbu schází pouhých pět minut do dovršení půlhodinové stopáže) a hlavně – nacházejí se zde tři exkluzivní písně, jež se na nadcházejícím debutu neobjeví. A právě tyto nám poslouží jako prvotní zhodnocení toho, zdali je potenciál v případě Misanthropic Rage pouze domnělý, nebo skutečný.

Středobodem „Qualia“ je jednoznačně úvodní titulní skladba, která svědčí o tom, že ambice Misanthropic Rage nechybí – dvojice si totiž hned na začátku vyšlápla na více jak 17minutovou kompozici. Výsledek není špatný, bohužel však musím říct, že jisté zeštíhlení by písni jen prospělo, neboť se najdou i hluché chvilky. Po klidnějším rozjezdu přijde obligátní kytarové zahrození, které není ničím zvláštním, byť hloupé to také není a minimálně krátká melodičtější vsuvka okolo tří minut to oživí. Přesto je v těch nejkytarovějších momentech cítit, že by Polákům prospěla větší neobyčejnost, zvlášť označují-li se jako avantgardní black metal.

Po čtyřech a půl minutách však poprvé přijde atmosférické zvolnění, zpěv a plíživé melodie – a hned je cítit, že v této poloze jsou si Misanthropic Rage o poznání jistější. Na úplný vrchol však Poláci vystoupají až po další troše riffů v polovině osmé minuty. Nastoupí skutečně excelentní melodie, s níž začne několikaminutová klidnější pasáž, v níž se čistý vokál (konečně) dostane k hlavnímu slovu. Právě tento prostředek skladby dokazuje, že nějaký potenciál v Misanthropic Rage skutečně dřímá, jelikož tenhle moment je skutečně skvělý, byť po něm bohužel přijde další vcelku konvenční cvičení na téma moderního black metalu.

Přesto „Qualia“ něčím zaujmout dokáže na rozdíl od následující agresivnější čtyřminutovky „Katharsis“, z níž v hlavě utkví jen finále s docela chytlavým riffem. Celé EP pak uzavírá předělávka „K.I.N.G.“ od norských Satyricon, jež se dle mého názoru příliš nepovedla. Největší hitovku nejlepší desky black’n’rollové éry severské veličiny se jednoduše nepovedlo převzít přesvědčivě, vokálně Poláci nestíhají a absence nezaměnitelné Frostovy práce na bicích taktéž bolí, o kytarovém sólu radši ani nemluvě.

Celkový dojem z „Qualia“ je tedy trochu rozporuplný. Minimálně ona brilantní pasáž uprostřed titulního opusu dokazuje, že nějaký talent by v Polácích vězet mohl. Na druhou stranu, v blackmetalových momentech Misanthropic Rage působí až příliš obyčejně a zaměnitelně (a v důsledku toho i nudně), díky čemuž se jen tak mimochodem vkrádá myšlenka, zdali je nějaké to zvolnění dostatečným argumentem pro označení hudby avantgardní nálepkou – sám za sebe říkám, že spíš nikoliv. Ale to jen tak na okraj, hlavní je pocit z hudby. A v tomto ohledu zůstali chlapci někde na půl cesty – určitě mě Misanthropic Rage do svých sítí neulovili, ale prozatím se necítím ani odrazen a ze zvědavosti si „Gates No Longer Shut“ pustím, jestli se dvojice za ten půlrok dokázala posunout k vyšší kvalitě a k oné kýžené avantgardě.


Kingdom: „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ album stream

Polští deathmetalisté Kingdom už za sebou mají už více jak dekádu fungování a během této doby dali dohromady tři dlouhohrající fošny. Ta nejnovější nese název „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ a vyjde již za pár dnů, 28. října.

Novinka, jež navazuje na počin „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ z roku 2013, bude k mání u Godz ov War Productions v CD podobě. Najdete zde osm válů (včetně jedné předělávky norského kultu Darkthrone) chorobného a zlého death metalu, který se s ničím nesere a nakope vám prdel. Nečekejte žádné melodické hovadiny, ani pseudo-okultní pózy, ani technickou načančanost – Kingdom produkují hnusný animální kov smrti!

Pokud byste měli zájem si „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ pustit již v předstihu, přinášíme vám možnost streamu desky. Neváhejte si ustřelit palici v Soundcloudovém přehrávači níže!

Album můžete předobjednávat na webu vydavatele.

Tracklist:
01. Sepulchlar Psalms
02. Monolith of Death
03. Forsaken Tribe
04. Kaplica ducha zgniłego
05. Abyss of Torment
06. Black Rain Upon the Mountain of Doom
07. Whispering the Incantation of Eternal Fire
08. Cromlech [Darkthrone cover]

Kingdom

Kingdom online:
Facebook

Godz ov War Productions online:
Website
Bandcamp
Facebook
Soundcloud
YouTube


Vader – Iron Times

Vader - Iron Times

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.8.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Parabellum
02. Prayer to the God of War
03. Pięść i stal [Panzer X cover]
04. Overkill [Motörhead cover]

Hrací doba: 13:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se polským velikánům Vader a zejména jejích lídrovi Peterovi nedá něco upřít, tak je to neúnavnost a pracovitost, s jakou ke své kariéře přistupují. Takto pracovitou partu, jež své fanoušky pravidelně zásobuje novými (i když ne řadovými) alby, byste na poli mainstreamového death metalu hledali jen těžko. Od vydání poslední řadové desky „Tibi et igni“ uběhly zhruba dva roky, vypuštění nového počinu „The Empire“ je na dohled, a přesto Vader přispěchali s EP „Iron Times“, jež je další z řady menších výplní jejich bohaté diskografie a kterému se podívám na zoubek.

Když už jsem nakousl onu pracovitost, tak je nutno říct, že Vader již koncem loňského roku vydali album předělávek „Future of the Past II – Hell in the East“, v němž se na rozdíl od prvního dílu z roku 1996 zaměřili ani ne tak na známé hity svých oblíbenců, ale na zapadlé kapely bývalého východního bloku, mezi nimiž převládají polské skupiny, ovšem dostalo se třeba i na Krabathor a jejich klasiku „Totální destrukce“. Zpět ale k „Iron Times“, jež má na rozdíl od zmíněného počinu plného coverů fungovat zejména jako lákadlo na „The Empire“, které si svou cestu mezi posluchače proklestí začátkem listopadu. Hlavní otázka tedy je, zda má toto čtyřskladové EP nějaký smysl, nebo je to jen další z řady pokusů, jak od skalních vylákat nějaké chechtáky.

Abych pravdu řekl, tak si myslím, že bez „Iron Times“ by se dalo úplně s klidným srdcem žít, protože krom ústřední skladby „Prayer to the God of War“ neobsahuje moment, kvůli němuž bych se měl do tohoto EP pouštět dobrovolně někdy v budoucnu. Začnu však od jeho druhé poloviny, kterou tvoří covery. Což o to, předělávky z dílny Vader mám docela rád a třeba zmíněná dvojice alb „Future of the Past“ je v tomto ohledu solidní prací na dané téma, ale při poslechu „Iron Times“ jsem nepřišel na chuť ani „Pięść i stal“ od Panzer X a už vůbec ne „Overkill“ od Motörhead. V originále znám pouze druhou jmenovanou, takže k „Pięść i stal“ jen tolik, že je to slušná hitovka ve středním tempu. Co se „Overkill“ týče, jsem toho názoru, že s takovou klasikou si to chce trochu pohrát, aby dostala nový rozměr, protože takhle je to jen tvrdší verze legendární písně, jež měla v podání Lemmyho party mnohem větší koule.

To hlavní na „Iron Times“ se však nachází v první polovině, již tvoří dvojice nových písní „Parabellum“ a „Prayer to the God of War“, jež se samozřejmě objeví na novém albu. Každá z nich představuje trochu odlišný pohled na tvorbu Vader, jak ji pánové na posledních albech prezentují. „Parabellum“ je klasický deathmetalový vál v rychlém tempu, tedy přesně to, co umí Vader nejlíp. Mně se ovšem o malý kousek víc líbí následující „Prayer to the God of War“, která dokazuje, že thrash metal koluje Peterovi v žilách skoro stejně silně jako death metal. Netvrdím, že je to vrchol umění a zejména přímočaré kytary připomínají kteroukoli kapelu ze zapadákova, ovšem jako celek je to takový nářez, až jsem si ji z celého EP oblíbil nejvíc a jen kvůli ní jej nakonec otočil víc než jednou.

Nepochybuji o tom, že „The Empire“ bude maso, jímž Vader navážou na své poslední počiny a potvrdí tak svůj status jedné z největších polských metalových kapel, ale ruku na srdce: kdyby „Iron Times“ nikdy nespatřilo světlo světa, tak se vůbec nic nestane. Zbytečná záležitost, na niž si po týdnu nevzpomenu.


Thy Worshiper – Klechdy

Thy Worshiper - Klechdy

Země: Polsko / Irsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
Disc 1:
01. Gorzkie żale
02. Wila
03. Marzanna
04. Halny
05. Post coitum
06. Wschody

Disc 2:
01. Zioła
02. Słońce
03. Grzyby
04. Dziady
05. Żywot
06. Anielski orszak

Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

Thy Worshiper

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.


The Hexagram – Demo MMXVI

The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).