Archiv štítku: POL

Polsko

Hell’s Coronation – Antichristian Devotion

Hell's Coronation - Antichristian Devotion

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Hell’s Coronation je další z mnoha polských smeček nově se hlásících o pozornost, tato prostřednictvím svého debutového minialba „Antichristian Devotion“. Sestavu tvoří dva uličníci Zepar a Coffincrusher, kteří se oba dle dostupných informací dále objevují v rovněž nepříliš známé thrashmetalové formaci Damage Case. Vedle toho hoblují i black metal v koncertní sestavě Nekkrofukk, což se jim možná zalíbilo do té míry, že se vrhli do vlastního blackové projektu, jímž je právě Hell’s Coronation.

Audiokazeta limitovaná sto kusy nabízí na obou svých stranách ten stejný program – čtyři songy (z nichž ten první „You Will Not Have Mercy“ je intro) o necelých 21 minutách. Už jen dle názvu „Antichristian Devotion“ je zřejmé, že Hell’s Coronation o nedělích asi nebudou chodit do kostela. Svou oddanost peklu se snaží deklarovat black metalem ve středním tempu. Osobně jsem očekával, že půjde o poněkud agresivnější záležitost, takže mě lehce zklamalo, že se Hell’s Coronation nesnaží o žádnou bestialitu, namísto toho se soustředí na rozvážnější riffování cinknuté zastřenějším soundem a doplněné obligátní jedovatou deklamací temných pořádků.

Při poslechu jsem si vzpomněl třeba na krajany Above Aurora, jejichž debut „Onwards Desolation“ jsem zde recenzoval loni. Obě skupiny na black metal nahlížejí obdobným způsobem, snad jen s tím rozdílem, že Hell‘s Coronation jsou o něco méně rozmanití, po celou dobu se drží striktně ve středním tempu a nechtějí (nebo nedokážou?) přitlačit na pilu.

Naštěstí je výsledek i přesto solidní. Neříkám, že skvělý, ale vyhrazená dvacetiminutovka uběhne jako voda a Poláci svému žánru ostudu nedělají. Každý ze tří hlavních songů „Worm Circulates in Me“, „Tormentor of Cross Worship“ a „Throne of Eternal Perdition“ dokáže bez vytáček nabídnout povedené chytlavé riffy a v pohodlné střední rychlosti operuje vcelku zábavně. Hluchých pasáží, mezi něž bych zařadil třeba pomalé momenty „Throne of Eternal Perdition“, naštěstí není moc, takže je výsledek hodně na pohodu. Přiznávám, že se mi hned několikrát stalo, že kolem mě „Antichristian Devotion“ prošumělo bez většího povšimnutí, ale to byla možná moje chyba. Při jiných pokusech jsem se naopak docela bavil a poctivě klepal nohou do rytmu.

Samozřejmě, že Hell‘s Coronation nenabízejí nic zvláštního. Ale jakožto jednorázová jednohubka mě jejich produkce nejenže vůbec neurážela, ale dokonce i bavila a místy je atmoška dost obstojná. Mám z „Antichristian Devotion“ dobrý dojem a případnou další fošnu si klidně pustím.


Mord’A’Stigmata – Hope

Mord'A'Stigmata - Hope

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Hope
02. The Tomb from Fear and Doubt
03. To Keep the Blood
04. In Less Than No Time

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Je spousta skupin, které se mi se svým postupným vývojem vzdalují. Častokrát se stává, že díky syrovosti a nespoutanosti na mě nejvíc zapůsobí demo tvorba případně první album a následný progres, zpravidla doprovázený jistým vyčištěním zvuku, mě již nedokáže tolik oslovit. Na druhou stranu jsou zde i formace, u nichž je to přesně naopak, kde právě novější tvorba dokáže nabídnout silnější posluchačský prožitek. Poláci Mord’A’Stigmata dle mého skromného názoru patří do té druhé sorty.

Pro mne tím doposud nejzajímavějším, co Mord’A’Stigmata v rámci svých studiových počinů předvedli, bylo předchozí album „Ansia“ a ještě o kousek víc následné EP „Our Hearts Slow Down“. V obou případech šlo o velice kvalitní počiny, nicméně netvrdím, že to bylo něco perfektního a bezchybného. Hudba Mord’A’Stigmata se zde na první pohled tvářila trochu obyčejně a pokaždé bylo nutno víc času, aby počin prokoukl a konečně odhalil svůj potenciál. Netvrdil bych však, že to bylo důsledkem nestravitelnosti či náročnosti materiálu. Jednoduše tomu něco chybělo a snažení Poláků navíc nepodporoval ani zvuk, který sice nebyl strašný, ale rovněž z něj šlo vytřískat víc.

Letošní nahrávka „Hope“ je ovšem po všech stránkách jinde. Zatímco dříve jsem neměl pochyb o kvalitách Mord’A’Stigmata, ale někde vzadu stále hlodal skeptický červíček, že to není tak dobré, jak by mohlo být, a že potenciál tu je navíc, „Hope“ je první deskou kapely, kdy byl tenhle malý našeptávající hajzlík umlčen. Poláci se na novince dokázali zbavit neduhů předcházejících počinů, byť tyto byly v mnohých případech více abstraktní a pocitové než objektivní, a pustili do světa své doposud nejvyzrálejší a nejlepší dílo, jaké má konečně schopnosti k tomu, aby Mord’A’Stigmata posunulo do první ligy progresivněji laděného black metalu.

Co se formy týče, „Hope“ opakuje recept „Ansia“ – stojí na čtyřech dlouhých kompozicích, jen byl tentokrát vynechán krátký dovětek. Tentokrát jsou však písně vybudované pečlivěji, jsou variabilnější a dávají si víc záležet na tom, aby ty opravdu dobré nápady patřičně vynikly. Jinými slovy je „Hope“ čitelnější, ale naštěstí se tak neděje na úkor hloubky. Vlastně spíš naopak, protože výsledkem je doposud nejvíc strhující a nejvíc trvanlivá deska Mord’A’Stigmata. A to je přesně ten důvod, proč jsem ji výše označil i za nejlepší.

Mord'A'Stigmata - Hope

Zároveň s tím citelně ubylo hluchých momentů, s nimiž se počin nikam neposouval. Nyní už nemám ten dojem, že se některé minuty táhnou zbytečně dlouho a že měly trochu zacvakat střihačské nůžky. Nyní je vše na správném místě a musím přiznat, že si poslech „Hope“ skutečně užívám, dokonce víc než jsem před vydáním čekal. Třeba „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ jsou skvěle vystavěné písně plné dobrých pasáží, jimž nasadí korunu krásně vygradovaný závěr. Podobně je na tom i závěrečná „In Less Than No Time“, jen je trochu vyrovnanější a finále nevyčnívá nad ostatní minuty tak markantním způsobem. V „To Keep the Blood“ naopak vede bravurní rozjezd, který se posléze vrátí i v závěru kompozice. Asi by ale stálo za zdůraznění, že vysokou laťku si Mord’A’Stigmata drží celou hrací dobu, a byť jsem zmínil jen několik konkrétních pasáží, i to mezi nimi je výborné. Když tedy říkám, že v „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ citelně vyčnívají závěry obou písniček, tak tím skrytě neříkám, že by byl zbytek slabý, jen že je ta závěrečná gradace ještě výš. Což je v pořádku, vždyť od toho se jí také říká gradace.

Snad ani nemusím dodávat, že „Hope“ dopadlo na jedničku. Jak bych mohl být nespokojen? Mord’A’Stigmata přece zvládli odbourat nedokonalosti a bolístky, jaké je doposud trápily, a nabídli po všech stránkách vysoce kvalitní desku a vrchol svého dosavadního snažení. Paráda.


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Ritual Lair - Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 16:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dneska je v black metalu plná prdel všemožných okultních rituálů. Slovo rituál bylo brutálně zprofanováno a ohání se jím každá druhá pozérská píča. Neznalý člověk by si mohl myslet, že formace s názvem Ritual Lair by také mohla patřit k takovým, ale chyba lávky. Tihle polští výtečníci si nehrají na žádné spirituální metafyzické sračky, vyšší sféry bytí, esenci všehomíra nebo cokoliv dalšího, co vás napadne, žádné zasrané svícny ani vševidoucí oka. Ritual Lair totiž hoblují svinský blackmetalový vodvaz.

Ritual Lair jsou personálně spjati s polskou deathmetalovou hrubostí Kingdom – působí zde jeden současný a jeden bývalý člen této skupiny. A jako správný vedlejšák také Ritual Lair za sebou příliš činnosti nemají. Doposud jen neřadové počiny a poslední fošna, kteroužto bylo ípko „Morbid Ritual of the Insane“, vyšlo už před pěti lety u Under the Sign of Garazel. Právě na něj tak Poláci letos navazují s dalším minialbem „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“, které je k mání na audiokazetě (strana A i B obsahuje totožnou šestici songů) u Godz ov War Productions.

„Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ se skutečně s ničím nemaže a hobluje, jak oldschoolový zákon káže. Bezmála 17 minut, šest nedlouhých vypalovaček, které jsou plné archetypálních riffů nasáklých alkoholem a první vlnou black metalu. Ritual Lair jdou občas směrem dozadu takovým způsobem, až si člověk říká, že takhle nějak by kdysi mohli znít Motörhead, kdyby se dali na dráhu black metalu.

Přesto EP nepůsobí jako zastydlý výblitek někoho, kdo se v hudebním vývoji zasekl v první půli 80. let a odmítá se odsud hnout, navzdory nepokrytému uctívání staro-metalu pořád nemáte problém nahrávce věřit, že vyšla v roce 2017 a že patří do roku 2017. Takhle nějak by podle mě měli znít současní Venom, pokud by chtěli, aby je brali seriózně i soudní posluchači. Ritual Lair každopádně jejich současnou tvorbu strčí do kapsy, protože z té jejich hoblovačky čiší uvěřitelnost a láska ke starému metalu, ranému blacku, kultovním thrashovkám, odrbaným džískám s nášivkami a nábojovým pásům.

Samozřejmě, že se dnes nejedná o nic originálního nebo výjimečného. Podání Ritual Lair má ale koule a dávku autentičnosti, což u téhle muziky vlastně stačí. Pokud hledáte dobrou příležitost, jak si pořádně protřepat mařenu, „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ vám ji poskytne.


Neoheresy – Obława

Neoheresy - Obława

Země: Polsko
Žánr: symphonic pagan black metal
Datum vydání: 1.1.2017
Label: Elegy Records

Tracklist:
01. Preludium
02. Karzeł
03. Obława
04. Powrócą…
05. Cmentaria
06. Dwa żywioły

Hrací doba: 30:05

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.

Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).

Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.

Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.

Neoheresy

Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.

„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.


Seksmisja (1984)

Sexmise

Země: Polsko
Žánr: komedie / sci-fi

Český název: Sexmise

Rok vydání: 1983
Režie: Juliusz Machulski
Hrají: Olgierd Łukaszewicz, Jerzy Stuhr, Bożena Stryjkówna, Boguslawa Pawelec

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.

Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.

„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.

V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.

Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.

Sexmise

Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.

Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.

Sexmise


Ur – Hail Death

Ur - Hail Death

Země: Polsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 19:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Polská blackmetalová scéna v novém tisíciletí hodně vyrostla a mnohými je nyní považována za jednu z těch, které táhnou celý styl kupředu. Z jistého úhlu pohledu se není čemu divit, když se tu utvořila doslova líheň formací, jež se žánru chápou progresivním a inteligentním způsobem. Ne nadarmo jsem to už v nejedné recenzi pracovně zaštítil škatulkou „chytrý polský black metal“. Dnes se podíváme na další novou kapelu (byť zde hrají poměrně zkušení borci) z této země, tentokrát však takovou, jež do onoho pomyslného šuplíčku spíš nepatří. Přístup Ur z města Lešno v západním Polsku je totiž mnohem přímočařejší.

Polská trojice ovšem neprodukuje ani žádnou bestiální zběsilost. Jedná se spíše o šlapavou blackmetalovou jízdu mnohdy načichlou heavy metalem. Vlastně bychom tomu klidně mohli říkat i black’n’roll, jestli se vám to takhle líbí více. Jisté však je, že na debutovém minialbu „Hail Death“ se jede na vlně docela chytlavé rytmiky a kytarových riffů, jimž odpich a tah na bránu rozhodně nechybí.

To je většinovou náplní „Hail Death“, ale aby to nebylo až tak fádní, sem tam nějaké ozvláštnění se také najde. Třeba pasáže ve třetím tracku „Let the Darkness Come“ sypou víc pravověrně, úvodní „A Dying Star“ je zase trochu pomalejší a hraje spíš na atmosféru, najdou se ale i kytarové motivy, při nichž si člověk může vzpomenout třeba na Marduk. Náladotvornější momenty však nabídne i úvod čtvrtého válu „Total Inertia“ nebo naopak závěr finální „Infinity“. Ty „hitové“ pasáže ale dle mého pocitově převažují a jsou tím hlavním, co jsem si z „Hail Death“ odnesl.

A jak se to má s vlastní kvalitou? Ur nehrají vůbec zle a nemám problém uznat, že jim to šlape vážně zodpovědně. „Hail Death“ se poslouchá úplně na pohodu a rozhodně vás neznechutí. Na druhou stranu mě minialbum nedokázalo ani nadchnout. Několikrát jsem placku otočil a je to v cajku, nohou do rytmu jsem klepal skoro pokaždé, ale něco mi říká, že víc se toho na „Hail Death“ nenachází. Hraje jim to dobře, ale strhnout Ur bohužel (ještě?) neumí.

Jinými slovy, neměl jsem s „Hail Death“ žádný problém, ale když nebudu chodit kolem horké kaše, moje dojmy jsou jaksi neutrální a nemám potřebu to poslouchat dále. Pustit si to klidně můžete, ale že bych vás přemlouval, abyste neváhali už ani minutu a běželi si to sehnat… to si schovám na jindy.


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Misanthropic Rage – Gates No Longer Shut

Misanthropic Rage - Gates No Longer Shut

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. In a Blind Dimension
02. Gates No Longer Shut
03. I, the Redeemer
04. Into the Crypt
05. Niehodowalny
06. Cross Hatred
07. I Took the Fate in My Hands

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polskou odnož jakéhosi řekněme inteligentního black metalu mám docela rád, takže když je příležitost ochutnat nějaké nové jméno zmiňovaného původu a stylu, nikdy příliš neváhám a jdu do toho. Přesně takhle jsem v loňském roce nepohrdl poslechem debutového minialba „Qualia“ dvojice W. a AR. ze středopolského města Mińsk Mazowiecki, která souhrnně vystupuje pod názvem Misanthropic Rage.

Bohužel na mě „Qualia“ nezapůsobilo takovým způsobem, jak jsem doufal. V titulním sedmnáctiminutovém opusu se sice nacházely i slibné nápady a jedna bravurní pasáž, ale vše okolo už zdaleka nebylo tak bezchybné a zbylé dvě písně (z nichž jednou byla předělávka „K.I.N.G.“ od Satyricon) už byly docela slabé. Přesto jsem se nakonec rozhodl nelámat nad Misanthropic Rage hůl a dát jim druhou šanci. Tentokráte prostřednictvím dlouhohrající prvotiny „Gates No Longer Shut“.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně mám od „Gates No Longer Shut“ očekávat. „Qualia“ sice načrtlo jistý potenciál, nicméně nešlo přehlédnout skutečnost, že deska vychází méně jak půlroku po EP, což zjevně asi není časový horizont, během něhož se lze hudebně posunout o mílové kroky kupředu. Přesto nakonec musím říct, že z řadovky mám o něco lepší pocit než z jejího neřadového předchůdce. Byť ani tentokrát není na místě skákat radostí dva metry do vzduchu, neřkuli ještě výš do vzduchu.

Po úvodu v podobě „In a Blind Dimension“, která vyjma vcelku pěkného melodického sóla nenabízí nic zvláštního, začne série poutavějších písniček. Titulní „Gates No Longer Shut“ se po chvilce s nic moc riffem zvrhne do povedené skladby, již drží nad vodou především zvolnění s výborným motivem a zkušeně podané vygradování, v němž se prolnou obě dosavadní tváře songu, tedy jak ta kytarová, tak ta progresivnější. „I, the Reedemer“ rovněž nepostrádá výraznější linky a v neposlední řadě přidává sympaticky zvláštní sólo. Laťku pak drží i dobře vystavěná „Into the Crypt“, jež nenudí i navzdory sedmi minutám délky. Sice se i zde ukazuje, že slabina Misanthropic Rage tkví v rifech, které v jejich podání znějí poněkud „dutě“ (ačkoliv je pravda, že v pár momentech to poměrně sedí), ale kladné dojmy mírně převažují

Zato následující „Niehodowalny“ mě ničím nezaujala. Misanthropic Rage totiž mimo jiné v mnohých pasážích prezentují i technicky pojatý black metal, ale tato jejich poloha mě nudí ze všech nejvíce – a právě „Niehodowalny“ se v tomhle vyžívá. Občas to zavání snahou o chaotický black metal, která se prostě nezdařila. Ani druhá polovina, v níž Poláci zvolní a pokusí se o další progresivnější chvilku, mě tentokrát nijak neupoutala, takže za zmínku zde stojí snad jen úplný závěr s čistým vokálem. „Cross Hatred“ je na tom vesměs stejně jako „In a Blind Dimension“ – několik málo útržků je relativně fajn, ale jako celek žádný zázrak. A nakonec vesměs to samé lze říci i o finální osmiminutovce (nejdelší na albu) „I Took the Fate in My Hands“.

Misanthropic Rage

Jak tedy „Gates No Longer Shut“ zhodnotit? Některé momenty v jistých písních a některé části alba – svá slova směřuji především k pasážím s melodiemi, čistými vokály nebo náznaky progresivnějšího přístupu – ukazují, že Misanthropic Rage evidentně nejsou jalová skupina a jistý talent jim byl do vínku dán. Mám ovšem pocit, že ho nebylo dostatek k tomu, aby Poláci dokázali (alespoň tedy v současné době) stvořit působivou věc. Zjevně trvají na tom, že chtějí hrát i technicky a že chtějí posluchačům nabídnout i riffy evokující starou školu, a přitom je obě tyto polohy sráží a jedná se o to nejméně záživné, s čím nahrávka přichází.

Tak či onak, na základě „Gates No Longer Shut“ lze myslím bezpečně prohlásit, že na špičku podobně pojatého polského black metalu Misanthropic Rage zdaleka nemají a formacím jako namátkou Furia, Odraza, Morowe, Mord’A’Stigmata, Thaw, Outre, Cień, Mussorgski či Eerie koukají jen zdálky na záda. Třeba se to časem změní a Misanthropic Rage se vyhrají do podoby, kdy jmenovaným budou moct konkurovat, ale nyní z pomyslného ringu odcházejí poražení. Poslechem „Gates No Longer Shut“ nic moc nezkazíte, o mírný nadprůměr asi stále jde, ale kdokoliv z před chvílí zmiňovaných je myslím vašeho času hoden spíš.


Ols – Ols

Ols - Ols

Země: Polsko
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 6.9.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O drzewach
02. Woda
03. Chmielna
04. Kołysanka
05. Krew na mchu
06. Pożegnalna
07. Unfurl [Katatonia cover]
08. Bloodbirds [Agalloch cover]

Hrací doba: 40:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

U hudební formace na prvním místě samozřejmě stojí (neboli erektuje, chcete-li to odborně) hudební stránka věci, to je snad povšechně jasné a není nutno o tom sáhodlouze vést diskuze a zasvěcené dišputace. Přesto potěší, když ten který projekt nabízí i cosi navíc. Takřka ideální kombinací je, když pěknou muziku tvoří pěkná lidská samička, aby i takový zhovadilý dobytek jako já mohl potěšit nikoliv jen ucho, ale i oko. Skuteční labužníci pak mohou potěšit i jiné části těla.

Nutno říct, že jednočlenný dámský projekt Ols z Polska onu poutavost co do vizuálu splňuje na jedničku s hvězdičkou. Na fotkách je sice slečna mocně vyleštěná počítačem, přesto není problém poznat, že co příroda ubrala na kráse mně, dostala do vínku tahle holka. Anebo si na ní rodiče prostě dali echt záležet. Což mě jen tak mimochodem napadá, že bych možná měl začít doufat, že téhle pasáži recenze holčina nebude rozumět, pokud se k ní dostane, haha.

No nic, dosti bylo vepřového humoru, přesuňme se konečně k muzice – ostatně jsem hned zpočátku prohlásil, že právě ta je nejdůležitější, tak asi bylo zřejmé, že tenhle text nebude pouze o literárním sebeukájení. Nutno hned zkraje zmínit, že Ols je jednočlenným projektem v tom pravém slova smyslu – slečna (nějak jsem si nevšiml, že by někde bylo její jméno… asi jí budeme říkat rovněž Ols) si zde dělá vše sama. Skládá hudbu i texty, hraje na veškeré nástroje a stará se i o všechny vokály. Když už sólo projekt, tak prostě sólo se vším všudy.

Ve výčtu toho, co všechno si Ols zařizuje sama, jsem možná mohl dvojnásob zdůraznit zpěv, jelikož právě na něm bezejmenná debutová deska ve velké míře stojí (erektuje, haha). S nadsázkou řečeno tvoří notnou část stopáže pouze prozpěvování na na na (Batman už ne). Vokálních linek je na albu mnoho, vzájemně se překrývají, často mají hlavní slovo a v některých momentech dokonce i jediné slovo. To ale ničemu nevadí, protože i tak je výsledek velice příjemný.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že vlastní instrumentální stránka nebude nijak monumentální a ponese se spíše v minimalističtějších vodách. Jedná se o vcelku jemnou záležitost, již bychom formálně mohli střelit někam na pomezí neofolku a ambientu, byť to zní asi trošku jinak než standardní neofolkové formace. Což samozřejmě nemyslím jako výtku.

Hlavní ovšem je, že se nahrávka poslouchá skutečně skvěle a v některých momentech je opravdu hezká. I navzdory relativně jednoduchému výrazivu se daří držet dobrou atmosféru. Sice nepopírám, že po čase přijde stav, kdy už zábavnost opadne a počin poněkud zevšední, ale stane se tak až za překvapivě dlouhou dobou. Nejedná se o žádnou rychlokvašku, lze s tím strávit nadstandardní množství poslechů, aniž by se člověk začal nudit.

Ols

Navíc ačkoliv „Ols“ jako celek časem vybledne, stále jsou tu písně, které mě ještě neomrzely a netváří se, že by se tak mělo stát. Zde svá slova směřuji především ke třetí „Chmielna“, kde se jen tak mimochodem dostanou ke slovu třeba i brumle, a uhrančivá „Krew na mchu“, což je asi vrcholná skladba celé kolekce. Nicméně třeba „Woda“ je taktéž zajímavá, především ve své druhé klidnější půli, kde dojde i na jednu jednoduchou, leč výbornou melodii.

Dokud se budeme bavit o šesti autorských písních, lze hovořit o velkém překvapení. Ols stvořila vážně zajímavý kousek jak co do stylu (jsem zvědav na případnou další tvorbu, už zde je možno cítit náznaky vlastního rukopisu), tak i co do kvality. Pouze bych si odpustil závěr, kde se nacházejí dvě předělávky od Katatonia respektive Agalloch. Paradoxně se jedná o suverénně nejslabší kousky, které dojem z desky spíše srážejí. Osobně jsem tedy poslech končil po šesté „Pożegnalna“ a to samé doporučuji i vám. Sice si tím zkrátíte stopáž na pouhých 34 minut, ale je to výživná půlhodinka, jež za slyšení erektuje.