Archiv štítku: POL

Polsko

Fetor / Crepitation – Onset of Horrendosity

Fetor / Crepitation - Onset of Horrendosity

Země: Polsko / Velká Británie
Žánr: brutal slam death metal
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Deformeathing Production

Hrací doba: 12:24

Odkazy Fetor:
facebook / bandcamp

Odkazy Crepitation:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Literární stanice (vtip, ne?) Sicmaggot dnes uvádí další díl nekonečné relace „Nevyžádaná promo cédéčka“.

V dnešním díle účinkují: polská skupina Fetor a britská skupina Crepitation.

Zmíněné kapely vydaly v lednu 2019 splitko „Onset of Horrendosity“. Netuším, proč mi to promo agentura poslala víc jak rok po vydání, ale to asi není úplně moje starost. Pro zajímavost dodám, že polský label Deformeathing Production tuhle perlu pustil do světa na cédéčku i sedmipalcovém asfaltu, který podle mě lépe vypadá, než zní. Jedná se totiž o oranžovo-černý splatter. Já osobně tedy preferuji černou klasiku a vždycky jí při koupi dávám přednost, je-li tu taková alternativa, ale občas ty barvičky taky vypadají pěkně. Viz tenhle případ.

Kupovat bych si to teda ale nechtěl, protože jak už jsem naznačil, ten obsah není žádný zázrak. Naštěstí to má jen dvanáct minut, takže mě to tak extrémně nevysíralo.

FetorCrepitation hoblují brutal death metal s občasnými grindovými elementy, navrch nějaký ten slam. Upřímně nechápu, co na tomhle kdo slyší. Když mě už nebavilo točit těch dvanáct minut dokola při psaní, jebnul jsem si do YouTubu heslo „slam death metal“ a pustil si první kompilaci, co na mě vyskočila. Všechno to znělo úplně nemlich stejně. To se vztahuje i na právě recenzované formace.

Ani v jednom případě se tedy nejedná o nic extra. Asi nejvíc zaujmou zpěváci, kteří oba jedou slušný vejblitek, ale ani člověka na prdel neposadí, protože extrémní vokály už dneska nikoho nešokují, že jo. Jinak se jedná čistokrevný průměr a maximálně průměr. Jednoduše takové ty kapely lokálních kvalit, na něž do místní hospody přijde pár kámošů a parta mladých metalových výrostků. Netuším, jestli sláva Fetor nebo Crepitation sahá někam dál, ale pokud ano, kvalita muziky tomu neodpovídá. Obě formace sice umí hrát, ale hudebně je to prostě obyčejná a nevýrazná nuda. A jak už jsem výše naznačil, zní to úplně stejně jako libovolná jiná smečka tohoto stylu. Z mého pohledu něco takového nemá význam poslouchat.

Fetor nabídnou jeden track „Killing Her Softly“ dvakrát – ve studiovém a koncertním podání. Crepitation přispěli třemi songy, z nichž nejdelší má dvě a čtvrt minuty. Popravdě řečeno, pořádně ani nepoznám, kde končí jeden a začíná druhý. Ne, že by to na mě bylo moc tvrdý, spíš je to na mě moc nudný…


Profeci – Matecznik

Profeci - Matecznik

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.2.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Ciemna góra
02. Pleśń
03. Manna
04. Wynaturzenie
05. Kir
06. Korzenie
07. Szeol

Hrací doba: 34:28

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polský black metal dlouhodobě válí – to asi není žádné tajemství. Tomu, jak na žánr nahlížejí naši sousedé směrem na severovýchod, se zde ostatně věnujeme docela pečlivě. Polské blackmetalové formace mapujeme rádi a často a velké části z nich se zde dostává pozitivní kritiky. Ani dnešek nebude výjimkou. A vůbec nehraje roli, že Profeci se na „Matecznik“ prezentují vůbec poprvé.

Kvalita polského black metalu mě – v tom dobrém slova smyslu – zaráží už delší dobu. Nabízí se samozřejmě logické vysvětlení, a sice že přes hranice se do světa dostane vesměs to dobré, že mrdky si zůstanou hnít doma a dočkají se maximálně tak lokálního věhlasu, jestli vůbec aspoň to. Zní to sice logicky a samozřejmě nepochybuji o tom, že i v Polsku se najde hromada plevelu, ale na druhé straně mi přijde, že těch místních formací poslouchám poměrně dost a v drtivé většina případu se jedná o velice zajímavé, ne-li rovnou výtečné věci. Na základě tohoto, čistě empirického pozorování si dovolím tvrdit, že jakkoliv statistika fungovat musí, koncentrace kvalitních blackmetalových skupin v Polsku se zdá být nadprůměrně vysoká.

Nepopírám nicméně, že ve spoustě těch pokusů jdu prakticky na jistotu. Existuje zde okruh místních labelů, které s gustem zachytávají nové talenty a posílají jejich nahrávky do světa. Sledovat jejich činnost se vyplatí, protože ta orientace na kvalitu je u nich evidentní. Mluvím o firmách jako Pagan Records, Devoted Art Propaganda, Godz ov War Productions, v menší míře (čti: tady už člověk musí být s výběrem opatrnější) také Agonia Records nebo Witching Hour Productions. I tohle ostatně o Profeci platí, protože jejich dlouhohrající prvotina „Matecznik“ vyšla na značce Godz ov War.

Profeci sice nepocházejí ze Slezska, svou muzikou nicméně jasně navazují na zvuk skupin jako Furia, Morowe, Odraza a dalších podobných, o nichž si zde ostatně povídáme docela pravidelně. Na první dvě jmenované kapely nechá „Matecznik“ vzpomenout asi nejvíce. A kdybych chtěl být hnusný, prohlásil bych něco v tom smyslu, že na debutu Profeci vlastně nenajdete nic, co by už dříve nepředvedly zavedenější polské formace. Ta inspirace mi v tomto případě přijde zcela zřejmá a očividná.

Vtip ovšem tkví v tom, že nevidím jediný důvod, proč by měl být člověk kunda a Profeci za tohle peskovat. Důvod mám k tomu jeden, ale o to pádnější: „Matecznik“ se sice inspiruje jinde, přesto se jedná o chytře a poutavě složenou deskou se skvěle udělanými písničkami. Každá ze sedmi přítomných skladeb dokáže nabídnout opravdu dobré nápady, které zvládnou uvíznout v hlavě, což se mi zdá jako velmi dobrý výsledek.

Profeci

Mimoto si na „Matecznik“ cením ještě jedné věci: album je docela krátké, což by mohlo naznačovat, že docela rychle obehraje, ale přinejmenším v mém případě se tato predikce nenaplnila. Nahrávce jsem už nechal dost nadstandardní počet poslechů, ale ještě jsem nedošel do stavu, kdy by se mi začínala zajídat nebo mě snad dokonce nepokrytě nudit. Životnost „Matecznik“ mě skutečně překvapila.

Nechci vzbudit dojem, že Profeci na své prvotině boří nějaké hranice nebo předvádějí něco geniálního. Tak tomu rozhodně není. „Matecznik“ se prakticky nikdy nedotýká dokonalosti, jako to dokážou vrcholné momenty kapel jako Furia či Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Určitě se ale jedná o povedenou záležitost, jež by mohla potěšit ty z vás, komu všechny tyhle polské chásky chutnají podobně jako mně.


Wilczyca – Horda

Wilczyca - Horda

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.8.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Wnyk
02. Horda
03. Echo
04. Miecz na pomazańca
05. Demon
06. Sic luceat lux
07. Śmierć protestanckim kurwom
08. Spłoniesz

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
facebook / instagram

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Wilczyca znamená v polštině „vlčice“. Mimo jiné je to také název ceněného polského hororu z 1983. A docela čerstvě tohle slovo značí i název dvoučlenné blackmetalové smečky – asi vás nepřekvapí, že také z Polska.

Wilczyca sice vznikli teprve nedávno, ale podle všeho nehodlají nijak otálet a letos už stihli vyplivnout na svět dvě řadovky. První bezejmenný počin se ven dostal v únoru na kompaktním disku se štemplem od Godz ov War Productions.

Hned v dubnu už Godz ov War Productions hrnuli do éteru druhý počin „Horda“. Tento vyšel jen na audiokazetě v dost malé limitaci, a jestli mě paměť, byl zpočátku označován jako demosnímek. Nyní ale máme srpen (oukej, teď už září, protože mi trvalo recenzi vydat) a Godz ov War vydávají „Hordu“ znova, tentokrát digitálně a na cédéčku. Tahle verze už nese nálepku full-length, a aby si dané označení obhájila, přihazuje k původní šestici skladeb o 29 minutách tři nové stopy, čímž hrací dobu prodlužuje na 38 minut.

Hned na začátek můžu říct, že mě „Horda“ baví. Dopředu bych si to netipnul, ale občas člověku podobná primitivnost prostě přijde k duhu a brutálně mu sedne do nálady. Mně se to stalo právě u Wilczyca.

Dle řečeného už vám je asi jasné, že Poláci nehrají black metal pro posluchače, kteří si potrpí spíš na progresi a svěží přístup. Wilczyca hoblují zpátečnickou špinavost. Doporučit bych ji mohl třeba fandům starých Beherit, na něž jsem si při poslechu „Hordy“ nejednou vzpomněl. Vymyslet by se toho ale dalo samozřejmě víc. Trochu v můžete slyšet i něco jako Profanatica a srovnání s novějšími smečkami jako Perverted Ceremony také určitě dává smysl.

Představit byste si měli měli duté jebání do bicí soupravy (ve zvuku vytažené dost do popředí), zetlelé riffy a jedovaté vytí. První dva tracky „Wnyk“ a titulní „Horda“ tuhle formuli naplňují bezezbytku a o moc víc toho nenabízejí. Jako krátké vypalovačky (něco přes dvě minuty) ovšem fungují.

„Horda“ toho nicméně nabízí víc, než se na první pohled může zdát. „Echo“ naladí na vlnu minimalistického ambientu, na nějž navazuje hodně zajímavý song „Miecz na pomazańca“. Ten se zpočátku tváří jako další námrd, ale jeho velkou část nakonec zabírají excelentní pomalé atmosférické momenty. Nejpozději v nich se ukáže, že Wilczyca skutečně není žádná mrzká revival píčovina a že duo Louve / Nidhogg dokáže přijít i s fakt dobrými nápady.

Svým ambicím pak Poláci nejznatelněji dávají průchod v šestnáctiminutové „Demon“. Té se i v rychlých momentech daří držet intenzivní náladu, což ji pasuje na nejlepší skladbu desky. Druhou polovinu „Demon“ pak vyplňuje další minimalistický ambientní pokus, tentokrát ovšem až překvapivě dobrý a o dost zajímavější než v případě „Echo“.

Wilczyca

Tady „Horda“ ve své původní verzi z dubna končí a za mě to tak klidně mohl být na všech verzích. Následující dvě stopy „Sic luceat lux“ a „Śmierć protestanckim kurwom“ se vrací k agresivnímu vyznění a přímočarému přístupu. Ani v jednom případě se ale nejedná o tak zábavnou záležitost jako ve „Wynk“ a „Horda“. Snad proto, že oba songy jsou v některých chvílích až moc rokenrol. Zejména „Śmierć protestanckim kurwom“ už docela zavání odrhovačkou a vyjma zběsile nasypané závěrečné půlminuty na ní není mnoho zajímavého. Z nově dodané trojice písní mi tedy přijde nejlepší poslední „Spłoniesz“, což je další poměrně povedený ambient.

Vzato kolem a kolem mám ale z „Hordy“ dobré pocity. Dva songy mi přijdou slabší, ale zbylé dva agresivní jsou ok, ambient se také docela povedl a ty variabilnější skladby „Miecz na pomazańca“ a „Demon“ jsou výborné. Celkově tedy cajk, tohle bych i klidně koupil.


Koniec pola – trop

Koniec pola - trop

Země: Polsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 27.4.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. pierwszy
02. drugi
03. trzeci
04. czwarty
05. piąty
06. szósty

Hrací doba: 27:23

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Dobré avantgardní muziky z Polska není nikdy dost. Těch desek už vyšly desítky, ne-li malé stovky, ale pořád to nepřestává bavit. Poláci se prostě a jednoduše mohou chlubit svébytným a chytrým soundem, do jehož rámce plus mínus spadá pěkná řádka kapel a projektů, ale mnohé z nich si dokážou utvořit a pěstovat vlastní tvář i uvnitř téhle mini-scény.

Podobných formací se v Polsku, zejména tom jižním, evidentně nachází bezpočet. Pořád se objevují nové a nové anebo alespoň ty stávající vydávají další desky, na nichž opět vymýšlejí působivé psí kusy / experimenty a posouvají svůj zvuk zase o kus dál.

Ve formaci Koniec pola najdeme několik již známých uličníků, s jejichž jmény jsme se na našich stránkách setkali v minulosti prostřednictvím jiných recenzí. V řadách kapely najdeme členy formací jako Licho, Strzępy nebo Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Napojení je tedy zřejmé.

Koniec pola se před dvěma lety prezentovali debutem „Cy“, o němž si dodnes myslím, že se povedl, i když jednoduchý na vstřebání nebyl. Také nemůžu tvrdit, že bych měl potřebu se k nahrávce vracet nějak často. Přesto ji mám pořád v paměti. Nabízela čtyři dlouhé skladby, které se typicky převalovaly v darkambientně/dronových kolážích s občasným folklórním nádechem, aby posléze vystoupaly do intenzivně rockových vrcholků. Aktuálně jsem si nahrávku opět připomněl a stále si stojím za tím, že stojí za pozornost. Některé momenty v „II“ nebo „IV“ jsou kouzelné.

Stručně řečeno, Koniec pola měli na co navazovat, když letos ohlásili další počin „trop“. Ten se ale nese v docela odlišném duchu než jeho předchůdce. Novinka jde cestou větší schůdnosti i srozumitelnosti, a to jak po stránce dramaturgické, tak po stránce hudební. Skladba, která navazuje na pojetí „Cy“, se zde nachází jen jedna, a sice poslední „szósty“.

Nicméně i „szósty“ se svými jedenácti minutami je tak nějak stravitelnější, sune se plynuleji a s přímočařeji. Plíživější začátek přístup „Cy“ připomene, ale pořád to má jasnou, i když pomalou rytmiku a čisté motivy. V polovině nastane hlasitější, nicméně pořád hezky rozvážné vyvrcholení, po němž píseň vstoupí do krátké hlukové fáze, aby dojela ve velmi tichém a pokorném outru.

Zbylé stopy jsou mnohem kratší, nanejvýš lehce přes čtyři minuty, a vesměs si vystačí s jedním výrazem, nepotřebují velké změny a jejich vývoj není tak dramatický. „trzeci“ je navíc regulérně rocková/metalová a intenzivní. Zbytek už se nese v jemnějším duchu, opět se objevují hrátky dark ambientem, dronem, rurální nádech, baladické motivy nebo deklamační vokály. Všechno by se to dalo vágně shrnout pod pojem experimentu či avantgardy.

Koniec pola

Musím ale explicitně zmínit jednu věc. Označil jsem „trop“ za přímočařejší a svým způsobem až jednodušší album. Nemyslel jsem to však pejorativně. Takové prohlášení nijak neimplikuje, že by „trop“ mělo být hloupější nebo snad lacinější. Stále se jedná o inteligentní hudbu, a dokonce bych řekl, že novinka nabízí víc těch skutečně výrazných, zapamatovatelných, v některých případech až krásných momentů než „Cy“. To tak nějak vyplývá z jejího pojetí.

Když tak nad tím přemýšlím, tak „trop“ se mi vlastně líbí ještě o něco víc než „Cy“. Novinka si ze svého předchůdce bere to nejlepší a dává tomu srozumitelnější a ucelenější formu, aniž by trpěla chuť dělat muziku, která dokáže uspokojit i náročnější posluchače. Palec nahoru!


Blood Stronghold – Spectres of Bloodshed

Blood Stronghold - Spectres of Bloodshed

Země: Austrálie / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2020
Label: Putrid Cult / A Fine Day to Die Records / Nebular Carcoma Records / Satanik Requiem

Tracklist:
01. Edict of Conflict
02. Unbowed Wolves
03. From the Depths of Veles Sea
04. Blood Dawn
05. Forests Dark Eyes
06. Crowned Virtue
07. Sunder

Hrací doba: 41:22

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nebular Carcoma Records

Australské kapele Runespell jsme se zde již věnovali poměrně intenzivně. Ostatně není zas tolik skupin, které by tu měly zrecenzovanou kompletní diskografii včetně neřadových počinů (jasně, svou roli hraje fakt, že pod hlavičkou Runespell toho zas tak moc ještě nevyšlo). Myslím, že nám tedy neuškodí, když si zde konečně pořádně představíme také Nightwolfovu druhou kapelu Blood Stronghold.

Pojmenování druhá kapela ovšem může být poněkud zavádějící, poněvadž Blood Stronghold ve skutečnosti vznikli dříve než Runespell, a i když na řadové desky jsou na tom oba projekty vyrovnaně, tedy oba mají tři dlouhohrající kusy, diskografie Blood Stronghold je díky delší činnosti bohatší na krátké nahrávky. V Blood Stronghold navíc nepůsobí jen sám Nightwolf. Společně s ním kapelu tvoří polský maniak Krew, který buší do bicích v asi tak miliardě kapel.

Pokud jste si Runespell oblíbili, ale s Blood Stronghold jste ještě neměli tu čest, pak si klidně můžete pustit i tuhle formaci, protože je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám také bude líbit. Hudba obou kapel má totiž spoustu společných jmenovatelů a v lecčems se podobá. Což může být klidně dáno skladatelským rukopisem Nightwolfa. Hlavní nicméně je, že to nijak zvlášť nevadí. Obě skupiny se zároveň i trochu liší po zvukové stránce, takže s trochou nadsázky se dá prohlásit, že obě nabízejí trochu odlišný náhled to samé. Každopádně jde o dostatečný rozdíl, aby RunespellBlood Stronghold mohli koexistovat a nepůsobit jako vzájemná vykrádačka.

Pravděpodobně nejvýraznějším společným elementem je kytarová stránka. I v případě Blood Stronghold se jedná o syrový, leč dost melodický black metal s důrazem na atmosféru, z níž plyne i jakási výpravná nálada. U Runespell je to ještě znatelnější, ale když si poslechnete třeba „Blood Dawn“ z letošního počinu, tak ten nádech epičnosti se tam prostě neoddiskutovatelně nachází – a rozhodně ne v nezanedbatelném množství.

Když ještě chvilku zůstaneme u porovnávání „Spectres of Bloodshed“ a Nightwolfovy druhé skupiny, pak Runespell je jednoznačně o něco přístupnější a jednodušší na poslech. Příčinu hledejte především v už zmiňovaném zvukovém ošetření. Vsadím se, že od „Spectres of Bloodshed“ mnohé posluchače odradí právě trochu divný a přidušený sound, jemuž vévodí duté třískání do bicí soupravy. Nějakým způsobem ale tři stěžejní složky – bicí dusot, melodické kytary a přiškrcený vokál – spolu dokážou fungovat. Na první poslech se může zdát, že bicí zbytek zbytečně přehlušují, ale ve skutečnosti má všechno svůj prostor. Člověk akorát musí přizpůsobit svůj mindset.

Za největší slabinu „Spectres of Bloodshed“ osobně považuji vokál, který z formálního hlediska není úplně povedený, a to to ještě říkám docela diplomaticky. Přesto mi nijak zásadně nevadí, i navzdory jeho jalovosti. Nějak ale tohle primitivní podání do primordiálního a neučesané zvuku vcelku sedí a vlastně i funguje, i když spíš ve smyslu dalšího nástroje, nikoliv sólového zpěvu. Ne, že by to bylo nutně špatně.

Blood Stronghold

„Spectres of Bloodshed“ je každopádně docela povedené album. Nemá smysl se zaobírat jednotlivými songy, jelikož charakteristická atmosféra plynoucí z výborných melodických kytarových linek se nachází prakticky všude. Pokud tedy máte rádi Runespell a dokážete žít s ještě horším zvukem, určitě Blood Stronghold zkuste.


Kły – Wyrzyny

Kly - Wyrzyny

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 8.5.2020
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Burza (My rozgwiazdy)
02. Nadwołkowyjskiej nocy liczba pojedyńcza
03. Krajobraz jako oko
04. Trójząb
05. Gwiezdny wiatr
06. Zakorzenienie

Hrací doba: 48:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Debutová deska „Szczerzenie“ polského projektu Kły před dvěma lety nachystala příjemné překvapení. Tehdy jsem se s touhle formací setkal poprvé a došel jsem k názoru, že se jedná o skvělou záležitost, kterou nebude radno opomíjet. Už zpětně dostudovaný demosnímek „Taran-Gai“ věštil, že se v Kły skrývá dost potenciálu, ale až první dlouhohrající počin tento potenciál rozvinul naplno a ukázal, že se v Polsku rýsuje další skupina, jejíž tvorbu se prostě vyplatí sledovat.

Kły se totiž na „Szczerzenie“ podařilo něco, co mnohdy nezvládnou ani kapely s výrazně větším počtem počinů v diskografii. Poláci zvládli přijít se svébytným a neotřelým zvukem. Osobitosti jsem si vždycky cenil a v tomto případě tomu není jinak. V kombinaci s omamnou atmosférou a schopností napsat poutavé skladby se ze „Szczerzenie“ nakonec vyklubala poněkud nenápadná, ale o to lákavější perlička, k níž jsem se nakonec tu a tam rád vracel i zpětně. Takovým skupinám prostě člověk chce věnovat svůj čas.

Oznámení druhé desky „Wyrzyny“ mi tedy udělalo radost a její houbičkový obal mě příjemně navnadil. Jak už tomu tak ale bývá, druhé album se ocitlo ve výrazně odlišné pozici než jeho předchůdce. Zatímco „Szczerzenie“ mělo v rukávu moment překvapení, jenž může udělat a dost často taky udělá opravdu hodně, „Wyrzyny“ už na tenhle luxus spoléhat nemůže. Druhá album má naopak těžší pozici v tom, že se musí vyrovnat stínu svého skvělého předchůdce. Pojďme si říct, zdali se Polákům podařilo se na novince vyrovnat své předešlé práci.

Odpověď není zas tak jednoznačná a její správnost se bude dost odvíjet i od subjektivního úhlu pohledu každého posluchače. Pokud bychom se ptali, jestli je „Wyrzyny“ povedenou nahrávkou, pak bych s odpovědí moc neváhal, protože tady to vidím dost jasně: nesporně ano. Dokonce bych si dovolil říct, že „Wyrzyny“ je rovnou skvělá deska.

Jestli se vám líbí celá ta katovická / slezská mini-scéna, v jejímž středí stojí kapely jako Furia či Massemord, pak s poslechem „Wyrzyny“ nemusíte váhat. Kdybyste náhodou neznali „Szczerzenie“ (které byste si v takovém případě také měli zpětně obstarat a prozkoumat), budete nadšení. Kły na tyto kapely pojí určitá zvuková návaznost a také svěží náhled na black metal, přičemž to první platí na „Wyrzyny“ dvojnásob. Ani bych se nedivil, kdyby se v sestavě Kły (která není veřejně známa) nějací uličníci z dalších místních skupin objevovali. Když ale nic jiného, přinejmenším máme jisté zapojení Nihila (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba), v jehož studiu Czyściec Kły nahráli část „Wyrzyny“ (předpokládám, že tu větší část, ale některé záznamy byly pořízeny kdesi a kdysi v roce 1998) a který se následně stejně jako u „Taran-Gai“ a „Szczerzenie“ postaral rovněž o mix a master.

Nejednoznačnost odpovědi, zdali se „Wyrzyny“ může vyrovnat „Szczerzenie“, tkví v tom, že novinka zní docela jinak a neopakuje formuli představou na debutu. První deska působila sevřeněji, zastřeněji, víc monoliticky a mohla se pochlubit už zmiňovanou zvláštní atmosférou, která se jak opar vznášela nad celou nahrávkou. „Wyrzyny“ na tento přístup navazuje jen lokálně. Namísto toho se vydává cestou vícera progresivních prvků, větší variability a občas i jemných psychedelických elementů.

Kly

Kły ani v tomto ohledu neselhali. K tomu, aby měl člověk z „Wyrzyny“ stále vysoký dojem, jim dopomáhá silná kompoziční schopnost a také spousta výtečných nápadů, díky nimž si počin udrží posluchačovu pozornost. Ani ta náladotvornost „Wyrzyny“ nechybí, byť se oproti „Szczerzenie“ posunula trochu jinam. Svoje říká i fakt, že nemám potřebu vyzdvihovat konkrétní skladby, protože prakticky všechny mají něco, čím zvládnou zaujmout. Možná bych jen v obecnosti zmínil, že největší spokojenost panuje u těch delších, tedy první dvě a poslední dvě. Střed s kratšími songy reprezentovaný stopami číslo tři a čtyři lehce zaostává, ale pořád jde o povedené kusy, které mají co nabídnout.

Pro fajnšmekry mohu zmínit i další libůstky, například že si Kły do textů hojně půjčovali od polského básníka Mirona Białoszewskiho, některé verše v písni „Gwiezdny wiatr“ pocházejí od Howarda Phillipse Lovecrafta nebo že song „Zakorzenienie“ byl inspirován myšlenkami Aristotela a Ruperta Sheldrakea. Pozadu nezůstala ani kinematografie – v „Trójząb“ se objevují samply z japonského hororu „Matango“ (1963) od Ishirô Hondy a v „Zakorzenienie“ zase z polského snímku „Na srebrnym globie“ (1988) od Andrzeje Żuławskiho. Jestli máte takové odkazy rádi, na „Wyrzyny“ si zjevně přijdete na svoje.

Všehovšudy se dá určitě říct, že „Wyrzyny“ je zajímavou a dobrou deskou, která za slyšení stojí. Dal jsem si s ní trochu víc času a mám pocit, že neprostupnější víc nečitelné „Szczerzenie“ mi asi nakonec přijde o něco lepší. Přesto u druhé řadovky Kły necítím žádné zklamání či rozčarování. „Wyrzyny“ se mi totiž pořád ohromně líbí a mám pocit, že i sem budu mít občas náladu se vrátit.


Odraza – Rzeczom

Odraza - Rzeczom

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.5.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Schadenfreude
02. Rzeczom
03. W godzinie wilka
04. …twoją rzecz też
05. Długa 24
06. Świt opowiadaczy
07. Młot na małe miasta
08. Najkrótsza z wieczności
09. Bempo
10. Ja nie stąd

Hrací doba: 53:36

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

První pohled (Dantez):

Polský blackmetalový zvuk je stále širší a svéráznější kapitolou. Není přitom řeč o největších jménech žánru. Kapely jako Mgła nebo Behemoth se sice na blackmetalovém vyznění dneška podepsaly, nezní ale na první dobrou vyloženě jackovsky.

Opravdu polský zvuk se vyvíjí pod zemí. První experimenty lze datovat zpět ke jménům jako Furia popřípadě Morowe – ke kapelám s blackmetalovým základem, na kterém se prokládají elementy ze vzdálenějších žánrů. Hudba chvíli zavání alternativním rockem, jindy post-punkem nebo neofolkem.

Na vývoji specifické větve se dnes podepisují zejména Gruzja nebo Biesy s odhodláním k ještě větší experimentaci. Hudbě už nejsou cizí pouze zmíněné žánrové kejkle, do receptu se přimíchávají new wavem inspirované syntezátory a rytmika nebo ostřejší elektronika. Avantgardnější přístup zvyšuje úroveň nápaditosti, ale i ráznější sklony ke spádu k demenci. Tracklisty novinek proto občas vyznívají jako pokus/omyl.

„Rzeczom“ není výjimkou. Odraza zde, při srovnání s debutem, více propouští uzdu fantazii, ne vždy ke svému dobru. Ortodoxnější blackmetalové části jsou konzistentně kvalitní, důkazem budiž silný, hned trojskladbový výkop. „Schadenfreude“, který, po vzoru Furia, drží novátorské tendence na únosné úrovni, se valí s agresí přímo úměrnou vokálu Stawrogina. Stejně drtí i titulní věc, kde nevadí ani sofistikovanější struktura, zejména pak v návykovém finále. „W godzinie wilka“ naváže bryskním drivem připomínajícím vzdálenější kolegy Kriegsmaschine.

Skladební trojice dokazuje, že když Odraza experimentují v rozumných limitech a zvukem navazují na kapely s podobným zvukem, vše funguje bez zakopnutí. Jakmile se pouští za hranice kočírované experimentace (a vlastně i ty geografické), dochází k pitvořivým pičovinám. „…twoją rzecz też“ působí jako tristní take na avantgardní Pensées nocturnes, už chybí jen klaun s trubkou na jednokolce. Následující „Długa 24“ je snad ještě vyjebanější – v tomto případě se sabotuje hipsterskými tendencemi a nulovým citem pro patos. V podobně ublíženém duchu se nese i „Najkrótsza z wieczności“, která jde s ufňukaností tak daleko, že se dotýká i pozdějších emo výkyvů Kvarfortha. Dojímavost s agresivnějším tahem na bránu lépe vyvažuje jen „Ja nie stąd“, možná ale jen díky absenci vokální linky. I bez finálního instrumentálu by ale deska plynula lépe. Podobné momenty nad přímější a agresivnější polohou nepřevažují – stvrzuje to šestá a sedmá skladba, obě kvalitou i rázem snadno navazují na silný úvod. Celkový dojem z desky ale stejně výrazně kurví.

Odraza

„Rzeczom“ tak představuje nevybalancovaný žánrový labyrint s důstojným jádrem, ve kterém lze najít hodně fungujících výstupů, ale i několik slepých uliček. Když deska tne do živého, tne hluboko a nutí si od plic odfrknout příznačným kurwa. V momentech, kdy ortodoxie naráží na uondané povzdechy, si ale říkám, co je tak špatného na blackmetalové primitivitě s obligátním Hail Satan na vrchu.


Druhý pohled (H.):

Trochu mě překvapuje, kolik hejtu kolega na druhou desku Odraza poslal. Myslím si, že takhle odmítavé stanovisko si „Rzeczom“ nezaslouží, přestože v lecčems s ním musím souhlasit.

Předně mi také přijde, že „Rzeczom“ není až taková pecka, jak jsem doufal, což může být jednoduše dáno přespříliš vysokými očekáváními. Faktem nicméně zůstává, že s novinkou nemám potřebu trávit tolik času jako kdysi s debutem „Esperalem tkane“ nebo následujícím ípkem „Kir“. Stejně tak musím uznat, že ze všech těch polských „hipster“ blacků, které vyšly v cca stejné době jako „Rzeczom“ (Kły, Biesy), mi počin Odraza přijde nejméně zajímavý. Což také nutně neimplikuje jeho nekvality, spíš jen poukazuje na sílu aktuální konkurence.

Nepřijde mi ovšem, že by se na na albu dělo něco špatně. Odraza i k nasypanějšímu black metalu přistupují relativně invenčním způsobem a zvládnou jej podat tak, aby to bavilo. Nejvíc mě ale baví ty otevřenější a méně konvenční části. S přehledem vede titulní věc, avantgardnější dvojice „…twoją rzecz też“ a „Długa 24“, též se mi hodně líbí „Młot na małe miasta“ a závěrečná osmiminutová instrumentálka „Ja nie stąd“.

Dobré to tedy je, poslech byste tomu věnovat měli, zvlášť jestli vám tenhle druh kapel chutná. Bezbřehého blaha jsem se ovšem osobně při poslechu „Rzeczom“ nedočkal. Mně osobně by k dosažení takového stavu pomohla přesně opačná věc než kolegovi: nechal bych si líbit ještě víc avantgardy a podivností. Přesto všechno se podle mě jedná o nadprůměrnou záležitost, jež Polákům ostudu nedělá. Jednu ruku na srdce a druhou ruku na ptáka – co bychom dali za to, kdyby taková alba vydávaly české kapely?

Odraza


Narrenwind – I, Shaman

Narrenwind - I, Shaman

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Wheelwright Productions

Tracklist:
01. Boat That Takes You Away
02. No One to Hear, No One to See
03. Comprehend the Dark in Yourself
04. Drink the Wine, Watch Them Die
05. D.R.A.G.O.N.
06. Made of Mirage
07. Ghost Riders in the Sky (Stan Jones cover)

Hrací doba: 44:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

Pokud náš webíček čtete pravidelně a delší než krátkou dobu, jméno norsko-polských Narrenwind vám pravděpodobně bude povědomé. Téhle docela zajímavé formaci jsem se zde již několikrát věnoval – recenzovali jsme obě předešlá alba a pravidelně sem sypu také novinky z tábora kapely, objeví-li se nějaké hodné zmínky.

I kdybyste si Narrenwind dosud nikdy nepustili, dle řečeného by vám snad mohlo být jasné, že jejich muzika nebude špatná. Sem tam sračku si sice zrecenzuji s chutí, ale zase nemám potřebu věnovat akustickým retardacím prostor intenzivněji než formou občasné výsměšné recenze. Řečeno srozumitelněji, „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“„Ja, Dago“ se mně osobně líbily a pořád si myslím, že stojí za případný poslech i zpětně.

Neviděl jsem tedy důvod, proč by si člověk neměl pustit také třetí řadovku „I, Shaman“. Narrenwind sice ta alba jedou v poměrně rychlém sledu a zatím si poctivě drží kadenci co rok – to nová řadovka, ale na druhou stranu, ve skupině působí zkušení borci, kteří toho mají v metalové muzice už dost za sebou. O instrumentální stránku věci se stará Ævil ze Sauron a do mikrofonu huláká KlimorhNon Opus Dei / Alne. Člověk se tedy myslím nemusí strachovat, že by se snad mělo jednat o provar, dodržení určitých standardů lze nepochybně očekávat.

Na třetí desku Narrenwind poprvé lákali už v březnu skrzeva ípíčko „The Joker, the Thief and the D.R.A.G.O.N.“, na nějž jsem se ale já osobně trochu vykašlal. Na první poslech mě to zásadně nezaujalo a podruhé už jsem to nezkoušel, poněvadž jsem k tomu nenašel jediný důvod. Stěžejní skladba „The D.R.A.G.O.N. (Dusty Roads Are Going onto Nadir)“ se totiž nachází i na „I, Shaman“ (pod zjednodušeným názvem „D.R.A.G.O.N.“) a druhý přítomný song „All Along the Watchtower“ je předělávkou od Boba Dylana, což mě taky zrovna dvakrát nerajcuje.

Celé „I, Shaman“ na mě zapůsobilo o něco lepším dojmem než ukázkové minialbum, což platí i o zmiňované „D.R.A.G.O.N.“, která mi v kontextu nahrávky dává větší smysl. Bez výhrad se to nicméně tentokrát neobejde…

Jak je u Narrenwind zvykem, album se opět může pochlubit zastřešujícím konceptuálním rámcem, s nímž se pojí i určitý posun ve zvuku. „I, Shaman“ má vyprávět kněze / šamana ze starých slovanských náboženství, takzvaného volkhva (detaily si omrkrěte na Wiki, nebudu to sem přepisovat), a jeho cesty napříč světy a časovými obdobími.

Narrenwind

V reálu to znamená, že oproti předešlé desce „Ja, Dago“ se Narrenwind zbavili folklórního nádechu a výpravnější atmosféry (což jsem už v minulé recenzi předpokládal – musím se taky jednou pochválit!). „I, Shaman“ se vydává cestou větší melodičnosti. „lehkosti“ a provzdušněnosti.

Sama o sobě to špatná volba není a ve spoustě případů takové směřování funguje. Třeba první minuta a půl „No One to Hear, No One to See“ ukazuje, že Narrenwind určitě vědí, že s melodiemi se dá pracovat citlivě a střídmě. Také ve zmiňované „D.R.A.G.O.N.“ jsem nakonec našel jednu skvělou pasáž a pár dalších, třeba v úvodní „Boat That Takes You Away“, bych v tom určitě ještě vyštrachal, kdybyste mě nutili. Vrcholem „I, Shaman“ se ale pro mě trochu paradoxně stala poslední „Ghost Riders in the Sky“, což je předělávka slavné country písničky od Stana Jonese. Osobně v tom originál vůbec neslyším, pominu-li text, ale song jinak nabízí nejzapamatovatelnější a nejhezčí motivy na albu.

Narrenwind

Najdou se ale i slabiny. Snad s výjimkou „Ghost Riders in the Sky“ není žádná stopa vyloženě bez chyb a obyčejnějších míst. Zmiňované dokážou přijít alespoň s nějakým zajímavým momentem, ale třeba „Drink the Wine, Watch Them Die“ a „Made of Mirage“ jen drží nastavený zvuk, ale samotnou desku nikam neposouvají a jejich vynecháním by člověk o nic nepřišel. „Comprehend the Dark in Yourself“ mi pak přijde vyloženě nudná, až otravná a jedná se podle mě o doposud nejhorší písničku, jakou Narrenwind na nějakém albu pustili do světa.

V jistých ohledech lze tedy „I, Shaman“ považovat za zklamání. Pořád se jedná o slušnou desku, která neurazí, poslouchá se fajn a má svoje světlé chvilky, ale stejně tak se dá mluvit o slabších pasážích a nelze opomíjet, že z dosavadních dlouhohrajících počinů je „I, Shaman“ jednoznačně nejslabší.