Archiv štítku: POL

Polsko

Recenze

Behemoth – The Satanist

Komentáře: 5
Behemoth - The Satanist
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 3.2.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Blow Your Trumpets Gabriel
02. Furor divinus
03. Messe noire
04. Ora pro nobis Lucifer
05. Amen
06. The Satanist
07. Ben Sahar
08. In the Absence ov Light
09. O Father O Satan O Sun!

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi nikdo z těch, kdo si ještě na vlastní oči (uši) pamatují, jak před 20 lety Behemoth na svých raných počinech drhli čistý syrový black metal, v té době neodhadoval, do jaké podoby se skupina postupem času dostane. Už se třetí deskou “Pandemonic Incantations” (mimochodem, podle mě asi nejpodceňovanější počin diskografie kapely) se do jejich zvuku začaly vkrádat vlivy death metalu, které postupem času čím dál tím více nabíraly na síle. Behemoth vydávali jedno kvalitní album za druhým a pustili se do intenzivního koncertování. Ten zlom, v němž se dá začít tvrdit, že se jim to nasazení opravdu vyplatilo, nastal s počinem “Demigod” z roku 2004, s nímž Behemoth definitivně vkročili do první ligy, což následující deska “The Apostasy” jen potvrdila. V této chvíli se pomalu někteří začali ptát, zdali Nergal a spol. s rostoucí popularitou nezpřístupní svůj zvuk, ale odpovědí byla nahrávka s naprosto opačnou povahou – agresivní a technická jízda “Evangelion”.

V téhle chvíli už Behemoth začali být opravdu velkou skupinou se jménem, na nějž metalová obec slyší. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jim už nic nestojí v cestě, do hry vstoupila leukémie frontmana Nergala, která kapele vystavila na dlouhé měsíce stopku. Jenže i když to s lídrem Behemoth v jednu chvíli vypadalo poměrně bledě, nakonec všechno dopadlo dobře a přípravy desátého dlouhohrajícího opusu mohly započít. Popularita kapely, pětiletá pauza od předchozího alba, otázka, jak se do nového materiálu promítne Nergalova zkušenost s nemocí – to všechno zapříčinilo, že “The Satanist” zcela jistě patřilo mezi nejočekávanější alba roku 2014. Postupem času se kolem nahrávky vytvořil tak mohutný hype, navíc vydatně podporovaný také hodně sebevědomými prohlášeními samotného Nergala, až byla deska vlastně již předem “odsouzena” k úspěchu, když ji mnozí pasovali pomalu na album roku dlouho předtím, než vůbec vyšla…

A zcela jistě budou lidé, kteří tu desku tak opravdu budou vnímat a budou přesvědčeni, že opravdu jde o naprosto fantastické veledílo, jaké pomalu nemá obdoby. Na jednu stranu… nic proti tomu, protože ve výsledku “The Satanist” vážně je dost povedenou nahrávkou, to si můžeme na rovinu říct hned. Já osobně se ovšem na počin dívám poměrně střízlivěji… starší tvorbu Behemoth mám vcelku rád, rozhodně mají na kontě pár výborných fošen a vyloženě slabou doposud nenahráli (a to platí i o “The Satanist”); kapela má zcela jistě můj respekt už jen proto, že to není žádná rychlokvaška vyvezená na vrchol reklamní kampaní firmy, ale že si své pozice vybojovala roky tvrdé práce. Nicméně přesto všechno je zdaleka neřadím mezi své nejoblíbenější skupiny a na rozdíl od spousty jiných lidí jsem nebyl přesvědčen o genialitě “The Satanist” ještě než jsem jej slyšel… vlastně mě první dvě vypuštěné skladby “Blow Your Trumpets Gabriel” a “Ora pro nobis Lucifer” příliš nenadchly. Právě proto ten střízlivější pohled a ve výsledku asi i střízlivější hodnocení oproti většině ostatních recenzí, v nichž budou nejspíš lítat cifry 9 a výše.

Hlavní rys “The Satanist” je vcelku zjevný už na první poslech – novinka rozhodně nezní jako druhé “Evangelion”, zdaleka není tak agresivní, zběsilá a rychlá. Naopak je zde mnohem větší množství středně rychlých až pomalejších pasáží (čímž netvrdím, že by zde žádné rychlé momenty nebyly) a důraz je zjevně ze všeho nejvíce kladen na atmosféru, čímž se “The Satanist” jasně ohlíží spíše za “The Apostasy”, jež byla stavěna podobným způsobem. Na rozdíl od několika předchozích alb novince výrazně chybí jedna věc – opravdu jasný hit, který by desku táhnul. Když budeme brát nahrávky Behemoth od “Satanica” a dál, snad každá fošna obsahuje minimálně jednu (někdy však i víc) kultovní pecku, z nichž většina dodnes figuruje v koncertním setlistu Behemoth. Na “The Satanist” žádný vál jako (namátkou) “Slaves Shall Serve”, “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Ov Fire and the Void” není. Svým způsobem by to mohlo být i plus, jelikož díky tomu deska působí od počátku soudržněji, což už však záleží na úhlu pohledu. Za mě to ovšem není nic, co by nutně muselo vadit.

Oproti svým přímým předchůdcům pak “The Satanist” dále postrádá ještě jeden trumf – nějakou vyloženě překvapivou skladbu, jež by z té placky vybočovala. Přesně takovou, jakou byl na “Evangelion” monumentální “Lucifer” nebo na “The Apostasy” famózní a na poměry Behemoth velmi netradiční “Inner Sanctum”. Ale opět platí to stejné jako v předchozím odstavci – o co méně jednotlivé skladby vystupují z celku, o to více ten celek může být vyváženější, takže to v žádném případě automaticky neznamená negativum. Přesto se klidně přiznám, že bych takovou skladbu na “The Satanist” osobně docela uvítal… teoreticky by takovou roli mohl zastávat epičtější závěr v podobě “O Father O Satan O Sun!”, ale o tak překvapivý kus, jakým svého času byla třeba zmiňovaná “Inner Sanctum”, se zdaleka nejedná.

Desku otvírá jedna z těch již dříve známých skladeb, kterou Behemoth dokonce už nějaký pátek prezentují taktéž koncertně – “Blow Your Trumpets Gabriel”. Jak už jsem někde výše řekl, v předstihu za doprovodu videoklipu mě song na zadek tak úplně neposadil, ale nakonec se naštěstí potvrdilo to s onou soudržností, jelikož v rámci kontextu zbylých písniček funguje “Blow Your Trumpets Gabriel” o poznání lépe (a “Ora pro nobis Lucifer” rovněž). Album se nerozjíždí žádným mohutným nářezem, který by vám okamžitě utrhnul hlavu, protože se “Blow Your Trumpets Gabriel” ve větší části své stopáže nese v pomalejším a majestátnějším duchu, který může vzdáleně připomenout začátky songů “He Who Breeds the Pestilence” a “Alas, Lord Is Upon Me” z “Evangelion”, nyní ovšem na mnohem větším prostoru. Až ve třech čtvrtinách se song překlene do chaotické sypačky, nicméně na můj vkus je ten přelom možná až trochu moc násilný. Naopak finální pasáž s výraznou baskytarou, v jejímž úplném závěru je pěkně slyšet pověstné umění bubeníka Inferna, je hodně dobrá.

Ačkoliv ani jedna z následujících písní, jichž zbývá ještě celkem osm, není slabá a všechny s přehledem udržují (vysoký) standard Behemoth, dovolím si vypíchnout jen několik nejpamětihodnějších pasáží, v nichž já osobně vidím vrcholy “The Satanist”. Obecně se jedná spíše o druhou polovinu alba, protože ta mi přijde o něco silnější. Z té první totiž nejvíce zaujme druhá dříve vypuštěná písnička “Ora pro nobis Lucifer”, jež je docela příjemně chytlavá oproti svým dvěma předchůdcům “Furor divinus” a “Messe noire”, které sice nejsou v žádném případě zlé a pár svých momentů také mají, nicméně jinak se jedná o vcelku standardní songy Behemoth posledních let. Následující “Amen” pak ve své první části předvede jednu z nejzběsilejších sypaček alba, aby přibližně ve dvou čtvrtinách nabídla excelentní atmosféričtější pasáž, jež pro mě patří mezi ty lepší momenty “The Satanist”.

Poté už nastupuje ona silnější druhá půle, jíž načíná zajímavá titulka “The Satanist”, která po lehce opatrnějším začátku graduje přes chytlavější střed až do kytarového sóla a následného rychlejšího kusu. “Ben Sahar”, která své jméno jen tak mimochodem sdílí s jedním izraelským fotbalistou, nabízí na úvod jeden z nejlepších a nejzapamatovatelnějších riffů celé nahrávky a v čase tři a tři čtvrtě minuty taky jednu excelentní pasáž. “In the Absence ov Light” se zpočátku tváří jako jeden z nejagresivnějších songů “The Satanist”, ale o to více v něm vynikne hodně klidná vsuvka s mluveným slovem v polštině a především pak výtečné finále. Úplný závěr pak obstarává nejdelší a také nejčlenitější “O Father O Satan O Sun!” s poměrně proměnlivou strukturou a několika velmi povedenými nápady. Jako celek tahle sedmiminutovka oproti zbytku už jenom kvůli své délce rozhodně působí epičtějším dojmem, který je navíc podporován momenty, jakým je třeba nástup zpěvu, v němž je Nergal podbarven sborem.

Jako celek je “The Satanist” zcela jistě obstojnou deskou, která obsahuje několik fakt skvělých věcí, poslouchá se moc dobře a jenom potvrzuje, že Behemoth snad vyloženě špatné album udělat ani neumí, ale rozhodně v tom nevidím něco, co by mě absolutně uzemnilo. Pokud někdo čekal, že by novinka mohla po delší přestávce vynucené Nergalovou nemocí přinést nějakou výraznější změnu, ten bude asi zklamán. Sice si desky Behemoth určitě nejsou podobné jak vejce vejci, přesto se dá bezpečně prohlásit, že “The Satanist” zvukově i kompozičně vlastně jen pokračuje v tom, co kapela piluje již od přelomu tisíciletí a co v plné míře ukázala už na předchozích třech albech.

Zároveň musím říct, že i přes všechny nesporné kvality nové desky bych “The Satanist” zařadil spíše do druhé poloviny kvalitou natřískané diskografie Behemoth. O tom, že by šlo o nejsilnější album, se nemá cenu bavit, protože například takovému “Demigod” se novinka dívá jen zdálky na záda; v mých očích vlastně “The Satanist” opravdu poráží pouze první dvě, tehdy ještě čistě black metalové řadovky. Na dojmu pak rozhodně nepřidá ani klasicky přejetý a plochý zvuk, který je u Behemoth už dlouhou dobu bohužel standardem. Ale na druhou stranu… jestli si i po takovémhle verdiktu “The Satanist” stále zaslouží (sice slabších, ale pořád) sedm bodů, což bez sebemenších debat ano, aspoň je na tom vidět, jak vysoko tahle kapela ve své hudební tvorbě stojí, což také o něčem svědčí. Přesto bych “The Satanist” ani náhodou neoznačil za zklamání, jelikož i navzdory tomu, co právě padlo, se mi to stále docela líbí (a upřímně jsem tak nějak čekal, že to takhle dopadne). Jenom bych to zbytečně nepřeceňoval…

Další názory:

Psal jsem to už v eintopfu – čím větší hype se okolo “The Satanist” točil, tím víc jsem byl přesvědčen, že to zdaleka takový trhák nebude. Co s tímhle očekáváním udělala zkušenost s poslechem samotného alba? No… “The Satanist” je dobrá deska, o tom žádná, ale tak dobrá, aby dala všem těm nadšeným výkřikům za pravdu, to zase ne. Hodně se mi líbí znatelný příklon k melodickým prvkům a především sólům, které svou občasnou (ale zato výraznou) nemetalovostí dodávají desce příjemný nádech dalšího posunu ve výrazu Behemoth, ve který jsem osobně celkem doufal. Podobně je na tom i práce se zvukem různých nástrojů (neplést se zvukem celé nahrávky – loudness war za sebou nechala další hnijící mrtvolu) – relativně pestré rejstříky decentně užitých kláves a místy velmi netradičně znějící kytara dělají jenom dobrotu. Bohužel, sound kytar je na nich asi tím nejlepším, protože proti technickým a přesto zlověstným a drtivým strunným orgiím, kterým “Evangelion” vděčí za mnoho ze svých výtečných kvalit, je stav věcí na “The Satanist” o poznání chudší a méně přitažlivý, ačkoli se najdou výtečné momenty a i celkově platí, že to špatné rozhodně není. V tomto kontrastu pak dost vyčnívají skvostné Infernovy bicí, které naopak ze své nelidské úrovně neztratily zhola nic. Jak správně podotkl kolega ve vlastní recenzi, velký důraz je zde kladen na atmosféru a to je další problém – daří se to tak nějak napůl. Formálně je to naprosto strhující a mělo by to bez pardonu umístit posluchače na zadní kapsy kalhot a nechat ho, ať se tetelí blahem, jenže alespoň v mém případě se tak děje s výrazně menší intenzitou, než by mělo. Připadá mi to jakoby trochu strojené, čímž samozřejmě fatálně trpí uvěřitelnost… “The Satanist” je velká a ambiciózní nahrávka, která nabízí celou řadu výtečných momentů a jako celek funguje dobře. Jenže “dobře” je na Behemoth přeci jen trochu málo, protože tady se jasně mířilo na hudební monument nevídané úrovně, a tím “The Satanist” prostě není, je mi líto.
Ježura

Není žádným tajemstvím, že Behemoth patří už léta mezí mé nejoblíbenější kapely, takže asi chápete, že na “The Satanist” jsem se vážně těšil. No, a jasně tak vystává otázka, jestli se Nergalovi a jeho partě podařilo uspokojit má očekávání, která byla na hodně vysoké úrovni? Nebudu z toho dělat drama, takže za sebe říkám, že novinka je skvělé album. Neříkám, že pod hlavičkou Behemoth nevyšlo nikdy nic lepšího, to v žádném případě, protože především dvojice “Demigod” a “Evangelion” je z mého pohledu nedostižná, ale to nebrání konstatování, že “The Satanist” je jasnou deklarací toho, že Poláci špatné album neumí a v posledních deseti letech jsou v opravdu působivé kondici. Z mého pohledu nemá smysl vytahovat nejlepší skladby, protože jsem si album oblíbil jako celek od začátku do konce, takže nerozlišuji mezi “epičtějšími” “Blow Your Trumpets Gabriel” a “O Father O Satan O Sun!” či přímočarejšími peckami postavenými na pevných black/deathových základech, mezi něž patří zejména “Furor divinus” a “Ora pro nobis Lucifer”. “The Satanist” je v každém ohledu přesvědčivé dílo, z něhož je cítit obroská vyzrálost. Příklon k trošku špinavějšímu vyznění se mi nakonec zamlouvá mnohem víc, než by se po volání po pokračování “Evangelion” dalo v mém případě vůbec očekávat. Na první poslech možná chybí výrazná hitovka, které v minulosti zastupovaly první klipovky, ale o to semknutěji album vyznívá jako celek. Takhle zkraje roku se to asi ještě nehodí, nicméně “The Satanist” je vážný kandidát na titul death metalového alba roku. Skvělá práce.
Kaša

Behemoth u mě vždycky patřili do šuplíku skupin, které vydávají nesmírně kvalitní materiál, avšak jsem si k nim z různých důvodů nenašel cestu, ať už jde o známá či undergroundová uskupení. Když už jsme u toho, nikdy jsem nepobral, proč zrovna Behemoth se stali z jednou nejlépe se prodávajících kapel. Přičteme-li k tomu jejich nepopiratelnou kvalitu, je pro mě popularita Behemoth ještě větší záhadou, protože většinou přímá úměra mezi kvalitou a popularitou neplatí. Nyní však již k samotnému “Satanistovi”. Tak především deska působí hodně kompaktně a všechny písně pasují do konceptu alba. Až je to někdy na škodu, protože v druhé polovině mi začnou písně trochu splývat. Ale to je snad jediná výtka, naopak musím vyseknout poklonu za předvedený zvuk, protože jakmile začnou třeba symfonické pasáže v “Blow Your Trumpets Gabriel”, skladba dostává ještě větší epickou šíři a je nejlepším kouskem vedle “Ora pro nobis Lucifer” s perfektně mrazivým ústředním black metalovým rifem, kterých je na albu (očekávaně) pomálu. Celkově vzato, fanoušci Behemoth budou určitě hodně spokojeni, u mě se “The Satanist” zřejmě v přehrávači moc dlouho neohřeje, ovšem neznamená to, že by nebyl kvalitativně na výši. A to si tedy pište, že je!
Skvrn

Recenze

Northern Plague – Manifesto

Napsat komentář
Northern Plague - Manifesto
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.1.2014
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Century of Waste
02. Divide et impera
03. Reign Mother War
04. Let the World Burn
05. The Edge
06. Legion
07. Unclean Words
08. Manifesto

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

O Polsku se často říká, že je to tak trochu továrna na death metal. A ono se to neříká jen tak nadarmo, protože vedle těch několika zavedených jmen jako Vader, Behemoth, Hate nebo Decapitated nabízí polská scéna celou řadu dalších kapel, které to drhnou po vzoru svých slavnějších souputníků a tu s větším, tu s menším úspěchem se snaží ukousnou pro sebe část věhlasu, jakým se polská škola pyšní. A není potřeba kdovíjak ostrého intelektu, aby čtenář pochopil, že dnes se jedné takové kapele podíváme na zoubek.

Northern Plague pocházejí z města Białystok (po našem Bělostok) ležícího na severovýchodě Polska a svůj vznik datují do července 2009, takže prostou matematickou úlohou nám z toho vychází, že to táhnou nějakých čtyři a půl roku, což není vůbec dlouhá doba. A vskutku, Northern Plague mají na kontě zatím jen EP “Blizzard of the North” z roku 2011 a potom řadový debut “Manifesto”, který je předmětem tohoto povídání, takže asi není úplně na místě čekat zázraky. Jak je ovšem známo, ani zkušenost není vždy zárukou kvalitního hudebního zážitku a Northern Plague navzdory svému služebnímu mládí jasně dokazují, že to jde i bez ní. “Manifesto” je totiž skutečně podařená nahrávka, která polské škole nedělá ani v nejmenším ostudu.

Jak toho milí Northern Plague dosahují? Věřte tomu nebo ne, ale nikterak nevídaným způsobem. Jejich muzika by mohla sloužit jako ukázkový příklad toho, co se dá představit pod pojmem polský death metal. Drtivé riffy, smrtící bicí palby, svérázné melodické vyhrávky a řádně hutná atmosféra, to jsou jediné výrazové prostředky, se kterými “Manifesto” nakládá, a nejsou zde patrné žádné pokusy udělat to nějak zásadně jinak. Jenže ono to nejen že stačí, ale i přes absenci jakéhokoli novátorského přístupu to funguje přímo výborně, a i když Northern Plague pracují s naprosto typickým žánrovým výrazivem, nezní to jako žádná vykrádačka a dokonce jsem ochoten tvrdit, že má “Manifesto” nějakou svou vlastní tvář.

Kouzlo a přitažlivost celé nahrávky ovšem tkví výhradně ve schopnosti muzikantů uchopit tento základní materiál takovým způsobem, aby z toho vylezlo něco rozumného, a to se zde rozhodně podařilo. Jak už padlo výše, Northern Plague nejsou žádní ostřílení harcovníci, ale přesto se jim podařilo složit desku, která zní v každém ohledu naprosto mazácky. Kytaristé střílejí jeden super riff za druhým, ale přitom to dělají tak, že desce nechybí dynamika. Jednou je to drtivý pochoďák, jindy zase zničující agresivní příval… kytarovému tandemu Janus–Fenris nečiní problém ubrat na tempu nebo celkový výraz na moment omezit třeba jen na jediný nástroj, ale vzápětí zase pálí ze všech hlavní, ať už je tím myšlena agresivita nebo naopak působivě budovaná atmosféra. Tím se v příhodných chvílích proplétají parádní a správně zneklidňující melodické vyhrávky a sóla, zezadu pak vše jistí Damyenova nekompromisní bicí artilerie, která s kytarovou sekcí naprosto ukázkově spolupracuje, a výsledek téhle symbiózy je vážně parádní. A byla by ostuda, kdybych zapomněl vyzdvihnout Fenrisův parádní vokál, který je nejen řádně chorobný, ale také se v něm skrývá tolik nezbytná naléhavost, díky níž “Manifesto” opět získává na atraktivitě.

Všechno na sebe řadě naprosto plynule navazuje, všechno je tam, kam to patří, a celek působí velmi uceleně a komplexně. Nerad bych ale vzbudil dojem, že je “Manifesto” geniální opus v každém směru, to zase ne. Aby bylo učiněno zadost jakémusi náznaku objektivity, je třeba zmínit, že ne o každé vteřině alba platí vše výše řečené, ale i ten řekněme slabší matroš je pořád dost dobrý a hlavně ztrácí prakticky jen v kontrastu s tím opravdu skvělým, co je ho na desce k nalezení. Můžu jmenovat skladby “Legion” nebo “Manifesto”, což jsou opravdu velice zdařilé vály, a musím jmenovat čtyřku “Let the World Burn”, což už je bez přehánění hymna jak hovado. I ostatní skladby však nabízejí hromadu parádních momentů, a kdykoli si člověk řekne, že tohle ho zrovna moc nebaví, tak se hned vzápětí vynoří pasáž, která opět nasadí vysokou laťku a dotyčného posluchače řádně podrtí.

Northern Plague se zkrátka podařilo i s minimem zkušeností dát dohromady desku, která musí bezpodmínečně potěšit každého death metalového příznivce. Dílko je to sice relativně prosté, ale jak známo, v jednoduchosti je síla, a když se to skloubí se schopností napsat bezprecedentně dobrý materiál, který funguje jak v reálném čase, tak jako celek, najednou tu máme až nečekaně silnou desku, jež ani při čtyřicetiminutové stopáži nenudí a naopak člověka nutí přemýšlet, jaký nářez to musí být naživo, když už takhle ze sluchátek “Manifesto” zabíjí dost obstojně. Přiznám se, že jsem se zprvu trochu obával, jestli název desky nebude oproti jejímu hudebnímu obsahu příliš sebejistý, ale kdepak. “Manifesto” dělá svému jménu čest a je to skutečná manifestace potenciálu, který se v Northern Plague skrývá. Když o tom tak přemýšlím, dlouho jsem neslyšel povedenější žánrovku, a to si bezesporu zaslouží náležitě ohodnotit, takže silných sedm a půl bodu je rozhodně na místě.

Další názory:

Víceméně nemohu udělat nic jiného, než jen souhlasit s tím, co už ve své recenzi napsal kolega nade mnou. Ve výsledku sice z “Manifesto” nejsem až tak moc nadšený, ale to nic nemění na tom, že jinak se pod jeho text opravdu mohu jenom podepsat. Ačkoliv Northern Plague na “Manifesto” formálně debutují, rozhodně nezní jako nějací amatéřští cucáci, právě naopak – z desky je suverénnost a jistota v kramflecích cítit na sto honů, kapela má evidentně naprosto jasno v tom, co chce hrát, jak to chce hrát a jak dosáhnout toho, aby tak ten výsledek opravdu zněl. Což je super – osobně mi je totiž vážně sympatické, když se skupina nežene po půl roce fungování ihned do studia zvěčnit první snůšku jakýs takýs nápadů, ale vydrží pár roků, nechá nápady zrát, nasbírá zkušenosti a pak přijde s debutem na úrovni “Manifesto”, tedy deskou vyzrálou a rozhodně kvalitní, byť třeba ne stylově objevnou nebo originální. Tenhle neduh – jenž je asi tím jediným, co se Northern Plague dá opravdu vyčítat – je ovšem v dostatečné míře vyvážen parádním tahem na bránu (jak se říká, prostě to má koule), dospělostí materiálu a v neposlední řadě rovněž uvěřitelností. Nikdo netvrdí, že to je majstrštyk, jaký jste ještě nikdy neslyšeli, ale zcela jistě jde o poctivou, povedenou a zábavnou fošnu. Pro fandy death metalu doporučeno a pro fandy polského death metalu skoro povinnost.
H.

Recenze

71TonMan – 71TonMan

Napsat komentář
71TonMan - 71TonMan
Země: Polsko
Žánr: sludge / doom / stoner metal
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Bacon Bomb
03. Dr. Psycho
04. Cyborg Jesus
05. Face Fuckin’ Machine
06. 71TonMan

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
71TonMan

Polská pětice s nicneříkajícím jménem 71TonMan, jejíž členové se skrývají za iniciály, takže sestava ve složení J.W., T.G., M.Z., J.J. a K.J. neřekne nikomu nic víc než samotné jméno kapely, se na svém debutovém eponymním albu “71TonMan” zhlédla v heavy metalové historii založené na tíživých kytarových plochách a opatrné rytmice, která v žádném případě nikam nespěchá. Přestože se 71TonMan schovávají za škatulkami doom či sludge metal, tak vězte, že tohle je album na míru ušité fanouškům starých Black Sabbath a jim podobným partám, které kdysi psaly hudební historii těžkého a hlavně utahaného kovu.

Papírově to nezní vůbec špatně, protože 71TonMan předkládají na ploše čtyřiceti minut pomalou, ale vážně pomalou fúzi stoner/sludge/doom (a kdovíčeho všeho ještě) metalu lehce říznutého s hrubým nelidským řevem zpěváka J.J., což je zajímavá kombinace, která mi už sama o sobě slibovala poměrně zajímavý posluchačský zážitek. Avšak “71TonMan” je bohužel přesně ten příklad, kdy ne všechno, co vypadá teoreticky dobře, je podobně zajímavé i v reálu. Neříkám, že jejich první počin je hudební omyl, ovšem je fakt, že do dobré nahrávky má poměrně dost daleko. Důvody se nabízejí samy. Přestože má album velmi dřevní atmosféru starých nahrávek, čemuž dopomáhá i poměrně chrastivé nazvučení ve stylu garážové zkušebny, tak si nemůžu pomoct, ale hudebně už to tak taková sláva není a můžete se připravit na množství hudebně nezajímavých nápadů, které spolu dohromady nefungují, čímž působí “71TonMan” strašně chaoticky. A to i přes příjemnou stopáž, kdy máte už po třech skladbách pocit jednotvárné a nepřekvapivé desky, kterou si třikrát, čtyřikrát se zájmem poslechnete a tím veškerý zájem o další bližší seznámení odpadá. Alespoň takhle to já s “71TonMan” měl. Jednotlivé písně se potulují někde kolem sedmiminutové stopáže, která značí, že tohle nebude na jeden poslech, ale jakmile se musím nutit, abych si na desce našel nějaké zajímavé pasáže a záchytné body, tak je něco špatně.

A “71TonMan” špatné je. Kdybych musel, tak bych pod nátlakem dokázal vybrat písně, jež nejsou vyloženě marné, ale ani dvojice slušných “Dr. Psycho” a “Face Fuckin’ Machine” nezachrání výsledný dojem, který je díky velmi vatovitému a natahovanému obsahu opravdu mocný. “Dr. Psycho” v mých očích nepropadla snad jen díky velmi tíživému a naléhavému rytmu, do nějž nelidským hlasem řve J.J., jenž vytváří až depresivně blackovou atmosféru, nicméně i tak tahle minimalistická skladba na osmiminutovou stopáž prostě nemá, a kdyby se zkrátila někam na slušných pět minut, vůbec by to nebylo na škodu. “Face Fuckin’ Machine” je jediným (relativně) svižnějším songem, takže už jen z toho titulu vyčnívá a stává jakýmsi vítaným ozvláštněním jinak hudebně neškodné nahrávky, která si tak nějak plyne svým tempem bez zájmu, jestli se posluchač baví, či nikoli. Hodně mě ve “Face Fuckin’ Machine” zaujal dřevní vokál J.J., jenž se zde orientuje směrem zemitějšího stoner metalového chráplaku. Naopak, za nejhorší songy považuji dvojici “Cyborg Jesus” a “71TonMan”, kdy hlavně druhá jmenovaná je se svou dvanáctiminutovou hrací dobou takřka vražedná, protože krom záhadných zvuků v pozadí, díky nimž zní docela tajemně a zádumčivě, není jednoduchý, dokola se opakující riff nic, co by mě dokázalo udržet v pozoru po celou dobu. Bohužel byl prostor vyhrazený pro zajímavý moment umístěn až na samý konec, kdy se po krátkém zvolnění s mluveným slovem spustí nemilosrdná sypačka, jejíž konec nepropustná kytarová hradba. Tohle je jedna z těch pasáží, kterými album strádá a díky jejichž absenci se nedá hovořit o silné desce s nábojem.

Je to docela škoda, protože po nedávno hodnocených Obscure Sphinx jsem čekal, že se mi do rukou dostal další sludge metalový klenot z končin našich severních sousedů, ale 71TonMan jsou přesným opakem toho, jak by taková deska měla znít. Tam, kde repetitivní plochy kytarových riffů a vazbení z povzdálí mají v posluchači vzbuzovat napětí, budí “71TonMan” touhu dívat se na “časomíru” přehrávače, kdy už bude konec. Možná to z převážně laděného textu vypadá, že tohle album je krávovina bez špetky sebekritiky, kdy se nahrála každá blbost, co chlapy napadla, což samozřejmě není, protože i přes výše uvedené uznávám, že zpočátku se deska dala úplně v pohodě sjet do konce, ale po několika málo posleších se prostě dostaví nuda, která je v případě takhle pomalé, skoro až minimalistické nahrávky nebezpečná v míře dvojnásobné.

Minirecenze

Obscure Sphinx – Void Mother

Napsat komentář
Obscure Sphinx - Void Mother
Země: Polsko
Žánr: sludge / post-metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Možná, že na první pohled jsou polští Obscure Sphinx poměrně nenápadnou skupinou, ale jejich druhá deska “Void Mother” je tak extrémně silná, že rozhodně má na to, aby své autory takřka okamžitě vystřelila do první ligy alternativních kytarových žánrů – třeba ne do první ligy co do věhlasu, ale určitě minimálně co do kvality, protože “Void Mother” je po všech stránkách jednoduše excelentní nahrávka. Je tvrdá, nekompromisní, chytrá, atmosférická, perfektně vystavěná, působivá, uhrančivá, nápaditá, neotřelá…

Obscure Sphinx dokážou v rámci svých skladeb vystavět velký tlak, který posluchače téměř nenechá vydechnout – s výjimkou několika meziher “Velorio”, “Meredith” a “Void”, v nichž Poláci znatelně zvolní, ale to jen proto, aby následná hradba riffů, mohutné rytmiky a expresivního projevu zpěvačky Wielebny byla ještě drtivější. Ale i v jejím rámci Obscure Sphinx přicházejí s obrovským kvantem úžasných a působivých momentů, někdy dokonce až na hranici progresivního metalu, nikdy nejsou nudní nebo monotónní, ani když některé pasáže nechávají postupně růst opakováním jednoho motivu. Ať Obscure Sphinx přijdou s čímkoliv, vychází jim to všechno na jedničku.

Ačkoliv slabý není žádný kus a hned od úvodní “Lunar Caustic” začnou Obscure Sphinx v plné síle dávkovat to, kvůli čemu se “Void Mother” nebojím nazvat excelentní deskou, největší třešničkou na dortu se pro mě osobně staly dvě nejdelší kompozice nahrávky, tedy třetí “Waiting for the Bodies Down the River”, která po deseti minutách vygraduje do téměř geniálního finále, a závěrečný čtvrthodinový opus “The Presence of Goddess” s množstvím bez přehánění fenomenálních momentů.

Dost často v recenzích nadávám na to, že je album moc dlouhé, že ta která kapela nemá na to, aby utáhla hodinu a víc hrací doby. “Void Mother” je deska, jež trvá téměř 70 minut, ale nenudí z toho ani vteřina, všechno zde má své místo a smysl. Obscure Sphinx je naopak kapela, která si víc jak hodinovou délku dovolit může a je to naprostá bomba.

Druhý pohled (Kaša):

Nemůžu než souhlasit s kolegou a jeho tvrzením, že ačkoli je “Void Mother” polských Obscure Sphinx počin poměrně nenápadný, tak o to větší překvapení se po jeho poslechu dostaví. Teprve druhý výtvor této stále ještě relativně mladé party, je totiž opravdu vyzrálým hudebním dílem, na němž se extrémní metalové momenty nechávají unášet post-metalovými plochami, jež jsou plné zádumčivě zasněné atmosféry.

I přes delší stopáž, díky níž byl první poslech relativně chaotickou záležitostí, kdy jsem se pořádně nemohl zorientovat, co že se mi to Obscure Sphinx vlastně snaží říct, jsem musel po čase uznat, že všechny skladby mají své pevně stanovené místo a jen velmi obtížně se hledají kousky, jež by zbytku nestačily. Od kratších meziher typu “Velorio”, přes utahané řežby jako “Feverish”, až po rozmáchlé kompozice, z nichž zejména závěrečná “The Presence of Goddess” je bez přehánění téměř geniální, to všechno dohromady funguje naprosto přirozeným způsobem, což je asi největší devízou celé desky. Semknutost.

Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak ty nejdelší skladby jsou zároveň těmi nejlepšími. Způsob, jakým si Obscure Sphinx hrají s budováním atmosféry, která nepůsobí vůbec prvoplánově, je velmi funkční a já se kolikrát jen divil, jak dokáží z mála vytěžit maximum (“Nasciturus”). Aby to však neznělo tak, že kratší kusy stojí za starou bačkoru, tak třeba zmíněná “Feverish”, v níž zpěvačka Wielebna zní ve vypjatějších okamžicích jako týrané zvíře, nebo post-rockovější “Decimation” se skoro-blackovým vokálem jsou důkazem hudební rozmanitosti, kde se od jednotlivých nálad přechází k druhým s neuvěřitelnou bravurou.

“Void Mother” je jednoduše velmi příjemná, přitom však temná, agresivní, komplexní a nenudící deska, u níž se bez přehánění dají strávit hodiny denně, což nelze zdaleka říct o všech obdobných počinech, takže minimálně za to si Obscure Sphinx budu pamatovat. Lepší 8/10.

Minirecenze

Crystal Viper – Possession

Napsat komentář
Crystal Viper - Possession
Země: Polsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.12.2013
Label: AFM Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polští Crystal Viper jsou jednou z těch kapel, u nichž už tak nějak předem víte, co od jejich nového alba dostanete. Až doposud parta okolo zpěvačky Marty Gabriel, jejíž rockový chraplák patří k tomu nejzajímavějšímu, co muzika Crystal Viper nabízí, produkovala absolutně čistokrevný heavy metal v naprosto klasickém duchu, kde není moc prostoru pro nějaká překvapení. Šlapavé hitovky, chytlavé refrény a jedeme. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že na rozdíl od spousty podobně zaměřených formací je tohle opětovné oživování toho, co bylo již dávno a již mnohokrát řečeno, v podání Crystal Viper docela zábavné a nějakým způsobem opravdu sympatické… snad proto, že zrovna jim to člověk tak nějak nemá problém věřit.

Ačkoliv obal novinky “Possession” znamená značnou změnu oproti přebalům minulých desek, po hudební stránce si Crystal Viper pořád jedou to svoje. Když si to album pustíte, zůstane ve vás pocit, že jste právě slyšeli ryzí heavy metalovou nahrávku, na čemž nic nezmění ani sem tam nějaká vsuvka nebo příspěvky hostujících zpěváků Harryho Conklina z Jag Panzer a Satan’s Host ve “Fight Evil with Evil” (ačkoliv je pravda, že zrovna jeho dvě sloky ten song příjemně oživují) a Sataniaca z Desaster v “Julia Is Possessed”, jehož jsem na první dva, tři poslechy v podstatě ani nepostřehl, přestože by člověk řekl, že řvoun z black/thrash metalové kultovky bude jako host na heavy metalovém albu jak pěst na oko.

I když pár solidních hitovek se na “Possession” jistě urodilo (osobně mě baví pomalejší “Why Can’t You Listen?” s dost dobrým refrénem, odsýpající “You Will Die You Will Burn” nebo i obě už zmiňované “Julia Is Possessed” a “Fight Evil with Evil”) a kapele to pořád šlape, minulá fošna “Crimen Excepta” mi přišla ještě o kus zábavnější. I tak je ale “Possession” ve výsledku povedenou packou, jež sice nepřináší nic nového pod sluncem, ale žádného fanouška toho “základního” metalového subžánru zklamat nemůže ani v nejmenším.

Recenze

Mord’A’Stigmata – Ansia

Komentáře: 2
Mord'A'Stigmata - Ansia
Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.10.2013
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Inkaust
02. Shattered Vertebrae of the Zodiac
03. Pregressed
04. Praefatio pro defunctis
05. Ansia

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mord’A’Stigmata

Nějakých dejme tomu třicet roků nazpět to nebyla žádná brnkačka založit kapelu, tudíž jich také bylo docela málo. S rozvojem technologií se hudební scéna dostala do stavu, když si v podstatě kdokoliv z nás může založit kapelu a začít dělat muziku u sebe doma v obýváku a teď hned, což se vlastně do jisté míry i děje. Jak už to tak bývá, to s sebou nese jistá pro i proti, přičemž jedním z těch proti je i to, že dnes po světě běhají doslova statisíce kapel, mezi nimiž se nachází jak spousta dobrých, tak i spousta hnoje, jehož existence vzhledem ke kvalitě opodstatněná opravdu není. Tento obrovský počet skupin však zákonitě znamená také to, že obyčejný posluchač, jako jsem například já, zdaleka nemůže znát úplně všechny kapely, které by znát chtěl. Jistě to znáte sami – jsou formace, na jejichž poslech se chystáte už dlouhou dobu, ale pořád se k tomu ne a ne dokopat. Stejně tak jsem si docela jistý, že snad všichni jsme někdy zažili i případ, že jsme se k poslechu nějaké takové kapely jednou za uherský rok konečně dokopali a pak jsme museli na adresu sebe sama utrousit nějaký ten kvalitní vulgarismus (řekněme, že pro názornost tam mohl zaznít třeba kokot), že jsme tuhle bandu nezkusili dříve, protože nás ta muzika posadila na místa, kde záda ztrácejí své dobré jméno a stávají se prdelí. A přesně do téhle sorty pro mě osobně spadají – mimo jiné – rovněž Poláci Mord’A’Stigmata…

Mord’A’Stigmata je skupina, jejíž jméno jsem svého času poprvé zachytil už s dlouhohrajícím debutem “Überrealistic”, ale k nějakému seznámení nakonec nedošlo a opět jsem na ně trochu pozapomněl. Podruhé ke mně Mord’A’Stigmata připluli s druhou deskou “Antimatter”, ovšem ani zde jsem se tak nějak neukecal k poslechu, nicméně jsem Poláky aspoň zařadil na svůj takřka nekonečný seznam (řádově stovky jmen) toho, co bych si někdy v budoucnu rád poslechl. Vzhledem k tomu, že položky seznamu stále přibývají, ale neubývají, je asi zřejmé, že než ta budoucnost pro Mord’A’Stigmata přišla, pánové mezitím stihli vytvořit a vydat třetí řadovou nahrávku s názvem “Ansia”, která se nakonec stala onou vyvolenou, s níž jsem se konečně odhodlal podívat se kapele na zoubek. A co si budeme povídat… už někdy po první, druhém poslechu začali vzduchem lítat výše zmiňovaní kokoti, jelikož to album je jednoduše excelentní…

Pokud byste chtěli popis muziky Mord’A’Stigmata co do kvalitativní stránky, řekl bych, že se jedná o muzikou natolik skvělou, že si Poláci rozhodně nezasloužili, aby je takový starý blb jako já přehlížel tak dlouho. Tohle vám toho jistě příliš mnoho neobjasnilo, takže nakonec stejně skončíme u obligátního popisu hudby co do žánrů… jenže když tak o tom přemýšlím, vlastně ani to vám toho zas tolik nenapoví. Kdybychom totiž chtěli Mord’A’Stigmata zařadit do nějakého stylového šuplíčku, bez nějakého většího přemýšlení by skončili v avantgardním black metalu. Jak je ale známo, zrovna tenhle žánr patří k těm, v jejichž rámci lze operovat s tak velikým množstvím výrazových prostředků, že člověk mnohdy ani netuší, co si má pod tím pojmem představit. Když se řekne, že nějaká kapela hraje třeba oldschool thrash, hned jste doma a dokážete si alespoň částečně představit, jak to bude znít; když se ale řekne avantgardní black metal může to být… vlastně skoro cokoliv.

Tak tedy přestaneme kecat o žánrech a pustíme se do toho, co tvoří konkrétně Mord’A’Stigmata. A v tom je právě ten fór, protože podobné záležitosti většinou nejdou dost dobře popsat ani tímhle způsobem, což je přesně náš případ. Tedy, za předpokladu, že se nechceme uchýlit k částečně abstraktním adjektivům, která vám sice možná řeknou, že je “Ansia” úžasná, nápaditá, výborná, výtečná a pestrá deska, ale už se neuráčí vám říct, proč tomu tak je a jakým způsobem toho bylo docíleno.

Jestli v tom zatím máte guláš a jen kroutíte hlavou nad tím, jaká je tahle recenze sračka (když už jsme tu měli prdel, musíme mít i sračku – ty dva pojmy patří k sobě, to dá rozum), vůbec to nevadí, zkusíme to znovu, ještě jednou a pomaleji. Mord’A’Stigmata je polská skupina, která hraje avantgardní black metal a docela nedávno vydala své třetí album s názvem “Ansia”, kvůli němuž jsem se tu dnes, milí přátele, sešli. Kapela na něm nabízí pět skladeb o celkové délce 47 minut, což asi napovídá, že se bude jednat o delší kusy – a tak tomu také je, tedy s výjimkou závěrečného outra “Ansia”, jež čítá dvě a půl minuty. Další tři položky docela hravě přesahují hranici deseti minut a hrací doba posledního nezmíněného se pak zastavila na osmi minutách. To jsou časy, které už není úplně lehké utáhnout a smysluplně naplnit takovým způsobem, aby to posluchače dokázalo bavit a udrželo jej v napětí. Jak se ovšem záhy ukáže, zrovna Mord’A’Stigmata patří k těm, jimž se to daří. Jejich kompozice jsou členité, inteligentně budované, nachází se v nich spousta zvratů, kapela si umí se svým posluchačem hrát a umí v něm vzbudit zvědavost, jak to bude pokračovat a co ukrývají další minuty. Zajímavé je však to, že Mord’A’Stigmata tak činí za pomoci relativně konvenčních prostředků – ačkoliv jsme se výše bavili o avantgardním black metalu, Poláci neprodukují nějaké brutální krkolomné kejkle a psí kusy. Nad základní výbavu metalové kapely u Mord’A’Stigmata přebývá pouze syntezátor, jenž ale hraje spíše okrajovou a doplňkovou roli jako občasné problesknutí v podobě ambientních zvuků.

Mord'A'Stigmata - Ansia

Hlavní hvězdou “Ansia” jsou totiž jednoznačně kytary. Samozřejmě, rytmika je rovněž povedená a maximálně účelná, obzvláště bicí dokážou v některých pomalejších a skoro až rituálních pasážích hodně zaujmout, vokál je rovněž povedený a nezřídka dost variabilní, nicméně to jsou právě kytary, na nichž album stojí… opravdu jen stojí, nikoliv padá. Static a Golem XIV, jak zní umělecké pseudonymy obou kytaristů, totiž se svými nástroji kouzlí jeden excelentní moment za druhým. Některým skupinám nechybí skvělé nápady, které vyčnívají nad zbytek alba, až je ten “zbytek” vlastně jen čekáním na to, až přijde ten váš oblíbený moment… na “Ansia” ten “zbytek” ale v podstatě není a kytary vlastně přinášejí jenom ty skvělé nápady… které ale nad ničím nevyčnívají, protože u Mord’A’Stigmata je standard sypat z rukávů jenom výtečné věci. Když jsem výše zmiňoval, že je “Ansia” nápaditou nahrávku, narážel jsem tím především právě na kytary. Nechci vzbudit dojem, že zbytek Mord’A’Stigmata jen dělá křoví, protože tak to určitě není, ale pořád platí, že to jsou právě kytarové linky, co mě na tom albu baví nejvíce.

Dál už se není moc o čem bavit, protože už snad ze všeho výše řečeného dostatečně vyplynulo, že Mord’A’Stigmata natočili bez přehánění excelentní počin, který si zaslouží vysokou známku a hlavně si zaslouží, aby jej člověk vydatně poslouchal. Dost často se říkává, že polská metalová scéna aktuálně patří v rámci undergroundu k těm nejsilnějším – a desky jako “Ansia” jenom potvrzují, že to nebude rčení, které jen tak spadlo z nebe bez důvodu.

Další názory:

Black metalová alba mají často zcela jedinečnou, těžkou a neproniknutelnou atmosféru. Jsou neurvalá a monotónní. Když to celé doplníte do deseti a více minutových skladeb trochou experimentování, máte jasný recept na posluchačsky zcela nepřívětivou desku. O “Ansia” lze prohlásit vše z dříve zmíněného, ale přesto je její poslech překvapivě snadný. To je první, co mě na albu zarazilo: oblíbil jsem si mnohé žánrově spřízněné desky, až doteď mě však žádná z nich nezačala bavit již při prvním poslechu. “Ansia” je však album rozmanité, které navíc nemá prakticky žádné slabší místo. Delší monolitní plochy elegantně doplňují drobné vstupy elektroniky, black metalový kvapík občas uvolní místo mnohem pomalejším tempům. Deska nemá žádný jasný vrchol, stejně jako mezi nástroji žádný nevyčnívá nad jiný. Svým způsobem jde tak o velice uhlazenou desku, která přesto zůstává věrná svým black metalovým kořenům. Paradox až na půdu.
Zajus

Recenze

Non Opus Dei / Morowe – Dziwki dwie

Napsat komentář
Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2013
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
I. Non Opus Dei
01. Dziwki dwie
02. Kres hańby
03. Szaleniec, głupiec, opętany

II. Morowe
04. Obustronne oczy patrzą
05. Kat kota
06. Czyj to głos?

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy Non Opus Dei:
facebook / bandcamp

Odkazy Morowe:
web

K recenzi poskytl:
Non Opus Dei

Split alba jsou taková svým způsobem trochu prapodivná kategorie nosičů a vlastně existuje hned několik různých důvodů, z jakých splitka vznikají. Hned na ráně je třeba přátelství nebo i personální spřízněnost mezi zúčastněnými kapelami, kterou muzikanti chtějí nějakým způsobem deklarovat i veřejně, tak proč ne společným nosičem. Nezřídka se objevují i splity, kdy známější kapela pomáhá té méně známé ke zviditelnění… jsou třeba kultovní black metalové formace, které mají na milión splitek s no-name smečkami… kult to nebolí, hodí na to nějakou demo verzi nebo zapadlou archiválii, která se jinde nedá použít, a split je na světě. Další kategorií splity jsou spíš kompilačky klidně i o 50 kapelách, což frčí hlavně grindcoru a pro mě osobně je to ten nejmíň pochopitelný a nejzbytečnější druh split alb. Naopak za ten nejzajímavější považuji případ, kdy se kapely spojí z uměleckého hlediska a na společný nosič zpracují daný koncept – a už je víceméně jedno, zdali každá skupina odvypráví část příběhu, nebo dané téma každá formace ukáže z trochu jiného pohledu. Tak jako tak jde o záležitost, v níž smysl opravdu vidím. A právě do této sorty spadá rovněž počin s názvem “Dziwki dwie”, na němž se potkávají dvě polské kapely Non Opus Dei a Morowe…

Tím známějším účastníkem splitu jsou bezesporu Non Opus Dei, kteří fungují již od druhé poloviny 90. let a na kontě mají pěkných pár alb, z nichž to poslední se jmenovalo “Eternal Circle” a vyšlo v září 2010 (jen tak mimochodem, ve vysloveně nádherném CD i LP vydání), přičemž tři skladby, s nimiž Non Opus Dei přicházejí na “Dziwki dwie”, jsou první novým materiálem právě od této desky. Zato historie kolegů z Morowe je o poznání kratší, jelikož skupina má na kontě doposud jen jednu nahrávku “Piekło.Labirynty.Diabły”, ale ani v tomto případě se nejedná o žádné zelenáče, jelikož členové kapely se rekrutují z mnoha jiných zavedených formací (namátkou Furia, Massemord, Cssaba, Strandhogg, Night of the World a další). Snad i díky tomu nebyla zmiňovaná debutová placka žádným amatérským počinem, ale naopak vyzrálou záležitostí, jež před třemi lety musela nadchnout snad každého příznivce avantgardněji laděného black metalu. Dlouhohrající pokračování by ovšem mělo vyjít už v lednu pod jednoduchým názvem “S”…

Jak již bylo zmíněno, “Dziwki dwie” stojí na jednotném konceptu, který obě přítomné formace uchopily po svém. Jistě vás napadne, o čem ten koncept tedy pojednává – na to asi není úplně jednoznačná odpověď, nebo možná i je, ale spíš by ji nejlépe zodpověděli členové obou kapel, nicméně se pokusím v rychlosti nastínit svojí vlastní interpretaci. Jestli se mi vše podařilo správně pochopit, středobodem “Dziwki dwie” by měl být souboj mezi neutuchajícím pokrokem a pohodlným zpátečnictvím, mezi progresí a stagnací. Dva naprosto odlišné a opačné ideové směry – odtud také “Dvě děvky”, jak zní název překlad názvu “Dziwki dwie”. Ale jak bylo řečeno, samozřejmě je možné, že jsem to pobral trochu špatně…

“One, two – two whores waiting for you.
Three, four – which one will you go for?”

Nyní už ovšem k samotné hudbě. Posluchači, kteří jsou obeznámeni s předcházející tvorbou obou přítomných formací, asi nemůžou být překvapeni rozdíly, které jsou mezi oběma polovinami “Dziwki dwie” zcela jasně slyšitelné hned na první poslech. Non Opus Dei nabízejí o poznání agresivnější, rychlejší a přímočařejší black metal s poměrně znatelným nádechem death metalu. Když ovšem říkám, že jde o přímočařejší black metal, je nutné jedním dechem dodat, že tomu tak je pouze v porovnání s Morowe, protože z obecného hlediska je i muzika Non Opus Dei dost nápaditá a ani omylem se nejedná o nějakou bezhlavou hoblovačku. Kapela se rozhodně nebojí svou muziku zajímavě ozvláštňovat, nechybí (na black metal) relativní technická náročnost, změny tempa, spousta povedených vyhrávek. I přes onu zmiňovanou agresi, která je asi tím hlavním, co si člověk z poloviny Non Opus Dei odnese po prvním poslechu, tomu nechybí velký počet melodií. Z čeho tedy ten pocit agrese pramení? Podle mého názoru především z rytmiky, která je hodně zběsilá; bubeník Gonzo do svého nástroje řeže opravdu kvalitně a všechny skladby vyloženě žene kupředu. Ovšem ani zbylí členové nezůstávají pozadu a každý z nich si někdy urve díl pozornosti – vždy však logicky a přirozeně v rámci celku

Musím říct, že ačkoliv pro mě Non Opus Dei nejsou neznámou a některé jejich desky znám (netvrdím ovšem, že všechny do jedné), přesto mi z nějakého důvodu trvalo docela dlouho, než jsem se do jejich třech písní dostal, jakkoliv jsem již od začátku cítil, že v tom je kvalita a spousta skvělých momentů. Možná v tom hrálo roli i to, že Non Opus Dei ve všech třech skladbách v poměrně vysokém tempu střídají velké množství motivů, mnohdy vás skoro ani nenechají nějakou pasáž trochu vstřebat a už tam sypou další. Nic z toho samozřejmě není negativum, Non Opus Dei prostě takhle hrají, a byť mě to třeba na “Eternal Circle” oslovilo rychleji a asi i s větší razancí (snad i díky tomu, že šlo o nahrávku čistě o Non Opus Dei a jejich muzika se zde “nemlátila” s Morowe), i zde je to výtečné, stačí tomu jen dát trochu čas, než se člověk začne orientovat.

A jak jsou na tom Morowe? Jestli Non Opus Dei nabídli přesně dle očekávání tu brutálnější polovinu “Dziwki dwie”, část Morowe je přesně dle toho samého očekávání avantgardnější a co do rychlosti umírněnější. A přestože právě na jejich příspěvek jsem se obzvláště těšil, neboť “Piekło.Labirynty.Diabły” byla (vlastně stále je) vážně excelentní fošna, kterou stále s obrovskou radostí tu a tam protočím, ani zde nebyl zpočátku účinek přítomných skladeb tak velký jako v případě vlastního dlouhohrajícího počinu. Avšak i tady se nakonec ukázalo, že jednoduše bylo nutné dát hudbě trochu času, aby si sedla, a pak už z toho také začala vylézat ta uhrančivost, jakou s naprostou suverénností vládlo “Piekło.Labirynty.Diabły”. V případě “Dziwki dwie” je asi nejvíce cítit v prostřední a také nejdelší “Kat kota” se spoustou extrémně skvělých momentů – a zcela po právu se tak právě tento song stal mým osobním vrcholem celého splitu, byť třeba výtečná táhlá melodie, která se proplétá celou druhou polovinou “Obustronne oczy patrzą” nebo našlapaný závěr “Dziwki dwie” od Non Opus Dei také ani omylem nejsou k zahození.

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie

Musím se přiznat, že po nějakých dvou, třech posleších jsem si pomyslel cosi o tom, že jsem od “Dziwki dwie” čekal asi trochu víc, ale nakonec ten počin moc příjemně vyrostl, a přestože je na první pohled tvořen dvěma dost nesourodými polovinami, ve výsledku drží pohromadě a baví. Stručně řečeno – další vysoce kvalitní nahrávka z vysoce kvalitní polské black metalové scény.

Další názory:

Nejsem žádným znalcem black metalu, ale i tak tuším, že polská black metalová scéna bude v Evropě patřit mezi nejsilnější. Není proto divu, že když se spojí ke společnému EP dvě z nejznámějších tamních kapel, půjde přinejmenším o zajímavou záležitost. K poslechu “Dzwiki dwie” jsem přistupoval s obstojnou znalostí tvorby Morowe, ovšem o Non Opus Dei jsem do té doby vždy slyšel jen od redakčních kolegů. Nejvíce mě tak překvapila veliká rozdílnost mezi oběma kapelami, a to jak v jejich hudebním směřování, tak v jeho výsledku. Přímý přístup Non Opus Dei se totiž z mého pohledu kompletně míjí účinkem. Během tří skladeb jen těžko identifikuji nějaký zajímavější moment. Nelze sice mluvit o bezhlavém nářezu, ovšem ke složitější hudbě mají Non Opus Dei daleko. Jako spása tak působí následné tři skladby Morowe. Ty jsou inteligentní, nápadité a navíc rozmanité. Black metal používají jako podklad pro výlety do dalších žánrů a lze je tak snadno označit za progresivní. Morowe své kolegy překonávají rozdílem třídy, jejich tři skladby jsou možná i lepší než ty z povedeného alba “Piekło.Labirynty.Diabły”. Pokud však budu hodnotit split jako celek, musím jít se známkou níž, než kdybych mohl Morowe hodnotit odděleně.
Zajus

Minirecenze

Cultes des Ghoules – Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts

Napsat komentář
Cultes des Ghoules - Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.1.2013
Label: Under the Sign of Garazel Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy: –

Tak se přiznejte, kolik z vás někdy slyšelo o kapele Cultes des Ghoules… no, moc vás tedy není, ale to vůbec nevadí, protože od toho je tu tenhle text, abyste se dozvěděli o jedné z nejlepších black metalových desek letošního roku, protože přesně tím – minimálně tedy pro mě osobně – opus s názvem “Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” je.

Recept je vlastně docela jednoduchý, jak se ovšem ukáže, maximálně funkční. Ve své podstatě jde jenom o hodinu dost podzemního black metalu, navíc jen na ploše pouhých pěti písní, tudíž je asi zřejmé, že nepůjde o úplně lehce vstřebatelnou záležitost. Takhle řečeno to asi nezní jako něco, z čeho by si měl člověk okamžitě ucáknout do trenýrek, ale jakmile si “Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” pustíte, už během prvního poslechu by vám mělo dojít, proč si tahle deska zaslouží hodnocení 9/10. Cultes des Ghoules totiž na albu stvořili kurevsky hutnou atmosféru, která člověka nemilosrdně pohltí a nepustí jej, dokud neodezní poslední tón. Všechny skladby jsou nacpané excelentními momenty a ohromně silnými nápady, díky nimž hodinová délka není vůbec přehnaná, ale naopak naprosto odpovídající. Když poslouchám kusy jako “The Devil Intimate”, “The Passion of a Sorceress” nebo “Vintage Black Magic” (obzvláště tahle je absolutní skvost!), tak si říkám, že to je přesně ono, přesně takhle si představuji, že by měl znít současný black metalový underground. Zničující atmosféra, okultismus, zlo, podzemí, stále čistokrevná podoba žánru bez jakýchkoliv příměsí, ale v podání, které má svůj vlastní ksicht.

“Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” možná není deska, kterou zná nějak hodně lidí, není to album, o němž by se nějak zvlášť mluvilo nebo psalo, je to black metal vyloženě pro fajnšmekry. Ale to, jak moc se o téhle nahrávce (ne)mluví, nemá žádný vliv na její kvalitu, která je extrémně vysoko. Pro mě osobně Cultes des Ghoules natočili jednu z prozatím nejsilnějších věcí na poli letošního black metalu.

Recenze

Exlibris – Humagination

Komentáře: 2
Exlibris - Humagination
Země: Polsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Follow the Light
02. Hellphoria
03. Astral Geometry
04. Of Fire and Thunde
05. Elemental
06. Left Behind
07. Dreamcraft
08. Another Day
09. Illumina
10. The Arrival
11. All Guts, No Glory
12. The Curtain Falls

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Jsou inspirující alba, o kterých se recenze píšou samy. A pak jsou taková, která člověka něčím znechucují natolik, že se ke své tvůrčí povinnosti vůbec nemůže dokopat a šéfredaktor ho pak musí o dílo uhánět a nervovat se s ním. Jistě jste uhodli, že novinka od polských Exlibris je ten druhý případ. Závazkům je však třeba dostát, takže tento text s jistou dávkou sebezapření nakonec vzniká…

Pětičlenná skupina pod hlavičkou Metal Mind Productions je na světě už desátý rok a “Humagination” je jejím druhé album. Přiložený promo leták tvrdí, že “kombinují energii tradičního heavy metalu a hard rocku s melodickými pasážemi a komplexními aranžmá” (v originále: “melodic hooks and complex arrangements” – možná to překládám trošku neobratně). Já nějak nevím, podle mě je to prostě power metal. Ne teda ten tzv. “generic” plný syntetizovaných klávesových melodií a ultra-rychlých kytar, možná je to celé střihnuto heavy metalovými vlivy, ale ve finále je to zkrátka ze všeho nejvíc power metal. Dále je slibováno “ideální album, které by mohlo oslovit fanoušky Dream Theater, Iron Maiden a Masterplan“.

No, někde nastal error, protože mě teda album neoslovilo ani v nejmenším. Masterplan jsem sice doteď znal jen podle jména, ale pár věcí jsem namátkou vyzkoušel a ano, líbily se mi, ale všechny byly o parník jinde oproti tomu, co předvádějí kolegové z Varšavy. O tom, že by albem nějak zvlášť rezonovali Iron Maiden nebo Dream Theater, mi také není nic známo.

Problém “Humagination” totiž je, že jím nerezonuje vůbec nic. Nebo to přinejmenším nejsou ty správné vibrace, které by rozechvívaly mě. V úvodu jsem použil slovo “znechucují”. To není tak úplně přesné. Tahle deska je pro mě ve skutečnosti především “nijaká”. Nebaví mě, takže se nemám nad čím rozplývat a nemám důvod chtít si ji znova pouštět. Na druhou stranu není ani tak špatná, abych se mohl rozepsat o tom, jak a v čem je špatná. Ona není. Vše je odehráno a odzpíváno s vervou a nasazením, nástroje jsou zvládnuté dobře, zvuk je zmixovaný velmi pěkně. Ale nahrávce nějak chybí duše. Chybí jí schopnost něčím mě zaujmout mezi desítkami a stovkami dalších hudebních děl a sdělit mi: “To jsem já! To mě si chceš pustit znova!” Což je bohužel dost podstatný problém.

Jako příklad vezmu skladbu “Hellphoria”. Tomu songu se nedá upřít drive, nedá se upřít, že Chris Sokolowski (který se ke kapele přidal až počátkem roku poté, co původní zpěvák Marcin Maliszewski, mimochodem někdejší vítěz jedné polské talentové pěvecké soutěže, musel ukončit své angažmá) je vokalista na svém místě, ale zapamatovat si ji déle než do doznění posledního riffu? Nemožné, aspoň pro mě. A tak to jde skladbu po skladbě. Jedinou výjimkou tvoří desátá “The Arrival”. Balada jak z pera Tobiase Sammeta (zpěv mi ho dokonce docela připomíná) mě jediná dokázala přeci jen trochu oslovit. Ale to je trochu málo na 55 minut.

Jak jsem řekl – základní problém není, že by “Humagination” bylo o nějaké extra špatné hudbě. Problém je, že je o hudbě, které chybí jakékoliv výraznější prvky, pročež si ji nemůžu oblíbit. Zároveň ale nechci přehnaně a nespravedlivě hanit řemeslně dobrou práci, která je z alba slyšet. Mé hodnocení tak sice není zrovna oslnivé, ale ani nikterak neatakuje historické rekordy ve spodních patrech. Zkrátka takový šedý průměr…

Recenze

Leash Eye – Hard Truckin’ Rock

Napsat komentář
Leash Eye - Hard Truckin' Rock
Země: Polsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Fight the Monster
02. Me & Mr. Beam
03. The Nightmare Ain’t Over
04. Passing Lane Blues
05. S.B.F. Anthem
06. Been Too Long
07. The Drag
08. On the Run
09. Twice Betrayed
10. The Age ov Kosmotaur
11. The Song About Drinkin’, Smokin’, Rollin’, Rockin’ and Basically Doin’ It All Wrong
12. Never Enough

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Leash Eye, to je pětičlenná hard rocková parta z Varšavy. Původní sestava, ze které od roku 1996 do dnešních dnů vydrželi kytarista Arkadiusz “Opath” Gruszka a basák Marek “Marecki” Kowalski, se dala dohromady za účelem kráčení ve šlépějích grungových legend ražení Pearl Jam či Alice in Chains. S příchodem Sebastiana “Sebba” Pańczyka v roce 2003 se však styl změnil a kapela se počala profilovat jako hard rocková s převažujícím vlivem tzv. jižanského rocku a s patrnými prvky stoner metalu.

Jejich debutové full-length album “V.E.N.I.” vyšlo až v roce 2009, je tedy vidět, že kapela poměrně dlouhou dobu zrála, na rozdíl od řady jiných moderních kapel, které mnohdy začnou chrlit nahrávky sotva stihne zaschnout inkoust na pomyslné zakládací smlouvě. Přizvali si na to posilu z Riverside, klávesistu Michała Łapaje, který vystřihl varhanní party. Deska slavila úspěch a kapela se rozjela. O dva roky později a už s vlastním klávesákem Piotorem “Volkanem” Sikorou přišlo pokračování s názvem “V.I.D.I.” (produkováno člověkem, jenž jinak obstarává Behemoth). Leash Eye si rychle našli v Polsku fanoušky a ještě před vydáním alba v létě se po vítězství v patřičných anketách představili na Sonisphere festivalu a drandili reprezentovat polský metal do Wackenu. Nejsou to tedy žádní vyjukaní nazdárci. Abych dokončil představování a nemohl být nařčen z ignorování části ansámblu, od roku 2005 za ně bubnuje Łukasz “Konar” Konarski. A tato grupa pro nás tedy nachystala už třetí exkurz do své hudební kuchyně.

Album se v rozporu s předchozími názvy nejmenuje “V.I.C.I.”, nýbrž “Hard Truckin’ Rock”. Důvod odklonu od počínající tradice jsem v přiloženém promo letáku ani na webu nenašel (ani vysvětlení, proč se předchozí dvě jmenují tak, jak se jmenují). Kamion na obalu se každopádně vyvedl, já mám pro tyhle americké trucky slabost, škoda, že je u nás člověk skoro nevidí. Při prvním kontaktu s hudbou se ovšem dostavila jistá dávka rozčarování.

Skoro určitě za to nemůže kapela samotná, jen jsem zkrátka čekal něco jiného. Minule se kolega H. divil, kde jsem sebral v hudbě Running Wild atmosféru americké dálnice. Vysvětlit to neumím, maximálně nabídnout k poslechu a zhodnocení song, jako je “Adventure Highway”. Toto bych si tak nějak představoval. A Leash Eye takoví zkrátka nejsou. Ovšem s více poslechy a hlubším zamyšlením se to pomalu začalo dávat větší smysl a dostavilo se pozvolna zjištění, že chybná není hudba, ale má očekávání.

Myslím, že ze všeho nejvíc mi vadí zpěvákův hlas. Ale to je věc čistě subjektivní, za kterou chudák nemůže, pročež by bylo krajně nespravedlivé shazovat jeho jinak kvalitní výkon. Vokál je to totiž zvučný a pevný, angličtina netahá za uši nějakým nehorázným přízvukem, ba naopak, a do žánrové škatulky se zcela bezpečně vejde taky. Ale nemůžu si pomoct, po bok mých vokálních oblíbenců se zkrátka Sebba nezařadil. To se mi prostě občas stane, nemůžu například vystát Roberta Kodyma, racionální základ to nemá žádný.

Co bez debat vyniká, to je kytara. Riffy vážně stojí za to, obzvlášť ten, který lemuje “The Nightmare Ain’t Over” si mě získal. Opath to má pevně v ruce po celou dobu, navíc zvuk jeho instrumentu je krásně čistý. Zvuková stránka se vůbec povedla, pochvala producentovi. Kytara paráda, v několika pasážích dostane prostor pro krátké sólo i basa, když se člověk soustředí na bicí, jde krásně rozlišit jednotlivé údery, není to žádná jednolitá hluková masa, jak to občas bývá. A překvapivě to platí i pro mou aktuálně chabou zvukovou sestavu zvící dvou repráčků připojených k notebooku. Je to zkrátka zmasterováno parádně, na úrovni kapely, která nakukuje do světa a už hrála na jednom pódiu s Iron Maiden a dalšími legendami.

Jediná má výtka se týká kláves – kdybych si nepřečetl, že kapela hráče na černo-bílé klapky angažuje, tak bych to asi z výsledku nepoznal, protože pasáží, které by na to ukazovaly, není zas tak moc. Teda abych nekecal, jsou tam – například skočná jedenáctá skladba, kde krom toho příležitostně zazní také hostující housličky a potom netradiční baladicky pojatý poslední song, kde se linou skutečně krásné klávesové melodie, ale nějak mě v první chvíli ani nenapadlo, že to někdo musel odehrát a že ten někdo je navíc stálý člen kapely. Je to možná trochu škoda, když už je v lineupu, jenomže pak tu máme opačné extrémy, kdy kvůli hyperaktivnímu klávesákovi nemá co na práci kytarista (zdravíme jednu nejmenovanou symphonic metalovou sestavu z Finska), což by v tomhle případě bylo mnohem horší.

Když o tom tak přemýšlím, asi si nevyberu nějakou vyloženě oblíbený kousek. Hodně se mi líbí poslední “Never Enough”, ale to je věc pojatá oproti zbytku servírovanému v předchozích 40 minutách stopáže tak zvláštně a jinak, jako by na album snad ani vůbec nepatřila. Přímo z ní čiší stoner metalové pojetí, skoro už na pomezí nějakého pochmurného doomu, zatímco na zbytku alba převládá rychlejší a veselejší hard rockové, či chcete-li southern rockové pojetí. Když už o tomhle kousku mluvím, nenechte se zmást 12 minutami délky, vlastní song trvá jen asi šest, pak je přes čtyři minuty ticho a pak oblíbený “bonus pro trpělivé”, který už ale ničím neoslní.

Ačkoliv jsem ještě nedávno tvrdil, že to radši ani nechci hodnotit, nakonec jsem si k “Hard Truckin’ Rock” cestu přeci jen našel, i když jisté averze k Sebbově vokálu jsem se zbavit nedokázal. Ve výsledku ale můžu prohlásit album za povedené a rád ho ocením solidními 7 a půl puntíky. Tolik na mě zase nezapůsobilo, abych šel s hodnocením výš, dávat méně by nebylo fér vůči předvedenému výkonu všech zúčastněných.