Archiv štítku: pop

Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Lupe Fiasco – Drogas Light

Lupe Fiasco - Drogas Light

Země: USA
Žánr: pop rap
Datum vydání: 10.2.2017
Label: 1st & 15

Tracklist:
01. Dopamine Lit
02. NGL
03. Promise
04. Made in the USA
05. Jump
06. City of the Year
07. High (Interlude)
08. Tranquilo
09. Kill
10. Law
11. Pick Up the Phone
12. It’s Not Design
13. Wild Child
14. More Than My Heart

Hrací doba: 60:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.

Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.

Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.

Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.

Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.

Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.

Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.

„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.


Foxygen – Hang

Foxygen - Hang

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Jagjaguwar

Tracklist:
01. Follow the Leader
02. Avalon
03. Mrs. Adams
04. America
05. On Lankershim
06. Upon a Hill
07. Trauma
08. Rise Up

Hrací doba: 32:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kreativita je věc zákeřná. Můžete složit kapelu ze samých technicky zdatných hudebníků, ale pokud alespoň jeden z nich není kreativní, nepochybně bude jejich hudba bezduchá a nezajímavá (viz djent). Naopak se může stát, že bude hudebník kreativní natolik, že i přes veškerou snahu jeho tvorbu nedokáže ocenit nikdo kromě jeho samotného (viz hromada zapomenutých, samozvaných a nikým nepochopených géniů). Pokud tedy chcete tvořit hudbu, která za něco stojí, musíte se v první řadě pohybovat někde v poměrně úzkém pásmu, kdy kreativity je dost na zaujetí posluchače a zároveň jí není tolik, aby ho odpudila.

Většina dobrých hudebníků pragmaticky (a logicky) tedy vyjde z něčeho obvyklého, ať už je to konkrétní žánr či styl jiného muzikanta, a modifikují ho natolik, že se stane jejich vlastním. Foxygen na to jdou ovšem úplně jinak. Dalo by se říci, že nového či alespoň modifikovaného na „Hang“ moc nenaleznete, přesto jde o album bezpochyby kreativní.

Ne, neprotiřečím si a ani jsem se nezamotal do vlastních úvah. Na „Hang“ totiž není originální ani tak jeho obsah, jako spíš propojení jednotlivých dílků. Každá minuta „Hang“ vám bude totiž připomínat některou z hudebních legend, nebude to ovšem stále ta samá legenda, bude to spíše destilát z toho nejvýznamnějšího, co v populární hudbě vzniklo od 60. do 80. let. Foxygen se rozhodli vzdát poctu svým idolům tím, že vytvořili místy téměř dokonalou imitaci toho, jak by tito hudebníci zněli, pokud by dnes ještě žili a vytvořili jedno společné dílo.

Přestože bych se rád vyhnul jmenování jednotlivců, kteří Foxygen inspirovali nejvíce, tři jména vyplouvají na povrch opakovaně a pomohou nám uchopit, v jakém rámci se „Hang“ pohybuje. V první řadě je zde David Bowie, jeho esence je prostoupena téměř každou skladbou. Není to však inteligentní David Bowie z období „Heroes“ ani depresivní David Bowie„Blackstar“, je to excentrický, rozmanitý a chytlavý David Bowie z období „Hunky Dory“ či „Ziggyho Stardusta“. Druhým dílkem do skládačky je pak švédská legenda ABBA, místy doplněná vlivem The Beatles z vrcholného období.

Kreativní je právě to, jak Foxygen tyto rozdílné interprety (a mnohé další) spojili do soudržného celku a jak elegantně přecházejí mezi různými styly i náladami. Tomu napomáhá i bohatá instrumentace, v níž hraje klíčovou roli velkolepý pětatřicetičlenný orchestr s širokou škálou nástrojů (obsahuje mimo jiné tři hráče na lesní roh či tři tenorsaxofonisty) a perfektně čistý zvuk, v němž ony více než tři desítky hudebníků bezvadně vyniknou. A nebudu lhát, někdy je to ohromný úspěch, jako třeba v úvodní „Follow the Leader“, která je jednoduše velkolepá, pozitivní a ohromně chytlavá. „Mrs. Adams“ je zase dojemná a velkolepá trochu jiným, o něco emotivnějším způsobem. Jindy se ale trochu chytám za hlavu, protože Foxygen svůj bezpochyby opravdový talent užívají k něčemu, co mi vůbec nevoní. Jako třeba když v „Avalon“ kombinují atmosféru kabaretu s refrénem jak vytaženým z některého z alb již zmíněné ABBY. Ještě horší je to, když jejich produkce překročí onu hranici mezi vkusným a nevkusným, což se děje hned několikrát třeba v „America“ (vkusné jsou většinou instrumentální úseky) či v připitomnělé „Rise Up“, jež působí jako zhudebněná příručka osobního rozvoje.

Většinou jsou však skladby někde na pomezí mezi dobrým a špatným a díky rozmanitosti dokáží hranici překročit tam a zpátky klidně několikrát. Vše dohromady způsobuje, že album se zdá být mnohem delší, než ve skutečnosti je, a jeho pouhých třicet minut působí přinejmenším dvojnásobně. To je dobře i špatně, neboť se toho děje hodně a opravdu je to vše elegantně pospojované, kompozice jdou téměř bez výjimky odněkud někam a netočí se bludně v kruhu. Za provedení tedy autorské dvojici Sam France a Jonathan Rado dávám jedničku s hvězdičkou. Problém však je, jak už to tak bývá, někde jinde. Foxygen totiž našli správnou odpověď, dali si záležet, aby byla čitelně napsaná a pro jistotu ji dvakrát podtrhli. Vůbec je však nenapadlo, že na otázku „jak dostat Bowieho, ABBU, The Beatles, pětatřicet hudebníků a tři dekády hudby na jednu krátkou desku“, by bylo asi lepší vůbec neodpovídat.


Robbie Williams – The Heavy Entertainment Show

Robbie Williams - The Heavy Entertainment Show

Země: Velká Británie
Žánr: pop
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Heavy Entertainment Show
02. Party Like a Russian
03. Mixed Signals
04. Love My Life
05. Motherfucker
06. Bruce Lee
07. Sensitive
08. David’s Song
09. Pretty Woman
10. Hotel Crazy
11. Sensational

Hrací doba: 39:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Robbie Williams bezesporu patří mezi nejvýraznější osobnosti britského popu uplynulých dvaceti let. Od doby, kdy způsobil malé ostrovní šílenství se svou kapelou Take That, uplynuly více než dvě dekády a během té doby si prošel klasickou cestu popstar, takže zažil jak chvíle, kdy se pohyboval v hvězdných výšinách, tak pád o několik pater dolů na okraj zájmu širokého hudebního obecenstva. Záměrně netvrdím, že se dostal na samé dno, protože si myslím, že zas až tak své dříve získané pozice nevyklidil, ale pryč jsou doby, kdy se jeho alba dala označit za skvělá nebo přinejmenším velmi povedená. A tuto situaci se loni snažila napravit jeho další řadová placka „The Heavy Entertainment Show“.

Nakolik se Robbiemu podařil plnohodnotný návrat, ještě necháme chvilku stranou, ale řekněme si na rovinu, že posledních pár desek nebyly žádné šlágry. Doby „I’ve Been Expecting You“ či „Sing When You’re Winning“ a „Escapology“, což jsou všechno počiny z přelomu milénia, jsou dávno pryč, protože posledních několik alb bych označil v rámci jeho diskografie za vcelku obyčejná a ničím nevyčnívající. Dokonce i kontroverzní „Rudebox“, které rád nemám, je v tomto ohledu výraznější nahrávkou, na niž se alespoň nezapomíná. Na druhou stranu, z „Reality Killed the Video Star“ a „Take the Crown“ si vybavím maximálně první dva singly a tím to končí. A říkám to navzdory faktu, že mám Robbieho rád a jeho nová alba si vždycky s chutí poslechnu.

Bohužel s „The Heavy Entertainment Show“ se toho od minula příliš nezměnilo, a přestože se jedná o desku, která se pod kůži díky většímu množství hitů dostává rychleji, celkový výsledek je nevyrovnaný. Přechází se od naprostých hovadin k velmi povedeným skladbám, při nichž si říkám, že starý dobrý Robbie je zase zpět. Hodně jsem si sliboval od návratu ke spolupráci s Guyem Chambersem, jenž má na starosti spoustu starších hitovek, nicméně nelze říct, že by kusy s jeho autorským vkladem patřily k vrcholům „The Heavy Entertainment Show“, takže i to pověstné kouzlo spolupráce dvojice WilliamsChambers už není zdaleka to, co bývalo. Za vše mluví singlová hovadina jménem „Party Like a Russian“ s nasamplovanou ruskou melodií z baletu na motivy Romea a Julie.

Když už jsem nakousl ty slabší momenty, je nutné zmínit úvodní nevýraznou titulku „The Heavy Entertainment Show“, jíž schází energie starších tutovek a pořádný odpich, aby mohla album slušně nakopnout. Úspěšně zapadne elektroničtější „Sensitive“ s funky houpavým rytmem a předposlední „Hotel Crazy“ naopak se swingovým feelingem, díky kterému ji chápu spíš jako zbytek z předchozí „Swing Both Ways“. Tedy abych byl přesný, tak minimálně svou kvalitou k tomuto svádí. „Pretty Woman“ na první poslech působí rozverně a energicky, ale do hlavy jsem ji prostě a jednoduše nedostal.

Naopak se hodně vyvedla rytmicky úderná „Bruce Lee“, na níž se mi líbí košatý refrén s ženským sborem v pozadí. Jedním z nejvýraznějších momentů je třetí „Mixed Signals“ z pera zaoceánských rockerů The Killers (ti si na albu ve své skladbě zahráli), kterou Robbie táhne svým vypjatým vokálem vzhůru. Vážně povedená věc se silným hitovým potenciálem. Totéž by se dalo říci i o prvoplánové rádiovce „Love My Life“, jež v přímém souboji poráží další baladu „David’s Song“. Jasně, je to kýč jako prase, ale přesto jsem si ji postupně oblíbil natolik, že s ní nemám žádný problém a občas jsem se přistihl, že si ji bez jakéhokoli studu pobrukuji.

Další z vrcholů se skrývá za „Motherfucker“, kterou táhne Robbie od začátku do konce na svém charisma. Tohle je jeden z momentů, kdy mi do sebe zapadaly všechny aspekty dané kompozice, takže od povedeného textu a skvělé vokální až po příjemně aranžérsky košaté pozadí „Motherfucker“ nemá chybu.

Přestože nelze popřít, že by „The Heavy Entertainment Show“ jako celek bylo dostatečně barvité, tak to v tomto případě nestačí a právě onou zdánlivou snahou zaujmout tak nějak všechny si podřezává větev pod nohama. V porovnání s třemi předchozími počiny je to rozhodně krok, z nějž po dlouhé době cítím z Robbieho sebejistotu, ale k veskrze povedenému dojmu mu nějaká ta vata pořád přebývá. Pro fanoušky tohoto britského showmana se však jedná o povinnost, s níž budou jistě spokojeni. Já to vidím jen na lehčí nadprůměr.


Lady Gaga – Joanne

Lady Gaga - Joanne

Země: USA
Žánr: pop / indie pop / rock
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Streamline / Interscope Records

Tracklist:
01. Diamond Heart
02. A-Yo
03. Joanne
04. John Wayne
05. Dancin’ in Circles
06. Perfect Illusion
07. Million Reasons
08. Sinner’s Prayer
09. Come to Mama
10. Hey Girl [feat. Florence Welch]
11. Angel Down

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolil bych si říct, že existoval moment, kdy byla Lady Gaga největší hudebním interpretem na světě. Její hity kralovaly hitparádám, prestižní časopis Forbes ji označil jako nejmocnější ženu planety a její kariéra byla na vrcholu. Ale jak známo, z vrcholu existuje cesta už jen jedním směrem – dolů – a právě po ní Lady Gaga dle všeho nyní jede.

Výrazný pokles prodejů byl vidět již na minulém albu „Artpop“, jehož úspěch byl optikou undergroundových kapel stále astronomický, ale oproti „The Fame“ a „Born This Way“ vykazoval řádově menší počet udaných kopií. V tomto neblahém trendu pak pokračuje i novinka „Joanne“, jejíž prodeje jsou opět citelně slabší. Ale všechno je relativní – stále to stačilo na první místo v žebříčku Billboard, díky čemuž se Lady Gaga stala první ženou aktuální dekády, které se podařilo vystoupat na vrchol amerického žebříčku prodejnosti se čtyřmi alby (počítá se tam i kolaborační počin „Cheek to Cheek“ se zpěvákem Tonym Bennettem). To by se sice mohlo zdát jako stále dobrý výsledek, ale i přesto „Joanne“ přináší razantní změny…

Tak trochu se mi zdá, jako by si Lady Gaga klesající popularitu postupem času začala sama uvědomovat, a tak se rozhodla asi k tomu nejlepšímu kroku, jaký mohla udělat: Nesnažit se zopakovat ohromný úspěch svých prvních dvou desek a tvořit další megahity typu „Poker Face“ či „Born This Way“; namísto dalšího tanečně-popového výplachu radši zkusit hrát skutečnou hudbu. Asi jen těžko lze polemizovat o tom, že by snad Lady Gaga postrádala nějaký talent, tudíž mně to zní jako dobrý nápad, pokud se konečně rozhodla přestat jej utápět ve vodách čistokrevné mainstreamové komerce a podívat se na popový žánr z trochu smysluplnějšího hlediska. Zlehka to naznačilo už „Artpop“, byť nešlo o tak drastický odklon od dřívějšího soundu, a samozřejmě také „Cheek to Cheek“, ale to zase nebyla klasická sólová deska. „Joanne“ přerod dokonává a tomuto směřování ostatně odpovídá i její tematický obsah, který je tentokrát zjevně mnohem osobnější než v minulosti.

Hlavním důvodem, proč jsem se na „Joanne“ vlastně docela i těšil, byl první singl „Perfect Illusion“, který je prostě skvělý. Už tehdy jsem si říkal, že pokud se nahrávka ponese v takovém duchu celá, pak by to mohlo být hodně dobré. Ale na druhou stranu, úplně jsem to neočekával, ostatně i vzhledem k tématu se dalo předpokládat, že dojde na nějaké srdceryvné balady a že půjde o poněkud rozmanitější počin. A takový předpoklad „Joanne“ splňuje – a nyní můžeme polemizovat, jestli je to plus nebo mínus.

„Joanne“ určitě obsahuje několik parádních písniček. Již jmenovaná „Perfect Illusion“ je výborná a dokazuje, že stále lze vymyslet chytlavou skladbu s jednoduchou strukturou sloka-refrén, aniž by se jednalo o křečovitou rádoby hitovost s tupými řvoucími synťáky. Podobně mě baví i dvojice „Diamond Heart“ a „John Wayne“, které se nesou na obdobné vlně z toho pohledu, že jde opět o sympaticky chytlavé, nikoliv však podbízivé věci, přesto mají obě trochu jinou náladu. Právě tuhle trojici bych bez váhání pasoval na to nejlepší, co „Joanne“ nabízí.

Dál už to až taková sláva není, ale pár relativně povedených kousků se stále najde. Docela příjemná je „Sinner’s Prayer“ s výrazným country nádechem a vcelku hezkým refrénem. „Dancin‘ in Circles“ bezchybná není a jeden její motiv bych si asi odpustil, ale většina písničky mě vlastně baví. Trochu nesvůj jsem naopak z „A-Yo“, u níž jsem se stále nedokázal rozhodnout, jestli je dobrá nebo špatná. Má svoje momenty, v rámci sympatické variability nahrávky lze ocenit surfrockovou kytaru, ale některé jiné pasáže mě zrovna neberou. Nicméně vzhledem k tomu, že se „A-Yo“ nachází na začátku alba hned na druhé pozici, kdy je posluchač ještě čerstvý, tak se to dá. Naopak třeba předposlední „Hey Girl“, v níž si zahostovala Florence WelchFlorence + The Machine, mě vůbec nebaví, přestože se rusovlasá diva podílela i na skladatelské stránce. Vyjma jednoho slušného syntezátorového motivu je totiž docela prázdná věc.

Deska se samozřejmě nevyhnula ani obligátnímu zástupu balad. Snad jedinou snesitelnou z nich je titulní „Joanne“, kterou zachraňují jemné perkuse a povedený refrén, v němž Lady Gaga ukazuje, že zpívat umí. Naopak „Million Reasons“ je navzdory ucházejícímu refrénu a jemné gradaci strašně nudná a taková „Come to Mama“ mě vyloženě sere a nezachrání ji ani skutečnost, že jsem ji do odstavce věnovaného hlavně baladám zařadil trochu nepřesně. Finální „Angel Down“ už je nevýrazná zívačka – opět platí, že nějaký vedlejší motiv by stál za rozvinutí, ale celkový dojem není nijak dobrý.

Mohlo by se zdát, že bilance není nijak závratně dobrá – vždyť z jedenácti písní jsou zde jen tři skutečně povedené. Na druhou stranu, stále je zde několik záležitostí, jichž si lze na „Joanne“ cenit. Předně je to posun Lady Gaga do mnohem sympatičtější a nápaditější polohy, než jak ji posluchači znali doposud (a to říkám jako člověk, jemuž se líbí i některé starší mainstreamové věci). V návaznosti na to lze zmínit velkou rozmanitost „Joanne“, protože onen posun se netýká pouze odklonu od tanečního popu – na novince totiž na sebe Lady Gaga neklade jasné žánrové mantinely, díky čemuž se „Joanne“ hudebně pohybuje od indie popu přes rockové rytmy až po country, v jedné skladbě lze mluvit i o ethno feelingu.

Tím spíš mi přijde škoda, že je „Joanne“ nahrávkou, kde stále hraje hlavní roli zpěv. Lady Gaga zde sice dokazuje, že skutečně je zpěvačkou, jež umí předat emoce, zajímavě pracovat s hlasem a utáhnout píseň, nikoliv jen producentským věšákem na šaty, který se bez autotune neobejde, přesto by mi subjektivně dával větší smysl důraz spíše na instrumentální stránku. Mnohé songy třeba nejsou dokonalé a bezchybné, ale většina z nich včetně těch nudnějších obsahují aspoň jeden motiv, na němž by se případně dalo stavět. Což znamená, že skladatelský potenciál tu jistě je, a právě tady bych osobně viděl cestu. Pokud je „Joanne“ prvotním vykročením do nové éry, jež bude zde naznačený výraz rozvíjet a kvalitativně růst, pak je to jenom dobře, byť se k aktuálnímu počinu s výjimkou tří kousků vracet nebudu.


Norah Jones – Day Breaks

Norah Jones - Day Breaks

Země: USA
Žánr: pop / jazz
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Blue Note Records

Tracklist:
01. Burn
02. Tragedy
03. Flipside
04. It’s a Wonderful Time for Love
05. And Then There Was You
06. Don’t Be Denied
07. Day Breaks
08. Peace
09. Once I Had a Laugh
10. Sleeping Wild
11. Carry On
12. Fleurette Africaine (African Flower)

Hrací doba: 48:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože ve volných chvílích poslouchám převážně desky, jež přesně spadají do primárního zaměření našeho webu, tak je fajn jednou za čas vypnout a odpočinout si od burácejících kytar a drtící rytmiky. Tedy alespoň já to takto mám, a i když se nabízí hudební styly metalové hudbě příbuznější, u nichž bych onen odpočinek našel zajisté taky, tak pro mě je již dlouhá léta synonymem pro hudební oddech tvorba Norah Jones, pro níž mám strašnou slabost.

Tahle rodačka z Texasu v roce 2002 vylétla jako raketa a její debutové album „Come Away with Me“ mělo ve všech ohledech ohromný úspěch. Od prodejů, které se pohybují někde na úrovni 26 milionů nosičů, přes pět cen Grammy, jež si Norah za svůj debut tentýž rok odnesla, až po přijetí hudební kritikou je toto album, které jí bude už navždy předkládáno jako základní srovnávací laťka kvality. Jazzem nasáklý melancholický pop, jenž stál na klavírní virtuozitě sympatické zpěvačky a jejím sametově jemném hlase, se vymykal trendům a toho se Norah drží dosud. Na své osobitosti si vybudovala kariéru, v rámci které se nebála pravidelně experimentovat.

Následující desky se tak postupně odvracely od úspěšného modelu „Come Away with Me“ a Norah se zaměřila spíše na kytaru a od jazz-popu si přičichla k folku, country, rocku i blues, ovšem i přesto byl její vklad jasně rozpoznatelný. Alba „Feels Like Home“ či „The Fall“ sice byla jiná, avšak neméně kvalitní. A nyní, 14 let od vydání debutu, přišel čas, aby se pomyslný kruh uzavřel. Navzdory faktu, že si Jones během své aktivní hudební kariéry nedopřála žádnou souvislou pauzu a své nahrávky vydává v pravidelných rozestupech, tak je její šestá řadová placka „Day Breaks“ obecně považována za návratovou. Ten návrat je samozřejmě hudební, protože po letech experimentů přišel pro Norah čas usednou zpět za piáno, kde jí to sluší nejvíc, oprostila se od country a folkových vlivů a nahrála své nejjazzovější album.

Hudební náplň na „Day Breaks“ tvoří celkem tucet skladeb, z nichž devítka je autorským dílem Norah a tyto doplňuje trojice předělávek. Hrací doba se zastavila na necelých 50 minutách, což je tak akorát, aby se nezačala dostavovat dřímota. Kdybych měl „Day Breaks“ nějak charakterizovat, tak nejjednodušší by bylo zařadit jej někam mezi popovou hudbu a moderní jazz, přičemž ten melancholický pop samozřejmě převládá. Nejedná se o mainstreamovou záležitost nasáklou trendovými postupy. „Day Breaks“ je deska zasněná, pomalá, ale nenudí, což je její hlavní předností. Je aranžérsky barvitá, a přestože i z reklamního hlediska sází na opětovné spojení Norah Jones a piána, tak oproti debutu je mnohem pestřejší.

Za onou barvitostí nestojí jen hlavní představitelka, ale taky plejáda hostů, jež si na albu zahrála. Ti jsou především z řad jazzových hudebníků, které ve většině případech neznám, takže vás nebudu zatěžovat jmény. Nicméně abych to nějak kulantně shrnul, na své si přijdou příznivci klasických nástrojů, takže mimo houslí, violy či kontrabasu je možné slyšet dechy, jež jsou zastoupené saxofonem, pozounem a trubkou. I díky onomu pestrému obsazení je radost „Day Breaks“ poslouchat hezky do sluchátek a užívat si harmonii a všechny vrstvy schované za líbivým vokálem. Ten je ve výsledném mixu lehce zastřený a v písních jako „Burn“, „Don’t Be Denied“ nebo „Sleeping Wild“ dokresluje barovou atmosféru první poloviny minulého století.

Drtivá většina hrací doby „Day Breaks“ je tvořena baladickým materiálem, díky čemuž se může zdát zejména druhá polovina lehce monotónní, s čímž jsem měl zpočátku problém, ale jakmile si člověk objeví ty své záchytné body, tak původní nedůvěra je pryč. Oněch záchytných bodů je na nahrávce dostatek, přičemž mně se z druhé poloviny okamžitě vybaví nádherná smyčcová melodie v titulní „Day Breaks“, dechy v „Once I Had a Laugh“ či klavírní linka závěrečné „Fleurette Africaine (African Flower)“. Samotná Norah zazáří hlavně v singlové „Carry On“, což je díky jejímu charismatu asi nejsilnější věc desky. Do paměti se rychle vtiskne taky další singl „Flipside“, ovšem v tomto případě je to díky svižnému tempu, které je oproti pomalejším písním v první polovině skvělým zpestřením. A ty hammondy v pozadí, paráda. Nejrockovější položka alba rozhodně vybočuje a o to více upozorňuje na svůj silný hitový potenciál.

Norah Jones

O vyrovnanosti „Day Breaks“ svědčí mimo jiné lehkost, s níž do celku zapadly výše zmíněné covery. Nejzajímavější je dvojice „Peace“ od Horace Silvera a finální „Fleurette Africaine (African Flower)“ od Dukea Ellingtona. Ty dodávají celku největší množství jazzové atmosféry a mezi autorsky původní kompozice „It’s a Wonderful Time for Love“ nebo „Burn“ se hodí bez problémů. „Don’t Be Denied“ od Neila Younga se rovněž povedla. Norah si ji upravila k obrazu svému a zanechala stranou původní rockovou atmosféru, síly zmíněných dvou předělávek z vod klasického jazzu však nedosahuje.

Na „Day Breaks“ je zřejmé, že Norah Jones se rozhodla uspokojit fanoušky svých prvních alb, kde ještě nebylo ke slyšení toliko rozličných vlivů. Pro mě, jakožto pro člověka, jenž k hudbě Norah Jones přičichl právě přes debut „Come Away With Me“, který dosud poslouchám velmi často, je „Day Breaks“ příjemným překvapením tohoto podzimu. Překvapením, které mi ještě nějakou chvíli v přehrávači rozhodně vydrží, protože tomu sametovému hlasu a upřímné atmosféře prostě a jednoduše nemůžu odolat.


Psy – Chiljip Psy-da

Psy - Chiljip Psy-da
Země: Jižní Korea
Žánr: k-pop
Datum vydání: 1.12.2015
Label: KT Music / YG Entertainment / School Boy Records / Republic Records

Tracklist:
01. Dance Jockey
02. I Remember You [feat. Zion.T]
03. Napal baji
04. Daddy [feat. CL]
05. Dream [feat. XIA]
06. ROCKnROLLbaby [feat. will.i.am]
07. The Day Will Come [feat. Jeon In-kwon]
08. Ahjussi Swag [feat. Gaeko]
09. Sing (Psy Mix) [with Ed Sheeran]

Hrací doba: 32:52

Odkazy:
facebook / twitter

Pokud se vás někdo zeptá, jestli znáte nějakého kořena, co si říká Psy, tak samozřejmě všichni budete vědět, o koho se jedná. Hvězda tohohle jihokorejského zpěváka na mezinárodním poli vyletěla takřka přes noc díky celosvětovému megahitu „Gangnam Style“, jenž vyšel v červenci 2012 a od listopadu téhož roku drží titul nejsledovanějšího videa na serveru YouTube vůbec. Nicméně, Psyho hudební historie se táhne mnohem dále do minulosti (svůj debut „Psy from the Psycho World!“ vydal už v roce 2001) a v Jižní Koreji se dokázal etablovat a slavit solidní úspěch dávno předtím, než přišel raketový start ke hvězdám po vydání „Gangam Style“.

Na druhou stranu, jak se dnes ukazuje, „Gangam Style“ byl typickým sezónním rychlokvašným hitem – možná v monstróznějším měřítku, než je běžné, ale ve své podstatě byla sláva tohoto singlu relativně pomíjivou módní záležitosti. Jeden čas se člověk pomalu bál jít i do krámu, aby tam na něj nějaký kretén nezačal řvát „Oppan Gangman style“, a dneska už je tahle vlna dávno pryč. Následující nealbové singly „Gentleman“ a „Hangover“ se ještě vezly na slávě svého předchůdce (přestože druhý jmenovaný byl ultimátní sračka, kterou ze žumpy nevytáhnul ani hostující Snoop Dogg) a dokonce si vzpomínám, že minimálně ten první svého času dokonce proletěl i na hlavních stránkách českého zpravodajství.

Jak se ale ukazuje, tři roky poté už je moc dlouhá doba, aby se šlo stále vézt na extrémním úspěchu jednoho singlu. Proč si to myslím? Inu, řekněte upřímně… kdo z vás zaregistroval, že Psy v prosinci pustil do světa nové, celkově již sedmé dlouhohrající album „Chiljip Psy-da“? Zdá se mi, že se Psy z pozice globálního trendu opět stahuje do postavení lokální hvězdičky ve své rodné zemi (byť obecně vzato jsou prodeje i po tomto „vyklizení pozic“ samozřejmě na číslech, o nichž si undergroundové kapely mohou jen nechat zdát), ale to jistě nebude překážkou k tomu, abychom se na novinku podívali…

Nebudu vás nijak lakovat, stejně jako vy všichni jsem také neměl sebemenšího tušení, že tenhle cápek vůbec existuje, dokud se neobjevil „Gangam Style“. A asi úplně stejně jako většina z vás, ani já neznám jeho starší tvorbu podrobněji a moje znalosti Psyho muziky se vesměs omezují jen na proklikání několika videoklipových singlů na YouTube.

Proč jsem si tedy pouštěl „Chiljip Psy-da“? Nevím… prostě proč ne? Přestože někdejší celosvětová posedlost „Gangam Style“ byla nesmírně otravná, přece jen se musí nechat, že v rámci takových těch přitroublých guilty pleasure hitovek jsou ty Psyho tracky relativně zábavné (ne všechny, ale obecně převažují ty, které jsou v pohodě). „Chiljip Psy-da“ jsem tedy do přehrávače hodil s tím, že jestli to bude mít půl hodiny a bude to nacpané podobnými hitovkami (mezi něž lze ostatně bez sebemenších problémů zařadit i oba aktuální singly „Daddy“ a „Napal baji“), tak by mohlo jít o nenáročné chvilkové pobavení, což někdy stačí, protože přece jen nejde točit jenom Darkspace každý den a 365 dnů v roce, že jo. Pokud byste ovšem o poslechu desku přemýšleli z podobného důvodu, pak vám radím, abyste to nedělali, protože byste tvrdě narazili – stejně jako jsem narazil i já. Z onoho předpokladu totiž „Chiljip Psy-da“ splňuje jen onu půlhodinovou stopáž…

Začněme nejdříve tím jediným, co je na „Chiljip Psy-da“ stravitelné, což jsou ty výše jmenované singly a navrch ještě úvodní track „Dance Jockey“. Když se totiž právě zmiňovaný song hned na začátku alba rozehraje, tak to vypadá, že nahrávka skutečně bude pokračovat tak, jak jsem očekával. Jedná se o další takovou tu hitůvku s chytlavým rytmem a zapamatovatelným refrénem. Jasně, ve své podstatě je to strašně hloupoučká hudba, ale na poměry komerčních rádií to není nic, co by člověka uráželo, a pokud člověk vypne mozek, dá se u toho vcelku slušně pobavit. Jestli půjde do světa i nějaký třetí singl z „Chiljip Psy-da“ (jakože časem asi půjde), pak bych osobně hádal, že tam pošlou právě tohle.

Podobným způsobem pak lze popsat i ty další dvě písničky, které se již singly opravdu staly. Asi nejpříjemnější z celé desky je nakonec „Napal baji“ s chytlavým, avšak naštěstí nevtíravým refrénem, vcelku pěknými slokami i pohodovými melodiemi. Samozřejmě, vedle nějaké skutečně hodnotné hudby to nemá sebemenší šanci obstát, ale jako nenáročná pohodovka – proč ne. Pilotní singl „Daddy“ sází na trochu prvoplánovitější rytmy, avšak naštěstí je to stále v normě. Sice bych se obešel bez dle mého názoru vcelku zbytečného zvolnění před refrénem, ale i s tím se dá nakonec žít. A když nic jiného, tak se musí nechat, že jak „Daddy“, tak i „Napal baji“ byly opětovně vybaveny zábavnými videoklipy, které Psy (a celý ten tým kolem něj) umí.

Tím ovšem výčet toho, co by dejme tomu stálo za slyšení, končí, protože zbytek „Chiljip Psy-da“ se na ose kvality pohybuje v intervalu „chce se mi blejt“ až po „už opravdu bleju“. Je tu hned několik nechutně podbízivých sraček v čele s „I Remember You“, jíž vládne tak slaďoučký refrének, že by se z toho posral i homosexuální růžový jednorožec. Ten refrén má na svědomí nějaký párek, jenž si říká Zion.T, což by prý podle Wikipedie měl být „jihokorejský hip-hopový umělec“. No, ten hip-hopový umělec zní, jako kdyby si na to zpívání zapomněl našroubovat koule, takže při prvním poslechu jsem fakt přemýšlel, jestli je to holka, anebo eunuch.

Na vlně nechutné rádiové demence ovšem pokračuje i baladická „Dream“, což je kýčovité přeslazené hovno, nebo „The Day Will Come“, což asi měla být taková ta hip-hopová klavírní balada (znáte to, jak každý rapující drsňák občas musí ukázat, že má i duši, a krutopřísně zarepuje jakože romantiku pro svoje bičis) a samozřejmě to dopadlo špatně. „Ahjussi Swag“ věští píčovinu už jen dle svého názvu a tento předpoklad se naplnil do puntíku. Jedná se o pokus o další rychlejší a hitovější track, ale tentokrát je výsledek hodně otravný, rapové sloky nějakého dalšího jihokorejského joudy jsou na pěst a to ještě nemluvím o tom, že jeden motiv songu fakt strašně nápadně připomíná „Just Lose It“ od Eminema.

Seznam toho špatného však stále nekončí, jelikož tu máme ještě poslední dvě věci, jež bych se nebál považovat za jakousi úlitbu západnímu publiku. Jak jinak si lze vysvětlit přítomnost někoho jako will.i.am„ROCKnROLLbaby“, díky němuž a také díky jehož autorskému podílu je z téhle věci dost cítit vliv takové té povrchní pseudo-hip-hopové diskošky ve stylu The Black Eyed Peas. Zajímavé je, že se will.i.am autorsky podílel i na „Daddy“, ale tam vliv jeho domovské formace není zas až tak citelný (asi jej přítomnost dalších šesti – fakt šesti! – spoluautorů trochu zkrotila). Poslední položkou tracklistu pak je Psyův remix písničky „Sing“ od Eda Sheerana, což je už vůbec naprostá zbytečnost. Nicméně se nedá tvrdit, že by její přítomnost desce nějak zásadně škodila, neboť je „Chiljip Psy-da“ fakt špatné už samo o sobě.

No, nebudeme si nic moc nalhávat – „Chiljip Psy-da“ je jednoduše blbé album. Jsou tu tři snesitelné songy, které fungují leda tak jako hodně, hodně nenáročná zábava, když potřebujete nějaký tříminutový výplach. Zbytek pak tvoří přehlídka neskutečně debilních tracků, jež by člověka otravovaly, i kdyby mu to pustily z rádia při nakupování v Kauflandu. A to, jak sami uznáte, je už hodně vysoký level hovadské hudby, když to má potenciál srát posluchače i tehdy, když se spíš zajímá o to, v jakém regálu mají ty brambůrky ve slevě…


Adele – 25

Adele - 25
Země: Velká Británie
Žánr: pop
Datum vydání: 20.11.2015
Label: XL Recordings

Tracklist:
01. Hello
02. Send My Love (to Your New Lover)
03. I Miss You
04. When We Were Young
05. Remedy
06. Water Under the Bridge
07. River Lea
08. Love in the Dark
09. Million Years Ago
10. All I Ask
11. Sweetest Devotion

Hrací doba: 48:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Od minulého „21“ sice uběhly jen čtyři roky, než anglické zpěvačce Adele vyšla novinka „25“, ale pocitově se zdálo, jako kdyby to bylo déle. Když totiž veleúspěšné „21“ přestalo být horkou novinkou, na album dosedla první vrstvička prachu a místo na výsluní zájmu dočasně přebrali jiní interpreti, nastalo docela regulérní ticho, během něhož se Adele stáhla do ústraní. Nějakou dobu o ní nebylo příliš slyšet a hladinu rozčeřila pouze skladba „Skyfall“, již zpěvačka napsala a natočila pro 23. filmovou bondovku téhož názvu.

Mohlo se zdát, že byla ona přestávka způsobena mateřstvím, protože v roce 2012 Adele porodila své první dítě, nicméně jak se později ukázalo, velkou roli v oné prodlevě před vydáním „25“ hrál i tvůrčí blok. Nakonec ale vše dopadlo dobře a Adele novinku přece jen dala dohromady… i když, vážně to dopadlo dobře?

„25“ patří k těm albům, která jsou již předem „odsouzena“ k úspěchu. Obě předchozí desky se prodávaly jak na běžícím páse a novinka na tom není jinak. „25“ trhlo první místo v prodejních žebříčcích takřka po celém světě (Českou republiku nevyjímaje, největší trhy jako USA, Německo, Velká Británie, Kanada nebo Francie taktéž nevyjímaje), na mnoha místech se dokonce stalo nejrychleji se prodávající (tj. v prvním týdnu po vydání se prodalo nejvíc kopií) nahrávkou vůbec a teď už se počet udaných kusů počítá na milióny.

Co si budeme povídat, tohle nemůže být žádným velkým překvapením pro nikoho, kdo poslední roky nestrávil v jeskyni. Adele obecně patří k extrémně úspěšným interpretům a na novinku se navíc čekalo relativně dlouho. Nicméně, řekněme si to na rovinu, hudebně „25“ za svými předchůdci citelně ztrácí, dokonce takovým způsobem, že bych se po výborném „21“ nebál hovořit o zklamání. A novinka neprohrává jen vedle „21“ – jen samotná jednohubka „Skyfall“ strčí celé „25“ do kapsy, což samozřejmě není zrovna ideální stav.

„25“ má jeden zásadní problém – chybí zde ty skutečně silné skladby, s nimiž Adele dokázala uhranout snad i ortodoxním uctívačům Gorgoroth. Není tu žádné další „Set Fire to the Rain“, „Rolling in the Deep“ nebo „Skyfall“, díky čemuž „25“ působí trochu… inu, prázdněji. Rozhodně tu je několik dost příjemných písniček, mezi něž patří třeba pilotní singl „Hello“. Ten se sice na první poslech tvářil poněkud mdle, nicméně se mu musí nechat, že si mě postupně získal – poklidné sloky i procítěný refrén spolu fungují a dávají dohromady jeden ze dvou nejvyšších vrcholů „25“.

Začátek desky vůbec vypadá relativně slibně a nevěští, že by „25“ mělo být tak utahaným albem. „Send My Love (to Your New Lover)“ s nečekaně hravou rytmikou se mi taktéž líbí a třetí „I Miss You“, přestože tato už lehce začíná zavánět trochu kýčem, zachraňuje výtečný vypjatý refrén. Bohužel, z dalších písní už mě skutečně baví pouze sedmá „River Lea“, jež hodně překvapivě dýchá jakousi mystikou a ukazuje, že když se chce, tak to prostě jde. Měl-li bych zvolit jediný vrchol „25“, pak bych ukázal právě na „River Lea“, protože ta mě baví ještě více než „Hello“ a není na rozdíl od ní ohraná díky neustálému omílání v rádiích (ne snad, že bych poslouchal rádio, ale když ten song hraje i v konzumu, kam si jde člověk koupit čůčo a pár rohlíků…).

Jenže to máme čtyři skladby, které se povedly. Na „25“ je ovšem celkem 11 písniček (v základní verzi). A právě zde přichází kámen úrazu, jelikož většinu hrací doby alba tvoří pomalé cajdáky, které sice k Adele tak nějak patří, protože její hudba je přece jen spíš poklidnější, ale tentokrát… prostě je těch klavírních balad přespříliš a leckde navíc zavánějí regulérním kýčem. Nejvíce na tohle trpí „When We Were Young“, „Love in the Dark“ nebo „All I Ask“. A když už se objeví něco, co není další unavená balada nebo „River Lea“, tak to také není moc velká výhra. Tohle tvrzení směřuji především na adresu „Water Under the Bridge“, jež na první poslech mezi tím zbytkem působí skoro až svěže, ale hodně rychle mě přestala bavit. Kdybych chtěl být svině, tak by se vzhledem k takové koncentraci vaty (nazývejme věci pravými jmény) skoro i hodilo říct, že onen tvůrčí blok je na „25“ prostě cítit…

Nepříliš silnou skladatelskou formu se „25“ samozřejmě snaží dorovnat na jiných frontách. Adele možná měla slabší autorskou chvilku, ale o jejích hlasových schopnostech to neplatí. Jinými slovy, o tom, že je Adele skutečně fenomenální zpěvačka, prostě není sporu. A také se toho zpěvem snaží zachránit co nejvíce, vkládá do toho spoustu emocí a především v refrénech mnohdy dokáže v dobrém slova smyslu přitlačit na pilu. Ostatně, zejména díky ní a jejímu výkonu se „25“ stále dá poslouchat. Sice je ten samotný materiál místy natolik nudný, že nelze tvrdit, že by jej Adele vyloženě zachraňovala, ale stále to celé táhne nahoru. Nejsem si moc jistý, zdali bych tu samou desku doposlouchal do konce, pokud by ji nazpíval někdo jiný, kdo nemá takové vokální charisma.

Stejně tak produkce alba je samozřejmě po všech směrech vypiplaná, takže i „25“ provázejí bohaté, avšak stále střízlivě pojaté aranže. Pod první slupkou zdánlivě minimalističtějšího chytrého popu tak opět plavou další jemné melodie a nuance nebo doprovodné zpěvy. Tomu se nedá nic moc vytýkat a je znát, že je to vše vymyšlené, nazvučené a poslepované s nejvyšší profesionalitou, která na deskách takového kalibru být prostě musí. Například mnohé smyčcové pasáže ovšem působí lehce kýčovitě, ale to už tak prostě bývá, když album po okraj natřískáte tklivými baladami a snažíte se jejich procítěnost umocnit táhlými tóny těchto nástrojů.

Sundejme klapky z očí a nenechme se strhnout mamutí prodejností a ohromným komerčním sukcesem „25“. Novinka je prostě nejméně záživná ze všech tří dosavadních nahrávek Adély (co ještě nevečeřela). Album je sice po všech možných stránkách ošetřeno s maximální pečlivostí a na nejvyšší úrovni, ale tak trochu postrádá to elementární jádro, které dělá dobrou hudbu dobrou hudbou – prostě zde chybí silné nápady a silné skladby.

Adele


Druhý pohled (Kaša):

„Hello, it’s me…“ pěje Adele v úvodu klipové písně „Hello“ a dává tak na vědomí, že je potřeba s ní po menší rodičovské pauze opět počítat. Já se ale ptám, jestli je to opravdu tak žhavé, aby se dalo hovořit o plnokrevném pokračování úspěšného předchůdce „21“? Nevím jak vám, ale mně přijde, že když člověk začne přehlížet tu mediální masáž, která oslavuje příchod takřka alba desetiletí, tak mám takový neblahý pocit, že „25“ kvalit svého předchůdce ani zdaleka nedosahuje.

Nebudu popírat, že Adele má dar od boha. Její hlas je prostě a jednoduše fantastický a i na „25“ je vážně radost ji poslouchat, protože jsou případy, kdy šperkuje hudebně už tak povedené skladby, což je příklad slušně gradované „Hello“, ale stejně tak dokáže pozvednout relativně nezáživnou skladbu nad úroveň jejího vlastního standardu, což je případ třeba čtvrté „When We Were Young“. Ta totiž není v jádru ničím jiným než klasickou piáno-baladou s rukopisem Adele, ale procítěnost vokálního přednesu a silný refrén s touto nijak zajímavou věcí dělá divy.

Bohužel jsou zde i případy, kdy to tak dobře nedopadlo, a když to trochu zobecním, tak mluvím takřka o celé druhé polovině desky. Od skončení „Water Under the Bridge“ se až do konce hrací doby neděje mnoho zajímavého, a pokud opomenu povedené smyčcové aranže v „Love in the Dark“ a melodicky příjemnou „Sweetest Devotion“ v závěru, tak mě nenapadá snad už nic.

Jasně, nesmím zapomenout na to, že Adele je skvělá zpěvačka, ale ani ona nedokáže na svém charismatu utáhnout řadu nezáživných balad, díky nimž je druhá polovina slabší než ta první, kde mám alespoň dojem, že Adele nespoléhá jen na svůj projev a něco se v jejich písních děje i skladatelsky. Mimo již zmíněné dvojice „Hello“ a „When We Were Young“, což jsou vážně trefy do černého, je to nezvykle rozverná „Send My Love (to Your New Lover)“, kvalitní balada „Remedy“ a koneckonců i „Water Under the Bridge“. Ten zbytek mě už tolik nebere, bohužel.

Je mi jasné, že prodávat se „25“ bude i nadále jako prase a v rádiích zaboduje každý singl, který Adele vyšle, takže moje nespokojenost nikoho z fanoušků zajímat nebude, protože ti jsou rádi, že mají po čtyřech letech na stole novou desku své dokonalé bohyně. Ale přesto není fakt, že Adele vydala novou desku, zárukou toho, že to bude geniální počin. A „25“ budiž důkazem. Dobrá, nikterak skvělá nahrávka.


Selena Gomez – Revival

Selena Gomez - Revival
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 9.10.2015
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Revival
02. Kill Em with Kindness
03. Hands to Myself
04. Same Old Love
05. Sober
06. Good for You
07. Camouflage
08. Me & the Rhythm
09. Survivors
10. Body Heat
11. Rise
12. Me & My Girls [bonus]
13. Nobody [bonus]
14. Perfect [bonus]

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hádám, že na naši stránku přece jenom asi z většiny chodí lidé, kteří se zajímají spíše o okrajovější žánry a mainstream mnohdy okázale ignorují, takže paradoxně nemusejí mít moc velké ponětí o interpretech, kteří jsou jinak vlastně slavní. Anebo třeba v případě Seleny Gomez znají jen to jméno a veškeré ponětí začíná a končí s tím, že si to tam dole dřív nechávala hoblovat od Justina Biebera. Právě proto si nejdříve nejsme takový ten obligátní seznamovací odstaveček…

Selena Gomez se dostala do většího povědomí především díky účinkování v jakýchsi seriálech od Disneyho, kde začal hrát, když jí bylo 15 let. Jen o chvilku později také začala vystupovat se skupinou Selena Gomez & the Scene, s níž vydala celkem tři desky, které měly poměrně slušné prodejní úspěchy. Oba tyto projekty skončily v roce 2012, tedy v době, kdy už hrála i v nějakých celovečerních filmech, z nichž jsem neviděl ani jeden a nehodlám na tomhle stavu nic měnit, protože to vypadá na ultimátní výplachy „pro celou rodinu“ už jen podle plakátů.

Co se hudby týče, Selena Gomez se po konci výše jmenované kapely vydala na regulérní sólovou dráhu, jejímž prvním výsledkem bylo debutové album „Stars Dance“, které vyšlo v červenci 2013. Až do téhle doby jsem měl nějakou Selenu Gomez vcelku na salámu (ne však doslova… a že to bych si možná i líbit nechal) a na tom by se asi nic moc nezměnilo i přes mou úchylku na komerční popové škváry. Čirou náhodou jsem se však dostal k videoklipu k singlu „Slow Down“, který mě hodně bavil, takže jsem se podíval i na celé album, z něhož se vyklubalo příjemné překvapení. Jasně, nebylo to žádné hudební veledílo a pořád to byl naprosto regulérní mainstream se vším, co k tomu patří, ale bavilo mě to a upřímně říkám, že písničky jako „Undercover“, „Stars Dance“, „Save the Day“ nebo už jmenovanou „Slow Down“ si s velkou chutí pouštím doteď.

Druhé sólové album „Revival“ už jsem si tím pádem pouštěl cíleně s motivací, že snad půjde o podobně sympatickou nahrávku jako „Stars Dance“. Bohužel však musím říct, že se to moc nepovedlo, protože „Revival“ mi připadá o hodně slabší než debut. Samozřejmě se nebavíme o komerčním úspěchu, protože ten má novinka opětovně značný a stejně jako její předchůdce dokázala vystoupat na první příčku v žebříčku prodejnosti na tom největším trhu, tedy v USA, plus řada dalších dost solidních umístění v dalších žebříčcích (kupříkladu 15. místo v České republice patří spíše k těm skromnějším), ale čistě co do zábavnosti vlastního materiálu u mě „Revival“ vedle „Stars Dance“ jednoznačně prohrává.

Ten důvod je vcelku zřejmý – prostě mi tu chybějí ty opravdu povedené skladby, které by mě bavily hned od začátku a které by měly potenciál bavit i s nějakým tím odstupem jako třeba výtečná „Undercover“ z debutu. Jako jediné trochu solidnější věci vidím relativně příjemnou druhou singlovku „Same Old Love“, která je hezky nevtíravá, ale přesto chytlavá, a navíc obsahuje několik zajímavých aranží. Dále se mi líbí ještě trochu svižnější „Me & the Rhythm“ na osmé pozici, a to především díky povedenému refrénu. Nicméně, úplně nejlepší skladba „Revival“ se nachází jen na deluxe edici desky v pozici pouhého bonusu. Je to skvělá hitovka „Me & My Girls“, jíž nechybí náboj a temperament. Je trochu paradoxní, že na základním albu skončí spousta nevýrazných věcí a takovýhle parádní kousek je schován jen mezi bonusy…

Bohužel, těch nic moc songů je na nahrávce o poznání víc. Kromě tři výše zmíněných už totiž dokáže zaujmout jedině předposlední (na základní verzi) „Body Heat“ díky poměrně zapamatovatelnému refrénu, byť zbytek písničky už není žádná sláva, ale zbylé skladby jsou slabší anebo rovnou regulérně slabé. Třeba titulní „Revival“ nebo „Sober“ se dají vcelku bezproblémově poslouchat, ale jinak nemají moc čím upoutat – a tím už výčet toho, co jde přežít, skutečně končí, protože to ostatní už je vlastně regulérní otrava.

Pojmenování „otravné“ naprosto sedne třeba na „Kill Em with Kindness“, jejíž hvízdání mě zanedlouho začalo skutečně rozčilovat. To samé můžu říct i o následující „Hands to Myself“, která je strašně nudná podobně jako třeba závěrečná „Rise“… to jsou jednoduše úplně prázdné, rychlokvašné a bezobsažné písničky, s nimiž nemá cenu ztrácet jakýkoliv čas. Oproti nim už je stravitelnější i taková ta obligátní tklivá klavírní balada „Camouflage“, byť i ta je z obecného hlediska nudná jak hodina občanky ve čtyři odpoledne v pátek. Zato „Survivors“ se snaží o jakousi klubovou tanečnost, nicméně tak činí za pomoci tak primitivního rytmu, že to fakt zbaští jen ten, kdo postrádá byť i jen špetičku kritičnosti… když tedy pominu, že tomu úplně chybí nějaký drive.

„Good for You“ se zpočátku tváří stravitelně, ale dojíždí na typické a pro mě naprosto nepochopitelné klišé popových alb, které říká, že zde musí být minimálně jedna hostovačka černého rappera. Já proti samotnému hip-hopu nic nemám (ačkoliv samozřejmě dávám přednost té ostřejší undergroundovější odnoži), ale v té popové hudbičce je to „blekotání“ otravnější než ultra smradlavý pšouk v přeplněném metru. V „Good for You“ se toho rapování ujal jakýsi ASAP Rocky (o němž jsem do této doby neslyšel, ale za oceánem má dle všeho docela nemalou popularitu) a klasicky je to příjemné asi jako tarantule v trenýrkách. Ve videoklipové verzi je písnička

Ono co si budeme povídat, hlavní postavou „Revival“ by přece jen stále měla být samotná Selena Gomez. To zase musím říct, že mně se její zpěv líbí – má takový sexy hlas a umí s ním zalaškovat a zaprovokovat, což mě v tomhle druhu muziku baví. Na druhou stranu, Selena fakt není Adele nebo Lana Del Rey, aby uměla zpívat tak poutavě, aby na tom šlo utáhnout celé album, natožpak aby s tím šlo vytáhnout nahoru slabší hudební doprovod. Na „Stars Dance“ měla k dispozici hezčí písničky a díky tomu jí to tam fungovalo, ale na „Revival“ si to všechno takříkajíc „sedlo“ jen v několika málo konkrétních věcech, což možná může stačit na několik samostatných singlů, ale na poslech desky? To fakt ne…

Řekněme si to na rovinu – „Revival“ je prostě trochu hloupoučké album, taková typická středněproudová rychlokvaška. Instantní rádoby hitovost, popové klišé a takřka nulová životnost. Je to přesně ten prototyp alba, které je určeno k tomu, aby hodně rychle a hodně vydělalo, ale za rok touhle dobou už po něm neštěkne ani pes. Ty dvě, tři slušnější písničky si sem tam možná na YouTube pustím – netvrdím, že ne – ale tři povedené věci ze 14 (resp. dvě z 11 ve standardní edici) je prostě zoufale málo a ani polonahá Selena na obalu na tom nic nezmění.


Zola Jesus, Freddy Ruppert

Zola Jesus
Datum: 16.3.2015
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Freddy Ruppert, Zola Jesus

Naposledy jsem do smíchovských jatek zavítal při příležitosti pražské návštěvy These New Puritans dobře rok a půl nazpět. Důvodem druhé návštěvy měl být velmi svébytný Kanaďan TR/ST věnující se osmdesátkovému retro synth popu. Nicméně tak se, jak můžete tušit, nestalo a do MeetFactory jsem se vypravil až na začátku minulého týdne na delegaci ze sousedních Spojených států. Do Prahy totiž zavítala Američanka Nika Roza Danilova, kterou svět zná spíše pod jejím pseudonymem Zola Jesus. Tahle drobná slečna se už nějaký ten pátek věnuje omamnému elektronickému popu načichlému nelidskostí a šerem starých průmyslových hal, a sic se na poslední desce “Taiga” tak trochu uklidila z továren do hlubokých lesů, zasazení do prostoru MeetFactory bylo, alespoň vzhledem k charakteru hudby bez debat.

Večer otevřel Freddy Ruppert industriálně noisovým setem. Američan v současnosti sídlící v Praze začal vcelku nenápadně. Na plátně dva boxeři, kterak se rubají v ringu za konejšivého hluku strojů a nepravidelných kovových úderů. Jakmile došlo na páčidlo a první porci krve, atmosféra začala houstnout, hudba se z chladné rytmiky přelila do nejasných ploch, skřípění a šumu bez ostrých kontur. Boj se změnil v naturalistický zápas na život a na smrt. Těžko určit, zda to byl víc koncert, nebo výlet do světa obskurní kinematografie, neboť hluková stopa i projekce na velkém plátně fungovala v dokonalé koexistenci. Jedno bez druhého by ztratilo omamnou, hypnotizující sílu, která mě po celou dobu držela jako nejpevnější osidla.

Se vzrůstajícím napětím nezbývalo než konsternovaně pozorovat souboj, jehož choreografie byla násilně dekonstruována do těžko srozumitelných smyček. Se zhnusením i zvědavostí vnímat onu zacyklenou, nesmyslnou brutalitu, s níž se oba účastníci pokoušeli z naprosto neznámých důvodů se navzájem připravit o život, aniž by se dobrali závěru svého snažení. Vstřebávat zvukovou kulisu poskládanou z tíživých, glitchovitých ploch, z nichž se nořily beaty obdobně rozložené na nepravidelné, přesto neustále se opakující jednotliviny. S nástupem strojové, nelidské pravidelnosti zápasníky nahradily záběry z crash testů, snad coby protilehlá strana násilí. V samém závěru se nejvypjatější momenty obou motivů propletly, čímž vytvořily doplňující se metaforu bolesti a konce života, z níž vedle očividné nesmyslnosti a zbytečnosti agrese vyvstává řada dalších otázek, na něž Freddy nedává odpověď. Pouze minimalistickým beatem coby obrazem dodělávajícího srdce uzavírá set. Konec, aplaus, odchod. A kvantum vjemů k dalšímu přemýšlení.

Pokud byl na exkurzi do lidské pudovosti Freddy naším jediným průvodcem, Zola Jesus se neobešla bez tříčlenného doprovodu. Pódiu vévodily bicí, dvoje klávesy a syntetizátory a bílá skulptura protkaná diodami. Alespoň do příchodu zpěvačky sic drobné postavy, avšak o to mohutnějšího hlasu. Ta otevřela svůj koncert v duchu loňského alba “Taiga” a první tři skladby jej přesně kopírují. Od první chvíle mě bil do uší markantní rozdíl mezi procítěnější studiovou tvorbou a živým pojetím přetékajícím živelností a silou, jíž Zola hýřila během vystoupení na všechny strany.

Celý koncert pojilo jediné slovo – uhrančivost. Podmanivá hudba vyznačující se silnou závislostí na jejím poslechu přitahovala chtě nechtě pozornost i v živé podobě, a co nezvládly melodie a shluky tónů samy o sobě, to bez nejmenších pochyb dokonala zpěvačka sama. Zola řádila coby zvíře utržené ze řetězu, čemuž bylo uzpůsobeno všechno od hutného zvuku až po divokou, často chaotickou choreografii ztrácející se v šeru mimo dosah světel. Pod animálním řevem se hala MeetFactory otřásala v základech, naproti tomu minimalistická vizuální stránka halila pódium do intimního šera po většinu vstoupení. Pohybem dokázala Zola vyjádřit mnohé a ve střídmém osvětlení se střídavě měnila ve zmítající se stín i vznešenou labuť, jež naoko stydlivě roztahuje černá křídla.

Díky příliš hlasitým bicím se však vytrácela dvojaká povaha skladeb, prchavost, náladovost, mně známá hlavně ze starších alb. Novější skladby nabité energií, jakými jsou třeba “Dangerous Days” nebo “Hunger”, fungovaly podle očekávání na výbornou, subtilnější skladby ale zkrátka občas ztrácely. Nová “Dust” působí díky pozounu, střídmé intimitě i naprosto velkolepému závěru skvěle, starší “Sea Talk” by ale zasloužila jemnější, minimalističtější pojetí. Hrálo se hlavně z “Taigy”, která zazněla až na dvě výjimky celá. Starší skladby byly mezi novými songy rozesety sporadicky, spíše jako vzpomínka na předešlou tvorbu. Vyjma “Sea Talk” zazněla ještě “In Your Nature” a “Night”, kterou Zola uzavřela první část večera. Po bouřlivém aplausu se zpěvačka vrátila s přídavkem, v němž zabrousila hlouběji do minulosti a přidala další dvě písně. Je škoda, že Zola poté už nenašla odvahu zůstat definitivně v zákulisí a vrátila se na pódium i potřetí, protože další pauza a odchod velké části lidí roztříštily budovanou atmosféru, takže závěr show nevyzněl zdaleka tak silně, jak vyznít mohl.

Stejně tak se našlo několik dalších škraloupů: Zvuk mohl být přece jen méně hlasitý, čímž by vynikly některé nálady písní skryté v přehlušených detailech. Stejně tak si Zola zasloužila větší obecenstvo. Bývalá fabrika nebyla prázdná, ale i tak byla zaplněná zhruba ze třetiny a zoufale volala minimálně po dvojnásobku lidí. Spíše trojnásobku. Potěšilo mě ale, že dorazila velmi pestrá směsice lidí čítající široké spektrum od hipsterů přes gotiky až k běžným posluchačům pohybující se věkově od třiceti výš. I přes pár vad na kráse to ovšem stálo za to, protože jak Freddy, tak Zola předvedli uhrančivou, magnetizující show, byť každý jinak. Rozhodně vydařený koncert.