Archiv štítku: pop

Lady Gaga – Joanne

Lady Gaga - Joanne

Země: USA
Žánr: pop / indie pop / rock
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Streamline / Interscope Records

Tracklist:
01. Diamond Heart
02. A-Yo
03. Joanne
04. John Wayne
05. Dancin’ in Circles
06. Perfect Illusion
07. Million Reasons
08. Sinner’s Prayer
09. Come to Mama
10. Hey Girl [feat. Florence Welch]
11. Angel Down

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolil bych si říct, že existoval moment, kdy byla Lady Gaga největší hudebním interpretem na světě. Její hity kralovaly hitparádám, prestižní časopis Forbes ji označil jako nejmocnější ženu planety a její kariéra byla na vrcholu. Ale jak známo, z vrcholu existuje cesta už jen jedním směrem – dolů – a právě po ní Lady Gaga dle všeho nyní jede.

Výrazný pokles prodejů byl vidět již na minulém albu „Artpop“, jehož úspěch byl optikou undergroundových kapel stále astronomický, ale oproti „The Fame“ a „Born This Way“ vykazoval řádově menší počet udaných kopií. V tomto neblahém trendu pak pokračuje i novinka „Joanne“, jejíž prodeje jsou opět citelně slabší. Ale všechno je relativní – stále to stačilo na první místo v žebříčku Billboard, díky čemuž se Lady Gaga stala první ženou aktuální dekády, které se podařilo vystoupat na vrchol amerického žebříčku prodejnosti se čtyřmi alby (počítá se tam i kolaborační počin „Cheek to Cheek“ se zpěvákem Tonym Bennettem). To by se sice mohlo zdát jako stále dobrý výsledek, ale i přesto „Joanne“ přináší razantní změny…

Tak trochu se mi zdá, jako by si Lady Gaga klesající popularitu postupem času začala sama uvědomovat, a tak se rozhodla asi k tomu nejlepšímu kroku, jaký mohla udělat: Nesnažit se zopakovat ohromný úspěch svých prvních dvou desek a tvořit další megahity typu „Poker Face“ či „Born This Way“; namísto dalšího tanečně-popového výplachu radši zkusit hrát skutečnou hudbu. Asi jen těžko lze polemizovat o tom, že by snad Lady Gaga postrádala nějaký talent, tudíž mně to zní jako dobrý nápad, pokud se konečně rozhodla přestat jej utápět ve vodách čistokrevné mainstreamové komerce a podívat se na popový žánr z trochu smysluplnějšího hlediska. Zlehka to naznačilo už „Artpop“, byť nešlo o tak drastický odklon od dřívějšího soundu, a samozřejmě také „Cheek to Cheek“, ale to zase nebyla klasická sólová deska. „Joanne“ přerod dokonává a tomuto směřování ostatně odpovídá i její tematický obsah, který je tentokrát zjevně mnohem osobnější než v minulosti.

Hlavním důvodem, proč jsem se na „Joanne“ vlastně docela i těšil, byl první singl „Perfect Illusion“, který je prostě skvělý. Už tehdy jsem si říkal, že pokud se nahrávka ponese v takovém duchu celá, pak by to mohlo být hodně dobré. Ale na druhou stranu, úplně jsem to neočekával, ostatně i vzhledem k tématu se dalo předpokládat, že dojde na nějaké srdceryvné balady a že půjde o poněkud rozmanitější počin. A takový předpoklad „Joanne“ splňuje – a nyní můžeme polemizovat, jestli je to plus nebo mínus.

„Joanne“ určitě obsahuje několik parádních písniček. Již jmenovaná „Perfect Illusion“ je výborná a dokazuje, že stále lze vymyslet chytlavou skladbu s jednoduchou strukturou sloka-refrén, aniž by se jednalo o křečovitou rádoby hitovost s tupými řvoucími synťáky. Podobně mě baví i dvojice „Diamond Heart“ a „John Wayne“, které se nesou na obdobné vlně z toho pohledu, že jde opět o sympaticky chytlavé, nikoliv však podbízivé věci, přesto mají obě trochu jinou náladu. Právě tuhle trojici bych bez váhání pasoval na to nejlepší, co „Joanne“ nabízí.

Dál už to až taková sláva není, ale pár relativně povedených kousků se stále najde. Docela příjemná je „Sinner’s Prayer“ s výrazným country nádechem a vcelku hezkým refrénem. „Dancin‘ in Circles“ bezchybná není a jeden její motiv bych si asi odpustil, ale většina písničky mě vlastně baví. Trochu nesvůj jsem naopak z „A-Yo“, u níž jsem se stále nedokázal rozhodnout, jestli je dobrá nebo špatná. Má svoje momenty, v rámci sympatické variability nahrávky lze ocenit surfrockovou kytaru, ale některé jiné pasáže mě zrovna neberou. Nicméně vzhledem k tomu, že se „A-Yo“ nachází na začátku alba hned na druhé pozici, kdy je posluchač ještě čerstvý, tak se to dá. Naopak třeba předposlední „Hey Girl“, v níž si zahostovala Florence WelchFlorence + The Machine, mě vůbec nebaví, přestože se rusovlasá diva podílela i na skladatelské stránce. Vyjma jednoho slušného syntezátorového motivu je totiž docela prázdná věc.

Deska se samozřejmě nevyhnula ani obligátnímu zástupu balad. Snad jedinou snesitelnou z nich je titulní „Joanne“, kterou zachraňují jemné perkuse a povedený refrén, v němž Lady Gaga ukazuje, že zpívat umí. Naopak „Million Reasons“ je navzdory ucházejícímu refrénu a jemné gradaci strašně nudná a taková „Come to Mama“ mě vyloženě sere a nezachrání ji ani skutečnost, že jsem ji do odstavce věnovaného hlavně baladám zařadil trochu nepřesně. Finální „Angel Down“ už je nevýrazná zívačka – opět platí, že nějaký vedlejší motiv by stál za rozvinutí, ale celkový dojem není nijak dobrý.

Mohlo by se zdát, že bilance není nijak závratně dobrá – vždyť z jedenácti písní jsou zde jen tři skutečně povedené. Na druhou stranu, stále je zde několik záležitostí, jichž si lze na „Joanne“ cenit. Předně je to posun Lady Gaga do mnohem sympatičtější a nápaditější polohy, než jak ji posluchači znali doposud (a to říkám jako člověk, jemuž se líbí i některé starší mainstreamové věci). V návaznosti na to lze zmínit velkou rozmanitost „Joanne“, protože onen posun se netýká pouze odklonu od tanečního popu – na novince totiž na sebe Lady Gaga neklade jasné žánrové mantinely, díky čemuž se „Joanne“ hudebně pohybuje od indie popu přes rockové rytmy až po country, v jedné skladbě lze mluvit i o ethno feelingu.

Tím spíš mi přijde škoda, že je „Joanne“ nahrávkou, kde stále hraje hlavní roli zpěv. Lady Gaga zde sice dokazuje, že skutečně je zpěvačkou, jež umí předat emoce, zajímavě pracovat s hlasem a utáhnout píseň, nikoliv jen producentským věšákem na šaty, který se bez autotune neobejde, přesto by mi subjektivně dával větší smysl důraz spíše na instrumentální stránku. Mnohé songy třeba nejsou dokonalé a bezchybné, ale většina z nich včetně těch nudnějších obsahují aspoň jeden motiv, na němž by se případně dalo stavět. Což znamená, že skladatelský potenciál tu jistě je, a právě tady bych osobně viděl cestu. Pokud je „Joanne“ prvotním vykročením do nové éry, jež bude zde naznačený výraz rozvíjet a kvalitativně růst, pak je to jenom dobře, byť se k aktuálnímu počinu s výjimkou tří kousků vracet nebudu.


Norah Jones – Day Breaks

Norah Jones - Day Breaks

Země: USA
Žánr: pop / jazz
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Blue Note Records

Tracklist:
01. Burn
02. Tragedy
03. Flipside
04. It’s a Wonderful Time for Love
05. And Then There Was You
06. Don’t Be Denied
07. Day Breaks
08. Peace
09. Once I Had a Laugh
10. Sleeping Wild
11. Carry On
12. Fleurette Africaine (African Flower)

Hrací doba: 48:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože ve volných chvílích poslouchám převážně desky, jež přesně spadají do primárního zaměření našeho webu, tak je fajn jednou za čas vypnout a odpočinout si od burácejících kytar a drtící rytmiky. Tedy alespoň já to takto mám, a i když se nabízí hudební styly metalové hudbě příbuznější, u nichž bych onen odpočinek našel zajisté taky, tak pro mě je již dlouhá léta synonymem pro hudební oddech tvorba Norah Jones, pro níž mám strašnou slabost.

Tahle rodačka z Texasu v roce 2002 vylétla jako raketa a její debutové album „Come Away with Me“ mělo ve všech ohledech ohromný úspěch. Od prodejů, které se pohybují někde na úrovni 26 milionů nosičů, přes pět cen Grammy, jež si Norah za svůj debut tentýž rok odnesla, až po přijetí hudební kritikou je toto album, které jí bude už navždy předkládáno jako základní srovnávací laťka kvality. Jazzem nasáklý melancholický pop, jenž stál na klavírní virtuozitě sympatické zpěvačky a jejím sametově jemném hlase, se vymykal trendům a toho se Norah drží dosud. Na své osobitosti si vybudovala kariéru, v rámci které se nebála pravidelně experimentovat.

Následující desky se tak postupně odvracely od úspěšného modelu „Come Away with Me“ a Norah se zaměřila spíše na kytaru a od jazz-popu si přičichla k folku, country, rocku i blues, ovšem i přesto byl její vklad jasně rozpoznatelný. Alba „Feels Like Home“ či „The Fall“ sice byla jiná, avšak neméně kvalitní. A nyní, 14 let od vydání debutu, přišel čas, aby se pomyslný kruh uzavřel. Navzdory faktu, že si Jones během své aktivní hudební kariéry nedopřála žádnou souvislou pauzu a své nahrávky vydává v pravidelných rozestupech, tak je její šestá řadová placka „Day Breaks“ obecně považována za návratovou. Ten návrat je samozřejmě hudební, protože po letech experimentů přišel pro Norah čas usednou zpět za piáno, kde jí to sluší nejvíc, oprostila se od country a folkových vlivů a nahrála své nejjazzovější album.

Hudební náplň na „Day Breaks“ tvoří celkem tucet skladeb, z nichž devítka je autorským dílem Norah a tyto doplňuje trojice předělávek. Hrací doba se zastavila na necelých 50 minutách, což je tak akorát, aby se nezačala dostavovat dřímota. Kdybych měl „Day Breaks“ nějak charakterizovat, tak nejjednodušší by bylo zařadit jej někam mezi popovou hudbu a moderní jazz, přičemž ten melancholický pop samozřejmě převládá. Nejedná se o mainstreamovou záležitost nasáklou trendovými postupy. „Day Breaks“ je deska zasněná, pomalá, ale nenudí, což je její hlavní předností. Je aranžérsky barvitá, a přestože i z reklamního hlediska sází na opětovné spojení Norah Jones a piána, tak oproti debutu je mnohem pestřejší.

Za onou barvitostí nestojí jen hlavní představitelka, ale taky plejáda hostů, jež si na albu zahrála. Ti jsou především z řad jazzových hudebníků, které ve většině případech neznám, takže vás nebudu zatěžovat jmény. Nicméně abych to nějak kulantně shrnul, na své si přijdou příznivci klasických nástrojů, takže mimo houslí, violy či kontrabasu je možné slyšet dechy, jež jsou zastoupené saxofonem, pozounem a trubkou. I díky onomu pestrému obsazení je radost „Day Breaks“ poslouchat hezky do sluchátek a užívat si harmonii a všechny vrstvy schované za líbivým vokálem. Ten je ve výsledném mixu lehce zastřený a v písních jako „Burn“, „Don’t Be Denied“ nebo „Sleeping Wild“ dokresluje barovou atmosféru první poloviny minulého století.

Drtivá většina hrací doby „Day Breaks“ je tvořena baladickým materiálem, díky čemuž se může zdát zejména druhá polovina lehce monotónní, s čímž jsem měl zpočátku problém, ale jakmile si člověk objeví ty své záchytné body, tak původní nedůvěra je pryč. Oněch záchytných bodů je na nahrávce dostatek, přičemž mně se z druhé poloviny okamžitě vybaví nádherná smyčcová melodie v titulní „Day Breaks“, dechy v „Once I Had a Laugh“ či klavírní linka závěrečné „Fleurette Africaine (African Flower)“. Samotná Norah zazáří hlavně v singlové „Carry On“, což je díky jejímu charismatu asi nejsilnější věc desky. Do paměti se rychle vtiskne taky další singl „Flipside“, ovšem v tomto případě je to díky svižnému tempu, které je oproti pomalejším písním v první polovině skvělým zpestřením. A ty hammondy v pozadí, paráda. Nejrockovější položka alba rozhodně vybočuje a o to více upozorňuje na svůj silný hitový potenciál.

Norah Jones

O vyrovnanosti „Day Breaks“ svědčí mimo jiné lehkost, s níž do celku zapadly výše zmíněné covery. Nejzajímavější je dvojice „Peace“ od Horace Silvera a finální „Fleurette Africaine (African Flower)“ od Dukea Ellingtona. Ty dodávají celku největší množství jazzové atmosféry a mezi autorsky původní kompozice „It’s a Wonderful Time for Love“ nebo „Burn“ se hodí bez problémů. „Don’t Be Denied“ od Neila Younga se rovněž povedla. Norah si ji upravila k obrazu svému a zanechala stranou původní rockovou atmosféru, síly zmíněných dvou předělávek z vod klasického jazzu však nedosahuje.

Na „Day Breaks“ je zřejmé, že Norah Jones se rozhodla uspokojit fanoušky svých prvních alb, kde ještě nebylo ke slyšení toliko rozličných vlivů. Pro mě, jakožto pro člověka, jenž k hudbě Norah Jones přičichl právě přes debut „Come Away With Me“, který dosud poslouchám velmi často, je „Day Breaks“ příjemným překvapením tohoto podzimu. Překvapením, které mi ještě nějakou chvíli v přehrávači rozhodně vydrží, protože tomu sametovému hlasu a upřímné atmosféře prostě a jednoduše nemůžu odolat.


Psy – Chiljip Psy-da

Psy - Chiljip Psy-da
Země: Jižní Korea
Žánr: k-pop
Datum vydání: 1.12.2015
Label: KT Music / YG Entertainment / School Boy Records / Republic Records

Tracklist:
01. Dance Jockey
02. I Remember You [feat. Zion.T]
03. Napal baji
04. Daddy [feat. CL]
05. Dream [feat. XIA]
06. ROCKnROLLbaby [feat. will.i.am]
07. The Day Will Come [feat. Jeon In-kwon]
08. Ahjussi Swag [feat. Gaeko]
09. Sing (Psy Mix) [with Ed Sheeran]

Hrací doba: 32:52

Odkazy:
facebook / twitter

Pokud se vás někdo zeptá, jestli znáte nějakého kořena, co si říká Psy, tak samozřejmě všichni budete vědět, o koho se jedná. Hvězda tohohle jihokorejského zpěváka na mezinárodním poli vyletěla takřka přes noc díky celosvětovému megahitu „Gangnam Style“, jenž vyšel v červenci 2012 a od listopadu téhož roku drží titul nejsledovanějšího videa na serveru YouTube vůbec. Nicméně, Psyho hudební historie se táhne mnohem dále do minulosti (svůj debut „Psy from the Psycho World!“ vydal už v roce 2001) a v Jižní Koreji se dokázal etablovat a slavit solidní úspěch dávno předtím, než přišel raketový start ke hvězdám po vydání „Gangam Style“.

Na druhou stranu, jak se dnes ukazuje, „Gangam Style“ byl typickým sezónním rychlokvašným hitem – možná v monstróznějším měřítku, než je běžné, ale ve své podstatě byla sláva tohoto singlu relativně pomíjivou módní záležitosti. Jeden čas se člověk pomalu bál jít i do krámu, aby tam na něj nějaký kretén nezačal řvát „Oppan Gangman style“, a dneska už je tahle vlna dávno pryč. Následující nealbové singly „Gentleman“ a „Hangover“ se ještě vezly na slávě svého předchůdce (přestože druhý jmenovaný byl ultimátní sračka, kterou ze žumpy nevytáhnul ani hostující Snoop Dogg) a dokonce si vzpomínám, že minimálně ten první svého času dokonce proletěl i na hlavních stránkách českého zpravodajství.

Jak se ale ukazuje, tři roky poté už je moc dlouhá doba, aby se šlo stále vézt na extrémním úspěchu jednoho singlu. Proč si to myslím? Inu, řekněte upřímně… kdo z vás zaregistroval, že Psy v prosinci pustil do světa nové, celkově již sedmé dlouhohrající album „Chiljip Psy-da“? Zdá se mi, že se Psy z pozice globálního trendu opět stahuje do postavení lokální hvězdičky ve své rodné zemi (byť obecně vzato jsou prodeje i po tomto „vyklizení pozic“ samozřejmě na číslech, o nichž si undergroundové kapely mohou jen nechat zdát), ale to jistě nebude překážkou k tomu, abychom se na novinku podívali…

Nebudu vás nijak lakovat, stejně jako vy všichni jsem také neměl sebemenšího tušení, že tenhle cápek vůbec existuje, dokud se neobjevil „Gangam Style“. A asi úplně stejně jako většina z vás, ani já neznám jeho starší tvorbu podrobněji a moje znalosti Psyho muziky se vesměs omezují jen na proklikání několika videoklipových singlů na YouTube.

Proč jsem si tedy pouštěl „Chiljip Psy-da“? Nevím… prostě proč ne? Přestože někdejší celosvětová posedlost „Gangam Style“ byla nesmírně otravná, přece jen se musí nechat, že v rámci takových těch přitroublých guilty pleasure hitovek jsou ty Psyho tracky relativně zábavné (ne všechny, ale obecně převažují ty, které jsou v pohodě). „Chiljip Psy-da“ jsem tedy do přehrávače hodil s tím, že jestli to bude mít půl hodiny a bude to nacpané podobnými hitovkami (mezi něž lze ostatně bez sebemenších problémů zařadit i oba aktuální singly „Daddy“ a „Napal baji“), tak by mohlo jít o nenáročné chvilkové pobavení, což někdy stačí, protože přece jen nejde točit jenom Darkspace každý den a 365 dnů v roce, že jo. Pokud byste ovšem o poslechu desku přemýšleli z podobného důvodu, pak vám radím, abyste to nedělali, protože byste tvrdě narazili – stejně jako jsem narazil i já. Z onoho předpokladu totiž „Chiljip Psy-da“ splňuje jen onu půlhodinovou stopáž…

Začněme nejdříve tím jediným, co je na „Chiljip Psy-da“ stravitelné, což jsou ty výše jmenované singly a navrch ještě úvodní track „Dance Jockey“. Když se totiž právě zmiňovaný song hned na začátku alba rozehraje, tak to vypadá, že nahrávka skutečně bude pokračovat tak, jak jsem očekával. Jedná se o další takovou tu hitůvku s chytlavým rytmem a zapamatovatelným refrénem. Jasně, ve své podstatě je to strašně hloupoučká hudba, ale na poměry komerčních rádií to není nic, co by člověka uráželo, a pokud člověk vypne mozek, dá se u toho vcelku slušně pobavit. Jestli půjde do světa i nějaký třetí singl z „Chiljip Psy-da“ (jakože časem asi půjde), pak bych osobně hádal, že tam pošlou právě tohle.

Podobným způsobem pak lze popsat i ty další dvě písničky, které se již singly opravdu staly. Asi nejpříjemnější z celé desky je nakonec „Napal baji“ s chytlavým, avšak naštěstí nevtíravým refrénem, vcelku pěknými slokami i pohodovými melodiemi. Samozřejmě, vedle nějaké skutečně hodnotné hudby to nemá sebemenší šanci obstát, ale jako nenáročná pohodovka – proč ne. Pilotní singl „Daddy“ sází na trochu prvoplánovitější rytmy, avšak naštěstí je to stále v normě. Sice bych se obešel bez dle mého názoru vcelku zbytečného zvolnění před refrénem, ale i s tím se dá nakonec žít. A když nic jiného, tak se musí nechat, že jak „Daddy“, tak i „Napal baji“ byly opětovně vybaveny zábavnými videoklipy, které Psy (a celý ten tým kolem něj) umí.

Tím ovšem výčet toho, co by dejme tomu stálo za slyšení, končí, protože zbytek „Chiljip Psy-da“ se na ose kvality pohybuje v intervalu „chce se mi blejt“ až po „už opravdu bleju“. Je tu hned několik nechutně podbízivých sraček v čele s „I Remember You“, jíž vládne tak slaďoučký refrének, že by se z toho posral i homosexuální růžový jednorožec. Ten refrén má na svědomí nějaký párek, jenž si říká Zion.T, což by prý podle Wikipedie měl být „jihokorejský hip-hopový umělec“. No, ten hip-hopový umělec zní, jako kdyby si na to zpívání zapomněl našroubovat koule, takže při prvním poslechu jsem fakt přemýšlel, jestli je to holka, anebo eunuch.

Na vlně nechutné rádiové demence ovšem pokračuje i baladická „Dream“, což je kýčovité přeslazené hovno, nebo „The Day Will Come“, což asi měla být taková ta hip-hopová klavírní balada (znáte to, jak každý rapující drsňák občas musí ukázat, že má i duši, a krutopřísně zarepuje jakože romantiku pro svoje bičis) a samozřejmě to dopadlo špatně. „Ahjussi Swag“ věští píčovinu už jen dle svého názvu a tento předpoklad se naplnil do puntíku. Jedná se o pokus o další rychlejší a hitovější track, ale tentokrát je výsledek hodně otravný, rapové sloky nějakého dalšího jihokorejského joudy jsou na pěst a to ještě nemluvím o tom, že jeden motiv songu fakt strašně nápadně připomíná „Just Lose It“ od Eminema.

Seznam toho špatného však stále nekončí, jelikož tu máme ještě poslední dvě věci, jež bych se nebál považovat za jakousi úlitbu západnímu publiku. Jak jinak si lze vysvětlit přítomnost někoho jako will.i.am„ROCKnROLLbaby“, díky němuž a také díky jehož autorskému podílu je z téhle věci dost cítit vliv takové té povrchní pseudo-hip-hopové diskošky ve stylu The Black Eyed Peas. Zajímavé je, že se will.i.am autorsky podílel i na „Daddy“, ale tam vliv jeho domovské formace není zas až tak citelný (asi jej přítomnost dalších šesti – fakt šesti! – spoluautorů trochu zkrotila). Poslední položkou tracklistu pak je Psyův remix písničky „Sing“ od Eda Sheerana, což je už vůbec naprostá zbytečnost. Nicméně se nedá tvrdit, že by její přítomnost desce nějak zásadně škodila, neboť je „Chiljip Psy-da“ fakt špatné už samo o sobě.

No, nebudeme si nic moc nalhávat – „Chiljip Psy-da“ je jednoduše blbé album. Jsou tu tři snesitelné songy, které fungují leda tak jako hodně, hodně nenáročná zábava, když potřebujete nějaký tříminutový výplach. Zbytek pak tvoří přehlídka neskutečně debilních tracků, jež by člověka otravovaly, i kdyby mu to pustily z rádia při nakupování v Kauflandu. A to, jak sami uznáte, je už hodně vysoký level hovadské hudby, když to má potenciál srát posluchače i tehdy, když se spíš zajímá o to, v jakém regálu mají ty brambůrky ve slevě…


Adele – 25

Adele - 25
Země: Velká Británie
Žánr: pop
Datum vydání: 20.11.2015
Label: XL Recordings

Tracklist:
01. Hello
02. Send My Love (to Your New Lover)
03. I Miss You
04. When We Were Young
05. Remedy
06. Water Under the Bridge
07. River Lea
08. Love in the Dark
09. Million Years Ago
10. All I Ask
11. Sweetest Devotion

Hrací doba: 48:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Od minulého „21“ sice uběhly jen čtyři roky, než anglické zpěvačce Adele vyšla novinka „25“, ale pocitově se zdálo, jako kdyby to bylo déle. Když totiž veleúspěšné „21“ přestalo být horkou novinkou, na album dosedla první vrstvička prachu a místo na výsluní zájmu dočasně přebrali jiní interpreti, nastalo docela regulérní ticho, během něhož se Adele stáhla do ústraní. Nějakou dobu o ní nebylo příliš slyšet a hladinu rozčeřila pouze skladba „Skyfall“, již zpěvačka napsala a natočila pro 23. filmovou bondovku téhož názvu.

Mohlo se zdát, že byla ona přestávka způsobena mateřstvím, protože v roce 2012 Adele porodila své první dítě, nicméně jak se později ukázalo, velkou roli v oné prodlevě před vydáním „25“ hrál i tvůrčí blok. Nakonec ale vše dopadlo dobře a Adele novinku přece jen dala dohromady… i když, vážně to dopadlo dobře?

„25“ patří k těm albům, která jsou již předem „odsouzena“ k úspěchu. Obě předchozí desky se prodávaly jak na běžícím páse a novinka na tom není jinak. „25“ trhlo první místo v prodejních žebříčcích takřka po celém světě (Českou republiku nevyjímaje, největší trhy jako USA, Německo, Velká Británie, Kanada nebo Francie taktéž nevyjímaje), na mnoha místech se dokonce stalo nejrychleji se prodávající (tj. v prvním týdnu po vydání se prodalo nejvíc kopií) nahrávkou vůbec a teď už se počet udaných kusů počítá na milióny.

Co si budeme povídat, tohle nemůže být žádným velkým překvapením pro nikoho, kdo poslední roky nestrávil v jeskyni. Adele obecně patří k extrémně úspěšným interpretům a na novinku se navíc čekalo relativně dlouho. Nicméně, řekněme si to na rovinu, hudebně „25“ za svými předchůdci citelně ztrácí, dokonce takovým způsobem, že bych se po výborném „21“ nebál hovořit o zklamání. A novinka neprohrává jen vedle „21“ – jen samotná jednohubka „Skyfall“ strčí celé „25“ do kapsy, což samozřejmě není zrovna ideální stav.

„25“ má jeden zásadní problém – chybí zde ty skutečně silné skladby, s nimiž Adele dokázala uhranout snad i ortodoxním uctívačům Gorgoroth. Není tu žádné další „Set Fire to the Rain“, „Rolling in the Deep“ nebo „Skyfall“, díky čemuž „25“ působí trochu… inu, prázdněji. Rozhodně tu je několik dost příjemných písniček, mezi něž patří třeba pilotní singl „Hello“. Ten se sice na první poslech tvářil poněkud mdle, nicméně se mu musí nechat, že si mě postupně získal – poklidné sloky i procítěný refrén spolu fungují a dávají dohromady jeden ze dvou nejvyšších vrcholů „25“.

Začátek desky vůbec vypadá relativně slibně a nevěští, že by „25“ mělo být tak utahaným albem. „Send My Love (to Your New Lover)“ s nečekaně hravou rytmikou se mi taktéž líbí a třetí „I Miss You“, přestože tato už lehce začíná zavánět trochu kýčem, zachraňuje výtečný vypjatý refrén. Bohužel, z dalších písní už mě skutečně baví pouze sedmá „River Lea“, jež hodně překvapivě dýchá jakousi mystikou a ukazuje, že když se chce, tak to prostě jde. Měl-li bych zvolit jediný vrchol „25“, pak bych ukázal právě na „River Lea“, protože ta mě baví ještě více než „Hello“ a není na rozdíl od ní ohraná díky neustálému omílání v rádiích (ne snad, že bych poslouchal rádio, ale když ten song hraje i v konzumu, kam si jde člověk koupit čůčo a pár rohlíků…).

Jenže to máme čtyři skladby, které se povedly. Na „25“ je ovšem celkem 11 písniček (v základní verzi). A právě zde přichází kámen úrazu, jelikož většinu hrací doby alba tvoří pomalé cajdáky, které sice k Adele tak nějak patří, protože její hudba je přece jen spíš poklidnější, ale tentokrát… prostě je těch klavírních balad přespříliš a leckde navíc zavánějí regulérním kýčem. Nejvíce na tohle trpí „When We Were Young“, „Love in the Dark“ nebo „All I Ask“. A když už se objeví něco, co není další unavená balada nebo „River Lea“, tak to také není moc velká výhra. Tohle tvrzení směřuji především na adresu „Water Under the Bridge“, jež na první poslech mezi tím zbytkem působí skoro až svěže, ale hodně rychle mě přestala bavit. Kdybych chtěl být svině, tak by se vzhledem k takové koncentraci vaty (nazývejme věci pravými jmény) skoro i hodilo říct, že onen tvůrčí blok je na „25“ prostě cítit…

Nepříliš silnou skladatelskou formu se „25“ samozřejmě snaží dorovnat na jiných frontách. Adele možná měla slabší autorskou chvilku, ale o jejích hlasových schopnostech to neplatí. Jinými slovy, o tom, že je Adele skutečně fenomenální zpěvačka, prostě není sporu. A také se toho zpěvem snaží zachránit co nejvíce, vkládá do toho spoustu emocí a především v refrénech mnohdy dokáže v dobrém slova smyslu přitlačit na pilu. Ostatně, zejména díky ní a jejímu výkonu se „25“ stále dá poslouchat. Sice je ten samotný materiál místy natolik nudný, že nelze tvrdit, že by jej Adele vyloženě zachraňovala, ale stále to celé táhne nahoru. Nejsem si moc jistý, zdali bych tu samou desku doposlouchal do konce, pokud by ji nazpíval někdo jiný, kdo nemá takové vokální charisma.

Stejně tak produkce alba je samozřejmě po všech směrech vypiplaná, takže i „25“ provázejí bohaté, avšak stále střízlivě pojaté aranže. Pod první slupkou zdánlivě minimalističtějšího chytrého popu tak opět plavou další jemné melodie a nuance nebo doprovodné zpěvy. Tomu se nedá nic moc vytýkat a je znát, že je to vše vymyšlené, nazvučené a poslepované s nejvyšší profesionalitou, která na deskách takového kalibru být prostě musí. Například mnohé smyčcové pasáže ovšem působí lehce kýčovitě, ale to už tak prostě bývá, když album po okraj natřískáte tklivými baladami a snažíte se jejich procítěnost umocnit táhlými tóny těchto nástrojů.

Sundejme klapky z očí a nenechme se strhnout mamutí prodejností a ohromným komerčním sukcesem „25“. Novinka je prostě nejméně záživná ze všech tří dosavadních nahrávek Adély (co ještě nevečeřela). Album je sice po všech možných stránkách ošetřeno s maximální pečlivostí a na nejvyšší úrovni, ale tak trochu postrádá to elementární jádro, které dělá dobrou hudbu dobrou hudbou – prostě zde chybí silné nápady a silné skladby.

Adele


Druhý pohled (Kaša):

„Hello, it’s me…“ pěje Adele v úvodu klipové písně „Hello“ a dává tak na vědomí, že je potřeba s ní po menší rodičovské pauze opět počítat. Já se ale ptám, jestli je to opravdu tak žhavé, aby se dalo hovořit o plnokrevném pokračování úspěšného předchůdce „21“? Nevím jak vám, ale mně přijde, že když člověk začne přehlížet tu mediální masáž, která oslavuje příchod takřka alba desetiletí, tak mám takový neblahý pocit, že „25“ kvalit svého předchůdce ani zdaleka nedosahuje.

Nebudu popírat, že Adele má dar od boha. Její hlas je prostě a jednoduše fantastický a i na „25“ je vážně radost ji poslouchat, protože jsou případy, kdy šperkuje hudebně už tak povedené skladby, což je příklad slušně gradované „Hello“, ale stejně tak dokáže pozvednout relativně nezáživnou skladbu nad úroveň jejího vlastního standardu, což je případ třeba čtvrté „When We Were Young“. Ta totiž není v jádru ničím jiným než klasickou piáno-baladou s rukopisem Adele, ale procítěnost vokálního přednesu a silný refrén s touto nijak zajímavou věcí dělá divy.

Bohužel jsou zde i případy, kdy to tak dobře nedopadlo, a když to trochu zobecním, tak mluvím takřka o celé druhé polovině desky. Od skončení „Water Under the Bridge“ se až do konce hrací doby neděje mnoho zajímavého, a pokud opomenu povedené smyčcové aranže v „Love in the Dark“ a melodicky příjemnou „Sweetest Devotion“ v závěru, tak mě nenapadá snad už nic.

Jasně, nesmím zapomenout na to, že Adele je skvělá zpěvačka, ale ani ona nedokáže na svém charismatu utáhnout řadu nezáživných balad, díky nimž je druhá polovina slabší než ta první, kde mám alespoň dojem, že Adele nespoléhá jen na svůj projev a něco se v jejich písních děje i skladatelsky. Mimo již zmíněné dvojice „Hello“ a „When We Were Young“, což jsou vážně trefy do černého, je to nezvykle rozverná „Send My Love (to Your New Lover)“, kvalitní balada „Remedy“ a koneckonců i „Water Under the Bridge“. Ten zbytek mě už tolik nebere, bohužel.

Je mi jasné, že prodávat se „25“ bude i nadále jako prase a v rádiích zaboduje každý singl, který Adele vyšle, takže moje nespokojenost nikoho z fanoušků zajímat nebude, protože ti jsou rádi, že mají po čtyřech letech na stole novou desku své dokonalé bohyně. Ale přesto není fakt, že Adele vydala novou desku, zárukou toho, že to bude geniální počin. A „25“ budiž důkazem. Dobrá, nikterak skvělá nahrávka.


Selena Gomez – Revival

Selena Gomez - Revival
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 9.10.2015
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Revival
02. Kill Em with Kindness
03. Hands to Myself
04. Same Old Love
05. Sober
06. Good for You
07. Camouflage
08. Me & the Rhythm
09. Survivors
10. Body Heat
11. Rise
12. Me & My Girls [bonus]
13. Nobody [bonus]
14. Perfect [bonus]

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hádám, že na naši stránku přece jenom asi z většiny chodí lidé, kteří se zajímají spíše o okrajovější žánry a mainstream mnohdy okázale ignorují, takže paradoxně nemusejí mít moc velké ponětí o interpretech, kteří jsou jinak vlastně slavní. Anebo třeba v případě Seleny Gomez znají jen to jméno a veškeré ponětí začíná a končí s tím, že si to tam dole dřív nechávala hoblovat od Justina Biebera. Právě proto si nejdříve nejsme takový ten obligátní seznamovací odstaveček…

Selena Gomez se dostala do většího povědomí především díky účinkování v jakýchsi seriálech od Disneyho, kde začal hrát, když jí bylo 15 let. Jen o chvilku později také začala vystupovat se skupinou Selena Gomez & the Scene, s níž vydala celkem tři desky, které měly poměrně slušné prodejní úspěchy. Oba tyto projekty skončily v roce 2012, tedy v době, kdy už hrála i v nějakých celovečerních filmech, z nichž jsem neviděl ani jeden a nehodlám na tomhle stavu nic měnit, protože to vypadá na ultimátní výplachy „pro celou rodinu“ už jen podle plakátů.

Co se hudby týče, Selena Gomez se po konci výše jmenované kapely vydala na regulérní sólovou dráhu, jejímž prvním výsledkem bylo debutové album „Stars Dance“, které vyšlo v červenci 2013. Až do téhle doby jsem měl nějakou Selenu Gomez vcelku na salámu (ne však doslova… a že to bych si možná i líbit nechal) a na tom by se asi nic moc nezměnilo i přes mou úchylku na komerční popové škváry. Čirou náhodou jsem se však dostal k videoklipu k singlu „Slow Down“, který mě hodně bavil, takže jsem se podíval i na celé album, z něhož se vyklubalo příjemné překvapení. Jasně, nebylo to žádné hudební veledílo a pořád to byl naprosto regulérní mainstream se vším, co k tomu patří, ale bavilo mě to a upřímně říkám, že písničky jako „Undercover“, „Stars Dance“, „Save the Day“ nebo už jmenovanou „Slow Down“ si s velkou chutí pouštím doteď.

Druhé sólové album „Revival“ už jsem si tím pádem pouštěl cíleně s motivací, že snad půjde o podobně sympatickou nahrávku jako „Stars Dance“. Bohužel však musím říct, že se to moc nepovedlo, protože „Revival“ mi připadá o hodně slabší než debut. Samozřejmě se nebavíme o komerčním úspěchu, protože ten má novinka opětovně značný a stejně jako její předchůdce dokázala vystoupat na první příčku v žebříčku prodejnosti na tom největším trhu, tedy v USA, plus řada dalších dost solidních umístění v dalších žebříčcích (kupříkladu 15. místo v České republice patří spíše k těm skromnějším), ale čistě co do zábavnosti vlastního materiálu u mě „Revival“ vedle „Stars Dance“ jednoznačně prohrává.

Ten důvod je vcelku zřejmý – prostě mi tu chybějí ty opravdu povedené skladby, které by mě bavily hned od začátku a které by měly potenciál bavit i s nějakým tím odstupem jako třeba výtečná „Undercover“ z debutu. Jako jediné trochu solidnější věci vidím relativně příjemnou druhou singlovku „Same Old Love“, která je hezky nevtíravá, ale přesto chytlavá, a navíc obsahuje několik zajímavých aranží. Dále se mi líbí ještě trochu svižnější „Me & the Rhythm“ na osmé pozici, a to především díky povedenému refrénu. Nicméně, úplně nejlepší skladba „Revival“ se nachází jen na deluxe edici desky v pozici pouhého bonusu. Je to skvělá hitovka „Me & My Girls“, jíž nechybí náboj a temperament. Je trochu paradoxní, že na základním albu skončí spousta nevýrazných věcí a takovýhle parádní kousek je schován jen mezi bonusy…

Bohužel, těch nic moc songů je na nahrávce o poznání víc. Kromě tři výše zmíněných už totiž dokáže zaujmout jedině předposlední (na základní verzi) „Body Heat“ díky poměrně zapamatovatelnému refrénu, byť zbytek písničky už není žádná sláva, ale zbylé skladby jsou slabší anebo rovnou regulérně slabé. Třeba titulní „Revival“ nebo „Sober“ se dají vcelku bezproblémově poslouchat, ale jinak nemají moc čím upoutat – a tím už výčet toho, co jde přežít, skutečně končí, protože to ostatní už je vlastně regulérní otrava.

Pojmenování „otravné“ naprosto sedne třeba na „Kill Em with Kindness“, jejíž hvízdání mě zanedlouho začalo skutečně rozčilovat. To samé můžu říct i o následující „Hands to Myself“, která je strašně nudná podobně jako třeba závěrečná „Rise“… to jsou jednoduše úplně prázdné, rychlokvašné a bezobsažné písničky, s nimiž nemá cenu ztrácet jakýkoliv čas. Oproti nim už je stravitelnější i taková ta obligátní tklivá klavírní balada „Camouflage“, byť i ta je z obecného hlediska nudná jak hodina občanky ve čtyři odpoledne v pátek. Zato „Survivors“ se snaží o jakousi klubovou tanečnost, nicméně tak činí za pomoci tak primitivního rytmu, že to fakt zbaští jen ten, kdo postrádá byť i jen špetičku kritičnosti… když tedy pominu, že tomu úplně chybí nějaký drive.

„Good for You“ se zpočátku tváří stravitelně, ale dojíždí na typické a pro mě naprosto nepochopitelné klišé popových alb, které říká, že zde musí být minimálně jedna hostovačka černého rappera. Já proti samotnému hip-hopu nic nemám (ačkoliv samozřejmě dávám přednost té ostřejší undergroundovější odnoži), ale v té popové hudbičce je to „blekotání“ otravnější než ultra smradlavý pšouk v přeplněném metru. V „Good for You“ se toho rapování ujal jakýsi ASAP Rocky (o němž jsem do této doby neslyšel, ale za oceánem má dle všeho docela nemalou popularitu) a klasicky je to příjemné asi jako tarantule v trenýrkách. Ve videoklipové verzi je písnička

Ono co si budeme povídat, hlavní postavou „Revival“ by přece jen stále měla být samotná Selena Gomez. To zase musím říct, že mně se její zpěv líbí – má takový sexy hlas a umí s ním zalaškovat a zaprovokovat, což mě v tomhle druhu muziku baví. Na druhou stranu, Selena fakt není Adele nebo Lana Del Rey, aby uměla zpívat tak poutavě, aby na tom šlo utáhnout celé album, natožpak aby s tím šlo vytáhnout nahoru slabší hudební doprovod. Na „Stars Dance“ měla k dispozici hezčí písničky a díky tomu jí to tam fungovalo, ale na „Revival“ si to všechno takříkajíc „sedlo“ jen v několika málo konkrétních věcech, což možná může stačit na několik samostatných singlů, ale na poslech desky? To fakt ne…

Řekněme si to na rovinu – „Revival“ je prostě trochu hloupoučké album, taková typická středněproudová rychlokvaška. Instantní rádoby hitovost, popové klišé a takřka nulová životnost. Je to přesně ten prototyp alba, které je určeno k tomu, aby hodně rychle a hodně vydělalo, ale za rok touhle dobou už po něm neštěkne ani pes. Ty dvě, tři slušnější písničky si sem tam možná na YouTube pustím – netvrdím, že ne – ale tři povedené věci ze 14 (resp. dvě z 11 ve standardní edici) je prostě zoufale málo a ani polonahá Selena na obalu na tom nic nezmění.


Zola Jesus, Freddy Ruppert

Zola Jesus
Datum: 16.3.2015
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Freddy Ruppert, Zola Jesus

Naposledy jsem do smíchovských jatek zavítal při příležitosti pražské návštěvy These New Puritans dobře rok a půl nazpět. Důvodem druhé návštěvy měl být velmi svébytný Kanaďan TR/ST věnující se osmdesátkovému retro synth popu. Nicméně tak se, jak můžete tušit, nestalo a do MeetFactory jsem se vypravil až na začátku minulého týdne na delegaci ze sousedních Spojených států. Do Prahy totiž zavítala Američanka Nika Roza Danilova, kterou svět zná spíše pod jejím pseudonymem Zola Jesus. Tahle drobná slečna se už nějaký ten pátek věnuje omamnému elektronickému popu načichlému nelidskostí a šerem starých průmyslových hal, a sic se na poslední desce “Taiga” tak trochu uklidila z továren do hlubokých lesů, zasazení do prostoru MeetFactory bylo, alespoň vzhledem k charakteru hudby bez debat.

Večer otevřel Freddy Ruppert industriálně noisovým setem. Američan v současnosti sídlící v Praze začal vcelku nenápadně. Na plátně dva boxeři, kterak se rubají v ringu za konejšivého hluku strojů a nepravidelných kovových úderů. Jakmile došlo na páčidlo a první porci krve, atmosféra začala houstnout, hudba se z chladné rytmiky přelila do nejasných ploch, skřípění a šumu bez ostrých kontur. Boj se změnil v naturalistický zápas na život a na smrt. Těžko určit, zda to byl víc koncert, nebo výlet do světa obskurní kinematografie, neboť hluková stopa i projekce na velkém plátně fungovala v dokonalé koexistenci. Jedno bez druhého by ztratilo omamnou, hypnotizující sílu, která mě po celou dobu držela jako nejpevnější osidla.

Se vzrůstajícím napětím nezbývalo než konsternovaně pozorovat souboj, jehož choreografie byla násilně dekonstruována do těžko srozumitelných smyček. Se zhnusením i zvědavostí vnímat onu zacyklenou, nesmyslnou brutalitu, s níž se oba účastníci pokoušeli z naprosto neznámých důvodů se navzájem připravit o život, aniž by se dobrali závěru svého snažení. Vstřebávat zvukovou kulisu poskládanou z tíživých, glitchovitých ploch, z nichž se nořily beaty obdobně rozložené na nepravidelné, přesto neustále se opakující jednotliviny. S nástupem strojové, nelidské pravidelnosti zápasníky nahradily záběry z crash testů, snad coby protilehlá strana násilí. V samém závěru se nejvypjatější momenty obou motivů propletly, čímž vytvořily doplňující se metaforu bolesti a konce života, z níž vedle očividné nesmyslnosti a zbytečnosti agrese vyvstává řada dalších otázek, na něž Freddy nedává odpověď. Pouze minimalistickým beatem coby obrazem dodělávajícího srdce uzavírá set. Konec, aplaus, odchod. A kvantum vjemů k dalšímu přemýšlení.

Pokud byl na exkurzi do lidské pudovosti Freddy naším jediným průvodcem, Zola Jesus se neobešla bez tříčlenného doprovodu. Pódiu vévodily bicí, dvoje klávesy a syntetizátory a bílá skulptura protkaná diodami. Alespoň do příchodu zpěvačky sic drobné postavy, avšak o to mohutnějšího hlasu. Ta otevřela svůj koncert v duchu loňského alba “Taiga” a první tři skladby jej přesně kopírují. Od první chvíle mě bil do uší markantní rozdíl mezi procítěnější studiovou tvorbou a živým pojetím přetékajícím živelností a silou, jíž Zola hýřila během vystoupení na všechny strany.

Celý koncert pojilo jediné slovo – uhrančivost. Podmanivá hudba vyznačující se silnou závislostí na jejím poslechu přitahovala chtě nechtě pozornost i v živé podobě, a co nezvládly melodie a shluky tónů samy o sobě, to bez nejmenších pochyb dokonala zpěvačka sama. Zola řádila coby zvíře utržené ze řetězu, čemuž bylo uzpůsobeno všechno od hutného zvuku až po divokou, často chaotickou choreografii ztrácející se v šeru mimo dosah světel. Pod animálním řevem se hala MeetFactory otřásala v základech, naproti tomu minimalistická vizuální stránka halila pódium do intimního šera po většinu vstoupení. Pohybem dokázala Zola vyjádřit mnohé a ve střídmém osvětlení se střídavě měnila ve zmítající se stín i vznešenou labuť, jež naoko stydlivě roztahuje černá křídla.

Díky příliš hlasitým bicím se však vytrácela dvojaká povaha skladeb, prchavost, náladovost, mně známá hlavně ze starších alb. Novější skladby nabité energií, jakými jsou třeba “Dangerous Days” nebo “Hunger”, fungovaly podle očekávání na výbornou, subtilnější skladby ale zkrátka občas ztrácely. Nová “Dust” působí díky pozounu, střídmé intimitě i naprosto velkolepému závěru skvěle, starší “Sea Talk” by ale zasloužila jemnější, minimalističtější pojetí. Hrálo se hlavně z “Taigy”, která zazněla až na dvě výjimky celá. Starší skladby byly mezi novými songy rozesety sporadicky, spíše jako vzpomínka na předešlou tvorbu. Vyjma “Sea Talk” zazněla ještě “In Your Nature” a “Night”, kterou Zola uzavřela první část večera. Po bouřlivém aplausu se zpěvačka vrátila s přídavkem, v němž zabrousila hlouběji do minulosti a přidala další dvě písně. Je škoda, že Zola poté už nenašla odvahu zůstat definitivně v zákulisí a vrátila se na pódium i potřetí, protože další pauza a odchod velké části lidí roztříštily budovanou atmosféru, takže závěr show nevyzněl zdaleka tak silně, jak vyznít mohl.

Stejně tak se našlo několik dalších škraloupů: Zvuk mohl být přece jen méně hlasitý, čímž by vynikly některé nálady písní skryté v přehlušených detailech. Stejně tak si Zola zasloužila větší obecenstvo. Bývalá fabrika nebyla prázdná, ale i tak byla zaplněná zhruba ze třetiny a zoufale volala minimálně po dvojnásobku lidí. Spíše trojnásobku. Potěšilo mě ale, že dorazila velmi pestrá směsice lidí čítající široké spektrum od hipsterů přes gotiky až k běžným posluchačům pohybující se věkově od třiceti výš. I přes pár vad na kráse to ovšem stálo za to, protože jak Freddy, tak Zola předvedli uhrančivou, magnetizující show, byť každý jinak. Rozhodně vydařený koncert.


Aneta Langerová – Na Radosti

Aneta Langerová - Na Radosti
Země: Česká republika
Žánr: pop / folk
Datum vydání: 28.11.2014
Label: Art Shock s.r.o.

Tracklist:
01. Dívka
02. Svatá Kordula
03. Panna
04. Tragédie u nás na vsi
05. Intermezzo Tráva
06. Tráva
07. Maják
08. Bříza
09. Lehkost
10. Slova z hor
11. Divoká hejna
12. Nevěsta
13. Na Radosti

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Abych pravdu řekl, k téhle desce jsem se dostal jako slepý k houslím. Autorskou tvorbu ani jiné aktivity Anety Langerové jsem nikdy nesledoval, nechávala mě chladnou i v dobách, kdy z ní byla dobře půlka národa na větvi díky jejímu vítězství ve vůbec prvním ročníku místní mutace Superstar, a i když jsem později přistoupil na to, že zrovna ona asi nebude další z řady plytkých rychlokvašek českého zdegenerovaného showbysnysu, pořád jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl její muzice věnovat větší než žádnou pozornost, a to málo, co se ke mně doneslo z rádia, prostě prohučelo kolem. Když by se mě tedy někdo zeptal, proč jsem před časem kliknul na článek, v němž se povídalo o desce “Na Radosti”, jejíž vydání tehdy bylo na spadnutí, odpovědět bych nedokázal. Náhoda však chtěla, že mě to povídání proti všem předpokladům nalákalo, a když se v éteru objevil singl “Svatá Kordula”, už jsem na něj čekal. Když čtyřminutové lyric video dohrálo, byl jsem přesvědčený, že pokud je zbytek desky stejně dobrý, tak mám o domácím albu roku jasno.

Vzhledem k tomu, co jsem psal výše, asi nemusím zdůrazňovat, že jsem od novinky nečekal nic konkrétního, ale to, co jsem dostal, mě stejně příjemně šokovalo. “Na Radosti” je totiž úžasně pestrá, silná a upřímná nahrávka, která si mě kombinací svých předností doslova omotala okolo prstu. Pro mě asi největším překvapením je folkový charakter celé desky a způsob, jakým je zde folk namíchán s dalšími vlivy. Je v tom pop, je v tom šanson, je v tom špetka hip-hopu, jsou v tom orchestrální aranže… Jednou se víc projeví to a jindy zase ono, ale vždy je to s červenou folkovou nití, jež se táhne napříč celým albem, namícháno s lehkostí a nenuceností, která je místy vyloženě okouzlující.

Ústředním motivem alba jsou příběhy a každá skladba je jedním takovým příběhem. Jedná se o příběhy přesně v duchu folklórních kořenů desky vesměs melancholické až smutné, ale vyloženou temnotu nečekejte, protože stejně jako posmutnělost je v nich i hodně naděje, smíření a špetka návykové hravosti. Dobrou zprávou je, že záměr nahrát album, které bude vyprávět příběhy, Anetě vyšel naplno, protože jsou podané tak, že člověku v nejednom případě ožívají před očima a z jejich emocí pramení silná a především působivá atmosféra, která je přítomna i navzdory oné lehkosti a nenucenosti a která se vine napříč celým albem a představuje jeho jednotící linku, jíž “Na Radosti” vděčí za svou soudržnost.

“Na Radosti” je velice vyrovnaná deska, která funguje jako celek, a vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé skladby nemá ve výsledku příliš význam. Přesto si ale neodpustím jmenovat následující – “Svatá Kordula”, “Tragédie u nás na vsi”, “Tráva”, “Nevěsta” a “Divoká hejna”. Tahle pětice totiž představuje asi nejvýraznější jednotliviny a ve všech případech jde o nesmírně silné písničky, které se zaseknou do paměti jak nic. S výjimkou “Slov z hor”, kterým jsem doposud nepřišel úplně na chuť (nebo na kloub – toť otázka), ale zbytek desky nikterak nezaostává a posluchači nabízí nepřeberné množství skvělých melodií, nápaditých aranží (Jakub Zítko odvedl skvělou práci a na kvalitách alba má značnou zásluhu), obecné přitažlivosti, jakou se “Na Radosti” může chlubit, a v neposlední řadě skvostný zpěv samotné Anety, v němž se skrývá tolik charismatu, že se mi až nechce věřit, že to zpívá stejná slečna, jejíž vokální projev mě vždycky něčím trochu iritoval…

Co dodat. “Na Radosti” je prostě ve všech směrech vynikající nahrávka, na kterou nedám dopustit a Aneta Langerová se jejím prostřednictvím v mých očích vyšvihla mezi opravdové hudebníky, kteří mají co říct, a když to řeknou, stojí to za to. Celé je to tím kouzelnější, že Aneta při své popularitě u mainstreamového publika vydala album, jež je lecčím, jen ne prázdným mainstreamovým produktem. To u nás ani ve světě není vůbec samozřejmostí a zaslouží si to tedy náležitě ocenit. Upřímná osmička a titul příjemného překvapení roku je snad adekvátním oceněním.


Taylor Swift – 1989

Taylor Swift - 1989
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Big Machine

Tracklist:
01. Welcome to New York
02. Blank Space
03. Style
04. Out of the Woods
05. All You Had to Do Was Stay
06. Shake It Off
07. I Wish You Would
08. Bad Blood
09. Wildest Dreams
10. How You Get the Girl
11. This Love
12. I Know Places
13. Clean

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Možná si při pohledu na titulek článku říkáte, jak jen je to možné. Jak je možné, že se na našem blogu, který nese přízvisko “rock and metal blog”, objevuje recenze popového cukrkandlu v podobě novinky zpěvačky, jejíž jediný kontakt s rockovou hudbou proběhl prostřednictvím pořadu CMT Crossroads, kde byla jedna epizoda věnována společné kolaboraci s Def Leppard, s kterými si na pódiu ve zlatých šatičkách střihla jejich klasické kousky jako “Hysteria” či “Pour Some Sugar on Me”. Inu, nemalou roli v tom hrají osobní preference, protože hudbu Taylor Swift poslouchám relativně často a rád a navíc nejsme úzkoprsí a nebojíme se i jiných hudebních zákoutí, takže proč ignorovat událost, která v letošních prodejních žebříčcích boduje na plné čáře (pro rýpaly dodávám, že tím neříkám, že to je známka kvality), i když k tomu se ještě dostaneme.

Protože nepředpokládám, že by se naši stálí čtenáři této rodačce z Pensylvánie posluchačsky nějak pravidelně věnovali, tak je vhodné říct si, o koho jde. Taylor Swift před lety, v pouhých sedmnácti letech, prorazila svým debutovým albem “Taylor Swift” s naivní verzí moderního amerického country, což není nic jiného než moderní popová hudba, jen v trochu jiné podobě, než jak ji předvádí Selena Gomez či Miley Cyrus. Od té doby se Taylor stala obrovskou mašinérií, která až do alba “Speak Now” z roku 2010 sklízela největší úspěch ve Spojených státech, což změnilo teprve předloňské album “Red”, jež představilo částečný odklon od country popových písní směrem k čistokrevnému elektronickému popu a úspěch v evropských žebříčcích. Ačkoli se jednalo pouze o letmé výlety v náznacích, tak přerod v dnešní podobu, jakou Taylor prezentuje na “1989”, započal právě na “Red”. O to víc bylo “1989” očekáváno, protože už v předstihu bylo prezentováno jakožto zpěvaččino první opravdu popové album.

A prodejní výsledky předčily očekávání. “1989” se po svém vydání stalo v prvním týdnu nejlépe prodávaným albem v zámoří od dob Eminemova “The Eminem Show” z roku 2002. “1989” se usadilo do čela celkem neochvějně a v průběhu prvního týdne si našlo svou cestu k téměř 1,3 milionům posluchačům, čímž se Taylor Swift stala od roku 1991, kdy jsou prodeje sledovány systémem Nielsen SoundScan, prvním interpretem, kterému se něco takového povedlo (prodat v prvním týdnu více než 1 milion kopií) už potřetí, protože podobných čísel dosahovaly i předešlé “Speak Now” a “Red”. Teď se však nabízí otázka, jestli je “1989” opravdu tak dobré, aby si takový úspěch, o němž se většině umělců může jenom zdát, zasloužilo. Nebudu to dramatizovat, ale není. Na “1989” se nachází několik opravdu slabých písní, které mu nedovolí navázat na hodně dobrého předchůdce. Oproti starším albům je však novinka jiná v tom, že působí mnohem sebevědoměji. Jak jsem čekal, že bude znát nejistota spolu s novým vyzněním její tvorby, tak uznávám, že i přes ponechání nemalé porce textařské naivity, je páté album této zpěvačky zřetelně dospělejším.

Skladby na “1989” by se daly rozdělit do takových tří skupin, které částečně odráží jejich hudební kvality, ačkoli to je tvrzení založené čistě na mých osobních preferencí v tom, jakou popovou hudbu mám rád. První skupinou jsou písně pomalé a poklidné, kam patří “Wildest Dreams”, “This Love” a “Clean”. Tím, že jsou všechny umístěny v druhé polovině desky, tak ta působí zejména oproti silnému středu desky poměrně nezáživně. Nejsou to totiž ničím výjimečné kousky, jež by strhly, ačkoli hlavní melodie ve “Wildest Dreams” není špatná a zasněná atmosféra posouvá tuto píseň někam k dream popu Lany Del Rey. Zbylé dvě písně pak už ničím nepřekvapí a stojí vyloženě na zpěvu Taylor, jejíž hlas se dobře poslouchá, ale v těchto momentech měl zakročit producent a volně plynoucí skladby nějak usměrnit a oživit.

Druhou skupinou jsou popové skladby postavené čistě na jednoduchém rytmickém prvku, nad nímž se vznáší příjemný vokál Taylor Swift. Asi nejukázkovějšími představiteli jsou úvodní “Welcome to New York” a osmá “Bad Blood”. Prvně jmenovaná je možná upřímnou výpovědí o inspiraci, které zpěvačce dal New York poté, co se do něj přestěhovala, ovšem hudebním jádrem je jednoduchý synthpopový rytmus a až příliš předvídatelná struktura, kdy se celá píseň točí kolem výmluvného refrénu, jenž je tvořen názvem songu. Jak jsem na “Red” proti popovějším písním nic neměl a líbila se mi jejich aranžérská barvitost spojená s citem pro vkusnou melodii, tak “1989” je v tomto ohledu ve svém úvodu zklamáním. Po “Welcome to New York” totiž následuje klipová “Blank Space”, již částečně zachraňuje skvělý refrén, ale to už se nedá říct o “Bad Blood”, která ve středu desky mírně zaostává a započíná tak slabší závěr, z něhož vybočují jen zmíněná “Wildest Dreams” a skvělá “How You Get the Girl”, která si jako jedna z mála ponechává akustickou kytaru z dřívějších alb a skladba je to hodně chytlavá.

Pokud jsem doposud slovy chvály šetřil, tak se zbylými skladbami nemám žádný problém a pětice, která započíná s třetí “Style” a končí sedmou “I Wish You Would”, je silným jádrem nahrávky, jež představuje popovou Taylor Swift přesně tak, jak jsem očekával. Asi nejlepší písnička celé nahrávky se skrývá pod titulem “Out of the Woods”, a pokud bych měl vybrat aspiranta na třetí klipovku, tak to bude určitě tahle záležitost, která má k jednoduchému popu ve stylu “Welcome to New York” hodně daleko. Košatě vystavěný refrén táhne tuhle věc s evropským vyzněním vzhůru do společnosti toho nejlepšího, pod čím je Taylor za svou kariéru autorsky podepsána. “Style” a “I Wish You Would” stojí hlavně na skvělých melodiích, k čemuž druhá v pořadí přidává chytlavou a líbivou strukturu, což z ní činí jeden z vrcholů alba. “All You Had to Do Was Stay” připomíná vzdáleně “We Are Never Ever Getting Back Together” z poslední placky a díky kombinování country popu a tanečního rytmu je jakýmsi pomyslným mostem mezi starší a novější tvorbou.

Záměrně jsem si trochu stranou nechal první uvolněnou skladbu v podobě klipové “Shake It Off”, která se stala do posledního písmenka tím, čím má první singl být. Na album upozornila takřka ukázkovým způsobem a mezi písněmi se stala okamžitě jednou z nejhranějších záležitostí. Já si ji okamžitě oblíbil a skvělé video, jež na její propagaci vzniklo, jsem v době vydání sledoval i několikrát denně, což může vypadat jako trapas, ale přiznávám, že mě už dlouho žádná popová hitovka takhle silně nestrhla. Však to znáte, každý má nějakou tu guilty pleasure záležitost… Od zbytku alba se “Shake It Off” poměrně výrazně odlišuje a vymyká se díky vtíravému instrumentálnímu podkladu, jenž v tanečním rytmu doplňují dechové nástroje. Sama o sobě je to písnička hodně jednoduchá, ale je to právě její hravost a odlehčenost, které z ní činí jeden z nejsilnějších momentů “1989” a moje výsledné hodnocení zvedá o ten poslední půlbodík.

Přiznám, že jsem od “1989” čekal po skvělém “Red” mnohem lepší výsledek, ovšem s přihlédnutím k tomu, že to je první album daného vyznění, které Taylor Swift vydala, tak je výsledek pořád ještě hodně solidní. Je škoda, že i přes kratší stopáž, jež se konečně vměstnala pod slušných 50 minut, se na “1989” nachází hned několik slabších skladeb, kdy dobré dva kousky by se daly označit vyloženě za nudnou výplň. Nemůžu album hodnotit na poměry popového žánru jako takového, protože až několik málo výjimek jako Lana Del Rey, Adele nebo Amy Macdonald téhle hudbě neholduji, nicméně čistě v kontextu jejích vlastních desek se v minulosti Taylor Swift ukázala jako silnější interpretka. Jako interpretka, jíž image country popové písničkářky slušela hudebně o něco víc než obraz sebevědomé mladé ženy, která si dělá hudbu po svém a nebojí se vývoje (berte s nadsázkou, protože bych se vůbec nedivil, kdyby za změnou hudby stálo vydavatelství), což je sice chvályhodné, ale díky nevyrovnanému materiálu to nemusí stačit. A “1989” je právě ten případ.


Buď toho součástí. Podporuj muziku!

Buď toho součástí. Podporuj muziku!S tímhle článkem nejspíš přicházím s křížkem po funuse, ale nevadí. Svým způsobem jde stále o relativně aktuální záležitost, a i kdyby ne, ničemu to nebrání se k ní vyjádřit s půlročním odstupem…

Oč se jedná? Začátkem března byl spuštěn projekt s názvem “Buď toho součástí. Podporuj muziku!”, jehož cílem je “zvýšení povědomí o hodnotě hudby, sekundárním cílem je pak naučit žáky základům autorských práv a změnit jejich chování v prostředí internetu, a to zejména ve vztahu k hudbě. Děti by měly být poutavou formou informovány o tom, co je vlastně autorskými právy chráněno a proč.”

To zní docela pěkně a bez jakékoliv ironie říkám, že takováto snaha je velice chvályhodná. Osobně jsem vždy zastával názor, že platit za hudbu není špatně, právě naopak. Nejsem sice vyložený odpůrce stahování a klidně se přiznám, že ano, i já muziku stahuju (myšleno… ehm… ne vždy stoprocentně legálně), ale co se mi líbí, to si rád koupím a dokonce si to i chci koupit, abych si to majetnicky mohl zařadit do sbírky. Několik stovek vinylů, CDček a audiokazet, které mám doma, napovídá, že se mi toho nelíbí úplně málo, ale přesto si myslím, že je moje sbírka ještě docela skromná. Tak jako tak, těch nahrávek, které mám v polici třeba na elpíčku, si opravdu vážím, a ačkoliv to může znít jako klišé, člověk k tomu má hned jiný vztah, takový osobnější. I díky tomu jsem nikdy nechápal lidi, kteří jenom stahují a nemají doma na originále nic, jelikož třeba pro mě osobně je kupování desek radost, ne nějaká povinnost nebo cokoliv jiného.

Ale to sem teď nepatří, vraťme se k našemu projektu, jehož popis dále pokračuje: “Žáci budou směrováni k poslechu hudby na on-line službách formou krátkých spotů, které budou šířeny zejména prostřednictvím sociálních sítí.” No… možná jsem trochu konzervativní, ale tak nějak jsem vždy zastával názor, že když si chci koupit hudbu, koupím si ji na fyzickém nosiči (protože to chci mít majetnicky v ruce, o nic jiného vlastně nejde), ne skrze nějakou online službu, ale dejme tomu… dnešní doba je rychlá a internetová, tak jestli někomu vyhovují online služby, nic proti tomu, každý máme svoje. V jádru se stále jedná o chvályhodné počínání.

Je tu ovšem jeden háček, což jistě nikoho nepřekvapí, protože kdyby tu nebyl, tak bych o tom (nejspíš) nepsal. Za tímto projektem stojí ČNS IFPI (Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu) a OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s.), přičemž zejména ze strany druhé zmiňované organizace je taková snaha poměrně úsměvná. OSA je totiž organizace, jež zjednodušeně řečeno zastupuje hudební interprety, stará se o to, aby nebyla porušena jejich autorská práva a aby za své dílo dostali odměnu. I toto je ve své podstatě chvályhodná věc… až na pár malých detailů, jako například že OSA ze zákona naprosto v klidu kasíruje poplatky i za autory, které nezastupuje, a žádné autorské odměny jim nevyplácí. Nicméně jsem možná sám, kdo třeba v tomhle vidí setsakra velkou nelogičnost a něco takového mu přijde jako pěkná levárna.

Avšak dosti demagogie. Pojďme se podívat na to, s čím projekt vyrazil do boje za vzdělání národa v oblasti podpory hudby. Takovou vlajkovou lodí je následující dokument (kromě něj probíhají třeba besedy ve školách), který doporučuji zhlédnout celý, jakkoliv nejspíš budete mít chuť jej vypnout po pár minutách:

Nevím, jak to působí na vás, ale nejpozději po zhlédnutí tohoto videa se v jádru chvályhodná snaha začne bortit jako domeček z karet. Obrovským kamenem úrazu jsou už interpreti, kteří mají národ donutit k tomu, aby začal kupovat hudbu. Upřímně, když Ewa Farna s vážnou tváří vykládá, že má hodně práce, protože porotcuje v Superstar, a že jí taky před koncertem musí někdo nalíčit a učesat, tak si říkám, že si ze mě někdo nejspíš dělá prdel. Mimoto – když se mě někdo snaží ukecat, abych začal podporovat představitelku toho nejtuctovějšího rádiového pop/rocku, jaký si jen člověk dokáže představit, tak mě to spíš uráží. Zkuste si to říct nahlas… Ewa Farna vás přesvědčuje, abyste podporovali její hudbu… už jen tohle zní u interpretky z toho nejneškodnějšího komerčního mainstreamu blbě.

Krátce po ní nastupuje jistý Paulie Garand… upřímně, o tomhle týpkovi jsem do zhlédnutí onoho slavného dokumentu věděl jen to, že existuje, ale neměl jsem tušení, jak jeho tvorba zní, jelikož žánr, v němž se pohybuje, poslouchám jen sporadicky. Nicméně když o něm šéf jeho labelu (Ty Nikdy Records) prohlásí, že je to člověk, jenž “sledujte trendy a dělá ty věci trendově”… jako já nevím, ale jestli mě má tohle nalákat, abych ho podpořil, to snad nemůže nikdo myslet vážně. Pokud někdo dělá svojí muziku trendově, tak si zaslouží akorát tak kopnout do prdele, ne podpořit.

Třetí bourák, co vás má přesvědčit, že podpořit hudbu je jako super, je ještě větší trefa do černého (bez dvojsmyslů). Není to totiž nikdo jiný než miláček publika Ben Cristovao… výpotek Superstar alias jedné z nejodpornějších pseudo-hudebních soutěží, jaké se kdy v naší zemi bohužel vysílaly. Jako by už tohle nebylo dost, Ben vám s kamennou tváří vykládá o tom, jak ho to stojí tolik práce a energie, jak dokonce chodí na hodiny tance a do fitness centra (!) a jak chodí každý den spát v pět ráno (!). Však vidíte sami, jak strašně se snaží, tak byste ho přece měli podpořit, no ne? Zvlášť když ho to nestojí jen úsilí a čas, protože hned v následujících větách vše podpoří argumentem, že do svých aktivit ročně vráží milion až milion a půl korun. Asi pocházím z jiné planety, ale tak nějak mi přijde, že když má někdo na to, aby do svojí kariéry vrážel ročně jeden a půl mega, tak má asi prachů dost… a stejně vás nabádá k podpoře. Inu, co by pak měly říkat undergroundové kapely, které hrají za cesťák a milion do hudby si nemohou dovolit investovat pomalu ani za dvacetiletou kariéru. A aby toho náhodou nebylo málo, tak ještě připomeňme, že vás k podpoře přemlouvá člověk, jenž ve své tvorbě předvádí tohle:

Taky vám to připadá jako výsměch? Mně tedy rozhodně ano, když někdo v každém druhém songu blekotá hovna o tom, jak se má skvěle a jak má všechny hejtrs u prdele, a pak vás výše popsanými zdrcujícími argumenty (chodím pozdě spát…) přesvědčuje o tom, abyste ho podpořili. Další zábavnou věcí je pak samozřejmě i samotné provedení dokumentu… ono to sice samozřejmě vypadá profesionálně, ale když půlka lidí, co tam hlásí ta svoje moudra, vypadá, jako kdyby zpaměti odříkávali naučený scénář, tak je něco špatně. Vtipná je také Ewa Farna, která místy (třeba okolo 14. minuty) vypadá, jako kdyby sama nevěřila, že jí ty vejšplechty vážně někdo sežere.

Ono podpořit hudbu je podle mě rozhodně dobrá věc (což už doufám vyplynulo z třetího odstavce), nicméně jde o to jakou. Zastávám totiž názor, že si nějaký interpret nezaslouží podporu (především finanční – koupí desky, merche, lístku na koncert) jen proto, že hraje hudbu. Podporu totiž zasluhují jen ti, kdo hrají dobrou hudbu – ti si to skutečně zaslouží. Ono ani nemusíme chodit do mainstreamu, tenhle argument se kolikrát používá i v undergroundu… kolikrát už jsem na různých diskuzích a fórech metalových webů četl, jak to stojí všechno za píču, že lidi nekupují desky, nechodí na koncerty a hlavně “nepodporují scénu”. Nechápu, proč bych měl “podporovat scénu”… proč bych měl podpořit někoho jen proto, že hraje metal, i když mě jeho hudba neoslovuje – to je pak snad jasné, že si jeho album nekoupím, na jeho koncert nepůjdu a radši si něco koupím od parádní (třeba) trip-hopové skupiny. S tímhle videem je to pak analogické – autoři (což je jen tak mimochodem OSA, na to nezapomínejte – té jde jen o love, na samotnou hudbu jako umění oni z vysoka serou, o tom nepochybujte) se nás snaží přesvědčit, abychom podporovali hudbu… hudbu, jako je tahle (to myslím říká vše):

Celý tento projekt, který je ve svém nejzákladnějším jádru možná chvályhodný, se tak posouvá do naprosto absurdní záležitosti, kdy do nás zcela tuctoví a mainsteamoví interpreti jako Ewa Farna nebo Ben Cristovao hustí moudra o tom, jak je ta muzika vlastně skvělá a že bychom je měli podpořit… a za zády je podporuje OSA. Ještě tam chybí Lucka Vondráčková, aby byl Kocourkov kompletní.

Absurdnost celého videa asi nejlépe vystihuje zrcadlo nastavené parodií, kterou natočili lidi okolo nezávislého labelu Silver Rocket. Hlášky typu “Já jsem jako rozbil kytaru na koncertě… to je prostě… já nevím, mně to přijde jako docela normální součást punkovýho koncertu. A já jsem pak zjistil, že prostě nemám na co hrát.” jsou na úplně stejné úrovni jako “Chodím spát v pět ráno.”. Rozdíl je jen v tom, že jedno je nadsázka, druhé je myšleno smrtelně vážně…


My Own Ghost – Love Kills

My Own Ghost - Love Kills
Země: Lucembursko
Žánr: rock / pop / electro
Datum vydání: 13.9.2014
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Crimson Ground
02. Lost
03. Waiting in the Wings
04. Crystal Ball
05. Bad Love
06. Beautiful Mistake
07. Silence
08. Free Fall
09. Pathways
10. Broken Mirror
11. Born in Fire
12. Mute
13. Intoxicated

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Není žádným tajemstvím, že oblast Beneluxu je nesmírně bohatá na rock/metalové kapely se zpěvačkou za mikrofonem. Ne, že by se tradičnějším metalovým destinacím v tomto odvětví nedařilo kvalitativně sekundovat, ale co se týče kvantity, tady Benelux v čele s Nizozemím kraluje. A jak už úvod naznačuje, opět se do západní Evropy podíváme, tentokrát do méně provařeného Lucemburska. Mé znalosti v tomto hudebním žánru jsou dosti omezené, ale i tak mi něco dávají tušit, že bandy s dívkou v čele jdou i tady na dračku. Z lucemburského velkovévodství znám už jen jednu další kapelu, význačné neofolk/martial industrialisty Rome. Jenže ti zřejmě ve velkém nejedou.

Jak už můžete pochopit z úvodní omáčky, My Own Ghost pochází právě z Lucemburska, hrají muziku na pomezí popu, rocku a metalu s příměsí elektroniky. Činí tak teprve od roku 2013 a není tedy ničím překvapivým, že dnes recenzovaná novinka je deskou debutovou. Už samotné jméno kapely teda není žádné terno a název novinkové desky onu vizitku originality příliš nevylepšuje. Uznejte sami – koho dnes vytrhne název jako “Love Kills”? Fajn, úvodní prezentace tedy na hodně triviální a neoriginální úrovni, co ale samotná muzika?

Když jsem prohlásil, že My Own Ghost se hudebně pohybují na pomezí popu, rocku a metalu a elektronického oblizu, nerozepisoval jsem to tak dopodrobna pro nic za nic. Každá z těchto složek má na “Love Kills” svou podstatnou roli. Z popu si My Own Ghost berou zpěvnost a jednoduchost, tu tedy především, rock a metal obstarává již poměrně tradičně kytarové linky. Elektronické příměsi vyskakují téměř v každém songu a opět obstarávají důležitou složku hudby My Own Ghost. To vše zní poměrně nadějně a nezavání vyloženým průserem, nicméně pravda je poněkud jiná.

To, že je muzika jednodušší mi vůbec nevadí, koneckonců na sousloví, že v jednoduchosti má být prý krása, něco i bude. Ne však v tomto případě. Hudba My Own Ghost je nejen jednoduchá, ale často dost vtírává, překombinovaná a to jen kvůli tomu, aby prvoplánově zabavila. “Love Kills” se tedy skládá nejen z instrumentálně, ale i – to především – skladatelsky triviální a nepříliš dobré muziky. Kapela se však alespoň snaží tento nedostatek schovat. Většina skladeb je podmazána nenápadnými i nápadnějšími elektronickými vlivy, které ale My Own Ghost z podprůměru nevytahují, ba je častokrát ještě více potápějí. Elektronická složka zní opět velmi neoriginálně, křečovitě, a i když nejsem žádný znalec na obdobnou muziku, neustále si říkám, že takhle jsem to slyšel už několikrát vymyšlené i zrecyklované.

Zvuk také nezaslouží žádné velké glorifikace, je to takové ploché, unylé nic, kde hlavní slovo má zpěvačka Julie Rodesch, která sice patří k silnějším stránkám desky, ale opět jen na úrovni kopírování. Zbytek kapely hraje jakoby v závěsu, což vzhledem k zvukové bohatosti a instrumentální vyspělosti není příliš překvapivé.

Asi jste z mého pisálkování vyrozuměli, že “Love Kills” prostě není žádná sláva. I tak se zde naštěstí objevují lepší kousky ve stylu skladeb “Bad Love” a “Silence”, což tedy taky není nic světoborného, ale člověk si alespoň řekne, že tak to mohlo znít celé. Opět se sice jede na osvědčeném střídání slok, refrénu a nějaké té finální variaci, ale v případě “Bad Love” a “Silence” to nezní tak hloupě. Tady už bychom se k tomu průměru možná dostali. Osmá “Free Fall” taky nezní úplně špatně, jenže po minutě zajímavějšího materiálu opět dospěje do fáze kolovrátkovitého opakování. Na tomto principu ostatně fungují také “Lost”, “Crystal Ball” a spousta dalších. To vše navíc ještě dehonestuje přemrštěná stopáž, která již tak malé množství ucházejících melodií naprosto zabíjí. Uznejte sami, 54 minut dnes často neutáhnou ani ostřílení mazáci, natožpak aby se s nimi se ctí vypořádala jeden rok hrající kapela, která ještě před nedávnem hledala zbrusu nové osazenstvo. Nechápu.

Sečteno podtrženo, nulová atmosféra, nemastný neslaný zvuk a mizerné hráčské i skladatelské výkony. Několik solidnějších kousků se sice na “Love Kills” objeví, ale pár desítek sekund není pro celkový podprůměrný pocit samospásných. Nuda, šeď a vata totiž vyskakuje kam jen se člověk podívá a on tedy nemá důvod tvorbu My Own Ghost nadále sledovat nebo ji někomu doporučovat.