Archiv štítku: pop

Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Katy Perry – Witness

Katy Perry - Witness

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 9.6.2017
Label: Capitol Records

Tracklist:
01. Witness
02. Hey Hey Hey
03. Roulette
04. Swish Swish (feat. Nicki Minaj)
05. Déjà Vu
06. Power
07. Mind Maze
08. Miss You More
09. Chained to the Rhythm (feat. Skip Marley)
10. Tsunami
11. Bon Appétit (feat. Migos)
12. Bigger Than Me
13. Save as Draft
14. Pendulum
15. Into Me You See

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

Katy Perry je možná představitelkou té nejhrubější komerce a popu toho nejstřednějšího proudu, ale na rozdíl od mnohých jiných popstars mě její existence nijak nesere. Vlastně mám určitou část její tvorby (ponechme nyní stranou diskuzi, nakolik je pojmenování „její“ na místě, když jí s tím vypomáhá tým skladatelů a producentů) docela rád – však některé konkrétní hity sjíždím na YouTube relativně pravidelně. Prostě proč ne. V rámci mainstreamovek mi zrovna Katy Perry připadá ještě jako jedna z těch sympatičtějších interpretek.

Na nové, celkově páté (počítáme-li i debut vydaný ještě pod jménem Katy Hudson) album „Witness“ jsem se vlastně svým způsobem i těšil. Obal se mi sice příliš nelíbí a samotná Katy Perry si dle mého skromného názoru fakt nemusela stříhat vlasy, protože teď vypadá jako nějaká angažovaná lezba (což možná i je, haha… ale souložitelný materiál by to byl i tak), ale první singly mě docela bavily. Nicméně mě docela navnadily příjemné singly. V „Chained to the Rhythm“„Bon Appétit“ mě sice trošičku (ironie – ve skutečnosti hodně) sraly obligátní příspěvky rapujících niggaz (k tomu se ještě dostaneme), ale jinak šlo o pohodové popové písničky.

Poslech celé nahrávky ovšem ukázal, že ani „Witness“ se nevyvarovalo neduhu, jenž trápil již předcházející alba Katy Perry a který je vlastně kamenem úrazu v popu obecně. Mám tím na mysli ohromnou nevyrovnanost desky, na níž se nachází několik málo povedených písniček, okolo nichž je nabalena hromada zbytečné a nudné vaty. K tomu připočtěme téměř hodinovou délku už ve standardní edici a dostaneme se k výsledku, který pro Káťu Perryovou nevyznívá nijak zásadně pozitivně.

Hned úvodní titulní věc „Witness“ řadím k té sortě písniček, k nimž sedí pojmenování jako nevýrazné nebo nudné. Tenhle song sice ještě horko těžko drží nad vodou poměrně příjemný refrén, ale věci jako „Power“, „Mind Maze“, „Bigger Than Me“, „Pendulum“ nebo trojici utahaných slaďáků „Miss You More“, „Save as Draft“ (pro mě nepochopitelně vybranou jako čtvrtý singl) a „Into Me You See“ už nezachrání nic. Při pohledu na tracklist zjistíme, že hned čtyři jmenované se nacházejí na konci „Witness“ a tvoří závěrečnou čtveřici alba. Pokud by tedy odpadla finální čtvrthodina, nestalo by se vůbec nic… ne, vlastně stalo, protože výslednému dojmu z desky, kterýžto se nyní nachází ve stavu zbytečně natahované záležitosti se spoustu nevýrazné omáčky určené jen pro zvýšení stopáže, by to jenom prospělo.

Nemyslete si ovšem, že se na „Witness“ objevují jen dobré a nudné skladby, a tedy že zbytek je bezchybný. Rozhodně není. „Hey Hey Hey“ a „Roulette“ se mi zpočátku také úplně nepozdávaly, protože se nejedná o úplně prvoplánově chytlavé hitovky, ale postupem času jsem si k nim nějakou cestu našel a své místo na kolekci si u mě obhájily. Čtvrtá „Swish Swish“ (třetí singl) je dle mého dost rozporuplná. Na jednu stranu mě baví výrazně basový beat, na druhou mě trochu otravují některé sladké pasáže (začátek) a především – Nicki Minaj. Popularitě tohohle individua fakt nerozumím, protože kdykoliv její infantilní blekotání zaslechnu, nějak na mě přijde brutální sraní. Což o to, pokud někomu vyhovuje poslouchat odpad, ať si ji poslouchá, ale proč si ji zvou i jiní interpreti, aby jim zmrvila nějaký song, nad tím mi rozum zůstává stát. „Swish Swish“ není výjimkou, i zde otravný rádoby rap posílá jinak poslouchatelnou záležitost do (pěkně hluboké a navrch nevytřené) prdele.

„Swish Swish“ navíc není jedinou skladbou na „Witness“ trpící na hosty. Jak jsem již předeslal, stejný osud potkal i první dva singly. „Chained to the Rhythm“ je ještě poměrně snesitelná, a i když bych byl radši, kdyby se zde sloka reggae Jamajčana Skipa Marleyho nenacházela, lze to překousnout. Pořád bych se tedy nebál mluvit o příjemné popové písničce, která se chytře pohybuje na hraně sympatické chytlavosti, aniž by spadla do podbízivosti. Zato „Bon Appétit“ dopadla o něco hůře, protože samozvaní drsňáci z Migos jinak dobrou skladbu splachují do hajzlu. Vůbec nerozumím téhle módě, proč musí popovým zpěvačkám v singlech brblat nějací gangsta černoši, když to úplně ve všech případech daný song akorát zkurví. Na internetu lze dohledat verzi „Bon Appétit“, v níž je hostovačka vynechána, a tato mi dává za pravdu.

Katy Perry

Vzato kolem a kolem tak na „Witness“ slyším pouze jedinou píseň, k níž nemám žádných výhrad. Jde o moc příjemnou „Déjà Vu“, jež představí Katy Perry v trochu intimnější poloze. Svou náladou i kvalitou mi dost evokuje „Legendary Lovers“ z předcházející řadovky „Prism“, ale to v tomto případě nepovažuji za mínus, spíš naopak. Mezi dvojici singlovek je ještě vsunuta na první poslech trochu nenápadná „Tsunami“, jež mi postupně času také zachutnala.

Celkově vzato mi „Witness“ připadá jako standardní popová deska se všemi jejími neduhy. Kdyby se z hodinového materiálu vybraly ty nejlepší kousky a pár slibných prošlo mírným faceliftem (čti: vyházely by se politicky korektní hostovačky), šlo by o výborné EP, jemuž by toho šlo máloco vytknout. Za stávajícího stavu ovšem „Witness“ dopadne stejně jako ostatní alba Katy Perry – těch pár dobrých songů si člověk občas pustí na YouTube, zbytek velmi rychle upadne v zapomnění.


Linkin Park – One More Light

Linkin Park - One More Light

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Nobody Can Save Me
02. Good Goodbye
03. Talking to Myself
04. Battle Symphony
05. Invisible
06. Heavy
07. Sorry Fow Now
08. Halfway Right
09. One More Light
10. Sharp Edges

Hrací doba: 35:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Komplexnost lidského mozku je nepředstavitelná. Miliardy neuronů a stovky tisíc miliard synapsí tvořící spletitou síť. Každou vteřinou proběhne prostřednictvím mozkových synapsí obrovské množství přenosů dat, při kterých si mezi sebou mozkové buňky předávají jednoduché informace pomocí jasně stanovených principů, a přitom dohromady ve svém ohromném množství a komplexnosti vytvářejí lidskou osobnost. Ovšem zde ona komplexnost nekončí, stačí se jen zamyslet nad tím, jak mozek vytváří asociace. Když si budete dostatečně dlouho opakovat dvě slova, váš mozek si mezi nimi vytvoří spojení, a od té chvíle si při vzpomínce na jedno z těchto slov automaticky vybavíte to druhé. Naopak, pokud toto spojení nebudete dlouho využívat, zanikne.

Přesně takhle vznikají v našich mozcích všelijaká propojení, například mezi vůni a pocitem či mezi skladbou a určitým zážitkem, kapelou a obdobím života, která jsou připravena se okamžitě připomenout, když k tomu nastane příležitost. Pokud je takové propojení dostatečně silné, může ležet nepoužito dlouhé roky a o to více vás překvapí, když nastane jeho chvíle. Asi již tušíte, kam tím mířím. Tohle je ten důvod, proč se tak rád vracím k Linkin Park, přestože je to ve všech ohledech stěží nadprůměrná kapela. Jejich jméno a jejich hudba má v mém mozku vytvořeno mnoho propojení, jež čas od času velice rád obnovuji. Mám však strach, že s novinkou se ono spojení mezi jejich hudbou a několika roky mého života hroutí a vzniká spojení nové, mnohem méně pozitivní.

Než se dostanu k tomu, proč je „One More Light“ nejen nejslabším albem kapely, ale také jednoduše nepovedeným albem v každém ohledu, je na místě odpověď na otázku, proč to jsou právě Linkin Park a ne kterákoli jiná kapela, kterou jsem v prvních letech současného tisíciletí hltal, jež si dokázala ono kouzelné propojení uchovat i po dobrých patnácti letech. Linkin Park se totiž po dvojici nu-metalových alb změnili. Nastolili nejdříve rockový, později elektronický a naposledy téměř metalový kurz, který sice na „Hybrid Theory“ a „Meteoru“ navazoval, ovšem nijak ji neimitoval a tím udržel při životě spojení mezi raným zvukem kapely a dobou, kdy tento zvuk vznikl. „One More Light“ se posouvá zase o krok dál a to je chvályhodné, ovšem poprvé v době historie kapely se zdá, že se Linkin Park nepohybují odněkud, nevzdalují se svým počátkům ve snaze udržet svou hudbu svěží, nýbrž někam, totiž do popových hitparád (ve kterých by tak či tak skončili), ovšem popových hitparád, jimž kralují hudebníci o dvě desetiletí mladší, než jsou oni sami.

„One More Light“ na mě působí především jako album navržené (ani se mi nechce říkat napsané!) pro generaci, která v době vydání debutu ještě ani nebyla na světě, pro generaci Snapchatu a selfie tyčí. Nemyslím, že to je samo o sobě špatně, problém je až v provedení. Linkin Park působí nepřirozeně, vytrženi ze svého obvyklého prostředí, jako čtyřicátníci na srazu YouTuberů. Šestice hudebníků má čtyřicítku již převážně za sebou, a když se v klipové „Heavy“ snaží Chester Bennington znít jako současník teprve rok plnoleté Kiiary, musí se jistě cítit nesmírně trapně, což je ze skladby bohužel znát.

Linkin Park

„Heavy“ se svým sladkým Chesterovým hláskem, který je znatelně čitelnější než jinde na albu a nezvykle vysoko položený, aby dobře ladil se zpěvem hostující slečny, není skladbou pro „One More Light“ úplně typickou, ale představuje jeden z jeho klíčových problémů, totiž sterilitu. Nemyslím si, že je sedmé album Linkin Park tak oproštěné od emocí záměrně, nýbrž že jsou tyto emoce mířeny na tak zásadně jiné publikum, že je nejsem ani schopen vnímat. Ať je to jakkoli, „One More Light“ je sterilní jako vykastrovaná mula a kvůli tomu se na něj ani nemohu zlobit pro jeho mrzkou kvalitu, neboť mě nudí natolik, že je mi vše tak nějak jedno.

Dalším charakteristickým znakem „One More Light“ je jeho nezvykle tichý, nevýrazný zvuk. Polovina skladeb začne jen s Chesterovým zpěvem, aby se později „rozjela“ do kýčovitě vlezlého refrénu s jednoduchým beatem, tleskáním a někdy i nevýraznou kytarou. Ovšem okolo slova rozjela je třeba udělat obrovské uvozovky, neboť zvuku kompletně chybí dynamika. Není to ona slavná snaha udělat vše tak hlasité, že vrcholy přestanou vynikat, nýbrž naopak snaha udělat vše zcela záměrně úplně identicky výrazné, takže mezi vrcholem a údolím není znatelný žádný rozdíl. Z „One More Light“ se stává zvuková placka, což podporuje výše zmíněnou sterilitu a zdůrazňuje skladatelskou plytkost.

Třetím (a posledním) určujícím znakem nahrávky jsou pak jisté prvky převzaté z aktuálních popových hitparád jako třeba pravidelný vysoký počítačem zkreslený hlásek, který otvírá skladby, uvozuje či uzavírá refrény a celkově jednoduše znepříjemňuje poslech. Pravda, poslednímu albu jsem naopak vyčítal zbytečné průpovídky mezi skladbami, které zde díkybohu chybí, jenže ty alespoň zdůrazňovaly lidskost alba a jeho tvůrců, což by „One More Light“ potřebovalo jak sůl.

K samotným písničkám stačí říci jen málo. Úvodní „Nobody Can Save Me“ v jistém ohledu připomíná starší balady kapely, a dokonce bych musel pochválit obstojný refrén, kdybych ovšem neměl dojem, že jsme ho již někde slyšel. „Good Goodbye“ je jakýsi pokus o rebelství postavený okolo úděsného refrénu, jenž je proložen třemi rapovými slokami, po jedné od Mika Shinody a dvou hostujících raperů, vcelku tragických ve všech třech případech. „Talking to Myself“ je pak prototypem skladby, která se na albu objevuje ještě v několika různých variacích, jakési pseudobalady s pokusem o gradaci, ovšem vzhledem k výše zmíněným nedostatkům naprosto neúspěšné. „Battle Symphony“ pak přináší vytouženou změnu, jako jedna z mála písní na desce působí trochu odvážněji, ovšem snaha je to naprosto marná, neboť je jinak naprosto nepovedená.

Linkin Park

Bohužel ani dále není deska o nic lepší. Kupříkladu Chesterův rap v „Sorry for Now“ působí jako cosi z televizního pořadu pro děti z prvního stupně základní školy (což zdůrazňuje i použití fráze „pump the bass up“ hned v prvním verši), závěrečná „Sharp Edges“ zase nejdříve na pár vteřin budí dojem jakéhosi moderního pojetí country, aby okamžitě přešla do nesnesitelného refrénu, na nějž by odmítly na diskotéce trsat i ony výše zmíněné děti ze základní školy. Jediným potěšením tak zůstává titulní skladba, jež je již několikátou inkarnací podobné minimalistické (alespoň v první polovině) balady v diskografii kapely a jako úplně jediná na albu ve mně vyvolá alespoň nějaké emoce.

Rád bych zde skončil, ale musím se ještě pozastavit u textů. Chester Bennington a Mike Shinoda nikdy nebyli dobrými textaři, ale v určité fázi (zejména okolo „A Thousand Suns“) se alespoň snažili věnovat se důležitým tématům. „One More Light“ je však album točící se okolo nicotných pocitů jednotlivce a víc než cokoli jiného jsem si při čtení textů vzpomněl na citát z poslední desky Kate Tempest, jenž je nejlépe vystihuje: „Bullshit saccharine ballads, and selfies, and selfies, and selfies, and here’s me, outside the palace of me.“ Texty jsou jednoduše podobně plytké jako hudba a staví jakýsi vesmír okolo jednotlivce, byť se to v „Heavy“ snaží kapela výslovně popírat. Jsou tu i zvláštní výjimky jako třeba „Sorry for Now“ a „Sharp Edges“, které se snaží spíše reflektovat životní zkušenosti čtyřicátníků Chestera a Mika, bohužel dost hloupě a bezobsažně. A pak jsou tu vyloženě komické přešlapy, jako třeba když se mladík Stormzy (jinak mimochodem obstojný raper a autor nedávno vyšlého solidního debutového alba) ve své sloce v „Good Goodbye“ snaží nalézt něco, co by se rýmovalo s „Linkin Park“ (nakonec najde „things in park“, další komentář si odpustím) jen chvíli poté, co Mike Shinoda „usadí“ jeho generaci svým „I’ve been killing it longer than you’ve been alive, you idiot“. Trapas za trapasem.

A tak se oklikou vrátím k mozku a jeho synapsím, jež jsem měl donedávna obrazně řečeno nastavené tak, abych Linkin Park považoval za jednu ze svých nejoblíbenějších kapel, aby mi jejich jméno připomnělo řadu obstojných (a hlavně důstojných) alb. Zejména však tak, aby pro mě Linkin Park symbolizovali první dvě alba a ony dlouhé roky, jaké jsem v jejich doprovodu strávil. Nyní se bohužel přidává propojení třetí, propojení mezi Linkin Park a nudou, trapností, otravou, zklamáním a nedůstojností.


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Lupe Fiasco – Drogas Light

Lupe Fiasco - Drogas Light

Země: USA
Žánr: pop rap
Datum vydání: 10.2.2017
Label: 1st & 15

Tracklist:
01. Dopamine Lit
02. NGL
03. Promise
04. Made in the USA
05. Jump
06. City of the Year
07. High (Interlude)
08. Tranquilo
09. Kill
10. Law
11. Pick Up the Phone
12. It’s Not Design
13. Wild Child
14. More Than My Heart

Hrací doba: 60:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.

Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.

Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.

Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.

Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.

Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.

Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.

„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.


Foxygen – Hang

Foxygen - Hang

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Jagjaguwar

Tracklist:
01. Follow the Leader
02. Avalon
03. Mrs. Adams
04. America
05. On Lankershim
06. Upon a Hill
07. Trauma
08. Rise Up

Hrací doba: 32:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kreativita je věc zákeřná. Můžete složit kapelu ze samých technicky zdatných hudebníků, ale pokud alespoň jeden z nich není kreativní, nepochybně bude jejich hudba bezduchá a nezajímavá (viz djent). Naopak se může stát, že bude hudebník kreativní natolik, že i přes veškerou snahu jeho tvorbu nedokáže ocenit nikdo kromě jeho samotného (viz hromada zapomenutých, samozvaných a nikým nepochopených géniů). Pokud tedy chcete tvořit hudbu, která za něco stojí, musíte se v první řadě pohybovat někde v poměrně úzkém pásmu, kdy kreativity je dost na zaujetí posluchače a zároveň jí není tolik, aby ho odpudila.

Většina dobrých hudebníků pragmaticky (a logicky) tedy vyjde z něčeho obvyklého, ať už je to konkrétní žánr či styl jiného muzikanta, a modifikují ho natolik, že se stane jejich vlastním. Foxygen na to jdou ovšem úplně jinak. Dalo by se říci, že nového či alespoň modifikovaného na „Hang“ moc nenaleznete, přesto jde o album bezpochyby kreativní.

Ne, neprotiřečím si a ani jsem se nezamotal do vlastních úvah. Na „Hang“ totiž není originální ani tak jeho obsah, jako spíš propojení jednotlivých dílků. Každá minuta „Hang“ vám bude totiž připomínat některou z hudebních legend, nebude to ovšem stále ta samá legenda, bude to spíše destilát z toho nejvýznamnějšího, co v populární hudbě vzniklo od 60. do 80. let. Foxygen se rozhodli vzdát poctu svým idolům tím, že vytvořili místy téměř dokonalou imitaci toho, jak by tito hudebníci zněli, pokud by dnes ještě žili a vytvořili jedno společné dílo.

Přestože bych se rád vyhnul jmenování jednotlivců, kteří Foxygen inspirovali nejvíce, tři jména vyplouvají na povrch opakovaně a pomohou nám uchopit, v jakém rámci se „Hang“ pohybuje. V první řadě je zde David Bowie, jeho esence je prostoupena téměř každou skladbou. Není to však inteligentní David Bowie z období „Heroes“ ani depresivní David Bowie„Blackstar“, je to excentrický, rozmanitý a chytlavý David Bowie z období „Hunky Dory“ či „Ziggyho Stardusta“. Druhým dílkem do skládačky je pak švédská legenda ABBA, místy doplněná vlivem The Beatles z vrcholného období.

Kreativní je právě to, jak Foxygen tyto rozdílné interprety (a mnohé další) spojili do soudržného celku a jak elegantně přecházejí mezi různými styly i náladami. Tomu napomáhá i bohatá instrumentace, v níž hraje klíčovou roli velkolepý pětatřicetičlenný orchestr s širokou škálou nástrojů (obsahuje mimo jiné tři hráče na lesní roh či tři tenorsaxofonisty) a perfektně čistý zvuk, v němž ony více než tři desítky hudebníků bezvadně vyniknou. A nebudu lhát, někdy je to ohromný úspěch, jako třeba v úvodní „Follow the Leader“, která je jednoduše velkolepá, pozitivní a ohromně chytlavá. „Mrs. Adams“ je zase dojemná a velkolepá trochu jiným, o něco emotivnějším způsobem. Jindy se ale trochu chytám za hlavu, protože Foxygen svůj bezpochyby opravdový talent užívají k něčemu, co mi vůbec nevoní. Jako třeba když v „Avalon“ kombinují atmosféru kabaretu s refrénem jak vytaženým z některého z alb již zmíněné ABBY. Ještě horší je to, když jejich produkce překročí onu hranici mezi vkusným a nevkusným, což se děje hned několikrát třeba v „America“ (vkusné jsou většinou instrumentální úseky) či v připitomnělé „Rise Up“, jež působí jako zhudebněná příručka osobního rozvoje.

Většinou jsou však skladby někde na pomezí mezi dobrým a špatným a díky rozmanitosti dokáží hranici překročit tam a zpátky klidně několikrát. Vše dohromady způsobuje, že album se zdá být mnohem delší, než ve skutečnosti je, a jeho pouhých třicet minut působí přinejmenším dvojnásobně. To je dobře i špatně, neboť se toho děje hodně a opravdu je to vše elegantně pospojované, kompozice jdou téměř bez výjimky odněkud někam a netočí se bludně v kruhu. Za provedení tedy autorské dvojici Sam France a Jonathan Rado dávám jedničku s hvězdičkou. Problém však je, jak už to tak bývá, někde jinde. Foxygen totiž našli správnou odpověď, dali si záležet, aby byla čitelně napsaná a pro jistotu ji dvakrát podtrhli. Vůbec je však nenapadlo, že na otázku „jak dostat Bowieho, ABBU, The Beatles, pětatřicet hudebníků a tři dekády hudby na jednu krátkou desku“, by bylo asi lepší vůbec neodpovídat.


Robbie Williams – The Heavy Entertainment Show

Robbie Williams - The Heavy Entertainment Show

Země: Velká Británie
Žánr: pop
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Heavy Entertainment Show
02. Party Like a Russian
03. Mixed Signals
04. Love My Life
05. Motherfucker
06. Bruce Lee
07. Sensitive
08. David’s Song
09. Pretty Woman
10. Hotel Crazy
11. Sensational

Hrací doba: 39:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Robbie Williams bezesporu patří mezi nejvýraznější osobnosti britského popu uplynulých dvaceti let. Od doby, kdy způsobil malé ostrovní šílenství se svou kapelou Take That, uplynuly více než dvě dekády a během té doby si prošel klasickou cestu popstar, takže zažil jak chvíle, kdy se pohyboval v hvězdných výšinách, tak pád o několik pater dolů na okraj zájmu širokého hudebního obecenstva. Záměrně netvrdím, že se dostal na samé dno, protože si myslím, že zas až tak své dříve získané pozice nevyklidil, ale pryč jsou doby, kdy se jeho alba dala označit za skvělá nebo přinejmenším velmi povedená. A tuto situaci se loni snažila napravit jeho další řadová placka „The Heavy Entertainment Show“.

Nakolik se Robbiemu podařil plnohodnotný návrat, ještě necháme chvilku stranou, ale řekněme si na rovinu, že posledních pár desek nebyly žádné šlágry. Doby „I’ve Been Expecting You“ či „Sing When You’re Winning“ a „Escapology“, což jsou všechno počiny z přelomu milénia, jsou dávno pryč, protože posledních několik alb bych označil v rámci jeho diskografie za vcelku obyčejná a ničím nevyčnívající. Dokonce i kontroverzní „Rudebox“, které rád nemám, je v tomto ohledu výraznější nahrávkou, na niž se alespoň nezapomíná. Na druhou stranu, z „Reality Killed the Video Star“ a „Take the Crown“ si vybavím maximálně první dva singly a tím to končí. A říkám to navzdory faktu, že mám Robbieho rád a jeho nová alba si vždycky s chutí poslechnu.

Bohužel s „The Heavy Entertainment Show“ se toho od minula příliš nezměnilo, a přestože se jedná o desku, která se pod kůži díky většímu množství hitů dostává rychleji, celkový výsledek je nevyrovnaný. Přechází se od naprostých hovadin k velmi povedeným skladbám, při nichž si říkám, že starý dobrý Robbie je zase zpět. Hodně jsem si sliboval od návratu ke spolupráci s Guyem Chambersem, jenž má na starosti spoustu starších hitovek, nicméně nelze říct, že by kusy s jeho autorským vkladem patřily k vrcholům „The Heavy Entertainment Show“, takže i to pověstné kouzlo spolupráce dvojice WilliamsChambers už není zdaleka to, co bývalo. Za vše mluví singlová hovadina jménem „Party Like a Russian“ s nasamplovanou ruskou melodií z baletu na motivy Romea a Julie.

Když už jsem nakousl ty slabší momenty, je nutné zmínit úvodní nevýraznou titulku „The Heavy Entertainment Show“, jíž schází energie starších tutovek a pořádný odpich, aby mohla album slušně nakopnout. Úspěšně zapadne elektroničtější „Sensitive“ s funky houpavým rytmem a předposlední „Hotel Crazy“ naopak se swingovým feelingem, díky kterému ji chápu spíš jako zbytek z předchozí „Swing Both Ways“. Tedy abych byl přesný, tak minimálně svou kvalitou k tomuto svádí. „Pretty Woman“ na první poslech působí rozverně a energicky, ale do hlavy jsem ji prostě a jednoduše nedostal.

Naopak se hodně vyvedla rytmicky úderná „Bruce Lee“, na níž se mi líbí košatý refrén s ženským sborem v pozadí. Jedním z nejvýraznějších momentů je třetí „Mixed Signals“ z pera zaoceánských rockerů The Killers (ti si na albu ve své skladbě zahráli), kterou Robbie táhne svým vypjatým vokálem vzhůru. Vážně povedená věc se silným hitovým potenciálem. Totéž by se dalo říci i o prvoplánové rádiovce „Love My Life“, jež v přímém souboji poráží další baladu „David’s Song“. Jasně, je to kýč jako prase, ale přesto jsem si ji postupně oblíbil natolik, že s ní nemám žádný problém a občas jsem se přistihl, že si ji bez jakéhokoli studu pobrukuji.

Další z vrcholů se skrývá za „Motherfucker“, kterou táhne Robbie od začátku do konce na svém charisma. Tohle je jeden z momentů, kdy mi do sebe zapadaly všechny aspekty dané kompozice, takže od povedeného textu a skvělé vokální až po příjemně aranžérsky košaté pozadí „Motherfucker“ nemá chybu.

Přestože nelze popřít, že by „The Heavy Entertainment Show“ jako celek bylo dostatečně barvité, tak to v tomto případě nestačí a právě onou zdánlivou snahou zaujmout tak nějak všechny si podřezává větev pod nohama. V porovnání s třemi předchozími počiny je to rozhodně krok, z nějž po dlouhé době cítím z Robbieho sebejistotu, ale k veskrze povedenému dojmu mu nějaká ta vata pořád přebývá. Pro fanoušky tohoto britského showmana se však jedná o povinnost, s níž budou jistě spokojeni. Já to vidím jen na lehčí nadprůměr.


Lady Gaga – Joanne

Lady Gaga - Joanne

Země: USA
Žánr: pop / indie pop / rock
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Streamline / Interscope Records

Tracklist:
01. Diamond Heart
02. A-Yo
03. Joanne
04. John Wayne
05. Dancin’ in Circles
06. Perfect Illusion
07. Million Reasons
08. Sinner’s Prayer
09. Come to Mama
10. Hey Girl [feat. Florence Welch]
11. Angel Down

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolil bych si říct, že existoval moment, kdy byla Lady Gaga největší hudebním interpretem na světě. Její hity kralovaly hitparádám, prestižní časopis Forbes ji označil jako nejmocnější ženu planety a její kariéra byla na vrcholu. Ale jak známo, z vrcholu existuje cesta už jen jedním směrem – dolů – a právě po ní Lady Gaga dle všeho nyní jede.

Výrazný pokles prodejů byl vidět již na minulém albu „Artpop“, jehož úspěch byl optikou undergroundových kapel stále astronomický, ale oproti „The Fame“ a „Born This Way“ vykazoval řádově menší počet udaných kopií. V tomto neblahém trendu pak pokračuje i novinka „Joanne“, jejíž prodeje jsou opět citelně slabší. Ale všechno je relativní – stále to stačilo na první místo v žebříčku Billboard, díky čemuž se Lady Gaga stala první ženou aktuální dekády, které se podařilo vystoupat na vrchol amerického žebříčku prodejnosti se čtyřmi alby (počítá se tam i kolaborační počin „Cheek to Cheek“ se zpěvákem Tonym Bennettem). To by se sice mohlo zdát jako stále dobrý výsledek, ale i přesto „Joanne“ přináší razantní změny…

Tak trochu se mi zdá, jako by si Lady Gaga klesající popularitu postupem času začala sama uvědomovat, a tak se rozhodla asi k tomu nejlepšímu kroku, jaký mohla udělat: Nesnažit se zopakovat ohromný úspěch svých prvních dvou desek a tvořit další megahity typu „Poker Face“ či „Born This Way“; namísto dalšího tanečně-popového výplachu radši zkusit hrát skutečnou hudbu. Asi jen těžko lze polemizovat o tom, že by snad Lady Gaga postrádala nějaký talent, tudíž mně to zní jako dobrý nápad, pokud se konečně rozhodla přestat jej utápět ve vodách čistokrevné mainstreamové komerce a podívat se na popový žánr z trochu smysluplnějšího hlediska. Zlehka to naznačilo už „Artpop“, byť nešlo o tak drastický odklon od dřívějšího soundu, a samozřejmě také „Cheek to Cheek“, ale to zase nebyla klasická sólová deska. „Joanne“ přerod dokonává a tomuto směřování ostatně odpovídá i její tematický obsah, který je tentokrát zjevně mnohem osobnější než v minulosti.

Hlavním důvodem, proč jsem se na „Joanne“ vlastně docela i těšil, byl první singl „Perfect Illusion“, který je prostě skvělý. Už tehdy jsem si říkal, že pokud se nahrávka ponese v takovém duchu celá, pak by to mohlo být hodně dobré. Ale na druhou stranu, úplně jsem to neočekával, ostatně i vzhledem k tématu se dalo předpokládat, že dojde na nějaké srdceryvné balady a že půjde o poněkud rozmanitější počin. A takový předpoklad „Joanne“ splňuje – a nyní můžeme polemizovat, jestli je to plus nebo mínus.

„Joanne“ určitě obsahuje několik parádních písniček. Již jmenovaná „Perfect Illusion“ je výborná a dokazuje, že stále lze vymyslet chytlavou skladbu s jednoduchou strukturou sloka-refrén, aniž by se jednalo o křečovitou rádoby hitovost s tupými řvoucími synťáky. Podobně mě baví i dvojice „Diamond Heart“ a „John Wayne“, které se nesou na obdobné vlně z toho pohledu, že jde opět o sympaticky chytlavé, nikoliv však podbízivé věci, přesto mají obě trochu jinou náladu. Právě tuhle trojici bych bez váhání pasoval na to nejlepší, co „Joanne“ nabízí.

Dál už to až taková sláva není, ale pár relativně povedených kousků se stále najde. Docela příjemná je „Sinner’s Prayer“ s výrazným country nádechem a vcelku hezkým refrénem. „Dancin‘ in Circles“ bezchybná není a jeden její motiv bych si asi odpustil, ale většina písničky mě vlastně baví. Trochu nesvůj jsem naopak z „A-Yo“, u níž jsem se stále nedokázal rozhodnout, jestli je dobrá nebo špatná. Má svoje momenty, v rámci sympatické variability nahrávky lze ocenit surfrockovou kytaru, ale některé jiné pasáže mě zrovna neberou. Nicméně vzhledem k tomu, že se „A-Yo“ nachází na začátku alba hned na druhé pozici, kdy je posluchač ještě čerstvý, tak se to dá. Naopak třeba předposlední „Hey Girl“, v níž si zahostovala Florence WelchFlorence + The Machine, mě vůbec nebaví, přestože se rusovlasá diva podílela i na skladatelské stránce. Vyjma jednoho slušného syntezátorového motivu je totiž docela prázdná věc.

Deska se samozřejmě nevyhnula ani obligátnímu zástupu balad. Snad jedinou snesitelnou z nich je titulní „Joanne“, kterou zachraňují jemné perkuse a povedený refrén, v němž Lady Gaga ukazuje, že zpívat umí. Naopak „Million Reasons“ je navzdory ucházejícímu refrénu a jemné gradaci strašně nudná a taková „Come to Mama“ mě vyloženě sere a nezachrání ji ani skutečnost, že jsem ji do odstavce věnovaného hlavně baladám zařadil trochu nepřesně. Finální „Angel Down“ už je nevýrazná zívačka – opět platí, že nějaký vedlejší motiv by stál za rozvinutí, ale celkový dojem není nijak dobrý.

Mohlo by se zdát, že bilance není nijak závratně dobrá – vždyť z jedenácti písní jsou zde jen tři skutečně povedené. Na druhou stranu, stále je zde několik záležitostí, jichž si lze na „Joanne“ cenit. Předně je to posun Lady Gaga do mnohem sympatičtější a nápaditější polohy, než jak ji posluchači znali doposud (a to říkám jako člověk, jemuž se líbí i některé starší mainstreamové věci). V návaznosti na to lze zmínit velkou rozmanitost „Joanne“, protože onen posun se netýká pouze odklonu od tanečního popu – na novince totiž na sebe Lady Gaga neklade jasné žánrové mantinely, díky čemuž se „Joanne“ hudebně pohybuje od indie popu přes rockové rytmy až po country, v jedné skladbě lze mluvit i o ethno feelingu.

Tím spíš mi přijde škoda, že je „Joanne“ nahrávkou, kde stále hraje hlavní roli zpěv. Lady Gaga zde sice dokazuje, že skutečně je zpěvačkou, jež umí předat emoce, zajímavě pracovat s hlasem a utáhnout píseň, nikoliv jen producentským věšákem na šaty, který se bez autotune neobejde, přesto by mi subjektivně dával větší smysl důraz spíše na instrumentální stránku. Mnohé songy třeba nejsou dokonalé a bezchybné, ale většina z nich včetně těch nudnějších obsahují aspoň jeden motiv, na němž by se případně dalo stavět. Což znamená, že skladatelský potenciál tu jistě je, a právě tady bych osobně viděl cestu. Pokud je „Joanne“ prvotním vykročením do nové éry, jež bude zde naznačený výraz rozvíjet a kvalitativně růst, pak je to jenom dobře, byť se k aktuálnímu počinu s výjimkou tří kousků vracet nebudu.


Norah Jones – Day Breaks

Norah Jones - Day Breaks

Země: USA
Žánr: pop / jazz
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Blue Note Records

Tracklist:
01. Burn
02. Tragedy
03. Flipside
04. It’s a Wonderful Time for Love
05. And Then There Was You
06. Don’t Be Denied
07. Day Breaks
08. Peace
09. Once I Had a Laugh
10. Sleeping Wild
11. Carry On
12. Fleurette Africaine (African Flower)

Hrací doba: 48:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože ve volných chvílích poslouchám převážně desky, jež přesně spadají do primárního zaměření našeho webu, tak je fajn jednou za čas vypnout a odpočinout si od burácejících kytar a drtící rytmiky. Tedy alespoň já to takto mám, a i když se nabízí hudební styly metalové hudbě příbuznější, u nichž bych onen odpočinek našel zajisté taky, tak pro mě je již dlouhá léta synonymem pro hudební oddech tvorba Norah Jones, pro níž mám strašnou slabost.

Tahle rodačka z Texasu v roce 2002 vylétla jako raketa a její debutové album „Come Away with Me“ mělo ve všech ohledech ohromný úspěch. Od prodejů, které se pohybují někde na úrovni 26 milionů nosičů, přes pět cen Grammy, jež si Norah za svůj debut tentýž rok odnesla, až po přijetí hudební kritikou je toto album, které jí bude už navždy předkládáno jako základní srovnávací laťka kvality. Jazzem nasáklý melancholický pop, jenž stál na klavírní virtuozitě sympatické zpěvačky a jejím sametově jemném hlase, se vymykal trendům a toho se Norah drží dosud. Na své osobitosti si vybudovala kariéru, v rámci které se nebála pravidelně experimentovat.

Následující desky se tak postupně odvracely od úspěšného modelu „Come Away with Me“ a Norah se zaměřila spíše na kytaru a od jazz-popu si přičichla k folku, country, rocku i blues, ovšem i přesto byl její vklad jasně rozpoznatelný. Alba „Feels Like Home“ či „The Fall“ sice byla jiná, avšak neméně kvalitní. A nyní, 14 let od vydání debutu, přišel čas, aby se pomyslný kruh uzavřel. Navzdory faktu, že si Jones během své aktivní hudební kariéry nedopřála žádnou souvislou pauzu a své nahrávky vydává v pravidelných rozestupech, tak je její šestá řadová placka „Day Breaks“ obecně považována za návratovou. Ten návrat je samozřejmě hudební, protože po letech experimentů přišel pro Norah čas usednou zpět za piáno, kde jí to sluší nejvíc, oprostila se od country a folkových vlivů a nahrála své nejjazzovější album.

Hudební náplň na „Day Breaks“ tvoří celkem tucet skladeb, z nichž devítka je autorským dílem Norah a tyto doplňuje trojice předělávek. Hrací doba se zastavila na necelých 50 minutách, což je tak akorát, aby se nezačala dostavovat dřímota. Kdybych měl „Day Breaks“ nějak charakterizovat, tak nejjednodušší by bylo zařadit jej někam mezi popovou hudbu a moderní jazz, přičemž ten melancholický pop samozřejmě převládá. Nejedná se o mainstreamovou záležitost nasáklou trendovými postupy. „Day Breaks“ je deska zasněná, pomalá, ale nenudí, což je její hlavní předností. Je aranžérsky barvitá, a přestože i z reklamního hlediska sází na opětovné spojení Norah Jones a piána, tak oproti debutu je mnohem pestřejší.

Za onou barvitostí nestojí jen hlavní představitelka, ale taky plejáda hostů, jež si na albu zahrála. Ti jsou především z řad jazzových hudebníků, které ve většině případech neznám, takže vás nebudu zatěžovat jmény. Nicméně abych to nějak kulantně shrnul, na své si přijdou příznivci klasických nástrojů, takže mimo houslí, violy či kontrabasu je možné slyšet dechy, jež jsou zastoupené saxofonem, pozounem a trubkou. I díky onomu pestrému obsazení je radost „Day Breaks“ poslouchat hezky do sluchátek a užívat si harmonii a všechny vrstvy schované za líbivým vokálem. Ten je ve výsledném mixu lehce zastřený a v písních jako „Burn“, „Don’t Be Denied“ nebo „Sleeping Wild“ dokresluje barovou atmosféru první poloviny minulého století.

Drtivá většina hrací doby „Day Breaks“ je tvořena baladickým materiálem, díky čemuž se může zdát zejména druhá polovina lehce monotónní, s čímž jsem měl zpočátku problém, ale jakmile si člověk objeví ty své záchytné body, tak původní nedůvěra je pryč. Oněch záchytných bodů je na nahrávce dostatek, přičemž mně se z druhé poloviny okamžitě vybaví nádherná smyčcová melodie v titulní „Day Breaks“, dechy v „Once I Had a Laugh“ či klavírní linka závěrečné „Fleurette Africaine (African Flower)“. Samotná Norah zazáří hlavně v singlové „Carry On“, což je díky jejímu charismatu asi nejsilnější věc desky. Do paměti se rychle vtiskne taky další singl „Flipside“, ovšem v tomto případě je to díky svižnému tempu, které je oproti pomalejším písním v první polovině skvělým zpestřením. A ty hammondy v pozadí, paráda. Nejrockovější položka alba rozhodně vybočuje a o to více upozorňuje na svůj silný hitový potenciál.

Norah Jones

O vyrovnanosti „Day Breaks“ svědčí mimo jiné lehkost, s níž do celku zapadly výše zmíněné covery. Nejzajímavější je dvojice „Peace“ od Horace Silvera a finální „Fleurette Africaine (African Flower)“ od Dukea Ellingtona. Ty dodávají celku největší množství jazzové atmosféry a mezi autorsky původní kompozice „It’s a Wonderful Time for Love“ nebo „Burn“ se hodí bez problémů. „Don’t Be Denied“ od Neila Younga se rovněž povedla. Norah si ji upravila k obrazu svému a zanechala stranou původní rockovou atmosféru, síly zmíněných dvou předělávek z vod klasického jazzu však nedosahuje.

Na „Day Breaks“ je zřejmé, že Norah Jones se rozhodla uspokojit fanoušky svých prvních alb, kde ještě nebylo ke slyšení toliko rozličných vlivů. Pro mě, jakožto pro člověka, jenž k hudbě Norah Jones přičichl právě přes debut „Come Away With Me“, který dosud poslouchám velmi často, je „Day Breaks“ příjemným překvapením tohoto podzimu. Překvapením, které mi ještě nějakou chvíli v přehrávači rozhodně vydrží, protože tomu sametovému hlasu a upřímné atmosféře prostě a jednoduše nemůžu odolat.