Archiv štítku: pop

Exit Eden – Rhapsodies in Black

Exit Eden - Rhapsodies in Black

Země: international
Žánr: kýč, nevkus a patos
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Question of Time [Depeche Mode cover]
02. Unfaithful [Rihanna cover]
03. Incomplete [Backstreet Boys cover]
04. Impossible [Shontelle cover]
05. Frozen [feat. Simone Simons; Madonna cover]
06. Heaven [Bryan Adams cover]
07. Firework [Katy Perry cover]
08. Skyfall [feat. Simone Simons; Adele cover]
09. Total Eclipse [feat. Rick Altzi; Bonnie Tyler cover]
10. Paparazzi [Lady Gaga cover]
11. Fade To Grey [Visage cover]

Hrací doba: 47:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Můžete se možná ptát, jaký má význam recenzovat zde takovou sračku jako Exit Eden, když mně i vám je nejspíš dopředu jasné, že to dostane těžký hejt. Není nutné cokoliv skrývat nebo oddalovat nevyhnutelné – „Rhapsodies in Black“ je naprosto příšerná a extrémně nevkusná deska. Její poslech je asi tak stejně příjemný jako přejíždění žaludem po rozsypaném skle. Tedy, ne snad, že bych někdy něco takového zkoušel, ale představoval bych si, že to bude srovnatelné utrpení jako poslech Exit Eden.

Nicméně právě v tom jsou Exit Eden do jisté míry zajímavé – tenhle projekt dokonale ilustruje, do jakého stavu se v roce 2017 takzvaná metalová scéna dostala, a může posloužit jako konečný a nezvratný důkaz toho, jak moc je metalový střední proud totálně v píči.

Musím se přiznat, že mě hanba fackuje, když píšu Exit Eden a metal v jedné větě (Fenriz by mi okamžitě jednu vlepil), protože tohle se skutečným metalem samozřejmě nic společného nemá. Hudba, která by měla být špinavá, nespoutaná a divoká, je zde prezentovaná v podobě cukrkandlového kýče, v jehož čele stojí čtveřice korzetových princezen, z nichž jedna by potřebovala hodně zhubnout, druhá hodně přibrat, třetí je tak ošklivá, že ani pytel přes hlavu by jí nepomohl, a až ta poslední je možná trochu koukatelná. A co tomu dodává korunu – prezentují se albem předělávek popových písniček, z nichž většina je už v originále opravdu špatná a patetická.

S metalovými covery popových songů bývá vždycky svízel. Jakmile totiž vezmete žánr ve velké míře postavený zejména na prvoplánovitosti a instantní chytlavosti a začnete do něj přidávat kytary, vždycky to bude znít strašně lacině. „Rhapsodies in Black“ v tomto ohledu není výjimkou, nýbrž železným stvrzením pravidla. K tomu navíc Exit Eden přidávají nánosy klávesového patosu. Recept každého coveru je stejný – na základní původní melodii naroubovat stejné primitivní „riffy“, stejný symfo balast a zalít to čtyřčlenným kdákajícím komandem. Výsledná srážka symfonického pohádkového metálku s popem zní skutečně tak příšerně, jak to vypadá napsané.

Předně mi ale uniká smysl Exit Eden. Nevidím jediný důvod, proč by měl kdokoliv chtít poslouchat předělávky (většinou) špatného popového kýče do podobně špatného a přinejmenším stejně kýčovitého kvazi-metalu? Proč bych měl chtít poslouchat sračky od Rihanny, Backstreet Boys nebo Shontelle s dementní kytarou a pseudou-operním kdákáním? Kór když jde o songy jako „Unfaithful“, která je k zblití už v originále, nebo „Incomplete“, která je tak zkurvená, že jde pomalu o větší přešlap v historii lidstva než holocaust. Ani nemluvím o uchcanostech jako „Heaven“ Bryana Adamse, což je taky kokotina na kvadrát už původně a patří k písničkám, jaké byste nejradši utopili v hajzlmíse, kdybyste mohli. Co si kdo slibuje od předělávání takových hnusů? Cover do grindcoru jako prdel bych pochopil, ale když to někdo předělává takhle a ještě to, kurva ty vole, myslí seriózně jako Exit Eden, tak… to prostě nechceš.

Z mrdky skvost neuděláš, to je jasné a člověka to nijak nepřekvapí, nicméně Exit Eden dokázaly naprosto spolehlivě zmrdat i to málo, co je v originále slušné. Příkladem budiž třeba „Firework“ od Katy Perry. Původně vcelku příjemná popová písnička tu byla zprzněna do podoby tak imbecilní, že pomalu i vykouření houmlesáka s plesnivou kládou by byla příjemnější činnost než tohle poslouchat. Dobře, to trochu přeháním, ale snad si rozumíme. Ještě křiklavější je to v případě „Skyfall“, jedné z nejlepších skladeb od AdeleExit Eden zničily vše, kvůli čemu originál baví, a nahradily to kopou patosu.

Z celého počínání Exit Eden čpí očividná snaha se zalíbit a cynický kalkul. Tady se prodává pozlacené hovno, které si nezaslouží nic jiného než radikální opovržení. Nicméně se zdá, že na velkou část lidí to zabírá. Zjevně ani není třeba se obtěžovat se skládáním hudby – stačí něco vykrást, potáhnout to symfo-metalovým hnusem, do čela postavit Amandu Somerville, z níž se všem milovníkům patetického pseudo-metalu podlamují kolena, anorektickou Clémentine Delauney a k nim další dvě bezejmenné buchty (to aby se jim nemuselo tolik platit), a je to doma. Komu se Exit Eden líbí, postrádá i to nejzákladnější stopové množství vkusu nebo soudnosti. Ještě bych pochopil, že to velký label utáhne marketingem na pár primitivních troglodytů, ale smutné je, že to chválí i recenzenti. Když jsem našel recenzi, kde tenhle audio-výkal dostal deset bodů z deseti možných za songwriting (!) a originalitu (!), tak jsem se málem zesral.

A přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem na začátku tvrdil, že se prostřednictvím projektů jako Exit Eden ukazuje, jak moc je střední proud metalu zdegenerovaný a jak moc současná metalová scéna jako celek postrádá zdravou (sebe)kritiku. Namísto odsouzení tleskáme podobným zrůdnostem, které jsou ostudou svého žánru. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost tohle nazývat metalem, a nechápu, jak někdo může v uších nasráno tak mocně, aby neslyšel, že tohle je extrémní píčovina, že tomu není rovno.


Signor Benedick the Moor – Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Země: USA
Žánr: experimental hip-hop / pop
Datum vydání: 16.6.2017 / 1.7.2017 / 8.9.2017
Label: Deathbomb Arc / selfrelease / selfrelease

Tracklist „Toybox“:
01. Pillows
02. srsly
03. Finally Found
04. Let Them Go
05. Home @ Nite
06. Scratchnsniff
07. w/o u
08. ICEE

Hrací doba: 22:45

Tracklist „CYBR.pnk“:
01. TEAPOT
02. DEMONSBRUH
03. NOWWEJUSTBACKWHEREWESTARTED.gif
04. rly round
05. dr strange
06. Welcome to Pixl Beach
07. hurtb4.headonstraight//
08. boycry
09. ///DESIGN///

Hrací doba: 21:28

Tracklist „MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]“:
01. c h a n g e . d m g
02. innaHive
03. lulu
04. work INN
05. MNFST​.​dstniii (trees)
06. i think (voodoo)
07. $lipknot$ (enter the black prince)
08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate
09. in the .//End
10. mr brightside

Hrací doba: 29:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.

Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.

Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.

„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.

Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.

„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.

Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana DaviseKorn, je dalším solidním zářezem.

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Katy Perry – Witness

Katy Perry - Witness

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 9.6.2017
Label: Capitol Records

Tracklist:
01. Witness
02. Hey Hey Hey
03. Roulette
04. Swish Swish (feat. Nicki Minaj)
05. Déjà Vu
06. Power
07. Mind Maze
08. Miss You More
09. Chained to the Rhythm (feat. Skip Marley)
10. Tsunami
11. Bon Appétit (feat. Migos)
12. Bigger Than Me
13. Save as Draft
14. Pendulum
15. Into Me You See

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

Katy Perry je možná představitelkou té nejhrubější komerce a popu toho nejstřednějšího proudu, ale na rozdíl od mnohých jiných popstars mě její existence nijak nesere. Vlastně mám určitou část její tvorby (ponechme nyní stranou diskuzi, nakolik je pojmenování „její“ na místě, když jí s tím vypomáhá tým skladatelů a producentů) docela rád – však některé konkrétní hity sjíždím na YouTube relativně pravidelně. Prostě proč ne. V rámci mainstreamovek mi zrovna Katy Perry připadá ještě jako jedna z těch sympatičtějších interpretek.

Na nové, celkově páté (počítáme-li i debut vydaný ještě pod jménem Katy Hudson) album „Witness“ jsem se vlastně svým způsobem i těšil. Obal se mi sice příliš nelíbí a samotná Katy Perry si dle mého skromného názoru fakt nemusela stříhat vlasy, protože teď vypadá jako nějaká angažovaná lezba (což možná i je, haha… ale souložitelný materiál by to byl i tak), ale první singly mě docela bavily. Nicméně mě docela navnadily příjemné singly. V „Chained to the Rhythm“„Bon Appétit“ mě sice trošičku (ironie – ve skutečnosti hodně) sraly obligátní příspěvky rapujících niggaz (k tomu se ještě dostaneme), ale jinak šlo o pohodové popové písničky.

Poslech celé nahrávky ovšem ukázal, že ani „Witness“ se nevyvarovalo neduhu, jenž trápil již předcházející alba Katy Perry a který je vlastně kamenem úrazu v popu obecně. Mám tím na mysli ohromnou nevyrovnanost desky, na níž se nachází několik málo povedených písniček, okolo nichž je nabalena hromada zbytečné a nudné vaty. K tomu připočtěme téměř hodinovou délku už ve standardní edici a dostaneme se k výsledku, který pro Káťu Perryovou nevyznívá nijak zásadně pozitivně.

Hned úvodní titulní věc „Witness“ řadím k té sortě písniček, k nimž sedí pojmenování jako nevýrazné nebo nudné. Tenhle song sice ještě horko těžko drží nad vodou poměrně příjemný refrén, ale věci jako „Power“, „Mind Maze“, „Bigger Than Me“, „Pendulum“ nebo trojici utahaných slaďáků „Miss You More“, „Save as Draft“ (pro mě nepochopitelně vybranou jako čtvrtý singl) a „Into Me You See“ už nezachrání nic. Při pohledu na tracklist zjistíme, že hned čtyři jmenované se nacházejí na konci „Witness“ a tvoří závěrečnou čtveřici alba. Pokud by tedy odpadla finální čtvrthodina, nestalo by se vůbec nic… ne, vlastně stalo, protože výslednému dojmu z desky, kterýžto se nyní nachází ve stavu zbytečně natahované záležitosti se spoustu nevýrazné omáčky určené jen pro zvýšení stopáže, by to jenom prospělo.

Nemyslete si ovšem, že se na „Witness“ objevují jen dobré a nudné skladby, a tedy že zbytek je bezchybný. Rozhodně není. „Hey Hey Hey“ a „Roulette“ se mi zpočátku také úplně nepozdávaly, protože se nejedná o úplně prvoplánově chytlavé hitovky, ale postupem času jsem si k nim nějakou cestu našel a své místo na kolekci si u mě obhájily. Čtvrtá „Swish Swish“ (třetí singl) je dle mého dost rozporuplná. Na jednu stranu mě baví výrazně basový beat, na druhou mě trochu otravují některé sladké pasáže (začátek) a především – Nicki Minaj. Popularitě tohohle individua fakt nerozumím, protože kdykoliv její infantilní blekotání zaslechnu, nějak na mě přijde brutální sraní. Což o to, pokud někomu vyhovuje poslouchat odpad, ať si ji poslouchá, ale proč si ji zvou i jiní interpreti, aby jim zmrvila nějaký song, nad tím mi rozum zůstává stát. „Swish Swish“ není výjimkou, i zde otravný rádoby rap posílá jinak poslouchatelnou záležitost do (pěkně hluboké a navrch nevytřené) prdele.

„Swish Swish“ navíc není jedinou skladbou na „Witness“ trpící na hosty. Jak jsem již předeslal, stejný osud potkal i první dva singly. „Chained to the Rhythm“ je ještě poměrně snesitelná, a i když bych byl radši, kdyby se zde sloka reggae Jamajčana Skipa Marleyho nenacházela, lze to překousnout. Pořád bych se tedy nebál mluvit o příjemné popové písničce, která se chytře pohybuje na hraně sympatické chytlavosti, aniž by spadla do podbízivosti. Zato „Bon Appétit“ dopadla o něco hůře, protože samozvaní drsňáci z Migos jinak dobrou skladbu splachují do hajzlu. Vůbec nerozumím téhle módě, proč musí popovým zpěvačkám v singlech brblat nějací gangsta černoši, když to úplně ve všech případech daný song akorát zkurví. Na internetu lze dohledat verzi „Bon Appétit“, v níž je hostovačka vynechána, a tato mi dává za pravdu.

Katy Perry

Vzato kolem a kolem tak na „Witness“ slyším pouze jedinou píseň, k níž nemám žádných výhrad. Jde o moc příjemnou „Déjà Vu“, jež představí Katy Perry v trochu intimnější poloze. Svou náladou i kvalitou mi dost evokuje „Legendary Lovers“ z předcházející řadovky „Prism“, ale to v tomto případě nepovažuji za mínus, spíš naopak. Mezi dvojici singlovek je ještě vsunuta na první poslech trochu nenápadná „Tsunami“, jež mi postupně času také zachutnala.

Celkově vzato mi „Witness“ připadá jako standardní popová deska se všemi jejími neduhy. Kdyby se z hodinového materiálu vybraly ty nejlepší kousky a pár slibných prošlo mírným faceliftem (čti: vyházely by se politicky korektní hostovačky), šlo by o výborné EP, jemuž by toho šlo máloco vytknout. Za stávajícího stavu ovšem „Witness“ dopadne stejně jako ostatní alba Katy Perry – těch pár dobrých songů si člověk občas pustí na YouTube, zbytek velmi rychle upadne v zapomnění.


Linkin Park – One More Light

Linkin Park - One More Light

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Nobody Can Save Me
02. Good Goodbye
03. Talking to Myself
04. Battle Symphony
05. Invisible
06. Heavy
07. Sorry Fow Now
08. Halfway Right
09. One More Light
10. Sharp Edges

Hrací doba: 35:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Komplexnost lidského mozku je nepředstavitelná. Miliardy neuronů a stovky tisíc miliard synapsí tvořící spletitou síť. Každou vteřinou proběhne prostřednictvím mozkových synapsí obrovské množství přenosů dat, při kterých si mezi sebou mozkové buňky předávají jednoduché informace pomocí jasně stanovených principů, a přitom dohromady ve svém ohromném množství a komplexnosti vytvářejí lidskou osobnost. Ovšem zde ona komplexnost nekončí, stačí se jen zamyslet nad tím, jak mozek vytváří asociace. Když si budete dostatečně dlouho opakovat dvě slova, váš mozek si mezi nimi vytvoří spojení, a od té chvíle si při vzpomínce na jedno z těchto slov automaticky vybavíte to druhé. Naopak, pokud toto spojení nebudete dlouho využívat, zanikne.

Přesně takhle vznikají v našich mozcích všelijaká propojení, například mezi vůni a pocitem či mezi skladbou a určitým zážitkem, kapelou a obdobím života, která jsou připravena se okamžitě připomenout, když k tomu nastane příležitost. Pokud je takové propojení dostatečně silné, může ležet nepoužito dlouhé roky a o to více vás překvapí, když nastane jeho chvíle. Asi již tušíte, kam tím mířím. Tohle je ten důvod, proč se tak rád vracím k Linkin Park, přestože je to ve všech ohledech stěží nadprůměrná kapela. Jejich jméno a jejich hudba má v mém mozku vytvořeno mnoho propojení, jež čas od času velice rád obnovuji. Mám však strach, že s novinkou se ono spojení mezi jejich hudbou a několika roky mého života hroutí a vzniká spojení nové, mnohem méně pozitivní.

Než se dostanu k tomu, proč je „One More Light“ nejen nejslabším albem kapely, ale také jednoduše nepovedeným albem v každém ohledu, je na místě odpověď na otázku, proč to jsou právě Linkin Park a ne kterákoli jiná kapela, kterou jsem v prvních letech současného tisíciletí hltal, jež si dokázala ono kouzelné propojení uchovat i po dobrých patnácti letech. Linkin Park se totiž po dvojici nu-metalových alb změnili. Nastolili nejdříve rockový, později elektronický a naposledy téměř metalový kurz, který sice na „Hybrid Theory“ a „Meteoru“ navazoval, ovšem nijak ji neimitoval a tím udržel při životě spojení mezi raným zvukem kapely a dobou, kdy tento zvuk vznikl. „One More Light“ se posouvá zase o krok dál a to je chvályhodné, ovšem poprvé v době historie kapely se zdá, že se Linkin Park nepohybují odněkud, nevzdalují se svým počátkům ve snaze udržet svou hudbu svěží, nýbrž někam, totiž do popových hitparád (ve kterých by tak či tak skončili), ovšem popových hitparád, jimž kralují hudebníci o dvě desetiletí mladší, než jsou oni sami.

„One More Light“ na mě působí především jako album navržené (ani se mi nechce říkat napsané!) pro generaci, která v době vydání debutu ještě ani nebyla na světě, pro generaci Snapchatu a selfie tyčí. Nemyslím, že to je samo o sobě špatně, problém je až v provedení. Linkin Park působí nepřirozeně, vytrženi ze svého obvyklého prostředí, jako čtyřicátníci na srazu YouTuberů. Šestice hudebníků má čtyřicítku již převážně za sebou, a když se v klipové „Heavy“ snaží Chester Bennington znít jako současník teprve rok plnoleté Kiiary, musí se jistě cítit nesmírně trapně, což je ze skladby bohužel znát.

Linkin Park

„Heavy“ se svým sladkým Chesterovým hláskem, který je znatelně čitelnější než jinde na albu a nezvykle vysoko položený, aby dobře ladil se zpěvem hostující slečny, není skladbou pro „One More Light“ úplně typickou, ale představuje jeden z jeho klíčových problémů, totiž sterilitu. Nemyslím si, že je sedmé album Linkin Park tak oproštěné od emocí záměrně, nýbrž že jsou tyto emoce mířeny na tak zásadně jiné publikum, že je nejsem ani schopen vnímat. Ať je to jakkoli, „One More Light“ je sterilní jako vykastrovaná mula a kvůli tomu se na něj ani nemohu zlobit pro jeho mrzkou kvalitu, neboť mě nudí natolik, že je mi vše tak nějak jedno.

Dalším charakteristickým znakem „One More Light“ je jeho nezvykle tichý, nevýrazný zvuk. Polovina skladeb začne jen s Chesterovým zpěvem, aby se později „rozjela“ do kýčovitě vlezlého refrénu s jednoduchým beatem, tleskáním a někdy i nevýraznou kytarou. Ovšem okolo slova rozjela je třeba udělat obrovské uvozovky, neboť zvuku kompletně chybí dynamika. Není to ona slavná snaha udělat vše tak hlasité, že vrcholy přestanou vynikat, nýbrž naopak snaha udělat vše zcela záměrně úplně identicky výrazné, takže mezi vrcholem a údolím není znatelný žádný rozdíl. Z „One More Light“ se stává zvuková placka, což podporuje výše zmíněnou sterilitu a zdůrazňuje skladatelskou plytkost.

Třetím (a posledním) určujícím znakem nahrávky jsou pak jisté prvky převzaté z aktuálních popových hitparád jako třeba pravidelný vysoký počítačem zkreslený hlásek, který otvírá skladby, uvozuje či uzavírá refrény a celkově jednoduše znepříjemňuje poslech. Pravda, poslednímu albu jsem naopak vyčítal zbytečné průpovídky mezi skladbami, které zde díkybohu chybí, jenže ty alespoň zdůrazňovaly lidskost alba a jeho tvůrců, což by „One More Light“ potřebovalo jak sůl.

K samotným písničkám stačí říci jen málo. Úvodní „Nobody Can Save Me“ v jistém ohledu připomíná starší balady kapely, a dokonce bych musel pochválit obstojný refrén, kdybych ovšem neměl dojem, že jsme ho již někde slyšel. „Good Goodbye“ je jakýsi pokus o rebelství postavený okolo úděsného refrénu, jenž je proložen třemi rapovými slokami, po jedné od Mika Shinody a dvou hostujících raperů, vcelku tragických ve všech třech případech. „Talking to Myself“ je pak prototypem skladby, která se na albu objevuje ještě v několika různých variacích, jakési pseudobalady s pokusem o gradaci, ovšem vzhledem k výše zmíněným nedostatkům naprosto neúspěšné. „Battle Symphony“ pak přináší vytouženou změnu, jako jedna z mála písní na desce působí trochu odvážněji, ovšem snaha je to naprosto marná, neboť je jinak naprosto nepovedená.

Linkin Park

Bohužel ani dále není deska o nic lepší. Kupříkladu Chesterův rap v „Sorry for Now“ působí jako cosi z televizního pořadu pro děti z prvního stupně základní školy (což zdůrazňuje i použití fráze „pump the bass up“ hned v prvním verši), závěrečná „Sharp Edges“ zase nejdříve na pár vteřin budí dojem jakéhosi moderního pojetí country, aby okamžitě přešla do nesnesitelného refrénu, na nějž by odmítly na diskotéce trsat i ony výše zmíněné děti ze základní školy. Jediným potěšením tak zůstává titulní skladba, jež je již několikátou inkarnací podobné minimalistické (alespoň v první polovině) balady v diskografii kapely a jako úplně jediná na albu ve mně vyvolá alespoň nějaké emoce.

Rád bych zde skončil, ale musím se ještě pozastavit u textů. Chester Bennington a Mike Shinoda nikdy nebyli dobrými textaři, ale v určité fázi (zejména okolo „A Thousand Suns“) se alespoň snažili věnovat se důležitým tématům. „One More Light“ je však album točící se okolo nicotných pocitů jednotlivce a víc než cokoli jiného jsem si při čtení textů vzpomněl na citát z poslední desky Kate Tempest, jenž je nejlépe vystihuje: „Bullshit saccharine ballads, and selfies, and selfies, and selfies, and here’s me, outside the palace of me.“ Texty jsou jednoduše podobně plytké jako hudba a staví jakýsi vesmír okolo jednotlivce, byť se to v „Heavy“ snaží kapela výslovně popírat. Jsou tu i zvláštní výjimky jako třeba „Sorry for Now“ a „Sharp Edges“, které se snaží spíše reflektovat životní zkušenosti čtyřicátníků Chestera a Mika, bohužel dost hloupě a bezobsažně. A pak jsou tu vyloženě komické přešlapy, jako třeba když se mladík Stormzy (jinak mimochodem obstojný raper a autor nedávno vyšlého solidního debutového alba) ve své sloce v „Good Goodbye“ snaží nalézt něco, co by se rýmovalo s „Linkin Park“ (nakonec najde „things in park“, další komentář si odpustím) jen chvíli poté, co Mike Shinoda „usadí“ jeho generaci svým „I’ve been killing it longer than you’ve been alive, you idiot“. Trapas za trapasem.

A tak se oklikou vrátím k mozku a jeho synapsím, jež jsem měl donedávna obrazně řečeno nastavené tak, abych Linkin Park považoval za jednu ze svých nejoblíbenějších kapel, aby mi jejich jméno připomnělo řadu obstojných (a hlavně důstojných) alb. Zejména však tak, aby pro mě Linkin Park symbolizovali první dvě alba a ony dlouhé roky, jaké jsem v jejich doprovodu strávil. Nyní se bohužel přidává propojení třetí, propojení mezi Linkin Park a nudou, trapností, otravou, zklamáním a nedůstojností.


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Lupe Fiasco – Drogas Light

Lupe Fiasco - Drogas Light

Země: USA
Žánr: pop rap
Datum vydání: 10.2.2017
Label: 1st & 15

Tracklist:
01. Dopamine Lit
02. NGL
03. Promise
04. Made in the USA
05. Jump
06. City of the Year
07. High (Interlude)
08. Tranquilo
09. Kill
10. Law
11. Pick Up the Phone
12. It’s Not Design
13. Wild Child
14. More Than My Heart

Hrací doba: 60:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.

Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.

Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.

Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.

Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.

Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.

Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.

„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.


Foxygen – Hang

Foxygen - Hang

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Jagjaguwar

Tracklist:
01. Follow the Leader
02. Avalon
03. Mrs. Adams
04. America
05. On Lankershim
06. Upon a Hill
07. Trauma
08. Rise Up

Hrací doba: 32:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kreativita je věc zákeřná. Můžete složit kapelu ze samých technicky zdatných hudebníků, ale pokud alespoň jeden z nich není kreativní, nepochybně bude jejich hudba bezduchá a nezajímavá (viz djent). Naopak se může stát, že bude hudebník kreativní natolik, že i přes veškerou snahu jeho tvorbu nedokáže ocenit nikdo kromě jeho samotného (viz hromada zapomenutých, samozvaných a nikým nepochopených géniů). Pokud tedy chcete tvořit hudbu, která za něco stojí, musíte se v první řadě pohybovat někde v poměrně úzkém pásmu, kdy kreativity je dost na zaujetí posluchače a zároveň jí není tolik, aby ho odpudila.

Většina dobrých hudebníků pragmaticky (a logicky) tedy vyjde z něčeho obvyklého, ať už je to konkrétní žánr či styl jiného muzikanta, a modifikují ho natolik, že se stane jejich vlastním. Foxygen na to jdou ovšem úplně jinak. Dalo by se říci, že nového či alespoň modifikovaného na „Hang“ moc nenaleznete, přesto jde o album bezpochyby kreativní.

Ne, neprotiřečím si a ani jsem se nezamotal do vlastních úvah. Na „Hang“ totiž není originální ani tak jeho obsah, jako spíš propojení jednotlivých dílků. Každá minuta „Hang“ vám bude totiž připomínat některou z hudebních legend, nebude to ovšem stále ta samá legenda, bude to spíše destilát z toho nejvýznamnějšího, co v populární hudbě vzniklo od 60. do 80. let. Foxygen se rozhodli vzdát poctu svým idolům tím, že vytvořili místy téměř dokonalou imitaci toho, jak by tito hudebníci zněli, pokud by dnes ještě žili a vytvořili jedno společné dílo.

Přestože bych se rád vyhnul jmenování jednotlivců, kteří Foxygen inspirovali nejvíce, tři jména vyplouvají na povrch opakovaně a pomohou nám uchopit, v jakém rámci se „Hang“ pohybuje. V první řadě je zde David Bowie, jeho esence je prostoupena téměř každou skladbou. Není to však inteligentní David Bowie z období „Heroes“ ani depresivní David Bowie„Blackstar“, je to excentrický, rozmanitý a chytlavý David Bowie z období „Hunky Dory“ či „Ziggyho Stardusta“. Druhým dílkem do skládačky je pak švédská legenda ABBA, místy doplněná vlivem The Beatles z vrcholného období.

Kreativní je právě to, jak Foxygen tyto rozdílné interprety (a mnohé další) spojili do soudržného celku a jak elegantně přecházejí mezi různými styly i náladami. Tomu napomáhá i bohatá instrumentace, v níž hraje klíčovou roli velkolepý pětatřicetičlenný orchestr s širokou škálou nástrojů (obsahuje mimo jiné tři hráče na lesní roh či tři tenorsaxofonisty) a perfektně čistý zvuk, v němž ony více než tři desítky hudebníků bezvadně vyniknou. A nebudu lhát, někdy je to ohromný úspěch, jako třeba v úvodní „Follow the Leader“, která je jednoduše velkolepá, pozitivní a ohromně chytlavá. „Mrs. Adams“ je zase dojemná a velkolepá trochu jiným, o něco emotivnějším způsobem. Jindy se ale trochu chytám za hlavu, protože Foxygen svůj bezpochyby opravdový talent užívají k něčemu, co mi vůbec nevoní. Jako třeba když v „Avalon“ kombinují atmosféru kabaretu s refrénem jak vytaženým z některého z alb již zmíněné ABBY. Ještě horší je to, když jejich produkce překročí onu hranici mezi vkusným a nevkusným, což se děje hned několikrát třeba v „America“ (vkusné jsou většinou instrumentální úseky) či v připitomnělé „Rise Up“, jež působí jako zhudebněná příručka osobního rozvoje.

Většinou jsou však skladby někde na pomezí mezi dobrým a špatným a díky rozmanitosti dokáží hranici překročit tam a zpátky klidně několikrát. Vše dohromady způsobuje, že album se zdá být mnohem delší, než ve skutečnosti je, a jeho pouhých třicet minut působí přinejmenším dvojnásobně. To je dobře i špatně, neboť se toho děje hodně a opravdu je to vše elegantně pospojované, kompozice jdou téměř bez výjimky odněkud někam a netočí se bludně v kruhu. Za provedení tedy autorské dvojici Sam France a Jonathan Rado dávám jedničku s hvězdičkou. Problém však je, jak už to tak bývá, někde jinde. Foxygen totiž našli správnou odpověď, dali si záležet, aby byla čitelně napsaná a pro jistotu ji dvakrát podtrhli. Vůbec je však nenapadlo, že na otázku „jak dostat Bowieho, ABBU, The Beatles, pětatřicet hudebníků a tři dekády hudby na jednu krátkou desku“, by bylo asi lepší vůbec neodpovídat.


Robbie Williams – The Heavy Entertainment Show

Robbie Williams - The Heavy Entertainment Show

Země: Velká Británie
Žánr: pop
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Heavy Entertainment Show
02. Party Like a Russian
03. Mixed Signals
04. Love My Life
05. Motherfucker
06. Bruce Lee
07. Sensitive
08. David’s Song
09. Pretty Woman
10. Hotel Crazy
11. Sensational

Hrací doba: 39:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Robbie Williams bezesporu patří mezi nejvýraznější osobnosti britského popu uplynulých dvaceti let. Od doby, kdy způsobil malé ostrovní šílenství se svou kapelou Take That, uplynuly více než dvě dekády a během té doby si prošel klasickou cestu popstar, takže zažil jak chvíle, kdy se pohyboval v hvězdných výšinách, tak pád o několik pater dolů na okraj zájmu širokého hudebního obecenstva. Záměrně netvrdím, že se dostal na samé dno, protože si myslím, že zas až tak své dříve získané pozice nevyklidil, ale pryč jsou doby, kdy se jeho alba dala označit za skvělá nebo přinejmenším velmi povedená. A tuto situaci se loni snažila napravit jeho další řadová placka „The Heavy Entertainment Show“.

Nakolik se Robbiemu podařil plnohodnotný návrat, ještě necháme chvilku stranou, ale řekněme si na rovinu, že posledních pár desek nebyly žádné šlágry. Doby „I’ve Been Expecting You“ či „Sing When You’re Winning“ a „Escapology“, což jsou všechno počiny z přelomu milénia, jsou dávno pryč, protože posledních několik alb bych označil v rámci jeho diskografie za vcelku obyčejná a ničím nevyčnívající. Dokonce i kontroverzní „Rudebox“, které rád nemám, je v tomto ohledu výraznější nahrávkou, na niž se alespoň nezapomíná. Na druhou stranu, z „Reality Killed the Video Star“ a „Take the Crown“ si vybavím maximálně první dva singly a tím to končí. A říkám to navzdory faktu, že mám Robbieho rád a jeho nová alba si vždycky s chutí poslechnu.

Bohužel s „The Heavy Entertainment Show“ se toho od minula příliš nezměnilo, a přestože se jedná o desku, která se pod kůži díky většímu množství hitů dostává rychleji, celkový výsledek je nevyrovnaný. Přechází se od naprostých hovadin k velmi povedeným skladbám, při nichž si říkám, že starý dobrý Robbie je zase zpět. Hodně jsem si sliboval od návratu ke spolupráci s Guyem Chambersem, jenž má na starosti spoustu starších hitovek, nicméně nelze říct, že by kusy s jeho autorským vkladem patřily k vrcholům „The Heavy Entertainment Show“, takže i to pověstné kouzlo spolupráce dvojice WilliamsChambers už není zdaleka to, co bývalo. Za vše mluví singlová hovadina jménem „Party Like a Russian“ s nasamplovanou ruskou melodií z baletu na motivy Romea a Julie.

Když už jsem nakousl ty slabší momenty, je nutné zmínit úvodní nevýraznou titulku „The Heavy Entertainment Show“, jíž schází energie starších tutovek a pořádný odpich, aby mohla album slušně nakopnout. Úspěšně zapadne elektroničtější „Sensitive“ s funky houpavým rytmem a předposlední „Hotel Crazy“ naopak se swingovým feelingem, díky kterému ji chápu spíš jako zbytek z předchozí „Swing Both Ways“. Tedy abych byl přesný, tak minimálně svou kvalitou k tomuto svádí. „Pretty Woman“ na první poslech působí rozverně a energicky, ale do hlavy jsem ji prostě a jednoduše nedostal.

Naopak se hodně vyvedla rytmicky úderná „Bruce Lee“, na níž se mi líbí košatý refrén s ženským sborem v pozadí. Jedním z nejvýraznějších momentů je třetí „Mixed Signals“ z pera zaoceánských rockerů The Killers (ti si na albu ve své skladbě zahráli), kterou Robbie táhne svým vypjatým vokálem vzhůru. Vážně povedená věc se silným hitovým potenciálem. Totéž by se dalo říci i o prvoplánové rádiovce „Love My Life“, jež v přímém souboji poráží další baladu „David’s Song“. Jasně, je to kýč jako prase, ale přesto jsem si ji postupně oblíbil natolik, že s ní nemám žádný problém a občas jsem se přistihl, že si ji bez jakéhokoli studu pobrukuji.

Další z vrcholů se skrývá za „Motherfucker“, kterou táhne Robbie od začátku do konce na svém charisma. Tohle je jeden z momentů, kdy mi do sebe zapadaly všechny aspekty dané kompozice, takže od povedeného textu a skvělé vokální až po příjemně aranžérsky košaté pozadí „Motherfucker“ nemá chybu.

Přestože nelze popřít, že by „The Heavy Entertainment Show“ jako celek bylo dostatečně barvité, tak to v tomto případě nestačí a právě onou zdánlivou snahou zaujmout tak nějak všechny si podřezává větev pod nohama. V porovnání s třemi předchozími počiny je to rozhodně krok, z nějž po dlouhé době cítím z Robbieho sebejistotu, ale k veskrze povedenému dojmu mu nějaká ta vata pořád přebývá. Pro fanoušky tohoto britského showmana se však jedná o povinnost, s níž budou jistě spokojeni. Já to vidím jen na lehčí nadprůměr.