Archiv štítku: pop

Lethe – When Dreams Become Nightmares

Lethe - When Dreams Become Nightmares
Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: trip-hop / electro / metal / pop
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Debemur Morti

Hodnocení:
H. – 9/10
Atreides – 7,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Lethe je dost zajímavý projekt. Jednak už jen svou sestavou, v níž se potkávají Tor-Helge SkeiManes a Anna MurphyEluveitie, především však svou hudbou. Debutová deska “When Dreams Become Nightmares” totiž nabízí takový koktejl lehčí elektroniky, především trip-hopu a místy ambientu, sem tam lehounce líznutý až nádechem popu a občas se závanem metalu. Jenže ačkoliv sestavu Lethe tvoří hudebníci, kteří se jinak pohybují v metalových vodách, tvrdé kytary hrají na “When Dreams Become Nightmares” spíše minoritní roli.

To mně osobně ale v žádném případě nevadí, svým způsobem vlastně možná naopak, protože díky tomu se může hlavního slova ujmout nádherná a podmanivá atmosféra, v níž metal funguje pouze jako koření a podpora gradace a vývoje skladeb. Největší roli má asi onen trip-hop, což je pro mě super a asi i přesně díky tomu se mi “When Dreams Become Nightmares” tak trefilo do vkusu, protože právě tohle je v současné době styl, který mě ohromně baví. Do toho přidejte ještě výtečně napsané písničky, příjemnou přístupnost, aniž by deska byla vtíravá nebo snad ztrácela na trvanlivosti či hloubce, a je jasné, že tu máme co dělat s úžasnou záležitostí.

Mimoto mají Lethe ještě jedno obrovské eso v rukávu, jímž je Anna Murphy. Její domovská kapela Eluveitie mi nijak zvlášť nevadí, ale ani mě nebaví… tahle holka má ovšem neskutečný talent a díky jejímu naprosto fenomenálnímu zpěvu je jí do takové skupiny snad až škoda. Když se totiž chopí mikrofonu, tak je to prostě paráda… už třeba na nahrávce “The Revolution Is Dead!” od švýcarských Blutmond, kde se svým vokálem dostala relativně dost prostoru, vyloženě excelovala, takže jsem fakt upřímně rád, že se konečně v nějakém projektu chopila hlavního zpěvu – a rozhodně se to vyplatilo, protože právě ona je onou pověstnou třešničkou na dortu už tak skvělé muziky.

Nemůžu si pomoct, ale mně se prostě Lethe naprosto přesně trefili do noty a ohromně si poslech “When Dreams Become Nightmares” užívám… a doufám, že v budoucnu přijdou další desky!


Druhý pohled (Atreides):

Švýcarští Eluveitie jsou všem jistě dobře známi. Norští Manes již tak populární sice nejsou, zejména po poslední desce “How the World Came to an End” jsou právem oceňovanou veličinou avantgardního metalu. Spojit je dohromady? Nu, to je přece jen krapet bizarní. Když ale vyberete ty správné lidi, spojení to může být přinejmenším velmi zajímavé – a za Lethe nestojí nikdo jiný než houslistka a zpěvačka Anna Murphy za Eluveitie a Tor-Helge Skei coby zakládající člen Manes.

Zatímco Anna se vzdala houslí a na debutovku Lethe přispěla především zpěvem, Skei, který má na starosti celou instrumentální složku, posouvá hudbu mnohem více do roviny Manes. Ovšem podstatně odlehčených a méně psychedelických. Rozhodně své hudební kořeny Lethe rozhodně nezapírá a naopak mi přijde, že se k nim hlásí častěji, než by bylo zdrávo. Ono je totiž doopravdy dost těžké říct, v čem jsou Lethe rozdílní oproti jeho domovské kapele, tedy kromě toho faktu, že hlavní slovo za mikrofonem má Anna. Zásadních odlišností ale opravdu není příliš.

V zásadě jsou Lethe na jedné straně metalovější, na straně druhé pak popovější nebo ještě lépe elektroničtější. Nejvhodnější slovo by asi bylo přímočařejší, jakkoliv v porovnání s naprostou většinou hudby, neřkuli domovskou kapelou Anny, je tohle tvrzení přinejmenším zavádějící. Ale třeba taková “Come Look at the Darkness with Me” je dost přístupný metalový song postavený hlavně na kytarách. Pravda, je z celého alba taky jediná, zbylé skladby už jsou laděné buď do trip-hopu (“Love Pass Filter” nebo “Haunted”), nebo více do elektroniky (“Transparent”). Sem tam se objeví i popovější song jako třeba “You”, ve své podstatě ale většina desky víří někde mezi všemi těmito žánry.

“When Dreams Become Nightmares” většinu času příjemně klouže po povrchu. Písně sice mají i hloubku, tohle album ale není o tom, abyste se utápěli v jeho hlubinách. Namísto toho přímo vybízí k tomu, abyste si jej pustili, zavřeli oči a nechali se jím samovolně unášet do neznáma.


Třetí pohled (Zajus):

Na rozdíl od kolegů jsem posluchač tvorbou Manes nedotčený, a byť domovskou kapelu Anny Murphy Eluveitie alespoň částečně znám, na jaký nástroj tam hraje bych vám říct nedokázal. Proto jsem šel do poslechu “When Dreams Becomes Nightmares” s naprostou slepotou a nezaujatostí a byl jsem jí snadno a vcelku silně okouzlen. Pokud mohu udělat odvážnější přirovnání, debutový počin Lethe mi připomíná poslední desku polských Lux Occulta, ovšem v mnohem přístupnější a méně avant-gardní formě. To možná uzavírá cestu k desítkovým hodnocením (protože podle jakéhosi podivného zákona hodnocení klesá spolu s mírou experimentálnosti), i tak ale “When Dreams Becomes Nightmares” zůstává překvapivě silnou deskou.

Ačkoli jde o album velice vyrovnané, o něco více jsem si oblíbil skladby z první poloviny a hned první trojice je podle mě skvělá ilustrace toho, co se mi na Lethe líbí. “In Motion” je se svým ženským křikem v pozadí velice depresivní, Anna Murphy navíc zpívá naprosto úžasně. “Haunted”, skladba více poznamenaná metalem i elektronikou zároveň, je jasná hitovka už od prvního poslechu a “Come Look at the Darkness with Me” (což je mimochodem naprosto skvělý název a balící hláška zároveň) představuje velice přístupný náhled do post-rockové kuchyně a z mého pohledu také nejlepší skladbu alba. Že jsem vybral na vyjmenování první tři skladby je však věc pouhé pohodlnosti a nedostatku prostoru, silné jsou totiž opravdu všechny písně.

Hodnocení obou kolegů dělí rozestup jednoho a půl stupně a mně by vůbec nevadilo zamířit přesně na půl cesty mezi ně, ovšem jelikož nepřipouštíme čtvrtinové hodnocení, musím se přiklonit spíše k vyšším číslům a sáhnout k 8,5/10, které jsou však v tomto případě jasně zasloužené.


St. Vincent – St. Vincent

St. Vincent - St. Vincent
Země: USA
Žánr: art pop
Datum vydání: 25.2.2014
Label: Republic Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O Annie Clark, známé spíše pod pseudonymem St. Vincent, bylo v posledních letech čím dál více slyšet. Talentovaná multiinstrumentalistka vydala několik pozitivně přijatých alb, z nichž jsem však vyjma několika skladeb neslyšel žádné, a eponymní novinka je tak mým prvním plnohodnotným setkáním s její hudbou. Motivací k poslechu “St. Vincent” však nebyla starší tvorba umělkyně, jako spíše její hostování na letošním “To Be Kind” kapely Swans. Jaké je tedy dílo zpěvačky, kterou si oblíbil legendární Michael Gira?

“St. Vincent” je v principu typické popové album se vším, co k tomu patří, a jako takové by jen těžko něčím zaujalo, má však několik zajímavých trumfů v rukávu. St. Vincent si na nic nehraje a album je tak od prvních tónů hodně odlehčené a pozitivní naladěné, alespoň hudebně. Místo tepající elektroniky v pozadí číhají nenápadné, ovšem zcela skutečné bicí, většinu zvuků zajišťují klávesy či další počítačem stvořené melodie, které se vesele prolínají a doplňují. Do všeho pak St. Vincent pravidelně vstupuje se svou kytarou, která zde není proto, aby tvořila strukturu skladby, nýbrž je spíše třešničkou na dortu předvádějící zábavná, ale ne nabubřele technická sóla. Annie Clark to s kytarou umí, a i když na novince kytara ustoupila před elektronikou, stále jde o stěžejní nástroj alba. Nejvíce mě však album baví po stránce vokální, Annie Clark je skvělá zpěvačka, která, soudě dle záznamů, je sice lepší naživo než z alba, ovšem i na něm nemá zpěv chybu.

Po stránce skladatelské musím pochválit zejména vyrovnanost materiálu. Vedle rychlejších skladeb, z nichž vystupuje zejména úvodní “Rattlesnake”, kytarová “Birth in Reverse” a klipová “Digital Witness”, na albu nalezneme i několik pomalejších skladeb, kde plně vynikne výborný zpěv. Vrcholem je pak hybridní “Huey Newton”, která začne pozitivně a skončí zvláště tvrdou kytarou a narůstajícím hlukem ve stylu již zmíněných Swans. Zkrátka, pokud máte mentální kapacitu na jedno popové album ročně, nevidím důvod, proč nezvolit “St. Vincent”.


Babymetal – Babymetal

Babymetal - Babymetal
Země: Japonsko
Žánr: metal / pop
Datum vydání: 26.2.2014
Label: BMD Fox

Tracklist:
01. Babymetal Death
02. Megitsune
03. Gimme Choco!!
04. Ii ne!
05. Akatsuki
06. Doki Doki Morning
07. Onedari Daisakusen
08. 4 no Uta
09. Uki Uki Midnight
10. Catch Me If You Can
11. Akumu no Rinbukyoku
12. Headbanger!!
13. Ijime, Dame, Zettai

Odkazy:
web / facebook

Japonci jsou prostě jiní, to je stará známá věc… tedy, jiní z našeho evropského úhlu pohledu, jednoduše prostě diametrálně odlišná mentalita, což samozřejmě netvrdím, že je špatně. Na druhou stranu, některé věci v Evropě zase jistě připadají divné jim. Nicméně, pointa je ta, že asi všichni jsme někdy slyšeli, jak se s oblibou říká, že Japonci jsou prostě úchylové, což ostatně asi dostatečně dokazují třeba tuny hentai (nebo ještě drsnějšího subžánru guro), v němž se souloží s obludami s padesáti chapadly, ale i výživná reálná pornografie s chobotnicemi, úhoři, hmyzem a cenzurovanou vagínou… každý nad tím kroutí hlavou, ale všichni jsme to aspoň jednou ze studijních důvodů viděli.

O japonské pornografii se tu však dnes bavit nebudeme, protože – pokud si správně pamatuju – jsme přece jenom ještě pořád stránka o hudbě. Jistě jste ovšem pochopili, že právě Země vycházejícího slunce bude na pořadu dne. I když do takového extrému, jakým byly třeba výše zmíněné příklady, sice nepůjdeme, i tak je Babymetal skupina, u níž snad každý nasadí pověstnou grimasu odborně nazývanou jako wtf a prohlásí cosi jako: “No jo, ty vole, prostě Japonsko.”

Sice předpokládám, že už jste o Babymetal všichni slyšeli (já osobně jsem se tomuhle chlámal jak blázen už dva roky zpátky, když se objevil první videoklip “Doki Doki Morning”), ale pokud by se mezi vámi přece jenom našel někdo, kdo nemá tušení, oč kráčí, pojďme si to povědět. Babymetal je záležitost, v níž se mezi sebou mlátí J-pop (japonská odnož popové hudby), kawaii (označení pro takovou tu naprosto kýčovitou japonskou roztomilost, zdaleka se tento styl neprojevuje pouze v hudbě) a metal, který je vlastně – zjednodušeně řečeno – větší nářez, než byste asi čekali. Aby to náhodou nebylo málo, občas se v té hudbě objeví nějaké disko, tuhle vystrčí růžky dubstep, v jednom momentě se dokonce objeví i náznak rapu.

Přijde vám to už takhle jako neskutečná kravina? Inu, Babymetal mají ještě jedno eso v rukávu, které jsem si samozřejmě záměrně schoval až na konec – v čele kapely totiž stojí tři náctileté Japonky, jež do všeho toho tancují a zpívají dětskými hlásky. Ta nejstarší si říká Su-Metal, je jí 16 a stará se hlavně o zpěv, dalším dvěma, které se jmenují Moametal a Yuimetal (předpony vždy podle křestních jmen – Suzuka, Moa a Yui), je 14 let, jejich hlavní úlohou je běhat po pódiu jak fretky a sem tam si také něco kváknout. I když to celé může vypadat jak z jiného světa, Babymetal slaví ve východní Asii dost slušný úspěch, koncerty jsou natřískané horami Japonců, kteří na to paří jak smyslů zbavení (některé záznamy na YouTube jsou fakt vtipné), a debutová dlouhohrající deska “Babymetal”, jež vyšla koncem února, se v místním žebříčku prodejnosti během prvního týdne vyšplhala na čtvrtou pozici s více jako 37 000 prodanými kusy, což je číslo, o němž si drtivá většina metalových kapel z Evropy může nechat jenom zdát…

Keců už bylo dost, pojďme konečně na věc. Ačkoliv jsem výše blekotal cosi o deseti stylech, drtivou převahu má v hudbě Babymetal stále metalová muzika, dejme tomu někde na pomezí melodic death metalu a heavy metalu, ale třeba v “Ijime, Dame, Zettai” se zase ozve vyloženě power metalové sólo. A jak už bylo jednou nenápadně řečeno, v reálu je to asi tvrdší, než by člověk po všem, co padlo výše, asi tipoval. Instrumentální stránka totiž v některých momentech doslova hobluje takovým způsobem, že by se za to v žádném případě nemusely stydět ani seriózní metalové formace ne úplně měkkých odnoží. Stejně tak se na “Babymetal” nejednou ozve i pořádný murmur, za nějž by se zase nemuseli stydět ani severští death metaloví pořízci (a v jedné pasáži “Megitsune” ani black metalová panda)… nemám tušení, jestli nejde o nějakého hosta, protože jsem o žádném zmínku nenašel, ale pokud ten growling dává některá z holek, tak teda upřímný respekt, i když bych se tomu docela divil.

Pokud byste “Babymetal” pustili náhodnému posluchači, jenž by neměl sebemenší tušení, o co se jedná, zpočátku by ho ani nenapadlo, že by se snad mělo jednat o album tří malých Japonek. Úvodní “Babymetal Death” je totiž úplně regulérní metalový vál, který se v podstatě obejde bez holek… a ty asi dva momenty, kdy tam jednou promluví (ne zazpívá) jedna z nich, vyznívají spíš tak, jako kdyby mělo jít spíš o snahu to trochu ozvláštnit. Jinak třeba pasáž, jež se objeví na samém konci čtvrté minuty, je beze srandy vyloženě parádní. Pak začne druhá “Megitsune”, onen neznalý posluchač si při prvních japonských tónech začne říkat, že to fakt bude asi zajímavá kapela, když tam dává takové pěkné netradičnosti… no, a pak začnou zpívat.

Na celém “Babymetal” mi ovšem přijde poměrně strašidelná jedna věc… jakkoliv to na první pohled vypadá jako naprostá bizarní šílenost, nad níž se člověk maximálně tak pousměje a zakroutí si hlavou, ve skutečnosti jsou některé songy až nebezpečně chytlavé a zábavné, jsou tak praštěné, blbé a kýčovité, až je to vlastně sranda. Jako upřímně si myslím, že je Babymetal poslouchatelnější než mnohé klasické metalové kapely (zdravím například Dymytry – i tři malé Japonky vašemu novému albu nakopávají prdel). A když vezmeme kombinace metalu a sladkého vlezlého popu… jestli si myslíte, že třeba Amaranthe jsou dobří, tak tohle nakopává prdel i jim. Na rozdíl od švédské vylízanosti mi totiž nepřipadá, že by ze mě “Babymetal” dělalo kreténa. Sice je to vlastně neskutečný kýč, ale aspoň si to na nic nehraje…

Mezi největší hitovky vyjma již jmenované “Megitsune” patří určitě “Gimme Choco!!”, jejíž refrén je… no, prostě fakt dobrý. Dost mě baví třeba “Onedari Daisakusen”, což je jeden z těch kusů, u nichž si stačí odmyslet dětský hlásek a fakt by to bez sebemenších problémů obstálo jako normální song i v nebizarních žánrech… a i s tím dětským hláskem je to vlastně dobré. Něco podobného platí také o “Akumu no Rinbukyoku”, i když ne v takové míře jako u “Onedari Daisakusen”, ale pořád se tomu nedá upřít, že po instrumentální složce to fakt šlape. Naopak mezi chytlavější singlové pecky, které jsou zábavné, patří určitě i taková “Headbanger!!”.

Na druhou stranu, určitě tu jsou i písničky, které jsou v té vlezlosti a kýčovitosti už přes čáru. “Ii ne!” se zpočátku tváří docela slušně, ale ten refrén je tak extrémní peklo, že nakonec z toho songu stojí za zmínku jen krátký náznak rapu, jenž začne těsně před minutou a půl. Oproti tomu “Akatsuki” se na začátku tváří jako slaďák, pak se naštěstí trochu rozjede, ale zase jí zabije až moc sladký refrének. Titul největší píčoviny (jinak se to nazvat nedá) desky si ovšem suverénně odnáší “4 no Uta”, kterou prostě nejsem schopen strávit ani se svým vytříbeným smyslem pro hudební magořiny. V ní se dá naopak skousnout jedině refrén, ale to mezi ním je nad moje síly.

Provařená “Doki Doki Morning” by vlastně docela šla, ale je to také strašná odrhovačka a hlavně jsem ji slyšel už tolikrát, že mi jednoduše leze krkem – byla to totiž úplně první skladba, jakou jsem od Babymetal slyšel. Snad i díky tomu mě refrénové “Ding, ding, ding” už pomalu straší ve snech. V “Uki Uki Midnight” zaujme možná tak citelný vliv elektroniky a jedna dubstepová vsuvka, jinak se ovšem nejedná o nic zvláštního, podobně jako v případě dost nevýrazných “Catch Me If You Can” a “Ijime, Dame, Zettai” v samém závěru. I když v té první se pár ucházejících momentů objeví, to zase ano.

Ačkoliv jsem vlastně ve výsledku o většině songů řekl, že stojí za prd, ve finále je Babymetal pořád tak neskutečně praštěná záležitost, že až na několik extrémně cukrkandlových momentů je to v pohodě a rozhodně se to dá poslouchat, byť se tomu věří jen těžko. Jak s velkou oblibou říká nejmenovaný kolega Ježura, tohle je jednoduše typické “guilty pleasure”. I když bych se tím asi neměl moc chlubit, strávil jsem s “Babymetal” mnohem víc poslechů, než by bylo záhodno, a upřímně si nejsem jistý, jestli bych se za to neměl spíš stydět.

Tak jako tak, Babymetal je stále naprosto bizarní hudba mimo měřítka, kterou si – podobně jako to ujeté japonské péčko – člověk pustí spíš ze studijních důvodů, aby pak mohl tvrdit, že jako fakt poslouchal metal od tří náctiletých Japonek. Jestli jste ochotni a schopni tohle podstoupit, samozřejmě nechávám na vás samotných, protože osobně “Babymetal” prostě nemůžu doporučit, ale zároveň ani nemůžu říct, že byste si to neměli pouštět. Každopádně, číselně naprosto nehodnotitelné, to je asi jasné…


Další názory:

Tak takovýhle oříšek jsem tady už dlouho neměl. Z mého pohledu je totiž velmi těžké se k debutovému albu japonských holčin Babymetal nějak rozumně postavit. Mlátí se ve mně hned několik protichůdných dojmů, kdy si při jednom poslechu jsem schopný říct, že některé z třináctky písní jsou vážně super hitovky (“Megitsune” a “Doki Doki Morning” zabíjí) a jen o pár chvil později mi do uší zní kraviny typu “Akumu no Rinbukyoku”, “Onedari Daisakusen” nebo “Ii ne!”, ze kterých mě doslova bolí uši. Stejně jako si některé kousky s trojicí slečen mile rád prozpěvuju, jindy si snažím jejich zpěv odmyslet, protože mi vlastně kazí dojem ze slušného hudebního podkladu. Chápu, že Babymetal jsou výtvor úplně jiné kultury, takže pro našince to je album velmi stěží pochopitelné a zkousnutelné, ale svým způsobem to prostě má něco do sebe. Něco, co mě i přes všechna negativa nutí si “Babymetal” pouštět opakovaně. Těžko říct, jestli za tím stojí fakt, že to je chytlavé, neotřelé a vzbuzuje to tak ve mně touhu slyšet něco jiného, než co poslouchám dnes a denně, ale určitě by byla škoda Babymetal odepsat jen kvůli tomu, co hrají. Neříkám, že se ode dneška stanu vyhledávačem japonského tanečního pop-metalu, ale na druhou stranu nesplachuju “Babymetal” do záchodu, protože mi tady album právě hraje a po sepsání hodnocení ho v žádném případě nesmažu, jako je u mě v případě negativních dojmů dobrým zvykem. Nicméně, i tak se radši zdržím hodnocení na běžné hodnotící stupnici, protože tohle obodovat prostě nejde…
Kaša


Katy Perry – Prism

Katy Perry - Prism
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 18.10.2014
Label: Capitol Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Na “Prism” jsem se relativně těšil – nejen proto, že Katy Perry je fakt kočka, ale především z toho důvodu, že její předchozí album “Teenage Dream” bylo docela příjemné, a také proto, že mě dost navnadil hodně zábavný první singl “Roar” se stejně zábavným videoklipem. To všechno nasvědčovalo tomu, že by “Prism” v té podzimní záplavě nových desek známých popových zpěvaček mohlo patřit k těm nejlepším…

Ve výsledku tak tomu opravdu je a “Prism” rozhodně je nahrávkou, která se poslouchá dost hezky a která – tedy alespoň mě osobně – relativně baví. Počin nabízí více či méně to stejné, na co si posluchači u Katy Perry zvykli již dříve, tedy hodně příjemný a hlavně nevtíravý pop, který je sice stále mainstreamem, ale na rozdíl od spousty jiných případů u něj ani v nejmenším nemáte pocit, že by z vás někdo dělal debila. Nemůžu tvrdit, že úplně všechno na “Prism” je na 100% a některé kousky mi přijdou trochu slabší, ale celkové skóre nahrávky je určitě kladné. K těm slabším věcem bych určitě zařadil druhý singl “Unconditionally”, jenž mě prostě nebaví, nic moc “Birthday” nebo dost nezáživný závěr v podobě “By the Grace of God”. Kromě toho jsou klasicky nudné bonusy, které hrací dobu dotahují na nesnesitelnou délku, takže ty rozhodně nebrat, v základní verzi “Prism” funguje mnohem lépe.

Mezi těmi dobrými písničkami bych jmenoval už zmiňovanou “Roar”, velice sympatickou “International Smile”, výtečná je rovněž pomalejší “Ghost” a na poměry zbytku alba je zajímavá i “Double Rainbow”. Trochu rozporuplné pocity mám z “Dark Horse”, která je sama o sobě hodně dobrá a dost se mi líbí, ale naprosto ji zabíjejí pasáže s hostujícím rapperem Juicym J… fakt nechápu, proč skoro každá zpěvačka musí mít na albu aspoň jeden song s černým gangsta rapperem, když to vždycky stojí za hovno. Naprostým vrcholem “Prism” je pro mě hned druhá “Legendary Lovers”, kterou jsem si zamiloval hned s prvním poslechem – kdyby bylo album plné takhle skvělých skladeb, tak bych neváhal s mnohem vyšším hodnocením…


Druhý pohled (Ježura):

Ačkoli nemohu tvrdit, že bych na mainstreamovém popu ujížděl tak jako kolega, na desku “Prism” jsem se docela upřímně těšil. Katy Perry totiž považuji za jednu z nemnoha žánrových interpretek, jejichž tvorba nenutí posluchače prostřelit si hlavu, ale naopak může nabídnout docela pohodový poslech. Přesně to jsem si od “Prism” sliboval, ovšem nakonec nemohu tvrdit, že by mě materiál na desce obsažený zcela uspokojil, a důvod to má velice prostý – příliš skladeb totiž nenabízí nic, co by mě k jejich poslecu táhlo.

Suverénně nejlepší je samotný rozjezd desky. Nesmírně zábavná klipovka “Roar” je prostě super a hned následující “Legendary Lovers” je pak bez přehánění výborná a její krásný refrén se mi do hlavy zaseknul prakticky okamžitě. Být celé album takhle moc dobré, sázím bez delšího přemýšlení osmičku. Jenže s koncem “Legendary Lovers” to jde dolů a drtivou většinu dalších skladeb si prakticky nepamatuji, protože jsou buď trochu o ničem nebo iritují. Ale oukej, buďme fér. Opravdu mě irituje jenom pitomost “Birthday” a zbytek se poslouchat dá bez větších problémů, jenom tomu chybí nápady nebo alespoň nějaký fun faktor. Za zmínku možná stojí ještě duo “Uncoditionally”, což je docela fajn zamilovaná balada, a relativně zajímavá “Dark Horse”, u které mi ani nevadí rapování Juicyho J.

Tolik k náplni standardní edice. Deluxe edice, kterou jsem poslouchal já, obsahuje ještě tři bonusové skladby, a můj názor na ně se s tím kolegovým docela rozchází. Neříkám, že to jsou nějaké extra pecky, ale bodují u mě zejména jednoduchostí a odlehčeností, která příjemně kontrastuje s vypiplanou produkcí základní desky. Je to jakoby trochu nedotažené a snad i nekompletní, ale ve výsledku to spíš než co jiného pomáhá a osobně bych toto trio klidně vyměnil za pár nevýrazných kusů ze základní edice. Škoda, mohlo to být mnohem lepší, ale žádný průser se také nekoná, takže nakonec dejme tomu šest a půl.


Britney Spears – Britney Jean

Britney Spears - Britney Jean
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 29.11.2013
Label: RCA

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britney Spears byla zpočátku zdánlivě klasickou rychlokvašnou hvězdičkou, ale hodně rychle se vyšvihla do pozice stálé mašiny na peníze, a i když to několik let zpátky, kdy si oholila hlavu a měla psychické problémy, vypadalo, že dojela, nakonec se dala dohromady a zase střílí alba, která mají prodejní úspěch zaručený už předem, a to i přesto (nebo možná spíš právě proto), že nejde o nic jiného než obyčejný neurážející mainstream… a přesně taková je i poslední a celkově osmá “Britney Jean”.

Novinka mi přijde docela dost nevyrovnaná a rozháraná. Nevím, jestli tomu tak bylo i na minulých nahrávkách, jelikož je nemám podrobně nastudované, protože ještě donedávna jsem nebyl takový masochista, abych si dobrovolně pouštěl desky Britney Spears, ale “Britney Jean” zní, jako by se to album nemohlo rozhodnout, jestli bude pohodovým poslouchatelným popíkem (“Alien”, “Perfume”), nebo vsadí na agresivnější beaty a instantní hitovost (“Work Bitch”, “Body Ache”). Snaží se tak být obojím najednou, díky čemuž ten počin prostě nedrží pohromadě. Ovšem vzhledem k tomu, že v té první poloze je Britney Spears hodně nevýrazná, lépe vyznívají songy z té druhé sorty… pokud je teda neprasí obligátní příspěvek černého rappera (T.I.“Tik Tik Boom”) nebo samotná nemesis amerického mainstreamu, will.i.amThe Black Eyed Peas, jenž asi oplácí hostovačku Britney na svém veleblbém singlu “Scream & Shout”… a “It Should Be Easy” je asi tak na stejné úrovni.

Protože závěr “Britney Jean” je dost hluchý, nakonec z toho jako to lepší vycházejí zmiňované “Body Ache” a “Work Bitch”, což sice nejsou žádné zázraky, ale když vám to pustí při nakupování v Kauflandu, nebudete mít potřebu kolem sebe metat zvratky jak zjednaní. Úplně nejlépe z desky však vyznívá písnička, která je na první pohled trochu nenápadná a stojí někde tak na pomezí obou poloh – příjemně chytlavá “Til It’s Gone”, což je asi tak jediný opravdu zábavný kousek na “Britney Jean”. Ale jeden song je trochu málo…


Mils – Man Is a Lonely Soldier

Mils - Man Is a Lonely Soldier
Země: Francie
Žánr: rock / trip-hop / electro / pop
Datum vydání: 23.11.2013
Label: Dooweet

Tracklist:
01. Straight On
02. Light for People
03. King in Love
04. Neon Life
05. Miracle
06. Keep Silent
07. 80’s Child
08. In the Name of
09. Trying to Fly

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 8/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Jednou jsi dole, jednou jsi zase nahoře. Jednou tě nějaké album zklame, podruhé tě zase jiné hodně mile překvapí. Jednou recenzuješ sračku, podruhé ti na stole přistane počin, od něhož nečekáš zhola nic, ale vyklube se z něj tak příjemná záležitost, až člověk pomalu nevěří, že měl tak šťastnou ruku a nenechal to některému kolegovi z redakce. A přitom ten důvod, proč jsem si debutovou nahrávku francouzské skupiny Mils nechal pro sebe, je vlastně docela vtipný. Když jsem totiž viděl žánrovou škatulku rock / trip-hop / industrial / new wave, tak jsem si pomyslel něco jako: “Ty vole, tohle stejně nikdo z nich nebude chtít, tak s tím ani nebudu prudit a vezmu si to rovnou.” A tak jsem to vzal, pustil, neskutečně si to užil a řekl si, že jsem udělal fakt dobře. “Man Is a Lonely Soldier”, jak se onen debutový počin jmenuje, je totiž přesně ta záležitost, u níž je člověk “nahoře”.

Možná jste se lekli docela šíleného žánrového zařazení… jestli ano, pak bych vám asi neměl říkat, že to ještě ani náhodou úplně přesně nevystihuje to, co Mils hrají. Nebál bych se tam dodat třeba ještě pop rock… a kdybych se hodně snažil (vlastně ani ne tak hodně), ještě bych tam mohl doplácat alespoň dalších pět stylů – pořád si ale nejsem jistý, jestli by to pak vážně odpovídalo tomu, co je na “Man Is a Lonely Soldier” ke slyšení. Ve výsledku je to ovšem úplně šumák, že vám to album nedokážu přesně popsat stylovými škatulkami, jelikož jsem si naprosto jistý jednou věcí, která je ve skutečnosti mnohem podstatnější – ať je to, co je to, je to nádherná muzika.

Nemůžu si pomoct, ale jakmile se rozezněly první vteřiny úvodní skladby “Straight On”, Mils mě okamžitě měli na své straně. Nevím proč, ale najednou jsem z nějakého důvodu ihned věděl, že se mi to strašně líbí a že se strašně těším na to, co bude dál – a Mils vcelku záhy ukázali, že ten můj pocit rozhodně nebyl neopodstatněný. Záhy myšleno ještě v rámci “Straight On”… spousta fantastických nápadů, neskutečně příjemná, ale nevtíravá hudba, pěkné melodie, nádherný zpěv, výborná sloka, výborný refrén, výborné sólo, všechno na svém místě, všechno do sebe zapadá, všechno tam má svůj smysl a všechno funguje.

Dobrá, řeknete si, Mils hned na začátek přišli s příjemnou písničkou, ale co bude dál? Mě napadlo úplně to stejné, už jen proto, že “Straight On” byla pověšena na Soundcloud k poslechu předem, takže jsem si říkal, že možná dali ten nejlepší song na propagaci a zbytek nemusí být tak dobrý. Ale jakmile se rozezní druhá “Light for People”, zjistíte, že je to také moc příjemný kousek… a kdo o tom pochybuje ještě na začátku skladby, nejpozději s nástupem zpěvu už vás Mils zase mají. Ve své podstatě je to vlastně tak jednoduché, ale přitom tak funkční a tak výborné. Dobrá, tak se jim tedy povedlo přijít na začátek se dvěma příjemnými písničkami… ale pak zjistíte, že ta další je taky taková, i ta po ní a ta další jakbysmet… a vlastně úplně všechny až do konce alba. A je úplně jedno, jestli ty songy berete samostatně nebo všechny dohromady jako desku, v obou případech “Man Is a Lonely Soldier” obstojí na jedničku s hvězdičkou. Ta nahrávka je vyloženě písničková, ale přesto má smysl jako celek a neskutečně baví tak jako tak.

Jistě jste si všimli, že jsem už mnohokrát použil slovíčko “příjemný”, ale přesně takhle na mě “Man Is a Lonely Soldier” působí po všech směrech. Všechny ty melodie tam jsou vyloženě krásné, to album je opravdu hodně líbivé, ale v tomhle případě to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Zároveň je ovšem nevtíravé… někdy sice Mils přijdou až s doslova popovým motivem, ale nikdy to není něco na způsob věcí, jaké vám pouštějí v rádiu, tedy ten laciný pop, co se vám vetře do hlavy, i když vůbec nechcete, a spíš vás tam obtěžuje. “Man Is a Lonely Soldier” je sice líbivé, ale spíš tím stylem, že vám nabídne ruku, a je jen na vás, jestli za ni vezmete a půjdete se na 37 minut a 28 vteřin projít jednou excelentní nahrávkou.

S tím vším se pojí i několik dalších věcí. Je tam ten rock, je tam i ten trip-hop, je tam ten pop, pop rock, industrial, new wave a kdoví, co všechno ještě, ale dohromady je to celé vyloženě přirozené, provzdušněné, pasuje to k sobě, je to prostě… takové lehké, ale ne v tom smyslu, že je to myšlenkově triviální, protože ve skutečnosti je “Man Is a Lonely Soldier” hodně inteligentní nahrávka. V té muzice je tolik malých, ale extrémně povedených nápadů, nuancí a různých šibalských mrknutí po posluchači, že vás ani náhodou nenapadne, že by u skládání tohohle materiálu někdo nepřemýšlel. Je to lehké v tom smyslu, že… “Man Is a Lonely Soldier” je jako fenomenální zeleninový salát se spoustou jemných a zajímavých chutí, kterého se nikdy nepřejíte. Pořád jíte a pořád vám to neuvěřitelně chutná a pořád nemůžete přestat jíst. A také vás moc nezajímá, co všechno za suroviny (žánry) do toho ten kuchař dal, jen si užíváte ten celkový výsledek.

Tím ovšem výčet toho, co všechno je na “Man Is a Lonely Soldier” parádní, ještě nekončí. Naprosto skvělý je už jen ten zvuk sám o sobě… nemám teď tedy na mysli přímo zvuk alba, i když i ten je samozřejmě velice povedený, ale sound samotných Mils. Všechno ale souvisí se vším, takže tohle už nepřímo plyne z onoho žánrového mišmaše a z tohohle zase nepřímo plyne (vlastně možná i přímo), proč mě osobně Mils dokázali zaujmout hned během prvních vteřin, kdy jsem si jejich muziku pustil poprvé v životě. Sice je to debut, ale ta skupina je prostě vyhraná a dohromady to tvoří album, na něž mohou závistivě koukat i mnohonásobně zavedenější formace. Nádherné jsou vokály, které tvoří jednu z nejúžasnějších věcí na nahrávce, ale instrumentální sekce v ničem nezaostává… klávesy i kytara jsou stejně perfektní jako všechno ostatní a platí to i o rytmice. Každá jedna složka je sama o sobě parádní a všechny dohromady snad ještě víc…

No, a pak je tu ještě jedna věc, která je ve výsledku vlastně to úplně nejdůležitější. Už jsem zmiňoval, že “Man Is a Lonely Soldier” je písničkové album, takže tím mám na mysli samozřejmě samotné písničky. Ačkoliv se může zdát, že už to trochu začínám přehánět, ale opravdu si nemůžu pomoct – všech devět skladeb je naprosto výtečných a drtivá většina z nich obsahuje vysloveně fantastické momenty… no, vlastně všechny. Já osobně jsem si ohromně oblíbil především “Neon Life” s klidnými slokami, jež se následně lámou do chytlavějšího refrénu, nebo po všech stránkách excelentní “Miracle” (ten refrén!), ale to vlastně říkám jen proto, aby tu zazněly nějaké konkrétní názvy, protože se mi líbí všechny songy do jednoho.

Vzhledem k tomu, že už mi pomalinku začíná docházet zásoba superlativů a opakovat pořád to samé dokola se mi už nechce, nemám toho moc, co bych ještě dodal. Jednoduše řečeno, Mils natočili po všech stránkách krásné album, které si mě doslova podmanilo a postaralo se o jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení loňského roku. Super, super, super a budu se těšit na pokračování!


Další názory:

Přiznám se, že bych o Mils nezavadil, nebýt této recenze, kterou jsem dostal za úkol zbavit případných chyb. A jakkoli se mi většinou nestává, že by mě nějaká recenze navnadila tolik, abych si dotyčnou desku prakticky okamžitě sehnal, v tomto případě se tak stalo a já vůbec nelituji. Mils totiž skutečně nahráli takřka fenomenální album, které je zářným příkladem toho, že i formálně mainstreamová hudba může zprostředkovat bez přehánění skvostné posluchačské zážitky. “Man Is a Lonely Soldier” je velice propracovaná, ale přitom přívětivá a na poslech jednoduchá deska, nechybí jí opravdová síla, ale přitom hladí, snoubí v sobě optimismus s melancholií tak nenuceným způsobem, s jakým se ztotožní snad každý, protože to sám dobře zná z vlastní zkušenosti… Nemá smysl zde opakovat, jaké žánry Mils na své desce obratně kombinují, že je “Man Is a Lonely Soldier” skvostná i po vokální stránce, že doslova přetéká výtečnými nápady a že z ní vyloženě sálá zkušeně uchopená a precizně zpracovaná hudební vize. Postačí, když řeknu, že tohle je jedna z mála desek, která si člověka podmaní s prvním poslechem, ale přitom je natolik zdařilá a přes svou lehkost závažná, že když po sedmatřiceti minutách dohraje, jste nadšeni a chcete si ji pustit znova, aniž by s dalšími a dalšími poslechy ztrácela cokoli ze své nevtíravé, avšak silné přitažlivosti. Mám rád odlehčenou, leč stále inteligentní hudbu, a co jsem objevil “Man Is a Lonely Soldier”, nemohu se zbavit dojmu, že právě tohle je ideální průsečík všeho, co si od podobné hudby žádám. A k tomu už asi není třeba nic dodávat…
Ježura

No, tak tomu říkám překvapení. Debutové album “Man Is a Lonely Soldier” je přesně jeden z těch bezejmených počinů, od kterého se předem snad ani nedá nic čekat, a přesto se z Mils vyklubala parta, která umí nenásilně spojit všechny styly, jež už v hlavní recenzi byly vyřčeny, takže je nebudu opakovat. Je to příjemné, melodické, uvolněné, ale přesto chytré a zábavné. Přiznávám, že na první poslech mi Mils přišli až příliš jednotvátní a že ke konci jsem se už začínal mírně nudit, ale jakmile se mi podařilo proniknout do jejich tvorby a přistoupit na jejich hru atmosfericky dokonalého pop rocku (tohle mi přijde jako nejjednodušší škatulka, přestože plně nevystihuje hudební obsah “Man Is a Lonely Soldier”), tak jsem si začal desku velmi užívat. Ze subjektivního pohledu bych samozřejmě mohl vypíchnout nějaké ty nejoblíbenější, nebo naopak ty nejslabší skladby, ale nevidím v tom důvod, když album jako dokonale vyvážený celek s podmanivou atmosférou funguje velmi dobře. Příjemná oddychovka s nápadem, jak ji předkládají Mils, se nerodí každý den, takže s chutí do toho!
Kaša

“Man Is a Lonely Soldier” je jedno z těch alb, od kterých nečekáte prakticky nic, a o to více jste pak potěšeni skutečností. Kdesi na pomezí chytlavého rocku a popu je možné nalézt místečko, v němž je hudba energická, nápaditá a zároveň od prvního poslechu chytlavá. Právě tam se svým debutem trefili Mils, a výsledek jejich snažení tak rozhodně stojí za poslech. Ať už mluvíme o skladbách zaměřených zejména na kytaru (úvodní “Straight On” s excelentním sólem) či posluchačsky nejpřívětivějších písních (“Neon Life” s nezapomenutelným refrénem), kvalita všech skladeb víceméně vyrovnaná. Míchání klasické rockové sestavy s elektronikou a občas i orchestrem je výjimečně povedené, vše navíc podbarvuje bezvadná kytara, ve které lze snadno identifikovat vliv tak rozdílných kytaristů, jakými jsou David Gilmour či Matthew Bellamy. “Man Is a Lonely Soldier” je asi nejlepší popové album, jaké jsem v poslední době slyšel.
Zajus


Lady Gaga – Artpop

Lady Gaga - Artpop
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 6.11.2013
Label: Streamline/Interscope

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Letos na podzim se urodilo nevídané množství velkých popových nahrávek… myšleno velkých co do věhlasu interpreta, ne nutně kvality. A z toho všeho patřilo album “Artpop” od Lady Gaga k tomu, o čem jsem si myslel, že bude z té záplavy to lepší, protože i přes někdy přehnanou dávku exhibicionismu a pseudo-šokující image, jež může šokovat maximálně tak vaší babičku a redaktory bulvárních plátků, kteří to mají v popisu práce, se té ženské nedá upřít jistá zajímavost, talent i hudební úroveň – na poměry mainstreamového popu, samozřejmě.

Výsledek ovšem dopadl tak nějak napůl. Zcela jistě je “Artpop” o několik tříd výše než třeba totální brak “Bangerz” od Miley Cyrus, ale pořád jsem asi čekal trochu víc. Na desce mi totiž strašně vadí jedna věc – nefunguje to jako deska, vlastně to ani není deska, spíš se jedná o sbírku náhodných songů, které možná samy o sobě nejsou špatné, ale dohromady v rámci jedné nahrávky toho moc neřeknou. Najdou se zde hodně povedené kousky, jakými jsou třeba titulní “Artpop” a “Venus” s povedeným refrénem (podle mě asi dvě nejlepší skladby, titulka jednoznačný vrchol), ale nakonec je úplně v pohodě i první singl “Applause” nebo věci jako “G.U.Y.” či “Sexxx Dreams”.

Na druhou stranu “Artpop” obsahuje i písničky, které mi v kontextu zbytku přijdou trochu mimo. Tím mám na mysli třeba unylou baladu “Dope”, jež se mi k tomu, čím a jak se Lady Gaga prezentuje, vůbec nehodí, nebo rapem okořeněnou “Jewels n’ Drugs”, což je zrovna kus, který se tam asi zatoulal z úplně jiného alba. Docela škoda toho debilního rapu, protože momenty, které má pro sebe čistě hlavní protagonistka, mají něco do sebe. Zbytek je takový trochu nevýrazný, ale pořád slušně poslouchatelný (“Manicure”, “Do What U Want”), nebo rovnou vata (část mezi písničkami “Artpop” a “Applause” je v podstatě hluchá).

Je to škoda, neboť zrovna Lady Gaga určitě má na to, aby točila opravdu kvalitní popové desky, ale na to by bylo potřeba víc (hudební) odvahy a osekat nezáživnou výplň na minimum.


Selena Gomez – Stars Dance

Selena Gomez - Stars Dance
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 19.7.2013
Label: Hollywood Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nečekal bych, že to řeknu, ale je to vážně super. Debut americké hvězdičky Seleny Gomez se totiž opravdu povedl… ano, je to stále rádiový popík pro masy, ale provedený moc příjemným způsobem. Nedávno jsem tu v téhle rubrice nadával na hudební impotenci “Bangerz” od kolegyně Miley Cyrus, což bylo album hodně tupé i na poměry komerčního popu… právě “Stars Dance” ale ukazuje, jakým způsobem bych si ten střední proud představoval. Je to sympatické, uvolněné, hezky chytlavé, ale ne přespříliš vtíravé a otravné, celkový dojem z nahrávky mám ne jenom dobrý, ale dokonce výborný.

Nejprve jsem se zamiloval do druhého singlu “Slow Down” a bál jsem si pustit celé album, abych nebyl zklamaný, ale když jsem to konečně udělal, byl jsem překvapen. Obzvláště od té doby, co jsem z přehrávače vyhodil čtyři sice ne úplně blbé, ale také ne zrovna převratné bonusy ve speciální verzi a desku osekal pouze na základních 39 minut a 11 skladeb, mě to vážně chytilo a ohromně mě to baví. V podstatě je tu jen jedna písnička, bez níž bych se úplně obešel (“Love Will Remember”), některé jsou už trochu na hraně, ale pořád ještě v pohodě (“Birthday”, “Like a Champion”, “Come & Get It”), ani jedna z nich však není tak strašná, aby se nedala přežít.

Zbytek je ovšem minimálně dobrý, některé písničky dokonce vysloveně skvělé, což je jmenovitě případ chytlavé “Slow Down”, moc příjemné titulky “Stars Dance” (a pak že nejde udělat pomalá popová skladba, aby to nebylo klišé!), neméně příjemné “Save the Day” a hlavně skrytého hitu “Undercover”, což je pro mě asi ten nejlepší song celé nahrávky. Kdyby takhle zněl všechen mainstreamový pop, hned by se to rádio poslouchalo lépe.

Nenechte se zmást tím, že jde o vyloženě komerční záležitost, která to dotáhla na nejvyšší místa v prodejních žebříčcích, nebo že se ta holka nechávala osouložovat Justinem Bieberem. Nejsem sice žádný odborník na rádiovou muziku, ale z toho, co jsem doposud slyšel, je pro mě “Stars Dance” zatím nejlepší popové album letoška.


Miley Cyrus – Bangerz

Miley Cyrus - Bangerz
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 4.10.2013
Label: RCA

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Miley Cyrus se takřka celou svou sólovou kariéru snaží se vymanit z podoby dětské hvězdičky ze seriálu “Hannah Montana”, ale nyní se do toho pustila asi nejradikálněji změnou image a snahou být co nejvíc šokující… tedy, šokující takovým tím způsobem, jak se to v popu dělá – pseudo-rebelie, ale v mezích, aby nám to pořád pustili v TV a rádiu. Hudební média se bouří, jak je Miley Cyrus nevkusná, že jednou vystrčí zadek na kameru nebo se svlékne v klipu (samozřejmě tak, aby nebylo nic vidět), ale je to jen marketing na přilákání lidí. Upřímně to vůbec nežeru a spíš mě zajímá muzika… a ta tedy moc slavně nedopadla…

“Bangerz” smrdělo už předem. V popu takřka vždy platí, že singly jsou nejlepší, nahrávku táhnou, co není singl, bývá nudná vata. Nicméně zde jsou už singlové songy pěkně nudné – jak nemastná, neslaná “We Can’t Stop” bez jediného solidního motivu, tak patetická “Wrecking Ball”. Už jen to předvídalo výsledek, který se nakonec stal realitou – naprosto nudný, bezpohlavní, generický a ničím nezajímavý popík. Hlavně, že tam je milion hostovaček od různých hvězdiček a rádoby hvězdiček. Ale nic jiného snad ani čekat nešlo, uvědomíme-li si, kdo bude asi cílovka Miley Cyrus.

Problém ve schopnostech není v žádném případě, protože Miley Cyrus zpívat vážně umí. A když dostane aspoň trochu slušnou věc, je to v pohodě, ale těch případů je tu málo (“4×4”, “FU”), naopak převažuje zbytečná nuda nebo rovnou úplně blbosti (“SMS (Bangerz)”, “#GETITRIGHT”, “My Darlin'”). Největší trapas pak je, když nejlepší kusy na albu jsou bonusy limitované edice – moc příjemná “On My Own” a hlavně “Rooting for My Baby” – obě jsou fakt hodně dobré. Na nich je vidět, že to jde a ne, že ne.

“Bangerz” je nádherným příkladem toho, co je na současném popu špatně, a sice že hudba je až druhořadá. Jasně, je to přece jen mainstream, nečekám fenomenální avantgardu, ale jak vidno, i příjemná oddechovka je přespříliš velkým nárokem tam, kde vládne hudební tupost a nudný konzum bez chuti a zápachu…


Rhye – Woman

Rhye - Woman
Země: USA
Žánr: soul / pop
Datum vydání: 5.3.2013
Label: Innovative Leisure

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou to již více než dva měsíce ode dne, kdy jsem poprvé slyšel album “Woman” a s ním i duo Rhye. A za tu dobu jsem si k němu vytvořil velice specifický vztah. “Woman” totiž vytváří velmi intimní, mnohdy až erotickou atmosféru. Ne však ve smyslu dnešního popu. Vystihuje to již jeho název, který proti velmi oblíbenému výrazu “bitch” nasazuje slovo zdánlivě obyčejnější – “woman”. Rhye této myšlence podrobili svou kompletní prezentaci. Vše od hudby a textů po videoklipy a obal alba vytváří dojem ženy jako křehké a obdivuhodné bytosti.

Většina hudby kterou poslouchám, je nějakým způsobem náročná. Rhye ovšem stojí v naprosté opozici. “Woman” je album tiché, na první pohled nenápadné a jako celek takřka relaxační. Sofistikovaná hudba stojí na pozadí výborného zpěvu. Jemný (chtělo by se říci slabý, nebýt negativního zabarvení onoho slova), možná také poněkud zastřený, ne však dětsky pisklavý či jinak vysoko položený vokál, tvoří zásadní příspěvek ke zmíněné atmosféře alba. Hudebně se všech deset krátkých skladeb elegantně pohybuje na hranici elektroniky a živých nástrojů (kytary, případně saxofon a smyčce), kde ona elektronika spíše stmeluje jednotlivé prvky dohromady. Rytmiku ve většině skladeb skvěle ovládá baskytara, jindy o ní rozhoduje jednoduchá počítačová smyčka. Kompozičně je přinejmenším první polovina desky zvládnuta na jedničku, velká zkušenost autorů v daném žánru nese své ovoce, všechny skladby jsou napsané dost dobře na to, aby posluchače nezačaly v žádném okamžiku nudit. Přesto se však nemůžu zbavit dojmu, že ke konci album slábne a že dva největší hity vyčerpá již po prvních dvou stopách.

Po všech zmíněných skutečnostech a dvou měsících poslouchání na mě tak čekal pořádný šok při zjištění, že majitelem onoho jemného hlasu je Mike Milosh, jehož jméno jasně napovídá krutou pravdu – je to chlap. To pochopitelně vyvolává poněkud rozpačité pocity ohledně intimnosti desky, ovšem na její kvalitě to zhola nic nemění.