James Blake si na scéně “inteligentního” popu udělal jméno již před dvěma roky svým eponymním debutovým albem. Po vydání několika neřadových EP nadešel čas na další dlouhohrající disk, který pod názvem “Overgrown” vyšel před pár měsíci. Nerad bych při popisování jeho hudby zašel zbytečně hluboko do žánrových škatulek, které sám nemám zdaleka dostatečně prozkoumané. Proto se pro úvod omezím velmi obecným konstatováním, že se jeho hudba nachází na hranicích moderního R&B či soulu a využívá jemné elektroniky a často poměrně hlubokých tónů. To kontrastuje s Blakeovým hlasem, který je naopak, zejména na místní “Sicmaggotovské” poměry, velice vysoko posazený.
Proč by vás měl James Blake zajímat, je poměrně jasné. Troufnu si ho označit za velice talentovaného skladatele, který se více než na chytlavost a hitovost svých písní zaměřuje na emoční dopad a jakýsi hlubší dojem. Jeho hudba je zdánlivě velice jednoduchá. “Overgrown” je protikladem k albům, na kterých se velké množství melodií a dalších prvků odehrává zároveň. V tvorbě Jamese Blakea jako by vše mělo své místo, každá melodie dostane dostatek prostoru a každý nápad je vytěžen na maximum. Základem je obvykle pomalý beat doplněný stručnou melodií, může jít o jednoduchou elektroniku, případě působivější orchestraci. Vše završuje Blakeův hlas – vysoko položený, ale silný a rozhodně velice emotivní.
Album nabízí množství skvělých momentů. Za sebe zmíním výstup elektroniky do popředí v “Life Round Here” a nezvyklé nasazení zvuku sirén v tanečněji naladěné “Voyeur”. Důležité však je, že ani jedna ze skladeb není vyloženě slabá (byť mám své favority) a album je radost poslouchat od začátku do konce. K “Overgrown” jsem přistupoval jako k experimentu, který má za úkol zjistit, zda mě podobná hudba může bavit. Z předchozího textu je závěr víc než jasný – může, a to velice.
Davida Bowieho jsem si dlouho řadil mezi umělce, kterým bych měl věnovat pozornost, ale stále jsem se k poslechu jejich tvorby nějak neměl. To jsem prolomil až krátce před vydáním “The Next Day” a nutno podotknout, že mě legendární Ziggy Stardust hodně potěšil. Bez dalšího zkoumání Bowieho diskografie jsem se pustil rovnou do desky nejnovější a stejně jako v případě více než čtyři desetiletí starého alba jsem si odnesl zejména pozitivní dojmy. Těžko uvěřit, že Bowie za pár let oslaví sedmdesátku, protože jeho hudba na novince šlape jako hodinky. Album odstartuje titulní skladba “The Next Day”, nekomplikovaná pop/rocková hitovka se silným refrénem, výraznou rytmikou, silným Bowieho hlasem a množstvím drobných zvuků a melodií.
Tato definice ostatně sedí na většinu skladeb, jakkoliv rozmanitých. Přesto je zde několik pamětihodných míst. Minimalistická “Dirty Boys” představí v poslední minutě krásné sólo na saxofon, který navíc po celou délku písně elegantně spolupracuje s baskytarou. “The Stars (Are Out Tonight)”, zaslouženě zvolená jako singl, potěší vrstvenými kytarami, gradujícími smyčci i takovými drobnostmi, jakými je rytmické tleskání v refrénu. “Love Is Lost” je prvním z mých favoritů, představuje poněkud odlišnou atmosféru než předchozí písně a její jednoduchý kytarový motiv zní spíše jako zacyklená elektronická smyčka. “Where Are We Now?” je křehká, dojemná a její konec se zlomeným, hlubokým Bowieho hlasem jako by vyzýval k tiché melancholii. Podobný důsledek tvoří i “Valentine’s Day”, a to přesto, že hudební prostředky využívá výrazně jiné. “If You Can See Me” je naopak energická, pozitivní a jednoduše zábavná, stejně jako “I’d Rather Be High” s chytlavým popěvkem v refrénu. V “Boss of Me” se vrací saxofon, tentokrát doprovázený “funky” baskytarou, a spolu s “Dancing Out in Space” a “How Does the Grass Grow?” tvoří tato trojice nejpozitivnějších deset minut alba. Nejrockovější skladbou je bez váhání “(You Will) Set the World on Fire” nepostrádající šlapající bicí či kytarové sólo. Ve zkratce – na “The Next Day” není pro nudu prostor. Ostatně jsem původně chtěl zmínit jen několik málo klíčových skladeb a popsal jsem takřka celé album.
Bowieho hlas je výborný, silný a energický když je potřeba, zároveň však vyzrálý a důstojný pro pána jeho věku. O skladatelských schopnostech vůbec nemá cenu pochybovat, co mě však zaráží, je síla celého alba. Po dvaceti třech dlouhohrajících počinech by člověk čekal, že Bowiemu dojdou nápady, ovšem nic takového se ani náhodou nestalo. Vše je navíc zahráno výbornou kapelou, zejména baskytara mě velice bavila v průběhu naprosté většiny skladeb. O “The Next Day” tak nelze mluvit jen jako o kvalitním řemeslném počinu zkušeného hudebníka, “The Next Day” je skvělé album ať už na něj nasadíme jakákoliv měřítka. Po výborném albu Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds je David Bowie další legendou, která v roce 2013 nezklamala.
Mechanická labuť je hračkou italského muzikanta a zvukaře jménem Truzzi Federico. Přesněji řečeno, Mechanical Swan je jednou ze tří jeho kapel. To co hrají, označují na Facebooku jako “rock-gothic elettronico”. Pojďme se na to podívat blíž…
“Black Dawn Romance” má opravdu pěkný obal. Čistým nezavádějícím způsobem důstojně prezentuje a vyvolává pocit, že uvnitř by se mohlo schovávat něco dobré muziky. Obal je dokonce ještě o něco upřímnější než tvrzení, že skupina hraje rock/gothic, protože tohle úplnou pravdou není. Když to, co Mechanická labuť hraje, pojmenuju jako romantický pop-rock se vsuvkami metalově zkreslených kytar, jistě nic nezkazím. Evokují například skupinu HIM až na to, že zpěvák prostě nemá gotický přednes. No a hlavně díky tomu Mechanical Swan sklouzávají často do popu, podobnému tomu z komerčních rádií. Celá šťáva alba je vložena do několika velmi slušných momentů. Jeden z nich je hned úvodní “No Tears to Cry” a na albu je tahle skladba jako první zcela oprávněně. Skladbu otevírá parádní refrénový klávesový riff. Velmi hezký refrén má i skladba “Human” nebo “My Lonely Life” i ploužák “If You”. Jedním z “top” desky je v pořadí pátá “Emerald Bird”. V téhle skladbě je i cítit italský původ seskupení. Závěrečná “Black Dawn Romance” vlastně jako jediná prezentuje tu část hudby, kterou autor nazývá “elettronico”. Na albu je i předělávka “In Your Room” od Depeche Mode – hezky udělaná a výborně nazpívaná, ale zázrak nikde.
Mechanical Swan vzorně dodržují zákonitosti pop/rocku. Vše je citlivě zpracované, avšak nijak převratné. Skladby plynou víceméně příjemně, jenže celkový výsledek vychází maličko mdle. “Black Dawn Romance” by si zasloužilo lepší produkci. Ke světové nahrávce chybí mnoho a můj výsledný dojem je rozbředlý mezi jiné podobné kapely, kterých bylo a je dost. Kytarové riffy jsou nejslabší částí nahrávky a je dobře, že na nich hudba není postavená. Záhadným rozmarem autora pro mě zůstanou i heavy metalová sóla, která se tam podle mě nehodí. Truzzi Federico je bezesporu talentovaný a je zřejmé, že je na dobré cestě, ale já slyším, že jeho chvíle ještě nepřišla. Určitě v budoucnu nahraje pořádnou pecku, která Mechanickou labuť vystřelí na cestu kolem světa. O to tady jde především. Nebo ne?
Země: Švédsko Žánr: metal / pop / electro Datum vydání: 13.3.2013 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Afterlife
02. Invincible
03. The Nexus
04. Theory of Everything
05. Stardust
06. Burn with Me
07. Mechanical Illusion
08. Razorblade
09. Future on Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity
Hodnocení:
Zajus – 2/10
H. – 2,5/10
Skvrn – 2,5/10
“‘Kruci!’, zvolal ředitel hudebního vydavatelství při pohledu na barevné grafy, které mu jeho podřízení prezentovali v Powerpointové prezentaci. Probodával promítací plátno ostrým pohledem, ovšem grafy jako by ho vyzývavě ignorovaly a zůstávaly stále stejné. Nepotřeboval velkého vzdělání, aby pochopil jejich sdělení: prodeje klesají. Hudba netáhne, a když, tak ne ta placená. Jenže dnes už propad nemůže vysvětlovat pirátstvím, ne podesáté v řadě. Zdrcený ředitel tak požádal kolegy, aby mu prezentovali své návrhy na řešení propadů. Jeden po druhém přicházeli vedoucí divizí se svými nápady a všichni odešli s nepořízenou. Pop – přesycený trh. Rock – v ústupu. Hip Hop – těžko zpeněžitelný. Z krize jednoduše nebylo cesty. Tu se v řiditelově hlavě zrodila myšlenka zcela geniální: metal! Metal roste, táhne nové lidi, má outsiderskou image. Jednoduše vše, co je potřeba k nalákání posluchačů. Přitom recept byl tak jednoduchý. Kytara je základ, tu přeci nelze vynechat. Metalovou kapelu bez kytary, to by nikdo nesežral. Basa taktéž, i když slyšet být nemusí. Bicí téměř strojové, nechceme přeci žádné avantgardní vylomeniny. Zpěvák s čistým vokálem – k nalákání dam. Zpěvačka s bujným poprsím – k nalákání pánů. Pro jistotu ještě jeden zpěvák, tentokrát křikloun se zcela standardním chrapotem – to aby to neznělo moc měkce. A diskotéka… hromada diskotéky…”
Příběh je to samozřejmě fiktivní, ovšem kdyby takto Amaranthe vznikli, vůbec bych se nedivil. Tvorba Amaranthe totiž není typický průser způsobený neschopností zúčastněných hudebníků, Amaranthe jen nejsou autentičtí. Nejsou kapelou, jsou produktem. Nerad bych, aby předchozí věty zanechaly dojem, že jsem jakkoliv zaměřený proti popové hudbě, tu si naopak v poslední době dokáži velmi užívat. Problém je, že stejně jako je dobrý a špatný melodický death metal, je i dobrý a špatný pop. Amaranthe bych bez zaváhání zařadil do kategorie špatné hudby v obou zmíněných žánrech.
Když před dvěma lety vyšel eponymní debut kapely, byl jsem jedním z obhájců jeho poněkud mdlých kvalit. Chytlavá (což je slovíčko, které zde uslyšíte ještě mnohokrát) kombinace rádiového popu, power metalu a melodického death metalu poměrně dobře fungovala a já doufal, že by s větší invencí a s odstraněním stokrát omletých klišé mohlo další album kapely představovat bezvadné propojení metalu, který je stále spíše undergroundovým žánrem, s komerčně přístupnější hudbou. Amaranthe si však vzali téměř to nejhorší z obou břehů.
Úvodní “Afterlife” patří mezi lepší skladby. Prvních několik sekund nápadně připomíná kupříkladu Children of Bodom, nebýt “diskotékových” kláves. Growl Andyho Solveströma střídá dvojhlas Jake E Berga a Elize Ryd a vše tak nějak hezky odsýpá až do zlomu na počátku třetí minuty, který nenápadně sahá do rejstříků dnes tak módního dubstepu. Do konce písně kapela stihne ještě zopakovat refrén a i na slušné sólo se dostane. To zní vlastně dobře, že? Tak kde je tedy problém? Problém je vně skladby samotné. Problémem jsou všechny ostatní písně, protože jsou vlastně úplně stejné. Jedna je více elektronická, zatímco jiná hraje na tvrdší notu. V jedné dominuje dokola opakovaný refrén, další klade priority na sloku mezi refrény. To je veškerá variace, ke které na albu dojde. Je jedno jestli si album pustíte od začátku, jestli od konce, nebo zda si zapnete náhodně přeskakování písní (které jinak dovede kdejaké lepší album snadno zničit), “The Nexus” bude znít stále stejně.
Na celé desce nalezneme jen dvě skladby, které vystupují z řady. První je “balada” “Burn with Me”. Sám nevím, co bych k ní řekl. Na jednu stranu by sama o sobě působila jako nudná a nezajímavá, ale svým pomalejším tempem a atypickou (pro kapelu) strukturou ční v polovině nahrávky jako příjemný ostrůvek záchrany, který poskytuje oddech od vlezlé elektroniky a zasekávaných riffů, jež znějí všechny naprosto stejně. Druhou v kontextu alba netradiční písní je “Electroheart”. Ta vyniká jak svým textem (“Restart Electroheart, Deja vu I fall apart, Five minutes falling back renewed”… WTF?), tak zcela neskrývanou taneční náladou. Pokud by z ní někdo odstranil kytary a bicí nahradil automatem, vlastně by to vůbec nebylo poznat. Je to jeden z mála momentů, kdy na mě hudba Amaranthe působí opravdu upřímně, tedy jako laciná zábava jako z diskotéky.
Když se podíváte na seznam členů kapely, najdete jména z relativně zajímavých a známých metalových kapel. Ze všech hudebníků nejvíce referencí nese bubeník Morten Løwe Sørensen. Zatímco jeho hra na pět let staré desce “In the Wake of Collisions” kapely The Arcane Order (kteří kvůli němu mimochodem již roky odkládají vydání nového alba, děkuji mnohokrát) byla úžasná, na “The Nexus” je, jak jsem zmínil v úvodu, nudná, předvídatelná a ještě jednou nudná. Problém není v hudebnících, problém je v úmyslu. Obvykle zde na Sicmaggotu recenzujeme alba stvořená fanoušky pro fanoušky, alba stvořená z lásky k hudbě. Amaranthe tvoří hudbu pro bezhlavou masu lidí, kterou marketér vybral jakožto snadno vytěžitelnou cílovou skupinu. Pochybuji že ke své hudbě má nějaký vztah i kapela samotná. V případně debutu jsem tento přístup toleroval a kapelu obhajoval, ovšem dnes již něco podobného opakovat nebudu. Dva body z deseti a ani sám nevím za co… to asi Elize Ryd a její dlouhé nohy.
Další názory:
Upřímně ani pořádně nevím, co na to napsat… a jestli si “The Nexus” vůbec zaslouží, abych o něm něco psal. Tohle album je opravdu dost špatné, nicméně z mého pohledu není tím důvodem fakt, že jde vlastně o úplně normální sladký pop, do něhož se občas čistě náhodou ozve kytara. Což o to, já mám pop rád, opravdu by mi to nevadilo; co mi vadí, je obrovská nuda, předvídatelnost, nezáživnost, celé album se tváří jako něco extra, ale ve skutečnosti je to jen prázdná slupka, takové pozlátko, pod nímž je jen tupá generická produkce a kvalita na bodu mrazu. Po celé délce nenarazíte na nic jen trochu zajímavého, a když Amaranthe nějaký ne úplně zlý nápad omylem dostanou, tak s ním neumí pracovat a za dvě vteřiny ho zase spolehlivě zazdí. Tahle kapela byla vyčpělá už na svém debutu, což je sice s podivem, ale i “The Nexus” to beze zbytku dokazuje. Ani pěkná zpěvačka to nezachrání… sorry, ale je tohle album je blbost… H.
Na trhu je nepřeberné množství kapel a vybrat si jen pár z nich je hrozně těžké. Naproti tomu je cesta ke slávě otevřená víc než kdy jindy – hodit video na YouTube a jen čekat, zda byl přesně zasažen terč v podobě vkusu konzumenta je nejpřímější cestou ke zviditelnění. Tímto způsobem na trh pronikli i trance metaloví Amaranthe, kteří se mohou pochlubit milióny uživatelů, jež si poslechly jejich singly. Musím uznale pokývnout hlavou, že debut, kombinující prvky taneční hudby a metalu, zkrátka něco nového přinesl a Švédové, těžící z vizáže ústřední postavy uskupení, vokalistky Elize, měli pevný základ pro vstup do branže. Pokud bylo první album ještě v únosné míře originální (problém Amaranthe není v tom, že kopírují někoho jiného, oni víceméně vykrádají “jen” sami sebe), tak se jeho následovník nachází ještě o několik levelů níže. I když je kapela vybavena třemi jakžtakž průměrnými zpěváky, nějakou vokální varibialitu prostě nečekejte. Zpěvačce Elize Ryd se vlastně divím, proč si nevybrala kariéru popové pěvkyně či dobře placené modelky. Další hlasy obstarává čistý zpěv Jakea E Berga a strojový growl Andyho Solveströma, který spolu se skromným počtem nevalných kytarových sól vlastně zajišťuje umístění v metalové škatulce. Abych nekritizoval jen tak pro nic za nic, prozradím, co mi na desce vadí nejvíc – neustále se opakující disko-prvky, vyskytující se jak na pozadí, tak i v popředí, mě někdy svou neoriginalitou přivádějí do šílenství. I kytarové melodie se často opakují, třeba titulní “The Nexus”, někdy až opravdu nápadně připomíná hit “Hunger” z debutu. Zkrátka a dobře, vypustit album s nulovým počtem nápadů a únavnou stereotypností není zrovna dobrý nápad. Skvrn
Země: Německo Žánr: pop / darkwave Datum vydání: 15.2.2013 Label: Out of Line Music
Tracklist:
01. A New Dawn to Rise
02. You Walk Away
03. Kinder dieser Stadt
04. All These Lies
05. Tears Might Dry
06. Uns gehört die Nacht
07. Die Zeit
08. When I Feel You
09. Willst du?
10. Nie mehr
11. Save Our Souls
12. Deine Welt
13. Lebensrichter
14. Monument
Občas je to až s podivem, do jakých směrů se může ubírat hudební vkus jednoho konkrétního člověka. V 15, 16 letech jste ortodoxní, až to bolí, pentagramy nosíte pomalu i na trenýrkách, řetězy a hřeby jste ověšení jak vánoční stromeček a cokoliv, co je jen o trochu měkčí než Gorgoroth, považujete za komerční žumpu; uplyne pár let, trenky máte o číslo větší, ale už bez pentagramů a ještě navíc posloucháte věci, které by vám dříve nestály ani za odplivnutí… a aby toho nebylo málo, ještě s nimi budete prudit na metalovém webu, k němuž jste se v oněch 16 přidali s úmyslem šířit jméno Gorgoroth…
Není tomu ještě tak dávno, kdy bych se asi zasmál, pokud by mi někdo řekl, že budu poslouchat muziku jako Blutengel, ale aniž bych přestal mít po hudební stránce rád mít Gorgoroth (snad netřeba říkat, kdo byl tím borcem z prvního odstavce), začala se mi neskutečně líbit i podobná hudba, jakou tvoří třeba právě tato formace okolo německého hudebníka Chrise Pohla (můžete ho znát třeba i z Terminal Choice, dále se například podílel jedním remixem na počinu “Illud Divinum Insanus – The Remixes” od Morbid Angel). Jeden z redakčních kolegů Blutengel zajímavě vystihl slovy “to je ta muzika pro špekatý gotičky v korzetech”, a ačkoliv by se mohlo zdát, že má pravdu, ve skutečnosti Blutengel nejsou zdaleka tak triviální, jak to může na první pohled vypadat. Ano, jde o poměrně lehce stravitelnou a vstřebatelnou elektronickou hudbu, která po tematické a vizuální stránce čerpá z gotické subkultury, ale zdaleka ne primitivní. V tomto případě se tu hraje na upíry, což je sice klišé, až by jeden brečel, ale na druhou stranu – kolik metalových kapel o sobě může tvrdit, že jejich muzika klišé není? Zatímco jedni mají draky a kožená kaťata, druzí mají upíry a korzety, zas tak velký rozdíl v tom není… Vlastně tedy je, protože na kočky napasované v rajcovních korzetech (slečny, které zpívají v Blutengel, mají do špekatých ošklivek opravdu daleko) je z mého pohledu mnohem příjemnější pohled než na pupkaté fotry v zapařených kožených hadrech (smích).
To jsme ovšem poněkud odbočili, protože hodnocení vzhledu muzikantů a fanoušků rozhodně není cílem tohoto článku, víceméně mi je to ve své podstatě i jedno, protože dokud se jedná o hudební kapelu, zajímá mne především hudba. Blutengel jsem nedávno viděl označené nádhernou škatulkou “upírský pop”, která je sice možná značně neformální, samotnou podstatu té hudby však vystihuje naprosto přesně. V jádru se totiž opravdu jedná o popovou hudbu, jež by se z fleku neztratila v komerčním rádiu; navíc je pak opatřena již zmiňovaným gotickým nádechem. Ačkoliv to bude většině z vás připadat spíše odpudivě (sám uznávám, že takhle napsané to vábně vážně nezní), hudba Blutengel je vlastně opravdu hodně dobrá. Žádná ironie, žádný humor – zcela vážně. Nemůžu sice tvrdit, že jsem na jejich tvorbu nějaké velký odborník a že jsem slyšel všechno, ani nemůžu tvrdit, že všechno z toho, co jsem slyšel, mě opravdu dostalo (například předcházející album “Tränenherz” mě až na excelentní hitovku “Reich mir die Hand” nezaujalo prakticky vůbec), ale novinka “Monument” je beze srandy naprosto skvělá.
Co mi na většině popové hudby (nazývejme věci pravými jmény) nejvíce vadí, je fakt, že zde nevycházejí desky – album zde znamená kombinaci několika dobrých singlů a tuny vaty. Právě z tohoto pohledu se mi “Monument” tolik líbí – slabá místa zde prakticky nejsou. Zatímco u jiné popové desky bych jako vrcholy mohl s klidným srdcem vybrat pár hitovek a zbytku se vůbec nezmiňovat, zde je výtečná hitovka v podstatě každá skladba. Písničky, které jako singly opravdu vyšly, jsou až zavádějící, protože “Monument” ne tak úplně vystihují a vlastně ani zdaleka nejsou těmi nejlepšími kusy, přestože se mi také velmi líbí. I když se nebojím nazvat popem celé album, o “You Walk Away” to platí minimálně dvojnásob, protože to je rádiovka jak vyšitá, přesto velmi příjemný song, jemuž jsem paradoxně přišel na chuť až časem, ač by to vlastně mělo být naopak. První singl “Save Our Souls” je trochu jednotvárnější a na rozdíl od jiných nenabízí tolik nápadů, přesto minimálně sloka je vážně povedená. Pokud nepočítám sice ne špatné, ale také nijak excelentní intro a outro “A New Dawn to Rise”, resp. “Monument”, které staví na v podstatě stejném motivu (jen s tím rozdílem, že “Monument” jej vzhledem k naditější délce mnohem více rozvíjí), pak je pro mě asi nejslabším místem nahrávky balada “Die Zeit” – přesto ani zde se nejedná o skladbu, kterou bych musel přeskočit. Na rozdíl od zbylých regulérních písní (tj. ne intro a outro) snad jako jediná neobstojí i samostatně, v rámci desky s ní ovšem problém nemám. Ač se tak na první pohled možná trochu tváří, zdaleka není tak patetická, jak by člověk od gothic/popové skupiny čekal, a v některých momentech vlastně docela příjemně graduje. A ten zbytek? To je, vážení, jízda té nejvyšší možné kvality!
Možná to bude znít jako nepříliš objevná recenzentská berlička, ale opravdu nejde sáhnout vedle a co song, to výtečná záležitost – až to člověka opravdu překvapuje, a to i když se na “Monument” jako já vážně těšil. Fantastická je například “All These Lies”, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Chytlavý beat, skvělá sloka a naprosto úžasná předehra k refrénu, začínající slovy “Everybody’s looking for a new sensation, everybody’s seeking for more attention”, je prostě bomba a jednoznačně jeden z vrcholů “Monument”. Sice bych si odpustil jeden několikavteřinový předěl v dubstepovém duchu, ale jinak je tenhle song jasnou ukázkou toho, proč mě tohle album tak dostalo. Mezi klidnějšími vyniká třeba “When I Feel You”, z níž náznakem dýchají Depeche Mode, nebo “Nie mehr”, která patří mezi ty, jež se popu vzdalují asi nejvíce; velmi rád mám také “Kinder dieser Stadt” s velmi příjemnou atmosférou (ano, atmosférou) a moc pěknými klávesami.
Naopak z těch poměrně říznějších nejde nezmínit “Lebensrichter”, jež album těsně před jeho závěrem opět nakopne po oddechovější “Deine Welt”, a hlavně “Willst du?”, která v některých momentech (asi nejagresivnější pasáž desky) zní jako Rammstein bez kytary, kromě toho navíc obsahuje fantastický refrén, jenž je dalším vrcholem celého “Monument” – pokud se tedy nějaké vrcholy na takhle kvalitní a vyrovnané nahrávce vůbec dají určovat. Někde na pomezí obou skupin pak stojí ještě “Uns gehört die Nacht”, jež však není o nic méně skvělá než ten zbytek.
Velkou pochvalu si zaslouží instrumentální stránka, která rozhodně není primitivním podkladem pro zpěv, ale obsahuje opravdové nápady a obsahuje jich vážně hodně, čili i z toho pohledu jde o velmi zábavný počin. Superlativy bych v žádném případě nešetřil ani v případě vokálů, protože v tomto ohledu nelze “Monument” vytknout zhola nic – zpěv Chrise Pohla je velmi povedený, variabilní, má velmi dobrou intonaci a nebojím se říct, že je i charismatický. Něco podobného platí i o všech slečnách, které se starají o vedlejší zpěvy (hlavní slovo přebírají spíše výjimečně), ale i tak jim nemám co vytýkat, spíše naopak – jen chválit.
Nemohu si pomoct, ale “Monument” je z mého pohledu prostě perfektní deska, přesně takhle si představuji, že by mělo znít naprosto skvělé popové album. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak mě napadá jen jedna jediná letošní nahrávka, kterou považuji za lepší než “Monument”… i když na počet poslechů by to i tak asi vyhráli Blutengel. Tuhle desku poslouchám už v podstatě měsíc v kuse téměř každý den, některé dny jsem ji poslouchal i čtyřikrát, a přesto mě stále neskutečně baví. Koupě je pro mne jednoduše povinná a upřímně se moc těším, až tu fošnu dám do police mezi alba Blut aus Nord a Burzum – Varg Vikernes z toho asi radost mít nebude, ale když je něco takhle výtečné, nedá se jednoduše svítit.
Další názory:
Německý projekt Blutengel jsem do nedávna vnímal tak trochu jako guilty pleasure muziku, která občas příjemně překvapí, ale jinak je to na mě trochu moc předvídatelný popík. Ať už ale byly moje dojmy správně nebo ne, novinka “Monument” za tím udělala tlustou čáru, protože tentokrát už není pochyb o tom, že jde od začátku do konce o opravdu hodně dobrý materiál. Chrisovi Pohlovi se podařilo v jedinečném poměru namíchat temnotu, industrialovou mechaničnost a popovou líbivost a výsledek balancuje přesně na pomezí závažného a odlehčeného. Poslouchá se to samo, ale přitom je to dostatečně podmanivé, aby to po pár minutách neomrzelo. U mě si deska “Monument” vysloužila jasně vztyčený palec a mohu ji směle doporučit všem, kteří se vyloženě neštítí elektronické hudby. Ježura
Země: Velká Británie Žánr: pop Datum vydání: 11.6.2012 Label: Melodramatic / Mercury Records / Vertigo Records
Tracklist:
01. 4th of July
02. Pride
03. Slow It Down
04. The Furthest Star
05. The Game
06. Across the Nile
07. The Days of Being Young and Free
08. Left That Body Long Ago
09. Life in a Beautiful Light
10. Human Spirit
11. The Green and the Blue
12. In the End / Two Worlds
Občas na Sicmaggotu recenzujeme album, o němž máme pochybnosti, zda se na rockový web vůbec hodí. To nám však v ničem nezabrání a album pak raději alibisticky založíme do sekce “články” [zpětně přesunuto do klasických recenzí – pozn. 2014]. “Life in a Beautiful Light” skotské písničkářky Amy Macdonald je přesně tím případem. Už jen podle množství názorů pod recenzí totiž můžete poznat, že Amy v naší převážně metalové redakci zaujala mnoho uší.
Amy Macdonald uspěla hned se svým prvním albem “This Is the Life” a ve svých dvaceti letech se tak stala jednou z nejvýraznějších postav britské popové hudby. Na rozdíl od dalších podobně úspěšných hvězdiček si však Amy stojí za svým úspěchem sama, jelikož je autorkou všech skladeb i textů na albu. Tři roky po úspěšném debutu přišla řada na nástupce, který dostal název “A Curious Thing”. Na něm se zpěvačka začala oddalovat od původního folk popového zvuku směrem ke komplexnějším melodiím, citelně byl znát posun od skladeb složených pro jednu akustickou kytaru ke skladbám pro celou kapelu. To však nezabránilo skutečnosti, že “A Curious Thing” bylo o něco popovější a pro mainstreamové posluchače snesitelnější. Třetí album bývá často považováno za rozhodující a u Amy Macdonald, dnes již poměrně zkušené hudebnice, to platí dvojnásob.
Předně musím pochválit povedený cover, který je vyvedený velmi jednoduše, ovšem působivě. Je to sice jen malý dílek skládanky, jež tvoří výsledný dojem z alba, ovšem rozhoduje o prvních pocitech a proto je velmi významný. Svým emotivním nádechem pak přesně odpovídá náladě hudby na disku v něm vloženém. Album odstartuje skladba “4th of July”, ve které Amy pokračuje přesně z toho místa, kde na předchozím albu skončila. Píseň pěkně odsýpá a je v ní stále co poslouchat, můžeme v ní nalézt mnohé příjemné drobnosti jako povedené smyčce či ještě lepší trumpety, i bez nich by však zůstal silný rytmický základ. Za jednu z největších zkoušek kvality hudby považuji snahu představit si ji bez všech pozlátek, jakými smyčce či trumpety jistě jsou, a soustředit se pouze na samotné motivy skladby, a zde Amy vyhrává na celé čáře. “4th of July” je píseň, kterou si (ostatně jako většinu alba) snadno umím představit v unplugged verzi, přestože těch dekorativních prvků, které by bylo nutné odebrat, je zde docela dost.
O něco přímočařejší je singl “Slow It Down”, stavící na zapamatovatelném refrénu, podobně jako titulní “Life in a Beautiful Light”. Tyto písně jdou Amy asi nejlépe a znějí velmi přirozeně. Není čemu se divit, myšlenkově skladby totiž pokračují ve filosofii jejího debutu. K folkovějším začátku se však zpěvačka vrátí i doslovně, a to nejvíce ve skladbě “The Green and Blue”. Z některých skladeb si bohužel odnáším poněkud horší dojmy. Například píseň “Across the Nile” ještě zachraňuje silný refrén a povedený závěr, ovšem takovou “Human Spirit” bych z alba vyřadil bez váhání. Zejména za těžko pochopitelný zvuk navazující na slovo “Christmas”, který je ke slyšení v každém americkém rodinném filmu odehrávajícím se o Vánocích, by se Amy měla stydět. Na jedničku naštěstí fungují ty nejjemnější písně. “Left That Body Long Ago” je pomalá, ponurá a svým způsobem velmi emotivní, “The Furthest Star” je přeci jen o něco veselejší, ale přesto také velmi dobrá.
Prvotní úspěch Amy Macdonald však byl o skladatelské zručnosti jen částečně. Její nejvýraznější silnou stránkou je skvělý hlas a výrazný britský přízvuk. Díky němu je mi její tvorba velmi sympatická, a to i v místech, která jsou skladatelsky přinejmenším rozporuplná. Amy se navíc nebojí občasně opustit svou “komfortní zónu” a předvádí tak, že jako zpěvačka se stále vyvíjí. Je škoda, že podobnou odvahu neměla i při skládání, protože jako celek album nepůsobí tak dobře jako jeho předchůdci. Rozdíl mezi debutem a druhým “A Curious Thing” byl zjevný ve všech ohledech, jenže na novince se Amy nikam neposouvá. To nemění nic na skutečnosti, že většina skladeb je přesto velmi dobrá, ovšem je to pro mě trošku zklamání. Nerad bych však na Amy házel špínu. Chápu, že uspět jako písničkář v branži, kde o úspěchu většinou nerozhoduje hudba samotná, ale tým stylistů, marketingových specialistů a hudebních producentů, není jednoduché, a že když už někdo nalezne vítězný recept, nechce se mu ho za žádnou cenu měnit. Doufám ovšem, že pro příště už Amy tu odvahu sebere. Talent evidentně má, skládat umí a zpívá přímo skvěle, byla by tudíž škoda všechno zahodit a přicházet co tři roky s tím samým stále dokola. “Life in a Beautiful Light” je však stále velmi dobré album, a pokud tvorbu AmyMacdonald neznáte či si jednoduše chcete poslechnout něco jednoduššího na zlepšení nálady, není důvod nezačít právě s ním.
Další názory:
Já tedy zdaleka nejsem na diskografii Amy Macdonald takový odborník jako mí dva kolegové, nic to ovšem nemění na tom, že i pro mne tato skotská zpěvačka představuje to nejlepší z toho, co je v současné době ke slyšení v komerčních rádiích. Je to z toho důvodu, že její hudba je opravdu příjemná, nenucená a uvěřitelná. Sice není nikterak složitá, ale ona provařená formulka o tom, že v jednoduchosti bývá síla, platí v případě “Life in a Beautiful Light” dokonale. Jedná se totiž o desku vyloženě příjemnou a odpočinkovou, aniž by měl člověk pocit, že u ní nepotřebuje mozek, čehož si cením. Hlas Amy, na němž jsou všechny skladby z té největší části postaveny, je dost podmanivý na to, aby “Life in a Beautiful Light” vydrželo v přehrávači delší dobu a neustále bavilo. Pokud máte náladu si odfrknout od zlého metalu a jeho riffové masáže, muzika téhle dámy se k tomu přímo nabízí. H.
Amy MacDonald je pro mě na mainstreamové popové scéně něčím víc než jen jednou z mnoha. Stejně jako mám slabost pro Norah Jones, pro někoho nepochopitelně i pro Taylor Swift, tak jako třetí mušketýrku popových zpěvaček, které se mi opravdu líbí, bych zvolil právě Amy. Její podmanivý hlas si člověk nemá šanci splést. “Life in a Beautiful Light” pokračuje v řadě povedených alb, a přestože působí méně překvapivým dojmem než minulé “A Curious Thing”, nemění to nic na tom, že obsahuje dost povedených a chytlavých písní s vynikající atmosférou. Amy se hudebně stále drží na pomezí folku a popu, což je logické, protože jí tato poloha sluší pořád stejně. Nejsilnější skladba? Asi úvodní pecka “4th of July”, ta mě dostala. Kaša
Země: USA Žánr: pop Datum vydání: 23.3.2012 Label: Live Nation Entertainment / Interscope Records
Tracklist:
01. Girl Gone Wild
02. Gang Bang
03. I’m Addicted
04. Turn Up the Radio
05. Give Me All Your Luvin’
06. Some Girls
07. Superstar
08. I Don’t Give A
09. I’m a Sinner
10. Love Spent
11. Masterpiece
12. Falling Free
Nebudu se divit, když to první, co vás napadne při pohledu na tento článek, bude jakási řečnická otázka, co to tu vlastně dělá. Technicky vzato by šlo odpovědět, že to tu prostě visí, připraveno k přečtení všem, kteří mají chuť zabít trochu času, ale to byla odpověď na hranici demagogie, do níž bych se z pochopitelných přece jenom nerad pouštěl. Nicméně nelze přehlížet fakt, že Madonna je prostě fenomén světové hudby napříč žánry, metalového fanouška nevyjímaje – upřímně, vsadím svoje boty na to, že se mezi vámi jen těžko najde člověk, který by od ní někdy neslyšel aspoň jeden tón. A někoho, kdo by vůbec neměl tušení, kdo to Madonna je, už asi vůbec nenajdeme. Není to ovšem pouze o popularitě, i přes případnou žánrovou vyhraněnost posluchače totiž nemůže nikdo opomíjet fakt, že Madonna má na kontě i opravdu skvělé písničky. Z těch novějších například hity jako “Music” nebo “Hung Up”, ze starších třeba slavnou “La Isla Bonita”, což je přesně ten druh songu, který zná úplně každý, ani nemusí vědět, kdo je jeho autorem, resp. autorkou. Nehledě na fakt – a to je vzhledem k žánru, v němž se aktuálně pohybujeme taktéž nutné zmínit -, že Madonna není na rozdíl od mnoha (od většiny) popových rádoby interpretů žádná rychlokvaška, na niž si za rok nebo dva nikdo nevzpomene, ale v rámci daných mezí léty prověřená kvalita a dlouhodobě jedna z nejúspěšnějších hudebnic historie.
Přesto všechno se ani Madonna nevyhýbá některých neduhům popové hudby, přičemž její nejnovější album “MDNA”, které vyšlo v druhé půli března, v tom není výjimkou. Předně – a to mně osobně na popu vždy neskutečně vadilo – je to přílišná nevyrovnanost materiálu. Dle mého názoru je to jeden z největších neduhů stylu, díky němuž ta muzika sama sebe odsouvá jen na pozici pouhého konzumu, jehož účelem není poskytnout posluchači nějaký umělecký estetický zážitek, ale jen vytáhnout co nejvíce penízek z jeho peněženky, byť konkrétně v případě Madonny se ještě jedná o konzum provedený ve vcelku nenásilné a inteligenci příliš neurážející formě – na to jsou i mnohem větší experti (ze současných populárních věcí lze zmínit takové odstrašující případy jako Justin Bieber, Rebecca Black nebo Nicki Minaj, o níž ještě bude také řeč – to jsou už téměř hudební zločiny, z nichž je člověku na zvracení, v porovnání s nimi vychází Madonna pořád jako umělkyně). Člověk, jemuž byl nadělen dar používat obsah své lebeční dutiny, to všechno ví, avšak většině lidí ani nepřijde na mysl mít podobné problémy, díky čemuž pop může slavit tak ohromný úspěch.
To jsem ale malinko odbočil, takže k jádru pudla – onen obecný neduh pop music, jemuž se nevyhnulo ani “MDNA”, je, že deska prostě není deskou. Podle mého to je právě celá deska, nikoliv jen samotná píseň, co se dá jako jediné považovat za nějaké hodnotné hudební dílo (samozřejmě s výjimkou případu, kdy je deska tvořena jen jednou skladbou), ale popová alba mají k něčemu takovému daleko, jelikož se jedná jen o sbírku několika hitovek, které jsou postupně voleny jako singly (počet většinou záleží na prodejních číslech) a které také většinou jako jediné za něco stojí… zbytek songů není nic jiného než nezáživná vata, jež se na nahrávce nachází pouze pro doplnění hrací doby. V konečném důsledku to v překladu znamená několik dobrých písní (v rámci měřítek popové muziky) a zbytek hnůj na hranici (mnohdy i za ní) poslouchatelnosti. Zmiňovat níže budu hlavně ty solidní nebo ty alespoň něčím zajímavé, jelikož ty ostatní jsou prostě takové blbosti, že si ani zmínku nezaslouží…
Album otvírá song “Girl Gone Wild” – jednak druhý singl “MDNA”, druhak jedna z těch lepších položek tracklistu. Samozřejmě je nutné mít na paměti, že se jedná o pop, a tak k tomu také přistupovat. Nejedná se o nic, co se vás snažilo dostat, překvapit nebo něco na ten způsob, očekávat nějakou atmosféru či hlubší myšlenku by byl vskutku vrchol naivity. Je to prostě vcelku příjemná popová písnička, nic víc, nic míň.
Druhá “Gang Bang” zaujme především názvem (že by oblíbené hobby zpěvačky?), zpočátku se tváří, že by se mohla rozjet do něčeho zajímavého, ale to se bohužel nestane. Právě na ní je nádherně vidět jedna z dalších věcí, jež obecně popovou hudbu degraduje. “Gang Bang” má nájezd, který si doslova říká o to, aby někam vygradoval a skladba se tak posunula dále, jenže přesně dle nepsaného pravidla “jeden song – jeden nápad” (které je ovšem dodržováno téměř bez výjimek) hraje celou dobu pořád dokola jeden beat s Madoninným zpěvem, což ve výsledku zavání primitivností. Ano, většina popu je už sama o sobě jen ze své podstaty vlastně jednoduchoučká a hloupoučká záležitost, ale i tu lze provést na jisté úrovni (důkazem budiž některé jiné songy na “MDNA”), případ “Gang Bang” to ovšem není ani v nejmenším. Ale na nějaký hudební prožitek se v popu nehraje – hlavní je být co nejjednodušší, chytlavý na první poslech (a že po třetím poslechu to zní už otravně – nevadí!), aby se pokud možno nenašel nikdo, koho by to uráželo, aby to mělo šanci oslovit co největší počet lidí. Že to ve skutečnosti stojí za onen legendární nahnědlý obsah střev, většinou lidí vypouštěný vstříc potrubní poště, nikoliv hudebnímu nosiči, to už je přijatelná daň, jelikož si toho 99 % posluchačů populární hudby ani nevšimne, neboť o jiné muzice, než je ta, která se hraje v rádiích, ani nemají ponětí (i z toho důvodu se něco chytřejšího prostě nenosí, neboť by si masa mohla uvědomit, že vlastně doteď poslouchala hovadiny). Samozřejmě pokud někdo poslouchá pop čistě jen z toho důvodu, že se mu líbí, o ostatních žánrech má nějaký základní přehled, ale nic mu neříkají, to je něco naprosto jiného a proti tomu se nedá nic namítat. Ale to už jsme se opět dostali někam pryč, takže zpátky “MDNA”…
“I’m Addicted” patří k těm nejlepším písničkám na albu, zejména díky povedenému “nasekanému” refrénu. “Turn Up the Radio” je naprostá hovadina, s tou nemá cenu vůbec ztrácet čas, ale za pozornost stojí song následující – pilotní singl “Give Me All Your Luvin'”. Ve své podstatě se jedná o vcelku pěknou nenáročnou písničku, takový ten dobrý oddechový pop, nebýt jedné věci – obludnosti, která se skrývá v příspěvcích hostujících Nicki Minaj a M.I.A., jež skladbu posílají do pekel. Ony tyhle hostovačky jsou obecně další poslední dobou velmi populární způsob, jak ještě zvýšit komerční atraktivitu – pozveme si na song někoho, kdo zrovna frčí, hodíme to jako singl a lidi se na to slítnou jak parta dětí na cumel. Onou aktuálně populární osobou je v případě “Give Me All Your Luvin'” Nicki Minaj, jejíž hudba (že mi ruka neupadne, zmiňovat Nicki Minaj a hudbu v jedné větě!) patří k tomu nejnechutnějšímu, co lze dnes v rádiích slyšet – co song, to naprostá blitka. A to by v tom byl čert, aby to píseň s extempore někoho takového přežila bez úhony. O druhé hostující dámě jsem až doposud jaktěživ neslyšel, ale po prohnání jejího jména Googlem jsem přišel na to, že jde údajně taktéž o někoho populárního, ale asi ne ve střední Evropě. Nicméně i jejích pár vteřin slávy působí spíše otravně, byť ne až tak moc jako příspěvek kolegyně Nicki Minaj. A přitom sloky “Give Me All Your Luvin'”, které patří čistě Madonně, rozhodně nejsou špatné. Alespoň “Give Me All Your Luvin'” dává všem hudebníkům návod, jak lze se stoprocentní úspěšností hudebně odrovat svůj song – pozvěte si Nicki Minaj…
Do konce alba se od této chvíle objeví už jen dvě dobré věci – “Some Girls” a “Love Spent”, což je nejspíš ta nejlepší písnička na “MDNA”, protože se v ní dokonce objeví i několik ozvláštnění, šlušných nápadů a s přivřením očí i jakás takás gradace. Zbytek je nic neříkající omáčka (přesně jak bylo předpovězeno výše), určená pouze k prodloužení hrací doby. To tedy máme celkem čtyři solidní songy z dvanácti, to jest celá třetina, aneb tvrzení o tom, že popová deska ve skutečnosti není deska, v praxi. Na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že u Madonny má i ta omáčka nějakou úroveň a člověk z ní nezvrací, což u popu rozhodně není samozřejmost.
Více než klasická recenze byl článek záměrně místy pojat spíše jako obecnější povídání o žánru, k čemuž “MDNA” vlastně posloužilo pouze jako exemplární podklad, přesto by asi nemělo chybět nějaké to menší zhodnocení, ačkoliv si myslím, že již ve své podstatě provedeno bylo – pár dobrých písniček, s nimiž si člověk bohatě vystačí (na několik málo poslechů, než přestanou bavit – s během na dlouhou trať to nemá nic společného ani v nejmenším), ty zbylé úplně o ničem. Vyčíslení si ovšem odpustím, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé bych musel jít kvůli právě zmíněnému poměru dobré/nic moc pod 5 bodů, což si z jistého úhlu pohledu zase Madonna nezaslouží, jelikož tím pádem by drtivá většina popové konkurence musela končit hodně hluboko v mínusu; za druhé jsem přece jenom v oblasti popu spíše turista, nikoliv odborník, díky čemuž se do číselných verdiktů pouštět nechci. Ale i přesto všechno, co bylo řečeno, patří Madonna stále k popové špičce… to, že to dokáže i s albem, kde je jen třetina písní opravdu dobrých, je však docela smutné…
