Datum: 9.12.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Řekl bych, že jsou takové dvě hlavní motivace, proč jít na koncert – a nijak nezastírám, že to tvrdím na základě hesla dle sebe soudím tebe, protože u mě to funguje přesně takhle. Ten hlavní a nejčastější důvod je asi zřejmý – člověk má tu kterou kapelu rád a chce ji prostě vidět hrát i živě. Jasně, občas kvůli tomu uvidí i nějaké ty předkapely, které má třeba úplně na párku, ale to je zase jiná věc. Nicméně druhým a ne zas až tak výjimečným důvodem může být prachobyčejná zvědavost. Jednoduše ten moment, kdy muziku té kapely pořádně neznáte, ale tušíte, že by vás to mohlo oslovovat, tak jako první setkání zvolíte právě koncert, anebo jste prostě obeznámeni s faktem, že se jedná o naprostou vyhulenost a chcete to vidět na vlastní oči. A právě to poslední byl pro mě případ i Asian Women on the Telephone.

Než ale nastal čas na tenhle ruský experiment (už jen tohle v kombinaci s tím názvem!), představil se na rozehřátí projekt s roztomilým jménem Poprvé za peníze. Což byla taky docela solidní nenormálnost. Někde jsem našel, že to kdosi pojmenoval jako „brutální, autistické blues“, což je takový hezký eufemismus pro nezřízené vzývání boha improvizace pomocí pazvuků. Vystoupení vypadalo asi tak, že šlo o jednu holku, jež v kleku popř. v dřepu měla vedle sebe položenou kytaru, jejíž struny týrala (a to jakože doslova) všemožnými předměty, které jí přišly pod ruku, a to vše do šumivého backgroundu regulovaném čudlíky a knoflíky. Občas třeba došlo i na plastikovou flétnu nebo chrastění na činelu, aby ke konci performance ono pozadí na chvíli zesílilo do noisové síly a pak přišel šlus. Celé to trvalo bezmála půl hodinky.

Způsoby, jakým se k podobným antihudebním záležitostem postavit, jsou vesměs dva. Buď nechcete vypadat jako nekulturní hovado a naopak chcete působit dojmem intelektuála, který má smysl pro avantgardu, tak to prohlásíte za alternativní umění, anebo prostě řeknete, co si myslíte, a sice že je to píčovina jak mraky. Který přístup zvolit, to je samozřejmě na každém. Mě osobně ale tyhle srandy živě docela baví a i Poprvé za peníze bylo v pohodě, byť nijak nezastírám, že už jsem viděl i lepší podobné vtípky…

Uběhlo sotva deset minut a už začínalo to stěžejní, kvůli čemu se akce konala, tedy Asian Women on the Telephone. Jedním z hlavních lákadel byla určitě vizuální složka, protože tihle ruští uličníci (resp. dva uličníci a jedna uličnička) na koncerty pokaždé vyjíždějí v jiných převlecích (doporučuju si pogooglit obrázky – některé masky mají fakt říz). V Praze na sobě měli jakési šedo-červené „koberce“, které byly spíš úspornější, takže bylo fakt v pohodě vidět, že jsou pod tím naostro (jestli to fakt bylo z koberců, tak na některých místech to mohlo docela dřít, heh). Oblekům však vévodily vysoké masky, které vypadaly docela přísně.

Nicméně bylo hodně příjemné, že Asian Women on the Telephone měli co říct i hudebně a hlavně po Poprvé za peníze vyniklo, že jakkoliv ta jejich produkce stále snese nálepku experimentální, pořád jsou v tom cítit skladby (fakt, jednu písničku, jmenovitě „Beach in Father‘s Name“, jsem dokonce i poznal!). Jak se říká – kde není žádný rytmus, tam ani čert nebere, jenže Asian Women on the Telephone tedy rytmus měli, a to setsakra parádní. Jak jsem již naznačil na začátku článku, já muziku té kapely fakt nijak podrobně neznám a vesměs jsem slyšel jen počin „You Have Reached Your Destination“, na nějž padla volba především proto, že aktuálně na Bandcampu vyskočí jako první. Když jsem to ale poslouchal, rozhodně mi nepřišlo, že by to pak živě mohlo znít takhle…

Asian Women on the Telephone totiž byli – fakt se to takhle nebojím říct – regulérně taneční. Tepající rytmika, občas perkuse, občas baskytara, ale mělo vážně koule, drive a takovou tu zdravou nakažlivost. Jasně, do toho jely samozřejmě i další věci jako třeba vyšinuté vokály nebo saxofonové výjezdy, ale ten hlavní dojem, jaký jsem si z koncertu odnesl, je ten, že to bylo – v tom nejlepším slova smyslu! – taneční. Já jsem se u toho ohromně bavil a (vážně si nedělám srandu) budu si to pamatovat ještě dlouho, protože to bylo fakt mocné. Poutavá vizuální stránka, nečekaná tanečnost a stále sjetý experimentální feeling totiž v konečném součtu vykoply faktor zábavy pekelně vysoko. Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo skutečně super.

Abych to shrnul, tak koncert Asian Women on the Telephone byl takříkajíc instantní kult – vystoupení, které je ve vašich očích legendární ještě dřív, než skončí, a o němž budete s obrovským nadšením vykládat všem kámošům, co tam nebyli, ještě několik let potom. Je však trochu škoda, že svědků něčeho takového byla jen hrstka, protože jsem v klubu napočítal všehovšudy dvacet lidí – včetně všech vystupujících, pořadatelů, zvukaře a obsluhy baru. Takže ano, počítáte správně, platících bylo možná tak deset. A obzvláště v kontextu toho, jak parádní to bylo, je to dost tristní číslo…