Archiv štítku: Porcupine Tree

Gavin Harrison – Cheating the Polygraph

Gavin Harrison - Cheating the Polygraph
Země: Velká Británie
Žánr: jazz
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Kscope

Tracklist:
01. What Happens Now?
02. Sound of Muzak / So Called Friend
03. The Start of Something Beautiful
04. Heart Attack in a Layby / The Creator Had a Mastertape / Surfer
05. The Pills I’m Taking (From Anesthetize)
06. Hatesong / Halo
07. Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided
08. Futile

Odkazy:
web / facebook

Znovu nahrávat hudbu již jednou nahranou je ve většině případů s prominutím blbost. Snad až na výjimky, v nichž kapela s malým časovým odstupem oprašuje skladby napsané a nahrané v době, kdy neměla k dispozici pořádné studio a dobrý zvuk, považuji podobné nápady za přiživování se na vlastní minulosti. Podobně, byť v menší míře, smýšlím o předělávkách výraznějšího rázu. Většina z nich jsou, přiznejme si, nezábavné akustické verze původních skladeb a ty snad až na výjimky nikdy neobhájí svou existenci. A pokud jde o předělávky mnohem zásadnější, jde většinou o zbytečnosti. Jednoduše soudím, že sahat do jednou hotové hudby je prostě pochybné.

Nedbaje vlastních pochyb jsem však byl na „Cheating the Polygraph“, jež je jak už asi tušíte albem předělávek, dost zvědavý. Tato zvědavost vyvěrala v rovině subjektivní ze skutečnosti, že jak interpret předělávaný, tak interpret předělávající jsou mi více než milí. V rovině objektivní pak „Cheating the Polygraph“ představuje ambiciózní počin, který z (progresivně) rockových skladeb vytváří kompozice jazzové. Kdo zná jméno Gavina Harrisona, tomu už jsem mu napověděl více než dost. Harrison je totiž bubeníkem dnes zamrzlých Porcupine Tree a název alba „Cheating the Polygraph“ vychází z názvu skladby z EP „Nil Recurring“ Harrisonovy domovské kapely. Že právě Porcupine Tree jsou předělávanou kapelou je již nejspíš zbytečné zdůrazňovat.

Velice zajímavý je už výběr skladeb. Přestože mají Porcupine Tree přehršel písní s výraznými motivy, omezil Harrison svou volbu (s jednou výjimkou) jen na krátké období po roce 2002 (kdy se stal členem kapely) a z něj vybíral převážně outsidery či rovnou skladby vydané mimo dlouhohrající alba. Udělal však jednu fatální chybu, která jeho úmysl vnést do hudby Porcupine Tree vlastní pohled výrazně zkomplikovala. Ze všech možných forem jazzu se totiž pokusil přiblížit Porcupine Tree big bandu. Nemusím být (a nejsem) velkým znalcem jazzu abych si troufl podotknout, že to byla volba nešťastná.

Hudba Porcupine Tree je vlastně velice subtilní, postavená na precizně vyladěné souhře několika málo tónů a melodií. Na druhé straně big band je hlučný a okázale komplikovaný. Porcupine Tree jsou melancholičtí, big band je excentrický. A právě ten ohromně náročný cíl změnit tolik charakteristik naráz a přitom zachovat dost, aby se dalo mluvit o předělávkách, se zdá být nad Harrisonovy síly. Důsledkem toho je „Cheating the Polygraph“ rozpolcené mezi dvěma póly.

Z osmi skladeb mě nejvíce baví „Hatesong / Halo“, v níž Harrison šikovně zkombinoval dvojici písní. „Hatesong“ se svým výrazným basovým motivem dominuje celé první polovině tohoto „slepence“ a podobně jako v originálu se na něm hromadí další, často úplně nové melodie. Ostatně i basa samotná si občas odskočí do světa kreativity a nezůstává plně věrna předloze. Zlom do „Halo“ se sice může zdát poněkud krkolomný, ale skladbě to nic neubírá na přitažlivosti, zejména protože v druhé polovině Harrison dokázal skvěle skloubit původní melodie s novými nástroji. „Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided“ se od originálů odpoutala ještě výrazněji a ve výsledku zní jako něco, co by zapadlo na soundtrack Jamese Bonda. Hůře dopadly skladby pomalejší: „The Start of Something Beautiful“ ještě měla v originálu dostatek nápadů, aby ustála hravou Harrisonovu verzi, křehké „Heartattack in a Layby“ však předělání neprospělo vůbec.

I přesto je „Cheating the Polygraph“ zajímavé album, a to hned při několika příležitostech. První nastává ve chvíli, kdy se v něm přehrabujete a snažíte se z jeho dílů složit původní hudbu, kterou tak dobře znáte. To se vám do určité míry může povést (a vzhledem ke složitosti alba je dost pravděpodobné, že při každém novém poslechu naleznete nový povědomý prvek, který jste dříve nedokázali nikam přiřadit), ale taková snaha vás těžko uspokojí. Navíc nikdy nemůžete úplně uspět, plno melodií se do Harrisonova podání nedostalo a ještě víc jich v něm naopak vzniklo. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by „Cheating the Polygraph“ ničím jiným, než původními skladbami zahranými podle nezměněného notového zápisu na jiné nástroje.

Nejlepší je recenzovaná deska až ve chvíli, kdy se oprostíte od pozadí jejího vzniku a vnímáte ji jako suverénní celek. Pak ji nelze upřít zábavnost a jejímu autorovi skladatelský um. Instrumentálně je propracovaná a kdo by se bál, že si z ní Harrison udělá jedno dlouhé bubenické sólo, zjistí, že prostoru si ve svých předělávkách udělil Brit jen o málo víc, než kolik ho měl v originálech. Jenže pokud na album budeme nahlížet tímhle způsobem, doznáme, že vlastně není ničím výjimečné a být v jazzu kovanější, vysypal bych z rukávu jistě desítky kapel, které dělají to samé a lépe.

Pro koho tedy „Cheating the Polygraph“ je? Pro fanoušky jazzu, nebo fanoušky Porcupine Tree? Obávám se, že spíše pro ty druhé. Přestože není vůbec špatné a už volba skladeb ukazuje, že úmyslem Harrisona rozhodně nebylo vydělat balík předěláním nejslavnějších písní kapely, jde ve výsledku o poměrně slabou nabídku. Čekal jsem, přiznám se, trošku víc.


Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.

Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Kscope

Tracklist:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Home Invasion
07. Regret #9
08. Transience
09. Ancestral
10. Happy Returns
11. Ascendant Here On…

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Myslím si, že Steven Wilson je díky své pracovitosti a výsledkům již taková osobnost, že nemusím nijak představovat, jakými cestami se jeho kroky ubíraly až k jeho současné pozici, kdy je kolem něj budována (a troufám si říct, že právem) silná aura nositele odkazu progresivního rocku a umělce, který je schopen tento hudební styl v širší rovině předvést masám, aniž by z toho činil záležitost jen pro hrstku oddaných posluchačů, kteří si rádi pustí staré desky Camel či Genesis. Právě taková totiž je jeho čtvrtá sólová deska s podivným názvem “Hand. Cannot. Erase.”, jež navazuje na dva roky starého předchůdce. Širšímu publiku otevřená, přesto zakořeněná v jádru progresivního rocku, jak jej tento britský sympaťák na svých vlastních albech představuje.

Vždy, když v posledních letech poslouchám nový sólový počin Stevena Wilsona, tak mám pocit, jako bych poslouchal další hřebíček do rakve jeho někdejšího působiště Porcupine Tree. Tato kapela, jíž Steven věnoval více než 20 let svého času, je v současné době ve stádiu dlouhodobé hibernace a nevypadá to, že by tomu mělo být v dohledné době jinak vzhledem ke komerčnímu úspěchu a hudební radosti, která je z jeho alb cítit. Steven Wilson totiž na ploše svých čtyř sólových alb, která za posledních šest let vyšla, vyrostl v opravdu velkého umělce, který je, zdá se, nesvázán nějakými pevně stanovenými hranicemi, takže zatímco minulé “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo jakousi poctou klasickému progresivním rocku 70. let, tak “Hand. Cannot. Erase.” je z tohoto pohledu volnomyšlenkářské a prezentuje tak hned několik tváří Stevena Wilsona, aniž by z výsledku byla citelná rozháranost a nefunkčnost.

Wilson na koncepčně laděném počinu místy opouští progrockové vody a navštívil modernější sféry, které mají silný popový nádech. Není to něco vyloženě nového, přeci jen, když si vzpomenu na alba Porcupine Tree z přelomu tisíciletí, tak zas takový rozdíl oproti současnosti tam nebyl a právě proto mi novinka zní místy jako album Porcupine Tree. Ne v celé délce, ovšem výrazové prostředky nejsou zas tak odlišné a právě tady vidím asi největší zklamání, které s “Hand. Cannot. Erase.” vyvstalo. Steven Wilson je hudebník, který se neustále vyvíjel, a přestože jeho alba zastávala určitou společnou vodící linii, tak minimálně v sólové dráze byly dosavadní počiny odlišné a jedinečné. “Hand. Cannot. Erase.” spojuje několik osvědčených přístupů z minulosti a může tak vyznívat jako sázka na jistotu.

Mimochodem, když už jsem nakousl onen koncept, tak je vhodné věnovat pár řádek i jemu. “Hand. Cannot. Erase.” je psáno z ženské perspektivy a volně popisuje (no, spíše se inspiruje) skutečný příběh ženy, která zemřela ve svém bytě, aniž by si toho někdo po tři roky všiml nebo ji vůbec někdo postrádal. Onen koncept není hudebně příliš uchopitelný (textově tam samozřejmě je a popisuje životní události ženy, která oproti předloze neumírá), čemuž brání třeba jen přílišná odlišnost několika poloh, jež deskou provázejí, protože onen skok od progrockových not ke kontrastním popovým náladám a zase zpět k art rocku je natolik proměnlivý, že ačkoli se na první pocit tváří jako album křehčí, intimnější a prostší na košaté aranže, tak se toho ně něm děje dost. Možná až příliš.

Vcelku obyčejné úvodní intro “First Regret” předchozí slova sice nepotvrzuje, protože je spíše ambientní a nicneříkající, ovšem s příchodem desetiminutové “3 Years Older” je tady tentýž Steven Wilson, který nás před dvěma lety opustil. Krásná zvonivá kytara na úvod, na níž se postupně nabalují ostatní nástroje, z nichž zejména rytmická sekce ve složení Nick Beggs a Marco Minnemann odvádí fantastickou práci. Jen škoda, že od minula se zúžil prostor pro Thea Travise a jeho saxofon, který jsem zaregistroval jen v jedné skladbě. Netrvá to dlouho a tato košatá kompozice se zklidní a s piánem v zádech přichází krásná svěží pasáž uprostřed hrací doby. “Hand. Cannot. Erase.” je klasicky ošetřeno luxusní zvukem, a i když nejsem žádný audiofil s prvotřídní aparaturou, tak mám prostě rád, když album dobře zní, což pro novinku platí do poslední noty. Souhra té spousty nástrojů je vyvážená, vše je krásně čitelné, dynamické a bez (dnes bohužel docela běžné) plochosti odpovídající hrudníku dvanáctileté holky.

Následující titulka “Hand Cannot Erase” spolu s “Perfect Life” a (skoro)závěrečnou “Happy Returns” reflektuje onen příklon k popovým postupům. “Hand Cannot Erase” je velmi písničková a přehledné střídání slok a vlezlého refrénu Wilsonovi stále sluší, ačkoli se mi rychle oposlouchala. To lepší přichází až s blackfieldovsky odlehčenou “Happy Returns” a zejména “Perfect Life”, jež zní, jako kdyby právě vypadla z “Insurgentes”. Začíná vlastně od nuly a první polovina je veskrze minimalistická, ovšem postupně se přidává vokál s ostatními nástroji doprovodné kapely a na konci tak z ní máme plnohodnotnou popovou baladu s lehce elektronickým podkladem.

Tak nějak podobně na mě promlouvá i následující “Routine”, avšak v trochu jiném rozměru a hlavně na mnohem větší ploše. Zastavila se na devíti minutách hrací doby a skvěle se v ní uvedla hostující Ninet Tayeb, jež podtrhuje onen ženský element, který se Wilson snažil na “Hand. Cannot. Erase.” vměstnat. Dokázal bych si však představit, že její vklad bude mnohem větší, když disponuje velmi zajímavým hlasem, ale na zbytku alba se mihne už jen v rozmáchlé “Ancestral”.

Dvojice experimentálnějších kusů v podobě “Home Invasion” a “Regret #9” patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít. Prvně jmenovaná zaujme hodně výraznou rytmikou a metalovými kytarami v úvodu, čímž evokuje v první polovině tvorbu pozdních Porcupine Tree, zatímco druhá půle už je nesvázaná a s nádechem 70. let připravuje půdu pro instrumentální psychedelii “Regret #9”. Ta si v první části vystačí takřka výhradně s rytmikou a syntezátorovým sólem, jež v druhé půli vystřídá kytara. “Transience” je pouze krátký akustický předěl a křehká Wilsonova záležitost, která ve společnosti asi nejvýraznější skladby, “Ancestral”, zapadá. Bouře jménem “Ancestral” je představitelem klasické Wilsonovy architektury delších písní, nic však není navíc a předčasným vrcholem je krásné kytarové sólo v první polovině, po němž přichází mellotronové zklidnění před závěrečnou kytarovou bouří. Škoda, že totéž nemůžu říct o “Routine”, která je při své délce trošku ubíjející a postrádá nějaký zvrat.

Z předchozích řádků je snad jasné, že tak omráčený jako minule nejsem. Jestli “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo Wilsonovou mistrovskou práce, jíž složil pomyslný doktorát, tak “Hand. Cannot. Erase.” je v několika ohledech album, jež bych označil jako sázku na jistotu. Neříkám, že to je absolutně špatně, protože vyložená stagnace se zde nekoná, ovšem v kontrastu k předchozímu majstrštyku jsem čekal víc, než jsem nakonec od Wilsonovy čtvrté sólovky dostal. Album roku z toho nebude, nicméně i tak je “Hand. Cannot. Erase.” důkazem mistrovy vysoké kvalitativní laťky, pod kterou se ještě nedostal a špatné album zatím nestvořil. To, že to není taková pecka jako minule, už je něco jiného.


Druhý pohled (Zajus):

Pokud jde o Wilsona, asi nikdy nedovedu být nestranný. Wilson je pro mě spíše náboženská postava než reálný hudebník z masa a kostí. Je můj Ježíš, etalon dokonalosti. O to těžší to s jeho novinkou mám.

“Hand. Cannot. Erase.” mi pomohlo pochopit přinejmenším jednu věc, a totiž, že “The Raven That Refused To Sing (and Other Stories)”, Wilsonovo minulé album, bylo i v jeho diskografii plné skvělých alb výjimečným klenotem. V době jeho vydání jsem o něm prohlásil: “Až čas ukáže, zda je ‘Raven’ věčný, či zda jeho účinek zeslábne…” a po dvou letech se začínám opravdu klonit k oné věčnosti. S Wilsonovou novinkou je tomu však jinak, což v žádném případě neznamená, že jde o špatné album.

Před vydáním Wilson mluvil o potřebě posunout se dál, zbavit se progrockového zvuku a osvojit si nový, moderní. Ne snad, že by s “Hand. Cannot. Erase.” stál jeho autor na místě, na to je moc zkušený a nápaditý skladatel, doufal jsem ale možná o krok o trošku větší. Možná je to i úvodem, kdy album otevře (pominu-li obstojné, ale nijak úchvatné intro “First Regret”) skladba “3 Years Older”, která jako by až na několik dílků pocházela právě ze zmíněného “Ravena”. Přitom právě ve “3 Years Older” je množství úchvatných momentů a při bližším poslechu i nových prvků, z nichž nejzajímavější je jižanský nádech projevující se v prostřední třetině skladby.

Teprve dvojice “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life” mi přijde pro Wilsona neobvyklá. Jejich atmosféra tkví v melancholii, jenže s takovým tím pozitivním nádechem a ve výsledku se tak obě skladby hodně příjemně poslouchají. Jenže u “Routine” jsem rozpolcený. Technicky jde o nesmírně zajímavou a chytrou skladbu s množstvím skvělých momentů. Pocitově mě ale míjí a dokážu si ji užít jedině, když se soustředím na do puntíku propracovanou souhru jednotlivých nástrojů. Její text navíc, jako jeden z mála na albu, prostě vůbec nezapadá do příběhu.

Na koncepční album mi přijde “Hand. Cannot. Erase.” příliš roztříštěné a nikde to není znát tak jako mezi jemným závěrem “Routine” a ostrým nástupem “Home Invasion.” Nejde ani tak o tvrdost samotnou, ale o úplně jiné naladění, kdy po tiché melancholii přichází energická instrumentální pasáž. “Home Invasion” samotná je ale hodně zajímavá, byť jednodušší skladba s ohromně silnou rytmickou základnou. “Regret #9” by mohla klidně být mojí oblíbenkyní, neboť její dvě půle rozdělené do dvou skvělých sól skvěle navazují na “pohodovou” “Home Invasion”. Nejsilnější na “Hand. Cannot. Erase.” je však až jeho závěr.

“Transience” je sama o sobě neúplná. I přes svou krásu a křehkost je stále jen předehrou k monumentální “Ancestral”. “Ancestral” v každém případě představuje to nejlepší užití smyčců, jaké dosud Wilson předvedl. Tichý, jakoby podezřívavý úvod je jen zástěrkou, stejně jako stále hlasitější smyčce, protože první vyvrcholení přijde s hlasitým výbuchem v podání sboru, Wilsonovým řevem a Guthrieho tklivým sólem, emoce se z “Ancestral” valí po vlnách, další vždy větší než ta předchozí. Jenže než se stihnete začít bát o vlastní život, Wilson vytáhne špunt, oceán vypustí a vlny utlumí. Prostřední sekce skladby prostě ztratí náboj a je jedno, že je instrumentálně stejně zajímavá jako všechny ostatní skladby na albu. Naštěstí závěr iniciovaný hrubými údery basy vše napraví. Tvrdé riffování přemostěné krátkou mezihrou připomene výbornou “Somewhere But Not Here” (od jejíhož vzniku už nás dělí neskutečných deset let!) a k dokonalosti už tak chybí snad výrazný Theo Travis, který do už tak komplexního materiálu mohl vnést další špetku saxofonového chaosu.

Jestliže jsem si stěžoval, že přechod mezi “Routine” a “Home Invasion” není dostatečně citlivý, podobný přechod v opačném směru funguje mezi “Ancestral” a “Happy Returns” na jedničku. “Happy Returns” je vůbec úchvatná závěrečná skladba alba, dojemná a přitom silná, s výborným textem s nápaditým posledním veršem, který uzavírá jak fiktivní dopis, tak celé album.

Pokud bych měl vypíchnout tři pozitiva alba, zmíním rozhodně jeho úchvatný, čistý a dynamický zvuk, jeho instrumentální doladěnost, v níž výsledná melodie vzniká z tisíců menších dílků, které lze jeden po druhém donekonečna studovat, a vokální pestrost – na albu se vystřídají čtyři zpěváci a sbor.

Jenže je tu jedno velké negativum. “Hand. Cannot. Erase.” je příliš roztříštěné, nepůsobí “koncepčním” dojmem a v tomto ohledu spadá hluboko pod Wilsonův standard. Když připočtu několik slabších momentů, jen těžko můžu mluvit o perfektním zážitku, jako tomu bylo minule, jakkoli se mu některé momenty blíží.

Moje skepse možná vychází i ze samotného konceptu alba, který mě o své síle bohužel nepřesvědčil. Wilsonovo megalomanské pojetí zachycující všechny možné detaily je obdivuhodné, ostatně ke kterému albu existuje i obsáhlý blog plný zápisků hlavní postavy příběhu, které album dostanete v limitované edici i s deníčkem plným fotek a výstřižků? Jenže příběh samotný mi jednoduše nepřijde dostatečně dobrý pro takový formát, jen minulé album nabídlo lepších příběhů hned několik (text “The Watchmaker” mě dojme i po dvou letech.)

A možná proto jsem trochu zklamaný. Marně jsem čekal na zmrtvýchvstání Ježíše, jenže Ježíš nikdy neumřel. Radost, že je stále s námi, mi hatí jen fakt, že jsem nebyl svědkem zázraku. Jenže proč čekat na jeden velký zázrak, když nám Ježíš servíruje malé zázraky každé dva nebo tři roky?


Steven Wilson

Steven Wilson 2015
Datum: 5.4.2015
Místo: Praha, Divadlo Hybernia
Účinkující: Steven Wilson

Jsou události, na které se těšíte měsíce dopředu a v den jejich konání jste tak napjatí, že ani nemůžete dospat. Věřím, že každý z nás má nějakého interpreta, u jehož koncertu by se mu přesně tohle mohlo stát. Pro mě by, alespoň teoreticky, tímto interpretem měl být Steven Wilson. Ale přestože jsem ani na vteřinu nezaváhal, zda na koncert jít, rozhodně není pravdou, že bych nemohl dospat. Příliš velká očekávání zabila nejednu věc, a tak jsem k prvnímu pražskému koncertu (alespoň v rámci sólové kariéry) progrockového mága přistupoval spíše s velkou zvědavostí.

Wilson je puntičkář, a tak by ho jistě trápilo, kdyby návštěvníkům jeho koncertů unikl byť jen jediný detail představení. Proto se už na turné k albu “Grace for Drowning” z roku 2011 rozhodl diváky usadit do sedaček. To se ale, kvůli energičnosti celé show, ukázalo jako nepraktické, a tak na druhé polovině turné diváci už zase stáli. Koncept koncertu v divadle však na letošním turné obnovil, a tak se na jeho koncertech po několika letech opět sedělo. Jen je škoda, že se z nezměrného množství hezkých pražských divadel koncert odehrál zrovna v nudné Hybernii, byť ji sám Wilson chválil.

Druhou zvláštností Wilsonových vystoupení je absence předkapely. Je to možná způsobené i samotným sezením (zkuste si sedět čtyři hodiny v kuse), možná by to také kazilo dojem celistvosti koncertu. Každopádně bylo zjevné, že vše je vyladěno jen a pouze pro Wilsonovu kapelu, tak aby zážitek z koncertu byl maximální.

Na několika posledních turné volili Wilsonovi Porcupine Tree strategii dvou “oddělených” koncertů. V prvním odehráli celé nejnovější album a v druhém pak směsici starších písní. Do sólové kariéry si Wilson tento zvyk nepřenesl a já se domníval, že je to hlavně kvůli nedostatku materiálu pro “druhý” koncert. Se čtyřmi sólovými alby a úctyhodným katalogem dalších skladeb na kontě bych čekal, že na současném turné již nastane čas k obnovení starého konceptu. Wilson mě ale zaskočil tím, že sáhl ke kompromisu: novinku “Hand. Cannot. Erase.” odehrál (až na jedinou výjimku) v celé délce, mezi jednotlivé skladby však vložil i starší kousky a na “druhý” koncert tak došlo prakticky jen formou třísklabového přídavku.

Wilsonova kapela je, v porovnání s předešlými roky, chudší o jednoho člena. Už při skládání posledního alba Wilson zjistil, že jazzových elementů v jeho hubě ubývá, a tak na “Hand. Cannot. Erase.” dostal saxofonista Theo Travis jen minimum prostoru. Jeho absence na albu pak vyústila i v absenci na turné a otázka, jak se Wilson vypořádá se skladbami, kde ještě hrál Travis jednu z ústředních rolí, byla jistě namístě. Mimo Travise je však sestava na evropské části turné stejná jako dříve, a na rozdíl od amerických koncertů tak mají evropští fanoušci možnost vidět i Guthrieho GovanaMarco Minnemannem, kteří na amerických koncertech budou chybět.

Koncert začal přesně podle očekávání, tedy videem a zásadně prodlouženou verzí intra “First Regret”, na níž po nastoupení hudebníků na pódium navázala (stejně jako na albu) rozsáhlá “3 Years Older”. Hned první plnohodnotná skladba ukázala, že můj předpoklad perfektního zvuku byl dodržen a snad až na chvílemi méně výrazného Govana bylo vše neskutečně čisté a dynamické. Samotná “3 Years Older” se naživo ukázala být o dost silnější skladbou, než jak se zdá na desce. Právě Govan má jen v této písní více prostoru než na celé desce předchozí, a naživo tak předvedl naprosto precizní práci. Ostatně to platí o celé kapele, prakticky nebylo noty, kterou by (až na ty zcela úmyslně jiné) kapela nezahrála přesně jako na desce. Kupodivu však takový perfekcionalismus nevedl ke sterilitě, a tak i bezchybně nazkoušený koncert bez jediné improvizace působil naprosto živým a vřelým dojmem.

Tak jako na poslední desce pokračovala kapela dvojicí “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life”. Právě při “Perfect Life” jsem poprvé a naposledy měl dojem, že výsledek nezní úplně přesvědčivě. “Perfect Life” je na albu skladba vlastně jednoduchá, jenže na živo její jednotlivé složky nesedly tak dobře dohromady, jak bych čekal. Naštěstí vše zachránil Nick Beggs, který v druhé polovině výborně provětral svůj chapman stick. “Routine” se z alba zdála nešťastně nevyvážená a podobně i při živém provedení kontrastovala slabší prostřední sekce se skvělým energickým závěrem. Poprvé na koncertu navíc projekce přešla z předtočených záběrů k animaci ne nepodobné té, která na minulém albu provázela oba videoklipy. Mám tušení, že právě toto video a tato skladba budou dalším singlem z alba.

Setlist Steven Wilson:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Index
07. Home Invasion
08. Regret #9
09. Lazarus [Porcupine Tree Cover]
10. Harmony Korine
11. Ancestral
12. Happy Returns
13. Ascendant Here On…
– – – – –
14. The Watchmaker
15. Sleep Together [Porcupine Tree Cover]
16. The Raven That Refused to Sing

Vše dosud tedy šlo přesně podle očekávání a to, že “Hand. Cannot. Erase” odehraje Wilson v celé jeho délce, se zdálo být jistotou. Místo energické “Home Invasion” však začala kapela hrát starší “Index”, a to ve značně minimalistické verzi. Wilsonův zpěv (nezvykle hluboký a ještě nezvykleji falešný) doprovázelo jen luskání prsty celé kapely, což v kombinaci s promítaným videoklipem ke skladbě vytvořilo hororovou atmosféru. Druhá polovina písně však již byla identická se studiovou verzí, takže došlo i na další Beggsovo kouzlení s chapman stickem.

Jestli jsem v tuto chvíli čekal, že Wilson odehraje několik starších skladeb, aby se následně vrátil ke skladbám z “Hand. Cannot. Erase” a koncert s ním i ukončil, byl jsem rychle vyveden z omylu. Přišla totiž dvojice “Home Invasion” a “Regret #9”, která by dle mého názoru měla být spíše jednou delší skladbou. Chytlavá “Home Invasion” téměř zvedla diváky ze sedaček, “Regret #9” pak předvedla schopnosti Adama Holzmana, jehož klávesové sólo, do puntíku identické s tím na albu, bylo jednoduše esencí dokonalosti.

Tak nějak už jsem čekal vše, ovšem že Wilson sáhne do repertoáru Porcupine Tree mě ani nenapadlo. Přesto z ničeho nic přišla balada “Lazarus”, tedy skladba z období, kdy Porcupine Tree byli plnohodnotnou kapelou. Přesto “Lazarus” zapadla do nového repertoáru bez problémů a připravila prostor pro další “starší” skladbu, tentokrát již však z Wilsonova sólového počinu. “Harmony Korine” byla jednou z těch písní, kterou jsem si opravdu přál slyšet, a mé přání bylo splněno. Zejména její konec, v němž neuvěřitelné věci provádí bubeník Marco Minnemann, neměl chybu.

Zpět však k novému albu, ovšem s drobnou zradou. Wilson se rozhodl přeskočit kraťounkou “Transience” a přistoupit rovnou k monumentální “Ancestral”, přestože právě první z nich je vlastně jen krásným úvodem ke druhé. Moc jeho motivaci nechápu, vždyť k “celistvosti” chybělo tak málo. “Ancestral” samotná však naživo ukázala svou ohromnou sílu. Snad až na slabší střední sekci v ní nebylo momentu, který bych si troufal nazvat nedokonalým. Poprvé (vyjma starších skladeb) dostal hodně prostoru i Marco Minnemann. V závěrečných chvílích skladby, které se vrací k metalovým obdobím Wilsonovy tvorby, už se sedačky zdály být hodně omezující a v sálu bylo asi jen málo lidí, kteří by kolem sebe neocenili trochu více prostoru. Druhá polovina “Ancestral” byla po “Regret #9” dalším vrcholem večera.

Dojemná balada “Happy Returns” je mojí oblíbenkyní na desce a naživo nebyla o nic slabší, překvapila mě však krása prodlouženého outra “Ascendant Here On…”, které na pódiu uzavíral sám Adam Holzman. Hlavní část koncertu skončila a za hudebníky se zatáhla opona. Tedy, opona… Wilson si navykl hrát za tenkou záclonou, na níž se promítá z jedné strany stín hudebníků, ze strany druhé pak videoprojekce. Zatímco na minulých turné se záclonou již začínal, tentokrát se objevila až před přídavkem.

“Druhý rozjezd” koncertu hned od začátku prozradil, jakou skladbou se bude pokračovat. Vrstvené tikání hodin nenaznačovalo “Time” od Pink Floyd, nýbrž “The Watchmaker” z minulého Wilsonova alba. Její nejsilnější moment, při němž Wilson vzal do ruky (ne poprvé) baskytaru, opět neměl chybu. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Hned první tóny prozradili nástup “Sleep Together” z předposledního alba Porcupine Tree. Právě toto album považuji za vrchol kapely a “Sleep Together” je jeho skvělým zakončením. Naživo, i v podání úplně jiné skupiny, než jaká ho nahrála, šlo o fantastický zážitek a rozhodně nejlepší část koncertu. Bohužel, právě v té nejlepší chvíli selhala technika.

Nebyla to naštěstí hudební aparatura, nýbrž technika jevištní – opona, která měla v nejlepším momentu “Sleep Together” spadnout, tvrdošíjně zůstávala na místě. Po několika minutách zmateného běhání se ji sice podařilo sundat, onen “wow” efekt se však nedostavil. Teprve poté mohl koncert pokračovat a skončit, a to v podání tklivé “The Raven That Refused to Sing”.

Jednou z důležitých stránek koncertu byly projekce, které se zobrazovaly hudebníkům za zády (a v případě skladeb s oponou spíše před tvářemi.) Ke skladbám, k nimž měl Wilson videoklip, posloužil právě ten. Pro ostatní buď natočil speciální materiál (zejména první písně alba a koncertu), nebo se obešly zcela bez vizualizací, což ve výsledku také vůbec nevadilo. Speciálním případem byl pak úvod k “The Watchmaker” s obrovskou hlavou hlavní postavy skladby zírající divákům do duší přímo “ze záclony” mezi jevištěm a hledištěm.

Výkony hudebníků jsou téměř na samostatný článek. Dlouho jsem přemýšlel, čím je Wilsonova kapela tak specifická, a dospěl jsem k názoru, že za to může její “muzikantství”. Všichni čtyři hudebníci (nepočítám-li Wilsona samotného) působí dojmem ohromných profesionálů, kteří mají hudbu v krvi, kteří jsou se svým nástrojem srostlí do té úrovně, že je pro ně hraní naprosto samozřejmá činnost, jako pro nás ostatní chůze. Přitom je ale hraní baví a je to na nich znát; přiznejme si, kdo z nás je schopen vnímat a užívat si každý krok, který udělá. Tím jsou všichni čtyři muzikanti specifičtí a na pódiu je to nesmírně znát. Guthrie Govan je možná nejméně excentrický ze všech hráčů a svá sóla navenek prožívá poměrně málo, podobně jako Adam Holzman, jenž ovšem za klávesami působí velice živým dojmem. To rytmická sekce je úplně jiná – Marco Minnemann za svými bubny neustále paří a dělá posunky, Nick Beggs pak při hraní poskakuje a komunikuje s diváky i spoluhráči. Wilson samotný je v takové sestavě vlastně jen dirigentem, který sám kromě zpěvu hraje jen ty nejpodřadnější party.

Na začátku reportu jsem předestřel otázku, jak si kapela poradí s absencí Thea Travise. V první řadě ji vyřešila volbou repertoáru, v němž chyběly písně jako “Luminol”, ve kterých byl Travisův příspěvek klíčový. Když už přeci jen na Travisovy party došlo, vyřešil to jednoduše Adam Holzman, jenž je zahrál na klávesy. Zbyla tak jediná píseň, kde se Travise nahradit nepodařilo a kde výrazně chyběl: “The Watchmaker”.

Zbývá jen smeknout nad množství rolí, které Wilson na pódiu zastává. Wilson-zpěvák se střídá se Wilsonem-dirigentem, který povzbuzuje ostatní a jen málokdy vlastně přechází do role Wilson-muzikant, neboť i když hraje takřka neustále, nikdy na sebe nestrhává pozornost. Jeho koncert tak nebyl o něm, nýbrž o jeho hudbě, a jako takový neměl chybu. Dvě a čtvrt hodiny čirého perfekcionalismu s duší. Být koncert dvakrát delší, vůbec bych se nezlobil. Sál, který aplaudoval ve stoje ještě několik minut po odchodu hudebníků, by se mnou určitě souhlasil.


John Wesley – Disconnect

John Wesley - Disconnect
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Inside Out Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnozí asi znají Johna Wesleyho pouze jako kytaristu, který sice posledních deset let patří neodlučně do sestavy Porcupine Tree, ovšem oficiálním členem kapely se nikdy nestal. Wesley však nežije jen pro Porcupine Tree, a tak vedle koncertování s dalšími hudebníky zvládá i sólovou kariéru. Tu načalo debutové album v roce 1994, na které v následujících jedenácti letech navázaly čtyři další počiny. Poté však přišla delší pauza (alespoň co se studiové tvorby týče) a “Disconnect” je tak prvním albem po devíti letech.

Jelikož jsem předchozí počiny neslyšel, netušil jsem, do čeho v případě “Disconnect” jdu, a nemusím tak tajit, že mé překvapení je veskrze pozitivního rázu. Překvapivé jsou zde celkem dvě skutečnosti: totiž že Wesley je lepší kytarista, než by se z omezeného prostoru na koncertech Porcupine Tree dalo soudit, a že i v pozici skladatele moc dobře ví, co dělá. Navíc tam, kde jeho kytarový cit pro jemné melodie potřebuje být vystřídán rychlejším a méně procítěným sólováním, jej vždy zastupuje druhý kytarista Dean Tidey. Co však nepřekvapí vůbec je Wesleyho hlas, o jehož kvalitě jsem nikdy nepochyboval.

Na “Disconnect” lze nahlížet buď jako na chytrý alternativní rock, či jako na příjemný progresivní rock. Ať je to jakkoli, výsledkem je kytarová muzika plná líbezných melodií, která se snadno poslouchá a přitom není zbytečně podbízivá. Na albu vynikne třeba nejdelší píseň “Any Old Saint” s nádherným několikaminutovým sólem přibližně v polovině, ostřejší “Once a Warrior” s hostujícím Alexem Lifesonem, chytlavá a přímočará “Gets You Everytime”, dojemná balada “Mary Will”, v níž skvěle vynikne Wesleyho hlas, či závěrečná poloakustická “Satellite”. Padesát minut dlouhá stopáž albu vyloženě sluší, neboť díky ní většina skladeb překročí pětiminutovou hrací dobu a všechny nápady tak dostanou dostatek prostoru. Ve zkratce, “Disconnect” je jedno z nejpříjemnějších alb roku 2014 a rozhodně jedno z největších překvapení.


Porcupine Tree – Lightbulb Sun (2000)

Porcupine Tree - Lightbulb Sun
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 22.5.2000
Label: Snapper Music

Tracklist:
01. Lightbulb Sun
02. How Is Your Life Today?
03. Four Chords That Made a Million
04. Shesmovedon
05. Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled
06. The Rest Will Flow
07. Hatesong
08. Where We Would Be
09. Russia On Ice
10. Feel So Low

Odkazy:
web / twitter

Předpokládám, že každý z vás má nějakou kapelu, kterou se nebojí označit za číslo jedna. Kapelu, která ho ani po letech nezačala nudit a na kterou nezapomene do konce svého života. Kapelu, kterou si pouští vždy, když si potřebuje spravit náladu. Můžete vyjmenovat deset či více bezvadných skupin a všechny označit za dokonalé, ale vždy tu bude jedna o stupínek výše. A nemusí to být ani kvalitou hudby samotné, jako spíše vaším vztahem k ní.

Jak asi tušíte, pro mě jsou touto kapelou Porcupine Tree. Když jsem v roce 2007 slyšel poprvé jejich “Fear of a Blank Planet”, otevřelo mi to oči a ukázalo cestu k jiné než jen metalové hudbě. Pro dnešní retro okénko jsem si však “Fear of a Blank Planet” nevybral, a to z několika důvodů. Za prvé jde o album značně nové, a ač to není žádná překážka formálně, je přeci jen vkusnější vybrat album alespoň zdánlivě historické a časem více prověřené. Druhým důvodem je pak zcela odlišné postavení “Fear of a Blank Planet” a “Lightbulb Sun” v diskografii kapely, neboť ta za sedm let mezi těmito alby prošla razantním vývojem, který nastíním v dalším odstavci, a právě “Lightbulb Sun” je pro tuto změnu symbolické.

“The sun is a light bulb
A candle’s a treat
The curtains stay closed now
On my little retreat”
(Lightbulb Sun)

Když v roce 1987 zakládal tehdy dvacetiletý Steven Wilson Porcupine Tree jako sólový projekt, asi nemohl tušit, že se za dvě desítky let zařadí mezi nejvýznamnější postavy progresivního rocku a prodá statisíce desek. Ačkoli po celou dobu existence Porcupine Tree (která oficiálně zatím stále trvá) je Wilson skladatelem většiny materiálu, jako sólový projekt kapela skončila v roce 1993, kdy do sestavy přibyl baskytarista Colin Edwin, bubeník Chris Maitland a (v tu dobu již velice zkušený) Richard Barbieri, jehož nástrojem jsou klávesy. Právě to je jedním z důvodů, proč jsem si k připomenutí vybral právě “Lightbulb Sun”. Je totiž posledním albem staré sestavy.

“Lighbulb Sun” je však jedinečné ještě v jiném směru. První alba Porcupine Tree, která psal Wilson sám pro sebe, měla za hlavní motiv psychedelii. Až na třetím albu “The Sky Moves Sideways” nastal čas inspirace Pink Floyd jak co do orientace, tak co do struktury. Progresivnost počiny Porcupine Tree provází dodneška, ovšem s výrazným zlomem právě okolo “Lighbulb Sun”. Zatímco o rok dříve vydané “Stupid Dream” bylo stále ještě prog rockové album, o dva roky mladší “In Absentia” neslo již stopy Wilsonovy inspirace v metalové hudbě, která výrazně ovlivnila novější alba kapely. Právě zde je tak “Lightbulb Sun” netradiční opět: setkává se v něm konec progresivní éry s prvními náznaky metalu, a to vše v kombinaci s vlivem popu, který se u Porcupine Tree objevil v malém množství již na “Stupid Dream” a po “Lighbulb Sun” se opět vytratil. “Lightbulb Sun” je tak nejměkčí a nejpřístupnější album kapely, což však neznamená, že by bylo jednoduché.

Poslední nezvyklostí, kterou dnes recenzovaná deska v rámci diskografie kapely nese, jsou texty, jejichž autorem je, jako již tradičně, Steven Wilson. Zatímco ostatní alba kapely se zabývala tématy společenskými či ryze abstraktními, “Lighbulb Sun” je plné skladeb o lásce, rozchodech, dětství a několika dalších převážně osobních tématech. I texty tak doplňují skládačku unikátnosti a přímočarostí, kterou bychom jinde v katalogu kapely hledali jen těžko.

“So for a while
Everything seemed new
Did we connect?
Or was it all just biding time for you?”
(Shesmovedon)

Aby oněch předělů nebylo málo, i samotná dnes recenzovaná deska je zřetelně rozdělena mezi dvě odlišné části, k čemuž se však dostaneme postupně. Album otevírá titulní skladba, polo-akustická pop-rocková záležitost s energickým refrénem. “Lighbulb Sun” je píseň kontrastů: zatímco sloka je v zásadě oddychovou záležitostí, refrén nese první známky metalového nádechu, stejně jako kytarové sólo před závěrečným uklidněním. “How Is Your Life Today” je diametrálně odlišná, staví jen na jednoduchém rytmu piana a vrstvících se vokálech, které dohromady přirozeně vytvoří dojem strašidelného cirkusu. Už nyní tak vychází najevo, že absence konceptu dotlačila Wilsona k napsání písničkového alba. To rychle potvrdí “Four Chords That Made a Million”, jednoduchá písnička kritizující jednoduché písničky. Slovo jednoduchá zde však není úplně na místě. Zatímco ústřední motiv a vše, co se děje v hlavním proudu skladby jednoduché je, na pozadí se vrství melodie na melodii a nápad na nápad. Když Porcupine Tree kritizují mainstreamovou hudbu, dělají to chytře: jednoduchý posluchač neuslyší nic víc než jednoduchou popovou píseň, ovšem kdo si dá záležet, najde v ní mnohem více.

Ačkoli sám Wilson vidí předěl na albu až později, z mého pohledu po “Four Chords That Made a Million” přichází první změna. Od “Shesmovedon” dál jsou totiž všechny písně vážnější a působí mnohem negativněji. Tak například samotná “rozchodová” balada “Shesmovedon” – staví na stejných prvcích jako skladba titulní, namísto melancholie však vyjadřuje zatrpklost. Skladbu nejvíce definuje závěrečné emotivní sólo dlouhé téměř dvě minuty, které osobně považuji za jedno z nejlepších kytarových sól v celé diskografii Porcupine Tree.

“Shesmovedon” plynule přejde v “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”, jedné z nejzvláštnějších skladeb na albu. Je totiž rozdělena na dvě poloviny, které sice hudebně splývají v jedno, ovšem jejich dopad je diametrálně odlišný. První polovina “Winding Shot (Summer 1981)” je melancholickým vzpomínáním na dětství a první lásky, zatímco polovina druhá (pojmenovaná po skladbě samotné) je instrumentální a díky zakomponování projevu vůdce náboženské skupiny Heaven’s Gate, která se proslavila spácháním hromadné sebevraždy, rozhodně tak příjemné pocity nevyvolává. Zvláštní je však i instrumentálně, neboť zejména polovinu druhou ovládá rozhodujícím způsobem Edwinova bezpražcová basa.

“This is a hate song just meant for you
I thought that I’d write it down while I still could
I hope when you hear this you’ll want to sue”
(Hatesong)

S menším návratem k příjemným melodiím přijde “The Rest Will Flow”. “Lightbulb Sun” je celé poznamenáno skutečností, že jde o první album Porcupine Tree, na němž uslyšíme živé smyčce. Ty se v jinak příjemné “The Rest Will Flow” začnou probouzet okolo poloviny a postupně rostou až k závěrečnému klimaxu, v němž výtečně spolupracují s mírně utopenou elektrickou kytarou.

Právě zde nastává dle Wilsona zlom v albu, totiž zlom mezi jeho popovou a experimentální polovinou. Ačkoli jsem osobně přesvědčen, že tyto vlivy na albu spíše překrývají, v jistém ohledu má Wilson pravdu. Hned “Hatesong” je určitým návratem k odvážnější a méně písničkové struktuře skladeb. Jeho ústřední basový motiv patří mezi nejnezapomenutelnější hudební nápady. Kdykoli jím Colin Edwin na koncertech ohlásí nástup “Hatesong”, fanoušci reagují nezměrným nadšením. Ne nadarmo hrají Porcupine Tree tuto píseň živě bez pomoci Johna Wesleyho, který je jinak doprovází v každé skladbě. Jde totiž o prostor k sólování a “předvádění se”. I na albu je to tato skladba převážně o nástrojích samotných, byť všechny její motivy jsou nesmírně jednoduché. S pomocí nekonečně smyčky smyčců v pozadí však Porcupine Tree staví zeď mezi posluchačem a jeho okolím – zeď kterou nelze přelézt až do konce skladby. To “Where Would We Be” je návrat k jednoduchosti a baladičnosti, což je doplněno i jedním z nejsilnějších textů kapely a dalším krásným kytarovým sólem.

Pomalým postupem jsme se dostali k “Russia on Ice”. Ačkoli mají Porcupine Tree na svědomí množství dlouhých písní, právě “Russia on Ice” je možná nejlepší z nich. Stejně jako “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled” je “Russia on Ice” rozdělena na dvě citelně odlišné poloviny, ačkoli ji můžeme také brát jako jeden dlouze gradující kus. První část je opět jakousi smyčci podepřenou baladou, nás však bude zajímat zejména část druhá. Na rozdíl od většiny ostatní hudby Porcupine Tree ji totiž napsala celá kapela společně, což je nesmírně znát. Z ambientní mezihry totiž postupně vystoupá do výšin metalové zuřivosti, kterou kapela i na budoucích nahrávkách pokoří jen výjimečně a na níž se nejlepší hrou ve své kariéře zapíše zejména Maitland, který tak na poslední chvíli ukáže, že obstojí i vedle svého nástupce Gavina Harrisona. Nejen Maitland se zde však předvede. Bez Barbieriho klávesového podkladu by skladba nemohla v žádném případě existovat a jeho krátké vystoupení nad hladinu ostatních nástrojů ji dodává až mimozemský nádech. Edwinův basový motiv je opět půdorysem, na kterém zbytek písně stojí, a Wilsonova role v tomto dokonalém divadle tak vlastně už nemohla být jednodušší. V kontrastu k agresivitě a hlučnosti “Russia on Ice” pak stojí závěrečná “Feel So Low”, která je naopak tichá a mírně depresivní. Její motiv je primitivní, stejně jako text. Wilsonův zpěv vyjadřuje rezignaci na veškerá snažení a text se opět vrací k tematice rozchodu. “Lighbulb Sun” tak po plejádě emocí skončí nesmírně smutně a přinutí odejít posluchače bez úsměvu na tváři, který mohly snadno vyvolat první písně.

“Of where we would be when the future comes
And how you would paint while I wrote my songs
Strange how you never become
The person you see when you’re young”
(Where Would We Be)

V rozhovorech po vydání “Lighbulb Sun” prohlásil Wilson, že by na něj rád zařadil ještě jednu píseň. Ta však nebyla nahrána včas a k jejímu vydání tak došlo až po roce spolu s dalšími raritami. “Buying New Soul” je další dlouhá skladba a celá se točí okolo perfektního refrénu, který se střídá zejména s tiššími ambientně laděnými částmi. I díky tomu, že znám “Lighbulb Sun” takové jaké je, si však její zařazení téměř neumím představit. I kdyby totiž zapadlo kontextově (a z mého pohledu by nezapadla, jelikož využívá trošku jiné prostředky k dosažení jiných efektů než zbytek desky), by s ní album přesáhlo hodinu hrací doby a s největší pravděpodobností by již bylo jednoduše moc dlouhé pro pohodlný poslech. Ostatně není tajemstvím, že kvůli udržení posluchačovy pozornosti stlačil Wilson délku následných desek Porcupine Tree až k padesáti minutám a ostatní materiál vydával na druhém disku či samostatném EP.

Nehledě na nejasnosti okolo “Buying New Soul” je však “Lightbulb Sun” výborné a pro kapelu přelomové album. Symbolizuje spojení dvou odlišných období, kterými Porcupine Tree prošli, a dle mnohých je také úplným vrcholem jejich tvorby. Otázka je, zda bude někdy překonáno. Čtveřice počinů vydaná po něm je bez debat velice silná a zejména již zmíněné “Fear of a Blank Planet” je pro mě možná ještě o trošku silnější, je však nejisté, zda se dalších alb vůbec dočkáme. Wilsona omrzela potřeba souhlasu spoluhráčů a jal se začít druhou sólovou kariéru, s níž se zatím dočkal svých největších úspěchů. I pro svou sólovou tvorbu si navíc našel kapelu, která je, alespoň co do technických schopností, lepší než členové Porcupine Tree, což Wilson dává v rozhovorech až moc upřímně najevo. Možná ho svoboda “posledního slova” časem omrzí, tak jako ho omrzela v době kdy Porcupine Tree sestavil poprvé. Možná ho omrzí jazz, který do své nové tvorby rád zapracovává a který mu Porcupine Tree “zakázali” používat. V tuto chvíli to tak však nevypadá, neboť pracuje na dalším sólovém albu a bez něj Porcupine Tree fungovat nikdy nemohou. Proto nám nezbývá než si užívat to, co dosud natočili a doufat, že se v budoucnu sejdou a k rozsáhlé diskografii ještě pár kotoučků přidají.

“And each day that you forgot to call
Just made me feel so low
So low”
(Feel So Low)


Cesta do hlubin redaktorovy duše #6 (Zajus)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V šestém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Zajuse…

Zajus

Zajus:

Linkin Park - Hybrid Theory
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 24.10.2000
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Hybrid Theory

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních “umělců” hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. “Hybrid Theory” jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž “Mutter” by mohlo “Hybrid Theory” v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality “Hybrid Theory” mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na “Hybrid Theory” ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: “By Myself”, “In the End” a hlavně “A Place for My Head” se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce “Meteora”, nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál než v případě “Hybrid Theory”. Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické “A Thousand Suns” bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.


Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Machine Head – The Blackening

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák “Clenching the Fists of Dissent” je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením “for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell”“Aesthetics of Hate” se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde “Halo”. S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je “Halo” takřka prototyp výtečné metalové skladby.

“The Blackening” je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o “Colors” od Between the Buried and Me, “In Sorte Diaboli” z pera Dimmu Borgir, “Rise to Ruin” death metalistů Gorefest či debut In Vain, “The Latter Rain”. “The Blackening” však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem “The Blackening”. Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.


Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 16.4.2007
Label: Roadrunner Records

Porcupine Tree – Fear of a Blank Planet

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a “Fear of a Blank Planet” za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem “The Incident”, kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. “Fear of a Blank Planet” bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v “Sleep Together” se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos “Anesthetize” prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě “Anesthetize”.

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo “Fear of a Blank Planet”. Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.


King Crimson - In the Court of Crimson King
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.10.1969
Label: Island Records

King Crimson – In the Court of Crimson King

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím “Atom Hearth Mother” a “Meddle” spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární “Close to the Edge” od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos “Lizard” ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji “In the Court of Crimson King”, jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní “21st Century Schizoid Man” nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako “Money”, “Black Sabbath” nebo “Stairway to Heaven”. Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také “Epitaph”. Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. “In the Court of Crimson King” však nejsou jen tyto dvě skladby – všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru “Moonchild” je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?


Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady
Země: USA
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 20.1.1963
Label: Impulse! Records

Charles Mingus – The Black Saint and the Sinner Lady

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit “Abbey Road” od The Beatles a “The Seer” od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro “The Black Saint and the Sinner Lady”. Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a “The Black Saint and the Sinner Lady” bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá “Sahara” od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností “The Black Saint and the Sinner Lady” poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. “The Black Saint and the Sinner Lady” loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.


Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Kscope Music Records

Tracklist:
01. Luminol
02. Drive Home
03. The Holy Drinker
04. The Pin Drop
05. The Watchmaker
06. Tha Raven That Refused to Sing

Hodnocení:
Kaša – 9,5/10
Stick – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na prstech jedné ruky bych spočítal hudebníky, jejichž tvorbu považuji za geniální. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal recenzi třetího sólového alba Stevena Wilsona, kdyby britský mág nebyl jedním z těch, kteří si mě podmanili a jejichž studiová tvorba je pro mne vždy událostí roku. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je třetím sólovým zářezem na jeho pažbě a po klasičtějším “Insurgentes”, o něco víc experimentálnějším “Grace for Drowning”, byla očekávání opravdu nemalá, protože v obou případech se jedná o skvělé desky, které na straně jedné citují klasické progrockové postupy a na straně druhé Wilson přidal něco ze své vlastní vize, která je stavěna na melancholických, náladotvorných rozmáchlých plochách, z nichž (zvláště pak při spojení s jeho charakteristickým zpěvem) můžete cítit atmosféru, kterou se snažil vyjádřit, jak vám takřka dýchá na krk.

Nepředpokládám, že všichni čtenáři našeho blogu jsou zarytí fanoušci progresivního rocku, takže si pojďme Stevena Wilsona trošku představit. Není pochyb o tom, že své jméno na scéně získal především díky Porcupine Tree, kteří jsou obecně považování za jednu z nejlepších progrockových kapel, která za uplynulých dvacet let na scéně vyvstala. Kromě jeho domovské bandy, s jejíž budoucností to vypadá všelijak jen ne dobře, se Wilson projevuje jako chronický workoholik, takže má svém kontě řadu alb pod hlavičkou ambientních Bass Communion, post-rockových No-Man, pop-rockových Blackfield a v neposlední řadě Storm Corrosion, což je výsledek spolupráce s dlouholetým přítelem Mikaelem ÅkerfeldtemOpeth, která pro mě po tolika letech velkých očekávání byla spíše zklamáním. Své nejlepší nápady si ale schovává pro svá sólová alba, protože ta s každým dalším nosičem rostou do stádia, jež se nebezpečně blíží dokonalosti.

V posledních letech se Steven pro potřeby své sólové tvorby obklopil muzikanty s jazzovými kořeny a konkrétně na “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se tak podíleli, krom hlavního mozku, ještě kytarista Guthrie Govan, baskytarista Nick Beggs, klávesák Adam Holzman, flétnista a saxofonista Theo Travis, který s Wilsonem spolupracuje už léta, a konečně fantastický bubeník Marco Minnemann, jehož hra mě nadchla a byl jsem až překvapen, jak skvěle do aktuální skladatelské formy Wilsona zapadla. Vždy jsem si myslel, že lepšího parťáka než Gavina HarrisonaPorcupine Tree k sobě nemůže najít, ale zřejmě jsem se mýlil. Abych nezapomněl, v průběhu nahrávání se ve studiu potuloval Alan Parsons, který je jako studiový inženýr podepsán pod legendárním opusem Pink Floyd “The Dark Side of the Moon” a stejnou pozici zastal i na aktuálním Wilsonově albu. Očekával jsem, že vliv Pink Floyd touto nahrávkou prostoupí ve všech zákoutích, ale některá starší alba Porcupine Tree jsou britskou čtveřicí nasáklá mnohem víc, takže nic šokujícího. V souvislosti s novinkou mě napadaly spíše spojení s Genesis a King Crimson, přičemž vlivem druhými jmenovanými zas tak překvapen nejsem. Přeci jen, Wilson strávil dost času remixováním jejich starších alb, takže předpokládám, že se jich naposlouchal opravdu hodně a někde se to muselo projevit.

Steven Wilson měl vždycky rád experimentální hudbu a jeho četné projekty či kolaborace to dokazují, nicméně pokud se zaměříme na jeho hlavní kapelu Porcupine Tree, vždy se tak nějak držel v mantinelech, které si tato skupina za léta působení vybudovala. Přestože se na jednotlivých albech kapela po kompoziční stránce vyvíjela, hudebně nám pravidelně servírovala fantastické spojení progresivního rocku s ostřejšími kytarami a vokálními melodiemi. Nejsem si jistý, z jakého důvodu Wilson tuto kapelu uložil k ledu, nicméně sám za sebe si myslím, že mu začala být tak trochu těsná a prostě se chtěl hudebně posunout na mnohem širší plochy, což je mu nyní pod vlastním jménem umožněno a rozmanitost novinky (a vlastně i předešlých sólovek) to dokazuje. Popsat vše, co se na albu děje, je úkol nadlidský, proto berte následující řádky spíše jen jako pokus.

Na úvod snad nemohl být vybrán ambicióznější kousek. “Luminol” sice není skladba nová, protože byla zařazena na setlistu posledního turné a oficiálního vydání se dočkala rovněž na živém počinu “Get All You Deserve”, ale i po mnoha, mnoha posleších v živé a nyní studiové verzi mě nepřestává překvapovat a hlavně bavit. Pokud pominu akustickou střední pasáž a několik dalších krátkých vokálních momentů, tak se jedná o téměř instrumentální kompozici se stopáží přesahující dvanáct minut. Téměř celá se točí kolem geniální baskytary, která skladbu tlačí neúnavně dopředu, a skvělé bicí vůbec nezaostávají. Souhru těchto dvou nástrojů mi v některých momentech hlava nebere. Když se k tomu přidá můj oblíbený melotron a saxofon, máme co dočinění s progrockem na pomezí s jazz-fusion. V této písni Wilson stvrzuje má předešlá slova o žánrové neuchopitelnosti, protože v “Luminol” lze najít takřka všechno, na co doposud potřeboval hned několik kapel. Melancholická pasáž, která dělí “Luminol” na dvě poloviny už je klasickou ukázkou jeho klidnější tvorby s novinkou v podobě flétny ve stylu Jethro Tull. Nemyslel bych si, že taková píseň by mohla fungovat jako albový otvírák, ale uznávám, že je to jeden z nejsilnějších momentů celé desky.

“You need to clear away, all the jetsam in your brain, and face the truth”
(Drive Home)

“Drive Home” je naprostým opakem předchozí instrumentálně vypiplané “Luminol”. Je založena na tklivé melodii a přístupnější podobě, díky které jsem si ji okamžitě zařadil vedle “Postcard” z minulé desky či “Lazarus”“Deadwing” domovské kapely. Zasmutněný text podtrhuje melancholickou atmosféru. Je pravda, že při prvním poslechu jsem se zhruba v půlce skladby začal obávat osmiminutové stopáže, protože na úvod se nám dvakrát protočí klasické schéma sloka-refrén, který je sice fantastický, ale podobná stavba písně funguje spíš u kratších věcí. Naštěstí se v druhé polovině změní kolej na dráhu floydovské hrátky s kytarovými plochami. Akustické vybrnkávání a klávesový opar se vypaří pod nádherným táhlým sólem, u něhož mě napadlo jediné jméno – David Gilmour, a z “Drive Home” se nakonec stala má nejoblíbenější skladba celé desky. “The Holy Drinker” je dalším příkladem skladatelské zručnosti. Začíná zlehka atmosféricky jako většina věcí z minulého alba “Grace for Drowning” a především díky klávesám Adama Holzmana a vynikajícího sóla na flétnu za doprovodu výrazné basy získává expresivní jazzovou atmosféru. Riffy, u kterých se tentokrát hráblo trošku víc do strun, staví tuto kompozici do pozice zřejmě nejtvrdší z celé novinky, ale pořád je stylově ukotvená ve Wilsonově vlastní vizi progresivní hudby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se komplexní “The Holy Drinker” rozrostla na nějakých dvacet minut, protože nápadů má na to skutečně dost.

Dynamická “The Pin Drop” klame tělem. Protože je nejkratší písní, tak by se dalo očekávat, že to bude přístupná, jednoduchá skladba na odpočinek, ale kdepak. Asi nejvíc ze všech skladeb mi připomíná momenty pozdějších Porcupine Tree. Moc prostoru se v ní sice nenachází, ale přesto si pánové Travis a Govan našli svou chvilku a přispěli troškou zručnosti prostřednictvím neukázněných sól do mlýna, a možná i díky těmto momentům mi chvilku trvalo, než jsem se do ní dostal. Nevím, jestli to je tím, že působí ze všech skladeb relativně nejklasičtěji, ale z celého alba mi k srdci přirostla tak nějak nejméně, je to skvělá skladba, to ano, ale favority jsem si tentokrát našel jinde. Třeba hned následující “The Watchmaker”, jež na první poslech zaujme propracovanou gradací. Zpočátku působí velice akusticky a minimalisticky, až se postupně začínají nabalovat další vrstvy a nástroje doprovodné kapely. Někdy v půlce se skladba kytarovým sólem přerodí a prim začne hrát spíš klavír než akustická kytara. Do této chvíle v sobě píseň nese hodně z odkazu sedmdesátých let. Avšak konec je dost agresivní, kytarový moment z konce deváté minuty jako by se do jazzové mezihry zatoulal z úplně jiné desky a končí se v hard rockovém stylu s dynamickou rytmikou. Marco Minnemann odvádí po celou dobu fantastickou práci a jen na základě tohoto alba bych se nebál ho přirovnat k novodobému Neilu PeartoviRush (samozřejmě stylem hry, ne co do zásadnosti pro vývoj hry na bicí, potažmo celou scénu). Titulní “The Raven That Refused to Sing” je klasická Wilsonovka, zasněná a melodická. Klidně by se hodila na některé z alb Blackfield. Vokální linku, odzpívající krásný text, doprovází zpočátku pouze klavír, jehož melodie mi utkvěla v hlavě na dlouhou dobu a postupně se opět graduje až do orchestrálních aranží a velkolepého závěru. K této skladbě vznikl zajímavý animovaný videoklip pod taktovkou dvojice režisérů ve složení Jess Cope a Simon Cartwright. Klip je vytvořen na základě nádherného přebalu, který si vzal na starosti Hajo Mueller a nahradil tak Stevenova nenahraditelného dlouholetého parťáka Lasse Hoilea.

“Just because I’m weak, you can steal my dreams, you can reach inside my head”
(The Raven That Refused to Sing)

Když už jsem tak nekriticky vyzdvihl snad každý tón desky, tak se zaslouží přejít i k nějakému tomu nedostatku. Chybí ještě jedna skladba, protože 54 minut je mi málo. Po desítkách, opravdu desítkách poslechů jsem nenašel jediný moment, který by do zbytku tohoto díla nezapadal, byl navíc, nebo který by mi poslech narušoval. Oproti minulejšku fungují všechny skladby i jednotlivě, ale přesto jsou všechny slité dohromady v jeden funkční celek. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je dosavadním vrcholem Stevena Wilsona. Dlouho jsem za nejlepší album, které napsal (a teď je fuk, jestli v rámci Porcupine Tree, či svých sólových výletů) považoval “Fear of a Blank Planet”. Třetí sólové album jde ve všech ohledech ještě dál. Přestože je ve své podstatě křehké a líbivá melodie mu není cizí, není úplně jednoduché se dostat do všech jeho zákoutí a nálad, které se musejí časem vstřebat, ale stojí to za to.

P. S. Půl bodíku si nechám ještě jako rezervu, protože věřím, že Steven Wilson má pořád na víc a pokud má budoucnost progresivní rocku tvář, tak vypadá přesně jako tento britský génius.


Další názory:

Mám sice rád tvorbu pana Wilsona, nicméně musím zas přiznat, že jsem nepropadl totálnímu kultu masturbace nad čímkoliv, co tento tvořivý člověk vypustí do světa. Přitom většinu jeho desek s Porcupine Tree považuju za velice kvalitní díla, stejně tak i další jeho projekty. Jediné, co mě prozatím míjelo, byla jeho sólová tvorba. Album “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě tedy s vyloženě sólovým Wilsonem premiéra. A opět je to rozhodně kvalita, u které ale opět nepropadám totální euforii. Pořád ale sakra nechápu, co mi na tom nesedí. Dochází tady totiž k umnému skloubení britského pojetí moderního progresivního rocku v kombinaci s vlivy sedmdesátkového progu a jazzu. Tu se otře o Jethro Tull (především díky užití flétny), tu se mihnou Yes nebo King Crimson. Rozhodně je radost poslouchat i instrumentální stránku alba, muzikanti, kteří desku nahráli, patří ke špičce svého oboru. Deska je to barvitá, nabízející komplexní skladby různých nálad a forem, které ale přitom nesou jasný skladatelský rukopis Stevena Wilsona. Jsou prostě postupy, které si s jinými nemůžete splést. Rozhodně kvalitní dílo.
Stick

Steven Wilson

Od Stevena Wilsona jsem si zvykl očekávat velké věci, a on má očekávání takřka pokaždé vyplní. Ohledně novinky jsem však byl poněkud skeptický – nenaruší změna zaběhnutého způsobu psaní i nahrávání hudby dlouhou řadu kvalitních alb? Odpověď je vcelku přímá a jednoduchá. Je to totiž přesně naopak. Zatímco Wilsonova sólová tvorba byla vždy skvělá, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že svou nejlepší práci odvedl v Porcupine Tree. Jejich “Fear of a Blank Planet” je pro mě etalonem, se kterým musím poměřit každé album, kterému chci udělit nejvyšší hodnocení, tedy desítku. A Wilsonovo třetí sólové album (či spíše třetí album vydané pod vlastním jménem) tento etalon snad i převyšuje. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” shrnuje, jak bych si představoval dokonalou hudbu. Od prvního úderů do bicích na začátku “Luminol” po překrásnou doznívající melodii na konci titulní skladby nenalézám byť jen jediný moment či aspekt, který bych albu vytkl. “Raven” je album temné, emotivní, nesmírně dojemné a křehce jemné. Zároveň však je i hravé a energické a po technické stránce až neuvěřitelně dokonalé. Upřímně si nepamatuji, kdy naposledy jsem byl z nějakého alba takto nadšený. Až čas ukáže, zda je “Raven” věčný, či zda jeho účinek zeslábne, ovšem pro mě již nyní sedí vedle klasických alb progresivního rocku ze 70. let.
Zajus