Archiv štítku: Portal

Portal – Ion

Portal - Ion

Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nth
02. ESP ION AGE
03. Husk
04. Phreqs
05. Crone
06. Revault of Volts
07. Spores
08. Phathom
09. Olde Guarde

Hrací doba: 36:56

Odkazy:
facebook

Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka.

S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam už se ve veliké míře sázelo až na ambientně zvrácenou atmosféru, s níž Portal umí pracovat jako málokdo. V posluchači dokáží vyvolat škálu emocí od počátečního pohlcení, přes fascinaci, až po zhnusení. Něco skutečně neopakovatelného a unikátního.

„Ion“ však představuje Portal zase v trochu jiném světle (temnu). Že se jedná o Portal, stále poznáte zcela bezpečně, jenom na vás novinka útočí jinak a vyvolává tak jiné pocity než např. poslední „Vexovoid“. Tam, kde se vás v minulosti snažili dostat stísněnou náladou a topením se ve vesmírném nekonečnu, nyní působí disharmonickými až rušivými elementy svých nástrojů, čímž otevírají dosud nepoznanou zručnost, ale zároveň zavírají kapitolu totálního odevzdávání se hlubinám.

Dost možná se jedná o logický krok, kdy mohlo dojít k uměleckému vyčerpání prostoru a jediným východiskem bylo vydat se jiným směrem. „Ion“ je nadále temným albem, s charakteristickým projevem The Curatora na pomezí šepotu a growlingu či spletí riffů, z nichž se točí hlava, jenom to celkově vyznívá vlastně úplně jinak. Výrazným prvkem, jenž přihrává ke změně zvuku kapely, je také produkce. Ta vytváří zajímavý kontrast, kde je pro zlou hudbu zvolena relativně čistá produkce. Nástroje už neznějí jako hukot, ba naopak zcela zřetelně rozeznáte, co kdo na svém náčiní právě provádí. Víc než cokoliv jiného mi zvuk „Ion“ připomíná šedesátkové garážové kapely.

Nejvíce mi však u „Ion“ chybí to, že na mě nefunguje jako celek, jako jedna valivá síla, kterou posluchač postupně skládá dohromady. Do tohoto stádia jsem se při poslechu nikdy nedostal. Jak známo, hudba Portal rozhodně není jednohubkou, a když ji napoprvé nepochopíte, vůbec se není čemu divit. Vyžaduje to více pozornosti, více věnovaného času a ono se vám to postupně vrátí i s úroky. Tak tomu u některých, často zpětně nejvěhlasnějších alb skutečně je. U „Ion“ se tomu tak ale neděje.

Portal

S tím jde ruku v ruce pospolitost díla. Starší desky Portal si neumím moc dobře představit nějak rozdělené, kdy si například pustíte jenom jednu oblíbenou skladbu. V případě „Ion“ si však s klidem přehraji třeba „Phreqs“ a víc už nic. Ta je mimochodem skutečně nejlepším kusem a díky ní, jakožto první ochutnávce před vydáním, jsem se na „Ion“ i přes už jasně slyšitelné změny těšil. Hlavně pak její pasáž od poloviny do konce je tím správným, portalovským brnkáním na nervy. Kýžená jednolitost „Vexovoid“ se však nekoná a to je podle mě prostě špatně.

Ono by to všechno mohlo být daleko lepší, kdyby se atmosféru podařilo nahradit stejně brilantní technikou. Ovšem ani z hlediska technického death metalu to není vyloženě majstrštyk. Nemůžu se zbavit dojmu, jako by skladby vznikaly až tak nějak za chodu, nahodilou změtí kakofonií. Vlastně je to taková nedomrlá blackmetalová podoba Gorguts. Na druhou stranu Portal s novým albem stále převyšují nemalé množství zbytku dnešní produkce a i to je třeba mít při závěrečném verdiktu stále na paměti.

Výstižným slovem pro „Ion“ je jednoznačně zklamání. Toho, kvůli čemu jsem se k Portal v minulosti vracel, se mi zde nedostává. To myslím mluví za vše. Poslechem tohoto alba rozhodně neztratíte čas, ale pokud jste obeznámeni s předešlou tvorbou, dost možná budete mít podobné pocity jako já. „Ion“ je možná správnou cestou, ale je potřeba dát Portal ještě trochu času, aby tenhle polotovar s dalším počinem dovedli k finálnímu zpracování.


Redakční eintopf – leden 2018

Portal – Ion
Nejočekávanější deska měsíce:
Portal – Ion


H.:
1. Panphage – Jord
2. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
3. Abysmal Grief – Blasphema Secta

Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis

Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion

Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos

Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion

Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion

H.

H.:

Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.

Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.

Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.

Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.

Zajus

Zajus:

26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.

Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.

U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.

Abigor

Onotius

Onotius:

Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.

Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.

Portal

Cnuk

Cnuk:

Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of ConformityPepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.

Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.

Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.

Shining

Mythago

Mythago:

Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.

A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.


Portal: ukázka z nového alba

Bardo Methodology zveřejnili rozhovor s kytaristou Portal, jehož součástí je nová skladba „Phreqs“ z chytané desky „Ion“, která vyjde příští rok 26. ledna. Profound Lore již spustili předprodej (odkaz) a rozhovor si můžete přečíst zde. Pokud náhodou nevládnete angličtinou, tak pro vaše nasrání uvedeme aspoň fakt, že před „Ion“ měli Portal jednu desku kompletně hotovou včetně grafického designu, avšak její zveřejnění bylo odsunuto na neurčito.

01. Nth 02. ESP ION AGE 03. Husk 04. Phreqs 05. Crone 06. Revault of Volts 07. Spores 08. Phathom 09. Olde Guarde

Portal


Portal – Vexovoid

Portal - Vexovoid
Země: Austrálie
Žánr: experimental death metal
Datum vydání: 19.2.2013
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Kilter
02. The Back Wards
03. Curtain
04. Plasm
05. Awryeon
06. Orbmorphia
07. Oblotten

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nemá cenu jakkoliv zastírat, že “Vexovoid” pro mne byla jedna z nejočekávanějších desek letošního roku. Důvod je ve své podstatě prostý, v zásadě však velmi důležitý. Mocní Australané Portal totiž patří mezi těch nemnoho skupin, u nichž bych se rozhodně nebál vytahovat slova jako originalita či unikátnost. Řečeno ve zkratce, tato skupina má vše, co já osobně od hudby požaduji – naprosto nezaměnitelný a neotřelý sound, dech beroucí atmosféru, inteligenci a fenomenální nápady…

Fanoušci death metalu mi snad prominou, ale tento žánr – ačkoliv nepopírám, že do něj spadá nemalý počet mých oblíbenců – za příliš originální nepovažuji. Samozřejmě, že zde jsou i kapely s jasně rozpoznatelným zvukem a rukopisem, ale není jich moc a navíc to jsou většinou staré páky, jejichž muzika byla něco neokoukaného (resp. neslyšeného) v době, kdy byl extrémní metal v plenkách. Portal jsou však onou pověstnou výjimkou, jež musí potvrdit každé pravidlo, ve svém stylu jsou ona jehla v kupce sena, která je jiná než všichni okolo. Pokud si člověk vzpomene na slova o tom, že je dnešní death metal přespříliš uniformní a vyumělkovaný, která prohlásil kytarista Horror Illogium, a budete u toho poslouchat tuto experimentálně death metalovou apokalypsu, záhy pochopí, jak to bylo myšleno.

Daň za originalitu však Portal platí takovou, že je jejich muzika jen velmi těžce stravitelná, a tím pádem je určena jen velice úzkému spektru posluchačů. Dovolil bych si zde citovat slova jednoho nejmenovaného redakčního kolegy, který po prvním poslechu prohlásil cosi v tom duchu, že je to “WTF hudba” a že to víckrát poslouchat nebude. Háček je v tom, že produkce Portal je vskutku extrémní… což o to, řeknete si, vždyť death metal je extrémní styl sám o sobě, a samozřejmě budete mít pravdu, nicméně Portal jsou cosi jako extrém v extrému. Nejde o to, že by hráli nesnesitelně rychle nebo přehnaně technicky (ačkoliv jejich hudba instrumentálně náročná bezesporu je), v obou těchto disciplínách jistě najdete mnohem “horší” spolky. Muzika Portal bude pro mnohé nesnesitelná díky své absolutní nepřístupnosti, neskutečně tíživé dusivé atmosféře a naprosto zničujícímu tlaku, který je na posluchače vyvíjen. A nutno dodat, že slovo “tlak” to celé vystihuje opravdu dobře, neboť při poslechu takřka doslova cítíte, jak vás ta hudba tlačí do kouta a nedá vám vydechnout.

Setkal jsem se již i s názory, že Portal hrají jenom neprostupný bordel, a ačkoliv mám tyto vzývače kultu Cthulhu velmi rád, naprosto chápu, když to někdo prohlásí. Na deskách těchto Australanů totiž najdete neprostupnou a masivní stěnu hluku, v níž mezi mocnými údery bicích, prsty-lámajících riffů a chorobně odpudivým vokálem The Curatora není ani skulinka. To má za následek již zmiňovaný nátlak, před nímž se nejeden rádoby drsňák poběží rychle schovat do krytu. To vše pak obklopuje vskutku děsivá atmosféra, která si svou působivostí jen stěží hledá konkurenci. Jistě se mezi vámi najde spousta těch, jimž se dostaly do rukou knihy H.P. Lovecrafta… jistě mi potvrdíte, že jsou jeho příběhy (přinejmenším ty nejslavnější) postavené na dusivé atmosféře všemocného nevysvětlitelného zla, proti němuž je člověk malinký bezvýznamný červ. Inspirace v těchto příbězích je již na metalové scéně možná trochu klišé, jenže zatímco jiní o tom jen zpívají, Portal toto kolosální zlo opravdu zhudebňují, byť ne všechny jejich texty se tohoto tématu dotýkají. A když už jsme nakousli texty, můžeme v nich vidět další důkaz toho, jak moc těžce Portal jsou stravitelní, protože i lyrická stránka se nese ve stejně nepochopitelném duchu. Schválně vám pro zajímavost doporučuji si něco přečíst a uvidíte sami, jestli této poměrně divoké míchanici latiny a dosti specifické angličtiny budete plně rozumět…

Co se týče konkrétně “Vexovoid”, jen těžko lze dodat něco víc, než co již bylo řečeno, čímž ovšem ani náhodou nechci tvrdit, že Portal omílali neustále to samé dokola, právě naopak. I v tom neprostupném “bordelu” totiž stále cítit s každou deskou lehce odlišnou změnu v náladě, která je sice vždy zničující, pokaždé ale trochu jinak. Díky abstraktnosti toho, co Portal produkují, to však nedokážu úplně korektně pojmenovat, přesto mi můžete, že posun tam jistě je, což samozřejmě platí i o “Vexovoid”. Bavit se o jednotlivých skladbách příliš nemá cenu, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků, ale aby to zaznělo explicitně – každá kompozice na “Vexovoid” je zdrcující tryznou na hranici šílenosti. Pokud byste ovšem přece jenom trvali na konkrétních kusech, asi bych vyzdvihnul osudovou “Curtain”, jejíž pomalé momenty se táhnou jako smrt, mocnou “Plasm”, zajímavou “Orbmorphia”, jež snad jako jediná na desce nabízí nějaký záchytný bod v kytarové změti, a hlavně závěrečnou uhrančivou apokalypsu “Oblotten”.

Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že “Vexovoid”, potažmo celá tvorba Portal, toho většině lidí neřekne vůbec nic. A u té menšiny, kterou to přece jenom osloví, se rozhodně nebude jednat o lásku na první pohled. Kdo tomuto šílenství ovšem propadne, asi jen těžko se ho někdy zbaví. Zatímco pro jednoho to bude fenomenální záležitost na hranici geniality, pro druhého to zkrátka bude jen neposlouchatelný brajgl bez sebemenší špetky nějaké melodie, lehce zapamatovatelného momentu či čehokoliv jiného, co průměrný posluchač od hudby očekává. Kdo si myslí, že by muzika obecně měla poskytovat dobrou náladu a bavit, zde se nemusí ani obtěžovat. Na jakou stranu se přikloníte, to je už na vás. Kde jsem já, to asi dostatečně výmluvně říká číslo na konci recenze…


Redakční eintopf #47 – únor 2013

Soilwork - The Living Infinite
Nejočekávanější album měsíce:
Soilwork – The Living Infinite


H.:
Portal – Vexovoid
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Agrypnie – Aetas cineris
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 9/10

Stick:
Darkthrone – The Underground Resistance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Index očekávání: 10/10

Rok 2013 už se co do vydávání nových hudebních počinů definitivně rozjíždí na plné obrátky, což je znát i na našem eintopfu. Hubené měsíce, kdy měl každý z nás problém si vybrat alespoň jednu fošnu, jsou pryč, nyní lítá desítka za desítkou a každý má problém si vybrat jenom jednu fošnu. Nejtěžší výběr měl podle všeho H., pro něhož únor skrývá hned tři desky, které jeho očekávání škádlí na maximum, s desítkami mu ovšem zdatně sekunduje i Stick a staronový redaktor Zajus. Mezi nejčastěji zmiňovaná alba napříč všemi příspěvky patří “Vexovoid” od australských šílenců Portal, “Aetas Cineris” od nevšedních black metalistů Agrypnie z Německa, novinka Stevena Wilsona, která má tak dlouhý název, že se to člověku ani nechce přepisovat, a také “The Underground Resistance” od kultovních Darkthrone. Každý však mohl zvolit pouze jednoho favorita a celkový vítěz může být také jen jeden – stala se jím kapela, která je dozajista o dost menší underground než výše zmiňované formace, a sice švédští melo-death metalisté Soilwork, jejichž nahrávce “The Living Infinite” nejvíce věří nK_! a Kaša.

H.

H.:

Po stále ještě poněkud zahřívacím lednu už se nový rok začíná pěkně rozjíždět a hned únor nabízí velmi těžké kalibry. Ačkoliv bych byl hodně velký idiot, kdybych se nepodíval na zoubek novým deskám třeba od Blutengel, Vreid nebo Agrypnie, o největší souboj se nakonec postarala jiná dvojice nahrávek. Do prvního rohu ringu se postavili švédští avantgardní black metalisté Terra Tenebrosa, jejichž debut “The Tunnels” mě před dvěma lety naprosto omráčil, přičemž “Black Pearl in a Crystalline Shell”, první ukázka z novinky “The Purging”, jasně ukázala, že i v tomto případě jsou ta nejvyšší možná očekávání na místě – jestli tohle nebude dechberoucí opus, tak jsem čínský bůh srandy. Vítězství by se tedy mohlo zdát jasné, jenže to by se do protějšího rohu ringu nesměla postavit australská destrukce Portal, jejíž experimentální technický death metal s malým, ale až nepříjemně zřejmým nánosem depresivního black metalu považuji za jednu z nejznepokojivějších metalových produkcí posledních let. Na rozdíl od většiny ostatních uctívačů kultu Cthulhu dokážou Portal ono nesmírné a nepopsatelné zlo doopravdy zhudebnit – minimálně na předchozích deskách tomu tak bylo, ačkoliv já osobně věřím, ža ani “Vexovoid” nezklame. Byť byl tento souboj nesmírně tuhý, jelikož hudba obou zmíněných formací je svým způsobem velice unikátní a neopakovatelná, nakonec zvednu ruku pro australskou dávku hrůzy, byť to bylo jen o jedno malé chapadlo. Jenže “Vexovoid” je pro mne jednoduše jedna z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku a podle odhadu také jeden z hlavních adeptů na některou pozici v Top5 2013…

Dodatek: Dále se objevilo ještě jedno album, jemuž bych dal bez váhání index 10/10, a sice “Risti” od The Crescent, alias nástupců fantastických progresivních black metalistů Enochian Crescent, nicméně vzhledem k faktu, že se mi příměr s boxerským ringem líbí a že v boxu jdou proti sobě jen dva borci, nebudu již eintopf přepisovat.

Ježura

Ježura:

Únor na krku a eintopf se zase hlásí o slovo… Ale to vám asi z titulku článku došlo, takže snad abych se pochlubil, která únorová deska mě naplňuje takovým očekáváním, že se jí dostalo uvedení do téhle vybrané společnosti. A i když redakční kolegové sáhli po velkých jménech a já nepochybuji, že minimálně výtvory z dílny Portal nebo Darkthrone budou určitě patřit k tomu nejlepšímu, co letošní rok nabídne, stejně se musím vytasit s úplně jiným jménem. To jméno zní Agrypnie; kapela, která jej nese, se zrodila v německém Hesensku, a na letošní únor připadá datum vydání desky “Aetas Cineris”, po které lačně pomrkávám už nějaký ten měsíc. A čím že je tento počin tak výjimečný? To se pochopitelně dozvíme, až se uráčí dostat na pulty obchodů/leaknout na warez servery (nehodící se škrtněte), ale já nepochybuji, že to bude opravdu památné dílo, a to ze dvou důvodů. Zaprvé – na našem zatím jediném (což se brzy změní) živém setkání mi Agrypnie předvedli, že mi hudba z jejich pera nemálo šmakuje, a zadruhé mě řádně namlsalo EP “Asche”, které s velkým předstihem (vyšlo v listopadu 2011) představilo hned tři skladby, jež se objeví i na očekávané řadovce. K tomu přidejte opravdu moc povedený artwork a suma sumárum mi vychází, že to bude pecka a ne že ne!

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf by nebyl žádný problém, nebýt jedné maličkosti. Novinka Stevena Wilsona, “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)”, už se nějakou dobu válí na netu a já, jakožto velký nedočkavec, jsem nemohl odolat. Uvést jako nejočekávanější album měsíce (desítka by byla jasná volba) desku, kterou už mám zažitou hluboko pod kůží, je asi nemístné, takže se mé myšlenky stočily na ambiciózní počin švédských Soilwork. Dvojalba jsou vždy ošemetná a vzhledem k tomu, že “The Living Infinite” bude první albem po (dalším) odchodu Petera Wicherse, neočekávám žádné velké věci. Dvacet písní od kapely, která už má svůj vrchol za sebou? No uvidíme, své prachy bych na to nevsadil, ale i přesto si jejich devátou studiovku nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Co jiného než velcí Soilwork, jež jsou již drahnou dobu jednou z mých nejoblíbenějších kapel? Uvolněné ukázky z připravovaného dvojalba dávají dopředu tušit, že půjde o něco velkého. Po třech letech se tedy konečně dočkáme nástupce “The Panic Broadcast”, které je i po té době skvěle poslouchatelné. Jediné, čeho se bojím, je očekávaná délka a celkem dvacet písní… ale uvidíme…

Stick

Stick:

Na rozdíl od konce minulého roku, kdy jsem měl velký problém si vůbec nějakou očekávanou desku vybrat, se toho zkraje roku aktuálního rodí nadmíru. Tentokrát musím zdůraznit blížící se novinku rebelujících Darkhtrone, od které očekávám ryzí metal té nejvyšší jakosti, jak ho prostě FenrizNocturnem umí namíchat. Tohle zaručeně nakope prdel všem novým heavy metalovým hrdinům, protože takhle má znít ryzí heavy metal!

Zajus

Zajus:

Únor pro mě bude jednoznačně ve znamení Stevena Wilsona. Třetí deska tohoto hyperaktivního chlapíka slibuje mnohé kvality, kterých si na jeho hudbě cením, především pak skladatelskou vynalézavost a životnost více než jen několik málo poslechů. Poslední Wilsonův výtvor, živák “Get All You Deserve”, pro mě byl nejlepším neřadovým počinem roku 2012 a jedním z nejlepších koncertních alb vůbec. Na něm premiérově předvedená skladba “Luminol” pak zvedla mé očekávání alba “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” na maximum a já tak nedočkavě vyhlížím 25. únor, či spíše den, kdy ke mně z Británie album doputuje. Abych však nezůstal u jediné desky, musím také zmínit Agrypnie, jejichž náladový black metal mě hodně baví, a Grayceon, byť ti chystají “pouhé” EP. Určitě si pak poslechnu i novinky Portal, Omnium Gatherum či Soilwork, přestože u nich lze mluvit spíše o zvědavosti, než o nadšeném očekávání. Tak či onak bude únor, co se hudby týče, silný měsíc.