Archiv štítku: post-black metal

Hegemone – We Disappear

Hegemone - We Disappear

Země: Polsko
Žánr: post-black / sludge metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Debemur Morti Productions

Hrací doba: 51:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

„We Disappear“ vyšlo již téměř před rokem, v květnu 2018. Tohle tedy není zrovna aktuální recenze. Albu jsem nicméně věnoval tolik času na náslech pro recenzi, že by mi bylo škoda se na to nakonec vysrat, tudíž tu s tím musím zaprudit už jen z toho důvodu, abych neměl pocit, že jsem na druhé řadovce polských Hegemone nepálil ten čas zbytečně.

S „We Disappear“ jsem totiž nestrávil tolik času kvůli tomu, že by se jednalo o tak omračující záležitost. Spíš jsem měl dojem, že nahrávku potřebuju ještě několikrát slyšet, abych byl schopen veřejně prezentovat nějaký smysluplný názor. A tak jsem poslouchal dále. Ne snad, že bych „We Disappear“ pravidelně točil od doby, co vyšlo. Samozřejmě jsem s tím dle své nejlepší tradice začal s ohromným zpožděním. I tak už je to nějaký ten měsíc, co jsem si album pustil poprvé.

To máte totiž tak… „We Disappear“ vlastně zní výborně. Všechno nasvědčuje tomu, že Hegemone tu moderní atmosférickou a intenzivní kombinaci sludge metal, black metalu a post-metalu hrají na vysoké úrovni. A ne snad, že by se jednalo jen o zdání, protože ty nápady tam jsou a některé dílčí momenty bych si dovolil označit za skvělé. Zrovna při psaní těchto řádků tu hraje „Π“, jejíž prostřední pasáž určitě nemůžu považovat za slabou.

Problém mám ovšem s tím, že celkově mě to i navzdory objektivním kvalitám (zkusme nyní ponechat stranou, nakolik lze hudbu posuzovat objektivně) zas tak moc nerajcuje. A to proti tomuhle druhu metalu rozhodně nic nemám, ostatně už jsem tu podobné záležitosti několikrát chválil. Doposud jsem však nedokázal přijít na to, co přesně je s „We Disappear“ špatně. Desce jsem dal dost šancí a nedokázala mě strhnout. Když se probudím z posluchačské letargie a cíleně se zaměřím na poslech, prakticky nikdy neslyším nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Mnohdy na mě naopak vybafne něco, co mi přijde dobré. A přesto všechno mě počínání Hegemone nechává docela chladným.

Obecně bych Hegemone doporučil těm z vás, kdo máte rádi skupiny jako Entropia, Gaerea, Decline of the I nebo Wiegedood. Jestli někteří z právě zmíněných nebo jim podobní patří k vašim oblíbencům, tak „We Disappear“ klidně můžete zkusit, přestože moje pindy tentokrát asi nevyznívají dvakrát lákavě. Třeba vás to chytne, nic hloupého nebo nevkusného se tam nenachází. Já osobně jsem si k tomu ale nedokázal najít cestu a moc mě to nesebralo.


Omgeving – Wijde wijdte

Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.


Fen – Dustwalker

Fen - Dustwalker
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black / post-metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Consequence
02. Hands of Dust
03. Spectre
04. Reflections
05. Wolf Sun
06. The Black Sound
07. Walking the Crowpath
08. Epilogue [bonus]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Atmosféričtí black metalisté Fen z Velké Británie sice nefungují nikterak dlouho, přesto si na undergroundové scéně již stihli vydobýt relativně slušné renomé svými dvěma prvními deskami “The Malediction Fields” (2009) a “Epoch” (2011). Osobně jsem na kapelu slyšel ze všech stran pouze chválu, díky čemuž jsem se už delší dobu chystal podívat se jejich tvorbě na zoubek, želbohu však musím říct, že se tak až doposud trestuhodně nestalo, díky čemuž je aktuální “Dustwalker”, jež oficiálně vyjde v druhé půli ledna, mým prvním setkáním s Fen. Na druhou stranu ovšem musím říct, že dopadlo velice dobře…

Onen výše zmíněný styl, tedy atmosférický black metal, není jen pouhopouhou umělou škatulkou, právě naopak je pro Fen opravdu určující. Můžete tedy očekávat velmi neortodoxní podobu základního žánru, který v případě těchto Britů nestaví na klasických stylových intencích, v jakých black metal chápou nezasvěcení. Muzika Fen je rozmanitá, nápaditá a podmanivá, po celou hrací dobu “Dustwalker” se skupina snaží o co nejpůsobivější atmosféru, přičemž pozitivní je dozajista ten fakt, že nezřídka je ona snaha vážně úspěšná. Místy se Fen vydávají až do různých post-hájemství, a to jak v oblasti samotného (post-)black metalu, tak i dalších stylů – nezaslechnout na “Dustwalker” například vlivy post-rocku, je docela umění, protože zde v některých pasážích promlouvá opravdu znatelně.

Ačkoliv se prvních pár vteřin úvodní “Consequence” tváří jako klasický black metal, netrvá dlouho a Fen pomalu začnou odkrývat svou výše popsanou progresivní tvář. Ne, že by se Britové úplně báli do svých nástrojů opřít, ono samozřejmě dojde i na nějaké rychlejší momenty, nicméně jich je v rámci více jak hodinové desky spíše minimum. Nutno také dodat, že rozhodně nejde tvrdit, jaká skladba je nebo není rychlejší či pomalejší, Fen vsadili na kompozice delšího rázu, které se přelévají z nálady do nálady a ve svém průběhu se někdy i dost citelně mění. Stereotyp a nuda tedy nemají na “Dustwalker” téměř žádný prostor, což je jedině dobře. Po většinu hracího času však hrají prim éterické melodie, mnohdy až meditativní nálada, nezřídka i čistý vokál a samozřejmě ona všudypřítomná atmosféra.

Pokud bych měl muziku Fen k někomu přirovnat, rozhodně mě z fleku napadají hned dvě jména, která obecně platí za veličiny progresivního (nejen) black metalu – norští vizionáři Enslaved a zámořští náladotvůrci Agalloch. Fen v průběhu “Dustwalker” nabízejí mnoho pasáží, které jako by vypadly přímo z alba jedné nebo druhé kapely, zároveň se však nedá ani v nejmenším tvrdit, že by se tím pádem Fen dostávali do pozice pouze jakési kopírky známějších formací. Je nutné připustit, a já to také připustím, že muzika těchto Britů má do naleštěného a nikdy dříve neslyšeného originálu trochu daleko, stále je však deska “Dustwalker” dostatečně svá, aby mohla být označena za bezesporu zajímavou. Z druhého úhlu pohledu je to však také znamení pro ty, jimž se tvorby Enslaved a Agalloch zamlouvají, že v podobě Fen tu mají další formaci, na niž se vyplatí svou pozornost zaměřit. Hodně bych se divil, kdyby byli zklamáni.

“Dustwalker” možná nebude trhákem roku, přesto se ihned na jeho začátek jedná o velmi záživnou nahrávku, která rozhodně má svou hloubku a bezesporu má co říct – jak již bylo řečeno, obzvláště příznivcům dvou výše zmiňovaných skupin a dalších jim podobných. Myslím, že byste si mohli užít dost kvalitních poslechů. Nedá se sice tvrdit, že by Fen byli úplně jednoduchou záležitostí, ale tak to už je asi z přirovnání k Enslaved a Agalloch docela zřejmé… stejně tak jako fakt, že se tato nepřístupnost může časem rozvinout do dříve netušených rozměrů…

Fen


Altar of Plagues – Mammal

Altar of Plagues - Mammal
Země: Irsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Neptune Is Dead
02. Feather and Bone
03. When the Sun Drowns in the Ocean
04. All Life Converges to Some Center

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook

Altar of Plagues je nepříliš známá irská skupina. Ale kdo říkal, že dobrá hudba musí být jenom od známých kapel? Jestli to někdo řekl, já to rozhodně nebyl, právě naopak, jsem toho názoru, že to opravdové, ničím neposkvrněné a čisté umění vzniká v hlubokém undergroundu… daleko od očí široké veřejnosti (i té metalové). A Altar of Plagues? Ano, ti jsou jasným důkazem mé teorie.

Mne osobně Altar of Plagues dostali do kolen už svým debutem “White Tomb” z roku 2009, na němž nabídli neveselou hudební odyseu, s níž musel člověk strávit opravdu velké množství času, aby ji byl schopen docenit. Po spoustě pozorných poslechů novinky “Mammal” nemohu konstatovat nic jiného, než že druhá dlouhohrající deska je na tom obdobně. Skupina opět opakuje podobný recept, ale v žádném případě bych netvrdil, že se Altar of Plagues opakují. Abych se přiznal nemohu to doložit nějakým tvrzením a říct “tady a tady je cítit progres, tady naopak zůstalo vše při starém”, jelikož skladby v rozmezí 8-19 minut se dají přece jenom těžko analyzovat a rozebrat, je to všechno jen můj osobní pocit. Avšak vzhledem k tomu, že u hudby, jakou Altar of Plagues produkují, jsou pocity a atmosféra to nejdůležitější, předpokládejme, že tomu tak doopravdy je.

To je sice hezké, ale co že to ti Altar of Plagues vlastně hrají, mohl by se zeptat člověk, který s jejich tvorbou doposud nemá zkušenosti. Řekněme, že Altar of Plagues produkují black metal; netvrdil bych ani progresivní, ani avantgardní či experimentální, neboť nádech progrese (avantgardy, experimentu…) v tom v podstatě necítím, přesto je hudba těchto Irů na míle vzdálena klasickému pojetí žánru. Jedná se spíše o velice introvertní, na dusivé a impozantní atmosféře postavenou záležitost, v níž se střídají pomalé a hypnotické pasáže s rychlými výbuchy. Jenže ani ty nejrychlejší momenty “Mammal” nepůsobí jakkoliv agresivně nebo “zle”, spíše přemýšlivě. Pokud bych měl nadhodit nějaké jméno na přiblížení, určitě by mne napadli takoví Wolves in the Throne Room, i když mají obě skupiny od sebe daleko, v té formě a pojetí black metalu se vztyčné body dají bez problému nalézt.

Co říct o “Mammal” dále? Musím se přiznat, že tak trochu nevím. Občas se stává, že je nějaké album tak dobré, že by o něm člověk napsal i tisíce slov a nestačilo by to, jiné je zase také stejně dobré, jen nevíte, jak to vyjádřit a jakými argumenty svůj názor podepřít. Novinka Altar of Plagues je přesně ten druhý případ. Jediné, co vám mohu ještě dále říct, je to, že se nejedná o lehký poslech, avšak o co méně je “Mammal” přístupné, o to více je sugestivnější a působivější, a pokud budete ochotni přistoupit na jeho pravidla, o to větší to bude zážitek. Ani jeden ze čtyř sáhodlouhých opusů, které na “Mammal” najdete, nenudí ani vteřinku. Povím vám to asi takhle – takto si já představuji opravdu kvalitní hudební produkci. Jediným opravdovým nedostatkem je tak pro mě to, že evropská edice disponuje trochu nevýraznou obálkou, zatímco severoamerickou verzi zdobí krásná malba.


Heiden – Obsidian

Heiden - Obsidian
Země: Česká republika
Žánr: post-black metal / rock
Datum vydání: 3.3.2009
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Nostalgia Echo
02. Catharsis
03. Triad
04. At a Funeral
05. Thujone
06. Post lux tenebras
07. Monomania
08. Buried 100 Years Ago

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych si sehnal nové Heiden. A nebyl bych to já, kdybych se o to s vámi nepodělil. Na nahrávku „Obsidian“ se ze všech stran sypou samé kladné až nadšené reakce (zatím jsem narazil jen na jednu negativní recenzi). Záměrně jsem si ale nepouštěl na internetu žádné ukázky nebo něco takového, abych k albu mohl přistupovat s relativně čistou hlavou, ale zároveň s očekáváním.

A první dojem? Naprosté nadšení! Začalo to jen letmým prohlédnutím obalu a bookletu, pokračovalo vložením samotného disku do přehrávače. Na poprvé mě to opravdu sebralo. Ta atmosféra, panečku. Jen se placka dotočila, hned jsem pustil znovu. A znovu. A znovu a znovu…

Když prvotní nadšení opadlo, začal jsem se na „Obsidian“ dívat střízlivějšíma očima a uviděl několik mušek. Nechápejte mě špatně, je to výborné album, přesně se mi trefilo do nálady, v posledních řekněme dvou až třech týdnech jej poslouchám v podstatě každý den, jen moje hodnocení už nevystřeluje vysoko nad 8/10 jako ze začátku. Chvílemi mi „Obsidian“ přijde až zbytečně nadhodnocovaný. To nic ale nemění na tom, že je to vysoce kvalitní deska (radši to ještě zopakuji, aby v tom bylo jasno).

Čím „Obsidian“ vládne a čím vás také dostane, je celková atmosféra, která je neveselá a mírně posmutnělá. Když ale začnete poslouchat opravdu hodně pozorně a uchem se v tom pitvat, objevíte, že ne všechny pasáže jsou tak skvělé a zábavné. Právě proto jsem se já osobně v desce přestal takto pitvat a při poslechu se nechám jen tak unášet pocity z „Obsidian“ vyvěrajícími, všechny ty malé kaňky se tak v nahuštěné, neprostupné atmosféře ztratí.

Za co Heiden zaslouží velkou pochvalu, je výsledný zvuk celé nahrávky. Je jakoby lehce zastřený, možná by se dalo říct až „pod dekou“, díky čemuž právě „Obsidian“ zní tak, jak zní. Naléhavě a uvěřitelně. Další obrovská pochvala kapele patří za vyvedení bookletu a grafiky. Výborný obal (jeden z nejlepších, co jsem kdy u české kapely viděl), booklet nádherný, radost v něm listovat. A to ani nemluvím o tom, že speciálně protekčně pro ČR a Slovensko je k dispozici limitovaná edice s druhým bookletem, kde najdete povídání o celé nahrávce a také několik slov ke každé písni. To vše zabalené ve slušivé, elegantní krabičce. Tohle si z internetu nestáhnete, tady se opravdu vyplatí kupovat. Tleskám.

Je pravda, že na předchozí tvorbě Heiden jsem nikdy nijak neujížděl (respektive mě ta alba nedonutila se jim věnovat nějak hlouběji), ale „Obsidian“ je těžká nálož. Jednoznačně nejlepší dílo v historii skupiny. A jestli se budou stejným směrem ubírat i v budoucnu (což ale není zrovna jisté, když za čtyři desky vystřídali už tři různé styly), mohli bychom se dočkat velkých věcí. To je ale jenom polemizování, odpovědí se dočkáme v horizontu několika let.

Já osobně dávám v hudbě vždy a za každých okolností přednost atmosféře před čímkoliv jiným, právě proto se mi „Obsidian“ tak líbí, neboť atmosféra je zrovna to, co novince Heiden opravdu nechybí. Pokud jste na tom podobně, neváhejte. V tomto případně se opravdu jedná o dosti specifickou záležitost, a tak to závisí jenom na vás a vašem přístupu k hudbě. Já album můžu jenom doporučit. I přes těch několik nedokonalostí a chybek znovu opakuji, že je to výborná věc. Konečným hodnocením ale zůstávám při zemi, protože radši něco podhodnotím než naopak. Každopádně je pro mě „Obsidian“ z letošních českých desek zatím na první místě.