Archiv štítku: post-hardcore

Idles – Joy as an Act of Resistance

Idles - Joy as an Act of Resistance

Země: Velká Británie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 31.8.2018
Label: Partisan Records

Tracklist:
01. Colossus
02. Never Fight a Man With a Perm
03. I’m Scum
04. Danny Nedelko
05. Love Song
06. June
07. Samaritans
08. Television
09. Great
10. Gram Rock
11. Cry to Me [Solomon Burke cover]
12. Rottweiler

Hrací doba: 44:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Debutové album Idles, „Brutalism“, způsobilo slušný poprask. Za poslední roky v punku nenajdeme moc podobně výrazných desek, takže kdo to ještě neslyšel, tak kurva alou to napravit, protože je to fakt pecka. Mít tohle album neposlouchané je samozřejmě dobré i jako výchozí pozice pro poslech letošní novinky „Joy as an Act of Resistance“, jelikož poznáte, kam se za ten jeden rok kapela dále posunula.

Idles o sobě dávali vědět už dříve, a to prostřednictvím dvou EPček. Ty však byly spíše jenom takovou slabší ukázkou toho, s čím vyrukují za pár let. Určitě v nich byl už tehdy slyšet potenciál, ale ten naplno projevili až na zmiňovaném „Brutalism“. Přestože se jedná o punk, deska je to obsahově hodně proměnlivá; nechybí výbušné hardcorové šlehy, chytlavé refrény, post-punkové rytmy, trýznivé balady ani noisové rušičky. A nelze opomenout texty a projev Joea Talbota, hlavní poznávací znamení zvuku Idles.

Na „Joy as an Act of Resistance“ se ještě znásobily chytlavé refrény, k post-punkovým postupům se nabalily artové a taneční vlivy, a výborné texty Talbota si stále drží svoji vrcholnou úroveň. Řekl bych, že ubylo takové té ryzí hardcorové agrese, která se tady rozmělnila a asi právě díky novým vlivům ustoupila promyšlenějším kompozicím. To se mi zpočátku zdálo jako mínus celé desky, ale několik dalších poslechů mě přesvědčilo o opaku. Ne abyste si teď mysleli, že Idles vyměkli, to v žádném případě. Ale proč stát na místě a znovu nahrávat to „samé“ album. „Joy as an Act of Resistance“ zní trochu jinak, ale opět výtečně.

Rozmáchlou a ambiciózní věcí je hned první „Colossus“. Sílící struktura písně, za kterou by se nemuseli stydět ani Swans, začíná temně laděnou zpovědí a vrcholí triumfálním návratem plným hymnického pokřikování a divokého tempa. To dělá z této úvodky dost možná zatím to nejlepší, s čím kdy Idles přišli. Stejným tématem, co to znamená to správné chlapáctví v dnešní době, se zabývá i „Samaritans“, jež je podobně trochu složitější věcí. Na opačné straně tu zase máme skladby založené na bázi chytlavého popěvku vhodného ke klasickému hospodskému vyřvávání – vysoce pozitivní až nakažlivá „Danny Nedelko“ pojednávající o imigrantech a především pak jednom Ukrajinci stejného jména, přímočaře výbušná „Television“, „Great“ o blížícím se naplnění brexitu nebo i lehce taneční sebereflexe v podobě „I’m Scum“.

Asi nejtvrdším kusem je pak dvojka „Never Fight a Man With a Perm“ se zničujícím refrénem a temnou náladou, která se ještě prohlubuje v písni „June“ o dceři Talbota, který byla narozena mrtvá. Taneční tendence má také „Love Song“ či nářez „Gram Rock“. Trochu překvapivé může být zařazení soulového songu z roku 1962, známého zejména z filmu „Hříšný tanec“, „Cry to Me“ od Solomona Burka. Myslím, že to jen dokazuje, že je tady fakt všechno, co můžete na punkové nahrávce chtít. I tohle se jim povedlo přetvořit k obrazu svému a funguje to. Jedinou výhradu mám k úplně poslední „Rottweiler“. K té jsem si nenašel cestu. Vlastně je z celé desky nejstarší, naživo se hrála už v roce 2016, ale připadá mi, jako by byla poskládaná z několika nápadů, které spolu moc nejdou dohromady. Škoda, že je za takhle výborným albem takhle slabá tečka.

Idles

Odstavec sám pro sebe si rozhodně zaslouží texty. Jak už jsem napsal, vynikající byly už na „Brutalism“ a nejinak je tomu i tady. Talbot hodně těží ze své minulosti a rozhodně má co říct. I nyní jsme se zase dozvěděli něco o jeho životě, o jeho kamarádech z Bristolu anebo o tom, co rezonuje jeho generací nebo rovnou celou Británií. Hlavně se mu daří tyto příběhy dobře převést na papír a najít pro ně ta správná spojení, která si říkají o pozornost, nevytratí se z hlavy a dá se s nimi ztotožnit. Ať už jsou to vtipné narážky jako „Ten points to Gryffindor!“, výkřik do tmy „My boy fucked Tom Hiddleston’s stylist!“, parafráze hitu Katy Perry, „I kissed a boy and I liked it!“, nebo vážnější „Grow some balls!“ a „Baby shoes for sale: never worn“, vždy to chytne za ucho. A je tam toho spousta a spousta dalšího. Už dlouho mě takhle nebavily texty jako právě u Idles a věřím, že i ty právě výrazně stojí za úspěchem kapely.

Na rockovou skupinu trochu paradoxně, asi nejméně výrazné mi tu přijdou kytary. Hodně skladeb je postavených na bicích Jona Beavise a baskytaře Adama Devonshira, kytary Marka Bowena a Lee Kiernana tu odvádějí svoji práci, načrtnou melodii, přidají riff, ale nikterak se nederou dopředu, od toho tu je zejména zpěv. Ostatně, nejinak tomu bylo i na „Brutalism“. Vše je poskládané pro přínos písničce samotné a ne ničemu jinému, což ve výsledku dělá „Joy as an Act of Resistance“ tak povedeným albem.

Do nějakého většího porovnávání, ve smyslu co je lepší, jestli „Joy as an Act of Resistance“ nebo „Brutalism“, se mi moc nechce. Jednak je to těžké rozseknout a druhak, ačkoliv se to nemusí zdát, jsou obě desky docela jiné. Novinka mi přijde pozitivnější, hravější i humornější s jasným konceptem uvědomění si sebe sama, zatímco prvotina byla převážně temná, naštvaná, plná cynismu a pesimismu, ale tak nějak po britsku s notnou dávkou sarkasmu.

Obě desky představují to nejlepší, co v punku v posledních letech vyšlo a nejlépe uděláte, když si je poslechnete obě. Je dobré mít zase nějakou pořádnou punkovou kapelu z kolébky žánru Velké Británie, jelikož i to tomu dodává šmrnc a svoje kouzlo. Prvotřídní záležitost. Už po druhé. V listopadu se uvidíme v pražském Futuru.


Dead Cross – Dead Cross

Dead Cross - Dead Cross

Země: USA
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 2.5.2018
Label: Ipecac Recordings

Hrací doba: 12:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Prvotina Dead Cross vyšla v srpnu minulého roku a její recenzi jsem ukončoval postesknutím, že bych si rád za nějaký ten rok dal další nový materiál. No, neuběhl ani jeden rok a bez jakéhokoliv ohlašování je to tu. Vzhledem k sestavě (Crain, Pearson, Lombardo a Patton) a jejím dalším aktivitám jsem měl Dead Cross spíš za projekt než za regulérní kapelu. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale EPčko možná lecčemus napovídá.

Čtyřpísňová nahrávka nese, stejně jako debutové album, eponymní název a spojitost najdeme i při pohledu na obálku. Na ní je ruka s osmi prsty, která je podobná všem těm rukou z obalu první nahrávky, přestože se na ní nachází nanejvýš šestiprstá. Pod oběma výtvory je podepsán Eric Livingstone.

EP „Dead Cross“ obsahuje dvě novinky. Tou první je „Skin of a Redneck“, jež nabízí na Dead Cross trochu jiný pohled. Namísto hardcore punku říznutého experimentováním kapele vlastní představuje spíše Faith No More ve svých nejdivočejších momentech typu „Malpractice“ nebo „Naked in Front of the Computer“. Velice povedené.

Ani druhá „My Perfect Prisoner“ není úplně ve stylu starších skladeb. Thrash metal jako kdyby zmizel a Dead Cross se naplno ponořili do hardcoru, konkrétněji post-hardcoru. Tento zářez doprovází také videoklip, který zrežíroval rovněž Livingstone. Nutno uznat, že klip je to nechutný a skladbu dělá zajímavější, než ve skutečnosti je, přesto solidní práce.

Zbylé dvě stopy jsou remixy skladeb z prvotiny. Jako první si vzali na paškál „Shillelagh“ zremixovanou Panickerem. Jedná se o obstojný electro-industrial, který v kombinaci s původní skladbou nezní nijak blbě. Dobře by posloužil jako doprovod k nějaké devadesátkové řeži á la Doom. Rovněž tak „Church of the Motherfuckers“ předělána Planet B působí zajímavě a přidává písni temnou atmosféru. Se svým údělem lépe naložil Panicker, avšak ani jedna z uvedené dvojice není ničím závratným a samozřejmě, že tím hlavním zůstává úvodní dvojička nové tvorby Dead Cross.

V případě, že vás zaujala loňská řadovka, určitě stojí zato slyšet i toto EP. Ačkoli se na prvotině nacházely i lepší kusy, první skladba je zdařilá a druhá rovněž stojí za poslech. Tvořit divnou a netradiční hudbu Dead Cross umí a zdatně v tom pokračují. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se metalového zvuku zbavili nadobro, jelikož jak ukazuje toto EP, jejich hudba je pak ještě osobitější.


F V T V R E – M E S S

F V T V R E - M E S S

Země: Česká republika
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 1.10.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 07:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Docela často si říkám, že se toho na naší hudební scéně moc neděje. Jestliže toužíte po něčem trochu smysluplném a kreativním, musíte většinou zalézt hluboko do undergroundu, kde se kvalita nachází, avšak nemá šanci oslovit širší publikum mimo žánr. Zůstává tak uzavřena pro několik zasvěcených a s „nadzemím“ nijak nerezonuje. To ostatně není nic překvapivého. Občas se ale objeví kapela, která má tu schopnost překonat bariéru těchto dvou světů a stát se povědomou i pro posluchače z jiných kruhů.

F V T V R E o sobě dali vědět zhruba koncem léta, kdy se ven začaly šířit informace od Kaye Buriánka, a zanedlouho vyšly také první videoklip, a tedy i hudební vzorky. Ty pak byly zabaleny do digitálního balíčku jménem „M E S S“ a nyní jsou volně k poslechu a koupi na kapelním Bandcampu. Čtyři písně a stopáž lehce přes sedm minut dává tušit, o co zde běží.

Ano, „M E S S“ skutečně dostává svého názvu a tvoří řádný svinčík. Pražáci si neberou moc servítky a jdou rovnou na věc, rychle, tvrdě, přitom stále s rozmyslem a místem pro něco navíc. Není to jenom o sešláplém plynu k podlaze a hurá pryč. Přestože kytary skřípou, zpěv chrlí naštvané texty a rytmika se valí kupředu, dojde i na několik chytrých nápadů, díky nimž to nepůsobí tuctově. Jejich pojetí hardcoru není ani tak špinavé, jako prostě hlasité a nasrané. Svou prezentací a přístupem mi pak připomínají třeba punkové obrozence OFF!.

Úvodní „B L A C K F L A G“ představuje kapelu v kvapíkovém tempu, které však stihne několikrát zvolnit a dát prostor úderným riffům a harmoniím. Následující „R E N E G A D E S“ je zase pomalejší, ale o to chaotičtější, noisový výplach. Poněkud klasičtěji zní skladba titulní, postavená na chytlavém punkovém rytmu s až hitovým potenciálem. Celou věc pak uzavírá na poměry celého ípka klidná „B O N E C R U S H E R“. V ní vyniká zejména melodický riff a bubenická práce. Její nostalgická nálada končící v hlukovém bordelu tvoří dokonalou tečku za tímto krátkým dílkem.

„M E S S“ není revoluční ani dokonalé. Je však přesvědčivé a jednoduše baví. Ta energie musí vypadat ještě lépe v živém provedení. F V T V R E mají prý již připraveno několik dalších písní a řadovka je snad na cestě. Máme se na co těšit. Podle mého soudu mají na to být větší kapelou, ale myslím, že by jim to neslušelo. Předpokládám, že ani Kay z nich nechce udělat další Sunshine a to je jedině dobře. Tohle patří do klubů a nikam jinam.


Unsane – Sterilize

Unsane - Sterilize

Země: USA
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Factory
02. The Grind
03. Abberation
04. No Reprieve
05. Lung
06. Inclusion
07. Distance
08. A Slow Reaction
09. We’re Fucked
10. Avail

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Příští rok oslaví kapela Unsane třicet let své existence. Vzešli z newyorského podzemí, kde se brzy stali kultovní formací tamních vyznavačů hardcoru, a mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. S vydáváním studiovek to nikdy nějak nepřeháněli, a tak je letošní „Sterilize“ jejich teprve osmým přírůstkem do sbírky. Podíl na tom má také několikaletá pauza na přelomu tisíciletí způsobená mimo jiné brutálním zmlácením zpěváka a kytaristy, Chrise Spencera, s nímž to tehdy vypadalo velice špatně. Když už jsem takhle jemně zabrousil do historie, nemohu opomenout předávkování zakládajícího člena, bubeníka, Charlie Ondrase na začátku 90. let. Chvíli po něm odešel (pouze z kapely) také basák Pete Shore, takže z původní trojičky v kapele figuruje už jenom Spencer.

Přiznám se, že neznám tvorbu Unsane úplně do detailů, vlastně jsem od nich doposud znal jenom první album a pár dalších fláků, ale celkem s jistotou vám mohu ihned prozradit, že „Sterilize“ zní prostě jako Unsane. Nikdy jsem v jejich diskografii nezaznamenal žádné výraznější změny nebo experimenty a ani na nejnovější placce se nic takového nekoná. Za svou existenci si do svého stylu zanesli několik charakteristických rysů, jichž se drží jako klíště.

Přestože jsem o Unsane psal jako o hardcorové kapele, bylo by lepší upřesnit tento termín a přidat k němu předponu post-. Nejedná se totiž o klasický rychlostní nátěr, nýbrž o pomalejší, nijak dlouhé střednětempé zářezy s trýznivou silou. „Sterilize“ je plné agrese, beznaděje a mizantropických nálad. Znát je to jak na hudbě, tak na textech. Těm není úplně rozumět, spíš si z každé písně vezmete sem tam nějaký úryvek, výkřik, ale spolu s vokálním projevem je to víc než jasné. Může za to jeho lo-fi pojetí a vůbec noisové zkreslení celé nahrávky, což je ostatně jedním z rysů Unsane.

Mezi ty další patří rytmika, která je občas chaotická, přesto se pevně drží kostry. Vyčnívá pak především kytara. Ta kromě podkresu někdy poslouží také sólově, avšak čistě formou vyhrávek, kytarová sóla tu nehledejte. Takto navrstvenou ji můžete zpozorovat např. v „Lung“ nebo „Distance“. Jindy zase dostane až metalický ráz, což může vyústit až v monolit, jakým je závěrečná „Avail“. Svůj prostor tu dostane také kytara basová, jež v kouscích jako „No Reprieve“ nebo „The Grind“ svým bubláním přehlušuje okolí a skvěle podtrhuje údernost bicích.

Největším nešvarem je přílišná konzistence skladeb, díky níž sice album drží pospolitě, ale těžko se zde vybírá výrazný okamžik či vyložený vrchol. Myslím, že skutečně povedená deska, by takových momentů měla nabízet hned několik. Zde jsem nakonec vybral tři, a sice ničivou „Aberration“ a již zmiňované „Avail“ a „Distance“. Posledně jmenovaná je nakonec jediným kusem, který se nějak odlišuje od zbytku. Její výrazný refrén v podobě mučednického výkřiku lehce přitáhne pozornost a vyloženě potěší.

Unsane

I když „Sterilize“ neobsahuje moc výrazných chvilek a písně často nabízejí to samé, nedá se říci, že by album nudilo. Naopak mě spíš s každým poslechem baví víc. Přisuzuji to jednoduše kvalitní skladatelské práci a vydařené atmosféře desky, do které když se ponoříte, tak vás jen tak nepustí. Nenachází se tu žádný škvár, ale desítka poctivých zářezů obalených do útočné zvukové koule. Hodí se také kratší stopáž, pouze něco přes půl hodiny.

Unsane si nijak nekomplikují život a dělají to, co umí. Pokud toužíte po pořádně hlasité rockové placce, zde ji máte. Nedá se mluvit o nějak důležitém či výjimečném dílu, tím „Sterilize“ není, ale spolehlivě uspokojí všechny fanoušky a kapele dá důvod vyjet do světa. Třeba v České republice budou příští rok hned dvakrát a minimálně na Brutal Assaultu bych si je nenechal ujít.


Converge – The Dusk in Us

Converge - The Dusk in Us

Země: USA
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Deathwish Inc.

Tracklist:
01. A Single Tear
02. Eye of the Quarrel
03. Under Duress
04. Arkhipov Calm
05. I Can Tell You About Pain
06. The Dusk in Us
07. Wildlife
08. Murk & Marrow
09. Trigger
10. Broken by Light
11. Cannibals
12. Thousands of Miles Between Us
13. Reptilian

Hrací doba: 43:53

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Zoufalství. Nadvláda emocí, neschopnost usměrnit myšlenky do souvislého toku, kanonáda protichůdných pocitů. Obava, že budoucnost nic dobrého nepřinese, a pokud ano, bez vás bude lepší, alespoň pro ostatní. Láska, pocit vděčnosti, hanby za věci minulé i budoucí, vina, vnímání vlastní malosti. Pomalá, sžíravá nenávist k těm, kteří se tváří dobrotivě, a přitom se přetvařují. Není cesty pryč, nebo alespoň ne takové, po níž by se dalo vrátit.

Converge jsou jednou z těch kapel, které existují proto, aby své posluchače zahltili řadou často zcela protichůdných emocí. „Jane Doe“ byla výstavní skříní utrpení, pod nánosem agrese skrývala bezradnost. Jen málokdy hudba dovede tak živě a uvěřitelně zprostředkovat pocity někoho, na kom by vám v jiných situacích vůbec nezáleželo. Utekla téměř dvě desetiletí a Converge jsou dnes v podstatě jinou kapelou, přestože neprošli jedinou změnou sestavy. Proměnou či spíše vývojem prošla hudba, ale schopnost zarýt se do nejhlubších vrstev posluchačova podvědomí a ovlivňovat jeho myšlení zůstala. „The Dusk in Us“ pokračuje v nastoleném trendu jak hudebním směřováním, tak ohromně vysokou úrovní.

Pokud bych o Converge nikdy neslyšel a udělal si o jejich tvorbě názor na základě škatulek, kam bývají nejčastěji zařazováni, asi bych skončil s naprosto mylnou představou. Američané jsou totiž běžně řadění mezi metalcorové kapely, což je podle mě stejný omyl jako považovat System of a Down za kapelu nu-metalovou. Converge ve svých počátcích stvořili něco, co jiní později přetvořili v metalcore, jak ho známe dnes, ovšem šli si dále svou cestou a dnes se dá říci, že je jejich zvuk naprosto unikátní a těžko zařaditelný.

Jednou z vlastností, kterou během let hudba Converge nabyla, je techničnost mnohých pasáží. To vše vyvrcholilo na dnes již osmiletém „Axe to Fall“, jehož úvodní čtveřici skladeb osobně řadím mezi nejvirtuóznější agresivní metalové pasáže. Vyjma tohoto „úletu“ je však vlastně obdivuhodné, jak nesmírně pokorně a nenápadně své schopnosti členové Converge předkládají. Nejvýraznější je bezpochyby Kurt Ballou a jeho časté výlety po celé délce krku kytary, přesto je však tvorba Converge v první řadě týmovou záležitostí. Minimum sól, žádný egocentrismus či jednostranně orientované pasáže, vše je zaměřené na maximální dopad hudby na posluchače.

„The Dusk in Us“ je toho skvělou ukázkou. Přestože ve vás jeho první poslech může vyvolat dojem naprostého chaosu, vězte, že to je jen důsledek vyváženosti jednotlivých nástrojů a tím vzniklé zdánlivé absence jakýchkoli z řady vystupujících momentů. Jak se však zaposloucháte hlouběji, najdete desítky odstínů provázející desítky emocí.

Jen úvodní „A Single Tear“ jich přináší hned několik. Úvodní kanonáda Ballouových riffů načne skladbu agresivně, z refrénu prokládajícího Bannonův zoufalý křik s chraplavým hlasem Kurta Balloua čiší zoufalství, zatímco z tišší části jen krátce po refrénu pro změnu odhodlání. Když pak Bannon opakovaně proklamuje „when I held you for the first time, I knew I had to survive“, vypovídající vše, co potřebujete vědět o souboji mezi odpovědností a závislostí, je vše dokonáno a kolo emocí uzavřeno. „A Single Tear“ je skvělý otvírák a v jistém ohledu v sobě shrnuje celé album. Zejména v první polovině desky jsou Converge převážně agresivní. „Eye of the Quarrel“ je nevybíravá, neutuchající kanonáda bicích tlačí skladbu kupředu. „Under Duress“ je pomalejší, špinavá, plná zoufalých výkřiků kytary, s výborným zpěvem Balloua v refrénu a skvělým vyvrcholením po pouhých třech minutách hrací doby. Titulní skladba stojí téměř ve středu alba, po jeho ostrém začátku se Bannonovo tiše recitované „and at night they come“ zahryzne hluboko do posluchačova zátylku. Čistě zpívaný refrén je nádherný a závěrečný klimax patří mezi nejlepší v historii kapely.

Converge

Druhá polovina desky je snad až na ostrou „Wildlife“, jež tvoří skvělý kontrast k jí předcházející titulní skladbě, o něco přímočařejší, není však o nic slabší. Ostré údery ve slokách „Murk & Marrow“ jsou zničující, „Trigger“ je mým nejoblíbenějším kouskem druhé části alba díky pomalejšímu rozjezdu, melodickému refrénu, skeletálnímu sólu či v závěru jako mantra opakovanému „was it worth it?“ „Broken by Light“ je punk na drogách a oldschool thrash metal v jednom a spolu s následnou minutovkou „Cannibals“ tvoří perfektní dvojici pro doplnění energie před blížícím se koncem alba.

Právě k němu bych měl vlastně jediné dvě výhrady. „Thousands of Miles Between Us“ patří mezi tišší a atmosféričtější kousky a jako taková mě velice potěšila, jenže zejména v úvodu je znát, že si zde Bannon ukousl pěvecky příliš velké sousto. Dojemný refrén sice vše napraví, jenže přichází až moc pozdě. Závěrečná „Reptillian“ začne velice dobře, úvodní dvě minuty jsou doslova mohutné, bohužel však z nějakého důvodu nezbyl prostor pro pořádný závěr. Přijde mi škoda, že album s tak povedeným vývojem je utnuto tak zhurta a necitlivě. Přitom se nedá říci, že by Converge neměli vhodný materiál. Jen pár měsíců staré EP „I Can Tell You About Pain“ obsahovalo výtečnou skladbu „Eve“, jejíž velkolepá gradace by byla na závěr „The Dusk In Us“ naprosto perfektní, Converge se ovšem rozhodli ji na novinku neumístit.

Jenže to nic nemění na skutečnosti, že zde mluvíme o nahrávce na nesmírně vysoké úrovni. Laťka předchozími počiny byla stanovena vysoko, Converge se však výzvy nezalekli a natočili další excelentní desku. Včera zde vyšla má recenze nového počinu Trivium, o němž jsem prohlásil, že jde o album takřka dokonalé, ale přesto se pro něj nedovedu nadchnout. S „The Dusk in Us“ je to naopak. Má totiž své vady, není perfektně vyleštěné a při prvních posleších se s vámi celkem pere, ale i přesto jde o desku, která mě plní radostí, zoufalstvím, hněvem i dalšími asi patnácti pocity, to vše znovu a znovu a stále dokola.

„I ask from within my heart, where did our failures start
If we must imagine ourselves as someone, somewhere else
And what does the future hold, if we’re running low on health and hope
Our denial it speaks in tongues, there’s monsters among us
Dusk lives within us, darkness won’t give up“
(„The Dusk in Us“)


Mind Mold – Mind Mold

Mind Mold - Mind Mold

Země: USA
Žánr: black / sludge / post-hardcore
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Whimpering Plague
02. Antipath
03. Opyl
04. Visceral Inhumation
05. Nyx

Hrací doba: 20:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nové a nadějné kapely zkusím vždycky rád a to je i důvod, proč jsem svou pozornost upřel na těleso s názvem Mind Mold. Tohle trio z kanadské Alberty ovšem nepatří k úplným zelenáčům, poněvadž v sestavě nalezneme jednoho současného a jednoho bývalého člena grindové kapely Wake. V rámci Mind Mold se ovšem pustili do docela jiného žánru…

Muzika Mind Mold totiž byla do světa vypuštěna s nálepkou avantgardního black / doom metalu, k němuž se občas přidává i adjektivum disonantní. Při srovnávání se zaběhnutými formacemi padají jména jako Gorguts, Deathspell Omega (obě zazněla v recenzi jednoho velkého média), Neurosis, Red Harvest, Blut aus Nord, Godflesh, Swans (tyto ze strany labelu) a další. O významu těchto skupin snad není třeba hovořit, stejně jako o očekávání při takovém srovnávání.

Realita je ale dle mého sluchu trošku jinde. Black metal oukej, ten beru, protože jeho vlivy na eponymním ípku ke slyšení zcela jistě jsou. Disonantní dejme tomu také, jelikož nějaké „zachaosené“ riffy není problém najít. Nicméně mi přijde poněkud neuvážené tvrdit, že jakmile si někdo s kytarou trochu „zachaosí“, okamžitě to zní jako Deathspell Omega. Trochu problém mám s označením doom metal, jehož prvky na „Mind Mold“ moc neslyším. Bohužel mi přijde, že jakmile se nějaká hudba odehrává v pomalejším tempu, okamžitě se tomu dává nálepka doom metalu, přestože je to stejně unáhlené jako přirovnávání veškeré disonance k Deathspell Omega.

Každopádně, aktuálně nám z toho vychází, že Mind Mold hrají cosi jako black metal a že nejsou žádní rychlíci, jejichž hudba by kupředu upalovala jak zběsilá. To vesměs sedí, ale o čistokrevný black metal se nejedná. Nebál bych se k tomu přidat další žánry jako sludge či dokonce post-hardcore. S takovýmhle portfoliem už se pomalu dostáváme do míst, v nichž si v dnešní době hoví velké množství různých kapel. Proti tomu v zásadě nic, ale jedna důležitá otázka by nás pálit měla – jsou Mind Mold natolik dobří, aby z tohoto davu dokázali vystoupit?

Eponymní minialbum své kvality bezesporu má, je zahrané na nemalé úrovni a při jeho poslechu nemáte pocit, jako kdyby vám někdo znásilňoval ucho umělým dildem potřeným tou nejpálivější chilli omáčkou. Tedy jinak řečeno: „Mind Mold“ se poslouchá úplně v pohodě. Trochu větší zádrhel nastane v momentě, kdy posluchač začne vyžadovat nějakou přidanou hodnotu, cosi navíc než jen „poslouchá se to v pohodě“. Zde už toho totiž Kanaďané nedokážou příliš nabídnout. Za technickou úroveň a za suverénní přehled, s nímž je to celé zahrané, se dokázali bez větších problémů vyškrábnout lehce nad průměrnou hranici. Ale poté jim už došel dech. Zasekli se v prvním základním táboře, odkud na vrcholek hory znamenající geniální desku nemají šanci ani dohlédnout.

„Mind Mold“ patří přesně k těm nahrávkám, jimž toho po formální stránce nemáte příliš co vytknout, přesto na vás působí poněkud nevýrazně. Muzika sice zní hutně, přesto nedokáže strhnout a získat si před posluchačem odpovídající respekt, jejž by daná žánrová kombinace v ideálním případě mít měla. Je to prostě takové… když to hraje, není důvodu to vypínat, ale zároveň nemáte žádný zásadní důvod si to vůbec pouštět.

Jak vidno, muzika Mind Mold mě nijak zvlášť nezaujala. Už nyní vím, že se tohle EP zařadí k těm nepříliš nápadným počinům letošního roku, na něž si za nějakou dobu už ani nevzpomenu. Do poslechu případné budoucí tvorby skupiny se na základě téhle zkušenosti zrovna nepohrnu.


Anthropoid – Sběrné surovosti

Anthropoid - Sběrné surovosti

Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / sludge
Datum vydání: 7.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 13:33

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Anthropoid

Projekt Anthropoid prý sice vznikl už v roce 2011, ale já osobně jsem o jeho existenci až donedávna neměl tušení. To se změnilo až s příchodem nového, celkově třetího EP „Sběrné surovosti“, které je údajně „první vážně míněné“ a zároveň poslední.

Mohlo by se na první pohled zdát, že ono prohlášení, že jde o první vážně míněnou nahrávku, je jen nějakým specifickým smyslem pro humor, ale poté, co jsem si poslechl oba předcházející počiny „Enneagram“ (2011) a „Urbi et orbi“ (2012), s tím musím bezezbytku souhlasit. První dvě ípka jsou totiž regulérně příšerná, amatérismus z nich táhne na sto honů a… nebudeme chodit kolem horké kaše, prostě se to nedá poslouchat ani za zlaté prase a je to tak špatné, že to pomalu nelze omluvit ani statusem začínajícího muzikanta.

Nejnovější „Sběrné surovosti“ jsou oproti svým dvěma předchůdcům výrazně lepší, o celou třídu výš. Ten pokrok tam je obrovský a nepřeslechnutelný. Nicméně se i tak nabízí trochu jedovatý dodatek, že „Sběrné surovosti“ jsou suverénně tím nejlepším v rámci tvorby Anthropoid, ale z obecného hlediska se stále nejedná o žádný velký zázrak.

I přesto však lze bez obav říct, že některé pasáže „Sběrných surovostí“ již lze označit za dejme tomu zajímavé. V jistých chvílích se totiž daří tvořit hutnou náladu a nějaký nátlak, což je něco, co člověk vzhledem k žánrovému zařazení Anthropoid tak nějak očekává. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní „V noře“, která je zároveň jednoznačným vrcholem celé nahrávky. Některé momenty skladby jsou povedené a zejména dobře vygradovaný závěr ukazuje, že nulový potenciál tu není. A z tohoto úhlu pohledu snad jde i říct, že je trochu škoda, že činnost Anthropoid končí hned po vydání prvního a jediného poslouchatelného počinu.

V následujících dvou písních se ovšem začínají projevovat i některé neduhy. Zejména ve druhém „Říjnu“ to dost hapruje. Natlakované pasáže s řevem, zejména ta v prostředku, jsou víceméně v pohodě, ale song brutálně potápějí pokusy o zpěv, které jsou špatné. Sice stále o poznání lepší než vokální pokusy na „Enneagram“ a „Urbi et orbi“, ale jinak pořád špatné. Dokud se vokál ještě nese spíše na vlně mluveného slova jako „V noře“, je to dejme tomu zajímavé a nevidím v tom problém, ale ten pseudo-zpěv je bohužel dost nepovedený. Poslední přítomná písnička „Upřímnou soustrast“ je tak na půl cesty mezi oběma předchozími – rozhodně je poslouchatelnější než „Říjen“, ale scházejí v ní výraznější momenty, jaké se nacházejí „V noře“.

Anthropoid

Vzato kolem a kolem jsou „Sběrné surovosti“ spíš divnou nahrávkou, jež ukazuje tendence vzestupné kvality oproti dřívější tvorbě (což je pozitivní) a ukazuje, že nějaký potenciál by tu být mohl (což je pozitivní), ale obsahuje i dost nedotažeností (což není pozitivní). EP by mohlo fungovat jako nějaký odrazový můstek, na němž by se do budoucna dalo stavět, ale vzhledem k tomu, že s jeho vydáním Anthropoid končí, je to vlastně úplně jedno.


Žižkovská noc 2016 (pátek)

Žižkovská noc 2016

Datum: 18.3.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: ██████, Drom, Infernal Blaze, Kronstadt, Nulajednanulanula, Self-Hatred, Thaw, The Corona Lantern, This Ruin

Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (ƒplakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce nasrali na jedno jediné místo. Žižkostel prostě nabízel příliš lákavý program – a pohled na to, jak tento program nakonec skutečně vypadal, vám nabízíme níže prostřednictvím tří příspěvků od H., Skvrna a Atreida.

Sobotní radovánky již byly trochu pestřejší, ačkoliv se jich účastnili jen Skvrn a Atreides. Tyto se budou nacházet ve druhé části reportu, jež vyjde v dohledné době. Úvodní čtvrteční den festivalu jsme vynechali úplně, jelikož jsme běhali po Perturbátorech a Baronkách.


H.: Začátek pátečního programu Žižkovské noci v Žižkostele, který byl pořadatelsky pod taktovkou Heartnoize Promotion, se nesl v trochu punkovém duchu. Jen chvilku před akcí bylo zahájení posunuto o půl hodiny – v pohodě, dejme tomu. Když jsem ale přes zacpanou Prahu (pátek odpoledne – co čekat) dorazil přesně v půl šesté na místo určení, moc to nevypadalo, že by tu do pěti minut měl začít nějaký koncert. Prostor zel prázdnotou, návštěvníci takřka žádní. První kapela sice nastoupená, ale zvukovka z nějakých asi technických důvodů ještě ani nezačala.

H.: Moravští Kronstadt však posléze zvučení vzali docela hopem a příliš se s tím nepárali, takže začali hrát jen s lehounkým zpožděním a prázdnému sklepu („je vás tu jedna, dva, tři, čtyři, pět – včetně dvou zvukařů“) předvedli jen tři tracky, z nichž mi v hlavě utkvěl pouze ten poslední, desetiminutové „Monumenty hladu“. Jinak kapela ten svůj hardcore / black jela spíš v rytmu veřejné zkoušky, ačkoliv ani to nijak nezabránilo v nepřehlédnutelné angažované propagandě (nesměla chybět plachta Good Night White Pride, tričko Refugees Welcome a projekce plná nějakého uprchlického cosi – přes sloupy a aparaturu ale z projekce nebylo vidět ani hovno, to už bylo lepší to sledovat v malém na kapelním notebooku). Výkon dejme tomu oukej, žádný zázrak… nebylo to vyloženě odfláknuté, jakkoliv by to vzhledem k okolnostem snad i šlo pochopit, ale že bych měl okamžitě chuť se jít na Kronstadt podívat znova, to fakt ne. Tím spíš, že ani hudebně mi to nepřišlo nějak strhující. Jinými slovy řečeno – kdo tam nebyl, o nic nepřišel.

H.: Žižkostel byl rozdělený na dvě scény, které byly odděleny vražedně strmými dřevěnými schody. Většina skupin, šest z celkových devíti a výše propírané Kronstadt nevyjímaje, si to své odehrála ve sklepě. Nahoře v „kostele“ se tím pádem předvedly jen tři formace, což je trochu škoda, protože horní scéna byla hodně sympatická, byla zde parádní akustika, skvělé minimalistické nasvícení, po všech stránkách paráda. A také to všem třem kapelám, jež měly to štěstí, že je pořadatelé umístili právě sem, ohromně sedlo a ve všech třech případech šlo o excelentní sety.

H.: A první z těch tří excelentních vystoupení nahoře předvedl asi můj osobní největší tahák celého večera – největší proto, že zbytek toho, co mě zajímalo, už jsem přece jenom někde viděl­… a že tentokrát to bylo v kostele? Pche, s tím na mě nechoďte, Thaw už jsem v kostele viděl. Ale o tom až za chvíli, nyní je čas na povídání o vystoupení The Corona Lantern.

H.: Jeden z největších objevů loňského roku svůj hutný sludge / doom drhnul i živě velice přesvědčivě, mělo to výtečnou atmosféru, kapele hodně pomáhal povedený zvuk, který byl dostatečně hutný a dostatečně nahlas, aby to mělo koule, ale ne tak moc, aby to už bylo nepříjemné. Strohé nepódium (rozuměj hraní na zemi hned u lidí) a jemné, povětšinou modré podsvícení (skutečně podsvícení, nikoliv nasvícení) navíc plně ladilo s minimalistickou grafickou prezentací. Snad bych si jen odpustil černé počmárání obličejů, to mi přišlo už trochu navíc… ta podoba, kdy byla celá skupina s výjimkou zpěvačky Dahlien sladěna do elegantních černých košil, podle mě byla plně dostatečná. Ale je pravda, že to už je jenom detail. Mělo to sílu a fakt bez keců – odcházel jsem nadšený.

Skvrn: Že bych pojal přípravy na Žižkovskou noc dvakrát zodpovědně, to se říct nedá. Tušil jsem co, tušil jsem kde a dokonce i proč. Muzika, kostel a ještě jednou muzika. Se slovíčkem „kdo“ to však bylo trochu horší, a šlo se tak víceméně za několika jistotami a případnými překvapeními (která se nakonec beztak nezjevila). Ovšem i těch nemálo minut věnovaným přípravám mi stačilo ke zjištění, že minout Kronstadt nebude žádná tragédie. Ani ne tak kvůli politikaření, ale kvůli samotné hudbě, která mě při domácím poslechu krutě nebavila. Vyústilo to v jediné – do Žižkostela jsem se vydal až o hodinu později na The Corona Lantern.

Skvrn: V momentě, kdy se ozvaly první tóny a The Corona Lantern spustili svůj zemitý sludge, nepochyboval jsem, že laťka bude pro zbytek večera nastavena proklatě vysoko. Pražané si počínali neskutečně sebevědomě, až by se nechtělo věřit, že od jejich prvního koncertu uběhl sotva půlrok. Skladby výborné, výkon přesvědčivý a zvuk v hlavním sále? Jedna báseň. Ačkoliv jsem hudbu The Corona Lantern před koncertem neznal, vůbec to nevadilo a hádám, že jsem díky neskutečně povedenému zvuku dostal takřka to samé jako na desce. A samozřejmě sílu prostředí k tomu. Hutnou atmosféru, bezvadná světla, decentní vystupování kapely i bezprostřední kontakt. Absolutně nemám co vytknout, a ač šlo v mém případě o první viděné vystoupení dne, výkon kapely byl hodný headlinera.

The Corona Lantern

H.: Následoval přesun do sklepa na Nulajednanulanula nebo také 0100, chcete-li. Tuhle partu jsem až doposud znal pouze po jméně a jejich (prozatím jen demáčová) tvorba mi unikala. Nicméně jsem na adresu kapely slyšel kladné ohlasy, takže jsem byl zvědavý, jaké to bude. A bylo to takové, že to nebylo vůbec pro mě. Chvíli trochu emácký post-hardcore, chvíli trochu poštovní black, dohromady mě to nebavilo ani za mák a netrvalo mi moc dlouho, abych se z nudy začal dloubat v nose (skoro doslova). Nasazení tomu nechybělo, to skupině neupírám, ale ani to nestačilo k tomu, abych neutekl ještě před koncem.

Skvrn: Další minuty patřily Nulajednanulanula, obdivovatelům krás binární soustavy či snad kódu Komerční banky. Sklep zvukově nepřál jako kostelní vršek, nicméně hlavní kámen úraz tu nebyl. „Číselníci“ vystavěli svůj set na ostrých afektech, přechodech mezi hardcorovými nakládačkami a post-rockovým drnkáním. Žel obě složky kapela nedokázala skloubit a já viděl jen ostré bliky noc-den bez ladu a skladu a bohužel i zajímavých nápadů. Pod tímto dojmem a vidinou nemalého počtu vystoupení přede mnou tak záhy nadešel čas na předčasné uklizení se pryč.

H.: Hurá po schodech nahoru na další „poštu“, tentokrát už ale na – z mého subjektivního pohledu – mnohem příjemnější. Drom mi z alb k srdci zas tak nepřirostli, ale živě mě tahle skupina hodně baví a ani vystoupení na Žižkovské noci nebylo výjimkou. Liberečtí si pro (nyní už) narvaný prostor připravili nové písničky, jež se objeví na chystané desce, a nutno říct, že to znělo suprově. Líbil se mi nápad, že kytarista Cigina občas odložil svůj hlavní nástroj a začal třískat do přistaveného bubnu, což mělo parádní účinek. Jen trošičku škoda, že se to vždycky neslo jen ve zdvojení toho, co už hrál bubeník, mě by klidně nevadilo to v nějakých pasážích udělat trochu divočejší a mít dvě rytmické linky. Ale to už zase uhýbám od samotného koncertu, který byl jinak parádní, a jak je u Drom zvykem, ten jejich post-metal byl opět procítěný až do morku kostí a dokázal strhnout. Výborné, líbilo se mi.

Skvrn: Na energický post-black v podání Drom jsem se chystal už vloni v josefovské pevnosti. Bohužel, tehdy mi jejich představení uniklo a možnost nápravy se objevila až nyní, v horních prostorách Žižkostela. S radostí jsem ji využil a těsně po půl osmé jsem byl jako zbytek již velmi početného publika připraven. Blacky s hardcorovými kořeny naživo zpravidla drtí a Drom nebyli výjimkou. V hlavní roli intenzita a údajně i nové skladby, k nimž se s jistotou vrátím po živé zkušenosti i mrtvě, studiově. Příležitostí vidět Drom znovu nepohrdnu, bylo to fajn.

Skvrn: Ve sklepení hrající This Ruin nepředvedli žádné zázraky a v hlavě mi po jejich vystoupení uvízly pouhé útržky. Obraz číslo jedna pamatuje na energického bubeníka, dvojka na prasklou kytarovou strunu. Nicméně čert vem banality, jež mohou potkat každého, hlavně hudba tónovaná do hardcoru nezaujala. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. A nohama nakonec taky brzy ven – chystat se na Thaw.

H.: Následující This Ruin měli původně hrát jako první a nahoře, ale posunutím programu spadli doprostřed večera a do sklepa. Na rovinu říkám, že tuhle formaci jsem až doposud vůbec neznal, ani jsem nevěděl, že existuje. Koncert mě ovšem při vší úctě nepřesvědčil. Je fakt, že This Ruin příliš nepomáhal ani zvuk, protože minimálně kopák byl přehulený až běda, ale i tak – nějak mi to přišlo, že je to chvíli hardcore black metal, chvíli deathcore, chvíli zas něco jiného, jako celek mi to moc smysl nedávalo, a i když se zpěvák snažil předávat nějakou energii, mě osobně to neoslovilo ani trochu. Přečkal jsem dva songy a radši jsem se šel vychcat a dát si další pivo…

This Ruin

H.: …a hlavně vystát kvalitního fleka na Thaw. Jak už jsem naznačil výše, tyhle ďábly už jsem jednou živě viděl, dokonce za podobných okolností – rovněž v kostele a navrch na jejich domácí polské půdě. Jakkoliv se mi tehdy líbili, jejich set trochu ztrácel v porovnání s krajany Mord’A’Stigmata, kteří Thaw navzdory mému očekávání zadupali do země. Tentokrát ale experimentálně blackmetalová smečka nezaváhala ani trošku a předvedla set, po jehož konci bylo na místě sbírat čelist ze země. Neskutečně hutná atmosféra, zničující hlasitý sound, působivé střídání blackmetalové agrese s dronovým vazbením a noisovým hlučením. Nechybělo hraní smyčci na kytary ani krabičkové a pedálové orgie, jež vyvrcholily v působivém noisovém závěru. A především – Thaw zahalili celý prostor do neprostupné husté mlhy, že člověk neviděl ani obrys vedle stojícího člověka. Z kapely tím pádem mnohdy nebylo vidět vůbec nic, ale o to větší to mělo efekt. Nevidíte si na špičku nosu a jen kdesi o pár metrů dál skrze cáry mlhy matně probleskává rudé světlo. Peklo bylo na dosah ruky, z Poláků vyzařovala ohromně ohavná aura, vše bylo působivé na absolutní maximum. Vrchol večera – bez debat, bez konkurence.

Skvrn: Osobní favorit nejen pátečního večera, ale celé Žižkovské noci přijel zpoza severovýchodních hranic. Od polských Thaw a jejich netradičního pojetí black metalu jsem nečekal málo a vzhledem k tomu, že zvuk v horních prostorách bodoval, nebylo se čeho bát. Poláci se nasoukali do kapucí, chopili se nástrojů a ponořili se do všudypřítomné mlhy, jíž prostoupila snad jen červeň světel. Peklo pod božím dohledem mohlo začít. Thaw prodávali posluchačskou nekomfortnost své hudby na maximum a publikum čelilo hudební mlze, jež byla ještě neprostupnější než ta, co se okolo linula vzduchem. Zatímco The Corona Lantern vsadili na zvukovou čitelnost, Thaw šli po intenzitě a stejně jako v případě českého sludge šlo o parádní rozhodnutí. Blackmetalové polohy volně přecházely až v hypnotický noise, o kterém musel vědět snad celý Žižkov, ale zároveň stále nebylo obtížné hledat mezi jednotlivými nástrojovými linkami. Thaw se ukázali ve výborném světle (respektive tmě) a byli to právě oni, kdo mě po dlouhé době přesvědčil, že i sázka na vyšší hlasitost se může vyplatit. Skvěle!

Atreides: Žižkovská noc je festival, který si mě svým pojetím získal již před nějakou dobou, ačkoliv letos to bylo poprvé, co jsem si jej konečně mohl užít v plné palbě. Z pestré nabídky obsahující hudbu všech žánrů, divadlo, recitace, přednášky a spoustu dalších aktivit jsem v pátek nakonec skončil v Žižkostele – kde jsem k mé smůle kvůli práci prošvihl The Corona Lantern, Drom0100. Povedlo se mi dojít až na Thaw, které jsem chtěl vidět stůj co stůj. Ne, že by bylo na co koukat, protože polská experimentální skvadra zahalila Žižkostel mlhou spolehlivěji než Rákosníček, takže před očima jsem (díky osvětlení) rudo, co by se dalo krájet. Spolu s mlhou houstla i atmosféra a potvrdilo se mi to, co jsem si již delší dobu myslel – že energické vály z druhé řadovky budou živě naprosto zabijácké.

Atreides: Agresivní blackmetalové sypanice zdobené hutný, zemitým zvukem nakládaly, jak zákon káže, a když to kapela proložila dronovým zábleskem či trochou poctivé hlukařiny, nemělo to chybu. Velké finále pak obnášelo oblažování kytar smyčcem i tanec po bezpočtu efektů, stejně jako vřelé objímání reprobeden za účelem vyluzování bestiálních vazeb. Noisová gradace set zakončila ve velkém stylu, a pokud se posluchačstvo nezmítalo ve fyzických křečích, minimálně mozek sebou škubal ještě nějakou chvíli. Jsem rád, že první setkání s Polskou úderkou vyšlo až takhle dobře.

Thaw

H.: Navzdory vší uhrančivosti Thaw bylo na místě vystřízlivět co nejrychleji, protože ve sklepě už se chystala další vysoce zajímavá záležitost – tříkytarová post-blacková hydra ██████. Možná jste si všimli, že až doposud jsem vlastně žádnou skupinu na dolním pódiu vyloženě nepochválil. Byla to totiž právě až plzeňská pětice, komu stísněný prostor opravdu sednul. ██████ předváděli příkladné nasazení a oddanost své věci. I když na vrcholy celého večera, které se přece jen odehrály o patro výše, kapela nedosáhla, bylo to skvělé, bavilo mě to a nemám pochyb o tom, že ██████ přecpanému sklepu předvedli nejlepší set dolního pódia.

Atreides: Skoro stejně jako na Thaw jsem se těšil i na domácí obdélníky ██████. Plzeňští si dávali nějakou dobu pauzu a v Praze se zjevili minimálně po roční přestávce, přičemž nemám páru, kdy se opět ukáží na pódiu, takže jsem byl vážně rád za to, že jsem je mohl vidět v rámci Žižkovské noci. A sklepení Žižkostela rozštípali naprosto suverénně. Trojici kytar poháněné bicí palbou jako vždy dominoval hyperaktivní rachitik Dodáč s mikrofonem a noisovými krabičkami, který to kolikrát odeřval jen tak bez aparatury pěkně do lidí, a to i navzdory skutečnosti, že k nim byl většinu času otočený zády.

Atreides: Vzhledem k tomu, že „Nicky“ na pódiu strávili dobře 40 minut, přehráli většinu diskografie, přičemž setu naprosto jasně vévodil čtvrt hodinový opus „V“ (těch posledních pět minut gradace bylo mocně hypnotických!), ale nasazení kapely mě strhlo takovým způsobem, že jsem byl v rauši od začátku do konce. Ačkoliv na koncerty ze Chapeau Rouge mám jen ty nejlepší vzpomínky, vystoupení na Žižkovské je dokázalo překonat minimálně o jednu celou délku, a to i navzdory tomu, že většina lidí kolem na mě působila dojem, že se v první brázdě nachází vlastně tak trochu omylem (nebo jsem jen prostě zvyklý, že se na takhle energickou hudbu vykonává odpovídající hrozba). Tak či onak, bylo to naprosto kulervoucí a já ██████ nemám co vytknout.

Skvrn: Po vystoupení Thaw měly přijít sešupy dolů. Obrazný kvalitativní pád měl přijít až po plzeňských ██████, nicméně z faktické stránky se šlo natrvalo dolů už hned. Horní pódium totiž (pravděpodobně) umlčela desátá ze zákona a pokračovalo se už jen ve sklepě. Jak padlo v náznacích dvě věty zpátky, od plzeňského obdélníčku se čekalo udržení kvalit nastavených předcházejícími tělesy. Mírným strašákem byl zvuk, jenž se ze sklepa pokaždé linul o jakostní třídu níž než z pódia v přízemí. Přesto jsem zůstával optimistou a napakoval se dopředu, abych viděl bestii za mikrofonem přímo do čudlíkové kuchyně. Začalo se hrát a já měl radost, že po obroční pauze slyším ██████ opět živě v plné polní. Zazněla parádní „III“ i splitková „V“, zpěvák energicky, ale zároveň soustředěně běsnil, jen zvuk mohl být lepší. Stále však osciloval v přijatelných mezích, a byť předloni v Chapeau Rouge bylo (na rozdíl od kolegova pohledu) celkově líp, konstatuji velkou spokojenost.

H.: Hraní v Žižkostele se pomalu začíná chýlit ke konci a nastupuje předposlední skupina dne – další plzeňská záležitost Self-Hatred. Ti svoje hraní zaštítili dle mého názoru tak nešťastným názvem, že větší klišé už snad ani vybrat nešlo. Podobně neobjevná je vlastně i jejich muzika, protože Self-Hatred nevymýšlejí nic nového ani omylem, ale zase se musí nechat, že i tak je ten jejich doom metal docela příjemný – alespoň tedy na tomhle koncertě tomu tak bylo, jelikož jsem skupinu viděl prvně a studiovou tvorbu neznám (což je pochopitelné, když zatím žádná vlastně není, debut je aktuálně v přípravě). Nicméně, vystoupení ubíhalo v příjemném duchu, a ač to nebyla vyložená hypnóza, nějakou atmosféru to mělo a relativně mě to bavilo. Jediné, co podle mě vystoupení mocně kazilo, byl fotograf Sachtikus, jehož si Self-Hatred pozvali, aby jim koncert nafotil. To je hezké, nic proti tomu, ale fakt nemusel lozit po pódiu, aby se mu kytarista musel vyhýbat, a fakt nemusel během celého vystoupení zběsile žhavit blesk. No, asi to budou mít nafocené hezky, ale mě přímo na tom koncertu to dost prudilo…

Skvrn: Zatímco Kronstadt mě domácím poslechem odradili, se Self-Hatred se to má úplně naopak. Možná jsem doma nenašel skrytou genialitu, ale příslib slušného vystoupení nepochybně ano. Nemýlil jsem se. Doom metal (jinak klišovitě sebenenáviděných) hudebníků se příjemně poslouchal a dokonce i zvuk podal pomocnou ruku, dole ve sklepení vůbec prvně. Přednes se stal sice tišším, avšak o to čitelnějším. A zatímco u Thaw bych mlel cosi o bázni z hluku, v případě Self-Hatred byla zvuková čistota občerstvující. Nehrálo se na komplikovanou notu, na novátořinu, ani na energické výtrysky, což mi po předešlých nakládačkách naprosto vyhovovalo. Snad si jen zpětně říkám, proč jsem si ze Self-Hatred neudělal závěrečné zklidnění a zatěžoval svou maličkost ještě vystoupením Infernal Blaze.

H.: Když pominu lehce zpožděný začátek Kronstadt, který se v dalším průběhu nijak neprojevil, celý večer program šlapal dle stanoveného rozpisu, časy se dodržovaly a skupiny začínaly tehdy, když měly. To přestalo platit až na posledních Infernal Blaze, kteří zvučili nějak dlouho a pak jim ještě dlouho trvalo si napatlat painty, takže nakonec začali hrát až v době, kdy měli pomalu končit. No, sice jsem si na jejich vystoupení počkal, ale upřímně jsem jej nedodíval. Nebylo to špatné, pomalejší momenty byly v pohodě, ale v sypačkách mě to moc nebralo a celkově vzato to nebylo tak dobré, aby nás to tam s kolegou udrželo až do konce.

Skvrn: Infernal Blaze byli bohužel podprůměrní a myšlenku, proč jsem to nezapíchnul po Self-Hatred, z hlavy doteď ne a ne dostat. Nějaký ten pravověrný black jednou za čas proč ne, jenže zrovna ve formě, kterou předvedli právě Infernal Blaze? Po hudební stránce nevyčnívající, i když poslouchatelné, po stránce zvuku nemastné neslané. Po bezpočtu lepších vystoupení jsem hledal motivaci setrvat. Hledal jsem, nenacházel, až pohár trpělivosti přetekl. Šlo se.


Cowards – Rise to Infamy

Cowards - Rise to Infamy
Země: Francie
Žánr: post-hardcore / sludge metal
Datum vydání: 9.2.2015
Label: Throatruiner Records

Hrací doba: 40:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Na francouzském kvintetu Cowards a jeho druhé desce „Rise to Infamy“ mi hned od počátku přišlo nejzajímavější zjištění, že i oni potvrzují fakt, že francouzské kapely jsou schopny na svá alba propašovat takovou tu nepopsatelnou francouzskou chaotičnost a atmosféru ve stylu Blut aus Nord či Peste noir. A to i navzdory faktu, že nespadají svou žánrovou příslušností ani k jedné ze zmíněných skupin. Jen jsem si po chvíli poslechu uvědomil, že ačkoli patří Cowards k moderněji laděným partám, jež kombinují chaotický hardcore se zatěžkaným sludge metalem, což je mimochodem velmi zajímavá fúze, která je v podání Cowards velmi nátlaková, že by se mnohé zaoceánské party mohly lecčemu přiučit, tak ten nádech výše zmíněných tam nelze úplně ignorovat.

„Rise to Infamy“ je totiž albem tak znepokojujícím, jako je jeho samotný obal, u něhož lze jen hádat, zda se zobrazené ruce snaží onu slečnu uškrtit nebo něco jiného. Druhé album, které navazuje na tři roky starý debut „Shooting Blanks and Pills“, je i navzdory obecnému mládí kapely, jež si kroutí teprve čtvrtý rok své existence, až po uši nacpané obrovskou dávkou agresivity. Není to však taková ta mlátička, která na první poslech zkouší posluchače utlouct zběsilými tempy, ale agrese, která bilancuje na hranici s šíleností. A je jedno, jestli se zaměříte při poslechu na neklidné kytary, které skáčou z motivu na motiv, nebo na zběsilý ryk zpěváka Juliena. Všechno je tou šíleností prolezlé skrz naskrz.

Cowards si vzali za vzor divoké kytary po vzoru The Dillinger Espace Plan a protkali je četnými zatěžkanými motivy, které jsou snad ještě víc zneklidňující než neurvalé pasáže, zvlášť když se zapojí Julien, jenž nemá místy daleko k dřevnímu blackovému projevu a zní, jako by se měl každou chvíli nervově sesypat. Aby to ale nebylo jen růžové, tak musím říct, že jakkoli je doposud vše v pořádku, tak problém přichází ve chvíli, kdy takto Cowards rozebírají posluchače na prvočinitele na ploše celé hrací doby své druhotiny.

Možná je to tím, že tuhle hudbu běžně neposlouchám a prostě nemám tu odolnost, kterou za normálních okolností fanoušek získává, ale na mě je nahrávka jako celek velmi obtížně stravitelná. A to jsem se opravdu snažil dát jít čas a výsledné hodnocení nijak neuspěchat, ovšem jakkoli je mi ta hudba a nadání Cowards sympatické, tak je tam toho chaosu na úkor nějakého řádu, jenž by mě nahrávkou provedl, až příliš velké množství. Při prvních písních to tak ještě nepřijde, protože úvodní „Shame Along Shame“ je více sludge než zběsile chaotický mix výše uvedeného, ale třeba „Birth of the Sadistic Son“ či „Low Esteem“ je na mé slechy až příliš velké peklo, které prostě nechápu.

Oněch 40 minut, během kterých Cowards zhudebnili moderní šílenost v té nejryzejší podobě, utečou bez většího zaváhání a je dost dobře možné, že fanoušek této hudby bude z Cowards hodně na větvi, ale já to vidím tak, že všeho občas moc škodí a „Rise to Infamy“ je ukázkou toho, jak to může dopadnout. Jako ubíjející a monotónní placka, na níž je nakonec ta neutichající zloba stejně velkým plusem jako záporem.