Archiv štítku: post-hardcore

Mind Mold – Mind Mold

Mind Mold - Mind Mold

Země: USA
Žánr: black / sludge / post-hardcore
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Whimpering Plague
02. Antipath
03. Opyl
04. Visceral Inhumation
05. Nyx

Hrací doba: 20:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nové a nadějné kapely zkusím vždycky rád a to je i důvod, proč jsem svou pozornost upřel na těleso s názvem Mind Mold. Tohle trio z kanadské Alberty ovšem nepatří k úplným zelenáčům, poněvadž v sestavě nalezneme jednoho současného a jednoho bývalého člena grindové kapely Wake. V rámci Mind Mold se ovšem pustili do docela jiného žánru…

Muzika Mind Mold totiž byla do světa vypuštěna s nálepkou avantgardního black / doom metalu, k němuž se občas přidává i adjektivum disonantní. Při srovnávání se zaběhnutými formacemi padají jména jako Gorguts, Deathspell Omega (obě zazněla v recenzi jednoho velkého média), Neurosis, Red Harvest, Blut aus Nord, Godflesh, Swans (tyto ze strany labelu) a další. O významu těchto skupin snad není třeba hovořit, stejně jako o očekávání při takovém srovnávání.

Realita je ale dle mého sluchu trošku jinde. Black metal oukej, ten beru, protože jeho vlivy na eponymním ípku ke slyšení zcela jistě jsou. Disonantní dejme tomu také, jelikož nějaké „zachaosené“ riffy není problém najít. Nicméně mi přijde poněkud neuvážené tvrdit, že jakmile si někdo s kytarou trochu „zachaosí“, okamžitě to zní jako Deathspell Omega. Trochu problém mám s označením doom metal, jehož prvky na „Mind Mold“ moc neslyším. Bohužel mi přijde, že jakmile se nějaká hudba odehrává v pomalejším tempu, okamžitě se tomu dává nálepka doom metalu, přestože je to stejně unáhlené jako přirovnávání veškeré disonance k Deathspell Omega.

Každopádně, aktuálně nám z toho vychází, že Mind Mold hrají cosi jako black metal a že nejsou žádní rychlíci, jejichž hudba by kupředu upalovala jak zběsilá. To vesměs sedí, ale o čistokrevný black metal se nejedná. Nebál bych se k tomu přidat další žánry jako sludge či dokonce post-hardcore. S takovýmhle portfoliem už se pomalu dostáváme do míst, v nichž si v dnešní době hoví velké množství různých kapel. Proti tomu v zásadě nic, ale jedna důležitá otázka by nás pálit měla – jsou Mind Mold natolik dobří, aby z tohoto davu dokázali vystoupit?

Eponymní minialbum své kvality bezesporu má, je zahrané na nemalé úrovni a při jeho poslechu nemáte pocit, jako kdyby vám někdo znásilňoval ucho umělým dildem potřeným tou nejpálivější chilli omáčkou. Tedy jinak řečeno: „Mind Mold“ se poslouchá úplně v pohodě. Trochu větší zádrhel nastane v momentě, kdy posluchač začne vyžadovat nějakou přidanou hodnotu, cosi navíc než jen „poslouchá se to v pohodě“. Zde už toho totiž Kanaďané nedokážou příliš nabídnout. Za technickou úroveň a za suverénní přehled, s nímž je to celé zahrané, se dokázali bez větších problémů vyškrábnout lehce nad průměrnou hranici. Ale poté jim už došel dech. Zasekli se v prvním základním táboře, odkud na vrcholek hory znamenající geniální desku nemají šanci ani dohlédnout.

„Mind Mold“ patří přesně k těm nahrávkám, jimž toho po formální stránce nemáte příliš co vytknout, přesto na vás působí poněkud nevýrazně. Muzika sice zní hutně, přesto nedokáže strhnout a získat si před posluchačem odpovídající respekt, jejž by daná žánrová kombinace v ideálním případě mít měla. Je to prostě takové… když to hraje, není důvodu to vypínat, ale zároveň nemáte žádný zásadní důvod si to vůbec pouštět.

Jak vidno, muzika Mind Mold mě nijak zvlášť nezaujala. Už nyní vím, že se tohle EP zařadí k těm nepříliš nápadným počinům letošního roku, na něž si za nějakou dobu už ani nevzpomenu. Do poslechu případné budoucí tvorby skupiny se na základě téhle zkušenosti zrovna nepohrnu.


Anthropoid – Sběrné surovosti

Anthropoid - Sběrné surovosti

Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / sludge
Datum vydání: 7.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 13:33

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Anthropoid

Projekt Anthropoid prý sice vznikl už v roce 2011, ale já osobně jsem o jeho existenci až donedávna neměl tušení. To se změnilo až s příchodem nového, celkově třetího EP „Sběrné surovosti“, které je údajně „první vážně míněné“ a zároveň poslední.

Mohlo by se na první pohled zdát, že ono prohlášení, že jde o první vážně míněnou nahrávku, je jen nějakým specifickým smyslem pro humor, ale poté, co jsem si poslechl oba předcházející počiny „Enneagram“ (2011) a „Urbi et orbi“ (2012), s tím musím bezezbytku souhlasit. První dvě ípka jsou totiž regulérně příšerná, amatérismus z nich táhne na sto honů a… nebudeme chodit kolem horké kaše, prostě se to nedá poslouchat ani za zlaté prase a je to tak špatné, že to pomalu nelze omluvit ani statusem začínajícího muzikanta.

Nejnovější „Sběrné surovosti“ jsou oproti svým dvěma předchůdcům výrazně lepší, o celou třídu výš. Ten pokrok tam je obrovský a nepřeslechnutelný. Nicméně se i tak nabízí trochu jedovatý dodatek, že „Sběrné surovosti“ jsou suverénně tím nejlepším v rámci tvorby Anthropoid, ale z obecného hlediska se stále nejedná o žádný velký zázrak.

I přesto však lze bez obav říct, že některé pasáže „Sběrných surovostí“ již lze označit za dejme tomu zajímavé. V jistých chvílích se totiž daří tvořit hutnou náladu a nějaký nátlak, což je něco, co člověk vzhledem k žánrovému zařazení Anthropoid tak nějak očekává. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní „V noře“, která je zároveň jednoznačným vrcholem celé nahrávky. Některé momenty skladby jsou povedené a zejména dobře vygradovaný závěr ukazuje, že nulový potenciál tu není. A z tohoto úhlu pohledu snad jde i říct, že je trochu škoda, že činnost Anthropoid končí hned po vydání prvního a jediného poslouchatelného počinu.

V následujících dvou písních se ovšem začínají projevovat i některé neduhy. Zejména ve druhém „Říjnu“ to dost hapruje. Natlakované pasáže s řevem, zejména ta v prostředku, jsou víceméně v pohodě, ale song brutálně potápějí pokusy o zpěv, které jsou špatné. Sice stále o poznání lepší než vokální pokusy na „Enneagram“ a „Urbi et orbi“, ale jinak pořád špatné. Dokud se vokál ještě nese spíše na vlně mluveného slova jako „V noře“, je to dejme tomu zajímavé a nevidím v tom problém, ale ten pseudo-zpěv je bohužel dost nepovedený. Poslední přítomná písnička „Upřímnou soustrast“ je tak na půl cesty mezi oběma předchozími – rozhodně je poslouchatelnější než „Říjen“, ale scházejí v ní výraznější momenty, jaké se nacházejí „V noře“.

Anthropoid

Vzato kolem a kolem jsou „Sběrné surovosti“ spíš divnou nahrávkou, jež ukazuje tendence vzestupné kvality oproti dřívější tvorbě (což je pozitivní) a ukazuje, že nějaký potenciál by tu být mohl (což je pozitivní), ale obsahuje i dost nedotažeností (což není pozitivní). EP by mohlo fungovat jako nějaký odrazový můstek, na němž by se do budoucna dalo stavět, ale vzhledem k tomu, že s jeho vydáním Anthropoid končí, je to vlastně úplně jedno.


Žižkovská noc 2016 (pátek)

Žižkovská noc 2016

Datum: 18.3.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: ██████, Drom, Infernal Blaze, Kronstadt, Nulajednanulanula, Self-Hatred, Thaw, The Corona Lantern, This Ruin

Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (ƒplakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce nasrali na jedno jediné místo. Žižkostel prostě nabízel příliš lákavý program – a pohled na to, jak tento program nakonec skutečně vypadal, vám nabízíme níže prostřednictvím tří příspěvků od H., Skvrna a Atreida.

Sobotní radovánky již byly trochu pestřejší, ačkoliv se jich účastnili jen Skvrn a Atreides. Tyto se budou nacházet ve druhé části reportu, jež vyjde v dohledné době. Úvodní čtvrteční den festivalu jsme vynechali úplně, jelikož jsme běhali po Perturbátorech a Baronkách.


H.: Začátek pátečního programu Žižkovské noci v Žižkostele, který byl pořadatelsky pod taktovkou Heartnoize Promotion, se nesl v trochu punkovém duchu. Jen chvilku před akcí bylo zahájení posunuto o půl hodiny – v pohodě, dejme tomu. Když jsem ale přes zacpanou Prahu (pátek odpoledne – co čekat) dorazil přesně v půl šesté na místo určení, moc to nevypadalo, že by tu do pěti minut měl začít nějaký koncert. Prostor zel prázdnotou, návštěvníci takřka žádní. První kapela sice nastoupená, ale zvukovka z nějakých asi technických důvodů ještě ani nezačala.

H.: Moravští Kronstadt však posléze zvučení vzali docela hopem a příliš se s tím nepárali, takže začali hrát jen s lehounkým zpožděním a prázdnému sklepu („je vás tu jedna, dva, tři, čtyři, pět – včetně dvou zvukařů“) předvedli jen tři tracky, z nichž mi v hlavě utkvěl pouze ten poslední, desetiminutové „Monumenty hladu“. Jinak kapela ten svůj hardcore / black jela spíš v rytmu veřejné zkoušky, ačkoliv ani to nijak nezabránilo v nepřehlédnutelné angažované propagandě (nesměla chybět plachta Good Night White Pride, tričko Refugees Welcome a projekce plná nějakého uprchlického cosi – přes sloupy a aparaturu ale z projekce nebylo vidět ani hovno, to už bylo lepší to sledovat v malém na kapelním notebooku). Výkon dejme tomu oukej, žádný zázrak… nebylo to vyloženě odfláknuté, jakkoliv by to vzhledem k okolnostem snad i šlo pochopit, ale že bych měl okamžitě chuť se jít na Kronstadt podívat znova, to fakt ne. Tím spíš, že ani hudebně mi to nepřišlo nějak strhující. Jinými slovy řečeno – kdo tam nebyl, o nic nepřišel.

H.: Žižkostel byl rozdělený na dvě scény, které byly odděleny vražedně strmými dřevěnými schody. Většina skupin, šest z celkových devíti a výše propírané Kronstadt nevyjímaje, si to své odehrála ve sklepě. Nahoře v „kostele“ se tím pádem předvedly jen tři formace, což je trochu škoda, protože horní scéna byla hodně sympatická, byla zde parádní akustika, skvělé minimalistické nasvícení, po všech stránkách paráda. A také to všem třem kapelám, jež měly to štěstí, že je pořadatelé umístili právě sem, ohromně sedlo a ve všech třech případech šlo o excelentní sety.

H.: A první z těch tří excelentních vystoupení nahoře předvedl asi můj osobní největší tahák celého večera – největší proto, že zbytek toho, co mě zajímalo, už jsem přece jenom někde viděl­… a že tentokrát to bylo v kostele? Pche, s tím na mě nechoďte, Thaw už jsem v kostele viděl. Ale o tom až za chvíli, nyní je čas na povídání o vystoupení The Corona Lantern.

H.: Jeden z největších objevů loňského roku svůj hutný sludge / doom drhnul i živě velice přesvědčivě, mělo to výtečnou atmosféru, kapele hodně pomáhal povedený zvuk, který byl dostatečně hutný a dostatečně nahlas, aby to mělo koule, ale ne tak moc, aby to už bylo nepříjemné. Strohé nepódium (rozuměj hraní na zemi hned u lidí) a jemné, povětšinou modré podsvícení (skutečně podsvícení, nikoliv nasvícení) navíc plně ladilo s minimalistickou grafickou prezentací. Snad bych si jen odpustil černé počmárání obličejů, to mi přišlo už trochu navíc… ta podoba, kdy byla celá skupina s výjimkou zpěvačky Dahlien sladěna do elegantních černých košil, podle mě byla plně dostatečná. Ale je pravda, že to už je jenom detail. Mělo to sílu a fakt bez keců – odcházel jsem nadšený.

Skvrn: Že bych pojal přípravy na Žižkovskou noc dvakrát zodpovědně, to se říct nedá. Tušil jsem co, tušil jsem kde a dokonce i proč. Muzika, kostel a ještě jednou muzika. Se slovíčkem „kdo“ to však bylo trochu horší, a šlo se tak víceméně za několika jistotami a případnými překvapeními (která se nakonec beztak nezjevila). Ovšem i těch nemálo minut věnovaným přípravám mi stačilo ke zjištění, že minout Kronstadt nebude žádná tragédie. Ani ne tak kvůli politikaření, ale kvůli samotné hudbě, která mě při domácím poslechu krutě nebavila. Vyústilo to v jediné – do Žižkostela jsem se vydal až o hodinu později na The Corona Lantern.

Skvrn: V momentě, kdy se ozvaly první tóny a The Corona Lantern spustili svůj zemitý sludge, nepochyboval jsem, že laťka bude pro zbytek večera nastavena proklatě vysoko. Pražané si počínali neskutečně sebevědomě, až by se nechtělo věřit, že od jejich prvního koncertu uběhl sotva půlrok. Skladby výborné, výkon přesvědčivý a zvuk v hlavním sále? Jedna báseň. Ačkoliv jsem hudbu The Corona Lantern před koncertem neznal, vůbec to nevadilo a hádám, že jsem díky neskutečně povedenému zvuku dostal takřka to samé jako na desce. A samozřejmě sílu prostředí k tomu. Hutnou atmosféru, bezvadná světla, decentní vystupování kapely i bezprostřední kontakt. Absolutně nemám co vytknout, a ač šlo v mém případě o první viděné vystoupení dne, výkon kapely byl hodný headlinera.

The Corona Lantern

H.: Následoval přesun do sklepa na Nulajednanulanula nebo také 0100, chcete-li. Tuhle partu jsem až doposud znal pouze po jméně a jejich (prozatím jen demáčová) tvorba mi unikala. Nicméně jsem na adresu kapely slyšel kladné ohlasy, takže jsem byl zvědavý, jaké to bude. A bylo to takové, že to nebylo vůbec pro mě. Chvíli trochu emácký post-hardcore, chvíli trochu poštovní black, dohromady mě to nebavilo ani za mák a netrvalo mi moc dlouho, abych se z nudy začal dloubat v nose (skoro doslova). Nasazení tomu nechybělo, to skupině neupírám, ale ani to nestačilo k tomu, abych neutekl ještě před koncem.

Skvrn: Další minuty patřily Nulajednanulanula, obdivovatelům krás binární soustavy či snad kódu Komerční banky. Sklep zvukově nepřál jako kostelní vršek, nicméně hlavní kámen úraz tu nebyl. „Číselníci“ vystavěli svůj set na ostrých afektech, přechodech mezi hardcorovými nakládačkami a post-rockovým drnkáním. Žel obě složky kapela nedokázala skloubit a já viděl jen ostré bliky noc-den bez ladu a skladu a bohužel i zajímavých nápadů. Pod tímto dojmem a vidinou nemalého počtu vystoupení přede mnou tak záhy nadešel čas na předčasné uklizení se pryč.

H.: Hurá po schodech nahoru na další „poštu“, tentokrát už ale na – z mého subjektivního pohledu – mnohem příjemnější. Drom mi z alb k srdci zas tak nepřirostli, ale živě mě tahle skupina hodně baví a ani vystoupení na Žižkovské noci nebylo výjimkou. Liberečtí si pro (nyní už) narvaný prostor připravili nové písničky, jež se objeví na chystané desce, a nutno říct, že to znělo suprově. Líbil se mi nápad, že kytarista Cigina občas odložil svůj hlavní nástroj a začal třískat do přistaveného bubnu, což mělo parádní účinek. Jen trošičku škoda, že se to vždycky neslo jen ve zdvojení toho, co už hrál bubeník, mě by klidně nevadilo to v nějakých pasážích udělat trochu divočejší a mít dvě rytmické linky. Ale to už zase uhýbám od samotného koncertu, který byl jinak parádní, a jak je u Drom zvykem, ten jejich post-metal byl opět procítěný až do morku kostí a dokázal strhnout. Výborné, líbilo se mi.

Skvrn: Na energický post-black v podání Drom jsem se chystal už vloni v josefovské pevnosti. Bohužel, tehdy mi jejich představení uniklo a možnost nápravy se objevila až nyní, v horních prostorách Žižkostela. S radostí jsem ji využil a těsně po půl osmé jsem byl jako zbytek již velmi početného publika připraven. Blacky s hardcorovými kořeny naživo zpravidla drtí a Drom nebyli výjimkou. V hlavní roli intenzita a údajně i nové skladby, k nimž se s jistotou vrátím po živé zkušenosti i mrtvě, studiově. Příležitostí vidět Drom znovu nepohrdnu, bylo to fajn.

Skvrn: Ve sklepení hrající This Ruin nepředvedli žádné zázraky a v hlavě mi po jejich vystoupení uvízly pouhé útržky. Obraz číslo jedna pamatuje na energického bubeníka, dvojka na prasklou kytarovou strunu. Nicméně čert vem banality, jež mohou potkat každého, hlavně hudba tónovaná do hardcoru nezaujala. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. A nohama nakonec taky brzy ven – chystat se na Thaw.

H.: Následující This Ruin měli původně hrát jako první a nahoře, ale posunutím programu spadli doprostřed večera a do sklepa. Na rovinu říkám, že tuhle formaci jsem až doposud vůbec neznal, ani jsem nevěděl, že existuje. Koncert mě ovšem při vší úctě nepřesvědčil. Je fakt, že This Ruin příliš nepomáhal ani zvuk, protože minimálně kopák byl přehulený až běda, ale i tak – nějak mi to přišlo, že je to chvíli hardcore black metal, chvíli deathcore, chvíli zas něco jiného, jako celek mi to moc smysl nedávalo, a i když se zpěvák snažil předávat nějakou energii, mě osobně to neoslovilo ani trochu. Přečkal jsem dva songy a radši jsem se šel vychcat a dát si další pivo…

This Ruin

H.: …a hlavně vystát kvalitního fleka na Thaw. Jak už jsem naznačil výše, tyhle ďábly už jsem jednou živě viděl, dokonce za podobných okolností – rovněž v kostele a navrch na jejich domácí polské půdě. Jakkoliv se mi tehdy líbili, jejich set trochu ztrácel v porovnání s krajany Mord’A’Stigmata, kteří Thaw navzdory mému očekávání zadupali do země. Tentokrát ale experimentálně blackmetalová smečka nezaváhala ani trošku a předvedla set, po jehož konci bylo na místě sbírat čelist ze země. Neskutečně hutná atmosféra, zničující hlasitý sound, působivé střídání blackmetalové agrese s dronovým vazbením a noisovým hlučením. Nechybělo hraní smyčci na kytary ani krabičkové a pedálové orgie, jež vyvrcholily v působivém noisovém závěru. A především – Thaw zahalili celý prostor do neprostupné husté mlhy, že člověk neviděl ani obrys vedle stojícího člověka. Z kapely tím pádem mnohdy nebylo vidět vůbec nic, ale o to větší to mělo efekt. Nevidíte si na špičku nosu a jen kdesi o pár metrů dál skrze cáry mlhy matně probleskává rudé světlo. Peklo bylo na dosah ruky, z Poláků vyzařovala ohromně ohavná aura, vše bylo působivé na absolutní maximum. Vrchol večera – bez debat, bez konkurence.

Skvrn: Osobní favorit nejen pátečního večera, ale celé Žižkovské noci přijel zpoza severovýchodních hranic. Od polských Thaw a jejich netradičního pojetí black metalu jsem nečekal málo a vzhledem k tomu, že zvuk v horních prostorách bodoval, nebylo se čeho bát. Poláci se nasoukali do kapucí, chopili se nástrojů a ponořili se do všudypřítomné mlhy, jíž prostoupila snad jen červeň světel. Peklo pod božím dohledem mohlo začít. Thaw prodávali posluchačskou nekomfortnost své hudby na maximum a publikum čelilo hudební mlze, jež byla ještě neprostupnější než ta, co se okolo linula vzduchem. Zatímco The Corona Lantern vsadili na zvukovou čitelnost, Thaw šli po intenzitě a stejně jako v případě českého sludge šlo o parádní rozhodnutí. Blackmetalové polohy volně přecházely až v hypnotický noise, o kterém musel vědět snad celý Žižkov, ale zároveň stále nebylo obtížné hledat mezi jednotlivými nástrojovými linkami. Thaw se ukázali ve výborném světle (respektive tmě) a byli to právě oni, kdo mě po dlouhé době přesvědčil, že i sázka na vyšší hlasitost se může vyplatit. Skvěle!

Atreides: Žižkovská noc je festival, který si mě svým pojetím získal již před nějakou dobou, ačkoliv letos to bylo poprvé, co jsem si jej konečně mohl užít v plné palbě. Z pestré nabídky obsahující hudbu všech žánrů, divadlo, recitace, přednášky a spoustu dalších aktivit jsem v pátek nakonec skončil v Žižkostele – kde jsem k mé smůle kvůli práci prošvihl The Corona Lantern, Drom0100. Povedlo se mi dojít až na Thaw, které jsem chtěl vidět stůj co stůj. Ne, že by bylo na co koukat, protože polská experimentální skvadra zahalila Žižkostel mlhou spolehlivěji než Rákosníček, takže před očima jsem (díky osvětlení) rudo, co by se dalo krájet. Spolu s mlhou houstla i atmosféra a potvrdilo se mi to, co jsem si již delší dobu myslel – že energické vály z druhé řadovky budou živě naprosto zabijácké.

Atreides: Agresivní blackmetalové sypanice zdobené hutný, zemitým zvukem nakládaly, jak zákon káže, a když to kapela proložila dronovým zábleskem či trochou poctivé hlukařiny, nemělo to chybu. Velké finále pak obnášelo oblažování kytar smyčcem i tanec po bezpočtu efektů, stejně jako vřelé objímání reprobeden za účelem vyluzování bestiálních vazeb. Noisová gradace set zakončila ve velkém stylu, a pokud se posluchačstvo nezmítalo ve fyzických křečích, minimálně mozek sebou škubal ještě nějakou chvíli. Jsem rád, že první setkání s Polskou úderkou vyšlo až takhle dobře.

Thaw

H.: Navzdory vší uhrančivosti Thaw bylo na místě vystřízlivět co nejrychleji, protože ve sklepě už se chystala další vysoce zajímavá záležitost – tříkytarová post-blacková hydra ██████. Možná jste si všimli, že až doposud jsem vlastně žádnou skupinu na dolním pódiu vyloženě nepochválil. Byla to totiž právě až plzeňská pětice, komu stísněný prostor opravdu sednul. ██████ předváděli příkladné nasazení a oddanost své věci. I když na vrcholy celého večera, které se přece jen odehrály o patro výše, kapela nedosáhla, bylo to skvělé, bavilo mě to a nemám pochyb o tom, že ██████ přecpanému sklepu předvedli nejlepší set dolního pódia.

Atreides: Skoro stejně jako na Thaw jsem se těšil i na domácí obdélníky ██████. Plzeňští si dávali nějakou dobu pauzu a v Praze se zjevili minimálně po roční přestávce, přičemž nemám páru, kdy se opět ukáží na pódiu, takže jsem byl vážně rád za to, že jsem je mohl vidět v rámci Žižkovské noci. A sklepení Žižkostela rozštípali naprosto suverénně. Trojici kytar poháněné bicí palbou jako vždy dominoval hyperaktivní rachitik Dodáč s mikrofonem a noisovými krabičkami, který to kolikrát odeřval jen tak bez aparatury pěkně do lidí, a to i navzdory skutečnosti, že k nim byl většinu času otočený zády.

Atreides: Vzhledem k tomu, že „Nicky“ na pódiu strávili dobře 40 minut, přehráli většinu diskografie, přičemž setu naprosto jasně vévodil čtvrt hodinový opus „V“ (těch posledních pět minut gradace bylo mocně hypnotických!), ale nasazení kapely mě strhlo takovým způsobem, že jsem byl v rauši od začátku do konce. Ačkoliv na koncerty ze Chapeau Rouge mám jen ty nejlepší vzpomínky, vystoupení na Žižkovské je dokázalo překonat minimálně o jednu celou délku, a to i navzdory tomu, že většina lidí kolem na mě působila dojem, že se v první brázdě nachází vlastně tak trochu omylem (nebo jsem jen prostě zvyklý, že se na takhle energickou hudbu vykonává odpovídající hrozba). Tak či onak, bylo to naprosto kulervoucí a já ██████ nemám co vytknout.

Skvrn: Po vystoupení Thaw měly přijít sešupy dolů. Obrazný kvalitativní pád měl přijít až po plzeňských ██████, nicméně z faktické stránky se šlo natrvalo dolů už hned. Horní pódium totiž (pravděpodobně) umlčela desátá ze zákona a pokračovalo se už jen ve sklepě. Jak padlo v náznacích dvě věty zpátky, od plzeňského obdélníčku se čekalo udržení kvalit nastavených předcházejícími tělesy. Mírným strašákem byl zvuk, jenž se ze sklepa pokaždé linul o jakostní třídu níž než z pódia v přízemí. Přesto jsem zůstával optimistou a napakoval se dopředu, abych viděl bestii za mikrofonem přímo do čudlíkové kuchyně. Začalo se hrát a já měl radost, že po obroční pauze slyším ██████ opět živě v plné polní. Zazněla parádní „III“ i splitková „V“, zpěvák energicky, ale zároveň soustředěně běsnil, jen zvuk mohl být lepší. Stále však osciloval v přijatelných mezích, a byť předloni v Chapeau Rouge bylo (na rozdíl od kolegova pohledu) celkově líp, konstatuji velkou spokojenost.

H.: Hraní v Žižkostele se pomalu začíná chýlit ke konci a nastupuje předposlední skupina dne – další plzeňská záležitost Self-Hatred. Ti svoje hraní zaštítili dle mého názoru tak nešťastným názvem, že větší klišé už snad ani vybrat nešlo. Podobně neobjevná je vlastně i jejich muzika, protože Self-Hatred nevymýšlejí nic nového ani omylem, ale zase se musí nechat, že i tak je ten jejich doom metal docela příjemný – alespoň tedy na tomhle koncertě tomu tak bylo, jelikož jsem skupinu viděl prvně a studiovou tvorbu neznám (což je pochopitelné, když zatím žádná vlastně není, debut je aktuálně v přípravě). Nicméně, vystoupení ubíhalo v příjemném duchu, a ač to nebyla vyložená hypnóza, nějakou atmosféru to mělo a relativně mě to bavilo. Jediné, co podle mě vystoupení mocně kazilo, byl fotograf Sachtikus, jehož si Self-Hatred pozvali, aby jim koncert nafotil. To je hezké, nic proti tomu, ale fakt nemusel lozit po pódiu, aby se mu kytarista musel vyhýbat, a fakt nemusel během celého vystoupení zběsile žhavit blesk. No, asi to budou mít nafocené hezky, ale mě přímo na tom koncertu to dost prudilo…

Skvrn: Zatímco Kronstadt mě domácím poslechem odradili, se Self-Hatred se to má úplně naopak. Možná jsem doma nenašel skrytou genialitu, ale příslib slušného vystoupení nepochybně ano. Nemýlil jsem se. Doom metal (jinak klišovitě sebenenáviděných) hudebníků se příjemně poslouchal a dokonce i zvuk podal pomocnou ruku, dole ve sklepení vůbec prvně. Přednes se stal sice tišším, avšak o to čitelnějším. A zatímco u Thaw bych mlel cosi o bázni z hluku, v případě Self-Hatred byla zvuková čistota občerstvující. Nehrálo se na komplikovanou notu, na novátořinu, ani na energické výtrysky, což mi po předešlých nakládačkách naprosto vyhovovalo. Snad si jen zpětně říkám, proč jsem si ze Self-Hatred neudělal závěrečné zklidnění a zatěžoval svou maličkost ještě vystoupením Infernal Blaze.

H.: Když pominu lehce zpožděný začátek Kronstadt, který se v dalším průběhu nijak neprojevil, celý večer program šlapal dle stanoveného rozpisu, časy se dodržovaly a skupiny začínaly tehdy, když měly. To přestalo platit až na posledních Infernal Blaze, kteří zvučili nějak dlouho a pak jim ještě dlouho trvalo si napatlat painty, takže nakonec začali hrát až v době, kdy měli pomalu končit. No, sice jsem si na jejich vystoupení počkal, ale upřímně jsem jej nedodíval. Nebylo to špatné, pomalejší momenty byly v pohodě, ale v sypačkách mě to moc nebralo a celkově vzato to nebylo tak dobré, aby nás to tam s kolegou udrželo až do konce.

Skvrn: Infernal Blaze byli bohužel podprůměrní a myšlenku, proč jsem to nezapíchnul po Self-Hatred, z hlavy doteď ne a ne dostat. Nějaký ten pravověrný black jednou za čas proč ne, jenže zrovna ve formě, kterou předvedli právě Infernal Blaze? Po hudební stránce nevyčnívající, i když poslouchatelné, po stránce zvuku nemastné neslané. Po bezpočtu lepších vystoupení jsem hledal motivaci setrvat. Hledal jsem, nenacházel, až pohár trpělivosti přetekl. Šlo se.


Cowards – Rise to Infamy

Cowards - Rise to Infamy
Země: Francie
Žánr: post-hardcore / sludge metal
Datum vydání: 9.2.2015
Label: Throatruiner Records

Hrací doba: 40:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Na francouzském kvintetu Cowards a jeho druhé desce „Rise to Infamy“ mi hned od počátku přišlo nejzajímavější zjištění, že i oni potvrzují fakt, že francouzské kapely jsou schopny na svá alba propašovat takovou tu nepopsatelnou francouzskou chaotičnost a atmosféru ve stylu Blut aus Nord či Peste noir. A to i navzdory faktu, že nespadají svou žánrovou příslušností ani k jedné ze zmíněných skupin. Jen jsem si po chvíli poslechu uvědomil, že ačkoli patří Cowards k moderněji laděným partám, jež kombinují chaotický hardcore se zatěžkaným sludge metalem, což je mimochodem velmi zajímavá fúze, která je v podání Cowards velmi nátlaková, že by se mnohé zaoceánské party mohly lecčemu přiučit, tak ten nádech výše zmíněných tam nelze úplně ignorovat.

„Rise to Infamy“ je totiž albem tak znepokojujícím, jako je jeho samotný obal, u něhož lze jen hádat, zda se zobrazené ruce snaží onu slečnu uškrtit nebo něco jiného. Druhé album, které navazuje na tři roky starý debut „Shooting Blanks and Pills“, je i navzdory obecnému mládí kapely, jež si kroutí teprve čtvrtý rok své existence, až po uši nacpané obrovskou dávkou agresivity. Není to však taková ta mlátička, která na první poslech zkouší posluchače utlouct zběsilými tempy, ale agrese, která bilancuje na hranici s šíleností. A je jedno, jestli se zaměříte při poslechu na neklidné kytary, které skáčou z motivu na motiv, nebo na zběsilý ryk zpěváka Juliena. Všechno je tou šíleností prolezlé skrz naskrz.

Cowards si vzali za vzor divoké kytary po vzoru The Dillinger Espace Plan a protkali je četnými zatěžkanými motivy, které jsou snad ještě víc zneklidňující než neurvalé pasáže, zvlášť když se zapojí Julien, jenž nemá místy daleko k dřevnímu blackovému projevu a zní, jako by se měl každou chvíli nervově sesypat. Aby to ale nebylo jen růžové, tak musím říct, že jakkoli je doposud vše v pořádku, tak problém přichází ve chvíli, kdy takto Cowards rozebírají posluchače na prvočinitele na ploše celé hrací doby své druhotiny.

Možná je to tím, že tuhle hudbu běžně neposlouchám a prostě nemám tu odolnost, kterou za normálních okolností fanoušek získává, ale na mě je nahrávka jako celek velmi obtížně stravitelná. A to jsem se opravdu snažil dát jít čas a výsledné hodnocení nijak neuspěchat, ovšem jakkoli je mi ta hudba a nadání Cowards sympatické, tak je tam toho chaosu na úkor nějakého řádu, jenž by mě nahrávkou provedl, až příliš velké množství. Při prvních písních to tak ještě nepřijde, protože úvodní „Shame Along Shame“ je více sludge než zběsile chaotický mix výše uvedeného, ale třeba „Birth of the Sadistic Son“ či „Low Esteem“ je na mé slechy až příliš velké peklo, které prostě nechápu.

Oněch 40 minut, během kterých Cowards zhudebnili moderní šílenost v té nejryzejší podobě, utečou bez většího zaváhání a je dost dobře možné, že fanoušek této hudby bude z Cowards hodně na větvi, ale já to vidím tak, že všeho občas moc škodí a „Rise to Infamy“ je ukázkou toho, jak to může dopadnout. Jako ubíjející a monotónní placka, na níž je nakonec ta neutichající zloba stejně velkým plusem jako záporem.


Macerie – Macerie

Macerie - Macerie
Země: Itálie
Žánr: post-hardcore / black metal / sludge / crust
Datum vydání: 7.4.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories / Yamabushi Recordings

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

V posledních letech se docela rozmohly kapely, které do jednoho kotle v různém poměru házejí black metal, sludge, post-hardcore, případně i crust nebo doom metal a míchají z toho jednu kurevsky hutnou špinavou směsici kytarového humusu. Přesně do téhle sorty se v nedávné době zařadila také mladá italská parta Macerie, jež je naprosto ukázkovým produktem této vlny. Jenže jakkoliv se z téhle muziky stal pomalu trend, já jsem ochoten ji vzít za svou, je-li to pořádně hutný náhul s těžkou atmosférou a odkapává-li z reproduktorů hnus po litrech. V tomhle žánru mi to ke štěstí stačí… dokázali něco takového vyprodukovat i Macerie?

Tahle čtveřice z Florencie vznikla v loňském roce a poprvé se o slovo přihlásila letos na jaře, kdy vydala (digitálně a na kazetě) své první bezejmenné ípko, jemuž – když nic jiného – nechybí alespoň zajímavý přebal. Vlastní obsah už však bohužel taková pecka není…

Macerie mají veškerá pravidla žánru nastudovaná zodpovědně a tu svou smrtící směsici výše jmenovaných stylů míchají s vlastně poměrně jistou rukou – po formální stránce. Řev je tak hrubý a hluboký, že kdyby byl ještě o kousek hlubší, tak už by byl v pekle. Instrumentálně je to naprosto ukázkový chlív, jaký se v těchto žánrech nosí – rychlé momenty jsou zběsilé, místy mají až chaotický feeling a značně zapáchají crustovou neučesaností. Naopak pomalejší pasáže si berou sludgovou hutnost, v pozadí je doplňují typicky post-hardcorové táhlé melodie a nad tím vším se vznáší všudypřítomný odér black metalu.

Vše se tedy zdá být v naprostém pořádku, ale i přesto mě „Macerie“ z nějakého důvodu prostě nesebralo. Nedokážu říct, co přesně je tam špatně, protože po formální stránce je vše provedeno dobře, ale jednoduše v tom necítím takové ty koule, které podobná muzika mít musí. Zpočátku to tak nevypadá, protože úvodní „Agonia“ hned od prvních vteřin nasadí patřičně zatěžkanou atmosféru s pomalejší pasáží, v níž vyniká řádně nabuzená baskytara. Ale velmi brzy se celá nahrávka začne slévat v jednu neprostupnou masu, i přes krátkou hrací dobu (cca 16 a půl minuty rozdělených do čtyř songů) člověku v hlavě neutkví takřka žádné konkrétní momenty a sama atmosféra prostě není tak uhrančivá, aby to šlo utáhnout jen na ní.

Celkově vzato tedy Macerie nepředvádějí žádné zázraky. Jejich pojetí není špatné a má svou úroveň, o tom není sporu, ale něco tomu bohužel ještě chybí, aby si Italové mohli bez obav vyšlápnout na zavedenější spolky. Nicméně, stále se jedná o pilotní počin a i z tohoto pohledu (avšak nejen díky němu) je výsledek přinejmenším slušný. Na zadku z toho prozatím nesedím, avšak potenciál do budoucna tu myslím je.


Lambs – Betrayed from Birth

Lambs - Betrayed from Birth
Země: Itálie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Drown Within Records

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grindontheroad / Drown Within Records

Lambs není zrovna nejoriginálnější název. Ani nemusíme počítat singulární tvar slova, pod nímž se skrývá poměrně známé elektronické duo z Velké Británie, protože si vystačíme jen s plurálem – pod jménem Lambs najdeme kupříkladu rockovou skupinu z Anglie, pankáče z Německa nebo heavy metalovou formaci z Finska. A ke všem těmto jménům se před nedávnem přidali další Lambs, kteří pocházejí z Itálie. Naštěstí však lze říct, že oč méně si tahle čtyřčlenná parta dala práci s vymýšlením názvu, o to více se soustředila na samotný hudební výsledek, byť učiněná přehlídka originality to taktéž není.

Italští Lambs se pustili do vod hutného dunění post-hardcoru, ale aby to nebyla úplná nuda, je tenhle žánr v jejich podání ještě trochu líznutý závany z hájemství sludge a black metalu, přestože v obou případech se do jisté míry jedná jen o pocitovou záležitost. Tak či onak, výsledné vyznění muziky Lambs je myslím nasnadě: samozřejmě na vás čeká zatěžkaný parní válec s nařvanou rytmikou a potemnělou atmosférou – přesně tak, jak to máme rádi.

Předcházejícím odstavcem vlastně bylo řečeno takřka vše, jelikož Lambs na svém debutovém ípku „Betrayed from Birth“ skutečně nic moc jiného nepředvádějí. I přes takřka nulovou žánrovou invenci však jejich podání má sílu a je uvěřitelné. Počin nabízí pouhé tři fláky, jejichž souhrnná hrací doba činí něco málo přes 13 minut, a díky takhle malé ploše je už tak natlakované sdělení ještě koncentrovanější.

Nic moc originálního na „Betrayed from Birth“ sice nenajdete, ale vysoká kvalita a především zábavnost se Lambs upřít rozhodně nedá. Riffy jsou hutné a podladěné až do pekla, basa neřve o nic méně vokál a ten řve až běda, v pozadí nechybí táhlé melodie ani občasné kytarové zakvílení a tu a tam si Italové samozřejmě neodpustí ani nějaké to atmosférické „zvolnění“, v jehož rámci ale Lambs povolí jen riffovou hradbu, nikoliv však temnou náladu. Řečeno stručně, vše, co od post-hardcoru můžete očekávat, na „Betrayed from Birth“ najdete.

Navzdory tomu, že tvrzení, že debut Lambs vlastně obsahuje jen klasické žánrové výrazivo, nemusí na první pohled vypadat úplně nejlichotivěji, ve skutečnosti je „Betrayed from Birth“ opravdu povedený počin. Ačkoliv nejsem vyslovený hltač post-hardcoru, muzika těchto Italů mě upřímně zaujala, pročež ji mohu k poslechu jen doporučit. Navíc je sympatické, že i přes krátkou stopáž nahrávka vydrží na solidní počet poslechů – vlastně větší počet než u mnoha jiných dlouhohrajících desek. Je sice pravda, že čelist jsem po poslechu „Betrayed from Birth“ nemusel hledat až pod stolem, přesto si jméno Lambs zapamatuju a na případnou další činnost téhle smečky se rád podívám.


Nerv – Vergentis in Senium

Nerv - Vergentis in Senium
Země: Francie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 2.2.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cathars
02. Tortures
03. Catherine Deshayes
04. Savonarole
05. Captive
06. Martyr
07. Suffer

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Francouzská parta Nerv vznikla v roce 1999 a za dobu její existence lze říct, že nepatří zrovna mezi nejplodnější skupiny co se týče kadence zásobování svých fanoušků novou hudbou. Kapela, která vznikla na základech neznámých dřívějších působišť svých členů jako Kruger, Blockheads či Overmars, vydala v roce 2004 své debutové EP “Mech Naturaleza”, na němž představila pět skladeb, přičemž zanedlouho následovalo regulérní album s podivným názvem “H1.618 – Away from Any Human”. Od té doby aktivita Nerv utichla a po devíti letech se tak v podstatě vrací na scénu se svým druhým albem “Vergentis in Senium”.

Nerv se nijak netají svými inspiracemi a už v propagačních letácích upozorňují, aby zbystřili všichni fanoušci Converge, The Dillinger Escape Plan či Burst. Myslím si, že tohle je výčet všeříkající, takže je jasné, na jakou cílovou skupinu tato čtveřice z městečka Chambéry míří. Na “Vergentis in Senium” je tak od začátku do konce doslova přeplněno moderními mathcorovými riffy, neklidnými tempy a zmučeným rykem zpěváka Christophe Denheze, který není tak variabilní jako třeba Greg PuciatoThe Dillinger Escape Plan, protože v drtivé většině hrací doby se pohybuje v rovinách nasraného přednesu, ovšem vyloženě na škodu to není. To je samozřejmě dáno i instrumentálním podkladem jeho kolegů, kteří skládají spíše agresivnější verzi post-hardcoru, jíž nechybí energie a mnoho explozivních pasáží si neustále žádá vaši pozornost, ale upřímně řečeno, chvilka zklidnění by neuškodila, protože po nějaké době se té technické rubanice člověk přejí. Nerv si to nejspíš uvědomují, protože pro tyto chvíle je tady potemnělá “Suffer”, jež rezignovala na elektrické kytary a Nerv(ní) tempa a za zvuků našeptávaného vokálu a akustických kytar je rozhodně jednou z nejzajímavějších skladeb. A to i navzdory faktu, že se jedná spíš o takové delší outro a postrádá jakýkoli náznak technicky náročných momentů.

Těch si totiž užijete do sytosti v prvních šesti skladbách, jež jsou přesně takové, jaké si od post-hardcorové party představit, a proto si nemyslím, že je účelné rozebírat jednu po druhé. Můžu subjektivně říct, že za nejzdařilejší považuji hned úvodní “Cathars”, která se v refrénech lehce zklidní a přímočařejší kytary vytváří zdařilý melodický podklad k vyřvávanému refrénu. Nejlepší položkou je pak nejexperimentálnější “Savonarole”, která ustoupí od jednolité energické nálože, jež se vás v průběhu “Vergentis in Senium” snaží zatlouct do země, a přináší v prostřední části hrací doby opravdu luxusní jazzovou pasáž, jíž dominuje saxofon, jenž skladbu přivádí do úplného finiše. Není to sice nic vyloženě originálního, protože jazzové nástroje do těchto matematických pasáží sedí jako prdel na hrnec, ale přesto si radši poslechnu poněkolikáté tuhle jazz-metalovou fúzi než čistokrevný mathcorový nářez, jako je tomu v případě přímočarých “Tortures” a “Martyr”.

Bohužel nemůžu říct, že bych z “Vergentis in Senium” spadl vyloženě na zadek. Samozřejmě uznávám, že Nerv jsou technicky zdatní muzikanti a skladatelé, protože řada momentů je vážně skvělých, ale myslím si, že ještě nedorostli do stádia, kdy by dokázali jen na sekaných a kvílivých kytarách s disharmonickou rytmikou utáhnout celou desku, aniž by na ni nacpali nějaký moment překvapení. Ten totiž na “Vergentis in Senium” opravdu schází a skvělá “Savonarole” se závěrečnou “Suffer” to všechno zachránit nemůže, takže si Nerv nechám v šuplíku s dalším zástupem moderně post-hardcorových skupin, které sice umí, ale jejichž album si jen tak z hecu nepustím, protože až dostanu chuť na podobou hudbu, jen o několik tříd kvalitnější, tak stejně sáhnu po těch osvědčených The Dillinger Escape Plan. Není to sice k těmto francouzským harcovníkům zrovna fér, ale “Vergentis in Senium” je na žánrově poměry celkem obyčejný průměr, takže proč to nepřiznat.


Gars – Gdy agresja rodzi spokój

Gars - Gdy agresja rodzi spokój
Země: Polsko
Žánr: post-hardcore / sludge
Datum vydání: 26.5.2014
Label: Bajkonur Records

Tracklist:
01. Przed
02. Po
03. Wszystko
04. Nic
05. Zawsze
06. Nigdy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bajkonur Records

Alternativa v Polsku je posledních několik let čím dál výraznější a zejména post-metal/hardcore a atmosférický sludge zažívá v čele s Blindead, Obscure Sphinx a dalšími spolky zlaté žně. Není proto divu, že tamní scéna postupně vzkvétá a plodí přinejmenším kvalitní spolky. Dnes recenzovaní Gars se řadí přesně do tohoto proudu a nutno podotknout, že nejsou naprostými nováčky, nýbrž fungují už od roku 2008 a hlásí se již s třetím albem. A ačkoliv je novinka “Gdy agresja rodzi spokój” mým prvním setkáním s kapelou, vážně uvažuji, že se podívám i po starších počinech, protože jestli jsou tak dobré jako tahle deska, za poslech rozhodně stojí.

Nechci vás tu zbytečně krmit omáčkou okolo, takže jen stručně zmíním, že Gars je pětihlavá atmosférická saň z Trojměstí (konurbace měst Gdaňsk, Gdyně a Sopoty). Víc o pozadí tvorby v podstatě vědět nepotřebujete, to nejdůležitější je tady totiž hudba samotná. A když už jsem to nakousl na konci předchozího odstavce, nezbývá než přiznat, že splňuje prakticky všechno, co bych kdy mohl očekávat od tak atmosférické směsice, jakou všemožné post-metaly, post-hardcory, emocory a sludge bezesporu jsou. A jakkoliv se tyhle žánry můžou zdát poslední dobou hrozně trendy a šik, zrovna z Polska v posledních letech lezou skutečně kvalitní jména, a sic Gars nejsou natolik výrazní, zařadit je mezi ně musím.

Ačkoli se v zásadě drží všech pravidel postupně se usazujícího subžánru, solidní nápady, nosné riffy a melodie jim rozhodně nechybí, stejně jako atmosférické plochy a vůbec tah na bránu. Svoje přidává i velmi svojská produkce. Pokud promo metariály nelžou, celá deska byla nahrávána v jakési boudě na analogovou pásku, takže zvuk možná není prokreslený do nejmenších detailů, slyšet je ale vše potřebné a hlavně – mírně špinavý a hutný sound dělá z “Gdy agresja rodzi spokój” pěkně živelnou, a především silně upřímnou záležitost. Jako těsný vítěz vychází druhá skladba “Po”, která mi z pětice skladeb (nepočítám závěrečné ukecané outro) sedla nejvíc. Nesmím ale zapomenout ani na zbytek desky, který neobsahuje vyloženě slabý a třeba závěr hned úvodní “Przed” je úchvatnou záležitostí.

Ostatně, ono vmáčknout na slabou půlhodinu hudby nějakou vatu by byl vážně kumšt, takže i když je “Gdy agresja rodzi spokój” vážně krátký počin, který kolem vás proletí dřív, než stihnete cokoliv říct, Gars se díky tomu povedlo nahrát solidní album, ke kterému mám důvod se vracet. V písních občas zaslechnu náznaky domácích Lvmen v rytmické sekci (budiž jim země lehká), atmosférické riffy zase tu a tam zavoní švédskými Cult of Luna, nebo dalšími našinci Drom. Ač jde o můj dojem, inspiraci Gars určitě zazlívat nemohu, protože na to pořád nabízí dost své vlastní tváře i relativně dost nápadů. Nakonec je možná škoda, že pomyslných mantinelů žánru se občas drží jako klíště, mám za to, že tahle parta by ze sebe mohla vymáčknout přece jen o něco víc.

Stěžovat si ale nemůžu. Na “Gdy agresja rodzi spokój” už na vatu nezbylo místo, takže půlhodinová deska kolem vás prosviští do minulosti, ani nebudete vědět jak. Sic by zasloužila dobrých pět, deset minut na vrch, a věřím, že by Gars utáhli s přehledem i těch čtyřicet minut, novinka je parádním zářezem do diskografie a pokud jste fanoušci hutné atmosféry s drsným sociálním podtextem, dejte téhle fošně šanci. Je totiž přesně taková, jako její název. Po všem tom náseru, nabroušených kytarách, drtivé baskytaře a mírně nervnímu závěru se vám dostane příjemného klidu… který ovšem nevydrží příliš dlouho, protože nutkání pustit si “Gdy agresja rodzi spokój” ještě jednou, je prostě příliš silné.


Circle of Rage – Rage in D-Minor

Circle of Rage - Rage in D-Minor
Země: Velká Británie
Žánr: post-hardcore / punk
Datum vydání: 22.6.2013
Label: Copro Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Skratch the Surface

Britská neurvalá pětice Circle of Rage na své albové prvotině “Rage in D-Minor” přináší poutavou míchanici chaotického hardcoru v modernějším ražení, punkové přímočarosti a to vše je zásobováno pořádnou dávkou melodií. A věřte, že to nezní vůbec zle, protože tam, kde Circle of Rage ztrácejí na originalitě, tam to dohánějí zábavností svých písní.

Circle of Rage jsou si určitě vědomi, že tahle hudba není vyloženými hody pro milovníky progresivního přístupu ke kompozicím, takže se ani nesnaží dělat z toho svého energického HC / punku něco víc, než ve své podstatě je. Skladby jsou relativně přímočaré, hrací doba většiny z nich se pohybuje mezi jednou až dvěma minutami, takže na žádné experimenty a prací s gradováním kompozic není čas. S úderem prvního tónu “Unnatural Selection” přichází neurvalá kytarová bruska, která se díky místy chaotickým kytarovým riffům dotkne Converge nebo The Dillinger Escape Plan, ovšem k těm prvním tomu schází ta neutuchající brutalita a k těm druhým zase matematické pojetí. Circle of Rage se místo toho nebojí sáhnout po melodiích, ačkoli na vyloženě líbivé hody si nechte zajít chuť, protože agrese je pořád tím hlavním, co od “Rage in D-Minor” čekat. Stačí si poslechnout asi nejpřístupnější věc na “Rage in D-Minor”, “Food for Thought”.

Zpěvák Tommo se vůbec nepouští do vzletných vokálních poloh, a to ani v refrénech. Občas je sice díky mluvenému zpěvu o něco pozitivnější, ale jsou to jen záblesky, které jsou velmi rychle rozmetány přívalem řevu a kytarových šíleností. Při pohledu na tracklist by bylo logické očekávat, že položky jako “OYFE”, “Freedom Credits” a “Cui Bono” jsou krátké šlupky bez chvilky zamyšlení, ale paradoxně jsou to všechno pomalejší a ne tak přímočaré písně. Spíš mi přijdou jako taková intra, která nepřímo uvozují věcí následující. Jen škoda závěrečné “A Sheep in Wolf’s Clothing”, která je zbytečně roztahaná a zkrácení na polovinu by jí jen prospělo. Ale to je jen jedna piha na kráse. Celkově vzato Circle of Rage“Rage in D-Minor” uspokojili.