Archiv štítku: post-rock

God Is an Astronaut

God Is an Astronaut
Datum: 22.10.2015
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: God Is an Astronaut

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.

Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.

Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.

God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, JamieTorstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.

Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.


God Is an Astronaut – Helios | Erebus

God Is an Astronaut - Helios | Erebus
Země: Irsko
Žánr: post-rock
Datum vydání: 21.6.2015
Label: Revive Records

Tracklist:
01. Agneya
02. Pig Powder
03. Vetus memoria
04. Finem solis
05. Helios Erebus
06. Obscura somnia
07. Centralia
08. Sea of Trees

Hrací doba: 45:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Irská post-rocková formace God Is an Astronaut si udělala jméno nejen díky chytlavému, poměrně přístupnému post-rocku nasáklém lehkou elektronikou, ale taky díky neúnavné práci, kterou její členové své hudební kariéře věnují. Neutuchající studiová činnost přináší album víceméně co dva roky a nejinak je tomu i tentokrát – poslední „Origins“ vyšlo takřka přesně dva roky nazpět. Mnohem zajímavější je ovšem otázka, jestli i novinka nazvaná „Helios | Erebus“ dostojí kvalitám svých předchůdců.

Na úvod netřeba nijak zastírat, že kdo dlouhodobě sleduje počínání „Astronautů“, překvapen nebude a ostatně ani nemůže být. Zvuk ani výrazivo se z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska nijak razantně nemění a irská čtveřice zůstává věrná svému rukopisu. Ostatně, osobně mám už nějakou dobu dojem, že kapela vydává nové desky spíš, aby mohla vyrazit na další šňůru a ukázala se svým fanouškům tam, kde působí nejsilněji – na koncertních pódiích. Byť na rozdíl od kapel, kde mi podobné počínání nanejvýš smrdí kalkulem, God Is an Astronaut jsou schopni vydávat desky, které mají nápad a dlouhodobě zabaví.

Mohlo by se zdát, že to bezezbytku platí i pro „Helios | Erebus“, ale není tomu tak docela. Deska je kompozičně přece jen trochu někde jinde – „Origins“ stavělo především na více kratších celcích, novinka ale nabízí méně delších počinů pospojovaných atmosférickými předěly a ambientními vložkami včleněných přímo do skladeb. Některé z nich („Finem solis“ a „Obscura somnia“ rámující titulní skladbu alba) jsou doslova jen a pouze ambientními mezihrami o délce kolem pěti minut. V podobném rozmezí se pohybuje i zbylých šest kousků, což délku alba srazilo na příjemnou tři čtvrtě hodinu, avšak jejich délka tentokrát neklesá pod čtyyři minuty a horní hranice má nakročeno k desetiminutovému opusu. Větší prostor znamená především důraz na minimalistickou strukturu a její postupný rozvoj, což ústí v rozmáchlejší kompozice. Gradace motivů funguje skvěle, subjektivně na mě působí daleko víc než živější předchůdce. God Is an Astronaut stále umí být tvrdí, ale používají tvrdosti tam, kde je jí zapotřebí, postupně se rozvíjející melodické vyhrávky dostávají více prostoru. Nejvíc na mě v tomhle ohledu působí právě nejdelší skladby alba, „Helios Erebus“ a předposlední „Centralia“.

Zároveň je zřetelný vývoj v rámci samotného alba, kdy ty nejrychlejší a nejhutnější skladby jsou zařazeny na začátku a s postupem času zvolňují směrem k poklidné, unášející hlubině vesmíru. Jsem proto zvědavý, jak budou nové, i na poměry God Is an Astronaut klidné kusy, fungovat živě – hlavně proto, že tahle kapela vždycky umí na pódiu překvapit a rvát páteře z těl tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jediná výraznější výtka se vlastně táhne celou diskografií — po několika důkladných posleších mám pocit, že začínám jen klouzat po hladině, vše je mi důvěrně známé a každý další poslech je vlastně jen ujištěním, že je vše na svém místě a nic se nezměnilo. Ne, že by to bylo vyloženě špatně nebo mi to vadilo tak, že bych se přes to nedokázal přenést, jen moje nenasytná zvědavost lačnící po stále dalším objevování si vždy posteskne, že toho nebylo trochu víc. Není však třeba se touhle vlastností nějak zásadně trápit, silné stránky God Is an Astronaut leží jinde, a dokud mě dokáží zabavit, nijak zvlášť to řešit nehodlám.


City of Echoes – Wishful Thinking

City of Echoes - Wishful Thinking
Země: Rusko
Žánr: post-rock / ambient
Datum vydání: 24.5.2015
Label: lasthopewindow

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
City of Echoes

Recenzuje-li člověk nějakou známou, neřkuli legendární skupinu, tak to nutnost není, ale když se recenze týká nějakého málo známého (případně takřka neznámého) projektu, asi by se slušelo jej na začátku v krátkosti představit – a právě to bude i dnešní případ. Tak tedy – přivítejte City of Echoes.

Jedná se o jednočlenný projekt pocházející z jihozápadní části Ruska. Nemýlím-li se, jméno City of Echoes se vynořilo teprve v letošním roce, kdy také vyšel první počin v podobě minialba „Wishful Thinking“ (bystře tušíte, že právě o něm si budeme povídat). Jak už tomu tak ale bývá, za kapelou stojí člověk, jenž už za sebou něco málo má, byť nějaká díra do světa to také není. City of Echoes je totiž dítkem Alexe Buharina, který už vytvořil pár počinů pod hlavičkami skupin jako Winds with Hands nebo One Day of December (minirecenzi na EP první jmenované jste jen tak mimochodem u nás stránkách již mohli zachytit).

Ke kompletnímu představení City of Echoes již zbývá doplnit pouze žánr, v němž se muzika projektu pohybuje. Je jím post-rock líznutý troškou toho ambientu. Právě to mi jen tak mezi námi připadá trošku zvláštní, jelikož v podobných post-vodách se pohybují i obě výše zmiňované skupiny, pročež mi není jasné, proč bylo nutno vytvořit už třetí projekt víceméně stejného zaměření. Jistě, je pravda, že City of Echoes míří více do post-rocku, zatímco styl obou jeho „předchůdců“ náležel spíše do post-metalového šuplíčku, ale když na to přijde, podle mě by se to klidně uživilo pod jedním jménem. Ale asi to je umělecký záměr, tak budiž…

Již z nastíněného žánrového směřování je myslím docela jasné, že se „Wishful Thinking“ bude snažit především o jemnější atmosféru. Pozitivní je ovšem to, že se to skutečně daří, a i když se vlastně jedná o zcela neznámou záležitost, ta muzika je vážně dobrá. Nálada je příjemně zasněná, vysoce melancholická, zároveň však není nijak uplakaná, což bývá něco, s čím mám mnohdy v post-rocku obrovský problém. „Wishful Thinking“ však tímto netrpí – ve třech skladbách. Právě „The Absence of Truth“, „Empty Expectations“ a minimalistická „Endless Journey“ jsou tím hlavním důvodem, proč EP za slyšení stojí. Docela mě překvapila výrazná rytmika, jež je tím hlavním elementem, který muziku City of Echoes táhne kupředu. Například baskytara v „The Absence of Truth“ je bez přehánění excelentní a zejména díky ní je právě tato píseň vrcholem celého „Wishful Thinking“.

Potíž mám pouze s titulním kouskem, v němž rytmika trochu ustupuje a hlavní slovo přebírá typická zvonivá post-rocková kytara – a rázem to zní úplně tak trochu „teple“, což je právě ten důvod, proč spoustu post-věcí nedokážu strávit. Třeba v takové „Empty Expectations“ se kytara ještě drží v rozumných mezích, díky čemuž písnička funguje, ale v titulní skladbě je na můj vkus příliš veselá. Titulka je však naštěstí jedinou kaňkou celého EP, neboť zbytek je překvapivě dobrý a bez vytáček říkám, že se mi líbí.


Område – Edari

Område - Edari
Země: Francie
Žánr: avantgarde / trip-hop / electronica / post-rock / ambient
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Mótsögn
02. Mann forelder
03. Luxurious Agony
04. Satellite and Narrow
05. Åben dør
06. Friendly Herpes
07. Skam parfyme
08. Ottaa sen

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.

Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…

Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.

O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.

Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.

Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.

Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.

Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.


sleepmakeswaves, Skyharbor, Tides from Nebula

sleepmakeswaves
Datum: 1.4.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Skyharbor, sleepmakeswaves, Tides from Nebula

Do stísněných prostor strahovské Sedmičky jsem se po několika dnech vrátil již podruhé, tentokrát však nikoliv z důvodu rozloučení s oblíbenou kapelou, jež na pár okamžiků vstala z mrtvých, nýbrž kvůli kapele, která čím dál rychleji míří směrem vzhůru. Popravdě řečeno, že sleepmakeswaves zažiji zrovna tam, mě ve snu nenapadlo vzhledem k tomu, že dva roky zpátky hráli v Roxy, byť coby předskokani 65daysofstatic. Tentokrát se ovšem vydali na vlastní šňůru a myslím, že by zvládli naplnit i o něco větší klub, neboť Sedmička praskala ve švech.

Ale nepředbíhejme, protože než se dostanu k Australanům, jsou tu ještě kapely, které přivezli s sebou. V Praze se ukázala sestava pocházející hned ze tří kontinentů, přičemž vyjma sleepmakeswaves jsem ostatní znal leda podle jména. První se na řadu dostala Evropa, když se na pódiu na minutu přesně objevili Tides from Nebula. Příliv se ale nepřihnal z mlhoviny, nýbrž ze sousedního Polska, ale byť jsem jejich tvorbu dopředu neznal, myslím, že přesnějším označením by byl spíše odliv. Byť kvalitativně stále na výši, polská čtveřice odhalila odvrácenější stránku post-rockových vod, protože i když se poslouchali vážně dobře, spadají přesně mezi ty kapely, které můžete libovolně zaměnit s kteroukoliv jinou “pošto”“, nehledě na to, že namísto očekávané bouře nabídli výlet spíše po lehce zčeřeném moři. Instrumentální vlnění se rozbíjelo o zbytečně užvaněného kytaristu jako o vlnolam, koncentrace se ustavičně vypařovala s každou písní a ač jeho vyjádření chápu, stejně jako sem tam nějaké slovo, přinejmenším část potenciálu se vypařila do nikam.

Nepopsaný jako tabula rasa jsem přistupoval i k indickému uskupení Skyharbor. Jako jediní toho včera vytáhli na pódium i zpěváka, což se nakonec v mých očích ukázalo osudným. Hudba sama o sobě byla velmi slušná. Stavěná více na složitějších, propracovaných riffech než rozmáchlých plochách, sama o sobě mě po většinu času bavila. Ale proboha, proč k sobě tahle parta Indů přibrala člověka s vokálem, který by se hodil možná tak… do popového boybandu? Je to velmi pravděpodobně tím, že jsem od Skyharbor neznal ani notu, ale hlas Daniela Tompkinse mi až na jeden, dva okamžiky vážně překážel a celou dobu jsem si říkal, že čistě instrumentální podoba by kapele slušela víc – jakkoliv jsem měl v druhé půli koncertu dojem, že podobně jako u Tides from Nebula visí ve vzduchu hromada nevyužité energie. Snad i proto jsem druhou polovinu setu strávil u baru a jen poslouchal z povzdálí.

Setlist sleepmakeswaves:
01. Perfect Detonator
02. Traced in Constellations
03. In Limbs and Joints
04. We Sing the Body Electric
05. Emergent
06. Great Northern
07. The Stars Are Stigmata
08. Something Like Avalanches
– – – – –
09. How We Build Ocean

Ve světle sleepmakeswaves působily předchozí dvě předkapely jako klid před bouří. Veškeré napětí visící do té doby ve vzduchu, se uvolnilo s prvním hrábnutím do strun a od té doby byla čtveřice Australanů k nezastavení. Trochu mi přišlo, že oproti předkapelám byla hlasitost mírně výš, což přispělo hutnému, omračujícímu zvuku, kterého se ani Tides from Nebula, ani Skyharbor nedostalo. Monumentální gradace napěchované silou rvoucí hlavy však ve stísněném prostoru strahovského klubu vytvořily prvotřídní bouři a daly na výkony předskokanů hravě zapomenout. Bylo to přesně “Něco jako laviny”, včetně množného čísla. sleepmakeswaves Sedmičku zasypali přívalem melodií, riffů a kytarových stěn. Odtrhnout se od pódia bylo takřka nemožné.

Nechal jsem se bezezbytku pohltit a jen přijímal, atmosféra dosahovala závratných výšek. Pokud jsem měl před koncertem mírně hořkou pachuť na jazyku, že si nechávám ujít něco tak švihlého jako Lur (čti: “dva magory navlečené v záclonách”), po jeho skončení ale veškeré pochybnosti přešly. Zaznělo snad vše, co jsem si přál, byť se hrálo hlavně z loňské desky “Love of Cartography”. Tradičně perfektní zvuk (snad až na začátek Skyharbor) netřeba vychvalovat dopodrobna zas a znovu. sleepmakeswaves překonali veškerá očekávaní a i přes několik technických potíží s odposlechy mě s přehledem roznesli na kopytech a z frenetického nadšení publika usuzuji, že jsem zdaleka nebyl sám.


Code – Mut

Code - Mut
Země: Velká Británie
Žánr: progressive post-rock
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. On Blinding Larks
02. Undertone
03. Dialogue
04. Affliction
05. Contours
06. Inland Sea
07. Cocoon
08. Numb, An Author
09. The Bloom in the Blast

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (Skvrn):

Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli? Stačilo to opět na nejvyšší příčky, nebo zůstalo jen u svěšených hlav, krčících se hluboko v poli poražených? Jednoduché odpovědi není. Raději začněme pěkně popořadě a unáhlené závěry přenechejme jiným.

Code jsou na scéně už poměrně osvědčeným jménem a na všech dosavadních řadovkách působili dojmem jistoty. Pokud se s tímto uskupením z britským ostrovům setkáváte prostřednictvím “Mut” poprvé, vězte, že Code doposud okupovali black metalová kolbiště. A jestli v rámci sondování diskografií sáhnete po agresivnějším debutu “Nouveau Gloaming” či progresivnějších “Resplendent Grotesque” a “Augur Nox”, nemůžete se spálit, jelikož všechny mají svou kvalitu. Je tedy jasné, že “Mut” by to mělo složité i bez opuštění černého kovu.

Dočasný (?) přechod k progresivnímu rocku samotný vydavatel akcentoval dlouhou dobu dopředu, tudíž šok s prvními tóny pocítili snad jen ti, kteří prohlášení labelů už naprosto ignorují. Což o to, šoku jsem byl ušetřen, nemalého zklamání však ne. Prvním poslechům jsem dával zelenou jen a jen z povinnosti a snad ani není třeba dodávat, že ani jedna z výše zmíněných řadovek kapely se do takové šlamastyky nedostala. Code s pečlivostí zahodili takřka vše, co by snad mohlo připomínat uplynulé včerejšky, a rozhodli se tak ukázat svou nejčistější tvář. Bez příkras, bez pomoci hutných kytar. To vše je úplně v pořádku, jenže problém nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že se Code v na obale vyobrazených vodách nejednou utápějí a nerozvážně zahazují atributy, které zdobily jejich minulou tvorbu.

Code vlastně pokračují v nastolené cestě, jež započala agresivní “Nouveau Gloaming” a přes progresivní rebelii “Resplendent Grotesque” vedla až k znatelně učesanější “Augur Nox”. “Mut” se tak zdá být jen logickým následovníkem. Proč to ale tentokrát nefunguje? Vysvětlení mám hned dvě. Code mě vždycky bavili primárně tehdy, kdy se na mě pohlédli tváří šibala. Ta jim vážně slušela a s ohledem na momentálně praktikovaný prog rock melancholického rázu je evidentní, že po ní nezůstalo památky. Druhá věc se má tak, že Code na “Mut” víc než je zdrávo skladatelsky tápou. Zde se již definitivně dostáváme k jádru celého problému. Kapele se povedlo nahrát několik ucházejících se skladeb, většina z nich ale obsahuje atmosféričtější pasáže, v nichž to dříve extrovertním Code zas tak moc nejde, a atmosféra tak vyznívá jen do ztracena.

Několik solidních momentů se novince odpárat nedá a některé z nich vážně stojí za vyposlechnutí. Člověku sice chvíli trvá, než se k nim probojuje, ale právě nápaditost jednotlivých útržků “Mut” zdobí. Ne vždy se člověk se výborného momentu dopátrá, ale ku prospěchu kapely musím říct, že ve většině skladeb je trpělivé ucho nakonec úspěšné. A hned je to o poznání pohodovější poslech. Z 36 minut, na jejichž ploše se “Mut” odehrává, není původně nezáživná hodina, ale svěží půlhodinka, jež baví poslech od poslechu víc. Získaly si mě především průbojnější pasáže a rytmické finesy, s kterými se bohužel pytel dvakrát neroztrhnul. Za opravdu vydařené kousky mohu jmenovat třeba “Inland Sea” či druhou polovinu “Undertone”. A když už jednou chválím, přidám ještě pochvalu na adresu frontmana Waciana, který několik nevýrazných ploch zachraňuje zajímavými vokálními variacemi, jež snad pomalu jako jediné drží rozpoznatelnost rukopisu Code.

Nerad bych se dopustil zásadního otočení a z nové nahrávky dělal něco výjimečného, protože tím “Mut” rozhodně není. Novinka zní v porovnání s předchůdci o poznání obyčejněji, poslední poslechy ovšem mohu s čistým svědomím prohlásit za příjemné. Dáte-li “Mut” nějaký ten čas, s jistotou se dostanete do stavu, kdy již nebudete cítit potřebu desku utnout v polovině a věnovat se něčemu zábavnějšímu. Dojmu převažující nevýraznosti jsem se však za celou dobu nezbavil. No a co příště? Možná se budete divit, ale po metalových, po těch osvědčených, zábavných Code sveřepě nevolám. Ne, že by mě tvrdá poloha kapely nepřitahovala, ale já se raději spokojím s tím, aby to bylo příště o třídu lepší než “Mut”. A je vážně fuk, jestli to bude rock, metal nebo pop.


Druhý pohled (H.):

Na Code jsem narazil již po vydání jejich prvního alba “Nouveau Gloaming” z roku 2005 a od té doby jejich tvorbu sleduji. Byť excelentní debut zůstal nepřekonán, i druhé “Resplendent Grotesque” svého času Code opětovně představilo jakožto vyzrálou formaci s vysoce kvalitní hudbou. Ačkoliv formálně vzato Code laťku nesnížili ani s “Augur Nox” a ačkoliv mě to album v době, kdy bylo aktuální, bavilo, s odstupem času jsem zjistil, že jako by se mi kapela se svým třetím dlouhohrajícím počinem začala vzdalovat. Jinými slovy řečeno, později už jsem necítil potřebu se k “Augur Nox” vracet, obzvláště pokud by to mělo být na úkor předcházejících alb.

V případě novinky “Mut” se děje přesně to, čeho jsem se obával – Code jsou mi zase o kousek vzdálenější. Na rozdíl od jiných lidí (nijak nenarážím na kolegy nade mnou a pode mnou, mluvím obecně) nepovažuji novou desku za nepovedenou, ani mi v zásadě nevadí posun Britů od inteligentního black metalu do post-rockových vod. Naopak, ve své podstatě mě poslech “Mut” relativně (tohle slovo bylo důležité) baví – nahrávka sice nenabízí žádné vrcholné momenty, ale díky kombinaci jakési “ospalé” melancholické nálady a střízlivé stopáže 35 minut je to poměrně příjemná záležitost. Místy by asi nezaškodilo trochu víc zatlačit na pilu a zahrát i kontrastnější notu (jako se tomu částečně stane v polovině “Affliction”) namísto toho se celou dobu převalovat v podstatě v jednom rozpoložení, ale obecně vzato si nemyslím, že by byl počin úplně bez nápadů, byť jsou mnohdy trochu zbytečně rozmělněné. A když nic jiného, přinejmenším vokalista Wacian baví a odvádí výtečný výkon, a přestože to měl při příchodu do Code těžké vzhledem k tomu, že musel nahradit mistra Kvohsta, ukazuje, že byl bezesporu výtečnou volbou.

Jenže i když mi společnost “Mut” nijak nevadí a nemám problém si ten počin pustit a pár pohodových poslechů jsem s ním i strávil, pořád mám pocit, že to prostě není tak úplně to pravé ořechové. Snad to bude tím, že minulá alba (zejména “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”) prostě byla na vyšší úrovni než jen “příjemně se poslouchá”, ale prostě to tak je. Problém rozhodně netkví ve stylovém převratu, jako spíš v tom, že “Mut” prostě a jednoduše obsahuje i nejednu poměrně hluchou pasáž. Výsledkem je tak bohužel doposud nejméně záživná deska Code… na druhou stranu, i s tímhle cejchem “Mut” stále není propadák, pohybuje se lehkém nadprůměru a poslouchat se dá bez sebemenších problémů. Tak či onak, snad příště bude lépe – ať už to bude v jakémkoliv žánru.


Třetí pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dozvěděl o změně stylu u anglických Code, optimismem mě to nějak přehnaně nenaplňovalo. Ne snad, že bych byl nějaký hudební konzervativec, který automaticky odsuzuje vše, co není tak jak na minulém albu, ovšem jejich dosavadní hudební směřování nesoucí se v duchu progresivního black metalu jim zkrátka neskutečně slušelo. Jako nejreprezentativnější zástupce pak může sloužit skvělá “Resplendent Grotesque” – v mých očích deska, jež nejlépe vyladila hranici mezi experimentální a inovativní a chytlavou popřípadě melodickou složkou. S novinkou však přichází změna a žánr se ocitá někde na pomezí progresivního a post-rocku, což samo o sobě nelze považovat za krok špatným směrem za předpokladu, že si s tím kapela bude schopna adekvátně poradit. A byla?

“Mut” se po většinu času nese v celkem konstantní melancholické náladě, jež je definována relativně jednotným zvukem, jenž na jednu stranu tvoří desce pomyslný rámec, na druhou stranu bere prostor pro jakoukoliv výraznější pestrost. To co je ovšem větší problém, je, že stavba jednotlivých kompozic přes leckdy velice dobře vymyšlené nápady díky této náladotvorné neprůraznosti nezanechává moc prostoru pro gradace a i přes výtečné prvky, jakými jsou například vokály v “Dialogue”, nakonec bohužel často končí tak trochu do ztracena. Některé nadstandardní melodie, jakou disponuje například “Inland Sea”, pak tvoří spíš takové jednohubky.

Deska jako celek rozhodně netrpí na absenci nápadů jako takových, spíš hudebníci moc neví, jak si s nimi v novém kabátu poradit. Během poslechu má člověk pocit, že se jedná o výstavu jednotlivých motivů, než že by byly motivy nějak výrazněji rozvíjeny. Možná to takhle může znít trochu nefér, protože je tam jednak několik světlých momentů a co se týče instrumentální stránky věcí, je to mnohdy velice dobře promyšleno, jenomže výsledný dojem zkrátka napovídá, že “tomuhle ještě něco chybí”.

Nějak jednoznačně zhodnotit novou desku Code bude tedy trochu oříšek. Na jednu stranu je tu množství zajímavých a povedených nápadů (“Inland Sea”, “Dialogue”, “The Bloom in the Blast”) a fascinující atmosférické provedení evokující ve mně srážku VirusPain of Salvation, na druhou stranu změna stylu s sebou přinesla několik zádrhelů, jež celkový dojem trochu sráží. Prvním z nich je ztráta diverzity, jíž by občasné zatlačení na pilu určitě prospělo, a dále především absence výraznějších gradací, jež by se trochu postaraly o větší transparentnost a orientaci v poslouchaném materiálu. Takto se pak jedná o zajímavou sbírku motivů leckdy procítěně zahraných, ovšem až na výjimky bez nějaké významnější pointy, což je vzhledem ke kvalitě některých z nich slušná škoda.


Closed Room / Lunacy / La ville des rêves – Triangular Cinema

Closed Room / Lunacy / La ville des rêves - Triangular Cinema
Země: Bělorusko
Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Valse Sinistre

Tracklist:
01. Closed Room – Surrender
02. Closed Room – Dancing in the Dark
03. Closed Room – Laura Palmer Theme [Angelo Badalamenti cover]
04. Lunacy – One Life Song
05. Lunacy – Nightman
06. Lunacy – Sound of the Storm
07. La ville des rêves – La ville des rêves
08. La ville des rêves – The Last Trip
09. La ville des rêves – Blue Jeans [Lana Del Rey cover]

Odkazy Closed Room:
web / facebook / bandcamp

Odkazy La ville des rêves:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.

Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.

A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.

Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.

Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.

Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.

Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.