Nové desky v duchu atmosféricky blackmetalového krajinářství mě poslední měsíce nechávaly chladným. Přikráčeli Saor, přikráčeli Fuath a s nimi dvě zklamání, že to, Andy, není ono. Imperium Dekadenz si mě svou novinkovou prací rovněž nezískali a do Winterfylleth jsem se pro změnu ani nepustil. Nemilou žánrovou bilanci posledních měsíců přijeli zachraňovat Fen, jistota, kterou mám dlouhodobě rád, jistota, kterou bylo vždy radno sledovat.
Ačkoli stroze nazvaná „Winter“ vychází po třech letech od výtečné „Carrion Skies“, není potřeba tvrdit, že by si Fen dávali výjimečně načas. Vyhrabejte kalendáře, máme začátek roku a předchůdce, ten zase naopak vyšel až v listopadu, díra mezi dlouhohrajícími počiny tedy není výrazně vyšší než dříve. V táboře kapely navíc došlo k markantním mezičasovým událostem. Objevilo se malé splitko se zámořskou formací Sleepwalker i nový bubeník, který po pětiletém stavu neměnném udělal v sestavě vítr. Nicméně hudební přemety by mohl očekávat pouze bláhový, Britové za pomoci roky zavedeného výraziva kouzlí v mantinelech, které tu a tam rozšíří a jindy zase smrsknou. Někdy se objeví jiné emoční zabarvení nebo zvuková změna, vždy však před sebou máme jasně slyšitelné Fen. Situace se nezměnila ani nyní. Vše, na co jste si v minulosti zvykli, dostanete i teď, opět ale v mírně pozměněné podobě.
Fen nechávají znovu kralovat atmosférickou podobu black metalu, k níž přidávají typické post-rockové vyhrávky. Nejinak než v minulosti je album vystaveno na chytrých kytarových linkách, které dokáží ohýbat stromy, stejně jako je dávat znovu do pořádku. Dřevnost přirozeně koexistuje s jemností, řev s čistým vokálem. Tak tomu bylo u Fen ostatně vždy. Podívám-li se na servírované kontury pod drobnohledem, největší podobnost nalézám s minulým „Carrion Skies“. Britové na novince pokračují v silném užívání přímočařejších a intenzivnějších blackových sypanic, hutnost materiálu i přes stálou přítomnost post-rocku výrazně převyšuje éru „Dustwalker“ či „Epoch“.
Stejně jako na předchozí desce se kapela neuchyluje k náhlým změnám, zdá se být trpělivější, klidnější a veškeré dění tvoří na rozmáchlejších plochách. Zároveň nedochází k vyprázdněnému udržování, s pečlivostí se směřuje k hlavním trumfům. Fen je nedávají zběsile na odiv, jen ať to všichni vidí, teď koukej, teď. Sem tam se vrchol ukáže a pak zase zmizí, nenásilně, jakoby nic. Netradiční rytmus bicích se umě skrývá, zbytečně na sebe neupozorňuje. Vystupňování napětí do čistého vokálu tady bylo odjakživa. A basa vykoukne jako překvapení, které není jediným cílem, ale záchytným bodem při putování. „Winter“ působí velmi vyzrále.
V šestici skladeb, jež se délkou pohybují mezi deseti a sedmnácti minutami, jsem nenašel místo, kde by konání kapely nefungovalo, opravdu ne. Od zaznění prvních tónů až po utichnutí zimy hrají Fen nesmírně nápaditě, nenásilně, vyrovnaně, upřímně. Žádná z písní nevyčnívá, přesto je vždycky něco k mání, a málo to rozhodně není, přehrabování v jednotlivých stopách by proto bylo nadmíru zbytečné. Výše řečené poznatky navíc prověřil zásadní hráč čas, který s potěšením dodává, že síla „Winter“ s přibývajícími poslechy ani náznakem neklesá. Ke slovům o nápaditosti, nenásilnosti, vyrovnanosti a upřímnosti tudíž rád přidávám trvanlivost a závěrečné konstatování: 75minutová novinka plně stvrzuje kvality Fen a dává zřetelně najevo, že zastavení prvotního vývoje nebylo přehmatem. Před sebou máme dost možná nedostižitelný žánrový vrchol letošního roku.
Datum: 20.11.2016 Místo: Praha, Lucerna Music Bar Účinkující: Helen Money, Russian Circles
Russian Circles je v rámci nejrůznějších post-žánrů dávno zavedený pojem, který ani u nás netřeba široce představovat. Loňský koncert v Praze sice měl pár much na kráse, i tak to ovšem bylo výborné, a aktuální album „Guidance“ je pro mě jejich nejzdařilejším počinem vůbec. Návštěva pražské zastávky podzimní evropské šňůry tak byla takřka nezbytností – a nebýt setlist pokaždé naprosto identický, snad bych uvažoval i o návštěvě brněnského koncertu. I peněženka však poukazovala ke skutečnosti, že jedna akce je víc než dost, a tak jsem se na devátou vydal do Lucerna Music Baru, kde už tou dobou bylo poměrně živo.
Coby předskokan tentokrát hostovala sólo cellistka Helen Money vydávající pod mým oblíbeným labelem Thrill Jockey (mající pod sebou i skvosty jako The Body či Pontiak), takže ačkoliv jsem její tvorbu neznal, věřil jsem, že to bude přinejmenším zajímavé. A nespletl jsem se, protože to, co tahle éterická dáma lehce strhaných rysů a velice skromného vystupování byla schopná zahrát na tak klasický nástroj, bylo parádní. Ačkoliv její první píseň pohltila neslušně dlouhá fronta na šatnu, zbytek snažení už jsem vnímal z početného publika – narváno ještě nebylo, ale k prázdnu bylo taky daleko. A její velmi osobitá fúze neoklasicistní hudby na steroidech a bahnitého sludge rozhodně nezůstala bez odezvy. Helen dokázala zahrát nezně, stejně jako její riffy mohly lámat krky, kdyby bylo publikum trochu víc rozehřáto. Instrumentálně to bylo perfektní a párkrát jsem se přistihl při přemýšlení, jak na cello může zahrát věci znějící tak nelidsky, ale zároveň skvěle.
Přesto bych měl dvě výtky – první směřuje k samplům, jimiž si tu a tam Helen vypomohla. Proti tomu nic, ale ať už šlo o piano nebo bicí, ve všech případech zněly na můj vkus až moc uměle, bez dynamiky a respektu k živému přednesu. Druhá pak není kritikou Helen, nýbrž směřuje k publiku, které zejména v zadních řadách mělo potíže mlčet i v klidnějších pasážích, a ty tak zanikaly v šumu štěbetajících návštěvníků. Chápu, že hudba někoho zajímat nemusí, ale mě osobně to dost sralo – bohužel vzhledem k uspořádání klubu se s touto skutečností musí počítat. I tak mě ovšem Helen Money zaujala a po její tvorbě se pravděpodobně poohlédnu.
Následující čtvrthodinu jsem se rozhodl vyčkat u pódia a vystát pěkný flek v prvních řadách – zčásti i kvůli tomu, že známé tváře jsem výjimečně nezahlédl, zčásti protože nabídka baru v Lucerně není zrovna slavná. Tady je na místě vyzdvihnout perfektní dramaturgii, která jela takřka na minutu přesně. Ne, že bych se ze strany Russian Circles bál nějakých hvězdných manýrů, jako spíš technických obstrukcí – naštěstí se nedostavily. V deset se tak na pódiu zjevilo strunné duo Sullivan–Cook a spustilo svoje tanečky na mnohých efektech, jež mělo vyskládáno u nohou, samozřejmě za mohutné podpory páně Turncrantze za škopky. Úlohu rozehřívacího intra zastala „Asa“ (ta mimo jiné otevírá právě i desku „Guidance“) a narvanou Lucernu připravila na explozi, jež nevyhnutelně následovala: „Vorel“ v živém podání smetl vše, co mu stálo v cestě; přímočarost a nekomplikovanost jen podtrhuje sílu, s jakou tahle skladba nakládá. A ačkoliv nová deska dostala spoustu prostoru (hned čtyři kusy), samozřejmě se hrály i mnoha koncerty prověřené nálože jako „Deficit“, „1777“ či „Harper Lewis“, jejíž basovou linku nelze nemilovat. Na druhou stranu je možná škoda, že na úkor jistot nezaznělo alespoň pár starších kousků, které se živě takřka nehrají.
To je však jediné, co mohu nedělnímu koncertu vytknout – a i tak jde o výtku, jakou nelze brát kdovíjak vážně, protože Russian Circles hráli skvěle a nové písně, na něž jsem byl obzvlášť zvědavý, fungovaly na výbornou. Vyjma již zmíněných zazněly ještě „Afrika“ a „Calla“, přičemž první z nich mě přechodem mezi éterickým blouzněním a mohutnou kytarovou stěnou naprosto odpálila. Stoprocentnímu vyznění přispěl i výborný zvuk, v němž vynikly všechny detaily (alespoň z mého místa v první brázdě) a ačkoliv to možná bylo trošku hlasitější, rozhodně nešlo o vadu na kráse. Lucerna v tomto ohledu nezklamala.
Po závěru setu v podobě kulervoucí matematiky „Mládek“ přišla ještě vytleskaná (a vzhledem ke známému setlistu očekávaná) „Youngblood“ a pak už byl skutečně konec. Vyčerpávající set trval dobře hodinu a půl a byli to Russian Circles v tom nejčistším slova smyslu. Absence mikrofonu, žádná slova, průpovídky, jen strohá gesta, zamlklost, s níž byli ponoření do nekončících smyček, a kdesi mezi nimi aplaus publika. Nakonec jen skromná děkovačka s první řadou a zamáváni ostatním.
Russian Circles zahráli famózně, a vlastně mě nakonec ani nemrzí, že nezazněla „Guidance“ od začátku do konce, jak jsem si v duchu přál, protože ta deska je k tomu vyloženě stvořená. Protože jak jsem již zmínil v recenzi, tihle Američané jsou zkrátka sázka na jistotu – neskutečná sehranost, profesionalita, perfekcionismus, lidskost a skromnost v jednom, s níž valí to svoje, lámou kosti, boří zdi. Tak zas někdy příště!
P. S. Už dlouho se mi nestalo, aby mě po koncertě bolelo tři dny za krkem. Díky!
O post-žánrech se u nás na blogísku webíčku poslední dobou píše často – ještě aby ne, když si v nich libuje dobře polovina redakce. Nu, tahle recenze, jak napovídá nadpis, nebude výjimkou, protože řeč nebude o nikom jiném než o Russian Cirlces a jejich poslední řadovce – což je, pokud mě paměť neklame, recenzní premiéra, neboť předchozí (a zároveň první) povídání se týkalo perfektního vystoupení v někdejším Podniku, budiž mu země lehká. Věřím, že to bude zajímavé počtení, protože oproti předchozí diskografii čítající dobře pět zářezů je novinka „Guidance“ v lecčems odlišná – třeba už jen tím, že jsme na ni čekali o rok víc než na předchozí počiny, přičemž se nabízí vcelku jednoduchá otázka: stálo to za to?
Než se však doberu odpovědi, stálo by možná trochu zmínit, co jsou „Ruská kola“ vlastně zač. Instrumentální trojice začala rytmicky precizní post-rock / metal drhnout někdy kolem roku 2004, přičemž původní dvojici Mike Sullivan – Dave Turncrantz doplnil basák Brian Cook před vydáním druhého alba „Station“. Právě dlouhodobě stabilní sestava dává možnost vývoje směrem vpřed, přičemž jednoduchý trojúhelník kytara-basa-bicí jasně vymezuje prostor, v němž se chicagská trojice pohybuje. Žádné vokály, žádná slova (dobře, s výjimkou „Memorial“, kde se v titulním songu blýskla Chelsea Wolfe), jen riffy, basové linky a rytmika vyznačující se železnou přesností, ale mimo jiné i civilnost, skromnost a odtažitost, s níž si hrají to svoje, na ostatní nehledě.
Kdo Russian Circles už nějakou dobu sleduje, ví, že každé album je v určitém aspektu sázka na jistotu. Osobitý zvuk i rozpoznatelný rukopis je s každou další deskou čím dál víc vybroušený a o nápady tahle kapela neměla nouzi snad nikdy. Každý další zářez v diskografii se posouvá dál od klišé stojících v počátku post-rockového žánru, na kterých dojíždí tolik současných kapel – opouští onu jednoduchou a dnes již trochu prvoplánovou dynamiku přechodů mezi tichými a hlasitými pasážemi; emotivních, extatických gradací užívá jen tam, kde je toho zapotřebí pro vývoj skladby, a stejně tak zachází i s dech beroucími zvukovými stěnami. „Guidance“ v tomto ohledu není výjimkou a už jen proto stojí za to tuhle desku slyšet – ovšem důvodů, proč tomuhle počinu věnovat pozornost, je pochopitelně mnohem víc než jen skutečnost, že to je „další deska od Russian Circles“.
Nejde tudíž jen o to, že se „Kolečka“ oproti předchozí „Memorial“ opět vydala dál. Ano, stále to jsou Russian Circles, a ano, stále je poznáte na první dobrou. Pečlivě budované identity se nezříkají, ani nelze říct, že by jejich rukopis zaznamenal nějaký zásadní obrat. „Guidance“ je ovšem nejucelenější album, jaké z hlav chicagské trojice doposud vzešlo, čímž navazují na trend předchozích počinů, a dotahují jej do úspěšného konce. Šestice skladeb (nepočítaje intro „Asa“) funguje tak soudržně jako na žádném předchozím počinu, jednotlivé části skládačky jsou vzájemně propojeny přechody, které přetékají jejich hranice, čímž na první poslech vzniká dojem, že album nerušeně plyne kupředu. Nicméně až když se člověk do alba zaposlouchá, dobere se hlubších souvislostí – rozvíjené motivy na sebe reagují i mezi skladbami, a i když může fungovat každá jedna o samotě, jejich souhra vytváří specifickou paletu nálad, která by jinak neměla šanci vzniknout. Kompozice skvěle využívají příčiny a následku, nic se neděje nahodile, vše má své místo a logiku. Předcházející skladba dává vyniknout náladě té předchozí, dokud se album nedobere závěru.
Když nad tím přemýšlím, sledovat provázanost „Guidance“ je jako sledovat alchymistu při práci (ostatně, komponování mnohdy nemá do tajů alchymie daleko); při poslechu jsem měl pocit, jako když hledíte na sbírku povídek, které postupně stávají celistvým románem jen díky tomu, že naleznete další způsob, jak na ně nahlížet. Což je na „Guidance“ vlastně to nejkrásnější: Vypráví příběhy, které se nikdy nestaly a které čekají, až je někdo hodí na papír nebo zachytí na filmové pásmo – přičemž s každým poslechem jsou jiné, hlubší, propojenější. „Vorel“ je masivní kolizí, jíž nescházejí dobře časované vrcholy, zvraty, za něž by se nemusel stydět nejeden autor scénáře, uchvacující robustnost, ani perfektní tempo. Zatímco „Mota“ naoko klidní zjitřené smysly, jen aby vás uvrhla do víru nejistot a napětí, když se na scéně zjeví tajuplný antagonista, „Afrika“ kreslí velkolepé výjevy panenské divočiny, na jejímž pozadí vrcholí krize hlavních rolí. Následující „Overboard“ působí jako bezbřehý oceán klidu varující před peripetií nastávající pod brutálním sonickým tlakem v „Calla“. Tíseň, klaustrofobii vyvolávající stěny kytar, před nimižnení úniku, úprk jasně vyznačenými koridory, v nichž Sullivan vrství smyčku za smyčkou do bezchybně vypointovaných gradací. Dozvuky mohutných riffů rozehrává v závěrečné katarzi „Lisboa“, očišťujíc se od všeho, co bylo doposud napácháno, usmiřuje v posledních vteřinách všechny přítomné.
Koho? A proč vlastně? Co je k tomu dovedlo? A kde? Odpovědi si doplňte sami, Russian Circles vám k nim dávají propracované schéma (říkal tu někdo Aristoteles?), do něhož jen stačí vypustit vaši představivost – které „Guidance“ ráda podá ruku a otevře jí dveře na výpravu do říše mechanického vlnění – ale dál neřekne vůbec nic, nenapoví ani enigmatické názvy skladeb (jak by taky mohly, když kupříkladu „Vorel“ je úlitbou českému tour managerovi kapely). Ale když říkám propracované, myslím tím propracované do detailů. Za povšimnutí stojí skutečnost, že kromě intra dostala každá kompozice zhruba stejnou stopáž (pět a půl, nebo šest a půl minuty), na níž se musí vejít vše potřebné, žádné písně mimo tyto rozměry jako by neexistovaly. I to přispívá dojmu kompaktnosti a vyrovnanosti celého materiálu, který i navzdory rozmanitosti drží úroveň, z níž se směrem nahoru ani dolů příliš nevybočuje. Kytarové masivy jsou dlouhé tak, aby si pro sebe neuzurpovaly příliš pozornosti, klidnější plochy zase končí před hranicí natahované kaše. Nelze též minout lehkost, s jakou se lze skladbám dostat pod kůži, očividné přímočarosti navzdory je ale díky kompozicím zamotaných do smyček stále co objevovat a k čemu se vracet.
Nebudu nijak zakrývat, že novinka je pro mě nejlepším albem, jaké Russian Circles doposud vypustili ze světa. Samozřejmě můžete oprávněně namítat, že kapela už má na triku lepší, emotivnější či našláplejší skladby, což nehodlám nijak rozporovat, a stejně tak úspěšně se můžete ohrazovat jistou předvídatelností v rámci vlastní diskografie, protože rozebráno do detailů „Guidance“ rozhodně není překvapením, nýbrž jistotou. Nicméně formát se desky začal před několika alby přesouvat od „sbírky písní“ ke kompaktnímu, funkčnímu celku a „Guidance“ tento přerod završuje, posouvá formu o příčku výš – a zároveň čím dál víc utíká zbytku scény někam mimo. Ačkoliv lze Russian Circles stále zaškatulkovat kamsi do post-žánrových vod, jejich projev zraje jako víno, je čím dál více propracovaný a jasně odlišitelný, unikátní. A budu jen rád, když jim to ještě chvíli vydrží – i kdybych si měl na další desku zase počkat o rok déle.
Nebudu vám to nijak zatajovat – „Nova Void“ je albem, s nímž mám docela problém a které se pro mě stalo poměrně slušným oříškem. Ne snad proto, že by šlo o nahrávku natolik složitou nebo neuchopitelnou, jako spíš kvůli tomu, že mě to dost festovně nudí a že jsem se tomu masochisticky pokoušel dát férově velkou dávku času a prostoru (alias časoprostoru, ha!), aby to mohlo vyrůst. Jenže ani hnojení a zalévání za pomoci poctivého poslechu nijak nepomohlo a deska mi nikam nevyrostla, spíš zvadla a chcípla…
A přitom zdálky nevypadají Němci Rigna Folk nezajímavě. Přelouská-li třeba člověk jejich (pouze německy psanou – hlavně, že zpívají anglicky) biografii a vezme-li samozřejmě s rezervou sebeoslavné kecy o tvorbě paralelních světů, neřkuli rovnou přirovnávání sebe sama ke kombinaci Sigur Rós, Pink Floyd a Radiohead (to chce fakt kule), lze najít i několik perliček třeba o hraní koncertů ve věznici a jeskyni nebo o tom, jak se tvorbou skupiny prolíná příběh smyšlené planety Astropolis ve vzdáleném vesmíru, kterou tvoří jedno obrovské město – „deštivé jako noirový film“.
Aniž bych ale chtěl být přehnaně ošklivý, po poslechu aktuálního alba „Nova Void“ (starší věci neznám a po téhle zkušenosti se po nich ani shánět nebudu), které je venku od podzimu, by se mi skoro i chtělo říct, že ta tematická stránka je asi tím nejzajímavějším, čím Rigna Folk disponují. Nemá cenu to dále zatajovat – Němci hrají ukrutánsky nudný indie post-rock pro homosexuální hipstery. Spousta jakoby emocí a citečků, zvonivé kytárečky, procítěný vokálek a všechny tyhlety věcičky, bez nichž se prý atmosféra neobejde. Na nějaký space rock nebo snad dokonce psychedelii, což jsou také pojmy, na něž jsem v souvislosti s Rigna Folk kdesi narazil, si radši nechte zajít chuť, protože nic takového na „Nova Void“ nenajdete ani náznakem.
Jednou z věcí, jež mi na „Nova Void“ vadí nejvíce, je naprostá nekonfliktnost a bezzubost. Jasně, chápu, že se Rigna Folk pohybují v nějakých žánrových mantinelech, to beru a samozřejmě nečekám, že to bude nakopávat jak poslech techna na LSD, ale – když svinsky použiju metriku formací, k nimž se Němci sami přirovnávají – třeba o takových Pink Floyd nebo Sigur Rós se rozhodně nedá tvrdit, že by to byla muzika bez koulí. Rigna Folk jsou oproti nim eunuši. Tohle mi, abych tak řekl, s prominutím připadá jako zženštilá muzika pro latentní metrosexuály.
Možná ještě větší problém ovšem tkví v jiné věci. To, jak se Rigna Folk obecně prezentují, na mě působí stylem, že chtějí vzbudit dojem, že to je vysoce artová kapela (alias uměníčko, haha!), leckdy mi ta snaha dokonce přijde přespříliš okatá, až kontraproduktivní. Jenže o to víc mě pak bije do uší, že navzdory snaze vypadat a znít chytře a intelektuálně z toho na mě čiší mnohdy regulérní naivita, skladatelská i textová. Původně jsem tu chtěl na podporu tohoto tvrzení uvést příklad alespoň jedné konkrétní písničky, ale jaksi jsem zjistil, že nevím, jakou vybrat dřív, protože mám takový dojem skoro ze všech. Ale kdybych to měl přece jenom rozstřelit, tak v tomhle ohledu vede asi „Propaganda“ a „Grow Beyond“, jakkoliv jim ten zbytek zodpovědně šlape na paty.
Nehodlám to dále prodlužovat, protože víc k tomu nemám moc co říct – „Nova Void“ mě dočista minulo, a to hodně velkým obloukem. Těm, kdo nosí tlusté obroučky u brýlí, flanelku, v jedné ruce iPhone a ve druhé Club-Mate, se to asi líbit bude, ale mě to tedy nechává zcela chladného – asi jsem na to moc redneck a přízemní křupan. Ale na Náplavce by z toho byl kult, za to ručím.
Italští Seventh Genocide mají hned několik pádných důvodů k oslavám. Kapela na scéně působí od roku 2006, což znamená jediné – letošní desetileté výročí. Ovšem mnohem důležitější je fakt, že kapela po raných letech bez vydané nahrávky konečně funguje. Prvotní skomírání vystřídala solidní aktivita korunovaná dvěma dlouhohrajícími deskami z let 2012 a 2015, přičemž novějšímu záseku nazvanému „Breeze of Memories“ budou patřit následující odstavce. Mohou Italové zapít krom výročí a aktivity také své hudební kvality?
Výše už padlo, odkud Seventh Genocide pochází, jak dlouho a jak potentně hrají, avšak zcela zásadní informaci, co že to vůbec Italové produkují, jste se ještě nedozvěděli. Nuže, pojďme to napravit. Debutovou desku zřejmě jako většina čtenářů neznám, nicméně nevadí, Seventh Genocide nám ušetřili tu práci a sami svůj dříve produkovaný styl popsali na svém Bandcampu. První informace o debutu je obzvláště zajímavá a Caps Lock nešetřící – bacha, prý nejde o post-black metal. Další řádky pak patří steskům nad nevyspělostí materiálu, z čehož lze usuzovat, že Italové na svou prvotinu asi nejsou úplně pyšní.
Nová deska naproti tomu hrdě hlásí, že tady už ten post-black skutečně najdete. Proti žánru samotnému vůbec nic nemám, nicméně to, jak kontrastně (post-black ber, na „raw and cold“ ser) jsou obě desky prezentovány, zavání nějakou těžkou post-obsesí. Seventh Genocide jsou navíc prototypem kapely, která se na post-blackové vlně vyloženě veze, a co především – k tomu všemu jí to ještě ani moc nejde.
Minimálně v jednom případě lze však Seventh Genocide věřit, na „Breeze of Memories“ je skutečně produkován post-black metal, byť ve velmi primitivní formě. Z blackové složky nechybí bubenické znásilňování virblu, kytarové chrastění, ani přísný řev. I když popravdě… ve skutečnosti chybí vše a zůstává jen snaha. Snaha znásilňovat, chrastit, řvát. Vše je nejhorším možným způsobem amatérské, neoriginální a především jalově usnažené. Seventh Genocide po té blackové zlobě evidentně prahnou, ale přitom je všude cítit strašná neohrabanost a skladatelská impotence. Ve výsledku to pak znamená minimum poslouchatelných momentů a permanentně udivený výraz na posluchačově tváři. V rámci black metalu se průměru blíží snad jen pasáž v závěrečné „Il lampo“, ale to je, považte sami, trochu málo. O poznání lépe si vedou post-rockové kytárky, které jsou sice naprosto neoriginální a nezajímavé, ale dají se aspoň poslouchat a trhání uší odkládávám na později pouze díky nim.
Jediné potěšení mi přináší půlhodinová stopáž, díky níž jsem dal celé „Breeze of Memories“ dokonce jednou v kuse. Zbytek jsem poslouchal po částech, neb síla na víc než jedno plynulé přejetí jednoduše nebyla. Je možná nefér takto nezkušenou kapelu potápět, ale nemůžu si pomoct, horší věc jsem letos neslyšel a nejen fanouškům Alcest, Agalloch nebo Deafheaven, na něž Seventh Genocide údajně cílí, doporučuji, aby nadále poslouchali své oblíbence a z „Breeze of Memories“ pro jistotu neslyšeli ani tón.
Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…
Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.
Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…
Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.
Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.
Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.
Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.
Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.
Já vím, že je to pěkně fousatý vtip začínat recenzi zrovna na tuhle skupinu zrovna tímhle vtipem, ale – když se řekne Maserati, většině lidí se asi jako první vybaví symbol trojzubce a s ním spojená značka luxusních italských aut. Nicméně, není třeba se obávat, jelikož se skutečně nehodláme přetransformovat do motoristického magazínu. Maserati totiž není jen značka aut, ale i rocková kapela z amerického státu Georgia. A samozřejmě právě ona bude hlavní hvězdou naší dnešní recenze…
Vzhledem k tomu, že „rocková kapela“ je jen o chlup méně vágní pojem než „hudební skupina“ (ale ve výsledku obojí neřekne skoro nic), pojďme to pro případného laika nejprve trochu zpřesnit. I laikovi dá totiž mnohem lepší představu o tom, oč v hudbě Maserati běží, prohlášení, že se tenhle zámořský kvartet pohybuje kdesi na ose mezi space rockem, psychedelic rockem a post-rockem. Ve skutečnost by vám tohle mělo dát poměrně přesnou představu toho, jak muzika Maserati zní, i kdybyste o téhle skupině až doposud neslyšeli.
Samozřejmě – v hlavní roli je typická psychedelicky rocková rytmika stavící každou píseň na jednom určitém motivu, který se proplétá celou skladbou s občasnými mírnými proměnami, a okolo toho krouží kosmické kytary. A jak v podobných žánrech bývá zvykem, právě díky tomuhle „monotónnímu“ budování kompozic si vás ta muzika vždy pomalu obmotává kolem prstu, dokud se do té astrální atmosféry dočista nepropadnete. Přesně tohle je tím, co mě osobně na psychedelických žánrech vždy strašně baví, a přesně to je i tím důvodem, proč mě baví také Maserati.
Právě tohle postupné hypnotizování posluchače Maserati bezesporu umějí a ona schopnost vytvořit takovou tu uhrančivou náladu, že se od toho člověk nemůže odtrhnout, jim rozhodně není cizí. A ačkoliv bylo až doposud vše formulované v obecné rovině, platí to i o čerstvé novince „Rehumanizer“. Maserati na ní po hudební stránce vlastně nepřicházejí s ničím, co by již nepředvedli na svých předcházejících albech (ostatně proto šlo mluvit v obecné rovině), jenže tohle je jeden z těch případů, kdy to prostě vůbec, ale vůbec nevadí, protože pořád funguje úplně skvěle. Pokud jste slyšeli již třeba předešlou dvojici nahrávek „Maserati VII“ (2012) a „Pyramid of the Sun“ (2010), pak vás „Rehumanizer“ – snad až na jeden malinký detail, k němuž se ještě dostaneme – vlastně nemá čím překvapit v tom smyslu, že byste zde slyšeli něco fungl nového, avšak to v žádném případě není překážkou v tom, abyste si novinku užili.
Všechny ty jemné gradace, fantastické rytmické přechody a detaily (ty uvozovky, když jsem zmiňoval „monotónnost“, rozhodně měly svůj význam) totiž fungují naprosto parádně i na „Rehumanizer“, a to v každé ze šesti přítomných skladeb. Kdybyste mě hodně nutili, asi bych dokázal říct, že mými osobními favority, na něž se při každém poslechu těším, jsou „Montes Jura“ a „Rehumanizer II“, ale vybírat z takovéhle desky cosi jako největší „hity“ je fakt zbytečnost, jelikož je to super od začátku do konce.
V jedné drobnosti se však „Rehumanizer“ od svých předchůdců přece jenom liší – Maserati byli vždy instrumentální skupinou a vystačili si „jen“ s nástroji. Sice se nedá říct, že se tohle na novince vyloženě změnilo, protože většina nahrávky stále je instrumentální, nicméně do dvou písní přece jen pronikly i vokály. Jistě, můžete kontrovat, že jakýsi zefektovaný robotický vokál se objevil již na „Maserati VII“ prostřednictvím songu „Solar Exodus“, což je samozřejmě pravda – ostatně, právě tenhle robot se nyní opět vrací v „End of Man“. Na druhou stranu, „Living Cell“ již nabízí regulérní zpěv, což je – pokud mě paměť náhodou neklame – u Maserati snad poprvé. Hlavní ovšem je, že vokály (myšleno jak v „Living Cell“, tak i v „End of Man“) byly zakomponovány velice vkusně a přirozeně a v daném zvukovém rámci to nepůsobí nijak jakkoliv nepatřičně.
Dál už snad není moc řešit. Z jistého úhlu pohledu je pravda, že „Rehumanizer“ je prostě jenom další album Maserati, které do jejich tvorby nepřináší nic nového (přece jenom – to minimum zpěvu je do celku zapuštěno takovým způsobem, že to celkový ráz nijak nemění, a tudíž je to vlastně pouze kosmetická změna). Ale na druhou stranu – dokud budou Američané do své sbírky přidávat takhle skvělé položky, tak to nijak nevadí, protože přejedenost je prozatím stále v nedohlednu. A to, že „Rehumanizer“ má (podle mě, samozřejmě) suverénně nejhezčí obálku v historii Maserati, už je jenom takový malý, leč příjemný bonus navíc…
Datum: 26.2.2015 Místo: Brno, Kabinet Múz Účinkující: Her Name Is Calla, Inheritance, Tom Morris
Brno podruhé za dva dny. Pokud Sídhe Fest předchozí večer nachystal pekelnou black metalovou výheň, Kabinet Múz se chystal spláchnout post-rockový příval skrývající se pod nenápadným názvem Her Name Is Calla, který se ve výsledku ukázal snad ještě o něco intenzivnější. Ačkoliv obhroublý underground vystřídal sofistikovaný odér hipsterství, některé věci zůstaly stejné – přívětivé vstupné ve výši 150 korun nebo jednoduchá značka fixou na ruku ve stylu „ke kříži přibijte zde“.
Začátek večera se nesl v poklidném, líném duchu. Možná až příliš líném. Brněnské trio Inheritance se zjevilo na pódiu za pět devět, takže v podstatě plus minus v půl deváté, jak bylo původně avizováno. Ale budiž jim odpuštěno, protože se ukázalo, že vážně umí. Těžko popsatelná a těžko předvídatelná směsice post-žánrů a math-rocku koketovala s bluesem, jazzem a dalšími vlivy, k čemuž jim stačila pouze kytara, klávesy s čistým klavírním zvukem a bicí. Pravda, neměl bych zapomínat ani na samplovanou basu, kterou bych sice osobně uvítal živě, ale člověk taky nemůže mít všechno. Zato absence vokálu dala vyniknout pozvolna rozkvétajícím motivům, které svojí precizností a složitostí občas připomínaly spíše prstokladové cvičení. Skutečná technická lahoda, před níž nezbývá než smeknout, avšak jako celek to na mě bylo i přes klavírní melodie přece jen příliš chladné, odtažité a v samém závěru poněkud repetetivní, i když stále velice dobré. Na druhou stranu je dost dobře možné, že jsem jen do hudby Inheritance dostatečně nepronikl, čemuž bych vzhledem k absenci předchozího poslechu vůbec nedivil, tím spíš, že hudba to sama o sobě vskutku nebyla jednoduchá.
Ještě než došla řada na Her Name Is Calla, pódium se jal na několik písní sólově okupovat její frontman Tom Morris s akustickou kytarou. Hřejivé, procítěné písně silně kontrastovaly s předcházející odměřenou tvorbou Inheritance a záhy se ukázalo, že v současném rozpoložení mi jsou také mnohem milejší. Tom docela přesvědčivě ukázal, že i v jednoduchosti je síla, a svůj veskrze civilní výstup nijak zvlášť nekomplikoval. Nicméně i tak se rozhodl překvapit brněnské publikum něčím extra, za čímž účelem si na pódium přizval klavíristku a bubeníka z Inheritance, aby s ním zahráli pár písní, aniž by je předtím společně nazkoušeli, a aby výchozí situace byla co nejvíc fér, Tom vybral píseň, kterou ještě předtím živě nehrál. Klobouk dolů, protože i tohle bylo skvělé a takřka bezchybné.
Ještě jedna, dvě písně sólo a pak už nastal čas pro jméno, za kterým všichni přišli. Her Name Is Calla spustili odhadem lehce po desáté večerní a vzhledem k tomu, že jakž takž naposlouchanou mám poslední desku „Navigator“, která je poměrně klidná, jsem nevěděl, co přesně mám čekat. A to, co jsem dostal, se mnou málem praštilo o podlahu. Čtveřice soustředěná kolem Toma Morrise zarazila do země naprostou většinu post-rocku, který jsem za poslední dva, tři roky viděl, a rozbila mě na kousky. Snad ani nepočítám civilní vystupování kořeněné Morissovým humorem, protože tohle bylo hudebně naprosto neskutečné. Pracně budované stěny z kytarových riffů a hluku byly bořeny a nahrazovány klavírními melodiemi ze zcela opačného spektra. Vzájemný dialog těchto protikladů se zcela přirozeně doplňoval a vytvářel strhující momenty i chvíle, kdy stačilo oddaně svěsit hlavu a pouze nasávat energii, jež prýštila ze stage.
Po zhruba hodině a čtvrt se už kapela chtěla rozloučit poklidným rozhovorem akustické kytary, banja, houslí a baskytary, který živě prezentuje jen málokdy, avšak mohutný aplaus ji donutil zůstat na pódiu a hrát. Z „couple more songs“ se i přes technické potíže s Morrisovou kytarou vyklubal víc než jen pár písní, a i když se lidé vzhledem k pokročilé hodině (navrch na začátku týdne) začínali postupně vytrácet, atmosféra naopak stále gradovala. Když už se zdálo, že po neskutečně vypjatém a emotivním závěru, v němž padaly činely a kytara vazbila, seč mohla, konečně přijde konec, se Her Name Is Calla ještě naposledy vrátili, aby přidali „New England“. Teprve pak se po téměř hodině a tři čtvrtě dlouhém setu mohli odebrat do backstage — nejspíš i proto, že Tom snad už neměl ani na co hrát, protože po všem tom hlukovém trýznění se jeho kytara netvářila, že by se jí ještě chtělo vyluzovat jakékoliv zvuky.
Britové ukázali, že umí být tvrdí a divocí stejně jako klidní, všeobjímající a nesmírně osobní. Už tak skvělý koncert podtrhl skvěle čitelný, plný zvuk i nadšené publikum, kterému nejspíš se ani nechtělo domů. Skoro jako by nikdo z přítomných nechtěl věřit, že už je vážně konec. Jenže byl, a tak nezbylo než na pár hodin usnout a v nechutně brzkou hodinu vstát, vydat se na cestu směr Praha a po celou tu dobu strávenou ve vlaku zpracovávat, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Tak intenzivní to bylo.
Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.
Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.
Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.
God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, Jamie s Torstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.
Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.
Irská post-rocková formace God Is an Astronaut si udělala jméno nejen díky chytlavému, poměrně přístupnému post-rocku nasáklém lehkou elektronikou, ale taky díky neúnavné práci, kterou její členové své hudební kariéře věnují. Neutuchající studiová činnost přináší album víceméně co dva roky a nejinak je tomu i tentokrát – poslední „Origins“ vyšlo takřka přesně dva roky nazpět. Mnohem zajímavější je ovšem otázka, jestli i novinka nazvaná „Helios | Erebus“ dostojí kvalitám svých předchůdců.
Na úvod netřeba nijak zastírat, že kdo dlouhodobě sleduje počínání „Astronautů“, překvapen nebude a ostatně ani nemůže být. Zvuk ani výrazivo se z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska nijak razantně nemění a irská čtveřice zůstává věrná svému rukopisu. Ostatně, osobně mám už nějakou dobu dojem, že kapela vydává nové desky spíš, aby mohla vyrazit na další šňůru a ukázala se svým fanouškům tam, kde působí nejsilněji – na koncertních pódiích. Byť na rozdíl od kapel, kde mi podobné počínání nanejvýš smrdí kalkulem, God Is an Astronaut jsou schopni vydávat desky, které mají nápad a dlouhodobě zabaví.
Mohlo by se zdát, že to bezezbytku platí i pro „Helios | Erebus“, ale není tomu tak docela. Deska je kompozičně přece jen trochu někde jinde – „Origins“ stavělo především na více kratších celcích, novinka ale nabízí méně delších počinů pospojovaných atmosférickými předěly a ambientními vložkami včleněných přímo do skladeb. Některé z nich („Finem solis“ a „Obscura somnia“ rámující titulní skladbu alba) jsou doslova jen a pouze ambientními mezihrami o délce kolem pěti minut. V podobném rozmezí se pohybuje i zbylých šest kousků, což délku alba srazilo na příjemnou tři čtvrtě hodinu, avšak jejich délka tentokrát neklesá pod čtyyři minuty a horní hranice má nakročeno k desetiminutovému opusu. Větší prostor znamená především důraz na minimalistickou strukturu a její postupný rozvoj, což ústí v rozmáchlejší kompozice. Gradace motivů funguje skvěle, subjektivně na mě působí daleko víc než živější předchůdce. God Is an Astronaut stále umí být tvrdí, ale používají tvrdosti tam, kde je jí zapotřebí, postupně se rozvíjející melodické vyhrávky dostávají více prostoru. Nejvíc na mě v tomhle ohledu působí právě nejdelší skladby alba, „Helios Erebus“ a předposlední „Centralia“.
Zároveň je zřetelný vývoj v rámci samotného alba, kdy ty nejrychlejší a nejhutnější skladby jsou zařazeny na začátku a s postupem času zvolňují směrem k poklidné, unášející hlubině vesmíru. Jsem proto zvědavý, jak budou nové, i na poměry God Is an Astronaut klidné kusy, fungovat živě – hlavně proto, že tahle kapela vždycky umí na pódiu překvapit a rvát páteře z těl tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jediná výraznější výtka se vlastně táhne celou diskografií — po několika důkladných posleších mám pocit, že začínám jen klouzat po hladině, vše je mi důvěrně známé a každý další poslech je vlastně jen ujištěním, že je vše na svém místě a nic se nezměnilo. Ne, že by to bylo vyloženě špatně nebo mi to vadilo tak, že bych se přes to nedokázal přenést, jen moje nenasytná zvědavost lačnící po stále dalším objevování si vždy posteskne, že toho nebylo trochu víc. Není však třeba se touhle vlastností nějak zásadně trápit, silné stránky God Is an Astronaut leží jinde, a dokud mě dokáží zabavit, nijak zvlášť to řešit nehodlám.
