Archiv štítku: post-rock

Maserati, Auxes, Canadian Rifle

Maserati
Datum: 17.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: Auxes, Canadian Rifle, Maserati

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…

Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.

Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…

Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.

Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.

Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.

Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.

Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.


Maserati – Rehumanizer

Maserati - Rehumanizer
Země: USA
Žánr: space / psychedelic / post-rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: Temporary Residence Ltd.

Tracklist:
01. No Cave
02. Living Cell
03. Montes Jura
04. End of Man
05. Rehumanizer I
06. Rehumanizer II

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Já vím, že je to pěkně fousatý vtip začínat recenzi zrovna na tuhle skupinu zrovna tímhle vtipem, ale – když se řekne Maserati, většině lidí se asi jako první vybaví symbol trojzubce a s ním spojená značka luxusních italských aut. Nicméně, není třeba se obávat, jelikož se skutečně nehodláme přetransformovat do motoristického magazínu. Maserati totiž není jen značka aut, ale i rocková kapela z amerického státu Georgia. A samozřejmě právě ona bude hlavní hvězdou naší dnešní recenze…

Vzhledem k tomu, že „rocková kapela“ je jen o chlup méně vágní pojem než „hudební skupina“ (ale ve výsledku obojí neřekne skoro nic), pojďme to pro případného laika nejprve trochu zpřesnit. I laikovi dá totiž mnohem lepší představu o tom, oč v hudbě Maserati běží, prohlášení, že se tenhle zámořský kvartet pohybuje kdesi na ose mezi space rockem, psychedelic rockem a post-rockem. Ve skutečnost by vám tohle mělo dát poměrně přesnou představu toho, jak muzika Maserati zní, i kdybyste o téhle skupině až doposud neslyšeli.

Samozřejmě – v hlavní roli je typická psychedelicky rocková rytmika stavící každou píseň na jednom určitém motivu, který se proplétá celou skladbou s občasnými mírnými proměnami, a okolo toho krouží kosmické kytary. A jak v podobných žánrech bývá zvykem, právě díky tomuhle „monotónnímu“ budování kompozic si vás ta muzika vždy pomalu obmotává kolem prstu, dokud se do té astrální atmosféry dočista nepropadnete. Přesně tohle je tím, co mě osobně na psychedelických žánrech vždy strašně baví, a přesně to je i tím důvodem, proč mě baví také Maserati.

Právě tohle postupné hypnotizování posluchače Maserati bezesporu umějí a ona schopnost vytvořit takovou tu uhrančivou náladu, že se od toho člověk nemůže odtrhnout, jim rozhodně není cizí. A ačkoliv bylo až doposud vše formulované v obecné rovině, platí to i o čerstvé novince „Rehumanizer“. Maserati na ní po hudební stránce vlastně nepřicházejí s ničím, co by již nepředvedli na svých předcházejících albech (ostatně proto šlo mluvit v obecné rovině), jenže tohle je jeden z těch případů, kdy to prostě vůbec, ale vůbec nevadí, protože pořád funguje úplně skvěle. Pokud jste slyšeli již třeba předešlou dvojici nahrávek „Maserati VII“ (2012) a „Pyramid of the Sun“ (2010), pak vás „Rehumanizer“ – snad až na jeden malinký detail, k němuž se ještě dostaneme – vlastně nemá čím překvapit v tom smyslu, že byste zde slyšeli něco fungl nového, avšak to v žádném případě není překážkou v tom, abyste si novinku užili.

Všechny ty jemné gradace, fantastické rytmické přechody a detaily (ty uvozovky, když jsem zmiňoval „monotónnost“, rozhodně měly svůj význam) totiž fungují naprosto parádně i na „Rehumanizer“, a to v každé ze šesti přítomných skladeb. Kdybyste mě hodně nutili, asi bych dokázal říct, že mými osobními favority, na něž se při každém poslechu těším, jsou „Montes Jura“ a „Rehumanizer II“, ale vybírat z takovéhle desky cosi jako největší „hity“ je fakt zbytečnost, jelikož je to super od začátku do konce.

V jedné drobnosti se však „Rehumanizer“ od svých předchůdců přece jenom liší – Maserati byli vždy instrumentální skupinou a vystačili si „jen“ s nástroji. Sice se nedá říct, že se tohle na novince vyloženě změnilo, protože většina nahrávky stále je instrumentální, nicméně do dvou písní přece jen pronikly i vokály. Jistě, můžete kontrovat, že jakýsi zefektovaný robotický vokál se objevil již na „Maserati VII“ prostřednictvím songu „Solar Exodus“, což je samozřejmě pravda – ostatně, právě tenhle robot se nyní opět vrací v „End of Man“. Na druhou stranu, „Living Cell“ již nabízí regulérní zpěv, což je – pokud mě paměť náhodou neklame – u Maserati snad poprvé. Hlavní ovšem je, že vokály (myšleno jak v „Living Cell“, tak i v „End of Man“) byly zakomponovány velice vkusně a přirozeně a v daném zvukovém rámci to nepůsobí nijak jakkoliv nepatřičně.

Dál už snad není moc řešit. Z jistého úhlu pohledu je pravda, že „Rehumanizer“ je prostě jenom další album Maserati, které do jejich tvorby nepřináší nic nového (přece jenom – to minimum zpěvu je do celku zapuštěno takovým způsobem, že to celkový ráz nijak nemění, a tudíž je to vlastně pouze kosmetická změna). Ale na druhou stranu – dokud budou Američané do své sbírky přidávat takhle skvělé položky, tak to nijak nevadí, protože přejedenost je prozatím stále v nedohlednu. A to, že „Rehumanizer“ má (podle mě, samozřejmě) suverénně nejhezčí obálku v historii Maserati, už je jenom takový malý, leč příjemný bonus navíc…


Her Name Is Calla, Inheritance

Her Name Is Calla
Datum: 26.2.2015
Místo: Brno, Kabinet Múz
Účinkující: Her Name Is Calla, Inheritance, Tom Morris

Brno podruhé za dva dny. Pokud Sídhe Fest předchozí večer nachystal pekelnou black metalovou výheň, Kabinet Múz se chystal spláchnout post-rockový příval skrývající se pod nenápadným názvem Her Name Is Calla, který se ve výsledku ukázal snad ještě o něco intenzivnější. Ačkoliv obhroublý underground vystřídal sofistikovaný odér hipsterství, některé věci zůstaly stejné – přívětivé vstupné ve výši 150 korun nebo jednoduchá značka fixou na ruku ve stylu „ke kříži přibijte zde“.

Začátek večera se nesl v poklidném, líném duchu. Možná až příliš líném. Brněnské trio Inheritance se zjevilo na pódiu za pět devět, takže v podstatě plus minus v půl deváté, jak bylo původně avizováno. Ale budiž jim odpuštěno, protože se ukázalo, že vážně umí. Těžko popsatelná a těžko předvídatelná směsice post-žánrů a math-rocku koketovala s bluesem, jazzem a dalšími vlivy, k čemuž jim stačila pouze kytara, klávesy s čistým klavírním zvukem a bicí. Pravda, neměl bych zapomínat ani na samplovanou basu, kterou bych sice osobně uvítal živě, ale člověk taky nemůže mít všechno. Zato absence vokálu dala vyniknout pozvolna rozkvétajícím motivům, které svojí precizností a složitostí občas připomínaly spíše prstokladové cvičení. Skutečná technická lahoda, před níž nezbývá než smeknout, avšak jako celek to na mě bylo i přes klavírní melodie přece jen příliš chladné, odtažité a v samém závěru poněkud repetetivní, i když stále velice dobré. Na druhou stranu je dost dobře možné, že jsem jen do hudby Inheritance dostatečně nepronikl, čemuž bych vzhledem k absenci předchozího poslechu vůbec nedivil, tím spíš, že hudba to sama o sobě vskutku nebyla jednoduchá.

Ještě než došla řada na Her Name Is Calla, pódium se jal na několik písní sólově okupovat její frontman Tom Morris s akustickou kytarou. Hřejivé, procítěné písně silně kontrastovaly s předcházející odměřenou tvorbou Inheritance a záhy se ukázalo, že v současném rozpoložení mi jsou také mnohem milejší. Tom docela přesvědčivě ukázal, že i v jednoduchosti je síla, a svůj veskrze civilní výstup nijak zvlášť nekomplikoval. Nicméně i tak se rozhodl překvapit brněnské publikum něčím extra, za čímž účelem si na pódium přizval klavíristku a bubeníka z Inheritance, aby s ním zahráli pár písní, aniž by je předtím společně nazkoušeli, a aby výchozí situace byla co nejvíc fér, Tom vybral píseň, kterou ještě předtím živě nehrál. Klobouk dolů, protože i tohle bylo skvělé a takřka bezchybné.

Ještě jedna, dvě písně sólo a pak už nastal čas pro jméno, za kterým všichni přišli. Her Name Is Calla spustili odhadem lehce po desáté večerní a vzhledem k tomu, že jakž takž naposlouchanou mám poslední desku „Navigator“, která je poměrně klidná, jsem nevěděl, co přesně mám čekat. A to, co jsem dostal, se mnou málem praštilo o podlahu. Čtveřice soustředěná kolem Toma Morrise zarazila do země naprostou většinu post-rocku, který jsem za poslední dva, tři roky viděl, a rozbila mě na kousky. Snad ani nepočítám civilní vystupování kořeněné Morissovým humorem, protože tohle bylo hudebně naprosto neskutečné. Pracně budované stěny z kytarových riffů a hluku byly bořeny a nahrazovány klavírními melodiemi ze zcela opačného spektra. Vzájemný dialog těchto protikladů se zcela přirozeně doplňoval a vytvářel strhující momenty i chvíle, kdy stačilo oddaně svěsit hlavu a pouze nasávat energii, jež prýštila ze stage.

Po zhruba hodině a čtvrt se už kapela chtěla rozloučit poklidným rozhovorem akustické kytary, banja, houslí a baskytary, který živě prezentuje jen málokdy, avšak mohutný aplaus ji donutil zůstat na pódiu a hrát. Z „couple more songs“ se i přes technické potíže s Morrisovou kytarou vyklubal víc než jen pár písní, a i když se lidé vzhledem k pokročilé hodině (navrch na začátku týdne) začínali postupně vytrácet, atmosféra naopak stále gradovala. Když už se zdálo, že po neskutečně vypjatém a emotivním závěru, v němž padaly činely a kytara vazbila, seč mohla, konečně přijde konec, se Her Name Is Calla ještě naposledy vrátili, aby přidali „New England“. Teprve pak se po téměř hodině a tři čtvrtě dlouhém setu mohli odebrat do backstage — nejspíš i proto, že Tom snad už neměl ani na co hrát, protože po všem tom hlukovém trýznění se jeho kytara netvářila, že by se jí ještě chtělo vyluzovat jakékoliv zvuky.

Britové ukázali, že umí být tvrdí a divocí stejně jako klidní, všeobjímající a nesmírně osobní. Už tak skvělý koncert podtrhl skvěle čitelný, plný zvuk i nadšené publikum, kterému nejspíš se ani nechtělo domů. Skoro jako by nikdo z přítomných nechtěl věřit, že už je vážně konec. Jenže byl, a tak nezbylo než na pár hodin usnout a v nechutně brzkou hodinu vstát, vydat se na cestu směr Praha a po celou tu dobu strávenou ve vlaku zpracovávat, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Tak intenzivní to bylo.


God Is an Astronaut

God Is an Astronaut
Datum: 22.10.2015
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: God Is an Astronaut

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.

Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.

Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.

God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, JamieTorstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.

Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.


God Is an Astronaut – Helios | Erebus

God Is an Astronaut - Helios | Erebus
Země: Irsko
Žánr: post-rock
Datum vydání: 21.6.2015
Label: Revive Records

Tracklist:
01. Agneya
02. Pig Powder
03. Vetus memoria
04. Finem solis
05. Helios Erebus
06. Obscura somnia
07. Centralia
08. Sea of Trees

Hrací doba: 45:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Irská post-rocková formace God Is an Astronaut si udělala jméno nejen díky chytlavému, poměrně přístupnému post-rocku nasáklém lehkou elektronikou, ale taky díky neúnavné práci, kterou její členové své hudební kariéře věnují. Neutuchající studiová činnost přináší album víceméně co dva roky a nejinak je tomu i tentokrát – poslední „Origins“ vyšlo takřka přesně dva roky nazpět. Mnohem zajímavější je ovšem otázka, jestli i novinka nazvaná „Helios | Erebus“ dostojí kvalitám svých předchůdců.

Na úvod netřeba nijak zastírat, že kdo dlouhodobě sleduje počínání „Astronautů“, překvapen nebude a ostatně ani nemůže být. Zvuk ani výrazivo se z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska nijak razantně nemění a irská čtveřice zůstává věrná svému rukopisu. Ostatně, osobně mám už nějakou dobu dojem, že kapela vydává nové desky spíš, aby mohla vyrazit na další šňůru a ukázala se svým fanouškům tam, kde působí nejsilněji – na koncertních pódiích. Byť na rozdíl od kapel, kde mi podobné počínání nanejvýš smrdí kalkulem, God Is an Astronaut jsou schopni vydávat desky, které mají nápad a dlouhodobě zabaví.

Mohlo by se zdát, že to bezezbytku platí i pro „Helios | Erebus“, ale není tomu tak docela. Deska je kompozičně přece jen trochu někde jinde – „Origins“ stavělo především na více kratších celcích, novinka ale nabízí méně delších počinů pospojovaných atmosférickými předěly a ambientními vložkami včleněných přímo do skladeb. Některé z nich („Finem solis“ a „Obscura somnia“ rámující titulní skladbu alba) jsou doslova jen a pouze ambientními mezihrami o délce kolem pěti minut. V podobném rozmezí se pohybuje i zbylých šest kousků, což délku alba srazilo na příjemnou tři čtvrtě hodinu, avšak jejich délka tentokrát neklesá pod čtyyři minuty a horní hranice má nakročeno k desetiminutovému opusu. Větší prostor znamená především důraz na minimalistickou strukturu a její postupný rozvoj, což ústí v rozmáchlejší kompozice. Gradace motivů funguje skvěle, subjektivně na mě působí daleko víc než živější předchůdce. God Is an Astronaut stále umí být tvrdí, ale používají tvrdosti tam, kde je jí zapotřebí, postupně se rozvíjející melodické vyhrávky dostávají více prostoru. Nejvíc na mě v tomhle ohledu působí právě nejdelší skladby alba, „Helios Erebus“ a předposlední „Centralia“.

Zároveň je zřetelný vývoj v rámci samotného alba, kdy ty nejrychlejší a nejhutnější skladby jsou zařazeny na začátku a s postupem času zvolňují směrem k poklidné, unášející hlubině vesmíru. Jsem proto zvědavý, jak budou nové, i na poměry God Is an Astronaut klidné kusy, fungovat živě – hlavně proto, že tahle kapela vždycky umí na pódiu překvapit a rvát páteře z těl tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jediná výraznější výtka se vlastně táhne celou diskografií — po několika důkladných posleších mám pocit, že začínám jen klouzat po hladině, vše je mi důvěrně známé a každý další poslech je vlastně jen ujištěním, že je vše na svém místě a nic se nezměnilo. Ne, že by to bylo vyloženě špatně nebo mi to vadilo tak, že bych se přes to nedokázal přenést, jen moje nenasytná zvědavost lačnící po stále dalším objevování si vždy posteskne, že toho nebylo trochu víc. Není však třeba se touhle vlastností nějak zásadně trápit, silné stránky God Is an Astronaut leží jinde, a dokud mě dokáží zabavit, nijak zvlášť to řešit nehodlám.


City of Echoes – Wishful Thinking

City of Echoes - Wishful Thinking
Země: Rusko
Žánr: post-rock / ambient
Datum vydání: 24.5.2015
Label: lasthopewindow

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
City of Echoes

Recenzuje-li člověk nějakou známou, neřkuli legendární skupinu, tak to nutnost není, ale když se recenze týká nějakého málo známého (případně takřka neznámého) projektu, asi by se slušelo jej na začátku v krátkosti představit – a právě to bude i dnešní případ. Tak tedy – přivítejte City of Echoes.

Jedná se o jednočlenný projekt pocházející z jihozápadní části Ruska. Nemýlím-li se, jméno City of Echoes se vynořilo teprve v letošním roce, kdy také vyšel první počin v podobě minialba „Wishful Thinking“ (bystře tušíte, že právě o něm si budeme povídat). Jak už tomu tak ale bývá, za kapelou stojí člověk, jenž už za sebou něco málo má, byť nějaká díra do světa to také není. City of Echoes je totiž dítkem Alexe Buharina, který už vytvořil pár počinů pod hlavičkami skupin jako Winds with Hands nebo One Day of December (minirecenzi na EP první jmenované jste jen tak mimochodem u nás stránkách již mohli zachytit).

Ke kompletnímu představení City of Echoes již zbývá doplnit pouze žánr, v němž se muzika projektu pohybuje. Je jím post-rock líznutý troškou toho ambientu. Právě to mi jen tak mezi námi připadá trošku zvláštní, jelikož v podobných post-vodách se pohybují i obě výše zmiňované skupiny, pročež mi není jasné, proč bylo nutno vytvořit už třetí projekt víceméně stejného zaměření. Jistě, je pravda, že City of Echoes míří více do post-rocku, zatímco styl obou jeho „předchůdců“ náležel spíše do post-metalového šuplíčku, ale když na to přijde, podle mě by se to klidně uživilo pod jedním jménem. Ale asi to je umělecký záměr, tak budiž…

Již z nastíněného žánrového směřování je myslím docela jasné, že se „Wishful Thinking“ bude snažit především o jemnější atmosféru. Pozitivní je ovšem to, že se to skutečně daří, a i když se vlastně jedná o zcela neznámou záležitost, ta muzika je vážně dobrá. Nálada je příjemně zasněná, vysoce melancholická, zároveň však není nijak uplakaná, což bývá něco, s čím mám mnohdy v post-rocku obrovský problém. „Wishful Thinking“ však tímto netrpí – ve třech skladbách. Právě „The Absence of Truth“, „Empty Expectations“ a minimalistická „Endless Journey“ jsou tím hlavním důvodem, proč EP za slyšení stojí. Docela mě překvapila výrazná rytmika, jež je tím hlavním elementem, který muziku City of Echoes táhne kupředu. Například baskytara v „The Absence of Truth“ je bez přehánění excelentní a zejména díky ní je právě tato píseň vrcholem celého „Wishful Thinking“.

Potíž mám pouze s titulním kouskem, v němž rytmika trochu ustupuje a hlavní slovo přebírá typická zvonivá post-rocková kytara – a rázem to zní úplně tak trochu „teple“, což je právě ten důvod, proč spoustu post-věcí nedokážu strávit. Třeba v takové „Empty Expectations“ se kytara ještě drží v rozumných mezích, díky čemuž písnička funguje, ale v titulní skladbě je na můj vkus příliš veselá. Titulka je však naštěstí jedinou kaňkou celého EP, neboť zbytek je překvapivě dobrý a bez vytáček říkám, že se mi líbí.


Område – Edari

Område - Edari
Země: Francie
Žánr: avantgarde / trip-hop / electronica / post-rock / ambient
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Mótsögn
02. Mann forelder
03. Luxurious Agony
04. Satellite and Narrow
05. Åben dør
06. Friendly Herpes
07. Skam parfyme
08. Ottaa sen

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.

Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…

Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.

O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.

Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.

Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.

Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.

Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.