Archiv štítku: post-rock

Recenze

Crippled Black Phoenix – White Light Generator

Napsat komentář
Crippled Black Phoenix - White Light Generator
Země: Velká Británie
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.3.2014
Label: Cool Green Recordings

Tracklist:
Black Light Side:
01. Sweeter Than You
02. No! (Pt 1)
03. No! (Pt 2)
04. Let’s Have an Apocalypse Now!
05. Black Light Generator
06. Parasites
07. ________

White Light Side:
08. Northern Comfort
09. Wake Me Up When It’s Time to Sleep
10. Caring Breeds the Horror
11. You’ll Be Murdered
12. We Remember You
13. A Brighter Tomorrow

Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook

Crippled Black Phoenix není v našich končinách kdovíjak známé jméno – ač je to docela škoda, neboť na poli rockové hudby platí za silnou veličinu vyznačující se vyzrálou hudbou a podmanivou atmosférou. Záměrně nijak nekonkretizuji žánr, protože kdybych měl nějakým způsobem vyjmenovat seznam škatulí a podškatulí, do kterých se tahle skupina pod vedením Justina Greavese pustila nebo se o ně byť jen otřela, nejspíš bych tu byl ještě zítra. Pokud bych měl tohle těleso alespoň stručně charakterizovat, držel bych se art rocku, post-rocku, bluesu, psychedelie a hromady experimentování. Poukázání na Pink Floyd rozhodně není od věci a za sebe můžu říct, že každá nová deska téhle kapely je pro mě docela posvícení a to i přesto, že na nedostatek materiálu k vydání “Fénixové” rozhodně netrpí a do světa chrlí nahrávky ve slušném tempu, aniž by se to jakkoliv projevilo na kvalitě.

Pokud se o kapelu trochu zajímáte, nejspíše víte, že stálá sestava je v podstatě jen již zmíněný Justin Greaves a zbytek ansámblu kolem tohoto principála v průběhu času rotuje a proměňuje se (a pokud ne, alespoň si doplníte vzdělání). Takže ačkoliv v rukopisu Crippled Black Phoenix je řada poznávacích znamení, díky kterým si tuhle kapelu s žádnou další jen tak nespletete, žádné album není stejné a vždy se najde řada věcí, v čem se od sebe jednotlivé kousky odlišují. Jednak přirozeným vývojem, ale právě i přispěním měnící se základny muzikantů, kteří otvírají dveře novým nápadům. Občas se někomu povede s nimi pěkně třísknout – a naposledy se to ve vší parádě povedlo dlouholetému zpěvákovi Joe Volkovi, když odešel spolu s vydáním doposud poslední řadovky “(Mankind) The Crafty Ape” roku 2012. Pro kapelu to rozhodně nebyl konce světa, jak by se vzhledem k datu mohlo zdát – ještě tentýž rok se stihla ozvat s ípkem “No Sadness or Farewell”, které je tak docela hořkou tečkou za Volkovým famózním příspěvkem – tentokráte už ale v poněkud melancholičtější, sentimentálnější náladě a s novým zpěvákem Mattem Simpkinem za mikrofonem. Ten se i přes skvělý hlasový rejstřík a barvu neukázal ideální volbou, a tak se konečně dostáváme k současné sestavě, ve které vzniklo další řadové album, jemuž se dnes podíváme na zoubek.

Prve by asi chtělo zmínit, kdože to tentokrát bude vrchním křiklounem na “White Light Generator”. Pokud jste navštívili alespoň jeden koncert z loňské šňůry, jméno Daniel Änghede (působící rovněž ve své kapele Heart of Black Science) vám určitě nebude neznámé. Zbytek kapely zůstává výjimečně po delší dobu nezměněn, pokud nepočítám všemožné hosty a dočasné hudebníky. Kytaru krom řady dalších nástrojů stále třímá Justin Greaves, doprovázen skvělým sólovým kytaristou Karlem Dematou. Daniela ve zpěvu doprovází dlouholetá pěnice Daisy Clapman, jež má na triku i klávesy – a to je z těch nejdůležitějších jmen zhruba vše.

Upřímně řečeno jsem tak trochu netušil, co od nového materiálu a zpěváka očekávat. Jeho projev na pražské zastávce byl více než jistý i při starších skladbách, koncert ale není deska, na které má svůj díl práce. Jak jsem již zmínil výše, Crippled Black Phoenix mají několik silných poznávacích znaků, základní strukturu, se kterou se nebojí pracovat, ale vždy díky ní poznáte, kdo že to vlastně hraje. Na tento základ však vždy roubují trochu jinou odrůdu jablek hudby, jejíž chuť je album od alba značně rozmanitá a vůči ostatním jedinečná. Tu jemná a melancholická, tu hořká a kousavá, občas skrytá za hávem pokusů, kdy se ve vašich uších postupně proměňuje téměř k nepoznání a je s každým soustem jiná. Pokud byste ze všech alb nadělali mošt a ten současný porovnali s předchozími vzorky, zjistíte, že v něm najdete od každého trochu, přičemž výsledek dává dohromady opět něco jedinečného a nevšedního, na co se zkrátka vyplatí čekat nějaký ten rok, dva. A klidně i víc, kdyby na to přišlo.

Je zajímavé, že ačkoliv bych mohl mít z alba pocit, jako by se na něm nacházelo to nejlepší, co Crippled Black Phoenix sesbírali na předchozích deskách a hodili na jednu kompilačku, ani zdaleka tomu tak ve skutečnosti není. Sám fakt, že je “White Light Generator” zhruba na pomezí tvorby starší, bluesovější a novější, jež se vyznačuje větší syrovostí a silnějším experimentováním se zvukem, ještě neznamená, že jde pouhou kompilací nápadů zabalených do nových skladeb. A to i přesto, že v zásadě tu nejde o něco, co bychom ve většině případů již od Crippled Black Phoenix sem tam v nějaké podobě neslyšeli. Naopak, ale jak jste z předchozího textu jistě pochopili, v tomhle případě to zdaleka není na škodu. Hudbu jako celek totiž dokázal Greaves se svou partou statečných kovbojů posunout na další úroveň, okořenil ji novými nápady, vetknul jí do žil koňskou dávku síly a efektivně se zbavil všech pozůstatků minulosti, které by tentokrát zdaleka fungovat nemusely.

Desku otevírá kratičký country love song “Sweeter Than You”, doslova jako vytržený z intra k syrovému post-apo filmu, ke kterému svou atmosférou album často nemá daleko. Zároveň je jediným světlejším momentem z první části, nazvané “Black Light Side”. Vynáší na světlo (či spíše tmu) spíše (post-)rockovější, psychedeličtější materiál s důrazem na silné melodie, přičemž celý tenhle mix se vám přihlásí hned s další skladbou. Dvojdílná skladba třináctiminutovka “No!” je jednou z nejlepších věcí na desce a podle mě jednou z nejlepších od téhle kapely vůbec. Zapamatovatelná melodie, která vás prostě vtáhne již od první vteřiny (a přitom není nijak vtíravá ani vlezlá), úžasný riff a pozvolna se rozvíjející další motivy a silná atmosféra. Klidnější střed s mořem prostoru pro výborně sólujícího Karla Dematu a do výšin gradující závěr. První extáze, a to se generátor sotva ohřál na provozní teplotu. Následující “Let’s Have an Apocalypse” je úderná skladba, těžší než plutonium, invertovaná titulka “Black Light Generator” pak hymnickou riffovačkou s náběhem na kvalitní depku. Tíživá nálada je vůbec největší devízou první půle, kterou ukončuje až kratičké, nepojmenované intermezzo.

Do druhé části “White Light Side” plynule uvádí klipovka “Northern Comfort”, v níž se vyřádil Mark Furnevall se svými synťáky. Jako by se v ní ozývaly poslední noční můry předchozích skladeb, které v závěru zahazuje a dává prostor světlejším, jasnějším, ovšem neméně smutnějším zítřkům. Důkazem toho může být jako pohlazení jemná, bluesová balada “Wake Me Up When It’s Time to Sleep”, která bezpečně kraluje druhé části a v přímé opozici vyzývá na souboj úvodní opus. Opomenout bych neměl ani takovou “You’ll Be Murdered”, jejíž úvodní kytarový motiv jako by vycházel právě z “No!” nebo starší skladby “We Forgotten Who We Are”, rozjede se ale docela jiným směrem, do náruče hořce plačtivé balady. Teskné smyčce, klavírní motiv a silně procítěný Änghede. V druhé půli mnohem častěji dojde i na znatelnější ozvěny country, které tu a tam problesknou písní – nejsilněji snad v silně melancholické “Caring Breeds the Horror”. Mnohem zajímavější ale je, jak s těmito ozvěnami Crippled Black Phoenix nakládají: nechápou je jako pouhý doplněk, ale jako jednu z mnoha součástí struktury, do níž jsou jemně zapracovány. Když se do alba pořádně zaposloucháte, najdete takových ozvěn, vlivů a nachomýtnutí celou řadu. Nerad bych se tu o nich nějak víc šířil, ostatně nerad bych vás připravil o radost z poslechu, protože objevovat budete jednotlivé skladatelské kudrliny a nuance nejspíše i poté, co se k “White Light Generator” po nějaké době vrátíte.

Závěrečná “For Brighter Tomorrow” je pak krásným rozloučením alba s posluchačem – ospalým, zastřeným mlhou cigaretového kouře a prachu od polní cesty, po níž právě projel jediný jeep do civilizace za poslední týden. Co týden, měsíc. A vy jste si ho nechali jen tak ujet. A vůbec vám nevadí, že tklivý závěr maličko připomíná konec hymny “Burnt Reynolds” z pár let staré řadovky “200 Tons of Bad Luck”. Spíše naopak – Crippled Black Phoenix mi jsou na “White Light Generator” nesmírně sympatičtí i tím, že se ke svojí předchozí tvorbě tu a tam odkazují. Činí tak jen v jemných náznacích, odstínech a nijak násilně, aby tím neporušili povahu a duši alba, ale pokud dobře znáte jejich diskografii, sem tam se najde moment, který vám svou přítomností chtě nechtě vykouzlí úsměv na tváři. Vůbec celá atmosféra alba je jedinečná. “Fénixové” už vystřídali řadu podob a žádnou nedali na odiv dvakrát. “White Light Generator” je v tomto pokračovatelem a nabízí opět jinou tvář. Vážnou a posmutnělou. Vzpomínající na uplynulý život. Když povytáhne široký slamák, v jejích očích se zračí závratná hloubka porozumění a na čele si nelze nepovšimnout četných vrásek. Několika šrámů na pažích. A prstů do krve rozedřené od věčného trýznění kytary. Ačkoliv je novinka mnohem méně náročná na poslech než experimentální “(Mankind) The Crafty Ape”, neočekává od vás málo – především znalost alb předchozích, která sice není nutná, ale zážitek silně prohlubuje. Na oplátku se však bohatě revanšuje.

Takže pokud tvorbu Crippled Black Phoenix znáte a tuhle desku jste ještě neslyšeli, neváhejte. A pokud o panu Justinu Greavesovi a jeho životním díle slyšíte prvně, pusťte si ji i tak. Ale možná neprohloupíte, když si předtím pustíte nějakou starší tvorbu. Nemusím snad dodávat, že “White Light Generator” je bez přehánění žhavým kandidátem na album roku. Sic očekávám několik neméně zajímavých alb, nakonec hodnotím známkou téměř absolutní. Pokud čas ukáže, že si zaslouží i tu kulatou desítku, milerád ji albu udělím zpětně v komentáři. Věřím ale, že níž neklesne.

Crippled Black Phoenix

Další názory:

O Crippled Black Phoenix mám povědomí už dost dlouho, ale vždycky jsme tak nějak jenom chodili kolem sebe a nikdy jsme se nepotkali, což se změnilo až s novinkou “White Light Generator”… a chce se dodat: konečně. Formace okolo Justina Greavese mě totiž hned na první pokus přesvědčila, že její hudba rozhodně stojí za to. Celkem logicky nemám sebemenší tušení, jak je na tom předchozí tvorba, ale co se novinky týká, zcela jistě se jedná o velice poutavý poslech, který mě ohromně baví a některé konkrétní momenty beze srandy sahají až na žluté desítkové hodnocení. Ptáte se, proč tedy dávám “pouze” 7,5 bodu? To máte tak… ono je to sice možná trošičku nespravedlivé, ale těch několik bez přehánění naprosto fantastických kompozic (jmenovitě jde především o oba díly “No!”, “Let’s Have an Apocalypse Now!”, “Northern Comfort” a “Caring Breeds the Horror”) mě namlsalo a uhranulo tak moc, že ten zbytek – ačkoliv je sám o sobě rovněž vysoce kvalitní – v mých očích malinko zaostává. Netvrdím, že je slabý, protože i kusy jako třeba “Black Light Generator” či “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” rozhodně mají něco do sebe, ale když se ozvou například excelentní sbory při rozjezdu “Let’s Have an Apocalypse Now!”, tak prostě ihned naskakuje husí kůže a je to ještě minimálně o třídu výš. Nicméně i přesto mě Crippled Black Phoenix naprosto suverénně a důrazně přesvědčili o svých kvalitách a o tom, že to nebylo naposledy, co se naše cesty zkřížily…
H.

Tohle je zase jeden z těch případů, kdy si poslechem “White Light Generator” doplňuji hudební vzdělání, protože Crippled Black Phoenix šli doposud absolutně mimo mě. Přestože by to pro mě mělo být papírově velmi dobré pochutnání, tak jsem jejich tvorbu nějak míjel, takže personální výměna na pozici vokalisty je mi celkem volná a mohl jsem se tak v klidu soustředit na aktuální počin. Ten mi sice nepřijde tak silný a výjimečný, jak vyznívá z hlavní recenze, ale rozhodně není špatný. Hodně se mi líbí, jak kapela pracuje s atmosférou a s grácií se nebojí hrát si s podmanivými melodiemi i na větší ploše (viz dvojdílná “No!”, kterou jsem si časem velmi oblíbil a dosadil ji na samý vrchol alba), aniž by to působilo jako zbytečné natahování něčeho, co lze říct upřímně ve čtyřech minutách. Inspirace u Pink Floyd je místy opravdu zjevná a třeba v “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” mi chybí jen ten Gilmourův vokál. I když se Crippled Black Phoenix pohybují na hudebních pláních progresivního rocku, tak je to celé takové příjemné, písničkové a nenuceně vlezlé, až je mi to vlastně velmi sympatické. V tomto ohledu nemůžu nezmínit klipovku “Northern Comfort”, jejíž klavírní melodie je tak podmanivá, že ji z hlavy hned nedostanu. Možná se zdá, že 70 minut je dlouhá doba… no dobře, ono se to nezdá, fakt je to dost, ale na obranu “White Light Generator” dodávám, že jsou ty písně tak dobře napsané, že třeba mně osobně to kolikrát ani nepřišlo… Protože jsem stylový nadšenec, tak tomu možná trošku nadržuju, ale za mě palec nahoru, protože Crippled Black Phoenix mě při našem prvním seznámení příjemně okouzlili.
Kaša

Recenze

In My Shiver – Delicate Poison

Napsat komentář
In My Shiver - Delicate Poison
Země: Itálie
Žánr: black metal / post-rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Closed View
02. False
03. Liquid Hour
04. Into the Gray Line
05. Drain
06. Empty Wealth

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 6/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Pokud jste do dnešní recenze o jménu In My Shiver neslyšeli, vůbec si s tím nelamte hlavu. Já jsem na tom docela podobně, poněvadž jsem o ní prvně zaslechl, když jsem k recenzi dostal její promo. A můžu vám říct, že když jsem se dozvěděl, že tahle banda je původem z Itálie, začal jsem mít dost vážné pochybnosti o tom, co to vlastně bude zač, neboť v poslední době mám s Italy několik… ne docela dobrých zkušeností. Řečeno bez příkras, obvykle to byl buď šedý průměr, nebo rovnou regulérní odpad, alespoň co se power metalu týče. Nicméně tohle pro In My Shiver neplatí – jejich letošní novinka rozhodně není pouhopouhý průměr a pokud máte (post-)black metal, případně shoegaze nebo post-rock ve vašich oblíbených žánrech, měli byste právě teď mít oči na stopkách a číst dál.

Kapela o sobě sice tvrdí něco v tom smyslu, že hraje experimentální post-black, který míchá se shoegazem a sem tam i post-rockem. Když si vyhodíte škatuli experimentální, tak dostanete vcelku přesný obraz toho, o co se In My Shiver pokouší a co se jim i docela zdárně daří. Osobně trochu nechápu, kde berou tu odvahu o sobě tvrdit, že hrají experimentální hudbu vzhledem k tomu, že tohle rozhodně není experimentální ani za mák – ale s tímhle nešvarem jsem se v poslední době setkal několikrát a tihle Italové rozhodně nejsou jediní, komu bych velkohubost vytknul. Nic to ale nemění na tom, že se trio muzikantů v čele se zpěvákem/kytaristou/bubeníkem MKh979 (bicí pouze programuje) snaží najít vlastní ksicht a projevuje jistou dávku originality.

A musím říct, že to se kapele docela dobře daří. Ne, že by šlo o něco přehnaně objevného, co tu ještě nebylo, případně o něco bezkonkurenčně geniálního, jako jsou třeba Neigeho již zemřelí Amesoeurs. Pořád ale jde o velmi slušný materiál, který je sice mnohem víc (post-)blackový než blackgazový, případně shoegazový. Hudba jako taková funguje docela dobře – blackový nášup se prolíná s melancholickými post-rockovými náladami. Do toho se občas přidají oba výše zmíněné gazy, ačkoliv jsou do celé struktury zakomponovány docela nenápadně a než o přímý projev daného vlivu jde o podbarvení té či oné skladby. Písně samy o sobě navíc drží pohromadě i přes rozmáchlejší plochu, která nejde pod šest minut, za což smekám – a to i v nejdelší úvodní písni “Closed View”. Mou nejoblíbenější je pak čtvrtá “Into the Grey Line”, která exceluje hlavně v rytmické střední pasáži, kde trochu připomíná právě eponymní počin Amesoeurs.

Jestli bych měl nějakou vyloženou výtku, bude směřovat k vokálům. Hlavní řvoun MKh979 se podle všeho stará o harsh vokál, který je ještě docela v pohodě a příliš neruší. Není to žádná extra třída, mohl by být lepší a mnohem více emotivní a hluboký, ale pořád jsou tahle negativa nic oproti čistému vokálu. Nevím, kdo z kapely jej má na starosti, ale takhle falešný zpěv jsem neslyšel snad ani v tom nejhorším italském power metalu, s nímž jsem zatím měl tu čest. To je vážně úlet, který dokáže zbořit i jinak pěkně vystavěnou skladbu a melancholickou atmosféru. A bohužel, ačkoliv harsh vokál je zastoupen na desce mnohem více, ani čistým zpěvem se zrovna nešetří a u dobré poloviny skladeb dokáže některé pasáže spolehlivě zabít – v podstatě jedinou písničkou, kde zpěv zní vážně dobře, je kratičká pasáž v již zmíněné “Closed View”. Naopak u takové “Drain” člověk chvílemi vážně trpí.

Samotná instrumentální složka potom občas trpí na zvuk. V zásadě produkce a post-produkce není špatná, ale občas jsou bicí až příliš ploché a nevýrazné. Baskytara by mohla být obecně mnohem výraznější, po větší část alba mám dojem, že um tajuplné osoby vystupující pod názvem Lux Occulta přichází docela vniveč. Vzhledem k tomu, že jde už o druhou desku a nikoliv o prvotinu, bych očekával poněkud kvalitnější výstup. Když ale pominu zvuk, který sice trpí neduhy, ale pořád není z nejhorších, stále zůstává ne úplně zvládnutá vokální stránka, která působí jako jed, ale zdaleka ne tak delikátní, jako je název alba. Je docela škoda, že vzhledem k negativům na mě kapela působí poněkud nafrněným dojmem, jemuž sama nedokáže dostát. Takže i přesto, že hudební stránka je sama o sobě opravdu dobrá, “Delicate Poison” i přes jasný nadprůměr víc než šest a půl bodu nezíská.

Další názory:

Matně si vzpomínám, že mě kdysi dávno zaujal velice pěkný přebal debutové nahrávky “Black Seasons”, nicméně než jsem se při své vrozené lenosti dokopal k poslechu, pomalu jsem na In My Shiver pozapomněl. Jak už jistě tušíte, shledání přišlo s aktuální novinkou “Delicate Poison”. Upřímně jsem sice neměl zcela jasnou představu, jak to bude znít, ale i tak jsem se poměrně těšil, co z této italské formace vyleze. Nakonec z toho ovšem bohužel vylezlo něco, s čím se i přes jisté nepopiratelné objektivní kvality nedokážu úplně ztotožnit. Nijak se netajím tím, že cokoliv, co se byť i jen otírá o žánry jako blackgaze nebo shoegaze, jde tak trochu mimo mě a ať se v některých případech snažím sebevíc, prostě mě to ne a ne oslovit. In My Shiver se o tyto styly sice opravdu jen otírají, jenže i to je v kombinaci s post-rockovými postupy dost na to, aby mě “Delicate Poison” příliš nebavilo, jakkoliv nemám problém uznat, že jisté momenty se velice povedly. Ano, je pravda, že se to poslouchá poměrně příjemně, ale jako celek mi to nic moc neříká… tedy, příjemně až na čisté vokály, které mě podobně jako oba kolegy okolo místy doslova iritují. Na jednu stranu si říkám, že méně bodů si to z objektivního hlediska vážně nezaslouží, ale na tu druhou zase nemůžu tvrdit, že bych si byl tou šestkou na 100 % jistý. Tak či onak jsem ovšem od “Delicate Poison” čekal o mnoho více…
H.

Na první poslech by “Delicate Poison” mohlo znít jako další krok ve dnes velice oblíbeném zjemňování black metalu. Všechny ingredience k tomu potřebné tu ostatně jsou – čistý zpěv, akustická kytara i občasné klávesy pomáhají formovat “Delicate Poison” stejně jako řev a blastbeaty. Přesto je tu něco, co většina alb žánru blackgaze postrádá: těžko proniknutelný závoj ponurosti. In My Shiver hrají depresivní hudbu a svého cíle posluchače potrápit úspěšně dosahují i díky velké soudržnosti rozmanitých prvků, z nichž se album skládá. Šestice dlouhých písní je také výjimečně vyrovnaná, a i když tak z alba nevystupuje žádný moment, na který by se posluchač mohl těšit, není jediná z padesáti minut hrací doby promarněna. Albu bych tak mohl vytknout snad jen dvě věci, a to že čistý zpěv není vždy na nejvyšší úrovni (jinými slovy se mi zdá občas mírně mimo) a že jednotlivé skladby nemají mnoho originálních prvků. Zádumčivá jednotvárnost alba (ne skladeb samotných!) i nedokonalé vokály nakonec však ještě zesilují solidní atmosféru, které si na desce cením nejvíc.
Zajus

Minirecenze

Amalthea – In the Woods

Napsat komentář
Amalthea - In the Woods
Země: Švédsko
Žánr: post-rock / metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: Moment of Collapse Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Švédské melancholické melodie jsou natolik charakteristickou obchodní značkou, že si na ní už spousta kapel postavila kariéru a jednou z nich je Amalthea, což je čtveřice, jejíž kořeny sahají někam do roku 2005, kdy ještě jako metalcorová parta chystala vydání debutového alba “Decision Should Be a Desert, Bright and Clear” z roku 2007. Pak se cosi zlomilo a pánové se začali poohlížet po jménech jako Neurosis, Isis nebo Cult of Luna, výsledkem čehož budiž jejich novinkové “In the Woods”, které obsahuje takové množství zvonivých post-rockových ploch, melancholie a něžné atmosféry, že by to i leckteré čistě post-rockové party mohly závidět.

Amalthea se místy nebojí ostrých metalových ataků, k nimž skladby občas velmi nenápadně spějí a při prvních posleších jsem ani netušil, kdy to přijde, takže mě “In the Woods” udržovalo neustále v napětí. Samozřejmě, že onen počáteční pocit nadšenosti časem mírně opadl, nicméně to je svým způsobem normální. Amalthea se v žádném případě nebojí rozmáchlejších písní, protože při celkovém počtu sedmi kusů se hranice hrací doby blíží jedné hodině. Nikam se nespěchá, album má strašně příjemnou atmosféru, kterou boří jen metalové pasáže, kterých však není tak moc, jako třeba u Cult of Luna, takže “In the Woods” úplně s přehledem může fungovat jako taková forma relaxace. Přestože album postrádá vyloženě optimistické momenty, tak se skvěle poslouchá a to nejen jako doplňkový soundtrack k zachmuřeným dnům, ale jako plnohodnotný hudební zážitek. Nejlepší skladby? Za mě určitě křehká “Rust” a rovněž opačně laděná, tedy ta nejostřejší položka s titulem “Harm”. Ten zbytek nijak nezaostává, takže máme co dočinění s vyrovnanou deskou, které sluší být vnímána jako celek.

Přestože post-rock není mým vyloženým šálkem čaje, tak “In the Woods” je jeden z těch případů, kdy jsem podlehl hned na první poslech a navíc bez větších problémů. Kdo by to byl řekl, že z původně nenápadných Amalthea se pro mne stane jedno z pořádných překvapení začátku letošního roku.

Reporty

Grails, Lilacs & Champagne

Napsat komentář
Grails, Lilacs & Champagne
Datum: 6.3.2014
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Grails, Lilacs & Champagne

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Grails platí v poněkud módní záplavě post-rocku za jednu z nejoriginálnějších kapel – a více než právem, neboť se v rámci stylu neštítí experimentů i výletů do žánrů příbuzných, jako je například post-metal nebo ambient, v jejich hudbě ale najdete i řadu jiných vlivů. Ono popsat hudbu Grails není úkol zrovna lehký. Důležité proto je, že propracované kompozice mají nápad a především náboj, který posluchače (alespoň mě) strhává již při poslechu z alba. Zároveň jsem si však nedokázal docela představit, jak asi vypadá koncert v podání téhle portlandské smečky. Tušil jsem buď naprostý úspěch, nebo naprostý propadák v podobě nečitelného zvuku, který zabije vše, co je na téhle hudbě skvělé. Můžu vás ubezpečit, že naštěstí došlo na první možnost – a to i v případě první kapely.

Tou byl projekt Lilacs & Champagne, boční projekt Alexe Halla a Emila Amose, kteří nepochází odnikud jinud než právě z Grails. Bohužel se mi podařilo dorazit až v polovině jejich setu – nepostřehl jsem změnu začátku akce na sedmou večerní a dorazil podle starších informací až na osmou. Pořád jsem však stihl slušných třicet minut ve společnosti kapely, která byla do jisté míry podobná Grails (ještě aby ne), strukturu skladeb však stavěla na ambientních pasážích a trip-hopových beatech. Kosmos podtržený psychedelickou projekcí na velké plátno byl téměř instantním výletem mimo realitu a dokázal mě pohltit, aniž bych hudbu tvořenou pod hlavičkou Šeříků a šampaňského jakkoliv znal. O to víc mě však vystoupení přesvědčilo o tom, že je potřeba tvorbu tohoto projektu prozkoumat velmi podrobně.

Projekce v tomto případě sehrála opravdu velkou roli, neboť velmi netradičně nebyla pouhou ozdobou a nicneříkajícím pozlátkem. Vzhledem k jejímu charakteru ani nebylo výrazně na škodu, že příliš odváděla pozornost od minimalistického a velmi skromného vystupování kapely. Výsledkem kombinace hudby a projekce byl jeden konzistentní celek, jenž mozku dával tisíc a jednu vstupenku za brány reality. Fantaskní výjevy, často se překrývající přes sebe, nijak neupozaďovaly mojí vlastní fantazii, nýbrž jí podávaly ruku a pomáhaly jí vytvořit obrazy ještě šílenější a zběsilejší. I přesto, že jsem viděl pouze polovinu setu (doteď toho lituji), šlo o zatraceně silný audiovizuální zážitek, který jen potvrzuje, že k naprosto vyjetým stavům člověk nepotřebuje ani miligram drogy.

Lilacs & Champagne se rozloučili skromným a poněkud chladným “Thanks for coming guys” a odporoučeli se bez přídavku z pódia. Je vůbec zajímavé, jak sparťansky strohé, černočerné a chladné (doslova, mám dojem, že jediným vytápěním byla zhruba stovka návštěvníků) stěny Pilotu dokáží znásobit střídmost a skromnost takovým způsobem, až se občas mění v chladnost a nezájem – což nemusí být nutně pravda. Po krátké pauze se na pódiu objevili Grails. Nevím, jestli ještě dozvučovali, nebo jestli rovnou začali hrát, protože jsem měl hlavu stále zaměstnanou dojmy z předchozího vystoupení. Tak či tak, svůj set otevřeli písní “I Led Three Lives” z prozatím poslední řadovky “Deep Politics”. Psychedelický post-rock, charakteristický stejně jako hudba Lilacs & Champagne, výlety mozku do neznáma (a naprosto šílený divoký západ) se v případě Grails obešel bez projekce – kapela se naproti tomu rozrostla o Jesseho Batese se steel kytarou a Jaye Clarka, který se usadil za klávesami.

Podivný sextet však nijak zvlášť vytyčené role nedodržoval a během písní podle potřeby korzoval mezi nástroji. Jesse Batese se tak na chvíli objevil za bicími a bubeník Emil Amos při té příležitosti provětral elektrickou kytaru. Bill Slater pro jednu z písní odložil basu a jal se zprznit pár beatů, Jay Clarke pro jednou vyměnil klávesy za elektronickou foukací harmoniku – a konečně Zac Riles dobrou polovinu setu strávil v objetí krásné dvanáctistrunky. Zejména kombo harmoniky, dvanáctistrunky a steelové kytary dodalo některým písním nádech zběsilého westernu, ve kterém pistolníci střílejí prošlé žvýkačky, uhánějí na dvouhlavých ořích a indiání jsou od přírody bílí jako křída. Nebo čehokoliv jiného, co vás zrovna napadlo. Něco takového prostě jen tak nezažijete.

Setlist Grails:
01. I Led Three Lives
02. Kebnekaise
03. Back to the Monastery
04. All the Colors of the Dark
05. Immediate Mate
06. Almost Grew My Hair
07. Wake Up Drill II
08. Predestination Blues
09. Origin-ing
– – – – –
10. Space Prophet Dogon

Z devíti, deseti skladeb jsem zaznamenal čtyři mně známé kusy – kromě úvodní “I Led Three Lives” ještě “All the Colours of the Dark” a “Almost Grew My Hair” pocházející ze stejné desky “Deep Politics”. Ze starší “Doomsdayer’s Holiday” pak zahráli “Predestination Blues” – a mám za to, že padla i “Immediate Mate”, ruku do ohně bych za to však nedal. To je dobrá polovina setu, jehož druhá půle pocházela z mně neznámého materiálu. Vzhledem k obsáhlé diskografii však těžko určit, z jakých rezerv kapela čerpala při sestavování setlistu. Myslím si ale, že Grails by mohli vzít snad jakoukoliv nahranou skladbu a neudělali by chybu, protože kromě toho, že podle mého názoru ještě nenahráli špatnou věc, umějí svojí hudbu převést do živé podoby takovým způsobem jako málokterá kapela.

Jediná škoda, že délka setu byla omezena policejní desátou večerní, která vynikající vystoupení nevybíravým způsobem utnula. Myslím, že bych nebyl sám, kdo by před pódiem ještě alespoň půlhodinu s chutí strávil. Grails tak nezbylo, než se ve vší skromnosti rozloučit, poděkovat příchozím a odebrat se z pódia. Celkově navýsost vydařená akce, jaká se nejspíš jen tak opakovat nebude – Grails potvrdili vše, co se o nich říká, a Lilacs & Champagne se pak u mě zapsali nejlépe, jak mohli.

Recenze

Alcest – Shelter

Komentáře: 7
Alcest - Shelter
Země: Francie
Žánr: shoegaze / blackgaze / post-rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Wings
02. Opale
03. La nuit marce avec moi
04. Voix sereines
05. L’éveil des muses
06. Shelter
07. Away
08. Délivrance

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 4,5/10
Kaša – 5,5/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzské duo Alcest v našich končinách rozhodně není neznámé a již nějakou dobu se mu od domácího posluchačstva dostává podle mě zaslouženého uznání. Od některých jedinců i nepochopení – a mám dojem, že právě jejich počet s aktuální novinkou “Shelter” vzroste. Mozek projektu Neige jej už před nějakou dobou definoval poměrně jasně odklonem od black metalu z prvních nahrávek k post-metalovým/rockovým náladám, přičemž již s předchozím albem “Les voyages de l’âme” se našli tací, kterým díky odklonu od metalu nebylo příliš pochuti. A vzhledem k faktu, že “Shelter” je nahrávkou především post-rockovou a shoegazovou, je na místě se domnívat, že takových hlasů bude mnohem víc.

Ani já sám popravdě nevím, co přesně si mám myslet o vývoji, který Alcest prodělali. Na jedné straně mi hudebně velmi sedí, na té druhé mi aktuální album přijde takové… jak to jen popsat. Jemná post-rocková a shoegazová poloha, jež se občas zaběhne až k ambientu mi sama o sobě opravdu sedne. Po stránce hudební tak nemám albu příliš co vytknout, “Shelter” mě v tomto ohledu zkrátka baví. Mírná letargie a silná melancholie, která nemá potřebu kamkoliv spěchat a dává si na čas, vám postupně nastavuje všechny tři zmíněné tváře. Rockovější “La nuit marce avec moi”, velmi klidná “Away” nebo závěrečná “Délivrance”, jež mi svojí kombinací shoegazu a ambientu nejvíce připomíná tvorbu Hammock, jsou skladby, které mi v hlavě utkvěly asi nejvíce, ačkoliv materiál je sám o sobě velmi vyvážený. Metal již opravdu nenajdete ani omylem, přesto stále najdete typický rukopis Alcest, i charakteristický zvuk kytar z posledních alb. Na velmi dobré úrovni je i produkce, ačkoliv ve mně místy budí dojem až přílišné vyumělkovanosti a sterilnosti.

Za těchto okolností bych uvažoval o docela vysoké známce už jen díky povedené hudbě. Jenže v případně “Shelter” je tu něco, co mi dojem z alba chtě nechtě kazí. Zprvu mi to tak nepřišlo, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se ukázal jeho největší nedostatek: chybí mu duše, jakákoliv podstata, která by mě k němu táhla zpět a kterou by mohlo posluchači předat. I přes nemalou porci času, kterou jsem mu věnoval, jsem nic takového v “Shelter” nenašel a upřímně pochybuji, že kdy vůbec najdu, i když jej nechám odležet a po čase se k němu vrátím. Jestli ji najde někdo jiný, prosím. Namísto toho však ve mně deska vyvolává jiné pocity, jako je třeba rozporuplnost nebo nedůvěřivost, což jsou věci, které od dobrého alba prostě nečekám a popravdě jsem je ani v nejmenším nečekal od Alcest. Naopak, oba vypuštěné singly “Opale” i “Délivrance” (v podstatě první a poslední píseň alba) se mi samy o sobě líbily. Neige to se vší tou něžností, melancholií a jemností zkrátka přehnal takovým způsobem, až se vlastně Alcest v mých očích docela odcizil. Sice v hudbě se stále dá postřehnout jasný Neigeho rukopis, ale to je taky všechno, co “Shelter” spojuje s předchozí tvorbou kapely. Nemůžu říct, že mě album vyloženě nudí, ale z té vší melancholie, stoickosti a pokusu o jakési vyjádření krásy pokaždé cítím především samoúčelnost a ztrátu soudnosti. Jako kdyby se Neige snažil za každou cenu nahrát co nejjemnější a nejzasněnější desku – proti čemuž bych v zásadě nic neměl, kdybych mu byl schopen uvěřit, že jde vážně to, co chce autor vyjádřit, a nikoliv o prázdnou pózu, která jakkoliv dobrou hudební stránku alba zabíjí. Pokud je mi tedy z něčeho opravdu smutno, rozhodně to není nálada, kterou by mi album předávalo, jako spíš rozmrzelost z toho, jak moc vyčpěle na mě působí.

A k tomu popravdě už ani nemám, co bych dodal. Ačkoliv je tedy po formální stránce vše tak, jak má být, “Shelter” je pro mě prázdnou slupkou. Pěkně zahranou, ale to je tak všechno. “Shelter” je tak trochu jako pěkná slečna, která se sice dokáže mile usmívat a příjemně mrkat modrýma očima. Když otevře pusu ve snaze pronést větu, zjistíte, že sice hovoří francouzštinou, která zní naprosto božsky, a na první pohled hovoří o věcech, jako je umění, krása nebo ona Kunderovská nesnesitelná lehkost bytí, jakmile jí však pohlédnete do těch blankytně modrých, nevinných očí, tak zjistíte, že je ve skutečnosti prázdná a dutá jako krabice od banánů a nemá vám co říci, sebelépe její slova zní. A vy jí stejně dáte šest z deseti, že když nic jiného, dá se na ni alespoň dívat.

Další názory:

Popravdě řečeno, Alcest mi vždycky přišli jako hodně a naprosto zbytečně přeceňovaná skupina. Na prvních dvou počinech “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” jsem si ještě myslel, že je to jednoduše tím, že se mi nepovedlo se do té hudby náležitě ponořit a naladit se na správnou notu, ačkoliv formálně by to neměl být problém, ale s každou následující deskou jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že to není záležitost správného naladění, ale že navzdory všeobecnému nadšení z téhle kapely jsou Alcest pod tou slupkou rádoby zasněné atmosféry prostě a jednoduše nudní. Už na “Les voyages de l’âme” jsem přišel na to, že je to na můj vkus přespříliš rozvláčné, nijaké… takové moc přiteplené. A “Shelter” to jednak definitivně stvrzuje, jednak ten faktor nudy a přiteplenosti posouvá ještě o kus dál. Upřímně je mi naprosto volné, že už to nemá vůbec nic společného s metalem (jestli náš skromný plátek čtete delší dobu, jistě jste si všimli, že zrovna já muziku mimo metalové vody vážně dokážu ocenit), problém vidím v tom, že je to prostě neskutečná zívačka. Jedinými světlejšími momenty “Shelter” jsou “La nuit marche avec moi” a “Voix sereines”, které sice pořád nejsou něčím, co bych chtěl poslouchat, ale na rozdíl od zbylého bezpohlavního balastu mají s přivřenýma očima nějakou kvalitu. Na druhou stranu je tu ale i příšernost jako “Opale”, která je pro mě něčím naprosto, ale naprosto neposlouchatelným. Možná někomu 4,5/10 přijde jako přehnaná známka, ale já si nemůžu pomoct, tohle jde absolutně mimo mě… a vzhledem k tomu, že se fakt nechci skrývat za pokrytecké větičky jako “sice se mi to nelíbí, ale objektivní kvalita tam je”, abych mohl udělat hodnocení, které nikoho nepobouří, tak je tahle cifra z mého pohledu naprosto adekvátní tomu, jak na mě hudba na “Shelter” působí…
H.

Tak se mi zdá, že francouzští snílci Alcest se s každým dalším albem noří do větších hlubin hudební nezáživnosti. Ne, že by se jednalo o mou srdcovku, od níž znám zpaměti každý tón její tvorby, nicméně mám rád debut, občas si pustím “Écailles de lune”, předposlední “Les voyages de l’âme” sice už nemělo takový glanc, ovšem vyloženě proti srsti mi nebylo, ale novinka “Shelter” je na ploše pětačtyřiceti minut přehlídkou několikrát převařeného sáčku čaje, jen s tím rozdílem, že jej dostanete luxusně naservírovaný. Alcest na “Shelter” nechybí typická zasněná atmosféra, skladby samy o sobě nejsou v některých případech vyloženě špatné (“Voix sereines” mě naopak baví hodně), ale jako celek mě to prostě nudí. Nemůžu si pomoct, ale nebýt mému uchu příjemného vokálu hlavního mozku Neigeho a zvonivé kytary, která se velmi hezky poslouchá, tak bych si album stěží pustil víckrát. Kombinace post-rocku a shoegaze je sice velmi svébytný hudební mix, na který musí mít posluchač svým způsobem tu správnou náladu, ale nevěřím, že by mě “Shelter” nebavilo jen proto, že nejsem v tom správném rozpoložení. Bohužel jsou skladby až příliš rozvláčné, tak nějak si plynou, aniž by dokázaly udržet pozornost, takže jako kulisa k jiné práci se mi noví Alcest docela osvědčili, ovšem abych si poslech vychutnával a něco z něj měl? Sorry, pánové, tentokrát ne.
Kaša

Do “Shelter” jsem vkládal poměrně velké naděje, ale tak nějak tuším, že to asi muselo přijít. Neige své Alcest neustálým zjemňováním dovedl až kamsi na hranici plytké nudy, která poslouží leda příjemné uspávadlo. Jenže, je to tak úplně pravda? I kdyby totiž byly nádherné (a to slovo opravdu nepoužívám ani trochu nadneseně) melodie jedinou silnou stránkou čtvrtého počinu Alcest, stále by mohlo jít o zatraceně dobrou hudbu. A já jsem přesvědčen že se tak, byť v menším měřítku, opravdu stalo. Stačí náhodně pustit kteroukoliv skladbu, přetočit na libovolný moment a s naprostou jistotou narazíte na příjemnou kytarovou linku, uhrančivou atmosféru nebo uklidňující zpěv, který vás okamžitě vtáhne do dění a donutí vás poslouchat dál. A pokud nechcete dělat koniny a album si pustíte od začátku, neodejdete znuděni po dvou třech písních – alespoň já tak nikdy neučinil. Troufnu si říct, že až na klipovou “Opale” na albu není jediné slabší písně, několik jich naopak vystupuje, kupříkladu dojemná “Voix sereines”, anglicky zpívaná “Away” a závěrečná “Délivrance”. “Shelter” je tak velice příjemné album, které mi vždy zvedne náladu a které v konkurenci starších desek kapely o mnohé nezaostává. Vypuštění posledních pozůstatků black metalu se z něj stala relaxační hudba, což o jejích kvalitách ovšem nic neříká.
Zajus

Pakliže byla minulá deska Alcest, “Les voyages de l’âme”, přinejmenším kontroverzně přijatá, o “Shelter” to bude platit dvojnásob. Už nyní, nedlouho po vydání desky jsem si jist, že dojde k rozdělení fanoušků Alcest na ty, kteří tomuto duu sežerou vše i s navijákem, tedy včetně “Shelter”, a na ty, jimž se líbily především dvě, maximálně tři první desky. Tam bych se zařadil i já. A pak jsou ještě ti, kteří berou Alcest jako přeceňovanou záležitost nebo projekt, jenž dokonce kazí black metalu čest, ale ti už se vlastně nedají nazvat fanoušky, že? Nicméně o black metalu nemůže být v případě nové desky ani řeč. Když Neige před vydáním “Shelter” avizoval, že na ní nenajdeme snad ani jediný metalový prvek, musím mu dát za pravdu a cením si toho, protože ve většině případů je to jen hudbou nepodložené chvástání. První věc, která mi na desce není úplně příjemná, je, že je “Shelter” neustále pozitivní. Na minulých nahrávkách to sice nebylo dvakrát jiné, desky to byly taky hodně zasněné, ale vždy včas a na správném místě zakročily black metalové kytary nebo skřehotavý vokál, čehož se mi na “Shelter” nedostává. Na druhou stranu je tohle společně s nepříliš propracovanou kompoziční složkou jediná věc, která mi na desce vadí, ale to už bývá na albech nasměrovaných na emoce běžné. Deska solidně plyne a především jako oddychovka poslouží velmi dobře. I když nepopírám názory, že novinka může vyznít poněkud čtyřprocentně, nevidím důvod udělit nízké hodnocení, když těch několik hodin ve společnosti “Shelter” bylo koneckonců příjemných.
Skvrn

Minirecenze

God Is an Astronaut – Origins

Napsat komentář
God Is an Astronaut - Origins
Země: Irsko
Žánr: post-rock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Rocket Girl

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

God Is an Astronaut jsem objevil relativně nedávno. Tak nedávno, že by se to vzhledem ke kvalitám této kapely, o které jsem se do té doby připravoval, dalo nazvat hříchem (ano, až s vydáním “Origins”, získáváte bludišťáka). O to víc jsem se však snažil proniknout zpětně do jejich diskografie co nejhlouběji. Nutno podotknout, že jsem se pořádně ještě neodlepil od “Origins”. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je vlastně docela jednoduchá.

V prvé řadě je tu to něco, co platí snad pro všechna alba, která jsem od God Is an Astronaut slyšel – propracovanost skladeb, chytlavé melodie, svižnost a místy až příjemně zasněná atmosféra. A to všechno je tentokráte zabalené snad do ještě vymazlenější a šťavnatější zvukové produkce než posledně. Kromě toho, že mě “Origins” vyloženě baví, je vážně radost jej poslouchat a užívat si všech vrstev zvuku, kolik jich jen dokážete najít. Oproti “Age of the Fifth Sun” sice není tolik zamyšlené, v mnohém je naopak mnohem hravější, odpočinkovější a otevřenější. Prostě 100% shoda na první poslech, deska však u posluchače nestagnuje a nezačne jej nudit, nýbrž roste postupně s tím, jak uši prozkoumávají její terén.

Hudebně jde o klasické výrazivo “astronautů”, přímá fúze post-rocku a elektronické hudby/ambientu, jenž dodává charakteristický nádech vesmíru. V tuctu skladeb naleznete kusy svižné a rozverné, jež jsou zastoupeny třeba “Signal Rays” nebo “Transmissions”, stejně jako atmosférické shoegazovky “Weightless” a “Strange Steps”, dojde i na jednu vyloženě snivou píseň “Autumn Song”. Dohromady třiapadesát minut hudby, jež tentokrát hýří všemi barvami mlhoviny, a než se nadějete, protečou vám ušima rychleji než voda mezi prsty. Osobně nevím, kterou skladbu bych jako označil jako nejlepší, nejvíc mě totiž baví album samo o sobě jako celek. Takže pokud hledáte inteligentní a zábavnou desku, u které můžete vypnout a prostě si ji užívat, myslím, že s “Origins” těžko šlápnete vedle.

Recenze

Kauan – Pirut

Napsat komentář
Kauan - Pirut
Země: Ukrajina / Rusko
Žánr: post-rock / doom metal
Datum vydání: 15.12.2013
Label: Blood Music

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 6,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

15. února 2013 přeletěl nad Čeljabinskem meteor, načež explodoval několik kilometrů nad povrchem země, svým jasem zastínil slunce a jeho zbytky dopadly na široké území zhruba dvacet kilometrů za městem. Kromě toho, že ve zmíněném městě a několika dalších způsobil škody, za který by se nemuselo stydět nejedno hudební komando, přerušil i nahrávání nové desky Kauan, která tou dobou nesídlila nikde jinde než v Čeljabinsku (v současnosti přesídlila do Kyjeva). Deska tak spatřila světlo světa mnohem později, než bylo plánováno – a velmi pravděpodobně i v docela odlišné podobě, neboť právě výbuch meteoritu muzikanty z Kauan velmi ovlivnil a stal se jednou z hlavních inspirací při jejím skládání.

Vkusný, minimalistický přebal alba je zdoben pruhem páry, který zbyl po přeletu vesmírného tělesa. Pod ním se skrývá disk obsahující jednu dlouhou, téměř čtyřicetiminutovou skladbu rozdělenou do osmi částí. Že inspirace nekončí jen u přebalu, je možno pocítit již v počátku prvé části, jež by se dala charakterizovat coby rozvinuté intro. Kvílící kytara přecházející v jemnou symfonickou vložku v podání violy se náhle zvrtne v autentický záznam supersonické vlny a sypajícího se skla. Následuje olovnatě těžký doom metal a hutná atmosféra dokreslovaná growlingem. Závěr prvé části tak připomíná návrat k prvnímu albu “Lumikuuro”, jež se neslo především ve znamení atmosférického doom/blacku. “Pirut” však především pokračuje tam, kde vývoj Kauan naposledy skončil, a nadále rozvíjí charakteristickou směsici post-rocku, doom metalu a ambientu, která mi před pěti lety v podobě “Aava tulen maa” tolik učarovala. Zásahy do fungujícího konceptu nejsou velké, a ač se nedá přímo tvrdit, že kapela vykrádá sama sebe, některé pasáže k minulé “Kuu..” nebo právě “Aava tulen maa” odkazují. Podobně jako v případě “Kuu..” je i v případě “Pirut” naprostá většina inovací velmi dobře skryta v kompozicích a i posluchač znalý předchozích alb je zaznamená až na několikerý poslech. Dalo by se říci, že to je jedna z charakteristik rukopisu Antona Belova, mozku kapely, stejně jako mylný dojem, že se motá v bludném kruhu a nijak se nevyvíjí.

Největší vývoj, jenž projekt odminula prodělal, však z poslechu alba nevyčtete vůbec. V létě loňského roku došlo k rozpadu ústřední dvojice Anton Belov – Lubov Mushnikova. Právě Lubov, která se roku 2006 připojila coby hráčka na violu, odešla a Kauan se rozrostli na kvintet. Již na “Kuu..” spolupracovali i další hudebníci, tentokráte se však nově příchozí čtveřice usadila v kapele natrvalo. Veškeré nástroje již tedy neobstarává Anton sám, nýbrž je rozdělil mezi další hudebníky. Violy se chopil Anatoly Gavrilov, baskytary pak Alex Vynogradoff. Za bicí usedl Anton Skrynnik a klávesy obsadila Alina Roberts, kterou můžete znát buď z Antonova vedlejšího projektu Helengard nebo právě z “Kuu..”, kde stejně jako na “Pirut” obstarala doprovodný zpěv. Na podobu alba však změna sestavy měla velmi pravděpodobně spíše vedlejší vliv, pokud vůbec nějaký. Belov si do skládání zřejmě příliš mluvit nenechá, nebo alespoň v tomto případě tomu vše nasvědčuje, protože album plynule navazuje na své předchůdce. Otázkou tak zůstává, jakým směrem se situace vyvine s příštím albem.

I přesto, že má Belov svoji hlavu, můžete postřehnout hned dvě výrazné změny. Prvou jsem již naznačil v předchozím odstavci, totiž návrat k doom metalu a harsh vokálu debutu. Druhou výraznější změnou jsou opět o něco čistší, jasnější kompozice, přičemž obě hlavní polohy, ambientní a doomovou, dotahuje Belov do krajností. Ambientní pasáže sice nedoznaly žádných vyložených změn, v zásadě pro ně platí to, co jsem napsal výše. Prim v nich stále drží viola a piáno, nesou se tedy více méně v neoklasickém duchu. Ta změna dostává svůj prostor především v doom metalových záchvěvech, jež tvoří přirozené masivy a kontrují rozlehlým ambientním pláním. Naleznete jich sice jen poskrovnu, z celého alba zabírají minoritu, jejich hutnost a zemitost vám však vždy zůstane v uších coby snadno zapamatovatelný milník. Tomu dopomáhá i výrazný Antonův growling, kterému doprovodným zpěvem zdatně sekunduje baskytarista Alex. Kytarově laděný post-rock se většinou blíží jedné či druhé poloze, málokdy se drží někde uprostřed v rockové póze, jak ji můžete znát z již zmiňované “Aava tulen maa”, ačkoliv i v tomto případě se najdou výjimky a závěr čtvrté části je v tomto ohledu vskutu excelentní.

Jaké je tedy “Pirut” vlastně je? Ačkoliv na něm naleznete dvě v podstatě protikladné síly, jež vzájemně kontrastují, žádný z prvků, na kterých album tón po tónu buduje svou atmosféru, není vzájemně v konfliktu. Ambientní části přinášející klidný proud tklivých, melancholických melodií, volně prolínají s post-rockovými riffy nebo nenásilně tvoří pozadí mohutných doom metalových momentů, které do celého konceptu vnášejí prvek osudovosti a naléhavosti. Dominuje Antonův čistý vokál, s growlingem a Alininým ženským zpěvem je zacházeno tak trochu jako se šafránem, o to více však vynikají. Díky jednotě tvoří deska organický celek, který během poslechu skutečně žije a dýchá. Nejsilnější je podle mě “Pirut” tam, kde se mohou naplno projevit démoni, jak by se dal finský název přeložit (stejně tak jsou všechny texty opět ve finštině), jež jsou v albu skrytí, jistý návrat k počátkům tvorby velmi oceňuji, jakkoliv mi “Lumikuuro” nijak zvlášť k srdci nepřirostlo. Neměl bych zapomenout zmínit ani rockovou pátou část zakončenou táhlým sólem, rovněž jeden z vrcholů alba. Dynamiku nahrávky zvýrazňuje vybroušený zvuk, který dává vyniknout nejen každému z nástrojů, ale i každému drobnému detailu a nezbývá, než před úrvní produkce jednoduše smeknout, neboť se jedná o kus mistrovské práce.

Jestli jsem si na “Pirut” něco zamiloval, je to laskavost, ona těžko postihnutelná vlídná posmutnělost, která ze čtyřiceti minutové plochy dýchá na posluchače. Anton Belov se tradičně vyhýbá sladkobolnosti nebo patosu, zároveň přidává o něco více mrazivé atmosféry a jisté odevzdanosti a bezmoci, kterou taková událost, jakou je pád meteoritu, bezpochyby obnáší. Kauan prostě ukazuje, že jde o rostoucí projekt, zároveň však nastavuje laťku zatraceně vysoko, až mám trochu strach, zda ji s dalším počinem dokáže Belov překonat. Protože “Pirut” je zatím bezkonkurenčně nejvyspělejší a nejvyzrálejší deska, jakkoliv jí obě předchozí sestry šlapou na paty. Nezbývá než doufat, že Kauan ji přivezou představit i do naší české kotliny, protože slyšet tenhle skvost naživo, to by byl další splněný sen.

Kauan

Další názory:

Samozřejmě nechci ani v nejmenším jakkoliv znevažovat kolegův text nade mnou, ale upřímně nechápu, kde tam těch devět bodů na “Pirut” vyšťoural. Ne, že by snad Kauan nahráli nějakou vyloženě špatnou desku, to v žádném případě, ale jejich pátý dlouhohrající počin podle mě není ani zdaleka tak dobrý, aby si vysloužil takhle vysokou známku. Já jsem na tom spíše opačně a tak nějak jsem čekal, že mě “Pirut” bude bavit o poznání více… jenže i přesto, že objektivní kvality v tom nepochybně jsou, mě to navzdory několika výtečným pasážím (hlavně v “IV” a “VI”) zas tak moc neoslovilo a v hodnocení jsem se rozmýšlel mezi 6,5/10 a 7/10… tu nižší známku si Kauan odnesli nevím proč, spíš subjektivně, protože formálně by to zasloužilo asi tu lepší, ale nemůžu si pomoct. Ačkoliv atmosféra v tom je a při poslechu nemám jakoukoliv potřebu to vypínat nebo něco přepínat, přijde mi to album možná až přespříliš rozvláčné, těch momentů, které by mě opravdu oslovily v plné míře, tam zas tolik není… i přes veškeré kvality tedy bohužel zklamání, i když uznávám, že je možné, že se to netrefilo do vkusu jenom mně…
H.

Ke Kauan mám zvláštní vztah, objevil jsem je teprve nedávno a po poslechu několika písní mě donutili zapátrat v jejich diskografii. Osobně nejvýše hodnotím hned první dvě desky kapely, tedy “Lumikuuro” a “Tietäjän laulu”, kde kapela předváděla geniální (záměrně zde užívám toto slovíčko) mix doom metalu, folku a částečně i black metalu. Poté se Kauan začali ubírat post-rockovým směrem a i obě nahrávky z tohoto období si mě postupem času získaly. Teď je tu nahrávka “Pirut” inspirovaná pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde kapela v té době seděla ve studiu. Že bych však z novinky nějak spadl ze židle, to ne. Kauan si zřejmě pustili všechny minulé desky, z každé si vzali kousek a “Pirut” byl na světě, samozřejmě, přeháním, ale v jednoduchosti kapela udělala takový výcuc, který se pohybuje především kolem desek “Tietäjän laulu” (doom metal) a “Aava tuulen maa” (post-rock). Ne, že by se mi nová deska nějak nelíbila, to vůbec, je to opravdu hodně dobrá hudba, ale nemohu si pomoci, Kauan tentokrát svou novinkou neřekli příliš nového, a pokud ano, za těch několik poslechů jsem to nepostřehl. Na druhou stranu zde najdeme pořád staré a neomrzující jemné, citlivé pasáže v čele s houslemi, což Kauan vždy uměli. “Pirut” je skvěle poskládané, a i když se jedná stále o jednu skladbu rozčleněnou do několika částí, deska skvěle plyne a nedává prostor nudit, občas mě až překvapilo, jak album rychle uteklo. Skladatelsky, instrumentálně i emocionálně provedeno skvěle, jediným problémem nahrávky je, že už tu něco takového v podání Kauan bylo. A i když je to dle mého to nejslabší, co kapela zatím předvedla, na to dát jí nižší známku prostě nemám.
Skvrn

Recenze

Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

Napsat komentář
Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric post-rock / post-metal
Datum vydání: 30.11.2013
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. Vzpomínat bolí
02. Labuť a lyra
03. Setkání
04. Schovám si svůj stín
05. Co času zbývá?
06. Jeden

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 7,5/10
Ježura – 8,5/10
Zajus – 9/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Brněnská čtveřice na naší scéně rozhodně není neznámá a myslím, že můžu vcelku spolehlivě tvrdit, že již loňský (sakra, ten čas letí) počin “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, byl jednou z nejočekávanějších domácích desek a nejinak tomu bylo v mém případě, neboť jsem byl silně navnazen zveřejněným singlem “Setkání“. Předchozí deskou “Dolores” suverénně vyhráli cenu Břitva a v kategorii Hard & heavy k nim putoval i Anděl. Otázkou tak zůstává, zda se Heiden podaří zopakovat úspěch i s aktuální deskou.

Asi nebude nic na škodu, když hned v úvodu prozradím, že přinejmenším já v to doufám, jakkoliv je letošní konkurence nezanedbatelná. Někteří by mohli spatra kontrovat Cult of Fire, Infernem či dalšími spolky. Heiden se ale podařilo nejen vytvořit velmi kvalitní desku, navrch se mi ale dokázali trefit do aktuálního vkusu a nálady tak jako málokdo jiný. A přitom to taky nebylo tak zadarmo a na první dobrou, jak by se z předchozí věty mohlo zdát. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, je totiž velmi, ale opravdu velmi náladová deska. Tak moc náladová, že kdyby vám sedla hned napoprvé jako ulitá, skoro bych si říkal, že je něco špatně, tím spíš, pokud jste znalí předchozí tvorby – a to nejen “Dolores“, ale ještě o něco starší (a podle mého názoru trochu nedoceněnou) “Obsidian“, která posluchači nabízí přirozený a logický předěl mezi současnou a starší tvorbou.

Heiden se opět vzdalují tvrdší tváři, kterou naposledy prezentovali právě na “Obsidian“, pozornému posluchači ale neujde, že na “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” se najde několik reliktů na “Obsidian” odkazujících, zejména kosmetické užívání harsh vokálu či typicky black metalového “Uh!”. Vše ostatní už je ale docela jinak. Zvuk je ještě méně blackový, než tomu bylo v případě “Dolores“, kdy šlo prakticky o přímou směsici black metalového zvuku s uvolněným post-rockem. Současný stav je ale black metalu víceméně prost (až na zmíněný Kverdův projev), kapela směřuje k velmi individuálně pojatému post-rocku/metalu, či jak to vlastně nazvat. Kytary jsou uhlazenější, povahou mnohem melancholičtější, konejšivější. Přibylo jemných vybrnkávaček, ale také rozmáchlých atmosférických ploch, které na “Dolores” chyběly ve větším množství. Velice efektní je “poplašná siréna” v druhé části “Co času zbývá?” hraná slidem. S tím souvisí struktura skladeb, která prošla největší změnou. Všechna tři zmiňovaná alba staví na kratším hracím čase, skladby se však držely kolem čtyř, pěti minut a tuto hranici přesahovaly jen výjimečně. S tím souvisí i jejich počet. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” jde jinou cestou. Rozmáchlejší kompozice o minimální délce šesti minut a kratší tracklist zajišťují vyznění jedné každé skladby a její rozvinutí do plné šíře. Stávají se tak mnohem zapamatovatelnější a osobitější, což je něco, co mi zpětně u starší tvorby poněkud chybí.

Všechny tyto změny vám začnou docházet jedna po druhé během seznamování se s albem. Povšimnete si třeba brumlavé Maguovy baskytary nebo většího prostoru, jenž byl dán klávesám hostující Werlingy z Morgue Son. Jestli vám však něco utkví v uchu na první poslech, je to Kverdův projev. Již na koncertech bylo patrné, že se snaží svůj recitál z “Dolores” transformovat více směrem ke zpěvu a mohu říci, že se mu to podařilo na výbornou. Trvalo mi, než jsem si zvykl, do celkového výraziva alba ale zapadá na výbornou, velmi přirozeně a nenuceně. Ostatně tyto dva přívlastky jsou spolu s komplexností a melancholií jeho hlavním pojidlem. Z “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” dýchá podzimní atmosféra podtržená poetickými, byť poněkud stručnými texty, z nichž vynikají zejména poslední dva kusy “Co času zbývá?” a “Jeden“. Zmiňoval jsem někde vyváženost? Jestli ne, chyba, neboť ta je další charakteristikou celého alba, a to v mnohem větší míře, než tomu bylo na předchozím albu. Sic si každý nejspíše najde tu “svou oblíbenou”, která mu sedne nejvíce, šestice skladeb je velmi soudržná a po celých dvaačtyřicet minut funguje na výbornou.

Za mě? “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je vážně dobrá deska. Chtěl jsem napsat, že je kromě jiného i zatraceně krátká, jenže to bych nejspíš kecal. Protože ona v podstatě krátká není, těch čtyřicet minut je tak akorát, jediný problém je v tom, že utíká jako voda a z mačkání tlačítka “replay” se stane taková rutina, že si raději pustíte nekonečnou smyčku, kterou prostě vypnete, až budete mít dost. Můžu vám garantovat, že tahle podzimní melancholie vás k sobě přivine a hned tak nepustí. Obzvlášť když má tak krásný přebal, který můžete při poslechu prohlížet do zblbnutí…

Další názory:

Není sporu o tom, že je současná tvorba Heiden vysoce kvalitní, stejně tak jako nejnovější deska “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, přesto čím dál tím více zjišťuji, že i když se kapela s každým počinem formálně zlepšuje a jde dále ve svém vývoji, čistě subjektivně mě její muzika nejvíce oslovovala na albu “Obsidian”, na němž se Heiden začali plynule posouvat směrem k atmosférickému post-rocku, ale pořád tam ještě byla cítit (black) metalová špína. Ačkoliv je pro mě s odstupem času “Obsidian” v diskografii Heiden stále nedostižným počinem, pořád toho nelze ani nejnovější nahrávce moc vytýkat, objektivně vlastně téměř nic, protože povedená, trochu melancholická nálada a množství výtečných momentů tam zcela jistě je. Na desce sice mám dva jasné vrcholy v podobě “Co času zbývá?” a především “Vzpomínat bolí”, která je pro mě hned na začátek tím nejlepším, co počin nabízí, a žádná z následujících písní na mě nepůsobí tak moc jako právě tahle, pořád mě to však baví jako celek a vysokou známku si to jistě zaslouží… i když už teď vím, že za půl roku stejně z police vytáhnu radši “Obsidian”, ale to samozřejmě není chyba u Heiden…
H.

Heiden

Svým předchozím počinem, oceňovanou deskou “Dolores”, Heiden nastavili laťku nesmírně vysoko a bylo tedy otázkou, jak se jim na ni podaří navázat. Aktuální “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” však rozhodně kapele ostudu ani v nejmenším nedělá. Heiden na ní dále posouvají svůj výraz směrem k atmosféričnu a post-metalovým žánrům a činí tak s ohromnou lehkostí a zcela přirozeně. Velké změny se udály co se týče nálady alba. Proti úchvatně depresivní a negativistické “Dolores” je “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” mnohem prosvětlenější, nakládá s pozitivnějšími emocemi (přičemž však melancholii a temnotu neopouští zcela) a člověk má z poslechu takový příjemný pocit. Heiden ale zvládli tento posun zpracovat tak, že to působí zcela věrohodně, a hlavně se jim podařilo uchovat vnitřní sílu materiálu, na které celé album stojí. Žádné obavy ohledně “vyměknutí” nebo posunu k čisté a trochu bezpohlavní zasněnosti, jaký se v poslední době děje třeba u francouzských Alcest, tedy nejsou na místě. Skvělá instrumentální úroveň je samozřejmostí a stejně tak Kverd opět skvěle zpívá. Někoho může zamrzet takřka úplná absence growlu, ale charakter alba žádný vyloženě extrémní vokál nevyžaduje, takže i na tomto poli je vše v naprostém pořádku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je silné, podmanivé, perfektně vyvážené a ve všech směrech krásné album, jehož prostřednictvím Heiden dále upevňují svou pozici na české scéně. Rozhodně jeden z top domácích počinů loňského roku!
Ježura

Heiden vydání “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” stihli v loňském roce na poslední chvíli, i tak jsem je ale umístil na první příčku mezi nejlepšími tuzemskými alby roku. Zatímco “Dolores” učinilo velký krok od stále ještě velmi tvrdého počinu “Obsidian” a představilo kapelu v mnohem romantičtějším světle, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” se od své předchůdkyně liší o dost méně. Zatímco však výsledné vyznění zůstává podobné, samotné postupy se změnily výrazně. Zbytky metalového řinčení se již (až na výjimky) definitivně vypařily a jejich místo nahradila zasněná post-rocková obrazotvornost. Na prostoru šesti delších skladeb vytvořili Heiden neobvyklé místo, kam se bude posluchač rád vracet pro novou dávku melancholie. Kverdův zpěv prošel také razantní proměnou. Pryč je řev, který na “Dolores” ještě občas vystrčil růžky, cestu k posluchači si naopak najde hned několik čistých poloh, od klidnějších po vypjatější, které vždy plynule gradují spolu s hudbou. Vyjmenovávat jednotlivé krásné momenty by bylo zbytečné, a proto zmíním moment jediný, který je pro mě zároveň vrcholem alba. První polovina skladby “Co času zbývá?” je čistě instrumentální, pomalu buduje atmosféru pro Kverda, který do skladby vstoupí již značně vypjatým zpěvem, aby se píseň vzápětí zlomila v jemnou melodii (kontrastní k burácející base), z níž ještě jednou vystoupí mohutné metalové hřmění, jaké jinde na albu neuslyšíte. Ve skladbě se tak promítá hned několik emocí, které kulminují v závěrečném energickém hurikánu. Je ale zbytečné dodávat, že “Co času zbývá?” vystupuje nad úroveň ostatních skladeb jen nepatrně. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je tak nejvyrovnanějším a zároveň nejlepším albem Heiden, kteří se s každým dalším počinem zlepšují.
Zajus

Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě

S brněnskými Heiden jsem se do teď již loňské novinky nesetkal, tudíž nemůžu hodnotit, zda i předchozí tvrdší díla byla stejně kvalitní jako “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”. Každopádně i z téhle lehké post-rockové věci na každém kroku cítit, že kapela v minulosti koketovala se styly jako jsou black metal nebo doom. Musím uznat, že “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je hodně chytlavá a uteče jako voda, to vše je navíc okořeněné skvělými českými texty. Nejlepší kousek alba nacházím v prostředku hrací doby v podobě skladby “Setkání”, která přesně ukazuje skvěle zvládnutou rovnováhu mezi post-rockovou lehkostí a v pozadí ukrytou metalovou hutností. Ani nevím, co dál říct, Heiden nahráli skvělou a citlivou desku, která sice není nikterak složitá na poslech, ale přesto je i po několika posleších hodně příjemnou záležitostí. Heiden mě navíc přesvědčili zapátrat v jejich starší počinech, tudíž i za to patří nové nahrávce dík.
Skvrn

Minirecenze

Sigur Rós – Kveikur

Napsat komentář
Sigur Rós - Kveikur
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 12.6.2013
Label: XL Recordings

Hodnocení:
Kaša – 9/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Kaša):

Vlastně už by to ani nebyli Sigur Rós, kdyby se na své novince nevzdálili tomu, s čím přišli minule. Zatímco loňské “Valtari” bylo jako jemné pohlazení a dýchala z něj poklidná, zasněná atmosféra, která hraničila s relaxační hudbou, tak “Kveikur” je (při zachování vlastní hudební tváře) jako otočení kormidla o 180° směrem k novým zítřkům.

Po odchodu klávesáka Kjartana Sveinssona se kapela představuje poprvé coby trojice, a jelikož se sliboval se příklon k “tvrdšímu” zvuku, byl jsem zvědavý, jak se s jeho absencí kapela popere, protože zrovna Kjartan dostal na minulém albu pořádný prostor, ale osiřelá trojice to zvládla na jedničku. Ona zmíněná tvrdost samozřejmě neznamená, že by Sigur Rós opustili svůj neuchopitelný, zasněný, post-rockový projev a vydali se vstříc kytarovým riffům, i když je pravda, že kytary jsou syrovější a občas se krom zvonivého zvuku dočkáme i noisového vazbení, jako třeba ve skladbě titulní, ale skutečnou zásluhu na celkovém přivrzení zvuku má zpěvák Jónsi, který je ještě naléhavější než dřív, a bicí, jež evokují náladu prvních alb kapely. “Kveikur” v jistém smyslu znamená návrat k opusu “Takk…”, k němuž má relativně blízko, ale nebojte se, žádné opakování se nekoná. Kdo tyhle islandské náladotvůrce sleduje, ví, že krom pořádné dávky emocí dostane porci něčeho nového a neotřelého, něčeho, co jsme od nich ještě neslyšeli a v tomto případě je to hlavně úvodní dunivá bomba “Brennisteinn”. Na své si však přijdou i milovníci hitových věcí, jako byly v minulosti “Hoppípolla” a “Inní mér syngur vitleysingur”, tentokrát funkci potenciálního rádiového hitu převzala nádherná “Isjaki”.

Co říci na závěr? Nádherné album od fantastické kapely. Hledáte-li něco podmanivého a neotřelého, tak jsou tady Sigur Rós přesně pro vás. Není to však hudba na jeden poslech. “Kveikur” je, stejně jako předešlá počiny, komplexní hudební dílo, jemuž se musí dát čas. Já už mám nějakou desítku poslechů za sebou a věřím, že následovat budou další.

Druhý pohled (Atreides):

Kdyby mi před vydáním “Kveikur” někdo řekl, že se od Sigur Rós dočkám depkoidního alba, nejspíš bych se mu od srdce vysmál, ať si nechá blbé fóry pro někoho jiného. Všechna alba, která jsem kdy od téhle islandská party mágů slyšel, mají jedno společné – jemnost, něžnost, laskavost, vlídnost k posluchači, fungují jako téměř dokonalé antidepresivum bez destruktivních následků. Sigur Rós na nich kromě toho prezentují svoji rozmanitost, která mnohdy přesahuje vody post-rockového žánru až k dream-popu nebo ambientu. Jenže ono je to vážně tak. “Kveikur” je skrz naskrz protkané smutkem, melancholií a osobní depresí hlavního mozku Jón Þór “Jónsi” Birgissona a řeknu vám, že doposlouchat album a udržet u toho oko suché, dá občas sakra zabrat.

Je ale zvláštní, že přitom album nepostrádá téměř nic z jemnosti a uhlazenosti, která je tolik charakteristická počinům předchozím. Kombinuje tyto vlastnosti s rozevlátostí, bolestí, zádumčivostí a bouřlivostí. Oproti teprve loňské desce “Valtari” otočili Sigur Rós o sto osmdesát zcela jiným směrem (opět) a servírují posluchači emocionální smršť na podnosu z typického výraziva, hrubě otesané, kvílení kytar a téměř ambientních pasáží. Bezmála hodina čistého času skýtá výlet do končin doposud nepoznaných. “Kveikur” na začátku své cesty uštědří posluchači nejedno překvapení, aby jej k závěru uklidnil již o něco běžnější podobou, na kterou může být od pánů zvyklý. Ale právě třeba “Brenninsteinn“, “Ísjaki” nebo titulní skladba jsou na poměry Sigur Rós něčím nezvyklým, něčím, co jsem si za všechny ty poslechy neskutečně zamiloval. Jedna z nejsilnějších desek letošního roku – nejen po stránce hudební, ale i po té empatické, pocitové.

Recenze

Australasia – Vertebra

Napsat komentář
Australasia - Vertebra
Země: Itálie
Žánr: post-rock
Datum vydání: 30.9.2013
Label: Immortal Frost Productions

Tracklist:
01. Aorta
02. Vostok
03. Zero
04. Aura
05. Antenna
06. Volume
07. Vertebra
08. Apnea
09. Deficit
10. Cinema

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Australasia

Ačkoliv by k tomu název skupiny možná mohl svádět, formace Australasia vážně nepochází z vyprahlé Austrálie, nýbrž z prosluněné Itálie. Už v loňském roce na sebe poprvé upozornili poměrně dost solidním debutovým EP “Sin4tr4”, které sice trpělo na několik menších dětských nemocí, nicméně už v téhle podobě ta muzika dokázala hodně zaujmout a bavit. A především “Sin4tr4” věštilo, že v téhle kapele se ukrývá hodně slibný potenciál do budoucna. O tom, jestli se tento potenciál po slibném nástřelu v podobě prvotiny podařilo zužitkovat, se budeme bavit nyní, kdy Australasia vydali druhou řadovou nahrávku s názvem “Vertebra”.

Pro ty z vás, pro něž je jméno Australasia doposud neznámé, by se však možná hodilo alespoň ve zkratce zmínit, v jakýchže žánrových vodách se tu budeme pohybovat. Stručně řečeno se jedná o post-rock, což je škatulka, která je v případě téhle kapely naprosto výstižná, zároveň ale i trochu zavádějící. Jak je to možné? Tak především, v podstatě veškeré počínání Australasia se opravdu vejde do zmiňovaného šuplíčku, na druhou stranu ovšem v jejich muzice lehce vystrkují růžky i některé další vlivy. Nejedná se ale o nic, co by vás při poslechu vyloženě koplo do čumáku, spíš jde jen o takové náznaky, což je přesně tím důvodem, proč říkám, že Australasia nikdy z dané škatulky nevybočí, stále to však je hodně příjemné a muziku to hezky ozvláštňuje. Samotná skupina tyto další vlivy nazývá vintage elektronikou a post-black metalem, ale já osobně bych byl s oběma žánry dost opatrný, zejména co se týče toho black metalu, přestože je to po přidání kouzelného a skoro nic neříkajícího slovíčka “post” pojem, s nímž jde nakládat hodně volně. Uznávám, že když se do toho člověk pořádně zaposlouchá, tak hlavně co do kytarového výraziva lze v jistých momentech ten nádech dejme tomu post-black metalu vážně cítit, ale ve výsledku je to záležitost tak marginální, že kdyby to nerozhlašovala samotná Australasia, osobně by mě ani nenapadlo o tom mluvit, natožpak to nazývat black metalem (v jakékoliv formě).

Dalším faktem, který by jistě stálo za to zmínit, je to, že Australasia je formace čistě instrumentální… i když, stejně jako v případě post-rocku je i tohle možná malinko zavádějící. Hned vysvětlíme. Sice se jedná o instrumentální muziku, nicméně se na “Vertebra” občas objevuje ženský vokál. Že vám to nějak neštymuje? Tady buď někdo neví, co mluví, a dost si protiřečí nebo snad nepovažuje ženské za tolik rovnocenné, aby jejich zpěv počítal, ne? Ani jedno, vážení. Jde čistě jen o to, že tento prvek zde vystupuje pouze minimálně v několika vybraných skladbách, jako jsou třeba “Aorta”, “Aura” nebo “Apnea”, a ještě navíc ve všech těchto případech pocitově nepůsobí ani moc jako zpěv, nýbrž jako další nástroj, čemuž napomáhá i to, že nezpívá žádné texty… tedy aspoň myslím. Úplně jistý bych si tím nebyl jen v případě “Aura”, kde se nějaké náznaky slov objevují, ale nejspíš to opravdu budou jenom náznaky…

Jinou otázkou, která by nás v rámci naší skromné recenze mohla zajímat, je posun, jaký na “Vertebra” proběhl oproti “Sin4tr4”. Co do hudební stránky věci v tom zas takový rozdíl není, spíše jde o progres jen malý, což je – když se nad tím člověk trochu zamyslí – poměrně nepřekvapivé, jelikož oba počiny ve skutečnosti dělí jen jeden rok a navíc novinka obsahuje i dvě předělané skladby ze “Sin4tr4”, jmenovitě “Antenna” a “Apnea”. Nicméně malý progres neznamená žádný, takže i když je hudební základ stále na svém místě, je na “Vertebra” cítit o malinko vyzrálejší kompoziční ruka. Další záležitost, v níž má “Vertebra” nad svým předchůdcem znatelně navrch, je také zvuk, který je takový o trochu hutnější, plnější a čistší, což mi na to, co Austalasia hrají, přijde o něco příhodnější. V hodnocení na “Sin4tr4” jsem svého času napsal, že mi zvuk přijde “relativně syrovější” – a na “Vertebra” se tuto zdánlivou “syrovost” (uvozovky jsou na místě, do nějaké hoblovačky ze staré školy to pořád mělo setsakra daleko) podařilo odstranit, díky čemuž nyní Australasia znějí asi tak, jak bych si představoval, což je z mého čistě subjektivního pohledu samozřejmě plus.

Pokud byste se chtěli na chvíli bavit také o konkrétních písničkách, není samozřejmě problém, rád posloužím. Za vypíchnutí zcela jistě stojí zmiňovaná trojice, v níž se ozve ženský vokál, tedy “áčkové” “Aorta”, “Apnea” a “Aura”. Konkrétně “Apnea” jsem označoval jako jeden z nejzajímavějších kusů už na “Sin4tr4” a na novince je tomu tak opětovně. “Aorta” zase nahrávku příjemně otevírá a dokáže posluchače během svých čtyř minut dost úspěšně vtáhnout do děje, aby vygradovala v hezkém závěru právě s oním zpěvem. “Aura” pak – jak již bylo nepřímo zmíněno – vybočuje tím, že je v ní využití vokálu nejmarkantnější. Z dalších songů bych po třech “áčkových” vypíchnul ještě dvě “véčkové” – “Volume”, která je asi nejhutnější položkou desky, a výtečnou titulní věc “Vertebra”, jež je sice možná malinko monotónnější, ale její ústřední motiv se mi jednoduše líbí a vzhledem ke dvouminutové délce na něm lze celou skladbu utáhnout jak nic. Snad jediná položka, která mi ne úplně sedla, je závěrečná “Cinema”. Rozhodně není zlá, ale podle mě by snesla trochu kratší stopáž než sedm a půl minuty…

Ačkoliv o “Vertebra” musím co do finálního resumé prohlásit víceméně to samé jako u “Sin4tr4” a také nakonec uděluji totožnou známku, ve skutečnosti je nový počin podle mého názoru lepší. Jedná se o hudbu, která se velice příjemně poslouchá a člověk si u ní může s radostí odpočinout, zároveň však jde však o sympaticky chytrou záležitost, takže má-li posluchač zájem, “Vertebra” jej do jisté míry dokáže uspokojit i při soustředěném poslechu. Možná to není úplně nápadná deska, ale ta kvalita tam rozhodně je…