Archiv štítku: post-rock

Australasia – Sin4tr4

Australasia - Sin4tr4
Země: Itálie
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.8.2012
Label: Golden Morning Sounds

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Australasia

Debutové EP “Sin4tr4” projektu/kapely (?) Australasia je dalším letošním příjemným překvapením. Na začátku se tváří jako další z řady post-rockových výletů do cukrové vaty, nicméně po dvaceti minutách poslechu musíte uznat, že v téhle kapele je něco víc. Dost napovídá i výčet jejích vzorů, protože vedle sebe stojí kapely jako Red Sparrowes, Katatonia, Mogwai nebo Pelican.

Především jsou jejich skladby kraťoučké, většina nedosáhne ani tří minut. Ale na krátkém časovém úseku dovede slušně rozsekat. To když příjemné vybrnkávačky vystřídají blast beaty a výrazně zkreslené kytary. V tom je hlavní devíza celého kotoučku, nálady a motivy se přes sebe přelévají jako vlny rozbouřeného moře. Jako perfektní příklad může sloužit druhá skladba “Spine”, která možná i díky své stopáži přesahující čtyři minuty dává plně vyniknout schopnosti plynulého navazování. Upřímně jsem takhle znějící bandu dlouho neslyšel. Většina post-rockových kapel se plácá v unylém natahování jednoho motivu až na úkor snesitelnosti, navíc je to většinou dost kýč. Jenže když to tady vypadá, že už vás to ukolébá, najednou se bicí splaší a je to, jako kdybychom se přenesli někam na black metalovou desku. Ono vůbec rytmická bohatost (někdy až tanečnost) jejich muziky je výrazným plusem, udržuje tak pozornost posluchače pořád napnutou.

Jednotlivé melodické motivy nepostrádají nápad a jsou, jak už to tak u podobných záležitostí bývá, silně melancholické. EP se pyšní čistým zvukem, při kterém si vychutnáte jednotlivé nástroj do syta. I na krátké ploše jednotlivých skladeb se povedlo nachystat mnohá aranžérská překvapení a jako ozvláštnění potěší příjemný ženský hlas, nebo syntetizátor ve skladbě “Retina”. Upřímně ale musím říct, že by rozhodně nevadilo, kdyby byly jednotlivé skladby více dopracované, takhle to kolikrát působí spíš jako reklamní upoutávka, skladby končí dřív, než doopravdy stihnou začít. Možná je to ale trik, jak nalákat k opakovanému poslechu, aspoň na mě to tak funguje, protože se k desce dokážu vrátit za jeden den opravdu nesčetněkrát a s chutí.

Kdo si rád při poklidném odpoledni užije svou krátkou siestu ve společnosti příjemné muziky, pro toho je “Sin4tr4” tím pravým zbožím. A tak doufám, že je to předzvěst věcí budoucích a že až vyjde plnohodnotná deska, posadí mě na prdel.


Další názory:

Na poměry žánru, v jehož rámci se Australasia pohybují, mě překvapil relativně syrovější zvuk, ale to není výtka, vlastně možná naopak, protože “Sin4tr4” díky tomu vyznívá poněkud zemitěji a tvrději, což z mého pohledu není na škodu, přesto si ta muzika zachovává onu lehkost a éteričnost post-rocku. Výsledkem je velice příjemná dvacetiminutovka, která asi jen těžko bude nějakým velkým trhákem, přesto se s ní dá nějaký čas bez sebemenších problémů strávit, protože je to opravdu pěkný poslech. Nechybí tomu atmosféra a i přes relativní minimalističnost ani pár vyloženě dobrých nápadů. Díky krátké stopáži navíc v podstatě není možnost se začít nudit. Za nejpovedenější kousky považuji nejdelší a velmi dobře vygradovanou “Spine” (klávesy, které se objevují v poslední minutě, jsou právě jedním z těch vyloženě dobrých nápadů, jsou opravdu skvělé), lehkou “Apnea” a předposlední “Retina” s dobrou kytarovou linkou. Celkově je “Sin4tr4” dost povedeným počinem, který se mi určitě líbí a který mohu doporučit – minimálně žánroví fandové zklamáni jistě nebudou, ale bavit to může i lidi, kteří post-rock běžně neposlouchají, čehož jsem já sám důkazem.


Postcards from Arkham

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock

Otázky: H.
Odpovědi: Frodys
Počet otázek: 16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Post-rockoví Postcards from Arkham se letos ukázali svým debutem “Oceanize”, který si pozornost zaslouží jak po hudební stránce, tak i po té tématické. Zejména te druhé jsme se věnovali v následujícím rozhovoru, který proběhl s kapelníkem Frodysem…


Zdravím do města Arkham! Myslím, že ani nejde začít rozhovor jiným způsobem, než jakým začne – otázkou na váš hlavní inspirační zdroj, kterýmžto je tvorba známého amerického Howarda Phillipse Lovecrafta. První otázka je velice triviální – proč právě Lovecraft? Jste fanoušky jeho knih?

Zdravíme a děkujeme za možnost vyjádřit naše vnitřní postoje a názory na vašem webu, vážíme si toho. Teď už k tvým otázkám :)

Při prvotní myšlence post-rockové kapely pro nás bylo důležité, aby šlo opravdu o intenzivní zážitek založený na určité atmosféře, náladách opřených o něco skutečně hlubokého, ne jen o další kapelu hrající instrumentální hudbu, což je věc, která mne na post-rockových kapelách trochu vadila – absence paralel a kotva k určité myšlence tak aby hudba, která obsahuje nejen skvělé kompozice a melodie měla i duši .

Knihám H.P.Lovecrafta jsem se dostal před dlouhým časem a stále v nich objevuji mnoho věcí, jež mne nutí i k zamyšlení. Při čtení si vždy v hlavně snažím přehrát aktuální děj jako film, daří se mi však hodně vybavit si celkovou atmosféru a prostředí ve kterém se daný příběh odehrává, což není úplně běžné, protože je mnoho jiných spisovatelů soustřeďujících se na vykreslení a popisu atmosféry, u Lovecraftových děl nějak vše vzniká bezděčně. Spojit tedy hudbu, v našem případě post-rock s Lovecraftem ve mne už hodně let vzbuzovalo velký zájem – to vše ale trošku jinak než by všichni ostatní čekali.

Již v recenzi jsem zmiňoval, že vidím menší rozpor v atmosféře. Když člověk řekne Lovecraft, většina lidí si asi vybaví záležitosti jako Cthulhu, jenže tyto jeho nejslavnější povídky, popř. novely mi připadají mnohem více temné než nálada “Oceanize”… i když na druhou stranu je pravda, že vaše album má – alespoň tedy podle mého názoru – takovou vodní náladu, přičemž právě hluboké vody oceánu hrají například v “Mýty Cthulhu” také velkou roli, stejně tak jako třeba v “Dagon” a dalších příbězích. Jak byste nám tento rozdíl v atmosféře vysvětlili? Co jste tím sledovali? Měl to snad být takový trochu odlišný pohled na Lovecrafta?

Skvělý postřeh :) Upřímně můžu přiznat, že jsem trošku zklamán, že právě tento kontrast vidí jen málo lidí. Čekal jsem velkou kritiku na téma vykrádání Lovecrafta, pošlapání či dokonce zkomerčnění jeho odkazu, což se však nakonec nestalo.

Totiž, většina lidi by čekala, že hudba inspirovaná Lovecraftem bude velmi opravdu velmi temná, strašidelná a depresivní – což k němu samozřejmě sedí nejvíce. Této stránce se však věnují jiné kapely, například SepticFlesh nebo Cradle of Filth, a v případě SF jim to jde, musíš i sám uznat, vskutku dobře. Snažit se tedy napodobit podobný styl (ač mezi metalem a rockem je rozdíl) by pro nás nebylo atraktivní.

Když jsem skládal materiál pro “Oceanize” (některé skladby jsou staré téměř pět let) snažil jsem se z povídek vytáhnout něco víc než je na první pohled zřejmé. Osobně mám rád méně známé povídky jako “Polaris”, “Cool Air”, “Vyvrženec” atd. které na mne působí téměř gothickou atmosférou až romantickou náladou. A to jsou právě aspekty, které jsem se snažil z Lovecraftových děl vytáhnout. Samozřejmě, hodně záleží na pohledu čtenáře, jak dílo uchopí což mám osobně nejradši, Lovecraft dává velký prostor fantazii čtenářů což dokazují například některé povídky, jež jsou skoro nedokončené nebo mají otevřený konec.

Inspirovali jste se při tvorbě hudby nějakými konkrétními díly od Lovecrafta? A pokud ano, jakými? Máte sami nějaké osobní favority v rámci jeho tvorby? Třeba u mě osobně vede asi “Hrůza v Dunwichi” a samozřejmě “V horách šílenství”…

Jak už jsem v minulé otázce naznačil, hodně mě přitahují méně známé povídky. Samozřejmě “The Call of Cthulhu”, “At the Moutains of Madness” jsou geniální díla při, kterých jsem napětím zadržoval dech. I tyto kousky mají v sobě úžasnou atmosféru a i něco z nich jsem se snažil vtisknout na “Oceanize” a jejich vliv bude určitě i cítit na dalších našich počinech. Nicméně pro inspiraci mi nejlépe posloužily jiné příběhy, které člověk objeví při hlubším vnoření do historie tohoto spisovatele.

Pokud si poslechnete od začátku do konce “Oceanize” je tam cítit atmosféra moře a tudíž mýtu Cthulhu což je samozřejmě záměr, toto album je asi nejvíce věnováno a nejblíže má k tomuto dílu, musím však prozradit že je to asi naposled kdy je tomuto dílu věnované celé album nebo podstatná část alba. Další nahrávky už budou v duchu jiných příběhů, možná i trochu jiných spisovatelů… kdo ví :)

Lovecraft svého času ve svých knihách vytvořil opravdu fascinující a rozsáhlou mytologii, která si jen těžko hledá na poli literatury konkurenci, tím spíš, když vše bylo propracováno do nejmenších detailů, díky nimž spousta lidí věřila, že to může pravda… dokonce i dnes jsou stále lidé, kteří jsou přesvědčeni, že “Necronomicon” šíleného Araba Abdula Alhazreda byl opravdu napsán a že po jeho přečtení může člověk zešílet… Jak se vy sami v tomto rozsáhlém světě orientujete? Jste na slovo vzatí odborníci, kteří studují veškeré dostupné prameny a celou Lovecraftovu tvorbu mají pročtenou od A do Z, nebo to do zas až takových extrémů neženete?

Přiznám se že o “Necronomicon” jsem jednu chvíli, ze začátku objevování také takto přemýšlel a teprve potom jsem se začal hlouběji zajímat o celou spletitou síť odkazů. Skutečně jsem již zmiňovaného Šíleného Araba hledal mezi spisovateli než jsem zjistil, že jde jako o alter ego samotného Lovecrafta který byl (navzdory jeho xenofobii vůči jiným rasám) fascinován arabskou kulturou.

Lovecraft po sobě zanechal tak hlubokou a propracovanou, téměř až divadelní scénu se, kterou se jen tak někdo nemůže rovnat. Upřímně se děsím toho, až se jeho děl chytne nějaký americký filmový producent s vidinou vydělat několik milionů dolarů.

Neodvažuji sebe nazývat nějakým odborníkem nebo dokonce znalcem Lovecraftových děl, je ještě hodně povídek, které jsou zatím skryté mému zraku, navíc pokud se někdy budete snažit přečíst nějaké jeho dílo v původním jazyku jedná se o zcela jiný zážitek. Lovecraft byl skutečně hodně vzdělaný člověk což je z jeho výrazu a pojetím příběhu hodně znát.

Postcards from Arkham

Z jakého důvodu jste se vlastně rozhodli zpracovávat Lovecraftovu tvorbu za pomoci post-rockových prostředků? Lovecraft v hudebních textech není zas až tak výjimečný, povětšinou však kapely volí spíše extrémnější formu hudebního vyjádření (což souvisí s výše zmiňovanou atmosférou jeho knih)… Máte třeba nějaký přehled o dalších skupinách, které se zabývají Lovecraftem? V letošním roce jsem zaregistroval kupříkladu The Great Old Ones z Francie, kteří se blýskli velice zajímavým debutem…

Jak už jsem prozradil výše, velice se mi líbí cesta, kterou v některých skladbách zpracovali Řečtí SepticFlesh. Kombinace death metalu s orchestriálními prvky je naprosto podmaňující a například skladba “Lovecraft’s Death” [z alba “Communion”, 2008 – pozn. redakce] je po hudební a hlavně textové stránce naprosto úžasná.

Samozřejmě Lovecraftovská díla přímo vybízejí ke zpracování v doom či blackovém žánru, což je k náladám povídek asi nejblíže ale jak jsem již naznačil, tato cesta je až příliš jednoduchá (snad se nikdo neurazí, myslím to tak že tento způsob je pro spisovatele tohoto žánru příliš zřejmý). Kombinace instrumentální hudby, vrstvených a atmosférických kytar a kompozic byla pro nás daleko zajímavější.

Také je hodně vidět že Lovecraftovská díla se začínají hodně šířit mezi další příznivce a tím pádem do jiných žánrů a vrstev lidské společnosti.

The Great Old Ones jsem také zaregistroval a pokud bych nezvolil post-rock, byla by právě cesta black metalu nebo doomu cestou Postcards from Arkham. Mimochodem tito Francouzi hrají v prosinci tuším v Praze, takže pokud mi to čas dovolí, přijdu se na ně mrknout [12. prosince po boku Make a Change… Kill Yourself, Utarm a Finster, ale ne v Praze, nýbrž v Rakovníku].

Opusťme už pana Lovecrafta a pojďme dále. Na svém Facebooku jste v jednom statusu uvedli jako svůj další inspirační zdroj slavný film “The Shining”, alias v češtině “Osvícení”, od Stanleyho Kubricka. Otázka je stejná jako v případě Lovecrafta – proč vás zaujal právě tento snímek a jak se tento kousek promítl do výsledné podoby “Oceanize”? Pokud se bavíme o “Osvícení”, v jaké podobě ho máte nejradši – dáváte přednost zmiňovanému známému bijáku z roku 1980, televiznímu zpracování z roku 1997 nebo máte nejradši původní knihu od dalšího mistra hororu, Stephena Kinga?

Skvělý postřeh :) Díla Stephena Kinga a zejména “The Shining” jsou opravdu velmi inspirativní a ovlivňují nespočet dalších umělců čemuž se nelze divit. Mě osobně se nejvíce zamlouvá Kubrickovská varianta, navzdory názoru samotného Kinga, který prý s tímto ztvárněním není moc spokojen :) Je sice od knižní předlohy trochu odlišný ale právě to je to největší kouzlo, Kubrickovký smysl pro detail je už jen třešničkou na pomyslném dortu.

S tímto filmem souvisí jiný klenot, který samotný Kubrick nutil shlédnout herce z jeho “The Shining”, řeč je o jednom z mnoha skvělých filmů Davida Lynche“Eraserhead”, “Mazací hlava”. Tento film mě svou atmosférou naprosto dostal a donutil mne nad ním přemýšlet ještě hodně dlouhou dobu. Naprosto obdivuji, když jakékoliv dílo – film, kniha cokoliv dokáže člověka vtáhnout a ovlivnit, v případě tohoto filmu vtáhnout a zničit. Je to skutečně intenzivní zážitek, ve kterém se režisérovi daří zahrávat si téměř s divákovým psychickým stavem.

Jsou zde nějaká další díla, ať už literární, filmová nebo jakákoliv jiná, která byste byli ochotni označit jakožto inspirační zdroj pro Postcards from Arkham? A co takhle hudební inspirace, ta nějaká je?

Některé jsem již zmínil a existuje mnoho dalších – z knižních například díla E.A. Poa nebo Sira A.C. Doyla, což jsou spisovatelé, které obdivoval i samotný Lovecraft. Osobně si troufám tvrdit, že právě knižní předlohy jsou jako zdroj inspirace nejlepší protože nabízí prostor pro fantazii čtenáře. Možná i to je jeden z důvodů upadající hudební originalitě kapel, současní mladí lidé téměř nečtou klasickou literaturu, což je určitě škoda.

Hudebně jsou k PFA asi nejblíže God Is an Astronaut nebo If These Trees Could Talk, což jsou skutečně velké post-rockové kapely. Tuším, že jsem na Bandzone v komentářích četl přirovnání nás právě ke God Is an Astronaut což beru jako velký kompliment. Jejich skloubení kytarové práce s elektronikou (hlavně na prvních počinech) je téměř geniální.

Inspirací je opravdu hodně a v budoucnu neplánujeme držet se jen Lovecrafta, například z důvodu že nechceme být známí nějakým vykrádáním jednoho spisovatele či něco podobného, Arkham je město a každé město se skládá z mnoha ulic, a také my se budeme skládat z mnoha motivů a inspirací, které nás někam zavedou nebo se v nich ztratíme. Pro nás je však důležité že naše hudba bude mít smysl a nějakou hloubku

Nyní už ale k samotným Postcards from Arkham. Jste vlastně úplně novou kapelou, nicméně jak sami uvádíte, jednotliví členové už nějaké zkušenosti za sebou mají. Můžete nám prozradit, kdo se vlastně za tímto projektem skrývá a kdo jej má na svědomí? Pokud se nemýlím, podařilo se mi identifikovat Frodyse z Dissolving of Prodigy a Ill Crow (pokud se mýlím, tak se samozřejmě omlouvám)… kdo dál?

Ano správně. V Ill Crow již nějaký čas nepůsobím a Dissolving of Prodigy se po posledním koncertě, který se uskuteční v lednu stane nejspíš studiovou kapelou – doufám ale že dále budeme přispívat světu aspoň sem tam nějakým albem a kapela Enwyllion momentálně také hibernuje.

V současné době se hlavně věnuji hybrid-metalovým Awrizis a PFA což doufám, že tak na dlouhou dobu zůstane, neboť jsem myslím dospěl do fáze, kde jsem spokojen. Kombinace energické a živelné hudby s téměř romanticky podloženou kapelou mi dovoluje naplno se skladatelsky uplatnit za což jsem velice vděčný a do obou kapel dávám 100% všeho, co jsem jako muzikant schopen nabídnout.

Dalšími členy jsou muzikanti a známi z mého okolí, jedná se však o pár spolehlivých lidí, kteří mi s PFA pomáhají, za což jsem jim skutečně vděčný. V dnešní době je totiž obrovská nouze o poctivé muzikanty, kteří hrají a tvoří hudbu ze skutečné vášně pro umění.

Jak se to má s živým vystupováním Postcards from Arkham? Chystáte se na pódia, nebo nemáte v plánu vůbec vystupovat? Pokud je správně ta první možnost, máte už představu, kdy a kde se premiéra uskuteční?

Samozřejmě moc si přejeme vystupovat živě a to co nejvíce. Nejdůležitější však je celková kvalita. Když se zamyslíme nad tím, že skladby jsou docela složité a hodně strukturované (každá skladba obsahuje téměř dvacet kytarových stop) není sladění koncertní sestavy dvakrát jednoduché. Všechno musí být sehrané se samply a muzikanti se musí navzájem doplňovat.

Další důležitá věc je již mnohokrát zmiňovaná atmosféra. Přál bych si hrát celé album “Oceanize” jako celek a živá prezentace musí být opravdu strhující a energická. Snažím se přijít na nějaký originální způsob jak toho dosáhnout, podmínka je však energie, která musí vyzařovat ze samotných muzikantů. Koncert PFA tedy určitě bude, já doufám, že co nejdříve ale až budeme stoprocentně připraveni a budeme si jistí, že diváci si sebou odnesou kousek našeho odkazu.

V následujících pár otázkách bych se rád mrknul na zoubek vašemu debutu “Oceanize”. Nahrávka má pouhých 26 minut – proč tak málo? Nebylo víc materiálu? Nebo to snad má co dočinění s malou trpělivostí posluchačů v dnešní překotné době? Nebo jste si prostě a jednoduše řekli, že už dost a že takhle je to prostě akorát, že víc hudby už by bylo moc a méně zas málo?

Materiálu a nápadu bylo a je docela hodně, důvodem této stopáže například byla obava z nepochopení principu celé kapely, původně jsme měli v úmyslu natočit jen asi tří skladbové EP na kterém bychom si ověřili, jak se naše hudba líbí posluchačům a kritikům.

Jak jsem však již prozradil v průběhu nahrávání se začaly rýsovat další, nové skladby. Byla by škoda toho nevyužít takže jsme se rozhodli vydat plnohodnotné ALBUM se stopáži něco kolem půl hodiny (to aby lidi během poslechu neusnuli).

Nakonec jsme však pár songu z alba vyřadili, jednalo se o skladby, které celý koncept “Oceanize” trošku narušovaly, už tak se tam jen tak tak dostala skladba “Polaris”, která je taky trochu jiná. Nějaký zlomový důvod proč má album “Oceanize” tuto stopáž není, zkrátka jsme vybrali skladby, které do sebe zapadaly na to jestli to bude přes třicet minut hracího času nebo pod jsme nějak ohled nebrali.

Docela mne na “Oceanize” zaujaly vokály, jichž je minimum a spíš než o zpěv se jedná o mluvené slovo, které zní skoro až jako sampl z nějakého filmu. Co je tedy vokál zač? Jedná se o hlas někoho z kapely, nebo je snad správně můj tip? Pokud se jedná o zpěv někoho ze členů, byl pro výslednou nahrávku použit nějaký efekt, nebo má dotyčný opravdu takový hlas?

Vokálu je na albu skutečně minimum a navíc jsou povětšinu dané hodně do pozadí ať nijak nenarušují celkovou atmosféru.

Slyšet jsou dva druhy vokálu. První je ženský zpěv, který je téměř v každé skladbě. Moc mi pomohla místní zpěvačka Blanka, která má zkušenosti s muzikály a působila v několika metalových kapelách. Pokud s tím bude souhlasit, určitě bych chtěl navázat spolupráci na dalších počinech.

Další vokální linka je vypravěčské recitování jednoho Lovecraftova díla. Ten kdo uhodné kterého dostane zlatého bludišťáka! :)

Jakým způsobem jste “Oceanize” nahrávali? Ptám se především z toho důvodu, že zvuk mi bohužel přijde jako jedna z největších slabin alba. Místy se mi zdá trochu zahuhlaný, v hlasitějších momentech to zní jako menšího zvuková koule, což bylo slyšet hlavně tehdy, když jsem počin poslouchal na sluchátkách. Tipoval bych to na nějaké domácí studio, je to tak? Jste vy sami se zvukem na 100% spokojeni, nebo v tomto ohledu také vidíte nějaké rezervy stejně jako já?

Samozřejmě se zvukem nejsme stoprocentně spokojeni, z nahrávky je patrná jistá kulatost a zatuchlost a taky troška undergroundu, s odstupem času si uvědomuji, že to mohlo dopadnout mnohem hůře (smích) Nahrávka vznikala v mém malém domácím studiu a to je samozřejmě slyšet. Jeden z důvodu také jednoduše je že bychom si normální kvalitní nahrávací studio v této fázi ve které se kapela nachází, nemohli finančně dovolit. Celkově se album natáčelo cca dva měsíce. Některé skladby byly na pětadevadesát procent dokončené, zbytek se dodělával přímo ve studiu a některé skladby vznikali přímo při nahrávání vrstvením nápadů a aranží. Když si představím, že bychom takto pracovali přímo ve studiu, byl by náš účet na kilometry dlouhý :) Výhodou tohoto způsobu nahrávání byla pohoda a velké tvůrčí zázemí což je pro nás nejdůležitější. Na dalších nahrávkách se zvukově posuneme, ale mírnou undergroundovost bych chtěl zachovat :)

Postcards from Arkham

Na albu se objevila i předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, ve vašem podání tedy “Enjoy the Graveyard Silence”. Proč právě Depeche Mode? Osobně musím říct, že jsem nikdy nebyl nějak velkým fanouškem coverů, ale zrovna v tomto případě se výsledek docela povedl a k celkovému vyznění nahrávky bez problému pasuje. Jste vy sami fanoušky Depeche Mode?

To jsme velice rádi, přesně toho jsme chtěli dosáhnout.

Od Depeche Mode mám v oblibě jen pár skladeb a mezi nimi právě “Enjoy the Silence”. Vždy mě lákalo trochu rozvinout temnou stránku této písně, kterou jsem tam pociťoval. Postcards from Arkham mi poskytli tu správnou příležitost a také myslím, že se výsledek povedl.

Chtěli bychom z toho udělat takovou malou tradici. Vzít nějaký song, jež je všeobecně znám a udělat ho do trošku temnější podoby. Dokonce mám v merku pár variant a myslím, že za některé mě budou někteří lidé nenávidět :) Zatím ještě nevím, kterou skladbu vyberu, ale každopádně to bude skladba od interpreta který je stylu PFA hodně vzdálený.

Pokud jsem vše správně pochopil, “Oceanize” je prozatím k dispozici pouze jako download, je to tak? Jak se to má s vydáním alba na nějakém fyzickém nosiči? Víte už, kdy by se tak mohlo stát?

Dát album volně ke stažení a zadarmo se nám zdálo jako nejlepší varianta pro položení fanouškovské základny. Současně hledáme vydavatele pro tento a další počiny takže pokud si tohle zrovna čte majitel nějakého vydavatelství ať nás, prosím kontaktuje :)

Byli bychom opravdu rádi, kdybychom sehnali nějakého vydavatele, protože by to pro nás byla ještě větší motivace, jelikož chceme hrát hudbu, pro co nejvíce lidí což jde s nějakým Labelem za zády daleko lépe.

Současně, však musím podotknout, že naší hlavní prioritou je hudbu skládat a vydávat bez jakéhokoliv zisku. Absence labelu nás nijak nebrzdí při tvoření, takže ať už si nás někdo všimne či nikoliv, v našem snažení určitě nepolevíme. Jsme nesmírně rádi že PFA zaujalo tolik lidí, na to že se jedná o začínající kapelu máme odezvy z mnoha státu nejen v Evropě, což je naprosto úžasné. Všichni mluví o tom, jak Internet ruinuje hudební průmysl (což je z části pravda), zároveň však mladým kapela otevírá velké možnosti a šance. Věřím, že pokud má kapela ambice a vůli někam se dostat nebude jejich snažení nikdy marné, vše chce jen velkou trpělivost a odhodlání!

Jak vidíte budoucnost Postcards from Arkham? Půjde čistě o nárazový (či snad dokonce jednorázový?) projekt, nebo máte v plánu pokračovat jako regulérní kapela se vším všudy, co k tomu patří? V tomto případě, budou pro vás všechny Postcards from Arkham hlavní prioritou? Máte ještě (nebo snad už?) v zásobě nějaké další skladby, které se na “Oceanize” neobjevily, nebo je oněch osm písní včetně jedné předělávky vším vaším dosavadním materiálem?

Určitě o Postcards from Arkham ještě uslyšíte. Už teď můžu prozradit, že na přelom roku chystáme něco většího. Skladby a nápady už jsou, ale nechceme nic uspěchat, a určitě ne na úkor kvality. Snažíme se dělat hudbu co nejkvalitněji a tvůrčí proces opravdu nezanedbáváme. Na dalších počinech se pokusíme rozvinout kladné stránky a posunout se o kousek dále. Většina lidí si stěžovala na málo temnosti, můžu prozradit, že nové skladby jsou skutečně o trochu temnější ale zároveň melodičtější, čímž možná udělám radost lidem, kteří si myslí že “Oceanize” bylo vyměklé, na druhou stranu však budou tvrdší ale zároveň více popové. Chceme vyvolávat diskuze a posouvat svou hudbu každou skladbu trochu jinam, což se některým lidem určitě nebude líbit. Opravdu se možná budete divit, jak budou nové skladby znít a co budou obsahovat, naprostá nevázanost na jakýkoliv jiný žánr je pro nás velice důležitá. Třeba z PFA bude jednou něco jako dark-pop (smích)

16. Blížíme se konci a čeká na nás poslední otázka. Máme ve zvyku dávat poslední dotaz v trochu odlehčeném duchu, na vás jsem si vymyslel následující věcičku – pokud byste si museli vybrat jeden Lovecraftův příběh, který byste měli prožít na vlastní kůži, který by to byl? Odpověď, že radši žádný, samozřejmě neuznáváme (smích). Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Opravdu zajímavá otázka k zamyšlení.

Víte, že Lovecraft napsal i jeden trochu komický příběh, který je parodií na romantické divadelní hry? Takže pokud bych si měl prožít nějaký jeho příběh tak abych se při tom neposral strachy nebo rovnou nezbláznil byla by to právě “Sladká Ermengarda”/“Sweet Ermengarde”.

Tahle odpověď tě však určitě plně neuspokojila, takže pokud bych si měl vybrat nějaký typický Lovecraftův příběh byl by to asi “The Festival”/“Slavnost”. Na tomto kousku mě vždy fascinovalo místo na kterém se vše odehrává. Scenérie zasněženého městečka a dobrodružství spojené s mrazivou minulostí vlastní rodiny daleko od domova je až příjemně mrazivá. Takže bych si vlastně i rád prožil všechny povídky odehrávající se ve městě Arkham (žádné překvapení.) Kdyby to opravdu šlo výlet do tohoto města by stál určitě za to, neznám snad tajemnější a úžasnější místo. Bylo by zajímavé zjistit že Arkham skutečně někde existuje…

Nakonec bych ještě jednou poděkoval za nabídku k rozhovoru, skutečně zajímavé otázky, při odpovídání jsem se opravdu bavil a doufám že si čtenáři z rozhovoru odnesli i něco více…


Postcards from Arkham – Oceanize

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock
Datum vydání: 2.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Oceanize
02. The 2nd of April
03. Depths of Blue
04. From the Bottom of the Sea
05. The Calling
06. Sweet Drowning
07. Polaris
08. Enjoy the Graveyard Silence [Depeche Mode cover]

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Občas se stane, že se objeví nějaký nový hudební projekt, který člověka překvapí. Ani to nemusí být překvapení stylem, že si z toho sednete na zadek a týden se nebudete s to vzpamatovat (ačkoliv i to se stává, i když jen výjimečně), kolikrát stačí jen takové malé vcelku příjemné překvapení, “jen” pěkná hudba – i to se počítá, zvlášť u zcela nové kapely, od níž jste nečekali vůbec nic. Přesně to se povedlo jistým Postcards from Arkham, kteří se se svou muzikou vrhli přímo do spletitého světa jednoho z největších mistrů hororu, pana Howarda Phillipse Lovecrafta.

Nutno hned na začátek říct, že právě toto čerpání z děl Lovecrafta je pro mne osobně jednou z nejvíce rozporuplných záležitostí na “Oceanize”. Samozřejmě proti samotné této inspiraci nic nemám, dělala a dělá to obrovská spousta kapel a vůbec mi to nevadí, nicméně v případě Postcards from Arkham mi přijde, že se atmosféra, jakou prezentují na “Oceanize”, diametrálně liší od nálady Lovecraftových prací. Pokud si vezmeme jeho nejslavnější díla jako “Volání Cthulhu”, “V horách šílenství”, “Hrůza v Dunwichi” nebo “Dagon” (a samozřejmě i mnohá další), všechny je i přes rozdílné dějové linie a rozdílné pozadí spojuje neuchopitelná a obskurní atmosféra, povětšinou zde není nic vyloženě explicitního, přesto neustále cítíte cosi plíživého – přesně díky tomuto neodehnatelnému pocitu, že lidstvo vlastně nic neznamená v kontextu obrovského spícího zla (například), jsou Lovecraftovy knihy dodnes kultem, protože v tomhle byl ten člověk mistr. “Oceanize” mi ovšem v kontextu tohoto přijde jako docela pohodová záležitost, která se příjemně poslouchá a člověk si u ní odpočine… nechci říkat, že je vyloženě relaxační, ale do jisté míry možná i to. To samozřejmě samo o sobě v žádném případě není negativum, jen vidím malinký rozpor mezi náladou inspiračního zdroje a samotného výsledku.

Nicméně se jistě najdou lidé, jimž nic podobného vůbec vadit nebude. Popravdě řečeno, pokud odhlédnu právě od této skutečnosti, vidím v “Oceanize” a zajímavou velmi příjemnou desku. Postcards from Arkham se pohybují na vlnách atmosférického post-rocku, jemuž naštěstí ona atmosféra opravdu nechybí – jen je, jak již bylo zmíněno, docela jiná a o dost klidnější, než bych třeba já osobně čekal od záležitosti, z níž mají čouhat mocná chapadla.

Přestože má nahrávka sama o sobě jistě co říct a osobně musím říct, že mne opravdu baví, několik málo dalších neduhů se ještě najde. Hlavně mi přijde, že ty nejzajímavější motivy a nápady, které Postcards from Arkham mají, se takřka ihned vytratí. Jako příklad bych mohl uvést “The 2nd of April”, kde se přibližně po minutě a čtvrt objeví klidnější pasáž, která je velmi dobrá. Pomalu ovšem začíná gradovat postupným zesilováním jakéhosi “óóó” a rytmiky v pozadí – právě tato gradace zní naprosto úžasně, želbohu jen několik málo vteřin, a poté je hned pryč, aby se zlomila do jiné pasáže, která je sice taktéž velmi povedená, přesto si myslím, že z podobného nájezdu šlo vytěžit o poznání více. A takových případů by se našlo více.

Vzhledem k tomu, že to možná prozatím vypadá jako poněkud kritičtější recenze, považuji na tomto místě za nutné zdůraznit fakt, že i přes vše zmíněné je “Oceanize” dost povedená věc a mně osobně se velmi líbí; jde pouze o dílčí nedostatky, které jsou do jisté míry i subjektivní. “Oceanize” sice v mých očích postrádá onu obskurní lovecraftovskou atmosféru, na druhou stranu má však atmosféru svou vlastní, muzikou pouze počínaje, decentní, avšak povedenou stylizací grafických doplňků konče. Že se mi zdá, že by šly některé momenty zužitkovat lépe, to je právě onen subjektivní problém; asi těžko má totiž řešit, jak by to znělo, kdyby tohle a tamto.

“Oceanize” sice trvá jen 26 minut, z nichž ještě tři tvoří vkusně provedená předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, zde nazvaná “Enjoy the Graveyard Silence” (mimochodem, právě Depeche Mode jsou místy z alba docela cítit, možná i proto sem tento cover naprosto přirozeně zapadl), ale jedná se o poslech dost příjemný a zábavný, nenudící a zajímavý. Album se možná nevyvarovalo několika dětským nemocem – a to nejen těch, které jsem zmínil výše… například se mi zdá, že v hlasitějších pasážích zvuk malinko ujíždí… ale to také může být jen můj osobní pocit a v žádném případě se nejedná o nic natolik zásadního, aby to jakkoliv zkazilo velice celkový kladný dojem z “Oceanize”. Kladný tím spíš, že je v kapele cítit nemalý potenciál do budoucna…

Na závěr bych si místo klasického závěru dovolil zmínit ještě několik věcí, které se mi v předchozím textu nikam nevešly. Za prvé je asi v recenzi vhodné upozornit vokály, jichž je na “Oceanize” minimum a nejsou provedené jako klasický zpěv, nýbrž jako mluvené slovo. Na úplný konec by asi za ztrátu nějakého toho slůvka stálo zmínit také nějaké konkrétní skladby. Mám-li mluvit sám za sebe, nejvíce mne baví nejrůznorodější “The 2nd of April”, poklidná “From the Bottom of the Ocean” a závěr nahrávky v podobě “Sweet Drowning” (možná nejpovedenější píseň) a “Polaris”.


Další názory:

Od prvního setkání s produkcí Postcards from Arkham jsem cítil, že mám co do činění s kapelou, ve které když nic jiného dříme slušný potenciál, navíc doprovázený zjevným perfekcionismem. Vizuální stránka věci, zvuková úroveň nahrávky i hudba samotná mi připravily menší šok, protože ač nejsem v post-rockových vodách moc zběhlý, bez znalostí reálií bych netipnul, že se jedná o dílo domácí hudební formace. Jedná se totiž o velmi příjemnou minimalistickou hudbu, která dovede ve správných podmínkách opravdu zafungovat. To se však bohužel neděje pokaždé, a proto musím tvůrcům vytknout přemíru pasáží bez slyšitelného vývoje, nebo chcete-li průběhu, a značné rezervy v práci s jinak dobrými melodickými motivy. Že to jde a ne že ne, se může posluchač přesvědčit několikrát napříč celou nahrávkou (pokud mám být konkrétní, nejlépe je na tom v tomto směru závěrečná “Polaris”), a já věřím, že pokud se muzikanti do budoucna odhodlají k trochu viditelnějšímu kompozičnímu úsilí, můžeme se dočkat velmi zdařilé nahrávky, která by mohla výrazně promluvit do žánrových poměrů minimálně na domácí scéně. “Oceanize” je k tomu dobrý odrazový můstek.
Ježura


Les discrets – Ariettes oubliées…

Les discrets - Ariettes oubliées...
Země: Francie
Žánr: post-rock / shoegaze / blackgaze
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
CD 1:
01. Linceul d’hiver
02. La traversée
03. Le mouvement perpétuel
04. Ariettes oubliées I: Je devine à travers un murmure…
05. La nuit muette
06. Au creux de l’hiver
07. Après l’ombre
08. Les regrets

CD 2:
01. Le souffle froid
02. Ariettes oubliées II: Il pleure dans mon cœur…
03. L’échappée

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Les discrets jsou často srovnávání s Alcest, a byť bych se tomuto zvyku rád vyhnul, je to v podstatě nemožné. Obě kapely mají totiž společnou minulost a v jistém ohledu i současnost. Kapela Amesoeurs, ve které se členové obou výše zmíněných kapel setkali, se v roce 2009 rozpadla a za sebou zanechala jen jedno dlouhohrající album. Kytarista a zpěvák Neige i basák Fursy se tak vrátili ke svým domovským kapelám. Jak jistě tušíte, v prvním případě šlo o Alcest a v druhém o Les discrets. Jedině bubeník Winterhalter dodnes působí v obou přeživších formacích. V roce 2009 ještě kapely vydaly společný split, dále se však jejich historie rozdělila. O rok později vyšla prvotina Les discrets, “Septembre et ses dernières pensées”, která vyvolala v užších kruzích poměrně nadšené reakce, ovšem do povědomí širší hudební veřejnosti se nedostala. Nyní Les discrets přicházejí s druhým albem “Ariettes oubliées…”, jen měsíc po rozpačitě přijatém “Les voyages de l’âme” kolegů Alcest..

Žánrově se zde pohybujeme ve vlnách post-rocku, ovšem s velkým vlivem black metalu, který zde ovšem explicitně vlastně nikdy nezazní. Často se pro tuto směs používá škatulka blackgaze, ovšem není nutné zavádět nové termíny, když si vystačíme se starými. Stejně jako na předchozím albu (a stejně jako na albech Alcest) zde hlavní roli hrají náladotvorné melodie a uhrančivá atmosféra. Ačkoliv se opravdu může zdát, že obě kapely tvoří velmi podobnou hudbu, ve skutečnosti jde jen o podobné výrazové prvky, zatímco obsah je zcela jiný. Hudba Alcest je jemná a uklidňující, zatímco Les discrets tvoří mnohem temnější skladby. To vám ostatně prozradí již úvodní intro “Linceul d’hiver”. Jedním ze základních prvků alba je vrstvení kytar přes sebe (z nichž jedna z nich má téměř vždy jakýsi akustický nádech), což vytváří krásné snové plochy, ve kterých se melodie ztrácí a zase objevují. Někdy se ovšem opakování jediného motivu stane takřka otravným, což je bohužel příklad jinak skvělé skadby “Le mounvement perpétuel”.

Typicky black metalové momenty na albu v podstatě nenalezneme. Stejně jako na předchůdci uslyšíme jen čisté vokály, řev by se ovšem ani do těch nejrychlejších momentů stejně nehodil. Zde se opět nabízí paralela k Alcest, kteří řev využívají vcelku pravidelně a vkusně. O zpěv se u Les discrets stará Fursy a z čistě subjektivního hlediska mi jednoduše nesedí. Když se ovšem snažím najít důvod proč, jednoduše nemám šanci na úspěch, a tak zde bude nejlepší nechat posouzení přímo na vás. Mnohem méně prostoru než Fursy dostala Audrey Hadorn, což je velká škoda, protože její hlas se mi zdá naopak mnohem sympatičtější.

Byť recenze může dosud vyznívat spíše negativně, pravdou je, že si poslech alba velmi užívám. “Ariettes oubliées…” totiž nejlépe funguje jako celek. Ve snaze rozebrat ho do recenze tak nacházím samé vady, které však ve skutečnosti nehrají žádnou roli. Zasadit do slov náladu, jemné melodie kytar i zpěvu či způsob, jakým album plyne ze skladby do skladby, jednoduše není možné. Tentokrát tak musím bližší prozkoumání nechat na vás.

Kromě základních osmi skladeb obsahuje limitovaná edice i tři bonusové na druhém disku. Z nich nejzajímavější je poslední “L’échappée”, což je vskutku povedená akustická verze stejnojmenné skladby z debutu kapely. Důležitou roli v tvorbě Les discrets hraje i grafická stránka a na tu je radost se dívat. Ne nadarmo je Fursy výtvarník a autor několika povedených obalů. Rozhodně tak album doporučuji do sbírky, pokud vám snad digitální verze nestačí. Bohužel vše má své meze, a tak v porovnání s “Septembre et ses dernières pensées” novinka neobstojí. Je to sice krásné album, ovšem na skvělého předchůdce nemá. Odpověď na otázku “proč?” vám ovšem dát nedokážu.


Další názory:

Komu podobně jako mně přijdou Alcest jako spíše nudná a přespříliš přeceňovaná záležitost, ten by měl sáhnout po alternativě v podobě dalších Francouzů Les discrets. Ve své podstatě se jedná o podobnou post-záležitost se zasněnou náladou, ale tam, kde Alcest sázejí pouze na jednolitou atmosféru a nedokáží se vymanit z omílání toho samého dokola, přihazují Les discrets k nádherné atmosféře navíc ještě spoustu úžasných momentů a v rámci mezí i oživující rozmanitost. Výsledek? Na rozdíl od “Les voyages de l’âme” je “Ariettes oubliées…” nahrávkou, která nenudí ani na chviličku, ba právě naopak svému posluchači dává dostatek momentů pro to, aby si o ní myslel jen to nejlepší. Chcete jeden příklad za všechny, který je jen zrnkem písku v moři? Dobrá, žádný problém… jmenoval bych třeba skladbu “Le mouvement perpétuel” s kouzelnou ústřední melodii – absolutní skvost! Jedinou slabinku “Ariettes oubliées…” bych viděl možná trochu paradoxně v obálce, který je sice sama o sobě rovněž výtečná, ale na neskutečně famózní malbu z debutu “Septembre et ses dernières pensées” bohužel nemá. Jinak ovšem novince Les discrets nemám vlastně co vytknout. Líbí se mi – a to opravdu hodně…
H.


Sólstafir – Svartir sandar

Sólstafir - Svartir sandar
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.10.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
I. Andvari
01. Ljós í stormi
02. Fjara
03. Þín orð
04. Sjúki skugginn
05. Æra
06. Kukl

II. Gola
01. Melrakkablús
02. Draumfari
03. Stinningskaldi
04. Stormfari
05. Svartir sandar
06. Djákninn

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Sólstafir je jedna z těch kapel, které stojí mimo veškeré dění na scéně, o nic se nestarají a jen si dělají tu svou neotřelou muziku. Zrovna v jejich případě se to dá brát takřka doslova – a to ne jen díky jejich islandské “izolaci”, ale i kvůli samotné hudbě, stěží zařaditelné směsici psychedelického rocku, metalu, severské melancholie, unikátní islandské zádumčivosti a lehounkého oparu black metalu, jakožto pozůstatku z dřívějších dob, který je však v jejich tvorbě desku od desky méně a méně znatelnější.

Dalo by se říct, že novinka “Svartir sandar” v tomto trendu pokračuje a na první poslech je zřejmé, že rozvíjí to, co začalo už s nahrávkou “Masterpiece of Bitterness” a naplno propuklo na minulém veledílu “Köld”. Důležité je, že v případě Sólstafir se ale nejedná o neustále omílání jednoho schématu na pár různých způsobů, kapela se na své cestě neohlíží zpátky, ale jde pořád dopředu. Ten progres mezi jejich jednotlivými deskami je zcela přirozený, nenásilný. Pokud jste na tom podobně jako já a tu cestu společně se Sólstafir šlapete už od “Masterpiece of Bitterness” (přece jenom, debut “Í blóði og anda” byl trochu někde jinde, ačkoliv i na něm je už v náznacích slyšet to, kvůli čemu začali být Sólstafir později považováni za výjimečnou skupinu, kromě toho právě z něj pramení onen pozůstatek black metalu, čili ta kontinuita začíná vlastně už od něj), přijde vám ten jejich žánrový posun na ose “Masterpiece of Bitterenss”“Köld”“Svartir sandar” zcela samozřejmý – asi jako když jste doopravdy na cestě a krajina se kolem vás postupně mění. Na rozdíl od obrovské spousty jiných dnešních formací Sólstafir na své hudební pouti nechodí neustále v kruzích, ale pomalu putují neustále kupředu za horizont. To samozřejmě někomu vyhovovat může, někomu nemusí. Lidé, kteří nemají rádi překvapení a očekávají, že jejich oblíbené skupiny budou hrát pořád to samé dokola, budou mít s těmito Islanďany nejspíš trochu problém, ačkoliv já osobně i myslím, že zrovna Sólstafir hrají už sami o sobě takový druh hudby, že budou oslovovat spíše otevřenější posluchače, díky čemuž asi nikdo nebude mít vyložený problém s tím, že “to nezní jako ‘Köld’“. Že zcela viditelně bylo “Köld” rozhodně lepší než “Svartir sandar”, to už je samozřejmě věc jiná, k tomu se ovšem ještě dostaneme později…

Abych to však převedl do trochu lidštějšího jazyka, na “Svartir sandar” lze cítit ještě o něco větší příklon k rocku a k psychedelii. Paradoxně se však nejedná o tak těžké sousto jako jeho dva předchůdci, naopak je to nejspíše hudebně nejpřístupnější materiál, jaký kdy Sólstafir prozatím stvořili. Samozřejmě, přístupný pouze v rámci tvorbě samotné kapely, v kontextu celé scény si k oné přístupnosti račte domyslet hodně velké uvozovky, neboť pro běžného posluchače metalového mainstreamu nejspíš dlouhé islandské opusy nebudou tak úplně lehce stravitelné, ačkoliv se na poměry Sólstafir jedná o vcelku lehké skladby.

Přese všechno však mohou mít se “Svartir sandar” trochu problém i příznivci Sólstafir, kteří jsou už předem připravení na to, že dostanou něco trochu neotřelého. To však není dáno oním neustálým posunem a už vůbec ne oním nezvyklým stylem hraní, jako spíš tím, že ne úplně všechno je na novince tak, jak by mělo být – myšleno z hlediska kvality jednotlivých skladeb. Nechápejte mne špatně, stále je to velice skvělá věc s některými naprosto dechberoucími momenty, ale vcelku brzy se člověk začne ptát, zdali si tentokrát Sólstafir neukousli sousto větší, než jsou schopni polknout.

Mluvím samozřejmě o nepřiměřeně dlouhé délce, přesahující 77 minut, což je dle mého názoru moc. Na jednu stranu jak “Masterpiece of Bitterness”, tak “Köld” měly také 70 minut, ale v jejich případě byla celá hrací doba vyplněna úchvatnými nápady takřka v každé vteřince; oproti tomu na “Svartir sandar” je bohužel cítit, že některé pasáže či dokonce celé skladby jsou zde prostě a jednoduše navíc a působí spíše vycpávkově, jako vata. A to rozhodně není něco, na co bych byl od Sólstafir zvyklý a na co bych si zvykat chtěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Islanďané neměli moc velké oči, nechtěli mermomocí stvořit tak předlouhý počin a namísto toho radši z obou disků sebrali ty nejlepší nápady, koncentrovali je pouze na jednu placku (tj. hrací doba by se pohybovala okolo 40 minut), měli bychom co dočinění s dalším naprosto fantastickým opusem. Takto ovšem “Svartir sandar” působí lehounce rozmělněně – zatímco na “Köld” byly posluchačům výtečné pasáže předkládány neustále, na “Svartir sandar” na ně posluchač musí čekat, přičemž ty mezery jsou vyplněny ne doslova slabším materiálem, ale materiálem, který dle mého mínění v mnohých případech tak úplně nedosahuje standardů Sólstafir.

Co si má z této recenze odnést čtenář? Shrnul bych to asi následovně: “Svartir sandar” je stále velice dobrá deska – už jen díky nesporné výjimečnosti samotného zvuku jejích autorů, avšak přesto je zároveň mírným zklamáním kvůli tomu, že kvalitě svých předchůdců jen kouká na záda. Kdo se se Sólstafir doposud nepotkal, ten bude nejspíše ze “Svartir sandar” unešen; kdo se s nimi potkal, ten mi jistě přitaká.


Další názory:

Sólstafir, to je především hodně netradiční hudba, v posledních albech (počítaje i “Svartir sandar”) dovedená k nevšední kráse. Především začátek alba a hlavně první dva tracky jsou něco nádherného a pár slovy lehce nepopsatelného. Možná postačí, když řeknu, že pokračují ve stopách (skladby) “Köld” z minulé desky. Postupně ale přeci jen přichází jistá utahanost a nezáživnost, ostatně celkem na posluchače čeká téměř 80 minut hudebního materiálu. Závěr alba mi už při poslechu vyloženě splýval, takže za sebe musím říct, že “Svartir sandar” ve výsledku nedosahuje až takové výjimečnosti, jakou v sobě neslo předchozí “Köld”.
Ellrohir


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda