Archiv štítku: post-rock

Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave

Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave
Datum: 16.7.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave

Snad bych to ani nebyl já, abych svoji účast na vystoupení tak zvučného jména nepotvrdil na poslední možnou chvíli. Pro mě zprvu zdánlivě nemožné se nakonec díky uvolnění z pracovního zápřahu stalo skutečností, a tak jsem se minulé úterý s pár přáteli vypravil na koncert, jaký se v našich končinách nevídá příliš často. Zprvu jsem se docela oprávněně obával, zda prostor Nové Chmelnice, která se v minulosti neproslavila zrovna kvalitním zvukem (který si kapela takového formátu dozajista zaslouží) nesrazí dojem z celého vystoupení o několik úrovní dolů. Jak se později ukázalo, obavy to byly naprosto liché.

Do klubu jsme se dostali těsně po osmé, kdy předskokani 5 Seconds to Leave začínali svůj krátký, nakonec jen půlhodinový set. Neznal jsem z jejich hudby ani notu, ale to, co do velmi nepočetného publika prali, se mi setsakramentsky zalíbilo. Podmanivá směska post-metalového nářezu i klidných pasáží, navíc podbarvená neméně uchvacující videoprojekcí, která jejich hudbě přidávala značně psychedelických rozměrů, byla skvělým začátkem večera – a možná úmyslně v kontrastu s hudbou Crippled Black Phoenix. Vystoupení tria z Jindřichova Hradce nakonec mírně kazily jen dvě věci. Totiž, že v celém klubu dosud nebylo víc než dvacet platících a že vystoupení, které by se skvěle hodilo do menších, uzavřenějších prostor, v tou dobou ještě prosvětlené a dosti prostorné Chmelnici trochu ztrácelo na síle. To jsou ale spíše kosmetické vady na kráse, protože po stránce hudební je tvorba 5 Seconds to Leave něco, co se na naší malé velké scéně málokdy vidí, natož slyší.

Crippled Black Phoenix se na pódium vyhoupli téměř přesně s úderem deváté. Veškeré nástroje a další propriety byly dopředu nazvučené, nebylo tedy nač čekat a kapela mohla rovnou zpustit. “Jonestown Martin” byla první, kterou nás šestice muzikantů točící se kolem mozku kapely, Justina Greavse, přivítala. Následovala “Troublemaker” a po ní tuším “Fantastic Justice”, ačkoliv ruku do ohně bych za to nejspíše nedal. Již před začátkem setu byla pod pódiem zhruba padesátka posluchačů a s postupujícím večerem se stále více hlásila o slovo komorní a mezi kapelou a posluchačem snad až intimní atmosféra. Ačkoliv velikost klubu jí vůbec nepřála, nálada i odezva publika byla skvělá. Koncertní potenciál “(Mankind) The Crafty Ape” skvěle ukázala navazující trojice písní “Laying Traps“, “Born in a Hurricane“, “Release the Clowns“, ale i bluesrockové psychedelické kousky “The Brain / Poznan” nebo “A Suggestion“. Došlo i na starší skladby jako “Whissendine” nebo “Goodnight Europe“, stejně jako na profláklou “We Forgotten Who We Are” nebo cover Journey, “Of a Lifetime” z alba “I, Vigilante“, a mě nezbývalo, než být vtažen do úžasného, barvitého světa emocí, který hudba Crippled Black Phoenix skýtá. Nový frontman, Švéd Daniel ÄnghedeHearts of Black Science, se všech skladeb zhostil naprosto neskutečně a mnohdy nebylo poznat, že za mikrofonem opravdu nestojí Joe Volk, jenž v minulosti propůjčil hudbě Justina Greavse své zlato v hrdle a skvělou stránku instrumentální doplnil o procítěný, úžasně zabarvený zpěv. Nezaostával ani zbytek kapely. Souhru tří kytar, baskytary, pianistky, syntezátorů a bubeníka lze popsat jen superlativy. Tak sugestivní, podmanivý zážitek jsem nezažil už velmi, velmi dlouho a dvou a půl hodinové vystoupení uteklo doslova jako voda a jak večer stárnul, atmosféra stále více gradovala do stratosferických výšek. K tomu přispěl i na Chmelnici velmi dobrý zvuk, který chvílemi neměl daleko ke křišťálové čistotě.

Šlapavá “Rise Up and Fight“, jejíž bojovné heslo celou dobu řvalo z vlajky za kapelou, byla jednou z posledních písní. Následovala zlidovělá vypalovačka “A Partizan / Bella Ciao” převzatá z repertoáru dalekého Chile (a přiznám se, že jsem musel notnou chvíli hledat, než jsem zjistil, co že to vlastně hráli), kterou by byli Crippled Black Phoenix uzavřeli svůj set – nebýt toho, že nakonec přidali prvou píseň z alba “200 Tons of Bad Luck“, “Burnt Reynolds“. A do té doby zádumčivý kytarový mág Karl Demata, který si nevšímal nikoho víc než jen svých kytar a případě mikrofonu, přitočil mikrofon směrem k publiku a sezval všechny zbylé, aby závěr písně odzpívali s kapelou. Lepší závěr jsme si toho večera vážně nemohli přát – přátelský, komorní… a vůbec se mi nedostává slov, abych vyjádřil vše, co bych chtěl. Vrchol euforie.

V bohaté a velmi silné konkurenci letošních koncertů u mě Crippled Black Phoenix zvítězili přinejmenším o jednu celou délku. Ne, že by ostatní koncerty nebyly dobré. Byly skvělé a nebojím se, že by jen tak odešly v zapomnění, nebál bych se mnohdy užít slova jako dokonalé, strhující, za hranicí reality, kdesi v oblacích nebo nejhlubších hlubinách lidské mysli. Umocněte to vše na druhou a dostanete sílu, s jakou parta kolem Justina Greavse uchvátila publikum onoho úterního večera.


Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne
Datum: 8.3.2013
Místo: Praha, HooDoo
Účinkující: Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

První pohled (Ježura):

Vinohradský klub HooDoo se v pátek osmého března stal dějištěm koncertu, který již dlouhé měsíce předem budil v zasvěcených kruzích spontánní výbuchy nadšení. Po několika letech se totiž pražskému publiku měli představit islandští Sólstafir, kteří před slabým třičtvrtěrokem naprosto uhranuli návštěvníky Brutal Assaultu, takže již někdy od podzimu byl internet plný prohlášení, že na Sólstafir se jde stůj co stůj. Tím však nastala poněkud paradoxní situace, neboť jak nejvyšší místo lineupu, tak grafiku plakátu okupovala německá post-rock/metalová cháska Long Distance Calling, která na toto turné vyrazila v rámci propagace své nové desky “The Flood Inside”. Paradoxní proto, že co jsem stihl postřehnout, řada účastníků – mě nevyjímají – se se jménem Long Distance Calling setkala vůbec poprvé…

Po rozkoukání v prostorách klubu a ochutnávky z velice zajímavé nabídky vícestupňových piv v polozapuštěném přízemí podniku však nezbylo na rozjímání o těžkém údělu headlinera, kterého půlka lidí pořádně nezná, mnoho času, protože se hodinové ručičky povážlivě přiblížily osmé večerní a schylovalo se tedy k začátku hudební produkce. Role otvíráku večera se zhostili norští hardrockeři Audrey Horne, na jejichž adresu jsem slyšel samé pěkně věci, takže jsem se náramně těšil, jak se kapela, ve které to mimo jiné drhne kytarista Ice Dale (vlastním jménem Arve Isdal) z proslulých Enslaved, předvede. Nástup na pódium proběhl bez velkých proslovů ze strany kapely, stejně jako za doprovodu jen nevalného potlesku publika, a Audrey Horne spustili. Prvním songem večera se stala ještě novotou vonící klipovka “Redemption Blues” a už od prvních minut bylo zřejmé, že Audrey Horne si tenhle večer hodlají náramně užít. Přiznám se, že jsem neviděl moc hardrockových koncertů, ale i tak si troufám tvrdit, že tenhle naplnil snad všechna očekávání, která do něj mohli přítomní fanoušci vkládat. Oba kytaristé svými postoji působili jako pravé rockové hvězdy, potetovaný zpěvák Toschie od samého začátku komunikoval s publikem jako málokdo a překvapivě hodně pozornosti na sebe strhával i basák Espen Lien, jehož grimasy sice mohly někomu připadat trochu přehnané, ale když si to člověk dal dohromady se způsobem, jakým se mazlil s basou, a přidal k tomu vše ostatní, co se na pódiu dělo, nešlo než rezignovat na škarohlídství a nechat se bavit. Soudě podle odezvy to lidé pochopili velice brzy a Audrey Horne se tak dočkali rámusu, jaký jsem u předkapely dlouho neviděl. Jestli se ale přítomní celou dobu dobře bavili, skutečné nadšení nastalo u dvou závěrečných skladeb, během kterých se Toschie vypravil daleko mezi lidi a odzpíval je tam prakticky celé. To bylo opravdu nečekané a neuvěřitelně sympatické. A stejně nečekaný byl i samotný závěr setu Audrey Horne. Jak Toschie uvedl, Praha byla jejich poslední zastávkou na turné, takže si přichystali drobnou specialitku. Tou nebylo nic menšího než megahit “Ace of Spades” z dílny kultovních Motörhead, ke kterému si Audrey Horne pozvali na pódium kompletní Sólstafir, jejichž frontman Aðalbjörn Tryggvason se svým typicky špinavým hlasem zhostil vokálu. Vážení, tomu říkám finále, jak se patří, a jakkoli nemám nic proti Sahg, jsem děsně rád, že Audrey Horne nevystřídali o zastávku dříve…

Přestávka utekla akorát tak rychle, že člověk stihl využít služeb toalet a koupit další pivo a na řadu přišli neoficiální headlineři večera – Sólstafir. Že se dohady o tom, kdo z téhle sestavy přitáhne nejvíce lidí, od pravdy prakticky nelišily, se ukázalo být zjevným v tom okamžiku, kdy došlo k pokusu o procpání se do předních řad. Ne, že by to nešlo, ale bez značného nepohodlí a nevraživých pohledů ostatních by se to asi nepodařilo, takže jsme se s kolegou Prdovousem raději upíchli v dostatečné vzdálenosti od pódia a čekali, co Sólstafir v klubových podmínkách vykouzlí. Zadumaní a zarostlí kovbojové spustili v rytmu “Ljós í Stormi”, tedy úvodní skladby aktuální desky “Svartir Sandar” a mě do uší praštil značně nevyvážený zvuk, ve kterém se nějak ztrácely kytary a celé to znělo poněkud nepatřičně. Naštěstí se však zvukař činil a v závěru skladby už šlo zvuku vytknout jen máloco. Od momentu, kdy se zvuk začal rovnat do správných kolejí, pak začala sílit ta jedinečná atmosféra, kterou Sólstafir umí jako nikdo na světě, a koncert byl s každým momentem lepší a lepší. Setlist byl sice až na jednu výjimku (“Þín Orð” byla nahrazena “Svartir Sandar”) totožný s tím z Brutal Assaultu, ale i tak si všichni do sytosti užívali brilantní muziku, kterou Sólstafir zaplněnému sálu servírovali. A nejen užívali, oni to dávali dost nepřeslechnutelně najevo! Jásot fanoušků byl po každé skladbě opravdu neuvěřitelně bouřlivý a dokonce se strhl i v ten moment, kdy Guðmundur Óli Pálmason poprvé poklepal do bicích při začátku skvostné klipovky “Fjara”… Celý ten rámus se neobešel bez řady komplimentů z úst frontmana, a jak to občas nevyznívá upřímně, tady jsem neměl sebemenší důvod pochybovat, že všechna ta slova díků myslí Aðalbjörn vážně a že mluví za celou kapelu. Když Sólstafir po vyhrazené třičtvrtěhodince opustili fanoušky neodbytně žádající víc, na další pivo jsem odcházel opravdu spokojený a dá se říct, že dokonce nadšený. Vystoupení z Brutal Assaultu sice zůstalo nepokořeno, ale do podzemního klubu se paprsky k západu se chýlícího Slunce dostávají jen těžko, takže se moje hodnocení i tak blíží absolutnímu tak, jak jen to okolnosti dovolily. Navíc jsem přesvědčen a doufám, že až se k nám Sólstafir vrátí, bude to na pozici headlinera, naservírují příchozím minimálně dvojnásobnou porci muziky a napraví tak asi jedinou výtku, kterou lze v této souvislosti na jejich adresu vyřknout…

O tom, že Sólstafir předvedli opravdu výborné vystoupení, svědčí i skutečnost, že jsme se s kolegou vypravili o patro výše v klidu dovychutnat stále doznívající atmosféru, naplnit žaludek a doplnit tekutiny a vůbec nás netrápilo, že se to asi protáhne výrazně do setu Long Distance Calling, kteří měli večer uzavírat. Jak ale později vyšlo najevo, headliner večera dostal přidělenou plnou hodinu a půl, takže jsme se i přes spíše odpuzující doporučení, že se jedná o “takovou fajn post-věc”, nakonec zašli podívat, co že to Long Distance Calling produkují. Já jsem v zadní části sálu setrval přibližně dvě skladby a dojmy, které jsem si z toho odnesl, jsou takové smíšené. Na jednu stranu bylo vcelku jasně poznat, že je to dobrá hudba. Rovněž samotní muzikanti na pódiu nestáli jak sloupy a troufám si tvrdit, že vzhledem k hudbě se projevovali velice intenzivně a dobře se na to koukalo. Ale co naplat, přes všechny tyto klady mě to vůbec ale vůbec nebavilo, takže než abych v sále setrvával dál, šel jsem radši nasávat atmosféru okolo stánku s merchandisem, kde se různě střídali členové Sólstafir a Audrey Horne a ochotně debatovali s procházejícími fanoušky. A jelikož tím pro mě celý koncert skončil, uzavřu tím i report. Večer ve společnosti Sólstafir a Audrey Horne se nesmírně vydařil. Zatímco první naplnili velká očekávání do nich vkládaná, druzí nesmírně příjemně překvapili, a oběma za to patří velký dík. A co se Long Distance Calling týče, v jejich případě si závěrečné hodnocení odpustím. Proč, to je snad dostatečně jasné z článku samého…


Druhý pohled (Atreides):

Mé vůbec první setkání se Sólstafir (áno, významný to milník historie první poloviny 21. století, alespoň pro mou maličkost) se odehrálo v pražském klubu HooDoo. Pln kulturních zážitků už ze středečního koncertu veterána tuzemské hip-hopové scény, Prago Union, jsem se s vidinou posledního koncertu na další přinejmenším měsíc dostavil do vinohradského klubu přesně na ohlášené otevření klubu, tedy na sedmou večerní. Už v tu dobu se kolem vchodu a přilehlé hospodě pohybovalo zhruba na padesátku fanoušků a z oblečení těch, kteří už byli uvnitř klubu, nebo lačně lemtali pivní speciály o patro výše, bylo vcelku jasné, na koho se dneska jde. Ne, avizování headlineři Long Distance Calling, o kterých jsem v souvislosti s koncertem slyšel prvně v životě, to rozhodně nebyli.

Poté, co jsem si proseděl dobrých čtyřicet minut o samotě, během kterých jsem neměl na práci nic lepšího než usrkávání jihoměstské jedenáctky, která je mimochodem skutečně excelentní, a obhlížení příchozího osazenstva klubu, které se začínalo před pódiem slušně houfovat (zde se konečně ráčil objevit jistý Ježura, který už dle všeho dobrou půlhodinu usrkával pivo o patro výše). Nicméně zbylých dvacet minut do začátku uteklo během značně neformální konverzace na nepublikovatelné téma snad až nebezpečně rychle a přesně s úderem osmé se na pódium vyhoupli první předskokani Audrey Horne. Kapela v čele s frontmanem Toschiem rázně napochodovala na pódium a se strohým uvítáním “Hello, we are Audrey Horne!” spustili první pecku, “Redemption Blues” ze současného alba “Youngblood”. Podobně jako v případě Long Distance Calling jsem se o existenci této pětice hardrockerů z norského Bergenu dozvěděl až díky tomuto koncertu a věci mně neznámé dopředu nenaposlouchával, což zpětně hodnotím v případě Audrey Horne jako nebetyčný nedostatek ve vzdělání. Jejich třičtvrtěhodinovému setu totiž nechybělo vůbec nic a kapela do publika pumpovala jednu energickou pecku za druhou. Velmi mě potěšilo i nazvučení, které bylo téměř bezchybné a právě i kvalitní, šťavnatý zvuk dal koncertu správný říz. Rovněž projev zpěváka Toschieho byl po všech stránkách skvělý, obzvláště jeho nevídaně vřelá komunikace s publikem, která od prvního “high five” vyvrcholila odzpíváním posledních několika písní v publiku. Nezaostával ani zbytek kapely, basák Espen ve zpěvu zdatně sekundoval a strhával na sebe nemálo pozornosti a rovněž oba kytaristé si užívali koncert na maximum, přičemž jejich vystupování nepostrádalo sebejistotu ani nadhled vlastní rockovým hvězdám. A jak eskalovala atmosféra, eskalovala i odezva diváků, která byla stále mohutnější a vyvrcholila u závěrečného fláku “Ace of Spades”, jež ten večer plnil úlohu drobného dárku na rozloučenou nejen publiku, ale i kapelám, neb pražská zastávka byla pro Audrey Horne zároveň i zastávkou poslední. Aby toho nebylo málo, kapela si pro tu příležitost pozvala kompletní Sólstafir a mikrofonu se chopil sám frontman Aðalbjörn, aby známou pecku od Motörhead odzpíval svým nezaměnitelným hlasem. Výsledek byl bez příkras strhující a rozhodně šlo jeden z vrcholů večera. Po zaznění posledních tónů a řádné děkovačce kapela odešla do zákulisí a já si, rozjitřen a potěšen poctivou porcí poctivého hardrocku, šel doplnit tekutiny.

Po krátké pauze jsme se s Ježurou snažili vrátit na původní pozici, jež se během koncertu Audrey Horne nacházela kdesi ve čtvrté, páté řadě, abychom měli na následující Sólstafir jakože slušný výhled a nemuseli se krčit za kdekterou vikinskou máničkou. Marně. Během této krátké pauzy se chopili příležitosti skalní i méně skalní fanoušci skupiny a spolu s několika obligátními fotografíny úspěšně vyplnili sál zhruba ze tří čtvrtin. Dá se proto považovat za úspěch, že se nám bez kyselých obličejů zleva či zprava podařilo dostat zhruba do poloviny publika. Na rozdíl od většiny lidí, která na koncertu byla a více či méně vzrušeně štěbetala o tom, zda vystoupení v klubu překoná dojem z loňského Brutal Assaultu, já jsem s živým vystoupením Sólstafir do té doby zkušenosti neměl a nevěda co čekat, jsem se rozhodl nečekat vůbec nic a nechat se překvapit. A že bylo čím překvapovat. Nutno říci, že první překvapení bylo spíše nemilé, neb dobrou první polovinu úvodní písně “Ljós í Stormi” byl zvuk kytar zastřen a upozaděn za výrazné bicí i basu. Naštěstí zvukař nelenil a během zbytku koncertu už byl zvuk dobrý, leč takové kvality jako v případě předchozího vystoupení už bohužel nedosáhl. Po “Ljós í Stormi”, která kromě setlistu otevírá i poslední album Sólstafir, “Svartir Sandar”, následovala titulní skladba tohoto alba a mně nezbylo než naprosto ignorovat dění na jevišti i v publiku a za lehkého podupávání nohou konečně zavřít oči a nechat pracovat představivost naplno. Fantaskní výjevy byly přerušeny jen potleskem a ještě bouřlivějším jásotem publika, když bubeník Guðmundur metličkami rozezněl první tóny snad nejznámnější písně této islandské čtveřice, kterou není žádná jiná než zasněná “Fjara”. Procházku po pláži z tónů lemovanou občasným příbojem slov jsem si s radostí vychutnal a občas sám zabrouzdal do bezpečných mělčin mě známých slabik, abych si je pod těch pár vousů, co mám, pobrukoval. Zážitek neskutečný, kritika nemístná, ohlas publika ohlušující. Možná až příliš, když uvážím předchozí zasněnou atmosféru, leč rozhodně plně zasloužený. Jediné, co mne trochu mrzí, je fakt, že poslední toho večera hraná skladba, “Goddess of the Ages”, byla opravdu skladbou poslední a nedostalo se nám žádného přídavku, byť by nejspíše byl v podobně klidném duchu (ač pocity hudbou Sólstafir vyvolané mají v mém případě klidu daleko, sebemírnější píseň si vymyslíte). Na druhou stranu předpokládám, že Sólstafir mají výběr skladeb pečlivě zvážen a setlist sestaven tak, aby v omezeném hracím čase dosáhl určitého výsledku a unikátní atmosféry, jejíž tvorbu, udržení a gradaci během koncertu ovládají tito islandští kovbojové vskutku mistrně. A proto je snad možná i dobře, že i po dlouhých žádostech všech přítomných se pánové vrátili na pódium už jen se slovy díků a skromnou poklonou a výsledek svého snažení nechali takový, jaký byl – omračující.

Závěr večera, jak už naznačil kolega o odstavec výše, jsme zprvu strávili u piva a nakládaného hermelínu a na set Long Distance Calling, o kterých jsem věděl nanejvýše to, že jde o jakýsi post-rock, jsme nijak nespěchali. Naopak, já jsem si plnými doušky vychutnával vynikající pivo a doznívající atmosféru, kterou jsem si odnesl z vystoupení Sólstafir a která ve mě zůstala ještě dlouho do druhého dne. Zhruba po půl hodině přemlouvání jsme se nakonec zvedli se šli podívat (ať už ze zvědavosti nebo ze slušnosti), co to kluci na pódiu vlastně hrají za hudbu. A neznělo to věru zle. Zvuk už byl po půl hodině hraní na dobré úrovni (hádám, že práce zvukaře byla opět stejně kvalitní jako u předchozích Sólstafir) a hlouček lidí, který pod pódiem zbyl, se evidentně bavil poměrně slušně. Nemůžu nic ani říct na účet kapely, která evidentně dávala do hraní maximum a koncert si užívala naplno. Nemám výtek ani proti pódiové prezentaci, protože kapela nezaujala pozici tvrdých y, kterou jsem od “takové fajn post-rockové věci” očekával. Jenže… jenže. Přes nesporné kvality kapely mě produkovaná hudba nebavila ani trochu – těžko říct, jestli to bylo tím, že to byl post-rock, nebo tím, že to byl post-rock bez trochy noisového koření, které bych u takové hudby bezesporu uvítal. Tak nebo onak, nakonec jsme nevydrželi déle než dvě skladby, načež jsme se rozhodli odebrat k pultům s merchem, kde se v hojné míře vyskytovali členové dvou předchozích kapel, aby prohodili pár slov s fanoušky. Nakonec jsme se vydali každý po své vlastní přímce k domovům, a to by bylo k zážitkům z pátečního koncertu vše. Závěrem bych rád řekl, že páteční zastávka The Flood Inside Tour byla opravdu vydařená, ba přímo epésní a s čistým srdcem tvrdím, že i mým nejlepším koncertem za hodně dlouhou dobu. Ať už díky skvělým výkonům Sólstafir, jejichž živé vystoupení bylo vskutku uchvacující, či Audrey Horne, kteří mě velice mile překvapili a zajistili si tak místo v mé hudební knihovně, ale také díky skvělé organizaci celé akce, výbornému nazvučení a v neposlední řadě i díky vhodně zvoleným prostorám. Snad jen v případě Long Distance Calling zůstanu bez hodnocení, z podobných důvodů jako kolega výše. Nu, zazvonil zvonec a pohádky je konec. Prostě šlus, robátka.


Australasia – Sin4tr4

Australasia - Sin4tr4
Země: Itálie
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.8.2012
Label: Golden Morning Sounds

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Australasia

Debutové EP “Sin4tr4” projektu/kapely (?) Australasia je dalším letošním příjemným překvapením. Na začátku se tváří jako další z řady post-rockových výletů do cukrové vaty, nicméně po dvaceti minutách poslechu musíte uznat, že v téhle kapele je něco víc. Dost napovídá i výčet jejích vzorů, protože vedle sebe stojí kapely jako Red Sparrowes, Katatonia, Mogwai nebo Pelican.

Především jsou jejich skladby kraťoučké, většina nedosáhne ani tří minut. Ale na krátkém časovém úseku dovede slušně rozsekat. To když příjemné vybrnkávačky vystřídají blast beaty a výrazně zkreslené kytary. V tom je hlavní devíza celého kotoučku, nálady a motivy se přes sebe přelévají jako vlny rozbouřeného moře. Jako perfektní příklad může sloužit druhá skladba “Spine”, která možná i díky své stopáži přesahující čtyři minuty dává plně vyniknout schopnosti plynulého navazování. Upřímně jsem takhle znějící bandu dlouho neslyšel. Většina post-rockových kapel se plácá v unylém natahování jednoho motivu až na úkor snesitelnosti, navíc je to většinou dost kýč. Jenže když to tady vypadá, že už vás to ukolébá, najednou se bicí splaší a je to, jako kdybychom se přenesli někam na black metalovou desku. Ono vůbec rytmická bohatost (někdy až tanečnost) jejich muziky je výrazným plusem, udržuje tak pozornost posluchače pořád napnutou.

Jednotlivé melodické motivy nepostrádají nápad a jsou, jak už to tak u podobných záležitostí bývá, silně melancholické. EP se pyšní čistým zvukem, při kterém si vychutnáte jednotlivé nástroj do syta. I na krátké ploše jednotlivých skladeb se povedlo nachystat mnohá aranžérská překvapení a jako ozvláštnění potěší příjemný ženský hlas, nebo syntetizátor ve skladbě “Retina”. Upřímně ale musím říct, že by rozhodně nevadilo, kdyby byly jednotlivé skladby více dopracované, takhle to kolikrát působí spíš jako reklamní upoutávka, skladby končí dřív, než doopravdy stihnou začít. Možná je to ale trik, jak nalákat k opakovanému poslechu, aspoň na mě to tak funguje, protože se k desce dokážu vrátit za jeden den opravdu nesčetněkrát a s chutí.

Kdo si rád při poklidném odpoledni užije svou krátkou siestu ve společnosti příjemné muziky, pro toho je “Sin4tr4” tím pravým zbožím. A tak doufám, že je to předzvěst věcí budoucích a že až vyjde plnohodnotná deska, posadí mě na prdel.


Další názory:

Na poměry žánru, v jehož rámci se Australasia pohybují, mě překvapil relativně syrovější zvuk, ale to není výtka, vlastně možná naopak, protože “Sin4tr4” díky tomu vyznívá poněkud zemitěji a tvrději, což z mého pohledu není na škodu, přesto si ta muzika zachovává onu lehkost a éteričnost post-rocku. Výsledkem je velice příjemná dvacetiminutovka, která asi jen těžko bude nějakým velkým trhákem, přesto se s ní dá nějaký čas bez sebemenších problémů strávit, protože je to opravdu pěkný poslech. Nechybí tomu atmosféra a i přes relativní minimalističnost ani pár vyloženě dobrých nápadů. Díky krátké stopáži navíc v podstatě není možnost se začít nudit. Za nejpovedenější kousky považuji nejdelší a velmi dobře vygradovanou “Spine” (klávesy, které se objevují v poslední minutě, jsou právě jedním z těch vyloženě dobrých nápadů, jsou opravdu skvělé), lehkou “Apnea” a předposlední “Retina” s dobrou kytarovou linkou. Celkově je “Sin4tr4” dost povedeným počinem, který se mi určitě líbí a který mohu doporučit – minimálně žánroví fandové zklamáni jistě nebudou, ale bavit to může i lidi, kteří post-rock běžně neposlouchají, čehož jsem já sám důkazem.


Postcards from Arkham

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock

Otázky: H.
Odpovědi: Frodys
Počet otázek: 16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Post-rockoví Postcards from Arkham se letos ukázali svým debutem “Oceanize”, který si pozornost zaslouží jak po hudební stránce, tak i po té tématické. Zejména te druhé jsme se věnovali v následujícím rozhovoru, který proběhl s kapelníkem Frodysem…


Zdravím do města Arkham! Myslím, že ani nejde začít rozhovor jiným způsobem, než jakým začne – otázkou na váš hlavní inspirační zdroj, kterýmžto je tvorba známého amerického Howarda Phillipse Lovecrafta. První otázka je velice triviální – proč právě Lovecraft? Jste fanoušky jeho knih?

Zdravíme a děkujeme za možnost vyjádřit naše vnitřní postoje a názory na vašem webu, vážíme si toho. Teď už k tvým otázkám :)

Při prvotní myšlence post-rockové kapely pro nás bylo důležité, aby šlo opravdu o intenzivní zážitek založený na určité atmosféře, náladách opřených o něco skutečně hlubokého, ne jen o další kapelu hrající instrumentální hudbu, což je věc, která mne na post-rockových kapelách trochu vadila – absence paralel a kotva k určité myšlence tak aby hudba, která obsahuje nejen skvělé kompozice a melodie měla i duši .

Knihám H.P.Lovecrafta jsem se dostal před dlouhým časem a stále v nich objevuji mnoho věcí, jež mne nutí i k zamyšlení. Při čtení si vždy v hlavně snažím přehrát aktuální děj jako film, daří se mi však hodně vybavit si celkovou atmosféru a prostředí ve kterém se daný příběh odehrává, což není úplně běžné, protože je mnoho jiných spisovatelů soustřeďujících se na vykreslení a popisu atmosféry, u Lovecraftových děl nějak vše vzniká bezděčně. Spojit tedy hudbu, v našem případě post-rock s Lovecraftem ve mne už hodně let vzbuzovalo velký zájem – to vše ale trošku jinak než by všichni ostatní čekali.

Již v recenzi jsem zmiňoval, že vidím menší rozpor v atmosféře. Když člověk řekne Lovecraft, většina lidí si asi vybaví záležitosti jako Cthulhu, jenže tyto jeho nejslavnější povídky, popř. novely mi připadají mnohem více temné než nálada “Oceanize”… i když na druhou stranu je pravda, že vaše album má – alespoň tedy podle mého názoru – takovou vodní náladu, přičemž právě hluboké vody oceánu hrají například v “Mýty Cthulhu” také velkou roli, stejně tak jako třeba v “Dagon” a dalších příbězích. Jak byste nám tento rozdíl v atmosféře vysvětlili? Co jste tím sledovali? Měl to snad být takový trochu odlišný pohled na Lovecrafta?

Skvělý postřeh :) Upřímně můžu přiznat, že jsem trošku zklamán, že právě tento kontrast vidí jen málo lidí. Čekal jsem velkou kritiku na téma vykrádání Lovecrafta, pošlapání či dokonce zkomerčnění jeho odkazu, což se však nakonec nestalo.

Totiž, většina lidi by čekala, že hudba inspirovaná Lovecraftem bude velmi opravdu velmi temná, strašidelná a depresivní – což k němu samozřejmě sedí nejvíce. Této stránce se však věnují jiné kapely, například SepticFlesh nebo Cradle of Filth, a v případě SF jim to jde, musíš i sám uznat, vskutku dobře. Snažit se tedy napodobit podobný styl (ač mezi metalem a rockem je rozdíl) by pro nás nebylo atraktivní.

Když jsem skládal materiál pro “Oceanize” (některé skladby jsou staré téměř pět let) snažil jsem se z povídek vytáhnout něco víc než je na první pohled zřejmé. Osobně mám rád méně známé povídky jako “Polaris”, “Cool Air”, “Vyvrženec” atd. které na mne působí téměř gothickou atmosférou až romantickou náladou. A to jsou právě aspekty, které jsem se snažil z Lovecraftových děl vytáhnout. Samozřejmě, hodně záleží na pohledu čtenáře, jak dílo uchopí což mám osobně nejradši, Lovecraft dává velký prostor fantazii čtenářů což dokazují například některé povídky, jež jsou skoro nedokončené nebo mají otevřený konec.

Inspirovali jste se při tvorbě hudby nějakými konkrétními díly od Lovecrafta? A pokud ano, jakými? Máte sami nějaké osobní favority v rámci jeho tvorby? Třeba u mě osobně vede asi “Hrůza v Dunwichi” a samozřejmě “V horách šílenství”…

Jak už jsem v minulé otázce naznačil, hodně mě přitahují méně známé povídky. Samozřejmě “The Call of Cthulhu”, “At the Moutains of Madness” jsou geniální díla při, kterých jsem napětím zadržoval dech. I tyto kousky mají v sobě úžasnou atmosféru a i něco z nich jsem se snažil vtisknout na “Oceanize” a jejich vliv bude určitě i cítit na dalších našich počinech. Nicméně pro inspiraci mi nejlépe posloužily jiné příběhy, které člověk objeví při hlubším vnoření do historie tohoto spisovatele.

Pokud si poslechnete od začátku do konce “Oceanize” je tam cítit atmosféra moře a tudíž mýtu Cthulhu což je samozřejmě záměr, toto album je asi nejvíce věnováno a nejblíže má k tomuto dílu, musím však prozradit že je to asi naposled kdy je tomuto dílu věnované celé album nebo podstatná část alba. Další nahrávky už budou v duchu jiných příběhů, možná i trochu jiných spisovatelů… kdo ví :)

Lovecraft svého času ve svých knihách vytvořil opravdu fascinující a rozsáhlou mytologii, která si jen těžko hledá na poli literatury konkurenci, tím spíš, když vše bylo propracováno do nejmenších detailů, díky nimž spousta lidí věřila, že to může pravda… dokonce i dnes jsou stále lidé, kteří jsou přesvědčeni, že “Necronomicon” šíleného Araba Abdula Alhazreda byl opravdu napsán a že po jeho přečtení může člověk zešílet… Jak se vy sami v tomto rozsáhlém světě orientujete? Jste na slovo vzatí odborníci, kteří studují veškeré dostupné prameny a celou Lovecraftovu tvorbu mají pročtenou od A do Z, nebo to do zas až takových extrémů neženete?

Přiznám se že o “Necronomicon” jsem jednu chvíli, ze začátku objevování také takto přemýšlel a teprve potom jsem se začal hlouběji zajímat o celou spletitou síť odkazů. Skutečně jsem již zmiňovaného Šíleného Araba hledal mezi spisovateli než jsem zjistil, že jde jako o alter ego samotného Lovecrafta který byl (navzdory jeho xenofobii vůči jiným rasám) fascinován arabskou kulturou.

Lovecraft po sobě zanechal tak hlubokou a propracovanou, téměř až divadelní scénu se, kterou se jen tak někdo nemůže rovnat. Upřímně se děsím toho, až se jeho děl chytne nějaký americký filmový producent s vidinou vydělat několik milionů dolarů.

Neodvažuji sebe nazývat nějakým odborníkem nebo dokonce znalcem Lovecraftových děl, je ještě hodně povídek, které jsou zatím skryté mému zraku, navíc pokud se někdy budete snažit přečíst nějaké jeho dílo v původním jazyku jedná se o zcela jiný zážitek. Lovecraft byl skutečně hodně vzdělaný člověk což je z jeho výrazu a pojetím příběhu hodně znát.

Postcards from Arkham

Z jakého důvodu jste se vlastně rozhodli zpracovávat Lovecraftovu tvorbu za pomoci post-rockových prostředků? Lovecraft v hudebních textech není zas až tak výjimečný, povětšinou však kapely volí spíše extrémnější formu hudebního vyjádření (což souvisí s výše zmiňovanou atmosférou jeho knih)… Máte třeba nějaký přehled o dalších skupinách, které se zabývají Lovecraftem? V letošním roce jsem zaregistroval kupříkladu The Great Old Ones z Francie, kteří se blýskli velice zajímavým debutem…

Jak už jsem prozradil výše, velice se mi líbí cesta, kterou v některých skladbách zpracovali Řečtí SepticFlesh. Kombinace death metalu s orchestriálními prvky je naprosto podmaňující a například skladba “Lovecraft’s Death” [z alba “Communion”, 2008 – pozn. redakce] je po hudební a hlavně textové stránce naprosto úžasná.

Samozřejmě Lovecraftovská díla přímo vybízejí ke zpracování v doom či blackovém žánru, což je k náladám povídek asi nejblíže ale jak jsem již naznačil, tato cesta je až příliš jednoduchá (snad se nikdo neurazí, myslím to tak že tento způsob je pro spisovatele tohoto žánru příliš zřejmý). Kombinace instrumentální hudby, vrstvených a atmosférických kytar a kompozic byla pro nás daleko zajímavější.

Také je hodně vidět že Lovecraftovská díla se začínají hodně šířit mezi další příznivce a tím pádem do jiných žánrů a vrstev lidské společnosti.

The Great Old Ones jsem také zaregistroval a pokud bych nezvolil post-rock, byla by právě cesta black metalu nebo doomu cestou Postcards from Arkham. Mimochodem tito Francouzi hrají v prosinci tuším v Praze, takže pokud mi to čas dovolí, přijdu se na ně mrknout [12. prosince po boku Make a Change… Kill Yourself, Utarm a Finster, ale ne v Praze, nýbrž v Rakovníku].

Opusťme už pana Lovecrafta a pojďme dále. Na svém Facebooku jste v jednom statusu uvedli jako svůj další inspirační zdroj slavný film “The Shining”, alias v češtině “Osvícení”, od Stanleyho Kubricka. Otázka je stejná jako v případě Lovecrafta – proč vás zaujal právě tento snímek a jak se tento kousek promítl do výsledné podoby “Oceanize”? Pokud se bavíme o “Osvícení”, v jaké podobě ho máte nejradši – dáváte přednost zmiňovanému známému bijáku z roku 1980, televiznímu zpracování z roku 1997 nebo máte nejradši původní knihu od dalšího mistra hororu, Stephena Kinga?

Skvělý postřeh :) Díla Stephena Kinga a zejména “The Shining” jsou opravdu velmi inspirativní a ovlivňují nespočet dalších umělců čemuž se nelze divit. Mě osobně se nejvíce zamlouvá Kubrickovská varianta, navzdory názoru samotného Kinga, který prý s tímto ztvárněním není moc spokojen :) Je sice od knižní předlohy trochu odlišný ale právě to je to největší kouzlo, Kubrickovký smysl pro detail je už jen třešničkou na pomyslném dortu.

S tímto filmem souvisí jiný klenot, který samotný Kubrick nutil shlédnout herce z jeho “The Shining”, řeč je o jednom z mnoha skvělých filmů Davida Lynche“Eraserhead”, “Mazací hlava”. Tento film mě svou atmosférou naprosto dostal a donutil mne nad ním přemýšlet ještě hodně dlouhou dobu. Naprosto obdivuji, když jakékoliv dílo – film, kniha cokoliv dokáže člověka vtáhnout a ovlivnit, v případě tohoto filmu vtáhnout a zničit. Je to skutečně intenzivní zážitek, ve kterém se režisérovi daří zahrávat si téměř s divákovým psychickým stavem.

Jsou zde nějaká další díla, ať už literární, filmová nebo jakákoliv jiná, která byste byli ochotni označit jakožto inspirační zdroj pro Postcards from Arkham? A co takhle hudební inspirace, ta nějaká je?

Některé jsem již zmínil a existuje mnoho dalších – z knižních například díla E.A. Poa nebo Sira A.C. Doyla, což jsou spisovatelé, které obdivoval i samotný Lovecraft. Osobně si troufám tvrdit, že právě knižní předlohy jsou jako zdroj inspirace nejlepší protože nabízí prostor pro fantazii čtenáře. Možná i to je jeden z důvodů upadající hudební originalitě kapel, současní mladí lidé téměř nečtou klasickou literaturu, což je určitě škoda.

Hudebně jsou k PFA asi nejblíže God Is an Astronaut nebo If These Trees Could Talk, což jsou skutečně velké post-rockové kapely. Tuším, že jsem na Bandzone v komentářích četl přirovnání nás právě ke God Is an Astronaut což beru jako velký kompliment. Jejich skloubení kytarové práce s elektronikou (hlavně na prvních počinech) je téměř geniální.

Inspirací je opravdu hodně a v budoucnu neplánujeme držet se jen Lovecrafta, například z důvodu že nechceme být známí nějakým vykrádáním jednoho spisovatele či něco podobného, Arkham je město a každé město se skládá z mnoha ulic, a také my se budeme skládat z mnoha motivů a inspirací, které nás někam zavedou nebo se v nich ztratíme. Pro nás je však důležité že naše hudba bude mít smysl a nějakou hloubku

Nyní už ale k samotným Postcards from Arkham. Jste vlastně úplně novou kapelou, nicméně jak sami uvádíte, jednotliví členové už nějaké zkušenosti za sebou mají. Můžete nám prozradit, kdo se vlastně za tímto projektem skrývá a kdo jej má na svědomí? Pokud se nemýlím, podařilo se mi identifikovat Frodyse z Dissolving of Prodigy a Ill Crow (pokud se mýlím, tak se samozřejmě omlouvám)… kdo dál?

Ano správně. V Ill Crow již nějaký čas nepůsobím a Dissolving of Prodigy se po posledním koncertě, který se uskuteční v lednu stane nejspíš studiovou kapelou – doufám ale že dále budeme přispívat světu aspoň sem tam nějakým albem a kapela Enwyllion momentálně také hibernuje.

V současné době se hlavně věnuji hybrid-metalovým Awrizis a PFA což doufám, že tak na dlouhou dobu zůstane, neboť jsem myslím dospěl do fáze, kde jsem spokojen. Kombinace energické a živelné hudby s téměř romanticky podloženou kapelou mi dovoluje naplno se skladatelsky uplatnit za což jsem velice vděčný a do obou kapel dávám 100% všeho, co jsem jako muzikant schopen nabídnout.

Dalšími členy jsou muzikanti a známi z mého okolí, jedná se však o pár spolehlivých lidí, kteří mi s PFA pomáhají, za což jsem jim skutečně vděčný. V dnešní době je totiž obrovská nouze o poctivé muzikanty, kteří hrají a tvoří hudbu ze skutečné vášně pro umění.

Jak se to má s živým vystupováním Postcards from Arkham? Chystáte se na pódia, nebo nemáte v plánu vůbec vystupovat? Pokud je správně ta první možnost, máte už představu, kdy a kde se premiéra uskuteční?

Samozřejmě moc si přejeme vystupovat živě a to co nejvíce. Nejdůležitější však je celková kvalita. Když se zamyslíme nad tím, že skladby jsou docela složité a hodně strukturované (každá skladba obsahuje téměř dvacet kytarových stop) není sladění koncertní sestavy dvakrát jednoduché. Všechno musí být sehrané se samply a muzikanti se musí navzájem doplňovat.

Další důležitá věc je již mnohokrát zmiňovaná atmosféra. Přál bych si hrát celé album “Oceanize” jako celek a živá prezentace musí být opravdu strhující a energická. Snažím se přijít na nějaký originální způsob jak toho dosáhnout, podmínka je však energie, která musí vyzařovat ze samotných muzikantů. Koncert PFA tedy určitě bude, já doufám, že co nejdříve ale až budeme stoprocentně připraveni a budeme si jistí, že diváci si sebou odnesou kousek našeho odkazu.

V následujících pár otázkách bych se rád mrknul na zoubek vašemu debutu “Oceanize”. Nahrávka má pouhých 26 minut – proč tak málo? Nebylo víc materiálu? Nebo to snad má co dočinění s malou trpělivostí posluchačů v dnešní překotné době? Nebo jste si prostě a jednoduše řekli, že už dost a že takhle je to prostě akorát, že víc hudby už by bylo moc a méně zas málo?

Materiálu a nápadu bylo a je docela hodně, důvodem této stopáže například byla obava z nepochopení principu celé kapely, původně jsme měli v úmyslu natočit jen asi tří skladbové EP na kterém bychom si ověřili, jak se naše hudba líbí posluchačům a kritikům.

Jak jsem však již prozradil v průběhu nahrávání se začaly rýsovat další, nové skladby. Byla by škoda toho nevyužít takže jsme se rozhodli vydat plnohodnotné ALBUM se stopáži něco kolem půl hodiny (to aby lidi během poslechu neusnuli).

Nakonec jsme však pár songu z alba vyřadili, jednalo se o skladby, které celý koncept “Oceanize” trošku narušovaly, už tak se tam jen tak tak dostala skladba “Polaris”, která je taky trochu jiná. Nějaký zlomový důvod proč má album “Oceanize” tuto stopáž není, zkrátka jsme vybrali skladby, které do sebe zapadaly na to jestli to bude přes třicet minut hracího času nebo pod jsme nějak ohled nebrali.

Docela mne na “Oceanize” zaujaly vokály, jichž je minimum a spíš než o zpěv se jedná o mluvené slovo, které zní skoro až jako sampl z nějakého filmu. Co je tedy vokál zač? Jedná se o hlas někoho z kapely, nebo je snad správně můj tip? Pokud se jedná o zpěv někoho ze členů, byl pro výslednou nahrávku použit nějaký efekt, nebo má dotyčný opravdu takový hlas?

Vokálu je na albu skutečně minimum a navíc jsou povětšinu dané hodně do pozadí ať nijak nenarušují celkovou atmosféru.

Slyšet jsou dva druhy vokálu. První je ženský zpěv, který je téměř v každé skladbě. Moc mi pomohla místní zpěvačka Blanka, která má zkušenosti s muzikály a působila v několika metalových kapelách. Pokud s tím bude souhlasit, určitě bych chtěl navázat spolupráci na dalších počinech.

Další vokální linka je vypravěčské recitování jednoho Lovecraftova díla. Ten kdo uhodné kterého dostane zlatého bludišťáka! :)

Jakým způsobem jste “Oceanize” nahrávali? Ptám se především z toho důvodu, že zvuk mi bohužel přijde jako jedna z největších slabin alba. Místy se mi zdá trochu zahuhlaný, v hlasitějších momentech to zní jako menšího zvuková koule, což bylo slyšet hlavně tehdy, když jsem počin poslouchal na sluchátkách. Tipoval bych to na nějaké domácí studio, je to tak? Jste vy sami se zvukem na 100% spokojeni, nebo v tomto ohledu také vidíte nějaké rezervy stejně jako já?

Samozřejmě se zvukem nejsme stoprocentně spokojeni, z nahrávky je patrná jistá kulatost a zatuchlost a taky troška undergroundu, s odstupem času si uvědomuji, že to mohlo dopadnout mnohem hůře (smích) Nahrávka vznikala v mém malém domácím studiu a to je samozřejmě slyšet. Jeden z důvodu také jednoduše je že bychom si normální kvalitní nahrávací studio v této fázi ve které se kapela nachází, nemohli finančně dovolit. Celkově se album natáčelo cca dva měsíce. Některé skladby byly na pětadevadesát procent dokončené, zbytek se dodělával přímo ve studiu a některé skladby vznikali přímo při nahrávání vrstvením nápadů a aranží. Když si představím, že bychom takto pracovali přímo ve studiu, byl by náš účet na kilometry dlouhý :) Výhodou tohoto způsobu nahrávání byla pohoda a velké tvůrčí zázemí což je pro nás nejdůležitější. Na dalších nahrávkách se zvukově posuneme, ale mírnou undergroundovost bych chtěl zachovat :)

Postcards from Arkham

Na albu se objevila i předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, ve vašem podání tedy “Enjoy the Graveyard Silence”. Proč právě Depeche Mode? Osobně musím říct, že jsem nikdy nebyl nějak velkým fanouškem coverů, ale zrovna v tomto případě se výsledek docela povedl a k celkovému vyznění nahrávky bez problému pasuje. Jste vy sami fanoušky Depeche Mode?

To jsme velice rádi, přesně toho jsme chtěli dosáhnout.

Od Depeche Mode mám v oblibě jen pár skladeb a mezi nimi právě “Enjoy the Silence”. Vždy mě lákalo trochu rozvinout temnou stránku této písně, kterou jsem tam pociťoval. Postcards from Arkham mi poskytli tu správnou příležitost a také myslím, že se výsledek povedl.

Chtěli bychom z toho udělat takovou malou tradici. Vzít nějaký song, jež je všeobecně znám a udělat ho do trošku temnější podoby. Dokonce mám v merku pár variant a myslím, že za některé mě budou někteří lidé nenávidět :) Zatím ještě nevím, kterou skladbu vyberu, ale každopádně to bude skladba od interpreta který je stylu PFA hodně vzdálený.

Pokud jsem vše správně pochopil, “Oceanize” je prozatím k dispozici pouze jako download, je to tak? Jak se to má s vydáním alba na nějakém fyzickém nosiči? Víte už, kdy by se tak mohlo stát?

Dát album volně ke stažení a zadarmo se nám zdálo jako nejlepší varianta pro položení fanouškovské základny. Současně hledáme vydavatele pro tento a další počiny takže pokud si tohle zrovna čte majitel nějakého vydavatelství ať nás, prosím kontaktuje :)

Byli bychom opravdu rádi, kdybychom sehnali nějakého vydavatele, protože by to pro nás byla ještě větší motivace, jelikož chceme hrát hudbu, pro co nejvíce lidí což jde s nějakým Labelem za zády daleko lépe.

Současně, však musím podotknout, že naší hlavní prioritou je hudbu skládat a vydávat bez jakéhokoliv zisku. Absence labelu nás nijak nebrzdí při tvoření, takže ať už si nás někdo všimne či nikoliv, v našem snažení určitě nepolevíme. Jsme nesmírně rádi že PFA zaujalo tolik lidí, na to že se jedná o začínající kapelu máme odezvy z mnoha státu nejen v Evropě, což je naprosto úžasné. Všichni mluví o tom, jak Internet ruinuje hudební průmysl (což je z části pravda), zároveň však mladým kapela otevírá velké možnosti a šance. Věřím, že pokud má kapela ambice a vůli někam se dostat nebude jejich snažení nikdy marné, vše chce jen velkou trpělivost a odhodlání!

Jak vidíte budoucnost Postcards from Arkham? Půjde čistě o nárazový (či snad dokonce jednorázový?) projekt, nebo máte v plánu pokračovat jako regulérní kapela se vším všudy, co k tomu patří? V tomto případě, budou pro vás všechny Postcards from Arkham hlavní prioritou? Máte ještě (nebo snad už?) v zásobě nějaké další skladby, které se na “Oceanize” neobjevily, nebo je oněch osm písní včetně jedné předělávky vším vaším dosavadním materiálem?

Určitě o Postcards from Arkham ještě uslyšíte. Už teď můžu prozradit, že na přelom roku chystáme něco většího. Skladby a nápady už jsou, ale nechceme nic uspěchat, a určitě ne na úkor kvality. Snažíme se dělat hudbu co nejkvalitněji a tvůrčí proces opravdu nezanedbáváme. Na dalších počinech se pokusíme rozvinout kladné stránky a posunout se o kousek dále. Většina lidí si stěžovala na málo temnosti, můžu prozradit, že nové skladby jsou skutečně o trochu temnější ale zároveň melodičtější, čímž možná udělám radost lidem, kteří si myslí že “Oceanize” bylo vyměklé, na druhou stranu však budou tvrdší ale zároveň více popové. Chceme vyvolávat diskuze a posouvat svou hudbu každou skladbu trochu jinam, což se některým lidem určitě nebude líbit. Opravdu se možná budete divit, jak budou nové skladby znít a co budou obsahovat, naprostá nevázanost na jakýkoliv jiný žánr je pro nás velice důležitá. Třeba z PFA bude jednou něco jako dark-pop (smích)

16. Blížíme se konci a čeká na nás poslední otázka. Máme ve zvyku dávat poslední dotaz v trochu odlehčeném duchu, na vás jsem si vymyslel následující věcičku – pokud byste si museli vybrat jeden Lovecraftův příběh, který byste měli prožít na vlastní kůži, který by to byl? Odpověď, že radši žádný, samozřejmě neuznáváme (smích). Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Opravdu zajímavá otázka k zamyšlení.

Víte, že Lovecraft napsal i jeden trochu komický příběh, který je parodií na romantické divadelní hry? Takže pokud bych si měl prožít nějaký jeho příběh tak abych se při tom neposral strachy nebo rovnou nezbláznil byla by to právě “Sladká Ermengarda”/“Sweet Ermengarde”.

Tahle odpověď tě však určitě plně neuspokojila, takže pokud bych si měl vybrat nějaký typický Lovecraftův příběh byl by to asi “The Festival”/“Slavnost”. Na tomto kousku mě vždy fascinovalo místo na kterém se vše odehrává. Scenérie zasněženého městečka a dobrodružství spojené s mrazivou minulostí vlastní rodiny daleko od domova je až příjemně mrazivá. Takže bych si vlastně i rád prožil všechny povídky odehrávající se ve městě Arkham (žádné překvapení.) Kdyby to opravdu šlo výlet do tohoto města by stál určitě za to, neznám snad tajemnější a úžasnější místo. Bylo by zajímavé zjistit že Arkham skutečně někde existuje…

Nakonec bych ještě jednou poděkoval za nabídku k rozhovoru, skutečně zajímavé otázky, při odpovídání jsem se opravdu bavil a doufám že si čtenáři z rozhovoru odnesli i něco více…


Postcards from Arkham – Oceanize

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock
Datum vydání: 2.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Oceanize
02. The 2nd of April
03. Depths of Blue
04. From the Bottom of the Sea
05. The Calling
06. Sweet Drowning
07. Polaris
08. Enjoy the Graveyard Silence [Depeche Mode cover]

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Občas se stane, že se objeví nějaký nový hudební projekt, který člověka překvapí. Ani to nemusí být překvapení stylem, že si z toho sednete na zadek a týden se nebudete s to vzpamatovat (ačkoliv i to se stává, i když jen výjimečně), kolikrát stačí jen takové malé vcelku příjemné překvapení, “jen” pěkná hudba – i to se počítá, zvlášť u zcela nové kapely, od níž jste nečekali vůbec nic. Přesně to se povedlo jistým Postcards from Arkham, kteří se se svou muzikou vrhli přímo do spletitého světa jednoho z největších mistrů hororu, pana Howarda Phillipse Lovecrafta.

Nutno hned na začátek říct, že právě toto čerpání z děl Lovecrafta je pro mne osobně jednou z nejvíce rozporuplných záležitostí na “Oceanize”. Samozřejmě proti samotné této inspiraci nic nemám, dělala a dělá to obrovská spousta kapel a vůbec mi to nevadí, nicméně v případě Postcards from Arkham mi přijde, že se atmosféra, jakou prezentují na “Oceanize”, diametrálně liší od nálady Lovecraftových prací. Pokud si vezmeme jeho nejslavnější díla jako “Volání Cthulhu”, “V horách šílenství”, “Hrůza v Dunwichi” nebo “Dagon” (a samozřejmě i mnohá další), všechny je i přes rozdílné dějové linie a rozdílné pozadí spojuje neuchopitelná a obskurní atmosféra, povětšinou zde není nic vyloženě explicitního, přesto neustále cítíte cosi plíživého – přesně díky tomuto neodehnatelnému pocitu, že lidstvo vlastně nic neznamená v kontextu obrovského spícího zla (například), jsou Lovecraftovy knihy dodnes kultem, protože v tomhle byl ten člověk mistr. “Oceanize” mi ovšem v kontextu tohoto přijde jako docela pohodová záležitost, která se příjemně poslouchá a člověk si u ní odpočine… nechci říkat, že je vyloženě relaxační, ale do jisté míry možná i to. To samozřejmě samo o sobě v žádném případě není negativum, jen vidím malinký rozpor mezi náladou inspiračního zdroje a samotného výsledku.

Nicméně se jistě najdou lidé, jimž nic podobného vůbec vadit nebude. Popravdě řečeno, pokud odhlédnu právě od této skutečnosti, vidím v “Oceanize” a zajímavou velmi příjemnou desku. Postcards from Arkham se pohybují na vlnách atmosférického post-rocku, jemuž naštěstí ona atmosféra opravdu nechybí – jen je, jak již bylo zmíněno, docela jiná a o dost klidnější, než bych třeba já osobně čekal od záležitosti, z níž mají čouhat mocná chapadla.

Přestože má nahrávka sama o sobě jistě co říct a osobně musím říct, že mne opravdu baví, několik málo dalších neduhů se ještě najde. Hlavně mi přijde, že ty nejzajímavější motivy a nápady, které Postcards from Arkham mají, se takřka ihned vytratí. Jako příklad bych mohl uvést “The 2nd of April”, kde se přibližně po minutě a čtvrt objeví klidnější pasáž, která je velmi dobrá. Pomalu ovšem začíná gradovat postupným zesilováním jakéhosi “óóó” a rytmiky v pozadí – právě tato gradace zní naprosto úžasně, želbohu jen několik málo vteřin, a poté je hned pryč, aby se zlomila do jiné pasáže, která je sice taktéž velmi povedená, přesto si myslím, že z podobného nájezdu šlo vytěžit o poznání více. A takových případů by se našlo více.

Vzhledem k tomu, že to možná prozatím vypadá jako poněkud kritičtější recenze, považuji na tomto místě za nutné zdůraznit fakt, že i přes vše zmíněné je “Oceanize” dost povedená věc a mně osobně se velmi líbí; jde pouze o dílčí nedostatky, které jsou do jisté míry i subjektivní. “Oceanize” sice v mých očích postrádá onu obskurní lovecraftovskou atmosféru, na druhou stranu má však atmosféru svou vlastní, muzikou pouze počínaje, decentní, avšak povedenou stylizací grafických doplňků konče. Že se mi zdá, že by šly některé momenty zužitkovat lépe, to je právě onen subjektivní problém; asi těžko má totiž řešit, jak by to znělo, kdyby tohle a tamto.

“Oceanize” sice trvá jen 26 minut, z nichž ještě tři tvoří vkusně provedená předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, zde nazvaná “Enjoy the Graveyard Silence” (mimochodem, právě Depeche Mode jsou místy z alba docela cítit, možná i proto sem tento cover naprosto přirozeně zapadl), ale jedná se o poslech dost příjemný a zábavný, nenudící a zajímavý. Album se možná nevyvarovalo několika dětským nemocem – a to nejen těch, které jsem zmínil výše… například se mi zdá, že v hlasitějších pasážích zvuk malinko ujíždí… ale to také může být jen můj osobní pocit a v žádném případě se nejedná o nic natolik zásadního, aby to jakkoliv zkazilo velice celkový kladný dojem z “Oceanize”. Kladný tím spíš, že je v kapele cítit nemalý potenciál do budoucna…

Na závěr bych si místo klasického závěru dovolil zmínit ještě několik věcí, které se mi v předchozím textu nikam nevešly. Za prvé je asi v recenzi vhodné upozornit vokály, jichž je na “Oceanize” minimum a nejsou provedené jako klasický zpěv, nýbrž jako mluvené slovo. Na úplný konec by asi za ztrátu nějakého toho slůvka stálo zmínit také nějaké konkrétní skladby. Mám-li mluvit sám za sebe, nejvíce mne baví nejrůznorodější “The 2nd of April”, poklidná “From the Bottom of the Ocean” a závěr nahrávky v podobě “Sweet Drowning” (možná nejpovedenější píseň) a “Polaris”.


Další názory:

Od prvního setkání s produkcí Postcards from Arkham jsem cítil, že mám co do činění s kapelou, ve které když nic jiného dříme slušný potenciál, navíc doprovázený zjevným perfekcionismem. Vizuální stránka věci, zvuková úroveň nahrávky i hudba samotná mi připravily menší šok, protože ač nejsem v post-rockových vodách moc zběhlý, bez znalostí reálií bych netipnul, že se jedná o dílo domácí hudební formace. Jedná se totiž o velmi příjemnou minimalistickou hudbu, která dovede ve správných podmínkách opravdu zafungovat. To se však bohužel neděje pokaždé, a proto musím tvůrcům vytknout přemíru pasáží bez slyšitelného vývoje, nebo chcete-li průběhu, a značné rezervy v práci s jinak dobrými melodickými motivy. Že to jde a ne že ne, se může posluchač přesvědčit několikrát napříč celou nahrávkou (pokud mám být konkrétní, nejlépe je na tom v tomto směru závěrečná “Polaris”), a já věřím, že pokud se muzikanti do budoucna odhodlají k trochu viditelnějšímu kompozičnímu úsilí, můžeme se dočkat velmi zdařilé nahrávky, která by mohla výrazně promluvit do žánrových poměrů minimálně na domácí scéně. “Oceanize” je k tomu dobrý odrazový můstek.
Ježura


Les discrets – Ariettes oubliées…

Les discrets - Ariettes oubliées...
Země: Francie
Žánr: post-rock / shoegaze / blackgaze
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
CD 1:
01. Linceul d’hiver
02. La traversée
03. Le mouvement perpétuel
04. Ariettes oubliées I: Je devine à travers un murmure…
05. La nuit muette
06. Au creux de l’hiver
07. Après l’ombre
08. Les regrets

CD 2:
01. Le souffle froid
02. Ariettes oubliées II: Il pleure dans mon cœur…
03. L’échappée

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Les discrets jsou často srovnávání s Alcest, a byť bych se tomuto zvyku rád vyhnul, je to v podstatě nemožné. Obě kapely mají totiž společnou minulost a v jistém ohledu i současnost. Kapela Amesoeurs, ve které se členové obou výše zmíněných kapel setkali, se v roce 2009 rozpadla a za sebou zanechala jen jedno dlouhohrající album. Kytarista a zpěvák Neige i basák Fursy se tak vrátili ke svým domovským kapelám. Jak jistě tušíte, v prvním případě šlo o Alcest a v druhém o Les discrets. Jedině bubeník Winterhalter dodnes působí v obou přeživších formacích. V roce 2009 ještě kapely vydaly společný split, dále se však jejich historie rozdělila. O rok později vyšla prvotina Les discrets, “Septembre et ses dernières pensées”, která vyvolala v užších kruzích poměrně nadšené reakce, ovšem do povědomí širší hudební veřejnosti se nedostala. Nyní Les discrets přicházejí s druhým albem “Ariettes oubliées…”, jen měsíc po rozpačitě přijatém “Les voyages de l’âme” kolegů Alcest..

Žánrově se zde pohybujeme ve vlnách post-rocku, ovšem s velkým vlivem black metalu, který zde ovšem explicitně vlastně nikdy nezazní. Často se pro tuto směs používá škatulka blackgaze, ovšem není nutné zavádět nové termíny, když si vystačíme se starými. Stejně jako na předchozím albu (a stejně jako na albech Alcest) zde hlavní roli hrají náladotvorné melodie a uhrančivá atmosféra. Ačkoliv se opravdu může zdát, že obě kapely tvoří velmi podobnou hudbu, ve skutečnosti jde jen o podobné výrazové prvky, zatímco obsah je zcela jiný. Hudba Alcest je jemná a uklidňující, zatímco Les discrets tvoří mnohem temnější skladby. To vám ostatně prozradí již úvodní intro “Linceul d’hiver”. Jedním ze základních prvků alba je vrstvení kytar přes sebe (z nichž jedna z nich má téměř vždy jakýsi akustický nádech), což vytváří krásné snové plochy, ve kterých se melodie ztrácí a zase objevují. Někdy se ovšem opakování jediného motivu stane takřka otravným, což je bohužel příklad jinak skvělé skadby “Le mounvement perpétuel”.

Typicky black metalové momenty na albu v podstatě nenalezneme. Stejně jako na předchůdci uslyšíme jen čisté vokály, řev by se ovšem ani do těch nejrychlejších momentů stejně nehodil. Zde se opět nabízí paralela k Alcest, kteří řev využívají vcelku pravidelně a vkusně. O zpěv se u Les discrets stará Fursy a z čistě subjektivního hlediska mi jednoduše nesedí. Když se ovšem snažím najít důvod proč, jednoduše nemám šanci na úspěch, a tak zde bude nejlepší nechat posouzení přímo na vás. Mnohem méně prostoru než Fursy dostala Audrey Hadorn, což je velká škoda, protože její hlas se mi zdá naopak mnohem sympatičtější.

Byť recenze může dosud vyznívat spíše negativně, pravdou je, že si poslech alba velmi užívám. “Ariettes oubliées…” totiž nejlépe funguje jako celek. Ve snaze rozebrat ho do recenze tak nacházím samé vady, které však ve skutečnosti nehrají žádnou roli. Zasadit do slov náladu, jemné melodie kytar i zpěvu či způsob, jakým album plyne ze skladby do skladby, jednoduše není možné. Tentokrát tak musím bližší prozkoumání nechat na vás.

Kromě základních osmi skladeb obsahuje limitovaná edice i tři bonusové na druhém disku. Z nich nejzajímavější je poslední “L’échappée”, což je vskutku povedená akustická verze stejnojmenné skladby z debutu kapely. Důležitou roli v tvorbě Les discrets hraje i grafická stránka a na tu je radost se dívat. Ne nadarmo je Fursy výtvarník a autor několika povedených obalů. Rozhodně tak album doporučuji do sbírky, pokud vám snad digitální verze nestačí. Bohužel vše má své meze, a tak v porovnání s “Septembre et ses dernières pensées” novinka neobstojí. Je to sice krásné album, ovšem na skvělého předchůdce nemá. Odpověď na otázku “proč?” vám ovšem dát nedokážu.


Další názory:

Komu podobně jako mně přijdou Alcest jako spíše nudná a přespříliš přeceňovaná záležitost, ten by měl sáhnout po alternativě v podobě dalších Francouzů Les discrets. Ve své podstatě se jedná o podobnou post-záležitost se zasněnou náladou, ale tam, kde Alcest sázejí pouze na jednolitou atmosféru a nedokáží se vymanit z omílání toho samého dokola, přihazují Les discrets k nádherné atmosféře navíc ještě spoustu úžasných momentů a v rámci mezí i oživující rozmanitost. Výsledek? Na rozdíl od “Les voyages de l’âme” je “Ariettes oubliées…” nahrávkou, která nenudí ani na chviličku, ba právě naopak svému posluchači dává dostatek momentů pro to, aby si o ní myslel jen to nejlepší. Chcete jeden příklad za všechny, který je jen zrnkem písku v moři? Dobrá, žádný problém… jmenoval bych třeba skladbu “Le mouvement perpétuel” s kouzelnou ústřední melodii – absolutní skvost! Jedinou slabinku “Ariettes oubliées…” bych viděl možná trochu paradoxně v obálce, který je sice sama o sobě rovněž výtečná, ale na neskutečně famózní malbu z debutu “Septembre et ses dernières pensées” bohužel nemá. Jinak ovšem novince Les discrets nemám vlastně co vytknout. Líbí se mi – a to opravdu hodně…
H.


Sólstafir – Svartir sandar

Sólstafir - Svartir sandar
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.10.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
I. Andvari
01. Ljós í stormi
02. Fjara
03. Þín orð
04. Sjúki skugginn
05. Æra
06. Kukl

II. Gola
01. Melrakkablús
02. Draumfari
03. Stinningskaldi
04. Stormfari
05. Svartir sandar
06. Djákninn

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Sólstafir je jedna z těch kapel, které stojí mimo veškeré dění na scéně, o nic se nestarají a jen si dělají tu svou neotřelou muziku. Zrovna v jejich případě se to dá brát takřka doslova – a to ne jen díky jejich islandské “izolaci”, ale i kvůli samotné hudbě, stěží zařaditelné směsici psychedelického rocku, metalu, severské melancholie, unikátní islandské zádumčivosti a lehounkého oparu black metalu, jakožto pozůstatku z dřívějších dob, který je však v jejich tvorbě desku od desky méně a méně znatelnější.

Dalo by se říct, že novinka “Svartir sandar” v tomto trendu pokračuje a na první poslech je zřejmé, že rozvíjí to, co začalo už s nahrávkou “Masterpiece of Bitterness” a naplno propuklo na minulém veledílu “Köld”. Důležité je, že v případě Sólstafir se ale nejedná o neustále omílání jednoho schématu na pár různých způsobů, kapela se na své cestě neohlíží zpátky, ale jde pořád dopředu. Ten progres mezi jejich jednotlivými deskami je zcela přirozený, nenásilný. Pokud jste na tom podobně jako já a tu cestu společně se Sólstafir šlapete už od “Masterpiece of Bitterness” (přece jenom, debut “Í blóði og anda” byl trochu někde jinde, ačkoliv i na něm je už v náznacích slyšet to, kvůli čemu začali být Sólstafir později považováni za výjimečnou skupinu, kromě toho právě z něj pramení onen pozůstatek black metalu, čili ta kontinuita začíná vlastně už od něj), přijde vám ten jejich žánrový posun na ose “Masterpiece of Bitterenss”“Köld”“Svartir sandar” zcela samozřejmý – asi jako když jste doopravdy na cestě a krajina se kolem vás postupně mění. Na rozdíl od obrovské spousty jiných dnešních formací Sólstafir na své hudební pouti nechodí neustále v kruzích, ale pomalu putují neustále kupředu za horizont. To samozřejmě někomu vyhovovat může, někomu nemusí. Lidé, kteří nemají rádi překvapení a očekávají, že jejich oblíbené skupiny budou hrát pořád to samé dokola, budou mít s těmito Islanďany nejspíš trochu problém, ačkoliv já osobně i myslím, že zrovna Sólstafir hrají už sami o sobě takový druh hudby, že budou oslovovat spíše otevřenější posluchače, díky čemuž asi nikdo nebude mít vyložený problém s tím, že “to nezní jako ‘Köld’“. Že zcela viditelně bylo “Köld” rozhodně lepší než “Svartir sandar”, to už je samozřejmě věc jiná, k tomu se ovšem ještě dostaneme později…

Abych to však převedl do trochu lidštějšího jazyka, na “Svartir sandar” lze cítit ještě o něco větší příklon k rocku a k psychedelii. Paradoxně se však nejedná o tak těžké sousto jako jeho dva předchůdci, naopak je to nejspíše hudebně nejpřístupnější materiál, jaký kdy Sólstafir prozatím stvořili. Samozřejmě, přístupný pouze v rámci tvorbě samotné kapely, v kontextu celé scény si k oné přístupnosti račte domyslet hodně velké uvozovky, neboť pro běžného posluchače metalového mainstreamu nejspíš dlouhé islandské opusy nebudou tak úplně lehce stravitelné, ačkoliv se na poměry Sólstafir jedná o vcelku lehké skladby.

Přese všechno však mohou mít se “Svartir sandar” trochu problém i příznivci Sólstafir, kteří jsou už předem připravení na to, že dostanou něco trochu neotřelého. To však není dáno oním neustálým posunem a už vůbec ne oním nezvyklým stylem hraní, jako spíš tím, že ne úplně všechno je na novince tak, jak by mělo být – myšleno z hlediska kvality jednotlivých skladeb. Nechápejte mne špatně, stále je to velice skvělá věc s některými naprosto dechberoucími momenty, ale vcelku brzy se člověk začne ptát, zdali si tentokrát Sólstafir neukousli sousto větší, než jsou schopni polknout.

Mluvím samozřejmě o nepřiměřeně dlouhé délce, přesahující 77 minut, což je dle mého názoru moc. Na jednu stranu jak “Masterpiece of Bitterness”, tak “Köld” měly také 70 minut, ale v jejich případě byla celá hrací doba vyplněna úchvatnými nápady takřka v každé vteřince; oproti tomu na “Svartir sandar” je bohužel cítit, že některé pasáže či dokonce celé skladby jsou zde prostě a jednoduše navíc a působí spíše vycpávkově, jako vata. A to rozhodně není něco, na co bych byl od Sólstafir zvyklý a na co bych si zvykat chtěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Islanďané neměli moc velké oči, nechtěli mermomocí stvořit tak předlouhý počin a namísto toho radši z obou disků sebrali ty nejlepší nápady, koncentrovali je pouze na jednu placku (tj. hrací doba by se pohybovala okolo 40 minut), měli bychom co dočinění s dalším naprosto fantastickým opusem. Takto ovšem “Svartir sandar” působí lehounce rozmělněně – zatímco na “Köld” byly posluchačům výtečné pasáže předkládány neustále, na “Svartir sandar” na ně posluchač musí čekat, přičemž ty mezery jsou vyplněny ne doslova slabším materiálem, ale materiálem, který dle mého mínění v mnohých případech tak úplně nedosahuje standardů Sólstafir.

Co si má z této recenze odnést čtenář? Shrnul bych to asi následovně: “Svartir sandar” je stále velice dobrá deska – už jen díky nesporné výjimečnosti samotného zvuku jejích autorů, avšak přesto je zároveň mírným zklamáním kvůli tomu, že kvalitě svých předchůdců jen kouká na záda. Kdo se se Sólstafir doposud nepotkal, ten bude nejspíše ze “Svartir sandar” unešen; kdo se s nimi potkal, ten mi jistě přitaká.


Další názory:

Sólstafir, to je především hodně netradiční hudba, v posledních albech (počítaje i “Svartir sandar”) dovedená k nevšední kráse. Především začátek alba a hlavně první dva tracky jsou něco nádherného a pár slovy lehce nepopsatelného. Možná postačí, když řeknu, že pokračují ve stopách (skladby) “Köld” z minulé desky. Postupně ale přeci jen přichází jistá utahanost a nezáživnost, ostatně celkem na posluchače čeká téměř 80 minut hudebního materiálu. Závěr alba mi už při poslechu vyloženě splýval, takže za sebe musím říct, že “Svartir sandar” ve výsledku nedosahuje až takové výjimečnosti, jakou v sobě neslo předchozí “Köld”.
Ellrohir