Datum: 20.11.2013 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: These New Puritans, oOoOO
Alternativní hudby není nikdy dost. A dvojnásob to platí o té, která i přes naprosto odlišný přístup ke kompozici a velmi expresivní, neotřelé vyjadřování dokáže zaujmout širší publikum než pár zasvěcených hipsterů. A zhruba přesně to se dá tvrdit o středečním koncertu Britů These New Puritans v pražské MeetFactory.
Do zavedeného masokombinátu na Smíchově jsem zavítal vůbec poprvé, vůbec jsem nevěděl, co můžu od klubu čekat, a byl jsem zvědavý na jeho prostředí. Chladné, mírně odtažité industriální prostředí na mě udělalo slušný dojem, potěšil zákaz kouření i vratné kelímky a čisté prostředí vůbec, ale to i v pozdních hodinách bylo dáno spíše povahou obecenstva než správou klubu. Věřím, že halda džískařů na Lordi dokáže nadělat větší bordel než parta klidných intošů, která si jde užít hodinku experimentálního rocku.
Post předkapely vyfasovala one man show oOoOO Američana Christophera Greenspana. Popravdě, když jsem poslouchal jeho letošní (a zároveň vůbec první) řadovku “Without Your Love”, případně některé z jeho předchozích EPček, ani v nejmenším mě nenapadlo, že jeho performance bude víc než co jiného připomínat bizarní hip-hop. Pohodový ambient řízlý chillem a čímsi, čemu se říká witch house, zněl v živém podání zcela jinak, než jak jsem jej poznal na desce. Občas až přebasovaný zvuk dal písním jiný, akčnější rozměr, nutno ale dodat, že vzhledem k očekávání se v mém případě Chris příliš nezavděčil. Osobně bych uvítal čistší vyznění písní, na které jsem se popravdě docela těšil v jejich původní podobě, nový nádech mě nijak nenadchnul. Samozřejmě, pár songů podobného ražení existuje pod hlavičkou oOoOO už na albu, rozhodně jich podle mě ale není tolik, aby to vydalo na padesátiminutový set. Ani vystupování poněkud jednolitou hudbu nijak nevylepšilo, Christopher většinou jen postával a zpíval, občas se tvářil, že hraje na příruční klávesy nebo cosi usilovně šudlal na jakémsi pultu na ovládání samplů. Výsledek nijaký a poněkud rozplizlý.
Následovala zhruba půl hodina, kdy se na pódiu producírovala parta bedňáků, která připravovala pódium a ladila nástroje pro hlavní hvězdu večera. Příchod These New Puritans byl avizován na půl desátou, ovšem stejně jako u oOoOO se začínalo se zhruba dvacetiminutovým zpožděním. Extravagantní Britové, známí především díky neobvyklým skladatelským kreacím a neutuchající originalitě, přijeli s četnou posilou dalších hudebníků představit své letošní album “Field of Rieds”, z něhož poskládali zhruba dvě třetiny setlistu. Vedle frontmana Jacka Barnetta, jenž se vyjma zpěvu chopil rovněž baskytary, bubeníka George Barnetta a Thomase Heina, který se namísto kytary chopil samplů, kláves a elektronických bicích, představili “Puritáni” svoji novou zpěvačku Elise Rodriguez. Kromě ní se ale na pódiu objevila ještě jedna půvabná slečna obsluhující další pult se synťáky a klávesami, trumpetistka a hráč na lesní roh.
Hodinový set kapela odstartovala ambientní písní “Spiral”, na kterou plynule navázala silnou klavírní melodií “Fragment Two”. Já osobně jsem se nejvíce těšil na pecky z předchozího alba “Hidden” a i na ty se dostalo. Trojice “Three Thousand”, “Attack Music” a “We Want War” naprosto bez potíží rozhýbala zhruba dvousethlavé publikum a dala vystoupení patřičnou šťávu. I kapela působila opravdu živým dojmem, obzvlášť když se Thomas sám chopil bubenických paliček a jal se sekundovat Georgovi, který se schovával za skutečnými škopky. Zbylých zhruba čtyři, možná pět písní už bylo z aktuálního “Fields of Rieds”, z nichž hypnotická titulní skladba zazněla jako poslední. Právě ve skladbách jako “The Light in Your Name” nebo “V (Island Song)” v plné kráse vyniklo vrstvení jednotlivých nástrojů a naprosto famózně zpracovaná gradace skladeb. Nejvíce pozornosti na sebe strhával právě frontman Jack Barnett. Elegantně oháknutý, přesto od pohledu neskutečně skromný zpěvák dokázal intuitivně pracovat s publikem, které si dokázal získat prakticky bez hnutí prstu. Perfektní dikce i zpěv, precizní hra na baskytaru, nebylo co vytknout. Zbytek kapely sice nikterak nezaostával, bylo ale jasně vidět, kdo je onou duší, animem kapely.
Jako první se z pódia vypařila zpěvačka Elise, následovaná Jackem. Nakonec na pódiu zůstali jen Thomas s Georgem, kteří si dopřáli skoro pětiminutové rozloučení v podobě mírně noisové onanie a ukončili famózní vystoupení. Po zaslouženém a neutuchajícím aplausu se These New Puritans ještě naposledy vrátili, vysekli přídavek na rozloučenou – a to už byl opravdu konec. Kdo neviděl a neslyšel, může jen hořce litovat. První zastávka “Puritánů” na území naší malé republiky v jejich sedmileté existenci dopadla snad ještě lépe, než si kdo mohl představovat, a i já odcházel nadšen. Skvělé.
Letošní rok byl na zahraniční post-rocková jména dosti chudý. Dohromady dám všeho všudy dvě: Crippled Black Phoenix (kde navrch nejde mluvit čistě o post-rocku, neb výčet žánrů, které tahle kapela do své hudby implementovala, je vskutku impozantní) a 65daysofstatic v doprovodu sleepmakeswaves, kteří u nás byli poměrně nedávno hned dvakrát, přičemž v pražskou zastávku jsem trestuhodně minul. Dobrá, Sigur Rós na letních Colours of Ostrava nepočítám, nicméně to na věci příliš nemění. Vystoupení francouzských Kwoon jsem se tedy rozhodl nevynechat stůj co stůj, neb pro fanouška zmíněného žánru je tahle parta jasnou povinností.
S mírným zpožděním dorážím do staroměstského klubu Chapeau Rouge. Před malou chvílí začali hrát čeští předskokani Flash the Readies a já se usazuji v zadní části, na půl cesty mezi pódiem a barem, za zhruba čtyřicetihlavým publikem. Zpočátku se mi tři pánové na pódiu zdají poněkud utahaní, po pár minutách však jejich směsce post-rocku, ambientu a snad i trochy dream popu přicházím na kloub. Rozhodně to není marné, velmi příjemně se jejich hudba poslouchá (a většinu obecenstva přinejmenším neurazí), pořád ale nevytáhli z rukávu všechny trumfy. Zhruba od třetiny začínají pomaličku přitvrzovat. Každá další píseň je hutnější, rockovější, odvážnější, atmosféra houstne a kapela se chtě nechtě blíží k poslední písni. Rozloučení, zasloužený aplaus. Flash the Readies dali do vystoupení vše. Procítěná, komorní, neskutečně skromná a neskutečně přitažlivá show si získala snad každého, kdo v tu dobu ve sklepení Chapeau Rouge byl. Hudba neztratila na své působivosti ani tehdy, když baskytarista občas střídal dlouhokrkou dámu s klávesami a basová linka zněla pouze ze samplu. Skvělý zážitek od kapely, kterou mi bylo ctí poznat – před koncertem jsem tvorbu českého trojlístku neznal a velmi mile mě svým vystoupením potěšil. Doufám v další setkání.
Během krátké přestávky nazvučila hlavní hvězda večera, francouzká pětice Kwoon. Jejich název pochází z čínského výrazu pro místnost užívanou k výuce bojového umění, pondělní večer v jejich podání však měl k bojovému umění stejně blízko jako daleko. Od prvních tónů bylo jasné, že pokud byl set Flash the Readies krásným výletem mimo realitu, Kwoon zanesou všechny přítomné někam ještě mnohem dál. Zhruba hodinový koncert utíkal jako voda a než jsem se nadál, byl v polovině spolu s klipovkou “I Lived on the Moon”. S ní přichází na pódium i sličná slečna obsluhující cello, jež původní verzi písně doplní o další linku, kopírujíc nosnou melodii v druhé části. Příliš, příliš krátké na to, aby to člověku bylo dost. A ve stejném duchu ubíhají směrem k minulosti všechny skladby. Nakonec došlo i na bojové umění – jen přenesené do našich hlav, které se musely nějak porvat a vyrovnat s tím, že tohle nebude věčné, že jednou bude muset přijít konec. Každá skladba byla kouskem skládačky, který dokonale zapadal do celého večera, každá trochu jiná, unášející mysl do jiného zákoutí mysli a jiného světa. Každá hudebně skvělá, zdobená jemnou angličtinou okořeněnou o nevtíravý francouzský přízvuk (nepokrytě angličtině závidím přídavné jméno “gently”, které bezezbytku vystihuje celý charakter zpěvákovy výslovnosti a barvy hlasu). Připočtěte navrch skvělé výkony hudebníků, kdy každý vkládal do hudby i publika kus sebe (a nejvíc snad bubeník, který se snažil vyčuhovat zpoza šestice muzikantů, seč mohl), a nedostanete nic než pečlivě budovaný vztah mezi publikem a kapelou, postavený na intimitě a bezprostřednosti, jenž byl nakonec do základu vypálen v poslední noisové tečce a následném aplausu. Z popela zbyl už pouze poslední přídavek v podobě “Frozen Bird” znějící odkudsi z dáli a koupě alba “When the Flowers Were Singing” za lidové tři stovky – navrch s věnováním pěti členů kapely.
Celý předchozí den jsem přemítal, zda pánové zvolí spíše akustické podání svých písní, nebo naopak oproti albu o něco přitvrdí. Nakonec se ukázala druhá možnost coby správná. Trojice kytar dodala hutný zvuk, cello naopak zvuk kapely doplňovalo jemnou řečí, samply se pak staraly o celý zasněný podkres. Neměl bych opomenout ani čistý zvuk, který dal vyniknout všem nástrojům. Jen mne mrzí, že jsem neměl tvorbu kapely více prozkoumanou – obě alba a předloňské EP jsem slyšel pouze několikrát, s výjimkou již zmíněné “I Lived on the Moon”, kterou jsem odzpíval spolu s kapelou se slzou v oku. Slíbil jsem si sám sobě, že další koncert Kwoon v naší české kotlině rovněž neminu, avšak s tou změnou, že s písněmi jako “Schizophrenic”, “Emily Was a Queen”, “Ayron Noyra” nebo “Blue Melody” budu lépe obeznámen, protože věřím, že pak může být jejich vystoupení ještě silnější, než tomu bylo jedenadvacátého října v Praze.
Řeknu vám, za těch pár měsíců, co pro Sicmaggot píšu, jsem ještě nerecenzoval desku s tak ukrutně dlouhým názvem. Ale což, všechno je jednou prvně a bez výjimky to platí i pro “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came”. Co se týče Jesu samotných, své poprvé jsme si odbyli již docela dávno. Jestli dobře počítám, jsou to už nějaké tři roky, co jsem se prvně dostal k jejich EP “Silver” z roku 2006 a v té době mě dokázalo dosti spolehlivě unést daleko mimo žánry, na kterých jsem tou dobou ujížděl (pro šťouraly – rap a folk metal). Dalo by se říct, že to byla první kapela z post žánrů, ke které jsem ve svém životě přičichl a přes kterou jsem se k dalším žánrově příbuzným projektům dostal. A i dnes se k “Silver” vracím rád, máme mezi sebou takový ten milý, hluboce nekomplikovaný vztah, kdy jednomu je ouvej a ten druhý mu fouká bolístky.
I zbylá alba, která jsem slyšel, chovám v oblibě, proto jsem se na vydání nové desky těšil a byl zvědav, s čím Justin Broadrick přijde tentokrát. Předposlední “Infinity” byla doslova nekonečná padesátiminutová píseň se spoustou nálad, na poměry Jesu navíc nabitá nebývalou dávkou energie. Zato dnes recenzované nahrávce předcházející “Ascension” už bylo mnohem více shoegazové, post-rockové, uvolněnější. A bohužel také ukrutně dlouhé. “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” (psát ten název pokaždé znovu je vážně za trest) vcelku logicky pokračuje směrem, který byl na “Ascension” vytyčen. Tempo je ještě rozvláčnější, hudba ještě více míří k shoegazu a post-rocku, přičemž se odklání od dronové špinavosti, ze které zůstává jen charakteristická baskytara. Z doom metalu Jesu ponechali jen zadumanost a pomalé tempo, nic víc už nenajdete. Ne, že by snad někdy Jesu hráli čistý doom (stejně jako čistý drone, shoegaze, post-rock; na každém albu bylo vždy od každého něco, jen v jiném poměru ingrediencí), nicméně všechny prvky doomového žánru, které se objevovaly dříve, byly naředěny takovou měrou, že namísto hutného základu materiál spíše příjemně plyne kamsi do ztracena. Posun rozhodně vítám, tahle melancholická, trochu odevzdaná poloha Jesu vážně sluší, ovšem nese s sebou i jistá úskalí.
Justin sice pochopil, že na současnou tvář Jesu je hodinová stopáž vážně moc, celé album je proto záležitostí na slabou tři čtvrtě hodinu, i přes veškerou snahu je ale celá nahrávka na můj vkus místy příliš unavená. Jsou pasáže a skladby, které jsem si zamiloval, zejména titulní píseň je vážně skvělá a na podzimní procházky pod vymetenou oblohou jako stvořená – především díky tesknému zvuku kytary. Ten sice najdete coby poznávací znak alba na více místech, v tomto případě je ovšem nejpatrnější, nejlépe umístěný a podle mě i nejvkusnější. Na druhou stranu na takovou sedmnáctiminutovou, ambientně post-rockovou zasněnost “The Great Leveller” už musím mít náladu, abych ji dokázal patřičně docenit, protože ve většině případů mi zkrátka přijde až příliš dlouhá a unavená. A přitom nemůžu říct, že by byla vyloženě nudná, nezáživná, špatná nebo se mi nějak zvlášť protivila. Je prostě… zvláštní, přesně takovým tím způsobem, jakým umí být zvláštní snad jen hudba Jesu. “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” se za konjunkce vhodné nálady, okolní atmosféry a událostí stává úžasným balzámem na duši, který obejme, pohladí, utiší bolest a trápení. Na album určitě nelze spoléhat jako na všelék všech špatných nálad, na to je až příliš vrtkavé, ale i přesto jsem se k němu již několikrát velmi rád uchýlil a nezklamalo mě. Jste-li zvyklí odpočívat nebo dokonce usínat u hudby, pak jsou současní Jesu také dobrou volbou – a to nemíním nijak špatně, snivá kombinace shoegazu a ambientních prvků si vyloženě říká o relaxační využití. Pokud se ale příznivé okolnosti nesejdou v ten pravý okamžik, je vážně lepší si pustit něco jiného a vzdát se naděje, že třeba dostanete na album náladu během poslechu. S největší pravděpodobností se tomu tak nestane.
Ve výsledku mi nijak zvlášť nevadí ani fakt, že se Jesu místy opakují (vždyť už vydali tolik materiálu, že se tomu chtě nechtě nevyhnou), to ostatně vyvažují dostatečnou mírou progrese směrem k jemnějším žánrům. Jak ale popsat, co se mi na desce tak docela nezdá? Opravdu to bude jen v pocitech, protože fakticky na albu není špatně nic. Nenudí, jen tak se neoposlouchá, ale… prostě ale. Jednou bych hodnotil známkou nejvyšší, jindy bych vytáhl číslo sotva v lehkém nadprůměru, a popravdě tak trochu nevím, co si mám s “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” počít. Nu, vše je jednou poprvé, proto vám tentokráte bude muset stačit coby hodnocení text a výslednou známku si budete muset přimyslet na základě vlastního poslechu.
Další názory:
Musím se přiznat, že mě “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” nesebralo tak moc, jak bych od nahrávky skupiny jako Jesu čekal. Ve své podstatě ta deska není špatná, ale tak nějak to bohužel není ono. Atmosférická post-cosi zasněnost dokáže být hodně poutavou záležitostí, ale v téhle oblasti je opravdu tenká hranice mezi silnou atmosférou a nudou, přičemž Justin Broadrick se svou novinkou tentokrát naneštěstí převažuje na tu druhou, o poznání méně příjemnější stranu. Album má rozhodně i svoje solidní momenty, ale celku něco chybí a ve výsledku tak “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” působí poměrně utahaně a ospale. Jediným momentem, který mě opravdu naplno dokázal vytáhnout z letargie, je až pěkný závěr poslední “Grey Is the Colour”. Například k takovému polospánku krátce po ránu nebo k usínání se album hodí hezky, ale při soustředěném poslechu se místy dostavuje i nuda. Na druhou stranu… i ta posluchačská letargie je ve společnosti Jesu docela příjemná… H.
Podzimní pondělí 7. října. Běžný pracovní den, se všemi jeho radostmi i strastmi. Večer někteří zamířili do hospody, někteří k televizím. Kolem dvou stovek zasvěcených se sešlo v klubu Fléda, protože ten den se zde konalo vystoupení zásadní kapely žánru (dnes už svým způsobem vyčerpaného) zvaného post-rock. Její jméno zní 65daysofstatic a jako support přivezla neméně zajímavé jméno sleepmakeswaves. Místo “pokapely” obsadilo duo Kaplan Bros. Do klubu jsem se nachomýtl naposledy při příležitosti vystoupení kapely Saxon 10. června. Přes léto klub prošel proměnou a modernizací. Nový nábytek, nově ohozené stěny i prostorové uspořádání. V první chvíli mi hlavou proběhl zmatek, protože jsem zahlédl jen zavřené dveře do sálu a chystající se aparaturu v předsálí. To se však jen na svůj noční set chystali Kaplan Bros a záhy byli lidé vpuštěni do sálu. Atmosféra tu byla dosti zajímavá, komorní. Lidé jen tak decentně postávali a bavili se. Spektrum fanoušků bylo relativně široké, od omladinu ze střední školy, přes hipstery, intelektuály z vysoké a nechyběli ani zástupci starší generace.
Jako první na scénu s devátou hodinu nastoupili Australané sleepmakeswaves. Od nich jsem nějakého materiálu znalý, byť jejich dlouhohrající nahrávka mě jaksi minula. Koncert pro mě tedy byl spíše neznámou, protože zásadním pilířem byly právě věci z dlouhohrající fošny. Ať už si říká kdo chce co chce, podle mě měl koncert atmosféru, charismaticky působila i zdánlivá nesourodost jednotlivých členů kapely. Stačí si vybavit obrovitého basáka, který jako by vypadl z nějaké sludgové smečky, a vedle něj hubeného hipstera s brýlemi a kytarou, a začnete tušit, o čem mluvím. Image však nebyla to podstatné. Bylo evidentní, že si celá kapela vystoupení užívá. Jejich muzika je rytmická, energická a nervní, sází především na jednoduché instrumentální obsazení (samozřejmě s bohatým využitím efektů) a občasné samply. Jistá strohost vystoupení jen umocňovala celkový dojem. 40 minut se sleepmakeswaves uteklo jako voda a já už s napětím očekával příchod hlavní hvězdy večera.
Na Flédě už jsem byl svědkem několika silných hudebních zážitků. Mezi top počítám třeba vystoupení kapely Swans. Nevěděl jsem, jestli mám od 65daysofstatic očekávat podobnou magii. Dalo by se říct, že můžu být rád, že jsem nic takového neočekával. Jejich styl je totiž dosti decentní, civilní. Vypadají jako obyčejná rocková kapela. Nevím jak v ostatních, ale ve mně vyvolali skutečně širokou škálu emocí, přestože k nějakému absolutnímu prožitku chyběla například projekce nebo něco na ten způsob. Nějaký vizuál, který by vkusně doprovodil hudební stránku. Setlist obsahoval většinou skladby z aktuálního alba “Wild Light” (aby ne, je to turné k jeho podpoře) a z předchozí “We Were Exploding Anyway” (ta přinášela především taneční momenty, ale nebylo to vůbec na škodu). Dostalo se však i na geniální debut. Strunná sekce se střídavě věnovala dvěma kytarám a base, či krabičkám. V různých obměnách a způsobech. Přesně tak, jak to známe z desek, kytarové stěny proložené elektronikou a silnými rytmy. K vystoupení opravdu nedovedu mít nějakou výtku a mám pocit, že koncert kapely, jakou je 65daysofstatic, se nedá jen tak popsat. Vystoupení plynulo naprosto přirozeně a ani na chvíli mě nenapadlo sledovat hodiny. S pokročilejší hodinou skladby nabíraly čím dál větší grády, při “Unmake the Wild Light” jsem šel téměř do kolen. Na pódium dorazil další kytarista na výpomoc a s tím, jak skladba rostla, zvyšovalo se napětí, které následně přešlo do absolutní exploze. Že se bude nejvíce pařit na letitou klasiku “Retreat! Retreat!”, asi nikoho nepřekvapilo. Celkově jsem byl s vystoupením kapely spokojený. Jak se zvukem, ale i s podáním, i když chvílemi bylo na některých členech vidět jistou znuděnost, že je to pro ně vlastně stereotyp. Ale podali i tak stoprocentní výkon, který ve mně zanechal hluboký zážitek a i další dny po tomto koncertě se nemůžu jistých vzpomínek a silných okamžiků zbavit.
Poté v menším sálku spustili svůj set Kaplan Bros, což byla zajímavá kombinace elektroniky se silným využitím 8-bitů a živých bicích. Bubeník byl naprosto excelentní a za to, co za svou baterií předváděl, si potlesk opravdu zasloužil. Několik nadšenců si na jejich produkci zatrsalo. Pro mě šlo spíše o zajímavost a především bubenické představení.
Přál bych si, aby se v Brně dělalo víc takových akcí představujících opravdové špičky žánru, který – ač jej mnoho lidí považuje za vyčerpaný – dokáže stále nabídnout jména, jež rozhodně nejsou zbytečně převařená a mohou se pochlubit talentovanou hrou i kompoziční schopností.
Je jich jako hub po dešti, ale máme tady další seskupení, které je titulováno označením superskupina. Vlastně proč ne, protože zrovna tohle spojení vypadá na papíře sakra dobře. Ono se říká, že papír snese všechno, takže pouze fakt, že by něco mělo znít velmi zajímavě jen kvůli zúčastněným osobnostem, ještě automaticky neznamená, že tomu tak ve skutečnosti bude. A o co nebo spíš o koho, tedy v případě Palms jde? Zpěvák alternativně metalových Deftones, Chino Moreno, je jedním z nejvýraznějších zpěváků na scéně, a když se provalilo, že spojil své síly s Jeffem Caxidem, Aaronem Harrisem a Bryantem Cliffordem Meyerem, tedy třemi pětinami od roku 2010 neaktivních post-metalistů Isis, znělo to zatraceně zajímavě. Jestli to tak nakonec na stejnojmenném debutu dopadlo? To se pokusím objasnit na dalších řádcích.
Přestože jsem nikdy nebyl zaníceným fanouškem Isis a vlastně ani post-metalu jako takového, uznávám jejich postavení, které si tvrdou prací vydobyli, a pokud budu upřímný, tak minimálně dvojici alb “Panopticon” a “In the Absence of Truth” mám rád a čas od času si je pustím, ale musím na to mít tu správnou náladu. Nicméně, konec kapely v roce 2010 je velká škoda, protože Isis byli jedněmi z průkopníků žánru. To s Deftones je to jiné. Kapelu sleduji od vydání přelomového “White Pony” a od té doby se stali mými oblíbenci. Loni přišli s velmi kvalitní deskou “Koi No Yokan”, která není nikterak zásadní, ale ve výčtu alb roku 2012 bych ji s přehledem zařadil mezi Top10 svého osobního žebříčku. Samozřejmě se dalo čekat, že Palms budou mít o něco blíž k Isis než k Deftones, což by mi samo o sobě nevadilo, protože na další Deftones v obměněné sestavě není nikdo zvědavý, ale zamrzelo mě, že se debutový počin “Palms” nezařadil co do kvality ke zmíněným dvěma albům z diskografie Isis, protože takto se jedná o nadprůměrnou desku, to ano, ale že bych z toho spadl na zadek? To zase ne.
Neříkám, že skladby jsou špatné, to mě nechápejte špatně, jsou dobré, album se hezky poslouchá, jsou tam rozhodně zajímavé momenty, ale v některých skladbách mi chybí moment překvapení, nějaký zvrat či slušně nastolená gradace. Tyto předpoklady v mých očích plně splňuje přesně polovina písní, jmenovitě jde o “Future Warrior“, “Mission Sunset” a závěrečnou “Antarctic Handshake”. Oproti zbylým třem kouskům jsou mi bližší a celkově je považuji za zajímavější. Třeba “Future Warrior” se jako jediná pohybuje na domácím hřišti Deftones, jen sofistikovanějším způsobem, proti čemuž nelze nic namítat, protože je to skvěle vygradovaná píseň. S délkou kompozic pohybující se od šesti do deseti minut je patrné, že se nejedná o žádné přímočaré pecky, ale typicky atmosféricky post-rock/metalové kousky, které příjemně volně plynou a až na pár momentů, kdy se přitvrdí hudebně i vokálně, přináší “Palms” v podstatě odpočinkovou a oddechovou muziku se zastřenou atmosférou, jež mi technicky připomíná poslední řadovku Deftones.
Zvukově se jedná o jedno z nejlepších alb, které jsem v daném žánru slyšel a místy až hypnotická atmosféra se i v křišťálově lesklém, přesto kytarově lehce neurčitém, zvuku mísí s táhlými pasážemi, jako by o nic nešlo. Nejdál v tomto zachází “Mission Sunset”, která jako všechny ostatní písně začíná vcelku minimalisticky. Po chvíli se slova ujme zvonivá kytara a charismatický Chino, pod jehož taktovkou skladba spěje ke svému prvnímu vrcholu v páté minutě, poté však přichází další zklidnění a začíná se takřka nanovo. Ono se možná nejedná na poměry žánru o nic světoborného, ale nelze tomu upřít atmosféru. Samozřejmě, že hudebníci jsou skvěle sehraní, bodejť by ne, když spolu káru Isis táhli přes deset let. Na závěr ještě zmíním “Tropics”, které mě z těch slabších písní dokázala, alespoň částečně, zaujmout velmi jednoduchou, skoro až pop-rockovou strukturou.
Chvíli jsem si myslel, že prostě jenom nemám tu správnou náladu, a proto se do “Palms” nemůžu dostat, ale poslouchám jej už nějaký pátek a pořád se mi nedaří do něj naplno proniknout a ocenit všechny jeho klady. Možná potřebuji jen víc času, kdo ví. I tak můžu říct, že je mi velmi sympatické, že Palms nezní úplně jako Isis pouze s tím rozdílem, že zpívá Chino, ale hned na prvním albu si tak trochu definovali svůj post rock/metalový ksicht. Správně tušíte, že Palms v mých očích prozatím nevyužili onen potenciál, který v sobě měli. Nicméně, budu rád, pokud se nebude jednat o jednorázový pokus zúčastněných osob něco spáchat, protože třeba se v budoucnu dočkám něčeho, co mi bude víc po chuti. Pokud si chcete oddechnout a relaxovat, tak v tom případě by vás tato deska mohla zajímat.
Další názory:
Já osobně jsem nikdy nebyl příliš velkým fanouškem ani Isis, ani Deftones, ale do jisté míry to bude jistě dáno tím, že jsem až doposud ani jedné kapele neráčil věnovat nějakou větší pozornost. Debut projektu Palms mě ovšem baví opravdu dost. Jde o příjemnou relaxační muziku s trochu zasněnou atmosférou, celý počin působí sympaticky provzdušněně, lehce a přirozeně, místy až trochu ospale, ale v tom dobrém slova smyslu. I díky tomu mě album vždycky ohromně bavilo, když jsem si jej pouštěl hned po ránu, ještě v takovém tom polospánku, kdy už člověk nespí, ale ještě není úplně vzhůru, protože přesně k tomu se “Palms” hodí a funguje tam naprosto skvěle. Celková nálada nahrávky mi připadá úplně stejná, jak ji vyobrazuje sice jednoduchá, ale moc pěkná obálka, což se mi také velmi líbí. Za mě určitě palec nahoru po všech stránkách. H.
Datum: 16.7.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave
Snad bych to ani nebyl já, abych svoji účast na vystoupení tak zvučného jména nepotvrdil na poslední možnou chvíli. Pro mě zprvu zdánlivě nemožné se nakonec díky uvolnění z pracovního zápřahu stalo skutečností, a tak jsem se minulé úterý s pár přáteli vypravil na koncert, jaký se v našich končinách nevídá příliš často. Zprvu jsem se docela oprávněně obával, zda prostor Nové Chmelnice, která se v minulosti neproslavila zrovna kvalitním zvukem (který si kapela takového formátu dozajista zaslouží) nesrazí dojem z celého vystoupení o několik úrovní dolů. Jak se později ukázalo, obavy to byly naprosto liché.
Do klubu jsme se dostali těsně po osmé, kdy předskokani 5 Seconds to Leave začínali svůj krátký, nakonec jen půlhodinový set. Neznal jsem z jejich hudby ani notu, ale to, co do velmi nepočetného publika prali, se mi setsakramentsky zalíbilo. Podmanivá směska post-metalového nářezu i klidných pasáží, navíc podbarvená neméně uchvacující videoprojekcí, která jejich hudbě přidávala značně psychedelických rozměrů, byla skvělým začátkem večera – a možná úmyslně v kontrastu s hudbou Crippled Black Phoenix. Vystoupení tria z Jindřichova Hradce nakonec mírně kazily jen dvě věci. Totiž, že v celém klubu dosud nebylo víc než dvacet platících a že vystoupení, které by se skvěle hodilo do menších, uzavřenějších prostor, v tou dobou ještě prosvětlené a dosti prostorné Chmelnici trochu ztrácelo na síle. To jsou ale spíše kosmetické vady na kráse, protože po stránce hudební je tvorba 5 Seconds to Leave něco, co se na naší malé velké scéně málokdy vidí, natož slyší.
Crippled Black Phoenix se na pódium vyhoupli téměř přesně s úderem deváté. Veškeré nástroje a další propriety byly dopředu nazvučené, nebylo tedy nač čekat a kapela mohla rovnou zpustit. “Jonestown Martin” byla první, kterou nás šestice muzikantů točící se kolem mozku kapely, Justina Greavse, přivítala. Následovala “Troublemaker” a po ní tuším “Fantastic Justice”, ačkoliv ruku do ohně bych za to nejspíše nedal. Již před začátkem setu byla pod pódiem zhruba padesátka posluchačů a s postupujícím večerem se stále více hlásila o slovo komorní a mezi kapelou a posluchačem snad až intimní atmosféra. Ačkoliv velikost klubu jí vůbec nepřála, nálada i odezva publika byla skvělá. Koncertní potenciál “(Mankind) The Crafty Ape” skvěle ukázala navazující trojice písní “Laying Traps“, “Born in a Hurricane“, “Release the Clowns“, ale i bluesrockové psychedelické kousky “The Brain / Poznan” nebo “A Suggestion“. Došlo i na starší skladby jako “Whissendine” nebo “Goodnight Europe“, stejně jako na profláklou “We Forgotten Who We Are” nebo cover Journey, “Of a Lifetime” z alba “I, Vigilante“, a mě nezbývalo, než být vtažen do úžasného, barvitého světa emocí, který hudba Crippled Black Phoenix skýtá. Nový frontman, Švéd Daniel Änghede z Hearts of Black Science, se všech skladeb zhostil naprosto neskutečně a mnohdy nebylo poznat, že za mikrofonem opravdu nestojí Joe Volk, jenž v minulosti propůjčil hudbě Justina Greavse své zlato v hrdle a skvělou stránku instrumentální doplnil o procítěný, úžasně zabarvený zpěv. Nezaostával ani zbytek kapely. Souhru tří kytar, baskytary, pianistky, syntezátorů a bubeníka lze popsat jen superlativy. Tak sugestivní, podmanivý zážitek jsem nezažil už velmi, velmi dlouho a dvou a půl hodinové vystoupení uteklo doslova jako voda a jak večer stárnul, atmosféra stále více gradovala do stratosferických výšek. K tomu přispěl i na Chmelnici velmi dobrý zvuk, který chvílemi neměl daleko ke křišťálové čistotě.
Šlapavá “Rise Up and Fight“, jejíž bojovné heslo celou dobu řvalo z vlajky za kapelou, byla jednou z posledních písní. Následovala zlidovělá vypalovačka “A Partizan / Bella Ciao” převzatá z repertoáru dalekého Chile (a přiznám se, že jsem musel notnou chvíli hledat, než jsem zjistil, co že to vlastně hráli), kterou by byli Crippled Black Phoenix uzavřeli svůj set – nebýt toho, že nakonec přidali prvou píseň z alba “200 Tons of Bad Luck“, “Burnt Reynolds“. A do té doby zádumčivý kytarový mág Karl Demata, který si nevšímal nikoho víc než jen svých kytar a případě mikrofonu, přitočil mikrofon směrem k publiku a sezval všechny zbylé, aby závěr písně odzpívali s kapelou. Lepší závěr jsme si toho večera vážně nemohli přát – přátelský, komorní… a vůbec se mi nedostává slov, abych vyjádřil vše, co bych chtěl. Vrchol euforie.
V bohaté a velmi silné konkurenci letošních koncertů u mě Crippled Black Phoenix zvítězili přinejmenším o jednu celou délku. Ne, že by ostatní koncerty nebyly dobré. Byly skvělé a nebojím se, že by jen tak odešly v zapomnění, nebál bych se mnohdy užít slova jako dokonalé, strhující, za hranicí reality, kdesi v oblacích nebo nejhlubších hlubinách lidské mysli. Umocněte to vše na druhou a dostanete sílu, s jakou parta kolem Justina Greavse uchvátila publikum onoho úterního večera.
Těm, kdo kapelu Furia znají již z dřívějška, možná bude výše v uvedeném žánru chybět slovíčko “black”, nicméně na novém EP “W melancholii” už tito Poláci s black metalem nemají pranic společného. Na dřívějších počinech tato skupina nabízela otevřenější a progresivnější pohled na black metal oproti spřízněným Massemord s téměř totožnou sestavou, nicméně stále se ještě jednalo o black metal. Už na minulém EP “Halny” ale začaly znatelně vykukovat post-rockové růžky, s nimiž – jak se v rámci oné jedné dvacetiminutové skladby ukázalo – umí pánové rozhodně pracovat. Počin “W melancholii” ovšem kormidlo tímto směrem stáčí ještě více a nabízí 17 minut hudby čistě v post vodách…
První píseň “Z melancholika krew nie wypływa” začíná v poněkud pomalejším a velmi poklidném duchu, který posluchače poměrně spolehlivě ukolébá natolik, že si ani nevšimne, že už uběhly tři minuty a stále se “nic neděje”. Až následně se začne skladba trochu zvedat a s nástupem kytary gradovat, ačkoliv stále v pomalém a – přesně jak napovídá název “W melancholii” – melancholickém tempu. Po další krátké tiché mezihře pak “Z melancholika krew nie wypływa” graduje ve fantastickém klávesovém závěru, v němž Furia jasně ukazuje, co to znamená, když někdo dokáže z minima vytřískat maximum. “Napuchną mną drzewa” staví na více či méně obdobném modelu jen s tím rozdílem, že je ještě o něco monotónnější a nesměřuje k takovému úžasnému závěru – a hlavně díky tomu mi první položka přijde mnohem zajímavější.
Tak či onak “W melancholii” opět dokazuje, že tohle uskupení hudebníků je nesmírně talentované, protože v podstatě cokoliv, s čím někdo z nich přijde, je velice zajímavé, vše v obdivuhodné kadenci. A ačkoliv s myslím, že už mají pánové za sebou i mnohem působivější počiny, ať už v rámci Massemord, Morowe, Cssaba nebo i samotných Furia, “W melancholii” jim čistý štít rozhodně nekazí…
Vinohradský klub HooDoo se v pátek osmého března stal dějištěm koncertu, který již dlouhé měsíce předem budil v zasvěcených kruzích spontánní výbuchy nadšení. Po několika letech se totiž pražskému publiku měli představit islandští Sólstafir, kteří před slabým třičtvrtěrokem naprosto uhranuli návštěvníky Brutal Assaultu, takže již někdy od podzimu byl internet plný prohlášení, že na Sólstafir se jde stůj co stůj. Tím však nastala poněkud paradoxní situace, neboť jak nejvyšší místo lineupu, tak grafiku plakátu okupovala německá post-rock/metalová cháska Long Distance Calling, která na toto turné vyrazila v rámci propagace své nové desky “The Flood Inside”. Paradoxní proto, že co jsem stihl postřehnout, řada účastníků – mě nevyjímají – se se jménem Long Distance Calling setkala vůbec poprvé…
Po rozkoukání v prostorách klubu a ochutnávky z velice zajímavé nabídky vícestupňových piv v polozapuštěném přízemí podniku však nezbylo na rozjímání o těžkém údělu headlinera, kterého půlka lidí pořádně nezná, mnoho času, protože se hodinové ručičky povážlivě přiblížily osmé večerní a schylovalo se tedy k začátku hudební produkce. Role otvíráku večera se zhostili norští hardrockeři Audrey Horne, na jejichž adresu jsem slyšel samé pěkně věci, takže jsem se náramně těšil, jak se kapela, ve které to mimo jiné drhne kytarista Ice Dale (vlastním jménem Arve Isdal) z proslulých Enslaved, předvede. Nástup na pódium proběhl bez velkých proslovů ze strany kapely, stejně jako za doprovodu jen nevalného potlesku publika, a Audrey Horne spustili. Prvním songem večera se stala ještě novotou vonící klipovka “Redemption Blues” a už od prvních minut bylo zřejmé, že Audrey Horne si tenhle večer hodlají náramně užít. Přiznám se, že jsem neviděl moc hardrockových koncertů, ale i tak si troufám tvrdit, že tenhle naplnil snad všechna očekávání, která do něj mohli přítomní fanoušci vkládat. Oba kytaristé svými postoji působili jako pravé rockové hvězdy, potetovaný zpěvák Toschie od samého začátku komunikoval s publikem jako málokdo a překvapivě hodně pozornosti na sebe strhával i basák Espen Lien, jehož grimasy sice mohly někomu připadat trochu přehnané, ale když si to člověk dal dohromady se způsobem, jakým se mazlil s basou, a přidal k tomu vše ostatní, co se na pódiu dělo, nešlo než rezignovat na škarohlídství a nechat se bavit. Soudě podle odezvy to lidé pochopili velice brzy a Audrey Horne se tak dočkali rámusu, jaký jsem u předkapely dlouho neviděl. Jestli se ale přítomní celou dobu dobře bavili, skutečné nadšení nastalo u dvou závěrečných skladeb, během kterých se Toschie vypravil daleko mezi lidi a odzpíval je tam prakticky celé. To bylo opravdu nečekané a neuvěřitelně sympatické. A stejně nečekaný byl i samotný závěr setu Audrey Horne. Jak Toschie uvedl, Praha byla jejich poslední zastávkou na turné, takže si přichystali drobnou specialitku. Tou nebylo nic menšího než megahit “Ace of Spades” z dílny kultovních Motörhead, ke kterému si Audrey Horne pozvali na pódium kompletní Sólstafir, jejichž frontman Aðalbjörn Tryggvason se svým typicky špinavým hlasem zhostil vokálu. Vážení, tomu říkám finále, jak se patří, a jakkoli nemám nic proti Sahg, jsem děsně rád, že Audrey Horne nevystřídali o zastávku dříve…
Přestávka utekla akorát tak rychle, že člověk stihl využít služeb toalet a koupit další pivo a na řadu přišli neoficiální headlineři večera – Sólstafir. Že se dohady o tom, kdo z téhle sestavy přitáhne nejvíce lidí, od pravdy prakticky nelišily, se ukázalo být zjevným v tom okamžiku, kdy došlo k pokusu o procpání se do předních řad. Ne, že by to nešlo, ale bez značného nepohodlí a nevraživých pohledů ostatních by se to asi nepodařilo, takže jsme se s kolegou Prdovousem raději upíchli v dostatečné vzdálenosti od pódia a čekali, co Sólstafir v klubových podmínkách vykouzlí. Zadumaní a zarostlí kovbojové spustili v rytmu “Ljós í Stormi”, tedy úvodní skladby aktuální desky “Svartir Sandar” a mě do uší praštil značně nevyvážený zvuk, ve kterém se nějak ztrácely kytary a celé to znělo poněkud nepatřičně. Naštěstí se však zvukař činil a v závěru skladby už šlo zvuku vytknout jen máloco. Od momentu, kdy se zvuk začal rovnat do správných kolejí, pak začala sílit ta jedinečná atmosféra, kterou Sólstafir umí jako nikdo na světě, a koncert byl s každým momentem lepší a lepší. Setlist byl sice až na jednu výjimku (“Þín Orð” byla nahrazena “Svartir Sandar”) totožný s tím z Brutal Assaultu, ale i tak si všichni do sytosti užívali brilantní muziku, kterou Sólstafir zaplněnému sálu servírovali. A nejen užívali, oni to dávali dost nepřeslechnutelně najevo! Jásot fanoušků byl po každé skladbě opravdu neuvěřitelně bouřlivý a dokonce se strhl i v ten moment, kdy Guðmundur Óli Pálmason poprvé poklepal do bicích při začátku skvostné klipovky “Fjara”… Celý ten rámus se neobešel bez řady komplimentů z úst frontmana, a jak to občas nevyznívá upřímně, tady jsem neměl sebemenší důvod pochybovat, že všechna ta slova díků myslí Aðalbjörn vážně a že mluví za celou kapelu. Když Sólstafir po vyhrazené třičtvrtěhodince opustili fanoušky neodbytně žádající víc, na další pivo jsem odcházel opravdu spokojený a dá se říct, že dokonce nadšený. Vystoupení z Brutal Assaultu sice zůstalo nepokořeno, ale do podzemního klubu se paprsky k západu se chýlícího Slunce dostávají jen těžko, takže se moje hodnocení i tak blíží absolutnímu tak, jak jen to okolnosti dovolily. Navíc jsem přesvědčen a doufám, že až se k nám Sólstafir vrátí, bude to na pozici headlinera, naservírují příchozím minimálně dvojnásobnou porci muziky a napraví tak asi jedinou výtku, kterou lze v této souvislosti na jejich adresu vyřknout…
O tom, že Sólstafir předvedli opravdu výborné vystoupení, svědčí i skutečnost, že jsme se s kolegou vypravili o patro výše v klidu dovychutnat stále doznívající atmosféru, naplnit žaludek a doplnit tekutiny a vůbec nás netrápilo, že se to asi protáhne výrazně do setu Long Distance Calling, kteří měli večer uzavírat. Jak ale později vyšlo najevo, headliner večera dostal přidělenou plnou hodinu a půl, takže jsme se i přes spíše odpuzující doporučení, že se jedná o “takovou fajn post-věc”, nakonec zašli podívat, co že to Long Distance Calling produkují. Já jsem v zadní části sálu setrval přibližně dvě skladby a dojmy, které jsem si z toho odnesl, jsou takové smíšené. Na jednu stranu bylo vcelku jasně poznat, že je to dobrá hudba. Rovněž samotní muzikanti na pódiu nestáli jak sloupy a troufám si tvrdit, že vzhledem k hudbě se projevovali velice intenzivně a dobře se na to koukalo. Ale co naplat, přes všechny tyto klady mě to vůbec ale vůbec nebavilo, takže než abych v sále setrvával dál, šel jsem radši nasávat atmosféru okolo stánku s merchandisem, kde se různě střídali členové Sólstafir a Audrey Horne a ochotně debatovali s procházejícími fanoušky. A jelikož tím pro mě celý koncert skončil, uzavřu tím i report. Večer ve společnosti Sólstafir a Audrey Horne se nesmírně vydařil. Zatímco první naplnili velká očekávání do nich vkládaná, druzí nesmírně příjemně překvapili, a oběma za to patří velký dík. A co se Long Distance Calling týče, v jejich případě si závěrečné hodnocení odpustím. Proč, to je snad dostatečně jasné z článku samého…
Druhý pohled (Atreides):
Mé vůbec první setkání se Sólstafir (áno, významný to milník historie první poloviny 21. století, alespoň pro mou maličkost) se odehrálo v pražském klubu HooDoo. Pln kulturních zážitků už ze středečního koncertu veterána tuzemské hip-hopové scény, Prago Union, jsem se s vidinou posledního koncertu na další přinejmenším měsíc dostavil do vinohradského klubu přesně na ohlášené otevření klubu, tedy na sedmou večerní. Už v tu dobu se kolem vchodu a přilehlé hospodě pohybovalo zhruba na padesátku fanoušků a z oblečení těch, kteří už byli uvnitř klubu, nebo lačně lemtali pivní speciály o patro výše, bylo vcelku jasné, na koho se dneska jde. Ne, avizování headlineři Long Distance Calling, o kterých jsem v souvislosti s koncertem slyšel prvně v životě, to rozhodně nebyli.
Poté, co jsem si proseděl dobrých čtyřicet minut o samotě, během kterých jsem neměl na práci nic lepšího než usrkávání jihoměstské jedenáctky, která je mimochodem skutečně excelentní, a obhlížení příchozího osazenstva klubu, které se začínalo před pódiem slušně houfovat (zde se konečně ráčil objevit jistý Ježura, který už dle všeho dobrou půlhodinu usrkával pivo o patro výše). Nicméně zbylých dvacet minut do začátku uteklo během značně neformální konverzace na nepublikovatelné téma snad až nebezpečně rychle a přesně s úderem osmé se na pódium vyhoupli první předskokani Audrey Horne. Kapela v čele s frontmanem Toschiem rázně napochodovala na pódium a se strohým uvítáním “Hello, we are Audrey Horne!” spustili první pecku, “Redemption Blues” ze současného alba “Youngblood”. Podobně jako v případě Long Distance Calling jsem se o existenci této pětice hardrockerů z norského Bergenu dozvěděl až díky tomuto koncertu a věci mně neznámé dopředu nenaposlouchával, což zpětně hodnotím v případě Audrey Horne jako nebetyčný nedostatek ve vzdělání. Jejich třičtvrtěhodinovému setu totiž nechybělo vůbec nic a kapela do publika pumpovala jednu energickou pecku za druhou. Velmi mě potěšilo i nazvučení, které bylo téměř bezchybné a právě i kvalitní, šťavnatý zvuk dal koncertu správný říz. Rovněž projev zpěváka Toschieho byl po všech stránkách skvělý, obzvláště jeho nevídaně vřelá komunikace s publikem, která od prvního “high five” vyvrcholila odzpíváním posledních několika písní v publiku. Nezaostával ani zbytek kapely, basák Espen ve zpěvu zdatně sekundoval a strhával na sebe nemálo pozornosti a rovněž oba kytaristé si užívali koncert na maximum, přičemž jejich vystupování nepostrádalo sebejistotu ani nadhled vlastní rockovým hvězdám. A jak eskalovala atmosféra, eskalovala i odezva diváků, která byla stále mohutnější a vyvrcholila u závěrečného fláku “Ace of Spades”, jež ten večer plnil úlohu drobného dárku na rozloučenou nejen publiku, ale i kapelám, neb pražská zastávka byla pro Audrey Horne zároveň i zastávkou poslední. Aby toho nebylo málo, kapela si pro tu příležitost pozvala kompletní Sólstafir a mikrofonu se chopil sám frontman Aðalbjörn, aby známou pecku od Motörhead odzpíval svým nezaměnitelným hlasem. Výsledek byl bez příkras strhující a rozhodně šlo jeden z vrcholů večera. Po zaznění posledních tónů a řádné děkovačce kapela odešla do zákulisí a já si, rozjitřen a potěšen poctivou porcí poctivého hardrocku, šel doplnit tekutiny.
Po krátké pauze jsme se s Ježurou snažili vrátit na původní pozici, jež se během koncertu Audrey Horne nacházela kdesi ve čtvrté, páté řadě, abychom měli na následující Sólstafir jakože slušný výhled a nemuseli se krčit za kdekterou vikinskou máničkou. Marně. Během této krátké pauzy se chopili příležitosti skalní i méně skalní fanoušci skupiny a spolu s několika obligátními fotografíny úspěšně vyplnili sál zhruba ze tří čtvrtin. Dá se proto považovat za úspěch, že se nám bez kyselých obličejů zleva či zprava podařilo dostat zhruba do poloviny publika. Na rozdíl od většiny lidí, která na koncertu byla a více či méně vzrušeně štěbetala o tom, zda vystoupení v klubu překoná dojem z loňského Brutal Assaultu, já jsem s živým vystoupením Sólstafir do té doby zkušenosti neměl a nevěda co čekat, jsem se rozhodl nečekat vůbec nic a nechat se překvapit. A že bylo čím překvapovat. Nutno říci, že první překvapení bylo spíše nemilé, neb dobrou první polovinu úvodní písně “Ljós í Stormi” byl zvuk kytar zastřen a upozaděn za výrazné bicí i basu. Naštěstí zvukař nelenil a během zbytku koncertu už byl zvuk dobrý, leč takové kvality jako v případě předchozího vystoupení už bohužel nedosáhl. Po “Ljós í Stormi”, která kromě setlistu otevírá i poslední album Sólstafir, “Svartir Sandar”, následovala titulní skladba tohoto alba a mně nezbylo než naprosto ignorovat dění na jevišti i v publiku a za lehkého podupávání nohou konečně zavřít oči a nechat pracovat představivost naplno. Fantaskní výjevy byly přerušeny jen potleskem a ještě bouřlivějším jásotem publika, když bubeník Guðmundur metličkami rozezněl první tóny snad nejznámnější písně této islandské čtveřice, kterou není žádná jiná než zasněná “Fjara”. Procházku po pláži z tónů lemovanou občasným příbojem slov jsem si s radostí vychutnal a občas sám zabrouzdal do bezpečných mělčin mě známých slabik, abych si je pod těch pár vousů, co mám, pobrukoval. Zážitek neskutečný, kritika nemístná, ohlas publika ohlušující. Možná až příliš, když uvážím předchozí zasněnou atmosféru, leč rozhodně plně zasloužený. Jediné, co mne trochu mrzí, je fakt, že poslední toho večera hraná skladba, “Goddess of the Ages”, byla opravdu skladbou poslední a nedostalo se nám žádného přídavku, byť by nejspíše byl v podobně klidném duchu (ač pocity hudbou Sólstafir vyvolané mají v mém případě klidu daleko, sebemírnější píseň si vymyslíte). Na druhou stranu předpokládám, že Sólstafir mají výběr skladeb pečlivě zvážen a setlist sestaven tak, aby v omezeném hracím čase dosáhl určitého výsledku a unikátní atmosféry, jejíž tvorbu, udržení a gradaci během koncertu ovládají tito islandští kovbojové vskutku mistrně. A proto je snad možná i dobře, že i po dlouhých žádostech všech přítomných se pánové vrátili na pódium už jen se slovy díků a skromnou poklonou a výsledek svého snažení nechali takový, jaký byl – omračující.
Závěr večera, jak už naznačil kolega o odstavec výše, jsme zprvu strávili u piva a nakládaného hermelínu a na set Long Distance Calling, o kterých jsem věděl nanejvýše to, že jde o jakýsi post-rock, jsme nijak nespěchali. Naopak, já jsem si plnými doušky vychutnával vynikající pivo a doznívající atmosféru, kterou jsem si odnesl z vystoupení Sólstafir a která ve mě zůstala ještě dlouho do druhého dne. Zhruba po půl hodině přemlouvání jsme se nakonec zvedli se šli podívat (ať už ze zvědavosti nebo ze slušnosti), co to kluci na pódiu vlastně hrají za hudbu. A neznělo to věru zle. Zvuk už byl po půl hodině hraní na dobré úrovni (hádám, že práce zvukaře byla opět stejně kvalitní jako u předchozích Sólstafir) a hlouček lidí, který pod pódiem zbyl, se evidentně bavil poměrně slušně. Nemůžu nic ani říct na účet kapely, která evidentně dávala do hraní maximum a koncert si užívala naplno. Nemám výtek ani proti pódiové prezentaci, protože kapela nezaujala pozici tvrdých y, kterou jsem od “takové fajn post-rockové věci” očekával. Jenže… jenže. Přes nesporné kvality kapely mě produkovaná hudba nebavila ani trochu – těžko říct, jestli to bylo tím, že to byl post-rock, nebo tím, že to byl post-rock bez trochy noisového koření, které bych u takové hudby bezesporu uvítal. Tak nebo onak, nakonec jsme nevydrželi déle než dvě skladby, načež jsme se rozhodli odebrat k pultům s merchem, kde se v hojné míře vyskytovali členové dvou předchozích kapel, aby prohodili pár slov s fanoušky. Nakonec jsme se vydali každý po své vlastní přímce k domovům, a to by bylo k zážitkům z pátečního koncertu vše. Závěrem bych rád řekl, že páteční zastávka TheFlood Inside Tour byla opravdu vydařená, ba přímo epésní a s čistým srdcem tvrdím, že i mým nejlepším koncertem za hodně dlouhou dobu. Ať už díky skvělým výkonům Sólstafir, jejichž živé vystoupení bylo vskutku uchvacující, či Audrey Horne, kteří mě velice mile překvapili a zajistili si tak místo v mé hudební knihovně, ale také díky skvělé organizaci celé akce, výbornému nazvučení a v neposlední řadě i díky vhodně zvoleným prostorám. Snad jen v případě Long Distance Calling zůstanu bez hodnocení, z podobných důvodů jako kolega výše. Nu, zazvonil zvonec a pohádky je konec. Prostě šlus, robátka.
Chilané Bauda jsou pro nemalou část evropských fanoušků asi velkou neznámou, a nehodlám zastírat fakt, že dokud mi na stole nepřistála jejich nová deska, nejinak tomu bylo i v mém případě. Následující průzkum hodnověrných zdrojů však ukázal, že Bauda rozhodně nejsou až tak mladou nezkušenou kapelou, jak by se třeba mohlo zdát, a že na kontě už nějaký ten nosič mají. To v kombinaci s krásným artworkem a výsostně netradičním konceptem v mých očích přidalo tehdy ještě neslyšenému albu “Euphoria …of Flesh, Men and the Great Escape” (dále jen “Euphoria”) docela významným způsobem na atraktivitě. A nakolik se slibná očekávání ukázala být oprávněná, to se pokusím nastínit níže…
Pokud před prvním poslechem neznámé kapely nejprve zamíříte na Encyclopaedii Metallum, v tomto případě se nenechte zmást, neboť žánr folk metal, který je na profilu kapely k nalezení, rozhodně nereflektuje realitu, která je přítomna na “Euphoria”. “Euphoria” je totiž veskrze atmosférické a náladotvorné dílo, které zhusta čerpá z post-metalových a post-rockových vod, nepatrně koketuje s shoegaze (co se charakteru projevu týče, napadá mě přirovnání k zavedeným Francouzům Alcest), a pokud přeci jen obsahuje nějaké folkové prvky, jsou tak nevýrazné, že se o nich prakticky ani nedá hovořit. Není tedy třeba zdůrazňovat, že zde si průměrný fanoušek skočného hopsa hejsa metalu na své rozhodně nepřijde, takže zbývá zjistit, jestli Bauda svoji novinkou svedou potěšit ty, na které deska podle všeho míří.
Tahle otázka je ve své podstatě velmi prostá, ovšem materiál, který Bauda na “Euphoria” předkládají, dělá z odpovědi značně ošemetnou záležitost. Ale pěkně popořadě. Předně bych chtěl říct, že muzika na “Euphoria” je opravdu dobrá muzika. Jakkoli nejsem nikterak fanatickým obdivovatelem podobných výtvorů a spíš než nadšení k nim chovám opatrný respekt, “Euphoria” se mi líbí. Líbí se mi jemné kytarové vyhrávky v zadumaných pasážích, líbí se mi zvonivé přívaly, když se kytaristé trochu odváží, líbí se mi čistý vokál… Všechno je to dobré samo o sobě a je to dobré dokonce i pohromadě. Uctivé pokývání hlavou zaslouží také koncept, který jsem nakousl v úvodu, a který se ani vzdáleně nepodobá snad žádnému jinému, se kterým jsem za dlouhé roky přišel do styku. Jak praví propagační materiály a jak jde vysledovat v textech, album “Euphoria” totiž zakládá svoji lyrickou stránku na existenci chilské velrybářské stanice Quintay a její zavrženíhodné agendě… Z toho všeho je zkrátka jasně poznat, že je pod “Euphoria” podepsán nadaný a skladatelsky vyzrálý hudebník (ano, hudebník – Bauda je totiž zároveň pseudonym výhradního skladatele a donedávna jediného člena kapely), který našel svůj výraz a velice dobře ví, o co se snaží a co tím chce říct. Přesto je tu však problém, který celému tomu jinak úspěšnému úsilí nemilosrdně podráží nohy. Přes všechny svoje nezpochybnitelné a četné klady je totiž “Euphoria” – a nevím, jak to říct citlivě – nudná. V praxi to funguje tak, že to posloucháte, čas od času si řeknete, že je to opravdu dobré, když posloucháte opravdu pečlivě, tak si uvědomíte, že je to opravdu dobré nejen občas, ale v podstatě neustále, ale přesto vaše pozornost čím dál tím znatelněji upadá, až upadne zcela, a ke konci to nezachrání ani rozličné kvality, o kterých jsem mluvil. Svůj díl viny na tom dost určitě nese také stopáž alba, která se vyšplhala takřka na plnokrevnou hodinu, ale hlavní důvod přese všechno tkví v hudbě samotné. Ono je to totiž tak fajn a zasněné, až to přestává být přitažlivé, a je to nesmírná škoda, obzvlášť při pomyšlení na všechny ty dobré momenty, co jich jen “Euphoria” obsahuje.
Které to jsou? Tak třeba celý úvod alba se vydařil na výbornou. Skladby “Ghosts of Panthalassa” a “Humanimals” v sobě sumarizují všechno, co se mi na celé “Euphoria” líbí, a navíc jsou obě dostatečně pestré, takže tady ztráta pozornosti určitě nehrozí. Neméně vydařená je i na poměry desky relativně přímočará trojka “Silhouettes”. Hodnotit jen tuto trojici, asi by padaly hodně vysoké známky. Problémy začínají u následující “Oceanía”, která by naopak mohla posloužit jako shrnutí toho, na čem deska ztrácí. Sama o sobě je to skladba dobrá, nechybí jí nápady a kdovíco ještě, ale v praxi je to zoufale málo posluchačsky zajímavé. Ovšem i zde je co poslouchat, a třeba taková dvakrát opakovaná dramatická pasáž po páté minutě a dvacáté vteřině, to je jeden z nejlepších momentů na celé “Euphoria”, i když v kontextu skladby není vůbec složité jej přejít bez povšimnutí. Nahlodaná pozornost však dále stagnuje na ploše sotva pětiminutové “The Great Escape”, od které by člověk čekal mnohem vyšší koncentraci nápadů, a nezachraňuje to ani následující “Ascension”, jejíž první polovina vesměs definuje ten nudný faktor celé desky, a druhá polovina je tak nějak bez výrazu – dlužno dodat až na závěrečnou údernější pasáž, která si cestu do posluchačovy paměti najde velmi snadno a dokonce zvládá vytrhnout i z postupující letargie. Sama o sobě ucházející tří a tři čtvrtě minutová ukolébavka “Crepuscular” by byla fungovala dobře, kdyby navazovala na pár záživnějších skladeb, než jaké jí předcházejí, a kdyby byl její konec zároveň koncem celého alba. Jenže on není, takže celá skladba působí tak nějak nepatřičně a zbytečně. Skutečný závěr v podobě devítiminutové “…Mare Nostrvm? (El Ilanto de Quintay)” svůj účel outra naplňuje dobře (a musím říci, že mnohem lépe, než by se kdy mohlo podařit “Crepuscular”), ale platí o ní to samé, co o skladbě předcházející – její mimořádně klidná nátura nemá s čím kontrastovat, takže vyznívá naprázdno.
Jestli jste se prokousali tímhle výčtem, asi už je vám jasné, co od “Euphoria” čekat. Nenapadá mě nic konkrétního, co bych dodal k desce samotné, tak snad jen vyjádřím upřímnou lítost nad tím, že nemohu hodnotit výše. Je totiž jasně zřetelné, že Baudův skladatelský potenciál je skutečně rozsáhlý, a pokud se mu do budoucna podaří vyvarovat se chyb, kterými trpí “Euphoria …of Flesh, Men and the Great Escape”, nepochybuji o tom, že by mohl když ne výrazně promluvit do žánrových poměrů, tak alespoň stvořit desku, která bude platit za vysoký standard. Ta stávající se bohužel zasekla někde na půl cesty nebo jen kousek za ní…
Debutové EP “Sin4tr4” projektu/kapely (?) Australasia je dalším letošním příjemným překvapením. Na začátku se tváří jako další z řady post-rockových výletů do cukrové vaty, nicméně po dvaceti minutách poslechu musíte uznat, že v téhle kapele je něco víc. Dost napovídá i výčet jejích vzorů, protože vedle sebe stojí kapely jako Red Sparrowes, Katatonia, Mogwai nebo Pelican.
Především jsou jejich skladby kraťoučké, většina nedosáhne ani tří minut. Ale na krátkém časovém úseku dovede slušně rozsekat. To když příjemné vybrnkávačky vystřídají blast beaty a výrazně zkreslené kytary. V tom je hlavní devíza celého kotoučku, nálady a motivy se přes sebe přelévají jako vlny rozbouřeného moře. Jako perfektní příklad může sloužit druhá skladba “Spine”, která možná i díky své stopáži přesahující čtyři minuty dává plně vyniknout schopnosti plynulého navazování. Upřímně jsem takhle znějící bandu dlouho neslyšel. Většina post-rockových kapel se plácá v unylém natahování jednoho motivu až na úkor snesitelnosti, navíc je to většinou dost kýč. Jenže když to tady vypadá, že už vás to ukolébá, najednou se bicí splaší a je to, jako kdybychom se přenesli někam na black metalovou desku. Ono vůbec rytmická bohatost (někdy až tanečnost) jejich muziky je výrazným plusem, udržuje tak pozornost posluchače pořád napnutou.
Jednotlivé melodické motivy nepostrádají nápad a jsou, jak už to tak u podobných záležitostí bývá, silně melancholické. EP se pyšní čistým zvukem, při kterém si vychutnáte jednotlivé nástroj do syta. I na krátké ploše jednotlivých skladeb se povedlo nachystat mnohá aranžérská překvapení a jako ozvláštnění potěší příjemný ženský hlas, nebo syntetizátor ve skladbě “Retina”. Upřímně ale musím říct, že by rozhodně nevadilo, kdyby byly jednotlivé skladby více dopracované, takhle to kolikrát působí spíš jako reklamní upoutávka, skladby končí dřív, než doopravdy stihnou začít. Možná je to ale trik, jak nalákat k opakovanému poslechu, aspoň na mě to tak funguje, protože se k desce dokážu vrátit za jeden den opravdu nesčetněkrát a s chutí.
Kdo si rád při poklidném odpoledni užije svou krátkou siestu ve společnosti příjemné muziky, pro toho je “Sin4tr4” tím pravým zbožím. A tak doufám, že je to předzvěst věcí budoucích a že až vyjde plnohodnotná deska, posadí mě na prdel.
Další názory:
Na poměry žánru, v jehož rámci se Australasia pohybují, mě překvapil relativně syrovější zvuk, ale to není výtka, vlastně možná naopak, protože “Sin4tr4” díky tomu vyznívá poněkud zemitěji a tvrději, což z mého pohledu není na škodu, přesto si ta muzika zachovává onu lehkost a éteričnost post-rocku. Výsledkem je velice příjemná dvacetiminutovka, která asi jen těžko bude nějakým velkým trhákem, přesto se s ní dá nějaký čas bez sebemenších problémů strávit, protože je to opravdu pěkný poslech. Nechybí tomu atmosféra a i přes relativní minimalističnost ani pár vyloženě dobrých nápadů. Díky krátké stopáži navíc v podstatě není možnost se začít nudit. Za nejpovedenější kousky považuji nejdelší a velmi dobře vygradovanou “Spine” (klávesy, které se objevují v poslední minutě, jsou právě jedním z těch vyloženě dobrých nápadů, jsou opravdu skvělé), lehkou “Apnea” a předposlední “Retina” s dobrou kytarovou linkou. Celkově je “Sin4tr4” dost povedeným počinem, který se mi určitě líbí a který mohu doporučit – minimálně žánroví fandové zklamáni jistě nebudou, ale bavit to může i lidi, kteří post-rock běžně neposlouchají, čehož jsem já sám důkazem.
