Archiv štítku: post-rock

Sólstafir – Svartir sandar

Sólstafir - Svartir sandar
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.10.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
I. Andvari
01. Ljós í stormi
02. Fjara
03. Þín orð
04. Sjúki skugginn
05. Æra
06. Kukl

II. Gola
01. Melrakkablús
02. Draumfari
03. Stinningskaldi
04. Stormfari
05. Svartir sandar
06. Djákninn

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Sólstafir je jedna z těch kapel, které stojí mimo veškeré dění na scéně, o nic se nestarají a jen si dělají tu svou neotřelou muziku. Zrovna v jejich případě se to dá brát takřka doslova – a to ne jen díky jejich islandské “izolaci”, ale i kvůli samotné hudbě, stěží zařaditelné směsici psychedelického rocku, metalu, severské melancholie, unikátní islandské zádumčivosti a lehounkého oparu black metalu, jakožto pozůstatku z dřívějších dob, který je však v jejich tvorbě desku od desky méně a méně znatelnější.

Dalo by se říct, že novinka “Svartir sandar” v tomto trendu pokračuje a na první poslech je zřejmé, že rozvíjí to, co začalo už s nahrávkou “Masterpiece of Bitterness” a naplno propuklo na minulém veledílu “Köld”. Důležité je, že v případě Sólstafir se ale nejedná o neustále omílání jednoho schématu na pár různých způsobů, kapela se na své cestě neohlíží zpátky, ale jde pořád dopředu. Ten progres mezi jejich jednotlivými deskami je zcela přirozený, nenásilný. Pokud jste na tom podobně jako já a tu cestu společně se Sólstafir šlapete už od “Masterpiece of Bitterness” (přece jenom, debut “Í blóði og anda” byl trochu někde jinde, ačkoliv i na něm je už v náznacích slyšet to, kvůli čemu začali být Sólstafir později považováni za výjimečnou skupinu, kromě toho právě z něj pramení onen pozůstatek black metalu, čili ta kontinuita začíná vlastně už od něj), přijde vám ten jejich žánrový posun na ose “Masterpiece of Bitterenss”“Köld”“Svartir sandar” zcela samozřejmý – asi jako když jste doopravdy na cestě a krajina se kolem vás postupně mění. Na rozdíl od obrovské spousty jiných dnešních formací Sólstafir na své hudební pouti nechodí neustále v kruzích, ale pomalu putují neustále kupředu za horizont. To samozřejmě někomu vyhovovat může, někomu nemusí. Lidé, kteří nemají rádi překvapení a očekávají, že jejich oblíbené skupiny budou hrát pořád to samé dokola, budou mít s těmito Islanďany nejspíš trochu problém, ačkoliv já osobně i myslím, že zrovna Sólstafir hrají už sami o sobě takový druh hudby, že budou oslovovat spíše otevřenější posluchače, díky čemuž asi nikdo nebude mít vyložený problém s tím, že “to nezní jako ‘Köld’“. Že zcela viditelně bylo “Köld” rozhodně lepší než “Svartir sandar”, to už je samozřejmě věc jiná, k tomu se ovšem ještě dostaneme později…

Abych to však převedl do trochu lidštějšího jazyka, na “Svartir sandar” lze cítit ještě o něco větší příklon k rocku a k psychedelii. Paradoxně se však nejedná o tak těžké sousto jako jeho dva předchůdci, naopak je to nejspíše hudebně nejpřístupnější materiál, jaký kdy Sólstafir prozatím stvořili. Samozřejmě, přístupný pouze v rámci tvorbě samotné kapely, v kontextu celé scény si k oné přístupnosti račte domyslet hodně velké uvozovky, neboť pro běžného posluchače metalového mainstreamu nejspíš dlouhé islandské opusy nebudou tak úplně lehce stravitelné, ačkoliv se na poměry Sólstafir jedná o vcelku lehké skladby.

Přese všechno však mohou mít se “Svartir sandar” trochu problém i příznivci Sólstafir, kteří jsou už předem připravení na to, že dostanou něco trochu neotřelého. To však není dáno oním neustálým posunem a už vůbec ne oním nezvyklým stylem hraní, jako spíš tím, že ne úplně všechno je na novince tak, jak by mělo být – myšleno z hlediska kvality jednotlivých skladeb. Nechápejte mne špatně, stále je to velice skvělá věc s některými naprosto dechberoucími momenty, ale vcelku brzy se člověk začne ptát, zdali si tentokrát Sólstafir neukousli sousto větší, než jsou schopni polknout.

Mluvím samozřejmě o nepřiměřeně dlouhé délce, přesahující 77 minut, což je dle mého názoru moc. Na jednu stranu jak “Masterpiece of Bitterness”, tak “Köld” měly také 70 minut, ale v jejich případě byla celá hrací doba vyplněna úchvatnými nápady takřka v každé vteřince; oproti tomu na “Svartir sandar” je bohužel cítit, že některé pasáže či dokonce celé skladby jsou zde prostě a jednoduše navíc a působí spíše vycpávkově, jako vata. A to rozhodně není něco, na co bych byl od Sólstafir zvyklý a na co bych si zvykat chtěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Islanďané neměli moc velké oči, nechtěli mermomocí stvořit tak předlouhý počin a namísto toho radši z obou disků sebrali ty nejlepší nápady, koncentrovali je pouze na jednu placku (tj. hrací doba by se pohybovala okolo 40 minut), měli bychom co dočinění s dalším naprosto fantastickým opusem. Takto ovšem “Svartir sandar” působí lehounce rozmělněně – zatímco na “Köld” byly posluchačům výtečné pasáže předkládány neustále, na “Svartir sandar” na ně posluchač musí čekat, přičemž ty mezery jsou vyplněny ne doslova slabším materiálem, ale materiálem, který dle mého mínění v mnohých případech tak úplně nedosahuje standardů Sólstafir.

Co si má z této recenze odnést čtenář? Shrnul bych to asi následovně: “Svartir sandar” je stále velice dobrá deska – už jen díky nesporné výjimečnosti samotného zvuku jejích autorů, avšak přesto je zároveň mírným zklamáním kvůli tomu, že kvalitě svých předchůdců jen kouká na záda. Kdo se se Sólstafir doposud nepotkal, ten bude nejspíše ze “Svartir sandar” unešen; kdo se s nimi potkal, ten mi jistě přitaká.


Další názory:

Sólstafir, to je především hodně netradiční hudba, v posledních albech (počítaje i “Svartir sandar”) dovedená k nevšední kráse. Především začátek alba a hlavně první dva tracky jsou něco nádherného a pár slovy lehce nepopsatelného. Možná postačí, když řeknu, že pokračují ve stopách (skladby) “Köld” z minulé desky. Postupně ale přeci jen přichází jistá utahanost a nezáživnost, ostatně celkem na posluchače čeká téměř 80 minut hudebního materiálu. Závěr alba mi už při poslechu vyloženě splýval, takže za sebe musím říct, že “Svartir sandar” ve výsledku nedosahuje až takové výjimečnosti, jakou v sobě neslo předchozí “Köld”.
Ellrohir


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda