Archiv štítku: post-rock

Postcards from Arkham – Oceanize

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock
Datum vydání: 2.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Oceanize
02. The 2nd of April
03. Depths of Blue
04. From the Bottom of the Sea
05. The Calling
06. Sweet Drowning
07. Polaris
08. Enjoy the Graveyard Silence [Depeche Mode cover]

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Občas se stane, že se objeví nějaký nový hudební projekt, který člověka překvapí. Ani to nemusí být překvapení stylem, že si z toho sednete na zadek a týden se nebudete s to vzpamatovat (ačkoliv i to se stává, i když jen výjimečně), kolikrát stačí jen takové malé vcelku příjemné překvapení, “jen” pěkná hudba – i to se počítá, zvlášť u zcela nové kapely, od níž jste nečekali vůbec nic. Přesně to se povedlo jistým Postcards from Arkham, kteří se se svou muzikou vrhli přímo do spletitého světa jednoho z největších mistrů hororu, pana Howarda Phillipse Lovecrafta.

Nutno hned na začátek říct, že právě toto čerpání z děl Lovecrafta je pro mne osobně jednou z nejvíce rozporuplných záležitostí na “Oceanize”. Samozřejmě proti samotné této inspiraci nic nemám, dělala a dělá to obrovská spousta kapel a vůbec mi to nevadí, nicméně v případě Postcards from Arkham mi přijde, že se atmosféra, jakou prezentují na “Oceanize”, diametrálně liší od nálady Lovecraftových prací. Pokud si vezmeme jeho nejslavnější díla jako “Volání Cthulhu”, “V horách šílenství”, “Hrůza v Dunwichi” nebo “Dagon” (a samozřejmě i mnohá další), všechny je i přes rozdílné dějové linie a rozdílné pozadí spojuje neuchopitelná a obskurní atmosféra, povětšinou zde není nic vyloženě explicitního, přesto neustále cítíte cosi plíživého – přesně díky tomuto neodehnatelnému pocitu, že lidstvo vlastně nic neznamená v kontextu obrovského spícího zla (například), jsou Lovecraftovy knihy dodnes kultem, protože v tomhle byl ten člověk mistr. “Oceanize” mi ovšem v kontextu tohoto přijde jako docela pohodová záležitost, která se příjemně poslouchá a člověk si u ní odpočine… nechci říkat, že je vyloženě relaxační, ale do jisté míry možná i to. To samozřejmě samo o sobě v žádném případě není negativum, jen vidím malinký rozpor mezi náladou inspiračního zdroje a samotného výsledku.

Nicméně se jistě najdou lidé, jimž nic podobného vůbec vadit nebude. Popravdě řečeno, pokud odhlédnu právě od této skutečnosti, vidím v “Oceanize” a zajímavou velmi příjemnou desku. Postcards from Arkham se pohybují na vlnách atmosférického post-rocku, jemuž naštěstí ona atmosféra opravdu nechybí – jen je, jak již bylo zmíněno, docela jiná a o dost klidnější, než bych třeba já osobně čekal od záležitosti, z níž mají čouhat mocná chapadla.

Přestože má nahrávka sama o sobě jistě co říct a osobně musím říct, že mne opravdu baví, několik málo dalších neduhů se ještě najde. Hlavně mi přijde, že ty nejzajímavější motivy a nápady, které Postcards from Arkham mají, se takřka ihned vytratí. Jako příklad bych mohl uvést “The 2nd of April”, kde se přibližně po minutě a čtvrt objeví klidnější pasáž, která je velmi dobrá. Pomalu ovšem začíná gradovat postupným zesilováním jakéhosi “óóó” a rytmiky v pozadí – právě tato gradace zní naprosto úžasně, želbohu jen několik málo vteřin, a poté je hned pryč, aby se zlomila do jiné pasáže, která je sice taktéž velmi povedená, přesto si myslím, že z podobného nájezdu šlo vytěžit o poznání více. A takových případů by se našlo více.

Vzhledem k tomu, že to možná prozatím vypadá jako poněkud kritičtější recenze, považuji na tomto místě za nutné zdůraznit fakt, že i přes vše zmíněné je “Oceanize” dost povedená věc a mně osobně se velmi líbí; jde pouze o dílčí nedostatky, které jsou do jisté míry i subjektivní. “Oceanize” sice v mých očích postrádá onu obskurní lovecraftovskou atmosféru, na druhou stranu má však atmosféru svou vlastní, muzikou pouze počínaje, decentní, avšak povedenou stylizací grafických doplňků konče. Že se mi zdá, že by šly některé momenty zužitkovat lépe, to je právě onen subjektivní problém; asi těžko má totiž řešit, jak by to znělo, kdyby tohle a tamto.

“Oceanize” sice trvá jen 26 minut, z nichž ještě tři tvoří vkusně provedená předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, zde nazvaná “Enjoy the Graveyard Silence” (mimochodem, právě Depeche Mode jsou místy z alba docela cítit, možná i proto sem tento cover naprosto přirozeně zapadl), ale jedná se o poslech dost příjemný a zábavný, nenudící a zajímavý. Album se možná nevyvarovalo několika dětským nemocem – a to nejen těch, které jsem zmínil výše… například se mi zdá, že v hlasitějších pasážích zvuk malinko ujíždí… ale to také může být jen můj osobní pocit a v žádném případě se nejedná o nic natolik zásadního, aby to jakkoliv zkazilo velice celkový kladný dojem z “Oceanize”. Kladný tím spíš, že je v kapele cítit nemalý potenciál do budoucna…

Na závěr bych si místo klasického závěru dovolil zmínit ještě několik věcí, které se mi v předchozím textu nikam nevešly. Za prvé je asi v recenzi vhodné upozornit vokály, jichž je na “Oceanize” minimum a nejsou provedené jako klasický zpěv, nýbrž jako mluvené slovo. Na úplný konec by asi za ztrátu nějakého toho slůvka stálo zmínit také nějaké konkrétní skladby. Mám-li mluvit sám za sebe, nejvíce mne baví nejrůznorodější “The 2nd of April”, poklidná “From the Bottom of the Ocean” a závěr nahrávky v podobě “Sweet Drowning” (možná nejpovedenější píseň) a “Polaris”.


Další názory:

Od prvního setkání s produkcí Postcards from Arkham jsem cítil, že mám co do činění s kapelou, ve které když nic jiného dříme slušný potenciál, navíc doprovázený zjevným perfekcionismem. Vizuální stránka věci, zvuková úroveň nahrávky i hudba samotná mi připravily menší šok, protože ač nejsem v post-rockových vodách moc zběhlý, bez znalostí reálií bych netipnul, že se jedná o dílo domácí hudební formace. Jedná se totiž o velmi příjemnou minimalistickou hudbu, která dovede ve správných podmínkách opravdu zafungovat. To se však bohužel neděje pokaždé, a proto musím tvůrcům vytknout přemíru pasáží bez slyšitelného vývoje, nebo chcete-li průběhu, a značné rezervy v práci s jinak dobrými melodickými motivy. Že to jde a ne že ne, se může posluchač přesvědčit několikrát napříč celou nahrávkou (pokud mám být konkrétní, nejlépe je na tom v tomto směru závěrečná “Polaris”), a já věřím, že pokud se muzikanti do budoucna odhodlají k trochu viditelnějšímu kompozičnímu úsilí, můžeme se dočkat velmi zdařilé nahrávky, která by mohla výrazně promluvit do žánrových poměrů minimálně na domácí scéně. “Oceanize” je k tomu dobrý odrazový můstek.
Ježura


Les discrets – Ariettes oubliées…

Les discrets - Ariettes oubliées...
Země: Francie
Žánr: post-rock / shoegaze / blackgaze
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
CD 1:
01. Linceul d’hiver
02. La traversée
03. Le mouvement perpétuel
04. Ariettes oubliées I: Je devine à travers un murmure…
05. La nuit muette
06. Au creux de l’hiver
07. Après l’ombre
08. Les regrets

CD 2:
01. Le souffle froid
02. Ariettes oubliées II: Il pleure dans mon cœur…
03. L’échappée

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Les discrets jsou často srovnávání s Alcest, a byť bych se tomuto zvyku rád vyhnul, je to v podstatě nemožné. Obě kapely mají totiž společnou minulost a v jistém ohledu i současnost. Kapela Amesoeurs, ve které se členové obou výše zmíněných kapel setkali, se v roce 2009 rozpadla a za sebou zanechala jen jedno dlouhohrající album. Kytarista a zpěvák Neige i basák Fursy se tak vrátili ke svým domovským kapelám. Jak jistě tušíte, v prvním případě šlo o Alcest a v druhém o Les discrets. Jedině bubeník Winterhalter dodnes působí v obou přeživších formacích. V roce 2009 ještě kapely vydaly společný split, dále se však jejich historie rozdělila. O rok později vyšla prvotina Les discrets, “Septembre et ses dernières pensées”, která vyvolala v užších kruzích poměrně nadšené reakce, ovšem do povědomí širší hudební veřejnosti se nedostala. Nyní Les discrets přicházejí s druhým albem “Ariettes oubliées…”, jen měsíc po rozpačitě přijatém “Les voyages de l’âme” kolegů Alcest..

Žánrově se zde pohybujeme ve vlnách post-rocku, ovšem s velkým vlivem black metalu, který zde ovšem explicitně vlastně nikdy nezazní. Často se pro tuto směs používá škatulka blackgaze, ovšem není nutné zavádět nové termíny, když si vystačíme se starými. Stejně jako na předchozím albu (a stejně jako na albech Alcest) zde hlavní roli hrají náladotvorné melodie a uhrančivá atmosféra. Ačkoliv se opravdu může zdát, že obě kapely tvoří velmi podobnou hudbu, ve skutečnosti jde jen o podobné výrazové prvky, zatímco obsah je zcela jiný. Hudba Alcest je jemná a uklidňující, zatímco Les discrets tvoří mnohem temnější skladby. To vám ostatně prozradí již úvodní intro “Linceul d’hiver”. Jedním ze základních prvků alba je vrstvení kytar přes sebe (z nichž jedna z nich má téměř vždy jakýsi akustický nádech), což vytváří krásné snové plochy, ve kterých se melodie ztrácí a zase objevují. Někdy se ovšem opakování jediného motivu stane takřka otravným, což je bohužel příklad jinak skvělé skadby “Le mounvement perpétuel”.

Typicky black metalové momenty na albu v podstatě nenalezneme. Stejně jako na předchůdci uslyšíme jen čisté vokály, řev by se ovšem ani do těch nejrychlejších momentů stejně nehodil. Zde se opět nabízí paralela k Alcest, kteří řev využívají vcelku pravidelně a vkusně. O zpěv se u Les discrets stará Fursy a z čistě subjektivního hlediska mi jednoduše nesedí. Když se ovšem snažím najít důvod proč, jednoduše nemám šanci na úspěch, a tak zde bude nejlepší nechat posouzení přímo na vás. Mnohem méně prostoru než Fursy dostala Audrey Hadorn, což je velká škoda, protože její hlas se mi zdá naopak mnohem sympatičtější.

Byť recenze může dosud vyznívat spíše negativně, pravdou je, že si poslech alba velmi užívám. “Ariettes oubliées…” totiž nejlépe funguje jako celek. Ve snaze rozebrat ho do recenze tak nacházím samé vady, které však ve skutečnosti nehrají žádnou roli. Zasadit do slov náladu, jemné melodie kytar i zpěvu či způsob, jakým album plyne ze skladby do skladby, jednoduše není možné. Tentokrát tak musím bližší prozkoumání nechat na vás.

Kromě základních osmi skladeb obsahuje limitovaná edice i tři bonusové na druhém disku. Z nich nejzajímavější je poslední “L’échappée”, což je vskutku povedená akustická verze stejnojmenné skladby z debutu kapely. Důležitou roli v tvorbě Les discrets hraje i grafická stránka a na tu je radost se dívat. Ne nadarmo je Fursy výtvarník a autor několika povedených obalů. Rozhodně tak album doporučuji do sbírky, pokud vám snad digitální verze nestačí. Bohužel vše má své meze, a tak v porovnání s “Septembre et ses dernières pensées” novinka neobstojí. Je to sice krásné album, ovšem na skvělého předchůdce nemá. Odpověď na otázku “proč?” vám ovšem dát nedokážu.


Další názory:

Komu podobně jako mně přijdou Alcest jako spíše nudná a přespříliš přeceňovaná záležitost, ten by měl sáhnout po alternativě v podobě dalších Francouzů Les discrets. Ve své podstatě se jedná o podobnou post-záležitost se zasněnou náladou, ale tam, kde Alcest sázejí pouze na jednolitou atmosféru a nedokáží se vymanit z omílání toho samého dokola, přihazují Les discrets k nádherné atmosféře navíc ještě spoustu úžasných momentů a v rámci mezí i oživující rozmanitost. Výsledek? Na rozdíl od “Les voyages de l’âme” je “Ariettes oubliées…” nahrávkou, která nenudí ani na chviličku, ba právě naopak svému posluchači dává dostatek momentů pro to, aby si o ní myslel jen to nejlepší. Chcete jeden příklad za všechny, který je jen zrnkem písku v moři? Dobrá, žádný problém… jmenoval bych třeba skladbu “Le mouvement perpétuel” s kouzelnou ústřední melodii – absolutní skvost! Jedinou slabinku “Ariettes oubliées…” bych viděl možná trochu paradoxně v obálce, který je sice sama o sobě rovněž výtečná, ale na neskutečně famózní malbu z debutu “Septembre et ses dernières pensées” bohužel nemá. Jinak ovšem novince Les discrets nemám vlastně co vytknout. Líbí se mi – a to opravdu hodně…
H.


Sólstafir – Svartir sandar

Sólstafir - Svartir sandar
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.10.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
I. Andvari
01. Ljós í stormi
02. Fjara
03. Þín orð
04. Sjúki skugginn
05. Æra
06. Kukl

II. Gola
01. Melrakkablús
02. Draumfari
03. Stinningskaldi
04. Stormfari
05. Svartir sandar
06. Djákninn

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Sólstafir je jedna z těch kapel, které stojí mimo veškeré dění na scéně, o nic se nestarají a jen si dělají tu svou neotřelou muziku. Zrovna v jejich případě se to dá brát takřka doslova – a to ne jen díky jejich islandské “izolaci”, ale i kvůli samotné hudbě, stěží zařaditelné směsici psychedelického rocku, metalu, severské melancholie, unikátní islandské zádumčivosti a lehounkého oparu black metalu, jakožto pozůstatku z dřívějších dob, který je však v jejich tvorbě desku od desky méně a méně znatelnější.

Dalo by se říct, že novinka “Svartir sandar” v tomto trendu pokračuje a na první poslech je zřejmé, že rozvíjí to, co začalo už s nahrávkou “Masterpiece of Bitterness” a naplno propuklo na minulém veledílu “Köld”. Důležité je, že v případě Sólstafir se ale nejedná o neustále omílání jednoho schématu na pár různých způsobů, kapela se na své cestě neohlíží zpátky, ale jde pořád dopředu. Ten progres mezi jejich jednotlivými deskami je zcela přirozený, nenásilný. Pokud jste na tom podobně jako já a tu cestu společně se Sólstafir šlapete už od “Masterpiece of Bitterness” (přece jenom, debut “Í blóði og anda” byl trochu někde jinde, ačkoliv i na něm je už v náznacích slyšet to, kvůli čemu začali být Sólstafir později považováni za výjimečnou skupinu, kromě toho právě z něj pramení onen pozůstatek black metalu, čili ta kontinuita začíná vlastně už od něj), přijde vám ten jejich žánrový posun na ose “Masterpiece of Bitterenss”“Köld”“Svartir sandar” zcela samozřejmý – asi jako když jste doopravdy na cestě a krajina se kolem vás postupně mění. Na rozdíl od obrovské spousty jiných dnešních formací Sólstafir na své hudební pouti nechodí neustále v kruzích, ale pomalu putují neustále kupředu za horizont. To samozřejmě někomu vyhovovat může, někomu nemusí. Lidé, kteří nemají rádi překvapení a očekávají, že jejich oblíbené skupiny budou hrát pořád to samé dokola, budou mít s těmito Islanďany nejspíš trochu problém, ačkoliv já osobně i myslím, že zrovna Sólstafir hrají už sami o sobě takový druh hudby, že budou oslovovat spíše otevřenější posluchače, díky čemuž asi nikdo nebude mít vyložený problém s tím, že “to nezní jako ‘Köld’“. Že zcela viditelně bylo “Köld” rozhodně lepší než “Svartir sandar”, to už je samozřejmě věc jiná, k tomu se ovšem ještě dostaneme později…

Abych to však převedl do trochu lidštějšího jazyka, na “Svartir sandar” lze cítit ještě o něco větší příklon k rocku a k psychedelii. Paradoxně se však nejedná o tak těžké sousto jako jeho dva předchůdci, naopak je to nejspíše hudebně nejpřístupnější materiál, jaký kdy Sólstafir prozatím stvořili. Samozřejmě, přístupný pouze v rámci tvorbě samotné kapely, v kontextu celé scény si k oné přístupnosti račte domyslet hodně velké uvozovky, neboť pro běžného posluchače metalového mainstreamu nejspíš dlouhé islandské opusy nebudou tak úplně lehce stravitelné, ačkoliv se na poměry Sólstafir jedná o vcelku lehké skladby.

Přese všechno však mohou mít se “Svartir sandar” trochu problém i příznivci Sólstafir, kteří jsou už předem připravení na to, že dostanou něco trochu neotřelého. To však není dáno oním neustálým posunem a už vůbec ne oním nezvyklým stylem hraní, jako spíš tím, že ne úplně všechno je na novince tak, jak by mělo být – myšleno z hlediska kvality jednotlivých skladeb. Nechápejte mne špatně, stále je to velice skvělá věc s některými naprosto dechberoucími momenty, ale vcelku brzy se člověk začne ptát, zdali si tentokrát Sólstafir neukousli sousto větší, než jsou schopni polknout.

Mluvím samozřejmě o nepřiměřeně dlouhé délce, přesahující 77 minut, což je dle mého názoru moc. Na jednu stranu jak “Masterpiece of Bitterness”, tak “Köld” měly také 70 minut, ale v jejich případě byla celá hrací doba vyplněna úchvatnými nápady takřka v každé vteřince; oproti tomu na “Svartir sandar” je bohužel cítit, že některé pasáže či dokonce celé skladby jsou zde prostě a jednoduše navíc a působí spíše vycpávkově, jako vata. A to rozhodně není něco, na co bych byl od Sólstafir zvyklý a na co bych si zvykat chtěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Islanďané neměli moc velké oči, nechtěli mermomocí stvořit tak předlouhý počin a namísto toho radši z obou disků sebrali ty nejlepší nápady, koncentrovali je pouze na jednu placku (tj. hrací doba by se pohybovala okolo 40 minut), měli bychom co dočinění s dalším naprosto fantastickým opusem. Takto ovšem “Svartir sandar” působí lehounce rozmělněně – zatímco na “Köld” byly posluchačům výtečné pasáže předkládány neustále, na “Svartir sandar” na ně posluchač musí čekat, přičemž ty mezery jsou vyplněny ne doslova slabším materiálem, ale materiálem, který dle mého mínění v mnohých případech tak úplně nedosahuje standardů Sólstafir.

Co si má z této recenze odnést čtenář? Shrnul bych to asi následovně: “Svartir sandar” je stále velice dobrá deska – už jen díky nesporné výjimečnosti samotného zvuku jejích autorů, avšak přesto je zároveň mírným zklamáním kvůli tomu, že kvalitě svých předchůdců jen kouká na záda. Kdo se se Sólstafir doposud nepotkal, ten bude nejspíše ze “Svartir sandar” unešen; kdo se s nimi potkal, ten mi jistě přitaká.


Další názory:

Sólstafir, to je především hodně netradiční hudba, v posledních albech (počítaje i “Svartir sandar”) dovedená k nevšední kráse. Především začátek alba a hlavně první dva tracky jsou něco nádherného a pár slovy lehce nepopsatelného. Možná postačí, když řeknu, že pokračují ve stopách (skladby) “Köld” z minulé desky. Postupně ale přeci jen přichází jistá utahanost a nezáživnost, ostatně celkem na posluchače čeká téměř 80 minut hudebního materiálu. Závěr alba mi už při poslechu vyloženě splýval, takže za sebe musím říct, že “Svartir sandar” ve výsledku nedosahuje až takové výjimečnosti, jakou v sobě neslo předchozí “Köld”.
Ellrohir


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda